1

OTA PAVEL - JAK JSEM POTKAL RYBY

OTA PAVEL

Narodil se 2. července 1930 v Praze jako třetí syn Hermíně a Leovi Popperovým. V roce 1939 se rodina přestěhovala kvůli nacistickým rasovým opatřením do Buštěhradu (otec byl židovského původu), kde žili v domě č.p. 54 Leovi rodiče.V roce 1943 museli nastoupit do Terezína oba bratři – Jiří a Hugo, v roce 1945 pak i otec. Ota chodil v Buštěhradě do obecné školy, věnoval se fotbalu v SK Buštěhrad, v zimě hrál hokej.

Od roku 1944 až do konce války pracoval v dole Prago- důl Dunderka v Dubí u Kladna. Z Terezína se po válce vrátili otec i bratři. Rodina se přestěhovala zpět do Prahy, Ota začal studovat v roce 1945 na dvouleté obchodní škole a pomáhal otci v drobném podnikání.

Na doporučení Arnošta Lustiga v roce 1949 Ota Pavel nastoupil jako sportovní redaktor do českého rozhlasu (zůstal tu do roku 1956). Po vojně se v roce 1953 rozhoduje, že se pokusí o dráhu spisovatele a začal publikovat povídky v časopisech. roce 1956 začal psát pro sportovní týdeník Stadion a od roku 1957 je redaktorem časopisu Československý voják. V roce 1960 Ota Pavel maturoval na večerní střední škole.V roce 1962 provázel fotbalisty pražské Dukly na zájezdu do USA (kniha Dukla mezi mrakodrapy).

JAK JSEM POTKAL RYBY

odehrává se zhruba mezi lety 1936- 1970 Místo děje : Praha, Křivoklátsko, Buštěhrad, prostředí řek a rybníků Kompozice retrospektivní Literární druh- povídky, proza Něžný pohled na přírodu, upřímnost, opravdovost Příběhy jsou prosté, velice lidské, humorné

Jak jsem potkal ryby je kniha spisovatele a novináře Oty Pavla z roku 1974. Většina děje se týká rybaření; vypovídá o autorově vztahu k rybám, řekám a přírodě.

Za svého dětství je autor nejmladším ze tří bratrů; popisuje své vzpomínky a zážitky z meziválečné doby, kdy s rodiči bydlel v Praze a společně jezdili do domku přívozníka Karla Proška v Luhu pod Branovem na Berounce. Prostřednictvím přívozníka a svého tatínka, kteří byli oba vášniví rybáři, se seznámil se světem ryb a řek, který mu rychle učaroval a podmanil si jej na celý život.

První díl dále vypráví autorovy vzpomínky z doby druhé světové války. V té době byl jeho otec a bratři deportováni do koncentračního tábora; autor zůstal sám s maminkou a přestěhovali se k přívozníkovi. V době nouze se jim nedostávalo potravin, a proto občas chodíval pytlačit ryby do Buštěhradu. Málem se mu pytlačení stalo osudným, když jej záhy vysledoval a po nějaké době chytil porybný; v kritické situaci se však ukázalo, že porybný má dobré srdce. Aby dostál své povinnosti, pustil jej s výpraskem naoko a poradil mu, kde může ryby chytat bezpečně.

Odvážný mladý muž

Druhá část popisuje začátek autorovy dospělosti. Jedna obsáhlá kapitola vypráví o splutí Lužnice a Vltavy na kanoi s přítelem; poté co vpluli do Vltavy, pokračovali do Prahy na voru jedněch z posledních vorařů. Další kapitoly popisují rybaření na moři, z polské ponorky v Baltském moři a ze člunu v Černém moři v Bulharsku.

Návraty

Tématem třetího dílu jsou Pavlovy pokusy o návraty do dětství. Vypráví o tom, jak rybařil se svými bratry. Přitom obvykle touží ulovit své vysněné ryby, což jsou někdy velcí kapři, jindy legendární zlatí úhoři. V závěru knihy popisuje svoji duševní nemoc, která jej zastihla v době pobytu na zimních olympijských hrách v Innsbrucku roku 1964.

2

POSTAVY:

Hlavní postavou je sám vypravěč(O. Pavel) psáno v ich-formě Hugo a Jiří-starší bratrové Oty Tatínek Leo-nadšený rybář,zahrádkář, prodavač Maminka Herma Prošek Záruba-porybný, hodný člověk, hraje si na zlého, aby měl pokoj od Němců Dlouhý Honza-kamarád Oty, hezký má úspěch u žen Boleslav Romanowski-Polák, za války býval velitel ponorky, statečný

VYDÁNÍ KNIHY

části knihy byly vydány v roce 1985 ve výboru bohumila svozila pod názvem zlatí úhoři.

HLAVNÍ MYŠLENKA KNIHY:

Autor popisuje život jednoho židovského chlapce. Dětství prožité za války, dobrodružné mládí a dospělost. Celý život je spojen s řekami, rybníky s přírodou. V dospělosti se neustále vrací na místa, kde vyrůstal, která si oblíbil. (řeka Berounka a Křivoklátsko)

Vrátil jsem se a našel maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí tekly slzy. „Proč pláčeš, maminko?“ „Když je hodně hub, bude válka!“ „To je pověra, maminko.“ „Říkala to teta Karolína. Před první světovou válkou prý taky takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak byla brzy bída a nouze.“ Příští rok nás zabrali Němci.

Kolikrát jsem se už v životě spletl. Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli. Bráškové se vybouřili v mládí, oženili se, jak už to bývá, a vrátili se k rybám, což taky bývá. Jako by si uvědomili čínské přísloví: Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij. Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň. Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.