two voices - jana rychterová a edita adlerová

Two Voices - Jana RychTeRoVá a ediTa adleRoVá 17. 6. 2011


Dvě dámy, které se sešly v roce 2007, mají rády hudbu a milují humor. Tímhle osudovým setkáním vzniklo velmi neobvyklé vokální duo. Mezzosopranistka Edita Adlerová a šansoniérka Jana Rychterová spojily zdánlivě nespojitelné, dva různé světy a dva odlišné hlasy. Jejich repertoár se pohybuje od klasických skladeb, přes specificky upravené lidové písně, sefardské písně, až po autorský šanson. Nechybí ani občasné výlety za skladbami jiných žánrů. Svým pojetím hudby se duo zařadilo do žánru crossover.Jejich hlasy znějí obvykle s kytarou a doprovodem skvělých houslí. Two Voices, tedy Jana Rychterová a Edita Adlerová.

Jana Rychterová edita adlerová Pavla Pilařová


O spojení operního zpěvu s běžným se už snažili mnozí, vám už to ale takhle běží nějaký ten pátek. Edito, ty jsi vystudovala operní zpěv a své-ho času jsi byla nejmladší Carmen v historii. Přesto jsi od opery tro-chu odběhla a hledáš i své cesty.

Já jsem taková kreativní, neboli hravá. Potřebuju svůj prostor. U operního zpěvu musíš být velmi disciplinovaná, respektovat, co říká režisér a další lidé. Jsem ráda, když si můžu dělat svoje projekty. K tomu jsem směřovala. Technika zpěvu je víceméně jedna. Pokud se člověk na-učí dobře zpívat, tak si asi v podstatě může vybrat sám. Používám klasický zpěv. Jana teda ráda říká, že ona je ta normální z nás dvou. Já jsem ta oper-ní. Já se k tomu ale docela hrdě hlá-sím, protože mi zase projde spousta

věcí, díky naší pověsti operních pěvkyň.

My na tom máme založený náš dneš-ní dialog, protože taková ta „rejpač-ka“, která není obvyklá, tak nám na pódiu báječně funguje. Já ta normál-ní a ona z té opery – krásně nám to funguje v rámci té hravosti.

Ty jsi se, Jani, dostala ke zpěvu později. Původně pedagožka, pak jsi začala skládat. Recenze a novi-náři tě nazvali šansoniérkou.Cítíš se jako šansoniérka? Vím, že říkáš, že se cítíš spíš jako písničkář.Někteří mají pocit, že šanson je z Francie a musí se zpívat francouz-ky. Ale J. Jakoubek, slavný skladatel, řekl, že šanson je písnička „vo něčom“. Mně se tato definice moc líbí. Mám ráda písničky, které jsou vo něčom.Potřebuju písničky s příbě-hem, potřebuju ho vyprávět a aby byl text na prvním místě. Proto říkám, že jsem písníčkářka. Šanson je vlast-ně písnička a když zpívám, tak vyprá-vím. V Two voices je to zase trošku jinak. Jde tam hlavně o humor, nad-sázku a zajímavou kombinaci hlasů, také o jevištní akci.

Můžeme se tedy dohodnout, že budeme říkat šansoniérka.Určitě.

Vy jste se setkaly a to setkání bylo až vtipné, můžete ho zmínit?My jsme o sobě věděly, protože jsme se obě provdaly do jednoho podkrko-


nošského městečka. Jana ještě koke-tovala se zpíváním, já už jsem zpívala klasiku. Měla jsem takové ty aktivity, jak člověk rád na vsi připraví. A dělala jsem v té době „rybovku“, ale nemě-la jsem tenora. Lítala jsem po návsi a ptala se, co mám dělat, a v hospodě mi řekli, že tady paní Rychterová je všeho schopná. Vypravila jsem se tam a skutečně se to potvrdilo. Ona toho času zpívala tenor. Ale zamrzelo mě, že jsme vlily mnoho nadějí do srdcí žen toho malého městečka.

Že by mohly také zpívat tenor?Ne, tam moc svobodných, šikovných žen není. Najednou se objevil tako-vý zvláštní mladý objev. Oni za mnou chodily a ptaly se, kdo to je. Ale bylo to báječné, takhle jsme se vlastně seznámily. Já jsem do toho dala všechno. Tenor jsem uměla dobře.

Můžu poprosit o malou ukázku?Mně to dneska moc nejde, to já musím taky něco popít.

Takže teď tvoříte hudbu, která v podstatě není zařaditelná? To je náš trošku problém. Jsme jas-ný žánr crossover, pro odborníky je to jasné. Ale lidi se pořád ptají, jak se jmenuje ten styl, co zpíváme. Jsme prostě kombinace dvou hlasů a třeba založíme novou kolonku - dva hlasy.

Máte tam vážnou hudbu, na kterou tvoříte veselé texty, ale

nejenom. Úprava lidových písní, velmi povedená.My to máme postaveno na instru-mentární vážné hudbě. Vždycky si vy-bereme instrumentární kousek, pak ten orchestr zazpíváme dvěma hlasy za doprovodu kytary a houslí. A já k tomu dělám ty texty. Záleží, co z toho vyplyne. Třeba téma plastic-kých operací, máme i dvakrát jídlo. Ale máme třeba i krizi žen středního věku. Taky. Já si to vždycky poslechnu a po-tom z toho něco vyjde. Pak to společně zaranžujeme a zazpíváme.Další kolonka, kterou jsme si vel-mi oblíbily, jsou perličky z populár-ní hudby. To už je dneska vlastně taky klasika. Říkáme si, že Abbu nebo Madonu každý zná a my si občas ulít-neme do tohoto žánru. Má to velký úspěch, protože je to zase úplně jinak. Je to trochu jako když Apoka-lyptika začala hrát rockové písničky a byla to vlastně vážná hudba. My si v podstatě z toho děláme, co chceme. A má to šťávu, lidi se u toho baví. Je pravda, že raději zpíváme veselé pís-ničky, protože lidi se u toho válí smí-chy. Pak tam šoupnem jednu vážnou a funguje to.

Strausův valčík Na krásném mod-rém Dunaji je tedy ve vašem podání recept na pečenou panenku. Vy se toho nebojíte. Nemáte tak trochu respekt před tím velkým skladatelem napasovat na jeho hudbu, kterou myslel vážně, vtip-ný text?


My máme respekt. To působí až osvětově. Zpívaly jsme i pro mládež a děti, které to přes náš přístup objevily, objevily ty slavná jména. Troufám si tvrdit, že jinak by jim to trvalo mnohem déle. Druhá věc je ta, že díky respektu ke skladateli, se to snažíme podat na-prosto kvalitně. Věnujeme pak čas, abychom natrénovaly všechny tóny. Stáhneme si všechny noty a studuje-me je. Dáváme si na tom záležet a chceme, aby to bylo perfektní.

Vaše puntičkářství je také znát v Šavlovém tanci. Myslím si, že by-chom si mohli pustit ukázku.

Jani, ty se teď v průběhu, když jsme se dívali na tu ukázku, řekla: „To je dneska fofr.“ Někdy tedy na-sadíte vyšší tempo než jindy? Když jsme ve větší nebo menší ráži, tak se tomu přizpůsobuje naše tempo. Dneska to už asi opravdu rychleji nešlo.

Často vystupujete v Semaforu. Tam je publikum připravené na

tento styl hudby a humoru. Stalo se vám ale už někdy, že jste vystupovaly někde jinde a obecen-stvo nereagovalo tak, jak jste zvyk-lé z jiných vystoupení?Asi jo. Třeba kruhy přátel hudby. Oni jsou zvyklí chodit na klasická smyčcová kvarteta. Na koncerty, kam člověk přijde, vnitřně si to prožije, zatleská se a odejde. My je ale naštěs-tí velice rychle dostanem. My s nimi i komunikujeme, naše koncerty jsou moderované. Mluvíme s nimi a najednou se začnou rádi bavit. Máme tedy pocit, že dobré zábavy je docela málo. Ty lidi se rádi chytěj a když zjis-tí, že můžou, tak jsou až neukáznění. Ty máme nejradši. Takže to není vůbec neobvyklá situ-ace. Ale ještě se nám nestalo, že by-chom je do konce koncertu nečaply. Některý publikum je okamžitě na-startovaný. Řeknete dobrý den a oni se začnou smát, že je to velká legrace, to přeháním. Ale už vědí, na co jdou. Někdy to jde hned a někdy to trvá dvě tři písničky. Řadíme podle toho i pís-ničky. Jednou se nám ale stalo, že po třetí písničce velice decentní publi-


kum nereagovalo. Švidrala jsem na Editu, že se jim to nelíbí. Oni se ne-smáli. A když jsme řekli nějakej fór, tak udělali jen „hm“. Já byla zoufa-lá. Jsem ráda, když lidi reagují, dáva-jí něco najevo. Po koncertě mi Edita říkala, to víš, takhle to na koncertech vážné hudby chodí a oni asi vážně při-šli na vážnou hudbu. Pak najednou se tam sešli a říkali: To bylo tak úžasný. Já to neznám. I na to člověk musí být

připraven. Edita ve velkých koncert-ních sálech je zvyklá, že tam jsou decentní posluchači.

Abychom se vrátili k Semaforu. Lidé se na vašich představeních velmi dobře baví. Nejen z písniček, ale i ze slova, které tam máte. Vy si ze sebe rády děláte legraci?My to milujem. Pozorovaly jsme, že není tak obvyklé, že by bylo duo žen, které přijdou ve večerných róbách a bylo to myšleno jako vtip. A ještě to dělají kontinuálně. Protože komičky občas vymyslí jednorázovou záležitost. Ale u ženských s rádoby

civilním projevem na koncertě to zvy-kem není. Mnoho mužů to velmi ocení a pak přijdou a říkají, že ještě neviděli, aby do sebe dvě baby takhle ryly.

To jsem se právě chtěla zeptat. Vy tam do sebe ryjete, až se to di-vákovi může zdát úplně na hraně. Nedotkly jste se sebe navzájem?Ne, to ne. Když je to v zájmu publika. Když to pobaví publikum, tak my si odpustíme všechno. A stále jsme ještě nepřekročily hranici vkusu té druhé.

Předpokládám, že je to většinou improvizace.Máme pevný program, máme scénář, kde určité akce jsou pevně, nicméně v rámci slova improvizujeme a občas samy sebe překvapíme. To jsou třeba moje slavné záchvaty smíchu.

To je další věc. Vždycky odpovíte, ještě než se zeptám. Nerozesmály jste se někdy navzájem tak, že bys-te se doslova odbouraly?Vždycky to dopadlo tak, že se odbou-rala tady paní Rychterová a já jsem musela dělat takovou tu zatímco ona se válela po pódiu s kytarou a lila na sebe vodu. Ale chtěla jsem se napít. Musela jsem udělat takovou tu, co to ustojí. Dalo mi to velkou práci. Ale máme pro tuto situaci píseň, jmenuje se Chechtací, takže ji dáme a spraví se to.


Původně jste vznikly jako Two voices, ale koncertujete s houslis-tou, Vladimírem Iljičem Pecháč-kem. Je vystudovaný houslista, ale živí se také mluveným slovem. V ranním vysílání ČT1, říká dopra-vu také na ČT24. Vy ho tam ale ke slovu příliš nepustíte. Ano, on dlouho mlčí a pak řekne perlu. Pořád se prezentujeme jako duo, ale dnes už to bereme jako trojhlavé duo. On nám tam fungu-je jako takový hromosvod. Můžeme si vrtnout i do chlapa. Získává to potom další rozměr. My jsme takové ty elegantní a on to shodí někam úplně jinam. Myslím, že posluchači ho milují. Navíc Vladimír je vděčný objekt, pro-tože on stále hledá nevěstu. To tady můžu říct tak veřejně. On na to má i píseň. To je vždycky zlatý hřeb večera. Budeme muset vymyslet zbrusu nový program, až ji najde.

Už jsme mluvily o tom, že humor rády prostřídáte nějakou vážnější písní. Jak na to reagují lidé? Mohou být připraveni na humor a zazní zklidňující píseň. Velmi pečlivě zařazujeme do scéná-ře tyto písně. Vypadá to že je všechno jako lehká improvizace, ale je to velmi náročná příprava, velmi promyšlená. Snažíme se, aby to mělo hlavu a patu a gradovalo to správným způsobem. Máme třeba Air od J. S Bacha, pak melodii z Tajuplného ostrova, také na nové CD Debussyho.

Nové CD budete nahrávat teď v létě, na podzim by měl být křest. Na co se příznivci můžou těšit? Tam bude Cukrkandl, kankán na téma plastických operací, Čajkovský, to musím ještě dodělat. Skladba od Bacha na téma cestování s navigací. Menuet na téma údržby vozovek. To je moje téma, protože já cestuju vždycky v zimě.


Myslím si, že bychom si takovou ochutnávku vaší desky mohli pus-tit v ukázce.

Crossover tedy, moc pěkný. Napříč mnoha žánry. Jak se na toto tváří kritici? Co o vás píší? Dočkaly jste se už nějaké recenze nebo kritiky?

Nám napsal takový posudek Jan Pet-ránek. Velmi si toho od něj vážíme, podle nás je to chodící google. Potom Jaroslav Krček, který nám reží-ruje CDčka. Jinak se toho kritici zatím nezhostili. Ono to v podstatě spadlo z Měsíce.

Kritik vážné hudby se toho zřejmě nezhostí. Měly jsme jednu hezkou kritiku, to bylo z divadelního hlediska. Měly jsme tam pochválené snad úplně všechno. Ale to bylo z toho jevištního

hlediska a vyznění koncertu v rámci divadla. To nám stačí. Stačí nám to, že máme plné hlediště a jsou tam spokojení lidé a že se vrací. Ze začátku někdo říkal, že je to pro intelektuály, to normální člověk poslouchat nemůže. Ale zpívaly jsme už na mnoha vesnických a městských slavnostech, festivalech a podob-ně. Tam jsou normální lidi.Nejsou to znalci vážné hudby, nejsou to úzce zaměření posluchači. Ať je to profesor nebo traktorista, tak si z toho vybere to svoje. Buď je to sranda, nebo se u toho zasní. To se nám na tom líbí.

Přesto, že vaše cesta je společná, věnujete se každá i své činnosti. Edita s vážnou hudbou, Jani, ty jako písníčkářka. Chodíte se dívat i na své koncerty?Tu a tam taky. Když jsou to třeba významnější věci, tak Jana mě chodí podpořit hodně. Když jsem žila v Praze,tak jsem ji já chodila podporovat velmi pravidelně. Je tam potřeba solidarita, je tam ta interakce a je taky potřeba podpořit.

Takže tam zazní i kritika? No jistě. Můžeme se říct, jak to funguje, protože si důvěřujeme.

Dámy, já vám přeju, aby vám to i nadále takhle klapalo, abyste skládali a zpívali a my se měli na co těšit.

Mějte se hezky, děkuji za rozhovor.


Skryté titulky: Petra Vintrlíková Česká televize, 2011

two voices - jana rychterová a edita adlerová

Documents