redway 7/v

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPISČÍSLO 7, 2013 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

TA TÉMA: TOTALITA TÉMA: TOTALITA TÉMA: TOTALITA TÉMA: TOTALITA TÉMA: TOTALITA TÉMA: TOTALITA

VŠE O...

TILDA SWINTON

REPORTÁŽ

KANÁL STORY

SOUTĚŽ

FRESHLABELS

Ahoj holky, čau kluci!

V souvislosti s tématem čísla jsem si musela položit tři otázky. Jak je možný, že si tolik lidí přeje vládu komunistů?Vypadala by taková vláda stejně jako před rokem 1989?Co bych dělala já?

A nějak jsem si na ně odpověděla. Zaprvé: Lidi chtějí vždycky to, co nemaj. Za minulýho režimu na komunisty všichni nadávali. Všichni, včetně komunistů! (Ti nadávali na ostatní komunisty.) Devadesát procent lidí přitom nemělo problémy – podřídili se, zvykli si. Vstoupili do strany, aby mohli udělat kariéru, sem tam vycestovat a zajistit dětem vzdělání. Pokud k porušení lidských práv nedošlo přímo v jejich rodině, nestarali se o to. Informace nesháněli, nechali se krmit propagandou, takže na zločiny komunismu dodnes nevěří. Upřímně si myslí, že to jsou výmysly a propaganda dnešního režimu. Zadruhé: Po revoluci nikdo nevěděl, co si s náhle nabytou svobodou počít. Nikdo! A hodně lidí se to nenaučilo dodnes. Je to, jako když se dostane na svobodu člověk, kterej strávil půlku života v kriminále. Ten taky neví, co si počít, a nejradši by se vrátil zpátky. Je tzv. institucializovaný – vzpomeňte si na Vykoupení z věznice Shawshank. A pak tady máme stockholmský syndrom. Citová závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci). Právě stockholmský syndrom váže týraný ženy k jejich manželům, týraný děti k jejich rodičům a obyvatele k jejich tyranským vládcům. Odpověď na druhou otázku tedy zní: Zpočátku by to vypadalo, že návrat k situaci před rokem 1989 nehrozí ( jsme přece členy EU a NATO, máme internet atd.), pomalu a nenápadně bychom tam však směřovali. Zvykali bychom si stejně jako ta žába v hrnci s vodou, kterou pomalu přivedete k varu. Žába se stoupající teplotě přizpůsobuje tak dlouho, až je uvařená a na záchranu je pozdě. Pro devadesát procent lidí je osobní svoboda stejně bezcenná. Rádi ji vymění za stav, kdy se o ně stát nějak – třeba i bídně – postará, a oni nikdy nebudou muset nést zodpovědnost za svůj život. Pravda je, že většina lidí se strašně nerada rozhoduje. Daleko víc jim vyhovuje, když všechno rozhodne někdo jiný a oni jenom splní příkaz. Zatřetí: Nemohla bych tady žít. Emigrovala bych.

Ahoj, Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU!www.facebook.com/redwaymag

RedWayCelostátní školní časopisměsíčníkčíslo 7, ročník 5zdarmatoto číslo vyšlo v březnu 2013titulní strana: Jiří Mocek Jr., VŠUP – Ateliér grafi ckého designua vizuální komunikace, www.behance.net/jmjr, www.jmjr.org

adresa redakceRedWay Jaroslava Foglara 2155 00 Praha 5www.redwaymag.cz

e-mail [email protected]

zakladatel a duchovní otec projektuprof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., [email protected]

šéfredaktorkaMartina [email protected]

zástupce šéfredaktorky a produkceZdeněk Ř[email protected]

artdirectorPasta [email protected]

editorka, korektorkaPetra Rabová

spolupracovníciMarhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Václav Hájek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo marketing a inzerceGabriela Sajlerovátel.: 724 263 [email protected]

distribuce, předplatné a objedná[email protected]

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiályna www.redwaymag.cz.

vydavatel

Zdravé srdce, o. s.Korunní 1000/37120 00 Praha 2

toto číslo vyšlo za podpory

registrační čísloMK ČR E 18246ISSN 1803-2850

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z defi nice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.RE DWAY M AG.C Z

editorial /

REDWAY 7/2013

téma: Totalita

6 –7 M A I L BOX

Milujeme kreslení při hodině!

8 – 9 VÁ Š R E DWAY

Zuzana Kissová, Michaela Říhová, Waghiss Da Last

10 –15 P OP

Playlist tvýho života

Z hlubin pravěku: Strýmuj, strýmuj, vykrúcaj!

Smysly: Malich, Pasiáns, V břiše draka

16 –20 V Š E O…

Tilda Swinton

21 S OU T Ě Ž

Freshlabels

2 2 – 37 T É M A

Anketa: Měli jsme se za socialismu líp?

Totalita v nás

Totalita a já

Ikony socialismu

Major Zeman

Husák

Heydrich

3 8 – 4 6 S M A RT BOX

Knihovna ti dá… Bibliobusy

Němé tváře. Proč s námi komunikují?

Akta X

Studovala jsem ve Francii

Hlídač koulí

47– 51 RO Z HOVOR

Hana Liberská

52 – 53 R E P ORTÁ Ž

Kanál story

54 – 5 5 S V Ě T V OBR A Z E C H

Jaro

5 5 K E M I K S

Jak dělali f Aténách dermokacji

6

1622

4047

55

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU!www.facebook.com/redwaymag

POWERED BY

Mat

Anna Kucharčíková

Andrea Hermanová

VÝHERCE

VÝHERCE

VÝHERCE

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948. Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

ČÍSLO 7, 2013 | ROČNÍK V 6

kreslení /

Johana Mustacová

Johana Mustacová

Z vietnamské učebnice fyzikyNaomi Adachi

anonym

Zuzana Kissová

W W W.RE DWAY M AG.C Z 7

Znáte to. Po stereometrii, kdy tělo spotřebuje rekordní množství energie, se nemůžete dočkat oběda. S očekáváním a slinou na jazyku stojíte v chaotické kupě lidí a blíže se k výdeji, snažíte se hbitě popadnout příbor a pak už nedočkavě nahlížíte pod gumové rukavice kuchařek.

Na začátek musím uznat, že jídelna mého gymnázia má v průměru uspokojivé hodnocení. Nedá se tady mluvit o vrcholové gastronomii, ale třeba moje sestra, studující na vysoké škole, přiznává, že strava na střední by pro ni dnes byla spásou. Já jí však musím čas od času oponovat, zvlášť když mám v rukávu pár „libových“ kousků. Citlivým povahám doporučuji uvařit si k dalšímu čtení hrnek bylinkového čaje.Buchtičky se šodó nebo řízek, který je o něco silnější než laboratorní sklíčko, s bramborovou kaší a naběračkou tuku, jsou klasikou, bez který

se neobejdete. Co ale jídlo se zvukomalebným jménem čína ze šmakouna? Kluci a holky to hojně a s oblibou nazývají legendou. Totiž „bílkovina chutí připomínající houbu“ je elegantně hozena na talíř spolu se směsí kořenících přípravků, sójovky a mražené zeleniny. Celé servírováno s hromadou přesolené rýže a kompotem. Zdravá kuchyně někdy opravdu není nudná. A to nemluvím o viskózní hmotě à la rizoto nebo karbanátcích bez barvy, vůně a chuti. Na dlouhé večery doporučuji vyhlášku číslo 107/2005 Sb., která obsahuje hodně zajímavých

a nepřehledných tabulek, ale také třeba důkaz, že ryby a luštěniny v jídelníčku nejsou rozmarem kuchařek, nýbrž předpisem, nebo že inspirace ke školnímu stravování pochází i z kuchařských knih pro matky na mateřské. Sestavování týdenního jídelníčku je složitý proces, ve kterém se kuchařky s vedoucí jídelny musejí držet rozpočtu a zároveň předepsané skladby a množství potravin. K tomu jim za krk dýchá školní inspekce a kritičtí studenti. Když přivřu oka i na punčochách, chápu, že taková čína ze šmakouna je sice špatný pokus, ale s dobrým úmyslem.


Váš RedWay / TEXT: MICHAELA ŘÍHOVÁFOTO: ARCHIV

Čína ze šmakouna - nepoživatelný dobrý úmysl

Z učebnic dějepisu a slz našich předků při vzpomínce na hrůzy nacismu to víme všichni. Zaslepená, bezmyšlenkovitá víra potlačující kritický názor určitě není správná. Dnešní spor klasiky punku s modernou se nevyznačuje hákovým křížem ani předpažením pravačky před kníratým führerem, je ale podobně zbytečný a podobně agresivní.

Kdo ho dneska nemá, je pro většinu lidí pračlověk. Designové mobily, tablety, dokonale tenké a bez spousty cvakajících kláves, které se za čas ošoupou. Člověk si s nimi připadá jako ve sci-fi fi lmu (já osobně se cítím jako Jean-Luc Picard na Enterprise).

Punk v Británii vznikl jako reakce na tehdejší dobu, společnost, morálku a umění. Vznikl jako protiútok. Evoluce tomu chtěla, že punk na povrchu ztvrdl ve skořápku, ale v jádru zůstal sám sebou. Namísto negativního prostředníku začal hrozit pěstí a každý další vztyčený prst znamenal jeden z mnoha problémů, který sice byly všude kolem, ale nikdo si jich nechtěl moc všímat. Hardcore přežil dodnes v srdcích muzikantů, v uších posluchačů, na CD a vinylech. Kdy se poprvé odštěpila tvrdost od jádra a nahradil ji kov, matematika nebo smrt, ví čert. Nejčastěji se ale odštěpilo samo jádro a zůstala jen slupka. Líbivá, moderní, barevná, ale taky průsvitná a velmi křehká. Kolikrát pod ni ani nevidíme a kolikrát pod ní ani nic není. Všechny ty tunely, patky, piercingy a drahé trendy oblečení,

a proč vlastně? Svlékněte svoji oblíbenou moderní „cokoliv-core“ kapelu do naha, oholte jim hlavy a posaďte je na židle. Co zůstane? A ani odpověď „móda, kterou nosili zakladatelé scény“ není správná. Spor fanoušků „klasiky“ a „moderny“ pohání jediné: víra v pravdivost svého a nepravost protivníkova názoru. Staří pionýři opovrhují čímkoliv moderním i přes fakt, že plno mladých kapel jejich plešatějící ikony strčí do kapsy když ne instrumentální vyzrálostí, tak energickým projevem; naproti tomu mladí absolutně nerespektují kmotry žánrů, z nichž logicky vzešly všechny ty moderní fúze a mutace. Je to 1:1. Vrcholem všeho je škatule deathcore. Poslední čtyři písmena jsou modernější než metal, ten

přežitek a urážka. Zavřete oči a porovnejte hudební produkci dvou kapel z opačných táborů smrti. Taky nenacházíte rozdíl? Správně! Není jím hudba, ale vzhled a image k poslechu naprosto zbytečná. Tunely, nebo náušnice? Dlouhá hříva, nebo side-cut? A není to jedno? Vsadím se, že plno mladých posluchačů, co za každou cenu opovrhují metalem, by našlo zalíbení například ve Slayer, stejně tak nemálo veteránů by bavil poslech Born of Osiris. Stačí jen zavřít oči…Znásilnění hardcoru jako slova zamrzí, ale méně než nesmyslné a nekonečné spory mezi příznivci hudebních škatulí, kterým se stejně plno interpretů snaží vyhýbat. Elitářství je hnus, ba co víc, je to věc zcela zbytečná. Není snad na prvním místě hudba před vším ostatním?

„Hele,“ řekla mi kamarádka a prstem posouvala fotografie na obrazovce. „Pěkný,“ já na to a ve chvíli, kdy jsem na vteřinu zauvažovala, že si dotykáč taky koupím, se najednou její mobil nějak rozjel a fotky běžely v neuvěřitelné rychlosti jedna za druhou. To se prý občas stává. Mému nedotykáči teda ne. Ale cestou domů mě napadlo, že jsem valnou část života od bratra slýchala: „Hlavně proboha nesahej na displej, to je nejhorší, co můžeš udělat.“ A teď bych si měla koupit telefon nebo tablet a sahat na něj? To snad není možný. Při představě, že zrovna jím chleba s máslem a mastnou rukou budu jezdit po displeji, se mi ježí vlasy hrůzou. Nakonec budou muset k těmhle věcem prodávat ubrousky. Jakmile dotykáče přišly na trh, všichni se do nich zbláznili. Děti, puberťáci, manažeři. Kdo na základce jezdil prstem po stránce v učebnici, byl kokta. Kdo nejezdí prstem teď, je vůl. Přitom úskalí těchto přístrojů se přehlíží. Třeba stačí o dotykovou plochu

jen tak drnknout, a hned jste jinde, něco odesíláte nebo se nevědomky připojujete k netu. Nemluvě o tom, co všechno může udělat nezamčený telefon v kapse. Je sice pravda, že ani obyčejný mobil není zcela bezpečný, ale sepnutí není tak jednoduché. Největší potíž ale vidím v poškození displeje. Stejný hit byly jeden čas telefony vysouvací a tzv. véčka. Všimli jste si ale, že když na zem upadne normální mobil, většinou to přežije? Véčko se mi po pádu na zem skoro rozpůlilo a do vysouvacího mobilu se časem dostal prach a zadíral se. Jakou životnost může mít tedy dotykáč? Dostane se vám pod prst kovová pilinka, a šrám bude na světě. Prst na obrazovce je asi jako stěrač. Dokud jen stírá, je to v pořádku, když se pod něj dostane kamínek, je to problém. Doufejme jen, že svět nezahubí přístroje s klávesami. Představte si třeba zedníka, jak prstem od malty přejede po displeji. Asi nezbývá než čekat, jestli trh vytvoří mutanta véček a vysouvacích mobilů s dotykáčem.


Váš RedWay / TEXT: WAGHISS DA LAST

TEXT: ZUZANA KISSOVÁ, ILUSTRACE: NIHILISTA

Elitárství je hnus

Dotykác

Co je cool? Kdo je cool?

Ke$ha, zpěvačka

Cool je koupit si kabelku dražší než auto.

Kurt Cobain, mrtvý zpěvák

Byl bych radši mrtvej než cool.

Selena Gomez, herečka a zpěvačka

Můj kluk je cool. Pořád nosí converse, v tom je trošku opožděnej, a je mu to jedno.

Můj život je dlouhej a vybrat pět tracků, který by tvořily jeho playlist, se mi nejdřív zdálo nemožný. Dyť já jsem tak stará, že pamatuju, když Metallica byla ještě nová! Po velkým přemejšlení a mnoha změnách je tady výsledek. Takhle nějak by to mohlo bejt.

Martina Overstreet, šéfredaktorka RedWayePlaylist mýho ž ivota

A te ď playlist tvýho ž ivota!

zdro

j: th

inke

xist

.com

, fot

o: p

rofim

edia

.cz

Text

: M. O

vers

tree

t, fo

to: a

rchi

v

Jsem na mejdanu u spolužáka. Někdo přines vinyl Never Mind The Bollocks a pouští ho. Vůbec se mi to nelíbí. Samozřejmě v tu chvíli netuším, jakým (až strašným) způsobem mi tahle hudba pozdějc změní život.

Je mi dvanáct nebo třináct a sbohem, Mauglí z ilustrací Zdeňka Buriana, moje první lásko! Ode dneška líbám každej večer jenom plakát Marca Bolana. Sedim ve svým pokoji, neumím anglicky, přesto rozumím každýmu slovu. Zasvěcení, viď.

Možná tady měl bejt David Bowie, obal jehož desky Diamond Dogs mě inspiroval k názvu Zde jsou psi. Ale dávám Crystal, protože ta písnička, ten klip, to je přímo esence popkultury. A nikdo už to nikdy líp neudělá.

Registruj se na MusicJet.cz. Založ si profi l. Vytvoř playlist svýho života – 5 tracků, který miluješ a maj pro tebe speciální osobní význam.

Na [email protected] pošli odkaz playlistu z MusicJet.cz, a pokud se ti chce, vyber k němu tak jako já fotku a připiš pár slov.

Sleduj fotoalbum PLAYLIST na našem FB, kde se tvůj odkaz s fotkou a případnými komentáři tracků objeví. Pokud tvůj playlist nasbírá na FB nejvíc lajků, otiskneme ho na tomto místě v příštím čísle. Navíc získáš buď tričko od Universal Music (design podle tvého výběru), nebo publikaci Zde jsou psi.

Jsme na mejdanu u mýho kluka. Někdo přines vinyl Kill ’Em All. Vůbec se mi to nelíbí. Poslouchám jenom punk. Při pohledu na obal desky a fotku vyhublých delikventů na zadní straně ale připouštím, že tuhle kapelu musím vzít na vědomí.

Je vedro. Jezdíme autem po městě a máme puštěný Radio 1. Když hrajou Born Slippy, zesílíme to na plný pecky, vykláníme se z oken a řveme na chodce: „Z jaký jste galaxie?“ Sbohem, kytary, teď se dlouho neuvidíme. Techno je všechno.

Sex Pistols - God Save The Queen

T. Rex - Mambo Sun New Order - Crystal

Metallica - The Four Horsemen

Underworld - Born Slippy


pop /

Pragulic.czStudenti z Fakulty humanitních věd UK vymysleli prohlídky Prahou, který vedou bezdomovci. Takže „tady je prima nonstopáč, tady spím, tady si nesmím sednout, jinak hned volaj policajty, tady vyhazujou čerstvě prošlý pečivo a jogurty“ atd. Projekt „Pragulic – poznej Prahu jinak“ má oslovit mladý český a zahraniční turisty. Jenže mladý český turista chce jít do obchoďáku, do mekáče, pak na Václavák pro hulení a pak do hospody nebo do klubu. Mladý zahraniční turista chce jít na Karlův most a do Zlatý uličky, koupit si loutku, broušený skleničky, nemožnou čepici, hulení na Václaváku a pak zapadnout do hospody nebo do klubu.

šéf

Biffy ClyroOpposites Dvojcédé skvěle intimně otextovaného, nadčasového a maximálně trvanlivého alternativního rocku pro holky, s kovovými odkazy klidně i ke Královnám z Doby

Kamenné. Skvělá předjarní terapie!

WAGHISS DA LAST

The Death SetIt’s Another Day Super australská kapela, líbí se mi na tom ta energie a hlas zpěváka.

ONDRA PODZIMEK, 16 LET,

MNICHOVO HRADIŠTĚ

Friska ViljorIf I Die NowDalší utvrzení, že švédská hudební scéna je jednou z nejlepších na světě.

MARTINA DUTÁ, 17 LET,

DOLNÍ ROKYTÁ

The Night Beats Shadows in the Night Špinavá garážovka ze Seattlu, zábavnější než Black Lips. Propásnul jsem koncert na Sedmičce. :(

MICHAL DVOŘÁK, PRAHA

Kendrick Lamar Section 80 Debutový mixtape a následně první deska – rezolutně nejlepší hip hop za několik let.

SEBASTIANO LORA,

PRAHA

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

TemplesShelter SongJsou z Londýna a zatím maj asi jenom tenhle singl…? Nic jinýho jsem nenašla. Zní to jako pozdní „bítlsi“. Hezký do sluchátek, když se za slunečního jarního

odpoledne pofl akujete po městě a potřebujete tomu

dodat trochu dekadentní atmošky.

(OVER)

Depeche Mode Devotional (A Performance Filmed By Anton Corbijn)Záznam koncertu z turné k desce Songs of Faith And Devotion, říkám

tomu černomodrej koncert. Viděl sem to snad po patnácti letech a vzalo mě to víc než před dvaceti lety. Magickej koncert s rozervaným Gahanem, temnou surreálnou scénou a temnejma smutnejma gospelama. Krása.

(NIHILISTA)

Miracles of ModernScience MEEMSBicí, housle, violoncello, kontrabas, mandolína, zpěv. I když to takhle vypadá jako něco, co poslouchá moje bába, tahle parta z NYC

by na ni asi byla moc hr. Zábavná a chytrá taneční kapela s osobitým zvukem, hipsteři na mechu.

(BONUS)

French Montana ft.Diddy, MGK, Los,Red CaféOcho CincoCoke Boy French Montana vydává 21. května své dlouho očekávané album Excuse My French. Banger

Ocho Cinco z mixtapu Mac Cheese 3 na něm určitě chybět nebude.

(PASTA)Fagi najdeš na Facebooku.


Povídání o proměnách distribuce hudby nás minule zaválo až do zátoky pirátů, je načase vrátit se zpátky. Pojďme se v tomhle pokračování víc podívat na ty takzvaný cloudový aplikace, o kterých už byla řeč. Několikrát jsem naznačil, že nedovedu moc dobře říct, jakej je v hudebním byznysu momentálně smysluplnej obchodní model, ale zdá se mi, že by to moh bejt právě cloud streaming. Jeho klady dost s přehledem drtěj zápory a je vlastně jenom otázka času, za jak dlouho ten největší zápor – potřeba internetovýho připojení – bude irelevantní.

Výhody, jaký streamovací aplikace přinášej, jsou jasný. V první řadě je to přístup k databázi hudby všech žánrů, která se nedá při nejlepší vůli obsáhnout. Aktuální novinky i klasiky, který milujete, věci, který vás zajímaj, ale ne tolik, abyste si je koupili, i nejrůznější obskurnosti ze všech pater kultury. Všechno na dosah několika kliků. Navíc tyhle aplikace vyhodnocujou vaše chutě a preference (čím víc posloucháte, tím jsou chytřejší) a dokážou vám nabízet podobný nebo související skladby. Ideální, pokud rádi objevujete nový věci – musím říct, že tohle mě na tom baví asi nejvíc ze všeho. Tolik skvělejch kapel, o kterejch ještě nevim a který do sebe můžu nasát. Navíc všude stejná dostupnost, prostě se připojíte

ke svý aplikaci, a máte to. Protože pokud máte milion gigabajtů muziky, těžko to narvete do svýho iPodu s kapacitou 32 GB, a až budete v noci uprostřed dálnice přesvědčovat svoje kamarády, že skladba Brimful of Asha, kterou jste neslyšeli deset let, je nejlepší na světě, nebudete to mít jak dokázat! A jsou s tim spojený i další příjemnosti. Nemusíte se bát, že na vás vlítne jednotka těžkooděnců a zabaví vám stroje, případně že si stáhnete nějaký viry, co vám ty stroje rovnou zlikvidujou.

Má to nějaký mouchy? Jasně, internet. Jenže kde dneska není? Slyšel jsem teď takovej vtip, že za pár let nebudeme upozorňovat na free wi-fi, ale budeme označovat místa, který jsou wi-fi free, tedy

oázy alespoň minimálního klidu, kde vás internet nedostihne. Takže to je jenom otázka času. Co může bejt pro někoho problém, je, že některý aplikace omezujou počet zařízení, se kterejma se můžete na jeden účet připojit. To asi dává smysl, je to jednoduchá obrana proti zneužití. A co může bejt problém pro někoho jinýho, je asi hlavně to, že tyhle aplikace a hudba, která se k vám jejich prostřednictvím dostane, nejsou tak docela zadarmo. Na druhou stranu, ne všichni chtěj svoji hudbu zadarmo dávat a to bychom měli respektovat, a ve svý podstatě tenhle postoj není v rozporu ani s etikou pirátství – jak už tady padlo před pár měsícema: když se ti to líbí nebo když to používáš, kup si to.

Jenže ani s tím placením to není tak jednoduchý. Spousta cloudovejch streamů funguje docela dobře i zadarmo s nějakejma omezeníma (někde se vám zobrazujou reklamy a nemůžete měnit podobu uživatelskýho prostředí, jinde je to nepatrně snížená zvuková kvalita, zpoplatněná aplikace pro smartphone nebo časově omezený služby). Ale když dojde na placení, pořád je to v podstatě komický, ceny se pohybujou okolo deseti dolarů, tedy asi dvou stovek za měsíc.

Si vyberStreamovacích aplikací je celá řada a rozebírat je jednu po druhý by asi bylo na hodně dlouhý lokte, navíc by to z mojí strany vyžadovalo hloubkovej průzkum, ne jenom


pop / TEXT: BONUS, TEMNYSILY.CZILUSTRACE: MAX MÁSLO

7. DÍL:Strýmuj,strýmuj,vykrúcaj

laxní uživatelskej přístup. Dlouhou dobu používám Last.fm, nejdřív čistě jako statistiku toho, co a jak intenzivně opravdu poslouchám (to je někdy fakt docela zajímavý), a časem jsem se naučil dát i na jeho doporučení, ale nikdy jsem ho nepoužíval vyloženě k poslechu hudby. V tomhle případě ale stojí za zmínku docela specifickej způsob, jakým Last.fm určuje podobnost umělců. Vyhodnocuje, jaký další věci maj posluchači v oblibě, a dává je do souvislostí. V případě velkejch kapel jde skutečně často o hodně

stylově podobný věci, u těch malejch a alternativních vám to spíš otevírá cestu k nějaký lokální komunitě nebo scéně, která stojí na jinejch souvislostech, než jsou čistě estetický kritéria.V Český republice sice není dostupná služba Spotify, která je považovaná za trendsettera v oboru streamovacích aplikací, ale většinu z těch dalších máme k dispozici. Můj velkej oblíbenec je Grooveshark, ve svojí bezplatný verzi má neomezenej přístup k databázi (a na reklamy se nekoukám, takže

v podstatě odpadá jakákoliv potřeba stahovat, uchovávat a hromadit nekonečný data hudby na disku). Co dělám hodně rád – a to platí nejenom pro Grooveshark, ale obecně pro tyhle aplikace – vybírám si hudbu podle obalu. A musim říct, že až na výjimky platí, že špatná deska má i špatnej obal a lze to poznat na první pohled… ale to jen tak na okraj. Rozhodně je to praktičtější než vybírat v obchodě, nebo procházet MP3 blogy. Docela dobrý a zajímavý je, že do Grooveshark můžete jako umělci přidávat svoji vlastní hudbu,

takže se tady daj najít i skutečný perly z hlubokýho podzemí. Česká alternativa cloudovejch streamů se jmenuje MusicJet. Nabízí plnou verzi na sedm dní zdarma a na rozdíl od těch zahraničních poskytuje hodně český hudby, což může bejt plus, pokud naši scénu chcete z jakýchkoliv důvodů sledovat.

1. GROOVESHARK cena: zdarma / VIP členství za 3 $ měsíčně / 30 $ ročně

4. SLACKER PERSONAL RADIO cena: zdarma / 4,99 $ měsíčně / 47,88 $ ročně

7. MAESTROcena: zdarma

2. LAST.FMcena: zdarma

5. RHAPSODYcena: od 12,99 $ měsíčně

8. DEEZERcena: zdarma

3. PANDORAcena: zdarma / členství v Pandora One za 36 $ ročně

6. MYSPACE MUSICcena: zdarma

9. SPOTIFYcena: zdarma / premium (cena neznámá)


Devět nejoblíbenějších streamovacích aplikací podle appstorm.net

Filmů o totalitě je spousta, určitě vám taky nějaký promítaj ve škole a každou chvíli je něco i v telce. Tenhle fi lm nikdo moc nezná, přitom dokonale vystihuje „ten pocit“. Pocit z toho všeho. To je kolikrát důležitější než zobrazování historických faktů. Rudolf Hrušínský hraje průvodce, co provádí skupinu turistů starým hradem. Najednou se stane, že vchod, kterým přišli, nepochopitelně zmizí. Uvězněni v místnosti s vlhkými zdmi (totalitě), kde naději na záchranu (dveře vedoucí ke svobodě nebo pomoc zvenčí) pomalu pohlcuje temnota, se všichni začínají chovat typicky – typicky pro situaci, který se v dějepisu říká „normalizace“. Hustý drama, mrazivá atmoška, chytře stavěnej horor. Hrušínský stejně vynikající, místy dokonce ještě lepší než ve Spalovači mrtvol.

PasiánsREŽIE: JAN MATĚJOVSKÝ1969

FILM


smysly / TEXT: M. OVERSTREETFOTO: ARCHIV

SloupekIvy Antošové

Bambus je bambus a bambus vládne světuRok před maturitou, hodiny tikaj, čas naplánovat budoucnost. Kdy má člověk vůbec čas na takovou činnost, jako je rozhodování o životě? Při vyučování. Vagony chemie už beztak obsadily glykoproteiny, nukleoproteiny, metaloproteiny (klidně i proteiny jinejch hudebních směrů), a jak se přes peptidový vazby a sražený agregáty bílkovin nebylo kam hnout, vlak ujel. Možnost používat při hodině notebook je jako otevřít schránku s poštou a najít tam pozvánku do Mordoru. Průvodce na cestě: Darth Vader, k tvejm službám. Maturita, to je velkej abstraktní pojem. Na odysee za velkým M potkáš nejeden mýt a legendu, všechny do jedný zahrnujou obří, lidožravý, rozzuřený kentaury, rozkvět papírenskýho průmyslu a stůl, u kterýho se na čas musíš potit. Takovýhle marketingový tahy deodorantovejch vývojářů jsou moc pro nevinnou hlavu Mumínka. Zato maturák! Alkoholová oslava faktu, že jsi ještě ničeho nedosáhnul… to je jiná. Tam už se dá potykat.Jdeš na to. Latinářka, fyzikář, perifernim viděnim zahlídneš jen střídání tváří před tabulí. Chill. Google Chrome, dvojitý poklikání na čtyřbarevnej pokeball. Ples? Šaty, šaty, šaty. Začneš u jádra, vyšívanýho Boha módy a tvýho srdce, Elieho Saaba, a potom ti svatá trojice GoogleFacebookTumblr dopomůže ke všem návrhářům, který špičkou jazyka zvládnou olíznout jeho patu. Jedna stránka, druhej web, třetí site. Scrolluješ tak rychle a často, že pozoruješ korby na dvou prstech pravačky. V záložkách máš 328 kandidátů na róbu věků – a každá je ta pravá. Zvoní sice na velkou přestávku, ale dneska žádná svačina, poďmi dvacku do prasátka a jednou se tý parády i doplatíš.Vítěznej krejčovskej zázrak by se snad dal vzít i k promoci. A přichází další uzlík na kapesníčku. Vejška. Škola s velkejma podpatkama, nejspíš. Kam se šmrndnout? Po chemickým motoráčku pořád ni vidu, ni slechu, v obchodě si sice dokážeš spočítat čéndž na vrácení ze dvou balíčků orbitek, ale na matematickýho guru neaspiruješ. Umění. Pastelky v tý pacce seděj tak nějak nejlíp a žádná fotka na Facebooku nedostala míň než dvacet lajků. Odteďka se do hlavičky testů a seminárek nepodepíšeš jinak než Picasso. Rodina a kamarádi můžou vytáhnout i familiární „Pablo“. Je taky moc fajn, když se ty malůvky i hejbou, takže z inverze je rázem jasno. Potáhneš to na režiséra.S GFT konzultujete stránky FAMU. Katedra režie, požadavky následující: Natoč dva celovečerní fi lmy, aspoň za jednoho dostaň Oscara, pošli nám ho poštou doplněnej o strukturovanej životopis. Do listopadu. My uvidíme. Pokud budeme mít náladu, pustíme tě k přijímačkám a poslechnem si od tebe recitaci Vojny a míru nazpaměť. Pozpátku. A nejdřív sudý kapitoly, pak až lichý.Běžíš do knihovny za ruskou klasikou (na cestě se zastavíš v lékárně: „Nemáte simvás něco na akutní úzkost?“) a za zády slyšíš smát se svoji kamarádku. Ta má za ušima. Za nosem a za očima taky. Zatímco si v létě budeš kolem oka tetovat hledáček kamery, ona bude pít piňa coladu ve stínu Sagrady Famílie. V září přijde na zemědělku do Prahy, podepíše papír, že ještě nikdy předtím nestudovala vysokou, a je přijatá. Až bude odevzdávat diplomku z problematiky separace bambusových vláken, ty budeš na Staromáku škemrat o krejcar do kšiltovky. Tak se na to zkoušíš dívat pozitivně, třeba si aspoň inženýrka dřevařka a nová ministryně zemědělství vzpomene na dobrý léta společnýho sedávání v lavici a dobrodružnejch výletů do bufetu, konexe jsou konexe. Chňapneš jistotu, že v lese a na internetu se neztratíš, a s tím už docela jó, docela fí. Aspoň něco ti ten gympl dal.

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

Vždycky když je Malichova výstava, běžte. Povinně. Zkalibruje vám to vkus. A nevím, co k tomu víc napsat – další slova jsou zbytečný.

Karel Malich1. 2.–8. 5. 2013, JÍZDÁRNA PRAŽSKÉHO HRADU DENNĚ 10.00–18.00, VSTUPNÉ PRO STUDENTY: 60 Kč

VÝSTAVA

K tématu čísla: Robert H. Davies seknul v Anglii s prací a spořádaným životem a stal se travellerem. V čínským městě Kašguru se trochu zdržel – dost tam pařil se starýma hippíkama ze všech koutů světa a taky se zamiloval do Ujgurky Šarpet. Mejdany to byly velkolepý, fl ákárna boží, pak ale Robertovi došly prachy, a tak pojal výbornej nápad, že si přivydělá pašováním hašiše. Samozřejmě ho hned chytli a zavřeli na devět let, ze kterých mu neodpustili ani den. Ve věznici, kde seděl, se vyráběly plyšový hračky. Hygienický podmínky byly tak strašný, že vězni si po použití toalety nejenže neměli kde umýt ruce, ale hlavně se ani neměli čím utřít, ehm. Hodně z nich mělo různý vyrážky, ekzémy nebo svrab a taky pracovní úrazy, zranění, ze kterých jim

na medvídky pandy odkapávala krev a hnis. Dobré vědět, když jde člověk do hračkářství a všechno je made in China, že?

V břiše drakaROBERT H. DAVIESVOLVOX GLOBATOR, 2010

KNIHA

15

křížovka AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

V tajence se skrývá citát Felixe Dzeržinského, zakladatele Čeky (státní policie) v Rusku. Dzeržinskij a jeho následovníci Jagoda a Berija měli na svědomí desítky milionů mrtvých a uvězněných obyvatel Sovětského svazu. Čeka se bohužel stala vzorem pro naši Státní bezpečnost.

Tilda Swinton Nehraju,

tedy jsem

Vše o... / TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Tilda Swinton má obličej, který si zapamatujete. Připomíná vám něco, co důvěrně znáte, ale ne

z tohoto světa. Jako by v ní bylo něco mezi dítětem a posmrtnou maskou. Je chytřejší než většina

hereček a herců, co chodí po téhle planetě. A působí dojmem, že ji nezajímají peníze, úspěch

ani čas. „Neřeším budoucnost,“ říká. „Nechci vědět, co bude. Nepotřebuju žádný záruky.“

Když ji loni slavný časopis Time zařadil mezi sto nejvlivnějších osobností na světě, napsal o ní tuhle zvláštní větu: „Tilda upřednostňuje bytí před hraním, je raději přítomna, než aby byla postavou.“ Zní to složitě a učeně, ale v zásadě to znamená, že Tilda Swinton je herečka, která radši moc nehraje. Stačí jí, aby byla před kamerou sama sebou. Protože u ní platí, že může být sama sebou a zároveň bílou čarodějnicí Jadis v Letopisech Narnie, diktátorskou vládkyní komunity hipíků v Pláži nebo maminkou hromadného vraha ve fi lmu Musíme si promluvit o Kevinovi. Každou postavu ztvární mistrovsky. Každou postavu totiž umí promyslet, pochopit a objevit sama v sobě. „Ztělesní i ta nejhlubší témata svojí zářivou, nahou tváří, kterou je tak proslulá,“ píše se dál v tom časopise Time. To zní zase učeně a básnivě ukecaně, ale je to velmi přesné. Hned si to vysvětlíme.

Nahá tvář Tildy SwintonTa hláška „nahá tvář“ zní na první pohled divně. Jsou snad jiné tváře hereček „oblečené“? No, jsou a nejsou. Nechodí sice zahalené jako Afghánky z hor nebo manželky saúdských šejků, ale zkuste si vybavit většinu známých televizních a fi lmových obličejů: když hrají někoho, kdo je šťastný, nasadí široký úsměv. Když hrají někoho, kdo se zlobí, navléknou si zachmuřený výraz. Když hrají nešťastného, nechají si po tváři stékat slzu jako dekoraci. Jako proužek smutku, obličejové oblečení.Občas hrávají i někoho, kdo se zlobí, ale nechce to dát znát, a tak si ten vztek zakryje úsměvem širokým jak vrata. Ale vy u televize dobře víte, že v příštím okamžiku tenhle fi lmový hrdina nebo hrdinka vytáhnou bouchačku a toho jiného fi lmového hrdinu, na kterého se do té doby tak culili, rozstřílí na hadry. Úsměv tu funguje jako maskování. Jindy to může být třeba maskovací slza…U Tildy je to trochu jiné. Její obličej umí zahrát někoho, kdo je šťastný, kdo je smutný, kdo něco předstírá… aniž by se jí v obličeji pohnul sval. Všechny tyhle silné city jsou jí na tváři jasně vidět samy od sebe. Okamžitě. Nic je nezakrývá. V tomhle ohledu je její obličej skutečně „nahý“.Čím to je? Tím, že celá její tvář působí mnohoznačně, jako by vyjadřovala spoustu věcí najednou. Tilda má na většině fotografi í ten zvláštní úsměv Mony Lisy, dámy z asi nejslavnějšího obrazu všech dob, který namaloval renesanční umělec Leonardo Da Vinci. Právě ten úsměv, skoro neznatelný, je za slávu tohohle obrazu zodpovědný. A to právě tím, že je mnohoznačný. Usmívá se Mona Lisa, protože ji na nás, divácích, co už se pár set let před jejím portrétem střídáme, něco pobavilo? Usmívá se, protože o nás ví něco, co netušíme? Jenže co když je ten její úsměv spíš posmutnělý než pobavený? Tohle všechno při pohledu do Tildiny tváře nevíme. A to nás fascinuje, jako každá záhada. Pak je tu další věc. Tilda má jemné rysy jako dětská panenka, je snadné si ji představit křehkou a zranitelnou, z jejího obličeje jako by čišelo ticho. Ale s tím ostře kontrastuje její charisma, které z ní sálá ještě silněji než křehkost a nevinnost. Už z velké dálky poznáte, že je to silná, sebevědomá, rozhodná osobnost.„Je v pohodě, inteligentní, když se jí líbí otázky, které jí položíte, probere je do hloubky a s radostí. Když se jí nelíbí, krutě je rozcupuje. Vypeskuje vás za každou nepřesnost, chce po vás, abyste otázku zformulovali znovu a jinak, má děsivé nadání vzbudit ve vás dojem, že jste nicotní,“ napsala o ní

vyděšeně redaktorka deníku Guardian. Z té tiché a křehké ženy se může v okamžiku stát postava ženy, která jako vůdkyně sekty nemilosrdně ovládá partu mladých kluků a holek na tropickém ostrově ve fi lmu Pláž. Promění se, a nemusí pohnout svalem v obličeji.A pak je tu ještě něco. Ona totiž vypadá trochu jako albínka, tedy jako člověk, který má od přírody téměř jakoby průsvitnou pleť a neobvykle světlé řasy a obočí, které se tak v obličeji skoro ztrácejí. Přitom řasy a obočí hrají ve výrazu tváře podobnou roli jako čárky a tečky a otazníky a vykřičníky ve větě. Zvýrazňují a ohraničují to, jak se tváříme. Zkuste se zamračit, tázavě nebo významně pozvednout obočí, svůdně mhouřit oči, a hned si připomenete, proč si osudové fi lmové krasavice lepí kilometr dlouhé umělé řasy a proč si mimové přemalují obočí tlustou černou čárou, až vypadají jako chodící smajlíci.Tildině tváři přidává tenhle skoro albinismus zase o trochu víc tajemství. Díky němu připomíná obživlou sochu, je jako otázka, za kterou někdo zapomněl napsat otazník, takže vlastně ani nevíte, jestli to otázka vůbec je. A to ve vás zase probouzí zvědavost.A v neposlední řadě má Tilda ty úžasné zelené oči. Hele, jsou lidi s velikýma krásnýma očima, které nosí v obličeji jako dvě ozdoby. Jsou lidi, kteří mají uhrančivé oči, mají pohled, který přitahuje a okouzluje. Jsou lidi, kteří mají zas pichlavé, pronikavé oči, až je vám před nimi nepříjemně, jako by vám viděli až do žaludku. Tilda umí s očima každou z těchto věcí.

Vezmeš si vévoduKdyž jsme si na začátku říkali tu větu z časopisu Time, že Tilda „upřednostňuje bytí před hraním, je raději přítomna, než aby byla postavou“, mluvili jsme o tom, jak Tilda hraje. Ale ono se to dá úplně stejně použít i na to, jak Tilda žije. Protože role se nehrají jen ve fi lmech a na divadle, role dostáváme předepsané i v reálném světě. Ty první dostaneme většinou od rodičů, kteří chtějí, aby z nás jednou byli úspěšní sportovci nebo vystudovaní právníci a doktoři. U Tildy se očekávalo, že přijme roli úspěšné manželky urozeného muže. „Čekalo se ode mě, že si vezmu vévodu,“ říká. Tilda je totiž z urozené rodiny. Její otec je generálmajor sir John Swinton, zástupce koruny ve skotském hrabství Berwickshire a bývalý velitel královniny gardy (to jsou ti elitní vojáci s vysokými chlupatými čepicemi, co hlídají Buckinghamský palác, sídlo britské královské rodiny). Swintonové jsou starý urozený klan ze Skotska, rodinná kronika jim sahá pětatřicet generací nazpátek, až do devátého století. Nejstarší Tildin praprapraděda, o kterém se dochoval písemný záznam, přísahal v roce 886 věrnost anglickému králi Alfrédu Velikému.

„Ale všechny rodiny jsou staré. Jenom ta naše žila dlouho na stejném místě a náhodou si to celé od začátku zapisovala,“ mávne Tilda nad celou tou tisíciletou historií rukou.Nicméně stejně pečlivě jako rodinná kronika Swintonů byly napsané role malé Tildy a dalších urozených dcer. V deseti letech jí sbalili kufr a odvezli na řadu let do nóbl dívčí internátní školy, kam se šlechtické děti posílají. Prý z toho měla nejdříve radost. „Protože jsem byla ráda, že jsem s holkama. Vyrůstala jsem totiž v rodině, kde byli samí kluci. Takže jsem si říkala: Dobrý. Tak teď ze mě bude konečně holka.“

Jak Tilda chtěla zabít bráškuTo, že jí bratři doma lezli na nervy, je taky dobře zdokumentované. Když Tildě byly čtyři roky a půl, rozhodla se, že zavraždí svého mladšího bratra. „Šla jsem ho zabít, protože je kluk, to dá přece rozum. Už takhle jsem měla dva bráchy, a třetí už byl prostě moc.“ Jenže když vešla do pokojíčku, který bratříček obýval, všimla si, že mu kouká z pusy šňůra od dětského čepečku, kterou se mohl zadusit. Tak mu tu šňůru začala z pusy vytahovat a v tu chvíli vešli do pokoje rodiče.Z malé vražedkyně se stala malá zachránkyně a tahle verze historie s ní už zůstala.Radost z dívčí společnosti v internátu ale Tildě nevydržela. Šikanovali ji tam a stýskalo se jí. „Myslím, že jsem tam tak pět let nepromluvila.“Navíc jí čím dál víc neseděla ta role budoucí profesionální manželky, ženy vycvičené k tomu, být partnerkou významného muže. Výchova pro dlouhodobý pobyt ve vyšších sférách společnosti. Což řadu holek ze školy až tak netrápilo. Třeba její spolužačku, nějakou Dianu Spencerovou. Později známou jako „princezna Diana“ nebo taky Lady Di.Tilda začala zjišťovat, že jí z těch rolí, které nabízel život v britské společenské smetánce, nesedí asi žádná. A tak je prostě odmítla. Ve velkém stylu.Po internátní škole se jednoduše sebrala a odjela na dva roky do Afriky, kde pracovala pro dobročinné organizace v Jihoafrické republice a v Keni. Po návratu do Británie šla studovat politologii a anglickou literaturu na slavnou univerzitu v Cambridgi, což by mohlo rodiče na čas trochu uklidnit, jenže Tilda jim nedala šanci. Vstoupila totiž do komunistické strany. Z toho sice brzy vystřízlivěla, ale jen do té míry, že přešla ke Skotské socialistické straně. To popíralo všechno, čemu její bohatá privilegovaná staromilská šlechtická rodina věřila. Tilda najednou stála na opačné straně barikády. „Musí to být těžké, když vám dítě odejde do úplně odlišného světa,“ komentovala Tilda nedávno svá rebelská léta v rozhovoru pro deník Independent a zkusila si nahlas představit, jak by jí asi bylo, kdyby se její dvě děti, které se právě dostaly do puberty, někdy v budoucnu třeba přihlásily k neonacistům. „To by pro mě byla asi těžká zkouška. Ale víte co? Stejně je prostě milujete dál, no.“

Androgyn a básnířkaUž při studiu na univerzitě začala hrát v různých divadlech, aby nakonec nastoupila do slavné Královské shakespearovské společnosti. To je – co se prestiže týče – něco podobného jako nastoupit u nás do Národního. A jestli někdy měla tahle velevážená divadelní společnost hereckých a režisérských velikánů období, kdy byla opravdu nábožně uctívána, bylo to v osmdesátých letech

Má děsivé nadání vzbudit ve vás dojem, že jste nicotní. Promění se, a nemusí pohnout svalem v obličeji.


Vše o... /

Chtěla jsem zavraždit svého mladšího bratra. Šla jsem ho zabít, protože je kluk, to dá přece rozum.


minulého století. Zrovna když tam vstoupila mladá Tilda. Kariéra jak hrom! Jenže Tilda se po roce sebrala a odešla. Chtěla dělat něco experimentálnějšího, divočejšího, být někým jiným než zasloužilým umělcem z Královské shakespearovské společnosti. Nakonec, stejně to herectví nikdy nebrala smrtelně vážně.

„Já divadlo nemiluju. Já k němu jen patřím,“ prohlásila v nějakém rozhovoru.Radši být než hrát.Nakonec, vždycky prý chtěla psát básně. „Nikdy jsem nestudovala herectví, byla jsem básnířka. Na univerzitu jsem šla jako básnířka. Proto jsem šla studovat anglickou literaturu. Vždyť já jsem jeden velký podvod. Na univerzitu mě přijali s tím, že jsem básnířka. A přesně tam jsem přestala psát. A začala jsem hrát, a to hodně polovičatě,“ říká tahle držitelka hereckého Oscara, jako kdyby na tom jejím hraní vlastně nic nebylo. Každopádně, po odchodu z Královské shakespearovské společnosti hrála samozřejmě dál. Jen v mnohem experimentálnějších a ulítlejších kusech. Nejdříve si v jednom představení zahrála hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta. A v jiném hrála ženu, která se převléká za svého manžela, jenž zahynul za druhé světové války, a běhala po jevišti s vycpanou ponožkou připnutou k rozkroku…Hrát mužské role jí vždycky bylo blízké. Nakonec v každém, i v tom nejkratším článku o Tildě Swinton, se píše, že je to „androgynní bytost“.Tady asi potřebujeme mít jasno v tom, že všichni víme, co to znamená, když se o někom řekne, že je to „androgynní bytost“. Takže si to tu pro sichr vysvětlíme. Slovo „androgynní“ znamená „oboupohlavní“, podle androgynů, bytostí ze starých řeckých bájí, které byly zároveň ženou i mužem a kdysi obývali svět. Pak nejvyšší bůh Zeus dospěl k závěru, že jsou moc silní, a tak rozťal každého z nich na dvě poloviny – muže a ženu. To znamená, že z nich udělal lidi. Od té doby každý a každá z nás hledá svou chybějící drahou polovičku.Prostě „androgynní“ se říká osobám, které vypadají zároveň trochu jako ona a trochu jako on. Jako by to u nich nebylo jasné. Třeba útlým klukům se „zženštile“ zjemnělými rysy a způsoby, jako Brian

Molko, zpěvák kapely Placebo. V sedmdesátých letech tak vypadal David Bowie. Nebo všichni asi znáte Billa Kaulitze, zpěváka Tokio Hotel. Ať už ho nesnášíte, ignorujete, nebo milujete, defi nici slova „androgynní“ naplňuje slušně. „Androgynní“ mohou být i holky se zvláštní jemnou chlapečkovskou vizáží. Tak vypadala na začátku osmdesátých let třeba zpěvačka skupiny Eurythmics Annie Lennox. Pro Tildu je podoba jemného jinocha jedna z mnoha podob jejího proměnlivého obličeje. Není lesbička ani transvestitka, jen jí je prostě ženská role občas malá. I ženská role v životě. Je v tom ohledu tak nějak hezky symbolické, že fi lm, jímž se Tilda poprvé opravdu proslavila, byl v roce 1992 Orlando, kde hrála titulní roli šlechtice, jenž žije čtyři sta let a nestárne a mění se z muže v ženu.A když už jsme u těch lidí, co vypadají, jako kdyby nestárli – Tildě bude letos třiapadesát let. Na svůj věk vypadá až děsivě mladě. Jako kdyby se ten její „nahý obličej“ odmítal obléknout i do vrásek.„Podle pravidel byste měli nejpozději v devatenácti vědět, co přesně chcete v životě dělat. Chyba! A když vám je přes dvacet, už prý musíte mít vážný, dlouhodobý vztah. Chyba! To je všecko úplný nesmysl! Sama za sebe můžu říct, že kdybych tuhletu hru hrála, tak na mě pořád pípá nějaká výstražná časomíra, že jsem se v něčem opozdila. To je, jak kdyby vás ohlodával mrchožrout.“Je fakt, že Tildě, zdá se, nic podstatného neuteklo. I své děti, dvojčata Xavera a Honor, přivedla na svět v sedmatřiceti. A kudy chodí, tudy tvrdí, jak je šťastnou matkou. A vůbec jak je prý teď v životě šťastná a spokojená. Neprohlašuje to s hysterií, neprší z ní zdrobněliny o štěstíčku a sluníčku a lidičkách s dobrým srdíčkem, jak to bývá u hereček zvykem. Asi je to tím, že Tilda nehraje, Tilda radši je. Když s ní dělal před třemi lety rozhovor už zmíněný deník The Independent, přímo z ní sálala radost z toho, že je na vrcholu sil. „Jsem za to opravdu vděčná – a u spousty lidí to neplatí – ale co se mě týče, můj život se v každém ohledu lepší a lepší. V každém ohledu.“Takže jestli jste nešťastní, nezoufejte. Třeba se to spraví, až vám bude padesát.

Katherine Matilda Swinton se narodila 5. listopadu 1960 a má přezdívku Swilda.

K fi lmu ji přivedl avantgardní režisér Derek Jarman. Její první role byla v jeho snímku Caravaggio o divokém životě slavného italského renesančního malíře. Poté s ním natočila další čtyři fi lmy, než Jarman v roce 1994 zemřel na AIDS. S jeho smrtí se dlouho nedokázala vyrovnat.

Poté hrála v desítkách dalších fi lmů, jejich seznam by byl moc dlouhý. Ostatně je k sehnání na webu mezinárodní fi lmové databáze imdb.com nebo na Wikipedii. Víceméně všechny se dají bez obav doporučit ke koukání – Tilda nemá ve zvyku hrát v blbostech.

Za roli ve fi lmu Michael Clayton získala Oscara. V poslední době hrála v Podivuhodném případu Benjamina Buttona, Po přečtení spalte, Až

vyjde měsíc, Musíme si promluvit o Kevinovi a v trilogii Letopisy Narnie.V roce 1995 se nechala řadu dní vystavovat v londýnské Serpentine Gallery ve skleněné skříňce, v níž ležela každý den osm hodin. Byla to součást instalace anglické sochařky a vizuální umělkyně Cornelie Parker. Tildě to prý pomáhalo vyrovnat se se smrtí režiséra Dereka Jarmana.

Žije s novozélandským umělcem Sandro Koopem, který je o osmnáct let mladší než ona. Má dvě děti, dvojčata, se skotským spisovatelem Johnem Byrnem – syna Xavera a dceru Honor. S Byrnem žila patnáct let, zůstali přáteli. Vystupuje na albu glam-folkového písničkáře Patricka Wolfa The Bachelor z roku 2009. „Jeho hudba je jako skvělý nevyřčený soundtrack ke skvělému fi lmu, který bych chtěla vidět – a snažím se ho chytit každý večer, než usnu.“

Stala se tváří a modelem dvojice módních návrhářů Viktor & Rolf. Hrála v klipu ke skladbě The Box od elektronického projektu The Orbital. V roce 2008 uspořádala v malém skotském městečku Nairn vlastní fi lmový festival Ballerina Ballroom Cinema of Dreams, kde pouštěla místním obyvatelům za lidové ceny různé umělecké a klubové fi lmy, „všechno možné od Polanského po český surrealismus“. Festival trval osm a půl dne, podle Felliniho fi lmu 8 1/2. Mimochodem, Roman Polanski je skvělý režisér. Federico Fellini taky, ale mohl by vás možná nudit. Český surrealismus točí hlavně pán, co se jmenuje Švankmajer. Ten vás nudit rozhodně nebude.Rok poté nechala naložit do třiatřicetitunového tahače obří obrazovku a s tímhle mobilním kinem objížděla zapadlá místa na skotském venkově. Vždycky zastavila ve vsi nebo městečku, rozbalila biograf a udělala místním promítání.


Vše o... /

soutěž /

Belgická značka Komono přináší módu do ulic, kulturu do klubů a šedivou městskou džungli mění v barevný vesmír. Retro-futuristické hodinky a unisexové sluneční brýle najdete na novém webu Freshlabels.cz.

Svoje práce posílejte do 10. dubna na [email protected]. Nezapomeňte připsat adresu, hodinky totiž mailem neprolezou.

Leonard (vrazí do dveří poté, co ho políbila Penny): „Víte, co se mi právě teď stalo?“

Sheldon: „Šel jsi na chodbu, nedopatřením vstoupil do portálu do jiné dimenze, který tě přenesl o pět tisíc let do budoucnosti, kde jsi využil pokročilou technologii k tomu, abys postavil stroj času a vrátil

se zpět, abys nás přesunul do roku 7010, kde budeme všichni pracovat v myšlentoriu, telepaticky ovládaném létajícími delfíny?“

(4. série vy víte čeho, 9. díl – Komplikovanost vztahů)

Tři nejlepší slohovky odměníme. Nemusíte psát romány, na druhou stranu výkřik „Poslal bych matikářku do Španělska 15. století, aby se

o ni postarala inkvizice!“ na výhru stačit nebude.

Vyhraj s Freshlabels!

Co byste dělali vy, kdybyste měli stroj času?

1. cena:Komono Magnus Print Acid Denim

v hodnotě 1990 Kč

2. cena:Komono Wizard Print Leopard

v hodnotě 1590 Kč

3. cena:Komono Fat Wizard Salmon

v hodnotě 1190 Kč


téma / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTSARTWORK: JIŘÍ MOCEK JR., VŠUP – ATELIÉR GRAFICKÉHO DESIGNU A VIZUÁLNÍ KOMUNIKACEWWW.JMJR.ORG

V roce 1989 mi bylo čtrnáct a byl jsem v prváku na gymplu v Turnově, to je malý město u Liberce. Češtinu a dějepis jsem vystudoval až po revoluci a fakta o totalitě

(tý hnědý německý i rudý sovětský) jsem se tudíž moh dozvídat bez dřívějšího nutnýho zkreslování. To nás v RedWayi nejvíc štve – jak se překrucuje historie, jak lidi ochotně vytěsňujou z paměti všechno, co se jim dneska nehodí do krámu, nebo jak

vy mladý tyhle jejich podivný názory papouškujete.

Válka víc, ale totalita taky probouzí v lidech hlavně to špatný. Ve válce jde o život, kvůli tomu jeden leccos udělá. Ale leccos udělá i kvůli lepšímu místu v práci, ze

závisti nebo kvůli máslu na vlastní hlavě. Pomluví, udá. To se děje i dneska, nemá to ovšem tak osudový následky. Kvůli vašemu udání můžou vyhodit někoho z práce, ale nepošlou ho na nucený práce nebo ho nepopravěj. Navíc těch důvodů k udávání

přece jenom není tolik jako v socialistickým Československu, a už vůbec ne tolik jako v nacistickým Německu.

A jsme u toho – jakej má totalita vztah k dnešku? Neustálý pořvávání, že za totáče bylo líp a za to, co je teď, vaši rodiče klíčema na Letný nezvonili. Je to opravdu tak,

chtěli by Češi zpátky totalitní režim?

Adam Hudecredaktor, 23 let, Jindřichův HradecNarodil jsem se těsně před revolucí, a proto asi nechápu tu spoustu lidí z mého okolí, která říká, že se za minulého režimu žilo lépe. Do všeobecné pohody a spokojenosti má dnešní stav jistě daleko, přesto bych řekl, že o něco lépe se přece jenom máme. Možná bych měl ale jiný názor, kdybych byl starší.

Kristýna Dubnickáknihkupec, 30 let, Hradec KrálovéNemohu posoudit, moc si tu dobu nepamatuji. Finančně na tom byli o něco lépe, ceny za bydlení nebyly v porovnání se mzdou tak drasticky neúnosné jako nyní. Jinak je jedno, jaký režim máme, pokud se politici a národ chovají ve všem naprosto rozdílně. Český národ si nezvykl na režim jeden, nenaučil se s ním pracovat, a proto raději režim vymění. Nepoučíme se z chyb. Nejsem hrdá na to, že jsem z České republiky.

Vendula Burgetováučitelka, 26 let, OlomoucPokud měl tenkrát člověk žaludek na to, aby „držel hubu a krok“, tak měl práci, sociální zajištění… Jenom prostě nesměl vyjadřovat, co si skutečně myslí. Když s režimem nesouhlasil, znamenalo to pro něj nepříjemnosti a v tomto ohledu jsme na tom dnes určitě lépe. Ne všichni lidé se ale dneska mají lépe než za minulého režimu, záleží hlavně na jejich postavení.

Zuzana Kozlovástudentka, 20 let, KroměřížAno, myslím, že se měli lépe. Nebyla taková nezaměstnanost a člověk měl větší sociální jistoty.

Jakub Pilmajerstudent, 18 let, DrahanoviceNe. Dneska je tolik možností, o kterých si mohli lidé nechat jenom zdát, a nikdo je nezavírá za jejich názory.

Jiří Potočnýředitel IT provozu, 38 let, PrahaMyslím, že většina lidí se má lépe dnes než za minulého režimu. Tehdejší doba byla zlá, plná strachu a nedůvěry. Dnešek je živější, otevřenější a nabízí více možností.

Myslíte, že se lidi meli za minulého režimu líp než ted? Ano, ne a proc?


téma / TEXT A FOTO: DAVID MAREČEK

Vladimír Maryškaprojektový manažer, 22 let, LudgeřoviceNe. Lidé se nemohli svobodně vyjadřovat, cestovat ani rozhodovat. Žili ve lžích propagandy a nedostatku základních životních potřeb, jako byl i toaletní papír.

Pavla Padrtováučitelka na gymnáziu, 29 let, OlomoucNe, lidem se nežilo lépe. Památné „zlatí komunisti“ dnes sice pronáší značná část starší generace, ale to je tím, že Češi rychle zapomínají na to špatné z minulosti a v dnešním světě vidí jen málo dobrého. Ale chtěli by se vrátit do doby, kdy jejich život řídilo „musíš“ a „nesmíš“? Do doby podpultového zboží a Tuzexu? Kdy slovo svoboda nebylo tak samozřejmé jako dnes?

Adam LupačOSVČ v reklamní agentuře, 38 let, BrnoNe. Minulý režim neuznával člověka jako individualitu. A to nejen po ekonomické stránce. Svoboda, slovo pro minulý režim až perverzně ilegální, je totiž největší bohatství, co od současné společnosti dostáváme.

Štěpán Smetáčekhudebník, 41 let, PrahaPokud se myslí minulým režimem socialistické Československo, tak NE. Svoboda je pro mě nejvyšší hodnotou. Ovšemže i ta má své stupně a odstíny. Já si (velmi zjednodušeně řečeno) vážím toho, že mohu jít doleva nebo doprava, na sever či na jih s vlasy a kalhotami, jaké se mi líbí. Samozřejmě ale vnímám i prohnilost „tržní demokracie“ a to, že hamižnost, touha po moci, devastace morálních hodnot, malost a stupidita nejsou výdobytky porevolučního Česka.

Jan Buriandůchodce, 77 let, UničovZa minulého režimu měli všichni lidé ústavou zajištěnou práci, a tím i fi nanční zdroje k životu – nijak vysoké, ale ke slušnému životu. Nájmy za bydlení byly úměrné, rovněž platby za vodu, plyn a elektřinu. Mladí se mohli vyučit různým řemeslům. Důchody nebyly nijak vysoké, ale postačující na důstojný život. Lékařská péče byla pro všechny zdarma. Nemohli jsme ale volně cestovat do zahraničí, nesměli jsme podnikat a za vlastní názor se řada lidí dostala i do vězení. Na mnohé výrobky, potraviny a ovoce byly dlouhé fronty a občan si mohl koupit jen jejich omezené množství. Dneska máme velkou volnost, v podstatě je na každém jedinci, jak si život zařídí. Avšak řada lidí zřejmě není dostatečně zralá a nechápe, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiných. Přes půl milionu lidí je bez práce a několik tisíc lidí bez přístřeší. Je málo školek, skoro žádné jesle. Ve zdravotnictví si musíme připlácet, zvýšila se kriminalita a vytvořila se vrstva lidí, kteří mají (často nezákonně) vysoké příjmy, ale nikoli dobré mravy. Mezi občany vzrostla závist a neférové jednání.

Tereza Novákovástudentka informatiky, 19 let, BrnoLidé se měli lépe v tom, že měli práci – dokonce ji mít museli. A jistotu, že budou mít z čeho uživit rodinu (aspoň teoreticky). Nebo třeba zájezdy ROH, na které slýchám vesměs pozitivní ohlasy a které byly dostupné všem. Nemuseli řešit, koho volit v příštích volbách – sarkasmus. Hůř se měli v tom, že nebyli svobodní. Nemohli zvolit, koho chtěli, s jakými názory chtěli. Nemohli svobodně cestovat, poslouchat hudbu, kterou chtěli atd. atd. Řekla bych ale, že pro běžného nebouřícího se člověka nemusela být komunistická vláda nutně zlá. Dělnická třída se dost možná měla lépe než dnes. Ale v naší zemi je i „inteligence“ a „buržoazie“, na které je potřeba taky brát ohledy. Když to vezmeme čistým průměrováním – dnes se mají lidé lépe.

Zuzana Zapletalováfundraiserka a lektorka v neziskovce, 24 let, Náměšť na HanéSpokojenější mohli možná být ti lidé, kterým nedocházelo, že žijí pod útlakem cizího státu, který diktuje pravidla společnosti i trhu. Ač jsem s komunistickým režimem neměla žádnou osobní zkušenost, mojí rodiny se dotkl do velké míry. Proto si nedokážu představit, že se někdo do té doby chce vrátit.

Petr Švarctáta na plný úvazek + podnikatel + zvukař, 35 let, OlomoucSpoustě lidem se žilo lépe. Ale spousta lidí byla vězněna, deportována, šikanována, či dokonce zavražděna ve jménu totality. Totalitní režim odsuzuji a svobodu považuji za snad to nejdůležitější pro důstojný život. Takže jedním slovem NE, nežilo se lépe. Bylo sice více času, ale nebyla svoboda.

Veronika Gregorovástudentka, 18 let, OlomoucTotalita je symbolem střetu dvou protikladů – absolutní moci a absolutního bezpráví, proti kterému se z pozice běžného občana nedá bojovat. Proto si myslím, že se lidem v totalitních režimech rozhodně nežilo, a v mnoha zemích na světě stále nežije lépe.

Jan Antošstudent, 15 let, OlomoucNE, protože jsme nebyli svobodní, média byla cenzurována a taky existoval trest smrti, který podle mě nic neřeší.

Ivana Nytravšeobecná sestra, 29 let, OstravaLidé, kteří uznávají hodnoty, jako je svoboda projevu, názoru, myšlenek a pohybu nebo lidská slušnost, tolerance, pokora a úcta k názoru druhých, se za minulého režimu dobře mít nemohli. Bohužel, léta strávená v komunistickém režimu zanechala stopy na nás všech a pokřivila naše vnímání těchto hodnot. Bude trvat ještě dlouho, než se naučíme správně zacházet se svobodou naší i těch kolem nás. I já se stále učím toleranci k názorům druhých. Velkou zkouškou pro mě byly letošní prezidentské volby, které znamenaly velké zklamání pro mne a mé blízké.

Tereza Žuffová-Kunčovástudentka, 16 let, OlomoucNe. A pokud někteří lidé dnes tvrdí, že se v minulém režimu žilo lépe, musí mít tedy velmi krátkou paměť nebo si dostatečně neváží světa, ve kterém žijí dnes.


Tomáš Třeštík, fotograf a original status maker, nedávno psal na Facebook, jak si objednal něco v e-shopu, pošta mu to doručila hned druhej den a krabice obsahovala přesně to, co měla. A že to je skvělý. Oddaloval ale pointu, takže to dlouho vypadalo jako líčení zklamanýho zákazníka, kterej popisuje, kolik si u koho čeho přesně objednal, jak tam poslal mail a pak mu přišel potvrzovací mail a pak SMS a pak telegram a tak dále, a tak podobně.Do komentářů pod statusem lidi psali, že je to skvělý, ale že tak nějak čekali, že nic nepřišlo, a když jo, tak pochopitelně úplně něco jinýho. A že už neuměj koukat na věci z tý dobrý stránky.

Totalita v nás

Tuzex byla síť obchodů se zbožím z kapitalistických zemí. Přestože „bony“, kterými se zde platilo, jste mohli sehnat pouze načerno (pomineme-li těch několik stovek legálních případů, kdy měl někdo tuzexové konto, tedy vydělával v západní měně), fronty byly dlouhé i několik set metrů. Takhle to vypadalo v Teplicích. Copak asi dostali?


téma / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEKFOTO: ARA

Tak tohle je podle mě to, co z nás udělala totalita, nebo to aspoň pomohla dotvořit, protože možná máme tenhle zvyk už ze starýho Rakouska-Uherska. Nečekat nic dobrýho, nepočítat s tím, že bychom v médiích nebo na sociálních sítích nebo vlastně kdekoli četli nebo slyšeli někoho něco chválit (kromě sportovců teda). Ani to možná některý z nás úplně neuměj, nepotřebujou to, je přece důležitější poukazovat na chyby a toho, kdo je dělá, v nich pořádně vykoupat.

Máme co jíst, tak vo co de?Čechy a Morava byly zasažený ideologiema nejhorších totalitních režimů – nacismem a komunismem. Nacisti nás plánovaně likvidovali fyzicky a nestihli to úplně jenom proto, že jim nejvíc času a práce zabrali Židi. A pak už byl konec války. Naštěstí. Po nich přišli komunisti a začali nás deformovat vnitřně. Vohejbat, křivit. Začali něco, co se mezi lidma brzy rozvinulo samo. To, jak na každýho koukáme skrz prsty, očekáváme jenom to nejhorší, tedy že nás ostatní chtěj podvíst, zneužít a okrást, to je asi nejsmutnější a nejtrvalejší dědictví minulýho režimu. Svobodu vnímáme pořád jako možnost urvat si co nejvíc pro sebe a hlavní jako by bylo to, co je moje – o zbytek tolik nejde. Ve skutečně rozvinutý zemi maj lidi baráky, bazény a dvě nebo tři auta jako u nás, navíc maj ale vlaky, který jsou čistý, je v nich wi-fi a dáte si tam kafe a koblihu. Cesta do práce pro ně není nutný zlo, dojížděj bez stresu a v pohodlí, a zrovna tak i pracujou nebo odpočívaj. Jako by stát, nebo kdo to provozuje, měl starost o to, jestli se vám taková cesta bude líbit. Jako by si uvědomoval, že žijete pořád, i cestou do práce, i v práci. U nás tenhle přístup totalita nedovolila. Proč by vlaky měly bejt hezký, nestačí ti, že tě dovezou, kam chceš? A v práci chceš pohodlí? V práci máš přece pracovat! Pořád v sobě nosíme strach, že když chceme něco hezkýho, něco, co nám usnadní a zpříjemní život, budeme divný, skoro něco jako podvodníci, protože to jsou věci, který k životu nejsou potřeba, ne?Přitom se máme skvěle, a to beze srandy, v takovým dostatku jsme jako společnost ještě nežili. Tvrzení, že před revolucí bylo všechno levnější, je omyl. Na serveru zakomunistu.cz najdete tabulku, která srovnává ceny zboží s průměrným platem, tzv. mediánem, v roce 1989 a 2011.

Příklad:

Zajímavý, ne?

Máme ohromnej výběr všeho. Můžeme si koupit zdravý i nezdravý jídlo, environment friendly a fair trade výrobky, můžem se přecpávat v Burger Kingu nebo jíst ve veganských bistrech, tak v čem je problém?Asi v měřítkách – za totality měla většina lidí přibližně stejný oblečení, auta, nábytek i hodinky a všichni jezdili ke stejnýmu moři nebo na stejný hory. Dneska víme, že je hodně lidí, co nosej hodinky za statisíce, a strašně nás to deprimuje. Vidíme ty, co žijou v luxusu, a cejtíme se nedoceněný. Náš dostatek vypadá najednou jako bída. Za totality jsme tušili, že nějakej luxus je, ale tolik nás to nedeprimovalo, místo vozů Leoše Mareše se v titulcích nejprodávanějších novin řešil sjezd KSČ nebo boj o zrno. Generace vychovávaný v komunistický doktríně, že všichni jsou si rovný a všem stejně, nedokážou pochopit, že propastný majetkový rozdíly jsou a budou v každé společnosti. A že v historii lidstva neexistuje období, politika nebo vláda, se kterou by byli všichni spokojeni a nikdo nenadával. Další problém je v možnostech volby, což souvisí se svobodou. Často si v pondělí chodim do trafi ky pro Respekt a fakt nekecám, že přede mnou i za mnou chtěj lidi jenom Blesk. Maj možnost a svobodu nenechat se vydírat zprávama o tom, kdo se má líp, a přitom si neváží života a jezdí vožralej a bere kokain a podvádí manželku. A kolik toho kterej politik ukrad. Ve škole jsme se sice všichni naučili dekódovat grafémy a fonémy, tj. umět číst a mluvit, ale rozumět tomu nás už nikdo tak úplně nenaučil. Možná že se život v totalitě, i ten dnešní, posttotalitní, podobá trafi ce; v tý totalitní jste měli jistotu, že dostanete akorát Rudý právo a Dikobraz, takže žádný velký dilema. Po revoluci se v trafi ce objevilo množství zpravodajských deníků, bulvár, porno, náboženský, sektářský

a extremistický plátky, hudební časáky, lifestylový časáky, zájmový časáky od architektury přes rybaření až po speleologii, stačí si vybrat. Na celý čáře zvítězil bulvár…

Těžko říct, jestli se daj srovnat ceny za bydlení. Ti, co komunistickou éru obhajujou, tvrděj, že soudruzi situaci řešili a bytů byl dostatek. A je fakt, že ve starých městských činžácích byly tak otřesný podmínky, že život v nově se rozrůstajících panelácích byl sen. Sucho, teplo, velká okna pouštějící do bytu dostatek světla, koupelna a splachovací záchod přímo v bytě, ne na chodbě pro celé patro, o oddychu od věčnýho vláčení kbelíků s uhlím ze sklepa ani nemluvě. Stvořitel sídlišť, švýcarský architekt Le Corbusier, si je představoval jako „sluneční města“ plná zeleně, dětských hřišť, snadno dostupných obchodů, opraven, pošt, úřadů, škol a školek. Le Corbusier byl vizionář, komunisti jeho myšlenku překroutili tak, že paneláky se brzy staly synonymem „králíkáren“, ve kterých se dá v pohodě přežívat, ale blbě žít. Možná i proto lidi z velkejch měst v pátek vypadli na chaty, který až fanaticky zvelebovali, jako by chtěli aspoň dva dny v tejdnu strávit jako lidi. Dá se říct, že československý města tý doby byly proslulý panelákama nastrkanejma na nejneuvěřitelnější místa a totálně zanedbanejma starejma a cennejma domama. Konkrétně v Turnově byly malebný, třeba tři sta let starý domy, barákama hrůzy s bytama čtvrtý kategorie (tý nejhorší), přitom dneska se jima chlubíme a stojej nejvíc peněz. Takže jo, byty byly, ale nebral se ohled na urbanismus ani na nějakou hlubší kvalitu bydlení. Laicky bych řek, že když vidim zateplování paneláků, výměnu oken a další přestavby, platíme teď ze svýho chyby soudruhů architektů, který to chtěli mít rychle, levně a ve velkým. PrincipyPořád tady ale melu o totalitě jako o problému materiálního dostatku. To mě taky nejvíc zaráží; debata o socialismu v naprostý většině začíná a končí jen u životní úrovně, sociálních jistot a toho, že dneska je stát rozkradenej a vůbec všechno (kromě toho cestování, na který stejně nemáme) je jenom horší. Vím, že pro hodně lidí je to naivní nebo nepochopitelný, ale já nad všechno ostatní stavím svobodu, sílu ducha, umění a vědu. Tohle všechno totalita plánovaně potlačovala, protože to bylo nebezpečný. Lidi měli pracovat, pak jít domů k televizi nebo hospody, pak spát a ráno znova. Hlavně moc nepřemejšlet a netvořit, intelektuálové nebyli moc oblíbený. Podobnej názor měl asi i Václav Havel, kterej si jako disident Vaněk ve svý hře Audience vyslech kritiku „principů“ od svýho zaměstnavatele, „vobyčejnskýho pivovarskýho trouby“: „Principy, principy, principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy, vám se totiž výborně zhodnotěj! Vy si je totiž výborně prodáte! Vy na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj! A co já? Já za ně můžu dostat jedině do držky!“Nedávno jsme se zrovna o Havlovi bavili někde na baru a jeden rozumbrada mi řek: „No jo, ale Havel měl teda fešáckej kriminál!“ Je to oxymoron, nebo ne? A dá se taky říct, no jo, tenhle měl sice rakovinu, ale fešáckou? Asi jo… A zase mluví totalita v nás – Havel ve vězení netrpěl, protože dostával marlbora a čaje a kafe z Tuzexu, MĚL SE TEDA DOBŘE! Materiální dostatek je toho přece jasným důkazem! Možnost cestovat a podnikat, tím se nejvíc argumentuje proti totalitě. Pro mě je ale ještě důležitější možnost číst a poslouchat, co chci, popřípadě tvořit, co chci, a nebát se, že mi to někdo zakáže. Že mi zakáže dělat něco, co mě baví a naplňuje. Ten, pro koho je tato možnost samozřejmá, asi nikdy nepochopí, jaké to je, ji nemít. Zkusím to popsat na známým příkladu. Skupina The Plastic People of the Universe se nikdy nepovažovala za politickou kapelu, hráli prostě jenom vostřejc a nesmlouvavějc. Asi bylo potřeba, aby režim dal najevo, že takovýhle kapely teda ne, a Plastici byli postavený před soud a několik členů šlo sedět. Profesor fi lozofi e Jan Patočka se netajil tím, že se mu hudba kapely nelíbí, ale jedním dechem dodával, že nikdo nemá právo je kvůli tomu soudit.Asi to ale není tak důležitý při porovnávání, kdy bylo líp a kdy hůř. Možná proto, že většina lidí nikdy žádný umělecký pnutí nepozná, prostě nepochopěj, co je na tomhle strašnýho. Doufám, že škola, do který chodíte, respektuje lidi, který měli a maj touhu vyjadřovat se ke světu skrze uměleckou tvorbu. Že se neučíte jenom to, že Karel Čapek se narodil roku 1890 a napsal tohle a tohle, ale hlavně jakej to byl borec, jak žil a co mu zjitřovalo mysl. Nás to tenkrát neučili, takže proč třeba Plastici nemůžou hrát nebo proč Evald Schorm nesmí točit fi lmy, netrápilo naši socialistickou společnost tolik jako fakt, že už nejsou k dostání barevný televizory.

Kčs Kč Kč Kč Cukr kostkový 1 kg 8 56 30 −46 %Pepsi cola 1,5 l 25 175 30 −83 %Kuře 1 kg 30 210 60 −71 %Automobil Škoda 70 000 490 000 240 000 −51 %Elektřina 1 kWh 0,48 3,40 4,54 +34 %

Zboží Cenav r. 1989

Přepočet napříjmy v r. 2011

Skutečná cenav r. 2011

Sleva/zdražení


Jaro 1986. Jsem v pátý třídě a začala velká přestávka. Nějaký starší lidi přijdou k mý lavici a říkaj, abych šel s nima. Tak jdu. Vedou mě do místnosti, kde sedí pionýrská skupinová vedoucí a kolem postávaj nějaký osmáci, teda spíš osmačky. Holky vypadaj vždycky dospělejc, já v jedenácti vypadám a cejtim se tak na sedum. Celý je to takový vážný a skupinová vedoucí řekne: „Od září budeš předsedou skupinový rady. Pojedeš do politický školy v Seči u Chrudimi, tam se dostane vždycky jenom jeden z celýho okresu.“

Totalita a já


téma / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

Nikdo se mě neptá, jestli chci, jestli na to mám – no, asi to vědí.Vyfotili mě v pionýrským a teď visím ve velký vitríně na chodbě školy, kterou postavili ještě před první světovou, takže je tam všechno monumentální a důstojný – poctivá kamenná budova, žádný panely a překližka. Cejtím se jako někdo. V září mě naši vezou do Seče. Mám šílenej zánět spojivek, jsem malej, smutnej, vůbec se mi nechce z domova a vod kamarádů, hlavu mám plnou jenom toho, že si musím kapat kapky do vočí. V Seči je skutečně Ústřední politická škola Socialistického svazu mládeže. Na měsíc a půl Češi, Moraváci a Slováci z šestých tříd, každej z jinýho okresu. BYDLÍME SAMI V BYTECH! Teda jako po několika, ale bez dozoru, všichni máme výbornej prospěch, jsme nejlepší, a tak se s náma taky zachází. Dopoledne normální školní výuka a potom různý politický školení a tak. Kupodivu to vůbec není nuda, lidi, který s náma pracujou, jsou asi pečlivě vybraný, je s nima legrace, s novejma kamarádama taky, jsme všichni chytrý, takže i tempo ve škole je jiný než na normální základce. Celý to tady má úplně jinou úroveň, inteligence a tvořivost má zelenou, ale stejně se mi chce domů.Po návratu jsem svoje nový zkušenosti hned začal zúročovat, jenom mi trochu vadilo, že porady skupinový rady byly vždycky vod sedmi ráno, abychom nevynechávali školu. Nerad vstávám, a navíc jsem po škole chodil do hudebky a do kroužků, takže kolikrát sem se už ani netěšil.

Protistátní živlyJe rok 1987, pořád jsem předseda a na rukávu mam tři rudý hvězdy – maximální počet. Jeden z mejch nejlepších životních kamarádů mi jednou na těláku začne říkat něco vo skupině Citron. Metal. Na tohle jsem asi čekal. V létě si na tábor vezu kazetu s Pražským výběrem a Metallicou. Je mi dvanáct, vypadám na deset, přesto jsem

stálým hostem ve stanech praktikantů. Je mezi nima i pár vysokoškoláků, co studujou v Praze. Jezděj tam vlakem přes Všetaty, tak se poprvý dozvídám o Palachovi, poslouchám kazety s Plastikama a ňák mi dochází, že spousta věcí je u nás zakázaných, protože jsou protistátní, nebo nedostupných, protože sou ze Západu. A pro mě maj tyhle věci úplně magickou přitažlivost. Jsem zmatenej, strašně se mi líbí hudba, zvlášť ta divoká, ale nechápu, v čem by měla jako bejt protistátní.To léto se ještě zúčastňuju další akce pro elitu. Je to celostátní setkání pionýrů v Hradci nad Moravicí, kde už nás je mnohem víc než v Seči, stovky, řek bych, bydlíme ve vojenských stanech, masový shromáždění, hrozná hygiena a debilní vedoucí. Za pár dnů mě vezou do opavský nemocnice se slepákem. Sestra na příjmu říká: „Bože, ten je špinavej!“ A jiná, co to slyšela: „To sou vodtamtud všichni!“ Jsem nemocnej, nešťastnej a ten masovej armádní hnus se mi vůbec nelíbí.

Proč jsem neudělal politickou kariéruZa další rok už poslouchám Törr a Slayer a funkce předsedy skupinový rady mě už moc nezajímá – nekonečný debaty, který vedu se spolužákama, se týkaj hlavně jejich náklonnosti ke skupině Depeche Mode. Já a můj životní kámoš vášnivě diskutujeme v hodinách občanky, poprvé slyším jméno Dubček. Mladá učitelka, která je u nás na záskok, říká: „Já bych vám toho pověděla mnohem víc, ale nemůžu.“ Suplovala za naši třídní, která byla zrovna v Rusku. A když se vrátila, říká nám: „Já jsem tam koukala na projev Gorbačova, kterej hořekoval, že s přestavbou je pořád spousta problémů a že to ještě bude trvat. Pak přijedu domů, přečtu si Rudý právo, a tam píšou, že soudruh Gorbačov prohlásil, že přestavba jde zdárně kupředu.“ Jindy zase reagovala na takový to komunistický strašení nezaměstnaností na Západě: „Můj manžel byl na stáži ve Státech a říkal, že kdo chce pracovat,

ten práci má.“ Měla nás taky na dějepis, a jestli si dobře vzpomínám, tak s náma normálně probírala, že část Čech osvobodili Američani. Už vím, že ve vládě jsou idioti, ale pořád věřím, že komunismus je v jádru dobrá myšlenka, jenom ji u nás ku*věj. Jsem přijatej na gympl, ještě před tím čtu Několik vět a koukám, kdo to všechno podepsal, a říkám si, že to snad není možný, dyť to jsou národní umělci!Na podzim 89 jsem v prváku na gymplu a mám se stát svazákem. Nedojde ani na jednu schůzku, všechno jede asi nějakým volnoběhem. Sedumnáctýho listopadu byl pátek, první hodinu jsme měli idiotskou brannou výchovu, pamatuju si, jak jsem psal do sešitu datum. A vod soboty pak bylo už všechno jinak.Kdyby ale nebylo všechno jinak, co by se mnou bylo? Podlehnul bych úplně hudbě, nebo bych byl dál využitej jako nadějnej svazák? A stouplo by mi to do hlavy a stal by se ze mě třeba někdo, kdo rozhoduje vo osudech druhých? A byl bych svině? Na jaře 86 ze mě udělali velkýho pionýra. Ani mě nenapadlo říct ne, protože se všichni tvářili, že jinak to ani bejt nemá. Ale přišla by někdy chvíle, že bych to řek? Že bych prostě sám sebe stopnul, a přišel tak vo zajímavý možnosti prožít život „líp“ než vostatní – víc cestovat, mít víc peněz a nárok na zboží z Tuzexu? Třeba bych se utěšoval, že v rámci svýho postavení můžu aspoň pomoct kapelám, který mám rád, ale když vidím Čínu nebo Severní Koreu dneska, je mi jasný, že by to tady bylo podobně idiotský.A stejně se spletli, protože ve čtvrťáku na gymplu jsme si nechali dělat testy na temperament a mně vyšlo, že jsem introvert a melancholik. A to by asi rozhodlo, že by se mnou zplakali nad vejdělkem a charakterizovali mě jako línýho negativistickýho individualistickýho hajzla, co zahodil možnosti a šance. Kdo ví, no. Každopádně mě sametová revoluce tohohle dilematu ušetřila a totalita zmizela z mýho života.


Mléko v sáčkuVešli jste do sámošky, zalovili rukou v modré bedně, lapili mokrý kluzký pytlík, přeškrtili ho v půlce, abyste zjistili, jestli neteče (většina tekla), a pokud byl v pořádku, rychle uháněli pryč. Pach zkaženého mléka z týden nemyté přepravky zamával s každým. Doma jste pytlíku odstřihli růžek a postavili ho do odměrky – jiný způsob uchovávání neexistoval.

Škoda Favorit Socialistické hospodářství nebylo moc

pružné a na nový předražený model škodovky se dělaly

dlouhé pořadníky. Ne každý si ho mohl koupit, i když na něj náhodou měl. Než se na vás dostalo, mohli jste čekat rok

i dva – situace příznačná pro tehdejší trh, na kterém

chybělo pořád něco. Od zubní pasty a toaleťáku přes

týdeník Mladý svět a maso na svíčkovou až po zahraniční

léky a lékařské přístroje.

Kolo FavoritTaky podpultovka čili nedostatkové zboží.

Kdo ho měl, byl frajer, kolo Favorit bylo

nejvýš v hierarchii kol. Jakmile vám ho rodiče

koupili, odstranili jste blatníky, světla a vůbec všecko. Dál bylo potřeba sehnat

úzké pneumatiky galusky, aby se kolo co

nejvíc podobalo těm, na kterých se jezdil slavný Závod míru.

TesilkyAsi takhle: Už na základce byl ten, kdo je nosil, za vola. Vyráběly se pouze v hnědé, šedé a černé barvě, kousaly, svědily a měly puky. Pokud jste se nedokázali vzbouřit ani natolik, abyste rodiče donutili zakoupit v Tuzexu džíny, nebylo s vámi něco v pořádku. Socialismus sice nabízel variantu „rifl e Prekon Púchov“, ale na to nikdo neskočil. V Sovětském svazu byla situace tak kritická, že vás z džínů málem svlíkali rovnou na ulici. Šéfredaktorka tam prodala svoje Lee Cooper za padesát rublů a do konce pobytu si žila jako královna.


téma / ILUSTRACE: KATEŘINA KYNCLOVÁTEXT: Z. BĚLOHLÁVEK A M. OVERSTREET

Ikony socialismu

Barevná televize Tesla Color a video Tesla AvexKdo byl výše postavený soudruh nebo měl styky na Západě či uměl sehnat hodně bonů (poukázek do Tuzexu), kupoval si elektroniku Sony, Grundig a Panasonic. Kdo měl aspoň nějaký příjem a známé v Elektru, kupoval nepopulární výrobky značky Tesla, jejíž název se překládal jako zkratka slov „technicky slabé“. Kdo neměl ani to, byl zoufalec a koukal na černobílou televizi.

ABC mladých techniků a přírodovědcůÁbíčko, časopis

pro chytřejší děti. Nejpopulárnější byly vystřihovánky – celé

generace synů lepily s otci hrad Kost nebo sovětský

tank T34, skvělé byly taky sci-fi komiksy na zadní

straně. Propaganda nesměla chybět, ale i tak

se dalo s Ábíčkem uniknout do jiného světa.

VitacitEsence doby. Ve vodě rozpustný prášek podivuhodných barev, ještě podivuhodnějších chutí a zcela záhadného složení. Všichni se po něm mohli utlouct a lízali ho přímo z dlaně, která pak společně s jazykem a rty nabyla jasně žlutého, oranžového nebo rudého vzhledu. Nešlo to dolů kolik dní. Prášek s podobným názvem (Vitacid) vyráběli i Britové, šlo však o jed na krysy.

Sifonová lahevZaložit bombičku s oxidem uhličitým do zásobníku, zašroubovat, a vyrobit tak z obyčejné vody sodovku – rituál každé vyspělé domácnosti. Když jste vodu nahradili smetanou, vznikla šlehačka. Někdy... To bylo vždycky napětí, jestli se to povede!


Pan VajíčkoSymbol neměnnosti. Víc než dvacet let uváděl televizní reklamní bloky, i když reklama v socialismu postrádala smysl, protože konkurence firem, značek a výrobků neexistovala. Například reklama na mléko tedy spočívala spíše v agitaci, zpívalo se v ní: „Pro krásu a pro zdraví potřebujem, kdo to ví? No přece mléko, mléko, mléko, no přece mléékóó!“ Krása. Psycho.

PedroŽvejky byly důležité.

Ty ze Západu dokonce tak, že se nehodily

na jedno použití. Celý den jste žvýkali,

večer odložili na noční stolek a ráno zase šup

do pusy. Jen z Pedra za kačku jste však

mohli udělat bublinu přes celý obličej!

Sice jste si při tom ze stoliček vytahali pár

plomb, ale stálo to za to.

BotaskyDnes zdařilé retro pro hipstery, dříve podpultovka. Mít tenhle model nebyla žádná ostuda, adidasky byly stejně nedosažitelné jako výlet do vesmíru.

ŠuměnkyŠumák, víte? Ještě hnusnější

než vitacit, ale zase levnější a v jednom ohledu

nedocenitelný: Když jste ho nasypali do plastového obalu

od kinder vajíčka z Tuzexu, plivli jste do toho, rychle

zavřeli a hodili kolemjdoucím pod nohy, bouchlo to.

Zábavná pyrotechnika DIY, teroristi z IRA by čuměli.

Polárkový dortTo bylo slávy, když ho máma koupila! Točené zmrzliny s ovocnou příchutí byly tak naředěné vodou, že neměly žádnou chuť. Polárkáč (a taky ruské smetanové „maroženoje“) byl sázkou na jistotu.


téma /

Co je Třicet případů majora Zemana?Seriál s ohromným rozpočtem a tím nejlepším hereckým obsazením vznikl v druhý polovině sedmdesátých let za účasti ministerstva vnitra. Zachycuje události mezi lety 1945 až 1973, v nichž se míchaj tři základní motivy – osobní život komunisty a majora Bezpečnosti, kriminalisty Jana Zemana, jeho případy klasických vražd nebo jiných zločinů a případy s politickým podtextem. A právě ty jsou největším úskalím, protože seriál v nich hrubě zkresluje skutečnost (nebo rovnou klidně můžu říct, že lže). Propaganda komunistickýho režimu zde dosahuje takovýho mistrovství, že kdybyste libovolnej díl ukázali někomu, kdo nezná naši historii, pochopil by to přesně tak, jak tvůrci seriálu zamýšleli – držel by palce Honzovi a jeho parťákům, který zachraňujou svět, a ze srdce by přál dopadení a přísnej trest jeho protivníkům, bezcharakterním podvodníkům, vrahům a sviním.

V čem seriál lže?Nejvíc ve výkladu a zobrazování padesátých let, období Pražskýho jara a nástupu normalizace. Základní schéma je, že komunisti to s náma myslej dobře, jejich úsilí ovšem mařej kulaci, kapitalisti, faráři, máničky, emigranti, šlechtici, vojáci, co bojovali na Západě, a aktivní nebo bejvalí nacisti. Ti všichni jsou pochopitelně zlí, podlí, nemorální, promiskuitní, bez svědomí atd. tak moc, že je to chvílema až komický, což tvůrci samozřejmě nezamýšleli – takhle vzniká kouzlo nechtěnýho.

Vrah se skrývá v poli a ŠtvaniceTenhle díl vypráví o teroristech, co v moravský vesnici Plánice postřílej komunisty na schůzi v místní škole. Masová vražda se sice doopravdy stala, nejspíš však šlo o akci řízenou StB za účelem vyvolat ve vesnici paniku, během níž pozatýkaj jako podezřelý z vraždy ty občany, který se bráněj procesu kolektivizace, a jsou proto režimu nepohodlný. Skutečnej název obce, kde se to stalo, je Babice, a na jejím webu dneska dokonce najdete odkaz věnovanej celý události. Ta potom v seriálu volně přesahuje do jara 1968, kdy se v dílu Štvanice objeví zneuznanej básník Daneš. Jeho verše jsou ubohý, on sám je ubohej – trapnej frajírek, co ze zatrpklosti, že se mu nedaří, a z touhy po pozornosti obviňuje Zemana a spol. z toho, že ve vraždách byli zapletený a jsou za ně zodpovědný. Takzvanej „obrodnej proces“ tady má podobu hysterickýho urážení poctivejch a hodnejch komunistů, takže je jenom

správné, když Daneš (to má bejt jako Václav Havel) nakonec prohraje a Zeman, „pravda“ a komunismus zvítězí.

Proč je z toho kult?Úhelný kameny kultu tvoří díly Bestie, Kvadratura ženy, Studna a Mimikry. Všechny, snad kromě toho posledního, dodnes děsej svým vynikajícím rozborem temných a zvrácených stránek lidský osobnosti.Bestie je politicky překroucenej případ Huberta Pilčíka, úchylnýho vraha. V seriálu hraje hlavní roli dvojice starších manželů, který nabízej pomoc lidem, co chtěj tajně přejít hranice a dostat se na Západ, během cesty je pak ale zákeřně zavražděj. Manželka (Stella Zázvorková) v noci schválně zavede uprchlíky do šumavskejch bažin a nechá je tam utopit, aby se zmocnila jejich peněz a cenností. Scéna, kdy nakonec sama padá do bažiny a plácá se v ní, dokud se jí nad hlavou nezavře černej kal, byla úplně přízračná – Pes baskervillskej je proti tomu jenom taková trochu temnější romantika.Kvadratura ženy je ještě horší. Obyčejnej úředníček společně se svýma dvěma milenkama zavraždí kvůli penězům na vejplaty kolegyni, rozčtvrtěj ji a ve dvou kufrech hoděj do Vltavy. Celej díl je jedna velká temnota, Zeman se zrovna vzpamatovává z vraždy svý první ženy a do toho řeší zločin, kterej děsí už svým názvem – kvadratura, rozčtvrcení. Špína, hnus, detaily činu, rozklad, neutěšený exteriéry, ubohý, zoufale nehezký lidi. Lars von Trier je proti tomuhle Rosamunde Pilcherová, to vám říkám. Studna. Vůbec nejtemnější a zároveň nejpřitažlivější díl. Skutečná legenda. Zeman přijíždí na vesnici, kterou tíží strach z neobjasněných vražd. Někdo v noci obchází místo činu, všichni se bojej a šířej fantastický historky. Vysvětlení je mnohem krutější než veškerá fantazie – neznámé zlo vytažené na denní světlo ztrácí svou atraktivitu tajemna a zbývá jen zhnusení, opovržení. V domě obehnaném vysokou zdí žije nešťastná, duševní poruchou zatížená rodina. Otec (starý Brůna) sekerou zabije manželku a zapálí dům. Synovi nařídí podřezat nejdřív ovocný stromky na zahradě, potom sám sobě žíly a nakonec skočit do studny, kde už ho očekává tatínek… Studna je horor, za kterej by se nemusela stydět ani hollywoodská produkce, nejpřízračnější jsou scény, kde hlas vypravěče popisuje celý zločin: „Otec byl toho večera podivně neklidný…“ Co věta, to perla.Mimikry je díl splácanej ze skutečnýho případu

únosu letadla a z představ tvůrců o hudebním undergroundu, který jsou tak přehnaný, až opět komický. Skupina The Plastic People of the Universe je tu zpodobněná jako banda feťáků a vrahů a jmenuje se Mimikry. Jejich hit Bič Boží, kterej napsal famózní skladatel Zdeněk Liška speciálně pro tenhle díl, se stal legendou a hodně zábavových kapel ho dokonce přejalo do svýho repertoáru. Jenom podotýkám, že vidět tohle všechno v neděli dopoledne, když mi bylo asi tak devět nebo deset a máma zatím v kuchyni smažila řízky, byl zážitek na celej život. Na takový šílenství člověk nebyl vůbec připravenej, a to jsme se Zemanem žili celej školní rok!Na začátku tvrdím, že komunisti jsou v seriálu vykreslený jako typický klaďasové a jejich protivníci jako stoprocentní padouši. To je pravda, ale je taky nutný říct, že postavy nejsou v žádným případě plochý a nudný, jako tomu bejvá u televizních seriálů dneška. Kriminalisti jsou samozřejmě Mirkové Dušínové, ale maj i lidský slabosti – kouřej, pijou, jsou na ženský, i když teda ne nějak přehnaně. A svoje kouzlo má i druhá strana. Ty, co stojej proti nim (především všelijaký ty osudový ženy, elegantní špionky atd.), zahaluje nádhernej dekadentní opar luxusu a zkaženosti. Dalším plusem je, že seriál režíroval Jiří Sequens, kterýmu se už předtím povedl vynikající seriál Hříšní lidé města pražského, na nějž v Zemanovi sem tam cíleně odkazoval, asi aby si diváci líp spojili nespojitelný – komunistickýho majora a prvorepublikovýho radu Vacátka. A důvodů, proč je seriál v oblibě dodnes, je hned několik: nadčasově stavěný mohutný příběhy, dobrý herecký a režisérský řemeslo, schizofrenní poetika a to, čemu se říká guilty pleasure. Nemyslím si, že by dneska někdo věřil tomu, co se v seriálu odehrává, ale dívat se na to a říkat si „takoví jsme byli“ dává lidem ve věku vašich rodičů a prarodičů pocit zadostiučinění a odstupu od tehdejší doby. Rozumíte, je prostě něco jinýho koukat se na Zemana v roce 2013 na širokoúhlý plazmě Sony s vědomím, že na vládu, prezidenta a policajty můžete nadávat, jak chcete, a nic se vám nestane. Ty, co proti seriálu brojej jako proti oslavě komunismu, asi chápu, ale spíš než pomník bývalýmu režimu v tom vidím podivný memento a důkaz, kolik peněz, energie a často i talentu se investovalo do zkreslování a překrucování historie. Dělalo se to často, ovšem tohle byla první liga. S historickýma souvislostma, který dneska známe, můžeme na Zemana koukat jako na takový perverzní Twin Peaks svý doby.

Říkat, že něco vyvolává buď jenom zbožňování, nebo nenávist, a nic mezi tím, je dost klišé, ale v případě osudů sympatickýho hrdiny Honzy Zemana to platí stopro. Pokud chceme pochopit proč, musíme nejdřív vědět pár věcí.

Tricet prípadumajora Zemana

Neco jakoTwin Peakssocialismu


téma / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTSFOTO:

Prezidenta Husáka si asi nepamatujete. Divná figura s popelníkama místo brejlí a směsicí česko-slovenštiny v mluvených projevech. Přízrak, co se dostal k moci

po osmašedesátým a nemilosrdně potlačoval jakejkoli odpor proti režimu. Husákův zápal pro věc se podobal náboženskýmu fanatismu, což není od věci, protože původně

se chtěl angažovat mezi katolíkama.

Gustáv Husák – politickej vezen, co to dotáhl na prezidenta


téma / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTSFOTO: PROFIMEDIA.CZ

Nakonec se ale dal ke komunistům a v jejich straně postupně vyrost v nejmocnějšího muže ve státě. Mocí byl posedlej od dětství, ale co je zajímavý – od komunistický strany se neodvrátil ani po devítiletým věznění v padesátých letech, kdy byl odsouzenej v jednom z tehdejších vykonstruovaných procesů. Středověký podmínky kriminálu ho nezlomily, ale naopak ještě víc utvrdily ve víře, že myšlenka komunismu je správná. Procesy s nevinnými lidmi bral jako chybu jednotlivých lidí, nikoli ideologie. Tušení, jak strašně asi těch devět let trpěl, mu v očích lidí poté, co se stal prezidentem, přidávalo na charismatu. Obestírala ho aura temnýho tajemství, a to je vždycky zajímavý. Na serveru totalita.cz je zveřejněná část Husákova dopisu, kde na vězení vzpomíná:

V době zatčení jsem byl členem ÚV KSČ (Ústředního výboru Komunistické strany Československa), vedoucím oddělení sekretariátu ÚV KSSS (Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského Svazu) a poslancem Národního shromáždění…

Po 24 hodinách mě přivezli do nějakého zámku nedaleko od Prahy. Pouta a zavázané oči patřily po celá léta k obvyklé výstroji. Nahoře ‚na panském‘ byly kanceláře Bezpečnosti, dole v podzemí, kde bývaly sklepy na brambory, byly improvizované nevytápěné vězeňské cely.

Byl mrazivý únor. Byla taková zima, že stráže před celami měly kožešinové boty, kabáty a čepice, a ještě jim byla zima. Já jsem byl jen v lehkém oblečení. Ve vyšetřovnách bylo tak přetopeno, že vyšetřovatelé seděli jenom v košilích, já jsem před nimi musel stát stovky hodin v zimníku. Pot se ze mě jenom lil. Z toho horka nahoře do mrazu dole. A tak stále dokola, ve dne v noci.

Tři referenti se střídali ve dne v noci v urážení, ponižování, bití, ve vyhrožování a v celém promyšleném systému mučení. Strana tě sem dala, strana už o tobě rozhodla, přiznej se!

Přiznej! Chyba, nedostatek, úchylka, velezrada a sabotáž! To je rozkaz strany. Za každou cenu donutit přiznat a podepsat!

Každý člověk, každý organismus, každý nervový systém má určitou hranici únosnosti zatížení. Když je překročena, nervový systém povolí, zlomí se, poddá se. A o to šlo. Tak se dosahovalo přiznání.

U mě bylo na počátku této hranice 72 hodin nepřetržitého brutálního výslechu a mučení. Tři dny a tři noci neustále na nohou, jednou v mrazu, podruhé v horku, pod fanatickým nátlakem tří svěžích lidí, při minimální stravě, bez vteřinky odpočinku – tak mi to vyčerpalo celý organismus, že mi přestávaly fungovat smysly, nohy mi opuchly, omrzly, srdce mi vynechávalo, šly na mne mdloby. Vynechával mi zrak i sluch.

Poprvé v životě jsem viděl, jak vzorce na koberci ožily a fantasticky se pohybovaly. Po zdi lezly červené myšky. Jazykem jsem nedokázal ani pohnout, sotva jsem vykoktal nějaké slovo. Přestal mi fungovat rozum, ztrácel jsem vůli. Najednou ta jediná živočišná touha: na chvíli zavřít oči, na chvilku si lehnout.

V tom zámku hrůzy jsem strávil tři týdny. Nemocného, ubitého a s omrzlinami mě převezli zpátky do Ruzyně. Nohy opuchlé a černé od omrzlin. Z tváří a rukou mi slézala omrzlá kůže. Dostával jsem srdeční záchvaty. Musel mě léčit doktor.

Po přečtení protokolu ze zámku začátkem března 1951 jsem ihned celou výpověď odvolal. To jest, prohlásil jsem svůj podpis za neplatný a výpověď za vynucenou lež. Začalo druhé kolo. Mučení „psychologickou metodou“. Spočívalo v zachování a upevnění vynuceného přiznání za každou cenu. Čtyři týdny denních a nočních výslechů se vší brutalitou splnily svůj cíl: úplnou fyzickou vyčerpanost a apatii. V tomto nenormálním stavu jsem podepsal přiznání

podle vůle a formulací vyšetřujících orgánů. Ale stačila mi zase jen troška oddychu a opět jsem všechny lži a nepravdy odvolal.

Třetí kolo násilností trvalo tři měsíce – srpen, září a říjen roku 1951. Zase to samé mučení, dny a noci bez spánku a všechny surovosti k tomu. Doubek osobně mě několikrát vyslýchal a mučil. Při jednom výslechu v září 1951 mě tak zmlátil do krve, že mě musel ošetřovat lékař. Zase totální vyčerpanost, slabost, otupení a zase podepsaný nepravdivý protokol o výpovědi ze začátku listopadu 1951. Tentokrát mě dobili, zlomili a donutili…

Zpočátku jsem byl přesvědčen, že v mém případě jde o tragický omyl, který se vysvětlí. Myslel jsem, že je to nedorozumění nebo nějaká pomluva a podobně. Po stovky hodin jsem vysvětloval všechna fakta do nejdrobnějších detailů, uváděl jsem důkazy lidí, doklady, které mohly mou výpověď potvrdit, abych takto umožnil zjistit skutečný stav věcí.

Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně jen o donucení k přiznání, o politickou likvidaci člověka. Skutečnost je proti tomu, co si přeje strana, bezvýznamná… Jak mi to tisíckrát opakovali: „Odtud pro vás vede jediná cesta – k soudu a do vězení. Anebo, nebudete-li rozumný, na šibenici!“ Když se nepřiznáš, šibenice. Když se přiznáš, vězení. Ale život si zachráníš.

Tato logika, toto neustálé zdůrazňování, že je to příkaz strany, že strana o všem ví a schvaluje, že přiznání znamená alespoň takto ukázat straně důvěru, to vedlo – při známých metodách vyšetřování – ke zlomení a přiznání mnohých nevinných lidí…“


Protektorát trval od třicátýho devátýho, ale teprve v jedenačtyřicátým to u nás začalo bejt vyhrocený. Na post zastupujícího říšskýho protektora byl totiž jmenovanej jeden

z nejschopnějších nacistů, co kdy žil. Jestli si řeknem, že Hitler dokázal formulovat nacismus, uhranout s ním Německo a Rakousko a vytvořit velkou mocnou říši, Heydrich znamenal

upgrade, novej level nacismu.

Heydrich a my


téma / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTSFOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Na konferenci ve Wansee v lednu 1942 přednesl představu o konečným řešení židovský otázky formou takzvanýho zvláštního zacházení ve specializovanejch táborech v Polsku. Soukmenovci jenom valili oči a někteří se dokonce tvářili nechápavě nebo nejistě. Heydrich je všechny ujistil, že je to dobrý plán a i oni se na něm budou smět aktivně podílet. Evropu pak začaly křižovat vlaky, který jezdily narvaný lidma tam a vracely se prázdný zpátky. Skoro tříletá efektivní logistická operace úspěšných manažerů Heydricha a Eichmanna. Heydrich byl kromě toho šéfem SD, zpravodajský služby SS, kterou sám založil a která představovala něco jako stát ve státě. SD ovládala gestapo (který tak jako tak spadalo pod Heydricha), mohla zlikvidovat, koho chtěla, a taky to dělala. A nešlo jen o nepřátele nacismu, odstraňovány byly i vysoko postavený osoby a vo Heydrichovi kolovaly zvěsti, že chce vodkráglovat i Hitlera, protože Adolfovi začínal pomalu ujíždět vlak – i když se ve válce pořád vítězilo, ty chytrý už tušili, že to nepůjde donekonečna. Aspoň teda ne pod rakouským malířem pokojů jako vojevůdcem. Nebezpečně schopnej, vlastně všehoschopnej, generál SS Reinhard Eugen Tristan Heydrich se stal na osm měsíců šéfem protektorátu Čechy a Morava. Hned na začátku při projevu v Černínským paláci vyjasnil, že Čechy a Morava jsou prostor, kterej bude jednou obejvanej Němcema, a Češi že jsou něco jako úskočný parchanti, kterým není radno projevovat laskavost a vstřícnost. Plán byl prostej – dá nám nažrat a my budeme pracovat.

Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu Říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve

ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo Říše, Říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v Říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v Říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevytvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven. O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to je zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě. A proto jsem nabídl, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě Říše hůře, než si sám dovede představit.(© Václav Král: Chtěli nás vyhubit, Praha 1961, str. 125 až 137)

Heydrich plnil plán a pro český dělníky vymoh spoustu výhod. Dělníci mu za to šli docela na ruku, akorát v Londýně si exilová vláda rvala vlasy zděšením, protože Češi pokojně a horlivě pracovali. To se pak prezidentu Benešovi

špatně sháněli spojenci, když z Čech a Moravy vlastně žádné protesty obyvatelstva nezněly. Dělníci byli spokojený, dostávali vyšší příděly, rekreace, pojištění, lístky do kina, pracovní boty, cigarety… Vedle protektorátu, jak ho chceme znát z fi lmů a knížek, plnýho ilegálních organizací a sabotáží, tu byl taky protektorát s obrovskýma shromážděníma českých občanů vyjadřujících věrnost Říši, pilnýma dělníkama a fi lmovýma hvězdama, co si do postele tahaly nacisty. Ano, je potřeba si to přiznat, Češi s Němci a později zase s Rusy v klidu kolaborovali. Atentát na Heydricha v květnu 1942 přines dobrý i zlý. V Anglii konečně ofi ciálně uznali naši exilovou vládu a její nároky, tady se rozpoutal teror, jakej předtím ani potom nebyl. Tady je teprv vidět, jaká může bejt totalita, když nastanou podmínky a okolnosti vhodný k tomu, aby se mohlo cokoliv. Vo týhle době, známý jako heydrichiáda nebo taky druhá heydrichiáda, se podle potřeby šířily všelijaký pověsti, polopravdy a lži. Jedna taková například praví, že když Němci vyhlásili odměnu dvacet milionů korun (to bylo mnohem víc peněz než dneska) pro toho, kdo oznámí pachatele atentátu, Češi během několika dnů podali desítky tisíc udání. Podle zprávy šéfa vyšetřování atentátu, gestapáka Panwitze, to bylo ale jinak, určitej vzdor v lidech přece jen byl a po čtrnácti dnech bylo těch udání kolem tří stovek. Až potom někoho z gestapa napadlo vyhlásit, že zaručujou beztrestnost tomu, kdo něco práskne. V tu chvíli udání narostla na dva tisíce… Naprostá většina byla samozřejmě úplně bezcenná, blbý ale je, že se na příslib amnestie chytil Karel Čurda a řek všechno, co věděl. Zbytek si už gestapáci zjistili sami, jelikož to uměli. Pomsta za Heydricha pak vedla k fatální nenávisti Čechů ke všemu německýmu (já mám třeba doteď problém se vším ruským, a to mi nikoho nezabili). Asi proto byl ten poválečnej odsun sudetských Němců tak šílenej, asi proto měli Rusové naši velkou lásku a důvěru – za to, že nás vosvobodili. Bohužel jsme tak sami sebe vrhli do další totality. Komunistická strana z poválečnýho okouzlení Sovětským svazem vytěžila maximum a po vyhraných volbách v roce 1946 bylo nastolení nový diktatury jen otázkou času, kdy se to bude Moskvě nejlíp hodit.


Samotný slovo bibliobus sice strašlivě dobře zní, většina lidí si s ním ale zrovna netyká. Respektive netykají si s jeho vlastním výdobytkem, a to z jednoho prostýho důvodu – nás je moc, bibliobusů málo. Zatímco třeba ve Skandinávii jich řádí stovky, ty naše bychom spočítali na prstech jedné ruky (s jedním prstem useknutým). Velká škoda, jsou to totiž prostředky nanejvýš sympatický.


smartbox / TEXT: MATĚJ BERÁNEKILUSTRACE: ZUZKA KISSOVÁFOTO: MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE

Bibliobusy

Knihovna ti dá…

Bibliobus aka biblákMnozí z vás, hlavně ti z měst menších nebo úplně malých, ještě možná úplně nepochopili, o čem je vlastně řeč. S tím autor těchto řádků počítá, sám zpočátku pod pojmem bibliobus hledal nějakou mytologickou potvoru. Naštěstí je pravda někde úplně jinde. Bibliobus aka biblák označuje mobilní knihovnu, knihovnu na kolečkách. Jedná se většinou o speciálně upravenej autobus, dodávku nebo jinej dopravní prostředek, kterej pobere dva tři tisíce výtisků od komiksů po odborný tituly a doveze je lidem až pod nos. A protože dneska už nikomu nestačí, aby jakákoli věc plnila jenom svoji tradiční funkci, tak i moderní bibliobusy nabízejí mnohem víc než tuny tištěných stránek. Nejlepším příkladem je Holandsko, a to hlavně kvůli speciálnímu multimediálnímu pojízdnýmu infocentru v kamionu, jehož vnitřek nenabízí p-knihy (papírové knihy) ani e-knihy (elektronické knihy), ale hafo dotykových obrazovek a konzole. Ale všechno má svůj postupnej vývoj, takže i my to vezmeme od začátku.

Nízkonákladový velbloudi Lidi milujou čtení a knížky už celý věky, avšak představa jejich volnýho výběru v knihovně pro ně byla dlouho něco jako sci-fi . Knihovny byly totiž jen ve velkých městech, tedy pro většinu populace nedostupný. Jako první se to rozhodli změnit knihovníci v Americe, kde už na počátku minulýho století zapřáhli za koně povoz plnej knih a vyjížděli do okrajových částí velkých měst. A evidentně to byl nápad velmi dobrej. Myšlenka pojízdných knihoven se rychle rozšířila do celýho světa a dnes už je ve většině zemí běžnou praxí. Provoz takových knihoven se různě po světě liší, záleží totiž na mnoha různých faktorech od fyzickýho terénu po ekonomickou prosperitu a celkovou vyzrálost země. Keňa se například rozhodla použít k rozvozu knih nízkonákladových velbloudů. Velbloudi hodně vydrží, daleko dojdou, moc toho nesežerou a nekritizujou výběr literatury. Podobně romantickou návštěvu knihovny zažívaj i ve Skandinávii, kde knihy kvůli všudypřítomným fjordům a jezerům připlouvaj na palubách lodí. Skandinávie je vůbec takovou Mekkou mobilních knihoven. Četba je pro tamní obyvatele možná posledním vysvobozením z tý neustálý tmy, se kterou údajně souvisí místní děsivě vysoká míra sebevražd – poslední možnost pro ty,

kteří nemaj literární apetit ani peníze na sluneční terapii. To sem ale tak úplně nepatří.

Na bibláky si ani Hitler s Fučíkem nepřišliSvýho prvního nádhernýho bibliobusu se Praha dočkala už na jaře roku 1939. Skvělej automobil značky Praga za 150 000 Kč dostala městská knihovna ovšem v dost blbou dobu (samozřejmě

všichni i bez přítele Googlu víme, že jaro 39 je symbolem začínající smutný éry protektorátu). Sotva se náš první biblák v Praze rozkoukal, už nám ho zas wehrmacht zabavil a praga jela místo knížek převážet zraněný vojáky na frontu. Na druhou stranu ale i těch pár měsíců provozu v hlavním městě bylo užitečných, protože nám poskytly prvotní cennou zkušenost. Po deseti letech se bibláky mohly vrátit na scénu, návrat to byl bohužel z bláta do louže, protože mezitím nám tu stačily uzrát komunistický třešničky. Naštěstí se už nová generace bibliobusů nedala a neskolila je dokonce ani celá armáda budovatelských spisovatelů v čele s hrdinou Fučíkem, který byl údajně sice jenom práskač, ale jeho slavná díla musely pojízdné knihovny trpět ve svých regálech den co den. Bibláky tenhle teror přežily a bez přerušení se Prahou prohánějí dodnes.

Místo starý karosy novej kamionNejvětším podporovatelem bibliobusů u nás je Městská knihovna v Praze, která vlastní hned tři z celkových čtyř vozů v Český republice. A fakt to už nejsou žádný starý herky. V posledních několika letech knihovna vyměnila starý karosy a škodovky

za novou sestavu krásných moderních bibláků, která zahrnuje autobus a náklaďák za skoro čtrnáct mega. Oba bibliobusy rozvážejí knihy a internet pravidelně od pondělí do čtvrtka podle svýho jízdního řádu na dvacet stanic. V každým z vozů najdete zhruba 2000 knížek (vybraných a nejnovějších) a PC s přístupem na internet. Teď v březnu se v bibliobusech také skrývá jedna z otázek hobití soutěže Putování Středozemí, o který byla řeč už v minulým čísle. Nejnovějším přírůstkem je pak biblák Oskar. Oskar je sice o dost menší než jeho dva bráchové (je to dodávka), zato se může pochlubit mnohem lepším celkovým vybavením i vycvičením – umí předčítat, rozložit piknik, poskytne tablety, připojení na internet, nejlepší stolní hry, e-knihy a hudbu. O Oskarův originální kabátek, nebo spíš lak, se dokonce postaral slavnej komiksovej kreslíř Václav Šlajch. Teď už jenom stačí přemluvit vedení školy, a Oskar u vás bude cobydup. Obrovskou výhodou všech pražských bibliobusů je jejich napojení na centrální systém, takže v nich můžete používat klasickou plastovou průkazku knihovny, vracet knihy z jiných poboček a vyzvedávat rezervace. Veškerý potřebný info o pražských bibliobusech rozkliknete pod www.mlp.cz/knihyvpohybu.Poslední do čtveřice českých pojízdných knihoven provozuje Knihovna města Plzně. Tenhle Žluťásek v roce 1996 nahradil malé, zrušené knihovny. Potkáte ho podle jízdního řádu na devíti stanicích, kde pravidelně jednou týdně staví na dvě a půl hodiny.

Bylo by to hrozně fajnNa někoho může celej tenhle koncept mobilních knihoven působit jako přežitek patřící minulýmu století – knížku si přece zadarmo stáhnu z ulozto.cz, nahraju do mý nový elektronický hračky a nikoho k tomu nepotřebuju. To sice udělat můžeme, ale fakt nám to stačí? Někdy jo, ale taky je pravda, že bezkontaktní jednání nás ve fi nále okrádá o mnohem, mnohem víc. Na čtení a knížkách je přece důležitý i to, že se o nich člověk baví. A sympatický knihovníci v bibliobusech jsou do rozhovoru se čtenáři vždycky celý žhavý. I proto je hrozně zajímavý pozorovat, jak se někdo snaží udržet tyhle živý knihovny ve hře. Vím, že když vám teď doporučím aspoň jednu návštěvu bibliobusu, žádnou váhu to mít nebude. Bylo by to ale hrozně fajn…

Velbloudi hodně vydrží, daleko dojdou, moc toho nesežerou a nekritizujou výběr literatury


Lidskou řeč se zkoušejí naučit šimpanzi, krkavci, papoušci, sloni, delfíni nebo tuleni. Vždycky je to v zajetí a vždycky jsou buď odříznuti od ostatních příslušníků svého druhu, nebo si s nimi nerozumí. Komunikace s člověkem je pro takové zvíře posledním pokusem, jak se vyrovnat s prostředím a nezbláznit se.


smartbox / ZDROJ: JAROSLAV PETR, ČASOPIS PŘÍRODAFOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

NEME TVARE Proč s námi zkoušejí komunikovat?

Slůně Koshik se narodilo v jedné jihokorejské zoo. Prvních pár let prožilo se dvěma staršími samicemi, ale pak zůstalo sedm let bez jediného kontaktu s příslušníky vlastního druhu. V pubertě, kterou mají sloni kolem čtrnácti let, začal Koshik ze zoufalství mluvit s ošetřovateli – chobotem vydával zvuky, kterými napodoboval slova zaslechnutá od lidí. Jeho slovní zásoba nebyla nijak úchvatná, ale uměl říct například ahoj, sedni si, lehni si, ne, dobře. Mladému slonovi šlo rozumět jen s velkým soustředěním, ošetřovatelům tedy chvíli trvalo, než pochopili, co slyší. Koshik dobře vyslovoval samohlásky, ale se souhláskami už to bylo slabší. Také zcela určitě nevěděl, co slova znamenají. V každém případě se o něj začali zajímat vědci. Výzkumný tým Angely Stoegerové z Vídně chtěl mít nejdřív jistotu, že slon skutečně vědomě napodobuje lidskou řeč. V prvé řadě tedy museli vyloučit možnost, že by některé zvuky, které sloni běžně vydávají, náhodou připomínaly určitá slova v korejštině. Nahráli kvůli tomu celkem 187 různých zvuků od slonů indických žijících v zoologických zahradách po celém světě a porovnávali je s Koshikovým „slovníkem“. Žádnou shodu nenašli, což bylo důkazem, že se slon skutečně naučil imitovat lidskou řeč. Byl to těžký úkol, jeho mozek musel zpracovat zaslechnutá slova a pak informaci poslat do centra ovládajícího svaly chobotu, dále porovnávat vlastní zvuky se zvukem lidských slov uložených v paměti a měnit aktivitu svalů v chobotu tak dlouho, až se zvuky začaly jakž takž přibližovat předloze. Výjimečný výkon! Koshik se dokonce naučil měnit frekvenci zvuků, na které je jeho chobot stavěný, čímž se vyrovnal třeba orangutanům bornejským, kteří mění výšku svého hlasu tak, že si přikládají ke rtům dlaň nebo utržené listí. Orangutani si tak pomáhají k tomu, aby hlas jejich pronikal pralesní vegetací na větší vzdálenost.

Proč ale Koshik vůbec začal mluvit? Tím si vědci stále nejsou jistí, ale jedno vysvětlení, které by mohlo obstát, se nabízí. Sloni jsou společenská zvířata a mláďata žijí v početném stádu s matkou, tetami, bratranci a sestřenicemi. Koshika proto mohla dohnat k imitaci lidské řeči osamělost. Dlouhých sedm let neměl kontakt s jinými slony a žil jen mezi lidmi. Tím, že se naučil zvuky, jež slýchal od ošetřovatelů, se pravděpodobně snažil překonat zoufalý nedostatek společenských kontaktů. Zkrátka chtěl komunikovat. S kýmkoliv.

Varování z hlubin Mluvící slon ale není ve zvířecí říši takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Zdatnými imitátory lidských hlasů jsou například velryby běluhy (Delphinapterus leuca). Už ve čtyřicátých letech minulého století vědci přistihli volně žijící běluhy při napodobování zvuků dětského smíchu a v akváriu kanadského Vancouveru chovali běluhu, jež se naučila vyslovovat své jméno, Lagosi. Nejvíc se ale rozpovídala běluha NOC chovaná v kalifornském San Diegu. Její schopnosti objevili vědci víceméně náhodou. Potápěč, který čistil její nádrž,

zaslechl zničehonic pod vodou naléhavé volání: „Ven! Ven! Ven!“ Vyděsil se, že mu hrozí nějaké nebezpečí, a rychle se vynořil. „Kdo to na mě volal?“ ptal se hned, ale nikdo o ničem nevěděl. Všichni kolem jen nechápavě krčili rameny, když vtom se znovu ozvalo: „Ven! Ven! Ven!“ A hned bylo jasno – volání vycházelo z vody a zvuky určitě vyluzovala běluha. NOC se naučila napodobovat lidskou řeč tak, že vypouštěla vzduch přes nosní otvory a modulovala při tom vznikající zvuk jak změnami tlaku v nosní dutině, tak i pohybem chlopní, jimiž se dýchací otvory neprodyšně uzavřou při ponoru pod vodou. Také běluha s největší pravděpodobností napodobovala lidskou řeč ve snaze komunikovat s kýmkoliv, kdo je nablízku. Byla ulovena jako mládě v roce 1977 a vyrůstala sama, bez ostatních příslušníků svého druhu. Mluvit začala, stejně jako Koshik, v době dospívání, kdy svou osamělost prožívala nejvíce.

Tuleň s bostonským přízvukem Zatímco běluhy jsou díky svému příbuzenství s delfíny druhem, u něhož nás „konverzace s lidmi“ zase tolik nešokuje, tuleni obecní obvykle patří ke zcela „nemluvným“ tvorům. Tuleň Hoover chovaný v americkém New England Aquarium byl proto naprosto výjimečný. I on totiž zvládl některé prvky lidské řeči. Hooverův jazykový talent se zpočátku projevoval tak, že to u jeho ošetřovatelů vyvolávalo obavy. Zdálo se jim, že tuleň trpí křečemi, dechovými potížemi a že naříká bolestí. V té době byl Hoover skutečně několikrát vážně nemocný a ošetřovatelé připisovali jeho zvláštní chování chorobě. Později ale bylo stále jasnější, že zvíře se učí nové a nové zvuky. Z jednoho hlasového výkonu tuleně měli ošetřovatelé i návštěvníci akvária pramalou radost. Hoover zvládl „výkřik“, při kterém doslova tuhla krev v žilách. Jeho další pokroky ale už nenechaly nikoho na pochybách,

„Vypadni odsud!“uměl svému ošetřovateli nekompromisně poručit tuleň Hoover


že se snaží zvládnout lidskou řeč. Naučil se vyslovovat svoje jméno, v jeho slovníku se objevil pozdrav „ahoj“ nebo „ahoj, vy tam“. Uměl se zeptat: „Jak se máte?“ nebo nekompromisně poručit: „Vypadni odsud!“ Někteří lidé byli dokonce přesvědčeni, že v Hooverových větách rozpoznávají typický bostonský přízvuk. To však bylo s ohledem na tuleňovy jazykové schopnosti poněkud přehnané. Stejně jako jiní zvířecí vypravěči, i on dokázal mnohem lépe vyslovovat samohlásky než souhlásky. Rovněž spojoval slova do jednoho souvislého proudu, takže jeho vyjadřování trochu připomínalo řeč těžkého opilce. I v tomto případě jsou vědci přesvědčeni, že za Hooverovou snahou „mluvit“ se skrývá nenaplněná potřeba komunikace s příslušníky vlastního druhu. Jako mládě vyrůstal sám, jen v kontaktu s ošetřovateli, později sdílel nádrž s výrazně mladšími tuleni, se kterými si moc nerozuměl.

Jak jim zobák nenarostl Že mluví papoušci, je fakt dostatečně známý – Alex, papoušek šedý vycvičený americkou zooložkou Irene Pepperbergerovou, zvládl kolem sto padesáti slov, rozlišoval asi padesát předmětů, rozeznával šest různých tvarů a šest barev, a dokonce uměl do jisté míry zobecňovat. Mezi nabízenými předměty našel například klíč bez ohledu na to, jak byl velký nebo jakou měl barvu. Alex si dokonce vytvářel vlastní slova. Uměl pojmenovat banán a třešně, anglicky banana

a cherry. Slovo pro jablko neznal, vymyslel si tedy označení „banerry“. Papoušci v zajetí mluví, ale jak je to s nimi ve volné přírodě? To vědci odhalili studiem života jihoamerických papoušíčků vrabčích. Rodičovský pár

těchto drobných papoušků se dorozumívá s mláďaty krátkými rychlými zvuky. Lidskému uchu znějí všechny stejně, ale při mnohonásobném zpomalení se ukáže,

že každé mládě vydává svůj vlastní, zcela specifi cký zvuk. Tímto zvukem se nehlásí jen mládě. Rodiče oslovují každého potomka jeho vlastním zvukem, a ten tak slouží vlastně jako jméno. Než jednou kýchneme, stačí se mládě ozvat svým jménem asi dvacetkrát. Volání se nedědí, mláďata se jej učí. To se ukázalo v experimentech, při nichž vědci zaměnili vejce různých papoušíčků. Mláďata se ozývala hlasem, který se podobal hlasu jejich adoptivních pěstounů. V ničem nepřipomínal hlas jejich biologických rodičů.

Rodinná poutaMatka i otec volají na svoje potomky velmi podobně. Tím jim poskytnou základní rodinnou „kostru“ pro volání a mládě se brzy začne ozývat právě touto variací. Vypadá to, že dospělí „křtí“ ptáčata podobně, jako to dělají lidé. Každopádně všichni příslušníci jedné rodiny papoušíčků mají velmi podobná jména – podobně jako lidské rodiny sdílejí stejné příjmení a její členové se odlišují křestními jmény. Rozlišování jednotlivců je pro papoušíčky životně důležité. Mláďata zůstávají závislá na péči rodičů i poté, co vylétnou z hnízda. Papouščí mládež se drží pospolu, vytváří velká hejna, rodiče tam za nimi létají a nadále je přikrmují. Jen díky rodinnému jménu spolehlivě najdou vlastní potomky a nekrmí cizí mláďata.

Loni jsem s jednou holkou objel stopem Francii, a jelikož je všelijak angažovaná, přemluvila mě zajet kamsi do Pyrenejí na dobročinnej pracovní tábor – workcamp. Ne že bych jí kecy na téma Mirek Dušín a jeho šlechetný činy kdovíjak baštil, ale zaplout na pár dnů mezi další lidi začínalo tou dobou znít lákavě. Navíc jsem slovo pracovní tábor znal jen z dějáku, a to v ne nijak dobrejch souvislostech. Takže mě zajímalo, jak to bude vypadat.

Po půldenním výstupu fantastickou krajinou jsme shodili bágly u rozestavěnýho ekocentra z hlíny a slaměnejch balíků, plácli si s předákem organizace a ještě to odpoledne nahodili s partou třinácti dalších lidí celou severní zeď. Žádný vznosný řeči, jen takový zajímavý napětí, že tady a teď s holkama z Japonska, Švýcarska a dvěma Portugalcema společně stavíme barák, kterej nás nejspíš všechny přežije.

Další dva dny jsme spravovali ohradu kolem pastviny s ovcema, pak den ladili pramen s pitnou vodou. Z nějakýho důvodu to tady bylo o něčem víc, než když jsem s tátou řezal latě na chatě. „Děláš dobro, vole!“

smála se Kristýna, když jsem u ní sondoval, jestli má taky po celodenní rachotě takovou radost. No fakt. Byl to skvělej tejden a letos to dám znova. Prodávat párky na koupáku můžu, až se vrátím. A na Tunisko sere pes, leda bych tam našel super workcamp.

Obecné info:Workcampy většinou trvají dva týdny a jet se dá do víc než devadesáti zemí. Přihlašování se rozjíždí od půlky března, kdy má člověk šanci vychytat nejzajímavější práci, organizace a místa. Každej si hradí cestu, cestovní pojištění a poplatek vysílající organizaci – ubytování a jídlo platí hostitel. Nejlevnější poplatky má sdružení Conev – www.conev.cz. Na jejich webu se dozvíš, jak to celé funguje. Kromě workcampů organizují taky dobrovolnický víkendovky Tamjdem po celejch Čechách. Ideální pro ty, kdo by něco podobnýho rádi viděli v reálu, než vyrazí na druhej konec světa. Tak co, taky si letos uděláte dobro?

TEXT A FOTO: NADACE VIA

Se zimou je ámen, prázdniny daleko. Letos to nejspíš s fl ákáním bude slabší, matura, přijímačky, kdovíco. Každopádně nemám v plánu oslavit dospělost na zájezdu v Tunisku a celkem nechápu, co na těch vysluněnejch rezortech rodinka má. Plánuju něco výživnějšího a taky chci na chvíli vypadnout ze světa, kde se po mně chce, jenom abych vydělával prachy, který vzápětí stejně utratím na prvním mejdanu.

Dobro,

vole!

Alex uměl pojmenovat banán a třešně,anglicky banana a cherry. Sloučením obou slov vymyslel označení pro jablko: „banerry“.


smartbox /

smart box / TEXT: M. OVERSTREETFOTO: PROFIMEDIA.CZ

Dlouhé vlasyTEXT: VÁCLAV PINKAVA

Kolik vlasů má na hlavě (mladý) člověk? Záleží na barvě. Uvádí se, že blondýny mají vlasů 140 000, brunetky a černovlásky okolo 110 000, rusovlásky 90 000.Nejde tu však o barvu vlasů jako takovou, ale o hustotu růstu vlasů, což s barvou souvisí.Ostatně, barvu máme (v dostatečně pokročilém věku) nakonec všichni stejnou – bílou. Bílé vlasy jsou nejřidší. :) Počet vlasů se věkem snižuje, bělovlasý člověk má zhruba 50 000 vlasů. Ale vraťme se k mládí.Vlasy rostou v souvislosti s genetikou a výživou o 0,4 mm délky denně, tj. 15 cm ročně. Když vynásobíme počet vlasů a jejich rašení, máme do 40 metrů přírůstku na hlavu a den. Za rok je to asi 15 km délky. To není zadarmo, energeticky vzato.Proto také vlasy nerostou nekonečně dlouho. A k čemu nám vlastně jsou? K živení kadeřníků a výrobců šamponů? Typický vlas doroste do méně než metrové délky, než se jeho růst sám zastaví – dáno změnou ve folikulárním (míškovém) metabolismu. Jedna z teorií, proč k zastavení růstu dojde, zní, že je to váha vlasu, ne jeho délka, která zapůsobí jako signál „už dost“. To je ovšem logické. Nosit vlasy v drdolu pak může sloužit jako klam, který zastavení růstu odloží a lokny ještě o nějaký ten centimetr poporostou. Pokud folikulární metabolismus takto ošálíme, vlasy mohou teoreticky růst pořád dál, a pokud by vydržely na hlavě, mohly by za celý život dorůst až 10 metrů délky. Podle Guinnessovy knihy rekordů je ženou s nejdelšími vlasy ve známém vesmíru Číňanka Xie Qiuping, která jich na hlavě vláčí 5,7 metru. Typicky však vlas roste tři až pět let a nejdéle po sedmi letech vypadne. (Plešatosti se není třeba obávat, pokud nám nevypadne výrazně nad sto vlasů denně.)Typická kštice střední délky váží za sucha něco přes 100 g, což je také zhruba nosnost jednoho vlasu. Celá kštice by tedy jako cop měla unést 10 tun – jde však spíš o to, zda se vlasy pod takovou zátěží z pokožky vytrhnou dřív, než se přetrhnou. Ale vysvětluje to, jak fungují některé cirkusové kejkle.Tak, a teď si přidejme nějaké vlastní (za vlasy přitažené) kejkle. Připusťme, že co člověk, to přírůstek 20 metrů vlasové délky denně navíc. Uznejme, že lidstvo dohromady nezarůstá, takže stříhání a vypadávání odstraňuje, co denně přiroste. Sedm miliard lidí tedy denně „pustí chlup“ dlouhý dohromady 140 milionů kilometrů. Tloušťka vlasu má rozpětí od 0,04 až 0,25 mm, průměrně tedy 0,1 mm. Pokud bychom z tohoto materiálu chtěli uplést provaz nebo něco bytelnějšího – řekněme lano o tloušťce 10 cm –, potřebovali bychom asi milion vlasových vláken. Denní přírůstek vlasů lidstva by nám tedy stačil na 140 kilometrů lana. Za 7,5 roku bychom se po takovém laně dostali až na Měsíc, který je od nás vzdálen 384 403 km. Přetrhlo by se takové lano, nebo ne, s ohledem na jeho zavěšení ve vesmíru, bez tíže? Na to je můj rozum krátký. Nejvyšší čas na sestřih.

Proč se dá lednička, když ji zavřete, znovu otevřít jen s určitou silou? Když ji otevřete, studený vzduch proudí ven a teplý dovnitř. Ten se ale rychle ochladí, jakmile ledničku znovu zavřete. Ochlazený vzduch se smršťuje, čímž na krátkou dobu vzniká podtlak, který působí jako vír a dveře ledničky přisává zevnitř. Stejné „drama“, ale obráceně (tedy vír působící směrem ven), vznikne, když při jízdě na dálnici pootevřete v autě okno.

Je rozdíl mezi bílým a hnědým vejcem? V chuti ne. Ale je zajímavé, že slepice, které chováme už asi osm tisíc let, snášely původně vejce pouze hnědá, protože ta dobře splývala s okolím a unikala zrakům nepřátel. Toto ochranné zbarvení tvoří vrstva melaninu a pigmentů z krevního barviva, ale když slepice časem zdomácněly, melaninová vrstva přestala na skořápce držet a vejce byla najednou bílá. Tato genetická mutace vznikla jen u některých druhů slepic, jiné melanin stále produkují.

Proč datla nebolí hlava? Datel ťuká do stromu víc než stokrát za minutu. Celkem až 12 000krát za den. Celou hlavou. To by zabilo i Muhammada Aliho. Datla ne. Jeho mozek o hmotnosti tří gramů totiž zcela vyplňuje lebku, takže při ťukání nepleská sem a tam. Nám by pleskal, protože mezi naším mozkem a lebkou je tekutina, které se říká mozkomíšní mok. Navíc je datlův zobák připojen k lebce svaly, které se chovají jako pružina a nárazy tlumí.

Akta X všedního dne

Kolikrát se dá recyklovat starý papír? Šestkrát až sedmkrát. A pokaždé se do něj přidává asi osmnáct procent čerstvých vláken, aby se zabránilo kolapsu – s každým kolem recyklace se totiž vlákna stávají křehčími a křehčími.

Co se stane s matematiky, když zemřou?

Nezemřou, pouze přijdou o některé své funkce.

Nezemřou, pouze ztratí svou identitu.

• Nezemřou, pouze se blíží nule.

Nezemřou, pouze se rozloží.

Nezemřou, pouze se stanou neřešitelnými.

Analytici nezemřou, pouze se odintegrují.

Geometři nezemřou, pouze se odznázorní.

Statistici nezemřou, pouze budou roztříděni

podle věku a pohlaví.


Kristýna si nervózně prohrabuje francouzsky střiženou blonďatou hřívu a omlouvá se, že vypadá „strašně“. Po dnešním letu do Prahy je prý trochu rozlámaná. Musím se přiznat, že nechápu, o čem mluví. Z mé strany stolu před sebou vidím upravenou dívku s okouzlujícím úsměvem a jemným šarmem, Francouzům tolik vlastním. Změnila se tolik, že si už jen těžko vybavuji tu tichou slečnu, se kterou jsem se před třemi lety loučila, když do Francie odjížděla poprvé.


smartbox / TEXT A FOTO: SARA HEDVIČÁKOVÁ

Jak na školu Studovalajsem ve Francii

Změna plánůNa otázku, jak se vlastně dostala k tříletému studiu ve Francii, mi Kristýna nabídne podrobnou odpověď. Její původní sen byl vydat se přes oceán, až do Kanady. Když zjistila, že z fi nančních důvodů tenhle plán asi neuskuteční, nechtěla jet nikam. To ale překazila její oblíbená profesorka, která jí doporučila program organizovaný Ministerstvem školství. Probíhal ve francouzských městech Dijonu a Nîmes, kam čeští studenti odjíždějí v patnácti nebo šestnácti letech a studují tříletou střední školu zakončenou maturitou. Výběrové řízení probíhalo v podobě testů z francouzštiny a matematiky, kde podle Kristýny vypadla asi polovina uchazečů. Ti úspěšní pak postoupili k ústním přijímačkám. Na konci namáhavého procesu čekal na Kristýnu telefonát, ve kterém jí sdělili, že získala místo na internátní smíšené škole v Dijonu. „Program trvá tři roky, já jsem ale počítala s tím, že se po roce vrátím. Připadalo mi, že tři roky jsou moc dlouhá doba. Dneska už to vidím jinak, uteklo to hrozně rychle a tři roky nabídnou člověku samozřejmě víc než jeden.“ Vyzvídám ještě, jaký to byl pocit, když se Kristýna dozvěděla o přijetí: „Ani jsem nebyla moc nadšená. Byla jsem přesvědčená, že to stejně nevyjde, že mě tam rodiče nebudou chtít pustit.“ Nad otázkou, co pro ni bylo nejsložitější, chvíli váhá: „Asi udělat to samotné rozhodnutí, jestli doopravdy pojedu, nebo ne. Musela jsem se odloučit od rodiny, kamarádů, od prostředí, které pro mě do té doby znamenalo domov.“ O technickou stránku věci – ubytování, stravu, školné a cestovné (desetihodinová cesta autobusem) se postaralo ministerstvo, které několika šťastlivcům dokonce hradí veškeré fi nanční náklady.

Těžké loučení a krok do neznáma„Čekala jsem, že budu u odjezdu brečet a cestu strávím posloucháním smutných písniček. Opak byl

ale pravdou. Do Dijonu nás společně odjíždělo asi dvacet, v každém ročníku tři kluci a tři holky. Sice jsme se neznali, ale byli jsme, jak se říká, na jedné lodi, a to sbližuje. Ještě než jsme vyrazili, ujali se nás starší studenti a hned rozproudili dobrou náladu. Nakonec byl ten start bezvadný a rychle se nám podařilo vytvořit kolektiv,“ vzpomíná Kristýna. Občas se asi vyplatí skočit do neznámé vody. To, že Kristýna nebyla na škole jedinou Češkou, situaci podstatně ulehčovalo. Možnost popovídat si v mateřském jazyce po dnu výuky ve francouzštině a postěžovat si s vědomím, že ostatní jsou v podobné situaci, přinášela úlevu.

Zlaté pobřežíKdyž mi Kristýna začala vyprávět o dni svého příjezdu, skoro jsem jí začala závidět. Před očima mi vykreslila obrázek malebného francouzského městečka z jedenáctého století, které je nyní centrem provincie Côte-d’Or, v překladu do češtiny Zlaté pobřeží. Místo dostalo tento název díky vinicím, které se s podzimem barví dozlatova a ozařují celou krajinu. Dokážu si představit ten pocit, když Kristýna vystoupila z autobusu na prosluněné nádvoří školy připomínající Bradavice. „Ze začátku jsem nikomu nerozuměla, ale stejně jsem byla hrozně šťastná,“ popisuje svoje první dojmy. Problémy s dorozuměním ale rychle odezněly hlavně díky víkendům stráveným v „adoptivních“ rodinách, které studenty braly na výlety a přibližovaly jim francouzskou kulturu. Změna prostředí internátu, které se po delší době stává monotónním, byla víc než vítaná. Kristýna se zalíbila hned třem rodinám, ke kterým v průběhu školního roku chodila na návštěvy. Sblížila se s nimi natolik, že spolu tráví čas i mimo víkendy, a dnes už se u nich cítí jako doma. „Jednou mi dokonce dovolili umýt okna,“ směje se. Jazykové bariéry se prý vůbec není třeba bát. Francouzští studenti jsou na přítomnost českých

stipendistů zvyklí a přijímají je většinou přátelsky. Kristýna vnímá svůj původ dokonce jako výhodu: „Francouzům připadá cool, když můžou říct, že mají kamarádku z Čech.“ Domácím studentům se jenom nelíbí, že ti naši mívají lepší výsledky ve škole: „Moc se jim nezamlouvá, když máme lepší známky třeba zrovna ve francouzštině,“ směje se Kristýna.

Každá mince má dvě stranyKristýna se zamračí a zamyšleně si pohrává s pramenem vlasů, když si vybavuje nejtěžší momenty pobytu: „Asi před rokem jsem měla krizi, kdy jsem se sama sebe ptala, jestli jsem se vůbec rozhodla správně. Měla jsem pocit, že mi chybí podpora z obou stran – nepatřila jsem už zpátky do Čech, ale zároveň jsem si ještě úplně nezvykla ve Francii.“ Rychle se od tématu vzdálí a tvář se jí rozjasní až při popisování nejhezčích vzpomínek: „Nejkrásnější chvíle jsem prožila v adoptivních rodinách a když jsem se blíž skamarádila s francouzskými spolužáky.“

Nejcennější lekcePokládám Kristýně poslední a nejsložitější otázku. Jak ji celá zkušenost se studiem ve Francii změnila? „Myslím, že člověk je nucený dospět mnohem rychleji. Hodí vás do vody a vy se musíte naučit plavat. O všechno jsme se starali sami, ale to nás v kolektivu spíš sblížilo, a utvořila se tím pevná a trvalá přátelství. Člověk si taky uvědomí svoje hodnoty, cíle a hranice. Pozná líp sám sebe. To je podle mě nejdůležitější. Ničeho nelituju, ráda bych si to všechno zopakovala znovu od začátku – jdete po ulici, a najednou si uvědomíte, že jste fakt ve Francii, cítíte ve vzduchu vůni čerstvých croissantů a lidé na ulici vám na pozdrav odpovídají Bonjour.“

Více informací hledejte tady Stránky Ministerstva školství, rubrika Dům

zahraničních věcí, sekce Dijon/Nîmes. Nebo tady: http://www.dijon-nimes.eu/jak-se-

stat-studentem-ceske-sekce/ Anebo přímo na stránkách středních škol

v Dijonu a Nîmes: http://lyc21-carnot.ac-dijon.fr/ a http://sectiontcheque.lyceedaudet.fr/


Koulemi se to na světě jenom hemží. Jsou koule zábavné, sportovní, ale i užitečné. A o některých stojí za to vědět trochu víc.

Koule magickáKdo by neznal disko kouli. Ukažte nám jedinou diskotéku, která se nepyšní touto krasavicí u stropu. A jestli tam nevisí, tak nejste na správné diskotéce. Koule má jádro z laminátu, polystyrenu či jiného lehkého materiálu a její povrch je osazen drobnými zrcadlovými sklíčky, v poslední době i barevnými. Osvícena refl ektorem promítá otáčející se koule světelné body po celé místnosti. Jako stylová dekorace ale vypadá i jen tak – vypnutá a za denního světla. Poprvé ji podle všeho použili v tanečním sále v Bostonu už v roce 1897, běžným doplňkem tanečních klubů se stala v šedesátých letech minulého století. V roce 1994 Pink Floyd použili disko kouli o průměru 4,9 m na svém turné Division Bell. Disko koule, kterou se v roce 2006 pyšnila na svých koncertech Madonna, vážila dvě tuny a za dva miliony dolarů ji vyrobila fi rma Swarovski. Zatím největší disko koule na světě má v průměru šest metrů, vejde se do ní DJ i s mixákem a kromě odrážení světla zvládá ještě omračující 3D projekci. V roce 2010 ji na své taneční party v Londýně předvedl hudební label Hed Kandi.

Koule sportovníPétanque („ukotvené nohy“ nebo „nohy pohromadě“) je sport ideální pro kavárenské povaleče, kteří se zpotí už při míchání pressa lžičkou a mluvení o životě. Počátky pétanque sahají až do starověku. První konkrétnější rysy nabral ve starém Římě, spolu s Caesarem se pak dostal do Galie, kde padl na úrodnou půdu. To se hrálo ještě s koulemi kamennými a dřevěnými. Kolébkou moderní podoby pétanque je provensálské městečko La Ciotat. V Thajsku má pétanque trochu jiný význam než

společenský – stal se povinnou součástí vojenského výcviku, protože zlepšuje koordinaci pohybu a taktické myšlení, povzbuzuje týmového ducha a udržuje mužstvo v bdělém stavu. Díky tomu dnes pétanque hraje závodně přes 80 000 Thajců, z nichž mnozí patří ke světové špičce.

Koule užitečné Kluci, pokud v budoucnu plánujete založit rodinu, dávejte si už teď bacha na své koule. Moc se o tom nemluví, ale nádory varlat jsou nejčastějším zhoubným onemocněním diagnostikovaným u mužů od patnácti do čtyřiceti let. Ročně je u nás v průměru zachyceno 450–500 případů a právě ve věkové skupině od patnácti do třiceti pěti let mají nádory varlat čtyřicetiprocentní podíl na všech druzích nádorových onemocnění. Bohužel až osmdesát procent mužů mladších dvaceti let vyhledá lékařskou pomoc teprve v době, kdy je jejich onemocnění v pokročilém stadiu a vyžaduje náročnější, tj. komplikovanější, delší a dražší léčbu. Lékařům se přesto daří dosahovat dlouhodobého vyléčení ve více než 85 procentech případů. Včasná diagnóza pravděpodobnost uzdravení ještě zásadně zvyšuje.

Hlídač koulí Mobilní aplikaci Hlídač koulí si můžete zdarma stáhnout do chytrých telefonů se systémy iOS, Android nebo Windows Phone. Aplikace navazuje na osvětovou kampaň Máš koule?, která byla spuštěna v roce 2010 a mimo jiné obsahuje instruktážní video s Jiřím Mádlem. Odborným garantem kampaně je MUDr. Viera Bajčiová, Csc., primářka brněnské onkologie.

Hlídač koulí přináší informace o nádorech varlat, ilustrovaný návod, jak provádět samovyšetření, a interaktivní mapu komplexních onkologických center v ČR. Hlavní funkcí aplikace je ale tzv. hlídač koulí, zařízení podobné budíku, které vám samovyšetření v pravidelných intervalech (jednou měsíčně) automaticky připomene. Více informací najdete na: www.hlidackouli.cz

Koule, které stojí za to znát


smartbox / TEXT A FOTO: HLÍDAČ KOULÍ

Steven Seagal si v akčních filmech z 90. let jednou rukou pohazuje svými protivníky a druhou

upravuje vlasy. Frajer. Aby ne, když má černej pás v aikidu. Jedno z nejmladších japonských

bojových umění definuje sebeobranu jako hledání harmonie v celém vesmíru, což už

samo o sobě zní jako zajímavej koncept. Hanka Liberská cvičí aikido patnáct let a byla tak

hodná, že mě do tajemství tohoto báječného (bojového) umění ochotně zasvětila.

Hana Liberská

Čím víc síly používáš , t ím

míň to funguje


rozhovor / TEXT: PPFOTO: KAREL JIRÁK, AIKIDO KLUB PRAHA

Co ty a Steven Seagal?Haha. Steven Seagal je legenda! Když se řekne aikido, většině lidí se vybaví Seagal a jeho fi lmy. Musím říct, že zezačátku cvičil fakt pěkně. Třeba jeho raný fi lmy mám hodně ráda. Co se týče těch novějších, tak co si budem povídat. Už není ani nejmladší, ani nejštíhlejší, a už to není ani tak aikido, jako spíš snaha, aby to vypadalo dobře ve fi lmu.

Co znamená slovo aikido?„AI“ je harmonie, „KI“ je energie a „DO“ je cesta. Takže by se to dalo přeložit jako cesta harmonie a energie. Filozofi e aikida je dost mírumilovná, snažíš se protivníka přesvědčit, že nemá smysl na tebe útočit. Dáváš mu najevo, že s ním bojovat ani nechceš.

Jak takovouhle věc dám najevo stokilový hraně, která do mě půjde na ulici?Aikido využívá energii protivníka. Ty tu energii přijmeš a po nějakých spirálkách otočíš proti dotyčnýmu. To znamená, že i když na tebe útočí někdo silnější, dokážeš to zpracovat a pak to nějak zakončit.

Co tím myslíš, zakončit? Buď toho člověka zahodíš, anebo mu nasadíš páku na zápěstí, na rameno nebo na loket. Některý techniky vypadaj pomalu jako tanec a u některých máš pocit, že skončily dřív, než začaly.

A co když se zvedne a zas do mě půjde? Nemám ho radši rovnou dorazit?Aikidista nemá potřebu se s někým prát. Když na tebe někdo zaútočí, jemně mu naznačíš, že to není dobrej nápad. Když zaútočí znova, tak mu zase ukážeš, že ne, a takhle to jde, dokavaď to ten člověk nepochopí.

Může tohle fungovat v reálný situaci?My jsme kdysi měli na škole přednášku od nějakýho policajta a ten říkal, že holčina, co dělala aikido, šla z tréninku a nějakej člověk ji napadl a chtěl znásilnit. Nejdřív ji prej chytil zezadu, tak ho přehodila. Chytil ji podruhý, zlomila mu klíční kost. Pokusil se o to potřetí, a to už ho nakopla takovým způsobem, že počtvrtý to nezkusil a dlouho na žádný znásilnění nepomyslel. Takže jo, funguje to.

To je skvělý. Ještě k tý síle. Jak se s ní pracuje?Co se týče síly, je to malinko paradoxní. Čím víc síly používáš, tím míň ti to funguje. Je důležitý se hodně uvolnit, snažit se vůbec nezapojovat svaly. V okamžiku, kdy ztuhneš a snažíš se to urvat silou, to nejde. Totéž platí i pro ukeho, útočícího. Pokud si chce v rámci tréninku dobře zacvičit, měl by zůstat uvolněný i on.

Platí, že čím míň vlastních pohybů, tím lépe?Jeden z mých učitelů vždycky říká, že správnej aikidista je línej aikidista. To znamená co nejmíň zbytečnejch kroků, co nejmíň těch vochomítaček okolo, který k ničemu nejsou, a akorát prodlužujou techniku. V okamžiku, kdy zjistíš, jak se s tou energií dá pracovat, stačí udělat úplně nepatrnej pohyb těla, a toho člověka totálně vyvedeš z rovnováhy.

Kolik času bych na tréninku strávil základními technikami?Aikido je v tomhle trošinku zvláštní, protože

do toho spadneš najednou. Není to jako u jiných bojových umění, kde se půl roku učíš jenom padat, dalšího půl roku údery a tak dále. Můžeš začít chodit v průběhu celýho roku a vždycky se ti bude někdo zezačátku individuálně věnovat a během pár tréninků ti ukáže a vysvětlí základní techniky a principy. Potom už cvičíš společně s pokročilými a postupně svoji techniku zdokonaluješ.

Jste ke svým žákům tvrdý? Měl bych se něčeho bát?Každej tam jde s nějakým očekáváním a je na něm, jak k tomu přistupuje. Někdo si jde odpočinout, rozdejchat se, pohrát si s energií. Někdo zase vyčistit si hlavu z práce a dát si trošku do těla. My nikomu nic nevnucujeme a neříkáme: ,,Takhle to dělej, takhle je to správně a tohle musíš.“ Já vždycky říkám, že neexistuje správná technika. Když vám někdo řekne, že takhle to musíš cvičit, protože takhle se to cvičí, je to špatnej učitel. Dobrej učitel ti ukáže, jak to cvičí a proč to tak cvičí. Například já tady tu ruku dávám proto, aby on mě nemoh praštit. Ne proto, že se to tak dělá nebo že to tak dělal ten přede mnou. My člověku ukážeme, jaká je naše cesta, a necháme ho, aby si našel tu svoji.

To je férovej přístup. Co fyzická stránka? Dostal bych hodně do těla?Když cvičíš dýl, náročný ti to nepřijde. Rozhodně se na tréninku zapotíš a namůžeš si svaly, o kterých ani nevíš, že je máš. Už se mi taky stalo, že jsem nebyla schopná zvednout tejden ruce nad hlavu. Ale není to tak, že by tam zkolaboval někdo, kdo aikido nikdy necvičil a nemá žádnou kondičku, spíš pár kilo navíc. On se tam zapotí, těch pár kilo třeba i shodí a postupem času se mu to zase vrátí zpátky.

Musí si člověk hodně kontrolovat životosprávu? To je na každém individuálně. Klasika. Když budeš kouřit, pak budeš těžko udejchávat tréninky. Když přijdeš na trénink pod vlivem, tak si nezacvičíš. Ale žádná speciální strava není a samozřejmě po tréninku zajdem na jedno dvě piva. Na tom není nic špatného.

Co je nejdůležitější při samotném boji?Naučit se uhýbat z dosahu útočníka. To jsou centimetry, který tě dělej od pěsti, co přiletí. Druhá věc je nezmatkovat, být v klidu a počkat si na útok.

To asi nebude nic pro výbušný povahy…Aikido je běh na dlouhou trať. Když se někdo chce naučit bránit a chce to rychle, jsou rozhodně jiný, vhodnější bojový umění, třeba krav maga. Tam se za půl roku solidně naučíš bránit a využívat útoky na slabý partie – oči, krk, uši a tak dále.

Jsou v aikidu taky útoky, když je to spíš obrannej systém?Jsou. Když neumíš útočit, nenaučíš se bránit. Čím je útok reálnější, tím kvalitněji se naučíš techniku. Občas se otevře prostor, kdy můžeš využít atemy – úder do obličeje, sek na hlavu, loket do žeber a tak dále.

Někde jsem četl, že by se člověk neměl koukat protivníkovi do očí. Proč?Říká se, že bys měl sledovat ramena protivníka, protože tak dokážeš postihnout celý tělo. Když koukáš na úroveň hrudi, dokážeš rozeznat, kdy se mu začínaj pohybovat ruce, vidíš, jak se pohybuje tělo, a dokážeš na to reagovat. Když mu budeš koukat do očí, nakope tě, ani nevíš jak. Občas taky není od věci zacvičit si úplně bez koukání.

To jsem se chtěl zeptat. Ty to umíš?Na jednom semináři jsme takhle každej nafasovali šátek a cvičili celou dobu poslepu.

A jak to šlo?Mě to hrozně bavilo. Je zajímavý zbavit se jednoho smyslu, a tím posílit ostatní. Dokážeš pak mnohem líp reagovat a naučíš se partnera vnímat jako celek. Ale pozor, nefunguje to tak, že on se rozhodne zaútočit zezadu a já na to reaguju jak z nějakejch japonskejch fi lmů nebo pohádek pro děti. Když vím, jak a kdy bude útočit, měla bych to být schopná zpracovat, ale rozhodně nejsem slepej samuraj, kterej cítí pohyb všude okolo.

Co by se stalo, kdyby se střetli dva aikidisti? To by s sebou donekonečna házeli po zemi?Nedovedu si představit dva aikidisty, kteří se na ulici servou. Nejsou to lidi, co maj potřebu vyvolávat konfl ikty. Ale pokud by se takoví dva blbci, kteří si chtěj dokazovat, kdo z nich umí líp aikido, našli, tak by to asi skončilo něčím zlomeným, vyhozeným kolenem nebo přeraženou klíční kostí.

Kolik je u nás zhruba aikidistů, abych věděl, jak moc si mám dávat bacha?Hrozně moc. Jen v Praze vím minimálně o osmi oddílech, a to neznám všechny. V Česku fungují čtyři hlavní organizace – Asociace, Federace, Bohemia Aikikai a Česká Aikidokai – a každá z nich většinou pořádá vlastní semináře, kam jezdí učitelé a žáci z celý republiky i ze zahraničí. Když je dobrý seminář, sejde se i dvě stě lidí. Ale kolik nás přesně je, to opravdu nedokážu odhadnout.

Jaké jsou jednotlivé stupně dovedností? Podle čeho se odlišujete?Dělají se zkoušky na technické stupně. My nemáme barevný pásky. Jenom bílej a černej. Bílé, tzv. kyu, jsou učňovské a černé, dany, jsou mistrovské.

Jak probíhají zkoušky? Většinou cvičíš před tříčlennou komisí. Pokud se jedná o dany, musí to vždycky být pod záštitou japonskýho doja. Oni ti jmenujou techniky a útoky, někdo útočí a ty se bráníš. Samozřejmě se kouká na to, jestli tu techniku umíš, jestli děláš správně pohyby, jak reaguješ na partnera, jestli cvičíš plynule a podobně. Od prvního danu máš navíc boj s více partnerama, boj se zbraněma nebo volnou techniku.

Všiml jsem si, že nosíte takový zvláštní sukně. Tu může nosit každej aikidista?Ta zvláštní sukně se jmenuje hakama a slouží k tomu, aby protivník neviděl tvoje kroky. Někde

Ta zvláštní sukně se jmenuje hakama a slouží k tomu, aby protivník neviděl tvoje kroky


rozhovor /

Když mu budeš koukat do očí, nakope tě, ani nevíš jak


Po škole jsem… zahodila tašku domů a běžela si hrát ven.

Líbil se mi… můj učitel aikida.

Bylo mi trapně, když… jsem měla zpívat.

Doufala jsem, že… vždycky všechno dobře dopadne.

Bála jsem se, že… někdo umře.

Chtěla jsem… umět bojovat jako můj učitel aikida.

V televizi jsem koukala na… Divokého anděla.

KDYŽ MI BYLO 13

ji nosej od prvního danu, někde od druhýho kyu, jinde od čtvrtýho. Záleží na organizaci. V Japonsku ji nosej i úplní začátečníci. Tam je dokonce považovaný za neslušnost přijít do doja bez hakamy.

Může být hakama i bílá?Bílou nosil pouze zakladatel aikida Morihei Uešiba a je zažitý, že by si ji na sebe nikdo jinej vzít neměl. Je to proti etiketě.

Je aikido spojené s hudbou nebo jiným uměním?S hudbou ne, ale hodně aikidistů se věnuje kaligrafi i. V kaligrafi i nevyužíváš jen pohyb ruky, ale mělo by se pohybovat celé tělo, což je podstatné i v aikidu. Aikido neděláš rukama, ale tělem. Veškerý pohyby by měly vycházet z tvýho centra, japonsky hara, které máš někde v úrovni pod břichem. V okamžiku, kdy cvičíš jenom rukama, to nefunguje.

V úvodu jsem nakousl, že aikido má i docela bohatý duchovní pozadí. Zmíněnej zakladatel Morihei Uešiba, kterej ho vyvinul na začátku dvacátýho století, prohlašoval, že cílem je dosáhnout harmonie s protivníkem, silami i celým vesmírem. Jak moc je tahle duchovní složka dneska přítomná?K nám choděj dvě skupiny lidí: první přijdou s tím, že si četli o té fi lozofi i, že je to hrozně zajímá, a přistupujou k tomu z duchovního hlediska. Druhá skupina lidí se chce naučit bránit, případně hledaj nějaký fyzický vybití, chtěj si zacvičit a sportovat. Co se týče fi lozofi e, je toho stále součástí. Některý oddíly se tomu věnujou míň, jiný víc.

Jakou ty osobně v tom nacházíš duchovní rovinu?Pro mě je to duchovní odreagování. Odpočinu si u toho. V momentě, když se naučíš pracovat s energií, zjistíš, že ti to dává hrozně moc. Myslím si, že mě to třeba hodně uklidnilo. Mnohem míň se nervuju v autě nebo v práci. Prostě se usměju a říkám si dobrý, tak si počkám, ono to má čas.

Čím je pro tebe cesta harmonie a energie?Tím, že to je cesta na dlouho a mám se furt co učit. Ne že dosáhnu nějaký úrovně a stop, tady jsem a tady jsem skončila. Cvičím techniku, kterou jsem cvičila už milionkrát, a najednou tam něco povolí a zjistím, že jsem ji zacvičila úplně jinak. Najednou to bylo bez síly a s člověkem to dokázalo pohnout. Je to takovej ten vnitřní pocit, že pořád máš spoustu věcí před sebou.

Ai – harmonieKi – energieDo – cestaaikidoka [aikidoka] – student aikidodojo [dožo] – místnost, ve které se vyučuje bojové uměnísensei [sensej] – učitel (o-sensei = velký učitel – zakladatel Morihei Uešiba)tori [tori] – ten, kdo provádí technikuuke [uke] – ten, kdo útočíhara [hara] – centrumkeikogi [kejkogi] – cvičební úbor

hakama [hakama] – kalhotová sukněboken [boken] – dřevěný mečjo [džo] – hůltanto [tanto] – dřevěný nůžkatana [katana] – mečatemi [atemi] – letmý úder „rozčísnutí myšlenky“ukemi [ukemi] – pádkuzushi [kuzuši] – vychýlenídan [dan] – mistrovský stupeňkyu [kyju] – učňovský stupeň

Slovníček aikido

Hana LiberskáDatum narození: 21. 6. 1987Místo narození: PrahaAikdio od r.: 1998Stupeň dovednosti: 1. danOddíl: Aikido Klub Praha (www.aikidoklubpraha.cz)Oblíbené zvíře: tygrMotto: Hodné holčičky se dostanoudo nebe. Zlobivé tam, kam chtějí.


rozhovor /

Brzy po ránu se couráš městem. Psí exkrementy, mrtví holubi, zvratky, střepy, sliny, sem tam krev, mastnej papír od pizzy, zmuchlanej lístek do kina… Kličkuješ, už abys byl doma. Čistíš si zuby, pak sprcha, pár vlasů na hřebenu, pod kohoutkem zamyšleně vyplachuješ svůj Gillette Mach 3 – kam to vlastně všechno teče? Tohle všechno plus voda z nádobí, praček a záchodů nás všech, kam to všechno mizí?

Kdybych se zrovna nevrátil z podzemní spleti špinavých a temných stok pražské kanalizace, asi by mě o tom nenapadlo uvažovat.


reportáž / TEXT: LUKÁŠ PFAUSERFOTO: ARCHIV PRAŽSKÉ VODOVODY A KANALIZACE

Kanál story

Tukové lapoly. Tuk se usazuje a usazuje, až vytvoří 10 cm tlustou kru prolezlou plísní.

Splachovaný odpad nám svou existenci většinou připomene až ve chvíli, kdy se rozlije po podlaze nebo kdy se vinou porušené rovnováhy mezi naším světem voňavého pořádku a tím druhým, kde vládne zima, tma a sliz, nebezpečně přemnoží potkani či propadne silnice. To se ale už tak často nestává, nad stavem pražské kanalizace totiž ve dne v noci bdí Oddělení průzkumu. V době, kdy mívám ještě půlnoc, zde panuje čirý ruch a ochotou by se dalo tapetovat, třebaže je jasné, že nejsem první ani poslední lovec informací. Kontrolovat stav takřka 3500 kilometrů odpadních chodeb je nekonečná práce. Málokdo ji vydrží dělat dost dlouho na to, aby mu zevšedněla, aby si na ni zvykl a pobyt v černých stokách, kam ostatní vypouštějí všechno, čeho se chtějí jednou provždy zbavit, bral stejně samozřejmě jako vy sezení v lavici. Naštěstí žijeme v jedenadvacátém století a máme technologie, takže do hustě propletené stokové sítě se kromě lidí vydávají i dálkově ovládaní roboti, kteří umějí až na vzdálenost 400 metrů od řídicího modulu monitorovat stav slizkých stěn chodeb příliš těsných na to, aby se jimi protáhl člověk. Robot pořizuje videozáznam, na jehož základě se hodnotí stupeň poškození zdí a navrhuje vhodné řešení. Občas se ale stává, že při průzkumu zapadne do průrvy (tzv. kaverny) v nepřístupné odpadní rouře a nezbývá nic jiného než ho vykopat.

A vzduch kolem houstne… Moje první kroky do neznámé hloubky žádné technické výdobytky nedoprovázely. A i kdyby, stejně by mě asi nezbavily tíživé závratě, kterou jsem na Rohanském ostrově pocítil, když jsem poprvé nahlédl pod kanalizační poklop. Průzkumníci musejí dvakrát do roka absolvovat horolezecký výcvik,

protože se, jištěni lanem, často spouštějí až několik desítek metrů, aby se dostali na dno a mohli začít pracovat. Oranžová kombinéza, holiny do pasu, upnutá helma, gumové rukavice, halogenová baterka a zkušení průvodci s detektorem na jedovaté plyny. Zbývá jen otevřít mohutný litinový vchod. Exkurze do podzemní začíná. Procházíme stokou (tzv. výpustí), která odvádí dešťovou vodu do Vltavy – kdyby teď pršelo, byl by tu silný protiproud. Široká a třemi vrstvami cihel vyzděná chodba vejčitého tvaru ze začátku 20. století už něco zažila. Postupujeme dál, a jak ubývá větracích otvorů, vzduch těžkne zápachem. Tu a tam z trubky vyteče cosi neidentifi kovatelného, gumová holínka se na kluzkém povrchu zrádně smýká… Asi po třech stech metrech cesta končí. Dál mě vzít nemohou, protože výpusť přechází v poměrně úzkou fekální stoku, jejíž žlutohnědý obsah mizí kamsi dolů. Nacházíme se na „žábě“, místě, kde se odděluje toxická odpadní voda od vody dešťové, a proto někde pod výpustí musí být další tunel, určený jen pro splašky. Pomalu obracíme k návratu. Doléhá na mě stísněný pocit a lehká nevolnost, myslím na lidi trpící klaustrofobií. Radost, kterou pociťuji ze světla a zamořeného pražského vzduchu, mi říká, že bych nebyl dobrý průzkumník kanalizace, protože těm to dole voní.

Nejvíc smrdí tuk Nebýt právě uplynulé půlhodiny, luxusní administrativní budovy Danube House bych si skoro nevšiml. Ale jak jsem tam stál v zabahněné kombinéze a představil si všechny ty vymydlené lidi v oblecích, splachovací záchody, sprchy, myčky atd., začal jsem uvažovat o tom, že čistota a vůně bez špíny a zápachu neexistuje. Čerstvý zážitek

se ještě prohloubil, když moji průvodci usoudili, že jsem sympaťák a za odměnu mi ukážou, jak vypadá jeden z jejich úhlavních nepřátel – tuk. Krátký přesun na Florenc, a už pozoruji, jak zkušenými grify vysazují víko, a otevírají tak cestu husté a odporně páchnoucí páře. Rázem se mi přestalo chtít dovnitř, ale nedávám na sobě nic znát, přemáhám se a lezu. Nepopsatelný smrad mi dovoluje dýchat jen pusou. Jsme v malém prostoru, jehož dno je z velké části pokryto tlustou šedavou vrstvou tuku prolezlého skrz naskrz plísní. Když na něj šéf průzkumníků šlápne, nepatrně se zavlní. To už můj žaludek nezvládá, mám co dělat, abych se nepozvracel. Jen přežít výklad o tom, jak tuk ucpává stokovou síť a způsobuje problémy, a honem na vzduch. Delší doba dole by vyžadovala plynovou masku.

EpilogLidé od průzkumu se dělí na dvě sorty. Jedna dělá čistou práci s televizním inspekčním systémem, druhá tráví v nelidských podmínkách i několik hodin denně ručním měřením a zapisováním údajů o poškozených místech. Na pivu sedím s těmi otrlejšími, u nichž pocit profesní cti přebil náklonnost či zášť k čistějším kolegům. Vždyť i inženýři stavebních fakult běžně vstupují dolů, brodí se po pás ve výkalech a riskují, že se někam propadnou. A to nemluvím o výbušných či jedovatých plynech (sirovodíku, kysličníku uhelnatém, metanu a kyanovodíku) vznikajících zde během chemických procesů. Není stoka jako stoka. Záleží na tom, co se vypouští. Když procházíte chodbami pod jatkami nebo nemocnicí, hemží se to v ní potkany tlustými jako dospělý kocour. Pod lakovnou a podobnými provozy je zase prostředí jedovaté. Těžkých otrav už bylo celkem dost, každý se však zatím vrátil.


Občas se stane, že se robot-průzkumník zasekne. Když mu v exkrementech prokluzují kolečka, musí ho jít někdo vysvobodit.

Jaro

Držte se, přicházejí statusy o sekání trávy!

Jawohl, ohne Brezel und Bier ist es keiner Frühling! Hallelujah, ať žije němectví! Ten pocit, když jdete na výpravu do lesa, bloudíte několik dní, šílíte žízní a hlady, už vás okusuje divá zvěř, a pak… najdete na louce nový křeslo IKEA!


svět v obrazech / TEXT: MATĚJ BERÁNEKFOTO: PROFIMEDIA.CZ

Výsledků ve vyhledávači Google: 26 600 000 (0,30 s)

Obecná definice: Jaro (zastarale vesna podle bohyně mládí, života a nespoutané lásky) je jedno ze čtyř ročních období. V mírném pásu se vyznačuje začátkem vegetativní aktivity rostlin a zvýšením aktivity živočichů. Prodlužují se dny, otepluje se.

Psychologie jara: obnovení sil, milostná touha, vznik nového života, naděje, radost, ale i jarní únava, deprese a alergie

Nejčastější image: kvetoucí stromy, poupata květin, tráva, zahrady, pole, zvířecí mláďata, šťastní milenci, duha, velikonoční pomlázka, kraslice

Nejčastější spojení: móda jaro, začátek jaro, kdy bude jaro, jarní prázdniny, svátky, zdraví na jaře, pyly na jaře

Co na tom, že nám salvy pylu zacpaly všechny dýchací cesty, je jaro a naše (do přírodních materiálů vkusně oděná) biorodinka se raduje.

Ty děti schovaný za rohem, těšící se, až budou moci naběhnout a posbírat si všechny zbylý dárečky po týhle psí smečce, se už bohužel na foto nevešly.

Velikonoční dekorace. Ta jediná pravá na pozadí imitace dřeva, na podložce se strojově natištěnými lidovými motivy, s dominujícími umělými narcisya plastikovým košíkem plným papírové trávy. WTF? KMN!


redway 7/v

Documents