O kytovce i jejich biologii se lidé zajímaliodedávna (o čemž svědčí v historii např.krásné fresky v královském paláci Knóssosna Krétě) a různými způsoby, protože častosloužili jako zdroj velrybářských produk-tů. V současnosti je dost výnosné od větvíturistika spojená s po zorováním těchtozvířat.

Kytovci ve sbírkáchKytovčí těla se v minulosti průmyslověvyužívala (a v některých zemích v rozpo-ru s mezinárodními úmluvami i nadálevyužívají), např. pro maso, spermacet (tukz hlavy vorvaně), ambru, kostice apod.Zbytky zpracovaných nebo náhodně vyvr-žených jedinců se snadno staly zdrojemzajímavých přírodnin a zoologicky cenné-ho materiálu. Pro sbírky byly nejzajíma-vější tři části jejich těl: jakékoli velkékosti (např. dolní čelisti), dlouhé penisynebo kly arktických narvalů (Gregorová2007). Velké kosti mohly dokládat exis -tenci velryb, protože díky biblickému Jo ná -šovi byl velrybí motiv (a tedy i povědomío takových zvířatech) značně rozšířen. Dol-ní čelist velryby je např. vy stavena (s kost -mi pleistocenního srstnatého nosorožcea mamuta) ve Wawelské katedrále v Kra-ko vě. Transport takových částí kostry

musel být namáhavou záležitostí a zřej-mě i zajímavou podívanou. K nám se takdo stala za třicetileté války dolní čelist vel-ryby grónské (Balaena mysticetus) spolus pravou lopatkou a krčním žebrem jakoválečná kořist císařského zbrojíře generá-la Martina Maxmiliána Golče (viz dále).

Dlouhé vysušené kytovčí penisy bývalyzpestřením kabinetů přírodnin a kuriozitna šlechtických sídlech. Zajímavé ale je,že dva exempláře jsme našli s RůženouGregorovou z Moravského zemského mu -zea v Brně ve sbírkách Strahovského kláš-tera v Praze (obr. 3), kde byly označoványza sloní choboty. Tato poněkud výstředníčást kytovčího těla představovala vlastnějednu z mála získatelných, zohledníme-li,že jde o zvířata zavalitá bez jakýchkoli vy -stupujících tělních částí. K nápadnosti to -ho to orgánu také přispívá fakt, že po smrtizvířete se uvolní z břišní dutiny a velicedlouho odolává rozkladu. Oproti kostemse penis nemusel tolik odmašťovat a navícnebyl těžký pro transport.

Ideální kuriozitou byly samozřejmě klynarvalů (Monodon monoceros), neboť před -stavovaly doklad bájného jednorožce.Prášek z narvalího klu byl ceněným lékemstředověké Evropy. Vazba klu narvalaa jednorožce je u nás hezky čitelná např.

ve Státním zámku v Lednici nebo v Hos-pitalu v Kuksu (obr. 4), kde jsou kly při-pevněny na dřevěné hlavy podobné koň-ským (v Lednici navíc s „kozí“ bradkou).

Od 19. stol. se v různých zámeckýcha muzejních sbírkách objevuje kytovčímateriál vesměs menší a méně výstřední,ale o to vědecky hodnotnější. Jde obvykleo lebky, popř. i celé kostry kytovců.

Kytovci v našich sbírkáchFakt, že je u nás na různých místech ucho-ván zajímavý a vědecky hodnotný ma -teriál velkých kytovců, zřetelně proká-zal Vratislav Mazák ve své poutavé knizeKytovci (edice Zvířata celého světa, díl 12.,Státní zemědělské nakladatelství, Praha1987). Najdeme v ní údaje o slavné úplnékostře plejtváka myšoka (Balaenopteraphysalus) v Národním muzeu v Praze,spodní čelisti velryby grónské ve sbírkáchVlastivědného muzea v České Lípě (kterouobjevil s Miroslavem Honců v r. 1983), jižzmíněné pravé čelisti s lopatkou a krčnímžebrem rovněž velryby grónské v děkan-ském kostele sv. Františka Serafinskéhov Golčově Jeníkově a kompletní kostřeplejtváka malého (B. acutorostrata) vesbírkách Anatomického ústavu 1. lékařskéfakul ty UK v Praze (obr. 1).

Před několika lety jsem projevil zájemprohlédnout si sbírky kytovců v Národnímmuzeu a ve spolupráci s Petrem Bendouz této instituce postupně vznikl pokuso katalogizaci a revizi materiálu těchtosavců Národního muzea s přičleněnímsbírky katedry zoologie Přírodovědecké fa -kulty UK a Anatomického ústavu 1. lé kař -ské fakulty UK v Praze. Veškerý námi pře-určený a zkompletovaný materiál v po čtu232 položek jsme publikovali v ČasopiseNá rodního muzea (Robovský a Benda2006). Od té doby jsme ale narazili na jinékytovce a navíc jsme oslovili regionálnímuzea a ostatní kulturní instituce (zámky,hrady a kláštery). Díky tomu se nám poda-řilo s pomocí ochotných kolegů rozšířitmateriál na našem území o dalších 37položek. Přestože jsme si vědomi toho, ženám určité procento exponátů uniklo (pře-devším v kabinetech základních a střed-ních škol), domníváme se, že oba našekatalogy zahrnují většinu materiálu patří-cího kytovcům na území ČR – čítají dnespřibližně 270 položek. Případný zájemcemůže najít detailní informace v obou na -šich přehledech (druhý vyšel v časopiseLynx, 2009, 40: 141–152).

Pokud zde zmíním alespoň nejzáklad-nější informace, tak se podařilo najít zá -stupce 26 z 84 dnes uznávaných druhůkytovců, a to z 9 nyní uznávaných čeledí.V našich sbírkách tak chybí jen zástupciče ledí plejtvákovcovití (Eschrichtiidae)a velrybkovití (Neobalaenidae). Vorvaňov-ci (Ziphiidae) jsou ale zastoupeni jen jed-nou nekompletní čelistí. Největší početpo ložek je uložen v muzeích velkých měst,zatímco materiál v regionálních muzeích,zámcích, hradech či klášterech bývá za -stou pen často jen několika exempláři –

živa 3/2010 XXXVII

1

1 Sbírky Anatomického ústavu1. lékařské fakulty Univerzity Karlovyv Praze obsahují i kompletní kostru plejtváka malého (Balaenoptera acuto-rostrata). Foto A. Pospěch

Jan Robovský

Stopy kytovců v České republice

Pomineme-li krátký historický přístup českého království k moři, řadí se nášstát k typickému vnitrozemí. Přestože kytovci ve své evoluci několikrát vytvo-řili sladkovodní formy, ani jedna z nich nežije v evropských řekách, a proto pronás zůstávají poměrně vzdálenou až exotickou skupinou. Máme tedy ale spoňnějaké kytovce ve sbírkách a zabývali se jimi někteří čeští vědci?

nicméně i zde lze najít velice vzácné kusy.Nejbohatší sbírky má Ná rodní muzeum(174 položek), sbírky Anatomického ústa-vu 1. LF UK čítají 30 položek, katedryzoologie PřF UK v Praze 22 položek, Měst-ské muzeum a knihovna Čáslav 8 a potřech položkách je uchováno ve Strahov-ském klášteře v Praze, Muzeu východníchČech v Hradci Králové a Zoologickém mu -zeu v Protivíně.

Pokud bychom chtěli přiblížit druhovéspektrum, tak v těchto sbírkách můžemenarazit kromě již výše uvedeného na kulo -hlavce (Globicephala; pět lebek), kosatky(Orcinus; dvě lebky, dva zuby), běluhy(Delphinapterus; tři lebky), několik lebeka větší počet klů narvala (z nichž největšíz Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíněje dlouhý 269 cm), čelist a dva izolovanézuby vorvaně (Physeter catodon; viz obr.2 a 12), dokonce dvě lebky velice vzácné-ho asijského sladkovodního delfínovceganžského (Platanista gangetica; obr. 8),jednu lebku delfínovce amazonského (Iniageof frensis; obr. 6) a delfínovce laplatské-ho (Pontoporia blainvillei; obr. 10), několikkompletních koster, lebek nebo koster kon -četin řady druhů delfínů (obr. 7) a sviňu chyobecné (Phocoena phocoena; obr. 5). Za(velikostně) největší nález můžeme pova-žovat dvě dolní čelisti velryby, zřejměgrónské (neznámého původu), na Státnímzámku Lednice, kde zůstávaly dosud skry-ty před zoology. Za nejbizarnější naleze-né položky považuji klitoris plejtvákamyšoka, oční bulvu plejtváka a další vy -sušené penisy těžko určitelných velkýchkytovců. Naše snažení odhalilo, že řadakulturních institucí primárně nezaměře-ných na sbírkové fondy může obsahovatvědecky hodnotné, vzácné či alespoň zají-mavé přírodniny a že je třeba takové sbír-ky prověřovat.

Bez nadšení to nejdeK získání kostry plejtváka my šoka proNárodní muzeum v Praze došlo pouze zá -sluhou celé řady entuziastů (např. Anto-nína Friče). S nad šením je také spojenosud přírodovědných sbírek v čáslavskémMěstském muzeu a v Zoologickém muzeuv Pro tivíně. Přírodovědné sbírky v Čá -slavi postupně zakoupil Josef Kaunický(1819–1908), který byl sice profesí ladi-čem pian a působil 25 let v Londýně, alejinak šlo o přírodovědného nadšence.Z dobových dokumentů uložených v čás -lavském muzeu vyplývá, že v Londýněnavštěvoval přednášky vynikajícího pří-

rodovědce Thomase H. Huxleyeho a snaddokonce komunikoval i s Charlesem Dar-winem. Za pracně ušetřené peníze kupo-val přírodniny, které byly poprvé vystave -ny v Čáslavi r. 1884. Jeho nadstandardněbohaté sbírky dnes můžeme vidět v histo-ricky stylových expozicích a z vlastní zku-šenosti mohu potvrdit, že na regionálnímuzeum obsahují řadu velice vzácnýchexponátů.

Soukromé Zoologické muzeum v Pro ti -víně je sice nově se rodící instituce (ve -řejnosti zpřístupněna od května 2010), kte-rá ale už nyní zahrnuje relativně rozsáhlésbírkové fondy – 1 200 exemplářů ob rat -lov ců různých skupin. Najdeme zde množ-ství zajímavých, ale i vědecky hodnotnýchaž unikátních exponátů, např. lebky noso-rožců, slonů, šelem, primátů apod.

Paleontologické nálezySoučasné území České republiky se v geo-logické minulosti několikrát nacházelov bezprostřední blízkosti moře, částečnědokonce i pod jeho hladinou. Nedávno senapř. podařilo objevit na sousedním Slo-vensku vskutku zajímavého středněmio-cenního kytovce z příbuzenstva delfínov-ce ganžského (Lambert a kol. 2008), a takse přímo nabízí otázka, zda i u nás bylinalezeni fosilní kytovci. Boris Ekrt měinformoval, že se v Národním muzeu v Pra-ze žádný fosilní kytovec nenachází, a takzatím víme jen o nálezu miocenní fosilieze Židlochovic (jižní Morava), kterou ze -vrubně prostudoval a publikoval v r. 1957náš význačný paleontolog Rudolf Musil.Usoudil tehdy, že jde o příslušníka plej-tváků s vazbami na vymřelé rody Mesoce -tus nebo Isocetus.

Velryba i na znaku a vlajceTouto zajímavostí (obr. 11) se může po -chlubit obec Kratonohy (okres HradecKrálové). Od tamější starostky Jitky Brá-dlové jsem získal zdůvodnění od heraldi-ka Miroslava J. V. Pavlů, který vyobrazeníspojuje s barokním znakem velryby nadomě U Jonáše v Pardubicích. Zajímavéje relativně přesné vyobrazení některýchdetailů (pozice nozder, spíše horizontálnítvar ploutve, kostice v horní části tlamynebo velký jazyk), včetně naopak zřetel-ných nepřesností (šupiny na těle, tvar prs-ních ploutví). Vlajková velryba má rýhy nahrdle typické pro plejtváky, ale celkovátělesná konstituce se nejvíce podobá vel-rybám v užším smyslu. (Pozn.: Podle kon-zultanta Poslanecké sněmovny Parlamen-tu ČR a heraldika Z. Svobody byly znaka vlajka uděleny sněmovnou 22. 10. 2008s popisem „v modrém pruhu do obloukubílá velryba se zuby a červeným jazykem“.)

Cetologie u násZe zoologů, kteří se věnovali i kytovcům,nesmíme opomenout několik osobností.� Ludwig Freund (1878–1953) byl přede-vším uznávaným parazitologem (studoval

XXXVIII živa 3/2010

32

4

2 Dva zuby vorvaně (Physeter catodon)ze sbírek Městského muzea a knihovnyv Čáslavi3 Dva vysušené kytovčí penisy a kelnarvala (uprostřed) v expozici Strahov-ského kláštera v Praze4 Působivě dlouhý a zachovalý kelnarvala (Monodon monoceros) coby rohbájného jednorožce. Foto archiv Národ-ního památkového ústavu, Správa Hospitalu Kuks

parazity u ryb a vši), ale také systematic-kým zoologem a srovnávacím morfo logem.Z hlediska srovnávací morfologie savců seintenzivně věnoval kytovcům a předevšímsirénám. Po vzniku Přírodovědecké fakul-ty Německé univerzity v Praze (1920) zdepůsobil v Zoologickém institutu. V r. 1939musel z institutu z rasových důvodů ode-jít a přenechat tam své materiály a sbírky;v r. 1945 byl poslán do vyhlazovacího kon-centračního tábora. Na štěstí přežil a poskončení války usiloval o pokračování vevědecké činnosti, ale působení v Česko-slovensku mu však bylo pro jeho německévzdělání a občanství odepřeno. A takr. 1949 přešel na univerzitu v Halle. Zaba-vený srovnávací mate riál L. Freunda senyní nachází ve sbírkách katedry zoolo-gie PřF UK v Praze. Z nejvýznamnějšíchstudií vývojové morfologie kytovců je nut-né zmínit především jeho článek Walstu-dien (Freund 1912).� Vratislav Mazák (1937–87) byl vynikajícízoolog zaměřený na systematiku savců,který za svůj poměrně krátký život vytvo-řil celou řadu špičkových publikací mají-cích značný ohlas nejen u nás, ale přede-vším v zahraničí. Kromě jiného je autoremvědeckých popisů hned několika poddru-hů i druhů savců – tygra indočínského(Panthera tigris corbetti), asijského divo-kého osla kulana (Equus hemionus kulan;spolu s australským zoologem ColinemP. Grovesem) a dokonce i vymřelého člo-věka Homo ergaster (opět s C. P. Grove-sem). Je bezesporu potěšitelné, že od tédoby nashromážděné znalosti a nové (sta-tistické a molekulárně-fylogenetické) me -tody jednoznačně potvrdily oprávněnostpopisu poddruhu tygra i vymřelého druhu

člověka. Jen u kulana se stále diskutuje,zda si zaslouží být samostatným poddru-hem. Tato bilance podtrhuje taxono mickýcit, pečlivost a hluboké znalosti V. Ma zá -ka. Byl rovněž výborným popularizátoremzoologie, obhájcem Zdeňka Buriana v umě -leckých kruzích a také autorem řady věr-ných a působivých kreseb zvířat. Z jehopopularizační činnosti zmiňme alespoň jižuvedenou knihu Kytovci a cy klus článkůo kytovcích v časopise Živa publikovanýv letech 1977–79.� Milan Klíma (narozen r. 1932) patří k nej-lepším světovým odborníkům na morfo-logii lopatkového pletence savců a embry-o nální vývoj kytovců. Tuto proble matikustudoval zprvu v Brně a po vynucené emi-graci (1968) pracoval v Utrechtu a pozdě-ji jako profesor na Lékařské fakultě Uni-verzity J. W. Goetha ve Frankfurtu nadMohanem, kde dnes žije. Napsal více než150 odborných a 20 knižních publikací,z toho kytovcům věnoval přibližně 30. Jemimo jiné autorem „největšího“ morfo-logického objevu 20. stol., když na zákla-dě studia embryonálního vývoje vorvaněodhalil obří chrupavku v jeho hlavě (osob-ní sdělení). Tato 6 m dlouhá struktura doté doby ušla pozornosti všech morfo -logů. M. Klíma je biologem, který studovali teoretické lékařské vědy, antropologiia srovnávací morfologii a jeho vpravděrenesanční osobnost v sobě snoubí kroměnezbytné pečlivosti, pracovitosti a citu prodetail i umělecké sklony. Je autorem nejenřady morfologických kreseb, ale i mnohasurrealistických obrazů z cyklu Fantastic-ká morfologie, které v sobě nesou prvkymorfologie člověka, obratlovců a častoi kytovců. Českým čtenářům se nedávno

představil knihou Zá hady lidského těla.Člověk – tvor ne do konalý (Ikar, Praha 2008;recenze viz Živa 2009, 2: XXIV). Milan Klí-ma navíc od startoval a stále podporujemorfologický výzkum kytovců na dvounašich vědeckých institucích, a to na Ústa-vu histologie a embryologie LF UK v Plzni(tým Jitky Kočové) a na Ústavu živočišnéfyziologie a genetiky AV ČR, v. v. i., v Brně(skupina Ivana Míška).

živa 3/2010 XXXIX

9

12118

5 6

10

7

5 Jeden z nejběžnějších kytovcův našich kolekcích – lebka sviňuchyobecné (Phocoena phocoena)6 Lebka delfínovce amazonského (Iniageoffrensis) v Národním muzeu v Praze7 Delfín obecný (Delphinus delphis)patří podobně jako sviňucha obecnák poměrně běžným kytovcům ve sbír-kách v ČR. Od jiných delfínů ho lze odli-šit podélnou kostěnou lištou na spodiněhorního patra. Foto z archivu Muzeavýchodních Čech v Hradci Králové8 Lebka vzácného a bizarního delfínov-ce ganžského (Platanista gangetica)z Městského muzea a knihovny v Čáslavi9 Kostěná sluchová pouzdra blíže neurčeného velkého kytovce ze sbírekMuzea východních Čech v Hradci Králové10 Delfínovec laplatský (Pontoporiablainvillei) v Zoologickém muzeu v Protivíně11 Velryba na vlajce obce Kratonohy. Z archivu J. Brádlové12 Část dolní čelisti vorvaně ve sbír-kách Národního muzea v Praze. Snímky J. Robovského, pokud není uvedeno jinak

Dlouholetý spolupracovník Živy a vý -znamný český entomolog RNDr. Svato-pluk Bílý, CSc. (v legendární interpretacijednoho amerického kolegy též dr. BillyVatotlak) oslavil v únoru své pětašede sá ti -leté narozeniny.

Studovat začal v r. 1962 na Přírodově-decké fakultě Univerzity J. E. Purkyněv Brně, ale po ukončení prvního ročníkupřešel na Přírodovědeckou fakultu Uni-verzity Karlovy v Praze, kde po promocia následné vojenské službě absolvovalv letech 1968–72 i řádnou vědeckou aspi-ranturu pod vedením prof. RNDr. KarlaHůrky, DrSc. Jako jeho žák se věnoval ze -jména studiu larev střevlíkovitých broukůrodu Amara, o nichž také napsal několiksvých prvních pub likací.

Zkušenosti se studiem larev broukůuplatnil i během svého zaměstnání v Pa -razitologickém ústavu tehdejší ČSAV v le -tech 1972–78, kde se zabýval výzkumemkoprofágních brouků jako potenciál níchvektorů některých parazitů.

Ani při tomto pracovním zaměření alenikdy neopustil svůj osobní zájem o stu-dium krascovitých (Buprestidae) a dalšíchxylofágních brouků, kterým věnoval vět-šinu svého volného času. V té době jsmeprožili mnoho společných víkendů veSkryjích, kde jsme objevili řadu zajíma-vých brouků, jejichž výskyt v Čecháchnebyl v té době ještě znám. Naše nálezyprokázaly, že zdánlivá absence těchto pra-lesních reliktů v České kotlině je druhot-ným výsledkem lesnického hospodařenía změn druhového složení lesních poros-tů v posledních staletích, a posloužilyi jako jedny z podkladů pro vyhlášenínárodní přírodní rezervace Týřov. KroměKřivoklátska se stala naší druhou láskoujižní Morava, kde jsme zažili různá dobro-družství při výzkumech v tehdy bez pro-pustky nepřístupném hraničním pásmu.Společně jsme absolvovali i některé zahra-niční cesty, např. do Bulharska a hlavněopakovaně do Střední Asie.

Rozpor mezi oficiální pracovní náplnía osobními vědeckými zájmy S. Bílého bylukončen jeho nástupem do Entomologic-kého oddělení Národního muzea v r. 1978.Zde je totiž uložena jedna z nejvýznamněj -ších světových sbírek krasců, vybudova-ná dlouholetým vedoucím zoologickéhoa po sléze entomologického oddělení,prof. Janem Obenbergerem, jejímž kuráto-rem se S. Bílý stal. Rozsáhlá sbírka kras-ců z celého světa, obsahující množstvítypových exemplářů a nepostradatelnápro všechny specialisty, stejně jako bohatáObenbergerova knihovna věnovaná kras-cům nabídly příležitost, kterou S. Bílý sesvou odbornou erudicí, pílí a organizační-mi schopnostmi dokázal beze zbytku vy -užít. Vedle klasické systematiky krascůzaložené na studiu dospělých broukůuplatnil své zkušenosti s jejich bionomiía larvami. Tento přístup mu umožnil ně -kolik pozoruhodných objevů nových dru-hů krasců v Čechách a na Moravě, kdepodobné objevy v tak sběratelsky oblíbenéa studované skupině asi nikdo neočekával(Melanophila bohemica Bílý, 1976, Agri-lus kubani Bílý, 1991, A. viscivorus Bílý,

1991). Soustředil kolem sebe okruh zájem-ců o studium této atraktivní čeledi a navá-zal spolupráci prakticky se všemi světo-vými specialisty, z nichž mnoho Prahunavštívilo či pravidelně stále navštěvuje.Praha tak v současné době je skutečnýmcentrem výzkumu krasců.

Rok 1989 otevřel nové možnosti, zejmé-na s ohledem na cestování. I v tomto pří -pa dě byl Sváťa Bílý jako vždy dokonalepřipra ven a absolvoval celou řadu vý -zkum ných a sběrných cest do Nepálu,Thajska, Indonésie, Mexika, Jihoafrickérepubliky, Chile, USA, Nové Kaledoniea v posledních letech opakovaně do Aus-trálie. Z těchto cest přivezl nejen cennýen tomologický materiál včetně řady do sudneznámých larev krasců, významných propochopení vývoje této čeledi, ale i množ-ství zážitků, poznatků a kvalitních foto-grafií, které uplatňuje i při své bohaté před-náškové činnosti. Zájem čtenářů si získaltaké jeho zajímavý cestopis o Nepálu.

Výsledky svého studia S. Bílý publiko-val v mnoha desítkách vědeckých pracív na šich i zahraničních časopisech. Kniž-ně vyšlo např. The Buprestidae (Coleopte-ra) of Fennoscandia and Denmark v sériiFauna entomologica scandinavica (1982)a ve stejné publikační řadě společně s dán-ským kolegou Ole Mehlem i The Ceramby -cidae (Coleoptera) of Fennoscandia andDenmark (1988). Naší entomologické ve -řejnosti jsou věnovány jeho určovací klíče:Klíč k určování československých krasců(Academia 1977) a Zoologické klíče. Kras-covití, Buprestidae (Academia 1989). Ješéfredaktorem entomologického časopisuFolia Heyrovskyana a členem edičních raddalších našich i zahraničních časopisů(počínaje r. 2007 též redakční rady Živy).Od r. 1985 je členem výboru České společ -nosti entomologické, jejímž předsedou bylv letech 1997–2008.

Vedle nesporné odborné erudice je tře-ba zdůraznit jeho široký kulturní rozhleda otevřenou, přátelskou povahu, která muzískává široký okruh přátel nejen mezientomology, ale i v soukromém životě a ne -pochybně usnadňuje styk s místními oby-vateli při jeho cestách. Pro tvůrčí osobnosttypu Sváti Bílého neznamená pětašede-sátka odchod do důchodu, je spíše jen pří-jemným osvobozením od řady administra -tivních povinností. Sluší se tedy, abychommu do dalších let popřáli hodně zdravía mnoho úspěchů v práci i soukromémživotě.

S blahopřáním k jubileu se připojuje re -dakční rada a redakce Živy.

XL živa 3/2010

Josef Jelínek

Svatopluk Bílý 65letý

1 Svatopluk Bílý na výpravě v Austrá-lii. Foto L. Hovorka2 Nenápadní, ale o to vzácnější krasciz území Velké Prahy: A – Cylindromor -phus bohemicus (délka 3 mm; středo -český endemit, v Praze již asi vyhynulý); B – Habroloma geranii (2,5 mm); C – Aphanisticus pusillus (2,8 mm).Upraveno podle článku S. Bílého Krascina území Velké Prahy (Živa 1982, 4:147–149). Orig. S. Bílý

1

2

A B C

RNDr. Jiří Lom, DrSc., významný vědec-ký pracovník Parazitologického ústavuBiologického centra AV ČR, v. v. i., v Čes-kých Budějovicích a odborník světovéhoformátu v oblasti výzkumu parazitickýchprvoků/protist ryb, zemřel v pátek 9. dub-na 2010 ve věku 78 let. Své nejbližšíopustil po krátké nemoci, přestože až do -nedávna byl v plné práci na nových pub-li kacích a chystané monografii.

J. Lom byl talentovaným žákem prof.Otto Jírovce, který také nasměroval jehozájem na studium parazitických prvokůjako původců závažných onemocnění ryb.Pro Jiřího Loma se stala tato oblast bio -logických věd (protozoologie/protisto lo -gie) opravdovou životní láskou, a tak nenídivu, že se v ní stal světově respektovanouautoritou. Je příznačné, že se právě sesvým učitelem prof. Jírovcem ocitl předčasem ve společnosti 50 světově nejúspěš -nějších protozoologů – oba se stali členy„kravatového klubu“ mezinárodní proto-zoologické společnosti.

Jiří Lom se do dějin výzkumu parazitic-kých prvoků ryb zapsal zejména studiemnálevníků, kokcidií, mikrosporidií a v po -slední etapě své aktivní badatelské dráhytaké myxosporeí. Ve všech případech šloo původce onemocnění sladkovodníchnebo mořských ryb často s velmi zásadnímekonomickým dopadem. Se svými spolu-pracovníky se zaměřoval na studium bio-logických vlastností včetně pa togenitystudovaných parazitů a jejich ži votníchcyk lů. Zvláště ho zajímala stavba těla těch-to jednobuněčných organismů a k tomumu sloužila po celý život elek tro novámikroskopie. Ta je sama o sobě ná roč nouvědní disciplínou pro zobrazování detailůultrastruktury a povrchů bio logických ob -jektů a J. Lom se rovněž v tomto oboruvypracoval ve světově uznávanou autori-tu. Dlužno podotknout, že bizarní tvary

buněk a jejich součástí ho fascinovaly takéz estetického a výtvarného hlediska.

Komplexní studium parazitických prvo-ků a zájem o obecné otázky vzniku a vývo-je života na naší planetě přivedly J. Lomak úvahám o historickém vývoji (evoluci)organismů na Zemi. Zabýval se těmitootázkami jako svým koníčkem a rád pub-li koval aktuality i vlastní pohledy na věcv populárních článcích pro širší veřejnost.V posledních letech se nezalekl ani prud-kého nástupu molekulárně-biologickýchpřístupů v moderní parazitologii a s vel-kým nadšením se seznamoval s no výmipoznatky v této ob lasti. Uvědomil si, žezejména v případě mikrosporidií a my xo -sporeí, jejichž biologické vlastnosti pro-studoval do detailů jejich ultrastrukturya popsal ve velmi ceněných a citovanýchvědeckých publikacích, bude jejich dalšístudium molekulárně-biologickými meto-dami naprosto zásadní. Výsledek těchtoprací byl velkým překvapením, ukázalo se,že mikrosporidie a myxosporea ne jsou veskutečnosti protista (původně protozoanebo nepřesně prvoci), tedy jednobuněčnéorganismy, nýbrž mno hobuněčné (meta-zoa). To byl přelomový poznatek, na kte-rém má Jiří Lom velký podíl.

Za svůj nesmírně plodný badatelský ži -vot byl autorem či spoluautorem bez mála300 původních vědeckých publikací v re -nomovaných časopisech, dále autorema spoluautorem dvou desítek knih a kniž-ních kapitol (v posledních letech spolus prof. Ivou Dykovou knihy Histopa thologyof Protistan and Myxozoan Infections inFi shes, Academia, Praha 2007, nebo pře-kladu učebnice Protozoologie německýchautorů K. Hausmanna a N. Hülsmanna,Academia, Praha 2003). Jiří Lom patřík nejvíce citovaným českým biologům,řada jeho původních prací se těší dlouho-době tak velkému zájmu, že citačním inde-xem jde o klasické vědecké publikace.

Po listopadu 1989 byl Jiří Lom jako vě -decká autorita číslo jedna zvolen zcelajednomyslně ředitelem Parazitologickéhoústavu AV ČR v Českých Budějovicích.V hektickém čase znovu nabyté svobodypřispěl coby ředitel akademického praco-viště zásadním způsobem k výbornémuhodnocení ústavu v mezinárodních evalua - cích, jakož i k rozvoji nové Biologické (dnesPřírodovědecké) fakulty Jiho české univer-zity, a zejména ke studiu parazitologie.Na českobudějovické fakultě přednášelv prv ních letech základy tohoto oboru.Díky obrovskému mezinárodnímu věhla-su J. Loma a jeho protozoologické školyzískala fakulta velmi brzy akreditaci prona vazující magisterský obor Parazitologie,včetně habilitačních práv a s malým zpož-děním též práv ke jmenování profesorů. Bylhostujícím profesorem University of Illi -nois at Chicago, členem redakčních rad celéřady prestižních časopisů v oboru parazi-tologie a ichtyologie, čestným členem Eu -ropean Association of Fish Pathologists,

So ciety of Protozoologists, prezidentem na -dace Otto Kinne Foundation, podporujícítalentované mladé vědecké pracovníky,nositelem oborové medaile Jana Evangelis-ty Purkyně a vedle dalších poct také členemUčené společnosti České republiky.

Jiří Lom se stal svou úctyhodnou šíříi hloubkou znalostí, včetně jazykových,laskavým přístupem ke každému, jakoži jedinečným smyslem pro humor, mimo-řádně respektovanou autoritou a přirozenětaké legendou svého oboru. Zůstane taknatrvalo zapsán do dějin naší i světovéparazitologie a také do srdcí nás všech, kte-ří jsme měli to štěstí s ním spolupracovat.

živa 3/2010 XLI

Libor Grubhoffer, Iva Dyková

Zemřel Jiří Lom, osobnost světové parazitologie

1 Jiří Lom. Foto z archivu I. Dykové2 Spory myxosporeí rodu Myxobolus.Foto I. Dyková3 Příchytný disk kruhobrvého nálevní-ka rodu Trichodina. Foto I. Dyková4 Fotomontáž. Artefakt, který J. Lomvytvořil z těla přisedlého nálevníkaa spor myxosporeí (oči, nos, ústa), zdobiljeho pracovnu.

1

4

2

3

Rybniční soustavy patří dnes již neod-myslitelně k české krajině. I když byly vy -budovány pro chov ryb, z pohledu terén -ního zoologa jde především o zajímavébiotopy pro řadu druhů mokřadních rost-lin a živočichů. Snad největší oblibě semezi zoology navštěvujícími rybníky těšívodní ptáci, kteří jsou svým zjevem a ži -votními projevy na vodní hladině doslo-va nepřehlédnutelní. Znalosti o ekologiii rozšíření vodní avifauny na našem úze-mí jsou dnes poměrně dobré. Asi nikdov historii české ornitologie však nevěnovaltakový kus života sledování vodních ptá-ků na rybnících jako Vladimír Fiala.

Náměšťské rybníky na Českomoravskévrchovině, které se pro něj zprvu staly váš-ní a posléze doslova životním osudem,navštívil poprvé v r. 1951. Po několika de -sítkách náv štěv v následujících letech pakod r. 1959 začal kontrolovat tuto rybničnísoustavu v týdenních intervalech po celýrok. V průběhu let přitom používal vlast-ní metodiku k zjišťování hnízdních stavůvodních ptáků. Když v r. 2008 vyšla jehokniha Náměšťské rybníky a jejich ptactvo1885–2008, měl již V. Fiala na svém kon-tě 90 publikací o vodních ptácích (některéz nich i v Živě), z nichž většina se týkalatéto oblasti, ale především více než 1 400kompletních kontrol všech Náměšťskýchrybníků. Předkládaná publikace tedy shr-nuje Fialovy poznatky za plných 55 letornitologického působení. K tomu autorpřidává historické údaje od ornitologů,kteří u Náměště nad Oslavou působili předním: Václava Čapka, Jindřicha Mrázkaa Otakara Smítala. Kniha tak pojednáváo jedné z nejdéle souvisle ornitologickysledovaných rybničních soustav v Evropěa jako taková přináší jedinečné a neopako -vatelné poznatky.

Dílo je přehledně rozčleněno do 6 kapi-tol. Hned při čtení první z nich s názvemJak jsem se stal ornitologem pochopí čte-nář, že nejde o práci, která je psána vědec-ky stroze a technicky (vzhledem k autoro-vu technickému zaměření v zaměstnáníby to možná někdo mohl očekávat), ale

o knihu plnou osobních zážitků a pohledůa jako takovou velmi čtivou. Následujícíkapitola představuje soustavu 24 Ná měšť -ských rybníků, včetně jejich historie (prv-ní rybníky zde vznikly již v polovině 14.stol.) a změn v přírodních podmínkách najednotlivých nádržích v průběhu let. Let-má zmínka je věnována rovněž pěti jižzaniklým rybníkům.

Jádro publikace tvoří část o ptactvu stu-dované oblasti, na jejímž začátku se kroměoriginální metodiky Fialova sledovánía vy hodnocení získaných dat dozvímeo stavu vodního ptactva z doby Fialovýchpředchůdců. Pak už následuje podrobnýpopis let 1953–2008, kdy se vodním ptá-kům Náměšťských rybníků věnoval sámautor. Tato část je rozdělena na několik ob -dobí, v nichž Fiala shrnul stavy hnízdícíchdruhů a změny ve složení a početnostivodní avifauny v postupných časovýchúsecích. Pak už se autor věnuje jednotli-vým ptačím druhům, které zaznamenal onnebo jeho předchůdci jako hnízdící neboprotahující. Celkem tak bylo na Náměšť-ských rybnících zjištěno 120 druhů ptákůvázaných na vodní prostředí, k čemužjsou ještě doplněny informace o dalších28 významných ptačích druzích z okol-ních biotopů.

Je zřejmé, že především u hnízdícícha pravidelně protahujících druhů jsouv knize popsány velmi cenné a originálníinformace o jejich hnízdní biologii, prů-tahu a změnách v početnosti, a to v ne ob -vykle dlouhém čase. Týká se to pře dev šímzástupců potápek (Podicipediformes), vru-bozobých (Anseriformes), krátkokřídlých(Gruiformes) a bahňáků (Charadriiformes).Jak uvádí autor, v průběhu let se nejvícea detailně zabýval hlavně hnízděním ně -kterých oblíbených druhů, např. potápkyčernokrké (Podiceps nigricollis), vodoušerudonohého (Tringa totanus) a motákapochopa (Circus aeru ginosus). O těchtodruzích shromáždil vskutku jedinečnéúdaje, z nichž mnohé byly publikoványsamostatně. Knihu uzavírá poměrně struč-ný závěr, bibliografie a rejstřík.

Publikaci velmi zdařile doplňuje množ-ství autorových fotografií rybníků i jedno -t livých ptačích druhů. Obzvláště cennéjsou historické fotografie dokumentujícínápadné změny v charakteru rybnič níchlitorálů a jejich okolí. Pro srovnání jsoučasto doplněny záběry ze současné doby.Zvláště ten, kdo zná osobně dnešní stavpopisovaných lokalit, je okouzlen atmo-sférou zaniklé éry. I přestože se barevnéprovedení historických fotografií při tiskupříliš nepovedlo, mají nezastupitelnoua vy soce informativní funkci.

Trochu mi při čtení chybělo nějaké zá -sadní shrnutí či poselství, které by knihudůstojně uzavřelo. Autor sice v závěru uvá-dí, že pro účely této publikace ne srov ná vásvé výsledky s literaturou, což provedlv jiných pracích. Přesto by jisté de tail nějšísrovnání s literaturou tak ne srovnatelnédoby ornitologického pozorování bylo po -dle mého soudu na místě. Vyhodnocení byzasluhovaly zejména změny ve složení avi-fauny Náměšťských rybníků v závislosti nazměnách hospodaření v krajině i na ryb-nících.

V 50. letech 20. stol., kdy začal V. Fialajezdit na tuto lokalitu, byly Náměšťské ryb-níky rájem vodního ptactva. Obklopené

XLII živa 3/2010

Jan Sychra RECENZE

Vladimír Fiala: Náměšťské rybníky a jejich ptactvo 1885–2008

1

2

1 Vladimír Fiala při sledování ptáků narybníku Dubovci v r. 2001. Foto J. Sychra2 Rybník Nový Studenecký s pozvol -nými litorály plynule přecházejícími do vlhkých luk, 29. 5. 1957. Foto V. Fiala

loukami a pastvinami, bohaté porosty vod-ních rostlin a pozvolné přechody rybnič-ních litorálů do luk tvořily ideální pod-mínky pro hnízdění takových druhů, jakobyla čírka obecná (Anas crecca), čírka mo -d rá (A. querquedula), lžičák pestrý (A. cly -pea ta), čejka chocholatá (Vanellus vanellus),vodouš rudonohý nebo bekasina otavní(Gallinago gallinago). Autor po pisuje pře-devším přelom 50. a 60. let jako zlatoudobu Náměšťských rybníků, kdy zde byloještě zaznamenáno hnízdění např. potápkyrudokrké (P. grisegena), bukáčka malého(Ixobrychus minutus), ostralky štíhlé (Anasacuta) nebo poláka malého (Aythya nyro-ca), na tahu byl u nás poprvé pozorovánvodouš malý (Xenus cinereus) a po vícenež 100 letech kachnice bělohlavá (Oxy uraleucocephala).

Ale především zde hnízdilo ohromnémnožství tehdy běžných druhů. Na nej-větším rybníku Dubovci byla např. zjiště-na snad největší známá kolonie potápekčernokrkých v Evropě (374 hnízdícíchpárů, pravděpodobně však ještě více). Ryb-níky tehdy velmi oživovaly kolonie rackůchechtavých (Larus ridibundus), jejichžpočetnost kulminovala v 70. letech, kdybylo na celé soustavě napočítáno až 3 300hnízdících párů, přičemž největší koloniebyla opět na Dubovci (2 500 párů). V 70. le-tech dosáhly historického maxima rovněžhnízdní stavy poláka velkého (A. ferina;167 párů), poláka chocholačky (A. fuligula;182 párů) nebo lysky černé (Fulica atra;220 párů). Kromě tehdejších biotopů po -pisuje autor rovněž vliv klimatickýchpodmínek na jednotlivé hnízdní sezonya např. i nápadný pozitivní vliv letněnírybníků na hnízdění vodních ptáků v ná -sledujícím roce.

V průběhu let však byl Fiala svědkemzměn, které začaly silně negativně ovliv-ňovat populace vodních ptáků. Budováníkachních chovů a výstavba rekreačníchzařízení na březích některých rybníků bylajen začátkem. Zásadní změna přišla v po -době razantních technických úprav jed-notlivých nádrží v 80. letech. Postupně takmizely pozvolné přechody rybníků v lou-ky a většina porostů vodních rostlin. Tytoúpravy vyvrcholily vyhrnutím největšíhoa nejvýznamnějšího rybníka Dubovce

v r. 1984, z něhož se z roku na rok stalavodní nádrž se strmými břehy a bez okra-jových porostů. Zanikla pastva dobytka nabřezích, louky a pastviny byly rozoránya změněny na pole, která dosahují až těs-ně k rybníkům. I když Vladimír Fiala za -sáhl alespoň do přestavby Nového Čas -to tického rybníka, kde navrhl šetrnějšíod bahnění s vytvořením ostrůvků s mo -křadní vegetací, celkovou změnu v přístu-pu k rybniční krajině ovlivnit nemohl.S tě mito změnami v hospodaření tak zažilzměnu bolestnější – úbytek až vymizenířady dříve běžných vodních ptáků z celésledované soustavy. Postupně zde přesta-li hnízdit vodouši rudonozí, obě čírky, lži-čáci, bekasiny, pak i racci chechtaví, téměřvymizelo hnízdění potápek černokrkýcha čejek chocholatých, velmi se snížily sta-vy většiny vodních ptáků, včetně těchprotahujících. Během Fialova sledováníNá měšťských rybníků došlo i k tomu, ženěkteré ptačí druhy hnízdit začaly: čápbílý (Ciconia ciconia), labuť velká (Cygnusolor), husa velká (Anser anser), hohol se -verní (Bucephala clangula) a moták po -chop. U kopřivky obecné (Anas strepera)bylo v tomto období zjištěno zvýšení počet-nosti. Celková bilance počtu hnízdícíchvodních ptáků je však jasná: Náměšťskérybníky jistě mají dodnes co nabídnout,v současnosti na nich však hnízdí jen asipolovina stavu z počátku Fialova sledová-ní, nepočítaje navíc do tohoto srovnánídnes zde již nehnízdícího racka chechta-vého. Tento trend je srovnatelný s jinýmirybničními oblastmi na našem území.

Co se u nás stalo s vodními ptáky? Lzejejich úbytek vztahovat jen na přirozenézměny areálů? Je to stará (a možná už i obe-hraná) písnička: intenzifikace rybničníhohospodaření výrazně ochudila rybničníbiodiverzitu. Vysoké rybí obsádky, při -krmování, chov domácích kachen a eutro-fizace likvidují ptákům potravní nabídku.Neméně významné jsou však i nevhodnétechnické zásahy do rázu rybničních lito-rálů, které ničí vhodný prostor pro jejichhnízdění. Je to opravdu stará písnička?Vždyť se dodnes u některých rybníkářůsetkáváme s názorem, že žádná změnanenastala, že vodních ptáků výrazně ne -ubylo nebo neubývá, že rybníky slouží

k chovu ryb a tak mají být „ekoteroristé“rádi, že jsou rybníky stále ještě „blízké pří-rodě“ a nechat jejich další vývoj v rukáchskutečných odborníků, jejichž obor máu nás mnohasetletou tradici.

Samozřejmě, že se původní rybníkářiro vněž snažili o co nejvyšší rybí produkcia tehdejší technologie jim to jen neumož-ňovaly. V dnešní době se však na věc mů -že me dívat i jinak než z pohledu chovuryb. Ptám se: má výskyt vodních ptáků narybnících nějakou společenskou či jinouhodnotu? Má smysl pokusit se udržet čiobnovit na našich rybnících vhodné mo -křadní biotopy a podmínky pro hnízděnívodních ptáků či výskyt četných mokřad-ních rostlin a živočichů? To, že mají dneš-ní rybníkáři v rukách technologie umož-ňující jim výrazně zvýšit rybí produkci, jev pořádku, protože obdobný vývoj proběhli v jiných průmyslových odvětvích. Dneš-ní rybniční hospodaření má však mnohdyvelmi daleko k udržitelnosti vý skytu mo -křadních živočichů a nedá se tak srovná-vat s tím, co se na rybnících praktikovalov době jejich zakládání a dokonce anis dobou před 50 lety. Změnou k lepšímu bymohlo být právě uznání tohoto faktu. Kezměně došlo, i když o ní existuje jen málotakových svědectví, jaké se nám nyní do -stává prostřednictvím díla V. Fialy.

Fialova kniha popisuje změnu ve spo-lečenstvu vodních ptáků jedné rybničnísoustavy, která nastala během jednoho lid-ského života a kterou zde V. Fiala neopa-kovatelným způsobem zachytil. Zároveňvšak jasně mluví o vztahu a zodpovědnos-ti člověka k přírodě a krajině a o jednomdobře prožitém životě.

Vladimír Fiala se bohužel této recenze ne -dožil. Zemřel 5. dubna 2010 ve věku 88 let.

Pobočka České společnosti ornitologickéna Vysočině, Jihlava 2008, 350 str. Cena 300 Kč. Lze objednat na: Pobočka ČSO na Vysočině, 5. května 15,586 01 Jihlava, vojtech.kodet@email.cz

živa 3/2010 XLIII

4

4 Vodouš rudonohý (Tringa totanus),hnízdo s mláďaty, Nový Studenecký, 16. 5. 1962. Foto V. Fiala

XLIV živa 3/2010

Systémy akademických titulů, hodnostínebo stupňů se vytvářely po dlouhou dobua v růz ných jazykově-kulturních oblastechnabyly odlišné podoby. Navíc stále pro-cházejí různými úpravami. V mnoha vy -spělých zemích však existuje v návaznostina základní vědeckou hodnost (nejčastějiPh.D.) vyšší stupeň doktora věd, který seuděluje vědeckým osobnostem a jehoždůležitou funkcí je také vytvoření patřič-ného standardu používaného při výběruvhodných uchazečů na různá místa (uni-verzity, výzkumné instituce, managementmezinárodních organizací apod.). To platínapř. ve Francii, kde se uděluje vědeckáhodnost HDR, ve Velké Británii a v sou-časných i bývalých zemích jejího Spole-

čenství je to vědecká hodnost DSc., kteráje respektována v ostatních anglosaskýchzemích i v USA. V Irsku, v Nizozemsku, veFinsku a Maďarsku je možno získat vě -deckou hodnost DSc., v Polsku Dr.hab.,v Německu Dr.habil., ve Švýcarsku Dr.sc.apod.

Vědecká rada Akademie věd ČR, kterározhoduje o udělení titulu DSc., si již odpočátku uvědomovala, že je třeba dbát navysokou úroveň tohoto titulu, a tím při-spět k jeho prestiži a přijetí ve vědeckéobci. O vědecký titul doktor věd projevilizájem nejen pracovníci AV ČR, ale i vědec-ké osobnosti z vysokých škol a dalšíchvýzkumných institucí a také vědci ze za -hraničí.

Nositelé titulu DSc. v r. 2010 a názvy jejichdisertačních prací:RNDr. Radan Slavík, Ph.D., DSc. – Ultra-fast all-optical signal procesing;RNDr. Jiří Buršík, CSc., DSc. – Microstruc -ture of selected structural materials;RNDr. Libor Matějka, CSc., DSc. – Polymernetworks – from „ideal“ to organic-inorga-nic networks; prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc., DSc.– Evropské mezinárodní právo soukromé;PhDr. Martina Hřebíčková, Dr., DSc. – Le -xikální a dispoziční přístup k pětifaktoro -vému modelu osobnosti;doc. MUDr. David Sedmera, Ph.D., DSc. –Vý voj komorového myokardu;prof. JUDr. PhDr. Karolina Adamová, CSc.,DSc. – První česká federativní ústavaz roku 1619;prof. MUDr. Stanislav Filip, Ph.D., DSc. –Kmenové buňky a jejich příspěvek v léč-bě nádorových onemocnění;PD RNDr. Stanislav Kopřiva, Ph.D., DSc. –5′-adenyl sulfát reduktáza – klíčový en -zym asimilace síry v rostlinách;doc. RNDr. Oldřich Semerák, Dr., DSc. –K některým vlastnostem polí černých děr;PhDr. Jan Gebhart, CSc., DSc. – Velké ději-ny zemí Koruny české (1938–1945),Michal Šumbera, CSc., DSc. – High energynuclear physics and multiparticle dyna-mics;doc. RNDr. Petr Bouř, CSc., DSc. – Simu-lations of protein vibrational spectra.

Více na http://www.avcr.cz.

Aktuality

Akademie věd ČR udělila titul DSc.

Vědecký titul doktor věd (ve zkratce DSc.) uděluje Akademie věd ČR od r. 2003vědeckým osobnostem jako výraz jejich zvláště vysoké kvalifikace prokázanévytvořením závažných, vědecky originálních prací důležitých pro rozvoj bádá-ní v určitém vědním oboru a charakterizujících vyhraněnou vědeckou osobnost.Titul DSc. je udělován na základě rozhodnutí Vědecké rady AV ČR, které je pod-loženo výsledky náročného řízení. Ve středu 26. 5. 2010 převzalo diplomy dok-to ra věd z rukou předsedy AV ČR prof. Ing. Jiřího Drahoše, DrSc., 13 jehonových nositelů.

Ne každý absolvent českého školství máv životě štěstí a může rozvíjet svůj talentna špičkové úrovni právě v oboru, kterýsi zvolil jako své životní poslání. Naprostávětšina lidí se ve svém zaměstnání musírozhodovat i podle informací z jiných obo-rů. Jenom s těmito informacemi poté můženapř. ekonom bez biologického vzdělánído jisté míry správně rozhodnout v eko-logické kauze a biolog uvažovat matema-ticky (ekonomicky). Jakým způsobem jemožné postupovat, aby se děti nebálymatematiky a laická veřejnost matematikubez předsudků přijala jako součást každé-ho vzdělaného člověka, napovídá i publi-kace Matematika a porozumění světu.

Z knihy sálá nesmírně příznivý postojautorů k tomuto oboru. Praktické dlouho-leté zkušenosti matematika FrantiškaKuřiny jsou v celé publikaci velmi zřetel-ně patrné. Většina čtenářů pravděpodobněpřesto knihu nepřečte „bez dechu“ odzačátku do konce. Věřím však, že každývytrvalý a trpělivý zájemce v ní najde po -znání, které ho potěší a v budoucnu při-spěje k jeho přesnému a efektivnímu roz-hodování. Knihu lze doporučit zejménarodičům žáků a studentů a učitelům všechstupňů škol. Ti všichni v ní najdou celouřadu konkrétních postupů, námětů, důka-

zů a matematických příkladů, které zpře-hledňují a usnadňují pochopení obtížněj-ších částí matematiky i nematematickýchvědních oborů. Velmi příjemná je část s po -známkami o historii matema tických obje-vů. Autorům publikace se podařilo vyhle-dat množství praktických příkladů, kdyprávě matematika přispěla či přispívá k po -chopení potřebných souvislostí lidskýchčinností. Lze souhlasit s jejich tvrzením,že tato kniha není učebnicí, a přes to všech-ny zájemce učí – zejména hledat zdrojeinspirace pro vlastní práci a tolik po třebnémezipředmětové a mezioborové souvis-losti.

Jestliže ovšem matematik požaduje např.po biologovi, aby si budoval vztah k mate-matice – musí si i každý matematik vybu-dovat určitý vztah k biologii. Takový pří-stup je dlouhodobý a není bezkonfliktníani snadný. Drobným klopýtnutím se ne -vyhnuli ani autoři publikace. V časopiseŽiva se zmíním pouze o některých dílčíchbiologických nepřesnostech, ke kterýmnapř. patří zařazení nejnápadnějších částíjazykovitých květů z úboru sedmikráskymezi okvětní lístky (str. 160). Rovněž pří-lišné zdůrazňování souměrnosti živočichůna str. 255 a 256 (bez doplňujících údajů)považuji za zavádějící, neboť pohybující

se živočich není rovinově souměrný. Kro-mě toho některé vnitřní struktury živoči-chů nejsou párové (např. člověk má v tělenesouměrně uloženu celou řadu orgánůatp.). Nejvíce rozporuplným (byť ojedině-lým) tvrzením celé publikace je věta nastr. 150: „Matematika nepopisuje ani pří-rodu, ani společnost, matematika je kon-struovaná realita.“ I kdybych považovalvýrok za pravdivý, právě takováto tvrzenímohou u veřejnosti navozovat dojem, žematematika je umělé prostředí, bez které-ho se v praktickém životě obejdeme. Při-tom existují desítky příkladů, kdy právěs pomocí matematiky a matematickýchsymbolů popisujeme přírodní jevy.

Přes uvedené poznámky publikace při-náší mnoho námětů, které mohou ovliviturčité negativní stereotypy lidí v přístu-pu k matematice samotné. Publikace máv podtitulu Setkání s matematikou po zá -kladní škole. Přáním autorů je, aby ses matematikou rádi setkávali žáci střed-ních škol, studenti vysokých škol a zejmé-na nejširší laická veřejnost nejrůznějšíhověku i profesí – a s přispěním většiny sezměnil mnohdy negativní pohled na mate-matiku (a často i na význam skutečnéhovzdělání) u současných skeptiků. Ústupod snahy více pochopit matematiku a kaž-dý jiný konkrétní obor (v rámci oboru jiné-ho) je třeba chápat jako ústup od vzděláníobecně. S publikací Matematika a poro-zumění světu zcela jistě nepochopíme celýsvět, ale část vesmíru v nás a kolem násvíce nebo přesněji pochopit můžeme.

Academia, Praha 2009, 336 str. Cena 360 Kč

Michal Hruška RECENZE

František Kuřina a kolektiv: Matematikaa porozumění světu