2 3

V srdci pralesa se štětcem a mačetou...

S jaguárem v posteli

Barrister & Principal

3

V srdci pralesa se štětcem a mačetou...

S jaguárem v posteli

Barrister & Principal

4

text, photographies & illustrations © Jan Dungel, 2012© Barrister & Principal, o. s., 2012

ISBN 978-80-87474-71-6

5

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Duch Llanos . . . . . . . . . . . . . 11

Yapacana . . . . . . . . . . . . . . . 27

Pico da Neblina . . . . . . . . . 59

Sierra Maigualida . . . . . . . . 98

Sanguinus tripartitus . . . . 110

Otonga . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Jak okrást sám sebe . . . . . 131

Dovolená v Chocó . . . . . . . 139

Vodní El Tigre . . . . . . . . . 150

Huanchaca . . . . . . . . . . . . . 162

S jaguárem v posteli . . . . 186

Obsah

4

text, photographies & illustrations © Jan Dungel, 2012© Barrister & Principal, o. s., 2012

ISBN 978-80-87474-71-6

5

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Duch Llanos . . . . . . . . . . . . . 11

Yapacana . . . . . . . . . . . . . . . 27

Pico da Neblina . . . . . . . . . 59

Sierra Maigualida . . . . . . . . 98

Sanguinus tripartitus . . . . 110

Otonga . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Jak okrást sám sebe . . . . . 131

Dovolená v Chocó . . . . . . . 139

Vodní El Tigre . . . . . . . . . 150

Huanchaca . . . . . . . . . . . . . 162

S jaguárem v posteli . . . . 186

Obsah

6

8

Do Jižní Ameriky jsem se poprvé vypravil v roce 1992 jako člen expedice brněnského Moravského zemského muzea. Mými společníky byli spolužáci z univerzity zoologo-vé Mirek Šebela a Tonda Prouza. Naším cílem byla Venezuela, a aniž jsme to tenkrát mohli tušit, jihoamerické tropy se nám staly územím vpravdě osudovým a jezdíme tam a pracujeme každý ve své profesi pravidelně dodnes. Naše cesty se sice později rozešly a Mirek i Tonda si vybudovali pověst významných expertů na neotropickou ichtyofaunu a rybí parazity. Při toulkách amazonskými pralesy i jinde však přítomnost svých přátel vnímám neustále. Jsou také vždy mezi prvními, s nimiž své zážitky z cest probírám a sdílím.

S počátkem nového tisíciletí se mi skvělým společníkem na cestách stal Ivo Svo-boda, se kterým jsme se pustili do odvážného dobývání venezuelského jihu. Tuto nesnadnou misi jsem nakonec završil až se svou budoucí ženou Radanou a naše po-kusy proplout k nejvyšší hoře Brazílie Pico da Neblina ze severní, venezuelské strany stejně jako portrétování zvířat, která dosud lidskou přítomnost nepoznala, jsem popsal v knize Po krk v pralese. Také Radana zcela propadla kouzlu nespoutané jihoamerické přírody a dnes je z ní skvělá fotografka divokých zvířat.

Často se mě lidé ptají, proč mi učarovala zrovna Jižní Amerika. Je to otázka, na kte-rou těžko hledám odpověď. Dílem náhody, určitě pro úžasnou a nespoutanou přírodu, ale ta je samozřejmě i jinde. Jedno však vím určitě. Pokud chcete nějaký kraj, který není vaším původním domovem, aspoň trochu poznat, dostat se mu pod kůži, musíte se umíněně vracet. Teprve pak, často až po letech, se před vámi pozvolna zjevuje ta-jemství, o kterém jste původně neměli ani potuchy.

Dětství jsem prožil v silně katolickém prostředí, ale dar víry mi zůstal odepřen. Přesto jsem hluboce přesvědčen, že pouze duchovní hodnoty mohou naplnit lidskou existenci, a v tomto smyslu se považuji za věřícího člověka. Zmiňuji to jen proto, abych se pokusil vysvětlit, proč je právě příroda, zvláště pak ta původní a lidmi nezničená, jednou z nej-důležitějších hodnot mého života a proč tak bolestně nesu její postupné ničení a zánik. „Božskou“, tedy duchovní podstatu přírody totiž vnímám stejně hluboce jako nejkrás-nější hudbu, obrazy, poezii či jiné vrcholné projevy lidské kultury.

„Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o svých vlastních výpravách,“ píše antropolog, etnograf a zakladatel strukturální antropologie Claude Lévi-Strauss v úvodu slavné knihy Smutné tropy. Vím a plně respektuji, že většinu čtenářů by nejspíš nezaujal skutečný důvod mých pobytů v Jižní Americe, tedy malování zvířat, a svým způsobem to není nejdůležitější motiv ani pro mne. Formálně se k tomu však hlásím, poněvadž si jasně uvědomuji, že právě malování je skvělým způsobem komunikace s jihoamerickou přírodou a otevřenou bránou do „jiného“ světa, stejně jako pro mnohé další třeba fotografování či vědecký výzkum. V této knize se však čtenáři pokouším nabídnout odvrácenou tvář své práce, druhou

Úvod stranu mince, kterou je úžasné dobrodružství, jemuž se při malování v jihoamerických tropech jednoduše nelze vyhnout. Možná se některé situace, které popisuji, budou zdát přitažené za vlasy. Chápu to. Ale při vší své subjektivnosti se pokouším být mož-ná až otrocky autentický a líčím příběhy, které se skutečně odehrály. Podkladem jsou mi deníky, kam poctivě zaznamenávám události každého dne, samozřejmě mnohem, mnohem víc, než zde popisuji.

Nepochybně je také důležité, jak příběhy popisuji, a je možné, že se ve svém pohle-du a pocitech nemusím vždy shodnout s přáteli, kteří „u toho byli“ se mnou. Doufám, že to budou brát s humorem. Ale není různost pohledů nakonec obsažena v přiroze-nosti lidské povahy?

V Brně 19. dubna 2012

9

stranu mince, kterou je úžasné dobrodružství, jemuž se při malování v jihoamerických tropech jednoduše nelze vyhnout. Možná se některé situace, které popisuji, budou zdát přitažené za vlasy. Chápu to. Ale při vší své subjektivnosti se pokouším být mož-ná až otrocky autentický a líčím příběhy, které se skutečně odehrály. Podkladem jsou mi deníky, kam poctivě zaznamenávám události každého dne, samozřejmě mnohem, mnohem víc, než zde popisuji.

Nepochybně je také důležité, jak příběhy popisuji, a je možné, že se ve svém pohle-du a pocitech nemusím vždy shodnout s přáteli, kteří „u toho byli“ se mnou. Doufám, že to budou brát s humorem. Ale není různost pohledů nakonec obsažena v přiroze-nosti lidské povahy?

V Brně 19. dubna 2012

9

11

GuanaritoVe výčtu mých nejoblíbenějších knih by určitě nechyběla mayovka Duch Llana Esta- cada. Drze ji řadím do společenství děl svých literárních favoritů, jako je Kafka, Bre-ton, Hesse, Borges, Bioy Casares a další. Právě při čtení této knihy jsem se poprvé seznámil s rudým bratrem Vinnetouem i Old Shatterhandem, stejně jako s úžasnými ilustracemi Zdeňka Buriana, které jsou mi inspirací dodnes.

Slovo llano mi však dlouho neříkalo nic. Španělsko-české slovníky případné hledače významu vágně odkazují na rovinu či nížinu. Teprve mnohem později jsem zjistil, že llanos skutečně existují, a naprosto beznadějně jsem podlehl jejich kouzlu. Mám navíc pocit, že srdce Venezuely bije právě tam, v rozsáhlých savanách a močálech, kde dosud žije tradiční lidová kultura. Zejména svérázná llanerská hudba a zpěv si vás podmaní svou živočišností. Je to totiž země skutečných kovbojů — vaqueros, jak se jim tady říká. Chlapi v sombrerech se prohánějí na koních a s lasem zacházejí podstatně líp než já s chyt-rým mobilním telefonem. Z jejich tváří lze vyčíst drsnost i odříkání, stejně jako nakažlivou radost ze života, který by většinu Evropanů srazil do kolen. Oči zastíněné širokou krempou

Duch Llanos(Venezuela 1996)

11

GuanaritoVe výčtu mých nejoblíbenějších knih by určitě nechyběla mayovka Duch Llana Esta- cada. Drze ji řadím do společenství děl svých literárních favoritů, jako je Kafka, Bre-ton, Hesse, Borges, Bioy Casares a další. Právě při čtení této knihy jsem se poprvé seznámil s rudým bratrem Vinnetouem i Old Shatterhandem, stejně jako s úžasnými ilustracemi Zdeňka Buriana, které jsou mi inspirací dodnes.

Slovo llano mi však dlouho neříkalo nic. Španělsko-české slovníky případné hledače významu vágně odkazují na rovinu či nížinu. Teprve mnohem později jsem zjistil, že llanos skutečně existují, a naprosto beznadějně jsem podlehl jejich kouzlu. Mám navíc pocit, že srdce Venezuely bije právě tam, v rozsáhlých savanách a močálech, kde dosud žije tradiční lidová kultura. Zejména svérázná llanerská hudba a zpěv si vás podmaní svou živočišností. Je to totiž země skutečných kovbojů — vaqueros, jak se jim tady říká. Chlapi v sombrerech se prohánějí na koních a s lasem zacházejí podstatně líp než já s chyt-rým mobilním telefonem. Z jejich tváří lze vyčíst drsnost i odříkání, stejně jako nakažlivou radost ze života, který by většinu Evropanů srazil do kolen. Oči zastíněné širokou krempou

Duch Llanos(Venezuela 1996)

12

klobouku, vrhají pohledy tak pronikavé a spalující jako slunce, kterého je v llanos všude až k zalknutí. Vítejte v devatenáctém století!, chtělo by se zvolat, ale za těch dvacet let, co tam jezdím, si s pocitem nostalgie uvědomuji, že také do nekonečného a světem zatra-ceného území savan a močálů mezi Venezuelou a Kolumbií proniká duch moderní doby.

Llanos ale nejsou pouze zemí kovbojů a dobytka; díky své odlehlosti a divokos-ti jsou skutečným rájem velkého množství zvířat, a pokud chci při západu slunce naslouchat mručení jaguára či v bažině „vyšlápnout“ velkou anakondu, mé kroky neomylně zamíří právě sem. Ostatně mám dojem, že nejvíce kreseb v mém skicáři má původ právě zde. Skutečným symbolem divoké přírody jihoamerických tropů je mi navíc nepozemsky zbarvený corocoro colorado — ibis nachový, kterému je llano přirozeným domovem. Při pohledu na hejna rudých ibisů, kteří se navečer slétají na svá nocoviště v rozložité koruně samánu, se člověku tají dech.

Do Guanarita, městečka, které se choulí uprostřed savan na dohled od venezuel-ských And, jsem s Mirkem a Tondou přijel z Caracasu. Během osmihodinové jíz-dy jsme pozorovali kolem silnice první kajmany, kapybary i mnoho vodních ptáků. Když jsme vystoupili z autobusu společnosti Expresos Los Llanos, který byl zjevně zkonstruován k převozu trpaslíků, drtivý zásah pronikavého slunce mi podlomil nohy a z mdlob mě probralo až první studené pivo v nedaleké hospodě. V El Picoteu, dalším z místních barů narvaných kovboji v propocených sombrerech, s černými kníry všech typů i velikostí pod zahnutým nosem, jsme podle instrukcí našli seňoru Guillerminu. Nadále bude naší rádkyní a průvodkyní nejbližšími hodinami, což — jak se později ukázalo — bylo velice rozumné rozhodnutí.

Navzdory pokročilému odpoledni slunce pálí jako čert, a když nám okatá Guiller-mina sdělila, že dnes už v cestě pokračovat nemůžeme, docela se mi ulevilo. Po očku ji pozoruji, odhaduji její věk tak na třicet, možná pětatřicet. Na hlavě má vyrudlou kšiltovku, ze které jí vzadu trčí dlouhý havraní ohon. Je vlastně docela hezká, pře-mítám v duchu. I v přítmí lokálu teploměr šplhá ke čtyřicítce, rozžhavený vzduch se tetelí a můj životní obzor se znovu scvrkl do vize dalšího ledového piva.

Po krátké domluvě nás Guillermina doprovodí do hotelu Gran Colombia, nejlep-šího ve městě, jak tvrdí, a než odejde, rozhodně přikáže: „Po setmění nevycházejte z hotelu, ani ráno, a počkejte, až si pro vás zítra kolem desáté přijdu.“

Mlčím a začínám mít neustálého strašení plné zuby. Když nás na českém velvyslanectví v Caracasu velvyslanec Stiegler sice diplomaticky zdrženlivě, nicméně zcela důrazně va-roval, že zastupitelský úřad rozhodně nemá zdroje na zaplacení výkupného v případě úno-su, lehce jsem se pousmál. Jsme totiž ze všech stran bez ustání masírováni hrůzostrašnými historkami, a některé příběhy se navíc podobají jeden druhému jako vejce vejci. Když nás však před nebezpečím únosu varoval i pan Lopez de Ceballos, majitel ranče Campo Alegre, který jsme se hotovili navštívit, začali jsme nebezpečí přece jen brát na vědomí.

Hotel je příšerný, ale na to jsme zvyklí. Mastíme karty a kolem jedenácté nám dojde pivo. Spalující vedro nepolevuje, slaný pot nás oslepuje a všichni jsme uniso-no naznali, že svízelnou situaci je třeba řešit. Na naše nekompromisní naléhání nám recepční nakonec rozpačitě odemkl vrata sevřená třímetrovou zdí a pustil nás ven. Potemnělá ulice ospale mlčí pod nánosem zvířeného prachu… a hurá, vlastně máme štěstí, jediná bludička-žárovka v dohledu visí na drátě zrovna nad vchodem do baru

13

takřka přímo přes ulici. Zato uvnitř hospody nás zaskočil úplně jiný svět. Ryčná salsa, hlomoz a opilecký zpěv se slily v hospodský buldozer, který nás bez varování rozmázl o zeď. Lokál plný štiplavého kouře a rozlitého piva zlověstně zmlkl a podmračené pohledy všech přítomných se zabodly do nás. Když jsem se v závěsu za svými společ-níky nejistě šoural k nekonečně vzdálenému baru, cítil jsem se jako nahý.

„Hay cerveza?“ vykoktal kdosi z nás srandovní otázku, když jsme se plížili mezi láhvemi od piva, které se válely všude. Po stolech i po podlaze.

„Sí,“ houkl stroze chlap za barem a po chvíli nezúčastněně dodal: „Kolik?“ „Dvacet?“ udržuje konverzaci Mirek, zatímco Tonda trvá na třiceti. „Tak třicet…“ signalizujeme barmanovi, který okamžitě začal na pult sázet jedno

minipivo za druhým.„Ne, u baru vám žádné nedám, sbalte se a rychle vypadněte. A ať vás ani nenapadne

se vracet, gringos zatracení!“ zabručel barman, když se Mirek opovážil požádat ještě o jednu rundu navrch přímo na místě.

Znejištěni čerstvou zkušeností, obezřetně sledujeme ulici a dlouze zvoníme na re-cepčního. Konečně se vrata rozevřela a hotel děsu, který se rázem proměnil v bezpeč-né útočiště zatracených, nás rychle nasál dovnitř.

Po dnešní noci rozhodně nedoporučuji léčit tělesné přehřátí ani mučivou žízeň le-dově studeným pivem! Ani ne hodinu po našem návratu z podivného baru nás totiž všechny přepadl průjem a v momentě, kdy došlo i na zvracení, přestala téct voda. Záchod, díra v podlaze, který je vzdušnou čarou asi půl metru od naší společné man-želské postele, zkrátka nelze spláchnout…

Krušné ráno nás zastihlo s temnými kruhy pod očima a s tvářemi mrtvolně bledými. Snídáme v nedalekém kiosku zakoupenou vodu a suchý chléb a mlčky čekáme na příchod Guillerminy, naplánovaný „kolem desáté“. Ta však nejde a nejde, a tak za vy-sokými zdmi nedobytného hotelu poleháváme, kde se dá, a dospáváme noční deficit.

Sláva! Je po třetí odpoledne a pustým hotelovým dvorkem se náhle rozléhá sytý ženský hlas: „Haló, seňórés, venku na vás čeká auto! Rychlé, jedém, ať jste do večera na místěéé…“ Rozmařilá Guillerminina veselost se hluše odrážela od našich kyselých ksichtů, ale když jsme před hotelem spatřili nákladní toyotu, nálada se rázem zhoupla nad bod mrazu a rychle šplhá výš. Po krátké výměně názorů mezi Guillerminou a ři-dičem bez remcání souhlasíme, že Mirek se vmáčkne mezi pasažéry v kabině, zatímco Tonda a já si musíme vydobýt místo mezi dalšími nejméně deseti spolucestujícími na valníku. Vždyť na ranč Campo Alegre je to sotva osmdesát kilometrů, tak o co jde? Místa se však stále nedostává a dva campesinos se musí uvelebit na střeše kabiny.

Opouštíme Guillerminu i zcela tiché Guanarito. Odpolední slunce opět šílí, a tak chápu, že všechny hospody jsou zavřené. Město zřejmě dospává odpolední siestu. Bo-hužel, zavřené jsou také obchody. Chléb jsme nakonec sehnali až na konci městečka, ale je sladký! Jak to asi půjde dohromady s naším salámem?

Campo AlegreNáklaďák uhání savanou a zvedá oblaka jemného prachu, kterému tady nikdo neřekne jinak než polvo — pudr. Polvo se usazuje na pažích i v obličeji všech pasažérů a jeho vrstva vytrvale sílí. Při pohledu na Tondu se neubráním smíchu. Polvo se na jeho

12

klobouku, vrhají pohledy tak pronikavé a spalující jako slunce, kterého je v llanos všude až k zalknutí. Vítejte v devatenáctém století!, chtělo by se zvolat, ale za těch dvacet let, co tam jezdím, si s pocitem nostalgie uvědomuji, že také do nekonečného a světem zatra-ceného území savan a močálů mezi Venezuelou a Kolumbií proniká duch moderní doby.

Llanos ale nejsou pouze zemí kovbojů a dobytka; díky své odlehlosti a divokos-ti jsou skutečným rájem velkého množství zvířat, a pokud chci při západu slunce naslouchat mručení jaguára či v bažině „vyšlápnout“ velkou anakondu, mé kroky neomylně zamíří právě sem. Ostatně mám dojem, že nejvíce kreseb v mém skicáři má původ právě zde. Skutečným symbolem divoké přírody jihoamerických tropů je mi navíc nepozemsky zbarvený corocoro colorado — ibis nachový, kterému je llano přirozeným domovem. Při pohledu na hejna rudých ibisů, kteří se navečer slétají na svá nocoviště v rozložité koruně samánu, se člověku tají dech.

Do Guanarita, městečka, které se choulí uprostřed savan na dohled od venezuel-ských And, jsem s Mirkem a Tondou přijel z Caracasu. Během osmihodinové jíz-dy jsme pozorovali kolem silnice první kajmany, kapybary i mnoho vodních ptáků. Když jsme vystoupili z autobusu společnosti Expresos Los Llanos, který byl zjevně zkonstruován k převozu trpaslíků, drtivý zásah pronikavého slunce mi podlomil nohy a z mdlob mě probralo až první studené pivo v nedaleké hospodě. V El Picoteu, dalším z místních barů narvaných kovboji v propocených sombrerech, s černými kníry všech typů i velikostí pod zahnutým nosem, jsme podle instrukcí našli seňoru Guillerminu. Nadále bude naší rádkyní a průvodkyní nejbližšími hodinami, což — jak se později ukázalo — bylo velice rozumné rozhodnutí.

Navzdory pokročilému odpoledni slunce pálí jako čert, a když nám okatá Guiller-mina sdělila, že dnes už v cestě pokračovat nemůžeme, docela se mi ulevilo. Po očku ji pozoruji, odhaduji její věk tak na třicet, možná pětatřicet. Na hlavě má vyrudlou kšiltovku, ze které jí vzadu trčí dlouhý havraní ohon. Je vlastně docela hezká, pře-mítám v duchu. I v přítmí lokálu teploměr šplhá ke čtyřicítce, rozžhavený vzduch se tetelí a můj životní obzor se znovu scvrkl do vize dalšího ledového piva.

Po krátké domluvě nás Guillermina doprovodí do hotelu Gran Colombia, nejlep-šího ve městě, jak tvrdí, a než odejde, rozhodně přikáže: „Po setmění nevycházejte z hotelu, ani ráno, a počkejte, až si pro vás zítra kolem desáté přijdu.“

Mlčím a začínám mít neustálého strašení plné zuby. Když nás na českém velvyslanectví v Caracasu velvyslanec Stiegler sice diplomaticky zdrženlivě, nicméně zcela důrazně va-roval, že zastupitelský úřad rozhodně nemá zdroje na zaplacení výkupného v případě úno-su, lehce jsem se pousmál. Jsme totiž ze všech stran bez ustání masírováni hrůzostrašnými historkami, a některé příběhy se navíc podobají jeden druhému jako vejce vejci. Když nás však před nebezpečím únosu varoval i pan Lopez de Ceballos, majitel ranče Campo Alegre, který jsme se hotovili navštívit, začali jsme nebezpečí přece jen brát na vědomí.

Hotel je příšerný, ale na to jsme zvyklí. Mastíme karty a kolem jedenácté nám dojde pivo. Spalující vedro nepolevuje, slaný pot nás oslepuje a všichni jsme uniso-no naznali, že svízelnou situaci je třeba řešit. Na naše nekompromisní naléhání nám recepční nakonec rozpačitě odemkl vrata sevřená třímetrovou zdí a pustil nás ven. Potemnělá ulice ospale mlčí pod nánosem zvířeného prachu… a hurá, vlastně máme štěstí, jediná bludička-žárovka v dohledu visí na drátě zrovna nad vchodem do baru

13

takřka přímo přes ulici. Zato uvnitř hospody nás zaskočil úplně jiný svět. Ryčná salsa, hlomoz a opilecký zpěv se slily v hospodský buldozer, který nás bez varování rozmázl o zeď. Lokál plný štiplavého kouře a rozlitého piva zlověstně zmlkl a podmračené pohledy všech přítomných se zabodly do nás. Když jsem se v závěsu za svými společ-níky nejistě šoural k nekonečně vzdálenému baru, cítil jsem se jako nahý.

„Hay cerveza?“ vykoktal kdosi z nás srandovní otázku, když jsme se plížili mezi láhvemi od piva, které se válely všude. Po stolech i po podlaze.

„Sí,“ houkl stroze chlap za barem a po chvíli nezúčastněně dodal: „Kolik?“ „Dvacet?“ udržuje konverzaci Mirek, zatímco Tonda trvá na třiceti. „Tak třicet…“ signalizujeme barmanovi, který okamžitě začal na pult sázet jedno

minipivo za druhým.„Ne, u baru vám žádné nedám, sbalte se a rychle vypadněte. A ať vás ani nenapadne

se vracet, gringos zatracení!“ zabručel barman, když se Mirek opovážil požádat ještě o jednu rundu navrch přímo na místě.

Znejištěni čerstvou zkušeností, obezřetně sledujeme ulici a dlouze zvoníme na re-cepčního. Konečně se vrata rozevřela a hotel děsu, který se rázem proměnil v bezpeč-né útočiště zatracených, nás rychle nasál dovnitř.

Po dnešní noci rozhodně nedoporučuji léčit tělesné přehřátí ani mučivou žízeň le-dově studeným pivem! Ani ne hodinu po našem návratu z podivného baru nás totiž všechny přepadl průjem a v momentě, kdy došlo i na zvracení, přestala téct voda. Záchod, díra v podlaze, který je vzdušnou čarou asi půl metru od naší společné man-želské postele, zkrátka nelze spláchnout…

Krušné ráno nás zastihlo s temnými kruhy pod očima a s tvářemi mrtvolně bledými. Snídáme v nedalekém kiosku zakoupenou vodu a suchý chléb a mlčky čekáme na příchod Guillerminy, naplánovaný „kolem desáté“. Ta však nejde a nejde, a tak za vy-sokými zdmi nedobytného hotelu poleháváme, kde se dá, a dospáváme noční deficit.

Sláva! Je po třetí odpoledne a pustým hotelovým dvorkem se náhle rozléhá sytý ženský hlas: „Haló, seňórés, venku na vás čeká auto! Rychlé, jedém, ať jste do večera na místěéé…“ Rozmařilá Guillerminina veselost se hluše odrážela od našich kyselých ksichtů, ale když jsme před hotelem spatřili nákladní toyotu, nálada se rázem zhoupla nad bod mrazu a rychle šplhá výš. Po krátké výměně názorů mezi Guillerminou a ři-dičem bez remcání souhlasíme, že Mirek se vmáčkne mezi pasažéry v kabině, zatímco Tonda a já si musíme vydobýt místo mezi dalšími nejméně deseti spolucestujícími na valníku. Vždyť na ranč Campo Alegre je to sotva osmdesát kilometrů, tak o co jde? Místa se však stále nedostává a dva campesinos se musí uvelebit na střeše kabiny.

Opouštíme Guillerminu i zcela tiché Guanarito. Odpolední slunce opět šílí, a tak chápu, že všechny hospody jsou zavřené. Město zřejmě dospává odpolední siestu. Bo-hužel, zavřené jsou také obchody. Chléb jsme nakonec sehnali až na konci městečka, ale je sladký! Jak to asi půjde dohromady s naším salámem?

Campo AlegreNáklaďák uhání savanou a zvedá oblaka jemného prachu, kterému tady nikdo neřekne jinak než polvo — pudr. Polvo se usazuje na pažích i v obličeji všech pasažérů a jeho vrstva vytrvale sílí. Při pohledu na Tondu se neubráním smíchu. Polvo se na jeho

14 15

zpoceném obličeji mění v bláto, Toník je k nepoznání a ze všeho nejvíc připomíná domorodce někde v Papui-Nové Guinei.

Blankytnou oblohu křižují páry červených arů. Rovná krajina působí malebně, ale je na troud vysušená, nikde ani stopy po vodě. Převládá rezavý okr, podél cesty spíše šedá. Jen vrcholky nejvyšších stromů se dosud zelenají.

Na ranč jsme přijeli těsně před západem slunce. Náklaďák nás vyplivl u otevřené hos-podářské budovy, za kterou se choulí neurčitý shluk nízkých domků. Na dvoře před stave-ním stojí koně uvázaní k vodorovnému kůlu a několik buldozerů, traktorů a dalších mně neznámých strojů. Otevřený dvůr je zjevně centrem ranče. Ze tří stran ho lemují nízké bílé budovy, spíše baráky, se střechou z vlnitého plechu. S uspokojením také zaznamenávám, že jsou napojeny na elektrické vedení. Všude je udusaná šedá hlína, na kterou vrhá stín několik nevysokých guayabových stromů, v jejichž korunách štěbetají papoušci. Čtvrtou stranu dvoru tvoří řada vysokých kokosových palem. Savana za nimi vyplňuje široký obzor.

14 15

zpoceném obličeji mění v bláto, Toník je k nepoznání a ze všeho nejvíc připomíná domorodce někde v Papui-Nové Guinei.

Blankytnou oblohu křižují páry červených arů. Rovná krajina působí malebně, ale je na troud vysušená, nikde ani stopy po vodě. Převládá rezavý okr, podél cesty spíše šedá. Jen vrcholky nejvyšších stromů se dosud zelenají.

Na ranč jsme přijeli těsně před západem slunce. Náklaďák nás vyplivl u otevřené hos-podářské budovy, za kterou se choulí neurčitý shluk nízkých domků. Na dvoře před stave-ním stojí koně uvázaní k vodorovnému kůlu a několik buldozerů, traktorů a dalších mně neznámých strojů. Otevřený dvůr je zjevně centrem ranče. Ze tří stran ho lemují nízké bílé budovy, spíše baráky, se střechou z vlnitého plechu. S uspokojením také zaznamenávám, že jsou napojeny na elektrické vedení. Všude je udusaná šedá hlína, na kterou vrhá stín několik nevysokých guayabových stromů, v jejichž korunách štěbetají papoušci. Čtvrtou stranu dvoru tvoří řada vysokých kokosových palem. Savana za nimi vyplňuje široký obzor.

16

Vítáme se s usměvavým předákem Pedrem Cortesem, který, jak se později ukázalo, je manželem seňory Guillerminy. V ruce tiskne světlé sombrero a jeho krátké kudrna-té vlasy se třpytí potem. Kovboji zevlují opodál ve stínu rozložitého samánu, zvědavě si nás měří a dlouhými černými plivanci zavlažují okolí. Zde je totiž o cigarety nouze, a tak všichni žvýkají štiplavý tabák chimó. V korunách palem se proti temně rudému zapadajícímu slunci ostře odrážejí siluety ibisů bělokřídlých, kteří se tam právě uklá-dají ke spánku. Navzájem hlučně bojují o místo na palmových listech, které čechrá večerní vánek, a jejich melodické troubení zaplavuje celé prostranství. Na rozdíl od nás však Pedro ptákům nevěnuje sebemenší pozornost a vede nás nízkým vchodem do centrálního baráku. Snažím se v přítmí zorientovat mezi trámy a lavicemi a chvíli mi trvá, než rozeznám řadu zavěšených hamak. Jsme zjevně v kovbojské noclehárně. „…a hamaky si můžete pověsit, kde se vám zlíbí,“ stvrdil Pedro moji předtuchu.

Všechno se tu zdá zanedbané a zaprášené. Stále se nemohu zbavit návalů kocoviny po včerejší noci, jsem pokleslý na duchu, a když se rozhlédnu kolem, moje rozmrze-lost se stupňuje. Horší už to snad ani být nemůže…

Také sousední baráky slouží jako noclehárny a teprve za nimi je úzká jídelna, kde se budeme stravovat. Pokračujeme dále mezi staveními až na konec pozemku, kde se krčí dřevěné přístřešky v různém stadiu rozkladu, které slouží jako koupelny i toalety. Ale voda teče, teplá, samozřejmě — studená zde neexistuje. Přemýšlím, jestli je ropu-chám velikosti menšího králíka také vedro. Nafouklá těla jsou namačkána jedno vedle druhého ve škvírách pod deskami na podlaze.

„Ráno je všechno veselejší…“ čtu ve svém deníku, i když si dobře vzpomínám, jak jsem v noci zuřil. Vaqueros totiž nocují spolu se svým kohoutem, který hřaduje na provaze nataženém mezi dřevěnými trámy. Je k němu přivázán za nohy a celou noc bojuje o udrže-ní rovnováhy. Účelem tohoto napohled nesmyslného trápení je nejspíš snaha posílit svaly, aby byl kohout co nejlépe připraven k boji. Teprve později jsem pochopil, že dobrý bojový kohout patří k tomu nejcennějšímu, co kovboji vlastní, a tak se od svého miláčka nehnou ani v noci. Věnují mu náležitou pozornost, denně ho trénují v boji s ostatními kohouty, kteří ovšem, vždyť jsou jen póvlem na pekáč, spí na dvorku s ostatními slepicemi. V noci však kokrhají stejně vydatně jako šampion, a tak zvláště k ránu se už na spánek nedá ani pomyslet. Kohoutí řev je krutou daní za pomyslné bezpečí v nitru noclehárny.

Tak to ne, tady už nikdy spát nebudu! zařekl jsem se umíněně, když jsem nad ránem po další probdělé noci umdléval naprostým vyčerpáním, …a svou hamaku si uvážu venku mezi palmy, co nejdál od lidí, i kdyby mě to mělo stát krk. A co by se mi vlastně mohlo stát? přemítám v duchu, když v potemnělé jídelně při snídani bojuju s tuhou hovězí flákotou, kterou zajídám rozbředlou arepou, nenáviděnou kukuřičnou plackou. Všechny místní ranče nepřetržitě hlídají jezdci na koních vyzbrojení puškami a bro-kovnicemi. Kdo by se pak odvážil až sem, tak hluboko na území pozemku, který má údajně rozlohu skoro tři tisíce kilometrů čtverečních? A že chlapi dovedou být pěkně ostří, jsem se sám mohl přesvědčit již několikrát.

Jednou jsem jel s přáteli na ranč Campo Alegre vlastním autem. Uvnitř vozu však panovala napjatá atmosféra, den se chýlil ke konci a my jsme dosud křižovali savanu po prašných cestách plných výmolů, objížděli padlé stromy, jenom abychom vzápětí zjistili, že tudy cesta nevede. Nakonec jsme bloudili jen tak nazdařbůh, přesvědčovali

17

zoufalého řidiče Mílu Hornofa, aby to nevzdával, a já jsem, přiznávám, místy před-stíral, že ano, už si vzpomínám, tudy jsme přece kdysi jeli… Po dlouhých hodinách zmatků a nejistoty se konečně objevili jezdci na koních. Tryskem nadbíhali pomalému vozu, trpícímu ve výmolech, a s puškami připravenými ke střelbě se zjevně snažili auto obklíčit, či přinejmenším mu zastoupit únikovou cestu. Zastavili jsme. Cítil jsem jistou zodpovědnost za vzniklou situaci, a proto jsem vystoupil z vozu. Člověka v ta-kových chvílích napadají úplné pitomosti. Jasně si vzpomínám, že jsem se nejdřív začal hlasitě podivovat vzhledu automobilu, který byl dokonale maskován nánosem bahna, takřka neviditelný pod souvislou vrstvou prachu… Etologové pro toto jednání mají přesný termín: přeskokové chování.

„Ahoj, Juane, coño, jak se máš, amigo?“ zahalekal vaquero, který svého koně zarazil těsně u mě a hrozivě vyhlížející brokovnici konečně sklonil k zemi. Napětí v mé hrudi sevřené neurčitým očekáváním povolilo, pocítil jsem velkou úlevu, ale také zmatek. Zíral jsem do jeho tmavé tváře s divokýma očima a ještě divočejším knírem, na prameny střapatých havraních vlasů pod umaštěným sombrerem… a ješ-tě chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že si mě ti „neznámí“ chlapi pamatují celých těch pět let od mé předešlé návštěvy. A když se z vozu vysoukal i Mirek s Tondou, nebralo vítání konce.

Potkal jsem za tu dobu snad tisíce lidí: pracovně, na večírcích, ze kterých si nepa-matuju vůbec nic, nebo třeba v tramvaji; také jsem získal nové přátele, jiné možná ztratil, ale oni za těch pět let vlastně nepotkali nikoho „nového“, a pokud někteří z nich ano, tak na tu velkou událost zaručeně dlouho nezapomenou. Tato zkušenost se mě hluboce dotkla, uvědomil jsem si, že bych se od nich mohl učit mnohému o vzta-zích mezi lidmi a o přátelství vůbec.

Podmanivému kouzlu kovbojské bezprostřednosti nakonec podlehl i přítel Hornof. Zprvu jsem se obával, že za to, že jsem ho vytáhl až sem do ztraceného „nikde“, kde ja- guáři dávají dobrou noc, už se mnou nikdy nepromluví. Při odjezdu se však s vaqueros lou-čil jako se svými nejlepšími přáteli a nikdy nezapomenu na sice podivná, nicméně v dané situaci dojemná slova jednoho z nich: „Seňore Hornofe, jste fakt správný chlap, a když budete potřebovat někoho zabít, dejte vědět. Pro vás zabiju kohokoliv… a zadarmo!“

Ptačí spartakiádaHned po snídani jsme spolu s Pedrem za volantem menší kamionety vyrazili na ob-hlídku ranče. Mí společníci se profesně zaměřují především na výzkum ryb, Tonda je navíc specialista na jejich parazity. Nejednou nám zkazil chuť, když před večeří lákavě vyhlížející úlovek sumců, cichlid, piraní či želv terek podrobil svému zkoumá-ní. Vždy se pod jeho skalpelem objevili nechutně vyhlížející červi, motolice, hlístice a jiný odpudivý neřád, kterého jsou zde ryby plné, aniž o tom nevinný konzument má sebemenší potuchy. Mirek je navíc také zkušený ornitolog, a tak se o svá vzrušená pozorování mám s kým podělit.

Při jízdě náklaďákem dávám přednost valníku před pohodlím kabiny. Z výšky vozu je nejen dobrý výhled po krajině, ale také pozorování zvířat je mnohem lepší a bezpro-střednější. Navíc vánek ochlazuje žhavý vzduch. Člověk si jen musí dát dobrý pozor na zrádný úpal, a pokud zapomene třeba shrnout rukáv košile či vystaví slunci na odiv

16

Vítáme se s usměvavým předákem Pedrem Cortesem, který, jak se později ukázalo, je manželem seňory Guillerminy. V ruce tiskne světlé sombrero a jeho krátké kudrna-té vlasy se třpytí potem. Kovboji zevlují opodál ve stínu rozložitého samánu, zvědavě si nás měří a dlouhými černými plivanci zavlažují okolí. Zde je totiž o cigarety nouze, a tak všichni žvýkají štiplavý tabák chimó. V korunách palem se proti temně rudému zapadajícímu slunci ostře odrážejí siluety ibisů bělokřídlých, kteří se tam právě uklá-dají ke spánku. Navzájem hlučně bojují o místo na palmových listech, které čechrá večerní vánek, a jejich melodické troubení zaplavuje celé prostranství. Na rozdíl od nás však Pedro ptákům nevěnuje sebemenší pozornost a vede nás nízkým vchodem do centrálního baráku. Snažím se v přítmí zorientovat mezi trámy a lavicemi a chvíli mi trvá, než rozeznám řadu zavěšených hamak. Jsme zjevně v kovbojské noclehárně. „…a hamaky si můžete pověsit, kde se vám zlíbí,“ stvrdil Pedro moji předtuchu.

Všechno se tu zdá zanedbané a zaprášené. Stále se nemohu zbavit návalů kocoviny po včerejší noci, jsem pokleslý na duchu, a když se rozhlédnu kolem, moje rozmrze-lost se stupňuje. Horší už to snad ani být nemůže…

Také sousední baráky slouží jako noclehárny a teprve za nimi je úzká jídelna, kde se budeme stravovat. Pokračujeme dále mezi staveními až na konec pozemku, kde se krčí dřevěné přístřešky v různém stadiu rozkladu, které slouží jako koupelny i toalety. Ale voda teče, teplá, samozřejmě — studená zde neexistuje. Přemýšlím, jestli je ropu-chám velikosti menšího králíka také vedro. Nafouklá těla jsou namačkána jedno vedle druhého ve škvírách pod deskami na podlaze.

„Ráno je všechno veselejší…“ čtu ve svém deníku, i když si dobře vzpomínám, jak jsem v noci zuřil. Vaqueros totiž nocují spolu se svým kohoutem, který hřaduje na provaze nataženém mezi dřevěnými trámy. Je k němu přivázán za nohy a celou noc bojuje o udrže-ní rovnováhy. Účelem tohoto napohled nesmyslného trápení je nejspíš snaha posílit svaly, aby byl kohout co nejlépe připraven k boji. Teprve později jsem pochopil, že dobrý bojový kohout patří k tomu nejcennějšímu, co kovboji vlastní, a tak se od svého miláčka nehnou ani v noci. Věnují mu náležitou pozornost, denně ho trénují v boji s ostatními kohouty, kteří ovšem, vždyť jsou jen póvlem na pekáč, spí na dvorku s ostatními slepicemi. V noci však kokrhají stejně vydatně jako šampion, a tak zvláště k ránu se už na spánek nedá ani pomyslet. Kohoutí řev je krutou daní za pomyslné bezpečí v nitru noclehárny.

Tak to ne, tady už nikdy spát nebudu! zařekl jsem se umíněně, když jsem nad ránem po další probdělé noci umdléval naprostým vyčerpáním, …a svou hamaku si uvážu venku mezi palmy, co nejdál od lidí, i kdyby mě to mělo stát krk. A co by se mi vlastně mohlo stát? přemítám v duchu, když v potemnělé jídelně při snídani bojuju s tuhou hovězí flákotou, kterou zajídám rozbředlou arepou, nenáviděnou kukuřičnou plackou. Všechny místní ranče nepřetržitě hlídají jezdci na koních vyzbrojení puškami a bro-kovnicemi. Kdo by se pak odvážil až sem, tak hluboko na území pozemku, který má údajně rozlohu skoro tři tisíce kilometrů čtverečních? A že chlapi dovedou být pěkně ostří, jsem se sám mohl přesvědčit již několikrát.

Jednou jsem jel s přáteli na ranč Campo Alegre vlastním autem. Uvnitř vozu však panovala napjatá atmosféra, den se chýlil ke konci a my jsme dosud křižovali savanu po prašných cestách plných výmolů, objížděli padlé stromy, jenom abychom vzápětí zjistili, že tudy cesta nevede. Nakonec jsme bloudili jen tak nazdařbůh, přesvědčovali

17

zoufalého řidiče Mílu Hornofa, aby to nevzdával, a já jsem, přiznávám, místy před-stíral, že ano, už si vzpomínám, tudy jsme přece kdysi jeli… Po dlouhých hodinách zmatků a nejistoty se konečně objevili jezdci na koních. Tryskem nadbíhali pomalému vozu, trpícímu ve výmolech, a s puškami připravenými ke střelbě se zjevně snažili auto obklíčit, či přinejmenším mu zastoupit únikovou cestu. Zastavili jsme. Cítil jsem jistou zodpovědnost za vzniklou situaci, a proto jsem vystoupil z vozu. Člověka v ta-kových chvílích napadají úplné pitomosti. Jasně si vzpomínám, že jsem se nejdřív začal hlasitě podivovat vzhledu automobilu, který byl dokonale maskován nánosem bahna, takřka neviditelný pod souvislou vrstvou prachu… Etologové pro toto jednání mají přesný termín: přeskokové chování.

„Ahoj, Juane, coño, jak se máš, amigo?“ zahalekal vaquero, který svého koně zarazil těsně u mě a hrozivě vyhlížející brokovnici konečně sklonil k zemi. Napětí v mé hrudi sevřené neurčitým očekáváním povolilo, pocítil jsem velkou úlevu, ale také zmatek. Zíral jsem do jeho tmavé tváře s divokýma očima a ještě divočejším knírem, na prameny střapatých havraních vlasů pod umaštěným sombrerem… a ješ-tě chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že si mě ti „neznámí“ chlapi pamatují celých těch pět let od mé předešlé návštěvy. A když se z vozu vysoukal i Mirek s Tondou, nebralo vítání konce.

Potkal jsem za tu dobu snad tisíce lidí: pracovně, na večírcích, ze kterých si nepa-matuju vůbec nic, nebo třeba v tramvaji; také jsem získal nové přátele, jiné možná ztratil, ale oni za těch pět let vlastně nepotkali nikoho „nového“, a pokud někteří z nich ano, tak na tu velkou událost zaručeně dlouho nezapomenou. Tato zkušenost se mě hluboce dotkla, uvědomil jsem si, že bych se od nich mohl učit mnohému o vzta-zích mezi lidmi a o přátelství vůbec.

Podmanivému kouzlu kovbojské bezprostřednosti nakonec podlehl i přítel Hornof. Zprvu jsem se obával, že za to, že jsem ho vytáhl až sem do ztraceného „nikde“, kde ja- guáři dávají dobrou noc, už se mnou nikdy nepromluví. Při odjezdu se však s vaqueros lou-čil jako se svými nejlepšími přáteli a nikdy nezapomenu na sice podivná, nicméně v dané situaci dojemná slova jednoho z nich: „Seňore Hornofe, jste fakt správný chlap, a když budete potřebovat někoho zabít, dejte vědět. Pro vás zabiju kohokoliv… a zadarmo!“

Ptačí spartakiádaHned po snídani jsme spolu s Pedrem za volantem menší kamionety vyrazili na ob-hlídku ranče. Mí společníci se profesně zaměřují především na výzkum ryb, Tonda je navíc specialista na jejich parazity. Nejednou nám zkazil chuť, když před večeří lákavě vyhlížející úlovek sumců, cichlid, piraní či želv terek podrobil svému zkoumá-ní. Vždy se pod jeho skalpelem objevili nechutně vyhlížející červi, motolice, hlístice a jiný odpudivý neřád, kterého jsou zde ryby plné, aniž o tom nevinný konzument má sebemenší potuchy. Mirek je navíc také zkušený ornitolog, a tak se o svá vzrušená pozorování mám s kým podělit.

Při jízdě náklaďákem dávám přednost valníku před pohodlím kabiny. Z výšky vozu je nejen dobrý výhled po krajině, ale také pozorování zvířat je mnohem lepší a bezpro-střednější. Navíc vánek ochlazuje žhavý vzduch. Člověk si jen musí dát dobrý pozor na zrádný úpal, a pokud zapomene třeba shrnout rukáv košile či vystaví slunci na odiv

18

prsty na rukou příliš dlouho, následné bolestivé spáleniny si pak léčí několik dnů. Klobouk či jiná pokrývka hlavy jsou samozřejmě naprostou nutností.

Je pár minut po sedmé a slunce již pluje vysoko nad obzorem. Z výšky náklaďáku přehlížíme vyprahlou krajinu. Auto se zrovna prodírá savanou v místech, která bý-vají několik měsíců v roce zatopena hlubokou bažinou, jež pak celou farmu dokona-le odřízne od okolního světa. Období dešťů je právě na spadnutí, ale prozatím nám v rychlejší jízdě brání silná vyprahlá vrstva prachu ve vyjetých kolejích na cestě. Ve zbytcích vody kolem mělkých lagun nezřídka porostlých souvislou vrstvou vodních hyacintů se povalují stovky kajmanů. Místy je jich tolik, že leží namačkáni doslova jeden vedle druhého, a někdy mám pocit, že i ve dvou vrstvách na sobě. Při jedné z minulých návštěv jsme tu zahlédli dokonce rohatého býka, který zapadl do bahna při břehu. Zoufalé zvíře bezmocně poulilo oči na ještěry, kteří ho obklopili ze všech stran.

19

Ivo s Hornofem se ho pokusili vyprostit na laně, ale ani v pěti jsme neměli dost sil, a tak Pedro nakonec jeho trápení ukon-čil ranou z pistole do hlavy.

Svěží vegetace na hladině rozlehlé bažiny Pareño se slévá v sytě zelené moře, jehož barva ostře kontrastuje s okolní su-chem zmučenou savanou. Mezi listy hyacintů trčí hlavy kapy-bar a jsou to také přesně ta místa, kde ve vrcholícím období su-cha nachází své poslední útočiště velké anakondy. Jsme nad-šení pozorováním mnoha zvířat, která potkáváme na každém kroku. Toho dubnového dne jsem si do svého deníku zapsal:

Pondělí 15. dubna 1996, farma Campo Alegre (Venezuela):Pevně jsem se přidržoval železné tyče na korbě hned za kabi-

nou náklaďáku kymácejícího se přes výmoly a jámy vpřed. Da-lekohled mě tloukl do hrudi. Když jsem se ohlédl přes rameno, pohltil už mrak prachu, který za sebou zanecháváme, celý obzor. Tady nahoře milosrdný vítr aspoň tlumil jinak nesnesitelné vedro.

Náklaďák zastavil u laguny Agua verde na pozemku soused-ní farmy. Řidič ale nezajel až k vodě, zůstali jsme mezi stromy

18

prsty na rukou příliš dlouho, následné bolestivé spáleniny si pak léčí několik dnů. Klobouk či jiná pokrývka hlavy jsou samozřejmě naprostou nutností.

Je pár minut po sedmé a slunce již pluje vysoko nad obzorem. Z výšky náklaďáku přehlížíme vyprahlou krajinu. Auto se zrovna prodírá savanou v místech, která bý-vají několik měsíců v roce zatopena hlubokou bažinou, jež pak celou farmu dokona-le odřízne od okolního světa. Období dešťů je právě na spadnutí, ale prozatím nám v rychlejší jízdě brání silná vyprahlá vrstva prachu ve vyjetých kolejích na cestě. Ve zbytcích vody kolem mělkých lagun nezřídka porostlých souvislou vrstvou vodních hyacintů se povalují stovky kajmanů. Místy je jich tolik, že leží namačkáni doslova jeden vedle druhého, a někdy mám pocit, že i ve dvou vrstvách na sobě. Při jedné z minulých návštěv jsme tu zahlédli dokonce rohatého býka, který zapadl do bahna při břehu. Zoufalé zvíře bezmocně poulilo oči na ještěry, kteří ho obklopili ze všech stran.

19

Ivo s Hornofem se ho pokusili vyprostit na laně, ale ani v pěti jsme neměli dost sil, a tak Pedro nakonec jeho trápení ukon-čil ranou z pistole do hlavy.

Svěží vegetace na hladině rozlehlé bažiny Pareño se slévá v sytě zelené moře, jehož barva ostře kontrastuje s okolní su-chem zmučenou savanou. Mezi listy hyacintů trčí hlavy kapy-bar a jsou to také přesně ta místa, kde ve vrcholícím období su-cha nachází své poslední útočiště velké anakondy. Jsme nad-šení pozorováním mnoha zvířat, která potkáváme na každém kroku. Toho dubnového dne jsem si do svého deníku zapsal:

Pondělí 15. dubna 1996, farma Campo Alegre (Venezuela):Pevně jsem se přidržoval železné tyče na korbě hned za kabi-

nou náklaďáku kymácejícího se přes výmoly a jámy vpřed. Da-lekohled mě tloukl do hrudi. Když jsem se ohlédl přes rameno, pohltil už mrak prachu, který za sebou zanecháváme, celý obzor. Tady nahoře milosrdný vítr aspoň tlumil jinak nesnesitelné vedro.

Náklaďák zastavil u laguny Agua verde na pozemku soused-ní farmy. Řidič ale nezajel až k vodě, zůstali jsme mezi stromy

20

na kraji lesa. Jakmile jsme se s Mirkem vyplížili ze stínu stromů na otevřenou pláň, začalo do nás slunce pražit na plné pecky. Cítil jsem, jak se mi zpod klobouku po skráních řinou potoky potu, košile se mi lepila na tělo. Přesto jsem jen stěží zadržoval dech vzrušením, protože to, co jsem uviděl před sebou, stálo za to! Kajmani nás již zpozorovali a jeden za druhým se pomalu plazili do mělké vody, odkud nás těsně nad hladinou sledovaly další desítky párů jejich očí. Postupovali jsme bažinou dál do její-ho nitra. Že se do bahna nořím až po kolena, jsem si poprvé všiml, když jsem zastavil, abych dalekohledem znovu přehlédl vodní plochu. Ptáci prozatím naši přítomnost nijak nekomentovali, a proto jsem se pokusil postoupit ještě o kousek dál.

Nejblíže ode mne, ne dál než sto metrů, stojí v mělké vodě na krátkých nohách hej-no zobounů černých (Rynchops niger). Díky svému typickému zobanu — dolní čelist mají delší než horní — a obloukovitě protáhlému tělu vypadají jako flotila malých černobílých člunů. Je jich tu nejméně osm stovek. Stejný se zdá být i počet volavek bílých (Egretta alba) a menších volavek bělostných (Egretta thula). Shromáždily se ve vodě do jednoho hejna a jejich těla spolu s odrazem na hladině kouzlí obraz složený z bezpočtu zářících „skobiček“. Ostatně většina druhů ptáků zde drží při sobě, a na ploše rozlehlého jezera tak občas vytvářejí různě zbarvené shluky prapodivných tva-rů. Počet čápů jihoamerických (Euxenia maguari) jsme s Mirkem odhadli asi na šest set. Jsou výrazně větší než ostatní ptáci, asi jako naši čápi či nesytové lesní (Mycteria americana), kterých tu je na tři stovky. Největší jsou však čápi jabiru, asi sto padesát jich loví úplně vzadu u lesa.

Brodím se dál, voda je náhle až překvapivě mělká, nesahá mi ani po kotníky. Ptáci, kterým jsem teď nejblíže, začínají být neklidní. Nejdřív odlétlo hejno padesáti ibisů nachových (Eudocimus ruber). Zastavuju se a dalekohledem sleduji nádherné ptáky, dokud se opět nesnesou dolů na hladinu laguny. Připojili se teď ke skupině asi šesti stovek tmavě zelených ibisů lesních (Mesembrinibis cayennensis). Obě barvy, rudá a zelená, se v ostrém kontrastu zrcadlí na hladině zalité sluncem, ptáci se ode mne vzdalují rozvážnými kroky a rozehrávají úchvatný koncert barev. Teprve nyní mě Mi-rek pohybem ruky upozorňuje, že se v ohbí jezera objevilo hejno třiceti kolpíků růžo-vých (Platalea ajaja), kteří jsou velmi plaší, člověka si nikdy příliš „nepustí k tělu“. Nechávám tedy ostatní ptáky být, včetně všech kachen, kachniček a pisil, a plně se oddávám pozorování legračních bělorůžových kolpíků, kteří ve vodě svými placatými zobáky krouží jeden oblouk za druhým, ve spartakiádním rytmu, jako „jeden muž“…

Tobě nezaplatím ani korunu, vole!Na ranč jsme se vrátili špinaví a k smrti utahaní až za tmy. Po včerejším krizovém dni se však cítím jako znovuzrozený a plný nových vzrušujících dojmů. K večeři jsme měli vařené želvy servírované v krunýři, ryby a krokodýlí ocas. Příloha je vždy stejná: rýže, černé fazole a maniok.

Hamaku jsem si navázal mezi palmy dostatečně daleko od noclehárny vaqueros. Mi-rek i Tonda se nakonec rozhodli zůstat v baráku a kohoutí ryk nějak přežít a možná i za-spat. Ležím ve svém lůžku, polykám pot, který se ze mě řine proudem. Jsem vyčerpaný po dlouhém dni na slunci, cítím se však skvěle a jsem šťastný. V mokřině pod lůžkem mám dva pytle se třemi anakondami, a tak se navíc cítím docela bezpečně.

21

V korunách palem nade mnou příjemně ševelí vítr a obloha je plná třpytivých hvězd. Spánek stále nepřichází, jen tak ležím v hamace, bloumám v myšlenkách, a když občas otevřu oči, zahlédnu proti nebi siluety ibisů. Vlastně s nimi sdílím ložnici, napadlo mě… Vedro, které mě dosud dusilo až k zalknutí, tlumí příjemný mírný vánek, který profu-kuje skrz moskytiéru. A než jsem usnul, znovu jsem si vzpomněl na varování, jehož se nám dostalo na našem velvyslanectví v Caracasu. Ovšem než bych protrpěl další noc ve společnosti zatraceného kohouta, to se raději vydám na nedobrovolnou cestu do Kolumbie! Svůj odvážný názor jsem ale měl brzy změnit…

Když jsem vedle své hamaky zaslechl první kradmé kroky, prudce se mi rozbušilo srdce a zároveň jsem se ze všech sil snažil jednoduše „nebýt“ — prostě jsem zabořil hlavu do písku jako pštros. Zvuky se záhadně vzdalovaly a znovu přibližovaly, až se někdo začal dotýkat mého lůžka, nebo spíš se o ně otírat. Nesnesitelné napětí mi svíralo hrdlo, a tak jsem se rozhodl k radikálnímu řešení. S výkřikem „Tobě nezaplatím ani ko-runu, vole!“ jsem přes tkanivo moskytiéry, přímo z hamaky, posvítil do tmy. V kuželu pronikavého světla jsem zahlédl velkého chlapa, jak se pohupuje v bocích a vyplazuje na mě jazyk! Proboha, co to je — že by samotný duch llanos? Zděšením jsem úplně zapomněl na anděly strážné, tedy anakondy, vystřelil druhou stranou z lůžka a prchal směrem k noclehárně kovbojů a jejich kohouta. Když jsem si s bolestí v chodidle plném trnů uvědomil, že jsem bos, zastavil jsem se, znovu posvítil zpět a v kuželu světla spatřil parádního mravenečníka velkého. S úlevou i nadšením jsem zíral na to neuvěřitelné zvíře, které mělo na délku přes dva metry. Mravenečník se nenechal mou přítomností rušit a klidně dál chlemtal vodu z malé louže pod mou hamakou, hned vedle pytlů s hady. Asi bych to nazval spíš cucáním za pomoci dlouhého jazyka rytmicky se vy-mršťujícího z protáhlého, lehce zahnutého čumáku.

Brzy ráno jsem s Mirkem instaloval ptačí síť u mokřiny za farmou. Vzrušeně jsem mu líčil svoje noční dobrodružství, když tu se v nedalekém křoví pohnul stín, který se vzápětí změnil v chundelatou zvířecí postavu. Další mravenečník! Zvíře však bylo vychrtlé a působilo dost zuboženě. Přímo před námi se schoulilo pod větve křoviska, přikrylo se svým huňatým ocasem a upadlo do strnulého stavu.

Využil jsem příležitosti a namaloval jsem podle spícího mravenečníka detail jeho hlavy a skicu zadní i přední nohy s dlouhými drápy. Netrvalo dlouho a objevily se děti s kbelíkem vody. Mravenečník lačně pil, musel být opravdu hodně dehydrovaný, ale vzápětí opět upadl do stavu letargie a nereagoval ani na moje doteky a snahu trochu si ho pro malování „přizpůsobit“. Děcka mi při skicování hleděla přes rameno, za chvíli se k nim připojilo i pár dospělých. Působilo až legračně a dojemně, jak se mě snažili nerušit, když mezi sebou mluvili jen polohlasem či šeptem. A pokud to nějaký kluk nevydržel, ostatní ho hned napomenuli.

V noci mi zdrhla jedna z anakond — prokousala se z pytle ven. Nebylo však těžké ji znovu objevit. Zřetelná stopa v uválené trávě vedla přímo za hospodářské budovy ranče k umělému napajedlu pro koně, k jedinému zdroji vody v nejbližším okolí. Jsme rádi, že jsme ji tak snadno našli, neboť dnes máme v plánu všechny tři plazy zdoku-mentovat i nafilmovat a pak samozřejmě pustit.

Dnes v noci přišel znovu! Trochu jsem to tušil, nebo jsem spíš doufal, že by se mohl opět objevit, a proto jsem si pod hamaku připravil tenisky. Když jsem konečně uprostřed

20

na kraji lesa. Jakmile jsme se s Mirkem vyplížili ze stínu stromů na otevřenou pláň, začalo do nás slunce pražit na plné pecky. Cítil jsem, jak se mi zpod klobouku po skráních řinou potoky potu, košile se mi lepila na tělo. Přesto jsem jen stěží zadržoval dech vzrušením, protože to, co jsem uviděl před sebou, stálo za to! Kajmani nás již zpozorovali a jeden za druhým se pomalu plazili do mělké vody, odkud nás těsně nad hladinou sledovaly další desítky párů jejich očí. Postupovali jsme bažinou dál do její-ho nitra. Že se do bahna nořím až po kolena, jsem si poprvé všiml, když jsem zastavil, abych dalekohledem znovu přehlédl vodní plochu. Ptáci prozatím naši přítomnost nijak nekomentovali, a proto jsem se pokusil postoupit ještě o kousek dál.

Nejblíže ode mne, ne dál než sto metrů, stojí v mělké vodě na krátkých nohách hej-no zobounů černých (Rynchops niger). Díky svému typickému zobanu — dolní čelist mají delší než horní — a obloukovitě protáhlému tělu vypadají jako flotila malých černobílých člunů. Je jich tu nejméně osm stovek. Stejný se zdá být i počet volavek bílých (Egretta alba) a menších volavek bělostných (Egretta thula). Shromáždily se ve vodě do jednoho hejna a jejich těla spolu s odrazem na hladině kouzlí obraz složený z bezpočtu zářících „skobiček“. Ostatně většina druhů ptáků zde drží při sobě, a na ploše rozlehlého jezera tak občas vytvářejí různě zbarvené shluky prapodivných tva-rů. Počet čápů jihoamerických (Euxenia maguari) jsme s Mirkem odhadli asi na šest set. Jsou výrazně větší než ostatní ptáci, asi jako naši čápi či nesytové lesní (Mycteria americana), kterých tu je na tři stovky. Největší jsou však čápi jabiru, asi sto padesát jich loví úplně vzadu u lesa.

Brodím se dál, voda je náhle až překvapivě mělká, nesahá mi ani po kotníky. Ptáci, kterým jsem teď nejblíže, začínají být neklidní. Nejdřív odlétlo hejno padesáti ibisů nachových (Eudocimus ruber). Zastavuju se a dalekohledem sleduji nádherné ptáky, dokud se opět nesnesou dolů na hladinu laguny. Připojili se teď ke skupině asi šesti stovek tmavě zelených ibisů lesních (Mesembrinibis cayennensis). Obě barvy, rudá a zelená, se v ostrém kontrastu zrcadlí na hladině zalité sluncem, ptáci se ode mne vzdalují rozvážnými kroky a rozehrávají úchvatný koncert barev. Teprve nyní mě Mi-rek pohybem ruky upozorňuje, že se v ohbí jezera objevilo hejno třiceti kolpíků růžo-vých (Platalea ajaja), kteří jsou velmi plaší, člověka si nikdy příliš „nepustí k tělu“. Nechávám tedy ostatní ptáky být, včetně všech kachen, kachniček a pisil, a plně se oddávám pozorování legračních bělorůžových kolpíků, kteří ve vodě svými placatými zobáky krouží jeden oblouk za druhým, ve spartakiádním rytmu, jako „jeden muž“…

Tobě nezaplatím ani korunu, vole!Na ranč jsme se vrátili špinaví a k smrti utahaní až za tmy. Po včerejším krizovém dni se však cítím jako znovuzrozený a plný nových vzrušujících dojmů. K večeři jsme měli vařené želvy servírované v krunýři, ryby a krokodýlí ocas. Příloha je vždy stejná: rýže, černé fazole a maniok.

Hamaku jsem si navázal mezi palmy dostatečně daleko od noclehárny vaqueros. Mi-rek i Tonda se nakonec rozhodli zůstat v baráku a kohoutí ryk nějak přežít a možná i za-spat. Ležím ve svém lůžku, polykám pot, který se ze mě řine proudem. Jsem vyčerpaný po dlouhém dni na slunci, cítím se však skvěle a jsem šťastný. V mokřině pod lůžkem mám dva pytle se třemi anakondami, a tak se navíc cítím docela bezpečně.

21

V korunách palem nade mnou příjemně ševelí vítr a obloha je plná třpytivých hvězd. Spánek stále nepřichází, jen tak ležím v hamace, bloumám v myšlenkách, a když občas otevřu oči, zahlédnu proti nebi siluety ibisů. Vlastně s nimi sdílím ložnici, napadlo mě… Vedro, které mě dosud dusilo až k zalknutí, tlumí příjemný mírný vánek, který profu-kuje skrz moskytiéru. A než jsem usnul, znovu jsem si vzpomněl na varování, jehož se nám dostalo na našem velvyslanectví v Caracasu. Ovšem než bych protrpěl další noc ve společnosti zatraceného kohouta, to se raději vydám na nedobrovolnou cestu do Kolumbie! Svůj odvážný názor jsem ale měl brzy změnit…

Když jsem vedle své hamaky zaslechl první kradmé kroky, prudce se mi rozbušilo srdce a zároveň jsem se ze všech sil snažil jednoduše „nebýt“ — prostě jsem zabořil hlavu do písku jako pštros. Zvuky se záhadně vzdalovaly a znovu přibližovaly, až se někdo začal dotýkat mého lůžka, nebo spíš se o ně otírat. Nesnesitelné napětí mi svíralo hrdlo, a tak jsem se rozhodl k radikálnímu řešení. S výkřikem „Tobě nezaplatím ani ko-runu, vole!“ jsem přes tkanivo moskytiéry, přímo z hamaky, posvítil do tmy. V kuželu pronikavého světla jsem zahlédl velkého chlapa, jak se pohupuje v bocích a vyplazuje na mě jazyk! Proboha, co to je — že by samotný duch llanos? Zděšením jsem úplně zapomněl na anděly strážné, tedy anakondy, vystřelil druhou stranou z lůžka a prchal směrem k noclehárně kovbojů a jejich kohouta. Když jsem si s bolestí v chodidle plném trnů uvědomil, že jsem bos, zastavil jsem se, znovu posvítil zpět a v kuželu světla spatřil parádního mravenečníka velkého. S úlevou i nadšením jsem zíral na to neuvěřitelné zvíře, které mělo na délku přes dva metry. Mravenečník se nenechal mou přítomností rušit a klidně dál chlemtal vodu z malé louže pod mou hamakou, hned vedle pytlů s hady. Asi bych to nazval spíš cucáním za pomoci dlouhého jazyka rytmicky se vy-mršťujícího z protáhlého, lehce zahnutého čumáku.

Brzy ráno jsem s Mirkem instaloval ptačí síť u mokřiny za farmou. Vzrušeně jsem mu líčil svoje noční dobrodružství, když tu se v nedalekém křoví pohnul stín, který se vzápětí změnil v chundelatou zvířecí postavu. Další mravenečník! Zvíře však bylo vychrtlé a působilo dost zuboženě. Přímo před námi se schoulilo pod větve křoviska, přikrylo se svým huňatým ocasem a upadlo do strnulého stavu.

Využil jsem příležitosti a namaloval jsem podle spícího mravenečníka detail jeho hlavy a skicu zadní i přední nohy s dlouhými drápy. Netrvalo dlouho a objevily se děti s kbelíkem vody. Mravenečník lačně pil, musel být opravdu hodně dehydrovaný, ale vzápětí opět upadl do stavu letargie a nereagoval ani na moje doteky a snahu trochu si ho pro malování „přizpůsobit“. Děcka mi při skicování hleděla přes rameno, za chvíli se k nim připojilo i pár dospělých. Působilo až legračně a dojemně, jak se mě snažili nerušit, když mezi sebou mluvili jen polohlasem či šeptem. A pokud to nějaký kluk nevydržel, ostatní ho hned napomenuli.

V noci mi zdrhla jedna z anakond — prokousala se z pytle ven. Nebylo však těžké ji znovu objevit. Zřetelná stopa v uválené trávě vedla přímo za hospodářské budovy ranče k umělému napajedlu pro koně, k jedinému zdroji vody v nejbližším okolí. Jsme rádi, že jsme ji tak snadno našli, neboť dnes máme v plánu všechny tři plazy zdoku-mentovat i nafilmovat a pak samozřejmě pustit.

Dnes v noci přišel znovu! Trochu jsem to tušil, nebo jsem spíš doufal, že by se mohl opět objevit, a proto jsem si pod hamaku připravil tenisky. Když jsem konečně uprostřed

22

noci zaslechl mlaskavý zvuk pijícího zvířete, vysko-čil jsem z lůžka přímo do bot. Vázáním tkaniček se nezdržuji, svítím na mravenečníka, který si z mé pří-tomnosti opět dělá pramálo. Konečně zvedl hlavu, jeho malá očka jako by zamžourala mým směrem. Pak se nečekaně hbitě otočil a pomalými přískoky klusal do savany, jeho dlouhý huňatý ocas vlál za ním. Přesně na to však čekám. S baterkou v ruce bě-žím spolu s ním savanou, bok po boku, sto, možná dvě stě metrů. A pak už nemůžu popadnout dech, hledím do černočerného nic, tam, kde se ten neu-věřitelný tvor rozplynul jako skutečný duch llanos. Jsem tak rozrušený neobyčejným zážitkem, že na spaní nemám ani pomyšlení. No uvažte, komu se poštěstí v noci klusat savanou s nádherným mrave-nečníkem, kterého jsem dosud znal jen z fotografií či knížek o zvířatech!

A mravenečník přišel k mé hamace i další noc, a pak zase, po celý zbytek mého pobytu na ranči. Náš společný jogging se proměnil v pravidelný

23

trénink. Noc co noc spolu běžíme savanou, já v teniskách s rozvázanými tkaničkami, on našlapuje pouze na dovnitř zahnuté prsty na předních nohách, protože respekt bu-dící dlouhé a zahnuté drápy mu došlápnout na celé chodidlo nedovolují.

Letenka na cestu časemPoslední den mého pobytu na ranči mě přepadl lepkavý pocit nostalgie. Její neurčitost a neu-chopitelnost mě dráždí stejně jako rostoucí vnitřní neklid. Ranč se mi zprvu zdál zanedbaný, vždyť tu ani není k mání pořádná židle a musel jsem u chatrného stolu malovat vstoje. Také jídlo bylo příšerné. Netrvalo však dlouho, vlastně hned druhý den jsem v doprovodu svých přátel s úžasem začal objevovat tropickou krajinu, která se přede mnou rozevírala v oslnivé nádheře a divokosti. Stejně tak mi učaroval střídmý a jednoduchý život honáků, naplněný těžkou dřinou v neuvěřitelně obtížných podmínkách. Jejich zprvu, jak se mi zdálo, nepřátel-ské pohledy rychle roztály do úsměvu a jejich slova hřála nefalšovanou srdečností.

23

trénink. Noc co noc spolu běžíme savanou, já v teniskách s rozvázanými tkaničkami, on našlapuje pouze na dovnitř zahnuté prsty na předních nohách, protože respekt bu-dící dlouhé a zahnuté drápy mu došlápnout na celé chodidlo nedovolují.

Letenka na cestu časemPoslední den mého pobytu na ranči mě přepadl lepkavý pocit nostalgie. Její neurčitost a neu-chopitelnost mě dráždí stejně jako rostoucí vnitřní neklid. Ranč se mi zprvu zdál zanedbaný, vždyť tu ani není k mání pořádná židle a musel jsem u chatrného stolu malovat vstoje. Také jídlo bylo příšerné. Netrvalo však dlouho, vlastně hned druhý den jsem v doprovodu svých přátel s úžasem začal objevovat tropickou krajinu, která se přede mnou rozevírala v oslnivé nádheře a divokosti. Stejně tak mi učaroval střídmý a jednoduchý život honáků, naplněný těžkou dřinou v neuvěřitelně obtížných podmínkách. Jejich zprvu, jak se mi zdálo, nepřátel-ské pohledy rychle roztály do úsměvu a jejich slova hřála nefalšovanou srdečností.

24

Jsem špinavý, v zanedbaných zaprášených kalhotách a tričku, stejně jako všichni ostatní na ranči, a „domů“ do Caracasu se vůbec netěším. Poslední odpoledne proto raději trávím usazen v trávě na břehu bahnité bažiny. Kalná voda doslova vře změtí těl polomrtvých ryb, které sebou házejí ve smrtelné agonii. Odpolední žár totiž rychle stravuje poslední zbytky kyslíku ve vodě a uprostřed zmaru, kdy mám pocit, že „všichni žerou všechny“, pozoruji kajmany, pro které je makabrózní hostina pravým požehnáním a rohem hojnosti. Stejně tak pro několik desítek volavek, ibisů i čápů, kteří nebohé ryby decimují u protilehlého břehu. Málokdy je člověk tak přímočaře a názorně vystaven prolnutí života se smrtí. Kolem se loudají skupinky kapybar, podél břehu na mne pou-lí oči snad stovky vodních želv terek pojmenovaných po českém herpetologu Zdeňku Vogelovi (Podocnemis vogli). Připadám si jako v božím ráji, který je tak zvláštně cizí a zároveň tak hluboce blízký mé duši.

Snad jsem přemýšlel o smyslu života, když mě náhle z rozjímání vyrušil hluk letadla. Stroj zakroužil tak nízko nade mnou, že dokonce rozeznávám pilota v kabině a sleduji, jak na mě mává. Jsem poněkud zmatený a jen tak máchám rukou také. Letadlo se náhle spustilo nad savanu, párkrát poskočilo, jak se koly dotklo země, a nakonec přistálo nedaleko za mými zády. Uf, to snad nemůže být nikdo jiný než posel z Marsu, říkám si, poněvadž ten nenadálý vpád moderního světa, který jsem zanechal v dáli kdesi za obzorem, vnímám až bolestně nepatřičně.

„Dobrý den, jsem Carlos Gonzales. Nevíte, zda je na ranči pan Lopez de Ceballos? Potřebuju s ním probrat nějaké záležitosti ohledně pastvy pro krávy,“ spustil příjem-ným hlasem pilot, usměvavý mladý muž, který se mi zdál tak krásný, voňavý a čistý jako anděl, jedním slovem z jiného světa.

Proboha, kde se tady v takové prdeli bereš, chlape! chtělo se mi zakřičet, ale byl jsem ze všeho tak vyjevený, že jsem jen nesmyslně cosi mlel pořád dokola. Když jsme spolu dorazili na ranč, zahlédl Carlos na stole před noclehárnou můj skicář s nedokon-čenou kresbou vlhovce. Kolem se neuspořádaně povalují barvy, barevné tužky a další malířské potřeby.

„Vy jste malíř?“„Ano, maluju tady zvířata…“„A ta kresba tady, to jste maloval vy?“„Jo, to je moje, ale ještě není hotová.“„A mohl bych se podívat?“ Muž bere skicář do ruky a dlouze si kresbu prohlíží,

přímo studuje. „Bueno, kdy ji dokončíte? Rád bych ji od vás koupil. Stihnete to do zítřka? Mám tady ještě nějakou práci, ale zítra poletím kolem…“

No, proč ne, říkám si a v duchu počítám honorář.„No, a co kdybyste nás místo toho zítra vzal do Caracasu?“ přidal se Mirek a mně

v tom okamžiku připadl jeho návrh skvělý.„A tak jo, sbalte si věci a čekejte zítra po obědě. Stavím se tu pro vás…“Teda pánové, už jsem zažil ledasco, ale letadlo jsem stopl fakt poprvé!Večer se, už ani nevím jak, objevila flaška venezuelského rumu. Při teplotě kolem

čtyřicítky se člověk ztříská asi tak třikrát rychleji než normálně. V noci jsem poprvé vynechal jogging. Zhrzený přítel mě sice usilovně pobízel svým půlmetrovým jazy-kem, ale kámo, dnes to máš marný, netrénuju!

25

Druhého dne jsme skutečně letadélko naládovali našimi bágly a zbylá místečka v kabině zaplnili svými těly. Jen na nebohého Tondu nevybylo místo a musí se trmácet autobusem. Ale jen tak na lehko, zavazadla jsou v letadle všechna.

Po chvilce poskakování mezi krávami jsme se vznesli přímo do oblak. Ovšem ne tak vysoko, aby ještě nad námi nekroužil velký jabiru. Let do Caracasu trval něco přes hodinu a nám se naskytla výjimečná možnost pozorovat llanos z ptačí perspektivy. Paráda! Pod námi se ve smyčkách kroutí napůl vyschlé řeky v očekávání prvních ka-pek životadárného deště, aby se jako anakondy probudily do své mohutnosti a vrátily život vyprahlému kraji. Také já bojuju o život a sním o tom, že bude pršet pivo. Zoufa-le odpočítávám poslední minuty do přistání, chce se mi zvracet a v duchu se modlím, ať neudělám ostudu a vydržím ještě aspoň chvíli…

Stojím ve sprše, na podlahu stékají proudy špinavé narudlé vody a v hlavě si pořád nedokážu srovnat, že ještě před dvěma hodinami jsem bosý a špinavý počítal kroko-dýly v rozbahněném napajedle pro krávy nějakých pět set kilometrů odtud. A nejde jen o tu vzdálenost, ale také o cestování v čase. Z devatenáctého století jsem rovnýma nohama přistál ve století dvacátém.

25

Druhého dne jsme skutečně letadélko naládovali našimi bágly a zbylá místečka v kabině zaplnili svými těly. Jen na nebohého Tondu nevybylo místo a musí se trmácet autobusem. Ale jen tak na lehko, zavazadla jsou v letadle všechna.

Po chvilce poskakování mezi krávami jsme se vznesli přímo do oblak. Ovšem ne tak vysoko, aby ještě nad námi nekroužil velký jabiru. Let do Caracasu trval něco přes hodinu a nám se naskytla výjimečná možnost pozorovat llanos z ptačí perspektivy. Paráda! Pod námi se ve smyčkách kroutí napůl vyschlé řeky v očekávání prvních ka-pek životadárného deště, aby se jako anakondy probudily do své mohutnosti a vrátily život vyprahlému kraji. Také já bojuju o život a sním o tom, že bude pršet pivo. Zoufa-le odpočítávám poslední minuty do přistání, chce se mi zvracet a v duchu se modlím, ať neudělám ostudu a vydržím ještě aspoň chvíli…

Stojím ve sprše, na podlahu stékají proudy špinavé narudlé vody a v hlavě si pořád nedokážu srovnat, že ještě před dvěma hodinami jsem bosý a špinavý počítal kroko-dýly v rozbahněném napajedle pro krávy nějakých pět set kilometrů odtud. A nejde jen o tu vzdálenost, ale také o cestování v čase. Z devatenáctého století jsem rovnýma nohama přistál ve století dvacátém.