Větrné mlýnyGustav ErhartPoezie

Větrné mlýny

Gustav Erhart Poezie —————

Gustav Erhart

Poezie

Kniha vychází s laskavou podporou

Ministerstva kultury ČR

Texty © Gustav Erhart, 2015

Editor & komentář © Radim Kopáč, 2015

Předmluva © Aleš Haman, 2015

Frontispis © Jindřich Herbrych, 2013

Fotografi e autora © Jaroslava Šnajberková, 2010

© Větrné mlýny, 2015

Procházka básnickými ambity —————

15

Soubor básnického díla Gustava Erharta (1951),rámovaný roky 1968—2013, připomíná poleprotkané řadou stop, které odkazují k utkvělýmzdrojům inspirace. Spíše však připomíná procházkubarokními klášterními ambity. Pokusíme-li sety stopy číst, zabloudíme-li do mozaiky chodeb,dostáváme se do světa čisté poezie, připomínající velké tvůrce od Stéphana Mallarméa třeba po Paula Celana. Nejde však jen o stopy autorů světových; z domácích zaujmou především odkazy, které svědčí o plodném setkání autora s tvorbou „velkéhoosamělce“ v české poezii, jakým byl Vladimír Holan.Dokazují to jednak motta používající cizojazyčných(většinou latinských) citátů, citátů biblických,jakož i odkazů k neobvyklým, zapomenutým nebocizokrajně působícím slovům či slovním novotvarům, které textu dodávají rysy magického zaříkání. Tímpřipomíná Erhart jiného současného „klasika“, Karla Šiktance, pro něhož jsou také podobné postupy příznačné (zvláště přerušovaná větná konstrukce a vyšinutí z vazby vytvářející dojem zadrhávající řeči).

To jsou rysy, které dodávají Erhartovým veršůmpunc jistého jazykového násilnictví, které ovšemčasto přechází do roviny refl exí. Ty zhusta nabývají

16

zřetelných rysů skeptické deziluze, jež místy působí až dojmem krutě strohých úvah takového Viktora Dyka: „Jednovteřinová pokolení lidská / střídající se rychleji / než sama Zbytečnost / jim oči stačí zatlačit“ („Veritas fi lia temporis“). Ze zhuštěnéhoprostoru textu vysvítá, jaké množství stylových stopv sobě Erhartovy básně koncentrují; najdeme tu dále též momenty halasovské i třeba reynkovské. Aby nedošlo k omylu: Zmíněné odkazy nemají býtpříznakem nějakého autorova eklekticismu. Jenom naznačují, jakou rozmanitost poetických stop v sobětento básnický soubor soustřeďuje.

Gustav Erhart zřejmě patří k básnickým typům, které bývají označovány etiketou „poeta doctus“. Jeautorem zasaženým religiozitou a mýtem, tvůrcempoučeným tradicí českého básnictví i kulturou nashromážděnou za tisíciletí. Poučenost však nijak neubírá na emotivní působivosti jeho textů.Naopak – mnohde čtenáře zarazí náhlý ironický zlom, kterým některé básně končí a který jim dodáváráz modernosti (viz například „Zklamání“); touto dráždivou kontrastností se přibližují některá číslapostupům surrealistů (mj. „Maristella“). Řada textůnezapře duchovní nadhled nad obecnou lidskou situací („Prizmatem zděděného smutku“ aj.). Někdy

17

otevřeně zazní myšlenky příbuzné úvahám barokních spirituálních básníků, jako: „Bůh stále sní / a je-lio sny oloupen / procitá člověk / a o Bohu snít začíná“ („Circulus vitiosus“). Pro změnu barokní náboženskézpěvy připomene exaltovaná poloha Erhartových veršů v básni „Procitnutí“; báseň „Remanence“ pak navazuje přímo na biblický příběh z Káně galilejské. A barokizující je i despekt k životu vezdejšímu, přítomný například v textu „Našinec“.

Spirituální zaměření výrazně sílí ve sbírce Podél

Pyrifl egethónu, kterou autor věnoval Raineru Marii Rilkovi; viz báseň „Blasfémie“, která nabýváaž středověkého kazatelského tónu: „Do hříchupohříženi / na kůl naraženi // Jako by sama / BázeňBoží / přestala už se o nás / strachovat.“ Básníkůvsubjekt se ale nevyčerpává jen v ryze spirituálně meditativní podobě, je třeba si povšimnouti jemně naznačené poezie milostného ladění (mj. „Arcanum“). Erhartův vztah k tělesné lásce je nicméně relativizující, jak ukazují básně „Osud“ nebo „Milenci“ („Růžové ryby / vzhůru břichem / soulož stínů / zítra podsvětních // Katu širočinu /brousil ďáblův / smích“). Stejně tak některé textypřekonávají myšlenkovou ilustrativnost a daří se jimzachytit náladu okamžiku, jako v básni „Pavučinami

18

paměti zachycené“. Jindy stačí pouhé čtyřverší, aby básník dosáhl zamýšleného účinku okamžitéhodojmu: „Trávy na opuštěných pastvinách / zalehlév žlutohnědé aqua regia / den krátící se na vlasoběšence // Pršet teprve začíná“ („Tempestas“).

Závěr přítomného souboru, respektive jehodruhou, dosud knižně nepublikovanou část, tvoří básně dalo by se říci „kuběnovského“ ražení. Dostaly souhrnný název Smutné fablio (přepisfrancouzského „fabliau“). Jsou to delší skladbypsané čtyřstopými daktylotrochejskými veršiurychlujícími spád textu, které nesou jakésiepizodické zárodky dějů hrnoucích se v prouduasociací dokládajících tragickou vizi světa: „Kopeš jámy / sbíráš krámy / avšak marně / drahokamy /hledáš v hlušině / Dávné klamy / zaschlé šrámy / prorůstají do kostí / skřeta šaška / zašeptán /sviní kviknutí…“ V básních vybraných z rukopisůdatovaných první polovinou sedmdesátých letse pak setkáváme opět s motivy umírání, chladua krvavé ironie: „Pozdrav z onoho světa / vráskyna listí / O měkké náruči / země / spolehlivě / ujistí“(„Při pozorném pohledu“). V ediční poznámce najdeme ukázku z nezařazeného cyklu Hospodské

ezopyjády (1970), v nichž se spíše projevil autorůvy

19

smysl pro jazykovou hravost (viz například báseň„Vrána“).

Jaký celkový obraz si odnáší čtenář Erhartovy poezie? Je to obraz básníka, který vládne zejména rytmem a zvukem projevu; umí dobře rozložittempo básně (ať jde o kratší či delší celky), dokáže vytvořit emocionálně působivý obraz (byť většinou apokalypticky laděný) a přesvědčit o hloubceživotního postoje. — To může vést k zamyšlení nadživotem a smrtí, jež představuje nepominutelnousoučást každé lidské existence. Právě toto vědomí ale dnešnímu běžnému člověku schází. Citlivědávkované barokní „memento mori“ v modernímpoetickém rouše může být užitečným ziskem z této procházky básnickými ambity.

Aleš Haman

————— I —————

————— PurgatoriumAlterius non sit, qui suus esse potest

Paracelsus

25

—————

Ten jehož jsem chtěl poznatmi řeklOdejdiOzvěna vlastních krokůti řekne o mně vše

26

Zklamání

Do roztrženého podhlavníkuzvracíš svá chtěnía nechceš vůbec vědětproč myška uteklakdyž zrní bylos takovou pečlivostí otrávené

27

Vyprávělo se…

Dítě hledající vidlici na prakaby zabilo živého(jedno zda veverku či vrabce)zakoplo o virguliodhozenou kýmsi již nežíznícím

Prach země mezi rtya přání opět nebýttak náhle umocněné že v tu chvílipovětroň z Nenadáliczasáhl přímo spánek

28

Prosba

Neznám již vaši krutost žijícía ani nečtupravdu ze zrcadla StyxuNevím kam nesetevy nadpovrchnísvou povrchnost

Ze dna bezdočasnostivás o jediné prosímNa seznam těchjež zavraždíte zítrapřipište také Erinye

29

Maristella

Nebyla kouzelnicenaučila všakslavíka štěkata to ještě dřívenež našel zalíbenív koupeli z pivní pěny

A také často mívalapodivně bdělý senjak Ginsberg zvrací vedle Célinaa Henry Millerse jim potichoučku směje

30

Jednou

Čas — to slovo milované tolik básníkya nechápané jejich konečností

V blátě kaluže byla kreva z ní se šklebil…

Ano ZajistéBylo k ránua já byl opilý

Jste spokojeni?

31

Polibky

Plnomocné odpustkypřed branou hříchudané a přijaténa poslední chvíli

Vláha slz pokánív nich skrytáodpuštění vyprošenévšak zřídka

32

Fanál

Nikdo z nás dnešníchjiž neproskočíobručí Diogenova suduZato však spatřímeco samé Pýthiizůstalo skryto

Gordický uzel Alexandrůvkrysami přehryzaný

33

Prizmatem zděděného smutku

Džber zášti rozlitteče přes zesnulékdyž živí omrzíI to se někdy stává

Co lidstvo lidstvem jevstřikuje jed svých slinv beztak již trpkýocet neznalosti

Však hledá stálesmaragdovou deskuNa cestu ptá sebez ustáníse strachemz vlastního hlasu

34

Moc slovaa moc nad slovemArkánum staréjak lidstvo samo

Za jedinou větupropálí líhpřečasto k pravdě žalářů

Rolničky chřestí:je mrtev Rozum — exorcista

A dobytek jde žvýkat pasifl óru

35

Bolest

Zdálo se jíže vidí tůňdo které ústívšechny trativodymizející láskya v níž se zrcadlízlý výsměchbezpohlavních laní

36

—————

Štěstí nezrozenýchvysmívá se světui samo soběsvé dočasnosti

Kdy na nás přijde řada?

Bloudí smích kosmemLásku zasívá

37

Talion

Déšť lidské touhybez ustánínaplňuje jezero života

Proč tedy tonoucí se stébla chytákdyž veplul ve chtěné?

38

Kam až

Na skřipci poznánídloužící se člověkaž v nepodobnost potomkův beztížném stavu

Z jaké jen hloubkyčerpají moudrost stromyže nezatouží nikdyprorůsti nebe?

Z těch mrtvýchkterým hlína vtisklajistotu nesněného již štěstí?

Domněnka právě tak pošetilájako chtít zakoupitprotézy mrtvému Záhořoviči jmenovat jejDefensor rationis

39

Poznání

Kdysi jí někdo poradilaby sestřelila smíchemplechového kohoutaz větrné korouhvičky Času

Jenžedávno už nenínevědomostikterá by nečinila hříchuprotože takéneznalost zákonanení na omluvu

Smíchem se netrestáprotože za smích

Praemonitus — Praemunitus