fra

Agite/Fra

Carlos A.

Aguilera

Teorie

o čínské

duši

fra

Carlos A. Aguilera (Havana, 1970), básník, prozaik a esejista.Na Kubě publikoval několik sbírek experimentální poezie.V současné době žije v Německu a některé texty vydává nej-dříve v německém překladu. Úryvek z knihy Teorie o čínské du-ši (Teoría del alma china, Libros del Umbral, Tlalpan 2006)byl obsažen již v antologii Zápisky z mrtvého ostrova (Fra 2007).

Carlos A. AguileraTeorie o čínské duši

4

Carlos A. AguileraTeorie o čínské dušiPřeložil Petr Zavadil

fra

Edice lidská práva a literaturaCarlos A. AguileraTeorie o čínské dušiZe španělského originálu Teoría del alma china(Libros del Umbral, Tlalpan 2006)přeložil Petr ZavadilObálka a ilustrace Martin KubátVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2009 jako svou 80. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání prvníNáklad 1000 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2009Text © Carlos A. Aguilera, 2009Translation © Petr Zavadil, 2009Author photo © Dita Grubnerová, 2009Cover & drawings © Martin Kubát, 2009ISBN 978-80-86603-86-5

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

BC007

Obsah

Teorie o čínské duši 1 11Jatka 39

Široké srdce Západu 63Teorie o čínské duši 2 91

7

… v opravdové tragédii neumírá hrdina,nýbrž chór.J. Brodskij

8

1Teorie o čínské duši 1

10

V Číně jsou silnice z bláta. Bláto je červené, a kdyžztuhne, vypadá jako hladká hliněná socha. Na pe-kingské periferii je jedna oblast, kde je bláto šedi-vé. Tomu místu se říká „okrouhlá smaltovaná ná-doba“.

Silnice jsou dlouhé. I když by se také dalo říct str-mé, úzké.

Jsou tam dva pruhy: nalevo chodci, oddělení nevi-ditelnou hranicí, kterou všichni tuší. Napravo dlouhénáklaďáky místní výroby. Pokud si někdo s autem (na-příklad s oldsmobilem z roku 1975) přeje cestovat potěchto silnicích, musí získat federální povolení týdendopředu. Jinak bude zadržen, dostane pokutu a před-vedou ho na oblastní police office. Tam mu bude ři-dičský průkaz na několik měsíců zmrazen.

Čínské silnice jsou velmi složité. Existují silnice ro-vinaté a silnice horské. První tři dny po výjezdu z Pe-kingu jsme strávili na horských silnicích. Tyhle silniceztrpčují život. Nejen kvůli neustálé strmosti, ale takékvůli mrholení, mlze a jejich nekonečnosti.

Pro Číňany je samozřejmě všechno jednodušší. Pod-le Michauxe existuje na Západě přísloví, které říká:Jedině Číňan dokáže nakreslit čáru na obzoru. Potřech dnech strávených na silnici vedoucí z centra Pe-kingu na předměstí jsem si tohle přísloví opakovalpořád dokola.

Po horských silnicích je cesta kratší. Jestliže přeshory trvá cesta z Pekingu tři dny, po rovinatých silni-cích, které jsou někdy strmější a klikatější, by to trva-lo pět dní. Jediným rozdílem je, že rovinaté silnicejsou asfaltové.

Jedna horská silnice vede na dvě nebo tři silnice ro-vinaté. Jedna z nich obvykle směřuje dopředu a pátrápo nějaké obci nebo muzeu; další směřuje dozadu

11

k nějaké planině nebo kusu zdi; další se odděluje odté první a ztrácí se ve směru x.

Podle Velkého Mongola, řidiče přiděleného fede-rálním ministerstvem kultury, se tyhle silnice, kterése protínají za nějakou citadelou, znovu napojují nahlavní rovinatou tepnu, a utvářejí tak jakéhosi hadas velkými a malými prstenci, který pokrývá celé území.

Velkým problémem na horských silnicích je bláto.Když prší, cestovat po nich je nemožné. Když neprší,vzhledem k tomu, že hlína je jemnější než v kteréko-li západní rezervaci, začíná to klouzat, a jak pro lidi,tak pro auta je nemožné pokračovat dál.

Jednoho velmi slunečného dne jsme viděli řadu de-seti nabouraných náklaďáků, které neustále podklu-zovaly a nemohly dělat nic jiného než snažit se o ně-co zapřít.

Na horských silnicích leží kameny. Ale žádné malékameny či kamenná odpočívadla. Jsou to kamenyo velikosti domů, na něž occidentalis vyleze jediněs horolezeckou výstrojí.

Na těchto místech vystupuje pro pobavení cestují-cích opičí Číňan. Muž, který jen za pomoci rukoua bez opory nohou šplhá na kameny. Když vyleze na-horu, skáče, jako by se jeho „hrdinský výkon“ už ne-měl nikdy opakovat.

Tyto kameny krášlí krajinu. Zdrsňují ji, a když je člo-věk pozoruje zblízka, smrdí olovem a kravským lej-nem. Zdálky tyto kameny vypadají jak z papundeklu.

Jestliže na Západě krajina předpokládá zeleň: širápole trávy s řekami, lagunami, horami atd., v Číně ni-koli. V Číně je krajina duchovní. Kameny se promě-ňují v bedlivé mozečky a oči nemohou odpočívat anina minutu, hlídají.

Jednou když jsme jeli z Še-süngu do Chuang-čche,viděli jsme, jak se několik lidí navzájem fackuje, sna-žili se uškrtit jeden druhého a jeden z nich běžel na

12

okraj propasti, roztáhl ruce a skočil. Pokud je známo,je tento způsob sebevraždy v republice velmi častý, ří-ká se mu vymykavý pohyb do snu.

Na horských silnicích jsou stánky se smaženkami.O tyto stánky se starají osoby, které se oblékají do ty-pických oblastních krojů a tiše si prozpěvují, zatímcostrávníci strkají prsty do sladkokyselé omáčky a cpousi to do pusy.

Stánky jsou malé. Je tam prostor pro dva lidi a střed-ně velkou litinovou plotnu na obdélníkové brikety.Když se prodavač stará o zákazníky, žena se krčí u dře-věné lavičky a pozoruje. Později odběhne nabídnoutsi-sem a hůlky perleťové barvy. Tyhle hůlky, říkají ještěpředtím, než se stáhnou do pozadí, znamenají goodlook a darují je každému, kdo je navštíví.

Proto jsou tyhle stánky oblíbené v celé republicea vypadají jeden jako druhý.

V noci se v nich rozsvěcí žárovky různých barev.

Velký Mongol

Velký Mongol je malý: přibližně metr šedesát dva,s vyvalenýma očima, žlutý, vypasený. Díky béžovémusaku a způsobu chůze vypadá jako človíček z Ozu. Jemu asi tak padesát dva let.

Na horských silnicích se velmi dobře vyhýbá nákla-ďákům a předjíždí opatrně. Když o nich mluví, říkánepřátelé – a silně svírá pěst. Na rovinatých silnicíchřídí hrozně rychle a naklání se dopředu nebo dozadupodle toho, jak je potřeba „šlehat“ fotky.

Někdy v noci, když se zastavíme v nějakém hotelu,Velký Mongol zpívá. Jde ke karaoke, v kantonštiněopakovací bedýnka, a pouští se do slaďáků: New York,New York v Sinatrově stylu nebo čínské popové balady.

14

(Jelikož ani Maki, ani já nerozumíme, raději se dívá-me na výzdobu nebo jdeme ven „konverzovat“ s lid-mi).1

Každý výstup Velkého Mongola v opakovací bedýn-ce trvá asi dvě nebo tři hodiny. Všichni se posadí ko-lem stolu a tiše se baví. Když někdo řekne vtip, ústajim roztáhne jediný výbuch smíchu, který začne náhlea ihned skončí. Pravý opak západního, protahované-ho smíchu.

Když se někdo rozhodne zpívat, zmlknou. Pozorujípódium široce otevřenýma očima a tleskají. Potomdostává singer pozvání ke stolu, nabízejí mu „dračíocas“ a dávají mu žvýkat „nebeské housenky“. Vyptá-vají se ho na rodinu a představují ho ostatním stolov-níkům pokynem hlavy. Později se všichni rozloučí.

Jelikož Velký Mongol umí písničky v angličtině, po-tlesk je dvojnásobný a neustále ho „nutí“, aby zazpívalznovu.

Když potlesk není dostatečný, Velký Mongol řídí, ja-ko by blátivé silnice měly tvrdý povrch. Zrychluje, ažto hraničí s šílenstvím, a náhle brzdí, buší do volantu,kope…

Když potlesk dostatečný je, řídí v dobré náladě, při-způsobuje se rychlosti nezbytné pro manipulaci s po-laroidem a žádá o svolení pustit rádio.

V těch dnech je hodně nápomocný. Mluví málo a vy-bírá místa, která jsou podle jeho slov ryzí fotografie.Když něco namítám, odpovídá: „Lidé ze Západu ne-znají jedinečný tah štětcem…“

Jeho způsoby jsou pomalé.

Opakovací bedýnky

Na rozdíl od Západu jsou opakovací bedýnky (chuan-si-po’ ) v Číně malé. Jenom čtyři nebo pět stolů a vel-ká televize. Zpívající si stoupne doprostřed, a když

15

skončí, sklízí ovace. Nikdo kromě lidí ze Západu senesměje.

Zaměstnanci opakovacích bedýnek jsou mladí: dív-ky od patnácti do pětadvaceti let oblečené v krátkýchčerveně kostkovaných sukních a v bílých košilkách.Žádná z nich nenosí řetízky ani náramky, jen teto-vání na horním konci pravé paže. Když je člověk chcepřivolat, musí na ně zavolat miss a lusknout prsty.Všechny si z nějakého důvodu myslí, že člověk umíanglicky a okamžitě se sbíhají, aby se pocvičily. Kdyžsi uvědomí, že host není Američan, usmějí se.

V opakovacích bedýnkách neprodávají alkoholickénápoje. Prodává se si-sem jako ve stánkách se smažen-kami a čaj z různých oblastí země.

Jeden čaj se jmenuje „dračí ocas“, další „voda z Jang-c’“, další „jarní procházka“.

„Dračí ocas“ se pije s rostlinným tukem. Podle chu-ti a návodu se připravuje s chuan-si (cukr z řepy) a do-poručuje se proti revmatickým bolestem. Vyrábí sez květů z oblasti Chuang-čche.

„Voda z Jang-c’“ se pije studená. Má granátovoubarvu a podávají ji v porcelánových nádobkách s prů-svitnými očky. Když někdo ty nádobky pozdvihne, uvi-dí, jak jsou očka měňavá a zabarvují se podle toho,jaké světlo na ně svítí. Tento čaj pochází z T’ia-jümuve střední Číně.

„Jarní procházka“ je bílý čaj. Vyrábí se z rozemle-tých klíčků guinu, keře rostoucího v Šon-čchi, a ne-chává se kvasit se skořicí, zázvorem a okvětními lístky.Pije se v celé republice a na některých místech doněho přidávají arašídový prášek, který mu zabarvíchuť. Pro jeho hustotu a pro pomalost, s jakou je tře-ba ho pít, se mu říká konverzační čaj.

16

V opakovacích bedýnkách nejsou ozdoby.Jejich stěny jsou potažené tmavým taftem podob-

ným tomu, který používají instalatéři na zabalení ná-řadí, a světla visí v ručně vyráběných lampionech, ježse vyměňují podle ročních období: červené v zimě,zelené na podzim, bílé na jaře, modré v létě.

Koncem roku se z těchto bedýnek stávají rýžové sa-lonky. Ženy se vyšňoří do tradičních krojů, které seodlišují podle etnik, a roznášejí na stoly malé talířes napůl syrovými přísadami. Potom se postaví do řadya obřadně vítají nový rok.

Toho dne je „zakázáno“ jít brzy spát.

Lampiony

V republice jsou lampiony z papíru.Jestliže na Západě se světlo skrývá pod různými

předměty, v Číně neexistují obměny. Řemeslníci vy-rábějí lampiony z rýžového, cibulového či obyčej-ného papíru a mění se pouze ideogram nebo obrá-zek.

Pro Číňana nespočívá dokonalost v neustálém vy-nalézání nových věcí, nýbrž v dosažení nejvyššíhostupně jemnosti při opakování stále stejné věci. Pro-to tohle umění provozují už celá tisíciletí.

Lampiony mohou být krychlové, kulaté, obdélníko-vé. Zvrásněné, pokud mají skončit v předsíni soukro-mého domu, nebo hladké, když mají viset v hotelo-vém salonku.

Na některých jsou krajinky: pták na větvi, kámen,most, lovecký výjev… Na jiných jsou ideogramy s po-vzbudivými vzkazy.

Vnitřek lampionů je velmi prostý: dřevěná kostraz hranatých hůlek a zvláštního lepidla, které spoju-

17

je každou hůlku s nejbližší drážkou jiné hůlky. Podvou dnech na vzduchu se kostra potáhne papírema prodá.

Dnes tohle umění kvůli úspěchu zevšednělo. Na-příklad v jednom t’ia-jümském go-go baru jsme viděliveliké, skoro metrové papírové lampiony se sado-ma-so erotickými výjevy: jeden Číňan šlehá druhého bi-čem, zatímco mu jedna žena olizuje rány a druhá muvráží do zadku robertka.

Ale obecně jsou lampiony malé a vyrábějí se s tra-dičními vzkazy: „Hodně štěstí v budoucím životě“ ne-bo „Člověk, který nevěří vlastní rodině, nebude nikdyvěřit sám sobě“.

Od počátku sedmdesátých let se tyto lampiony vy-vážejí do zahraničí.

Rovinaté silnice

Rovinaté silnice jsou široké. Křižují zemi z jedné pro-vincie do druhé a ulehčují cestování i převoz zboží.Neexistuje obec nebo město, které by nebylo na silni-cích závislé. Když je potřeba něco koupit, jde se vena zamíří se do jednoho z lokálů, které jsou na nichpostavené. Když je potřeba se pobavit, udělá se totéž.Silnice jsou potrubím hnacích sil. Řídí se po nich vevysoké rychlosti a přibrzďuje se jen tehdy, když seozve hlad nebo nuda.

Jediný problém: prodlužují cestování.Jestliže horská silnice zmenšuje vzdálenost mezi

dvěma místy, asfaltová silnice krouží kolem překážkytak dlouho, až se zachytí dalšího výjezdu a nabídnepokračování.

V republice neexistuje rovinatá silnice, která byudržela rovný směr osmdesát kilometrů. Vždycky seobjeví nějaké stoupání nebo strž, oklika nebo kle-sání.

18

Tohle udělalo z Číny jeden velký chaos, kde neu-stálé proudění aut a osob připomíná hemžení červůve shnilém zvířecím oku.

Na rovinatých silnicích čas neubíhá. Cesty jsou takdlouhé, že se vedle hotelů, kaváren, garáží, road mo-vies, buddhistických chrámů vyrojily zelené kabinkyna uvolnění napětí.

Cestující vejde do těchto kabinek (je jich přibliž-ně pět, jedna vedle druhé) a rozbíjí tvrdým míčempředměty, které se tříští na kousky a vydávají přitomzvuk podobný sklu: poháry, šálky, zrcadla, portrétyatd.

Říká se, že tenhle zvuk uvolňuje mnohem víc neždvě nebo tři hodiny spánku, a zdá se, že je to tak. Popěti dnech strávených na rovinatých silnicích a potřech na horských silnicích jsme se znovu zasmália mluvili jsme o možnostech, jež skýtá společnostplná kontrastů fotografovi, který se zajímá o „politic-kou obřadnost věcí“ a o „oblasti devastované blízkostíměst“.

Rovinaté silnice mají velmi nebezpečné zatáčky.V jedné z nich (Čuej-su–Luan-pcho) jsme byli svěd-

ky jedné z nejkomentovanějších bouraček v republi-ce: dva nákladní fiaty proti sobě, osm mrtvých, uza-vření silnice na šest hodin.

Podle úřadů byla těla posádky opakovaně gilotino-vána a z obou dětí, které ve fiatech jely, se našla jenjedna noha a kusy trupu.

V této oblasti (Jižní zatáčka v Luan-pcho) je krajinavelmi vyprahlá. Obrovské lány země na jednu i nadruhou stranu, spálené stromy, mor.

Na jiných místech ne. Na jiných místech jsou v dál-

19

ce vidět vesnice nebo venkované mezi políčky rýže ne-bo hory nebo zbytky velké zdi Chu. Ale v téhle oblas-ti: skvrny od krve a neustálé bouračky, kosti.

Nejkrásnější krajinou, jakou jsme viděli na rovina-tých silnicích, byla jedna kavárna: napůl americké-ho typu, napůl tradiční restaurace obklopená krava-mi a širou pastvinou s koryty na vodu.

Jak nám sdělili, majitel kavárny je zároveň majite-lem krav a každé ráno je vyhání na pastvu za obcho-dem, kde zůstávají až do večera, kdy si je vyzvednea nažene je do jednoho domku.

V republice totiž zvířata podléhají přísné kontrole.Majitelé krav, většinou zároveň majitelé obchodů,

najímají oblastní pořádkové síly (chuan-su), aby za-bránili nelegálnímu pašování a lhostejnému vybíjenízvířat. Tohle udělalo z chuan-su účinnou pořádkovoumašinérii, která má povolení volně se pohybovat pooblasti a dohlížet na všechny vesnice bez výjimky. Je-nom na úseku Chuan-čche–T’ü-jung-tchaj nás pro-hledávali desetkrát.

Když cizinec dorazí do nějaké vesnice, není nic při-rozenějšího, než že se mu místní lidé snaží prodatmalé rytiny Buddhy nebo sošky z falešné slonovinypředstavující bohyni Čao Tcha, jak se vztyčenými pa-žemi skrápí pole deštěm.

Za účelem tohoto prodeje staví na prahy svých do-mů stoly a okrové stany s anglickými nápisy, zapalujísantalové dřevo, přecházejí z místa na místo a vyzýva-jí zákazníka, aby si všiml „harmonie ve tváři Buddhy,Čao Tcha nebo Mo Lao Čua“. Pokud se zákazník roz-hodne, musí jen natáhnout ruku a říct s napůl za-vřenými ústy é ; okamžitě mu uloží výjev do krabičkya s úklonem hlavy mu ho podají.

Rytina Buddhy může stát nanejvýš sedmdesát cen-tů.

22

fra.cz

Co

ver

© M

arti

n K

ub

át,

2009

Carlos A. Aguilera (1970) patří k nejmladší gene-raci kubánských autorů, spoluzakládal a přispívaldo časopisu Diáspora(s) až do jeho zákazu. Nynípobývá v německém exilu. Teorie o čínské duši jejeho zatím poslední knihou, jež vyšla roku 2007v Mexiku. Popis cesty po komunistické Číně je je-dinečnou mystifikací, která se bohužel v mnohémblíží pravdě. I když o to autor ani neusiloval.

Photo © Dita Grubnerová, 2009