ve spoluprÁci obsah 7/2002 roČnÍk xxvi str. s nadacÍ ...mezinÁrodnÍ politika 7/2002 Červen...

VYDÁVÁ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ VE SPOLUPRÁCI

S NADACÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PRO EVROPSKOU SPOLUPRÁCI

ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA / PŘEDSEDA OTTO PICK

ŠÉFREDAKTORZDENĚK ZBOŘIL

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORAROBERT SCHUSTER

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA MILENA STREJČKOVÁ

SEKRETÁŘKA REDAKCEIRENA KREJČOVÁ

GRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝ GRAFICKÁ ÚPRAVA MARIE VORLOVÁ

AUTOR OBÁLKY FILIP SOJKADISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA: MILOŠ CALDA, PETRDOSTÁL, MARTIN EHL, JIŘÍ FÁREK, JOSEF

FUČÍK, MILOSLAV HAD, RADEK KHOL,ROMAN KRASNICKÝ, JAN KREIDL,

MIROSLAV KUNŠTÁT, KAI-OLAF LANG,KRISTINA LARISCHOVÁ, LIBOR LUKÁŠEK,

ZDENĚK MATĚJKA, ALOIZ NEUSTADT,ALEXANDR ORT, KAREL PEZL,

OTTO PICK, MILOŠ POJAR, RICHARDSEEMANN, VÁCLAV ŠMEJKAL,

JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ, KAREL ŠTINDL,KVĚTA ŠUBRTOVÁ, FRANTIŠEK ŠULC,FILIP TESAŘ, MARTIN VÁVRA, JOSEF

VESELÝ, TOMÁŠ VESELÝ, PETR ZAVADIL

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints and per-missions: Write to International Politics, Nerudova 3,118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 02/51 108 107; fax: 02/51 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 29,50 Kč.Předplatné na rok činí 294 Kč, pro studenty a důchodce 244 Kč, ve Slovenské republice 550,80 Sk.

Registrováno MK ČR E 5210Tiskne ProKonzult s. r. o., závod Vrútky,Švermova 8, 038 61 Vrútky.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobnémprodeji. Ve Slovenské republice rozšiřujeProKonzult, s. r. o., závod NADAS, Švermova 8,038 61 Vrútky, tel.: 00421/43/4281538, fax:00421432/4281696. Informace o MP a edičníčinnosti ÚMV na www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISN 0543-7962 INDEX 46911

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 7/2002 1

OBSAH 7/2002 ROČNÍK XXVI STR.

SVĚTOZOR 2TERRE DES HOMMES /-zz 3

KANADAKANADSKÝ FEDERALISMUS DNES A ZÍTRA / Martina Vejlupková 4ZÁSADNÍ PŘESUN V KANADSKÉ STRANICKÉ POLITICE / Allen Mills 5CO ZNAMENÁ „KANADIZACE“ POLITICKÉHO SYSTÉMU / Lenka Rovná 6ORIENT V KANADĚ: RASISMUS A MULTIKULTURNÍ DIALOG / František Bureš 9KANADA A USA: PŘÍBĚH VZRŮSTAJÍCÍHO VLIVU USA V KANADĚ / Petr Anděl 12

VZTAHY A PROBLÉMYVZTAHY NATO – RUSKO PO 11. ZÁŘÍ 2001 / David Konecký 14DOPLŇOVACÍ VOLBY DO KONGRESU V LISTOPADU 2002 / René Skuček 16TURECKO NA PRAHU EVROPSKÉ UNIE: EVROPSKÁ UNIE NA PRAHU ZMĚNY / Radomír Karlík 18USA VERSUS MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD / Radek Tomáš 20

EKONOMICKÝ OBZOREKONOMIKA USA: ROBUSTNÍ A OPĚT NA VZESTUPU / Jiří Fárek 23

ZEMĚMI SVĚTAVENEZUELA PO PUČI / Friedrich Welsch, Nikolaus Werz 25MOLDÁVIE NA SCESTÍ – Lubomír Gombos 28

VOLNÁ TRIBUNATŘI POHLEDY NA BUDOUCNOST SPOLUPRÁCE USA A EVROPY / Jiří Pehe 30OZBROJENÉ SÍLY A OZBROJENÉ SBORY JAKO SLOŽKY BEZPEČNOSTNÍHO SYSTÉMU ČR / Ivan Jordák, Libor Nedorost 32

RECENZEKRITICKÉ HODNOCENÍ AMERICKÉHO PŘÍSTUPU K BEZPEČNOSTNÍM HROZBÁM / Jan Eichler 35DVĚ KNIHY K SUDETONĚMECKÉMU PROBLÉMU A ODSUNU / Richard Seemann 37GLOBALIZACE – ETIKA – EKONOMIKA / Libor Žídek 39

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE MP(které má vyjít do 31. 8. 2002)

➤ Jak se změnilo Rusko pod Putinovým vedením ➤ Vztah Rusko–NATO ➤

Systém politických stran v Rusku ➤ Regionalismus v Rusku: vztah politickéhocentra a zbytku země ➤ Albánska otázka, Kosovo a Macedónsko: problémy, his-tória a súvislosti ➤ Volby mezi Nitrou a Tatrami ➤ Populismus v západní Evropě

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 7/2002

ČERVEN 2002

1. – americký prezident Geor-ge Bush v projevu k absolven-tům vojenské akademie veWest Pointu připustil preventiv-ní údery v rámci boje proti te-rorismu.3. – indické ministerstvo obranyzopakovalo, že Indie nepoužijev případné válce s Pákistánemjaderné zbraně jako první. In-dičtí činitelé dali najevo, že pří-má jednání s Pákistánem zatímnepřipadají v úvahu.4. – Japonsko ratifikovalo Kjót-ský protokol, mezinárodní do-hodu zaměřenou na omezeníemisí plynů způsobujících skle-níkový efekt.5. – oznámeno, že američtí vy-šetřovatelé podle všeho iden-tifikovali hlavního plánovačeteroristických útoků z 11. září.Má jím být Pákistánec naroze-ný v Kuvajtu Chálid Šejch Mu-hammad, blízký spolupracov-ník Usámy bin Ládina. USA naněj vypsaly odměnu 25 miliónůdolarů.5. – nejméně 16 Izraelců zahy-nulo při teroristickém útoku naizraelský autobus u Afuly v Se-verním Izraeli. Izraelská armá-da na to reagovala zásahemv Džanínu a rozsáhlým útokemna sídlo Jásira Arafata v Ra-malláhu.5. – generální tajemník OSNKofi Annan v Moskvě prohlásil,že představitelé Indie a Pá-kistánu promeškali příležitostzmírnit napětí v jižní Asii, pro-tože nevyužili nabídku ruskéhoprezidenta Vladimira Putina nazprostředkování řešení sporu.6. – nový irský parlament zvolildo čela budoucí vlády opětBertieho Aherna, jehož stranaFianna Fáil vyšla z voleb ze 17. května jako vítěz.6. – polský prezident Aleksan-der Kwasniewski odmítl myš-lenku, že by se po přijetí Litvya Polska do EU mohl zřídittranzitní koridor do kaliningrad-ské enklávy, jenž by vedl přespolské území.9. – v prvním kole francouz-ských parlamentních voleb zís-kala pravice podporující prezi-denta Chiraka 43,6 procenta,

levice (socialisté, komunistéa Zelení) 36 procent, Národnífronta Jeana-Marie Le Pena11,2 procenta. Voleb se zú-častnilo 65 procent registrova-ných voličů.9. – vláda palestinské autono-mie oznámila, že rekonstruo-vaný kabinet bude mít 21 členůmísto dosavadních 31. Novězřízeno je ministerstvo vnitra,které bude zejména dohlížetna bezpečností služby, kterédosud spadaly pod Jásira Arafata.9. – pákistánský prezident Par-víz Mušaraf zopakoval slib, že zabrání výpadům muslim-ských separatistů na indickoučást Kašmíru. Indie oznámila,že chystá „významné gestoozbrojených sil“ a že co nejdří-ve jmenuje nového velvyslan-ce v Islámábádu.11. – v Kábulu bylo zahájenozasedání Velké džirgy, nej-vyššího orgánu všech afghán-ských kmenových společenství.Od začátku bylo provázenoneshodami a zmatky. Prezi-dentem byl zvolen dosavadníšéf prozatímní vlády HamídKárzáí.13. – vypršela platnost smlou-vy o zákazu rozmisťovánísystémů protiraketové obrany(ABM) z roku 1972.14. – Rusko formálně odstou-pilo od Smlouvy o snížení sta-vu jaderných zbraní (START2). Zdůvodnilo to tím, že tentomezinárodněprávní akt ztratilvzhledem k současné obrannépolitice USA význam.15. – USA zahájily na Aljašcestavbu podzemních raketovýchsil. Základna ve Fort Gree-ly má být součástí plánované-ho systému národní raketovéobrany (NMD).16. – Izrael zahájil stavbuopevnění kolem tří palestin-ských měst na území západněod Jordánu (Džanín, Tulkarma Kalkílija).16. – ve druhém kole francouz-ských parlamentních voleb zís-kal Svaz pro prezidentskouvětšinu (UPM) a jeho spojenci(Sdružení pro republiku, Libe-rální demokraté a část centris-tického Svazu pro francouz-

skou demokracii) 355 křeselv 577 členném Národním shro-máždění, socialisté 146 míst,komunisté 21 mandátů, Zelení3 křesla, ostatní levicové a pra-vicové strany obdržely dohro-mady 29 křesel, pravicově ra-dikální Národní fronta nezí-skala ani jeden mandát.16. – americký list The Wa-shington Post a televize FoxTV informovaly, že prezidentBush udělil rozsáhlé pravomo-ci CIA, která by měla vystup-ňovat úsilí o svržení vlády Sad-dáma Husajna.17. – francouzský prezidentJacques Chirac pověřil liberál-ního demokrata a prozatím-ního premiéra Jeana-PierraRaffarina sestavením novévlády.18. – palestinský sebevrah od-pálil nálož v době ranní špičkyv plném autobusu v jižním Je-ruzalémě. Zahynulo 18 Izrael-ců. Následující den si výbuchna autobusové zastávce v jeru-zalémské čtvrti French Hill vy-žádal osm životů. Izraelci odpo-věděli útoky proti cílům v Gazea ve městě Chán Núnis.19. – afghánská Velká džirgana závěr svého zasedáníschválila 14 nových ministrůprozatímní vlády.19. – ruská vládní vyšetřovacíkomise dospěla k závěru, žezkázu ruské jaderné ponorkyKursk, která se 12. srpna 2000potopila v Barentsově moři,způsobil výbuch jednoho z tor-péd umístěných v komoráchna přídi plavidla.19. – Izrael oznámil, že pokudneskončí teroristické akce, bu-de obsazovat ty části palestin-ských území, které má kontro-lovat palestinská samospráva.21. – 22. – summit EU v Sevil-le přijal zásady, podle kterýchbude čelit přílivu nelegálníchpřistěhovalců. Bylo rozhodnu-to, že pokud bude zachovánadosavadní míra pokroku v jed-náních a provádění reforem, jeEU odhodlána uzavřít jednánío přijetí 10 nových členů dokonce tohoto roku.24. – americký prezident Geor-ge Bush v projevu k situaci naBlízkém východě nastínil svůj

mírový plán, který zahrnuje zřízení palestinského státu. Vy-zval zároveň Palestince, abyprovedli zásadní reformy svésamosprávy včetně výměnysvých vůdců, která je předpo-kladem vytvoření přechodnéhopalestinského státu.24. – albánský parlament zvolilnovým prezidentem generálave výslužbě a bývalého minist-ra obrany Alfreda Moisiua (73).Moisiu za měsíc nastoupí dofunkce po dosavadním prezi-dentovi Rehepu Meidanim.25. – v Zimbabwe začala45denní lhůta, během níž mátři tisíce bělošských farmářůopustit své pozemky, kteréchce vláda rozdělit mezi černébezzemky.25. – španělský Senát schválilzákon zakazující stranu HenriBatasuna, politické křídlo ETA.26. – v kanadském Kananaski-su skončil summit G 7 a Ruska.Přijal balík opatření, která majísloužit v boji proti mezinárodní-mu terorismu. Usnesl se vydat20 miliard dolarů na další zne-škodňování zbraní hromadné-ho ničení v bývalém Sovětskémsvazu. Přijal Akční plán pro Af-riku, podle kterého má být po-skytnuta pomoc zemím, jejichžvlády ctí zákony a prosazujíekonomickou svobodu. Bylo ta-ké rozhodnuto, že Rusko budedo roku 2006 přijato za řádné-ho člena Skupiny.27. – kubánský parlament roz-hodl, že socialistický systém naKubě je „neodvolatelný“ a že„kapitalismus se již nikdy ne-vrátí“.29. – premiéři visegrádské sku-piny při setkání v Ostřihomioznámili, že by jejich země ne-mohly vstoupit do EU v přípa-dě, že by byly nuceny hned povstupu stát se čistými plátci dospolečného rozpočtu, tj. že bydávaly do rozpočtu EU více,než by z něho dostávaly.29. – ve Žlutém moři se ode-hrála 25 minutová námořní bit-va mezi vojenskými plavidlyJižní a Severní Koreje. Z inci-dentu se obviňují navzájemobě strany. Jihokorejský hlídko-vý člun se 27 členy posádkyklesl ke dnu.

2

SVĚTOZOR


V roce 1967 se pořádala v kanadském Montrealu Světová výsta-va, na kterou se u nás stále ještě vzpomíná v dobrém, protože se tamhodně chodilo na Činčerův a Juráčkův Kinoautomat a Svobodův Diapolyekran. Československý pavilon žil ze slávy bruselského Expa 58 a Laterny magiky, navštěvovaly ho světové celebrity, mezinimi Marlen Dietrichová a íránská šáhbanú Farah Diba, která pak poroce 1968–1969 věnovala nemalé peníze českým výtvarníkům, abymohli přežít předpokládaná krušná léta. (Škoda, že skoro všichni nato už dokázali zapomenout, kromě jednoho, který byl dokonce jme-nován administrativním správcem Ormúzu.)

Montrealské Expo vydupal ze země tehdy velmi populární sta-rosta města Jean Drapeau a ten ještě pak více než deset let uchová-val myšlenku setkávání se na ostrově sv. Heleny svěží. Málokdodnes už ví, že ony dva ostrovy uprostřed řeky sv. Vavřince nazvalpodle jedné z knih Antoina de Saint Exupéryho Terre des Hommesa anglicky mluvící Kanaďané si to přeložili, se svým tradičnímsmyslem pro sociální komunikaci, jak by řekl Karl Wolfgang Deutsch, do angličtiny jako Man and his World. Obsahem odkazuvelkého francouzského spisovatele nebylo nic menšího a prostšíhonež přesvědčení, že naše zeměkoule není jen odcizený globální pro-stor, ale místem, na kterém se mají potkávat lidé s lidmi, a že nenínic potřebnějšího, ale také těžšího, než tato setkávání umožňovata přispívat k nim všemi svými i těmi nejmenšími silami.

Byla to ovšem pozoruhodná doba nejen pro Montreal, ale i pro ce-lou Kanadu. Několik měsíců předtím vstoupil poprvé do budovy par-lamentu liberál Pierre E. Trudeau, první poslanec tohoto ctihodnéhosboru, který si dovolil přijít na jeho jednání v kožené bundě a v san-dálech. O jeho nekonformnosti a voltairovské břitkosti vyjadřováníse tradovaly legendy, které na určitou dobu učinily Kanadu a její de-mokracii jedním z atraktivních předmětů zájmu masmédií celé tehdyse bouřící hemisféry. A v tehdejším Československu jsme se začalidovídat trochu víc o tom, že v Kanadě jsou, kromě hokejistů, folk-lorně prezentovaných indiánů a naparáděných členů kanadské jízdnípolicie, ještě pozoruhodnější věci. Například dlouhá tradice fungují-cího demokratického systému a také přesvědčení, že svobodu je tře-ba hájit vždy a kdekoli na světě. Jako by ona zjednodušená symbió-za anglického stylu života a francouzského karteziánského diskursuvydávala neokázalé, avšak stále prospěšnější plody.

Při pohledu na mapu země, která je již tři roky naším partneremv Severoatlantické alianci, a měli bychom se proto s ní dělit o svéhrdiny živé i mrtvé, nás ohromuje její velikost. Ta je, v geografickémsmyslu, ale nikoli fiktivní, neskutečná, ale právě jako země lidí úpl-ně jiná, než ji ukazuje fyzický zeměpis. Na mapě lidí je Kanada vel-mi podobná Chile, jenom s tím rozdílem, že se táhne od východu nazápad, nebo opačně, podle toho, zda přicházíme z Evropy, jako vět-šina současných obyvatel Kanady, nebo ze západu, jako první Ka-naďané, nebo, podle místního zvyku, First či Native Canadiens.Cestou z Halifaxu nebo Sydney, přes Quebec, Montreal a Ottawu,Toronto, Sault St. Marie, Fort William, Winnipeg, Saskatoon, Cal-

gary až po Vancouver lze zahlédnout z oken transkontinentálního ex-presu nejen velká města, původně železniční stanice nastavěné v té-měř shodných vzdálenostech, ale i řeky, jezera, nekonečné prérieManitoby, Alberty, a zejména Saskatchewanu, jejichž sedláci po ur-čitou dobu bohatli díky dodávkám obilí a základních potravin do Čí-ny a Sovětského svazu. Ale je nutné překročit i pětitisícové Kordil-lery, abychom mohli dorazit do Vancouveru, kde ještě dnes jsouarchiválie týkající se rusko-americké obchodní společnosti a kde ži-je Markétka Götzová, neúnavná sběratelka dokumentů českéhoa slovenského disentu, komentátorka českého divadelního děnía spiritus agens české komunity na západním pobřeží Kanady (mi-mochodem také žena i u nás konečně již známého politického filo-sofa Vl. Stankiewicze).

Sluší se při této příležitosti také vzpomenout dvacetileté neokáza-lé, ale o to více viditelné práce pro vlast Zdeny Salivarové, které sedostalo typické odměny – škopku pomejí. Právě Zdena Salivarováa Gordon H. Skilling jsou vynikajícími příklady, jak v Kanadě Čechmůže zůstat Čechem, Brit Britem, stát se Kanaďanem a k tomu na-víc ještě světoobčanem téměř v masarykovském smyslu. Tím, žeupozorňujeme na tyto velvyslance České republiky s velkým -V-,a omlouváme se těm dalším a dalším, kteří se snažili udělat stejnýkus práce, dostáváme se také k tomu, ne snad jaká je jen povaha čes-ko-kanadských vztahů, ale jak hluboký akulturační a resocializačnívýznam má Kanada pro Čechy a Slováky nejméně od dob MatějeBuckny až po sourozence Jelínkovy a angažmá alespoň jednohoz nich u nás. Kanada je sice zemí emigrantů z celého světa, ale ti,kteří sem přišli z Československa hned po roce 1945, potom v letech1948 a 1968, a většinou byli skutečnými exulanty, usadili se v Ka-nadě a pomáhali se tam usazovat jiným, tvoří ne zcela vždy jasně vi-ditelnou spojnici mezi Kanadou a Českou republikou. Naše společ-ná minulost je sice fragmentární, ale nikoli tak, aby nebylo možnémít společnou současnost i budoucnost.

Také proto jsme se rozhodli věnovat v jednom z prázdninovýchčísel větší pozornost politickému systému, politickému stranictvía současné politické situaci v Kanadě, ale také aktuální vnitřní a za-hraniční politice, než bývá obvyklé při různých výročích nebo ná-hodných událostech, které dočasně vzrušují audiovizuálním zpravo-dajstvím unavené oči a otupělé nervy lidí ve střední Evropě. Snadnadcházející summit NATO v Praze vyvolá opět větší zájem o čes-ko-kanadské partnerství v této organizaci, o to, zda jsme schopni plnit přijaté závazky, a protože nejde jen o technologii obrany ne-bo koordinaci zahraniční politiky, zda jsme schopni hájit společnéhodnoty a zda vůbec víme, jaké hodnoty a kdo z našich partnerůuznává.

Říká se, že prezident Canadien baby Nanavut, země větší než celáEU, ale jen s dvaceti pěti tisíci obyvatel, není Eskymák, ale Černono-žec, a že umí několik slov česky nebo má k České republice nějaký in-timní vztah. Ať již je to legenda, či nikoli, snad by bylo vhodné ho ně-kdy pozvat do Prahy a požádat ho, aby nám přečetl některá ustanoveníZákladního zákona své země. Možná, že bychom byli překvapeni, jaklze řešit problémy kriminality, co to je politická socializace a jak jemožné ovlivňovat výchovu lidí k svobodnému myšlení a národní hr-dosti, aniž propadneme pýše a nevázanosti. Snad nového ministra za-hraničních věcí České republiky zaujme tato zdánlivá margináliea kromě kontaktů s newyorskými a bruselskými byrokraty obrátí svůjzájem někam na kanadský sever a pojede se alespoň na chvíli podívatdo hlavního města s romantickým názvem Yellowknife. Možná, žetam najde, kromě romantických kulis kanadského severu, konec tune-lu z některé české banky a my si uvědomíme, že svět je opravdu pře-devším zemí lidí a že se stává stále menším.

[email protected]

ÚVODNÍK

Terredes Hommes

Navzdory tomu, že mnozí nepřátelé sou-časného federálního uspořádání v Kanadětvrdí, že federální vláda má příliš mnohopravomocí, Kanada je dnes jednou z nejde-centralizovanějších federací na světě. Nejento. Od šedesátých let se míra decentralizaceneustále zvyšuje. Federální vláda podlehlanátlaku vyvíjenému provinčními vládamia vzdala se práva vybírat některé druhy daní.V roce 1977 přestala provinciím poskytovattzv. podmíněné granty (conditional grants) –finanční prostředky poskytnuté za účelem,o kterém rozhodla sama federální vláda.V osmdesátých a devadesátých letech fede-rální vláda omezila tok peněz plynoucích dozdravotnictví a dalších sociálních oblastía přišla s novým systémem přerozdělovánífinancí. Pravomoci jednotlivých provincií setedy neustále rozšiřovaly, a ani v budoucnunelze očekávat změnu tohoto trendu.

Proces decentralizace Kanady však zdale-ka neprobíhal hladce. Období, kdy se pro-vincie hlásily o svá práva a usilovaly o ome-zení rozhodovacích práv vlády federální, jev kanadské literatuře označováno za obdobísoutěživého federalismu (competitive fede-ralism). Nesoutěžilo se jen o rozhodovacípravomoci v určitých oblastech. Vášnivě sediskutovalo i o obecných vizích federálníhouspořádání, a především se pak proti soběpostavily Quebec a zbytek Kanady. Obdobísoutěživého federalismu vyústilo neúspěšný-mi pokusy o změnu ústavy v osmdesátýchletech a na počátku let devadesátých.

V současnosti se Kanada nachází v jakésiústavní slepé uličce. Poslední tři desetiletíjasně svědčí o tom, že Kanada má rigidníústavu a že je velmi odolná vůči formálníústavní změně. Přesto se však kanadská fe-derace v průběhu své existence značně změ-nila. Zpočátku byla zemí s velmi centralizo-vanou politickou mocí, a dnes je jednouz nejdecentralizovanějších federací na světě.Tato proměna je důsledkem neformálníchzměn ústavy.

Odborník na problematiku kanadské ústa-vy a federace Richard Simeon podává v jed-nom ze svých článků1) výčet těchto nefor-málních změn, které zapříčinily proměnuzpůsobu vládnutí a rozhodování v této zemi.Podotýká, že formální ústavní dodatek je po-měrně neobvyklým jevem ve většině federa-cí. Změnit kanadskou ústavu je však o to ob-tížnější, že kanadští politikové se po dlouhádesetiletí nebyli schopni dohodnout na tom,jakým způsobem by se měla měnit a kdovšechno a v jakém poměru hlasů by o změ-nách měl rozhodovat. A poté, co v osmde-sátých a devadesátých letech ztroskotalydlouho připravované a projednávané návr-hy na komplexní změnu ústavy (dohody


KANADA

z Meech Lake a Char-lottetownu), je for-mální změna ústavyještě méně pravděpo-dobná. Ústavních dis-kusí se účastní velkémnožství rozličných skupin,z nichž každá podmiňuje sou-hlas s ústavní změnou splněnímsvých požadavků. Požadav-ky jednotlivých skupin jsouvšak často ve vzájemnémrozporu, a dosažení konsenzuse proto stává nepravděpodob-ným. Zdá se, že jak kanadští politici, tak i ka-nadská veřejnost jsou již těmito neustálýmiústavními tahanicemi velmi unaveni. Mno-hem více pozornosti se v poslední době pro-to věnuje neformálním změnám ústavy, jakojsou rozhodnutí Nejvyššího soudu, změnyv přerozdělování financí a exekutivní a kola-borativní model vládnutí.

Vývoj federalismu v Kanadě byl do znač-né míry určen rozhodnutími Nejvyššího sou-du. Poté, co byla v roce 1982 přijata Chartapráv a svobod, nabyla tato instituce na ještěvětším významu. Stále častěji se na něj s žá-dostí o přezkoumání platných zákonů obra-cejí jednotlivci, skupiny i jednotlivé provin-cie. Nejvyšší soud má stále větší vliv na chodvěcí veřejných, a snižuje tak úlohu jednotli-vých parlamentů.

Pravomoc federální vlády rozhodovato tom, jak bude naloženo s penězi z federál-ního rozpočtu (tzv. spending power), je dal-ším neformálním mechanismem, který upra-vuje proces vládnutí v Kanadě a posilujecentrální vládu na úkor vlád provinčních. A todo té míry, že umožňuje federální vládě roz-hodovat o otázkách, které podle ústavy spa-dají do působnosti provincií. Na jednu stranulze očekávat, že v době, kdy provincie stálevíce posilují svou úlohu, federální vláda zač-ne o přerozdělování peněz s provinciemi vícejednat. Je ale také možné, že díky úspěšnémuboji s národním deficitem začne federální vlá-da bez ohledu na hlasy zaznívající z provinciíutrácet ještě více.

Další změnou mechnismu vládnutí je tzv.exekutivní federalismus (executive federa-lism). Jeho počátky spadají do šedesátých leta jeho hlavní charakteristikou jsou schůzkypředstavitelů exekutivy a každoroční konfe-rence, jichž se zúčastňují premiéři všech pro-vincií a předseda federální vlády. Na těch-to schůzkách se rozhoduje o nejzávažnějšíchotázkách země a v minulosti se tato setkání vevětšině případů zvrhla v boj o prosazení vlast-ních zájmů. Typickým rysem exekutivního fe-deralismu je mezivládní konflikt a jeho hlav-ním důsledkem značná decentralizace země.2)

Ve zmiňovaném článku Richard Simeonpoznamenává, že v posledních letech lze vy-sledovat určité proměny exekutivního fede-ralismu. Političtí představitelé podle něj usi-

lují o formalizovanějšía institucionalizovanější

proces rozhodování namezivládní úrovni, nebolio zavedení tzv. kolabora-tivního modelu vládnutí(collaborative federa-

lism). Všechny vlády bypři politických jedná-

ních měly vystu-povat jako rov-

nocennípartneři a veš-keré politické

rozhodováníby mělo být za-

loženo na dialo-gu a na vyjedná-

vání na mezivládníchfórech a na ministerských radách. Stále většídůraz se klade na mezivládní dohody a usne-sení, porozumění, společnou odpovědnost zasituaci, a také na způsoby řešení konfliktů.

Příčiny přechodu od exekutivního fede-ralismu ke kolaborativnímu je třeba vidět především ve změně ekonomického klimatu. Federální vláda i vlády provinční se v deva-desátých letech snažily snížit své deficity, cožv praxi samozřejmě znamenalo krácení výda-jů. Místo toho, aby i nadále jednotlivé vládybojovaly o rozšíření sfér své působnosti, zača-ly s radostí přenechávat odpovědnost a s nísouvisející rozhodování a náklady vládám nanižší úrovni. Rozhodování v některých oblas-tech se přesunulo z federální úrovně na úro-veň provinční a z provinční úrovně na úroveňmístní nebo k jiným přerozdělovacím institu-cím. Všechny vlády se současně začaly po-koušet najít společná řešení těch nejpalčivěj-ších otázek, tedy hlavně otázek týkajících seekonomiky a obchodu, sociálního zabezpeče-ní a životního prostředí. Za všechna nalezenářešení je třeba zmínit především Dohoduo domácím obchodě z roku 1994 (Agreementon Internal Trade), na jejímž základě federál-ní vláda nemůže již sama stanovovat jednotnápravidla týkající se domácího obchodu, a Do-hodu o sociální unii z roku 1999 (Agreementon the Social Union).

Dohoda o sociální unii byla schválena fe-derální vládou a devíti provinciemi v únoru1999. Pouze Quebec ji odmítl podepsat. Ottawa se touto dohodou zavazuje spolupra-covat s provinciemi a jednat s nimi o veške-rých budoucích programech, které by za-váděly jednotnou celokanadskou politikuv oblastech zdravotní a sociální péče a vyšší-ho vzdělávání. Ottawa se také zavázala, žev případě jakékoli změny v přerozdělovánízdrojů a poskytování dotací bude provinčnívlády informovat s minimálně ročním před-stihem. Zcela nejdůležitější na celé Dohoděo sociální unii je však to, že když se federál-ní vláda a alespoň šest provincií dohodnou nanutnosti zavedení nového programu a jeho cí-lech, Ottawa dá programu jen rámcový ob-sah, a o jeho detailech si rozhoduje každáprovinční vláda sama. Pokud takový program

Kanadský federalismus dnes a zítra: kolaborativní federalismus jako naděje do budoucna?

MARTINA VEJLUPKOVÁ

už v některé z provincií existuje a není v roz-poru s celokanadskými standardy, daná pro-vincie přesto obdrží od federální vlády patřičné dotace. Jinými slovy, Ottawa dala podpisem Dohody o sociální unii souhlass omezením jejího zaběhnutého rozhodovánío financích. Stejnou dohodou však bylo záro-veň potvrzeno, že federální vláda smí do ur-čité míry zasahovat do oblasti zdravotní a so-ciální a do oblasti školství. Dohoda o sociálníunii má za následek nový způsob přerozdělo-vání financí z federální úrovně na úroveň pro-vinční a celkovou decentralizaci země.

Někdejší quebecký premiér Lucien Bou-chard odmítl Dohodu o sociální unii pode-psat. Nelíbilo se mu především to, že fede-rální vláda a šest provincií se dohodnou nazavedení celonárodních standardů v určitéoblasti, a Quebec, chce-li dostat svůj fi-nanční příděl, se jimi bude muset řídit. Cí-lem Quebeku i nadále zůstává vynutit si vý-jimku a finance dostávat i přesto, že sedanými standardy nebude řídit. Vyjednává-ní o sociální unii je typickým příkladem to-ho, jak kanadský federalismus v dnešní do-bě funguje.

Kolaborativní federalismus zůstává slib-nou nadějí do budoucna, protože od vztahůmezi jednotlivými vládami se vždy odvíjeloa i nadále se bude odvíjet celkové fungovánífederálního systému. Kolaborativní federa-lismus však není v žádném případě ideálnímřešením problémů kanadského federalismu.Neměl by být přeceňován alespoň do té do-by, než se Quebec rozhodne spolupracovatse zbytkem Kanady. Jedním z rysů kolabora-tivního federalismu je navíc to, že vládnípředstavitelé se scházejí a činí rozhodnutí zazavřenými dveřmi, a jejich pozornost se taksnadno může přesunout od snahy dosáhnoutcelonárodního konsenzu ke snaze o prosaze-ní dílčích zájmů.

Závěrem lze tedy konstatovat, že jen má-lokdo dnes v Kanadě věří, že problémy ka-nadského federalismu lze vyřešit formálnízměnou ústavy. Mnohem více pozornosti sednes věnuje neformálním úpravám vládnutí,jako jsou změny v přerozdělování financí,mezivládní dohody a flexibilní spolupráce.Vztahy mezi vládami proto i nadále zůsta-nou podstatou politiky federalismu. Je všakdůležité, aby na sebe každá z vlád vzala i kusodpovědnosti a nesnažila se pouze z federál-ního systému pro sebe vyzískat maximum.I přes relativní úspěchy kolaborativního fe-deralismu však Kanadě i nadále hrozí dezin-tegrace. Pokusy o ústavní zakotvení quebec-kých požadavků se nezdařily, a i proto máQuebec stále daleko k tomu, aby se kolabo-rativního modelu vládnutí účastnil z vlastníiniciativy.3)

❍[email protected]

1) Richard Simeon, „Let’s Get at the Basic“,Policy Options (January – February 2000): 11–16.

2) Donald Smiley, The Federal Condition inCanada (McGraw-Hill Ryerson Limited, 1987),97–99.

3) I. Robinson and Richard Simeon, „TheDynamics of Canadian Federalism“, v Canadi-an Politics, eds. J. Bickerton a A-G. Gagnon(Broadview Press, 1999), 258–260.

V roce 1993 došlo k hluboké změně v ka-nadském systému politických stran a k jejichfragmentarizaci v ottawském parlamentu.Od té doby se u moci vystřídalo několik vládLiberální strany. Voliči cítili, že neexistuježádná alternativní vláda, která by byla při-pravena převzít odpovědnost. Osobní kon-flikt mezi ministerským předsedou JeanemChrétienem a – dnes už bývalým – minist-rem financí Paulem Martinem vyvrcholil od-voláním Martina na počátku června roku2002. Vládě hrozí rozkol. Dnes existuje reál-ná možnost, že se vláda Liberální strany roz-padne a že se k moci může dostat jiná strana.V příštím roce či dvou bude kanadská fede-rální politika poznamenána nestabilitou a ne-jistotou.

Od roku 1896 v kanadské federální politi-ce převládají liberálové, které občas u mocinakrátko vystřídali konzervativci. Tento mo-del se zdánlivě změnil v roce 1988, kdy vy-tvořil druhou většinovou vládu Progresivníkonzervativní strany Brian Mulroney. Do tédoby se od 19. století v Kanadě neobjevilydvě konzervativní vlády po sobě. (Vláda Ro-berta Bordena, potvrzená ve volbách v roce1917, byla válečnou koalicí konzervativcůa dalších stran.) Když Mulroney v roce 1993odstoupil, byli on i jeho strana velmi neoblí-beni. Volby skončily až neuvěřitelně: novýparlamentní klub Progresivních konzervativ-ců po volbách v roce 1993 tvořili pouze dvaposlanci Dolní sněmovny z celkového počtuzhruba tří set!

Triumfující liberály vedl Chrétien, québec-ký právník, který měl styky s velkým byzny-sem. V 70. a 80. letech působil po dlouhoudobu jako nevýrazný člen vlády, v jejímž čelestál Pierre Trudeau. Jeho politická síla vychá-zí z šikovného řízení ústřední exekutivy, pro-hnanosti a politické bojovnosti. Chrétienovavláda se musela vyrovnat s gigantickým veřejným dluhem. Roční deficit dosahoval 40 miliard dolarů, Kanadu sužovala vysokánezaměstnanost a hrozilo jí další referendumv Québeku o vystoupení z kanadské federace.

Po celé toto období, až do června roku2002, byl ministrem financí Paul Martin.

Martin, syn slavného liberálního politika,byl – stejně jako Chrétien – právníkem a ús-pěšným byznysmenem, který převzal a ús-pěšně oživil krachující společnost zabývají-cí se námořní přepravou. Mezi oběma mužinejsou hluboké ideologické rozdíly. Chré-tien je poněkud více nalevo, ale oba jsou typickými kanadskými liberály, kteří jsoupřesvědčeni, že jejich strana má být cen-tristickou stranou byznysu a práce, že má podporovat hospodářský růst a efektivituvládnutí, ale zároveň podporovat významnékanadské sociální programy. Tito liberálovépraktikovali „třetí cestu“ ještě předtím, nežs touto myšlenkou vystoupil Tony Blair!Praktikují ji dodnes. Martin měl velký úspěch jako ministr financí: hospodářstvírostlo, nezaměstnanost klesala, reálné výda-je vlády se snížily, deficity se podařilozvládnout, daně se v poslední době snížilya došlo ke skromnému, avšak významnémusnížení nahromaděného veřejného dluhu.V referendu v Québeku v roce 1995 zvítězi-li mimořádně těsným rozdílem hlasů stou-penci federace. Podstatné ale je, že zvítězili.

Liberálové pak v letech 1997 a 2000 vy-tvořili další dvě většinové vlády. Kanada mádosud většinový volební systém inspirovanýVelkou Británií, který značně zvýhodňuje je-dinou, nejpopulárnější stranu, tedy liberály.(Liberálové tehdy dokázali vytvořit větši-novou vládu po volbách, v nichž získali 37a 42 procenta hlasů; tento fakt svědčí o za-staralosti dosavadního systému!) Pomohlajim také rozdrobenost politických stran:v roce 1993 získalo parlamentní zastoupenípět politických stran.

S výjimkou situace po volbách v roce1921 v kanadském parlamentu tradičně do-minují dvě velké politické strany, liberálovéa konzervativci. Konzervativci se v roce 1942přejmenovali na Progresivní konzervativce.V roce 1993 se však do Dolní sněmovny do-stalo pět stran. Vznikl tak takzvaný pizzovýparlament, který se skládal z liberálů, Pro-gresivních konzervativců, reformistů, Novýchdemokratů a Québeckého bloku. Žádná z po-sledně uvedených čtyř stran nebyla natolik


KANADA

Zásadní přesun v kanadské stranické politiceV roce 1993 došlo k hluboké změně v kanadském systému politických strana k jejich fragmentarizaci v ottawském parlamentu. Od té doby se u moci vy-střídalo několik vlád Liberální strany. Voliči cítili, že neexistuje žádná alter-nativní vláda, která by byla připravena převzít odpovědnost. Osobní konfliktmezi ministerským předsedou Jeanem Chrétienem a – dnes už bývalým – mi-nistrem financí Paulem Martinem vyvrcholil odvoláním Martina na počátkučervna roku 2002. Vládě hrozí rozkol. Dnes existuje reálná možnost, že sevláda Liberální strany rozpadne a že se k moci může dostat jiná strana. V příš-tím roce či dvou bude kanadská federální politika poznamenána nestabilitoua nejistotou.

ALLEN MILLS

silná, aby voličstvu nabídla alternativu, žád-ná z nich nechtěla, nebo nemohla spolupra-covat s jinou a vytvořit tak jakousi koaliciv českém stylu. Proto i nadále dominují libe-rálové.

Na sklonku 90. let 20. století nastalo jed-no z požehnaných období kanadských dějin.Zdálo se, že je v zemi vše v pořádku: hospo-dářství vzkvétalo, québecký separatismusslábl a Kanada se stala nadšeným účastní-kem nového liberálně-demokratického inter-nacionalistického modelu představovanéhoClintonem, Blairem, Světovou obchodní or-ganizací a OSN. Určité domácí problémypřetrvávaly, jako například nízké příjmy far-mářů, vleklá bída domorodého obyvatelstva,nedostatečná výkonnost systému zdravotnic-tví a nemocnic a nedostatečné financováníškolství a některých veřejných služeb. Tytoproblémy ale nebyly zásadní a časem je by-lo možné vyřešit.

Za tímto příznivým vývojem nestál minis-terský předseda, ale ministr financí. Právě onzajišťoval pevný finanční a hospodářský rá-mec ostatních politických aktivit vlády. Byz-nysmeni považovali Martina za téměř ne-omylného. V jednom okamžiku předvolebníkampaně v roce 2000, poté, co ministerskýpředseda vážně klopýtl, někteří liberálovéveřejně a všichni liberálové v soukromí vy-zývali, aby Kanaďané volili jejich stranu,protože tím podpoří politiku pana Martina,který se do dvou let stane ministerskýmpředsedou.

Demokracie může vzkvétat pouze podpodmínkou, že existují politické alternativy.Od roku 1993 však Kanada nemá k liberá-lům žádnou praktickou alternativu. V mnohaohledech se boje a spory kanadské politikyodehrávají uvnitř vládní strany. Dialektikakanadské politiky se nezakládá na odlišnýchkoncepcích či ideologiích. Probíhá v rámcivládnoucí strany, mezi dvěma tábory: „Chré-tienovým“ a „Martinovým“. Velká míra ko-lektivní disciplinovanosti zatím dokázala –navzdory probíhajícímu zápasu obou konku-renčních táborů – udržet jednotu vlády. Tovše se nyní odchodem pana Martina změni-lo. Jeho následujícím činem bude otevřenávýzva vedení ministerského předsedy.

Chrétien nemá Martina v lásce, Martinchce Chrétiena nahradit. Pan Chrétien ne-

chce, aby se jeho nástupcem stal pan Martin.Toto soupeření zůstává pod povrchem a při-pravuje se na stanovami Liberální strany po-žadované hodnocení způsobu, jakým vedeministerský předseda stranu a které se mákonat na sjezdu chystaném na únor roku2003. Martinovci ovládají stranu mimo par-lament i parlamentní klub. Mají také podpo-ru v kabinetu, který však zůstává formálněloajální Chrétienovi.

Jak víme, dějiny byly ovlivněny tvaremKleopatřina nosu. Osud Kanady v nejbližšíbudoucnosti může záviset na nepotlačitel-ném soupeření obou mužů. Martinův odchodvyvolal otevřený konflikt. Chrétien je dnesna velitelském můstku sám, je stále nepo-pulárnější a neschopnější zajistit politický úspěch svému rozhádanému stranickémuklubu i své straně. Politický model vládyz období 1993 do roku 2002 se rozpadl. Mů-že nastat překvapivý vývoj.

Vláda by se mohla sama zničit vnitřnímisváry. Strana pod Chrétienovým vedením bu-de mít v příštích volbách značné obtíže. Roz-bití modelu otevře ostatním stranám nové vy-hlídky a možnosti. Jestliže jsou liberálovérozvráceni, kam se poděla přesvědčivost ná-rodní jednoty Kanady a federalismu? V sou-časné krizi by se mohl snadno probuditz útlumu québecký separatismus. Kanada sestále potýká s následky 11. září, neboť ame-rická vláda vyvíjí enormní tlak na Ottawu,aby vytvořila sanitní kordon kolem severo-amerického kontinentu. Z toho vyplývajíznačné důsledky pro kanadskou suverenitu.Kanada je dnes konfrontována s americkouvládou, jejíž obchodní politika je nespolehli-vá a jejíž vychvalovaná podpora volného obchodu na základě mnoha dohod je relativi-zována každodenním protekcionismem v ob-lastech, které souvisejí se zemědělskými do-tacemi a cly uvalenými na dovoz kanadskéhoměkkého dříví. Kanada v této době potřebujesilné vedení.

Shrňme: „Klidné království“ nyní nečeka-ně vstoupilo do období nestability a problé-mů. Všechno by bylo snazší, kdyby Chrétienodstoupil a umožnil Martinovi, aby převzalotěže vlády. Jednou trvalou Chrétienovouvlastností prý je, že se nikdy nezalekne zá-pasu. Je možné, že se k stáru změní?

❍


Při své přednášce na Karlově univerzitě na podzim 2001 prohlásilprofesor Alan Butt Phillip, profesor z Jean Monnet Universityv elegantním anglickém lázeňskémměstě Bath, že britským konzervativcům hrozí „kanadizace“.

Tímto pojmem rozuměl v podstatě jejichmarginalizaci, či dokonce vymizení z politickéscény. Dle jeho scénáře inspirovaného právěkanadským osudem konzervativců se měliv Británii stát hlavními politickými stranamilabouristé a liberálové, kupodivu liberálové nalevici politického spektra a New Labour na je-ho pravici. Konzervativci měli se ctí odejít dohistorie. Otázkou je, zda se jednalo o solidnívědeckou analýzu, snahu vyprovokovat stu-denty z letargie, či přání spojené se skutečnos-tí, že pan profesor sám před lety kandidoval zaliberály do Dolní sněmovny parlamentu.

Je skutečně kanadská Konzervativní strana,která po sto padesát let představovala jednu zedvou hlavních stran kanadského politickéhosystému většinou coby vláda Jejího Veličen-stva či aspoň jako Opozice Jejího Veličenstva,odsouzena k odchodu do učebnic politologiea historie?

Základy kanadskéhopolitického systému

K zodpovězení této otázky je třeba udělatkrátký exkurs do historie. Přijetím Britského se-veroamerického aktu roku 1867 se stala Kanadajedním z nejstarších národních států, který histo-rie obdařila privilegiem kontinuálního vývojedemokratické společnosti. Spojení zakládajícíchbritských kolonií v Severní Americe: NovéhoBrunswicku, Nového Skotska a východní a zá-padní Kanady (Quebeku a Ontaria) položilo zá-klad konfederaci, ke které se později připojilydalší bývalé kolonie (1870 Manitoba a Severo-západní teritoria, 1871 Britská Kolumbie, 1873Ostrov Prince Edwarda, 1898 Yukon, 1905 Al-berta a Saskatchewan, 1949 New Foundland).1)V roce 1999 vzniká teritorium Nunavut. Kanadazískala titul britského Dominia, doposud v čelestátu oficiálně stojí Její Veličenstvo královnaAlžběta II. Na celostátní úrovni ji zastupuje ge-nerální guvernér, až několik let po druhé světo-vé válce Kanaďan, dříve Brit. V jednotlivýchprovinciích reprezentují královnu náměstci gu-vernéři a v teritoriích komisaři.2)

Kanadská ústava se datuje od stejného roku,kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání.Veškeré změny kanadské ústavy však až do ro-ku 1982 schvaloval i britský parlament. Až po-čátkem osmdesátých let ji však předseda vládyPierre Elliot Trudeau „přinesl domů“, a tím sepro ni poslední instancí po schválení oběma ko-morami parlamentu stal podpis generálního gu-vernéra. V tomtéž roce se součástí ústavy stalai Charta práv a svobod.3)

Kanada je parlamentní demokracií, kteránezapře svou kolébku ve westminsterskémmodelu, královny parlamentů nad Temží. Ka-nadský parlament se skládá ze tří částí: panov-níka zastoupeného generálním guvernérem,Dolní sněmovny a Senátu. Senátoři v horní ko-moře jsou vybíráni předsedou vlády a jmeno-váni do svých postů generálním guvernérem.

KANADA

Původně mohli zasedat do senátních křeseldoživotně, ale od roku 1965 odcházejí do dů-chodu ve věku 75 let. Od sedmdesátých let sepočet senátorů ustálil na čísle 104, od roku1999 na 105, 24 přichází z největších regionůzemě: Ontaria, Quebeku a západu (po šestiz každé provincie na západ od Ontaria), po de-seti z Nového Brunswicku a Nového Skotska,čtyři z Ostrova Prince Edwarda, šest z NewFoundlandu a po jednom z Yukonu, Severozá-padních teritorií a nově Nunavutu.4)

Křesla v Dolní sněmovně jsou obsazovánana základě voleb, i volební systém prozrazujesvůj původ ve Velké Británii a je většinový.5)Poslední kanadské volby se konaly na konciroku 2000.

Výsledky voleb, na které se, na rozdíl odjižních sousedů, čekalo pouze čtyři hodiny,6)potvrdily Chrétienovy dlouholeté politickézkušenosti a zajistily mu již třetí volební vítěz-ství. Jeho liberálové dosáhli třetí následujícívětšinovou vládu, a Chrétien tak překonal i ne-dávno zesnulého velikána kanadské politikyPierra E. Trudeaua. Vítězství to opravdu neby-lo malé. Liberálové nad všechna očekávánísvou většinu v dolní komoře značně posílili,a tudíž mohl Chrétien slavnostně pronést, žedostal jednoznačný vládní mandát, který hodlánaplnit až do konce.7)

Liberálové získali 172 křesel, o 17 více nežv roce 1997. Druhá v pořadí následovala ka-nadská Aliance s 66 křesly. Aliance předčilasvou mateřskou Reformní stranu, která se na-posledy účastnila voleb roku 1997 a posléze sepřidružila k nově vzniklé Alianci, o šest křesel.Jako třetí se umístil Blok Québecois s 38 křes-ly, tím si pohoršil z minulých 44. Čtvrtou stra-nou se stali levicoví Noví demokraté s 13 křes-ly, kteří dosti značně propadli z minulých 21.Poslední stranou, která získala zastoupenív parlamentu, se stali kdysi mocní Progresivníkonzervativci s 12 křesly, což je o osm méněnežli v roce 1997.8)

Kanadský volební systém inspiroval britskývětšinový systém („single member plurality,“či „first past the post“). Každá strana nominujejednoho kandidáta do volebního okrsku, jichžje 301 – tak jako křesel v Dolní sněmovně,a které zahrnují více méně obdobný počet oby-vatel. Vítězem a držitelem daného parlamentní-ho křesla se stává ten kandidát, který získá pro-stou většinu hlasů svého okrsku. Hlasy prozbylé kandidáty se stávají zajímavé pouze prostatistiku.Tento systém tudíž zkresluje propor-cionální preference stran a zvýhodňuje silnějšístrany. Ačkoli liberálové získali přes 57 procentkřesel, jejich podpora byla pouhých 40,8 pro-cent,9) což by nestačilo na sestavení vládní většiny. Kanadský volební systém tedy znevý-hodňuje slabší politické strany, ale dopomá-há velkým k dosažení silných, většinovýchvlád.10) Výhodou ovšem je sestavení jednoba-revné stabilní vlády.

Kanadě se dostalo velmi lichotivého hodno-cení UNESCO „nejlepší země k žití“, skrývávšak také mnoho problémů. Ohromným fi-nančním dluhem se stala Kanada zemí s nej-větší zadlužeností na hlavu. Další existenciKanady ohrozilo již druhé referendum roku1995, ve kterém se frankofonní Kanaďané roz-hodovali, zda nadále setrvají v komplikova-ném manželství s anglofonními Kanaďany.Výsledek 50,6 procent pro zachování Kanadya 49,4 procent pro odchod neuspokojil nikoho.Quebečtí nacionalisté svůj sen o samostatnémQuebeku nevzdali a čekají na další referen-dum, jehož úspěšnost je stále více v nejbližšíbudoucnosti problematická. Multikulturní ka-nadské společenství s nesmírnými klady tole-rance čekají mnohá rozhodování.11)

Další vývoj kanadského systému však sou-visí i s rozvojem stranického systému. Kanadadokonce hovoří o tom, že se stala zemí jednépolitické strany. Liberálové nyní okupují nej-větší množství křesel v Parlamentu a sotva jemohou ohrozit strany regionálního typu. Novídemokraté a ani marginalizovaní konzervativ-ci seriózní hrozbu pro ně netvoří. Jak se ale do-stali konzervativci, tato dříve silná strana s vel-kou tradicí, do tohoto postavení?

Kanadští neokonzervativci

Zásadní změny převážně v ekonomické po-litice státu očekávali Kanaďané od nové kon-zervativní vlády, která nastoupila po vítěznýchvolbách v roce 1984. Osmdesátá léta ve světěpředstavovala dekádu neokonzervatismu repre-zentovaného Spojenými státy Ronalda Reaga-na a Velkou Británií Margaret Thatcherové.

Brian Mulroney, vůdce Konzervativní strany,zosobňoval prototyp „amerického snu“. Synz dělnické rodiny postupně šplhal po ekonomic-kém a politickém žebříčku až na jeho samý vrchol. Ve svých předvolebních kampaních B. Mulroney sliboval znovuotevření otázkyústavy a respektování autority provincií, při-čemž obviňoval liberální kabinet Trudeauaz přílišného centralismu. Po svém zvolení všakpremiér nespěchal na jednání s nacionálně za-měřenou quebeckou vládou vedenou Parti Québecois a raději počkal v roce 1985 na ví-tězství liberálů v čele s Robertem Bourassou,jedním ze svých četných přátel.12)

Federální vláda v Ottawě se zatím věnovalařešení problémů dalších provincií a odstraněnínepopulárních opatření zděděných po liberá-lech P. Trudeaua. Západní separatismus ztratilna přitažlivosti, když Mulroneyho vláda od-volala Trudeaovy restrikce na prodej naftya zemního plynu a zrušila Národní energetickýprogram. Politika ekonomického nacionalismua protekcionismu doznala podstatných změn.Kanada se opět otevřela přílivu zahraničníchinvestic a probouzela nové naděje, že i finanč-ní politika se dostane opětně pod kontrolu.Zděděný dluh po liberálech s více než 35 mi-

liardami dolarů převyšoval zadluženost všechostatních průmyslově vyspělých zemí.

Většina konzervativních vlád praktikovalaškrty ve státním rozpočtu jako hořkou medicí-nu pro ozdravění financí a ekonomiky. Krátko-dobé bolestivé restrikce měly otevřít dlouhodo-bou prosperitu. Mulroney zvolil krátkodobouprosperitu, aby zanechal po sobě dlouhé obdo-bí bolestivých restrikcí. Premiér opustil ekono-mické zásady konzervativismu a rozdával sub-vence, aby vytvořil nové pracovní příležitostia kupoval si politickou podporu. Národní dluhse denně zvyšoval o 100 milionů dolarů.13)

Paradoxně až liberální vládě Jeana Chrétie-na se podařilo dosáhnout vyrovnaného rozpoč-tu, omezit inflaci, snížit daně a začít splácetstátní dluh.14) V novém volebním období libe-rální vláda slíbila nadále snížit rodinné daněz příjmu, pokračovat ve splácení dluhu, o sedmprocent snížit daně z příjmu firem a o 16 pro-cent snížit daň z kapitálových zisků.15)

Nesnáze s hospodářskou politikou však dou-fal Mulroney vyvážit úspěchem, kterého se mupodařilo dosáhnout při schůzce všech provinč-ních premiérů ve vládním středisku v Meech La-ke 30. dubna 1987. Při jednání, které trvalo de-vět a půl hodiny, 11 mužů dosáhlo souhlasus dodatky k ústavě, které měly vrátit Quebeckzpět do rodiny kanadských provincií. Mulroneyvyhlašoval „znovuzrození“ národa. Quebeku sli-boval dokument uznání „distinct society“ (odliš-né, zviditelněné, společnosti) a moc federálnívlády nad provinciemi měla být omezena.16)

Místo očekávaného sjednocení národa do-šlo však k jeho rozdělení. Zastánci dohodz Meech Lake argumentovali, že zisky Quebe-ku jsou zanedbatelné a dokument pouze uzná-vá regionální základ státu, který je v podstatě„komunitou komunit“. Odpůrci tvrdili, žezvláštní statut pro Quebeck učiní federaci ne-efektivní a nakonec povede k jejímu rozpuště-ní. Jejich stanovisko podpořil ne zrovna taktic-ký tah quebeckého premiéra Bourassy, kterýzakázal anglické nápisy ve své provincii.17)

Upravená verze dohod z Meech Lake bylapředložena veřejnosti 26. října 1992 jako doku-ment ze Charlottentownu. Quebeku slibovalastatut „distinct society“, premiérům ostatníchprovincií přiznávala velkou samostatnost, jež byvšak neohrozila jednotu federace, západ zeměsi kupovala slibem reformy Senátu a původníobyvatele příslibem samosprávy.18) Federalistése obávali, že zachází moc daleko, quebecké se-paratisty neuspokojovala. 54,4 procenta voličůřeklo své „ne“. Kanada se po neúspěšném refe-rendu navzdory premiérovu varování nerozpad-la.19) Ovšem rozpadl se kanadský stranickýsystém, kanadská společnost v následných vol-bách v roce 1993 vyjádřila své odmítnutí ka-nadských politických elit. Cynismus, který kon-zervativci vyprovokovali, je nakonec smetl.20)

Poměrně poklidná osmdesátá léta a počátekdevadesátých let soužití konzervativní federálnívlády Briana Mulroneyho a liberální provinčnívlády v Quebeku vedené Robertem Bourassouvystřídala v roce 1994 nová kombinace. Liberál-ní federální kabinet Jeana Chrétiena od září1994 musel čelit novému quebeckému kabinetuvytvořenému Parti Québecois v čele s premié-rem Jacquesem Parizeau. Okamžitě po svémzvolení zahájila nová quebecká vláda slíbenoukampaň směrem ke druhému referendu o samo-

KANADA

7MEZINÁRODNÍ POLITIKA 7/2002

Co znamená „kanadizace“politického systému LENKA

ROVNÁ

ní moci státu. Aliance propaguje větší decen-tralizaci federální vlády a posílení provinčníchpravomocí, avšak ostře odsuzuje quebeckétendence, založené na tvrzení, že Quebec jezvláštní provincie, vyžadující výjimečné za-cházení.26)

Aliance prosazuje zavedení demokratičtěj-ších praktik ve federálním parlamentu, které byomezily politickou moc ministerského předse-dy a vlády. Nejradikálnější návrh představujeuvolnění hlasování v dolní komoře, kde jsouposlanci dosud vázáni stranickou disciplínou.Další reformy zahrnují přímou volbu Senátu;častější využívání referend k posílení přímé de-mokracie a ustavení přesného data voleb tak,jak tomu je v americkém systému.27) Reformnínávrhy Aliance by silně změnily tradiční parla-mentní systém Kanady a posunuly kanadskýpolitický život blíže stylu americkému. Nepo-minutelný aspekt kanadské Aliance přestavujepopulismus. Stockwell Day, zakladatel a prvnívůdce Aliance, se rád ukazoval ve sdělovacíchprostředcích a jeho atletická postava i slovníkpřipomínaly korutanského hejtmana.28)

Největším volebním zklamáním Aliancevšak byla neschopnost prosadit se v Ontariu,kde vyhráli pouhá dvě křesla ze 103.29) Stali seoficiální opoziční stranou, nadále však zůstaliregionální politickou entitou, bez zastoupenímimo západ Kanady. Toto dokazovala i skuteč-nost, že všichni čtyři kandidáti na funkci šéfastrany v březnu 2002 pocházeli z Alberty. Na-konec zvítězil Stephen Harper s podporou 55 %hlasů daleko před populistou StockwellemDayem s 37 %.30) Dá se předpokládat, že po po-pulismu Daye,31) který nakonec způsobil, žečlenská základna strany od voleb v roce 2000klesla na polovinu, vnese nový vůdce více prag-matismu založeného na jeho fiskálním konzer-vativismu.32)

Konzervativní strana potvrdila, že její slav-ná historie je dávnou minulostí. Ačkoli kam-paň konzervativců, vedených Joe Clarkem, začala v posledních předvolebních dnech na-bývat slibné obrátky, získala tato strana pou-hých 12 křesel.33) Avšak přítomnost druhé pra-vicové strany rozdělila pravicové voliče, a tímposílila konečné vítězství liberálů. Platformakonzervativců se opírá o stejné priority jakoAliance, propagují radikální snížení daní, splá-cení dluhu a demokratické reformy parlamen-tu. Jejich program se však více soustřeďuje naproblematiku zemědělství a podporu farmá-řů.34) Joe Clark, který byl již v letech 1979 až1980 nakrátko kanadským ministerským před-sedou, však není tak charismatickou, dynamic-kou a přitažlivou politickou osobností.35)

Konzervativcům se však nedá upřít snahastranu modernizovat a přiblížit ji blíže občano-vi. Demokratická reforma, na které strana pra-cuje, si vytkla za cíl omezit významně vládnía stranickou kontrolu nad parlamentem, zvýšitsamostatnost vlády, zajistit možnost pro ob-čany ovlivnit etnické otázky a disciplínu po-slanců, zajistit přímý vliv občanů na politikustrany, demokratizovat stranické strukturya zlepšit transparentnost financování strany.36)Za těmito snahami stojí velmi prestižní cíl:vrátit se na místo v kanadském politickémsystému, které konzervativci po desetiletí dr-želi, a stát se opět jednou z hlavních politic-kých stran.


KANADA

Závěr

Kanadský politický systém procházel v dě-jinách mnoha peripetiemi. Politické strany za-ložené na různých děleních: ekonomických,regionálních a etnických – přicházely a odchá-zely, konzervativci a liberálové zůstávali a mu-seli se vyrovnávat s měnící se pro ně situa-cí. Nejjednodušší vzorec – westminsterskýmodel –, převládal sice po mnoho desetiletí,ovšem po roce 1993 byl narušen. Nedůvěra ka-nadských voličů k politickým elitám vede k re-formování stranických politik a jejich většíotevřenosti a demokratizaci. Volby se stále ví-ce stávají otázkou regionální spíše než celoka-nadskou.

Jak bude podoba kanadského stranickéhosystému vypadat, se dá ovšem jen těžko od-hadnout. Stejně tak i osud kanadských kon-zervativců. Modernizace strany, její většíotevřenost, jasný program a nová charisma-tická osobnost v čele strany by však mohlyzamezit spekulacím o „kanadizaci“ politické-ho systému, ve kterém by konzervativci ztra-tili své spojení s voličskou základnou a ne-chali se vytěsnit buď regionálními stranami,či přenechali svou pozici Alianci. Ta byovšem musela svou pozici celokanadské stra-ny obhájit.

❍

1) Donald Creighton, The Road to Confederation,Toronto: Macmillan, 1964 Bayard Reesor, The Cana-dian Constitution in Historical perpective, Scarbo-rough: Prentice Hall Canada, 1992.

2) David E. Smith, The Invisible Crown, Toronto:University of Toronto Press, 1996.

3) Ian Greene, The Charter of Rights, Toronto: Lo-rimer, 1989. Michale Mandel, The Charter of Rightsand the Legalization of Politics in Canada, Toronto:Wall and Thompson, 1994. Peter W. Hogg, Constituti-onal Law of Canada, Toronto: Carswell, 1999.

4) Colin Campbell, The Canadian Senate, Lobbyfrom Within, Toronto: Macmillan, 1978. R. White, Vo-ice of Region: The Long Journey to Senate Reform inCanada, Toronto: Dundurn Press, 1990. Peter McCor-mick, Canad Needs a Triple E Senate, in: Paul Fox,Graham White, Politics: Canada, Toronto: McGraw-Hill Ryerson, 1991.

5) John Bejermi, Canadian Parliamentary Handbo-ok 1999, Ottawa: Borealis Press, 1999. James Robert-son, House of Commons Procedure: Its Reform, Otta-wa: Library of Parliament Current Issue Review82-15E, 1998. http://www.parl.gc.ca

6) The Economist, Little guy wins big, 30. 11. 2000.http://www.economist.com/displayStory. cfm?Story–ID= 436482

7) Shawn McCarthy, The Golbe and Mail, 28. 11.2000, http://www.globeandmail.com/election2000/

8) The Economist, Little Guy Wins Big, 30. 11.2000, http://www.economist.com/displayStory. cfm?Story_ID= 436482

9) Tamtéž.10) Graham Fraser, Playing for Keeps: Making of

the Prime Minister, 1988. Toronto: McClelland andStewart, 1989. Dan Azoulay, Canadian Political Parti-es: Historical Readings, Toronto: Irwing Publishing,1999 Colin Campbell, William Christian, Parties, Lea-ders, and Idelogies in Canada, Toronto: McGrew-HillRyerson, 1996. Neil Nevitte, et al., Unsteady State:The 1997 Canadian Federal Election, Toronto: OxfordUniversity Press, 2000.

11) Robert Bothwell, Canada and Quebec: OneCountry, Two Histories, Vancouver: University of Bri-tish Columbia Press, 1998. Joseph Carrens, Is QuebecNationalism Just? Montreal: McGill University-Que-ens Univeriyr Press, 1995. Ramsay Cook, Canada, Quebec and the uses of Nationalism, Toronto: McClel-land and Steward, 1995. Roger Gibbins, Conflict andUnity, Scarborough: Nelson Canada, 1994 Kenneth

statnosti Quebeku po 15 letech. Jejich snahy té-měř korunoval úspěch. Krize Quebeku, jeho ví-ce slyšitelné a konkrétněji znějící separatistickésnahy, odrážely problémy společnosti jako tako-vé. Nová vlna quebeckého separatismu souvise-la s nepopulárními ekonomickými opatřeními,i s oživením nacionalismu ve světě, představo-vala odraz neutuchající frustrace Quebečanůz nevyslyšení jejich přání a uznání jejich spole-čenství za „asymetrickou federaci“ či „výlučnouspolečnost“ (distinct society).

Vlády, které se v Kanadě v minulých třicetiletech střídaly, ať liberálové, či konzervativci,neuplatňovaly příliš ideologickou politiku, vy-plývající z jejich zaměření v politickém spektru,ale politiku pragmatickou. Přes svou proklamo-vanou oddanost ekonomickému liberalismu za-váděly státní zásahy do ekonomiky (Trudeauoviliberálové) či nerespektovaly trendy neokonzer-vatismu s jejich přísnou rozpočtovou politikou(konzervativci Mulroneyho).

Kanadská pravice v 90. letech

Pošramocenou pověst si po prohraném refe-rendu chtěla vládní Konzervativní strana na-pravit výměnou hlavní politické osobnosti,svého šéfa a předsedy vlády. Rychlé obsazenítéto funkce Kim Campbellovou, které mělopřesvědčit voliče o dramatické přeměně strany,se nepovedlo. Přestože byla pohledná novápředsedkyně vlády líčena jako nová paní That-cherová, jejích kvalit ani poslání nedosáhla.Nakonec fakt, že je žena, popularitu konzerva-tivcům nezajistil, poškodila ji i skutečnost, žepocházela z Britské Kolumbie, kde je základ-na konzervativců tradičně slabá. Po prohra-ných a pro konzervativce katastrofálních vol-bách v roce 1993, kdy získali pouhá dvěkřesla, nastoupil do čela strany Jean Charest.

Konzervativci se snažili poučit z chyb, re-formovat stranu a modernizovat ji. Stranu zača-la kontrolovat Národní rada ovládaná předsta-viteli místních asociací a přijatý program dalčlenům možnost přímo ovlivňovat politikustrany. Personalizace politiky, tak typická prokonzervativce, se ovšem nezměnila ani ve vol-bách v roce 1997. Několik hlasů navíc, kterékonzervativci získali, přišlo z atlantické Kana-dy.21) Po uvolnění funkce představitele pro-vinční Quebecké liberální strany v roce 1998na jeho místo nastoupil celokanadský vůdcekonzervativců charismatický Jean Charest a anito nikoho nepřekvapilo.22)

Nový vůdce konzervativců byl volen přímouvolbou, což bylo novum i pro mnohé další ka-nadské strany. I britští konzervativci volili po-prvé svého vůdce v září 2001 přímo. Starono-vým předsedou strany se stal Joe Clark.23)

Vítězství liberálů ve volbách v 90. letechnapomohla i značně rozdělená pravice. Tupředstavuje tradiční Konzervativní strana, je-jíž vláda Sira Johna A. MacDonalda z roku1867 byla také první vládou samostatné Ka-nady,24) a kanadská Aliance, která vznikla ne-dlouho před posledními volbami do sněmov-ny.25)

Kanadská Aliance je neopravicovou stra-nou, která má svůj původ, stejně tak jako jád-ro své podpory, na kanadském západě v Alber-tě a Britské Kolumbii. Její program je založenna snížení veškerých daní, zdůraznění splace-ní státního dluhu a celkovém omezení centrál-

Obě země naléhavě potřebovaly dělníkyk dokončení transkontinentálních železnica všechna odvětví průmyslu – stavební, dře-vařský, hornický a rybářský – zažívala radikál-ní růst. Zemědělci z celého světa viděli západ-ní pobřeží Severní Ameriky jako příležitost.Navíc bylo během tohoto období v Kaliforniia v Britské Kolumbii objeveno zlato. Tyto prv-ní průkopnické osidlovací roky byly však ex-trémně obtížné. Zvláště asijští imigranti muse-li čelit silné rasové diskriminaci.

Číňané a zlatá horečka

Jako první na západní, zlatem horoucí pů-du přicházeli čínští průkopníci. Většinaz nich do Britské Kolumbie přišla z Kalifor-nie, kde se zlatá horečka pomalu blížila kesvému konci. Nová zlatokopecká vlna začí-nala právě na severu.

Na vrcholu zlaté horečky v Britské Ko-lumbii, v polovině 19. stol., zde žilo přes5000 Číňanů. Asiatům však nebylo dovolenoprovádět vlastní průzkumy, aby náhodou ne-mohli zbohatnout jako bílí. Číňané však pře-sto našli způsob, jak přežít a rozvíjet se jakokomunita. Do oblasti ročně přicházelo až 20 000 prospektorů a Číňané jim začali po-skytovat různé služby. Provozovali hlavněobchody s potravinami a restaurace. Velkýmcentrem obchodu s asijským zbožím se takstala Viktoria.

Jakmile zlatá horečka opadla, mnoho Čí-ňanů ve Viktorii zůstalo. Začali rozvíjet me-zinárodní obchod a prosadili se předevšímv maloobchodě. Ke konci 60. let 19. stoletítak v Britské Kolumbii žilo přibližně 7000Číňanů.

Zatímco v Britské Kolumbii zuřila honbaza zlatem, tisíce Číňanů současně pracovalona transkontinentální železnici ve Spojenýchstátech. Ta byla dokončena v roce 1869.V roce 1882 Spojené státy uvedly v platnostZákon o zákazu vstupu do země Číňanům,který měl čínskou imigraci zastavit. TakéKanada v roce 1923 nařídila zastavení čín-ské imigrace, ale ještě předtím zaměstnalapřibližně 15 000 Číňanů na dokončení ka-nadsko-pacifické železnice. Přibližně v tétodobě začali i japonští imigranti mířit do Ka-nady, většinou aby pracovali v rybářskémprůmyslu.


Číňané a kanadsko-pacifická železnice

Obrovské hřebeny Skalistých hor podéljižní hranice Alberty a Britské Kolumbie by-ly místem nejobtížnějších a nejnebezpečněj-ších prací. Tunely byly vrtány a železnice po-kládána podél těch nejnebezpečnějšíchhorských průsmyků. Bylo proto zapotřebí ti-síce dělníků. Společnost brzy zjistila, že bymohla ušetřit miliony dolarů zaměstnánímčínských imigrantů, pracujících za méně nežpoloviční mzdu bílých.

Nakonec více než polovina pracovníků byli Číňané, nalákaní sliby na slušné platya úhradu zpáteční cesty do Číny. Bohužel,když byla kanadsko-pacifická železnice do-končena, nebyly tyto sliby splněny a téměř5000 mužů doufajících v návrat zpět do Čínyse vrátit nemohlo.

Stavba železnice byla pro Číňany velmismutným obdobím. Odhaduje se, že na kaž-dou míli položené železniční tratě zemřeli přiexplozích, následkem zranění či podvýživynejméně čtyři Číňané. Neexistovala žádnámožnost, jak pohřbít mrtvé, takže jejich tělabyla jednoduše odložena stranou vedle kolejía zakryta kameny a hlínou.

Jakmile byla v roce 1885 železnice dokon-čena, Číňané již nadále nebyli v provincii ví-táni. Od konce 19. století kanadská vláda stá-le více Číňanům imigraci ztěžovala. Ti, kdozůstali v Kanadě, museli čelit vzrůstajícímurasismu. Asijským dětem nebylo umožňová-no, aby docházely do školy, profesionálnípráce nebyly Asiatům přístupné, volební prá-vo odepřeno a ekonomické problémy bylysvalovány na jejich ochotu pracovat tvrdě zaméně než jejich bílé protějšky.

Kvůli zvyšující se diskriminaci si Číňanéi Japonci formovali vlastní etnické enklávy,v nichž se vzájemně finančně a emociálněpodporovali a kde mohli bez nebezpečí mluvitsvým jazykem a vyjadřovat vlastní kulturu.

Japonští a jihoasijští imigrantiv Britské Kolumbii

První Japonci zahájili imigraci do Kanadyv roce 1877 – mezi tímto rokem a rokem1914 přišlo do Britské Kolumbie více než10 000 imigrantů. Většina pocházela z chud-ších zemědělských a rybářských vesnic již-ních ostrovů Kjušú a Honšú. Doufali, že si

McRoberts, Misconceiving of Canada: The Strugle forNational UnityToronto. Oxford University Press, 1997.Robert Young, The Secession of Quebec and the Futu-re of Canada, Montreal: McGill University-QueensUniversity, Press, 1998. Robert Young, The Strugglefor Quebec, Montreal: McGill-Queens UniversityPress, 1999.

12) Maureen Mancuso, eds, Leaders and Leadershipin Canada, Toronto: Oxford University Press, 1994.

13) Donald J. Savoie, Governing form the Centre:The Concentration of Power in Canadian Politics, To-ronto: University of Toronto Press, 1999. Janine Bro-dine, The Political Economy of Canadian Regionalism,Toronto: Harcourt, Brace, Jovanovich, 1990.

14) Liberal Party Platform, http://www.liberal. ca/si-te/pdf/english-platform.doc

15) Canadian growth is surging while unemploy-ment is falling

1999 1998 1997 1996 1995GDP 4,2 % 3,0 % 3,8 % 2,3 % 0,7 %Inflation 1,7 % 1,6 % 1,6 % 1,6 % 2,2 %Unemploy- 7,6 8,3 9,1 9,6 9,4ment

Source. Statistics Canada.16) Alan C. Cairns, Disruptions: Constitutional

Struggles, from the Charter to Meech lake, Toronto:McClelland and Steward, 1990. Andrew Cohen, A De-al Undone, The Making and Braking of the Meech La-ke Accord, Vancouver: Douglas and McIntyre, 1990.Patrick J. Monahan, Meech Lake: The Inside Story, To-ronto: University of Toronto Press, 1991.

17) Peter Russell, Constitutional Odyssey, Toronto:University of Toronto Press, 1993.

18) Richard Johnson et. Al., The Challenge of DirectDemocracy: The 1992 Canadian Referendum, Mon-treal: McGill- Queens University Press, 1996.

19) Kenneth McRoberts, Patrick Monahan, TheCharlottetown Accord, the Referendum and the Futureof Canada, Toronto: Toronto University Press, 1993.

20) R. Kenneth Carty,William Cross, Rebulding Ca-nadian Party Politics, UBC Press, 2000, s. 47.

21) R. Kenneth Carty,William Cross, RebuildingCanadian Party Politics, UBC Press, 2000, s. 75.

22) Tamtéž.23) Peter Woolstencroft, Staying Alive, The Pro-

gressive Conservative Party Fights for Survival, in:Alan Whitehorn, Canada-Politics and Government, Toronto, 2000, s. 248.

24) David McLaughlin, Poisoned Chalice: The LastCampaign of the Progressive Conservative party, Mon-treal: McGill-Queens University Press, 1994.

25) Canadian Alliance, History and Philosophy,http: //www.canadianalliance.ca/yourprinciples/ hist _philo/in dex. html

26) Canadian Alliance, Policy Declaration, http://www. ca nadianalliance.ca/yourprinciples/policy_dec-lare/index.ht ml

27) Tamtéž. Jeffrey Brooke, Hard Right Turn: TheNew Face of Neo-Conservativism in Canada, Toronto:HarperCollins, 1999. Trevor Harisson, Of PassionateIntensity: Right-Wing Populism and the Reform Partyof Canada, Toronto: Key Porter Books, 1992.

28) Chrétien, „Doris“, and a lot of dirt, The Econo-mist, November 25th, 2000, pp. 81, 82.

29) The Globe and Mail, Election 2000, http://www.globeandmail.com/series/election/provincial/ON.html

30) Fresh Faces, The Economist, March 23, 2002, s. 52.

31) Na kanadskou veřejnost působily i kladné rysyjeho osobnosti: transparentnost, křesťanství, schopnostdebatovat ve francouzštině atd. Claire Hoy, StockwellDay, His Life and Politics, Toronto, 2000.

32) Tamtéž.33) Melanie Seal, The Globe and Mail, 28. 11. 2000,

http://www.globeandmail.com/election2000/34) Progressive Conservative Party, Policy, http:

//www. pcparty.ca/policy/PC_plan.asp35) Jeffrey Simpson, Discipline of Power: The Con-

servative Interlude and the Liberal Restoration, Toron-to: Personal Library, 1980.

36) Discussion Paper, PC/DR Coalition, WorkingGroup on Democratic Reform, http://www.pcparty.ca/En/Work/Democratic Reform. asp

KANADA

Orient v Kanadě:Rasismus a multikulturní dialogZápadní pobřeží severoamerického kontinentu, a Britská Kolumbie sesvou geografickou polohou zvláště, bylo na přelomu 19. a 20. stoletínejčastějším cílem mnoha imigrantů. Západ tehdy procházel obdobímvelkého ekonomického rozmachu – obdobím, v němž ti, kdo byli ochot-ni těžce fyzicky pracovat, nacházeli nové příležitosti.

FRANTIŠEK BUREŠ

vydělají dostatek peněz, které by pak mohliposílat domů a tím pomáhat svým rodinám.

Většina Asiatů nemohla být zaměstnánav odborných profesích, ale byly jim vymeze-ny pozice námezdních pracovníků, rybářůa farmářů. Většina těchto prvních imigrantůpracovala v dřevařském průmyslu a někteříz nich si následně otevírali své vlastní manu-faktury. Výjimku tvořili jihoasijští imigranti,neboť jako součást britského impéria se těši-li jistým právům a privilegiím. Jihoasiaté ob-vykle měli určité znalosti anglického jazykaa rozuměli evropské kultuře, čímž se jejichzapojování do kanadské společnosti stalo po-někud snadnějším. Bohužel s poklesem vý-konu ekonomiky dolehla krize i na ně. Jakpracovní příležitosti postupně zanikaly, Jiho-asiaté byli (současně s Číňany a Japonci) ob-viňováni z toho, že přebírají práci bílým.

Protiasijská diskriminace počátku 20. století

Ke konci 80. let 19. století se ve Vancouve-ru objevilo několik rasistických incidentů, dokterých byli zapojeni nezaměstnaní a frustro-vaní bílí, kteří nejdříve odmítli skupině čín-ských imigrantů vstup do země a následovnězapálili dvě jejich osady. Pro všechny Asiatyv Britské Kolumbii bylo toto období obdobímstrachu. Protože již levné pracovní síly a slu-žeb nadále nebylo zapotřebí, byli silně odra-zováni od záměru se v zemi usadit.

Téměř všichni politici v Britské Kolum-bii byli nuceni podporovat toto antiasijskécítění. V roce 1902 Královská komise pročínskou a japonskou imigraci prohlásilavšechny Asiaty za „nezpůsobilé pro plno-hodnotné občanství, za nepřijatelné prosvobodnou veřejnost a nebezpečné státu“.Tím připravila cestu pro další restrikce.V následujícím roce 1903 byla takzvanáčínská daň z hlavy zvýšena na 500 $ naosobu. To mělo extrémní dopad na čínskouimigraci. Ještě před zavedením této novédaně do Kanady vstupovalo ročně téměř5000 čínských imigrantů. V následujícímroce do země vstoupilo pouze osm Číňanů!Většina mužů i žen přicházejících do Kana-dy byla ze zbídačených regionů Číny. Té-měř nikdo si nemohl dovolit zaplatit tak vy-sokou daň jen za vstup do země.

Přestože byla imigrace na začátku stoletípřísně omezována, upadající ekonomika veVancouveru pokračovala v produkování sil-ného diskriminačního cítění nezaměstnanýchbílých vůči Asiatům. Tato frustrace vedlav Britské Kolumbii v roce 1907 k vytvořeníLigy pro odepření vstupu do země Asiatům.Během několika měsíců od jejího vzniku ta-to liga zinscenovala mnoho protestů. Vzniktéto ligy a rasové nepokoje, které následova-ly, byly částečně odpovědí vládě Britské Kolumbie, která odmítala asijskou imigraciformálně zastavit. Ekonomická situace kom-binovaná s přílivem asijských imigrantů ne-mohla vyústit jinak než ve vážnou krizi.

Ta přišla 8. září 1907, kdy se několik tisícdemonstrantů organizovaných Ligou shro-máždilo v centru Vancouveru a proneslo pro-slovy o „žlutém ohrožení“. Zhruba 15 000demonstrantů neslo transparenty se slovy


KANADA„Nechte Kanadu bílou“ a „Zastavte žluté nebezpečí“. Následovně podpálili podobiznuDunsmuira, uhlobarona z Vancouver Island,který si dovolil najmout Číňany na práciv dolech. Poté běsnící dav vyrazil k přilehléČínské čtvrti (Chinatown) a Malému Tokiu(Little Tokyo), kde vyrabovali, podpálilia zničili majetek v hodnotě mnoha milionůdolarů.

Číňané se nijak nebránili, ale Japonci ano,a mnoho lidí na obou stranách bylo ve vřavěnepokojů zraněno. Protože Jihoasiaté žiliv jiné části města, jejich komunita byla nási-lí těchto nepokojů ušetřena.

Odpovědí vlády na tyto nepokoje nebylpokus se s rasismem konečně vypořádat, alemísto toho přijali další omezení asijské imi-grace. Premiér Britské Kolumbie je citován,jak říká: „Pokud přijmeme obyvatele Orientuve větších počtech, nakonec by to znamenalozánik bílých lidí. A my pořád máme na pa-měti zásadu udržet tuto zemi jako zemi bílé-ho člověka.“

Od roku 1910 federální vláda ustanovilanovou imigrační politiku. Od tohoto okamži-ku museli mít všichni Asiaté navíc nejméně200 $ v hotovosti, což přispělo k faktickémuukončení asijské imigrace. Pro Číňany bylotěchto 200 $ navíc k pětisetdolarové „daniz hlavy“ prakticky nedosažitelné. Aby sezpomalila imigrace Japonců, kanadská a ja-ponská vláda podepsaly džentlmenskou do-hodu o omezení japonské imigrace na maxi-mum 400 osob za rok. V roce 1928 byl tentopočet zredukován na 150 japonských občanůza rok. Jihoasiaté představovali mnohem slo-žitější problém.

Jihoasijští usedlíci v Kanadě byli novoupolitikou proti udělení občanských práv po-bouřeni, neboť byli během posledních pa-desáti let přesvědčeni o tom, že mají stejná práva a povinnosti jako kterýkoli jiný britskýpoddaný. Federální vláda nyní ale přišla s ve-lice důmyslným nařízením, které se netýkaloJihoasiatů přímo, ale nicméně jim sloužilok upření vstupu do Kanady. 8. ledna 1908 bylschválen zákon, který umožňoval vstup těm,kteří do Kanady z jejich země původu cestu-jí tzv. nepřerušenou cestou (continuous pas-sage). Jak pro Jihoasiaty, tak pro Japonce taková cesta nebyla proveditelná – neexisto-valo nic jako přímá jízdenka do Kanady. Přesnoc se status britského poddaného změnila začal být téměř bezvýznamným. Asiatémohli svobodně přijít, ale pouze na „pří-mých“ lodích, přičemž ty vlastně vůbec ne-existovaly.

Incident Komagata Maru

Jedním z nejbolestnějších okamžiků v his-torii jihoasijské imigrace do Kanady je prav-děpodobně tzv. Incident Komagata Maru.V roce 1914 se jeden z vůdců Sikhů jménemGurdit Singh pokusil veřejně poukázat nadiskriminační základ nařízení o nepřerušenécestě. Najal si loď jménem Komagata Marua s 376 východoindickými imigranty absol-voval „nepřerušenou“ non-stop cestu do Van-couveru. Když tam nákladní loď zakotvila,kanadští imigrační úředníci nepovolili těmtolidem vylodění. Vyjednávání trvala téměř

dva měsíce. Federální vláda nakonec loď vy-hostila a její posádku eskortovala zpět na mo-ře. (Toto byl první oficiální čin právě vznik-lého Královského kanadského námořnictva.)Incident Komagata Maru tak byl očividnýmdiskriminačním aktem.

Kvůli Zákonu o nepřerušené cestě byla ji-hoasijská imigrace do Kanady mezi lety1908 a 1947, kdy bylo toto omezení zrušeno,jen velmi slabá. V roce 1919 byl schválen zákon, který umožňoval ženám a dětem při-pojit se k mužům, kteří imigrovali dříve. Jiho-asijská populace nicméně klesla na jen o má-lo více než 1000 obyvatel. Ke konci 50. letv Kanadě žilo pouze 2000 Jihoasiatů.

Imigrace zastavena – sláva nezávislosti

1. července 1923 bylo schváleno federálnínařízení, které natrvalo zastavilo čínskouimigraci do Kanady. Ironií osudu to bylov den výročí vyhlášení Konfederace. Číňa-nům pak bylo umožněno imigrovat do Kana-dy až po 2. světové válce, v roce 1947.

„Chudí svobodní muži ve Zlatých horách(Gold Mountain) byli opuštěni s pouze něko-lika zbylými dolary, které každý měsíc posí-lali zpět do Číny, a nikdy ne s tolika dolary,aby si mohli koupit dům“, píše Wayson Choyve svém románu The Jade Peony (Strhanýnárod). „Tucty z nich zešíleli, mnoho mužůse zabilo….“ Číňané z vancouverského Chi-natownu nazývají 1. červenec, den, kdy seoslavuje zrození Kanady, Dnem hanby.

Vysídlení, vyhnání – internace

Dne 7. prosince 1941 Japonci napadli PearlHarbor a Hongkong, čímž zahájili nejhoršíčást historie japonských přistěhovalců v Se-verní Americe. Japonci byli od tohoto oka-mžiku považováni za nepřátele. Během dnůbombardování bylo v Kanadě zkonfiskovánovíce než 1000 rybářských lodí japonskýchKanaďanů a téměř 2000 japonských rybářůpřišlo o práci. Na počátku roku 1942 jak ka-nadská vláda, tak vláda Spojených států na-řídily přesun všech Japonců, kteří žili na západním pobřeží, do izolovaných měst a táborů dále ve vnitrozemí. V únoru 1942kanadský parlament schválil zákon, kterýmvšem Japoncům žijícím ve vzdálenosti do100 mil od západního pobřeží nařídil nucenévysídlení.

Od března do října 1942 bylo na zákla-dě Aktu válečných opatření (War MeasuresAct) přestěhováno přibližně 22 000 Japonců.Přibližně 75 procent těchto lidí byli ale natu-ralizovaní Kanaďané. Ve Spojených státechpak bylo odsunuto přibližně 110 000 Japon-ců. V obou zemích byl jejich majetek a ne-movitosti prodány a výnosy zkonfiskovány.Jen v Britské Kolumbii bylo tímto způsobemzabaveno více než 1000 japonských farem.

Kanadští Japonci byli nejdříve jako doby-tek nahnáni do dobytčích ohrad v Pacifickémvýstavním centru ve Vancouveru. Později by-li posazeni do vlaků a posláni do vzdálenýchoblastí ve vnitrozemí Britské Kolumbie. Tisí-ce těchto mužů byly posláni na sever, abypracovali v silničních pracovních četácha tím zaplatili náklady na internování v tábo-

rech pro své blízké. Celé rodiny byly posílá-ny do Alberty a Manitoby na farmy, abyzde pracovaly. „Farmáři pěstující ře-pu si nás vyzvedli na vlakovémnádraží,“ vzpomíná vesvých memoárech jedenJaponec, který bylv y s t ě h o v á n .„Bylo tostejné,j a -

ko bysi přijeli vyzved-nout otroky.“

O několik let později, v roce1945, bylo Japoncům v Kanadě dáno na vý-běr buď být deportován zpátky do Japonska,nebo přesídlit na východ od Skalistých hor.Většina z nich se rozhodla zůstat v Kanadě.V roce 1946 se vláda znovu pokusila depor-tovat 10 000 japonských Kanaďanů, ale pro-test veřejnosti už tuto deportaci znemožnil.Ke konci 2. světové války byla japonská ko-munita v Kanadě roztříštěna. Několik se jichvrátilo zpět na západní pobřeží, a ti, kteří sevydali na východ, tam sice žili v rodinách ne-bo malých skupinách, ale ne celistvě jako ko-munity.

Přijetí Asiatů v Severní AmericePo válce začaly kanadská a americká vlá-

da konečně akceptovat Asiaty jako své ob-čany a odstranily všechna antiasiatská imi-grační opatření. Na konci 40. let byla všemAsiatům opět udělena občanská práva a v 50.letech byla rasová imigrační politika zrušenazcela. Do 60. let byla odstraněna i všechnavedlejší imigrační omezení a do SeverníAmeriky opět začal proudit značný početasijských imigrantů.

Noví imigranti se velmi lišili od původníchmladých zemědělců, kteří velmi tvrdě praco-vali, aby si v Novém světě pro sebe zajistilimísto – byli velmi vzdělaní, většina z nichměla své profese, a mnoho jich mluviloanglicky stejně jako vlastním jazykem. Titonoví imigranti si v severoamerické společnos-ti pro sebe zajistili místo. Přestože rasismusa diskriminace stále existují, tito současníimigranti mají ve srovnání s jejich průkop-níky mnohem lehčí život. Mají jen málo spo-lečného s těžce pracujícími zemědělci, kte-ří tak trpěli proto, aby se mohli v Kanadě usadit.

V současnosti existuje mnoho asijskýchumělců – v literatuře, v krásném umění a vefilmu – kteří zasvětili své životy dokumento-vání počátečního úsilí svého národa.

Některé ze špatností spáchaných na Asia-tech v Severní Americe byly ale nakonec od-

č i -něny. V srpnu1988 prezident Ronald Reagan věnoval těm, kteří přežili japonské internační tábory, a to více než 60 000 lidem, 20 000 USD jako kompenzaci.O měsíc později premiér Brian Mulroney vě-noval každému, na kom bylo v Kanadě spá-cháno bezpráví, symbolických více než 1000 USD na osobu. Navíc kanadská vládazaložila s 24 miliony USD Nadaci pro raso-vou komunikaci v Kanadě (the Canadian Ra-ce Realitions Foundation) a dala navíc pení-ze japonsko-kanadské Nadaci pro nápravukřivd na pomoc při obnově komunity.

ZávěrPrvní čínští, japonští a jihoasijští imi-

granti na západním pobřeží Severní Ameri-ky věnovali velmi mnoho své životní ener-gie na budování infrastruktury tohotokontinentu. Všichni tito první průkopnícipřicházeli do Severní Ameriky připravenitvrdě pracovat proto, aby mohli nazpět do-mů posílat peníze a podporovat tak jejichrodiny a začít nový život. V naprosté větši-ně případů to bylo dlouhou a smutnou obětía jen málu z nich se dostalo od bílých used-líků, kteří se usadili jen chvíli před nimi(a mnohdy i po nich), jakékoli podpory.V téměř všech případech byli Asiaté mno-hem méně placeni než bílí a neměli ve svénové zemi žádná práva nebo privilegia.Krok za krokem jim byla upírána občanskápráva, až byla imigrace nakonec úplně zaká-zána. To zanechávalo jedince odcizené je-jich rodinám někdy na celý život. Tisícemužů a žen se obětovaly a snášely nesmírnéútrapy, aby byli akceptováni jako občanéKanady a Spojených států. Číst v jejich pří-bězích je jako procházet živou historií dáv-ného Západu. Žít alespoň chvíli ve Vancou-veru je pak nepřehlédnutelným svědectvímjejich houževnatosti a touhy po svobodě.

Kdyžjsem letos

navštívil místo,kde byli Asiaté jako

dobytek vháněni do dřevě-ných ohrad tehdejšího Výstavní-

ho centra ve Vancouveru, spatřil jsemna tom místě obrovské luxusní obytné

komplexy, překrásná obchodní centra a spor-tovní areály – vše vystavěné asijskými spo-lečnostmi. „Tady už jim patří úplně všechno,… za chvíli jim budeme chodit uklízetmy…“, utrousil kdosi vedle mne.

❍

[email protected]

Použité zdroje:Adachi, Kenneth: The Enemy that Never Was:

A History of the Japanese Canadians. 1978.Buchignani, Norman and Doreen M. Indra with

Ram Srivastava: Continuous Journey: A SocialHistory of the South Asians in Canada. Toronto:McClelland and Stewart Publishing, 1985.

Chan, Tony. Gold Mountain: The Chinese in theNew World. Vancouver: New Star Books, 1983.

Israel, Milton, ed.: The South Asian Diaspora inCanada. Toronto: Multicultural History Society ofOntario, 1987.

McGifford, Diane: The Geography of Voice:Canadian Literature of the South Asian Diaspora.Toronto: TSAR Publications, 1992.

Roy, Arundhati: The God of Small Things.1997.

Sugunasiri, Suwanda H. J., comp.: The Litera-ture of Canadians of South Asian Origins: An Ove-rview and Preliminary Bibliography. Toronto:Multicultural History Society of Ontario, 1987.

Sujunasiri, Suwanda H. J., ed.: The Search forMeaning: The Literature of South Asian Origin.Department of the Secretary of State, 1988.

Vassanji, J. G., ed.: A Meeting of Streams:South Asian Canadian Literature. Toronto: TSARPublications, 1985.

http://ww.ccnc.cahttp://ww.asian.ca/history/http://ww.asian.ca/publications/http://ww.lib.berkeley.edu/SSEAL/SouthAsia/

diaspora.html


KANADA

12

KANADA

Vztah Kanady ke Spojeným státůmamerickým i její zahraniční politika bylyurčovány několika klíčovými faktory,které se neustále v historii Kanady prolí-nají a zajišťují do značné míry i kontinu-itu kanadské zahraniční politiky. Již odsamotného vzniku dominia Kanada roku1867 a nezávislosti kanadské zahraniční po-litiky na politice britské, k níž došlo na im-periální konferenci roku 1926 a potvrzenabyla roku 1931 Westminsterskými statuty,se Kanada snažila navázat a udržet dobrévztahy se svým mocným sousedem – Spo-jenými státy americkými.

Na počátku tohoto úsilí stály existenčníobavy Kanady z toho, že by mohla být pohl-cena rozpínajícími se Spojenými státy.1) Popodepsání Washingtonské smlouvy z roku1871,2) zaručující Kanadě v tomto ohledubezpečnost, pokračovala i nadále snahazlepšovat vztahy s USA a přimět je přede-vším ke snížení cel pro kanadské zboží. Ka-nada se totiž dostávala do stále větší závis-losti na obchodu se Spojenými státy.Kanadská snaha o zlepšení vztahů s USAnebyla však vždy dostatečně chápána mateř-skou zemí, Velkou Británií, a stala se jednímz důvodů, jež vedly Kanadu k osamostatně-ní své zahraniční politiky.

Druhým významným faktorem, trvale přítom-ným v kanad-ské zahraničnípolitice, jenžpřispěl velkýmdílem k jejímuosamostatnění,byla snaha o to,aby celistvostvnitřně nejednot-né Kanady neby-la ohrožena spo-ry o zahraničnípolitiku. Zatímcoanglofonní Kana-ďané často sympati-zovali s imperiálnípolitikou britské říše,frankofonní Kanaďa-né s touto politikounesouhlasili a odmítalivětšinu závazků k říši.Dominium proto jakocelek tíhlo k politiceizolacionismu, ome-zování svých zahra-ničních závazkův rámci impéria,později pak v rámci

Commonwealthu i ve Společnosti národů.3)Významná změna v tomto ohledu nastala ažve vztahu k Organizaci spojených národův letech 1945–1968, kdy Kanada podporo-vala aktivně OSN a neváhala vzít na sebemezinárodní závazky.

Třetím klíčovým prvkem, trvale přítom-ným v kanadské zahraniční politice, je sna-ha čelit politickému, hospodářskému i kul-turnímu vlivu Spojených států a zachovat sitak svou samostatnost i osobitost.

Významný zlom v kanadsko-americkýchvztazích nastal v období druhé světové vál-ky, kdy došlo k vzájemnému propojení vo-jenské obrany obou zemí. USA, které bylyv počátcích kanadských dějin vnímány jakopotenciální hrozba, se vydáním Ogdenbur-ské deklarace staly klíčovým spojencemKanady. Po skončení války se Kanada mu-sela vyrovnat s mocenským úpadkem svémateřské země, jejíž roli ve světě postupněpřebíraly Spojené státy. Snažila se hledatbezpečnost a stabilitu v aktivním členstvív mezinárodních organizacích, předevšímvšak v OSN. Organizace spojených národůměla Kanadě zajistit, mimo jiné, vhodnoupůdu k jednání se Spojenými státy, pro-tože při jednáních na pů-dě mezi-

národní organizace se jevila mocenská pře-vaha USA méně patrná než při dosavadníchbilaterálních jednáních.

Zvyšující se napětí mezi vítěznými moc-nostmi z druhé světové války a strach ze„zamrznutí“ OSN v důsledku sovětskéhopráva veta v Radě bezpečnosti vedly všakKanadu k tomu, aby se pokusila zajistitvlastní bezpečí členstvím v regionálním vo-jenském obranném uskupení mimo rámecOSN. Po zamítnutí britského plánu na vy-tvoření obranného společenství v rámci ze-mí Commonwealthu, které nemohlo nahra-dit Kanadě životně důležité vojenskéspojenectví s USA, se oním obranným pak-tem stalo NATO.4)

Kanada se však snažila vydobýt si posta-vení země nezávislé na obou mocnostechvedoucích mezi sebou studenou válku a bu-dovala si pozici Middle Power, tj. poziciekonomické (byť ne vojenské) velmoci, kte-rá si může dovolit prosazovat samostatnouzahraniční politiku, spočívající v podpořeOSN, poskytování podpory rozvojovým ze-mím a podpoře míru. Kanada jako mladá země, která teprve 31. března roku 1949 do-končila svůj územní vývoj připojením New-foundlandu ke svému území, se snažila sevší vážností vypořádat se se svými meziná-rodními závazky. Podílela se mimo jiné navojenských operacích OSN v Koreji. Častoale oponovala názorům amerického velení.5)Právě korejská válka Kanadě ukázala, jaktěžké je uchovat si statut nezávislé mocnos-ti v čase, kdy celý svět byl rozdělen. Kana-da si uvědomovala, že musí spolupracovataktivněji na zajištění své obrany s USA, kte-ré se staly v čase studené války hlavním ga-

rantem bezpečnosti většiny rozvi-nutých kapitalistických

zemí. To se týka-lo zvláš-

Kanada a USAPříběh vzrůstajícího vlivu USA v Kanadě

PETR ANDĚL


ciálně odmítla vyslat na moře protiponorko-vá plavidla. Namísto toho premiér Diefen-baker rozzuřil Američany tím, že zpochyb-nil jejich obvinění vznesená vůči Kuběa navrhl, aby objektivní mise OSN zjistilapravý stav věcí. Avšak na rozdíl od Diefen-bakera kanadští vojenští představitelé nikdyneváhali se spoluprací s USA. Ministr obra-ny Douglas Harkness tajně nařídil uvést ka-nadské jednotky v rámci NORAD do plnépohotovosti, zatímco velitel námořnictvavyslal sám na svou zodpovědnost plavidlana moře.11) Kanadské ozbrojené složky takfakticky splnily své závazky plynoucí z vo-jenské obranné spolupráce s USA.

Problémy doprovázející americko-ka-nadskou vojenskou spolupráci pokračovalytím, že ministr zahraničí Howard Greenbránil rozmístění jaderných zbraní v Kana-dě. Neschopnost kanadské vlády spolupra-covat účinně vojensky s USA při obraně se-veroamerického kontinentu přispěla zřejměv roce 1963 k vyslovení nedůvěry Deifen-bakerově vládě. Potíže ve vztahu ke Spoje-ným státům však přetrvávaly i nadále. Ka-nadský ministerský předseda Pearson byltéměř fyzicky inzultován americkým prezi-dentem Lyndonem B. Johnsonem pro svůjnesouhlas s americkou politikou ve Vietna-mu roku 1965.

S ministerským předsedou Trudeauem,který byl velmi kritický zvláště k americkévojenské politice, přišla roku 1968 výraznázměna zahraniční politiky. Bylo to vystřízli-vění z počáteční euforické snahy podílet semaximálně na chodu mezinárodního spole-čenství. Kanada byla i nadále mnohemvstřícnější k SSSR (i k ČLR) než USA, zohledňovala přitom ale především již jensvé vlastní zájmy.

Cesta kanadské diplomacie, beroucíohled jen a pouze na svůj vlastní prospěch,podnítila Spojené státy k přehodnocení je-jich vztahů s Kanadou. To znamenalo ko-nec zvláštních vztahů s USA. Kanadskýministr zahraničí Michael Sharp nastínil vesvé práci Canadian-US Relations: Optionsfor the Future (1972) tři možnosti, jak byKanada mohla čelit vzniklé situaci. Šloo možnost udržet stávající úroveň vzájem-ných vztahů, o větší přiblížení k USA, a ne-bo o rozvinutí užších vztahů s jinou zemí.Kanada se přeorientovala na obchod sesjednocující se Evropou a s Japonskem. Ti-to noví partneři měli vyvážit vliv Spoje-ných států v Kanadě. Již v roce 1979 se aletato strategie ukázala jako nedostačující.Kanada se tedy vydala opět cestou spolu-práce s USA. Špatné vztahy Reaganaa Trudeaua byly zapomenuty, když novýkanadský premiér Maulroney značně ome-zil činnost Foreign Investment ReviewAgency a ukončil program Národní ekono-mické politiky.12) Spolupráce s USA pakzůstala úhelným kamenem kanadské zahra-niční politiky i po skončení studené války.To se plně projevilo při vzniku Severoame-rické zóny volného obchodu (NAFTA). Ka-nadská a americká ekonomika tedy postup-ně splývají. Vzrůstající vliv USA v Kanaděse i nadále střetává s třemi významnými

KANADAtě ochrany před jaderným útokem, který bymohl směřovat ze SSSR přes severní póla zasáhnout důležitá místa v USA a v Ka-nadě.

V roce 1957 Kanada a Spojené státy sou-hlasily s tím, že vytvoří společné velitelstvívzdušných sil The North American Air Defense Command (NORAD), které bychránilo obě země před útokem sovětskýchstrategických bombardérů. Zárodky této vo-jenské spolupráce pocházejí ještě z dob dru-hé světové války. V srpnu 1940 americkýprezident F. D. Roosevelt a kanadský mi-nisterský předseda Mackenzie King vydaliOgdenburskou deklaraci, která nastínilaprincipy společné obrany. Vznikla nadná-rodní pracovní skupina, The Canada-USPermanent Joint Board of Defense (PJBD),která se zabývala konzultacemi na vysokéúrovni ve věcech vzájemné obrany. V úno-ru 1947 americká a kanadská vláda oznámi-ly principy budoucí vojenské spolupráce tý-kající se protivzdušné obrany.

Zvětšující se dolet sovětských letadel,spolu s ovládnutím technologie jadernéhovýbuchu Sověty v roce 1949, přiměly USAi Kanadu, aby si uvědomily svou zranitel-nost a učinily následující kroky pro společ-nou obranu severoamerického vzdušnéhoprostoru. V padesátých letech se dohodly navybudování sítě radarových stanic rozmís-těných po celém kontinentu. První částí to-hoto systému včasné výstrahy byla linie Pi-netree Line skládající se ze 33 stanic,funkčních od roku 1954 a rozmístěnýchv jižní Kanadě (stavba přišla na 50 milionůdolarů). Pro účely obrany bylo zřízenoi společné velitelství. Již v roce 1951 vysla-lo kanadské letectvo odpovědnou skupinusvých zástupců do Colorada na Ent Airfor-ce Base. Roku 1954 velitelé vzdušné obra-ny USA a Kanady – maršál letectva C. RoySlemon a generál Benjamin Chidlaw – dalipodnět k sjednocení velení vzdušné obranyobou zemí, NORAD. Velitelem se stal ame-rický maršál, zástupcem velitele kanadskýgenerál. Roku 1957 byla ve středu Kanadypostavena další linie Mc Gillova plotu, po-dél 55. rovnoběžky, tj. 300 mil na sever odPinetree Line. Tato linie, financovaná Ka-nadou, stála již 227 milionů dolarů. V roce1957 byla dokončena i další linie 57 stanic,rozmístěných podél 77. rovnoběžky, tzv.Distant Early Warning Line (DEW Line).USA financovaly tuto zatím nejnáročnějšístavbu 350 miliony dolary. Celý systém tříradarových linií včasné výstrahy dával Spo-jeným státům dvě až tři hodiny času k tomu,aby podnikly určitá opatření proti sovětské-mu útoku.6)

V šedesátých a sedmdesátých letech do-šlo k rozsáhlé modernizaci systému i k roz-šíření jeho poslání. NORAD musel být s toregistrovat i nepřátelské družice a rakety.Tato změna se odrazila roku 1981 ve změněnázvu organizace. North American Air De-fense Command se změnila na North Ame-rican Aerospace Defense Command. Bylyvybudovány dokonce i dva podzemní veli-telské bunkry, které měly být schopné odo-lat útoku sovětských raket. Jeden v pohoří

Cheyenne Mountain poblíž Colorado Springs, druhý, záložní, byl vybudovánv North Bay v Ontariu. Tyto bunkry se sta-ly nervovým ústředím zpracovávajícím datanashromážděná sítí radarových stanic i ves-mírných družic.7) V sedmdesátých letechvšak přijaly USA za základ své obrany stra-tegický koncept vzájemné zranitelnostiobou supervelmocí.8) Od roku 1974 se tedyNORAD zaměřil na monitorování leteckéhoprovozu a udržování suverenity vzdušnéhoprostoru v době míru. V roce 1979 byl pakstav systému znovu zhodnocen a byla při-pravena jeho modernizace. DEW linie bylamodernizována a přeměněna na North War-ning System (NWS), počítající s větším vyu-žitím letadel se systémem (AWAC) AirborneWarning and Control Systém. Summit pre-zidenta Reagana a kanadského premiéraMulroneyho dne 18. března 1985 pak po-tvrdil další spolupráci při obraně proti so-větským bombardérům a střelám s plochoudráhou letu.

Kanada se ale v čase studené války bránilanejen před Sovětským svazem, ale i předskrytým nepřítelem, který nahlodával identi-tu anglofonních Kanaďanů již od samých po-čátků existence Kanady. Tímto nepřítelembyl kulturní a ekonomický vliv USA. V roce1960 činil podíl amerických investic v Kana-dě 75 procent, zatímco britské investice čini-ly jen 15 procent z celkového počtu.9) Kana-da se stala přední surovinovou základnouamerického vojenského průmyslu. Protidalšímu pronikání amerických investic se odroku 1957 pokoušela bojovat Royal Commis-sion on Canadas Economic Prospects. Eko-nomický nacionalismus v Kanadě vyvrcholilv roce 1971, kdy snaha vykoupit zpět Kana-du dala vzniknout agenturám Canada Deve-lopment Corporation a Foreign InvestmentReview Agency. Ty měly zahraniční investicev Kanadě uvádět do souladu s kanadskýmizájmy a záměrně zvyšovat procento investicplynoucích z jiných zemí než z USA.

Americké kulturní hegemonii se zase po-kusila čelit na poli masmédií Canadian Bro-adcasting Corporation a na poli uměleckémCanada Council, financující od roku 1956kanadské umění. V roce 1975 přijala kanad-ská vláda opatření limitující vliv americkýchmagazínů z nakladatelství Time a ReadersDigest, která si musela vybrat mezi povinnoupublikací minimálně 75 procent kanadskýchčlánků a koncem daňových úlev při inzerci.V roce 1968 Radio-Television Commissionnařídila vysílat na radiových vlnách mini-málně 30 procent kanadské hudby a na tele-vizních minimálně 60 procent kanadskýchprogramů. Pro podporu kanadské filmovétvorby pak vznikla Canadian Film Develo-pement Corporation.10)

Snaha čelit politickému tlaku Spojenýchstátů vyústila roku 1962 v prudké zhoršenívztahů mezi kanadským premiérem Diefen-bakerem a americkým prezidentem Kenne-dym. V čase kubánské raketové krize se ne-shody jen dále stupňovaly. Kanaďanéodmítli vyhlásit nejvyšší bojovou pohoto-vost pro své jednotky v rámci NORAD, jakto vyžadovali Američané. Kanada také ofi-


ným ve formátu 20“.2) Ministři členskýchzemí NATO tak rozhodli, že dosavadní for-mát Stálé společné rady NATO – Rusko(Permanent Joint Council NATO – Russia –PJC), označovaný jako 19+1, má být vytvo-řením nové Rady NATO – Rusko nahrazenformátem 20, a to nejpozději do příštího ministerského zasedání NAC, plánovaného na květen 2002 do Reykjavíku. Závěrečnékomuniké dále vyjmenovává oblasti, jakonapř. boj proti terorismu, nešíření jadernýchzbraní, kontrola exportu zbraní, oblast pro-tiraketové obrany aj., v nichž zvýšená in-tenzita spolupráce představuje krok k novéúrovni partnerství NATO – Rusko. Součas-ně ale ministři zemí NATO deklarovali, žeAliance si zachovává právo jednat nezávis-le na Rusku, což znamená především tehdy,kdy společný postup nebude z jakéhokolidůvodu možný.

Návrhy, jež Aliance učinila Rusku v Zá-věrečném komuniké, byly ministrem zahra-ničních věcí Ivanovem formálně akceptová-ny o den později, tj. 7. prosince 2001 nazasedání PJC, která se v Bruselu sešla naúrovni ministrů zahraničních věcí člen-ských zemí Aliance a Ruska. Do svého Spo-lečného prohlášení ministři převzali ze Zá-věrečného komuniké NAC jak doslovnéznění části druhého bodu včetně výše uve-dené věty o nové Radě, tak časový termínvzniku jejího organizačního mechanismu.Nová Rada měla být připravena k fungová-ní nejpozději v květnu 2002, kdy si ministřinaplánovali další schůzku PJC v islandskémReykjavíku.3)

20 namísto 19+1Jakým způsobem chápat odlišnost těch-

to dvou formulí, jež jsou z matematickéhohlediska shodné? Jakým obsahem jsou na-plněny? Je logické, že tyto otázky padly natiskové konferenci bezprostředně po minis-terském zasedání PJC, které o změně for-mátu vztahů NATO – Rusko rozhodlo.4)Odpovídal na ně ruský ministr zahraničníchvěcí Igor Ivanov a následně generální ta-jemník NATO George Robertson. Ivanovvysvětlil rozdíl pomocí kladného a zápor-ného tvaru slovesa „předpokládat“5): vzo-


Nemohlo nedojít na otázku, jak s ohle-dem na tuto potřebu dále formovat vztahymezi transatlantickou bezpečnostní struktu-rou – NATO – a Ruskem. Konkrétní, byť neosamocený, návrh na zintenzivnění spolu-práce těchto dvou významných aktérů svě-tové politiky zaslal britský premiér TonyBlair v polovině listopadu 2001 představite-lům členských zemí Aliance, generálnímutajemníkovi Robertsonovi a ruskému prezi-dentovi Putinovi.

Návrh premiéra Blaira a konsenzus o úloze Ruska

Nebylo náhodou, že se tak stalo jen ně-kolik dní před cestou Robertsona do Mosk-vy. Tématem jeho návštěvy totiž mělo býtprávě hledání cest k užší spolupráci Ruskaa NATO. Přestože Blairův návrh nebyl ofi-ciálně předán ke zveřejnění, přinesl dennítisk záhy po jeho odeslání bližší informaceo jeho podobě a obsahu. Mělo jít o čtyř-stránkové memorandum, v němž jsou jakohlavní oblasti těsné spolupráce NATOa Ruska označeny boj proti terorismu, akcena udržení míru a opatření proti šíření zbra-ní hromadného ničení. Blair prý také navrhlvytvoření nového společného orgánu, kterýby se scházel každých čtrnáct dnů a „podleněkterých výkladů by tak částečně alterno-val i dosavadní činnost nejvyššího alianční-ho orgánu – Rady NATO (NAC)“.1)

Blairův návrh je třeba chápat jako sou-část konsenzu, který vznikl mezi členy Ali-ance po 11. září 2001.

Obsahem tohoto konsenzu bylo přesvěd-čení, že v souvislosti s potřebou boje protiterorismu a s formováním protiteroristickékoalice je třeba zintenzivnit vztahy s Rus-kem. Praktickým způsobem se to projevilona počátku prosince 2001. Ministerské za-sedání NAC v Bruselu vydalo dne 6. pro-since 2001 Závěrečné komuniké, které v bo-dě dva (týká se spolu s bodem tři novéhoformátu vztahů s Ruskem) obsahuje větu:„Rozhodli jsme se dát nový impuls a novounáplň našemu partnerství, s cílem vytvořitspolu s Ruskem novou Radu NATO – Rusko,abychom byli schopni nalézat a využívatpříležitosti ke společným akcím, provádě-

faktory, tvořícími kanadskou zahraničnípolitiku. Lze jen doufat, že na poli kultury,národní identity i zahraniční politiky si Ka-nada i nadále podrží svá specifika.

❍

petr–[email protected]

1) Britsko-americké vztahy v době vznikudominia Kanada byly napjaté v důsledku pod-pory, kterou poskytovala formálně neutrálníVelká Británie v čase americké občanské válkysilám Konfederace.

2) Washingtonská smlouva, podepsaná 8. květ-na 1871, má 43 články týkající se otázek rybo-lovu, volného obchodu s produkty rybolovu,svobody plavby na pohraničních řekách a jeze-rech, řešení územních sporů a poskytnutí od-škodnění za činnost konfederačních lodí vyro-bených v Británii ve výši 15,5 milionu dolarůVelkou Británií USA. Washingtonská smlouvapro Kanadu znamenala uznání legitimity exi-stence dominia Kanada. Británii pak umožnilasmlouva značné omezení nákladů na obranu.Charles Perry Stacey, Canada and the Age ofConflict, Toronto 1977, str. 23, 25, 29, 30.

3) Kanadská delegace pracovala přes všechnypotíže, které musela překonat, aby se do Spo-lečnosti národů dostala, paradoxně ve prospěchomezení jejích pravomocí. Činnost kanadskýchdiplomatů se zaměřila na redukci článku 10charty Společnosti národů, hovořícího o po-vinnostech členů bránit navzájem svou suvere-nitu i územní integritu. Kanada se obávala, žeby ji podobný závazek mohl vtáhnout do války,které se snažila vyhnout. Ze stejných důvodů sepodílela i na britské politice usmiřování fašistic-kých a nacistických strůjců druhé světové války.Charles Perry Stacey, Canada and the Age ofConflict, Toronto 1977, str. 266 a 327.

4) Kanada prosazovala i nevojenskou, zejmé-na politickou a ekonomickou spolupráci v rám-ci NATO. Článek 2 Severoatlantické smlouvy jeproto někdy nazýván kanadským článkem.

5) Kanada se stavěla proti přenesení bojů naúzemí Severní Koreje i proti případnému použi-tí jaderných zbraní. Robert Bothwell a kol., Ca-nada Since 1945, Toronto 1989, str. 119–121.Canada One Hundred, Dominion Bureau of Sta-tistic, Ottava 1967, str. 460.

6) http.//www.spacecom.af.mil /norad/ Ove-rview.htm

7) Ibid.8) Mutual Assured Destruction (MAD).

V souladu s touto doktrínou byla v roce 1972podepsána smlouva (ABM) zakazující USAa SSSR výrobu a rozmisťování prostředků obra-ny proti balistickým raketám (které mohly vyu-žít i technického zázemí NORADu). Smlouvabyla vypovězena po dlouhých sporech (od r.1983) o její interpretaci až 13. prosince 2001prezidentem Bushem mladším.

9) http.//www.spacecom.af.mil/norad/ Overview.htm

10) Robert Bothwell a kol., Canada Since1945, Toronto 1989, str. 248 / Canada OneHundred, Dominion Bureau of Statistic, Ottava1967, str. 452.

11) http.//www.spacecom.af.mil /norad /Over view.htm

12) Strategickým zájmem USA bylo zrušenítéto politiky, která se od podzimu 1980 snažilao posílení kanadského vlastnictví v sektoru těž-by surovin a energetiky a která mohla USA zne-snadnit přístup ke kanadským surovinám.

14

KANADA

Vztahy NATO–Ruskopo 11. září 2001Jedním z důsledků teroristických útoků, provedených dne 11. září 2001 naúzemí Spojených států amerických, bylo zformování protiteroristické koali-ce, do níž se zapojilo i Rusko. V rámci této koalice se začalo hovořit o po-třebě do budoucna těsněji spolupracovat v boji proti terorismu.

DAVID KONECKÝ

ni MZV a MO dvakrát ročně, na úrovni vel-vyslanců jedenkrát měsíčně) a stejně jakodříve se mají pod záštitou (nyní už) CNRscházet náčelníci vojenských štábů člen-ských států dvakrát ročně a vojenští zástup-ci jedenkrát měsíčně.

Předsednictvím v CNR je pověřen gene-rální tajemník NATO, který se tak už nebu-de o funkci dělit v triumvirátu s jedním zá-stupcem členské země NATO a zástupcemRuska.

Naprosto novým orgánem je Přípravnývýbor (Preparatory Committee), jenž se bu-de scházet na úrovni aliančního Politickéhovýboru8) za účasti ruského zástupce. Jehoúkolem bude, jak už vyplývá z názvu, při-pravovat schůzky CNR. Za tímto účelem sebude scházet dvakrát měsíčně a v případěnutnosti i častěji.

Rusko a evropská bezpečnostní architektura v předvečer druhéhorozšíření NATO

Svěží vzduch, který nová Rada vnese doatmosféry vztahů NATO – Rusko, bude dů-ležitou okolností, ovlivňující druhou vlnurozšiřování NATO. V listopadu 2002 se bu-de v Praze na summitu hlav států a vládčlenských zemí Aliance rozhodovat, kolikzemí z devítičlenné kandidátské skupiny ob-drží pozvání ke vstupu do NATO. K čekate-lům na členství patří i státy, které byly sou-částí zaniklého Sovětského svazu a žijív nich početné ruské národnostní menšiny.9)Ve slovníku ruské zahraniční politiky je tatooblast označena jako „blízké zahraničí“a práva a postavení občanů ruské národnost-ní menšiny jsou trvale v hledáčku zájmu ruských politiků. Aliance by navíc poprvé(odhlédneme-li od Kaliningradské oblasti)získala společnou hranici s Ruskem.

Rusko vytrvale kritizuje NATO jako po-zůstatek studené války a nepřestává se ptát,proti komu je tato bezpečnostní aliance na-mířena, což ale není důvod, aby se schova-lo za oponu nespolupráce a izolace, protožeto není ani dost dobře možné. Odpovědíruské diplomacie je multipolární koncept,jehož některé aspekty jsou ale přinejmen-ším problematické.

V deklaraci „Vztahy NATO – Rusko: No-vá kvalita“ z 28. května 2002 se Rusku do-stalo uznání důležitosti především v bojiproti terorismu a na něj navazující spolu-práci. Při posuzování významu tohoto kro-ku a míry vlivu Ruska na rozhodování Ali-ance je třeba mít na paměti, že nenastalkonec NATO, jak by se mohlo zdát z ně-kterých komentářů týkajících se zásahuUSA v Afghánistánu. Závěrečné komuni-ké10) ministerského zasedání NAC v Reyk-javíku, konaného 14. května 2002, ve svémčlánku pět identifikuje slabé místo alianč-ních ozbrojených sil, když říká: „NATOmusí mít ozbrojené síly, které se mohourychle přemístit na kterékoliv místo podleaktuální potřeby, které budou schopny ope-rovat bez ohledu na vzdálenost a čas a kte-ré budou schopny splnit určené úkoly. Tobude vyžadovat ustavení nové a vyvážené

rec 19+1, uplatňovaný v rámci PJC, nepřed-pokládá nutnost přijímat rozhodnutí společ-ně a nepředpokládá společnou odpovědnostza rozhodnutí, naopak vzorec 20 předpoklá-dá, že každá ze zúčastněných stran se budesnažit co největší měrou přispět ke společ-nému rozhodnutí, které pak bude rovněžspolečně uskutečněno. Robertsonova odpo-věď byla podobná: hlavní rozdíl podle nějneměl být v tom, že schůzkám NATO –Rusko bude předsedat generální tajemníkNATO a že Rusko bude sedět u kulatéhostolu mezi Španělskem a Portugalskem, aleza klíčovou označil „změnu atmosféry, změ-nu chemie“6) vzájemných vztahů.

Ivanov i Robertson hovořili o stejné věci,totiž o přístupu jedné strany ke druhé, o je-jich postavení v rámci vzájemných vztahů,o ochotě dohodnout se. Nahlíženo toutooptikou, jeví se zřetelně kladný posun for-málního postavení Ruska v rámci jednánís NATO, protože už nebude onou „jednič-kou“ stojící proti „devatenáctce“, ale bude„jedničkou“, jež je součástí „dvacítky“. To-to zlepšení postavení Ruska, a také deklara-ce nalezení společného zájmu, je podstatouoné „chemie“, o níž hovořil Robertson. Na-značuje se tu, že Rusko je důležitý partner,že se s ním počítá v projednávání závažných(nejen) bezpečnostních otázek, jejichž vy-řešení je ve společném zájmu. Fakt, že sejednající strany nakonec nemusí shodnoutani dohodnout a mohou jednat separátně, jevedlejší.

Nelze si nevšimnout, že podobná změnaatmosféry a chemie se odehrála před prv-ním rozšířením Aliance v roce 1997. Shodulze nalézt dokonce i v měsících, kdy se jed-notlivé události odehrály, to ale do značnémíry souvisí s organizačním rytmem NATO– v prosinci 1996 rozhodlo ministerské za-sedání NAC o zahájení jednání s Ruskemo dokumentu, který by upravoval vzájemnévztahy a částečně vyšel vstříc ruským poža-davkům, v květnu 1997 byl text dokumentu(Ustavující akt o vzájemných vztazích, spo-

lupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskoufederací) parafován ruským ministrem

zahraničních věcí Primakovem a ge-nerálním tajemníkem Solanou.V prosinci 2001 rozhodlo minister-ské zasedání NAC o zahájení jed-nání s Ruskem o nahrazení PJCnovým formátem „dvacítky“a Rusko v rámci zasedání PJCs tímto návrhem souhlasilo,v květnu 2002 měl být pláno-vaný mechanismus připra-ven k fungování.

RADA NATO – RuskoK jakému posunu tedy

ve vztazích NATO – Rus-ko od teroristických útokůz 11. září došlo? První fázezměn byla završena dne28. května 2002 v Římě,kde summit hlav států a vládčlenských zemí Aliance

a Ruska vyhlásil v deklaraci nazvané „Vzta-hy NATO – Rusko: Nová kvalita“7) vznikRady NATO – Rusko (Council NATO – Russia – CNR), která je vybudována na zá-kladech položených Ustavujícím aktemz května roku 1997 a „nahrazuje Stálouspolečnou radu NATO – Rusko“. ČlenovéCNR budou jednat „jako rovnoprávní part-neři v oblastech společného zájmu“ a rámecCNR jim bude poskytovat „mechanismuspro konzultace, dosahování konsenzu, spo-lupráci, společné rozhodování a společnéakce“. Výslovně je v deklaraci uvedeno, žeCNR bude fungovat „na principu konsen-zu“ a „nepřetržitého politického dialoguo bezpečnostních tématech s cílem včasidentifikovat vznikající problémy, určovatvhodné společné přístupy k nim a provádětspolečné akce tam, kde je to vhodné“.

Pozornost členové CNR zaměří na oblas-ti společného zájmu tak, jak byly definová-ny v Části III. Zakládajícího aktu z roku1997, další oblasti mohou být přidány povzájemné dohodě. Zvýšení intenzity spolu-práce se má podle květnové deklarace z Ří-ma týkat především:

• boje proti terorismu,• zvládání krizí (včetně vytvoření kon-

cepce pro společné mírové operace NATO –Rusko),

• nešíření zbraní hromadného ničenívčetně jejich nosičů,

• kontroly zbrojení a opatření k budová-ní důvěry,

• taktické raketové obrany,• vyhledávání a záchrany na moři,• vojenské spolupráce a obranné reformy

(včetně prozkoumání možnosti vytvořeníspolečného vojenského výcvikového stře-diska NATO – Rusko, které by poskytovalopřípravu na mise, jejichž úkolem budezvládnutí bezpečnostních výzev 21. století),

• civilní ochrany,• identifikace možností společně čelit no-

vým hrozbám a výzvám.Základní organizační struktura CNR je

shodná se strukturou PJC (schůzky na úrov-

VZTAHY A PROBLÉMY


struktury aliančních sil, disponujících mi-mo jiné prostředky strategické podpory jed-notek a moderními údernými prostředky...“.Ministři obrany členských států NATOjsou v této záležitosti pověřeni úkolempředložit příslušná doporučení listopadové-mu summitu hlav států a vlád členských ze-mí v Praze.

Jak bude fungovat mechanismus RadyNATO – Rusko a jak se naplní představy,s nimiž jednotliví členové do nového for-mátu „dvacítky“ vstoupili, uvidíme v nej-bližší budoucnosti. Co se týká obav z vlivuRuska na akceschopnost a rozhodováníNATO – při podrobném studiu příslušnýchdokumentů je zřejmé, že v mechanismuCNR žádné „ruské“ veto obsaženo není.Spíše je třeba mít na paměti obsah výšezmíněného článku pět Závěrečného komu-niké NAC z Reykjavíku, v němž členskéstáty identifikují hrozbu pro akceschopnostNATO v novém bezpečnostním prostředí nevně, ale uvnitř Aliance.

Členové NATO si uvědomují, že efektiv-ní boj proti terorismu vyžaduje nejen inten-zivnější spolupráci s Ruskem, ale přede-vším vnitřní přípravu a změny v rámcialiančních struktur. Protože tím, co ohrožu-je schopnost NATO účinně reagovat na no-vé bezpečnostní hrozby, není formálně „sil-nější“ ruský hlas v CNR, ale nedostatečnávybavenost aliančních ozbrojených sil pro-středky nutnými k úspěšnému zvládnutíoperací mimo alianční území (tzv. zásahyout of area).


1) Pavel Máša. Blair: Rusové jsou spojenci. Li-dové noviny. 20. 11. 2001. Ročník: 14, s. 11.

2) Final Communiqué. Viz <http://www.nato.int/docu/pr/2001/p01-158e.htm>

3) NATO-Russia Joint Statement issued on theOccasion of the Meeting of the Permanent JointCouncil at the Level of Foreign Ministers in Brus-sel on 7 December 2001. Viz <http://www.nato.int/docu/pr/2001/p011207e.htm>

4) Remarks by the Secretary General of NATO,Lord Robertson, at the Joint Press Conference withthe Foreign Minister of Russia, Mr. Igor Ivanov, theForeign Minister of Belgium, Mr. Luis Michel. Viz<http://www.nato.int/docu/speech /2001/s0 11207b.htm>

5) Angl. „presuppose“.6) Angl. „a change of atmosphere, a change of

chemistry“.7) NATO-Russia Relations: A New Quality. viz

<http://www.nato.int/docu/basictxt/b020528e.htm>Text této deklarace byl spolu s textem Jednacíhořádu (Rules of Procedure) a Pracovním progra-mem pro rok 2002 (Work Programme for theNATO-Russia Council for 2002) schválen na mi-nisterském zasedání PJC dne 14. května 2002v Reykjavíku. Podrobnosti: Press Statement. Viz<http://www.nato.int/docu/pr/2002/p020514e.htm>

8) Poradní výbor NAC v politických věcech.9) Procentní zastoupení ruské národnostní men-

šiny v celkové populaci: Estonsko – 29 %, Lotyš-sko – 33 %. Viz Honzák, František, Pečenka, Ma-rek. Státy a jejich představitelé. Libri. Praha 1999.Čtvrté vydání.

10) Final Communiqué: viz <http://www.nato.int/docu/pr/2002/p02-059e.htm>

Republikánská strana – mateřská stranaprezidenta Bushe – až do jara loňského ro-ku držela mírnou převahu v obou komoráchzákonodárného sboru. V květnu 2001 došlok obratu, když senátor za Vermont JamesM. Jeffords oznámil své rozhodnutí opustitRepublikánskou stranu a nadále působit ja-ko nezávislý senátor. Poměr sil v Senátu sevlivem Jeffordsova rozhodnutí posunul naúroveň 50–49 ve prospěch Demokratickéstrany. Zisk jediného nového mandátu v do-plňovacích volbách tak může vrátit kontro-lu nad horní sněmovnou republikánům. Sí-ly v horní komoře by v takovém případěbyly vyrovnány díky hlasu viceprezidentaDicka Cheneyho.1) Pozornost si zasloužísenátní volební souboj například na Floridě,kde se utkají guvernér Jeb Bush s Janet Re-novou, nebo v Jižní Karolíně, kde volebnísouboj svedou Elizabeth Doleová a ErskineBowles.

Vyrovnané je rozložení sil také ve Sně-movně reprezentantů, v níž republikáni ma-jí 222 mandátů a demokraté 211 mandátů.Dva poslanci jsou nezávislí. Demokratickéstraně k získání většiny ve Sněmovně stačívyhrát v doplňovacích volbách alespoň šestnových mandátů. Takový výsledek voleb bys přihlédnutím k možnému udržení těsnévětšiny v Senátu umožnil Demokratickéstraně znovu ovládnout obě komory záko-nodárného sboru. Kontrola nad Sněmovnoureprezentantů má přitom zásadní význams přihlédnutím k jejím ústavním pravomo-cem (např. přerozdělovat a schvalovat fede-rální finanční prostředky, regulovat obchodSpojených států se zahraničím nebo hlaso-vat o impeachmentu) i mimoústavním kom-petencím, například vést mimořádné vyšet-řování.

Boj o znovuzvolení v listopadových vol-bách se teoreticky vztahuje na všech 435členů Sněmovny reprezentantů, jejichžmandát je ústavou omezen dvěma lety. Vět-šina volebních okrsků (podle odhadů až 80 procent) se však v lidovém hlasování tra-

dičně přiklání k jedné ze dvou velkýchstran, jejíž kandidát zde dlouhodobě získá-vá více než 55 procent hlasů.2) Demokratéa republikáni proto svedou skutečný soubojo mandáty v přibližně třiceti „pohyblivých“okrscích s proměnlivými volebními pre-ferencemi. Demokraty tedy od získání vět-šiny ve Sněmovně dělí vítězství v alespoňdvou třetinách těchto pohyblivých okrsků(tj. 15 + 6 mandátů ze třiceti).

Historické průzkumy skutečně dokazují,že favorizované strany v doplňovacích vol-bách mohou získat až tři čtvrtiny pohyb-livých okrsků (např. úspěch republikánův roce 1994).3) Výzkumy veřejného míněnípřed letošními volbami nicméně vypovídajío rovnoměrném rozdělení preferencí voličů,což může vyústit ve shodné rozdělení man-dátů z pohyblivých okrsků mezi obě strany.Demokratická strana proto zdaleka nemávyhráno.

Doplňovací volby do Kongresu:stručný historický přehled

Na základě historického rozboru výsled-ků doplňovacích voleb do Kongresu od 20.let minulého století lze nicméně konstatovat,že demokraté mají statisticky větší šanciuspět v letošních volbách než republikáni.

Období ohraničené lety 1920 až 1948 sevyznačovalo stabilitou většinového systé-mu, v němž tatáž politická strana ovládalaúřad prezidenta i většinu v zákonodárnémsboru. Výsledky hlasování v doplňovacíchvolbách v letech 1948 až 1992 však vždyshodně rozdělily vliv stran mezi Bílý důma Kongres. Kontrola jedné strany nad oběmavětvemi vlády se krátce objevila pouze me-zi lety 1964 až 1966 (Johnsonova administ-rativa), 1992 až 1994 (Clintonova administ-rativa) a od roku 2000, kdy Republikánskástrana ovládá úřad prezidenta a zároveň vět-šinu mandátů ve Sněmovně reprezentantů.

Štěpení preferencí voličů mezi obě velkéstrany se významnou měrou projevuje prá-


VZTAHY A PROBLÉMY

Doplňovací volbydo Kongresu v listopadu 2002Do doplňovacích voleb do Kongresu Spojených států zbývá ještě řada měsí-ců. Z listopadových voleb vzejde 435 nových členů Sněmovny reprezentantů,jedna třetina senátorů a řada volených zástupců lidu v místní a státní sprá-vě. Již nyní se lze zamyslet nad významem pro budoucnost administrativy pre-zidenta George W. Bushe. Historická analýza výsledků doplňovacích voleb doKongresu naznačuje pravděpodobný úspěch Demokratické strany. Takový vý-voj by jistě měl vážné důsledky pro celkovou úspěšnost prezidentovy politic-ké agendy.

RENÉ SKUČEK

vě v prvních doplňovacích volbách do Kon-gresu po zvolení nového prezidenta:

• Dwight Eisenhower (r) byl zvolen pre-zidentem v roce 1952. Republikáni nicmé-ně v doplňovacích volbách do Kongresuv roce 1954 nezískali jediný nový mandát.Demokraté získali dva nové mandáty v Se-nátu a 19 ve Sněmovně reprezentantů.

• V roce 1964 vyhrál prezidentské volbyLyndon B. Johnson (d). V doplňovacíchvolbách do Kongresu v roce 1966 všakuspěli republikáni (4 nové mandáty v Sená-tu, 47 ve Sněmovně), zatímco demokratéžádný nový mandát nezískali.

• V doplňovacích volbách do Kongresuv roce 1970 po vítězství republikánskéhokandidáta Richarda M. Nixona v prezident-ských volbách v roce 1968 si demokraté„přilepšili“ o 12 nových mandátů ve Sně-movně reprezentantů, zatímco republikánizískali dvě nová křesla v Senátu.

• V prezidentských volbách v roce 1976získal úřad prezidenta Jimmy Carter (d). Ví-tězem doplňovacích voleb do Kongresuo dva roky později se stala Republikánskástrana (3 nové mandáty v Senátu a 15 veSněmovně reprezentantů). Demokraté novémandáty nezískali.

•Ronald Reagan (r) získal úřad preziden-ta v roce 1980. V doplňovacích volbách doKongresu v roce 1982 však úspěchu dosáh-li demokraté se ziskem 26 nových mandátůve Sněmovně reprezentantů. Republikánskástrana získala jeden nový mandát v Senátu.

• Podobná situace se opakovala po vítěz-ství George Bushe (r) v prezidentských vol-bách v roce 1988. Republikánská stranav doplňovacích volbách do Kongresu v roce1990 nezískala žádný nový mandát. Demo-kratická strana si připsala jeden nový mandátv Senátu a 9 ve Sněmovně reprezentantů.

• V doplňovacích volbách do Kongresuv roce 1994 získala Republikánská stranapoprvé od roku 1952 převahu v zákonodár-ném sboru (8 nových mandátů v Senátua 52 ve Sněmovně reprezentantů). Demo-kratická strana, jejíž kandidát Bill Clintonvyhrál prezidentské volby v roce 1992, no-vé mandáty nezískala.

Přesné důvody, jež vedou voliče k rozdě-lení moci politických stran mezi Bílý důma Kongres, nebyly dosud plně vysvětleny.Na základě rozboru uvedených výsledků

však můžeme nastolit pravidlo, že v prvníchdoplňovacích volbách do Kongresu po zvo-lení nového prezidenta získává většinu nových mandátů opoziční strana. Ztrátumandátů prezidentovy strany v Kongresuv doplňovacích volbách lze proto považovatza korekci výsledků předcházejících prezi-dentských voleb.4)

Toto pravidlo se přitom týká předevšímSněmovny reprezentantů: opoziční stranav doplňovacích volbách získává v průměru26 nových mandátů, přičemž nejnižší čistýnárůst v posledních padesáti letech činil de-vět nových mandátů. Právě tento jednodu-chý výpočet je pro Demokratickou stranu,již od většiny ve Sněmovně dělí zmíněnýchšest hlasů, znamením vysoké pravděpodob-nosti volebního úspěchu.

Volby 2002 z perspektivy možného zvrácení historického trendu

Historický trend však bude v letošním rocevelmi pravděpodobně zvrácen, a to přede-vším vlivem dlouhodobě vysoké popularityprezidenta George W. Bushe.5) Postup ad-ministrativy v bezpečnostní oblasti, konzer-vativní kroky v hospodářské politice i osob-ní prestiž prezidenta umožnily konsolidacitradičních voličů Republikánské strany.Volby patrně přilákají i větší počet voličůnež obvykle díky těsnému výsledku prezi-dentských voleb v roce 2000. StratégovéRepublikánské strany se proto soustředíhlavně na získání nestálých voličů umírně-ným přístupem ke klíčovým tématům.6)

Prezident Bush se proto ve svých postojíchv posledních měsících stranicky polarizujev řadě oblastí veřejné politiky s cílem podpo-řit kandidáty Republikánské strany v listopa-dových volbách a získat přízeň sponzorů.7)Objeví se rovněž ve volebních klipech repub-likánských kandidátů a v tištěných materiá-lech řady dalších kandidátů do Sněmovny re-prezentantů nebo úřadu guvernéra. V tétosouvislosti je možné položit si otázku, zdanejsme svědky oživení tradičního konceptupřenosu vlivu popularity prezidenta na ús-pěch jeho spolustraníků ve volbách do Kon-gresu (tzv. coattail effect, neboli v doslovnémpřekladu „držení se za šosy u fraku“).

Zřejmou nevýhodou Demokratické stranypřed letošními volbami je skutečnost, že ame-rické veřejné politice nedominují kontroverz-

ní témata, kterých by mohla využít k získá-ní části volebních preferencí

republikánů. Bushova administra-tiva se navíc v posledních

měsících soustředí natradiční témata de-

mokratů – napří-klad ve vztahu

k daním, systé-mu sociálníhozabezpečení,zdravotní pé-či a vzdělání– s úmys-lem získathlasy ne-

závislých voličů a části tradiční volební zá-kladny Demokratické strany.8)

Od měsíců, jež nás dělí od listopadovýchvoleb, lze proto očekávat všeobecnou poli-tickou polarizaci v rovinách Republikánskástrana – Demokratická strana a prezident –Senát. Například vůdce demokratické větši-ny Thomas A. Daschle se snaží určovat pro-gram jednání v Senátu tak, aby jednotlivátémata byla pro administrativu konfliktní.Z této perspektivy lze do jisté míry chápati iniciativu demokratů v Kongresu zaměře-nou na vyšetření okolností pádu energetickéspolečnosti Enron Corp. nebo tlak na zahá-jení nezávislého vyšetřování ve věci infor-mací o možných únosech dopravních leta-del, jež měl Bílý dům k dispozici předteroristickými útoky z loňského září.

ZávěrVolby do Sněmovny reprezentantů obecně

poskytují lepší obraz rozložení volebníchpreferencí voličů než volby do jedné třetinySenátu. Navzdory stávající vysoké míře pod-pory prezidenta se však voliči nakonec mo-hou odklonit od podpory Republikánskéstrany a hlasovat pro kandidáty, kteří by veSněmovně lépe vyvažovali její politický vliv.

Úspěšná implementace politického pro-gramu administrativy – a tedy i znovuzvo-lení George W. Bushe v roce 2004 – doznačné míry závisí na aktivní spoluprácis Kongresem. Bílý dům by se v případěztráty spřízněné většiny ve Sněmovně re-prezentantů velmi pravděpodobně dostal dodefenzivy nejen při vyjednávání o uvolněnídalších finančních a materiálních prostřed-ků pro účely boje proti terorismu, alei v rámci okruhu dalších politických témat,ke kterým se postupně začíná vracet pozor-nost Američanů.

❍rene–[email protected]

1) Viceprezident v souladu s ústavou předse-dá Senátu a jeho hlas rozhoduje v případě ne-rozhodného hlasování.

2) Gant, Michael M. & Luttbeg, Norman R.:American Electoral Behavior: 1952–1988. F. E.Peacock Publishers, inc., Itasca, Illinois, 1991,s. 156.

3) Barone, Michael: „Sizing up the 2002 Ra-ces“, in: U.S. News & World Report, 13. května2002, s. 35.

4) Spitzer, Robert J.: President and Con-gress: Executive Hegemony at the Crossroad ofAmerican Government. McGraw-Hill Inc., NewYork 1993, s. 279.

5) Stabilní veřejná podpora odráží předevšímtradiční chápání role prezidenta jako vůdce ze-mě s nadstranickými zájmy, koordinujícíhoobrannou politiku v době stávajícího či možné-ho ohrožení bezpečnosti Spojených států.

6) Milbank, Dana: „Parties Promise Seasonof ‚Aggressive‘ Campaigns“, in: The Washing-ton Post, 3. května 2002, s. A10.

7) Milbank, Dana: „With Right BackingBush, GOP Tries to Woo Center,“ in: The Was-hington Post, 11. května 2002, s. A06.

8) Dunham, Richard S. & Walczak, Lee:„Bush Starts Falling Back to Earth“, in: Busi-ness Week, 29. dubna 2002, s. 47.


VZTAHY A PROBLÉMY

Smyslem sbližování evropských států setak stal samotný jeho proces, a nikoli cílo-vání do konkrétní představy evropské jed-noty. V poslední době se však přístup k ev-ropské integraci posouvá do kvalitativnějiné roviny a hledá se odpověď na otázku pokonečné podobě sjednocené Evropy. Evro-pa pojatá jako proces ustoupila Evropě na-hlížené jako cílový stav.

Současné trendy evropské integrace –rozšiřování a prohlubování – vykazují znakyobou pojetí Evropy. Setrvačnost dynamické-ho pojetí má výrazný vliv na vytváření obra-zu Evropy jako cílového stavu. Myšlenkavytvořit co nejširší prostor míru a stability sepotýká s otázkou, co ještě je přípustné prokonstrukci Evropy. Je vstup současných tři-nácti kandidátských států a příslib integracepro státy Balkánu konstruktivní pro Evropujako životaschopný celek? Existují konečnéhranice Evropy, nebo se bude integrace ubí-rat ve směru kantovské představy světovéfederace univerzálního míru?

V kontextu těchto úvah je zcela klíčovépostavení Turecka. Rovnoprávné členství té-to země v Evropské unii (či naopak její setr-vání na prahu integračních struktur) podstat-ně změní charakter evropské finality.

Na cestu integrace se Západem přivedlyTurecko strategické zájmy Spojených státůna počátku studené války.1) Trumanovadoktrína „zadržování komunismu“ z roku1947 měla prostřednictvím hospodářské po-moci Turecku a Řecku zajistit západní ori-entaci jižní periferie evropského kontinen-tu. Podobné pohnutky, ale širší záběr, mělMarshallův plán a z něj vycházející Pro-gram evropské obnovy. Turecko se zapojilodo Organizace pro evropskou hospodářskouspolupráci, která měla za úkol program rea-lizovat a která se stala prvním testem ev-ropského integračního potenciálu. Vstup doSeveroatlantické aliance v roce 1952 zemiještě těsněji svázal se západním pólem stu-denoválečného světového řádu.

Turecko chápalo svou účast na pováleč-ném dění v Evropě jako politicky prestižní.K západním hodnotám se přihlásilo již kul-turní revolucí vedenou zakladatelem mo-derního tureckého státu Mustafou Kemalem(Atatürkem) na počátku 20. let. Jeho přiná-ležitost k Západu nyní dále ospravedlňova-ly jak strategické zájmy studenoválečné su-pervelmoci, tak napojení na odpovídajícíevropské hospodářské struktury.

Účast Turecka na projektu Schumanovaplánu, který se realizoval v mezistupníchhospodářské integrace (ESUO, EURATOM,EHS) a dospěl do podoby dnešní EU, seukázala komplikovanější. Podepsáním aso-ciační dohody v září 1963 se Turecko při-pojilo k integračnímu procesu Evropskéhohospodářského společenství (EHS). Vlast-nímu vstupu do EHS mělo předcházet vy-tvoření celní unie a harmonizace tureckýchprávních předpisů v hospodářské oblastis právem Společenství. V roce 1987 zeměpožádala o plné členství.

Hodnocení turecké žádosti ze strany ev-ropských institucí však probíhalo již vezměněných podmínkách na přelomu let1989–1990. Ukončení studenoválečnéhonapětí otevřelo projektu evropské integracenové politické a geografické horizonty. Ač-koli evropské státy uznaly oprávněnost tu-recké žádosti, jejich pozornost se zaměřilana otázku dokončení celní unie s Tureckem;otázka vstupu zůstala nezodpovězena.

Vytvoření celní unie k poslednímu dniroku 1995 zemi nikterak nepřiblížilo ke sta-tutu plného členství v evropských integrač-ních strukturách. Naopak, politické důrazyvzniklé Evropské unie (EU) postavily rov-noprávné turecké účasti nové překážky.Když se na lucemburském summitu v čer-vnu 1997 EU otevřela zemím střední a vý-chodní Evropy a Turecku přisoudila po-stavení vně kandidátské skupiny, dosáhlaturecká frustrace vrcholu.2) Evropská stra-tegie pro Turecko přijatá na summitu v Car-

18

VZTAHY A PROBLÉMY

diffu v červnu 1998 omezila agendu euro-tureckých vztahů na dotažení dřívějšíchprojektů (celní unie, harmonizace hospo-dářských předpisů). Tím ostře kontrastovalas progresivní předvstupní strategií pro státySVE. Přehodnocení proevropské orientacezemě předešel helsinský summit v prosinci1999, na němž bylo Turecko začleněno doskupiny kandidátských zemí.

Turecko má ve skupině kandidátů zvlášt-ní postavení, neboť pro členství v EU jekvalifikují (a diskvalifikují) zcela specifickéskutečnosti.3) To vysvětluje i původní, lu-cemburské vydělení země z posvěcené sku-piny uchazečů o vstup.

Z pohledu ekonomických kritérií jsouspíše než problémy makroekonomické rov-nováhy (především vysoká míra inflace)podstatná strukturální specifika tureckéhohospodářství. Ke standardu tržní ekonomi-ky směruje zemi fungující celní unie; nao-pak silný státní intervencionismus je hlavnípřekážkou působení tržních sil.

Široká přítomnost státu v hospodářství jepřitom charakteristická pro moderní dějinyzemě. Když ve 20. letech minulého stoletívznikala na troskách osmanské říše Tureckárepublika, stál před jejími zakladateli pro-blém, jak transformovat feudální hospodář-ství k obrazu evropských průmyslovýchcenter. Vytváření průmyslové základny takprobíhalo programově pod státní správou,a tomu odpovídal i její výsledný profil.Územní rozptýlení podniků a jejich zaměře-ní na primární odvětví průmyslu odráželyzájem státní byrokracie na podpoře sociálnístability (rovnoměrné zaměstnanosti) a hos-podářské soběstačnosti mladé republiky.Tyto strukturální rysy spolu se silnou rolístátu přežívají v tureckém hospodářství do-dnes a výrazně zemi vymezují vzhledemk jejím evropským partnerům.

Napojení na evropský hospodářský pro-stor prostřednictvím celní unie je pro Tu-recko určitou výhodou. Proto, když se spe-


Tureckona prahu Evropské unie:Evropská unie

na prahu změnyEvropská integrace se od počátku rozvíjí jako projekt pacifikace regionu, je-hož mocenské přetížení se ve 20. století ventilovalo dvěma světovými vál-kami. Rostoucí provázanost západoevropského prostoru prakticky vyloučilamožnost, že by se státy uchýlily k válce jako prostředku řešení vzájemnýchsporů. V tom je třeba vidět její úspěch.

RADOMÍRKARLÍK

kuluje o přináležitosti země k integrovanéEvropě, zmiňují se zpravidla politická krité-ria – a to jak vnitřní situace, tak vnější vzta-hy Turecka.

Ve vnitřní politice země hraje význam-nou roli armáda, a to jako strážce demokra-tického a sekulárního zřízení. Standardníhodnoty západního světa jsou tak jištěnynestandardním politickým postavením ar-mádní byrokracie. Civilní moc vojenskýchvelitelů se v minulosti zřetelně projevilav politických krizích, kdy v letech 1960a 1980 došlo vojenským převratem ke svr-žení demokraticky zvolených vlád a v le-tech 1971 a 1997 vlády samy odstoupilypod hrozbou ze strany armády. Vždy existo-valy obavy, že hrozí bezprostřední ohroženízápadní orientace turecké společnosti. Ten-to vojenský intervencionismus není samo-zvaný, role armády se těší široké společen-ské podpoře. Tu naopak postrádají politickéstrany. Permanentní přítomnost armádyv zákulisí státní politiky brání politickýmstranám jasně se ideově profilovat a jejichnečitelnost jim bere podporu voličů. Nebez-pečí ohrožení sekulární společnosti je shle-dáváno především v působení islamistic-kých stran (v r. 1998 byla zakázána Stranaprosperity expremiéra N. Erbakana).

Politický život v zemi tak spadá z pod-statné části pod vojenskou režii a legitimitapolitických stran je trpěna do té míry, pokudstrany sledují pragmatickou politiku bez ná-padných (a potenciálně nebezpečných) ide-ových prvků.

Dalším problémem vnitřní politiky Tu-recka je postavení kurdské menšiny žijícípřevážně v jihovýchodní části země. Agre-sivita kurdských ambicí na sebeurčení pramení z nenaplněných představ o auto-nomním kurdském státu z období rozpa-du osmanské říše po první světové válce.Vznik Turecké republiky, která část kurdskédiaspory pohltila, pohřbil představu o auto-nomním Kurdistánu. Do čela kurdskéhoosvobozeneckého boje se v 80. letech po-stavila vojensko-politická Strana kurdskýchpracujících (PKK). Napjatá situace na jiho-východě země si v roce 1987 vyžádala vy-hlášení výjimečného stavu v oblasti; místníspráva získala pravomoci výrazně omezitzákladní práva a svobody Kurdů. K vyhro-cení situace došlo v první polovině 90. let,kdy se konflikt rozšířil i do dalších oblastíTurecka a kurdské útoky zasáhly taktéž cílev západní Evropě (především v Německu).Zatčení předáka PKK Abdullaha Öcalanav roce 1999 kurdský separatismus znatelněochromilo.

Kurdům není přiznáno postavení národ-nostní menšiny. Snahy o přívětivější přístupk jazykovým a kulturním právům Kurdůjsou souzeny jako přitakání separatistickýmambicím. To, co se v rámci západoevrop-ských hodnot jeví jako problém lidskýchpráv, považuje turecký stát za otázku svévlastní integrity.

Zmíněné problémy vnitřní politiky Tu-recka ukazují, do jaké míry se země vzdalu-je západoevropským standardům. Hodnoty

svobody projevu a práv jednotlivce zřetelněkontrastují s nosnými principy turecké spo-lečnosti.

Žádný z kandidátských států EU není ge-opoliticky vytížen v takovém rozsahu a růz-norodosti, jako je právě Turecko.4) Vnějšívztahy země se upínají k regionům Balká-nu, Černého moře, Zakavkazska, Blízké-ho východu a Středomoří. Přitom většinatěchto oblastí je výrazně konfliktních a dosporů je zataženo mnohdy i samotné Tu-recko.

Dvě události roku 1991 se staly přelomo-vými pro poststudenoválečný vývoj tureckézahraniční politiky. Válka v Perském zálivua rozpad Sovětského svazu změnily podobutureckého blízkého zahraničí.

Rozpadem SSSR vznikly u východníchhranic Turecka tři nástupnické státy. Jejichneklidné hledání vlastní identity uvrhlo za-kavkazský region do nestability. Arméniea Ázerbájdžán se brzy po svém vzniku do-staly do sporu o oblast Náhorního Kara-bachu; stabilitu Gruzie narušila občanskáválka. Vliv Turecka v oblasti se opírá o kul-turně-jazykovou spřízněnost s ázerbájdžán-ským etnikem, aktivnějšímu protežováníÁzerbájdžánu však brání stále ještě silnéruské zájmy a vliv regionálně mocného Írá-nu. Turecko-íránské soupeření o vliv je zřetelnější ještě dále na východ, v postso-větských státech Střední Asie. Myšlenkapanturkické solidarity přenášející do oblas-ti model sekulární společnosti se střetávás dozvuky íránské islámské revoluce. Půso-bení kulturních vzorců však není podloženovýraznější ekonomickou účastí, a tak se ri-valitě Turecka a Íránu nedostává vyhraně-nější podoby. Zároveň se v oblasti StředníAsie obnovuje vliv Ruska.

Vedle Íránu má Turecko na jihu společ-nou hranici s dalšími dvěma významnýmistáty Blízkého východu – Irákem a Sýrií.Napjaté postavení Iráku v současné meziná-rodní politice představuje pro Turecko zá-sadní problém. Již válka v Perském zálivuv roce 1991 postavila Turecko před novévýzvy, a to především v podobě zviditelně-ní kurdské otázky. Porážka Iráku koalicí ve-denou Spojenými státy v únoru 1991 akti-vovala iráckou kurdskou menšinu žijící naseveru území k povstání proti režimu Sad-dáma Husajna. Potlačení rebelie vládnímisilami vedlo k masivnímu exodu Kurdůk íránským a tureckým hranicím. Pro Tu-recko kritická situace byla vyřešena ustave-ním mezinárodně střežené zóny na severuIráku a následným návratem kurdskýchuprchlíků do takto zabezpečené oblasti.Americko-britská vojenská patronace nadseverní zónou iráckého území potlačila vlivcentrální vlády. Bagdádem uvalená hospo-dářská blokáda odkázala sever k ekonomic-ké závislosti na sousedních zemích. Přesto-že Husajnův režim nevykonává plnoupolitickou a bezpečnostní kontrolu nad se-verem Iráku, udržuje alespoň základní inte-gritu země. Narušení statu quo svrženímsoučasného iráckého režimu může véstk obnovení kurdských ambicí, a to se zá-

VZTAHY A PROBLÉMYsadními bezpečnostními důsledky pro Tu-recko.5) Proto se zahraniční politika sou-časné americké administrativy, snažící seo přerýsování mezinárodních vztahů podleosy zla, setkává v Ankaře s nepochopením.

Postoj Evropské unie je v irácké otázcesolidární se zájmy Turecka. Zdrženlivý pří-stup k razantnímu nakládání s iráckým reži-mem odpovídá jejímu zájmu na subjektivníbezpečnosti potenciálního člena.

Napětí ve vztazích se Sýrií pramení hnedz několika skutečností. Když mezi dvěmasvětovými válkami spadala Sýrie jakomandátní území Společnosti národů podfrancouzskou správu, část jejího území(provincie Hatay) byla připojena k Turec-ku. Iredentistické nároky vůči Turecku do-dnes poznamenávají vzájemné vztahy. Spors Izraelem o oblast Golanských výšin stavíSýrii na opačnou stranu barikády vůči Tu-recku, které s židovským státem úspěšněrozvíjí strategické partnerství. Konfliktní jetaktéž otázka kontroly vodních zdrojů v ob-lasti. Jde zejména o turecký projekt výstav-by přehrad na anatolském horním toku ře-ky Eufrat, pomocí něhož by země mohlakontrolovat dolní tok na syrském území.Sýrie považuje realizaci takových vodníchstaveb za politickou kartu, kterou může Tu-recko hrát ve svůj prospěch při řešení ji-ných sporných otázek. Naopak Ankara ob-viňuje Damašek z podpory kurdskéhoseparatismu.

Samostatnou kapitolou turecké zahranič-ní politiky jsou vztahy s Řeckem. Ačkolijsou obě země členy Severoatlantické alian-ce, nejsou jejich vztahy bezkonfliktní. Nej-zřetelnější spory se vedou v otázce Kypru,od roku 1974 rozděleného na řeckou a tu-reckou část. Kyperský problém však neníjediným jablkem sváru v řecko-tureckýchvztazích. Napětí existuje taktéž v otázce te-ritoriálních práv a zájmů v Egejském moři.Jde především o právo těžby surovin (ropy)na problematicky vymezených kontinentál-ních šelfech a o kontrolu vzdušného prosto-ru nad mořem.

Posuny v mezinárodních vztazích na po-čátku 90. let znamenaly pro Turecko pro-měnu jeho blízkého zahraničí. Obnovené čizcela nové výzvy stavějí před Turecko úkolsledovat mocenskou politiku adekvátní jehostrategickému postavení v oblasti. Orienta-ce turecké zahraniční politiky na oblast Střední Asie a Blízkého východu tak před-stavuje alternativu k úsilí o plný přístupk evropským integračním strukturám.

Zvláštnosti struktury hospodářství, odliš-né hodnoty vnitřní politiky a asijské úběžní-ky zahraničních a bezpečnostních vztahůvýznamně vymezují Turecko vzhledemk evropskému modelu. Co potom ale zemikvalifikuje jako kandidáta členství v inte-grované Evropě?

Jak již bylo uvedeno, prvotní impulsy ev-ropské integrace se zrodily ze snahy o sta-bilní mírové uspořádání regionu. Rozšiřo-vání Evropské unie započaté v polovině 90. let je ospravedlňováno stejnými argu-



VZTAHY A PROBLÉMY

Těmito slovy doprovodil dne 31. 12.2000 prezident Clinton podpis Smlouvyo Mezinárodním trestním soudu (MTS). Ja-ko další důvody, proč USA přistupují k tétosmlouvě, uvedl tradici, vyjádřenou napří-klad rolí USA v norimberských procesechnebo americkým úsilím o vytvoření mezi-národních soudů pro bývalou Jugosláviia Rwandu, a vůli pokračovat v této tradici„morálního vůdcovství“.1)

Dne 6. května 2002 však USA oznámily,že od Smlouvy o MTS, která mezitím posplnění podmínky alespoň šedesáti ratifika-cí vstoupila v platnost, odstupují a úřadují-cí Bushova vláda označila Clintonův pod-pis pod touto smlouvou za velkou chybu.Navíc prostřednictvím Ministerstva zahra-ničních věcí prohlásila, že s MTS nebudespolupracovat. Co vedlo Spojené státyk tak zásadnímu obratu?

Úsilí o vznik MTSZkušenosti USA s konflikty na Balká-

ně a ve Rwandě přiměly v první polovině90. let Američany k podpoře vzniku Mezi-národního trestního tribunálu pro bývalouJugoslávii (1993) a Mezinárodního trestní-ho tribunálu pro Rwandu (1994). Hlavnímamerickým argumentem pro vznik těchtodvou soudů bylo, že zločiny genocidy, zlo-činy proti lidskosti a válečné zločiny pácha-né při konfliktech na Balkáně a ve Rwanděbyly vážnou hrozbou mezinárodní bezpeč-nosti a stabilitě.

Mnoho zemí zpočátku pochybovalo, žeRada bezpečnosti OSN bude schopna do-hodnout se na ustavení mezinárodního sou-du pro bývalou Jugoslávii, a pokud ano, žese skutečně podaří dostat obviněné předsoud. Nakonec však Rada bezpečnosti vy-tvoření prvního mezinárodního trestníhosoudu od dob norimberských a tokijskýchprocesů schválila jednomyslně a postupněse začaly dostavovat úspěchy i při zatýkánía souzení obviněných.

menty, totiž jako rozšiřování území stabili-ty. Taktéž kandidátské země chápou své bu-doucí členství v evropských integračníchstrukturách jako pojistku svého stabilníhovývoje. Stabilizační tlaky vyvolané člen-stvím Turecka v jednotné Evropě mají véstk restrukturalizaci ekonomiky země, k za-jištění sekulárního vývoje společnosti beznutnosti armádních intervencí (a tedy k pro-měně celkového společenského klimatu),k emancipaci kurdské menšiny, k evropskyorientované zahraniční politice a přenesenířecko-tureckých vztahů na platformu evrop-ské vnitřní politiky.

Pohnutky rozšiřování území stabilityvšak v poslední době narážejí na nový trendchápat integrovanou Evropu jako cílovýstav. Otázky po evropských hodnotách, ko-nečných hranicích Evropy a jejích strategic-kých zájmech mohou vést k prozření, že ba-lík třinácti kandidátských států je až přílišvelké sousto. Ve vztahu k Turecku nabýva-jí takové otázky zásadního obsahu. Je ev-ropský duch schopen pojmout vedle islám-ských mešit v metropolích kontinentutaktéž celý muslimský národ? Jsou s myš-lenkou evropské konfederace či federaceslučitelné kemalistické ideály státnosti, nanichž spočívá moderní turecká identita? JeEvropa politicky a bezpečnostně připravenaspravovat své společné hranice se státy jakoSýrie a Irák?

Posun ve vnímání reality není jedno-stranný. Také v Turecku se začínají ozývathlasy volající po přehodnocení prointegrač-ní politiky.6) Zdá se, že turecká identita máslibnější perspektivu v rámci asijského pro-storu. Přináležitost k západním integračnímstrukturám ztrácí v Turecku svou politickouprestiž.

Reálnost Evropy překračující Bospora Dardanely závisí na vymezení konečnépodoby sjednoceného kontinentu. Osud Tu-recka jako kandidátské země se bude od-víjet podle scénáře, ve kterém mírotvornéposelství integrace pomalu ustupuje evrop-skému pragmatismu.


1) Calis, Saban: Turkey’s integration with Eu-rope: initial phases reconsidered. PerceptionsJune – August 2000, str. 44–62.

2) Eralp, Atila: Turkey in the enlargementprocess: from Luxembourg to Helsinki. Percep-tions June – August 2000, str. 17–32.

3) Cooper, Malcom: The legacy of Atatürk:Turkish political structures and policy-making.International Affairs 78 (2002), str. 115–128.

4) Ergüvenç, Sadi: Turkey’s strategic impor-tance in military dimension: a regional balanceholder. In: Turkey at the treshold of the 21stcentury. Global encounters and/vs regional al-ternatives. Ed. Mustafa Aydin, International Re-lations Foundations, Ankara 1998.

5) Western outpost. Turkey and the War. TheEconomist, 13. říjen 2001, str. 34–35.

6) Aydinli, Ersel, Dov Waxman: A dream be-come nightmare? Turkey’s entry into the Euro-pean Union. Current History, November 2001,str. 381–388.

Ustavení dalšího mezinárodního soudu –pro Rwandu – pak přimělo politiky v růz-ných zemích světa uvažovat o vytvoření stá-lého mezinárodního soudu, jenž by odstra-nil nutnost složitými jednáními zřizovatsoudy ad hoc pro každý jednotlivý konflikt.Spojené státy, které rozhodující měrou při-spěly k prosazení vzniku obou výše zmíně-ných soudů, myšlenku na stálý mezinárodnísoud jednoznačně podporovaly. Vyjednává-ní o zřízení takového soudu započala na za-čátku roku 1995 na půdě OSN. Do čela sku-piny amerických vyjednavačů byl jmenovánDavid J. Scheffer, velvyslanec se zvláštnímposláním pro záležitosti válečných zločinů.Prezident Clinton pak v září roku 1997v projevu k Valnému shromáždění OSN vy-zval k ustavení soudu do konce 20. století.V létě roku 1998 se v Římě konala Konfe-rence OSN o zřízení Mezinárodního trestní-ho soudu, která 17. července přijala koneč-ný text Smlouvy o MTS.2)

Doktrína nepostradatelnostiOd samého počátku jednání o MTS vy-

cházeli Američané z přesvědčení, že jejichpolitická, diplomatická a budoucí finančnípodpora úsilí o vytvoření MTS spolu s tra-dicí „morálního vůdcovství“ činí z USAstát, bez něhož se ustavení a fungováníMTS neobejde.3) Toto přesvědčení se samo-zřejmě odráželo i v jejich vyjednávacíchpostojích, které byly podřízeny nikoliv sna-ze dosáhnout s ostatními státy shody ohled-ně textu smlouvy, ale ochraně a prosazo-vání amerických národních zájmů.4) Tytozájmy však nebyly ve všech případechshodné se zájmy jiných států.

Hlavní rozdíly spočívaly zejména v roz-sahu jurisdikce MTS, roli Rady bezpečnos-ti OSN v jeho práci a míře samostatnosti je-ho prokurátora.

Zaprvé se Američané snažili prosadit,aby budoucí trestní soud měl jurisdikci nadzločiny genocidy, zločiny proti lidskosti

USAversusMezinárodní trestní soud

RADEK TOMÁŠ

„Spojené státy americké dnes připojují svůj podpis pod Smlouvu o Me-zinárodním trestním soudu z Říma z roku 1998. Svým podpisem se při-dáváme k více než 130 zemím světa, jež smlouvu do stanoveného da-ta 31. prosince 2000 podepsaly. Činíme tak, abychom zdůraznilia znovu potvrdili svou silnou podporu mezinárodní zodpovědnostia spravedlivému potrestání pachatelů genocidy, válečných zločinůa zločinů proti lidskosti. Činíme tak i proto, že se chceme i nadáleúčastnit formování Mezinárodního trestního soudu jako nástroje vý-konu nestranné a účinné spravedlnosti v budoucnu.“

,

a válečnými zločiny, zatímco většina ostat-ních zemí usilovala o to, aby MTS měl ju-risdikci i v případech zločinů agrese.

Zadruhé USA prosazovaly, aby prokurá-tor MTS mohl zahájit vyšetřování pouze nazákladě předchozího oznámení některéhoze členských států smlouvy nebo Rady bez-pečnosti o podezření ze spáchání některéhoz výše uvedených zločinů. Většina ostat-ních států ale prosazovala, aby prokurátorMTS mohl zahajovat vyšetřování samo-statně.

Třetím požadavkem USA bylo, aby ob-čané státu, který Smlouvu o MTS neratifi-koval, mohli být tímto soudem stíháni pou-ze po předchozím souhlasu vlády svéhostátu. Američané však zároveň prosazovali,aby případný nesouhlas nějakého státu sestíháním vlastních občanů mohl být nahra-zen usnesením Rady bezpečnosti OSN.Některé státy ale navrhovaly, aby se juris-dikce MTS vztahovala i na občany zemí, ježSmlouvu o MTS nepodepíší.

Začtvrté Spojené státy prosazovaly poje-tí MTS jako soudu založeného výhradně naSmlouvě o MTS, který nebude součástístruktury OSN, a bude proto financovánpouze členskými státy Smlouvy o MTS, ni-koliv OSN. Některé státy a nevládní organi-zace naopak prosazovaly, aby byl soud pla-cen z prostředků OSN a stal se její součástí.Posledním tvrdě prosazovaným požadav-kem bylo, aby se MTS nezabýval lidskýmiprávy a nestal se politickým fórem, na němžby slovy D. J. Scheffera „byly zpochybňo-vány [vojenské] akce zodpovědných vládvyšetřováním a stíháním jejich ozbrojenýchsil“.5)

Dojem nepostradatelnosti a přesvědčení,že ostatní země budou stát o podpis USApod Smlouvou o MTS do té míry, že Ame-ričanům nakonec ve všem ustoupí, nutilamerické vyjednavače, aby neústupně trvalina výše uvedených požadav-cích, ježvychá-zely

ze zájmů, které Spojené státy považovaly zaživotně důležité. Co ze svých požadavků te-dy USA dokázaly do závěrečného zněnísmlouvy prosadit?

Dosažené kompromisyPravděpodobně nejvýznamnějšího úspě-

chu se americkým vyjednavačům podařilodosáhnout v oblasti rozsahu jurisdikceMTS. Článek 5, odstavec 1 Smlouvyo MTS sice stanovuje, že soud má jurisdik-ci nad zločiny genocidy, zločiny proti lid-skosti, válečnými zločiny a zločiny agrese,avšak další články smlouvy definují pouzegenocidu (čl. 6), zločiny proti lidskosti (čl.7) a válečné zločiny (čl. 8). Pokud jdeo agresi, článek 5, odstavec 2 říká, že:„Soud začne vykonávat jurisdikci nad zloči-ny agrese, jakmile bude přijata definicev souladu s články 121 a 123.“ Tyto dvačlánky pak zajišťují, že je v podstatě ne-možné, aby Spojeným státům byla vnucenataková budoucí definice agrese, jež by proně byla nepřijatelná. Článek 123 stanovuje,že konference o případných dodatcích keSmlouvě o MTS bude svolána až za sedmlet od vstupu smlouvy v platnost. Článek121 stanovuje, že před uplynutím této dobynení možné žádné návrhy dodatků předklá-dat, a určuje potřebné kvorum pro přijímánídodatků: dodatky mohou být přijímánydvoutřetinovou většinou členských státůa stávají se závaznými pro všechny členskézemě, jsou-li ratifikovány alespoň sedmi os-minami z nich. To se ale netýká případnýchdodatků upravujících definice zločinů, nadnimiž má MTS jurisdikci.

Dodatky k článkům 5, 6, 7 a 8 jsou sicepřijímány i ratifikovány stejnými kvory, alečlánek 121, odstavec 5 smlouvy výslovněuvádí, že dodatky k těmto čtyřem článkůmbudou závazné jenom pro ty členské státy,které je ratifikovaly, a MTS nebude vykoná-

vat jurisdikci v oblasti zločinů definova-ných případnými dodatky nad stát-

ními příslušníky či územím státu,jenž takový dodatek neratifi-

koval.V kompromis vyústily po-

žadavky Spojených států,aby prokurátor MTS mohl

zahájit vyšetřování pou-ze na návrh členskéhostátu či Rady bezpeč-nosti OSN. Článek13 sice stanovuje,že prokurátor můžezahájit vyšetřová-ní na základě návrhu členské-ho státu neboRady bezpeč-nosti, záro-veň mu všakponechávám o ž n o s tjednat sa-mos t a tněa zahajo-vat vyšet-řování na

základě jemu dostupných informací nezá-visle na vůli členských zemí či Rady bez-pečnosti.

Američtí vyjednavači vždy prezentovalisamostatně jednajícího prokurátora MTSjako potenciální hrozbu svým národním zá-jmům, avšak tato „hrozba“ je do značné mí-ry eliminována tzv. principem komplemen-tarity, který byl do Smlouvy o MTS nanávrh Američanů zakomponován. Tentoprincip, zakotvený zejména v článcích 17a 18 Smlouvy o MTS, stanovuje zásadu, žeMTS i jeho prokurátor se mohou zabývatpouze takovými případy spadajícími podjurisdikci MTS, které nejsou či v minulostinebyly vyšetřovány nebo souzeny vyšetřo-vacími orgány a soudy států, jejichž juris-dikci podléhají. Pokud je stát ochotena schopen vyšetřovat činy, jež zamýšlí vy-šetřovat prokurátor MTS, prokurátor je po-vinen mu vyšetřování těchto činů na jehožádost přenechat.6) Byl-li již nějaký případstátem vyšetřován a orgány tohoto státu čin-né v trestním řízení se rozhodly podezřeléosoby obvinění zprostit, má MTS povinnostpřípad odmítnout.7)

Částečně dokázali američtí vyjednavačiprosadit svůj třetí požadavek. Zásadou Smlouvy o MTS je, že soud může vykoná-vat jurisdikci nad členskými státy smlou-vy8) nebo nad státy, jež sice Smlouvuo MTS nepodepsaly a neratifikovaly, ale za-slaly soudu deklaraci, jíž přijímají jeho ju-risdikci pro konkrétní případ podezření zespáchání zločinu, který je MTS oprávněnvyšetřovat a soudit v případě členských ze-mí Smlouvy o MTS.9) Upřesňující podmín-ky jsou definovány v článku 12, jenž stano-vuje, že MTS má jurisdikci v případech,kdy je osoba ze zločinu obviněná státnímpříslušníkem členského státu Smlouvyo MTS nebo státu, jenž v daném případěpřijal jurisdikci MTS, ale zároveň takév případech, kdy je čin spáchán na územítakových států, případně na palubě v těchtostátech registrovaných lodí či letadel, bezohledu na to, jakého občanství je osoba po-dezřívaná ze spáchání tohoto činu. Zpřesňu-jící podmínky článku 12 se však vztahujípouze na případy, v nichž bylo vyšetřová-ní zahájeno buď na návrh členského státuSmlouvy o MTS, nebo prokurátorem MTSna základě jeho vlastních informací. Nemu-sejí být splněny, dala-li MTS podnět k za-hájení vyšetřování Rada bezpečnostiOSN.10) Té pak článek 16 uděluje další dů-ležitou pravomoc – svou rezolucí pozastavitjiž zahájené vyšetřování a zabránit zaháje-ní vyšetřování jakéhokoliv případu na dobu 12 měsíců, a to i opakovaně.

Američanům se v zásadě podařilo prosa-dit i čtvrtý požadavek – co nejvolnější na-pojení na OSN. V preambuli Smlouvyo MTS se sice říká, že členské země smlou-vy jsou odhodlány ustavit soud, který bude„spjat se systémem Organizace spojenýchnárodů“, avšak hned článek 2 stanovuje, že„vztah mezi soudem a Organizací spoje-ných národů bude vymezen dohodou schvá-lenou Shromážděním členských státůsmlouvy a poté uzavřenou předsedou sou-


VZTAHY A PROBLÉMY


VZTAHY A PROBLÉMYdu“. V době vzniku tohoto článku je tedyvztah mezi MTS a OSN spíše jednosměrný,a to od Rady bezpečnosti OSN směremk MTS: Rada bezpečnosti má právo navr-hovat prokurátorovi MTS zahájení vyšetřo-vání, a dokonce i vetovat započetí nebo po-kračování vyšetřování.

Pokud jde o financování činnosti MTSa s ním souvisejících orgánů, je napojenísoudu na OSN taktéž poměrně volné. Člá-nek 115 pouze stanovuje, že jedním ze zdro-jů financí pro MTS budou příspěvky schvá-lené Valným shromážděním OSN zejménave vztahu k nákladům vzniklým v souvis-losti s případy předanými MTS Radou bez-pečnosti. Hlavním finančním zdrojem MTSale pravděpodobně budou příspěvky člen-ských států smlouvy, které budou placeny nazákladě podobných pravidel, jaká se použí-vají pro příspěvky států do rozpočtu OSN.Pomocným zdrojem příjmů mohou podlečlánku 116 být i dobrovolné příspěvky odvlád, mezinárodních organizací, jednotlivcůa firem nebo jiných právnických osob.

Smlouva o MTS více méně úplně odpo-vídá i poslednímu požadavku americkýchvyjednavačů a nezakládá důvod k obavám,že by se MTS někdy stal jakýmsi politic-kým fórem namířeným proti USA. O lid-ských právech se v ní hovoří pouze v sou-vislosti s kvalifikací kandidátů na soudceMTS, kteří by podle článku 36 měli býtkompetentní v různých oblastech meziná-rodního práva, jako například v oblasti hu-manitárního práva nebo lidských práv,a v souvislosti se získáváním důkazníhomateriálu, jenž by dle článku 69, odstavce 7neměl být získáván porušováním meziná-rodně uznávaných lidských práv.

Vezme-li se s výše uvedenými faktyv úvahu ještě skutečnost, že Smlouvao MTS obsahuje poměrně rozsáhlé možnos-ti členských i nečlenských států odmítnoutspolupráci s MTS v případě, že by napří-klad poskytnutí informací ze strany státupodle názoru tohoto státu ohrozilo jeho ná-rodní bezpečnost,11) lze dojít k závěru, žev Římě dohodnutý text Smlouvy o MTS bylpro USA přinejmenším přijatelným kom-promisem, neboť obsahuje většinu záruk,které skupina amerických vyjednavačů ve-dená D. J. Schefferem prosazovala. Míraprávní rigidity Smlouvy o MTS, daná vyso-kými kvory pro přijímání dodatků, zároveňSpojeným státům zaručovala, že text smlou-vy nebude moci být měněn žádnou nahodi-lou koalicí protiamericky naladěných člen-ských států. Z těchto důvodů tedy prezidentClinton svůj podpis ke smlouvě v poslednímožný den připojil.

MTS versus KongresPrezident Clinton si však zároveň uvědo-

moval, že v Senátu, který podle americkéústavy ratifikuje vládou dojednané meziná-rodní smlouvy, existuje mnoho odpůrcůSmlouvy o MTS, a že pravděpodobnost jejíratifikace za jeho funkční období je tedy vel-mi nízká. Proto v projevu k podpisu smlou-vy svému nástupci výslovně doporučil, aby

smlouvu Senátu k ratifikaci nepředkládal,dokud nebudou Spojeným státům učiněnydalší ústupky.12)

Nejdůležitějším ústupkem, který senáto-ři požadovali a Clintonova vláda prosazo-vala, bylo, aby američtí vojáci účastnící sevojenských akcí po celém světě nepodlé-hali jurisdikci MTS. Tomu byl na překáž-ku článek 12, odstavec 2 Smlouvy o MTS,který soudu uděluje jurisdikci i nad zloči-ny spáchanými na území členského státusmlouvy státními příslušníky jakéhokolivstátu. To by mohlo znamenat, že pokud byse příslušníci amerických ozbrojených sildopustili závažných trestných činů spada-jících pod jurisdikci MTS na území člen-ského státu Smlouvy o MTS, mohli by býtvystaveni trestnímu stíhání před MTS ješ-tě předtím, než by USA smlouvu ratifiko-valy. Obava z tohoto článku vyvolala doslova vlnu hysterie ve Sněmovně repre-zentantů, která přišla s návrhem Zákonao ochraně amerických vojáků (H.R. 4654).Tento návrh zákona měl zakázat jakouko-liv spolupráci USA s MTS a vojenskoupomoc kterékoliv zemi, jež Smlouvuo MTS ratifikuje (s výjimkou zemíNATO), požadovat na Radě bezpečnostiOSN, aby udělovala imunitu americkýmvojákům účastnícím se mezinárodních mi-sí, uložit prezidentovi USA, aby v Raděbezpečnosti prosazoval udělení trvalé imu-nity chránící americké vojáky před trest-ním stíháním ze strany MTS, a hlava 8 tohoto návrhu zákona by dokonce zmocňo-vala prezidenta USA, aby použil veškerédostupné prostředky, tedy i vojenské,k osvobození amerických vojáků uvězně-ných či držených ve vazbě MTS.

Clintonova vláda s tímto návrhem ostřenesouhlasila a přesvědčovala výbory Sně-movny reprezentantů, že tento návrh je zby-tečný, poněvadž většinu v něm udělovanýchpravomocí již stejně má a přijetí návrhu bynenapravitelně poškodilo vztahy USAs ostatními státy. S cílem dosáhnout abso-lutní ochrany amerických vojáků před stíhá-ním ze strany MTS se však Clintonova vlá-da plně ztotožnila.13)

Myšlenka na ratifikaci Smlouvy o MTSse tak čím dál zřetelněji stávala pouhýmsnem, a Clintonovi vyjednavači se tedy za-čali zaměřovat spíše na alternativu budoucíspolupráce USA s MTS jako nečlenské ze-mě až do získání požadovaných ústupků.14)Po nástupu republikána Bushe do Bíléhodomu však padla i tato alternativa, a kdyžna jaře tohoto roku překročil počet ratifika-cí Smlouvy o MTS šedesátku a smlouvavstoupila v platnost, bylo definitivně jasné,že vynětí amerických vojáků a jejich činůz jurisdikce MTS nebude dosaženo. Busho-va vláda zareagovala tak, jak již dříve na-značovala, a od Smlouvy o MTS odstoupilaa spolupráci se soudem s konečnou platnos-tí zavrhla.

Neklidné soužitíZ celé americké anabáze s MTS vyplývá,

že květnové rozhodnutí USA odstoupit od

Smlouvy o MTS nebylo náhlým a nepro-myšleným krokem, nýbrž výsledkem dlou-hodobého procesu, jenž započal už za Clin-tonova prezidentství a byl způsobenneústupně prosazovanými požadavky na ex-trémní ústupky, zejména pak požadavkemna stoprocentní a mnohonásobně právně za-jištěné vynětí amerických ozbrojených sila jejich činů z jurisdikce MTS a dosahu je-ho prokurátora.

Tento americký krok se nepochybně do-tkne i samotného MTS, jelikož může osla-bit schopnost soudu efektivně vyšetřovata soudit a schopnost členských zemí Sm-louvy o MTS účinně vykonávat vynesenérozsudky. Na druhou stranu lze předpoklá-dat, že efektivita MTS nebude americkýmbojkotem oslabována obecně, ale jen v ně-kterých případech. Dá se totiž usuzovat, žeUSA nebudou mařit vyšetřování osob, jakoje Slobodan Milošević nebo Saddám Hu-sajn, a souzení zločinů podobných těm, ježbyly spáchány za války na Balkáně neboběhem konfliktu ve Rwandě. Tuhý odpor zestrany USA lze naopak očekávat v přípa-dech, v nichž budou na straně obviněnýchfigurovat američtí vojáci či politici. Až bu-doucnost ukáže, jestli někdy američtí politi-ci budou schopni připustit, že i americkéozbrojené síly a ti, kteří jim velí, se mohoudopustit zločinů spadajících pod jurisdikcinového mezinárodního soudu. Než tak uči-ní, bude soužití nové soudní instance a jedi-né zbývající supervelmoci těžko moci býtpoklidné.


1) President Clinton: Statement on Signatureof the International Criminal Court Treaty, Was-hington, D. C., December 31, 2000, s. 1. Na In-ternetu k dispozici na http://www.state.gov/www/global/swci/pagecourt.html.

2) Na Internetu k dispozici na http://www.un.org./law/icc/statute/romefra.htm.

3) D. J. Scheffer: Statement before the Con-gressional Human Rights Caucus, Washington,D.C., September 15, 2000. Na Internetu k dis-pozici na http://www.state.gov/www/global/sw-ci/pagecourt.html.

4) D. J. Scheffer: Address before the Was-hington Institute for Near East Policy, Washing-ton, D.C., May 21, 1998, s. 5. Na Internetuk dispozici na http://www.state.gov/www/glo-bal/swci/pagecourt.html.

5) Tamtéž, s. 6.6) Článek 18 Smlouvy o MTS.7) Článek 17 Smlouvy o MTS. Výjimkou je

případ, kdy orgány státu činné v trestním řízenítakové rozhodnutí učinily s úmyslem zabránittrestnímu stíhání dané osoby před MTS.

8) Článek 4, odstavec 2 Smlouvy o MTS.9) Článek 12 Smlouvy o MTS.10) Článek 13 Smlouvy o MTS.11) Článek 93, odstavec 4, článek 72, 73

a další Smlouvy o MTS.12) President Clinton: Statement on Signature

of the International Criminal Court Treaty, Was-hington, D.C., December 31, 2000, s. 1.

13) D. J. Scheffer, Statement before the Con-gressional Human Rights Caucus, Washington,D.C., September 15, 2000, s. 4.

14) Tamtéž, s. 2.

ce „reaganomiky“, založená na posílení prag-matických přístupů. Základní filosofie hospo-dářské politiky spočívala v akcentech na většímíru státního vlivu, aktivizaci redistribučníúlohy fiskální politiky, posílení progresivníchzměn v nabídkové sféře ekonomiky, aplikacimoderních technologií i v malém a střednímpodnikání, podporu vědy a výzkumu, přestav-bu vzdělávacího a rekvalifikačního systémua celkový rozvoj lidského činitele a mobilitypracovních sil. Pozitivními průvodními jevymakroekonomické povahy (viz tab. 2) byly níz-ká inflace, malá míra nezaměstnanosti a setrva-lý růst produktivity práce z 1,4 procenta roční-ho průměru let 1972–1995 na 2,5 procentav období 1995–2000.2) Pozoruhodným rysemhospodářského vývoje byla schopnost vytvářetstále další pracovní příležitosti, odolnost vůčikrizovým otřesům ve světě, soustavný přílivkapitálu ze zahraničí a příznivý vývoj státníhorozpočtu s přebytkem koncem dekády.

S hospodářskou dynamikou USA v 90. le-tech souvisejí odkazy na tzv. novou ekonomi-ku. Její stoupenci mají za to, že v kontextus globalizací světového hospodářství a s revo-lucí v informačních technologiích (IT) vstou-pila ekonomika Spojených států do nové éryzvyšování produktivity práce a životní úrovně(viz tab. 3) při poměrně nízké inflaci a mířenezaměstnanosti. Klíčový aspekt nové ekono-miky je spatřován ve schopnosti rychle a účin-ně zavádět moderní technologie, využívat je-jich potenciálu a zvyšovat efektivnost všechhospodářských aktivit, včetně firem „ekono-miky staré“. Do popředí vystupují jednak in-vestice do informačních a komunikačníchtechnologií a jednak flexibilita pracovních sils pružnými přechody z dožívajících do vznika-jících podniků a oborů.

Bez ohledu na diskuse o obsahu a relevant-nosti kategorie nové ekonomiky lze formulo-vat poznatek, že v 90. letech se Spojené státystaly technologicky nejdynamičtější zemí přitěsném propojení robustního tempa inovacís členitou sítí veřejných i soukromých institu-cí podporujících rapidní osvojování novýchtechnologií v celém národním hospodářství.Například z padesáti největších světových fi-rem podnikajících ve špičkových technologi-ích jich koncem dekády mělo 36 sídlo v USA,9 v Japonsku a 4 v Evropě.3) Rovněž tak po-díl produkce IT na HDP ve druhé polovině 90. let ve výši 7 procent převyšoval obdobnýukazatel v Evropě, který činil přibližně 4 pro-centa. Úspěšný vývoj USA v průběhu 90. let,zejména pak ve druhé polovině dekády podní-til zájem o specifické přednosti americkéhomodelu. Mezi uváděnými faktory výkonnostia konkurenceschopnosti jsou vesměs vyzdvi-hovány ty, které souvisejí s institucionálním

zázemím, se zobchodňováním inovací a no-vých technologií v nových produktech a vý-robních procesech, se silnou ochranou právk duševnímu vlastnictví a s deregulací klíčo-vých sektorů infrastruktury, což přispělok prolomení monopolů a vytvoření kompeten-tivnějšího prostředí. USA zjevně uspěly v ná-sledujících aspektech.

Za prvé, těsné sepětí základního a aplikova-ného výzkumu posilované úzkou spolupracímezi akademickými centry a podnikatelskýmisubjekty. Běžné federální výdaje na základnívýzkum představovaly ve fiskálním roce1999–2000 závratných 85 mld. USD, nebolizhruba jedno procento HDP.4) Samotný Inter-net vznikal původně jako projekt Ministerstvaobrany USA. Za zmínku stojí i vlastnická prá-va univerzit k výsledkům federálně financova-ného výzkumu, jakož i participace fakult navýzkumných aktivitách soukromého sektorua možnost vlastnit patentová práva k vynále-zům. Patenty dnes tvoří významný tok fondůdo hlavních univerzit. Spojení pedagogickéhoa výzkumného procesu je zjevně úspornější nežfinancovat dvě samostatné skupiny institucí.

Za druhé, poměrně snadný přístup k tzv. ri-zikovému kapitálu (venture capital), který mo-hou získat kreativní firmy na financování roz-voje a komerčního uplatnění nových nápadů,inovací a technologií. Objem těchto rizikovýchfondů vzrostl z 3,5 mld. USD roku 1990 na104 mld. v roce 2000.5) Razantní vynořovánístále nových firem je podporováno uvolněnímadministrativních bariér či průtahů. StudieOECD6) z roku 2002 uvádí, že vstupní zare-gistrování americké firmy trvá v průměru 7 pra-covních dnů, avšak ve Francii 66 a v Německudokonce 90 dnů. V podnicích, které v USApřežijí, dojde během dvou let ke zdvojnáso-bení stavu zaměstnanců, zatímco u jejich ev-ropských protějšků se počet pracovních místzvětší jen o 10–20 procent. Poměrně velká fle-xibilita trhu práce rozšiřuje adaptační prostorpodnikatelské sféry a přispěla k tomu, že USAvytvořily v letech 1980–1998 asi 32 mil. pra-covních příležitostí při poklesu nezaměstna-nosti ze 7 na 5 procent. S tím kontrastují pouhé tři miliony nových pracovních místv zemích EU, kde nezaměstnanost stoupla ze 6 na 10 procent.7)

Za třetí, harmonizovanější i liberálnější pro-duktové, právní a pracovní standardy, podpíra-né jedním dominantním jazykem a jednou mě-nou. Zatímco transnacionální korporaceoperující v různých regionech v USA vystačínapř. s jednou reklamní kampaní, jedním účet-ním standardem a s jedním oddělením práv-ním, personálním, mzdovým apod., společnos-ti působící v evropských zemích to majísložitější, a tím i nákladnější. Kromě toho men-ší průměrná hustota obyvatelstva v USA umož-ňuje expanzivnější stavební rozvoj, vyšší pro-duktivitu staveb „na zelené louce“ a s tímsouvisející nižší náklady, včetně ekologických.Proti vnitřní uniformitě USA stojí větší evrop-ská diverzifikovanost, lapidárně vyjádřená ti-tulkem „Společná měna, ale patnáct ekono-mik“ v časopise Business Week.8)

Se vstupem do 21. století doznala ekonomi-ka USA povážlivé trhliny a balancování na po-kraji recese. Předcházelo tomu značné přeinve-stování a hromadění zásob v sektoru vysokých

Ekonomika Spojených států zaznamenalav poslední dekádě 20. století nebývalý roz-mach a přesvědčivě demonstrovala postavenínejmohutnějšího hospodářského centra s vícenež pětinovým podílem na celosvětové pro-dukci (viz tab. 1). V souvislosti s pozoruhod-nými tempy produktivity práce a technologic-kého pokroku v USA se zrodilo i označení„nová ekonomika“ jako výraz snahy pojme-novat poměrně dlouhou fázi hospodářskéhovzestupu s nízkou inflací a prakticky plnouzaměstnaností. Nebývale pozitivní vývojv 90. letech byl na prahu 21. století vystřídánhospodářským útlumem, do něhož zasáhlyi tragické události 11. září 2001. Navzdorychmurně laděným předpovědím ekonomůvšak rok 2002 opět přinesl nadějný obrata naznačil překvapivé růstové trendy. Cílemtohoto příspěvku je nejprve stručně zrekapitu-lovat okolnosti hospodářského vývoje USAv osmdesátých a devadesátých letech, pokusitse o identifikaci dlouhodobě působících před-ností a faktorů americké konkurenceschopnos-ti a posléze se věnovat příčinám hospodářské-ho útlumu v roce 2001 včetně implikacíteroristického útoku z 11. září. Předmětem zá-jmu budou posléze vyhlídky opětného návratuk růstové trajektorii v nadcházejících letech.

Příznivý vývoj ekonomiky USA byl „nastar-tován“ již v období 80. let, které neslo výraznoupečeť republikánské administrativy RonaldaReagana (1981–1988) a revolučních změnvznesených ekonomií strany nabídky (supply-side). K jejím principům se řadily: deregulaceekonomiky, podnikatelská svoboda, volný trha omezení redistribučních funkcí státního roz-počtu. Významná byla redukce daňové zátěže,která spolupůsobila v transformaci americkéhohospodářství na nejvýkonnější ve světě. Zatím-co v roce 1980 činila horní sazba federální dů-chodové daně 70 procent a daně ze zisku spo-lečností 48 procent, koncem funkčního obdobíprezidenta Reagana to již bylo sníženo u nej-vyšší příjmové kategorie na 28 procent a u daněze zisku na 34 procenta.1) Současně došlo kesnížení inflace (ze 13 na méně než 4 procenta)a k vytvoření 19 milionů nových pracovníchmíst v letech 1982–1990. Posílena byla konku-renceschopnost i postavení USA ve světovémhospodářství, jakož i vojenská superiorita spo-jovaná s kolapsem komunistických režimů.

V roce 1990 dolehla na Spojené státy krát-kodobá recese (devět měsíců) provázená hos-podářským poklesem a zvýšenou nezaměstna-ností. V příštím roce byl obnoven ekonomickýrůst a následovala nejdelší konjunktura ve dru-hé polovině 20. století. Po prezidentu G. Bus-hovi (1989–1992) přišla éra demokratů B.Clintona (1993–2000) a s ní i určitá modifika-

EKONOMICKÝ OBZOR


Ekonomika USA: robustní a opět na vzestupu

JIŘÍ FÁREK

24

EKONOMICKÝ OBZOR

Události 11. září 2001 zasáhly do průběhucelkového hospodářského poklesu v USA.Kromě přímých ztrát na životech a majet-ku, které podle MMF10) představovaly sumu21,4 mld. USD (z toho 16,2 mld. připadlo nastavby, zařízení a software a 5,2 mld. na ostat-ní pojišťovací náklady), měly řadu nepřímýchdopadů prostupujících ekonomiku různýmipřevodními mechanismy v rámci komplexnísítě vzájemných vztahů v globalizovaném svě-tovém hospodářství. Mnohé nelze dosud anizmapovat a tím méně kvantifikovat. Lze všakformulovat poznatek, že přes krátkodobě de-struktivní účinky na hospodářské dění neza-bránily přechodu k opětnému oživení v prvnípolovině roku 2002. Americká ekonomika sevzpamatovala rychleji, než se původně očeká-valo. Ve 4. čtvrtletí 2001 vykázala růst 1,4 pro-

centa (revidovaný údaj z dřívějších 0,2 procen-ta)11) a jsou příznaky dokonce razantnějšíhovzestupu v USA než v ostatních velkých roz-vinutých ekonomikách.

Projevem obtíží americké ekonomiky v roce2001 bylo „standardní“ omezení investiční ak-tivity a růstová stagnace (nedošlo přitom k po-klesu reálné hodnoty HDP), avšak ve srovnánís dřívějšími recesemi se objevují určité od-lišnosti. K nim patří pozoruhodně odolná (i po11. září) spotřebitelská poptávka a jen nepatrnézvýšení míry nezaměstnanosti, která sice do-stoupila koncem roku na 5,8 procenta, nicménězůstala podstatně pod úrovní 10,8 procentav období recese let 1981–1982. Za stabilizova-nou úrovní celkové poptávky a maloobchodní-ho obratu stojí několik faktorů. Jedním z nichje celkový přírůstek majetku domácností, k ně-muž vedle růstu cen nemovitostí přispěl solidnívývoj reálných mezd v soukromém sektoru, je-jichž průměrná výše stoupla v 90. letech zhru-ba o 14 procent oproti jenom 1,4 procentav předcházející dekádě.12) Pokles cen akciové-ho trhu zasáhl zřejmě spíše institucionální in-vestory než široké vrstvy obyvatelstva a ke sti-mulaci nákupů výrazně napomohlo účinnésnižování úroků iniciované A. Greenspanem.Rychlá a razantní reakce šéfa Fedu (FederalReserve Board – obdoba centrální banky) zalo-žená na promptním zhodnocení nebývalého to-ku informací v reálném čase je nezřídka vní-mána jako průlom v historii monetární politiky.

Podstatná pro postupné zvyšování dynami-ky americké ekonomiky je setrvalost důvěrypodnikatelů i spotřebitelů, která zjevně nebylavážněji nahlodána. Z reakcí na 11. září lze usu-zovat převahu pozitivního očekávání, vzestupúrovně důvěry ve veřejné instituce, jakož i po-suny pohledů na úlohu vlády ve společnosti,včetně tolerance deficitu státního rozpočtui přesuny ve výdajích. Přirozeně existují různáúskalí hladkého přechodu k prosperitě, mezinimiž (již tradičně) figuruje chronický deficitběžného účtu platební bilance, jehož výše jepro rok 2002 prognózována na 465 mld. USD(z cca 420 mld. roku 2001).13) Znamená to, žeSpojené státy více dovezou, než vyvezou, tak-že rozdíl musí krýt půjčkami a přílivem inves-tičního kapitálu ze zahraničí. Zatím jsou tytozdroje k dispozici a dolar si uchovává vysokýkurs. V letech 1991–2001 přišlo na americkýkapitálový trh o 2,3 bil. USD více, než odply-nulo, a suma přímých zahraničních investicv USA se zvětšila o 1,3 bil. USD.14) Nechybě-jí ovšem hlasy poukazující na kritickou hladi-nu schodku a možnost vysychání toku kapitá-lu, což by mohlo vyvolat řetězovou reakcia ohrozit stabilitu dolaru.

Pro zdravý vývoj ekonomiky jsou důležitéstabilita finančního sektoru a pozitivní expek-tace, pokud jde o vývoj cen akcií a ziskovostkorporací. Zde se rýsují určité prvky nejistoty,pramenící ze slabosti či úzkých míst v sousta-vě účetních a auditorských standardů. Ty vyšlyna světlo po nedávném kolapsu společnostiEnron, jenž zvýšil obavy, že finanční pozicedalších firem by se rovněž mohla ukázat slab-ší, než se předpokládá. Hodně záleží i na vý-voji vnější geopolitické a hospodářské situace,jakož i na pohybech cen ropy, jejichž podstat-nější zvýšení by cestu k razantnějšímu hospo-dářskému vzchopení Spojených států zkompli-

technologií pod vidinou ziskového potenciálua stálého růstu v odvětví IT, jakož i vznik „bub-liny“ na akciovém trhu. Prudký růst cen aktivpřispěl k nadměrnému vypůjčování a následněi k zadlužování soukromého sektoru, přede-vším firem činných v internetové a telekomuni-kační infrastruktuře. V březnu 2001 došlo ke„splasknutí“ bubliny a k zahájení sestupné fázeekonomické aktivity. Průvodními jevy byly po-kles úrovně využití průmyslových kapacit (na75 procent v září 2001), propad burzovních in-dexů a destrukce akciového majetku v řádupřes 5 bil. USD9) a zúžení zdrojové základnypro rizikový kapitál a nové primární emise cen-ných papírů. V neposlední řadě lze zmínit i ne-jistotu, pokud jde o předvídání dalšího vývoje,umocněnou obavami z důsledků teroristickéhoútoku na New York.


Prameny: World Economic Outlook Supporting Studies. IMF, Washington 2000; WEO, IMF, Washing-ton, October 2001 a The Global Competitiveness Report 2001–2002. Harvard University World Econo-mic Forum, Geneva 2002

1950–1973 1973–1996 1996–2000 Rok 2000

USA 2,4 1,6 2,7 33 886

Kanada 2,9 1,5 2,9 27 783

Japonsko 8,0 2,5 1,7 24 931

SRN 5,0 1,8 1,7 24 931

Francie 4,0 1,5 2,3 24 032

Velká Británie 2,5 1,6 2,5 23 197

Průměr Průměr 1996 1997 1998 1999 2000 2001 20021) 20032)1982–1991 1992–2001

Růst HDP 2,9 3,4 3,6 4,4 4,3 4,1 4,1 1,2 2,3 3,4

Míra inflace spotřeb. ceny 3,7 2,7 2,9 2,3 1,5 2,2 3,4 2,8 1,4 2,4

Míranezaměstnanosti 7,0 5,4 5,4 4,9 4,5 4,2 4,0 4,8 5,5 5,3

USA EU1) Japonsko ČínaAgregátní HDP 21,4 19,9 7,3 12,1

Export zboží a služeb 13,6 37,7 6,0 4,0

Obyvatelstvo 4,6 6,2 2,1 21,0

Tabulka č. 1

Světová ekonomická centra: podíly na světovém HDP, obchodu a obyvatelstvu v roce 2001 (v %)

Poznámka1) 15 zemí Evropské uniePramen: World Economic Outlook. IMF, Washington, April 2002

Poznámka1) Odhad mezinárodního měnového fondu. 2)Prognóza MMFPrameny: World Economic Outlook. IMF, Washington, October 2001 a April 2002

Tabulka č. 2

Vývoj vybraných makroekonomických ukazatelů USA v období 1982–2002 (v %)

Tabulka č. 3Vybrané ekonomiky: průměrná roční tempa růstu HDP na obyvatele (v %) a veličina HDP na obyvatele (v USD)

zřejmě vyplývá, že Chávezova opora v lidujiž byla v této době značně ochromena.Předběžná bilance tohoto dubnového týdne:

– Na věrnost armády k ústavě se nedápříliš spoléhat: Staronový legitimní státníprezident – ale rovněž i nelegitimní prezi-dent prozatímní – vděčí, popř. vděčil zasvůj úřad právě armádě.

– Vnitřní hodnota identity v termínu„lid“ se vytratila. Dnes nikdo nemůže říci:„My jsme lid.“ Ani masy oddané Chávezo-vi, ani masy, které proti Chávezovi bojují,a rovněž ani ty masy, které stojí mezi obě-ma těmito frontami. Toto dilema identity jezvláště zřetelné v Chávezově diskurzu, pod-le něhož představují „lid“ pouze ty sektorychudších vrstev, které s ním sympatizují.Všichni ostatní jsou z „lidu“ vyloučeni.

Při bližším pohledu se pak objevuje ná-padná podobnost mezi pučem proti Cháve-zovi z dubna 2002 a jeho vlastním pokusemo puč, ke kterému došlo před deseti lety,v únoru 1992.

– Stejně jako v Chávezově případu v ro-ce 2002 ztratila i Pérezova vláda v roce1992 na popularitě, její legitimita byla zpo-chybněna, obyvatelstvo ztratilo důvěruv ostatní mocenské instituce a strany, vznik-la silná opozice ohrožující systém a armádabyla vnitřně rozpolcena kvůli nasazení pro-ti vlastnímu lidu v průběhu drancování v ro-ce 1989.

– Pro přechodnou vládu Carmona v roce2002, stejně jako pro Cháveze v roce 1992,neznamenala ústava vůbec nic. Dekret, kte-rý měl v roce 1992 vstoupit po pádu Pérezev platnost, měl zavést to samé, co chtěli pu-čisté v dubnu 2002: Zrušení parlamentua ostatních mocenských institucí, odvolánízvolených guvernérů a starostů a vytvořenístátní rady (Ramiréz, 1998).

Co dnes naštěstí chybí, je vůdčí osob-nost, která by – tak jako Chávez v roce 1992– veřejně převzala odpovědnost za státnípřevrat a přitom by dala najevo, že ještě ne-padlo poslední slovo.1) Z optimistické per-spektivy by se tato skutečnost dala interpre-tovat tak, že za toto porušení ústavy nikdonechce převzít odpovědnost a tím pádemdnes nevzniká žádná opozice ohrožujícísystém, nýbrž opozice, která usiluje o změ-

Jeho poděkování důstojníkům a vojákůmz vojenské posádky Maracay, která je nej-větší v zemi a jejíž loajalita rozhodujícímzpůsobem přispěla k tomu, aby přízrak pře-chodné plutokratické vlády vzal co nejdříveza své, obsahuje obvyklou sekvenci okříd-lených frází a verbálních útoků. Mimo jinétím zrelativizoval svou původní verzi výkla-du celé události, která byla mnohem vhod-nějším podkladem pro vznik legendy a pod-le níž ho do Miraflores (sídlo vlády) dosadilzpátky samotný lid. Nepřímo tím doznal, žeza svůj trůn vděčí armádě. Stejně málo pro-spěšné bylo veřejné doporučení viceprezi-denta Cabella, který téhož dne uvedl, že ko-mu se zde nelíbí, ten si může odejít, kamchce.

V průběhu pondělní několikahodinovétiskové konference se prezident naopak při-znal ke svým omylům, poprosil o odpuštěnímanažery státní ropné společnosti, kterépředtím hrubým způsobem propustil v rám-ci televizního projevu, zdůraznil svou ocho-tu k dialogu, a dokonce slíbil, že při veřej-ných událostech nebude vystupovat veválečné armádní uniformě.

Rozpolcenou osobnost Huga Cháveze jemožné chápat jako reflexi rozpolcení vene-zuelského lidu, k jehož prohloubení svýmdiskurzem rozhodnou měrou přispěl.A zrovna tak rozpolcené jsou venezuelskévojenské síly. Obě hlavní opory jeho poli-tického modelu, který byl původně inspiro-ván Ceresolesovou (1999) postdemokratic-kou teorií a který byl později doplněno Dietrichovy (1999, 2001) postkapitalistic-ké a participační představy, modelu, v němžse Caudillova moc legitimuje z jeho přímé-ho emocionálního vztahu k organizované-mu lidu a v němž armáda přebírá klíčovouroli v rámci společenského a hospodářské-ho vývoje, tak vykazují závažné trhliny.

Ještě 27. února ujišťoval ministr obranyRangel o tom, že je státní převrat vyloučen,neboť armáda svorně stojí za Chávezovýmprojektem, a bez armády si nelze žádný pučpředstavit (Rangel, 2002). Druhá polovinajeho ujištění si svou pravdivost zachovala,první polovina však byla dementována sa-motnými událostmi druhého dubnovéhotýdne. Z průzkumů veřejného mínění zcela

kovalo. Po krátkém zvednutí po 11. září všakcena barelu klesala až na 19 USD koncem ro-ku 2001 (navzdory snaze zemí OPEC zachovatrozpětí 22–28) a teprve po známkách oživenív USA se v první polovině 2002 ustálila (přesvýkyv v dubnu) kolem 23 USD.

Ve chvíli dokončení tohoto textu (červen)je řada důvodů k optimistickému vnímánírůstových perspektiv jak v letošním, taki v příštím roce. Americká ekonomika je jižvenku z recese a i po 11. září prokázala po-zoruhodnou neotřesitelnost a výkonnost.Cennou devizou byla uvážlivá politika Fe-du, jakož i vliv balíku daňových úlev z červ-na 2001, jenž přispěl k hospodářskému zno-vuoživení po teroristických útocích.Setrvale pevnou se jeví celková poptávkaa index spotřebitelské důvěry dostoupilv květnu na nejvyšší úroveň od prosince2000.15) Obnovuje se růstová dynamika in-vestic do progresivních odvětví (informačnítechnologie, biotechnologie a vojenské obo-ry) a produktivita práce stoupala od počátkuroku 2001 dokonce rychleji než v předchá-zejících letech.16) Zlepšují se zisky korpora-cí a slibné trendy potvrzuje zrychlení růstuHDP v prvním čtvrtletí (na meziroční bázio 5,6 %), což svědčí o reálnosti docílit letoszhruba dvojnásobného přírůstku oproti loň-skému roku.

Za uvedenými trendy makroekonomickýchukazatelů stojí v USA solidní mikroekonomic-ké základy. Ty jsou pevně ukotvené v organi-zaci a strategiích korporací, v technologickýchdovednostech, v infrastruktuře, v institucícha v širokém spektru regulačních praktik, kterékonstituují podnikatelské prostředí, v němžnárodní firmy soutěží. Technologicko-inovač-ní základna s flexibilitou pracovních sil a dů-věryhodným finančním i právním systémemvytvářejí v USA mohutný potenciál prosperitya ekonomické životaschopnosti v rámci soudo-bých podmínek a uspořádání vztahů v globali-zovaném světovém hospodářství.

❍

1) Mundell, Robert A.: Lessons from InternationalFinancial Crises and Perspectives for the Future Glo-bal Financial Architecture. In: Perspectives, 2001, č.41, s. 31.

2) The Economist, October 20, 2001, s. 78.

3) The Economist: Survey of the New Economy,September 13, 2000, s. 34.

4) The Global Competitiveness Report 2000. Har-vard University – World Economic Forum, Geneva2000, s. 20.

5) Business Week, August 27, 2001, s. 43.6) The Role of Policy and Institutions for Produc-

tivity and Firm Dynamics: Evidence from Micro andIndustry Data. OECD working paper 329, 2002 (TheEconomist, May 25, 2002, s. 82).

7) Turner, A.: Model Behaviour. World Link,May/June, 2001, s. 26.

8) Business Week, December 31, 2001, s. 18.

9) Business Week, August 27, 2001, s. 36.10) World Economic Outlook, IMF, Washington,

December 2001, s.16.11) Business Week, March 18, 2002, s. 45.12) Business Week, April 1, 2002, s. 70.13) The Financial Times, May 31, 2002, s. 14.14) Business Week, April 1, 2002, s. 71.15) The Financial Times, June 1/ June 2, 2002, s. 4.16) Business Week, June 10, 2002, s. 49.


ZEMĚMI SVĚTA

Venezuelapo puči FRIEDRICH WELSCH,

NIKOLAUS WERZ

Za úsvitu, dne 14. dubna 2002, se prezident Hugo Chávez Frías navrátil zpětdo své funkce, z níž byl právě před 48 hodinami odstaven v průběhu civilně-vojenského puče, a předstoupil před svůj lid jako očištěný politik. Ve svémprojevu žádal o odpuštění chybných rozhodnutí a omylů v minulosti a zapojildo svého diskurzu slovíčka, na které u něj doposud nikdo nebyl zvyklý, např.usmířit, vyrovnat, napravit. Avšak již odpoledne téhož dne vyvstaly první po-chybnosti o ryzosti této proměny.

nu vlády pomocí prostředků, jež jsouk ústavě konformní. Tuto tezi dokládái fakt, že byl dubnový civilně vojenský po-kus o puč ostře a neprodleně odsouzenprakticky všemi opozičními stranami. Dal-ším dobrým znamením je ochota všechstran vytvořit nezávislou Komisi pravdy, ježby prozkoumala procesy okolo puče a pro-tipuče a jež by měla označit osoby odpo-vědné za oběti. To je považováno za výcho-disko národního usmíření. Zde se alerovněž skrývá bod sváru. Složení této komi-se je pochybné, nemálo osobností a skupinpožaduje odstoupení generálního státníhonávladního a ombudsmana, kteří jsou pova-žováni za Chávezovy sympatizanty a je-jichž zaangažování považuje opozice zaprotiústavní. Prvně jmenovaný byl kromětoho Chávezovým prvním viceprezidentem.

Reakce na puč v hemisféře Po dubnových dnech odkazovali v Cara-

casu přívrženci vlády na starý latinskoame-rický vtip: „Otázka: Proč ještě ve Washing-tonu nedošlo k žádnému státnímu převratu?Odpověď: Protože tam není žádné velvysla-nectví USA.“ S událostmi se objevilomnožství nejrůznějších zvěstí a probudilyse vzpomínky na chování USA vůči latin-skoamerickým pučistickým generálůmv 60. a 70. letech.

Není žádným tajemstvím, že severoame-rická administrativa vnímá Chávezovu vlá-du od roku 2000 kriticky. Podle zpráv „NewYork Times“ došlo k několika setkáním me-zi zástupci americké vlády a venezuelskýmiodpůrci Cháveze. Z citace jistého americké-ho úředníka vyplývá, že při těchto setkáníchnebylo odrazováno od odpovídajících akcí,ale nebylo ani nic slibováno a nebyly anistavěny žádné vyhlídky na konkrétní pod-poru (Marquis, 2002). Jako důvod pro při-bývající konkrétní aktivity proti Chávezo-vi se uvádí přiostření situace na Blízkéma Středním východě. USA mají zesílený zá-jem o bezpečný zdroj zásobení ropou a tím

pádem i o změnu vlády ve Venezuele. Jednasoukromá tisková agentura (Stratfor, 2002)tvrdí, že CIA měla informace o odpovídají-cích plánováních. Píše se i o plánování pu-če uvnitř skupiny kolem penzionovanéhogenerála Rubéna Rojase, zetě exprezidentaRafaela Caldery. Tento puč byl původněplánován již na 27. února, ale nakonec k ně-mu pod vlivem tlaků ve Venezuele i pod vli-vem tlaků ze strany Bushovy administrativynedošlo.

Z americké administrativy vzešly přinej-menším ambivalentní signály: Severoame-rický velvyslanec Charles Shapiro navštívilv doprovodu svého španělského protějškuManuela Viturra krátkodobého přechodné-ho prezidenta Carmonu v jeho vládním síd-le. Podle Shapirových vlastních vyjádřeního při této příležitosti vyzvali k tomu, abynedocházelo k porušování ústavy. Dne 12.dubna prohlásil jeden z funkcionářů ame-rického ministerstva zahraničí Phillip Chi-cola, že by Carmona měl dbát na „konsti-tuční formy“. Současně kolovaly zvěstio přímé americké účasti: Podle tiskovýchzpráv, které velvyslanectví USA demento-valo, se podplukovník James Rodger, jenžbyl akreditován na zdejším americkém vel-vyslanectví, zdržoval téměř po celou dobuudálostí u pučistů (El País, 22. 4. 2002).Propojení mezi severoamerickými a vene-zuelskými kruhy jsou rozvinutá do té míry,že bylo možné dokázat dennodenní kontak-ty na nejrůznějších úrovních. To platí pře-devším o těžko proniknutelných vztazíchv oblasti ropy. Exprezident George H. W.Bush se ve Venezuele zdržoval soukroměa mimo jiné přitom začátkem roku 2001navštívil také prezidenta Cháveze. Mluví serovněž o jeho přátelských vztazích s 58le-tým venezuelským televizním magnátemGustavem Cisnerosem, který měl podlezpráv „Newsweeku“ hrát během pokusuo puč důležitou roli.

Zvěsti o účasti severoamerické vlády naudálostech budou jistě pokračovat. Vysky-

tují se dokonce domněnky, že by prozkou-mání severoamerické politiky v dubnovýchdnech mohlo vést k prvnímu zahraničněpo-litickému skandálu Bushovy administrativy(Newsweek, 29. 4. 2002). Proti přímé účas-ti mluví diletantismus aktérů a chaotickýprůběh, který poukazuje na absenci jakého-koliv plánu.

Latinskoamerické státy reagovaly na no-vou vládu s výjimkou El Salvadoru zdržen-livě. To platí rovněž pro Kolumbii, která byvzhledem k neprůhledným Chávezovýmvztahům s kolumbijskými guerillami mohlamít případný zájem na změně vlády v sou-sední zemi.

Stálá rada OAS jednoznačně a bez váhá-ní odsoudila porušení ústavy přechodnouvládou. Generální tajemník Gaviria byl po-věřen tím, aby procesy na místě prošetřila aby na zvláštním zasedání valného shro-máždění, svolaném na 18. dubna, předložilzprávu.

Gaviria se v Caracasu setkal se zástupcivlády, opozice, různých spolků a občanskéspolečnosti. Ve zprávě zdůrazňuje své poje-tí, že organizátoři pochodu z 11. dubna ne-jsou identičtí s těmi, kteří si protiprávně při-vlastnili moc, že se jednalo o vojenský puča že byl tento puč posléze opět poražen ar-mádou. Dále pak vyzdvihuje skutečnost, žeprezident hodlá obnovit dialog, což jevzhledem k hlubokému rozpolcení společ-nosti nutný krok. Poukazuje na nebezpečízasahování armády do politiky, doporučujepřesvědčivější rozdělení státní moci, zpro-středkovává obavy mnoha občanů a přede-vším zástupců médií před ohrožením svo-body názoru ze strany „Bolivariánskýchkruhů“, doporučuje omezení obligatorníchkolektivních přednesů vládních projevů,zmiňuje pochyby o souladu některých zá-konů, které byly vydány v rámci zplnomoc-ňovacího zákona, s ústavou. Kromě tohopak poukazuje na nutnost uznat odborovýsvaz CTV, zdůrazňuje mocenský monopolstátu a vítá plánovanou Komisi pravdy(OAS, 2002).

Gaviriova zpráva byla schválena. Je mož-né ji považovat za precizní, rozsáhlý a kon-struktivní dokument, který problémy nazý-vá skutečnými jmény. Podobný dokumentmůže být velmi užitečný, kdyby se v bu-doucnosti měly zesílit obavy té či oné stra-ny. Současně je rovněž seznamem nedo-statků, jež by venezuelská společnost mělaodstranit.

Valné shromáždění OAS se ve svémusnesení o podpoře demokracie ve Venezu-ele odvolává na Gaviriovu zprávu a na člá-nek 3 Interamerické demokratické charty,v němž je reprezentativní demokracie za-kotvena jako princip (Venezuela se v Que-becku jako jediná země vyslovila proti to-muto principu a namísto něj navrhlaparticipační demokracii, nemohla se všakprosadit). Iniciativní přístup venezuelskévlády k otevření dialogu, který by zahrnovalvšechny zúčastněné strany, byl výslovněpodpořen. Venezuelská vláda byla rovněžpovzbuzena ve svém záměru zavést neome-zenou platnost některých prvků reprezenta-


ZEMĚMI SVĚTA

tivní demokracie, jmenovaných v Chartěv článcích 3 a 4. V těchto článcích je mimojiné zmíněna nezávislost rozdělených pilířůstátní moci a také svoboda názoru a svobo-da slova. Na základě Gaviriovy zprávy a re-zoluce by si Venezuela mohla být pro příštídobu jistá zvýšenou pozorností svých sou-sedů a přátel. To by mohlo utišujícím způ-sobem působit na klima dialogu v zemi sa-motné.

VyhlídkaZ dubnových událostí lze vyčíst dva

krátkodobé až střednědobé scénáře, kterése oba zakládají na pravděpodobném zauje-tí stanoviska Chávezovy vlády oslabenékrizí. Vzhledem k požadavku, aby smířliváslova následovaly také konkrétní činy, nenív žádném případě možné považovat legiti-mitu této vlády za upevněnou. Chávezovavláda již také nemůže stavět pouze a bez-výhradně na většině v Národním shromáž-dění.2) Ostatní mocenské instituce požívajícelkově jen minimální důvěry, nejsou po-važovány za skutečně nezávislé, a nemo-hou proto vůbec sloužit jako smírčí a roz-hodčí instance.

V prvním scénáři bude prezident Chávezchápat ochotu k jednání a dialogu jako pro-jev síly. Rozhodovací procesy pak budouvzhledem k tomu probíhat méně autoritativ-ně, zapojení kritiků a zástupců opozice pakvylepší akceptovatelnost těchto rozhodnutí.Přetvoření vlády zdůrazní vážnost pojetí té-to snahy, stejně jako změny ve vedení ostat-ních mocenských institucí v souladu s od-povídajícími ustanoveními ústavy z roku1999. Komise pravdy bude složena výlučněz nezávislých osob a bude posílena meziná-rodně. Dojde k rozkrytí skutečných událos-tí a k označení aktivních činitelů a odpo-vědných osob namísto k vytváření legendna obou stranách. Bolivariánská revoluce seomezí na pouhou verbální dimenzi a Boli-variánské kruhy budou vyňaty z kompeten-ce prezidiálního úřadu, sociální programypak nebudou vedeny jejich prostřednictvím,nýbrž přes instituce, které pro tento účel jižexistují. Napětí ve společnosti povolí. Opo-zice však bude i nadále požadovat lidovéhlasování o setrvání Cháveze v prezidentskéfunkci. Chávez v tomto hlasování zvítězía bude tím relegitimizován. Chávezovipřívrženci budou sice v rámci lidových hla-sování odvoláni ze svých úřadů starostůa guvernérů, ale vládnoucí koalici se přestopodaří uhájit značnou část svých bašt. Za-hraničněpoliticky se blízké vztahy s Kuboupodaří relativizovat silnějším sblíženíms Brazílií, v níž mezitím vládne Lula da Sil-va, a bude tím dán impuls k obchodování sesousedními státy, které již tak jako tak ros-te. Nadále prýštící příjmy z ropy budou vy-užívány produktivněji než doposud, důvěraporoste a hospodářství se rozjede. Chávezdospěje ke konci doby svého mandátu a bu-de mít vyhlídky na své znovuzvolení.

Vzhledem ke struktuře prezidentovyosobnosti a jeho nejužšího okolí je tentoidylický scénář nepravděpodobný.


Zatímco první úkol se zaměřuje na myšlenkuparticipativní demokracie, která je zakotvenav ústavě, druhý úkol může být chápán pouze ja-ko politický mýtus. Jeden – nedefinovanýa zřejmě také nedefinovatelný – duchovní statekje zabsolutizován, vše ostatní je vyloučeno.

„Bolivariánské kruhy se skládají z prvníhoa druhého koordinátora a z členů družiny. (...)Pro každou část obce je zvolen první a druhýkoordinátor, stejně jako pro každou obec a kaž-dý spolkový stát. Nejvyšším vůdcem Bolivari-ánských kruhů je prezident Bolivariánské re-publiky Venezuela.“

Co má být podle teorie sítí – volnou, hori-zontální organizací nezávislých, ale navzájemkomunikativně spojených skupin, je ve skuteč-nosti pyramidovou strukturou postavenou navůdcovském principu.

Ze strany opozice bylo stále znovu poukazo-váno na to, že „Bolivariánské kruhy“ jsou svýmzpůsobem úderným oddílem vlády, silou, kteráje paralelní s vládnoucí stranou Movimiento Qu-inta República (MVR) a která je v osobě svého„nejvyššího vůdce“ ve vládě zastoupena. Jedno-značné důkazy pro to doposud neexistují, ačko-liv je jisté, že značná část koordinátorů a členůtěchto kruhů stojí na výplatních listinách růz-ných úředních míst, přičemž však pro tato místanevyvíjejí žádné speciální aktivity. V Caracasuse např. jedná o obvodní správu Libertador, jejížstarosta současně funguje jako koordinátor cara-caských kruhů. Bývalý člen představenstvaMVR, poslanec a dnešní disident Armas, potvr-dil 23. 4. 2002 v rozhlasovém interview, že Cír-culos Bolivarianos jsou částečně ozbrojeny,a požadoval jejich zrušení (Armas, 2002).

Citáty pocházejí z dokumentu „Círculos Bo-livarianos“ z ministerstva prezidentského úřadu:www.venezuela.gov.ve/ns/circulos.asp

LiteraturaCeresole, Norberto (1999): Carta a los con-

stituyentes, in: www.eud.comDietrich, Heinz (1999): Fin del capitalismo

global. El nuevo proyecto histórico, La Habana:Ed. De Ciencias Sociales.

– (2001), El nuevo ordén económico interna-cional postcapitalista, valor objetivo, cambio deequivalentes y demokracia participativa, před-náška při příležitosti konání Encuentro Interna-cional de Economistas, La Habana, in:www.globalizacion.cubaweb.cu

– (Hg.) (2001), Hugo Chávez: Un nuevo pro-jecto Latinoamericano, La Habana: InstitutoCubano del Libro.

– (Hg.) (2002?), La cuarta vía al poder: Co-lombia, Venezuela, Ecuador, Colección: Lasotras voces.

Marquis, Christopher (2002): US CautionedLeader of Plot Against Chávez, New York Ti-mes, 17. 4. 2002.

Ramírez Rojas, Kléber: Historia documentaldel 4 de febrero, Caracas: Universidad Centralde Venezuela.

Rangel, José V. (2002): Interview, in:www.globovisión.com/nacionales/270202

Stratfor (2002): Venezuela: Carmona out,Chávez back – But for how long? (13. 4. 2002),www.stratfor.com

1) Chávezova okřídlená věta, kterou proneslpo svém zatčení v televizním vystoupení trvají-cím méně než jednu minutu, zněla: „Por ahorano hemos logrado nuestros objetivos (...)“.

2) 23. 4. 2002 založili čtyři bývalí členovéMVR

V druhém scénáři bude prezident Chávezchápat ochotu k vyjednávání a dialogu jakoslabost. Proto bude v rámci možností po-kračovat ve svém autoritativním kurzu a po-volí pouze tehdy, bude-li jeho soupeř oči-vidně silnější. Vládní kabinet si víceméněuchová své současné složení a – jakkoli pre-kérní – vládní většina v Národním shromáž-dění zabrání pod Chávezovým tlakem per-sonální obnově v ostatních mocenskýchinstitucích. Kolem puče a protipuče se vel-mi rychle vytvoří legendy a jejich neustá-lým opakováním dojde k posílení tvrdéhojádra Chávezových přívrženců i odpůrců.Právněstátní objasnění dubnových událostíbude zatíženo a ztíženo nejen vytvořenímtěchto legend, ale i tím, že na postech ob-čanské moci nadále setrvají funkcionáři,kteří budou důvěryhodní pouze pro stranunakloněnou vládě, a nakonec toto objasněnínebude nikdy uzavřeno. „Bolivariánskékruhy“ budou nadále záměrně využíványjako klientistické instance rozdělování a bu-dou nadále připraveny systematicky zastra-šovat zástupce médií a odpůrce režimu.Společenské napětí nadále poroste, budeznovu a znovu docházet k násilným kon-frontacím, investice se stejně jako předtímnedostaví a příjmy z ropy, které jsou samyo sobě značné, pak nebudou stačit, aby spl-nily materiální očekávání, která obyvatel-stvo do vlády vkládá. Zahraničněpolitickybude Venezuela stále izolovanější. Dokoncei brazilský prezident da Silva se bude držetve zdvořilé distanci – když ne verbálně, takurčitě politicky. Podpora Cháveze se budenadále rozdrobovat, opozice dosáhne usku-tečnění lidového hlasování o pokračováníChávezova prezidentského mandátu a zvítě-zí. I když toto rozhodnutí není zavazující,nezbude Chávezovi nic jiného než odstou-pení. Při následně uskutečněných novýchvolbách získá Chávezova strana MVR sluš-ný počet hlasů a zůstane dokonce nejsilněj-ší politickou silou, na národní úrovni všakztratí svou dominantní pozici, a podobně to-mu bude i v regionech a obcích. Nový pre-zident bude vládnout s podporou koalicea dojde k novým formám vyvažování zájmůa spojenectví na všech úrovních.

Tento scénář je pravděpodobnější, budepřitom proložen fragilními pokroky ve smě-ru prvního scénáře. Jinak vyjádřeno: Druhýscénář dodá základní tón, který bude příle-žitostně překryt jemnějšími tóny ze scénářeprvního.

❍[email protected] [email protected]@wisofak.uni-rostock.de

Exkurs: „Bolivariánské kruhy“„Bolivariánské kruhy jsou lidem organizova-

né skupiny o 7–11 členech, kteří se sejdou, abydiskutovali o problémech své obce a aby je při-blížili příslušným úřadům, které potom budouschopné provést rychlá řešení. Tyto kruhy rov-něž slouží k tomu, aby šířily sny a ideály osvo-boditele Simóna Bolívara, jeho učitele SimónaRodrígueze a Ezequiela Zamory.“

ZEMĚMI SVĚTA

27

Stranám stojícím u moci od vyhlášenínezávislosti 27. srpna 1991 reálně hrozilo,že neprorazí do parlamentu, a tak byly nu-ceny pod vedením dosavadního premiéraDumitru Braghise vytvořit koalici zvanouAliance. V parlamentu tak sedí zástupci tříuskupení: komunisté, centristická Aliancea nacionalistická Křesťanskodemokratickálidová strana. Sami komunisté, kteří nynímají 71 poslanců ve 102členném zákono-dárném sboru, byli ze svého vítězství pře-kvapeni.

Veřejnost vyčítala středopravicové vláděvysokou zkorumpovanost a výrazné sníženíživotní úrovně. Právě extrémní chudoba ve-hnala občany do náruče komunistů. Mol-dávie je bezkonkurenčně nejchudší zemíEvropy (HDP na hlavu je menší než v Al-bánii), přičemž bída doléhá prakticky navšechny vrstvy obyvatelstva, ale nejcitelně-ji na venkov. Podle statistik 80 % Molda-vanů vydělává sotva 30 USD. V důsledkuchudoby už Moldávii opustilo za posled-ních deset let přes půl milionu lidí. Mnohoz nich se ale v zahraničí neuplatní, a přidá-vají se proto ke zločineckým gangům, Mol-davanky jsou zase častými oběťmi obchoduse ženami. Někteří chudí Moldavané jsoudokonce ze zoufalství nuceni prodávat svéledviny. Zločinecké skupiny pašují vesniča-ny do zahraničních nemocnic, hlavně v Tu-recku, kde jsou jim orgány odebírány. Zaledvinu dostane Moldavan asi 3000 USD.Zprostředkovatelé většinou vydělají třikrátaž čtyřikrát tolik.

Tváří v tvář obrovské bídě dalo 52 % vo-ličů svou důvěru komunistům, kteří slibova-li rozsáhlou sociální podporu nejpotřebněj-ším. Loni v dubnu parlament konečně zvolilnového prezidenta, předsedu Komunistickéstrany Moldávie Vladimira Voronina. Tenpo zvolení prohlásil, že nevidí pro svou zemi jinou alternativu než „budování socia-listické společnosti“, a jako příklad uvedlKubu. Přes radikální rétoriku jmenoval Vo-ronin do čela vlády nepolitického techno-krata Vasila Tarleva, do té doby ředitelestátního podniku na výrobu cukrovinek,který není členem komunistické strany. Tar-lev nejednou deklaroval, že by Moldávie rá-

jednotlivých aktivistů. Za čtyři měsíce protestů bylo ve správním řízení odsouze-no k pokutě asi sto lidí, tři poslanci byli zbaveni imunity, proti čtyřem poslancůmbylo zavedeno trestní stíhání (obviněniz „organizování nepovolených demonstra-cí“ a „zneužívání neplnoletých k politickýmcílům“). Voronin dokonce obvinil opozici,že demonstrace jsou financovány podněs-terskými separatisty, aby vyvolaly v zemichaos.

Nové napětí mezi vládou a opozicí vy-puklo na konci března kvůli zmizení opo-zičního předáka Vlada Cubreacova, kterýpatřil mezi hlavní organizátory protestů.Poslanec a místopředseda PPCD zmizelbeze stopy 21. března. Voronin prohlásil, žeho PPCD sama schovala, aby „zvýšila svounulovou popularitu“. „Tímto ale podkopávásociální a politickou stabilitu země a my bu-deme muset přiměřeně reagovat,“ uvedlv projevu před poslanci.2) Zatím poslednívelká demonstrace se konala 31. března.Přišlo na ni asi 50 000 lidí. Dva dny předtímpřijal parlament ovládaný komunisty usne-sení, které občany vyzvalo, aby se demon-strace neúčastnili, a označil ji za „nelegálnía protiústavní“.

Největší část protestujících přitom tvořilipo celou dobu protestů studenti. V někte-rých dnech dokonce ředitelé středních škol,sympatizující s PPCD, rušili vyučování.Teprve když ministr školství pohrozil pro-puštěním učitelů, přestala být výuka rušena,avšak studenti na demonstrace dále proudi-li v tisících. Ministr školství studentům po-hrozil, že pokud se nevrátí do učeben, bu-dou muset opakovat ročník. Milice dokonceobsadila vchody do univerzit v centru Kiši-něva, odkud nevypouštěla studenty, kteřímířili na demonstrace. Podle svědectvíagentury Prima to mnozí studenti řešili posvém: opouštěli školy okny.3)

K demonstrantům se v polovině dubnapřipojila i část stávkujících zaměstnancůstátní televize. Od konce února totiž stávku-je třetina zaměstnanců Teleradio-Moldova,kterým vadí, že komunisté po příchoduk moci cenzurují média. Stávkujícím vadíexistence seznamu opozičních politiků, aletaké známých herců, umělců a spisovatelů,jejichž tváře se nesmějí na obrazovce zpra-vodajství vůbec objevit. Novinářům bylozakázáno o nich natáčet reportáže a vysílatspoty, které neodpovídají názorům vlády.Vláda poslala do televize milici, která stáv-kující redaktory nevpouští do budovy.Několik dní se zprávy vůbec nevysílaly, do-kud redaktoři loajální vedení televize nevy-tvořili nový zpravodajský tým. Teprve pocestě delegace Rady Evropy do Kišiněva nazačátku dubna byla cenzura částečně uvol-něna, a televize dokonce mohla vysílat re-portáže o zmizení Cubreacova.

Čtyři měsíce trvající protesty ukončilaPPCD 29. dubna, když se s komunistickouvládou dohodla na kompromisu, podle ně-hož nebude vláda dále trestat účastníky de-monstrací, a naopak opozice nebude poža-dovat demisi vlády.

ZEMĚMI SVĚTA


da vstoupila do Evropské unie. Komunistévšak prakticky okamžitě zastavili privatiza-ci a provádění tržních reforem.

Nacionalisté demonstrujíOdpor k tržní ekonomice ale není jediný

znak nadvlády komunistů nad Kišiněvem.Na začátku ledna vláda zrušila ve školáchvyučování rumunských dějin, a naopak za-vedla výuku moldavských dějin, zkresle-ných sovětskou historiografií. Nacionalis-tická opozice, která má silnou oporuv inteligenci, však považuje moldavské dě-jiny za součást rumunských, a tak protivládnímu rozhodnutí zahájila 9. ledna mo-hutné demonstrace. Hlavním svolavatelembyla Křesťanskodemokratická lidová strana(PPCD)1), která od počátku 90. let požadu-je postupné přičlenění Moldávie k Rumun-sku. Nacionalistickou PPCD, která ve vol-bách v únoru 2001 získala pouze 11mandátů, založil první moldavský prezidentMirceia Snegura, jehož později nahradilprofesor Iurie Rosca. Nacionalisté vycháze-jí z toho, že povinné vyučování ruštiny by-lo zrušeno už roku 1989 a mladí lidé dnesmluví rusky málo, nebo vůbec ne. Taképodle sčítání lidu 64 % obyvatel upřednost-ňuje jako první jazyk rumunštinu.

Před parlamentem a prezidentským palá-cem stálo od ledna do konce dubna stanovéměstečko, kde demonstranti nocovali. De-monstrací se téměř denně účastnilo dva aždeset tisíc lidí. Kvůli organizování nepovo-lených shromáždění vláda 22. ledna zakáza-la na 30 dní činnost PPCD. V polovině úno-ra Rosca na jedné z demonstrací vyhlásilnový cíl: protesty neskončí, dokud komu-nistická vláda neodstoupí a nevypíše novévolby. Původně nevinné demonstrace sepřeměnily v antikomunistické protesty. ProVoronina ale předčasné volby nepřicházelyv úvahu a koneckonců se neměl čeho bát:má ústavní většinu. Parlament je v obleže-ní milice a zvláštních jednotek, které hostřeží. Největší demonstrace se uskutečnila24. února, kdy se v centru Kišiněva shro-máždilo 70 000 demonstrantů. Protesty by-ly pokojné, milice proti nim ani jednou ne-zasáhla a spokojila se jen se zatýkáním

28

Moldávie na scestíJazykové protesty se obrátily v požadavek na odstavení vlády

LUBOMÍR GOMBOS

Malá republika vklíněná mezi Ukrajinu a Rumunsko nebyla nikdy stře-dem pozornosti, v posledním roce se však stále častěji objevuje nastránkách tisku. Moldávie je totiž jediná bývalá republika Sovětskéhosvazu, kde se komunisté legálně vrátili k moci, a v loňských únoro-vých volbách dokonce získali ústavní většinu.

velel Aleksandr Lebeď. Zásah situaci uklid-nil, ale zároveň uchoval status quo.

Napětí mezi Kišiněvem a Tiraspolem stá-le přetrvává navzdory přítomnosti vyjedna-vačů z OBSE a Ukrajiny. Zůstává veřejnýmtajemstvím, že Podněsteří ekonomicky držína nohou pašování cigaret, cenných kovůa možná i zbraní.

Vítězství komunistů v Moldávii (Podně-steří se voleb neúčastnilo) paradoxně zhor-šilo vztahy mezi oběma entitami. Podněs-terský prezident Igor Smirnov na zasedáníNejvyššího sovětu v září 2001 prohlásil, že„po vítězství komunistů se Kišiněv pokoušívnutit Tiraspolu svá pravidla hry, což poru-šuje dříve podepsané dokumenty, včetněmoskevského memoranda o normalizacivztahů, které předpokládá zahájení rozho-vorů na rovných principech, vycházejícze současných reálií“5). Poslanci pohrozili,že Moldávii odříznou od plynovodu, kterývede přes Podněsteří, a od elektřiny, kteráse vyrábí na levém břehu Dněstru a na kte-ré je Moldávie závislá. Vztahy mezi oběmazeměmi se vyhrotily poté, co Podněsteří lo-ni v létě ze svého území vypovědělo mol-davského vojenského pozorovatele, přísluš-níka společných mírových sil, jehožpodezřívalo ze špionáže. Podobné incidentyjsou však čistě umělé a využívají se ke zvy-

šování napětí. Zatímco Vo-ronin byl v Moskvě už

čtyřikrát, se Smirno-vem se ještě neset-

kal. Naopak opa-kovaně obvinil

Podněste-ří, že

p o -s ky t u j eútočiště zločin-cům. Ukončenísporů mezi oběmaentitami je v nedohled-nu. Nelogičnost stávající situace do-kazuje příklad tzv. podněsterského občanství. Lidé sice mají vlastní pod-něsterské pasy, protože je ale nikdo ne-uznává, každý, kdo chce cestovat, musíse ještě rozhodnout pro moldavský, ne-bo ruský pas. Většina Podněsteřanů takpo světě jezdí na ruský pas.

V prezidentských volbách 9. pro-since 2001 byl zvolen potřetí IgorSmirnov, který stál u zrodu republikypřed 11 lety. OBSE však volby nepo-važovala za svobodné ani spravedlivéa volby neuznala Moldávie. Proti pre-zidentovi Smirnovovi kandidoval sta-rosta druhého největšího města Ben-dery Tom Zenovič a předseda stranyVláda lidu Aleksandr Radčenko. Oba

byli vystaveni tlaku úřadů a nedostali naprezentaci stejný prostor jako prezidentSmirnov. Zenovič byl krátce před volba-mi zbaven úřadu starosty a Radčenka opa-kovaně z nejrůznějších formálních příčinpředvolávali před soud. Demokratickáopozice v Podněsteří prakticky neexistujea stát řídí postkomunistická obchodnickáoligarchie, tj. bývalí partajní tajemníci,ředitelé státních závodů a sovchozů, kteřímají blízko k obávané mafii.

O statusu Podněsteří mezi sebou jedna-jí Ukrajina a Rusko, které však nedospělyk žádnému závěru. Několik let také jednáMoldávie, Rusko a OBSE o budoucím sta-tusu asi 1500 ruských vojáků, kteří v Pod-něsteří zůstávají. Loni 30. května pode-psali v Kišiněvě náměstek ruskéhoministra obrany a šéf mise OBSE v Mol-dávii dohodu o stažení ruských vojsk doroku 2002. (Navzdory smlouvě se zdá, žeruská jednotka zde zůstane.) Ale OBSE semusela zavázat, že finančně podpoří sta-žené vojáky a stažení v podstatě zaplatí.Na území však stále zůstane malý ukrajin-ský kontingent a nepočetná podněsterskáarmáda.

Vztahy s RumunskemPodle ústavy Moldavské republiky je

ú ř e d n í mj a z y -kem

ZEMĚMI SVĚTA


Etnické sporyHrozící vnitropolitické konflikty a eko-

nomická krize však nejsou jedinými pro-blémy sužujícími Moldávii. Po vyhlášenínezávislosti poznamenaly zemi přede-vším etnické spory – vznikla autonomnírepublika Gagauzů (19. 8. 1990) a nikýmneuznaná Podněsterská republika (2. 9.1990).

Gagauzsko, republika s čtyřprocentníturkickou menšinou (130 tisíc příslušníků)vesměs pravoslavné víry, se však ke Kišině-vu postavilo loajálně a získalo za to rozsáh-lou kulturní autonomii (zejména v oblastiškolství a gagauzského jazyka, který je Ki-šiněvem respektován jako úřední). V hlav-ním městě Komrat funguje vlastní univerzi-ta i televize. V posledním roce je ale situacev Gagauzsku stále napjatější. Na zasedáníNárodního shromáždění 31. ledna vyslovilačást poslanců nedůvěru baškanovi DmitrijiKrojtorovi, hlavě gagauzské autonomie. Ki-šiněv to považoval za akt odvolání baškana,ale Krojtor označil vměšování Kišiněva zapokus o převrat.4) Pracovníci moldavskéSlužby informací a bezpečnosti (SIB) sepokusili obsadit Gagauzskou televiziv Komratu a zastavit vysílání, odrazila jeale gagauzská policie. Na začátku února by-ly v Gagauzii dislokovány jednotky mol-davské armády a speciální jednotky minis-terstva vnitra. Proti tomu protestovaloMinisterstvo zahraničí Turecka, kde seKrojtor a předseda Národního shromážděníněkolik dní ukrývali.

Důvodem snah omezit sílu gagauzské au-tonomie může být její úzká politická a eko-nomická spolupráce s Podněsteřím. Mezi-národně neuznaná Podněsterská republikatotiž usiluje o úplné osamostatnění. Do rus-ké menšiny se tiraspolskými separatistyčasto započítává i ukrajinská menšina, kteráje převážně ruskojazyčná, ale nemusí to býtpravidlem: na severu země se na venkovědokonce uchovává archaická ukrajinština.

Rusku Besarábie připadla už po válces osmanskou říší (1806–1812) a Rumunskoobsadilo jazykově blízká území až v roce1918. Stejná území nakonec anektoval So-větský svaz v červnu 1940. V rámci sovět-ské destruktivní národnostní politiky bylojižní území Besarábie přičleněno Ukrajině,a naopak k Moldávii byl připojen levý břehDněstru, který historicky k Rumunsku ni-kdy nepatřil. Moldavská SSR se tak stalamnohonárodnostní republikou. Když v roce1989 Nejvyšší sovět Moldávie přijal mol-davštinu jako úřední jazyk a začalo se na-hlas mluvit o spojení s Rumunskem, vyvo-lala diskuse u Rusů strach. Rusové se porozpadu SSSR ocitli ve vzduchoprázdnu:byli zde sice doma, ale zároveň byli okolímvnímáni jako cizinci.

Na území o rozloze pouhých 29 900 km2,kde žije asi 700 000 především rusky mlu-vících obyvatel, vyhlásili 26. 8. 1991 nezá-vislost, která byla potvrzena v referenduv prosinci téhož roku. V roce 1992 běhemkrátké války zahynulo asi 700 lidí, dokudnezasáhla přítomná 14. ruská armáda, které

ZEMĚMI SVĚTA

30 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 7/2002

moldavský jazyk, ale z jazykovědného po-hledu se jedná o identický jazyk s rumun-štinou. Dělení je čistě politické a připo-míná snahu generálů z pohádky Šíleněsmutná princezna, kteří se po své prohřerozhodli stát tlumočníky ve svých zemích,kde se mluvilo stejným jazykem, „ale ni-kdo na to ještě nepřišel“. Pocit historickésounáležitosti je živý na obou stranáchhranice. Například bývalý moldavský pre-miér Mircea Druc se přestěhoval do Buku-rešti, přijal rumunské občanství a postavilse do čela Strany národní jednoty Rumun-ska, která volá po sjednocení s Moldávií.

Podle rumunské koncepce jsou Molda-vani Rumuny. Myšlenku několikrát vyslo-vili nejvyšší vládní činitelé v Bukurešti,naposledy např. rumunský premiér AdrianNastase. Obvinil komunistickou vláduv Kišiněvě, že brání etnickým Rumunům,aby se hlásili k vlastnímu jazyku a kul-tuře. O Moldavské republice se přitomv Rumunsku ze zvyku hovoří stále jakoo Besarábii. Rumunská vláda v lednu 2002otevřeně podpořila protestní akce Křesťan-skodemokratické lidové strany, za což jimoldavský premiér Vasile Tarlev obvinilz vměšování do moldavských vnitřních zá-ležitostí. Obavy před vývojem v Moldáviivyjádřil v lednu rumunský prezident IonIliescu a obvinil kišiněvskou vládu, že diskriminuje rumunskou pravoslavnou cír-kev. Jazykový konflikt silně zatěžuje bila-terální vztahy. Rumunští nacionalisté zatímvyjádřili v sedmihradském městě Cluj(Kluž) solidaritu s moldavskými demon-stranty pochodem za obranu „rumunčiny“,tj. rumunské vlasti. Ultranacionalistickýmagistrát města, známý svými protimaďar-skými výpady, vyzval občany, aby vyjádři-li s Moldavany solidaritu. Není se co divit,že Kišiněv na mezinárodním fóru opakova-ně obviňuje Rumunsko z rozpínavosti a ex-panzionismu.

Vzpomínka na Velké Rumunsko je stáleživá a Rumuni odsuzují Molotovův-Rib-bentropův pakt stejně jako Maďaři Trianon-skou dohodu. Rumunští nacionalisté, kteřístále touží po „znovusjednocení s Besará-bií“, jsou stále aktivnější zejména v rétori-ce. Proto jsou vztahy mezi oběma zeměmiznačně napjaté. Ministři zahraničí Rumun-ska a Moldávie sice v květnu 2000 pode-psali v Kišiněvě dohodu o privilegovanémpartnerství a dobrých sousedských vzta-zích, ale vítězství komunistů v Moldáviivzájemné vztahy narušilo. V březnu 2002Moldávie vyhostila rumunského vojenské-ho atašé, kterého obvinila z kontaktů s opo-zicí a organizování protivládních protestů.Rumunsko reagovalo stejně a vyhostilo prv-ního tajemníka moldavského velvyslanectvív Bukurešti.


1) Partidul Popular Crestin Democrat.2) Moldova Azi, 25. 3. 2002.3) Proma News. 8. 4. 2002.4) Niezavisimaja gazeta, 5. 2. 2002.5) Niezavisimaja gazeta, 8. 9. 2001.

Zárodky konceptu transatlantické aliancelze vypozorovat už okolo roku 1890, kdyUSA a Velká Británie překonaly více nežsto let trvající nepřátelství a začaly spolu-pracovat. Tento nukleus založený na demo-kratických hodnotách sdílených oběma an-glosaskými protestantskými zeměmi se pakpostupně rozšiřoval i do dalších demokraciív euroatlantickém prostoru. První test hočekal během první světové války, kdy trans-atlantické spojenectví demokracií tvořilojádro protiněmecké koalice. Další význam-ný test přišel během druhé světové války.

Teoretici atlanticismu upozorňují, že jed-ním ze znaků transatlantické aliance je, žedo sebe postupně zahrnuje země, které najedné straně sice byly vždy součástí euroat-lantického prostoru, tedy západní civiliza-ce, ale které mohly původně být nepřátelitransatlantických demokracií, neboť nemělydemokratické režimy. V okamžiku, kdy sesamy staly demokraciemi, staly se součástítransatlantického společenství, které si po-stupně vytvořilo celou řadu institucí provzájemnou spolupráci. Bývalí nepřátelé, ja-ko byla Itálie, Španělsko nebo Německo, setak postupně stali součástí transatlantickéaliance. Jejím nejviditelnějším institucio-nálním projevem se pak stala Severoatlan-tická aliance.

Teoretici atlanticismu zdůrazňují, že vi-děno v tomto kontextu není NATO jen reak-cí na sovětskou hrozbu, ale logickým vyús-těním intenzivnějící spolupráce demokraciív euroatlantickém prostoru. Zatímco teorie,která předpokládá, že NATO vzniklo v re-akci na sovětskou hrozbu, je založena napředpokladu, že vznik NATO byl jen účelo-vým strategickým rozhodnutím v rámci stu-dené války, teorie atlanticismu zdůrazňujehodnotové podloží NATO. Tedy, že se jednáo svazek západních demokracií založený naspolečných hodnotách.

Koncept evropské integrace není s kon-ceptem transatlantické spolupráce v rozpo-ru, ale je založen na mnohem hlubší spolu-

práci a vzájemné provázanosti členů Evrop-ské unie. Zatímco koncept transatlantickéspolupráce v podstatě spojuje země, kterése v euroatlantickém prostoru přihlásilyk demokracii, a hlavní důraz klade na bez-pečnostní spolupráci, koncept evropské in-tegrace vyrůstá především z politickýcha ekonomických stimulů. Společná obrananebyla až do nedávné doby prioritou tohotospolečenství. Částečně tomu tak bylo proto,že NATO sloužilo tomuto společenství jakojakýsi obranný deštník i přesto, že ne všech-ny členské země EU jsou zároveň členyNATO.

Transatlantické společenství si též vytvo-řilo některé mechanismy hospodářské a po-litické spolupráce. Instituce, jako jsou Me-zinárodní měnový fond, Světová banka,nebo dokonce Organizace spojených náro-dů, mají svůj původ právě v tomto spole-čenství a jeho vůli vytvořit stabilní světovýpořádek. Nicméně všechny tyto mechanis-my velmi rychle přerostly v nástroje mezi-národní politiky, které přesahují původnítransatlantickou alianci a mají nyní globálnírozměr.

Právě globální rozměr politiky, který seposílil s akcelerací technologické a ekono-mické globalizace v posledních deseti le-tech a získal zcela nový smysl po rozpadubipolárního světa, vnesl do transatlantické-ho světa koncept strategického partnerství,které má sloužit zejména nejmocnějšímučlenovi transatlantické aliance, Spojenýmstátům, k ochraně globálních zájmů a v po-slední době též k boji proti mezinárodnímuterorismu.

Ačkoliv se koncepty transatlantické ali-ance, evropské integrace a strategickéhospojenectví navzájem nevylučují, dostávajíse přesto do vzájemných konfliktů.

Co je toho příčinou?Jednou ze základních příčin je skuteč-

nost, že evropská integrace se příliš sou-středila na ekonomické a politické aspektyintegrace a EU zůstává slabá v oblasti za-

Tři pohledy na budoucnost spolupráce

USA a EvropyVe vztazích mezi Evropou a Spojenými státy došlo v poslední době k ur-čitému ochlazení především zásluhou konkrétních problémů, jako jsouspory o postup vůči Iráku, vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, ne-bo míry zapojení evropských spojenců USA do války s mezinárodnímterorismem. Tyto konkrétní spory jsou ovšem výsledkem obecnějšíchtrendů, které se odehrávají už několik let. V podstatě se jedná o kon-flikt mezi třemi navzájem soutěžícími koncepty mezinárodní spoluprá-ce – transatlantickou aliancí, evropskou integrací a strategickým spo-jenectvím.

JIŘÍ PEHE

31

hraniční politiky a společné obrany. Zatím-co rostoucí ekonomická síla tohoto spo-lečenství mu umožňuje, aby v některých oblastech soupeřilo se Spojenými státy,v oblasti obrany zůstává na USA závislé.Nedostatek koordinace v zahraniční politicezpůsobuje, že v různých střetech o formulo-vání politiky transatlantického společenstvívůči krizovým jevům není Evropa schopnaformulovat společné stanovisko.

Zatímco v oblasti ekonomické vystupujednes EU poměrně jednotně, v oblasti vojen-ské a zahraničněpolitické se často štěpípodle původních linií transatlantické spolu-práce. Jinými slovy: osu bezpečnostní a za-hraniční politiky transatlantického spole-čenství netvoří dohoda mezi USA a EU, alespolupráce mezi USA a Velkou Británií.Ostatní evropské země se pak k této ose při-dávají, nebo stojí vůči ní v opozici.

Ačkoliv se často tvrdí, že USA sledujípřípravy na vytvoření samostatné obrannéa zahraniční politiky EU s obavami, ve sku-tečnosti hlavním problémem v současné po-litice transatlantického světa je právě absen-ce společné obrany a zahraniční politikyEU. Zatímco v oblasti ekonomické USAspolupracují s čím dál tím více jednotnouEvropou, v oblasti bezpečnosti nemajív Evropě skutečného partnera.

NATO je sice instrumentem, který můžebýt efektivně využíván, ale rostoucí asymet-rie ve vojenské síle USA a evropských čle-nů NATO způsobuje, že je Aliance Spoje-nými státy naprosto dominována. To paksamozřejmě vytváří problémy. Jinými slo-vy: NATO, tvořené mocnými Spojenýmistáty a zbylými, vojensky nesrovnatelněslabšími evropskými členy a Kanadou, seprávě díky asymetrii moci stává v poslednídobě zdrojem konfliktů.

Nejjasněji se to projevilo během válkys terorismem po 11. září loňského roku, kdyse USA rozhodly NATO vynechat cobypartnera a raději se pustily do formovánístrategické mezinárodní aliance. Je přitomjasné, že na vině nejsou v první řadě Spoje-né státy, ale neochota Evropy investovat ví-ce do vlastní obrany a obrannou politiku ko-ordinovat v evropském měřítku, a tím jiučinit efektivnější.

Spojené státy v současnosti utrácejí naobranu více než dohromady devět evrop-ských zemí, které podle velikosti obrannýchrozpočtů za Amerikou následují. Technolo-gická propast mezi vojenskými silami USAa Evropy se neustále zvětšuje. Výsledkemtéto naprosté hegemonie USA je jejich urči-té odcizování se Evropě. Nejde jen o to, žeUSA Evropu vojensky de facto nepotřebují.Američané především mají za to, že Evropana jedné straně na Spojených státech vojen-sky parazituje ve snaze ušetřit na výdajíchna obranu, na druhé straně se nezdráhá využívat své jednotné ekonomické síly(částečně sponzorované právě tím, že jejívojenské výdaje jsou nízké) k různým eko-nomickým „válkám“ s USA.

Druhým důvodem, proč Spojené státyEvropu stále více obcházejí, je skutečnost,že v éře globální politiky, v níž světový he-

Dru-hým dopadem intenzivnějícírusko-americké spolupráce je jisté hodnoto-vé rozmělnění původní transatlantické ko-munity, která se za dobu své existence zestrategických důvodů odklonila od hodnot,na nichž vznikla, jen jednou, když přijala začlena NATO polodemokratické Turecko.

Rusko je ovšem mnohem větší sousto,a budoucnost transatlantické spolupráce takmůže do značné míry záviset na tom, zdaRusko plně přijme stejné hodnoty jako zá-padní země tohoto společenství. Pokud setak nestane, může se celý koncept transat-lantické spolupráce rozmělnit v konceptustrategického partnerství, které není posta-veno na sdílení společných hodnot, ale pře-devším na sdílených strategických zájmechmocných zemí.

Evropská unie může tomuto nežádoucí-mu trendu zabránit nejenom tím, že v blíz-ké budoucnosti vytvoří společnou obran-nou a zahraniční politiku, která budeodpovídat její ekonomické síle, ale takétím, že bude aktivně pracovat na demokra-tizaci Ruska.

Evropa může díky svému hospodářské-mu vlivu působit pozitivně na politickoutransformaci a institucionální modernizaciRuska. Pokud by v Rusku, tradičně roze-rvaném mezi prozápadní a protizápadní eli-ty, díky vstřícné evropské politice zvítězilozápadní pojetí demokracie, může se Rusko,stejně jako v minulosti jiní původní nepřá-telé transatlantické komunity demokracií –Německo nebo Itálie, – stát součástí tétokomunity. V opačném případě hrozí me-zinárodní nestabilita, protože strategicképartnerství, které není založeno na sdíle-ných hodnotách, je už svou povahou do-časné.

❍


VOLNÁ TRIBUNA

gemon, jako jsou USA, hraje prim, EU ne-ní schopna mluvit jedním, globálně srozu-mitelným jazykem. To je ovšem zásadnímproblémem při formulování srozumitel-ných evropských postojů ke krizím, k nimžby Evropa, vzhledem ke své globální eko-nomické bázi, měla zaujímat jasná stano-viska a být v rámci transatlantického spole-čenství Spojeným státům pokud možnopartnerem. Tato absence společné evropsképolitiky má též za následek, že evropskápolitika není schopna usměrňovat některépostoje Američanů, takže v americké poli-tice mohou převážit neuvážená nebo radi-kální řešení.

Výsledkem je jistá eroze transatlantickéspolupráce. Ačkoliv NATO se dále rozšiřu-je, obsahově se stalo do jisté míry prázdněj-ší, protože USA ho de facto nepotřebují.Z hlediska globálních ambic USA je proAmeriku stále důležitější spolupráce, neboalespoň koordinace s vojensky silnými a či-telnými entitami, jako jsou Rusko nebo Čí-na, navzdory tomu, že tyto země nesdílejíplně hodnoty, na nichž vzniklo právě trans-atlantické společenství.

Vytvoření Stálé rady NATO – Rusko jev tomto kontextu především mechanismempro užší spolupráci USA a Ruska. Je vyjá-dřením strategického partnerství, které me-zi oběma zeměmi vzniklo po 11. září 2001.Tento vývoj v sobě skrývá jisté nebezpečíjak pro Evropu, tak pro transatlantickouspolupráci.

Užší spolupráce USA a Ruska v rámcistrategického partnerství završeného vytvo-řením Stálé rady NATO – Rusko by totižmohla postupně vést k odsunutí evropskýchčlenů NATO na vedlejší kolej. Jinými slo-vy: evropští členové NATO by se mohli státhosty ve vlastním domě, jehož skutečnýmimajiteli by se postupně staly Rusko a USA.Evropa zde má na vybranou. Buď rychlevytvoří vlastní obrannou a zahraniční politi-ku a změní strategické partnerství dvoumocností v partnerství tří mocností, nebo sedostane do vleku.

Tyto hrozby se mohou dotýkat bezpeč-nostních zájmů NATO a vyskytnout sev oblastech bezprostředně sousedících s eu-roatlantickým prostorem. Hrozba použitíjaderných zbraní a dalších zbraní hromad-ného ničení nebyla také zcela vyloučena.Znepokojivá je zejména skutečnost, že sestále rozšiřuje okruh subjektů, které těmitozbraněmi disponují nebo usilují o jejich zís-kání, přičemž se nezřídka jedná o státy s ne-demokratickými a nestabilními režimy.Obzvláště nebezpečné je ovládnutí třeba jenmalého počtu zbraní hromadného ničeníjednotlivci či nestátními subjekty, které jsouschopné použít jaderných, chemických ne-bo biologických zbraní jako prostředkůk vydírání.

Nedůsledně realizované politické a eko-nomické změny ve státech východní a jiho-východní Evropy přinesly řadu nových pro-blémů, včetně snížení životní úrovně,oslabení prostředků státu, bujení organizo-vaného zločinu a korupce. V oblastech Za-kavkazska a Střední Asie dochází k posilo-vání náboženského a etnického napětí, kterézasahuje i některé regiony Ruska. Význam-ný, i když nepřímý vliv na evropskou můžemít také nestabilita na Blízkém východěa v severní Africe, šíření náboženského, et-nického a skupinového násilí, stejně jakodemografické trendy v těchto oblastech.Nová rizika přinášejí nebývalé komunikač-ní možnosti, které na jedné straně přispívajík obohacení kontaktů mezi kulturami, alena druhé straně otvírají prostor pro organi-zovaný zločin, obchod s narkotiky a teroris-mus. Navzdory mezinárodní snaze o koor-dinaci se tato rizika daří zvládat jenčástečně. Přistupuje k nim nebezpečí pod-vratné činnosti založené na pronikánía ochromení elektronických a informačníchsystémů.

Nezanedbatelným bezpečnostním rizi-kem je v tomto ohledu například možnostúniku či vyzrazení utajovaných skutečností.Úměrně rostoucí provázaností národníchhospodářství se zvyšuje význam rizik a hro-zeb spojených s ekonomikou a obchodem.Nevyvážené vnější ekonomické vztahy mo-hou v řadě zemí způsobit vážné hospodář-ské problémy a ohrozit stabilitu států i ce-lých regionů. Rizikem je nerovnoměrnýrozvoj rozšiřující propast mezi životní úrov-ní zemí euroatlantického regionu a omeze-né skupiny dalších vysoce rozvinutých ze-mí a státy jižní polokoule. Nadále rosteekonomická, sociální a demografická ne-rovnováha mezi těmito skupinami zemí.

Z doposud publikovaných představ vy-plývají doplňující skutečnosti, které dokres-lují bezpečnostní prostředí České republikyv letech 2004–2015.2) Lze se jistě shodnoutna tom, že budoucí konflikty asi nebudoumít podobu velkého střetu na rozsáhlémúzemí při zapojení velkého množství lid-ských a materiálních zdrojů, ale spíše lo-kální (regionální) rozsah. Více budou před-stavovat narušení vnitrostátní stability,ohrožení životů, zdraví, majetku a dalšíchhodnot zevnitř i zvenku. Hrozby od migra-ce přes kriminalitu, organizovaný zločin


VOLNÁ TRIBUNA

K hlavním úkolům Parlamentu České re-publiky náleží v této oblasti zejména schva-lování zákonů týkajících se problematikybezpečnosti státu, spolurozhodování o ori-entaci bezpečnostní politiky státu, rozhodo-vání o vyhlášení stavu ohrožení státu a vá-lečného stavu a o účasti České republikyv obranných systémech mezinárodní orga-nizace, jíž jsme členem, poskytování sou-hlasu k vyslání ozbrojených sil mimo územírepubliky a k pobytu cizích vojsk na územírepubliky.

Vztah mezi armádou a společností repre-zentovanou státem je determinován v nejo-becnější rovině především bezpečnostnímiohroženími a z nich vyplývajícími riziky,tedy pravděpodobností ozbrojeného kon-fliktu a války. Stanovit stupeň a míru bez-pečnostních ohrožení patří mezi primárníúkoly státu a jeho politické reprezentace,přičemž v demokratické společnosti je lo-gickým právem civilní veřejnosti, aby bylao těchto skutečnostech pravdivě informová-na. Je tomu tak mj. proto, že existence ar-mády je dána základními legislativními do-kumenty státu a jeho občané jako daňovípoplatníci na vojenský rozpočet přispíva-jí. Na základě historických zkušeností s ar-mádou jako mocenským nástrojem sev demokratických společnostech postupnězrodil, vytvářel, prosazoval a uplatňoval po-žadavek demokratického řízení a kontrolyarmády.

Tento požadavek má ostatně logické vy-světlení spočívající v nedůvěře a strachuz ozbrojených sil, které byly v lidských dě-jinách původci a aktéry tisíců válek, mocen-ských střetnutí a vojenských převratů, jimžse nevyhýbá ani v současnosti. V dnešnímsložitém a konfliktním světě má civilní ří-zení a kontrola armády klíčový význam, ne-boť je signifikantním znakem demokratic-kého státu. Tím významnější se stává její

budování v posttotalitních státech, zejménav bývalých členských státech Varšavskésmlouvy, kdy mnohdy nástrojem k podstat-ným mocenským změnám uvnitř bývalýchpostkomunistických zemí byla a je transfor-mace těchto armád na demokratických zá-kladech. Civilní kontrola armády musí najedné straně obsahovat civilní řízení přísluš-nými státními orgány a kontrolu jejich roz-hodnutí. Na druhé straně také závisí na po-stojích příslušníků armády k civilnímuřízení a kontrole, a to zvláště nejvyšších vo-jenských činitelů. Bez této reciprocity jeúčinnost civilní kontroly armády nemysli-telná.1)

Dne 12. března 1999 ČR vstoupila doNATO, které zůstává i po skončení studenéválky základní bezpečnostní organizacív Evropě. Nová strategická koncepceschválená washingtonským summitemNATO v dubnu 1999 nejenže potvrdila plat-nost původního poslání Aliance, kterými nadále zůstává schopnost odstrašení pří-padného agresora a společná obrana členův souladu s článkem 5 Severoatlantickésmlouvy, ale nově také mezi základní úkolyNATO zahrnula i podíl na řešení krizí v ce-lém euroatlantickém regionu a rozvoj part-nerství a spolupráce s ostatními státy.

Ačkoliv ukončení studené války přineslovýrazné snížení celkového napětí a poklesrizika celosvětové konfrontace, objevují sev současnosti nové hrozby a přetrvávají ně-které dlouhodobé problémy. Hrozbu před-stavují státy, nevládní skupiny a organizace,které nerespektují mezinárodní pořádeka pro které jsou válka, násilí a potlačovánízákladních lidských práv a svobod prostřed-kem prosazování vlastních zájmů. Význam-ný potenciál pro vznik regionálních krizívytvářejí etnické a náboženské spory, eko-nomické a sociální problémy či porušovánílidských práv uvnitř států.

Bezpečnostní systém je v naší zemi vytvářen v souladu s ústavním po-řádkem České republiky a jeho základními prvky jsou především ústavníinstituce a činitelé, to znamená prezident republiky, Parlament České re-publiky a vláda České republiky, ale dále i Bezpečnostní rada státu a jejístálé pracovní orgány. Prezident České republiky má své úřední pravo-moci z hlediska bezpečnosti státu dané Ústavou České republiky a dalšíplatnou legislativou. Je vrchním velitelem ozbrojených sil. Má zvláštní po-stavení v Bezpečnostní radě státu, neboť má právo účastnit se jejího za-sedání a vyžadovat od ní a jejích členů zprávy a projednávat otázky patří-cí do této oblasti.

Ozbrojené síly a ozbrojené sboryjako složky bezpečnostního systému ČR

IVAN JORDÁK, LIBOR NEDOROST

a terorismus mohou být vzájemně propoje-ny (ilegální obchod se zbraněmi s výroboua distribucí drog apod.). Bezpečnost protonelze nadále vnímat pouze na úrovni národ-ního státu.

Strategické bezpečnostní prostředí Českérepubliky do roku 2015 bude výrazně ovliv-něno mezinárodní a vojenskopolitickou si-tuací v České republice, v okolních státech,v Evropě a ve světě. Má rozhodující a urču-jící vliv na zachování míru, na způsobypoužití ozbrojených sil, na úroveň a kvalituvojenských příprav, realizaci a rozvoj vo-jenských schopností, na ovlivňování rozsa-hu a kvality vojenských sil států. Je vstupnía určující informací pro stanovení optimali-zované dimenze systému obrany státu v je-ho národní a koaliční rovině.3) Sledovánívývoje strategického prostředí se věnujímnohé instituce, počínaje vojenským strate-gickým zpravodajstvím, orgány ministers-tev zahraničí a diplomatických služeb jed-notlivých států, mezinárodních organizací,různých státních uskupení, novinářských,politických, výzkumných a akademickýchorgánů, institucí, organizací, nadací a jed-notlivců. Novým fenoménem masovéhopředávání relevantních, ale i neověřenýchinformací se staly televize, tisk a počítačo-vé sítě. Přímé přenosy vojenských činností,jejich okamžité komentované rozšířenéhodnocení a přesná nebo účelová dokumen-tace jsou nezanedbatelnou zbraní, která ne-jen může ovlivňovat, ale prakticky i ovliv-ňuje jak názory laické veřejnosti, takdiplomatická, politická, ale dokonce i vo-jenská rozhodnutí a činnosti.

Současné geopolitické, geoekonomic-ké, ekologické a sociální problémy neumožňují vyloučit hrozby použití vojenských sil a potenciálů, poruch jaderných elektráren, ekologickýchkatastrof a průmyslových havárií. Do-kumentují to mimo jiné i situace naBalkáně nebo nejistoty spojené s vý-vojem v dřívějším společenství nezá-vislých států ap. Skutečností zůstává,že jsou v posledních letech stále vý-znamněji uplatňovány a prosazo-vány diplomatické a ekonomické prostředky obhajoby národníchi mezinárodních zájmů před pro-středky vojenskými, jež státy pova-žují za krajní. Vojenské prostředkyvšak přesto používány jsou, např.v Kosovu, Perském zálivu, Afghá-nistánu, Čečensku atd.4)

Hlavním úkolem Organizacespojených národů pro následujícíobdobí zůstává dohled nad dodr-žováním mezinárodního mírua bezpečnosti, avšak s výrazněj-ším zaměřením na řešení míst-ních konfliktů a humanitárníchkrizí.5) Plnění tohoto úkolupředpokládá věnování větší po-zornosti nevojenským aspektůmmezinárodní bezpečnosti (ekolo-gická rizika, problémy spojenés demografickým vývojem pla-nety, masová pandemie, obchod

s drogami, mezinárodní terorismus a orga-nizovaný zločin mají nepochybnou globálnídimenzi a jsou na národní úrovni řešitel-né.6) Přestože bezpečnostní dimenze fungo-vání OSN bude nabývat na významu, nedo-jde k vytvoření vlastních ozbrojených silOSN nezávislých na státech z obavy předzasahováním do jejich vnitřních záležitostí.Bezpečnost bude stále více chápána jakobezpečnost osob, nikoliv států, a toto pojetíbude přesahovat erodující suverenitu národ-ních států v globalizujícím se světě.7)

V současné době, zejména po teroristic-kých útocích 11. září 2001 na Spojené státyamerické, se celá naše společnost zamýšlínejen nad budoucností naší armády, alei nad otázkami celkové připravenosti státuk obraně jeho demokratických hodnot. Pro-bíhající změny v mezinárodněbezpečnost-ním ovzduší, rozšíření NATO o nové členy,jeho strategie formulovaná pro 21. století,spolu s vědecko-technickým rozvojem vevojenství, probíhající proces globalizaces jeho informačními a ekonomickými dopa-dy, požadavky na vyšší profesionální při-pravenost ozbrojených sil, ale i omezenélidské a finanční zdroje jsou jednoznačnýmdůvodem pro koncepční revizi současnéhosystému obrany státu a pro jasnou perspek-tivní vizi výstavby armády – přímé, neod-dělitelné součásti společné euroatlantickébezpečnostní politiky a jejích ozbrojenýchsil.

Obranná politika České republiky vychá-zí z toho, že ČR nemá územní požadavkyvůči žádnému státu. Tyto zásady jsou v sou-ladu s cíli a zásadami Charty OSN a záro-veň představují sdílené prvky koncepce ko-lektivní obrany NATO. Severoatlantickásmlouva je základním pilířem bezpečnostiČR, neboť zavazuje členské státy reagovatna agresi proti kterémukoli z nich, jako byse jednalo o útok proti všem, a to s využi-tím nutných prostředků, včetně vojenských.Jako členský stát NATO vychází ČR při formulování obranných cílů z ustanoveníSeveroatlantické smlouvy a strategickékoncepce NATO. Přijímá závazek podílet sepolitickými a vojenskými prostředky na za-jištění svobody a bezpečnosti členskýchstátů NATO a přispívat ke stabilitě euroat-lantického prostoru, včetně účinné prevencea řešení vzniklých krizí. Činí tak pomocísdílení obrany v době míru i krizí, progra-mů partnerství a spolupráce, operací reagu-jících na krize, záchranných a humanitár-ních akcí i pomoci v postkonfliktnímobdobí.

Úkolem politiky vnitřní bezpečnosti jeformulovat a realizovat zásady směřujícík ochraně demokratických základů státu,vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádkuv České republice. Ministerstvo vnitra spo-lu s Policií ČR, společně s ozbrojenými si-lami, zpravodajskými službami, záchranný-mi sbory a havarijními službami zajišťujebezpečnost České republiky. Cílem těchtosložek zůstává zajištění ochrany životů, zdra-ví, bezpečnosti, majetku a životního pro-středí obyvatel České republiky před všemidruhy bezpečnostních hrozeb.

Důležitým úkolem bezpečnostních slo-žek je boj proti všem projevům organizo-vaného zločinu, jehož působení předsta-vuje závažné bezpečnostní riziko.Základním rysem komplexního pojetíbezpečnosti státu je propojenost a vzá-jemná závislost roviny politické, vojen-ské, hospodářské, sociální a oblastivnitřního pořádku a ochrany obyvatelpři respektování mezinárodníchsmluvních a politických principůa závazků České republiky, ÚstavyČeské republiky, Listiny základníchpráv a svobod a právního řádu Čes-ké republiky.8)

Vláda České republiky je z titulusvé funkce ústředního výkonnéhoorgánu odpovědná za funkčnostkomplexního působení celého bez-pečnostního systému státu. Rozho-duje o vyslání ozbrojených sil Čes-ké republiky mimo její územía o pobytu ozbrojených sil jinýchstátů na území České republiky(nejdéle na dobu 60 dnů) apod.9)Jako stálý pracovní orgán vládybyla ustavena Bezpečnostní radastátu zřízená ústavním zákonemo bezpečnosti České republiky č. 110/1998 Sb. Předsedou Bez-pečnostní rady státu je předsedavlády České republiky, funkci mí-stopředsedy vykonává místopřed-


VOLNÁ TRIBUNA

33

seda pro zahraniční a bezpečnostní politiku-ministr zahraničních věcí, členy jsou mí-stopředseda vlády pro hospodářskou politi-ku-ministr financí, ministr obrany, ministrvnitra a ministr bez portfeje. Jednání Radyse dále zúčastňuje guvernér České národníbanky a předseda Správy státních hmotnýchrezerv.

Zvláštní postavení zaujímá prezident re-publiky. Má právo účastnit se zasedání Ra-dy a vyžadovat relevantní zprávy. Ucelenýsystém Bezpečnostní rady státu dále tvořímeziresortní pracovní orgány: Výbor prokoordinaci zahraniční bezpečnostní politi-ky, Výbor pro obranné plánování, Výborpro civilní nouzové plánování a Ústředníkrizový štáb. Od zahájení činnosti Rady sečasto diskutovalo o otázce integrace zpravo-dajských činností do systému Rady. V prů-běhu roku 1999 bylo nejdříve přijato dočas-né řešení, kdy zástupci zpravodajskýchslužeb byli zváni na jednání výborů. Totořešení však nebylo vzhledem k potřebámRady dostačující, a to zejména při nutnostiúčinného zajišťování úkolů v oblasti infor-mační podpory důležité pro rozhodovánía výběr optimálních opatření pro řešení kri-zových situací.10) Z tohoto důvodu byl zří-zen jako pracovní orgán Rady tzv. výborpro zpravodajskou činnost za řízení místo-předsedy vlády a ministra zahraničních vě-cí. Další určitá nesystematičnost byla v ří-zení stálých pracovních orgánů Rady, a tovýboru pro koordinaci zahraniční bezpeč-nostní politiky, výboru pro obranné pláno-vání a výboru pro civilní nouzové plánová-ní, které řídili náměstci gesčních ministrů.

Na druhé straně Ústřední krizový štáb jižv té době řídil v závislosti na charakteru kri-zové situace v té době ministr obrany, neboministr vnitra. K odstranění této nesystema-tičnosti vláda dodatečně rozhodla, aby vý-bor pro koordinaci zahraniční bezpečnostnípolitiky řídil místopředseda vlády a ministrzahraničních věcí, výbor pro obranné plá-nování ministr obrany a výbor pro civilnínouzové plánování ministr vnitra.11)

Podle charakteru situace předseda vládyČR jmenuje předsedou meziresortního kri-zového štábu ministra obrany, a to zejménav případě vnějšího vojenského ohroženíČR, při plnění spojeneckých závazků v za-hraničí a při účasti ozbrojených sil ČRv mezinárodních operacích na obnovenía udržení míru, nebo ministra vnitra v pří-padě ostatních ohrožení ČR, při poskytová-ní humanitární pomoci většího rozsahu dozahraničí a při zapojení ČR do mezinárod-ních záchranných operací v případě haváriea živelních pohrom.

Základní zaměření činnosti vlády, souvi-sející se zajišťováním obrany státu, se týka-jí hodnocení bezpečnostní situace státu,především posuzování tendencí vývojemožných rizik jeho napadení. Vláda rozho-duje o přijetí odpovídajících opatření, za-dává ke zpracování zásady obranné politiky(analytické a koncepční materiály), které sevztahují k zajišťování obrany státu, a hod-notí úroveň a termíny plnění opatření sta-novených v oblasti zajišťování obrany stá-

tu jednotlivými odpovědnými subjekty. Mi-nisterstvo obrany zpracovává obrannéa strategické koncepce, především vojen-skou strategii České republiky, a koordinu-je plánovací aktivity, které souvisejí s obra-nou státu, mezi kompetentními správnímiúřady a orgány samosprávy. Ministerstvoobrany zpracovává i další koncepční mate-riály, popřípadě koordinuje jejich zpraco-vávání, pokud to vyžadují aktuální potřebystátu. Přezkušuje opatření pro přípravu mo-bilizace ozbrojených sil a prověřuje opatře-ní pro zabezpečení obrany státu.

Nezastupitelnou roli v oblasti ochrany ve-řejného pořádku a zajištění vnitřní bezpeč-nosti obyvatel má Ministerstvo vnitra ČRa Policie ČR, která plní úkoly ve věcechvnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahuvymezeném ústavními zákony, zákonya ostatními obecně závaznými předpisy.

Podle předpokladů reformy AČR dojdev resortu Ministerstva obrany ke změněsystému řízení. Aplikace zásad moderníhomanagementu, které jsou uplatňovány v ří-zení velkých civilních komerčních subjektů,je jednou z cest, jak tento proces zefektivnit.Bude realizován princip centralizovaného ří-zení a decentralizovaného výkonu. Reformaresortu Ministerstva obrany ČR bude nava-zovat na změny prováděné v současné doběve struktuře vedení resortu, které směřujík dosažení cílů modernizace státní správy naústřední úrovni a k naplnění cílového stavureformy a které povedou ke zefektivnění je-ho činnosti. Tyto připravované změny pakbudou muset být doprovázeny zásadní změ-nou přístupu ve vztahu mezi nadřízenýma podřízeným, kde je na podřízeného dele-gována společně s jasně vymezenou odpo-vědností i potřebná pravomoc a zdroje.

Ministerstvo obrany bude strukturovánojako civilní politicko-vojenský orgán, kterýbude kromě jiného zabezpečovat i strategic-kou úroveň civilního řízení armády. Budevytvořeno z občanských zaměstnanců. Vesložkách, jež budou definovat strategickéúkoly ozbrojených sil a zároveň budou říditzákladní strategické rozdělení finančníchprostředků, bude vzhledem ke specifice ně-kterých odborných funkcí výjimečně mož-no plánovat i některé funkce určené pro vo-jáky z povolání. Demokratická kontrolaarmády bude i nadále zajištěna prostřednic-tvím ústavních orgánů a orgánů, kterým tu-to kontrolu svěřuje zvláštní právní předpis.

V návaznosti na změny v řídících struktu-rách resortu Ministerstva obrany ČR dojdei k zásadní změně v organizaci a struktuřevelení na operačně-taktické úrovni. Vzhle-dem k rozsahu vyčlenění svazků a útvarůAČR do operačních aliančních uskupení,a to jak vzdušných, tak pozemních, budouzrušena stávající velitelství operačního stup-ně. Současný systém velení a řízení budezměněn, budou přesně definovány kompe-tence (odpovědnost a pravomoci) každéhostupně velení. Do řídících procesů bude dů-sledně prosazen princip odborného řízeníspojený s příslušnou odpovědností.

Návrh reformy ozbrojených sil České re-publiky směřuje ke kvalitativní změně po-

stavení armády v demokratické společnosti,ke změně její úlohy při plnění národnícha aliančních úkolů a k dosažení takové ka-pacity, která zaručí schopnost vyrovnat sese soudobými bezpečnostními riziky, a tos efektivním využitím vynaložených finanč-ních prostředků. Reforma směřuje k zabez-pečení integrace armády do společnostia k jejímu chápání jako nezbytné, prospěš-né a efektivní součásti společnosti s přesněvymezenými úkoly. Současně sleduje cílvytvořit podmínky pro perspektivní budo-vání společných mezinárodních jednotek.Reforma nebude jednorázovým krokem.Bude dlouhodobým procesem, na jehožkonci budou vytvořeny struktury disponují-cí schopnostmi po všech stránkách srovna-telnými s armádami ostatních členskýchstátů NATO a svou strukturou, výzbrojí,technikou a počtem osob odpovídající reál-ným možnostem ČR. Jedním z nástrojů re-formy ozbrojených sil České republiky byse měla stát komunikace s veřejností, kteráumožní civilní kontrolu ozbrojených sil, bu-de kultivovat vztahy s veřejností a zabezpe-čí právo veřejnosti na informace. Komuni-kace s veřejností se budou účastnit všechnysložky ozbrojených sil a bude důležitousoučástí velitelské odpovědnosti při řízeníozbrojených sil.12)

❍[email protected]@seznam.cz

1) K tomu blíže Rašek, A.: Význam civilníkontroly armády, Vojenské rozhledy 4/2001, str.47 a násl.

2) K tomu blíže Janošec, J., Frank, L.: Před-pokládané vnější bezpečnostní prostředí Českérepubliky do roku 2015, Vojenské rozhledy3/2000, str. 5.

3) Tamtéž.4) Tamtéž. 5) The United nations and the Twenty-First

Century, The Imperative for Change. Muscati-ne, The Stanley Foundation 1996. s. 3 in to Ja-nošec J., Frank L., Předpokládané vnější bez-pečnostní prostředí České republiky do roku2015, Vojenské rozhledy 3/2000, str. 15.

6) K tomu viz Khol, R. a kol.: Reforma OSNa zájmy České republiky, Ústav mezinárodníchvztahů, 1. vyd. 1998, s.15.

7) K tomu blíže Janošec, J., Frank, L.: Před-pokládané vnější bezpečnostní prostředí Českérepubliky do roku 2015, Vojenské rozhledy3/2000, str. 7.

8) K tomu např. Šesták, O., Prskavec, K.: Struktura a dosavadní činnost Bezpečnostní ra-dy státu, Vojenské rozhledy, r. 2001, č. 2, str. 22.

9) Bezpečnostní systém České republiky vy-jmenováním těchto základních prvků nekončí,neboť je dále tvořen i na úrovni krajských,okresních a obecních úřadů, s využitím bezpeč-nostních rad a krizových štábů vytvářených no-vě u těchto orgánů.



12) Reforma ozbrojených sil České republiky –cíle a principy, Vojenské rozhledy 4/2001, str. 18.

34

VOLNÁ TRIBUNA


35

RECENZE

Robert H. Johnson: Improbable dangers.U. S. Conceptions of Threats in the ColdWar and After. London 1997, 317 stran.ISBN 0-333-62522-6.

Autorem této neobyčejně kritické knihyje velice zasvěcený a povolaný odborník. R.H. Johnson se v 50. a 60. letech podílel nazpracovávání podkladů pro Národní bez-pečnostní radu USA, poté byl profesoremmezinárodních vztahů na University Golga-te a vedoucím výzkumným pracovníkemBrookings Institute. V době vydání publika-ce byl pracovníkem Asociace pro národníplánování ve Washingtonu. V úvodu svéknihy píše, že jeho hlavním cílem je postih-nout a kriticky zhodnotit dlouhodobé sklo-ny amerických politiků k přehánění hrozeb,kterým USA čelí. Svoji pracovní hypotézudokládá řadou citátů z projevů, nebo do-konce z doktrinálních dokumentů. Z nichvyvozuje, že i v budoucnosti lze očekávattzv. inflaci hrozeb. Varuje před sebeuspoko-jením a samolibostí „vítězů studené války“jakožto vlastnostmi, jež by samy mohly ge-nerovat nové hrozby. Na tom také staví ce-lou strukturu knihy.

Její první oddíl nese název „Proč jsmebyli tak úzkostliví?“. Zabývá se teorií hro-zeb, a zejména pak psychologickými zákla-dy amerického přístupu k hrozbám a sklonůk jejich přehánění či nadsazování v bezpeč-nostní politice. První kapitola podrobně ro-zebírá psychologickou stránku americkéhonáhledu na hrozby a na jejich vyhodnoco-vání. Druhá kapitola vysvětluje pronikánípsychologických postojů do praxe bezpeč-nostní politiky. Oddíl končí shrnutím, žesvět je stále chaotičtější, vymyká se kontro-le, ale Amerika nadále potřebuje nějakouhrozbu, a tak by se mohlo stát, že paranoiavůči Rusku se nakonec zaměří proti celémusvětu.

Druhý oddíl Johnsonovy knihy nese ná-zev „Báli jsme se svých spojenců stejně ja-ko svých nepřátel: Americké pojetí hrozebv evropské oblasti“. Autor se v něm zamě-řil na hodnocení americké koncepce politic-kých a vojenských hrozeb v Evropě. Ve tře-tí kapitole připomíná hlavní myšlenkovépřístupy ze samého počátku studené války,zabývá se politickými zranitelnostmi Evro-py a politicko-psychologickými hrozbamiv Evropě té doby. Na samém počátku čtvr-té kapitoly autor píše, že „základem americ-

kého pojetí sovětské hrozby od samého po-čátku studené války byla myšlenka, že So-věti spoléhají na vojenskou sílu jakožto pr-vořadý nástroj k nastolení kontroly nadspolečnostmi a ke vnucení komunistickéhouspořádání ve světě“1). Připomíná, že jižv r. 1946 Bílý dům přijal Clifford - Elseyo-vu zprávu, ve které se tvrdilo, že SSSR při-pravoval agresivní válku proti kapitalistic-kým státům, a že proto vůči sovětskýmvůdcům lze uplatňovat jedině řeč síly. Ro-bert Johnson to uvádí jako důkaz, že ame-rický přístup k hrozbám se od samého kon-ce 2. světové války zakládal na špatnémhodnocení situace, jehož výsledkem pakbyla militarizace bezpečnostní strategieUSA. Historickým zlomem se podle autorastala korejská válka v r. 1950 – dodala ob-jektivní charakter subjektivnímu pojímáníhrozby.

Kritika tohoto přístupu je obsahem pod-kapitoly nazvané „Skutečná vojenskáhrozba v Evropě“. Johnson v ní tvrdí, žeočekávání sovětského vojenského útokuvůbec neodpovídalo skutečnosti, a zdů-vodňuje to pěti hlavními argumenty. Prvníříká, že SSSR byl v té době velice vyčer-paný 2. světovou válkou. Jeho vůdcové sivždy uvědomovali ničivé účinky případnéjaderné odvety ze strany USA. Třetí argu-ment zní, že Sověti měli vždy velký strachz eskalace konfliktu a ne-smírně se obávali opaková-ní 2. světové války. DáleR. Johnson uvádí, že pocelou dobu studenéválky „konvenčnísíly NATO


Kritické hodnoceníamerického přístupuk bezpečnostnímhrozbám

byly dostatečně silné, aby mohly odolávatútoku“2). Uznává, že Varšavská smlouvaměla převahu, ale ta se omezovala pouzena kvantitu, zatímco v kvalitativních uka-zatelích bylo NATO podstatně dál. A závě-rečný argument říká, že ničivé účinky vál-ky v Evropě by v té době bývaly byly tak vážné, že by se Sovětům vůbec nevyplatilo ji podstupovat. Autor pak uza-vírá, že „i bez amerických ozbrojených silrozmístěných v západní Evropě by útokSSSR byl velmi pochybný a při jejichúčasti byl zcela nepravděpodobný“.3) Dáleautor připomíná, že po Gorbačovově ná-stupu se SSSR velmi rychle přiklonilk myšlence neútočné obrany, čímž se po-tvrdilo, že „ve skutečnosti v západní Evro-pě již dlouhou dobu žádná vážná sovětskávojenská hrozba neexistovala“.4)

Robert Johnson je zvlášť kritický k jader-né strategii USA a NATO – označuje ji zazmatenost vyplývající z toho, že vojenštístratégové byli nuceni plánovat na základěpolitické konstrukce hrozby a vydávat ji zahrozbu vojenskou. Symbolické akce muselybýt hodnoceny jako jevy skutečně vojen-skostrategického významu a politická hod-nocení jako objektivní vojenské hrozby. Topodle R. Johnsona sloužilo jako nástroj propřesvědčování politických činitelů a veřej-ného mínění. Výsledkem takového postupupak byla „mytologická strategie spočívajícína koncepci nevěrohodné odpovědi na vy-soce nepravděpodobnou hrozbu. Nevěro-hodná byla ze dvou důvodů – každé nasaze-ní jaderných zbraní by mělo sebezničujícídůsledky... Velkou ničivou silou se vyzna-čovaly i taktické jaderné zbraně, a tak by sejakékoliv vojenské operace za použití jader-ných zbraní vymkly jakékoliv kontrole.“5)

Celý třetí oddíl své knihy R. Johnsonuzavírá shrnutím, že nadsazování hrozebv době studené války mělo své vnitropoli-tické i mezinárodněpolitické zaměření. Šlopředevším o to, aby Kongres a veřejné mí-nění v USA soustavně podporovaly udržo-vání mohutných ozbrojených sil a trvalé na-

vyšování vojenských rozpočtů. Dalším cí-lem bylo zachovat bipolární strukturu Evro-py, která vytvářela příznivé podmínky proudržování zásadního vlivu USA na vývojv Evropě.6) Autor připomíná, že strategickáparita se stále pohybovala na ostří nožea SSSR nebyl schopen dosáhnout takovézměny poměru sil, která by mu dala mož-nost úderu, jímž by Američany zbavil mož-nosti zničující odpovědi na jaderné úrovni.

Ve čtvrtém oddílu se autor zabývá ame-rickým přístupem k hrozbám ve třetím svě-tě, zejména válkou v Iráku v r. 1991 a její-mi možnými důsledky pro bezpečnostnístrategii USA po skončení studené války.Dochází k závěru, že i v tomto případě bylavážně nadnesena hrozba, aby se dosáhlopodpory veřejnosti a Kongresu.7) Úspěšněpřitom nastínil, na jaké hlavní hrozby bu-dou USA upozorňovat – proliferace jader-ných zbraní, nástup nových regionálníchhegemonů hrozících tím, že USA by tamztratily kontrolu nad vývojem, narušení me-zinárodního řádu. Ve skutečnosti však pod-le něho půjde především o přístup „k naftěza rozumnou cenu“ – pokud ten bude ohro-žen, vrátí se USA k osvědčené taktice nad-sazování hrozeb.

Závěrečný pátý oddíl své knihy autor na-zval „Závěry: studená válka a vývoj po je-jím skončení“. V desáté kapitole R. Johnsonupozorňuje na vysokou cenu politiky přehá-nění hrozeb po celou dobu studené války.V ekonomické rovině šlo především o alo-kaci nadměrného množství amerických finančních, technologických a lidskýchzdrojů na potřeby národní bezpečnosti.V politické rovině se ve jménu národní bez-pečnosti omezovaly svobody, kontrolovalyse informace, trpěly se zásahy neústavníchinstitucí, pěstovala se atmosféra strachua na svět se nahlíželo přes čočky maniche-jistického vidění. Ve vojenskostrategickérovině se vymýšlely strašidelné scénářea autor připomíná zejména tři období ob-rovského budování nových arzenálů jader-ných zbraní – období prezidentů Trumana,Kennedyho a Reagana.

Jedenáctou kapitolu, která uzavírá celouknihu, autor nazval „Budoucnost: přehod-nocení národní bezpečnosti v době nepo-řádku“. V její první části autor kritizuje re-alismus, protože jeho důraz na „balance ofpower“ vydatně přispíval k přehánění hro-zeb. V této kapitole se také dočteme, že„v důsledku expanzivních sklonů k posuno-vání subjektivních hranic do stále novýchoblastí narůstal počet nových problémů…to vše pak vede k paradoxu: nárůst americ-ké síly nevedl k posílení pocitu jistoty, alespíše k rozšíření vnímaných hrozeb, kterýmje třeba naléhavě čelit“.8) Tento proces au-tor nazývá výrazem začarovaný kruh neu-stálého rozšiřování definice národní bez-pečnosti – soustavné rozšiřování záběruamerické národní bezpečnosti generuje no-vé zdroje nejistoty v americkém bezpeč-nostním perimetru a to zase vyúsťuje v jehodalší rozšiřování.

Autor dále uvádí, že zásadní změna pod-mínek současného, a zejména pak budoucí-

ho světa se odvíjí od nástupu nejrůznějšíchprotikladných sil, jimiž jsou síly řádu i ne-pořádku, integrace i fragmentace, dostředi-vého i odstředivého působení. V oblasti na-zývané „zóna nestability a konfliktů“ zazvláště nebezpečné označuje „válečnickéskupiny vedené podnikateli v oblasti násilí“– ty budou stále častěji provokovat konflik-ty ve jménu kmenových, náboženských činárodnostních identit, jejichž motivem budestvrzovat legitimitu režimů vznikajících ja-ko výsledek konfliktů či válek. Varuje i předtím, že další konflikty budou propukat kvů-li přístupu k orné půdě či ke zdrojům vody,jež jsou nezbytné pro přežití velkých masobyvatelstva zejména v rozvojových ze-mích, zvláště pak v Africe. Pokud jde o „zó-nu stability“, autor očekává, že konfliktybudou nejčastěji mít ekonomickou předur-čenost a povahu.

Pokud jde o Evropu, předpovídá autordva základní druhy hrozeb. Především tomá být hrozba nejistoty a ztráty kontrolynad vývojem mezinárodních vztahů. Za je-jího hlavního původce považuje „radikál-ně-nacionalistické režimy s agresivní za-hraniční politikou“. Druhou hrozbuodvozuje od skutečnosti, že zanikla sjedno-cující vnější hrozba, a tak se evropské státybudou snažit prosazovat své zájmy a býtméně závislé na USA. Od těch ale autoročekává, že budou o to více přehánět a nad-sazovat nespolehlivost svých západoevrop-ských spojenců.

Dále se R. Johnson zabývá hrozbami ja-derného charakteru. První z nich spojujes proliferací zbraní hromadného ničenía přitom Spojeným státům vytýká, že zveli-čují nebezpečí nelegálních a nekontrolova-ných přesunů jaderných zbraní a materiálůz Ruska do tzv. třetího světa, se kterým pod-le něho USA spojují několik scénářů jader-ných hrozeb. Autor pak tyto scénáře dělí dodvou skupin. Do první zařazuje tři velminepravděpodobné scénáře. K prvnímuz nich by mělo dojít v případě, že jadernýchzbraní by se zmocnil některý stát třetíhosvěta a použil by je k útoku proti USA. Au-tor tento scénář vyvrací argumentem, žežádný režim by nic takového neučinil, pro-tože by si byl moc dobře vědom, že odvetaby byla mnohem silnější a zcela by jej zni-čila. Podle druhého scénáře by měla udeřitnějaká teroristická organizace, která by ja-derné zbraně dostala od nějakého sponzor-ského státu a cílem by mělo být potrestatamerický lid. Autor i toto považuje za velmiproblematické. V tomto směru mu ale dalšívývoj nedal zapravdu. Po zkušenosti z 11.9. 2001 víme, že šílenství teroristů neznáhranic, a tak tento scénář nelze zcela vylou-čit. Mohl by nastat jako akt nejkrajnějšía nejbláznivější pomsty v případě, že USAby ve třetím světě uskutečnily několik kon-fliktních kroků – např. že by nadále jedno-stranně podporovaly Izrael proti Palestin-cům a zároveň s tím by uskutečnily brutálnívojenský zásah proti Iráku, aniž by bralyohled na mínění islámských zemí.

Do druhé skupiny autor řadí tři „poněkudpravděpodobnější scénáře“. Prvním z nich

by měl být útok jaderného státu proti neja-dernému – nejčastěji se hovoří o útokuKLDR na Jižní Koreu. Autor namítá, že sejedná o projekci zkušenosti s válkou z roku1950 do počátku 21. století, kdy by KLDRneměla podporu ani Ruska, ani Číny, mázcela zmrzačenou ekonomiku a navíc by simusela být vědoma zničujících důsledkůvelmi pravděpodobné odvety ze stranyUSA. Jako druhou možnost pak R. Johnsonuvádí, že k jadernému úderu by se mohl od-hodlat stát či režim, který by se dostal donaprosto zoufalé a bezvýchodné situace,v níž by šlo o jeho přežití. Tím také nazna-čuje odpovědnost toho, kdo by jej do tako-vé situace zatlačil. A jako třetí možnost autor připouští jaderný úder v důsledkutechnického nebo politického selhání, čímžpotvrzuje obavy spojované s nedostatečnos-tí mechanismů technické a politické kontro-ly jaderných zbraní v jaderných zemích tře-tího světa.

Rozbor všech scénářů autor uzavírá rea-listickým hodnocením, že „jaderné zbraněmají pro nové jaderné státy předevšímobranný význam. Malý jaderný stát můžeuvěřit, že by vůči svému nejadernému opo-nentovi mohl praktikovat jaderné vydíránía USA by přitom neměly možnost zasáh-nout“.9) A právě na tomto místě autor vy-vrací jeden z vážných mýtů, kterým je nad-sazování hrozby jaderného útoku na USA.Je málo pravděpodobné, že by se SaddámHusajn připravoval k přímému jadernémuútoku na USA. Jako mnohem pravděpodob-nější se jeví, že uvažuje téměř stejně jakoFidel Castro, když vyjádřil souhlas s Chruš-čovovým návrhem rozmístit na Kubě sovět-ské jaderné zbraně. V obou případech jader-né zbraně byly nebo jsou považovány zazáruku nenapadnutelnosti ze strany USA,za možnost, jak vlastní území přeměnitv nedotknutelnou svatyni.

Skutečné nebezpečí vyplývající z jader-ných zbraní v Iráku nebo jiném podobnémstátu je tedy jinde – stačí připomenout, žekdyby býval Saddám Husajn měl již na po-čátku 90. let jaderné zbraně, pak se asi těž-ko mohla uskutečnit operace Pouštní bouřea jemu by tak beztrestně prošla anexe Ku-vajtu. Jaderné zbraně by diktátorským regi-onálním hegemonům daly možnost agresiv-ní sanktuarizace, možnost beztrestnéhonapadání slabších států v jednotlivých re-gionech.

Vyústěním celé knihy je deset návrhů,jak by američtí politikové měli usilovato realističtější přístupy k problematicehrozeb. V první řadě by se měli postupnězbavit vžitého přesvědčení, že USA jsoustátem s jakousi výsadní odpovědností zaudržování světového uspořádání, jinakpodle autora „každé narušení hrozba toho-to uspořádání bude i hrozbou vůči americ-ké věrohodnosti“10). Dále by se USA mělyučit žít ve světě, jehož neuspořádanost sevymyká americké kontrole, „měly by sespíše přizpůsobovat mezinárodnímu pro-středí než usilovat o jeho formování“11).Třetí doporučení zní, že budoucí konfliktybudou mít především povahu civilních


RECENZE


RECENZEkonfliktů a že USA by do nich nikdy ne-měly unilateralisticky zasahovat. Navazujedoporučení, aby USA byly mimořádněopatrné při zasahování do regionálníchkonfliktů. Dále R. Johnson nabádá k velkéobezřetnosti při vytyčování nových bez-pečnostních hranic, aby z toho vyvodil od-mítavé stanovisko k rozšiřování NATO.Šesté doporučení míří k udržování dialogua otevřenosti při jednání s Ruskem a se-dmé pak k omezování výdajů na zbrojení,které by podle autora vždy měly odrážet„jasně stanovené, nikoli hypotetické hroz-by“12). Poslední tři doporučení se zaměřilana humanitární pomoc, na další snižováníjaderných arzenálů a na upřednostňovánípolitických řešení případných střetů zájmůnebo konfliktů. Své „desatero“ autor uza-vírá výzvou k „novému myšlení o hroz-bách, a zejména pak o obsahu pojmu ná-rodní bezpečnost a politiky, která by z tohoměla vyplývat“.

R. Johnson svou knihu dopsal ještě před11. 9. 2001, a dokonce i před operací Spo-jenecká síla v r. 1999. To však nijak nesni-žuje pádnost jeho argumentů ani náležitostdoporučení. Ostatně, na problematiku zá-sahů ve jménu politických ideálů do kon-fliktů identitárního charakteru na územíbývalé Jugoslávie přímo upozornil ve

svých doporučeních. Pokud jde o teroris-mus jako novou ústřední hrozbu pro USA,můžeme říci, že R. Johnson ji v obecné ro-vině předvídal – stačí připomenout závěrdruhého oddílu. V něm píše, že nadsazová-ní hrozby pocházející z tzv. třetího světanasvědčuje tomu, že USA po skončení stu-dené války postrádají velkého mezinárod-ního nepřítele a že americká paranoia se od Ruska přesune právě vůči tzv. třetímusvětu.13)

Dnes již víme, že většina autorových do-poručení – zejména pak snižování vojen-ských výdajů, nerozšiřování NATO, nejed-nat unilateralisticky – nebyla vyslyšenaa že americká bezpečnostní strategie seubírala zcela opačným směrem, takříkajícv zajetých kolejích, které Johnson tak vý-stižně popsal. To však nijak neznehodnocu-je ani Johnsonovu metodu postupu, ani ná-ležitost jeho doporučení. Teprve dalšívývoj ukáže, jaké budou výsledky strategieadministrativy vedené G. W. Bushem, kte-rá se po 11. 9. 2001 vrátila k tradici nadsa-zování hrozeb a k navyšování vojenskýchvýdajů v rozsahu srovnatelném pouze s ob-dobím prezidentů Trumana, Kennedyhoa Reagana.

Johnsonova kniha se jednoznačně zařadi-la do proudu kritických bezpečnostních stu-

dií, který od poloviny 90. let neustále sílí.Projevuje se jak v USA, tak i v Evropě – ze-jména pak ve Francii a ve Velké Británii.14)Nastiňuje mnoho otázek do seriózních úvaha diskusí, a proto si zaslouží pozornostvšech, kdo se zabývají problematikou hro-zeb na počátku 21. století.

Jan [email protected]

1) Viz: s. 70.2) Viz: s. 77.3) Viz: s. 78.4) Viz: s. 128.5) Viz: s. 81.6) Viz: s. 83.7) Viz: s. 196.8) Viz: s. 205.9) Viz: s. 231.10) Viz: s. 237.11) Viz: s. 238.12) Viz: s. 240.13) Viz: s. 48.14) Jen z poslední doby můžeme připomenout

např. Paul Rogers: Losing Control. Global Se-curity in the Twenty – first Century. Pluto Press,London 2000, 164 stran. ISBN 0 745316794.

Michael Mccgwire: The paradigm that lostits way. International Affairs 77, 4(2001), s. 777–803.

Dvě knihy k sudetoněmeckémuproblému a odsunu

Pavel Macháček, Cesta Čechů a Němců kednešku, Aventinum Praha 4, 2002, ISBN 80-7151-199-4, str. 151, cena 99 Kč.Edvard Beneš, Odsun Němců z Českoslo-venska; k vydání připravil Karel Novotný,DITA Praha, 2002,ISBN 80-85926-34-2, str. 237.

Na náš knižní trh se dostaly beze sporuv pravou chvíli dvě publikace, které umož-ní zejména generaci narozené v posled-ních šedesáti letech minulého století, abysi udělala vlastní názor na současnou pole-miku kolem tzv. Benešových dekretů. Prv-ní je od Pavla Macháčka, tajemníka Kruhuobčanů vyhnaných v roce 1938 z česko-slovenského pohraničí, a druhá od známé-ho historika Karla Novotného z UniverzityKarlovy.

První publikace se snaží mapovat vztahyČechů a Němců z historického hlediska ažpo dnešek v polemickém duchu předevšíms německými i českými autory, kteří se za-bývají tímto problémem. Autor přitom dě-kuje za připomínky, které mu dali VáclavKural, Marie L. Neudorflová, Karel Richtera Jaroslav Valenta.

Druhá kniha pak přináší výběr nekomen-tovaných vystoupení hlavy československé-ho státu během válečných a poválečných letke vztahu k sudetským Němcům a důvo-dům jejich odsunu. Předmluvu k vydání té-to knihy, která poprvé vyšla v roce 1996,napsal profesor Jan Křen. V příloze jsou zde zařazeny dokumenty Henleinovy SdP

a okupačních německých orgánů, týkajícíse tzv. konečného uspořádání českého pro-storu.

Obě publikace tak časově předběhlysborník „Rozumět dějinám“, zabývající sevývojem česko-německých vztahů na na-šem území v letech 1848–1948, vydanýz popudu ministra kultury ČR. Patří však dostejné řady a tvoří solidní základ pro čtená-ře, kteří mají zájem seznámit se s historiívzájemných vztahů obou národů, které jsoui nyní nanejvýše aktuální.

Pavel Macháček pojal knihu „CestaNěmců a Čechů ke dnešku“ ostře polemic-ky zejména proti výkladu obsaženémuv brožuře „Sudetští Němci – etnická čistka– vyhnání“, přeložené z německého origi-nálu „Die ungesühnte Vertreibung und diestaatlich sanktionirten Verbrechen an denSudetendeutschen“ autorů Gerda Kleiningaa Josefa Welkena. České vydání bylo do-provázeno textem Tomáše Halíka, Emanu-ela Mandlera a Rudolfa Kučery. Jejím po-

sláním, podle hodnocení Macháčka, bylo„šíření ideologií sudetoněmeckého lands-manšaftu (a) proto obsahuje lživá, ideolo-gicky motivovaná tvrzení“. Autor přitomupozorňuje, že byla zaplacena krnovskýmiodsunutými Němci a v desetitisícovém ná-kladu rozdávána školám. Polemiku vedetím způsobem, že na jedné straně zveřejňu-je citáty uvedené v knize a proti staví svůjvýklad průběhu dějin česko-německýchvztahů. Odmítá tvrzení, že 800 let žiliNěmci a Češi přátelsky vedle sebe a že tobyla pražská vláda, která odsouhlasila 20.září 1938 odstoupení Sudet Německu. Ma-cháček je toho názoru, že postoje sudet-ských Němců udržet si v Čechách neopráv-něné pozice, získané zejména po Bílé hoře,Hitlerovi aktivně pomohly k rozbití Česko-slovenska. Tuto svou tezi pak dokumentujeod doby osidlování Čech, přes raný středo-věk až po Bílou horu. Zvláštní pozornostpak věnuje následujícím třem stům rokůvlády Habsburků a vývoji, který vedl od

38

RECENZEprostě konec!“. Následně vybrané doku-menty z Pamětí ukazují, že bohužel Jakschnepochopil vzniklou situaci, setrvával nasvých pomnichovských pozicích. Prohla-šoval, že anulování Mnichova na jeho cí-lech nic nemění a ty vůči poválečnémuuspořádání v Československu byly nevy-jasněné. Bez ohledu na vzniklou situacinevylučoval autonomii sudetských Němcův rámci ČSR, až po připojení se k federaciutvořené z Rakouska a Bavorska. To nako-nec muselo vést k definitivnímu rozchodu,k němuž začátkem roku 1943 praktickydošlo. Beneš v dopise adresovaném Jaks-chovi jasně konstatuje, že není možno dá-le prodlužovat takovou situaci – kdo svoupřináležitost ke státu stále ještě podmiňujea „nechává si otevřeny dveře, aby v bu-doucnosti mohl hájit stanoviska jiná“.

Další část knihy je věnována dokumen-tům londýnské kanceláře prezidenta re-publiky z let 1940–1943, ze kterých vy-plývá, že již v roce 1940 Beneš vycházelz názoru, že problém sudetských Němcůbude nutno řešit jejich stěhováním. Vy-cházel přitom z poznání, že zřejmě niko-liv v celém rozsahu, a byl ochoten při-stoupit i na jistou korekturu hranica jejich sestěhováním do určitých územíČech a Moravy. Dokumenty ukazují, žese uvažovalo o různých variantách a ještěv dubnu 1943 Beneš uvažuje o možnosti,že by v ČSR mohl žít asi jeden milionNěmců s omezenými právy na jazyka nižší školství. Po půl roce dochází k zá-věru, že musí z Československa „pryč;území je naše, potřebujeme je k zabezpe-čení státu, to dokázal Mnichov, ale bezNěmců“. Následný výběr dokumentův části Zprávy a záznamy 1943–1945 do-kazuje, že definitivně o odsunu nebyloběhem války ze strany velmocí rozhodnu-to, což vyplývá i z Benešova záznamuz rozhovoru s Winstonem Churchillemz února 1945. Churchill doporučoval,„abychom sami bez dohody s velmoceminerozhodli o transferu“. Beneš v té doběbyl však pevně přesvědčen, jak vyplýváz následného dokumentu „Rozhovorys Comptonem Mackenziem v květnu1944“, že jiné řešení než odsun již není.Byl názoru, že každý sudetský Němec,který se nepostavil proti nacismu, musíihned odejít, protože jinak by vznikla tr-valá občanská válka s Čechy. Upozornil,že v rozhovorech s Churchillem, Edenemi s labouristy, Stalinem, Molotovem i Ro-oseveltem byl ujištěn, že z jejich stranyv této otázce nedojde k obtížím. Zveřej-něné výňatky z „Projevů ve Státní raděČeskoslovenské v Londýně 1940–1945“a z „Rozhlasových projevů z Londýna dovlasti 1942–1945“ ukazují vývoj tétootázky, vrcholící veřejným prohlášenímv únoru 1945, že „bude třeba připravo-vat konečné vyřešení otázky našich Něm-ců a Maďarů – neboť nová republikabude československým státem národním“.Sedm desítek stran je pak věnováno Be-nešovým projevům z let 1945 až 1947,proneseným již na československém úze-


českého národního obrození až po jeho zá-pas o rovnoprávnost s německým etnikem.Odvolává se přitom na Karla Havlíčka Borovského, který zdůrazňoval, že je život-ním zájmem Čechů žít v mocném rakous-kém císařství a na společnou výzvu čes-kých a německých spisovatelů „Osvědčenío družném soužití Čechů a Němců“. Ma-cháček dochází k názoru, že přes veškerousnahu tehdejších českých politiků o národ-ní a státoprávní vyrovnání „němečtí nacio-nalisté pokládali celé území Čech, Moravya Slezska za německé“ a tvrdě prosazova-li germanizaci. K těmto závěrům, jakoži k dalším faktům, dochází na základě stu-dia šedesáti publikací, které dokládá na závěr své knihy. Bohužel zde chybí funda-mentální práce historika Karla Kazbun-dy (1888–1982) „Otázka česko-německáv předvečer velké války“, popisující rozho-dující fázi střetnutí, ke kterému došlov předvečer první světové války a jež vedlov roce 1913 k vydání tzv. „Anenských pa-tentů“ a k rozpuštění českého zemskéhosněmu. Na základě dokumentů Kazbundajasně dokazuje, že představitelé německémenšiny došli k závěru, že své představyo nadvládě budou moci prosadit až po ví-tězné válce. Jen tak lze pochopit, jak takéMacháček zdůrazňuje, proč T. G. Masarykv 64 letech zahájil boj za samostatný státČechů a Slováků.

Mimořádná pozornost pak je věnovánav Macháčkově knize počáteční fázi vznikuČSR. Odmítá přitom tvrzení, že byla vy-hlášena „bez ohledu na německé sídelníoblasti v historických hranicích“ a že „za-řazení německých a maďarských oblastík nově vytvořené ČSR se rovnalo anexi“.Jako lživé Macháček označuje tvrzení au-torů Kleininga a Welkena, že následné prů-tahy jednání o autonomii vedly k založeníHenleinovy strany, jež nesledovala jiné cílea jen díky necitlivému postoji české vládyse celá záležitost přiostřovala. Proti tomustaví skutečnost, že již 29. října 1918 po-slanci českých Němců vyhlásili ve Vídniodtržení pohraničních oblastí, což činilotřetinu plochy zemí Koruny české. Vše pak vyvrcholilo 4. března 1919 ozbrojený-mi srážkami, při nichž bylo usmrceno 51 Němců a 4 čeští vojáci. Snaha vládyo zapojení Němců do politického života senakonec podařila v roce 1926, kdy němeč-tí ministři vstoupili do československé vlá-dy. Macháček poukazuje na to, že 3,5 mil.Němců zde mělo k dispozici rozsáhlé škol-ství včetně vysokého, německý rozhlasovývysílač, stálá divadla, desítky nakladatel-ství, šest desítek deníků, přes tři tisíce knihoven a devět politických stran. Za Be-nešova předválečného prezidentství bylpředložen návrh národního vyrovnání veprospěch českých Němců. Henleinova SdPdostala z Berlína jediný pokyn – rozbítČeskoslovensko, což se jí také podařilo. Popodepsání mnichovské dohody, jak konsta-tuje brožura německých autorů, „několikdní nato vpochodovala německá vojska doSudet a byla všude vítána s jásotem“. Prá-vě v rozhodujícím podílu sudetských Něm-

ců na rozbití a okupaci Československa,která vyústila v Heydrichovu tezi „Českézemě musí být německou zemí. Čech tu ne-má co pohledávat“, vidí Macháček pozděj-ší tragický vývoj. Ten vedl k statisícovýmčeskoslovenským obětem, rozvrácení eko-nomiky a škodám ve výši předválečných347 mld. Kč. Rozhodně proto odmítá, ženásledná opatření vůči sudetoněmeckémuobyvatelstvu, včetně odsunu potvrzenéhoPostupimskou dohodou, byla „zločinyskutkovou podstatou genocidy“, jak obsa-huje již několikráte citovaná brožura ně-meckých autorů. Závěrečná část „CestyČechů a Němců ke dnešku“ je věnovánapoválečnému vývoji vzájemných vztahůa situaci, která vznikla po listopadu 1989.Obsahuje přehled a hodnocení jednotlivýchsudetoněmeckých organizací, jakož i ně-mecké národnostní skupiny na území ČR,vzájemných vztahů mezi SRN a ČR a po-stojů politiků obou zemí. Odmítá přitomomlouvání a smiřování, „protože není po-třebné tam, kde mají sousedé zájem na vzá-jemně prospěšné spolupráci“. Pavel Ma-cháček míní, že Češi mají mnoho coodpouštět Němcům, přesto jsou ochotniudělat politickou tlustou čáru za celou mi-nulostí. Začít by se mělo jednat o činnos-tech zaměřených k vzájemnému prospě-chu, a to by měli přijmout všichni na oboustranách dnešních hranic.

Zatímco kniha „Cesta Čechů a Němcůke dnešku“ je ostře polemická, publikace„Odsun Němců z Československa“ je přís-ně faktologická. Jak zdůrazňuje Jan Křenv jejím úvodu, je při dnešním stavu histo-rických znalostí trivialitou, leč často pře-hlíženou, že toto rozhodnutí nebylo jenBenešovým. Bylo výsledkem střetu a pro-línání mnohých sil nadosobních, počínajedomácím vývojem českým i sudetským,nacistickým okupačním režimem a proti-hitlerovským odbojem a konče kombina-cemi velmocenské politiky protihitlerov-ské koalice. Právě v tom je zásluha editoratéto knihy, který pečlivým výběrem a sou-středěním Benešových postojů v plné šířiukazuje na neodvratitelnou nutnost odsu-nu, který je nyní často posuzován nikoliz pohledu poválečné situace v poloviněminulého století. Proto také zcela organic-ky prvních osmdesát stran knihy přinášívýňatky z Benešových Pamětí, vydanýchv roce 1948 a podrobně věnovaných čes-ko-sudetoněmeckému problému. Jejichautor zde dochází k závěru, že odsun byljedním z nečekaných důsledků politikyMnichova, který konečně uzavřel osudo-vou kapitolu našich národních dějin. Ještědnes musí na čtenáře dramaticky působitBenešovy argumenty, vyslovené při jedná-ní se zástupci demokraticky orientovanýchčeských Němců v čele s Wenzlem Jaks-chem v Londýně. Již v době před heydri-chiádou je upozornil, že nacistický nepřed-stavitelný teror v protektorátu vyvoláváhrozivou touhu po pomstě a kdekdo sechystá násilím se zbavit našich Němců,a to bez rozdílu a bez výjimky. Jde o „de-finitivní rozchod, jejich transfer do říše,


RECENZEmravními. Nám jsou věci známy, ale me-zinárodní veřejnosti musíme znovua znovu připomínat, že z německého oby-vatelstva v Československu bylo nejméně85 % proti nám a proti našemu státu.“K smyslu odsunu se Beneš vrací i v po-sledním zařazeném projevu z července1947. „Chceme tím dosáhnout jen toho,aby lidsky žili oni a abychom trvale lid-sky mohli žít i my. Trpká, těžká zkuše-nost nás k tomu přinutila.“

Richard [email protected]

kých Němců. Toto stanovisko znovu roz-hodně potvrdil ve svém mělnickém proje-vu 14. října 1945 s tím, že osobně podpo-ruje prohlášení vlády namířené protineodpovědným našim lidem, kteří bydobrou pověst republiky ničili při odsunudo říše, jenž musí být lidský a slušný. Be-neš, jak ukazuje citace jeho projevůz prosince 1946, se obával, že Němci mo-hou znovu nastolit otázku svého návratu,a proto „musíme hned při prvním pokusureagovat velmi rázně a musíme znovua znovu odsun odůvodňovat důvody

mí. Ještě v době, kdy zněly zbraně, jed-noznačně prohlašuje, že „náš stát budestátem národním, státem jen Čechů a Slo-váků a nikoho jiného“. Dva měsíce poskončení války vyjádřil svou vůli, abypřesun Němců z Československa se pro-váděl „organizovaným a řádným způso-bem a aby byl proveden lidsky“. Ti češtíNěmci, kteří se aktivně nepodíleli na na-cistické agitaci, budou mít na vybranou,chtějí-li zůstat nebo se vrátit do Němec-ka. Beneš přitom počítal s tím, že tak bu-de dovoleno zůstat až na půl milionu čes-

39

Rolný, I., Lacina, L.: Globalizace – etika –ekonomika, Albert, Boskovice, 2001, 1. vy-dání, 355 stran, ISBN 80-7326-000-X

Pokud bychom měli v současném světěvybrat jedno nejvíce diskutované téma, pakby horkým aspirantem na tento post bylaglobalizace. Jde o fenomén, kterým se za-bývají všechny společenské vědy od filoso-fie, přes politologii až po ekonomii. Prokaždý vědní obor však tento termín zname-ná něco jiného a společné cesty se hledajíjen velmi obtížně. Jednu z cest se pokouše-jí společně najít autoři recenzované publi-kace: Globalizace – etika – ekonomika. Prá-ce totiž obsahuje filosofický (kapitoly 1–4)a ekonomický (kapitoly 5–8) pohled na tutoproblematiku – autorem první části je filo-sof Ivo Rolný a autorem druhé části eko-nom Lubor Lacina. V úvodu recenze je nut-no poznamenat, že její autor je sámekonom, což mělo nepochybný vliv na cel-kové hodnocení knihy.

První část knihy – filosofická – k proble-matice globalizace přistupuje zejména z po-hledu podnikatelské etiky. Autor se zamýšlínad čtyřmi tématy v oddělených, ale pře-krývajících se kapitolách, které pokrývajíširoké spektrum etických, filosofickýchi ekonomických problémů. První z kapitolnese název: „Etické výzvy globálního svě-ta“. V jejím centru stojí různé pohledy naglobalizaci a s ní spojená témata. Čtenář setak dozvídá o různých náhledech na sprave-dlnost (například Rawls) a nebo o globali-zaci z různých filosofických pohledů (odKanta po Nozicku). Za zmínku stojí, že seRolný věnuje i například názorům Rumme-la, který dokládá pozitiva demokratickýchpolitických systémů. Jak je patrno, výsled-kem první části kapitoly je porovnání širo-ké škály individuálních názorů. Ke kladůmje jistě vhodné přičíst skutečnost, že tyto fi-

losofické názory jsou podávány srozumitel-nou formou. Jedna z dalších podkapitol sezabývá společenskou odpovědností v pod-nikání. Je v ní zdůrazňováno, že ideální stavspolečnosti by nastal tehdy, pokud by se:„osobní zájmy podnikatelských subjektůautomaticky kryly s celospolečenskýma obecně lidským zájmem“. V závěrečnépodkapitole se potom autor vyjadřujek ekonomické teorii a to způsobem, kterýmůže být pro ekonomy značně problema-tický.

Druhá z filosofických kapitol je zaměře-na na komunikaci v globalizovaném světě.Autor čtenáře provádí různými názory naoptimální komunikaci a zásadami etiky ko-munikace. V centru druhé podkapitoly jepotom analyzován internet jako nové médi-um a součást networkové komunikace.V konkrétní podobě se Rolný zamýšlí nadjeho klady i zápory z etického hlediska.K lepšímu pochopení dané problematikypřispívá velké množství zajímavých reál-ných příkladů.

Ve třetí kapitole autor poukazuje naobecné ekonomické problémy současnýchvyspělých zemí. Zabývá se existencí tzv.černých a šedých ekonomik, problematikouvlivu společenského mínění na ekonomicképrostředí i vývojem podnikatelské etiky.Hlavní ekonomické problémy jsou shledá-vány ve třech základních oblastech – v ko-rupci, praní špinavých peněz a v lobbingu.Korupci Rolný spojuje s aktivním a pasiv-ním uplácením i problematikou veřejnýchzakázek (vedle toho se pochopitelně dotýkái boje s korupcí v České republice). Dů-kladně je analyzována i druhá oblast – pra-ní špinavých peněz. Autor si všímá rozdíl-ného chápání této problematiky mezijednotlivými mezinárodními institucemii jednotlivými zeměmi. V otázce lobbinguje čtenář seznamován s rozdílnou situací

v této oblasti v USA a v Evropské unii. Au-tor mimo jiné poukazuje na spojitost s ko-rupcí i na obtížné stanovování hranice mezikorupcí a lobbingem.

Čtvrtá kapitola je věnována podnikatel-ské etice v mezinárodním obchodu. Mezi-národní podnikatelská etika je komplikova-ná disciplína, která se: „zabývá studiemvlivu etických hodnot, principů a standardůnejen uvnitř konkrétních národních ekono-mik, ale snaží se postihnout a hodnotit ze-jména situace, kdy dochází k jejich vzá-jemné konfrontaci“. Rolný ukazuje řadupříkladů kulturních rozdílů a z toho ply-noucích zásad pro mezinárodní obchodnístyk. Napomoci zvýšit mezinárodní ob-chodní styky by mohly i etické kodexy, sekterými jsme seznamováni v další části tex-tu. Autor se dále domnívá, že konkurenčníchování na ostří nože je již v současnémsvětovém hospodářství na ústupu, a protose, dle jeho názoru, ve větší míře prosazujekooperace mezi jednotlivými podniky.Vedle toho je věnován prostor i etice v pod-nikání, což je i v obecné poloze považová-no za komparativní výhodu. Závěrečnápodkapitola je potom věnována etickémuchování managementu, které by mělo vy-cházet z osoby manažera jako mravně vy-spělé osobnosti. Rolný se také zmiňujeo významu etiky a morálky pro týmovoupráci v podnicích a o manažerských typechpodle postoje k etice. V úplném závěru seautor dotýká i etických problémů spoje-ných s přechodem politického systémuv České republice.

Pokud první část tvoří samostatné okru-hy úvah, pak druhá je naopak vedena sna-hou o komplexní zachycení tématu globali-zace z ekonomického pohledu. Podobnějako první část je i druhá rozdělena do čtyřkapitol, ve kterých se autor zabývá jednot-livými trhy ve světovém hospodářství – tr-hem zboží, kapitálu, služeb a práce. Velmisrozumitelnou formou je podána historie,současnost i výhled zmiňovaných trhů.První ekonomická kapitola (kapitola číslo5) je věnována trhu zboží. Lacina se v prv-ním kroku koncentruje na ozřejmění vývo-je ekonomických názorů na oblast zahra-ničního obchodu od merkantilistů až poPosnera. Druhá podkapitola je věnovánahistorickému popisu vývoje integrace na tr-

Globalizace – etika– ekonomika


hu zboží. Před čtenářem se odvíjejí peripe-tie mezinárodní integrace od pozdního pa-leolitu až po současnost, dokumentovanézajímavými daty, tabulkami a grafy. Dálese autor v kapitole mimo jiné zamýšlí nadjedním z dnes často diskutovaných problé-mů a tím je vztah mezi globalizací a regio-nalizací; a také nad možným výhledem in-tegrace trhu zboží ve spojitosti s novýmitechnologiemi.

Těžiště následující (šesté) kapitoly ležív analýze mezinárodní integrace na trhu ka-pitálu. Podobně jako u integrace na trhuzboží i v případě trhu kapitálu sledujemev úvodu kapitoly spolu s autorem globaliza-ci finančních trhů v historické retrospektivěod antiky až po současnost. Zvláštní pozor-nost je věnována vývoji mezinárodního mě-nového systému (od zlatého standardu až do90. let dvacátého století), jehož dobré fun-gování podmiňuje i rozvoj mezinárodníhotrhu kapitálu. Ve druhé podkapitole jsouanalyzovány jednotlivé typy a formy přesu-nů kapitálu v současném světě. Mimo to seLacina zamýšlí nad postavením nadnárod-ních společností – nad jejich klady i záporypro fungování světového hospodářství. Po-slední z podkapitol je potom věnována pro-

cesům regionální integrace finančních trhů,se speciálním důrazem na vznik a fungová-ní měnové integrace v Evropě.

Třetí ekonomická kapitola (kapitola 7) jezaměřena na analýzu mezinárodního trhu seslužbami, který dlouhodobě nabývá na vý-znamu s tím, jak se zvyšuje úloha služebv národních ekonomikách. V první podka-pitole autor poukazuje na problém samotnédefinice termínu služeb, která není meziná-rodně ustálena a jednotlivé názory se znač-ně liší. Vedle toho je věnován prostor i růz-ným členěním služeb a příčinám odlišnéhovývoje tohoto sektoru mezi jednotlivýmivyspělými zeměmi. Závěrečná podkapitolaje zaměřena na perspektivy sektoru služebjako nejdynamičtější oblasti světového hos-podářství budoucnosti.

Poslední (ekonomická) kapitola je věno-vána migraci a pohybům pracovní síly.V první části jsou čtenáři předkládány různépřístupy k této problematice a analyzoványdopady migračních pohybů na ekonomiky.Druhá podkapitola je zaměřena na historic-ký vývoj migračních toků s důrazem naamerické hospodářství. V dalších částech seLacina zamýšlí nad motivy pro pohyby pra-covní síly, které vznikají na trhu práce jak na

straně nabídky, tak na straně poptávky.A v závěru textu jsou analyzovány vlivy mi-grace na bohatství vyspělých zemí.

Kniha se jako celek stává vhodným úvo-dem a zasvěcením do problematiky globali-zace z pohledu etiky i ekonomie. Přínos fi-losofické části spočívá v kladení otázekspojených s etikou ve světě i České republi-ce v procesu globalizace. Tato část můžebýt přínosná i pro ekonomy – pokud pomi-nou místy osobitou ekonomickou argumen-tací, pak se jim otevřou pohledy, které mo-hou jejich uvažování posunout novýmsměrem. Ekonomická část knihy je logická,komplexní a srozumitelná (a to i pro ne-ekonomy). Kniha tak může napomoci kesblížení stanovisek a přispět tak k „hledáníuniversálního hodnotového systému“. Kekladům práce je nutno přičíst i její srozumi-telnost a velké množství příkladů dokládají-cích prezentované skutečnosti. Osobněbych (jako ekonom) uvítal více konfrontač-ní přístup ze strany druhého autora, jehožčást jde zjevně svou cestou bez jakékolivsnahy reagovat na první – filosofickou –část knihy.

Libor Ží[email protected]

RECENZE

Mgr. František Bureš, nar. 1973; absol-vent soc. a kult. antropologie na ZČU v Plz-ni. Věnuje se strategickým studiím. Působíjako manažer a odborný poradce pro ob-lasti lidských zdrojů, vzdělávání a otázkyorganizační. Publikuje na téma řízení lid-ských zdrojů, alternativní vnímání reality,extremismus, terorismus a teritoriální ana-lýzy. (str. 9)

Doc. Ing. Jiří Fárek, CSc., nar. 1937; vy-studoval VŠE a pracoval na VŠE, v EUČSAV a v IPB.V roce 1966 pobýval jako Vi-siting Scholar na Indian Statistical Institutev Kalkatě. Zabývá se světovou ekonomikoua mezinárodními financemi. Je členemSvětové federace studií o budoucnosti(WFSF). V současné době vyučuje naTechnické universitě v Liberci. Člen re-dakční rady MP. (str. 23)

Mgr. Radomír Karlík, nar. 1973; v letech1994–99 studium na FF MU v Brně, v sou-časnosti student FMV VŠE v Praze (mezi-národní politika-evropská integrace). Ob-last zájmu – evropská bezpečnostnípolitika. (str. 18)

Ing. David Konecký, nar. 1977; studujemezinárodní vztahy na FMV VŠE a FSVUK, zajímá se o bezpečnostní politikua vztahy Rusko – NATO. (str. 14)

Allen Mills je profesorem politologie naWinnipegské univerzitě v kanadské provin-cii Manitoba. Je autorem práce Fool for Christ: the Political Thought of J. S. Woods-worth (1991) a spoluvydavatelem práceThe Return of Mitteleuropa: Social andEconomic Transition in Post-CommunistCentral Europe (1998). (str. 5)

Doc. PhDr. Lenka Rovná, CSc.; JeanMonnet Chair, vede katedru západoevrop-ských studií na Fakultě sociálních věd Kar-lovy University, v letech 1991 až 1995 pů-sobila jako hostující profesorka nakanadských universitách (Guelph, Bisho-p’s a Calgary), přednáší kursy evropské,britské a kanadské politiky. Z publikací(Premiérka Jejího Veličenstva, 1991, Ději-ny Kanady, 2000 a mnohé kapitoly a člán-ky s evropskou a kanadskou problemati-kou). (str. 6)

PhDr. Radek Tomáš, nar. 1973; vystudovalobor anglický jazyk na Ústavu jazyků a hu-manitních studií Univerzity Pardubice a obormezinárodní teritoriální studia – americkástudia na Fakultě sociálních věd UniverzityKarlovy. Je řešitelem jednoročního granto-vého vědeckého projektu Ministerstva za-hraničních věcí ČR na téma Náklady naobranu zemí NATO a Varšavské smlouvyv době studené války a po ní. (str. 20)

JUDr. Libor Nedorost, Ph.D. , nar. 1969;v roce 1993 promoval na Právnické fakultěMasarykovy univerzity v Brně. V současné

době pracuje jako zástupce ředitele ne-trestního odboru Nejvyššího státního za-stupitelství ČR. (str. 32)

Mgr. Ivan Jordák, nar. 1966; vystudovalPrávnickou fakultu Masarykovy univerzityv Brně. Působil v různých právnickýchfunkcích v armádě, do roku 1998 náčelníkprávní služby III. sboru taktického letectvav Hradci Králové. Od roku 1998 působí naVojenském úřadě pro právní zastupování.(str. 32)

Martina Vejlupková, nar. 1976; studuje po-litologii a překladatelstvi a tlumočnictví –angličtina na Filosofické fakultě UK a mezi-národní vztahy na Fakultě sociálních vědUK. V loňském roce byla na studijní stáživ kanadském Vancouveru, kde napsala di-plomovou práci na téma Komparace fede-rálních systémů Kanady a Austrálie (Cana-dian and Australian Federal Systems inComparative Perspective). (str. 4)

Friedrich Welsch, profesor politické vědy,Universidad Simón Bolívar, Caracas. (str. 25)

Nikolaus Werz, profesor politické vědy,Universität Rostock. (str. 25)

Libor Žídek, nar. 1972; absolvent Ekono-micko-správní fakulty MU v Brně. Od 1997vyučuje na ESF – Masarykovy univerzity –hlavní předmět: Světové hospodářství. Za-hraniční stáže – Leicester (UK), Warwick(UK). (str. 39)

AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA

ve spoluprÁci obsah 7/2002 roČnÍk xxvi str. s nadacÍ ...mezinÁrodnÍ politika 7/2002 Červen...

Documents