BAROKNÍ SLAVNOSTI A EFEMÉRNÍ ARCHITEKTURA

Jedním z důvodů, proč se dnes období baroka často označuje jako období první masové

kultury, jsou bezesporu monumentální barokní slavnosti, které se snad poprvé v historii

týkaly řady společenských vrstev, včetně široké masy prostých venkovanů. V katolické

církvi, která již znovu popadla dech po reformačních snahách renesance, toho bylo hodně

co slavit. Ať už se jednalo o liturgické oslavy základních katolických svátků (Vánoce,

Velikonoce, svátky světců) nebo další festivity spojené s životem církve (kanonizaci

světců a přenos jejich ostatků, prosebná či děkovná procesí, poutě na slavná poutní místa,

položení základního kamene nebo vysvěcení sakrální architektury, svěcení a primice

kněží, vjezdy a pohřby olomouckých biskupů, zádušní obřady za zemřelé papeže nebo

korunovace zázračných obrazů), stávaly se tyto vítanou pracovní příležitostí pro domácí

malíře, architekty, hudebníky i řemeslníky; zakázkou občas nepohrdl ani cizí umělec.

Slavnosti doprovázely všechny významné události v životě barokního člověka a celé

společnosti. I když církevní slavnosti jasně dominovaly, oslavovaly se samozřejmě také

důležité světské události, ke kterým rozhodně patřily sňatky následníků trůnu, korunovace

a pohřby panovníků či válečná vítězství a uzavření míru.

K největším takovýmto událostem patřily v Čechách oslavy beatifikace (1721)

a kanonizace sv. Jana Nepomuckého v Praze (1729), na Moravě pak korunovace

milostného obrazu Panny Marie na Svatém kopečku u Olomouce 21. září 1732

a korunovace milostného mariánského obrazu Černé Matky Boží 10. května 1736.

Slavnosti se protahovaly na celý týden, kdy se bez přestání zpovídalo, sloužily se mše

a prováděly litanie či nešpory. Z podaných hostií také můžeme usuzovat, kolik se té které

festivity mohlo zúčastnit věřících. Při slavnosti kanonizace sv. Jana Nepomuckého se

každý den v katedrále sv. Víta sloužilo přes 400 mší svatých a celkově bylo za osm dní

konání oslav podáno přes 200 000 svatých přijímání. Na Svatém kopečku v celkovém

počtu mší dokonce několikanásobně předběhly Prahu - při oslavách korunovace

milostného obrazu Panny Marie se konalo každý den více než sto mší s neuvěřitelným

celkovým počtem 1650. Množství poutníků určitě předčilo i soudobá očekávání, podle

počtu podaných hostií jich mohlo být kolem sto tisíc.

Pro nás ve 21. století musí být velice těžké si představit, co každý jednotlivý věřící při

takové slavnosti prožíval. Nejen že sdílel společné hodnoty s davem lidí, ve kterém se

nacházel, ale na rozdíl od nás věřil, že tyto hodnoty jsou univerzálně platné. Kdo chce

dnes zažít jenom odlesk této hromadné pospolitosti, může jít skandovat na sportovní

utkání, do protestního pochodu nebo na hudební festival. To však skončí a člověk se vrátí

do světa, kde si relativizujeme i půdu pod nohama. S jednou skupinou teď splynul,

ve druhé bude zítra za blázna. Barokního člověka se toto kruté probuzení netýkalo. Co

bylo svaté jemu, bylo svaté i sousedovi a celému světu. Na slavnost přišel s procesím lidí

ze své farnosti, byl vítán hlaholem trub a zvoněním zvonů, vstoupil do prostoru

ohraničeného slavnostními konstrukcemi a musel si připadat jako ve snu, když poslouchal

hudbu, kterou si doma sám produkovat ani reprodukovat nemohl. Zážitky si pak odnášel

do svého prostředí a jako součást lidové kultury je prožíval znovu a znovu.

O tom, jak skutečně vypadala tato efemérní architektura postavená pro potěchu a úžas

všech přítomných věřících, se dovídáme nejen z nadšených popisů v kronikách, ale také

z dobových návrhů, kreseb a grafik. Z rozměrných konstrukcí a jejich zdobení se toho

díky povětrnostním podmínkám do dnešních dnů mnoho nedochovalo. Krása efemérní

architektury pomíjela opravdu rychle.

Základem této architektury byla u většiny slavností rozměrná triumfální brána postavená

těsně před průčelím kostela, ve kterém se odehrávala hlavní část slavnosti (svěcení,

korunovace, apod.). Nosným základem bylo dřevěné lešení, na které pak se pak zavěsily

obrazy, emblémy, látky a další zdobení, stejně tak jako u příchozí vstupní brány, která

prostor upravený pro celou slavnost otevírala. Obě brány spojovala cesta lemovaná

chvojím, sochami a dalšími emblematy. Na ideovém konceptu této prchavé krásy se

podíleli obvykle sami organizátoři, v případě svatokopeckých slavností to byl hradiský

podpřevor Vavřinec Kayser, u brněnských slavností se o to staral také

podpřevor - Hyacint Czuppa. Umělci objednaní pro výtvarný návrh celé efemérní

architektury, kteří již s pořadateli dlouhodobě spolupracovali, byli jistě rádi za každou

další podobnou zakázku. Vždyť nepracovali jenom ke slávě Boží, ale dosti také ke slávě

své.

Původní návrhy se ale nejednou dodatečně upravovaly v souvislosti s konstrukčními

a technickými podmínkami celé stavby. To byl případ triumfální brány před průčelím

kostela sv. Tomáše v Brně podle návrhu Františka Řehoře Ignáce Ecksteina. Celá stavba

byla docela konstrukčně náročná - z části pro to, že na ni mělo být zavěšeno několik

obrazů včetně kopie korunovaného obrazu a portrétu papeže, a z části pro to, aby mohla

poskytnout vyvýšené místo pro hudbu nebo kazatele. Eckstein navrhoval také malou

triumfální bránu před prelaturou kláštera augustiniánů u sv. Tomáše v Brně k té samé

slavnosti. Všechny tyto brány byly vzhledem ke své jednorázovosti dosti mohutné

a vysoké: vstupní brána u Svatého kopečku měřila v přepočtu na naše míry kolem

pětadvaceti metrů, triumfální brána tamtéž dokonce kolem pětatřiceti metrů. Ecksteinova

již zmíněná triumfální brána v Brně sahala do výšky přibližně šestačtyřiceti metrů,

na šířku pak měřila zhruba čtyřiatřicet metrů.

Co se týká kompletní dočasné architektury postavené k účelům slavnosti, nezůstávalo

jenom při branách. Spojnicí mezi vstupní branou a samotným chrámem tvořily často

dlouhé cesty zdobené chvojím, obelisky či vázami s plameny. Takováto cesta vytvořená

z podle dobového soudu zdařile naaranžovaných borových větví, měřila na Svatém

Kopečku více jak půl kilometru. Byla zdobena pětadvaceti korunovanými monogramy

jména Maria, a stem obelisků (počet obelisků měl připomínat stoleté výročí nalezení

milostného obrazu Panny Marie, které se slavilo ve dnech předcházejících samotné

korunovaci). Na volném prostranství před chrámem bylo navíc vystavěno jméno Maria

vysoké kolem dvanácti metrů, v noci ozářené stovkami lamp.

K oslavám korunovace milostného mariánského obrazu Černé Matky Boží v Brně byla též

postavena na blíže neurčeném místě speciální sloupová architektura, u které nechali

brněnští radní provézt v neděli 13. května a potom ještě ke konci oslav 18. května

ohňostroj. Stavba byla zřejmě postavena právě k účelu ohňostroje, který měl postupně

ozařovat nápisy a obrazy z jejího zdobení.

Podobných, i když v rozsahu menších slavností se v době barokní odehrávalo na území

Moravy a Čech bezpočet. Patřilo k nim např. také pětistéleté výročí nalezení milostné

sochy Panny Marie Vranovské v září roku 1740, kvůli které se přistoupilo též k rozsáhlé

rekonstrukci interiéru kostela, nebo slavnost uspořádaná ke stoletému výročí přenesení

zázračného obrazu Panny Marie Rušánské (Ruské) do Jičína.

Pokud se objevují názory, že fresky sixtinské kaple byly první velkou reklamou na Boha

a na jeho skvělost, jak bychom se pak měli dívat na barokní slavnosti? Z tohoto úhlu

pohledu se zdají být velice kultivovanou, ve všech ohledech uměleckou a působivou

dobovou propagandou. Jana Oppeltová má však pro tento fenomén ještě přiléhavější

a hlavně poetičtější pojmenování: kolektivní sen.1

POUŽITÁ LITERATURA: KROUPA, Jiří. V zrcadle stínů: Morava v době baroka, 1670-1790. 1. vyd. Brno: Moravská galerie, 2002, 382 s. ISBN 8070271213.

ROYT, Jan. Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Vyd. 1. V Praze: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 1999, 362 s. ISBN 8071846627.

VLNAS, Vít. Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století : V Praze: Pro Národní galerii v Praze realizovalo nakl. Paseka, 2001, 354 s. ISBN 8070352582.

1 OPPELTOVÁ, Jana. Barokní slavnosti a efemérní architektura. In: VLNAS, Vít. Sláva barokní Čechie. Praha: Paseka, 2001.