DANIEL

SILVA

2013

Copyright © 2012 by Daniel Silva

Translation © 2013 by Michal Šubrt

Cover design © 2002, 2013 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu

majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE FALLEN ANGEL,

vydaného nakladatelstvím HarperCollins, New York 2012,

přeložil Michal Šubrt

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Hana Kneblová

Korektura: Hana Bončková

Sazba: Dušan Žárský

Obálka: Radek Urbiš

Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v červnu 2013

ISBN 978-80-7303-860-1

Věnováno Louisi Toscanovi, který byl na počátku u toho. A jako vždy mé ženě Jamie a dětem Lily a Nicholasovi.

Varuji tě – neprahni po krvi, nečiň z jejího prolévání zvyk, neboť krev nikdy nespí.

Saladin

MAPA VATIKÁNU

Ř Í M

SEVER

100 yardů

100 metrůvěž sv.

Jana

heliport

VATIKÁNSKÉ ZAHRADY

Rádio Vatikán

Sixtinská kaple Vatikánská

muzeabazilika sv. Petra

Bronzová brána

věž sv. Mikuláše

kostel sv. Anny

brána sv. Anny

Apoštolský palác

kasárna švýcarské

gardy

NÁMĚSTÍ

SV. PETRA

Vatikánská muzea

obrazárna

Ř Í M

STARÉ MĚSTO JERUZALÉMA

SEVER

200 metrů

200 yardů

Herodova brána

Lví brána

Zlatá brána

Železná brána

Siónská brána

Hnojná brána

Skalní dóm

Absolónova hrobkamešita

al-Aksá

Chrámová hora (Haram al-Šaríf)

pevnost

Řetězová brána

Nová brána

MUSLIMSKÁ ČTVRŤ

silnice do Jericha

ZÁPADN

Í ZEĎ

KŘESŤANSKÁ ČTVRŤ

ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ

ARMÉNSKÁ ČTVRŤ

ÚDOLÍ KIDRON

kostel Božího těla

Getsemanská zahrada

Jaffská brána

VIA DOLOROSA

VIA DOLOROSA

Damašská brána

kostel Bičování Páně

Část první

MĚSTO MRTVÝCH

1

VATIKÁN

Objev, kterým to všechno začalo, učinil Niccolò Moretti, správ- ce baziliky svatého Petra. Stalo se tak v 06:24, avšak díky

zcela nezáměrné chybě v přepisu se do prvního oficiálního pro-hlášení Vatikánu dostal nesprávný časový údaj 06:42. Byl to jeden z mnoha významných i nevýznamných přehmatů, které mnohé pozorovatele dovedly ke správnému závěru, že Svatý stolec něco skrývá. Jak se vyjádřil jeden významný představitel náboženské opozice, římskokatolickou církev nyní dělil už jen jeden jediný skandál od toho, aby definitivně upadla v zapomnění. To vůbec poslední, co Svatý otec nyní potřeboval, bylo mrtvé tělo v samot-ném srdci křesťanské víry.

Skandál byl také tím posledním, na co Niccolò Moretti mys-lel, když to ráno dorazil do Vatikánu – o celou hodinu dřív než obvykle. V černých kalhotách a dlouhém šedém kabátě spěchal ke schodům baziliky a sotva byl na zšeřelém náměstí vidět. Na-pravo v oknech v třetím patře Apoštolského paláce se svítilo. Jeho Svatost papež Pavel VII. již byl vzhůru. Moretti pochyboval, jestli Svatý otec vůbec spal. Po Vatikánu se šířily zvěsti, že zase trpí ne-spavostí a většinu nocí něco píše ve své pracovně nebo se prochází po zahradách. Správce to už několikrát zažil. Nakonec tu přestane normálně spát každý.

13

14

Moretti za sebou zaslechl hlasy, a když se otočil, ze šera vy-stoupili dva kuriální úředníci. Měli namířeno k Bronzové bráně a byli zaujatí nějakou vzrušenou diskusí, a tak když je opět pohltil stín, ani jej nezaregistrovali. Římské děti jim říkaly bagarozzi – švá-bi. Moretti to slovo jako malý vyslovil jen jednou a hned mu za to vyčinil sám Pius XII. Od té doby to už nikdy nezkusil. Dnes už vě-děl, že když někoho pokárá sám Kristův náměstek, člověk tentýž prohřešek zopakuje jen výjimečně.

Vyběhl do schodů baziliky a vstoupil do portiku, z něhož do hlavní chrámové lodi vedlo pět dveří. Všechny byly zapečetěné až na ty zcela vpravo, takzvané „Dveře smrti“. V nich stál otec Jacobo, vyzáblý Mexičan s šedými vlasy slehlými jako zmačkaná sláma. Ustoupil, aby mohl Moretti projít, pak dveře zavřel a zajis-til těžkou závorou. „Vrátím se v sedm a vpustím dovnitř tvé lidi,“ řekl kněz. „Buď tam nahoře opatrný, Niccolò. Už nejsi nejmladší.“

Kněz se vzdálil. Moretti smočil konečky prstů ve svěcené vodě, pokřižoval se a vykročil do středu obrovské lodi. Tam, kde se jiní zastavovali v mlčenlivém údivu, kráčel Moretti s nenuceností, s jakou člověk chodí po vlastním domě. Jako šéf sampietrini, ofi-ciálních správců baziliky, chodil do Svatého Petra šestkrát v týd-nu už sedmadvacet let. Díky Morettimu a jeho mužům se bazilika skvěla nebeským jasem, zatímco ostatní velké svatostánky v Ev-ropě jako by navždy pohltila temnota. Moretti se nepovažoval pouze za služebníka papežského stolce, ale i za partnera v podni-kání. Papežům byla svěřena péče o miliardu katolických duší, ale o symbol jejich pozemské moci se staral Niccolò Moretti. Znal tu každý čtvereční centimetr od Michelangelovy kopule až po hlu-biny krypt – všech čtyřiačtyřicet oltářů, sedmadvacet kaplí, osm set sloupů, čtyři sta soch a tři sta oken. Věděl přesně, kde se drolí omítka a kudy zatéká. Poznal, kdy se budova cítí dobře a kdy ji něco trápí. Jestli bazilika někdy promlouvala, pak do ucha Niccoly Morettiho.

V prostorách Svatopetrské baziliky měl každý smrtelník do-jem, že se musel několikrát zmenšit, takže když se Moretti v šedé uniformě blížil k Papežskému oltáři, vypadal jako oživlý náprs-tek. Poklekl před Petrovým confessiem a pak obrátil tvář k nebi. Téměř třicet metrů nad jeho hlavou se tyčilo baldacchio, které

15

spočívalo na čtyřech masivních sloupech z bronzu a zlata a ko-runovala jej majestátní nebesa. To ráno však bylo zčásti překryté hliníkovým lešením. Toto vrcholné Berniniho dílo zdobené pro-pracovanými figurálními motivy a vavřínovými ratolestmi přita-hovalo prach a kouř ze svíček. Každý rok jej musel Moretti s četou svých mužů týden před postní dobou důkladně vyčistit. Vatikán byl místem, kde se odehrával odvěký rituál, a údržba baldacchia byla svým způsobem také rituálem. Vymyslel jej sám Moretti a patřilo k němu i to, že jakmile bylo lešení smontováno, byl prv-ní, kdo na něj vyšplhal. Pohled z vrcholku baldachýnu si mohla dopřát jen hrstka vyvolených a Niccolò Moretti, šéf sampietrini, trval na tom, že on z nich bude pokaždé první.

Vystoupal až na vrchol předního sloupu, pak se připoutal bez-pečnostním lanem a sunul se pomalu po čtyřech vzhůru po klen-bě. Na jejím vrcholu spočíval glóbus podpíraný čtyřmi žebry a korunovaný křížem. Zde se nacházelo nejposvátnější místo řím-skokatolické církve, svislá osa, jež procházela samotným středem kopule a hrobkou svatého Petra. Ztělesňovala hlavní myšlenku, na níž celý podnik spočíval. Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou cír-kev. Interiér baziliky právě začaly rozsvěcovat první ranní paprs-ky a Moretti, věrný sluha papežů, téměř cítil Boží ruku na svém rameni.

Jako pokaždé tam nahoře zcela ztratil pojem o čase. Když jej později vyslýchala vatikánská policie, nedokázal si přesně vzpo-menout, jak dlouhou dobu strávil na baldachýnu, než si toho ob-jektu všiml. Z jeho vznešené perspektivy to vypadalo jako ptáček se zlomeným křídlem. Nejdřív si myslel, že jde o něco bezvý-znamného, kus plachty, který tam nechal jiný sampietrino, nebo šála, kterou ztratila uchvácená turistka. Vždycky tu po nich zůstá-vala spousta věcí, které v kostele nemají co dělat.

Musel tu věc zavčasu uklidit, a tak s vědomím, že kouzlo po-minulo, se opatrně přemístil na lešení a pustil se do dlouhého sestupu na zem. Vydal se k předmětu příčnou chrámovou lodí, po několika krocích mu však došlo, že to není zapomenutá šála ani kus plachty. Když přišel blíž, zahlédl na posvátném mramoru své baziliky zaschlou krev a oči zírající vzhůru ke kopuli, bezdu-

16

ché jako čtyři stovky jeho soch. „Dobrý Bože na nebi,“ zašeptal a spěchal k východu. „Smiluj se nad její nebohou duší.“

O událostech, které následovaly bezprostředně po objevu Niccoly Morettiho, se veřejnost dozvěděla jen nesouvislé útržky, neboť se odvíjely podle zavedené tradice Vatikánu – v naprostém utajení a se špetkou jezuitské zchytralosti. Nikdo za zdmi věč-ného města například nevěděl, že první, koho Moretti vyhledal, byl kardinál rektor baziliky, puntičkářský Němec z Kolína nad Rýnem, jenž vynikal vybroušeným pudem sebezáchovy. Ve své funkci působil už hezkých pár let a bezpečně rozpoznal, když se blížil nějaký problém – proto také opomněl o incidentu informo-vat policii a místo toho povolal strážce zákona z vatikánské půdy.

Pět minut nato se stal Niccolò Moretti svědkem neobvyklé scény, když osobní tajemník Jeho Svatosti papeže Pavla VII. za-čal na dlažbě baziliky prohledávat kapsy mrtvé ženy. Monsignor si ponechal jedinou věc a s ní se vydal přímo do Apoštolského paláce. Než došel do své kanceláře, věděl přesně, jaký bude další postup. Budou nutná dvě vyšetřování: jedno pro klid veřejnosti a druhé pro klid jeho duše. Aby však jeho soukromé vyšetřování dopadlo úspěšně, bude jej muset svěřit někomu, na koho se dá spolehnout. Není proto divu, že si monsignor jako „inkvizitora“ vybral člověka, který mu byl v mnohém blízký. Padlého anděla v černém. Hříšníka z města svatých.