O B S A H

Studie J A N P A V E L I I .

JINDŘICH H O L E Č E K

Články JOSEP Z V Ě Í U N A

A N T O N I N M E S T A N

P A V E L ČERVIČEK

A U G U S T I N U M H I P P O N E N S E M

O V Ě R N É M B I S K U P U A P A S T Ý Ř I D U Š I

RADOST BÝT CÍRKVÍ

JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC

JEŠTĚ K PRÁVU N A DĚJINY - T E N T O -KRÁT ARCHEOLOGICKY

CENA JACOBA B U R C K H A R D T A ČESKÉMU T E O L O G U

Rozhovory ANDRZEJ JAGODZIŇSKI MLUVÍ S JOSEFEM ŠKVORECKÝM

2 4 5

273

329

3 3 4

341

348

355

Dokumentace V E L I K O N O Č N Í POSELSTVÍ PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA FRAN-

TIŠKA KARDINÁLA T O M Á Š K A 360

(Pokračuje na 3. straně obálky)

S T U D I E

• Vydává Křesťanská akademie v Římě jako dvouměsíčník. • Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1,00183 Roma, Italia. • Redaktor: Dr. Karel Skalický. Spoluredaktoři: Dr. Antonín Kratochvil, P. Václav Steiner. • Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studií, Via Con-

cordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště. • Rukopisy a ostatní redakční poštu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2,

00144 Roma, Italia. • Nevyžádané rukopisy se nevracejí. • Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky. • Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů

redakční rady. • Vytiskla tiskárna PROSTAMPA srl - Via Fabbriche di Vallico, 16 - 00148 Roma (Itálie). • STUDIE. - Periodico bimensile. Autorizzazione Tribunale di Roma N. 249/85

del 7.5.1985. Direttore responsable: Carlo Skalický.

Printed in Italy

I V - V / 1 9 8 8

STUDIE 'Pravdo vás osvobodí" (Jan 8, 32)

Studie

JAN PAVEL II .

A U G U S T I N U M H I P P O N E N S E M

Apoštolský list k 1600. výročí obráceni svatého Augustina

Ctihodní bratři, milovaní synové a dcery, zdraví a apoštolské po-žehnání!

Augustin z Hippony od doby, kdy jej sotva rok po smrti můj dávný předchůdce Celestin I. zařadil mezi »nejlepší učitele církve« (l), byl stále přítomen jak v životě církve, tak v myšlení a kultuře celého Zá-padu. I další papežové, nemluvě o koncilech, jež často a hojně čerpaly z jeho spisů, dávali za vzor jeho věroučná díla, aby byla zkoumána a napodobována. Lev XIII. ve své encyklice Aeterni Patris (2) vysoce ocenil jeho filosofické učení; Pius XI. shrnul jeho ctnosti a myšlení v encyklice Ad salutem humani generis, kde prohlásil, že pro jeho pro-nikavý důvtip, bohatství a promyšlenost učení, pro svatost života ja-kož i obranu katolické pravdy, nelze s ním srovnávat snad vůbec ni-koho anebo jen velmi málo z těch, kteří kdy vynikali od počátku lid-ského pokolení až podnes (3); Pavel VI. prohlásil, že »vskutku kro-mě toho, že v něm září ve výjimečném stupni hodnoty Otců, lze též říci, že v jeho díle se sbíhá celé starověké myšlení a z tohoto díla

(1) CELESTIN I., List Aposiolici verba, květen 431; PL 50, 530A. (2) Sr. LEV XIII., Encyklika Aeterni Patris, 4. srpna 1879, v Acta Leonis XIII, Roma 1881,

str. 270. (3) Sr. Pius XI., Encyklika Ad salutem humani generis, 22. dubna 1930; AAS 22 (1930),

str. 233.

245

vycházejí myšlenkové proudy, jež pronikají celou věroučnou tradici následujících staletí« (4).

K hlasu svých předchůdců jsem i já připojil vlastní a vyslovil jsem živé přání, aby »se studovalo a šířilo jeho filosofické, teologické a du-chovní učení, aby tak on pokračoval ... svůj učitelský úřad v církvi, který je - jak jsem dodal - pokorný a zároveň i zářivý a mluví pře-devším o Kristovi a o lásce« (5). Měl jsem rovněž příležitost obzvláště doporučit duchovním synům velkého světce, aby »udržovali živé a přitažlivé kouzlo svatého Augustina i v moderní společnosti«, nád-herný a úchvatný ideál, protože »přesná a láskyplná znalost jeho živo-ta vzbuzuje žízeň po Bohu, touhu po Kristu, lásku k moudrosti a pravdě, potřebu milosti, modlitby, ctnosti, bratrské lásky a dychtivost po věčné blaženosti« (6).

Jsem proto rád, že velmi vhodná okolnost šestnáctistého výročí je-ho obrácení a křtu mi umožňuje znovu poukázat na jeho zářnou po-stavu. Tato vzpomínka bude zároveň poděkováním Bohu za jeho dar církvi a skrze ni všemu lidstvu oním podivuhodným obrácením; bude to i vhodná příležitost připomenout, že obrácený, poté co se stal bis-kupem, byl zářivým vzorem pastýře, neohroženým obráncem pravo-sti víry nebo, jak on říkal, »panenskosti« víry (7), geniálním stavitelem té filosofie, již pro její harmonii s vírou lze vskutku nazývat křesťan-skou, neúnavným podněcovatelem k duchovní a náboženské doko-nalosti.

I. Obráceni Cestu jeho obrácení známe z jeho vlastních děl, tj. z těch, jež na-

psal v samotě Cassiciaca před křtem (8) a především ze slavných Vy-znání (Confessiones), díla, jež je zároveň vlastním životopisem, filoso-fií, teologií, mystikou a poesií, v němž lidé žíznící po pravdě a vědomí si svých vlastních mezí nacházeli a nacházejí sebe. Již za svého života autor je považoval za jedno ze svých nejznámějších děl. »Které z

(4) PAVELVI., Promluva k reholnikňm řádu svatého Augustina při slavnostním otevřeni Patri-stického institutu »Augustinianum«, 4. května 1970; AAS 62 (1970), str. 426.

(5) JAN PAVEL 11., Promluva k profesorům a posluchačům Patristického institutu »Augusti-nianum«, 8. kvölna 1982; AAS 74 (1982), sir. 800.

(6) JAN PAVEL II., Promluva ke generální kapitule řádu svatého Augustina během audience, 25. srpna 1983, v Insegnamenti Vl/2 (19S3), str. 305.

(7) Sr. sv. AUGUSTIN. Sermo 93, 4; 213, 7; PL 38, 575. 1063. V dalších poznámkách, kde není výslovní uveden autor, jde o svatého Augustina.

(8) Sr. De beata vita 4; PL 32,961; Contra Academicos 2, 2, 4-6; PL 32,921-922; Soliloquia I, 1, 1-6; PL 32, 869-872.

246

mých děl«, píše na sklonku života, »se mohlo stát známějším a pří-jemnějším než knihy mých Vyznání?« (9). Tento úsudek dějiny nikdy nepopřely, ba spíše jej všestranně potvrdily. I dnes se Confessiones svatého Augustina hojně čtou a hluboce působí, protože jsou tak bohaté na zkoumání vlastního nitra a na náboženské zaujetí, dovedou člověkem otřást a pohnout jím. A čtou je nejenom věřící. I kdo nemá víru, ale hledá alespoň jistotu, jež by mu umožnila pochopit sebe sa-ma, své hluboké tužby, své trýzně, shledá výhodným číst toto dílo. Obrácení svatého Augustina, ovládané potřebou dojít pravdy, má mnoho poučného pro dnešní lidi, tak často bloudící tváří v tvář velké otázce života.

Je známo, že toto obrácení probíhalo zcela jedinečně, poněvadž při něm nešlo o nalezení katolické víry, nýbrž o znovunalezení. On ji ztratil s přesvědčením, že s její ztrátou neopouští Krista, nýbrž jen církev.

Byl totiž vychován křesťansky od své matky (10), zbožné a svaté Moniky (11). Díky této výchově Augustin stále nejen věřil v Boha, prozřetelnost a věčný život (12), ale věřil též v Krista, jehož jméno »sál«, jak sám říká, »s mateřským mlékem« (13). Když se vrátil k víře katolické církve, řekne, že se vrátil k náboženství, »jež mu bylo vště-pováno od dětství a proniklo mu až do morku kostí« (14). Kdo chce pochopit jeho vnitřní vývoj a snad nejhlubší rys jeho osobnosti a my-šlení, musí vycházet z tohoto tvrzení.

V 19 letech se v něm probudila láska k moudrosti četbou Cicero-nova listu Hortensius- »Ona kniha, musím připustit, změnila můj způ-sob vnímání.. . a vzbudila ve mně žádost po nesmrtelné moudrosti s neuvěřitelnou touhou srdce« (15) - hluboce miloval a celou svou duší stále hledal pravdu: » 0 pravdo, pravdo, jak niterně jsem již tehdy z hloubi své duše toužil po tobě« (16).

Přes tuto lásku k pravdě však Augustin upadl do těžkých omylů. Odborníci pro to hledají příčiny a nalézají je ve třech směrech: v chyb-ném chápání vztahů mezi rozumem a vírou, jako by bylo třeba volit mezi jedním a druhou; v předpokládaném protikladu mezi Kristem a

(9) De dono perseverantiae 20, 53; PL 45, 1026. (10) Sr. Confessiones 1, 11, 17; PL 32, 669. (11) Sr. tamtéž 9, 8, 17 - 9, 13, 37; PL 32, 771-780. (12) Sr. tamtéž 6, 5, 8; PL 32, 723. (13) Tamtéž 3, 4, 8; 5, 14, 25; PL 32, 686. 718. (14) Contra Academicos 2, 2, 5; PL 32, 921. (15) Confessiones 3, 4, 7; PL 32, 685. (16) Tamtéž 3, 6, 10; PL 32, 687.

247

církví a z toho vyplývajícím přesvědčení, že je třeba opustit církev, aby bylo možné plněji přilnout ke Kristu; v touze osvobodit se od vě-domí hříchu ne jeho odpuštěním působením milosti, ale popřením lidské odpovědnosti za sám hřích.

První omyl tedy spočíval v jakémsi racionalistickém duchu, jímž se přesvědčil, »že musí následovat ne ty, kteří přikazují věřit, nýbrž ty, kdo učí pravdě« (17). V tomto duchu četl Písmo svaté a cítil se odpu-zován tajemstvími, jež obsahuje, tajemstvími, jež je třeba přijímat po-kornou vírou. Když pak svým věřícím mluvil o tomto okamžiku živo-ta, řekl: »Já, který vám mluvím, jsem byl kdysi oklamán, když jsem se v mládí po prvé přiblížil k Písmu svatému. Přistupoval jsem ne se zbožností, jež pokorně hledá, nýbrž s domýšlivostí toho, kdo chce diskutovat... Já ubožák jsem se považoval za schopného létat, opustil jsem hnízdo a upadl dříve, než jsem mohl vzlétnout« (18).

Bylo to tehdy, kdy se setkal s manichejci, poslouchal je a následo-val. Hlavní důvod: slib »ponechat stranou hrůznou autoritu a přivést k Bohu a osvobodit od omylů vlastní žáky čistým a pouhým rozu-mem« (19). A právě takový Augustin byl, že »si přál mít a proniknout skutečnou pravdu bez závojů« silou pouhého rozumu (20).

Když si po dlouholetých studiích, zvláště filosofických (21), uvědo-mil, že byl oklamán, nicméně pod vlivem manichejské propagandy stále přesvědčen, že v katolické církvi není pravda (22), byl hluboce rozladěn a ztratil naději, že by vůbec mohl najít pravdu: »akademiko-vé po dlouhou dobu kormidlovali moji loď ve vlnobití« (23).

Z tohoto nebezpečného stanoviska jej vyvedla ona láska k pravdě, jež stále přebývala v jeho duchu. Přesvědčil se, že není možné, aby lidské mysli byla uzavřena cesta k pravdě; nenalézá-li ji, je to proto, že nezná způsob, jak ji hledat, a opovrhuje jím (24). Posílen tímto pře-svědčením si řekl: »Nikoli, hledejme s větším úsilím, místo abychom zoufali« (25); pokračoval tedy hledat a tentokrát veden božskou mi-lostí, již matka vzývala modlitbami a slzami (26), doplul do přístavu.

(17) De beala vila 4; PL 32, 961. (18) Sermo 51, 5, 6; PL 38, 336. (19) De militate credendi 1, 2; PL 42, 66. (20) Tamtéž. (21) Sr. Confessiones 5, 3, 3; PL 32, 707. (22) Sr. tamtčž 5, 10, 19; 5, 13, 23; 5, 14, 24; PL 32, 715. 717. 718. (23) De beata vita 4; PL 32, 961; sr. Confessiones 5, 10,19; 5, 14, 25; 6, 1, 1; PL 32, 715. 718.

719. (24) Sr. De militate credendi 8, 20; PL 42, 78-79. (25) Confessiones 6, 11, 18; PL 32. 729. (26) Sr. tamtéž 3, 12, 21; PL 32, 694.

248

Pochopil, že rozum a víra jsou dvě síly určené ke spolupráci, aby přivedly člověka k poznání pravdy (27), že každá z nich má vlastní prvenství: časné víra, absolutní rozum - »pro důležitost přichází dříve rozum, v časném řádě autorita (víry)« (28). Pochopil též, že víra, aby byla jistá, vyžaduje božskou autoritu a že tato autorita je tatáž jako Kristova, největšího Učitele - o tom Augustin nikdy ne-pochyboval (29) - že Kristova autorita se nalézá v Písmu svatém (30), zaručeném autoritou katolické církve (31).

Pomocí platónských filosofů se osvobodil od hmotného pojetí bytí, jež přijal z manicheismu: »Vyzván těmi spisy, abych se vrátil k sobě, vstoupil jsem do nitra svého srdce pod tvým vedením ... Vstou-pil jsem tam a objevil okem svého ducha ... neměnné světlo nad svým chápáním« (32). Bylo to toto neměnné světlo, jež mu rozevřelo nesmírné obzory ducha a Boha.

Pochopil, že v důležité otázce zla, jež ho velice trýznila (33), není první otázkou, odkud vyvěrá, nýbrž co je (34), a vytušil, že zlo není nějakou podstatou, nýbrž nedostatkem dobra: »Vše, co existuje, je dobro; zlo, jehož původ jsem hledal, není bytím« (35). Z toho vyvodil, že Bůh je stvořitelem všech věcí a neexistuje žádné jsoucno, jež by nebylo od něho stvořeno (36).

Pochopil též odvolávaje se na vlastní zkušenost (37) - a to byl nej-rozhodnější objev - že hřích má původ ve vůli člověka, ve svobodné vůli, jež může chybovat: »byl jsem to já, kdo chtěl, já, kdo nechtěl, já, já jsem to byl« (38).

V tomto bodě se mohl domnívat, že dospěl k cíli, zatím tomu však ještě nebylo; upadl do nástrah nového omylu. Byla to domýšlivost, že lze dojít vlastními přirozenými silami k oblažujícímu vlastnictví prav-dy. Osobní nezdařilá zkušenost jej odradila (39). Tehdy pochopil, že jedna věc je znát cíl a druhá jej dosíci (40). Abych nalezl potřebnou

(27) Sr. Contra Academicos 3, 20, 43; PL 32, 957; Confessiones 6, 5, 7; PL 32, 722-723. (28) De ordine 2, 9, 26; PL 32, 1007. (29) Sr. Confessiones 7, 19, 25; PL 32, 746. (30) Sr. tamtéž 6, 5, 7; 6, 11, 19; 7, 7, 11; PL 32, 723. 729. 739. (31) Sr. tamtéž 7, 7, 11; PL 32, 739. (32) Tamtéž 7, 10, 16; PL 32, 742. (33) Sr. tamtéž 7, 1, 1; 7, 7, 11; PL 32, 733. 739. (34) Sr. tamtéž 7, 5, 7; PL 32, 736. (35) Tamtéž 7, 12, 18; PL 32, 743. (36) Sr. tamtéž. (37) Sr. tamtéž 7, 3, 5; PL 32, 735. (38) Tamtéž 8, 10, 22; PL 32, 759; sr. tamtéž 8, 5, 10-11; PL 32, 753-754. (39) Sr. tamtéž 7, 17, 23; PL 32, 744-745. (40) Sr. tamtéž 7, 20, 26; PL 32, 746.

249

sílu a cestu, »vrhl jsem se s největsí dychtivostí«, píše sám, »na posvátné Písmo Tvého Ducha, obzvláště apoštola Pavla« (41). V Pavlových listech objevil nejen Krista učitele, jak ho vždy ctil, nýbrž i Krista vykupitele, vtělené Slovo, jediného Prostředníka mezi Bohem a lidmi. Tehdy se mu v celé nádheře zjevila »tvář filosofie« (42); byla to Pavlova filosofie, jež má jako střed Krista, »Boží moc a Boží moudrost« (1 Kor 1,24), v níž jsou ještě další ústřední body: víra, milost; ona »filosofie«, jež je zároveň mou-drostí a milostí a umožňuje nejen vlast poznat, nýbrž i k ní dojít (43).

Augustin tak znovu nalezl Krista vykupitele a přidržel se ho, vrátil se do přístavu katolické víry, v níž byl vychován od matky: »Již od dětství jsem slyšel mluvit o věčném životě, jenž nám byl přislíben pokorou Pána, našeho Boha, který sestoupil až k naší pýše« (44). Láska k pravdě, podpo-rovaná božskou milostí, zvítězila nade všemi omyly.

Jenomže cesta ještě neskončila. V Augustinově duchu ožíval starý záměr se zcela zasvětit moudrosti poté, kdy ji nalezl, opustit totiž, aby ji vlastnil, veškerou světskou naději (45). Nyní se již nemohl vy-mlouvat: kýžená pravda již byla jistá (46). Přesto váhal, hledaje důvo-dy, aby se nemusil rozhodnout k činu (47). Pouta, jež ho vázala ke světským nadějím, byla silná: pocty, výdělky, sňatek (48); zvláště k tehdejším zvykům to byl sňatek (49).

Jistě mu nic nezakazovalo, aby se oženil - Augustin to věděl ú t M e (5ti) - avsák nechtěl být katolickým křesťanem leč následujícím způsobem: zříci se též toužebného přání mít rodinu a zasvětit se »ce-lou« duší lásce a vlastnění Moudrosti. K tomuto rozhodnutí, jež od-povídalo jeho nejvyšším tužbám, avšak odporovalo nejzakořeně-nějším zvykům, jej podněcoval přiklad svatého Antonína a mnichů, kteří se šířili i na Západě a o nichž se náhodou dověděl (51). S velkým studem se ptal sám sebe: »Nemůžeš snad uskutečnit, co tito mladíci a tyto ženy?« (52). Vzniklo z toho vnitřní a hluboké rozpolcení, jež božská milost přivedla k dobrému konci (53). (41) Sr. tamtéž 7, 21, 27; PL 32, 747. (42) Contra Academicos 2, 2, 6; PL 32, 922. (43) Sr. Corfessiones 7, 21, 27; PL 32, 748. (44) Tamtéž 1, 11, 17; PL 32, 669. (45) Sr. tamtéž 6, 11, 18; 8, 7, 17; PL 32, 729. 757. (46) Sr. tamtéž 8, 5, 11-12; PL 32, 754. (47) Sr. tamtéž 6, 12, 21; PL 32, 730. (48) Sr. tamtéž 6, 6, 9; PL 32, 723. (49) Sr. tamtéž 6, 15, 25; PL 32, 732. (50) Sr. tamtéž 8, 1 , 2 ; PL 32, 749. (51) Sr. tamtéž 8, 6, 13-15; PL 32, 755-756. (52) Tamtéž 8, 11, 27; PL 32, 761. (53) Sr. tamtéž 8, 7, 16 - 8, 12, 29; PL 32, 756-762.

250

Poslyšme, jak Augustin líčí matce vyrovnané a pevné rozhodnutí : »Jdeme k matce a oznamujeme: raduje se. Vyprávíme, jak k tomu došlo: plesá a jásá a blahořečí Tobě, který> působením své moci mezi ná-mi může učinit neskonale vic, než zač prosíme a co si dovedeme předsta-vit (Ef 3, 20), protože viděla, žes jí ohledně mne dal mnohem více, než prosívala plačtivými a ubohými vzdechy. Obrátils mě k sobě tak, že j sem již netoužil ani po manželce, ani po nijaké naději tohoto světa« (54).

Od toho okamžiku začal pro Augustina nový život: skončil školní rok - prázdniny vinobraní byly blízko (55) - uchýlil se do samoty Cas-siciaca (56); na konci prázdnin se vzdal vyučování (57), vrátil se do Mi-lána počátkem roku 387, zapsal se mezi katechumeny a během veliko-noční vigilie - 23.-24. dubna - byl pokřtěn biskupem Ambrožem, z je-hož kázání se tolik naučil. »A byli j sme pokřtěni a opustil nás neklid dřívějšího života. Nemohl jsem se v těch dnech nasytit podivuhodnou sladkostí rozjímat o nesmírnosti tvého úradku o spáse lidského poko-lení.« A dodává s projevem vnitřního pohnut í ducha: »Kolik slz jsem prolil ve tvých hymnech a písních, jež lahodně zněly hlasy tvé cír-kve« (58).

Po křtu bylo jediným Augustinovým přáním nalézt vhodné místo, kde by mohl se svými přáteli žít a podle »svatého předsevzetí« sloužit Pánu (59). Našel je v Africe, v Tagaste, svém rodném místě, kam přišel po matčině smrti v tiberské Ostii (60) a po několikaměsíčním pobytu v Římě, kde studoval mnišské hnut í (61). Když dorazil do Ta-gaste, »vzdal se svého majetku a spolu s těmi, kdo s ním byli spojeni, žil pro Boha v postech, modlitbách, v dobrých skutcích, dnem i nocí rozjímal Pánův zákon«. Vášnivý milovník pravdy chtěl věnovat svůj život askesi, rozjímání, intelektuálnímu apoštolátu. První životopisec k tomu vskutku dodává: »Pravdy, jež Bůh zjevoval jeho rozumu, sdě-loval př í tomným i nepř í tomným tím, že je učil promluvami a kniha-mi« (62). V Tagaste napsal m n o h o knih jako již dříve v Římě, Miláně a Cassiciacu.

(54) Tamtéž 8, 12, 30; PL 32, 762. (55) Sr. tamtéž 9, 2, 2-4; PL 32, 763. (56) Sr. tamtéž 9, 4, 7-12; PL 32, 766-769. (57) Sr. tamtéž 9, 5, 13; PL 32, 769. (58) Tamtéž 9, 6, 14; PL 32, 769. (59) Sr. tamtéž. (60) Sr. tamtéž 9, 11, 27 - 9, 12, 33; PL 32, 775-778. (61) Sr. De moribus Ecclesiae catholicae et manichaeorum 1, 33, 70; PL 32, 1340. (62) POSSIDIUS, Vita S. Augustini 3, 1; PL 32, 36.

251

Po třech letech sestoupil do Hippony s úmyslem, aby tam hledal místo, kde založit klášter, a aby se setkal s přítelem, jehož doufal získat pro mnišský život, nalezl tam však proti své vůli kněžství (63). Avšak nevzdal se svého ideálu: žádal a dostal povolení založit klášter, monasterium laicorum, v němž žil a z něhož vyšli mnozí kněží a mnozí biskupové pro celou Afriku (64). Po pěti letech se stal biskupem a pře-měnil biskupství na klášter: monasterium cleríconim. Ideál pojatý v okamžiku obrácení nikdy neopustil ani jako kněz či biskup. Napsal též řeholi acl seivos Dei (Božím služebníkům), jež měla a má značný význam v dějinách západního řeholního života (65).

II. Učitel Trochu j sem se zastavil u základních bodů August inova obrácení,

protože z něj vychází m n o h o užitečných poučení nejen pro věřící, nýbrž i pro všechny lidi dobré vůle: jak je snadné zbloudit na cestě ži-vota a jak je obtížné nalézt cestu pravdy. To to podivuhodné obrácení pomáhá též pochopit lépe j eho následující život mnicha, kněze, bis-kupa. Vždy zůstal hluboce oslněn milostí: »Ostřelovals naše srdce ší-py své lásky a tvá slova nám pevně utkvěla v útrobách« (66). Pře-devším však pomůže snáze vniknout do j eho myšlení, jež bylo lak všeobecné a hluboké, že neporovnate lně a navždy posloužilo kře-sťanskému myšlení tak, že ne bezdůvodně m ů ž e m e August ina nazý-vat společným Otcem křesťanské Evropy.

Ta jemná vzpruha j eho neúnavného bádání byla táž, jež ho vedla po celou cestu j eho obrácení: láska k pravdě. Sám totiž říká: »čeho si člověk žádá silněji než pravdy?« (67). V j ednom díle hluboké teolo-gické spekulace a mystiky, jež napsal spíše pro osobní zájem než pro vnější potřebu, vzpomíná na tuto lásku a píše: »Cítíme se uchváceni láskou zkoumat pravdu« (68). Tentokrát p ředmětem zkoumání bylo výsostné tajemství Trojice a Krista, zjevení Otce, »vědění a moudro-sti« člověka: tak se zrodilo velké dílo De Trinitate.

Bádání živené neutuchající láskou sledovalo dvojí zaměření: prohlou-bení katolické víry a její obranu proti těm, kteří ji popírali, jako mani-

(63) Sr. Sermo 355, 2; PL 39, 1569. ( 6 4 ) P O S S I O I U S , cit.

chejci a pohané, nebo ji chybně vykládali, jako donatisté, pelagiáni, ariáni. Je obtížné pohroužit se do moře Augustinova myšlení a ještě obtížnější je shrnout , je-li toto vůbec možné. Budiž mi však dovoleno k všeobecnému poučení př ipomenout některé zářné vnitřní postřehy tohoto nesmírného myslitele.

1. Rozum a víra. Především ona tušení, jež se týkají otázky, která ho v mládí nejvíce tížila a k níž se vrátil s veškerou silou svého důvti-pu a duchovního zápalu, totiž otázky vztahů mezi rozumem a vírou: otázky stále současné dnes neméně než včera, z jejíhož vyřešení vy-plývá zaměření lidského myšlení. Je to však otázka obtížná, protože jde o to projít bez úhony mezi dvěma výstřelky, mezi fideismem, kte-rý pohrdá rozumem, a racionalismem, který vylučuje víru. Intelek-tuálně a pastýřsky Augustin usiloval bez stínu pochyb ukázat, že »obě síly, jež nás vedou k poznání« (69), mají vzájemně spolupracovat.

Byl poslušný víře, neméně však chválil i rozum, oběma přiznal vlastní prvenství buď času nebo důležitosti (70). Řekl všem crede IIÍ intelligas (uvěř, abys pochopil), opakoval však též inlellige at credas (chápej, abys uvěřil) (71). Napsal stále časové dílo o užitečnosti víry (72) a vysvětlil, že víra je lékem určeným k uzdravení zraku du-cha (73), nedobytnou pevností na obranu všech, zvláště slabých, před omylem (74), hnízdem, v němž narostou křídla k vysokým duchovním letům (75), krátkou cestou, jež rychle, s jistotou a bez omylů umožní poznání pravd, jež vedou člověka k moudrosti (76). Tvrdil však též, že víra není nikdy bez rozumu, poněvadž je to rozum, který ukazuje, »komu se má věřit« (77). A tak »i víra má svůj zrak, j ímž nějak vidí, že je pravdivé to, co dosud nevidí« (78). »Nikdo tedy nevěří, nemyslil-li dříve, že by měl věřit«, protože »věřit není nic j iného než myslit se souhlasem (cum assentione cogitare)«... takže »víra bez myšlení není vírou« (79).

Úvaha o zraku víry ústí do úvahy o věrohodnosti , o níž Augustin často mluví a uvádí důvody, jako by chtěl potvrdit plné vědomí, s nímž

(69) Contra Academicos 3, 20, 43; PL 32, 957. (70) Sr. De ordine 2, 9, 26; PL 32, 1007. (71) Sr. Sermo 43, 9; PL 38, 258. (72) Sr. De utilitate credendi\ PL 42, 65-92. (73) Sr. Confessiones 6, 4, 6; PL 32, 722; De sermone Domini in montel, 3, 14; PL 34, 1275. (74) Sr. Epištola 118, 5, 32; PL 33, 447. (75) Sr. Sermo 51, 5, 6; PL 38, 337. (76) Sr. De quantitate animae 7, 12; PL 32, 1041-1042. (77) De vera religione 24, 45; PL 34, 1041-1042. (78) Epištola 120, 2, 8; PL 33, 456. (79) De praedestinatione sanctorum 2, 5; PL 44, 962-963.

253

se on sám vrátil ke katolické víře. Pomůže uvést následující text; píše: »Je m n o h o důvodů, jež m ě drží v lůně katolické církve. Kromě mou-drosti učení (tento pro Augustina silný důvod protivníci nepřipouště-li) ... drží m n e souhlas národů a lidí; drží mne autorita podložená zázraky, živená nadějí, rostoucí láskou, upevněná starobylostí; drží m n e posloupnost biskupů, samého stolce apoštola Petra, j emuž Pán po vzkříšení svěřil pást své ovce, až po nynější biskupský úřad; drží mne konečně samo jméno všeobecná (katolická), jež ne bezdůvodně dostala pouze tato církev« (80).

Ve velkém díle De civitate Dei (O Boži obci), jež je jak obranným, tak věroučným, otázka rozumu a víry přechází v otázku víry a kultury. Augustin, který tolik usiloval založit a rozšířit křesťanskou kulturu, řeší otázku tím, že rozvádí tři velké náměty: věrný výklad křesťanské-ho učení; pozorné přejímání pohanské kultury, v čem ji lze přejímat a čehož na filosofické úrovni nebylo málo; vytrvalé dokazování, že v křesťanském učení je přítomno, co bylo pravdivé a neustále platné v kultuře, a to s výhodou, že se to tam nachází zdokonalené a vytříbe-né (81). Ne bezdůvodně se De civitate Dei mnoho četlo ve středověku; a zaslouží si velice, aby bylo čteno i dnes jako příklad a podnět jak prohloubit setkání křesťanství s kulturami národů. Stojí za to uvést je-den důležitý Augustinův úryvek: »Nebeské město ... svolává občany všech národů ... aniž by hledělo na rozdíly zvyků, zákonů, zř ízení . . . nepotlačuje ani neničí žádnou z těchto věcí, naopak přijímá a uchová-vá vše, co - byť různé v různých národech - spěje k jed inému a témuž cíli: pozemskému míru, s podmínkou, že nebrání náboženství, jež učí vzývat jediného, nejvyššího a pravého Boha« (82).

2. Bůh a člověk. Další dvojice jmen , již Augustin neúnavně pro-hluboval, je Bůh a člověk. Když se osvobodil, jak jsem se svrchu zmí-nil, od materialismu, který mu znemožňoval, aby měl správný pojem o Bohu - a tedy také správný pojem o člověku - soustředil v této dvojici jmen velké náměty svého bádání (83) a zkoumal je vždy spolu: člověka mysle na Boha, Boha mysle na člověka, který je j eho obrazem.

V Confessiones nacházíme tyto dvě otázky: »Co jsi Ty pro mne, Pane?«, »a co jsem já pro Tebe?« (84). Aby na ně odpověděl, využívá všech zdrojů svého myšlení a veškerou bezesnou námahu svého

(80) Contra epištolám manichaeorum quam vocant Fundamenti 4, 5; PL 42, 175. (81) Sr. např. De civitate Dei 2, 29, 1-2; PL 41, 77-78. (82) Tamtéž 19, 17; PL 41, 645. (83) Sr. Soliloqiiia 1, 2, 7; PL 32, 872. (84) Con/essiories 1, 5, 5; PL 32, 663.

254

apoštolátu. Je plně přesvědčen o nevyslovitelnosti Boha do té míry, že vo-lá: »Co je na tom divného, jestliže nechápeš? Chápeš-li, není to Bůh« (85); právě proto »není nezanedbatelným začátkem poznání Boha, jestliže dří-ve, než víme, co je, začínáme chápat, co není« (86). Je tedy nutná snaha »pochopit Boha, můžeme-li a nakolik můžeme, dobrého bez jakosti, vel-kého bez množství, stvořitele bez nutnosti«, a tak lze pokračovat přes všechny kategorie skutečnosti, jak je popsal Aristoteles (87).

Navzdory Boží přesažnosti a nevýslovnosti August in vycházeje ze sebepoznání člověka, který ví, že je, poznává a miluje, a posilován Pís-mem, jež zjevuje Boha jako nejvyšší Bytí (Ex 3, 14), svrchovanou Moudros t (Már passim) a původní Lásku (1 Jan 4, 8), objasňuje toto trojí pojetí Boha: Bytí, z něhož pochází skrze stvoření z ničeho každé bytí, Pravda, jež osvěcuje lidskou mysl, aby mohla s j istotou poznat každou pravdu, Láska, z níž vychází a k níž směřuje každá pravá láska. Bůh totiž, jak tolikrát opakuje, j e »příčinou bytí, důvodem myšlení, směrnicí žití« (88) anebo, abychom uvedli j iné slavné vyjádření, »příčinou veškerého stvoření, světlem pravdy, již vnímáme, zdrojem štěstí, jež zakoušíme« (89).

Kde se však August inovy vlohy nejvíce projevovaly, bylo ve zkou-mání Boží pří tomnosti v člověku, pří tomnosti , jež je zároveň hluboká a ta jemná. August in nachází Boha »vnitřního-věčného« (90), nejvzdá-lenějšího a nejpř í tomnějš ího (91), poněvadž vzdáleného jej člověk hledá, p ř í tomného jej poznává a nachází. Bůh je př í tomen jako »stvo-řitelská podstata světa« (92), jako osvěcující pravda (93), jako láska, jež při tahuje (94), vnitřnější než, co je člověku nejvnitřnější , a vyšší než to, co j e nejvyšší. Odvolávaje se na období předcházející obrácení August in říká Bohu: »Kdes tedy tehdy byl a jak daleko ode mne? Bloudil j sem daleko od Tebe ... Tys naopak u m n e byl niterněji než má nejvnitřnější část a výše než má nejvyšší část« (95); »byls se mnou a já j sem nebyl s Tebou« (96). A naléhá: »byls přede mnou , avšak já

(85) Sermo 117, 5; PL 38, 673. (86) Epištola 120, 3, 13; PL 33, 459. (87) De Trinitate 5, 1, 2; PL 42, 912; sr. Confessiones 4, 16, 28; PL 32, 704. (88) De civitate Dei 8, 4; PL 41, 228. (89) Tamtéž 8, 10, 2; PL 41, 235. (90) Confessiones 9, 4, 10; PL 32, 768. (91) Sr. tamtéž 1, 4, 4; PL 32, 662. (92) Epištola 187, 4, 14; PL 33, 837. (93) Sr. De magistro 11, 38 - 14, 46; PL 32, 1215-1220. (94) Sr. Confessiones 13, 9, 10; PL 32, 848-849. (95) Tamtéž 3, 6, 11; PL 32, 687-688. (96) Tamtéž 10, 27, 38; PL 32, 795.

255

jsem se vzdaloval od sebe a nenacházel jsem se. Tím méně jsem na-cházel Tebe« (97). Kdokoli nenachází sebe, nenachází Boha, protože Bůh je v hloubi nitra každého z nás.

Člověk tedy nepochopí sám sebe leč ve vztahu k Bohu. Augu-stin osvětlil nevyčerpatelným důvtipem tuto velikou pravdu, zatímco zkoumal vztah člověka k Bohu a vyjádřil jej nejrůznějšími a nejvýraz-nějšími způsoby. Vidí člověka jako zaměření k Bohu. Jsou slavná jeho slova: »učinils nás pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě« (98). Augustin to vidí jako možnost být pozvednut až k bez-prostřednímu patření Boha; konečno, jež dosahuje Nekonečno. Člo-věk, píše v De Trinitate, »je obrazem Božím, nakolik je schopen Boha a může Ho být účasten« (99). Tato schopnost »nesmrtelně vtištěná do povahy nesmrtelné duše« je znamením jeho největší hodnoty: »na-kolik je schopen a může se účastnit svrchované přirozenosti, člověk má velikou přirozenost« (100). Vidí však člověka jako bytost, pro niž je Bůh nezbytný, protože potřebuje štěstí, jež nemůže nalézt leč v Bohu. »Lidská přirozenost byla stvořena v tak význačné velikosti, že i nakolik je měnlivá, pouze přilnutím k neměnnému Dobru, jímž je svrchovaný Bůh, může dojít štěstí, nemůže totiž naplnit svou touhu, aniž by byla šťastná, avšak k naplnění nestačí leč Bůh« (101).

Na tomto základním vztahu člověka k Bohu závisí naléhavá Augu-stinova výzva k niternosti. »Vrať se k sobě; ve vnitřním člověku pře-bývá pravda; a zjistíš-li, že tvá přirozenost je proměnlivá, překroč sám sebe«, abys nalezl Boha, zdroj světla, jež osvěcuje mysl (102). Spolu s pravdou je v nitru člověka tajemná schopnost milovat, jež jako závaží - taková je slavná Augustinova metafora (103) - ho vykloňuje mimo sebe, k druhým a především k Druhému, tj. Bohu. Tíha lásky jej činí zásadně společenským (104), a to až do té míry, že »nikdo«, jak píše Augustin, »není svou přirozeností tak společenský jako člověk« (105).

Nitro člověka, jež přijímá nevyčerpatelná bohatství pravdy a lásky, tvoří »propast« (106), již náš učitel neúnavně zkoumá a neúnavně

(97) Tamtéž 5. 2, 2; PL 32, 707. (98) Tamtéž I, 1, 1; PL 32, 661. (99) De Trinitate 14, 8, 11; PL 42, 1044.

(100) Tamtéž 14, 4, 6; PL 42, 1040. (101) De civitate Dei 12, 1, 3; PL 41, 349. (102) De vera religione 39, 72; PL 34, 154. (103) Sr. Confessiones 13, 9, 10; PL 32. 848-849. (104) Sr. De bono coniugali 1, 1; PL 40, 373. (105) De civitate Dei 12, 27; PL 41, 376. (106) Confessiones 4, 14, 22; PL 32, 702.

256

obdivuje. Zde je však třeba dodat, že člověk se zdá pro toho, kdo uvažuje nad sebou a nad dějinami, velikou otázkou J a k říká Augustin, »magna quaestio« (107) . Mnohé záhady ho obklopují: záhada smrti, hluboké rozpolcenosti, jíž v sobě trpí, nevyléčitelné nevy váženost i mezi tím, co je, a tím, po čem touží; záhady, jež se vracejí k té zá-kladní, jež spočívá v jeho velikosti a v jeho neporovnatelné ubohosti. Na tyto záhady, o nichž široce mluvil 2. Vatikánský sněm, když chtěl objasnit »tajemství člověka« (108) , se Augustin náruživě vrhl a vyna-ložil veškerý důvtip svého rozumu nejen, aby objevil jejich skuteč-nost, jež je mnohdy velmi smutná - je-li pravdivé, že nikdo není svou povahou tak společenský jako člověk, je pravdivé též, dodává autor v De civitate Dei poučen dějinami, že »nikdo není tak protispolečcnský jako člověk pro neřest« (109) - nýbrž též a především, aby hledal a navrhl řešení. Co se však týká řešení, nenalézá než jediné, totiž to, jež se mu objevilo v předvečer obrácení: Kristus, Spasitel člověka. Na to-to řešení i já jsem považoval za nutné upoutat pozornost dětí církve a všech lidí dobré vůle ve své první encyklice Reiiemptor hominis a s ra-dostí přijmout svým hlasem hlas celé křesťanské tradice.

Augustinovo myšlení v tomto okruhu otázek, přestože zůstává zá-sadně filosofickým, se stává teologičtějším a dvojsloví Kristus a cír-kev, jež dříve popíral a pak přiznal v letech svého mládí, začíná osvět-lovat základnější otázku Boha a člověka.

3. Kristus a církev. Lze právem říci, že Kristus a církev jsou pilířem teologického myšlení hipponského biskupa, dokonce by bylo lze do-dat i jeho samé filosofie, nakolik vyčítá filosofům, že vytvořili filosofii »sine homine Christo - bez člověka Krista« (l 10). Od Krista však nelze odloučit církev. V okamžiku obrácení radostně a vděčně uznal a přijal řád prozřetelnosti, který v Kristu a církvi stanovil »vrchol nejvyšší au-tority a světla rozumu - totum culmen auctoritatis lumenque rationis -aby obnovil a přetvořil lidské pokolení« (l i l) .

Ve svém velkém díle De Trinitate a ve svých promluvách nepochybně obsáhle a výtečně mluvil o tajemství Trojice a vytýčil tak cestu pozdější teologii. Trval jak na rovnosti, tak na rozdílnosti božských osob a ob-jasňoval ji učením vztahů: Bůh »je vše, co má, vyjma vztahů, jimiž se

(107) Tamtéž 4, 4, 9; PL 32, 697. (108) Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spe.i 10, sr. též 12-18. (109) De civiíate Dei 12, 27; PL 41, 376. (110) De Trinitate 13, 19, 24; PL 42, 1034. (111) Epištola 118, 5, 33; PL 33, 448.

257

každá osoba vztahuje k druhé« (112). Rozvinul teologii Ducha svatého, který vychází z Otce a Syna, avšak »přednostně« z Otce, poněvadž »původem veškerého božství či lépe řečeno božskosti je Otec« (113); určil Synu vanutí Ducha svatého (114), jež vychází z Lásky, a tedy není zplozené (U5). Aby pak odpověděl »tlachavým rozumářům« (116), navrhl »psychologické« vysvětlení Trojice, nacházeje v ní obraz paměti , chá-pání a lásky člověka, a tak zároveň zkoumal největší tajemství víry a nejvyšší přirozenost stvoření, j ímž je lidský duch.

Když však mluví o Trojici, j eho zrak je vždy zaměřen na Krista, který zjevuje Otce, a na dílo spásy. Od doby, kdy krátce před obrá-cením pochopil pojmy tajemství v tě leného Slova (117), nepřestal je nikdy prohlubovat a shrnoval své myšlení do tak plných a výstižných formulací, jež předznamenávaly chalcedonskou.

Uveďme významný úryvek z j e d n o h o z jeho posledních děl: »Věr-ný křesťan věří a vyznává v Kristu skutečnou lidskou přirozenost, tj. naši, přijatou však zcela zvláštním způsobem od Boha Slova, promě-něnou v jed iném Božím Synu tak, že ten, kdo přijímá, a to, co přijímá, je jedinou osobou v Trojici ... j edna jediná osoba Bůh a člověk. Pro-tože neříkáme, že Kristus j e pouze Bůh ... a taktéž neříkáme, že Kri-stus j e pouze člověk ... a ani neříkáme, že by byl člověk, avšak s něčím méně, co s j istotou přísluší lidské přirozenosti ... naopak říkáme, že Kristus je pravý Bůh zrozený z Otce ... a že je zároveň pravý člověk zrozený z matky, jež byla lidským stvořením ... a že jeho lidství, j ímž je menší Otce, neubírá nic j eho božství, j ímž je rovným Otci: dvě při-rozenosti , jediný Kristus« (118). Anebo kratčeji: »Tentýž Bůh, kdo je i člověk, a tentýž člověk, kdo je i Bůh: ne smíšením přirozenosti, ale jednotou osoby« (119), »jediná osoba ve dvou přirozenostech« (120).

Tímto pevným postižením jednoty osoby v Kristu, »totus Deus et totus homo - celý Bůh a celý člověk« (121), August in proniká rozsá-hlou oblastí teologie a dějin. Je-li orlí zrak upřen na Krista, Slovo Otce, neopomíná méně zdůraznit Krista člověka. Naopak s plným pře-

(112) De civitate Dei 11, 10, 1; PL 41, 325. (113) De Trinitate 4, 20, 29; PL 42, 908. (114) Sr. tamtéž 15, 17, 29; PL 42, 1081. (115) Sr. tamtéž 15, 27, 50; 1, 5, 8; 9, 12, 18; PL 42, 1097. 824-825. 970-971. (116) Tamtéž 1, 2, 4; PL 42, 822. (117) Sr. Coníessioiws 7, 19, 25; PL 32, 746. (118) De dono perseverantiae 24, 67; PL 45, 1033-1034. (119) Sermo 186, 1, 1; PL 38, 999. (120) Sermo 294, 9; PL 38, 1340. (121) Sermo 293, 7; PL 38, 1332.

258

svědčením tvrdí: bez Krista člověka není prostřednictví ani smíření, ani ospravedlnění, ani vzkříšení, ani příslušnost k církvi, jejíž hlavou je Kristus (122). K těmto námě tům se často vrací a široce je rozvíjí jed-nak, aby zdůvodnil víru, již znovu získal ve dvaatřiceti letech, jednak pro požadavky sporu s pelagiány.

Kristus Bohočlověk (123) je jediný prostředník mezi spravedlivým a nesmrtelným Bohem a smrtelnými a hříšnými lidmi, protože je zá-roveň smrtelný a spravedlivý (124); je proto i všeobecnou cestou svo-body a spásy. Mimo tuto cestu, jež »nikdy nechyběla lidskému poko-lení, nikdo nikdy nebyl, není a nebude osvobozen« (125).

Kristovo prostřednictví se dovršuje ve vykoupení, jež nespočívá jen v příkladu spravedlnosti, nýbrž především ve smírné oběti, která byla zcela opravdová (126), zcela svobodná (127) a nanejvýš do-konalá (128). Podstatným znakem Kristova vykoupení je j eho všeo-becnost, jež prokazuje všeobecnost hříchu. V tomto smyslu Augustin opakuje a vykládá slova svatého Pavla: »že jeden zemře! za všecky, a že tedy všichni zemřeli« (2 Kor 5, 14), zemřeli následkem hříchu. »Celá křesťanská víra spočívá tedy ve sporu dvou lidí« (129), »jeden a jeden: jeden, jenž přináší smrt, jeden, jenž daruje život« (130). Z toho vyplý-vá, že »každý člověk je Adam, a stejně tak v těch, kdo věří, každý člo-věk je Kristus« (131).

Popřít toto učení pro August ina znamenalo »učinit marným Kri-stův kříž« (1 Kor 1, 17). Aby se to nestalo, m n o h o mluvil a psal o všeobecnosti hříchu, neopomíjel ani učení o dědičném hříchu, »jež církev věří - píše - od pradávna« (132). Augustin totiž učí, že »Pán Ježíš Kristus se nestal z j iného důvodu člověkem ... leč proto, aby oži-vil, spasil, osvobodil, vykoupil, osvítil ty, kteří dříve náleželi smrti, slabosti, otroctví, vězení a t emnotám hříchů. Je zřejmé, že nikdo nemůže náležet Kristu, nemá-li zapotřebí těchto výkupných dobro-diní« (133).

(122) Sr. Tractatus in loannem 66, 2; PL 35, 1810-1811. (123) Sr. Sermo 47, 12-20; PL 38, 308-312. (124) Sr. Confessiones 10, 42, 68; PL 32, 808. (125) De civitate Dei 10, 32, 2; PL 41, 315. (126) De Trinitate 4, 13, 17; PL 42, 899. (127) Tamtéž 4, 13, 16; PL 42, 898. (128) Tamtéž 4, 14, 19; PL 42, 901. (129) De gratia Christi et de peccato originali 2, 24, 28; PL 44, 398. (130) Sermo 151, 5; PL 38, 817. (131) Enarrationes in psalmos 70, II, 1; PL 36, 891. (132) De nuptiis et concupiscentia 2, 12, 25; PL 44, 450-451. (133) De peccatorum merito et remissione et de baptismo parvulorum 1, 26, 39; PL 44, 131.

259

Protože jediný prostředník a vykupitel lidí Kristus je hlavou církve, Kristus a církev tvoří jedinou ta jemnou osobu, celého Krista. Píše od-vážné: »Stali j sme se Kristem. Vskutku, je-li on hlava a my jeho údy, celý člověk je on s námi« (134) . To to učení celého Krista je biskupovi z Hippony jedním z nejdražších a též jedním z nejplodnějších v j eho teologii církve.

Další základní pravdou je ta, že Duch svatý je duší t a jemného těla - »co je duše pro tělo, totéž je Duch svatý pro tělo Kristovo, tj. cír-kev« (135) - že Duch svatý je základem společenství, jež spojuje věřící mezi sebou a s Trojicí. Vždyť »Otec a Syn chtěli, abychom vstoupili do společenství mezi sebou a s nimi skrze Toho, kdo je j im společný, a přijali nás do jednoty skrze jediný dar, který je j im společný, tj. skrze Ducha svatého, Boha a Boží dar« (136) . Proto na tomtéž místě říká: »společenství jednoty církve, societas unitatis, m imo něž není od-puštění hříchů, je dílem Ducha svatého, s nímž zároveň působí Otec a Syn, protože jakýmsi způsobem sám Duch svatý je pojítkem, societas, jež s jednocuje Otce a Syna« (137) .

Při pohledu na církev, Kristovo tělo oživované Duchem svatým, který je Kristovým duchem, Augustin mnohos t ranně rozvedl pozna-tek, který se zvláštní zálibou zdůrazňuje i poslední koncil: církev jako společenství (138) . Mluví o tom třemi různými a souběžnými způso-by: společenství svátostí neboli skutečnost zřízení založená Kristem na základě apoštolů (139) , o němž dlouze pojednává ve sporu s donati-sty a hájí j eho jednotu , všeobecnost , apoštolskost a svatost (140) a zá-roveň dokazuje, že má za střed »Petrův stolec«, »pro nějž stále platilo prvenství apoštolské katedry« ( 141 ) ; společenství svatých neboli du-chovní skutečnost , jež spojuje všechny spravedlivé od Ábela až do skonání věků (142) ; společenství blažených neboli eschatologická sku-tečnost, jež zahrnuje všechny ty, kteří došli spásy, tj. církev »bez poskvrny a vrásky« (Ef 5, 27) (143) .

(134) Tractatus in humnem 21, 8; PL 35, 1586. (135) Scrnio 267, 4; PL 38, 1231. (136) Svrmo 71, 12, 18; PL 38, 454. (137) Sermo 71, 20. 33; PL 38, 463-464. (138) Sr. dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium 13-14, 21 atd. (139) Sr. De civitate Dei, 1. 35; 18. 50; PL 41, 46. 612. (140) Sr. např. De imitate Ecclesiae-, PL 43, 391-446. (141) Epištola 43. 7; PL 33, 163. (142) Sr. De civitate Dei IS, 51; PL 41. 613. (143) Sr. Retractationes 2, 18; PL 32, 637.

Další námět milý Augustinově nauce o církvi byl církev jako matka a učitelka. Na tento námět Augustin napsal hluboké a dojemné stránky, protože se blízce dotýkal jeho vlastní zkušenosti konvertity a jeho učení ja-ko teologa. Na cestách návratu k víre se setkal s církví ne již jako protiklad-nou ke Kristu, jak mu dávali věřit (144) , nýbrž jako zjevením Krista, »nejpravdivější matkou křesťanů« (145) a zárukou zjevené pravdy (146).

Církev je matka, jež rodí křesťany (147): »Dva nás zrodili k smrti, dva nás zrodili k životu. Rodiče, kteří nás zrodili k smrti, jsou Adam a Eva, rodiče, kteří nás zrodili k životu, jsou Kristus a církev« (148) . Cír-kev je matka, jež trpí za ty, kdo se vzdalují od spravedlnosti, zvláště však za ty, kdo trhají její jednotu (149); je jako holubice, jež vzdychá a volá, aby se všichni vrátili a uchýlili pod její křídla (150) , je projevem všeobecného otcovství Božího láskou, jež »je j edněm něžná, druhým přísná; nikomu nepřátelská, všem matkou« (151) .

Je matka, avšak též jako Maria je panna: matka vroucností lásky, panna celistvostí víry, již chrání, brání a jíž učí (152) . K tomuto pa-nenskému mateřství se vztahuje její úkol učitelky, jejž církev vykoná-vá v poslušnosti ke Kristu. Proto Augustin hledí na církev jako na zá-ruku svatých Písem (153) a prohlašuje, že v ní zůstává jistým, ať již vyvstane jakákoli nesnáz (154) a vytrvale učí druhé, aby se zachovali stejně. »Tak, jak jsem mnohokráte řekl a naléhavě opakuji: cokoli jsme, buďte jisti: máte Boha za Otce a církev za matku« (155) . Z toho-to přesvědčení vychází i důtklivá výzva milovat Boha a církev, a to Boha jako Otce a církev jako matku (156) . Snad nikdo jiný nemluvil o církvi s takovou láskou a s takovým zanícením jako Augustin. Upo-zornil jsem zde pouze na některá zdůraznění, vpravdě nemnohá, avšak doufám, že dostatečná, aby bylo lze pochopit hloubku a krásu učení, jež nikdy nebude dostatečně zkoumáno, zvláště z hlediska lás-ky, jež oživuje církev důsledkem přítomnosti Ducha svatého v ní.

(144) Sr. Confessiones 6, 11, 18; PL 32, 728-729. (145) De moribus Ecclesiae calholicae er manichaeorum 1, 30, 62; PL 32, 1336. (146) Sr. Confessiones 7, 7, 11; PL 32, 739. (147) Sr. Epištola 48, 2; PL 33, 188. (148) Sermo 22, 10; PL 38, 154. (149) Sr. např. Psalmus contra partem Donati, závěr, PL 43, 31-32. (150) Sr. Tractatus in loannem 6, 15; PL 35, 1432. (151) De catechizandis rudibus 15, 23; PL 40, 328. (152) Sr. Sermo 188, 4; PL 38, 1004. (153) Sr. Confessiones 7, 7, 11; PL 32, 739. (154) Sr. De baptismo contra donatistas 3, 2, 2; PL 43, 139-140. (155) Contra litteram PeliUani 3, 9, 10; PL 43, 353. (156) Sr. Enarraliones in psalmos 88, II, 14; PL 37, 1140.

261

» M á m e D u c h a svatého - píše - milujeme-l i církev; a mi lu j eme církev, setrváváme-li v její j e d n o t ě a lásce« ( 1 5 7 ) .

4. Svoboda a milost. Nebylo by možné skončit, kdyby se jen chtěla Augustinova teologie naznačit v nejdůležitějších bodech. Jiným jejím dů-ležitým, ba základním předmětem, rovněž napojeným na obrácení, je svo-boda a milost. Jak jsem již připomenul, bylo to v předvečer obrácení, kdy si uvědomil odpovědnost člověka za jeho činy a nutnost milosti jediného Prostředníka ( 158) , jehož moc zakusil v okamžiku konečného rozhodnutí. Výmluvným svědectvím toho je osmá kniha j e h o Confessiones (159) . Osobní úvahy a následné spory zvláště s manichejci a peíagiány mu po-skytly možnost prohloubit jednotlivé stránky otázky a vypracovat, byť i ve-lice pokorně pro tajemství otázky, jakési shrnutí.

Vždy zastával, že svoboda je pevným bodem křesťanské nauky o člověku. Zastával to proti svým dřívějším souvěrcům (160), proti de-te rmin ismu astrologů, j ichž byl sám kdysi obětí (161), proti každému d ruhu fatalismu (162); vyložil, že svoboda a předvědění nejsou neslu-čitelné ( 1 6 3 ) , právě tak jako svoboda a pomoc božské milosti. »Svo-bodná vůle se neodebírá , protože s e j í pomáhá , naopak pomáhá s e j í proto, že se neodebírá« ( 1 6 4 ) . Je os ta tně proslulá Augus t inova zásada: »Kdo tě bez tebe stvořil, neospravedlní tě bez tebe. A tak stvořil ne-vědoucího, avšak neospravedlní necht íc ího« ( 165 ) .

T o m u , kdo pochyboval o té to smířlivosti nebo tvrdil opak, dokazu-je d louhou řadou biblických textů, že svoboda a milost náleží k Boží-mu zjevení a že je n u t n é pevně držet obě pravdy zároveň (166). Hlu-boce vidět jejich slučitelnost je přetěžká otázka, kterou pouze má-lokteří dokážou pochopit (167) a j ež m ů ž e m n o h ý m způsobi t potíže (168), protože t ím, že se brání svoboda, lze dát do jem, že se po-pírá milost a naopak ( 169 ) . Je však n u t n o věřit v jejich usmířen í jako

(157) Tractatus in loannem 32, 8; PL 35, 1646. (158) Sr. Confessiones 8, 10, 22; 7, 18, 24; PL 32, 759. 745. (159) Sr. např. tamtéž 8, 9, 21; 8, 12, 29; PL 32, 758-759. 762. (160) Sr. De iibero arbitrio 3, 1 ,3; PL 32, 1272; De duabus animabus contra manichaeos 10,

14; PL 42, 104-105. (161) Sr. Confessiones 4, 3, 4; PL 32, 694-695. (162) Sr. De civitate Dei 5, 8; PL 41, 148. (163) Sr. De iibero arbitrio 3, 4, 10-11; PL 32, 1276; De civitate Dei 5, 9, 1-4; PL 41, 148-152. (164) Epištola 157, 2, 10; PL 33, 677. (165) Sermo 169, 11, 13; PL 38, 923. (166) Sr. De gratia et Iibero arbitrio 2, 2 - 11, 23; PL 44, 882-895. (167) Sr. Epištola 214, 6; PL 33, 970. (168) Sr. De peccatontm meritis et remissione et de baptismo parvulorum 1,18,28; PL44,124-125. (169) Sr. De gratia Christi et de peccato original! 47, 52; PL 44, 393-384.

262

ve slučitelnost obou základních Kristových funkcí , z nichž obě vztaž-ně vyplývají. Kristus je totiž zároveň spasitel a soudce. Proto »není-li milosti, jak se spasí svět?, a není-li svobodné vůle, jak lze svět soudit?« (170).

Z d ruhé strany August in zdůrazňuje nu tnos t milosti, jež je záro-veň nutnost í modlitby. T o m u , kdo říkal, že Bůh nepřikazuje nemožné a že tedy milost není nezbytná, odpovídá, že to je sice pravda, »Bůh ne-přikazuje nemožné , avšak příkazy tě nabádá, abys dělal, co můžeš , a žádal, co nemůžeš« (171) , a pomáhá člověku, aby mohl , On, kdo »neo-pustí nikoho, není-li opuštěn« (172) .

Učení o nutnost i milosti se tak stává učením o nutnost i modlitby, již August in tak zdůrazňuje ( 173) , protože - tak píše - »je jisté, že Bůh připravil některé dary i tomu, kdo o ně nežádá, jako počátek víry, j iné pouze tomu, kdo je žádá, jako vytrvat do konce« (174) .

Milost je tedy nezbytná k odstranění překážek, j ež brání vůli vyva-rovat se zla a konat dobro. Tyto překážky jsou dvě: »nevědomost a slabost« ( 175) , zvláště však slabost, »i když totiž již nezůstává více ukryté, co je třeba konat ... ne jedná se, nepřij ímá se, nežije se dobře« (176) . Proto pomocná milost je především »vnuknut í lásky, j ímž se svatým zápalem činíme, co poznáváme, že m á m e činit« ( 177 ) .

Nevědomost a slabost j sou dvě překážky, jež je třeba překonat , aby se mohla zakoušet svoboda. N e b u d e zbytečné př ipomenout , že obra-na nutnost i milosti j e pro August ina obranou křesťanské svobody. Vycházeje z Kristových slov: »Když vás Syn osvobodí, budete skutečné svobodní« (Jan 8, 36), se stal obráncem a pěvcem této svobody J e ž je neodděl i te lná od pravdy a od lásky. Pravda, láska, svoboda, tři velká dobra, jež vzrušovala August inova ducha a tříbila j eho vynikající vlo-hy. Osvětlil a objasnil j e m n o h a způsoby.

Zastavíme-li se na chvíli u tohoto pos ledního dobra - dobra svobo-dy - je vhodné poznamenat , že popisuje a oslavuje křesťanskou svo-bodu ve všech jejích podobách. Počínaje svobodou od omylu - nao-pak svoboda omylu je »nejhorší smrt duše« (178) - přes dar víry, který

(170) Epištola 214, 2; PL 33, 969. (171) De natura et gratia 43 , 50; PL 44, 271; sr. Tridentský sněm, DS 1536. (172) De natura et gratia 26, 29; PL 44, 261. (173) Sr. Epištola 130; PL 33, 494-507. (174) De dono perseverantiae 16, 39; PL 45, 1017. (175) De peccatorum meritis et remissione et de baptismo parvulorum 2, 17, 26; PL 44, 203. (176) De spiritu et littera 3, 5; PL 44, 203. (177) Contra duas epistolas pelagianorum 4, 5, 11; PL 44, 617. (178) Epištola 105, 2, 10; PL 33, 400.

263

podřizuje duši pravdě ( 1 7 9 ) , až k poslední a nepomíjivé, té největší svobodě, jež spočívá v tom, že není n u t n é zemřít a není nu tné hřešit, tj. v nesmrtelnost i a plné spravedlnosti (180). Mezi těmito dvěma, jež vyznačují počátek a dokonání spásy, osvětluje a vyhlašuje všechny ostatní: svobodu od hříchu, dílo ospravedlnění; svobodu od nadvlády nezřízených vášní, dílo milosti, j ež osvětluje rozum a dá takovou sílu vůli, že ji zlo n e m ů ž e přemoci, jak on sám to zakusil v obrácení, když byl osvobozen od tvrdého otroctví (181); svobodu od času, který pro-m a r ň u j e m e a který nás pohlcuje (182), nakolik nám láska dovoluje, abychom žili zakotveni ve věčnosti (183).

U ospravedlnění , j ehož nevýslovné bohatství vykládá - božský ži-vot milosti ( 184 ) , přebývání Ducha svatého ( 1 8 5 ) , »zbožštění« (186) -činí důležité rozlišení mezi odpuš těn ím hříchů, jež je plné a celé, plné a dokonalé, a vnitřní obnovou, jež je postupná a bude plná a celá pouze po vzkříšení, kdy celý člověk bude mít účast na Boží neměnnosti (187) .

O milosti, jež upevňuje vůli, vytrvale tvrdí, že působí skrze lásku a tak pomůže vůli, že nep řemůže zlo, aniž by vůli brala možnos t chtít. Když vysvětluje Ježíšova slova z Janova evangelia: »Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Oteču (Jan 6 ,44) , rozvádí: »nemysli, žes tažen proti své vůli: duch je tažen také láskou« (188). Avšak láska, podotýká ještě, působí »svobodnou lahodnost í« ( 189 ) , a proto »napl-ňuje zákon svobodně , kdo jej naplňuje s láskou« ( 190 ) : »zákon lásky je zákon svobody« (191) .

N e m é n ě naléhavé je August inovo učení o svobodě od času, svobodě, již nám Kristus, věčné Slovo, přinesl t ím, že sestoupil na svět svým vtělením: » 0 Slovo - volá August in - jež existuješ před počátkem časů, skrze něž byly učiněny časy, i ty ses narodilo v čase přesto, žes věčný život, ty voláš k bytí časné bytosti a činíš je věčný-

(179) Sr. De tibero arbitrio 2, 13, 37; PL 32, 1261. (180) De eorreptione et gratia 12, 33; PL 44, 936. (181) Sr. Confessiones 8, 5, 10; 8, 9, 21; PL 32, 753. 758-759. (182) Sr. tamtéž 9, 4, 10; PL 32, 768. (183) Sr. De vera religione 10, 19; PL 34, 131. (184) Sr. Enarrationes in psalnws 70, II, 3; PL 36. 893. (185) Sr. Epištola 187; PL 33, 832-848. (186) Enarrationes in psatmos 49, 2; PL 36, 565. (187) Sr. De peccatorum meritis et remissione et de baptisnio parvulorum 2, 7, 9; PL 44, 156-

157; Sermo 166, 4; PL 38, 909. (188) Tractatus in loannem 26, 25; PL 35, 1607-1609. (189) Contra hilianum 3, 112; PL 41. 1296. (190) De gratia Christi et de peccato originali 1, 13, 14; PL 44, 368. (191) Epištola 167, 6, 19; PL 33, 740.

264

mi« (192) . Je známé, že náš učitel velice zkoumal tajemství času (193) , cítil nutnost přesáhnout čas, abychom opravdově žili, a toto opaková-val. »Chceš-li i ty být, přesáhni čas. Kdo však může přesáhnout čas svými silami? Nechť nás pozvedne vzhůru ten, kdo řekl Otci: Clici, aby i oni byli se mnou, kde jsem já (Jan 17, 24)« (194) .

Křesťanská svoboda, jak jsem se o ní trochu š í rej i zmínil, se chápe a zkoumá v církvi, Boží obci, jež ukazuje její účinky a posílena Boží milostí je sděluje, nakolik to závisí na ní, všem lidem. Zakládá se totiž na »společenské« lásce, jež zahrnuje všechny lidi a chce je spojit ve spravedlnosti a v míru; v protikladu k obci nespravedlivých, jež rozdě-luje a staví j ednoho proti d ruhému, protože je založena na »sobecké« lásce (195) .

Je vhodné zde př ipomenout některé z definic míru, jež Augustin formuloval podle skutečností , na něž se vztahuje. Vycházeje z po-znatku, že »mír lidí je spořádaná svornost«, označuje mír domu jako »spořádanou svornost obývajících v nařizování a v poslušnosti«; po-dobně i mír obce; pokračuje pak: »mír nebeské obce je nejuspořáda-nější a nejsvornější společenství těch, kteří se radují z Boha a vzájem-ně v Bohu«. Podává i definici míru všech věcí, j ímž je poklid řádu. Sa-motný řád totiž popisuje jako »uspořádání rovných a nerovných sku-tečností, jež staví na jim vlastní místo« (196).

Pro takový mír pracuje a po tomto míru »dychtí Boží lid během svého putování od vyjití až k dospění« (197) .

5. Láska a výstup v Duchu svatém. Stručný souhrn Augustinova učení by zůstal neúplný, kdybychom se nezmínili o jeho duchovním učení, jež je úzce spojeno s filosofickým a teologickým a je neméně bohaté než obě předešlá. Je třeba se znovu vrátit k obrácení, jímž jsem za-čal. Bylo to tehdy, kdy se zcela rozhodl věnovat ideálu křesťanské dokona-losti. Tomuto předsevzetí zůstal vždy věrný; a nejen to, nýbrž se zasadil všemi silami ukázat ostatním cestu. Dělal to čerpaje z vlastní zkušenosti a z Písma, jež je pro všechny prvním pokrmem zbožnosti.

Byl mužem modlitby, ba bylo by možno říci, mužem vytvořeným modlitbou - stačí vzpomenout slavné Confessiones psané ve způsobu dopisu Bohu - a všem opakovával s neuvěři telnou vytrvalostí nu tnos t

(192) Enarrationes in psaimos 101, II, 10; PL 37, 1311-1312. (193) Sr. Confessiones 11; PL 32, 809-826. (194) Tractatus in loannem 38, 10; PL 35, 1680. (195) De Genesi ad litteram 11, 15, 20; PL 34, 437. (196) De civitate Dei 19, 13; PL 41, 840. (197) Confessiones 9, 13, 37; PL 32, 780.

265

modlitby: »Bůh stanovil, abychom bojovali spíše modli tbou než vlastními silami« (198) ; popsal povahu modlitby tak j ednoduchou , a přeci tak složitou (199) , její ni ternost , na jej ímž základě ztotožnil modlitbu s t ouhou : »Sama tvá touha je tvá modli tba: a stálá mo-dlitba« (200); její společenskou hodnotu : »Modleme se za ty, kteří ne-byli povoláni - píše - aby byli: možná byli předurčeni tak, aby byli povoláni našimi modli tbami« (201); nezás tupné zařazení do Krista, »který se modlí za nás, modlí se v nás a i my se k n ě m u modlíme; modlí se za nás jako kněz, modlí se v nás jako naše hlava, my se k ně-mu modl íme jako ke svému Bohu: poznejme tedy i v něm své hlasy i j eho hlasy ve svých« (202).

Vystupoval s rostoucím úsilím po stupních vnitřního života a po-psal všem jejich postup, rozsáhlý a členěný postup, který obsahuje po-hyb duše k rozjímání - očista, stálost a vyrovnanost, zaměření ke světlu, přebývání ve světle (203) - s tupně lásky - počínající, pokročilá, účinná, dokonalá (204) - dary Ducha svatého vztažené k blahosla-venstvím (205) , k prosbám Otčenáše (206) , ke Kristovu příkladu (207) .

Tvoří-li evangelní blahoslavenství nadpřirozené ovzduší, v němž má křesťan žít, dary Ducha svatého dávají nadpřirozený dotek milosti, jež umožňu je ono ovzduší; prosby Otčenáše nebo všeobecně modlit-ba, již lze vlastně celou převést na tyto prosby, nutný pokrm; příklad Krista vzor k napodobení ; láska pak tvoří duši všeho, střed, z něhož vše vyzařuje, ta jemnou pružinu duchovního ústrojí. Bylo nemalou zásluhou biskupa z Hippony, že soustředil celé křesťanské učení a život na lásku chápanou jako »přilnutí k pravdě pro život ve spravedl-nosti« (208).

Vede k ní totiž Písmo, jež celé »vypráví o Kristu a doporučuje lás-ku« (209) , teologie, jež v ní nalézá svůj účel ( 210) , filosofie (211), peda-

(198) Opus imperfectum contra luiianurn 6, 15; PL 45, 1535. (199) Sr. De sermone Domini in monte 2, 5, 14; PL 34, 1236. (200) Enarrationes in psalmos 37, 14; PL 36, 404. (201) De dono perseverantiae 22, 60; PL 45, 1029. (202) Enarrationes in psalmos 85, I; PL 37, 1081. (203) Sr. De quantitate animae, 33, 73-76; PL 32, 1075-1077. (204) Sr. De natura et gratia 70, 84; PL 44, 290. (205) Sr. De sermone Domini in monte 1, 1,3-4; PL 34, 1231-1232; De doctrina Christiana 2 ,7 ,

9-11; PL 34, 39-40. (206) Sr. De sermone Domini in monte 2, 11, 38; PL 34, 1286. (207) Sr. De sancta virginitate 28, 28; PL 40, 411. (208) De Trinitate 8, 7, 10; PL 42, 956. (209) De catechizandis rudibus 4, 8; PL 40, 315. (210) Sr. De Trinitate 14, 10, 13; PL 42, 1047. (211) Sr. Epištola 137, 5, 17; PL 33, 524.

266

gogie (212) a d o k o n c e i politika (213). D o lásky vložil pods ta tu a mí ru křesťanské dokona los t i (214), první dar D u c h a sva tého (215), skuteč-nos t , s níž n ikdo n e m ů ž e být špa tný (216), dobro , s n í m ž se vlastní v šechna dobra a bez n ě h o ž n i č e m u nes louž í v šechna os ta tn í dobra . » M ě j lásku a b u d e š mít vše, p ro tože bez ní n i č e m u nes louž í vše, co bys m o h l mít« (217).

Zdůrazn i l v šechna nevyčerpa te lná bohats tv í lásky: u s n a d ň u j e , co j e n e s n a d n é (218), o b n o v u j e , co je b ě ž n é (219), činí nepo t l ač i t e lným směřován í k ne jvyšš ímu D o b r u , p ro tože zde na zemi nen í láska nikdy plná (220), o svobozu j e od každého z á j m u , j í m ž nen í Bůh (221), j e neoddě l i t e lná od pokory - »kde j e pokora, t am j e láska« (222) - j e pod-s ta tou každé c tnost i : c tnos t n e n í totiž leč spořádaná láska (223), j e dar Boží. T o t o pos ledn í j e klíčový bod, který rozl išuje a oddě lu je př iroze-nos tn í a křesťanské poje t í života. » O d k u d v l idech láska k Bohu a k b l ižn ímu, ne-li od s a m é h o Boha? Pochází-l i to t iž ne od Boha, nýbrž od lidí, pak zvítězili pelagiáni ; pochází-l i však od Boha , zvítězili j s m e nad pelagiány« (224).

Z lásky se v Augus t inov i rodila t o u h a rozj ímat o božských věcech , j ež j e vlastní m o u d r o s t i (225). Čas to zakusil i nejvyšší d ruhy k o n t e m -place, ne j en o n u pros lu lou v Ostii (226), nýbrž j e š t ě i další. Říká o so-bě: »často to dě l ám« - ut íká se k roz j ímání P ísma, aby je j nezavalily tíživé záleži tost i - »je to m á radost a k t o m u t o po těšen í se u t íkám, mohu- l i se osvobodi t ze sevření s ta ros t í . . . Někdy m ě přivádíš na zcela n e z n á m o u a nevýs lovně s ladkou vni t řní ces tu , dosáhne- l i pak ve m n ě své plnost i , nev ím, co b u d e to, co n e b u d e t e n t o život« (227). Připojí-li se k t ě m t o z k u š e n o s t e m A u g u s t i n ů v teologický a psychologický ostrovtip a j e h o nevšedn í nadán í psát , lze pochopi t , p roč dokázal tak

(212) Sr. De calechizandis riidibus 4, 8; PL 40, 323. (213) Sr. Epištola 137, 5, 17; 138, 2, 15; PL 33, 524. 531-532. (214) Sr. De natura et gratia 70, 84; PL 44, 290. (215) Sr. Tractatus in loannem 87, 1; PL 35, 1852. (216) Sr. Tractatus in epištolám ad Parthos 7, 8; 10, 7; PL 35, 2033. 2059. (217) Tractatus in loannem 32, 8; PL 35, 1646. (218) Sr. De bono viduitatis 21, 26; PL 40, 447. (219) Sr. De calechizandis rudibus 12, 17; PL 40, 323. (220) Sr. Sermo 169, 18; PL 38, 926; De perfectione iustitiae hominis; PL 44, 291-318 (221) Sr. Enarrationes in psalmos 53, 10; PL 36, 666-667. (222) Tractatus in epištolám ad Parthos, prologus; PL 35, 1997. (223) Sr. De civitate Dei 15, 22; PL 41, 467. (224) De gratia et Iibero arbitrio 18, 37; PL 44, 903-904. (225) Sr. De Trinitate 12, 15, 25; PL 42, 1012. (226) Sr. Confessiones 9, 10, 24; PL 32, 774. (227) Tamtéž 10, 40, 65; PL 32, 807.

267

přesné popsat mystická s toupání , že ho někteří dokonce mohl i nazvat knížetem mystiků.

Přestože v n ě m převládala láska k rozjímání, August in přijal »bře-meno« biskupství a učil d ruhé , aby i oni tak jednal i a tak s pokorou odpovídali na volání matky církve (228), učil však též příkladem a spi-sy, jak zachovat ve starostech pastýřské činnosti chuť k modl i tbě a k rozjímání. Stojí za to uvést souhrn , který se stal klasickým a který nám podává v díle O Boží obci: »Láska k pravdě hledá klid rozjímání, povinnost lásky přij ímá apoštolskou činnost . Neukládá-li nikdo to to b řemeno , je třeba se věnovat hledání a rozj ímání pravdy; je-li nám však uloženo, je t řeba je př i jmout pro povinnost lásky. Avšak i v tom-to případě nelze opusti t ú těchy pravdy, aby se nestalo, že zbaveni této sladkosti bychom zůstali rozdrceni onou nutnos t í« (229). Zde podané h luboké učení si zaslouží d louhé a pozorné zamyšlení . T o se stane snadnějš ím a účinnějš ím, hledí-li se na Augus t ina samého , který po-dal zářný příklad, jak smířil obě zdánlivě si protiřečící složky křesťan-ského života: modli tbu a činnost .

III. Pastýř

Není nevhodné věnovat vzpomínku pastýřské činnosti t oho to bis-kupa, j e h o ž se jistě nikdo nebude vzpěčovat zařadit mezi největší pa-stýře církve. I tato činnost má počátek v obrácení , poněvadž z něj se zrodilo předsevzetí sloužit j ed ině Bohu. »Teď již miluji j en tebe . . . je-nom tobě chci sloužit« (230). Když si pak uvědomil , že tato služba se měla rozšířit na pastýřskou činnost , neváhá ji př i jmout ; s pokorou, obavou a lítostí, avšak z poslušnost i Bohu a církvi přijal (231).

Ta to činnost zahrnovala tři oblasti, j e ž se stále rozšiřovaly jako tři sous t ředné kruhy: místní církev v Hipponě , ne sice veliká, avšak ne-klidná a pot řebná; africká církev boles tně rozdělená mezi katolíky a donatisty; všeobecná církev ohrožovaná pohans tv ím a manichejs tvím a zkoušená bludařskými hnut ími .

Ve všem se cítil s lužebníkem církve - »služebník s lužebníků Kri-sta« (232) - a z t oho to předpokladu vyvodil všechny důsledky, i ty

(228) Sr. Epištola 48, 1; PL 33, 188. (229) De civitate Dei 19, 19; PL 41, 647. (230) Soliloqitia 1, 1, 5; PL 32, 872. (231) Sr. Sermo 335, 2; PL 39, 1569. (232) Epištola 217. titulus; PL 33, 978.

268

nejobtížnější jako vydat svůj život pro věřící (233) . Žádal totiž na Pánu sílu milovat j e tak, aby byl hotov za ně zemř í t »ve skutečnos t i n e b o v ochotě« (234). Byl přesvědčen, že byl-li by kdo postaven za hlavu lidu, aniž by měl tu to ocho tu , podobal by se spíše než biskupovi »strašáko-vi ve vinici« (235) . N e c h c e se spasit bez svých věřících ( 236) a je připra-ven k jakékoliv obět i , j en aby přivolal bloudící na cestu pravdy ( 237 ) . Ve chvíli kra jn ího nebezpeč í pro vpád Vandalů nabádá kněze, aby zů-stali uprost řed věřících i za cenu vlastního života ( 238 ) . J inými slovy chce, aby biskupové a kněží sloužili věřícím tak, jak j im sloužil Kri-stus. »V j a k é m smyslu j e s lužebn íkem, kdo řídí? V t o m t é ž smyslu , v j akém byl s lužebn íkem Pán« ( 239 ) . T o byl j e h o plán.

Ve své diecézi, z níž se nikdy nevzdálil leč z nu tnos t i ( 240) , vytrvale kázal - kázal v sobotu a v neděli a často po celý týden (241) - vytrvale ka-techizovai (242) , v »audientia episcopi« často strávil celý den a zaned-bal i j ídlo ( 243) , vytrvale se staral o c h u d é ( 244) , byl vytrvalý ve výcho-vě duchovních (245) a ve vedení mn ichů , z nichž m n o z í byli povoláni ke kněžství a biskupství ( 2 4 6 ) , a klášterů, v nichž přebývaly »sanctimo-niales« (247) . Když zemře l , »zanechal církvi velice poče tné ducho-vens tvo jakož i kláštery mužů a žen plné osob zasvěcených zdrženli-vosti pod poslušnost í jejich předs tavených a také knihovny« (248) .

Ste jně n e ú n a v n ě pracoval pro africkou církev: věnoval se kázání, kamkoli byl zavolán (249), byl p ř í tomen častým oblas tním s n ě m ů m přes obt íže cestování , dův t ipem, vytrvalostí a zápalem se zasadil o urovnání rozkolu donat i s tů , který rozděloval onu církev na dvě části. Byla to j e h o velká n á m a h a a díky z í skanému úspěchu i velká zásluha. Osvětlil m n o h ý m i díly dějiny i učení dona t i smu , navrhl katolické učení o povaze svátostí a církve, prosadil ekumen ické setkání mezi

(233) Sr. Epištola 91, 10; PL 33, 317-318. (234) Miscellanea Augustiniana I, 404. (235) Tamtéž I, 565. (236) Sr. Sermo 17, 2; PL 38, 125. (237) Sr. Sermo 46, 14; PL 38, 278. (238) Sr. Epištola 128, 3; PL 33, 489. (239) Miscellanea Augustiniana I, 565. (240) Sr. Epištola 122, 1; PL 33, 470. (241) Sr. Miscellanea Augustiniana I, 353; Tractatus in loannem 19-22; PL 35, 1543-1582. (242) Sr. De catechizandis rudibus; PL 40, 309-348. ( 2 4 3 ) P O S S I D I U S , cit. d. 1 9 , 2 - 5 ; P L 3 2 , 5 7 . (244) Sr. tamtéž 24,14-25; PL 32, 53-54; Sermo 25, 8; PL38, m;Epistola 122,2; PL33,471-472. (245) Sr. Sermo 335, 2; PL 39, 1569-1570; Epištola 65; PL 33, 234-235. (246) Sr. Poss iDius . cit. d. 11, 2; PL 32, 42. (247) Sr. Epištola 211, 1-4; PL 33, 958-965. ( 2 4 8 ) P O S S I D I U S , cit. d. 3 1 , 8 ; P L 3 2 , 6 4 . (249) Sr. Retractationes, prologus 2; PL 32, 584.

269

katolickými a donatistickými biskupy, povzbudil j e svou přítomností , navrhl a dosáhl odstranění všech překážek k s jednocení včetně př ípadného odstoupení donatistických biskupů z biskupského úřadu ( 250) , rozšířil závěry onoho setkání ( 251) , s plným úspěchem uvedl v chod usmíření (252) . Bylo m u ukládáno o život a j ednou se vymkl z rukou donatistických »circumcelliones« díky tomu, že zablou-dil, kdo h o doprovázel (253) .

Pro všeobecnou církev sepsal m n o h o děl, napsal tolik listů, hájil ji v mnohých sporech. P ředmětem pastýřské péče na obranu katolické víry byli manichejci, pelagiáni, ariáni a pohané . Pracoval neúnavně ve dne, v noci ( 254 ) . V posledních dnech svého života ješ tě diktoval j edno dílo po nocích a druhé, měl-li čas, ve dne (255) . Když zemřel ve věku 76 let, zanechal tři nedokončená díla. Tato tři nedokončená díla jsou nejvýmluvnějším svědectvím j eho bezesné pracovitosti a j eho nepřekonate lné lásky k církvi.

IV. Augustin dnešním lidem Dříve než zakončíme, chceme se zeptat tohoto vynikajícího člově-

ka, co m ů ž e říci dnešním lidem. Myslím, že může říci skutečně mno-hé, ať příkladem, ať učením.

Toho, kdo hledá pravdu, učí, aby nepovažoval za marné ji nalézt. Učí to příkladem - on ji nalezl po mnohých letech namáhavého zkou-mání - a svou literární činností, jejíž plán s tanovuje v prvním listě napsaném krátce po obrácení: »Zdá se mi, že j e třeba přivést lidi k na-ději najít pravdu« (256) . Proto ji učí hledat »pokorně, nezištně a pil-ně« (257) , aby se překonala pochybovačnost návratem do vlastního ni-tra, kde přebývá pravda (258) ; aby se překonalo hmotarství, jež brání rozumu chápat své nerozlučné spojení se s rozumite lnými skutečnost-mi ( 259 ) ; aby se překonal racionalismus, který odmítá spolupráci víry a tak znemožňu je pochopení »tajemství« člověka (260).

(250) Sr. Epištola 128, 3; PL 33, 489; De gestis cum Emerito 7; PL 43, 702-703. (251) Sr. Post coUationcm contra

Teologům, kteří záslužně usilují prohloubit obsah víry, nechává nesmírné dědictví svého myšlení ve svém celku stále platného a obzvláště teologické metody, jíž zůstal neochvějně věrný. Víme, že tato metoda se vyznačovala plným přilnutím k autoritě víry, jež jedna ve svém počátku - autorita Kristova (26i) - se projevuje Písmem, Podáním, církví; vroucí touhu pochopit vlastní víru - »velice miluj chápat« (262) , říká druhým a uplatňuje na sebe (263) ; hluboký smysl pro tajemství - »je lepší věřící neznalost,« volá, »než domýšlivé vě-dění« (264) ; přesvědčenou jistotu, že křesťanské učení vychází z Bo-ha, a proto má svou původnost, již je nejen třeba v plnosti uchovat -to je ono »panenství« víry, o němž již byla řeč - nýbrž musí i sloužit za měřítko k posouzení filosofií, jež jsou s ní shodné nebo se liší (265).

Je známé, jak Augustin miloval Písmo, u nějž zdůrazňuje božský původ (266) , ryzí pravdivost (267) , nevyčerpatelnou hloubku a bo-hatství (268), a jak je zkoumal. Studuje a chce také, aby se zkoumalo celé Písmo, aby vyšlo na světlo j eho pravé myšlení nebo J a k on říká, »srdce« (269) , aby tam, kde je to třeba, se uvádělo v soulad se sebou (270) . Tyto dva předpoklady pokládá za zásadní zákony k jeho pochopení. Proto je čte v církvi s ohledem na Podání, jehož vlastnosti (271) a závaznou moc (272) neustále zdůrazňuje. Je proslulý jeho výrok: »Nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nevedla auto-rita katolické církve« (273) .

Ve sporech, jež vznikaly o výklad Písma, doporučuje rozmlouvat »se svatou pokorou, s všeobecným pokojem a s křesťanskou láskou« (274), »dokud se nevynoří pravda, již Bůh postavil na stolec jednoty« (275). Pak bude lze zjistit, že spor nevznikl bezúčelně, protože se stal »příležitostí k ponaučení« (276) , a tak příčinou k rozvoji chápání víry.

(261) Contra Academicos 3, 20, 43; PL 32, 957. (262) Epištola 120, 3, 13; PL 33, 458. (263) Sr. De Trinitate 1, 5, 8; PL 42, 825. (264) Sermo 27, 4; PL 38, 179. (265 ) Sr. De doctrina Christiana 2 , 40 , 60; P L 34, 55; De civitate Dei 8, 9 ; P L 41 , 233 . (266) Sr. Enarrationes in psalmos 90, II, 1; PL 37, 1159-1160. (267) Sr. Epištola 28, 3, 3; 82, 1, 3; PL 33, 112. 277. (268) Sr. Epištola 137, 1, 3; PL 33, 516. (269) De doctrina Christiana 4 , 5, 7 ; P L 34 , 91 -92 . (270) Sr. De perfectione iustitiae hominis 17, 38; PL 44, 311-312. (271) Sr. De baptismo contra donatistas 4, 24, 31; PL 43, 174-175. (272) Sr. Opus imperfectum contra luüanum 6, 6-11; PL 45, 1510-1521. (273) Contra epištolám manichaeorum quam vocant Fundament! 5, 6; PL 42,176; sr. Contra

Faustum manichaeum 28, 2; PL 42, 485-486. (274) De baptismo contra donatistas 2, 3, 4; PL 43, 129. (275) Epištola 105, 16; PL 33, 403. (276) De civitate Dei 16, 2, 1; PL 41, 477.

271

Abychom ještě trochu pokračovali o August inově učení pro dneš-ního člověka, připomíná myslitelům dvojí předmět zkoumání , j ímž se má lidský rozum zabývat: Bůh a člověk. »Co chceš poznat?«, ptá se sama sebe. A odpovídá: »Boha a člověka. Nic dalšího? Naprosto nic« (277). Tváří v tvář smutnému jevišti zla jim též připomíná, aby měli důvěru v konečné vítězství dobra, tj. oné Obce, »kde vítězství je pravda, důstojnost je svatost, mír je štěstí, život je věčnost« (278).

Zve též vědce, aby ve stvoření uznávali Boží stopy (279) a obje-vovali v souladu vesmíru »semena poznání«, jež tam Bůh zasel (280). Lidem pak, kteří mají v rukou osudy národů, doporučuje milovat pře-devším mír (281) a upevňovat jej ne bojem, nýbrž mírumilovnými způ-soby, protože - jak moudře píše - »je větší sláva zabít válku slovem než lidi mečem a zjednat nebo udržovat mír mírem a ne válkou« (282).

Konečně bych rád věnoval několik slov mladým, jež měl Augustin rád jako profesor před obrácením (283) a jako pastýř po něm (284). Při-pomíná jim své velké třísloví: pravda, láska, svoboda; tři největší do-bra, jež jsou vzájemně spojena; a vyzývá je milovat krásu on, který byl jejím velkým milovníkem (285). Nejen tělesnou krásu, pro niž by se mohlo zapomenout na duchovní krásu (286), ani pouze umělec-kou krásu (287), nýbrž vnitřní krásu ctnosti (288) a především věčnou krásu Boha, z níž pochází krása těla, umění a ctnosti; z Boha, který je »krása veškeré krásy« (289), »základ, původ a strůjce dobra a krásy všech bytostí, jež jsou dobré a krásné« (290). Augustin, když vzpomí-ná na léta před obrácením, si hořce naříká, že si pozdě zamiloval tuto »krásu tak pradávnou a tak novou« (291), a chce, aby mladí jej nesle-dovali v tomto, nýbrž aby ji milovali stále a především si v ní trvale za-chovali vnitřní jas svého mládí (292).

(277) Soliloquia 1, 2. 7; PL 32. 872. (278) De civitate Dei 2. 29, 2; PL 41. 78. (279) Sr. De diversis qiiaestionibus octoginta tribtts 46. 2; PL 40, 29-31. (280) Sr. De Genesi ad iitteram 5, 23, 44-45; 6, 10. 17 - 6. 12. 20: PL 34, 337-338. 346-347. (281) Sr. Epištola 1S9, 6; PL 33. 856. (282) Epištola 229, 2; PL 33. 1020. (283) Sr. Confessiones 6, 7, 11-12; PL 32. 725; De ordine 1. 10. 30; PL 32, 991. (284) Sr. Epištola 26; 118; 243; 266; PL 33. 103-107. 431-449. 1054-1059. 1089-1091. (285) Sr. Coi\fessiones 4. 13, 20; PL 32, 701. (2S6) Sr. tamtéž 10. 8. 15; PL 32. 7S5-786. (287) Sr. tamtéž 10, 32, 53; PL 32. S01. (2S8) Sr. Epištola 120. 4. 20; PL 33. 462. (289) Confessiones 3, 6. 10; PL 32. 687. (290) Soliloquia 1, 1, 3; PL 32, 870. (291) Confessiones 10, 27, 38; PL 32, 795. (292) Sr. Epištola 120, 4, 20; PL 33. 462.

272

V. Závěr Připomenul j sem obrácení a zběžně nastínil přehled myšlení ne-

porovnate lného muže , j ehož učedníky a syny se cítíme tak trochu všichni v církvi a na Západě. Vyslovím znovu živé přání, aby se j eho učení zkoumalo a široce poznávalo a aby se napodoboval j eho pa-stýřský zápal, aby tak učitelství tak velkého učitele a pastýře pokračo-valo v církvi a ve světě ve prospěch kultury a víry.

Výročí šestnácti set let od obrácení svatého August ina dává velice vhodnou příležitost rozvinout zkoumání a rozšířit úctu k n ě m u . Vy-zývám k takovému závazku a cíli zvláště řeholní řády - mužské a ženské - j ež nesou j eho jméno , žijí pod j eho ochranou nebo jakýmko-li způsobem se řídí j eho řeholí a nazývají jej otcem. Nechť využijí této příležitosti, aby účinněji oživili a dali ožít j eho ideálům.

Na různých podnicích a oslavách, jež se z tohoto důvodu všude pořádají, budu př í tomen s přáním dobra a vděčným d u c h e m ; na všechny ze srdce svolávám nebeskou ochranu a účinnou pomoc Ma-rie Panny, již biskup z Hippony oslavil jako matku církve ( 2 9 3 ) , a je mi potěšením t ímto listem udělit své apoštolské požehnání .

Dáno v Římě u svatého Petra dne 28. srpna na svátek svatého Augusti-na biskupa a církevního učitele v roce 1986, osmém mého pontifikátu.

J I N D Ř I C H H O L E C E K ( Ř í m )

O V Ě R N É M BISKUPU A PASTÝŘI DUŠÍ K »donatistickému« pokušení Petra Chelčického

Jednou z významných otázek, na níž nám dosud husitologické bádání dluží ucelenější odpověď a jež m á současně i svou obecně teologickou zá-važnost, je problém předtridentského náhledu osobnosti i úlohy biskupa a jeho vztahu k Božímu lidu (i). Uvážíme-li, že svatovojtěšský stolec byl

(293) Sr. De sancta virginilaie 6, 6; PL 40, 339. (I) Pokud jde o vlastní husitskou periodu, chybí nám citelně jak monografické studie, věnované

jednotlivým osobnostem, tak i generické, věnované problému jako takovému. Z nejnověj-ších zahraničních prací uveďme alespoň F. SEIBT, Konrad von Vechta. Hussitischer Erzbi-schofvon Prag, v Von Soest - Aus Westfalen. Wege und Wirken abgewanderter Westfalen im späten Mittelalterund in derfrühen Neuzeit, vydal H. D. HEIMANN, Paderborn 1986, str. 139-151; znovu přetištěno ve výboru prací k Seibtovým šedesátinám, Hussitenstudien. Personen, Ereignisse, Ideen einer frühen Revolution, R. Oldenbourg Verlag München 1987, str. 241 -252. Zde je připojena i kompletní bibliografie vysoce hodnotných Seibtových studií.

273

prakticky plných 140 let uprázdněn - sedmý pražský arcibiskup, Kon-rád z Vechty, přistoupil 21. dubna 1421 ke čtyřem pražským artikulům a pokusil se strhnout na husitskou stranu i sobě podřízený klérus (zemřel v ústraní asi jako sedmašedesátiletý starec 24. nebo 26. prosince 1431) - zna-mená to současně, že zhruba šest generací českých křesťanů nemělo až na krátkodobé výjimky, víceméně improvizačního charakteru (2), př ímou zkušenos t s p lnohodno tnou duchovní správou, zato však bylo, mnoh-dy velmi dramatickým způsobem, konf ron továno s celou řadou nega-tivních průvodních jevů a důsledků faktoru dvojvěří, jež dělilo zemi, kraje, společenské vrstvy a skupiny, ale i celé rody a rodiny na dva an-tagonistické tábory (definit ivně byl ovšem ten to stav překonán až po více než dvou stoletích Obnoveným zřízením zemským a prot i reforma-čním pa ten tem Ferd inanda II. z 31. července 1627) (3).

(2) Utrakvistům se ve dvou případech podařilo získat chudé italské biskupy k přesídlení do Čech. Prvním byl Agostino Luciani de Bessariis, biskup santorinský, který pobýval u hrabétc Galeotta v Mirandole, kde světil utrakvistické kandidáty, naposledy 20. dubna 1481 Baltazara, syna pardubického pána Soběslava Mrzáka z Miletínka. 2. dubna 1482 se již Luciani objevil vc Vimperku a 7. dubna zde po prvé biřmoval. Po vlně krajských sjezdů knlišnické šlechty a měst na obranu víry přijala biskupa v dohodě s universitní-mi mistry a kněžstvem 6. října 1483 i všechna tři pražská města. Na katolické straně prá-vě v této dobé (24. srpna 1482) zemřel po pětadvacetiletém vykonávání svého úřadu olomoucký biskup Tas z Boskovic. Jeho nástupcem se stal varadínský biskup Jan Fili-pcc (1482-1492). K 7. září téhož roku se konečně katolíkům podařilo dosáhnout u kurie i úplného zrušení interdiktu nad Čechami, jež slavnostně vyhlásil pražský administrá-tor Hanuš z Kolovrat.

Agostino Luciani se vzdal úřadu správy konzistoře pod obojí, jejž po něm převzal Václav Koranda mladší již po vánocích roku 1491. Zemřel pak kolem 27. září 1493 a byl pohřben v Týnském kostele v Praze. Roku 1504 se pak podařilo utrakvistům získat sta-řičkého Filippa de Villa Nuova, titulárního biskupa s idónského a generálního vikáře biskupství modenského. Někdy před 26. květnem se objevil na Táboře »věrným Čechům ku potěšení«, od září se pak začal nazývat biskupem českým, přestože se mu nepodaři-lo postavit clo čela konzistoře pod obojí, již nadále spravoval nový administrátor M. Pa-vel ze Žatce. Usadil se tedy posléze v Kutné Hoře, odkud se pokusil v listopadu 1506 tajně uprchnout, ale byl polapen, vrácen do města a nucen dále světit kališnické kněze (po prvé to odmítl již 6. června 1506 v Praze). Zde zemřel 20. října 1507. K celkové si-tuaci katolické duchovní správy v této době sr. V. MACHACKOVÁ, Církevní správa v do-bě jagellonské (na základě administrátorských akt), ve »Folia historica bohemica« 9, Oslav československých a světových dějin ČSAV Praha 1985, str. 235-290; obšírnější přehled obsahu tohoto článku podávám v »Rozmach« č. 6 z prosince 1987 na str. 61-71.

(3) Situace byln velmi těžká i na katolické straně. Posuďme alespoň dvě svědectví, dotý-kající se katolických poddaných Bohuslava ze Svamberka v závěrečném období odboje Zelenohorské jednoty (k mírové smlouvě mezi nástupcem Jiříka Poděbradského, Vla-dislavem Jagellonským a uherským králem Matyášem Korvínem došlo v Olomouci teprve 7. prosince 1478). Anna z Rýzmberka se obrátila 12. března 1476 na Svamberka s prosbou: »... vznesli na mě lidé osady té z Dublevic, založenie kostela Matky božie, prosiec mne, abych se před VMtí přimluvila, abyste ráčili podati fary té, aby ta sirá osa-da bez kněze nebyla, aby ráčili to učinili pro zdravie a ščestie VMti i pánuov krunthu toho. A také jest jim vzat mšál a zvonec nějaký na Holesice, a měl jest jim vrácen býti pod někakými úmluvami, a toho jest se nestalo. I prosí ta obec pro pána Boha, abyste se ráčili přičinili před panem Zdeňkem (Konopišťským ze Sternberka, pozn. JH) ajest-

274

Dvojí víra a dvojí lid se staly j e d n í m z charakteristických paradoxů české z e m ě i Čechů samých tváří v tvář křesťanské Evropě. Z j e d n é strany se sem uchylovaly celé skupiny »pikartů« - první, pocházející z okolí Tourna i , přišla do Prahy pod veden ím Gil lese Mersaul ta (4) j iž roku 1418 a chválila Čechy jako zemi největší náboženské svobody (šlo o asi 40 uprchlíků s ženami a dětmi) - z d r u h é strany se však se zemí a jej ími obyvateli jako celkem stále pevněji spojovala kacířská charakteristika. Svůj podíl na té to skutečnost i mělo i doporučení po-radců Basilejského koncilu z března 1432, aby husi tské poselstvo nebylo označováno jako »husi té«, ale j en j e d n o d u š e jako »Češi«, pro-tože se cítilo do tčeno a s n ě m se chtěl vyvarovat zbytečných provokací (5). Naplni lo se tak tušen í říšských pánů, kteří po rozpadu první kruciáty před ob leženou Prahou v létě 1420 neváhali o tevřeně podezřívat dokonce s a m o t n é h o krále Z ikmunda ; paktoval se prý s českými katolickými pány, kteří jako Češi neměli ke svým kacířským kra janům daleko (6). Rodný jazyk byl os ta tně spolehlivým kritériem rozlišení kacíře i bo jovníkům d r u h é křížové výpravy proti Žatci v září 1421: »co n e u m ě l o německy nebo jen bylo p o d o b n o Čechu, bylo za-jato, umláceno k smrt i a upáleno«, jak praví nor imberská městská rada v listu do U lmu (7).

Čech se stal typem kacíře (8) a kdokoli měl možnos t vejít ve styk s Čechami, byl natolik překvapen rozdíly, jaké zde nacházel proti obvy-klé představě o křesťanské společnosti , že mu nestačila slova k jejich postižení. Ko lem roku 1430 dokázal například zděšený autor vypočí-tat, že v Čechách j sou »plures tyranni Wiklefistae, Hussones, Thabori-tae, Pychardi, Cafúři, Sirotci, Zizkones, Kasaličtí, Waldenses ceterique homicidae, haeretici, scismatici« a v d r u h é polovině století byly již

liže by těm lidem z čeho vina dána byla, proč jest nevráceno, že chtie rádi po VMti roz-kázání napraviti«, sr. A. REZEK, F. MARES, J. KALOUSEK, Dopisy rodu Švamberského, v »Archiv český« XV, Praha 1896, oddíl A. XXX, č. 18, str. 9.

Podobně s