Download - BAROKNÍ SLAVNOSTI A EFEMÉRNÍ ARCHITEKTURA
BAROKNÍ SLAVNOSTI A EFEMÉRNÍ ARCHITEKTURA
Jedním z důvodů, proč se dnes období baroka často označuje jako období první masové
kultury, jsou bezesporu monumentální barokní slavnosti, které se snad poprvé v historii
týkaly řady společenských vrstev, včetně široké masy prostých venkovanů. V katolické
církvi, která již znovu popadla dech po reformačních snahách renesance, toho bylo hodně
co slavit. Ať už se jednalo o liturgické oslavy základních katolických svátků (Vánoce,
Velikonoce, svátky světců) nebo další festivity spojené s životem církve (kanonizaci
světců a přenos jejich ostatků, prosebná či děkovná procesí, poutě na slavná poutní místa,
položení základního kamene nebo vysvěcení sakrální architektury, svěcení a primice
kněží, vjezdy a pohřby olomouckých biskupů, zádušní obřady za zemřelé papeže nebo
korunovace zázračných obrazů), stávaly se tyto vítanou pracovní příležitostí pro domácí
malíře, architekty, hudebníky i řemeslníky; zakázkou občas nepohrdl ani cizí umělec.
Slavnosti doprovázely všechny významné události v životě barokního člověka a celé
společnosti. I když církevní slavnosti jasně dominovaly, oslavovaly se samozřejmě také
důležité světské události, ke kterým rozhodně patřily sňatky následníků trůnu, korunovace
a pohřby panovníků či válečná vítězství a uzavření míru.
K největším takovýmto událostem patřily v Čechách oslavy beatifikace (1721)
a kanonizace sv. Jana Nepomuckého v Praze (1729), na Moravě pak korunovace
milostného obrazu Panny Marie na Svatém kopečku u Olomouce 21. září 1732
a korunovace milostného mariánského obrazu Černé Matky Boží 10. května 1736.
Slavnosti se protahovaly na celý týden, kdy se bez přestání zpovídalo, sloužily se mše
a prováděly litanie či nešpory. Z podaných hostií také můžeme usuzovat, kolik se té které
festivity mohlo zúčastnit věřících. Při slavnosti kanonizace sv. Jana Nepomuckého se
každý den v katedrále sv. Víta sloužilo přes 400 mší svatých a celkově bylo za osm dní
konání oslav podáno přes 200 000 svatých přijímání. Na Svatém kopečku v celkovém
počtu mší dokonce několikanásobně předběhly Prahu - při oslavách korunovace
milostného obrazu Panny Marie se konalo každý den více než sto mší s neuvěřitelným
celkovým počtem 1650. Množství poutníků určitě předčilo i soudobá očekávání, podle
počtu podaných hostií jich mohlo být kolem sto tisíc.
Pro nás ve 21. století musí být velice těžké si představit, co každý jednotlivý věřící při
takové slavnosti prožíval. Nejen že sdílel společné hodnoty s davem lidí, ve kterém se
nacházel, ale na rozdíl od nás věřil, že tyto hodnoty jsou univerzálně platné. Kdo chce
dnes zažít jenom odlesk této hromadné pospolitosti, může jít skandovat na sportovní
utkání, do protestního pochodu nebo na hudební festival. To však skončí a člověk se vrátí
do světa, kde si relativizujeme i půdu pod nohama. S jednou skupinou teď splynul,
ve druhé bude zítra za blázna. Barokního člověka se toto kruté probuzení netýkalo. Co
bylo svaté jemu, bylo svaté i sousedovi a celému světu. Na slavnost přišel s procesím lidí
ze své farnosti, byl vítán hlaholem trub a zvoněním zvonů, vstoupil do prostoru
ohraničeného slavnostními konstrukcemi a musel si připadat jako ve snu, když poslouchal
hudbu, kterou si doma sám produkovat ani reprodukovat nemohl. Zážitky si pak odnášel
do svého prostředí a jako součást lidové kultury je prožíval znovu a znovu.
O tom, jak skutečně vypadala tato efemérní architektura postavená pro potěchu a úžas
všech přítomných věřících, se dovídáme nejen z nadšených popisů v kronikách, ale také
z dobových návrhů, kreseb a grafik. Z rozměrných konstrukcí a jejich zdobení se toho
díky povětrnostním podmínkám do dnešních dnů mnoho nedochovalo. Krása efemérní
architektury pomíjela opravdu rychle.
Základem této architektury byla u většiny slavností rozměrná triumfální brána postavená
těsně před průčelím kostela, ve kterém se odehrávala hlavní část slavnosti (svěcení,
korunovace, apod.). Nosným základem bylo dřevěné lešení, na které pak se pak zavěsily
obrazy, emblémy, látky a další zdobení, stejně tak jako u příchozí vstupní brány, která
prostor upravený pro celou slavnost otevírala. Obě brány spojovala cesta lemovaná
chvojím, sochami a dalšími emblematy. Na ideovém konceptu této prchavé krásy se
podíleli obvykle sami organizátoři, v případě svatokopeckých slavností to byl hradiský
podpřevor Vavřinec Kayser, u brněnských slavností se o to staral také
podpřevor - Hyacint Czuppa. Umělci objednaní pro výtvarný návrh celé efemérní
architektury, kteří již s pořadateli dlouhodobě spolupracovali, byli jistě rádi za každou
další podobnou zakázku. Vždyť nepracovali jenom ke slávě Boží, ale dosti také ke slávě
své.
Původní návrhy se ale nejednou dodatečně upravovaly v souvislosti s konstrukčními
a technickými podmínkami celé stavby. To byl případ triumfální brány před průčelím
kostela sv. Tomáše v Brně podle návrhu Františka Řehoře Ignáce Ecksteina. Celá stavba
byla docela konstrukčně náročná - z části pro to, že na ni mělo být zavěšeno několik
obrazů včetně kopie korunovaného obrazu a portrétu papeže, a z části pro to, aby mohla
poskytnout vyvýšené místo pro hudbu nebo kazatele. Eckstein navrhoval také malou
triumfální bránu před prelaturou kláštera augustiniánů u sv. Tomáše v Brně k té samé
slavnosti. Všechny tyto brány byly vzhledem ke své jednorázovosti dosti mohutné
a vysoké: vstupní brána u Svatého kopečku měřila v přepočtu na naše míry kolem
pětadvaceti metrů, triumfální brána tamtéž dokonce kolem pětatřiceti metrů. Ecksteinova
již zmíněná triumfální brána v Brně sahala do výšky přibližně šestačtyřiceti metrů,
na šířku pak měřila zhruba čtyřiatřicet metrů.
Co se týká kompletní dočasné architektury postavené k účelům slavnosti, nezůstávalo
jenom při branách. Spojnicí mezi vstupní branou a samotným chrámem tvořily často
dlouhé cesty zdobené chvojím, obelisky či vázami s plameny. Takováto cesta vytvořená
z podle dobového soudu zdařile naaranžovaných borových větví, měřila na Svatém
Kopečku více jak půl kilometru. Byla zdobena pětadvaceti korunovanými monogramy
jména Maria, a stem obelisků (počet obelisků měl připomínat stoleté výročí nalezení
milostného obrazu Panny Marie, které se slavilo ve dnech předcházejících samotné
korunovaci). Na volném prostranství před chrámem bylo navíc vystavěno jméno Maria
vysoké kolem dvanácti metrů, v noci ozářené stovkami lamp.
K oslavám korunovace milostného mariánského obrazu Černé Matky Boží v Brně byla též
postavena na blíže neurčeném místě speciální sloupová architektura, u které nechali
brněnští radní provézt v neděli 13. května a potom ještě ke konci oslav 18. května
ohňostroj. Stavba byla zřejmě postavena právě k účelu ohňostroje, který měl postupně
ozařovat nápisy a obrazy z jejího zdobení.
Podobných, i když v rozsahu menších slavností se v době barokní odehrávalo na území
Moravy a Čech bezpočet. Patřilo k nim např. také pětistéleté výročí nalezení milostné
sochy Panny Marie Vranovské v září roku 1740, kvůli které se přistoupilo též k rozsáhlé
rekonstrukci interiéru kostela, nebo slavnost uspořádaná ke stoletému výročí přenesení
zázračného obrazu Panny Marie Rušánské (Ruské) do Jičína.
Pokud se objevují názory, že fresky sixtinské kaple byly první velkou reklamou na Boha
a na jeho skvělost, jak bychom se pak měli dívat na barokní slavnosti? Z tohoto úhlu
pohledu se zdají být velice kultivovanou, ve všech ohledech uměleckou a působivou
dobovou propagandou. Jana Oppeltová má však pro tento fenomén ještě přiléhavější
a hlavně poetičtější pojmenování: kolektivní sen.1
POUŽITÁ LITERATURA: KROUPA, Jiří. V zrcadle stínů: Morava v době baroka, 1670-1790. 1. vyd. Brno: Moravská galerie, 2002, 382 s. ISBN 8070271213.
ROYT, Jan. Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Vyd. 1. V Praze: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 1999, 362 s. ISBN 8071846627.
VLNAS, Vít. Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století : V Praze: Pro Národní galerii v Praze realizovalo nakl. Paseka, 2001, 354 s. ISBN 8070352582.
1 OPPELTOVÁ, Jana. Barokní slavnosti a efemérní architektura. In: VLNAS, Vít. Sláva barokní Čechie. Praha: Paseka, 2001.