NN

NÁHORNÍ KARABACH

� kulturní a náboženský konflikt, který má své kořeny již na začátku20. století, kdy byl Náhorní Karabach (NK) součástí carského Ruska.Jde o oblast, která se nachází na území Ázerbájdžánu, je však osídlenápřevážně Armény.

Za důležitou předehru konfliktu je možné považovat etnické napětív oblasti, které v roce 1905 přerostlo v otevřenou tatarsko – arménskou vál-ku. Další krize vypukla v roce 1917, kdy došlo k arménskému rabovánía pálení muslimských částí Baku a k následné pomstě muslimské populacepo dobytí města tureckými vojsky. Po porážce Turecka v první světové vál-ce západní spojenci na základě smlouvy ze Sévres (1920) zahrnuly do bu-doucího arménského státu nejen značnou část Východní Anatolie, ale takéNachičevan a většinu území NK. V roce 1921 však sovětská vláda na zákla-dě mírové smlouvy s kemalistickým Tureckem sporné území Karabacha Nachičevan vrátila Ázerbájdžánu.

Současný konflikt byl zahájen v roce 1988 drobnými srážkami meziÁzerbájdžánci a Armény, ale novou dimenzi dostal v roce 1991. Nejprve sekarabaští Arméni v referendu vyslovili za připojení oblasti k Arménii a ná-sledně vyhlásili vznik samostatného státu, který dostal název Náhorní ka-rabašská republika (NKR). V letech 1992 až 1994 probíhal konflikt, kterýbyl ovlivněn rozsáhlou vojenskou pomocí Moskvy. V jejím důsledku kara-bašsko – arménské síly ovládly drtivou většinu území bývalé autonomníoblasti, území mezi ní a Arménskou republikou – tzv. lačinský koridor, kte-rý poskytuje nejkratší spojení NK s územím Arménie a také území na jihuu hranic s Íránem.

V důsledku konfliktu došlo k prudkému zhoršení vztahů Arméniea Turecka, které vystupovalo jako důsledný spojenec Ázerbájdžánu. Kdyžse arménské jednotky dostaly až do blízkosti íránské hranice a jejich dal-ší postup hrozil kolapsem Ázerbájdžánu, do řešení konfliktu vstoupil i Írán.

247247

V roce 1993, když hrozila arménská invaze i do ázerbájdžánské enklávyNachičevan na íránských hranicích, nekompromisní postoj obou zemí za-bránil její arménské anexi.

Do řešení konfliktu se následně zapojila Organizace pro bezpečnosta spolupráci v Evropě – OBSE (�). V roce 1994 zprostředkovala příměřía iniciovala vznik tzv. Minské skupiny s cílem vypracovat návrhy na řešeníkonfliktu. Následně rozhodla o vytvoření a vyslání mnohonárodního míro-vého sboru. Protože však nedošlo k uzavření dohody o ukončení vojenské-ho konfliktu, mírová mise OBSE se neuskutečnila. I když se periodicky ob-jevují nejrůznější iniciativy s cílem dosáhnout rozhodujícího průlomu v ne-úspěšných jednáních, konfrontační stanoviska obou stran to neumožňují.Arménie argumentuje právem karabašských Arménů na sebeurčení, Ázer-bájdžán trvá na principech obsažených v Závěrečném aktu Helsinské kon-ference(�) o státní svrchovanosti a územní integritě.

NKR se deklaruje jako nezávislý stát, který ale nebyl žádným státemoficiálně uznán. Z pohledu Ázerbájdžánu je územím okupovaným Arméniía NKR loutkovým režimem, se kterým odmítá jednat. V roce 2006 byla v re-ferendu přijata nová ústava, která vedle oficiálního názvu umožňuje použí-vat název Arcašská republika, jež vychází z názvu historické arménské pro-vincie.

V roce 2007 se zástupci Arménie a Ázerbájdžánu spolu se zástupciUSA, Ruské federace (RF) a Francie dohodli na Základních principech mí-rového řešení konfliktu (tzv. madridské principy). V roce 2008 na pozadíkonfliktu mezi RF a Gruzií zasáhlo do mírového řešení konfliktu i Turecko.Jeho prezident uskutečnil historickou návštěvu Arménie, v rámci které na-vrhl vytvořit Platformu pro bezpečnost a spolupráci na Kavkaze. Měla bypracovat ve složení Turecko, RF, Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán a vypraco-vat nový mechanizmus prevence konfliktů na Kavkaze.

Současně se na základě iniciativy ruského prezidenta D. Medveděvauskutečnilo střetnutí představitelů obou zemí na nejvyšší úrovni. Došlok podpisu Deklarace o pěti bodech: obě dvě strany budou usilovat o zlepše-ní situace na jižním Kavkazu cestou politického řešení konfliktu na základěmezinárodního práva; s odvoláním na výsledky Madridské schůzky potvr-dila význam činnosti Minské skupiny OBSE; závazek obou stran pokračo-vat v jednání na vysoké úrovni; iniciovat další kroky k vyřešení konfliktu;souhlas s vytvořením podmínek pro realizaci opatření na posilnění důvěry,včetně rozmístění jednotek na udržení míru.

Dále též: Jižní Kavkaz;

SLOVNÍK MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

248

NÁMOŘNÍ PIRÁTSTVÍ

� násilné odcizení převáženého zboží, lodi samotné a velice často i zajetíposádky. Význam pirátství jako bezpečnostní hrozby potvrzuje i fakt,že bylo jako jeden z prvních zločinů univerzálně odsouzeno a uznánojako vážný „mezinárodní“ přečin.

V posledních dvou stoletích bylo pirátství jako bezpečnostní fenoménpostupně odstraněno a minimálně od druhé poloviny 19. století do součas-nosti přestalo být považováno za bezpečnostní riziko. Na přelomu 21. sto-letí se však objevily nové faktory, v jejichž důsledku došlo k unikátnímurozvoji tohoto fenoménu:

� rozpadem centrální somálské vlády skončila i ochrana somálských te-ritoriálních vod a ve zkrachovalé zemi se pirátství stalo pro některápřístavní města dominantním zdrojem příjmů (vysoké výkupné);

� piráti stále častěji využívají nejmodernějších technologií (rychlé malémotorové čluny s GPS navigací a nejmodernější telekomunikační pros-tředky) a mohou operovat i několik stovek mil od pevniny;

� posádky lodí mohou být rychle přemoženy, protože moderní dopravnílodě obsluhují málo početné posádky a podle mezinárodního právanení možné na civilních lodích držet zbraně (kromě osobní zbraně ka-pitána).

V současnosti se pirátské aktivity koncentrují v několika centrech: ko-lem pobřeží Somálska a úzkého Adenského zálivu; Malacký průliv meziMalajsií a Indonésií; Guinejský záliv a pobřeží Nigérie.

Problém vypořádat se s pirátstvím je však poměrně složitý. Mezi hlav-ní příčiny patří: požadavek absolutní kontroly oblasti velikosti jednoho mi-lionu čtverečních námořních mil s vysokou hustotou provozu, problémpřesného definování aktu pirátství, podmínek za jakých může být osobapovažována za piráta a vymezení legislativní pravomoci zacházení s tako-vou osobou apod.

Mezi základní dokumenty patří Haagská úmluva o otevřených mo-řích (1958), která zaručovala svobodnou námořní plavbu mimo teritoriálnívody na otevřených mořích, vymezovala základní pravidla chování v nicha obsahovala i definici činů, které se považují za pirátství. Toto základní vy-mezení bylo následně přeneseno do Úmluvy OSN o mořském právu(1982). Další rozšíření vymezení a upřesnění toho, co lze považovat za pi-rátský akt, obsahuje Úmluva OSN o potlačení nezákonných činů protibezpečnosti námořní plavby (1988), která již daleko přesněji reagovala naproměny moderního pirátství s ohledem na jeho možné napojení na

��� N ���

249249

Nám

ořnípirátství

terorismus. Tyto dokumenty a úmluvy sice přesněji vymezují danou prob-lematiku a práva, ale neurčují žádné povinnosti a závazky.

Důležitým faktorem boje s pirátstvím je existence mezinárodních or-ganizací, které se zabývají monitoringem a poradenskou činností. Jde pře-devším o Mezinárodní námořní organizaci (International Maritime Orga-nization) spadající pod OSN a Mezinárodní námořní kancelář (Interna-tional Maritime Bureau).

Právní stránka boje s pirátstvím má své nedostatky především v po-měrně vágním vymezení pravomoci státu při zadržení lodi a posádky pode-zřelé z pirátství. Mezinárodní dohody dávají sice jakémukoli státu možnostza splnění určitých podmínek piráty zadržet a soudit je na základě svélegislativy, ale toto právo je užíváno jen výjimečně. Mezi hlavní faktory,které stěžují praktické využívání tohoto práva lze zařadit:

� politicko-diplomatický faktor – stát nechce ohrozit své vztahy s jinýmstátem či státy, jejichž občané patří mezi zadržené osoby;

� legislativní faktor – nedostatečná ratifikace přijatých mezinárodníchúmluv a absence jejich sladění s vnitřními zákony daného státu;

� interní faktor – pro stát je společensky a legálně neúnosné trestat obča-ny cizího státu za činy, které nebyly přímo namířené na občany či ma-jetek státu, který je zadržel. Východiskem může být předání zadrže-ných pirátů k soudu do třetí země. V roce 2009 se touto zemí stalaKeňa, která se bilaterálními smlouvami zavázala piráty převzít, zadr-žet a zahájit s nimi soudní proces.

Neméně závažným problémem je neschopnost „selhávajících“ států(�) (např. Somálska) zajišťovat právo a pořádek v rámci svých teritoriál-ních vod. Dokazují to rezoluce OSN, které povolují i ozbrojené akce protipirátům v jeho pobřežních vodách, i když současně narušují suverenitu so-málského státu.

Mezinárodní společenství reagovalo několika opatřeními: Rada bez-pečnosti OSN přijala rezoluci č. 1851/ 2008, která povoluje státům nasaze-ní vojenského námořnictva a za pomoci svých vojenských lodí vést akceproti somálským pirátům. V roce 2007 došlo k nasazení vojenských plavi-del Francie, Kanady, Dánska a Nizozemska, ke kterým se připojily postup-ně vojenské lodě USA, Ruské federace, Číny, Indie, Japonska a dalšíchzemí. Od roku 2008 operuje v somálských vodách také flotila vojenskýchplavidel NATO (operace Ocean Shield) a Evropské unie (operaceATALANTA). Mají za úkol monitorovat potenciální hrozby, odstrašovata v případě napadení intervenovat i s použitím zbraní a zadržet podezřeléosoby, plavidla výzbroj.

SLOVNÍK MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

250

Je stále patrnější, že úspěch může mít jen kombinace účinné meziná-rodní koordinace zaměřené na kontrolu těchto mořských oblastí spolus existencí výkonných vlád schopných prosazovat zákony a zajistit alespoňminimální možnosti ekonomické obživy obyvatelstva na pevnině.

Dále též: selhávající státy.

NASTOLENÍ MÍRU(Peace-making) – pojem označující formu krizového managementu

nebo mírové operace. Charta OSN ji podle čl. 33 kapitoly VI definuje jakoakci, která přivede znepřátelené strany k řešení konfliktu mírovými pros-tředky: jednáním, vyšetřováním, zprostředkováním, smiřovacím jedná-ním, arbitráží, soudním konáním, využitím regionálních orgánů, regionál-ních dohod nebo jinými mírovými prostředky.

Zkušenosti dokazují, že účinek diplomatických prostředků se zvyšujei hrozbou použití vojenských prostředků. Může se jednat o nepřímou for-mu podpory (přesuny vojenských sil, cvičení, plánování zásahu vojen-ských sil) nebo o přímou podporu formou konkrétního použití různýchčástí vojenských sil.

Dále též: mírové operace (mise) OSN;

NELETÁLNÍ ZBRANĚ

� netradiční bojové prostředky, které při svém použití neničí živou sílu,ale jen ji na určitý čas vyřazují z činnosti. Jde o součást americké kon-cepce boje ze začátku devadesátých let 20. století a vychází z idey, ževálky nebo boj proti terorizmu by neměly ohrozit nezúčastněné civilníobyvatelstvo. Mezi základní druhy patří:

� optické a laserové záření – intenzivní záření koherenčního a neko-herenčního světla vyvolávající dočasné oslepnutí nebo zničení op-tických senzorů potřebných na monitorování a navádění řízenýchstřel na cíl;

� nejaderné elektromagnetické impulzy a mikrovlny s vysokouenergií – narušující činnost mozku a centrální nervové soustavya umožňující vyřadit z činnosti výpočtovou techniku či vyvolat ex-ploze muničních skladů a minových polí;

� zvukové a ultrazvukové vlny – způsobující dezorientaci lidí, ne-volnost až křeče, strach, davovou paniku a demolující technikua stavby;

��� N ���

251251

Nastolením

íru