1

Politickou a sexuální orientaci, stejně jako náboženství nebo národní příslušnost si můžeme vybírat à la carte. Máme štěstí na správnou restauraci s námi angažovanými číšníky a kuchaři. Naši identitu neurčuje hlad ani vášeň, ale chuť, případně chtíč.

Stává se, čas od času, když nemáme situaci kolem vstupních dveří plně pod kontro-lou, že k nám do restaurace dorazí neznámý host. Jako by dnes restaurace nepočítaly s náhodnými kolemjdoucími, ale jen s abonenty židle, stolu a s tím pochopitelně spoje-ného talíře a příboru. To je potom rozčarování.

Stravovací návyky citlivě pěstované po staletí se musí brodit konfrontací s podivněvyhlížejícími tuláky s jediným smyslem: ukojit hlad a žízeň.

Aby toho nebylo málo, hrají divadlo o nás, nastavují zrcadlo, tak se tomu říká.V tom světle pak nepůsobíme vůbec dobře. Jsme jen šaty bez těl, prázdná pohyblivá těla. Tekutá identita je výmluva, teprve bytí zcela bez ní — odhozené šaty, prázdná nahota — je ryzí.

My nejsme RozRazil.

Petr Minařík

RozRazil 51/52identityRevue na provázku — poutavý časopis2014

Adresa redakce:Větrné mlýnyDominikánská 9, 602 00 Brnoredakce@vetrnemlyny.czwww.vetrnemlyny.czkontakt na členy redakce: příjmení@vetrnemlyny.cz

Šéfredaktor: Petr MinaříkZástupce šéfredaktora: Pavel ŘehoříkRedakce: Michaela Velčková, Renata ObadálkováFotograf: David Konečný Jazyková redakce: Aleš AntošíkGrafi cká úprava: Kateřina WewiorováMarketing a předplatitelský servis:Renata Obadálková (obadalkova@vetrnemlyny.cz, +420 739 610 760)Sazba: z písma RePublic a Nudista Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz)zVydavatel: Centrum pro kulturu a společnost, o. s.(RozRazil je značka projektu Centra experimentálníhodivadla — Divadla Husa na provázku. V roce 1988 měl premiéru první scénický Rozrazil, kterou následovalydalší tři tematicky odlišné večery. Nulté číslo tištěnéhoRozRazilu vyšlo 17. 11. 2005.)Tisk: Grafi co, s. r. o. (www.grafi co.cz)zz

ISSN: 1801-4755

Vychází 5 až 10 čísel ročněCena výtisku: 49 KčPředplatné deseti výtisků: 490 KčPředplatné jednoho sta výtisků: 4 900 KčDistribuce: Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, www.kosmas.cz

Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme.

RozRazil vychází s fi nanční podporou statutárního města Brna a Ministerstva kultury České republiky.

Foto David KonečnýRozRazil 51/2

identity

49 K

č (www.vetrnemlyny.cz)zz

9 7

71

80

1 4

75

00

7

0

51

52

77

18

01

47

50

07

2

▪ Obsah

7 ▪ Oponapo nárožích cizího městaText Igor Malijevský

9 ▪ Kulatý stůlSedět na „třetí židli“Kulatý stůl o situaci turecké menšinyv NěmeckuÚčastníci Yadé Kara, Ebru Tasdemir, rrInci Bürhaniye, Volkan T. Error

18 ▪ DílnaProč je současná německá literaturatak neuvěřitelně nudná?Protože co se má číst, stále určujívnukové generace nacistů. Co literární scéně chybí,jsou literární hlasy imigrantů.Text Maxim Biller

22 ▪ ReportážVýchod — západ:Jak jsem utíkalaz Ukrajiny na UkrajinuText Viktoria Kryjatová

30 ▪ LóžeHlavyZačalo to souborem sta kreseb hlavs názvem Tropismes (Tropismy),který byl poctou francouzskéspisovatelce Nathalii Sarrautové.Text Pierre Hebert

38 ▪ DílnaDuše Ruskaby měla být černá…Rozhovors Petrem Pavlenským

42 ▪ DílnaSvět mám moc ráda.Jen s lidmi bývá obtížRozhovor o láscese Sibyllou Bergovou

45 ▪ ČtenáVýletza KrálovnouText Igor Malijevský

47 ▪ ChórChlévská lyrikaSestavil Zdeněk Volf

56 ▪ ČtenáV lázniText Maksim Harecki

60 ▪ AnketaLze utéci předsebou samým do příběhuněkoho jiného?Odpovídají Radka Denemarková,Igor Gilbo, Markéta Pilátová,Peter Pišťanek, Viki Shock

62 ▪ EsejChcem byť partizánomText Maroš Krajňak

65 ▪ PortrétLenkapo našimuText Jan Gogola

68 ▪ Deset otázekKaprálová & Cliff ord

70 ▪ PropadlištěOd identity utonulých ve Vltavěpo Amerikány a Slovákya ohrožení sociální identitya vlastní hodnoty(identita v tištěných médiích 1871–2014)Text Ivan Motýl

80 ▪ Poslední stranaWeigelsdorfAutor Andrej Nechaj

3

Foto David Konečný

4

5

Fotografi e na obálce

Scénář a režie: Vladimír Morávek

Hraje: David Janík

Styling: Petra Jiránková

Produkce: Alžběta Nagyová

Foto: David Konečný

7

Opona ▪ Foto Igor Malijevský

Igor Malijevský

po nárožích cizího města

usypávám svůj smutekjak nálož dynamituněco skončiloje válkaa stydlivý malý policistas velkýma očimatu hlídá kytkunakreslenou na plechové ohraděa o kus dálospalý andílek strážnývetchý věkema praskající tíhou štukuzavřel očii on už jede na autopilotasměnu zřejmě přebralplastový alarm na fasáděa o kus dálobsadili holubi vrcholek sochyz památníku časů které minulyzírají do sluncesnášejí vejcea o kus dálhlídá vchod do chrámu slepý pesa stařena v černých šatechohnutá navždy k zemivoní k vlčímu mákuuž nikdy nepřestanecítit tu vůni zeměkterá se k ní tisknea o kus dálpřidržuje Atlas balkóns mladou ženoua prádlemděti ve dvorechpouštějí vlaštovkya válka tluče na domovní dveře

kavárny jsou plné lidíco usypávají svůj smuteknenápadněmezi dvě tichá slovamezi dvě prudké dávkyhlasitého smíchu

Lvov, 22. 6. 2014

9

Galerie Su de Coucou, Berlín, 15. 11. 2013Účastníci: Yadé Kara, narozena 1965, spisovatelka a žurnalistka. Přes čtyřicet let žije v Berlíně, část života strávila v Londýně, Hong-kongu a Turecku. Mj. Autorka románu Selam Berlín; Ebru Tasdemir, narozena 1973, novinářka, autorka knihy o protestech v istambulském parku Gezi. Celý život žije v Berlíně; Inci Bürhaniye, narozena 1967, advokátka a nakladatelka. Vyrůstala v Bádensku-Württembersku, studovala v Göttingenu, před dvaceti lety se přistěhovala do Berlína. Se sestrou spoluzaložila nakladatelství, které vydává výhradně současnou tureckou literaturu v německých překladech; Volkan T. Error (vlastním jménem Volkan Türeli), narozen 1974, hudebník, umělec, herec. Vyrůstal ve Frankfurtu nad Mohanem, od roku 1997 žije v Berlíně, kde vede Akademii autodidaktů v budově Míčovny na Naunynstraße.

Kulatý stůl o situaci turecké menšiny v Německu

Sedět na „třetí židli“

Kulatý stůl ▪ Foto z Istanbulu David Konečný

10

Jsou němečtí Turci stále ještě pouzí „gastarbeitři“, anebo jsou to plnohodnotní členové německé společnosti, kteří seod svých spoluobčanů ničím jiným nežjménem prakticky neliší? Dokázali se„integrovat“, anebo je jejich přítomnost nadále zdrojem sociálních i politickýchproblémů? A je integrace vůbec ta správná cesta? Podle statistik dnes v Německu žijí tři miliony Turků, přičemž v samotném Berlíně představují více nežšest procent celkové populace. Čtyři z nich, spisovatelka, novinářka, naklada-telka a umělec, se sešli u kulatého stolua diskutovali o minulosti své komunityi o výhledech do budoucna.

Káva, nebo čaj?Yadé Kara: Můžete zmínit nějakou svoji

vlastnost, o které byste řekli — to jena mně typicky německé nebo typicky turecké? Na mně je typicky tureckétřeba to, že k snídani vždycky pijičerný čaj s citronem. Nemohla bych pítkávu s mlékem — to si ani po čtyřicetiletech v Německu nedokážu předsta-vit. A co je na mně typicky německé?Když jsem mimo Německo, vždy mischází černý chleba — a vždy si dám tu práci, abych nějaký sehnala.

Ebru Tasdemir: Směřujeme tedy do kuli-nářské oblasti?

Yadé Kara: U mě ano — ale není to nutné.Co ještě? Jsem velmi disciplinovaná —ráda pracuji disciplinovaně. To je — teď mě napadá — německá stránka méosobnosti.

Ebru Tasdemir: Já jsem po kulinářské stránce velmi německá — začínámčernou kávou a potom si dám müsli.Ale co se týče přístupu k práci, nejsem Němka vůbec — v tomto ohledu mámv sobě hodně tureckého. Do věcí, které dělám, jdu s velkým elánem, alenepracuji systematicky, spíš čekám,co přijde, a nechávám se spoustouvěcí ovlivnit. Německé vlivy na soběvnímám v roli matky. Hodně čerpám z německého způsobu výchovy — na-příklad jednoduché, krátké pokyny.

Inci Bürhaniye: Já nedokážu přesně říct, co je na mně typicky německé neboturecké. Já jsem prostě já, typická

Inci. Ale pokud bychom se měli bavit konkrétně, pak bych řekla, že ráno za-čínám vždy kávou a že s tím chlebemto znám také. A v práci jsem velmi disciplinovaná — v tomto ohledu jsempravděpodobně strukturována spíše německy.

Volkan T.: Nejdřív bychom si mělidefi novat, co je typicky turecké a co německé. Já bych se především nechtěl nechat redukovat na národnost. Kafe pije ráno pravděpodobně devadesát procent lidí, nemyslím, že je to něco typicky německého. Já sám piju hodně kafe, někdy ale piju i čaj. Nevím, co je typicky německé a co typicky turecké. Podobně jako to říkala Inci, jsemtypický Volkan. Lidé, kteří mě znají, vědí, co tím myslím. Ta otázka není tak jednoduchá.

Yadé Kara: To byla jen taková rozehří-vací otázka.

Volkan T.: V pořádku… toto byla jen odpověď.

Zatím jsme mnoho nedokázali.Yadé Kara: Už jsme se ale dostali do de-

baty, to je dobře… Turecko-německá identita je transformační proces, který trvá už přes padesát let. Když se podí-váme zpět, na naše dětství, na osmde-sátá léta, devadesátá léta, pád Zdiatd., co si myslíte, že se v německo--tureckých vztazích událo pozitivního? Je zde něco, o čem byste mohli říct, že se to oproti minulosti hodně zlepšilo?

Inci Bürhaniy: Myslím, že se musí rozli-šovat, kde v Německu žiješ. Tady v Ber-líně je všechno trochu setřené a nedá se to dobře sledovat — prostě proto, že tu žije dohromady tolik kultur. V již-ním Německu, odkud pocházím, by se to dalo kategorizovat mnohem lépe. Ale tady v Berlíně je všechno mnohem otevřenější a také já vnímám všechno mnohem otevřeněji. Alespoň pokud mám posoudit těch posledních dvacet let, které jsem tu strávila.

Yadé Kara: Předtím to tak nebylo?Inci Bürhaniye: V Bádensku-Württem-

bersku určitě ne. Tam je společnost pravděpodobně pořád velmi rozdělená.

Yadé Kara: Čím myslíš, že to je?

Inci Bürhaniye: Jednoduše tím, že tamnejsou žádná velká města a spousta lidí lpí na tradicích. Proto je tam člo-věk pořád pod dohledem — stejně jako před dvaceti, třiceti lety.

Ebru Tasdemir: Berlín je opravdu zvláštní město. Je prostě kosmopolitní,v tomto ohledu se s ním nemůže nicsrovnávat. Mně se líbí, že z turecké subkultury stále přichází hodně im-pulzů. Například Volkan a to, co dělají v Míčovně na Naunynstraße… Zahr-nutí subkultury do mainstreamu — tose mi hodně líbí. Například dnes ráno jsem viděla, že ve Spolkovém sněmu je nejméně deset politiků, kteří nemají čistě německé kořeny. Na druhou stranu, ten proces probíhá už padesát let a za tu dobu se mohlo stát mnohemvíc.

Yadé Kara: Deset poslanců ve Spolkovém sněmu tedy nemá německé kořeny?

Inci Bürhaniye: Ano — z šesti set šesti.(smích)Inci Bürhaniye: Opravdu to není mnoho,

ale přesto mi to udělalo radost. Vět-šina jich je bohužel z SPD. Člověk se ale může radovat i z drobností.

Volkan T.: Já pocházím z Frankfurtu nad Mohanem a můj první dojem z Berlína byl ten, že vlastně není ažtak kosmopolitní. Je tu velká turecká komunita, která se hodně vymezuje,a všechny další komunity jsou jen okrajové. Na rozdíl od tureckého Frankfurtu, kde jsem vyrostl, tam třeba puberťáci z Maroka, Itálie nebo bůhví odkud trávili úplně běžně čas pohromadě a nikdo se nesoustředilna jednu konkrétní komunitu. Taky mám samozřejmě radost, že imigrantijsou ve Spolkovém sněmu, ať už jich je málo, nebo víc.

Na druhou stranu, jak už bylo řečeno,ten proces trvá padesát let, a to je

Fatiha Akina máme jen jednoho a německýfi lm nedovolí, aby jichbylo víc.

11

spousta času. Před třiceti lety jsem si myslel, že mladí se v budoucnosti budou integrovat mnohem lépe. Aleděje se pravý opak — mladistvých sipořád všímají média, protože se prý integrovat nechtějí. Proto si kladuotázku: co to vlastně je, ta integrace? Člověk je žádoucí, jen pokud je žá-doucí — ale většina lidí je nežádoucí.To s Fatihem Akinem (Fatih Akin — re-žisér fi lmu Proti zdi — pozn.) je samo-zřejmě super — tady se otvírají určité možnosti —, ale Fatiha Akina mámejen jednoho a německý fi lm nedovolí, aby jich bylo víc. Dřív byla situaceještě horší, ale ani dnes jsme mnohonedosáhli. To se týká i našeho pro-jektu v Míčovně. Byl bych rád, kdybynás vnímali trochu vážněji. Pořádještě se potýkáme s těmi starými stigmaty. Je smutné, že i po padesáti letech je člověk dobrý leda k tomu, aby hrál nějakého gangstera. Pořád jsme v hledáčku, což znamená, že za těch padesát let jsme se daleko nedostali.A to žijeme v zemi, která platí celosvě-tově za jednu z nejprogresivnějších. Je zdrcující, že i kvůli kancléřce se mu-síme s takovými tématy vypořádávat.

Ebru Tasdemir: Člověk se ptá sám sebe: co se mění? Jsme přece všichni stejněstaří… Když jsme byli mladí, v se-dmdesátých a osmdesátých letech,

seděli jsme do značné míry „na dvou židlích“ — a to mě hrozně rozčilovalo. Teď se mi líbí, že existuje i jakási „třetížidle“. A na té zkoušíme najít svou cestu. Zdaleka to ještě není dokonalé, ale ta cesta pro nás existuje.

Yadé Kara: K tomu „sezení na dvoužidlích“ — probíhalo nejméně deset let a byli jsme tlačeni k tomu, abychom deklarovali, kdo jsme. Když jsem psala svůj berlínský román, zjistila jsem, že v Německu lidé nechápou, že někdo může mít víc než jen jednu identitu. V Londýně jsem to vnímala úplně jinak, ale tam si to různé men-šiny musely vybojovat v padesátých, šedesátých až sedmdesátých letech — nespadlo jim to do klína. Anglie je alemnohem rozmanitější než Německo, pokud jde o multikulturní sktruk-turu. A jazykové bariéry tam nejsou tak velké jako v Německu — anglicky mluví spousta lidí. V nejrůznějších ohledech se tam pochopení etablovalo rychleji — dokonce i v establishmentu. Německo je z mého pohledu hodně konzervativní země a k pochopení zde dochází mnohem pomaleji. Než se něco dramaticky změní ve větším měřítku, uběhne nejméně deset let. Nevím, jestli je to pozůstatek z Ade-nauerovy éry nebo z doby Výmarské republiky nebo něco ještě staršího. Na-

příklad včerejší volby mě nijak nepře-kvapily: tato země měla šestnáct letKohla a šestnáct nebo snad dvacet letAdenauera, a tak mě nijak nepřekvapí, když tu teď bude šestnáct let Merke-lová. To konzervativní uspořádání, ta mentalita, pořád trvá. Ale vraťme se k onomu sezení „na dvou židlích“:vyrobili jsme si třetí židli, pořídili jsme si třetí kulturu, která je plnohodnotná a částečně bude určovat budoucnost Evropy. Establishment to sice nechápe, ale na tom nezáleží; faktem je, že jsme to dokázali.

Inci Bürhaniye: Já si ale myslím, že jsmezatím příliš mnoho nedokázali. Našepřítomnost by mohla být víc patrná,mohli bychom toho víc ovlivňovat — mnohem víc! Vždycky mě naštve, jak poněmčujeme svá jména — a nevyslo-vujeme je tak, jak se opravdu vyslovují. Máme teď jednoho autora s kompli-kovaným tureckým příjmením — a onnám sám navrhl, abychom jeho jméno zkrátili. A já jsem řekla: „To nepřichází v úvahu!“ To přece patří k věci, to semusí žít a říct: Takový jsem, tak sejmenuji a to ke mně patří.

Yadé Kara: K tomuto bych chtěla zmí-nit klasický příklad — ve světové literatuře máme nositele Nobelovy ceny z roku 2002, který se jmenuje V. S. Naipaul. Když jeho jméno celé rozepíšeš, zjistíš, že je hrozně dlouhé,protože on má karibsko-indické ko-řeny. Krácení a mršení jmen není jen německý fenomén — v angličtině je tomnohem horší. Velká kultura si nedá ani tu námahu, aby dala najevo špetkurespektu. Člověka to stojí trochu úsilí,aby jméno V. S. Naipaula správně vy-slovil. Ovšem ten pán si to tak zařídil,tak co s tím? Člověk se nad to ale může povznést, když vytváří třetí kulturu a je si vědom toho, jaký má potenciál.

Je smutné, že i po padesáti letechje člověk dobrý leda k tomu, aby hrál nějakéhogangstera.

12

Inci Bürhaniye: Já si za svým jménem stojím, deklaruji se taková, jaká jsem,vytvářím jinou, třetí kulturu, patřímk ní a nechci to vysvětlovat — ani tím,ani oním směrem. V Berlíně vznikátakříkajíc nová kultura, která je velmiotevřená, ale částečně je také obrá-cená do sebe.

Yadé Kara: Uvedla bys nějaký příklad?Inci Bürhaniye: Rodinné struktury. Děti

z tureckých rodin nejdou studovatmimo domov — zůstávají tam, mezisvými, vezmou si zase Turka. Snaží sepřizpůsobit, ale samy nevytvářejí něco nového.

Yadé Kara: Já jsem z Berlína a nikdy jsem nechtěla studovat jinde. To mělo zcelapragmatický důvod…

Inci Bürhaniye: Ano, ale bylo možnéudělat krok ven z rodného domu a říct: já se vyvíjím dál. Oni to dělají jenv určitém omezeném měřítku, chtějí siuchovat kořeny a nepoškodit je. Je totak správné?

Yadé Kara: Co je na tom špatného? Tomunerozumím.

Inci Bürhaniye: Oni žijí tradicí ještěmnohem víc než někdo, kdo musí zů-stat ve své malé kavárně nebo stánku a nemá možnost vyjít ven, vytvořit sijiný život a být kreativnější.

Fašismus neomlouvá.Volkan T.: Tady bych rád navázal.

Zaprvé, třetí kultura — co to vlastně je? V kultuře nejsou žádné kategorie, kultura se mění každým okamžikem.Tolik k vědecké defi nici kultury. Kul-tura se nedá kategorizovat. A němečtí Turci také ne. Co znamená vlastně „němečtí“ a co „Turci“ — a co znamená„identita“? My všichni máme různé identity. Já mám například úplně jiné zájmy, jsem ateista a ohrazuji se vůčitomu, aby mě někdo jakkoli škatul-koval.

Když říkáš, že některé rodiny nejdou ven, pak vím, o kterých rodinách mluvíš. Musíme ale přestat zevšeobec-ňovat, protože Němce taky nehážeme do jednoho pytle — a Němci sami sebe také ne. A musíme také přestat gene-ralizovat Turky, protože každá rodina

je jiná. Samozřejmě jsou rodiny, které mají problémy; některé jsou tradiční, ale přesto otevřené; některé jsou úplně levicové, a přesto neumí německy — toje realita. Jeden typ Turka neexistuje. Když odsud vyjedu čtyřicet kilometrů, narazím na úplně jiný kulturní okruh.

Inci Bürhaniye: Nechtěla jsem generali-zovat, ale ukázat jeden úhel pohledu…

Volkan T.: Samozřejmě. Ale to je přesněto, v čem se pohybujeme. A otázka zní: proč ne? Když nemám náladu, nemu-sím na ulici. Jasně, když něco přika-zuje rodina, je to jiný případ, ale když se tam cítím dobře — proč ne, proč bych se měl přizpůsobovat nebo dělat to a ono? Proč nedat každému svo-bodu, aby si dělal, co chce? Německo je společnost a my jsme součást této společnosti — proč bych se měl integ-rovat, pokud nechci? Pankáč se přece také neintegruje. Proto se ohrazuji vůči kategoriím a „šuplíkům“.

Ebru Tasdemir: Ty „šuplíky“ existujímyslím i v Turecku.

Volkan T.: Může být.Yadé Kara: Volkan zmínil jednu velmi

důležitou věc. Jde přece o hetero-gennost a homogennost. Já rozumím nároku, který na sebe máš, když říkáš: pryč s těmito myšlenkovými schématy. Jsou velmi škodlivá a v onom trans-formačním procesu fungují jako žába na prameni. Není to ale jen typicky ně-mecká věc. Dlouhá léta jsem pracovalav Istanbulu. Kdykoli jsem tam otevřelapusu, hned se mě ptali: „Odkud jste?“ Musela jsem říct, že jsem z Berlína.Pak mi docvaklo, že si mě lidé zařazují do nějaké kategorie, ale řekla jsem si, že já do té jejich kategorie nepatřím. V Istanbulu mají o Turcích z Německajasnou představu: jsou to děti dělníků,pohybují se mezi kulturami, sedí na „dvou židlích“. Když pak vidí, jaký

máš potenciál, zařadí zpátečku, alepořád chtějí, abys zůstal v té jejich přihrádce. A když ukážeš, co v tobě je, řeknou: „No jo, ona není jako my.“ Potom si všimneš určité závisti. Oni vědí, že máš potenciál, ale chtějí tě stáhnout dolů, strčit tě zpátky do toho svého šuplíku. Čekají jen na vhodnýokamžik, kdy by mohli udeřit. K tomupozorování se dopracuješ, jen pokud jsi tam dlouho žil.

Inci Bürhaniye: Vždy mě znovu naštve,že Francouzům nebo Španělům se v Německu obecně přiznává více dimenzí než lidem s tureckými kořeny. Jsou mnohem snáze akceptováni jakosamostatné osobnosti.

Yadé Kara: A čím to je?Inci Bürhaniye: Pravděpodobně tou

představou, co lidé mají — že Turci jsou prostě „gastarbeitři“, námezdní dělníci, a ani nemohou mít žádnévzdělání.

Ebru Tasdemir: I proto byl takový rozruch kolem tvého nakladatelství Binooki. Vyšlo o vás tři sta novinových článků. A jen díky té představě: děti „gastarbeitrů“ umí založit nakladatel-ství, oni umí číst! Proto ten rozruch. Mě to fascinovalo a připadlo mi to skvělé — ale vždycky jsem musela pře-mýšlet, co za tím je.

Inci Bürhaniye: Já jsem se ve všech roz-hovorech vědomě držela zpátky a ja-koukoli otázku na toto téma jsem igno-rovala. Dnes o tom mluvím opravdu jen výjimečně. Na druhou stranu, jednou se do toho člověk prostě musí pustit a říct: nejsme jen tím, za co nás máte,a naše literatura má stejnou hodnotujako kterákoli jiná.

Yadé Kara: Inci teď zmínila jeden bod,který je důležitý. My jsme museliněmecká média vychovat. To nebylo samozřejmé. Napsala jsem román vyprávěný pohledem muže, kterémuje devatenáct let. Zpracovat informaci,že žena s imigrantským původem píšeromán o mladém muži, bylo pro novi-náře příliš. A tak říkali, že je to román psaný z turecké perspektivy. V rozho-vorech jsem se snažila, aby si uvědo-mili, že se nejedná o turecký pohled

Proč bych se mělintegrovat, pokudnechci? Pankáč se přece také neintegruje.

13

na pád Zdi, ale o pohled berlínský, západoberlínský. Musela jsem to pořád dokola vysvětlovat. Nakonec uznali,že je to pravda, že se jedná o západo-berlínskou perspektivu s tureckým pozadím, ale ne stoprocentně. Potom si uvědomili, že jim ani nedošlo, že tu vznikla nová perspektiva. Oni pře-mýšleli v mezích turecko-německéhodualismu a nedokázali z něj vystoupit. Tento způsob myšlení existuje i dnes. Ale já jsem si opravdu dala tu práci, žejsem novináře krok za krokem, vlídněvychovávala. A oni si to pak uvědomili

a začali říkat: „Ano, západoberlínskýromán Yadé Kary“ atd. Trvalo to asi půl roku. My máme to štěstí, že mů-žeme přecházet nejen mezi jazyky, ale i mezi perspektivami. A když si před-stavím perpektivu těch německých žurnalistů, z nichž většina vyrostla v monokulturním prostředí, a navíc mají zkušenost s fašismem, pak je jasné, že nikdy neměli šanci. Třeba bývalý kancléř Helmut Schmidt jednou prohlásil, že Německo není žádnázemě pro přivandrovalce. Překvapilo mě, jak něco takového může říct člo-věk s takovým rozhledem. Ale je třeba si uvědomit, že vyrostl za fašismu, byl ve Wehrmachtu a nikdy neměl zku-šenost se soužitím s Italy, se španěl-skými dětmi nebo s Turky. Taková je velká část lidí této generace. My, co jsme vyrůstali v sedmdesátých letech, jsme se už setkali s generací Němců, pro které bylo samozřejmé — přinej-

menším v Berlíně —, že v každé třídě bylo pár dětí cizinců. Z toho plyne úplně jiné uvědomění. A to je také jeden z důvodů, proč je třeba Českostále ještě uzavřené a proč se tam lidé bojí cizinců. Jednoduše s nimi nemají každodenní zkušenost. Ale za dalších deset, dvacet let doroste generace, pro kterou to bude běžné. Když se podíváte na státy bývalého východního bloku,zjistíte, že jsou všechny homogenní.Neměly po válce možnost kontaktu, na rozdíl od většiny západoevropských zemí. Touto debatou děláme vlastně v uvozovkách osvětu; trochu se „objas-ňujeme“ v naději, že se věci zlepší.

Vraťme se ale ještě zpět — šlo o to,jak vychovávat média a měnit kon-zervativní struktury. Od kultury, která má ve své minulosti fašismus,nemohu očekávat, že bude najednou absolutně otevřená a svobodná —toho lidé nejsou schopni. To se nesmí

Vyrůstat za fašismuje jedna věc, ale jsouurčité věci, které sedělat nesmí bez ohledu na cokoli.

14

podceňovat — podobné fenomény jsem pozorovala i v jiných zemích. Lidé,kteří nevyrostli ve svobodné kultuře,nemohou svobodně myslet.

Volkan T.: Tady do toho musím krátce vstoupit… Nikde na světě nejsou žádnésvobodné kultury. Každá země má své hromadné vraždění a fašismus. Řeknu to tak — bylo by příliš jednodu-ché označit Německo za monokluturu.Máme tu dvě velká náboženství — ka-tolickou a evangelickou církev. A kdyžse rozhlédnete po Německu, vidíte extrémní kulturní rozdíly — přinejmen-ším jazykové. Třeba dolnoněmecká němčina má s němčinou velmi málo společného — stejně jako bavorština. Německo není tedy monokultura. Sa-mozřejmě, vyrůstat za fašismu je jedna věc, ale jsou určité věci, které se dělat nesmí bez ohledu na cokoli. V Německunapříklad vyšla jedna kniha — mezitím už byla stažena z trhu —, ve které autor

popisoval případ třinácti tureckýchmužů, kteří znásilnili jednu Němku, a na základě biografi í těch mužů a jejich rodinného zázemí se pokoušel dokázat, proč mají Turci k takovým či-nům sklony. To je samozřejmě nesmysl. Ani v Turecku přece není znásilnění něco normálního. A tuto chybu ne-smíme dělat ani my. Nesmíme říkat, že starší Němci vyrostli za fašismu, a tímpádem jsou jejich názory pochopitelné. Nejsou. Za prvé i Německo prochází vývojem a za druhé rozhodně není monokulturní. Proto si myslím, že když třeba Helmut Schmidt něco takového řekne, je to úplně vedle. A stejně takvedle mi připadá, když v socialistické straně jako SPD zůstává někdo jako Buschkowsky, člověk s otevřeně rasi-stickými názory. Žijeme v roce 2013, svět se sjednocuje. A otázka zní: dá se takové myšlení omluvit v roce 2013? Já říkám ne, v Německu ani nikde jinde.

Není tedy jediná kultura, neexistuje žádná monokultura ani multikultura, žádná vysoká kultura a žádná sub-kultura. Existují množiny a osobní průniky těchto množin. Každý člověk má přátele z různých oblastí, a tím vznikají velmi rozmanité průniky.

Inci Bürhaniye: Proč to ještě nedorazilodo politiky?

Volkan T.: To je právě otázka, se kterou se potýkáme. V Míčovně se začalo něco dít, protože umělci v Německu nebyli schopni ve svých divadlech za-městnat lidi s imigrantským původem, pokud to nebylo nařízeno státem. Úko-lem divadla je i kulturně vzdělávat. Člověk by si myslel, že kulturní scénaje otevřená, ve skutečnosti je ale velmi konzervativní. Proto vznikla Míčovna na Naunynstraße. Nejdřív se tomuvšichni vysmívali — byl to vtip. Pak začali všichni závidět. Závist je vždypříznakem úspěchu.

15

Inci Bürhaniye: To, co se stalo v Míčovně na Naunynstraße, mi přijde skvělé.Myslím, že to je správná cesta, což seprojevilo i tím, že společnost a poli-tika Míčovnu akceptují, nebo alespoňberou na vědomí. Přesně toho bychchtěla dosáhnout se svým nakladatel-stvím, tím, že budu něco prezentovat a ukazovat, místo aby se o tom pořádjen mluvilo. To mluvení mi přijde pro-blematické. Pořád nějaké vysvětlování,vytváření problému tam, kde vlastněžádný není, a proto se tomu v rozhovo-rech vyhýbám. Nechci o těchto věcechmluvit, chci mluvit o literatuře — jed-noduše proto, že je to můj obor.Chci dokázat, že turecká literatura jekrásná a rovnocenná všem dalším lite-raturám. I v jiných oborech — v hudbě,tanci atd. — se odvádí dobrá práce. My-slím, že by se skutečně mělo přestatmluvit o těchto tématech, o integracia kultuře — co to je a jací jsme, jestlijsme integrovaní, nebo ne.

Yadé Kara: Jde ovšem o to, že země býva-lého východního bloku neměly vůbec možnost tuto debatu vést. Ale abychse vrátila k našemu tématu: myslím,že je důležitá myšlenka, kterou zmínil Volkan — tohle prizma, takové uvažo-vání o kultuře je nové i v německém kontextu — nebo vlastně v evropském kontextu obecně. Kulturní studia exi-stují teprve od osmdesátých let a stále je zde spousta lidí, kteří byli vychovánidualisticky nebo ideologicky. I já jsem dítě studené války, doby, kdy existoval dualismus, který v mnohých státechvýchodního bloku stále přetrvává.A takové myšlení existuje i v tureckém kontextu. Takže pokud přemýšlímejako Volkan, ve více perspektivách, di-menzích, jedná se o novou mentalitu, u níž nemůžeme předpokládat, že se jílidé okamžitě chytnou.

Volkan T.: Samozřejmě, ale člověk musí pracovat na tom, aby se dostal dál.

Kulturní tlumočníci.Yadé Kara: Teď ale zpátky k našemu

tématu. Sklouzli jsme ke kulturnímstrukturám a defi nicím, ale ráda bychse už trochu přiblížila k závěru. Když

se teď podíváte zpět a pak do budouc-nosti — jaký bude podle vás vývoj v příštích deseti nebo dvaceti letech? Co se v turecko-německém kontextu ještě zlepší nebo změní, ne v rámci tohoto dualismu, ale všeobecně? Nebo co se bude vyvíjet jinak — například působením nových médií a internetu?

Ebru Tasdemir: Pokud jde o oblast mé-dií, je to náročné. Existují sice různé podpůrné programy a na žurnalisty s různorodým původem občas nara-zíte. Ale ti, kteří rozhodují, jsou samo-zřejmě „white men over fi ft y“. Ženy,lidé s imigrantským původem nebo postižení apod. nemají moc příležitostí dostat se ke slovu. To se v příštíchdvaceti letech doufejme trochu změní. Přirozeně se bude měnit také to, jak zprávy vznikají. Doufám, že se rozšíří diferencovaný pohled, že se nebude muset pracovat s těmi škatulkami, že už snad určité věci ani nebudeme mu-set vysvětlovat. Máme zde čím dál více bloggerů s imigrantským původem, kteří přinášejí nové podněty — i ně-meckému novinářskému prostředí, jak vidím. To ale neznamená, že se situace změní skutečně radikálně. Když jsem byla dítě nebo teenager, myslela jsem si: „Hej, za dvacet let tohle téma vůbec nebudeme řešit.“ A podle toho,co jsem viděla v posledních dvaceti letech, mám pocit, že stále stojíme takřka na začátku. Možná jsme udělali půl kroku vpřed — a možná že další půlkrok bude ještě následovat. Ale mnoho se v příštích letech podle mě nezmění a nezmění se ani náš bojovný duch. Komunity se budou dále vzpírat. U turecké komunity můžeme sledovat boj mezi konzervativně-nacionalistic-kou muslimskou komunitou a levicově progresivním blokem.

Yadé Kara: Ale ten tu byl odjakživa.Ebru Tasdemir: Nové ale je, že se to

přenáší až do třetí generace. Můj synse z toho teď úplně vymanil. Nedávno mi řekl, že se ho ve třídě pořád ptají, jestli je Turek nebo ne. Má pocit, že být Turkem je něco jako VIP karta — Turci tě pak nenapadají a Němci tě nechají na pokoji, protože si myslí, že patříšk tureckému gangu. On si ale vytvořilsvou vlastní identitu — řekl, že je Ja-ponec. Připadne mi nadějné, že si třetí generace vytváří třetí kulturu — třeba manga styl nebo něco takového.

Inci Bürhaniye: Já tedy nevím. Myslím, že žádného velkého průlomu nedosáh-neme, protože německá komunita je rozštěpená a ani další zdejší komunity se nespojují, ale spíše pracují proti sobě. Bylo by dobré, kdyby se v tomto ohledu něco posunulo. Vývoj bude aleprobíhat v malých krocích. Já jsem hlavním povoláním advokátka a vidím,že různé posty dnes zastává spousta lidí z různých kulturních vrstev — to mi přijde důležité. Když něco řeším s nějakým soudcem, pak mohu říct:Z mého pohledu je to tak a tak, a ty o tom nemáš ponětí, pro tebe je toněco úplně cizího. A na rozhodujících pozicích bude čím dál víc lidí, kteří to skutečně mohou říct. To se nesmí pod-ceňovat — možná mám v tomto případě zkreslený pohled na věc, protože mám sama německo-turecké děti, které tak vyrůstají. Ale myslím, že díky míšení lidí vznikne více porozumění a otevře-nosti. Ti lidé budou zastávat rozhodu-jící pozice v rozličných oborech a snad něco změní, alespoň v to doufám.

Yadé Kara: Pokud jsem tomu dobře rozu-měla, etabluje se jistá samozřejmost. O určitých věcech se prostě nebude diskutovat, budou samozřejmé. Každý z nás, co tu sedíme, na tom pracoval.

Volkan T.: Přesně, to jsem chtěl takéříct… Také si myslím, že se něco změní, velice pomalu, ale kultura a komunikace, které se věnujete — toje velmi důležitá věc. Také to, co dě-láme v Míčovně — totiž, že lidé začnou vypovídat ze své perspektivy a že určitá témata nenecháme napospas

Člověk by si myslel, že kulturní scéna je otevřená,ve skutečnosti je ale velmi konzervativní.

16

perspektivě německého staroused-líka. Mám dojem, že v tomto se něco dělá, že minimálně existují lidé, také politici, kteří to pomalu začínají ak-ceptovat. Do Míčovny přichází hodně politiků, i politiků z CDU, a na tomvidím, že tu trvá nějaký zájem. Důle-žité je, že naše perpektiva se přenášína jednání v Německu. Podle mého mínění to trochu stagnuje, ale i tenpravicový politický tlak se jednou změní. Není to konec konců žádný nový fenomén. Smutno je mi z toho, žezřejmě ještě dojde k dalšímu štěpení. V Německu máme třídní problémy a ty se budou projevovat i v tureckých komunitách, kde jsou jednak chudí lidé, kteří nemají přístup k ničemu, anike vzdělání, a jednak lidé, kteří jsouv úplně jiné situaci. Tento problém je v Německu mnohem palčivější nežproblém komunit. Když se podívátedo škol, zjistíte, že špatně německy

nemluví ani tak mladiství s tureckým nebo arabským původem, ale spíše německé děti — kvůli tomu, jaký mají přístup ke vzdělání. Také si všímám,že mladí nerozlišují mezi uprchlíkem a imigrantem. Právě proto je důle-žité o tom mluvit. Jistě, my v Berlíně jsme už hodně dokázali, ale když se podíváte jinam, zjistíte, že jsme úplněna začátku.

Yadé Kara: Vraťme se ale ještě jednouk tomu, co jsem už jednou zmínila. Mytedy budujeme novou, třetí kulturu a tahle v uvozovkách třetí kultura jepro nás přirozená, je naší součástí.

Proto mám pocit, že musíme být současně jejími vykladači. My něcovytváříme, ale musíme to také objas-ňovat. Jsme kulturní tlumočníci. Jsme nejen ti, co vytvářejí kulturu, ale také tlumočníci. Za to by nás měli extraplatit.

(Smích.)

Myslete evropsky, paní Merkelová.Yadé Kara: Chtěla bych to ještě převést

na evropskou rovinu — fenomén, kterýjsme tu právě vysvětlili, najdeme i v jižní Francii a také v Londýně nebov Paříži — má jiné podoby, ale ty struk-tury, to nazírání nebo ta mentalita, ty kritiky jsou velmi podobné. Řeknu vám, že já jsem nový typ Evropana. Opravdu se tak vidím. A také se tak cítím. Když jsem mimo Evropu a vra-cím se zpět, těším se hrozně na rozma-nitost, kterou tento kontinent nabízí.Ještě nikdy v evropských dějinách se

Jsou témata, kteránesmíme nechatnapospas perspektivěněmeckého starousedlíka.

17

nestalo, že by tu žilo deset milionů lidí s muslimským původem, navícve druhé, třetí nebo čtvrté generaci, teď už dokonce páté. To je jedinečná historická situace. Stereotypní ev-ropská kultura a její mentalita s tímnemají žádnou zkušenost, a tak jsouvystaveny velké výzvě. Existovala zde židovská tradice, která skončila velmi dramatickým, tragickým způsobem.A moje otázka nyní zní: Také mátepocit, že vzniká nový typ Evropana?

Volkan T.: Přál bych si to. Včera po vol-bách jsem viděl velmi zajímavoudebatu. Šlo o to, co řekl Klaus Wowe-reit, člen SPD a starosta Berlína: „PaníMerkelová mluví hodně o Evropě, ale měla by také začít přemýšlet evrop-sky a také to zprostředkovávat.“Já myslím, že je hrozně důležité, aby lidé v Německu začali přemýšlet jakoEvropané. Tak nás vidí i Američané:když o nás mluví, tak mluví o Evropě,a ne o Německu. Já bych s tím začal i v rámci Turecka — vidět Evropu jako jeden celek. Chtěl bych, aby Němcizačali tyto hranice odbourávat — a pro Čechy to platí také. Jsou věci, kterésdílíme.

Yadé Kara: Ještě jednou se vraťmek mému novému typu Evropana. Vidíte sami sebe jako nový typ Evropana? Tvoje děti, jsou to noví Evropané?

Ebru Tasdemir: On asi ne, když říká, že je Japonec.

(Smích.)Ebru Tasdemir: Přála bych si, aby mé

děti přemýšlely evropsky. Současně ale nemám úplně jasno v tom, kdo ten Evropan vlastně je. Proto také nerada přemýšlím v turecko-německých kono-tacích a nechci si evropanství otevíratjen jako třetí škatulku. Je skvělé, žeEvropa kodifi kovala základní práva, uznání druhého člověka bez ohleduna jeho odlišnost. Ale jak už jsem řekla, ještě to nemám defi nované. Mladí mají úplně jiné kategorie a jsouvůči světu otevřenější. Vidím, jak dětiznámých i moje děti jezdí do světaa díky tomu jsou ve svém uvažování dál. My jsme tu možnost neměli. Oni budou mít vědomí Evropana — doufám.

U mě to není tak jednoznačné, protože pravděpodobně pořád ještě uvažuji v rámci německého kontextu.

Inci Bürhaniye: Ale mně to přijde tak namáhavé, to bytí někde mezi. Už mě to nebaví. Muset pořád něco vysvětlo-vat, je na mě moc — já vím, co umím, vím, kde stojím, a také mi to stačí. A snažím se to předat další generaci,svým dětem, pokud je to v mých silách. A vidím, že ony jsou ještě dál, nepře-mýšlejí už jen o Turecku, Německu a Evropě, ale sledují Ameriku, další země, mají přehled o celém světě. To se mi líbí a tento obraz světa bych rádapodporovala ještě víc. Za sebe bych řekla, že jsem ten nový evropský typ. Tak bych se označila. Hodně se v této geografi cké oblasti zdržuji, jsem tu doma, ale nejsem omezená hranicemi států, jsem nad nimi.

Yadé Kara: Teď k českému kontextu.Česko leží v srdci Evropy a má dlouhou tradici kulturní výměny… Všimla jsem si ale, že země bývalého východního bloku mají momentálně sklon k nacio-nalismu — jako třeba Maďarsko. To je přece jen děsivé. Takový vývoj máme v Rumunsku, Maďarsku, v Rusku. Pakse ptám sama sebe: jsou toto ti noví Evropané?

Volkan T.: Ten trend je znatelný v celé Evropě už deset, patnáct let.

Yadé Kara: Jsou to ti noví Evropané?Ebru Tasdemir: Otevření hranic má

za následek to, že někteří lidé dosta-nou strach. A tento strach velmi dobře koreluje s přítomností neonacismu: zachovat, konzervovat, chceme to tak, jak to je. Je to prostě politika založená na strachu ze všeho nového. To se nás, co tu sedíme, netýká.

Myslím, že ten strach jsme měli i v naší rodině, ale tím, že ho naši rodiče dokázali překonat a otevřeli se, jsme nad něj dnes v psychologic-kém smyslu povzneseni. U neonacistů bych vycházela z toho, že mnozí nikdy neopustili svou zem, město nebo ves-nici. Dokud nevytáhnou paty z domu, nezmizí ani ten strach. V Řecku je toprosté — společnost se rozpadá, počet sebevražd prudce stoupá. Lidé neví, co

se stane, a proto se zřejmě chtějí držet svých jistot a bouří se proti všemu, co je jiné.

Inci Bürhaniye: Nesmíme také zapomí-nat, že Evropská unie sama o sobě žád-nou novou formu Evropana nevytváří.Je to ekonomické společenství. Vždytam šlo hlavně o hospodářství, ne o vytvoření nového typu Evropana.

Yadé Kara: Jak tedy ten nový typ vzniká? Jednoduše prostřednictvím našich dětí a vnuků?

Inci Bürhaniye: Ano, ale je nás pořádpříliš málo.

Ebru Tasdemir: Ani ve společenské, ani v politické kultuře momentálně nevi-dím nic evropského.

Inci Bürhaniye: Politici pořád ještěpřemýšlejí výhradně v ekonomických souvislostech. Jak bylo před chvíli ře-čeno: „Paní Merkelová, začni přemýš-let evropsky.“

Ebru Tasdemir: Na druhou stranu to, žeMerkelová a spol. jsou ve vládě coby minorita východních Němců, znamenákonec konců naději pro nás jako men-šinu v Německu. Gauck, Merkelová, ti přece všichni byli kdysi součástí menšiny.

(Smích.)Ebru Tasdemir: Dnes ráno jsem si říkala:

„Když to teď Merkelová dá, jednou bude spolkovým kancléřem Turek.“ Ale to byl opravdu jen žert. ▨

Text je součástí projektu MOVE, Gruntvig Learning Partnership.Z němčiny přeložila Zuzana Fuksová.

18

Proč je současná německá literaturatak neuvěřitelně nudná?Dílna ▪ Text Maxim Biller, narozen 1960 v Praze, německý spisovatel a novinář, rrjeho poslední vydanou knihou je román V hlavě Bruna Schulze. Foto David Konečný

Protože co se má číst, stále určují vnukovégenerace nacistů. Co literární scéně chybí,jsou literární hlasy imigrantů. Ti se ale při-způsobují a  s povděkem přijímají prestižní literární ocenění.

Od té doby, co národní socialisté vyhnaliŽidy z německé literatury, němečtí spiso-vatelé, kritici a  nakladatelé na  několikdesetiletí osaměli. Samozřejmě že po roce1945 byly evidentní i ozvěny intelektuálněa  literárně plodného předválečného ob-dobí, které sahají až do 19. století. Emig-ranti a pronásledovaní jako Peter Weiss,Elias Canetti a Marcel Reich-Ranicki psaliromány a kritiky, které německé publikumčetlo a často respektovalo. Ale právě jendokud tito autoři žili a byli aktivní, měl je-jich — velmi židovský — ostrý způsob my-šlení, precizního cítění a kosmopolitníhoživota v našem duchovním světě důležitouroli. Když Reich-Ranicki v září 2013 zemřel,skončil tak defi nitivně experiment „němec-ko-židovské symbiózy“, sto let trvající po-kus v romantickém Německu etablovat lite-rárně a politicky novou realistickou tradici.

Nepřítomnost židovských výtržníkůnaší literatuře nedělá dobře, tematizuječím dál tím více pouze sama sebe, a tímpádem je čím dál tím více bez síly a pro-vinční. Chvíli to vypadalo, jako by spi-sovatelky a  spisovatelé Skupiny 47 tuto7

dramatickou mezeru dokázali vyplnit. Ale kdo má dnes chuť přečíst si byť jen je-den z jejich tehdy tak slavných románů? Po  Johnsonovi a  ostatních vycházela už jen unavená zvnitřněná próza Handkeho a Strauße, poté stránky kulturních rubrik a knihovničky plnily irelevantní jazykové experimenty retro-avantgardistů. Už více než desetiletí je to socrealistický formali-smus lipského Literárního institutu, který utváří narcistický a  literárně zcela ne-konsekventní vkus kritiků a germanistů, jejichž úsudku dnes již nevěří čtenáři ani

knihkupci. Jinými slovy: Německá litera-tura připomíná na smrt nemocného paci-enta, který přestal chodit k lékaři, ale všem vypráví, že se má výborně.

Zatímco naše literatura zmírá, společ-nost se mění tak radikálně, jako bychom žili v době stěhování národů. V Německu dnes již žije přes sedm milionů lidí s  ji-ným občanstvím, dalších dvanáct milionů představuje druhá generace přistěhovalců. Ve  veřejném životě je potkáváme zatím většinou pouze jako domestikované poli-tiky ve straně SPD nebo jako odborářské

19

funkcionáře, jako zoufalé a trucovité hi-phopové milionáře nebo jako exaltovanéherce v reality show na soukromých tele-vizních kanálech. Jako sebevědomí intelek-tuálové a spisovatelé ale vystupují pořádještě velmi zřídka. Jak to? Jejich množstvímto nebude, protože každý rok vychází čímdál tím více knih německojazyčných au-torů, jejichž rodiče se v Německu nenaro-dili; většina těchto spisovatelů do Německapřišla dokonce teprve jako děti či dospíva-jící. A přesto dnes nelze mluvit o žádnémnovém literárním hnutí, což je překvape-ním jen pro ty, kdo si myslí, že Německoje stejně otevřenou zemí jako USA, Anglienebo Izrael.

Romány a povídky Jasmin Ramadanové,Navida Kermaniho nebo Ann Cottenovédnes nacházíme v moři jarních a podzim-ních novinek stejně jako knihy jiných spi-sovatelů. Některé z nich se občas dokoncekrátce vyšplhají nahoru, aby krátce proplulykulturními rubrikami, a pak zase navždyzmizí. Je to mimo jiné i tím, že tito spiso-vatelé se velmi brzy — často již ve  svémdebutu — přizpůsobují převládající esteticea výběru tématu. I oni volí stejně jako je-jich němečtí kolegové jazykově povětšinouchladný, prázdný suhrkampovský styl neborezervovaný prezenční styl scénářů televiz-ních inscenací na ARD. A i jejich hrdinovéjsou relativně nešťastní, anonymní obyva-telé velkoměst s nicneříkajícími křestnímijmény prvního desetiletí 21. století, majícímilostné a pracovní problémy, s nízkým se-bevědomím a stálým příjmem, zato dobřezakotvení na Facebooku, v klubech a při sle-dování HBO. V jejich knihách ale nenajdetenic o následujícím: že oni — autoři — samižijí v prostředí, které jejich rodičům i jim,i přesto že si na nový život zvykli, navždyzůstane cizí; že se jim někdo občas vysmívá,občas je zase rozmazluje, ale nikdy nejsoupovažováni za rovnoprávné a za vítané spo-

luobčany; že postnacistické a sjednocené Německo posedlé touhou po nastolení har-monie od nich ještě víc než od německého umělce a  občana čeká, že se přizpůsobí deprimujícímu, pseudoliberálnímu merke-lovskému konsenzu. A dokonce i když je-jich imigrantská biografi e — jako například u Marjany Gaponenkové nebo Zsuzsy Bán-kové — v jejich textech probleskne, nikdy není výchozím bodem konfl iktů postav je-jich románů, nýbrž téměř pokaždé jen fol-klor nebo scénický přídavek.

Mnoho — velmi mnoho — autorů, o kte-rých zde hovořím, obdrželo právě za tuhle li-teraturu ve stylu „strýčka Toma“ Cenu Adal-berta von Chamisso. Tato cena, která byla nejdříve zamýšlena především pro píšící gastarbeitry, není nic jiného než sprostota. Uděluje se výslovně takovým spisovatelům, kteří dříve neuměli německy, nyní tuto řeč ovládají tak dobře, že — zatímco jim smy-sly omámí Hölderlin a ruku vede Thomas Mann — v této pro ně nové řeči zvládnou na-psat celou knihu nebo taky dvě či tři. Místo známek jako v hodině němčiny dostanou pár tisíc eur, ale jinak je všechno víceméně stejné jako ve škole — v integrační škole. Známky se tu ale nedostávají jen za gra-matiku a sloh, ale také za mravy. „Nositelé Chamissovy ceny nejsou jen znamenitými zástupci současné německojazyčné litera-tury,“ vysvětluje Nadace Roberta Bosche, která cenu uděluje, „nýbrž mají také důle-žitou funkci jakožto vzory a zprostředko-vatelé.“ Vzory v čem? V přizpůsobování se? V sebezapření? V tom, jak být ke všem milý? Každý druhý turecký nebo kurdský rapper bez dokončeného základního vzdělání po-pisuje realitu cizince žijícího v Německu upřímněji, pravdivěji a tím pádem i poetič-těji než všichni ti chlapci a dívky z Chami-ssovy polepšovny. Ale takový rapper nechce číst na klání v Klagenfurtu, nechce si v Lite-rárním kolokviu u Wannsee hrát na Durse Grünbeina nebo být nominován na Němec-kou knižní cenu. Chce zaprvé vydělávat peníze, zadruhé nervovat Němce, kteří ho nervují, a zatřetí především zůstat tím, čím je: ani přistěhovalec, ale ani Němec.

Proč nepřichází žádná velká vlna?Tlak, kterému jsou němečtí spisovatelé s neněmeckými kořeny vystaveni, není nic

pro slabochy. Když vyšel první román Saši Stanišiće, grandiózní v tom, že byl meziná-rodně srozumitelný — o lásce, životě a umí-rání v Bosně devadesátých let, musel si Sta-nišić od mnoha našich kritiků vyslechnout, že je to celé jakési lehkomyslné, příliš kýčo-vité, no ano, tak nějak celé moc orientální. Pokud chce psát o válce, má přijít s něčím ji-ným než s ironií a vypravěčem v ich-formě, který si hraje na Oskara Matzeratha, což ale — to bylo psáno nijak zvlášť nenápadně mezi řádky — umí a smí jen největší z nej-větších, Günter Grass. Mezitím byl román Jak voják opravuje gramofon přeložen do 27jazyků, Stanišić je v USA a Anglii jednou z hvězd nové světové literatury, jako Junot Díaz nebo Jhumpa Lahiri. Ovšem jeho nový román se odehrává v braniborské vesnici v Uckermarku a vystupují v něm někdejší východní Němci, o kterých toho Stanišić ví asi tolik jako jeho kritici o jugoslávské občanské válce, před níž před 14 lety musel utéct do Německa. Je tato radikální, auto-biografi cká změna tématu pouze náhodná? Ztratil někdejší student lipského Literár-ního institutu odvahu? Je pro něj důležitější psát jako nový Němec o starých Němcích než o lidech, jako je on?

Toho, kdo — naopak — dělá přesně to, co se od poslušného nového občana oče-kává, toho literární kritici nosí na rukou. Proto byl Feridun Zaimoglu tolik chválen za svůj román Leyla — ta slova chvály bylapřitom plná jedu! Mladá Turkyně unikne před terorem zlého, pokryteckého otce, který nerespektuje rovnoprávnost žen, unikne právě do Německa. Příběh byl la-hůdkou pro každého Němce, který svůj rasismus skrývá za pseudolevicovou kri-tiku islámu. Jeden z  kritiků ve  své ódě na Leylu varoval před nebezpečími, která„tito lidé“ pro naši společnost představují, před „jejich kulturou a přikázáními jejich náboženství“. Poté krátce pojednal i tento

Zatímco naše literaturazmírá, společnost semění tak radikálně,jako bychom žili v doběstěhování národů.

Tlak, kterému jsouněmečtí spisovatelé s neněmeckými kořeny vystaveni, není nicpro slabochy.

20

román. A  pak už jen dodal, že románpopisuje jen to, před čím Botho Straußneustále varoval — a pln vlasteneckéhonadšení Feriduna Zaimoglu označil hneddvakrát za příklad úspěšné integrace. Cí-til se Zaimoglu, když to tehdy četl, jakokolaborant? Jsem si jistý, že ano.

Ještě jednou: Proč se doposud chór mnoha neněmeckých spisovatelů nesjed-notil v jediný hlasitý hlas? Kdy se dočkámeobrovské vlny, která všechno stávající ales-poň na chvíli odplaví a udělá místo pro něconového? Proč moji oblíbenou knihkupkynidlouho nenapadá žádný autor, když se jí ze-ptám na imigrantskou literaturu, a potomprávě Zaimoglu? Samozřejmě to bude tím,že — chcete-li — společenské a intelektu-ální produkční prostředky nadále zůstávajív rukou autochtonních. Právě ti, kritici, aletaké nakladatelé, redaktoři a lektoři a knih-kupci — jsou z 90 % Němci. Opravdoví čihabituální křesťané, děti suhrkampovskékultury a vnuci napůl převychovaných na-cistických vojáků určují, co vyjde a co budeležet na těch důležitých stolech v knihku-pectvích Hugendubel, Thalia a Dussmann,vyplácí zálohy, udělují ceny, zvou jako na-kladatelé na večeře. A vzepřít se této tiché,rafi nované mašinerii moci s její represivnítolerancí a psát to, co opravdu chce psát,na to musí být člověk, jak již bylo řečeno,velmi silný a odvážný. Ale co jiného by člo-věk jako spisovatel měl dělat?

Filmový režisér Fatih Akin je velmi od-vážný. Když točí fi lm, nepřemýšlí o tom, cosi o něm Němci řeknou. Nezajímá ho ná-zor úplně normálních Turků, Řeků neboSrbů. Popisuje život cizinců první a druhégenerace takový, jaký skutečně je — tvrdý,divoký, sprostý, kritický, prolhaný, sexya neodolatelný. Postavy tohohle německéhoScorseseho nejsou žádní svatoušci — aleani chodící důkazy toho, že islám je zlý a ževšichni ti divoši od Středozemního mořejsou nevzdělanci druhé kategorie. Je jehonejslavnější fi lm Proti zdi love story, příběh imigrantů nebo psychodrama? Všechnodohromady — ale hlavně portrét lidí, kteříjsou právě proto tak smutní a  zmatení,protože neví, kde je jejich domov: v zemi,kde se narodili a vyrostli, nebo v tom fa-lešném a zlém pohádkovém světě rodičů.Když Fatih Akin za  fi lm Proti zdi dostal

Zlatého medvěda, napsali někteří naši fi l-moví kritici pravou rukou, jak je to skvělé, levou ale zlostně strčili do kapsy, protože Berlinale přece nevyhrál opravdový ně-mecký Němec. Velkolepé! Nic lepšího si jako umělec nemůžete přát, protože bez vzdoru, ať už otevřeného nebo skrytého — člověk jen těžko dokáže začít pracovat na něčem novém a snad ještě lepším.

Neznám žádný román jako Proti zdi. Sa-mozřejmě občas vycházejí i knihy neně-meckých autorů, ve kterých cizina a cizinci jsou důležití. Ale bývají to, jako v případě Jagody Marinićové, Melindy Nadjové Abon-jiové nebo Selima Özdogana, jen sladké, naivní příběhy gastarbeitrů. Dočkáme se vždy velké rodiny, staroušků, kteří neumí pořádně německy, a  lehce zdivočelých hochů, kteří je staromódně respektují, voní to orientálním kořením a příliš silným parfémem a na konci románu většinou jede jeden z těch hochů na pár dnů do vesnice svých rodičů, kde pár dní bloumá a potom je všechno zase jako předtím. Takovými příběhy nelze literární život Německa uvést do pohybu a obrátit ho vzhůru no-hama. Jedná se o  laskavé, někdy lehce smutné pohlednice, které spisovatelé po-sílají sami sobě, na pohlednici je vyobrazen chrám Hagia Sophia nebo plážová prome-náda v Dubrovníku a vzkaz zní následovně:

„Mnoho pozdravů z dovolené ve staré vlasti. Je tu hezké počasí, ale vlaky bohužel nejezdí přesně.“

Pravda je jiné slovo pro poeziiA co vlastně pro mě samotného znamená psát německy? Já sám jsem vyrůstal se dvěma jazyky, ruštinou a  češtinou, kte-rými dodnes hovořím. Němčinu jsem se začal učit až jako desetiletý — z ČSSR jsem s rodiči odešel v roce 1970 — a k téhle řeči jsem měl od počátku mnohem chladnější a pragmatičtější vztah než k mým oběma mateřštinám. Německy chci vždycky jen říct to, co chci, nic míň, ale ani nic víc, a to je samozřejmě šíleně mnoho. Stejně jako staří pražští Němci tak nemám čas na fl os-kule a  rčení. Nemám rád hezká slůvka, která nemají žádný smysl kromě toho, že signalizují kulturní a národní příslušnost. Nechci ztrácet čas tím, že budu navazovat na  nějakou mně cizí stylistickou tradici nebo proti ní brojit, Schillera, Novalise nebo Kleista znám jen z vyprávění. Když chci říct, že nějaký muž šel do baru, pak to řeknu, a nic víc, nic míň. Když je moře modré, tak je modré, když je nějaká žena škaredá, tak je škaredá, a když někdo, kdo přežil koncentrační tábor, chce v  rámci nápravy podvést jiné, co přežili koncent-rační tábor, musím o tom vyprávět upřímně a nezašifrovaně — tak jako nedokážu za-mlčovat, že pro mě a mé literární postavy, kterými téměř nikdy nejsou Němci, tuhle zemi čím dál tím hůř snáším — kvůli de-presivnímu kultu kolem nedělní televizní detektivky Místo činu, kvůli tomu, že Němcinesnášejí děti, kvůli špatnému německému divadlu, laskavému rasismu ve stylu „raději se přizpůsob“, ambivalentním mocnářským projevům a všudypřítomné tváři Hitlera, kterou člověk každý večer, ale skutečně ka-ždý večer vidí v televizi, a kdo si myslí, že je to jen nějaká náhoda, tak nemá ani ponětí o rozporech německé společenské psycho-logie. Vůle společenství je v této zemi vše-mocná, a když někdo excentricky vysloví svůj názor nahlas, zavládne podezření, které je v  rámci Německa patologické. Vládne tady represivní a agresivní klid jako v Hanekeho fi lmu století Bílá stuha, je už dlouho jako za časů císaře každá myšlenka uniformou, všechny věty zní stejně a něco,

Opravdoví či habituální křesťané,děti suhrkampovské kultury a vnuci napůlpřevychovaných nacistických vojákůurčují, co vyjde a co bude ležet na těchdůležitých stolechv knihkupectvích Hugendubel, Thalia a Dussmann, vyplácí zálohy, udělují ceny,zvou jako nakladateléna večeře.

21

co si počínaje nepřítomností Židů ani ne-zaslouží označení „diskurz“, se probouzí,jen když někdo atakuje velkou koalici na-vzájem se odposlouchávajících domovníků,sociálních pracovníků a blogerů — takžeskoro nikdy — nebo když někoho z těchhlepokrytců jiní pokrytci nachytají, že mákonto ve Švýcarsku.

Co tím chci říct? Že bychom my, ne-němečtí spisovatelé píšící německy, ko-nečně měli začít využívat svobodu našímultilingválnosti a naši perspektivu ci-

zince. Musíme přestat přemýšlet, jak psáta jednat, abychom se dočkali aplausu, užnikdy se nesmíme bát shitstormu ně-mecké lidové kulturní fronty, musímevždycky těmi nejprostšími slovy, kteráznáme, hovořit o lidech, jací opravdu jsou,ať už jejich prarodiče pocházejí z Anta-lye, Moskvy nebo Pforzheimu, a pokud máněkdo z nás dobrý nápad, jak vypravěč-sky a esejisticky narušit onen mdlý ně-mecký konsenzus ve stylu „hlavně nebýtnápadný“, rozhodně to nebude na škodu.Neboť pravda je jiné slovo pro poezii a te-prve bolest, vyvolaná v autorovi a ve čte-nářích, slova mění v literaturu. Mnozí taksamozřejmě již konají, tak jako Saša Sta-nišić ve svém prvním románu, jehož na-prosto nenaivní podtext zní: bez Osvětimiby se žádné pogromy ve Visegrádu neděly.Nebo Sherko Fatah, spisovatel kurdskéhopůvodu, narozen ve východním Berlíně.Ve  svém velkolepém románu Bílá země

vypráví neuvěřitelný, zlý, ale naprosto autentický příběh mladého Iráčana, který ve třicátých letech přichází z Jeruzaléma do  Berlína jakožto bodyguard antise-mitského muft ího, přidá se k Waff en-SS a stává se součástí nacistických zločinů. Je to kniha o minulosti, nebo o součas-nosti, o Arabech, o Židech, nebo o Něm-cích? A úplně jiným způsobem silný a ne-zapomenutelný je smutný, brutální román Prezidentovy pomeranče Abbase Khidera.Vypráví o mladém muži, který — samo-zřejmě bezdůvodně — skončí ve vězeních Saddáma Husseina, dozorci jej měsíce mučí a vysmívají se mu a  jenž už nikdy nebude člověkem, kterým byl dříve. Khi-der, kterému se stalo to stejné, ve třiceti letech přišel do Německa, a kdo jednou zakusil krásný, brutální, upřímný svět jeho — německých! — vět, ten jej už ni-kdy nechce opustit, ten pseudoironického Mosebacha, ledově chladného Kronauera

nebo oduševnělého Kleina znuděně odloží po třech stránkách.

Ne, nemusí to být pokaždé něco o tom, že dítě gastarbeitrů samo sobě nerozumí, nebo něco o nacistech. Ale měl by to poka-ždé být příběh, který je autentický a roz-poruplný a neimituje tisíce jiných neživot-ných, neupřímných, nepřímých příběhů strnulých v tyranské tradici německého vyučování, které se v této zemi tisknou a recenzují, ale nikdo je nečte. Čím více těchto divokých, upřímných, až na dřeň etnických a originálních textů bude vzni-kat a vycházet, tím větší bude i publikum, které jim bude rozumět, milovat je a za-bývat se jimi. Pak by také brzy konečně mohli existovat kritici, kteří sami nejsou německého původu, a také lektoři a nakla-datelé, a pak by i němečtí autoři pomalu začali díla dětí přistěhovalců brát vážně a nechali se jimi — esteticky, dramatur-gicky, obsahově — inspirovat, tak jako se dříve inspirovali Židy. A naše literatura by najednou už nebyla nemocným pacien-tem, ale nacházela by se v plné síle jako naposledy ve dvacátých letech 20. století.

Již téměř chronická vitalita americké literatury souvisí přesně s tím, že už věč-nost imigranti stávající literární život znovu a znovu převrací vzhůru nohama. Henry Roth pochází z ruskožidovské ro-diny. Maeve Brennanová je původně z Ir-ska. A rodiče Junota Díaze pocházejí z Do-minikánské republiky. Už jen bez těchto tří osobností a jejich etnické paličatosti, jejich zcela jiného pohledu na Ameriku a starých lží jejich rodičů by americká literatura byla úplně jiná — a Spojené státy americké by bez ní byly úplně jinou, mnohem nudnější, bělejší zemí.

Německo bylo doposud vždy velmi úspěšné, pokud jde o  to integrovat při-stěhovalce a  cizince do  té míry, až jsou k nerozeznání od jiných občanů, tak jako hugenoti a Poláci v Porúří, nebo někoho okrádat, vyhnat a zničit, tak jako tomu bylo s Židy. Je na čase v tomto ohledu něco změ-nit — a proč ne romány, divadelními hrami a recenzemi? Dovedu si představit méně zábavné revoluce. ▨

Článek otištěný se svolením týdeníku Die Zeit přeložila Tereza Semotamová

Vůle společenství je v této zemivšemocná, a když někdoexcentricky vyslovísvůj názor nahlas,zavládne podezření,které je v rámciNěmecka patologické.

22

Východ — západ:Jak jsem utíkala z Ukrajiny na Ukrajinu

Reportáž ▪ Text, foto Viktoria Kryjatová (Виктория Крят),т

narozena 1987 ve městě Krasnyj Luč v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny, novinářka.

23

Jsem Ukrajinka. Je to moje identita. Dříve jsem o tom nepřemýšlela. Dokudnad hlavním náměstím mého městanezačala vlát ruská vlajka. Nepřinesli ji agenti FSB ani žádní ozbrojenci. Vyvěsily ji dvě stovky mých spoluobčanů. Vyzývali tím Putina a Rusko, aby přišli. Ty hlučné výzvy však probudily cosi jiného, cosizlého, nenasytného, jakousi nestvůru, která nezná slitování. Probudily válku. A tisíce lékařů a učitelů, podnikatelů a žen v domácnosti, manažerů a studentů, horníků a důchodců musely utíkat. V létě 2014 opustili své domovy, práci, přátele. V městech zachvácených válkou ti lidé zanechali celý svůj život, stali se z nich uprchlíci bez práce, bez domova a s nejasnou budoucností. A já jsem jedna z nich.

Myslela jsem, že umřuVěřím v demokracii. Proto když na jaře v mém městě probíhaly první demonst-race proti kyjevské vládě, snažila jsem se je pochopit. Pracovala jsem jako novi-nářka v místní televizi a mým úkolem bylo právě o těchto událostech informovat. Ne-líbilo se mi, co se na těch shromážděních říká. Byla jsem ale přesvědčena, že pokud lidé žijí v demokratické zemi, mají právo se vyjádřit. Můj názor se brzy změnil. Změnila se totiž i rétorika těch demon-strací. Vzpomínám si, jak jedna žena pro-hlásila, že se vydá do Kyjeva na ruském tanku. Jak lidé křičeli, že se chtějí stát součástí Ruska. Říkali, že Ukrajina už ne-existuje.

První zátarasy se objevily ještě před re-ferendem 11. května. Aktivisté — tehdy to ještě nebyli teroristi nebo domobranci — postavili na přístupových cestách do města stany a vyvěsili vlajky. Nějakou dobu byla

24

mezi těmi vlajkami i jedna maličká ukra-jinská. Za několik dní ji sundali. A stanynahradila opevněná stanoviště s  beto-novými deskami a pytli s pískem. Obje-vily se tam zbraně. V té době nebylo nictěžkého obstarat si automat. Lidé si proněj jezdili do sousedního města. Nechalitam své osobní údaje a dostali „železnéhokamaráda“. A  jednou automaty jen takházeli z projíždějícího náklaďáku a bralsi je každý, kdo měl zájem. Není divu, ževelmi brzy propuklo to, čemu se v našízemi říká bezpráví. Uprostřed bíléhodne vyrabovali několik obchodů. Ozbro-jení zločinci vtrhávali do domů bohatýchobčanů, brali si peníze a  cennosti. Za-čali lidem brát auta. Největší zájem mělibandité o  teréňáky a  vozy prestižníchzápadních značek. Ta auta potom jezdilapo městě, už ale neměla žádnou poznávacíznačku.

Ani naše televizní stanice nezůstalastranou pozornosti. Domobranci potřebo-vali nějaký „informační nástroj“. Ve snazepřesvědčit nás o své touze po spoluprácizačali k nám ti lidé přicházet do redakcese zbraní v ruce. Nikdy nezapomenu na tenden, kdy jsem vyšla na chodbu a uviděladeset mužů se samopaly. Zůstala jsemstát jako přimrazená, netušila jsem, jak se

mám chovat a co mám dělat. Zmohla jsem se na jediné — abych sebrala svůj notebook a utekla z redakce. Nikdo mě nezadržel. Po-tom ti lidé začali chodit tak často, že jsme si s kolegy zvykli.

Vzpomínám si, jak v mém městě pro-běhl první letecký úder. Zahynul jeden civilní obyvatel. Stalo se to jen pár kilome-trů od domu, kde jsem bydlela. Brzy ráno. Probudil mě zvuk letícího letadla. Znělo to, jako kdyby bylo tak blízko, že mi co nevi-dět vlétne do okna. A potom zazněl výbuch. Ležela jsem a třásla se strachy. Hlavou mi běžela jediná myšlenka: „Teď umřu…“

Utíkej, děvče!Dlouho jsem nechtěla z města odjet. Měla jsem tam rodinu, člověka, kterého mám ráda, své přátele i práci. Stalo se ze mě ale štvané zvíře. Internet byl plný zpráv o úno-

sech a  bití novinářů a  proukrajinských aktivistů. Pořád jsem měla pocit, že teď přijdu na řadu já. Na ulici jsem se neustále ohlížela, a když se objevilo nějaké pode-zřelé auto, pokaždé jsem se dala na útěk. V noci jsem se probouzela a zdálo se mi, že na schodišti slyším kroky. Žít bylo najed-nou nemožné. Navíc se boje posouvaly čím dál blíž k městu.

Koncem července přišlo rozhodnutí — odjedu. Moje stará kamarádka z Kyjeva mi nabídla, abych se přestěhovala k ní. Vzala jsem malý kufr a do něj naskládala jen to nejnutnější. Autobusy z města odjížděly je-diným směrem — do Charkova. Také se dalo odjet do Ruska, ale jen po vlastní ose nebo taxíkem. Když jsem přišla k pokladně, abych si koupila lístek, zmocnila se mě panika. Ve frontě stály desítky lidí. A všichni chtěli odjet se svými rodinami. Lístek jsem si ne-koupila. Měla jsem ale štěstí! Ukázalo se, že odjet chtějí také jedni moji přátelé, kteří měli vlastní auto. Chybělo jim jediné — ben-zin. Dováželi ho tehdy jen velmi málo a vše-chen ho přidělovali domobrancům. Běhala jsem po městě křížem krážem a nakonec jsem našla lidi, kteří nám benzin prodali. Stál dvakrát tolik co předtím, ale byli by-chom za  něj dali všechny poklady světa.

V autě nás bylo šest. Mladý manželský pár, matka s šestiletou dcerou a já s jed-nou kolegyní, kterou jsem přemluvila, aby odjela společně se mnou. Vyjeli jsme brzy ráno, abychom se dostali do autobusové kolony: bylo to tak bezpečnější. Byli jsme tak nervózní a napjatí, že jsme ani nemohli mluvit. První kontrolní stanoviště… druhé kontrolní stanoviště… třetí kontrolní sta-noviště… A to je vše, jsme na ukrajinské straně. Jako zázrakem se nám to povedlo. Nedostali jsme se pod palbu. Nikdo nás ni-jak zvlášť nekontroloval. Jednoduše jsme předložili doklady a  zalhali domobran-cům, že jedeme přes Charkov do  Belgo-rodu v  Rusku. U  Slavjansku jsme viděli následky války: zničené domy, mosty vy-hozené do povětří, začouzenou vojenskou techniku. Potom jsme ujížděli jako s větrem o závod. Během desetihodinové jízdy jsme nezastavili, ani abychom se naobědvali. Tak moc jsme chtěli uniknout z té strašné noční můry.

↑ Demonstrace

↑ První letecký útok v mém městě

Následky války →

27

Kyjev nás přivítal obvyklým životemhlavního města: hluk aut, pospíchající lidé,spousta obchodů a kaváren. Byli jsme una-vení. Pocítili jsme, jak z nás padá napětí.A  jenom strach o  ty, kteří zůstali doma,nám bránil plně zakusit štěstí a vytouže-nou svobodu.

Zbyteční lidé své zeměBěhem prvních dnů v Kyjevě jsem mnohoklidu nezažila. Na  okraji mého rodnéhoměsta se rozpoutaly boje mezi domobrancia ukrajinskými jednotkami. Internet byl tr-vale odpojený a také mobilní spojení častovypadávalo. Občas se mi ale přesto poda-řilo spojit se s rodinou, a tak jsem se dozvě-děla, že maminka jednou utíkala z prácedomů doslova v dešti střel. Že doma častovypínají proud a neteče vůbec žádná voda.Nějaké potraviny v obchodech pořád ještějsou, ale zajít si na nákup je nemožné —po městě se střílí. Někteří obyvatelé přes-pávají ve sklepě. Okna jsou zalepená lepicípáskou, aby se při výbuchu po bytě neroz-létly skleněné střepy.

Za týden se mi konečně podařilo zaří-dit odjezd maminky a sestry. Víc než mě-síc strávily v Charkově. Pronajaly si tammalinkou místnůstku na ubytovně: starýnábytek, upatlané zdi, společná kychyně,záchod i sprcha. Za oknem se ale nestříleloa nic je neohrožovalo. To bylo štěstí!

Chtěla jsem pomoci mamince a sama se nějak zařídit v novém bydlišti, a tak jsem se rozhodla, že si najdu práci. Posílala jsem svůj životopis, kam jen to šlo. Nikdo mi ale neodpovídal. Nebyla jsem sama, kdo na takový problém narazil. V Kyjevě je spousta práce. A obstarat si ji není nic těžkého. Je to ale nekvalifi kovaná práce: nakladači, servírky, pokladní, uklízečky. Představitelé intelektuálních profesí zů-stali „na suchu“. Novinářům, právníkům a manažerům, kteří přijeli z doněcké a lu-hanské oblasti, v hlavním městě nabízeli dva až tři tisíce hřiven (100–150 euro). Při-tom pronájem jednopokojového bytu dnes přijde na čtyři tisíce (zhruba 200 euro).

Také s ubytováním mají uprchlíci v Ky-jevě těžkosti. Nemají nás tady rádi. Mnozí nás považují za zrádce a separatisty. Vy-světlovat, že je to právě naopak, k ničemu nevede. Proto lidem z doněcké a luhanské oblasti nechtějí pronajmout byt, anebo za něj požadují přemrštěnou cenu. U své kyjevské kamarádky jsem strávila mě-síc. Potom jsem se přestěhovala do ho-telu, kde pokoj přišel na méně peněz než pronájem bytu. Žádné bezplatné bydlení pro uprchlíky hlavní město nenabízelo. A  i kdyby se něco takového našlo, bylo by to vyhrazeno pro rodiny s dětmi a dů-chodce.

Nejvíc mě ale uráželo, když se mě ptali: „Proč jsi neodjela do Ruska?“ Jednoduše jsem nevěděla, co mám na takovou otázku odpovědět. Narodila jsem se na Ukrajině, žijí zde moji rodiče, ovládám ukrajinský jazyk a  znám dějiny své země. A  když se to vezme kolem a kolem, spoustu let jsem tu svědomitě platila daně. Jakým právem mně, ukrajinské občance, kladou takovou otázku? Nechávala jsem ji bezodpovědi.

Tak tomu ale není všude a se všemi. Pře-sídlencům hodně pomáhají dobrovolníci. Zásobují uprchlé občany jídlem, oblečením a ložním prádlem, pomáhají jim najít práci a bydlení. Pořádají akce pro děti. Dospě-lým poskytují psychologickou pomoc. Je ne-příjemné si něco takového připouštět, ale za posledního půl roku se v zemi objevila spousta příživníků; lidí, kteří si z toho či onoho důvodu nehledají práci a bydlení, ne-snaží se vybudovat si život na novém místě; lidí, kteří si zvykají žít na cizí účet a jsou přesvědčeni, že jejich neštěstí všechny ko-lem zavazuje, aby jim pomáhali. Nemluvím o starých lidech a dětech. Jedná se o do-spělé, zdravé a silné lidi. Setkala jsem se s uprchlíky, kteří dostali bydlení, nábytek, oblečení, jídlo i práci. A přesto pro Ukra-jinu a všechno, co se s ní spojuje, nemají dobrého slova. Nechtěla jsem být jako oni. A tak jsem bušila na všechny možné dveře a hnala se za každou příležitostí, která se naskytla, abych se vyhrabala z jámy, do níž mě život shodil.

Hrála jsem komparz v televizních se-riálech, kde za deset hodin práce platili pět euro. Jednou jsem dokonce za peníze zametala ulice. Nestyděla jsem se. Věděla jsem, proč to dělám. Věděla jsem, že po-kud sama nepřiložím ruku k dílu, nikdo se o  mě a  o  mé blízké nepostará. Byla jsem ochotná vzít jakoukoli práci. Bre-čela jsem, propadala beznaději, ale potom jsem vždycky sama sebe umluvila a nikdy jsem se nevzdala. Žádala jsem o pomoc každého, koho jsem znala. Nepotřebovala jsem cizí peníze, jídlo nebo oblečení. Po-třebovala jsem práci.

A štěstí se na mě usmálo. Z ničeho nic se na mě obrátilo několik časopisů, abych pro ně psala. Doporučili mě moji přátelé. Při po-hovorech jsem se snažila chovat zdrženlivě

↑ Válka v mém městě

↑ Život lidí ve městě za války

28

a důstojně. V skrytu duše jsem ale byla takšťastná, že si mě někdo konečně všiml, žese mi chtělo skákat do vzduchu a potenci-álního zaměstnavatele samou radostí obe-jmout. Ani dnes žádnou práci neodmítám.Maminka a sestra se vrátily domů. Musímjim pomáhat morálně i fi nančně. A mojenejvětší přání je jednou provždy je odtuddostat.

Návrat do města duchůKoncem podzimu jsem stesk po domověa rodině už nedokázala dál snášet. A roz-hodla jsem se, že se vydám do  rodnéhoměsta. Vlakem jsem dojela do Slavjansku.Město, které ovládli jako jedno z prvnícha které mezitím už dávno osvobodila ukra-jinská armáda. Život se tu zase rozběhl.Střelba je už jen vzpomínkou. Válku připo-míná rozbité sklo. A všude jsou vidět žlutéa modré květy jako talismany na ochranupřed návratem teroristů.

Cestou ze Slavjansku jsem se dostala do malé osady jménem Semjonovka. Právě zde byl dopad bojů o Slavjansk silnější, než kde jinde. Před válkou zde fungovala velká psychiatrická klinika. Zůstaly z ní jen tro-sky. Utrpěly i domy civilních obyvatel.

V mém rodném městě na takovou zkázu nenarazíš. Dosud ale nebylo osvobozeno a já nevím, co je horší. Cestou domů jsme projížděli přes několik kontrolních stano-višť. Zkontrolovali nám doklady a pustili nás. Přímo ve městě vládlo naprosté ticho. Lidé stále ještě chodí do práce, i když nedo-stávají výplatu. Také si zajdou do obchodu. Ale většinou se snaží příliš domovy neo-pouštět. Proto jsou ulice úplně pusté. Jediné místo, kde lze narazit na větší množství lidí, je tržiště v centru města.

Ceny potravin stouply, ale ne o mnoho. Už půl roku se ve městě nevyplácejí dů-chody ani žádné jiné sociální dávky. Dů-

↑ Slavjansk

29

chodci jezdí na svobodné ukrajinské území a snaží se, aby jim jejich peníze proplatili tam. Jeden můj známý lékař mi pověděl o neofi ciální statistice, kterou si zdravot-níci vedou. Od začátku války v mém městě zemřelo hlady 85 lidí. Patnáct lidí se obě-silo. A to jsou jen ti, o kterých je to známo. Domobranci dvakrát nebo třikrát rozdávali humanitární pomoc. Pokaždé se na ni stály strašné fronty. Docházelo k hádkám a pra-nicím. Všechny potraviny z humanitární pomoci s výjimkou masových konzerv jsou ukrajinského původu.

Kdo je v našem městě pánem, těžko říct. Nachází se na území takzvané Luhanské li-dové republiky. Vojenské velení mají přitom v rukou lidé, kteří si říkají donští kozáci. Čas od času mezi nimi propukají ozbrojené konfl ikty. Jejich příčinou je pravděpodobně uhlí. Toho jsou v okolí města stále ještě ob-rovské zásoby. A dosud se vyváží na ukra-jinské území. Najednou může vyjet až tři-cet náklaďáků, z nichž každý veze nejméně dvacet tun uhlí. A to je několik tisíc euro. A žádná kontrolní stanoviště tyto kolony nezadrží.

Znovu jsem odjela. Bez strachu, bez lí-tosti. Nemyslím, že by město, v němž jsem žila a které jsem měla ráda, mohlo být ještě někdy jako dřív. Ani já sama nebudu.

P. S.Válka pokračuje. Nejisté příměří neustále narušuje střelba a objevují se další a další oběti, jak mezi civilním obyvatelstvem, tak mezi vojáky. Mám dva kamarády. Jeden z nich bojuje v dobrovolnickém praporu, druhý na straně domobrany. Komu z nich mám přát smrt? Nepřeji ji nikomu.

Ať už ta válka skončí. Nemá žádný smysl. Smysl je jen v životě, který naplňuje každý můj den. Po tom všem, co jsem pro-žila, nepřestávám Bohu děkovat za to, že mé srdce pořád ještě bije. Že jsem všechno to šílenství přežila! Když jsem dostala ta-kový dar, není už nic, za co bych mohla ne-besa prosit. ▨

Z ukrajinštiny přeložil Marek Sečkař

← Semjonovka