skupa's daily 02

Skupa‘s DailyMezinárodní festival profesionálního loutkového a alternativního divadla Skupova Plzen / Skupa‘s Pilsen International Festival of Professional Puppet and Alternative Theatre

pátek 4. září 2015

Figurky nebo hráči?Pěšák táhne o jedno políčko dopředu, bílá figur-

ka se zaleskne v prstech hráče. Jsme těmi manipu-látory nebo figurkami? Možná, že otec Ubu, starý prašivý tlusťoch a zoufalý bojínek, si myslí, že bude králem, zatímco za jeho nitky tahá vychytralá mat-ka Ubu, pološílená žena s touhou po moci. Mra-zivě groteskní úsměv na tvářích diváků odhaluje znepokojení. Kdo je vodič a kdo je veden?

Procházíme se Plzní a potkáváme loutky obří i docela maličké. Přemýšlíme, kdo asi právě tahá za naše neviditelné nitky a jak se asi baví při po-myšlení, co se stane další vteřinu nebo další den. Loutka vybízí k satiře, ke grotesknímu zesměšnění lidských rysů zrovna tak jako k obdivu nad mocí vyšších sil. Je to směšné nebo není? Znepokojivá veselost vybízí k zamyšlení. V loutce se propojuje apollinská vznešenost s dionýskou satirou a buja-rou oslavou lidských pudů. Umí být strašidelná i komická zároveň. Jaká je matka Ubu, když chce souložit na záchodě? Nechutná nebo vybízí k ob-divu nad otevřeným přiznáním pudovosti? Poli-tička v růžovém saku na nás ukazuje svým prs-tem: „Jsem stejná jako vy, protože lžu. Ale tím, že přiznávám svou chybu, jsem vlastně výjimeč-ná a mluvím pravdu.“ Úkosem sleduji diváky, co prozrazují jejich úšklebky, jaké myšlenky jim cukají koutky rtů? Nejsou podobní jako zmalovaní herci, kteří se míhají kolem nich? S komickými figurkami se můžeme setkat docela všude, nejen na obrazov-ce televize při politické diskuzi. Stačí jen ráno ote-vřít oči, dojít do koupelny a zrcadlo už se na nás tlemí: „Jaká to zrůdička“. A tak si sednu k roze-hrané šachové partii a pohnu pěšákem o jedno po-líčko. Kdo ví, jestli mě zase přepadne chuť zamys-let se nad tím, kdo popostrčí mě o jeden čtverec dopředu nebo do strany?

Karolína Krajčová

W.H.S. (Finsko): Odcházení

UBUdneS (foto Miroslav Chaloupka), Plzeň 2015

Partnerské vztahy bývají chápány jako středobod lidského života. Je možné se soustředit na kariéru, ži-votním cílem může být namísto rozvětvené rodiny třeba let do vesmíru, ale vždycky je důležité s někým život sdílet. Stejně tak jako voda jsou pro život esenciální i životní partneři. A inscenace finského souboru W.H.S. právě partnerské vztahy tematizuje.

Vztah dvou protagonistů nezapadá do žádné z konvenčních kategorií, dá se jen těžko popsat. Je dyna-mický, plný rozporů, nevysvětlitelných zvratů, vroucí něhy i absolutního nezájmu, je věcně podivný, jako už mezilidské vztahy bývají.

Inscenace začíná něčím, co nelze nazvat jinak, než dobře secvičenou rutinou - cyklícím se řetězcem jed-noduchých úkonů doprovázených technickými zvuky z reproduktorů. Napjaté ticho přerušuje jen cinkání vidličky dopadající s ubíjející pravidelností na talíř, zvuky kroků a nalévaného vína. Herecká akce je plně podřízena audio doprovodu, podobně jako zpěv při playbacku, a na povrch se tak dostává zprvu konejši-vý rytmus akcí. Herci se ale postupně osamostatňují, takže se zvuková stopa stává solitérem. Je ozvěnou stereotypu, který probíhá v pozadí, aniž by jej kdokoli vnímal na rozdíl od skutečně důležitých událostí.

Je to obraz ztráty kontroly nad tokem událostí, což je motiv rozvíjený v celé inscenaci. Jistě i s tímto zá-měrem tvůrci využívají prvky inspirované nebo přímo převzaté z kouzelnických vystoupení. Iluzivní triky, jako je ten s oživlým kabátem nebo s košilí aktivně se vzpouzející žehlení, ozvláštňují všednodenní před-měty nebo aktivity a zároveň ubírají na suverenitě člověku-herci. Ten je vsazen do světa bez jakýchkoli jis-tot, kde je prostor díky projekcím relativní, kde lze jednou rukou vyhodit všechny čtyři stěny do povětří.

Odcházení dominuje silná vizuální stránka, a to asi i díky tomu, že se v inscenaci nemluví. Jde o jakousi vizuální poezii, jejíž součástí jsou filmové projekce promítané na nerovné textilie, práce se zrcadlovým ob-razem na naleštěné fólii, která ze všeho nejvíc připomíná vodní hladinu. A pro oko je stylizován i samotný pohyb herců na jevišti, který se často podobá tanci.

Člověk je sice vyplaven kamsi na periferii světa, ale inscenace v sobě skrývá i naději zakotvenou ve vzta-hu dvou hlavních protagonistů, kteří jsou ve svém zájmu jeden o druhého vytrvalí, i když se mnohdy mí-její, rozcházejí a opět sbližují.

Jestli jsou partnerské vztahy živou i mrtvou vodou našich životů, nevím. Nicméně i díky ironickému nadhledu, který se v inscenaci objevuje tak trochu navzdory řadě strhujících, poetických obrazů, je možné nahlédnout tohle ošemetné téma s trochu větší shovívavostí.

Adéla Vondráková

Odejít a vrátit se

2

Skupa‘s Daily 2015 pátek 4. září 2015

Čelista Gauche je příběh o hudbě, vytrvalosti a o zvířatech. Noriyuki Sawa pro svou inscenaci čerpal z námětu knihy Miyzawy Kenjiho. Ocitáme se s Gauchem ve fantaskním světě, kde se na jed-né straně objevují postavy zvířat, na druhé straně přísná realita ztělesněná černobílým koncertním sálem.

Scéně dominuje bílá plachta, na kterou se pro-mítá z meotaru déšť, barevné kapky nebo písko-vé obrázky. Před plachtou jsou ve středu hracího prostoru schody a na nich židle pro hudebníka. Jednoduchá scénografie prostoru je doplněna o rekvizitu džberu s nálevkou a především o ba-revné loutky zvířat, které přicházejí čelistu každou noc navštívit. Stylizované loutky zvířat kontrastují s černobílým laděním scény. Některé prvky scéno-grafie však působí příliš popisně, například déšť

Mám hrát černobíle nebo barevně?v podobě kapek promítaných na bílé plátno v po-zadí nebo klobouk a deštník, na němž jsou našité podzimní listy.

Pro inscenaci je důležitá živá hudba, která zazní-vá od klavíru v levé části jeviště a od hlavního hr-diny, čelisty Gauche. Jeho životní příběh je velmi prostý, hraje zpočátku nedokonale a je za to kárán od svého učitele a ostatních členů orchestru. Týden před koncertem trénuje sám doma a každou noc za ním přichází jedno zvíře - nejprve kocour, poté pták, jezevec a nakonec myš s nemocným mládě-tem. Gauche zvířaty nejprve pohrdá a nevidí v je-jich radách žádný smysl, posléze však prohlédne a spolu se zvířaty změní svůj přístup k hudbě i ci-tům obecně. Jeho hra na čelo získá podmanivou hloubku a dokáže zachránit život myšímu mláděti. Po koncertu je Gauche již dokonalý hudebník.

Zásadním nedostatkem inscenace je nedosta-tečné ucelení a propojení všech prvků. Na diváky útočí hudba, výrazné vizuální obrazy, dva jazyky, které se mísí (sluchátka s českým překladem kom-plikovala nejen příchod do sálu, ale celý průběh představení). Divák vidí barevná zvířata, která pů-sobí až naivně dětsky vedle strohosti koncertního sálu. Všechno dohromady je postmoderní guláš, ve kterém se nevyzná ani dítě, ani dospělý. Před-stavení také značně ztrácí na tempu a kvůli občas-né nesrozumitelnosti překladu mnohdy i smysl. Každá jednotlivá část inscenace je propracovaná, dohromady však spíše odvádí pozornost od příbě-hu a divák tak může nabývat dojmu, že je na kon-certu v nějakém honosném sále s projekcí v poza-dí. Jakoby se režisér nemohl rozhodnout, v jakém tónu se bude představení odehrávat.

Karolína Krajčová

O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Aneb důležité věci jsou očím (ne)viditelné

Severské duo W.H.S. představilo syntetický tvar par excellence. V hodinové inscenaci spojilo do konzistentního útvaru moderní pohybové he-rectví, s principy černodivadelního herectví a lout-kové animace, projekci a složitý scénografický systém. Viděli jsme tak pravděpodobně jeden z vý-tvarných a technických vrcholů festivalu.

Kalle Nio, herec a zároveň režisér inscenace, pra-cuje pouze s vyjadřovacími prostředky nonverbál-ního divadla, ať už se jedná o moderní pohybové divadlo, sekvence černého divadla, či bezděčné ne-figurální animace prostředí. Finové staví na čisto-tě a preciznosti hereckého projevu, který doplňují o videoprojekce představující vzpomínky. Loutko-herecké pasáže skvěle zapadají a odkazují na stís-ňující vliv prostředí a jeho neovladatelnost.

Titul Odcházení tematizuje nesentimentální rozpad mileneckého vztahu, jakožto vyústění lid-ské odcizenosti. Tento proces je uveden obrazem stísňujícího manželského stereotypu, umocněné-ho šedou scénou, tvořenou prakticky pouze pro-

Odcházení za příslibem touhystřeným stolem a dvěma židlemi, která je rytmi-zována neustálým opakováním základní situace, jakési stylizované večeře. Touha manželky, její ig-norace manželem a naprostá absence perspekti-vy postupně nahlodává zbytky vztahu, stejně jako se rozlučuje herecká akce s reprodukovanými zvu-ky akcí. Postupně situace vygraduje v naprostou rezignaci ženy a její odchod do kraje za závěsem, čímž se rozbíhá mozaika odchodů a návratů, snah o znovunavázání a neúspěchů, kterým nakonec pár definitivně podléhá.

Scénograficky je voleno jednolité šedé prostředí tvořené variabilně nastavitelnou oponou. Zároveň se inscenace nese v duchu scénického minimalis-mu a krom páru stolů a židlí nenajdeme na scéně téměř žádné rekvizity. Definujícím prvkem pro ur-čení prostředí je tedy pouze systém opon. Opona zde však plní dvojí funkci, jednak je determinan-tou hracího prostoru, jednak je animována jakožto nefigurální loutka. S postupným upadáním vztahu manželů jsou animovány i další z rekvizit a kostý-mů, jako například kabáty a košile.

Scéna se skládá ze dvou plánů, rozlišených sys-témem opon, které slouží rovněž jako promítací

plátna. Obzvlášť kladně hodnotím užití dvojitého systému opon – tvořeného klasicky šedou a prů-svitnou, na níž se vytváří pomyslný odstup mezi herci a divákem, a přidává tak inscenaci na křeh-kosti a intimitě. Šedá opona naopak představuje jakousi bariéru, v rámci které si postavy vybojová-vají svůj prostor. Obdobně symbolicky jsou pojaty i kostýmy, například proměna barvy ženiných šatů symbolizuje její postupnou proměnou z šedi vzta-hu, k sytě rudé barvě touhy. Veškeré scénické dění je tak zahaleno do silně metaforických významů.

Finské W.H.S. tak dokázalo nepatetickou cestou zobrazit širokou škálu přesně nuancovaných emo-cí, s typicky skandinávským nádechem melancho-lie. Vytvořilo mi tak druhý z pomyslných bodů fes-tivalové osy, na jejíž jednu stranu řadím až násilné snahy o vyvolání emocí, reprezentované například inscenací UbudneS, představující zrůdný groteskní kabaret postavený na systému analogií. Jsem veli-ce vděčná, že se tato, po všech stránkách inovativ-ní severská inscenace, objevila na programu a již teď si troufám ji zařadit mezi festivalovou špičku.

Iveta Dudová

N. Sawa a Biohistori Research Hall Osaka (Japonsko): Čelista Gauche

Skupa‘s Daily 2015

3


V čem vidíte specifika japonského loutkového divadla, například v porovnání s českým?

Tradiční japonské loutkové divadlo se nazývá bunraku – jde o naprostou klasiku. Dva nebo tři vodiči animují loutku. Takže za pohyby jedné lout-ky zodpovídají dva nebo tři lidé – to je ve světě velmi unikátní způsob. Také máme javajky a mari-onety, ale bunraku je skutečně typické a výjimeč-né. V inscenaci Čelista Gauche se objevuje více druhů loutek. Například pro animaci hlavy loutky jezevce jsme použili drátový mechanismus z bun-raku, kde jsem těsně za loutkou – tento typ loutky je velmi blízko k tělu – tím je to také jiné. Historie loutkářství v Japonsku je 2000 let dlouhá – možná až moc dlouhá.

Proč myslíte?Ne, samozřejmě vtipkuji, vždyť tuto tradici stále

udržujeme.

V České republice chodí na loutková představe-ní nejčastěji děti. Jak je to v Japonsku?

V Japonsku je to podobné. Avšak na tradiční loutkové divadlo bunraku chodí pouze dospělé pu-blikum, protože příběhy jsou velmi komplikované. Jedná se o legendy dva tisíce let staré. Malé děti jim nemohou porozumět.

Snažíte se propojit české a japonské divadlo? Ano, před dvaceti lety jsem byl pozván na DAMU

Rád pracuji s mladými lidmiNori Sawa je japonský loutkář, který od roku 1992 působí také v Evropě. V současné době žije v Praze. Ve své tvorbě kombinuje japonské loutkářské

postupy s českými. Ve své práci se zabývá jak klasickými tituly světové dramatiky (Višňový sad, Macbeth, Král Lear), tak i pohádkami inspirovanými japonskými legendami (O princezně Kaguye). Věnuje se také pedagogické činnosti, pravidelně vede workshopy a vyučuje na školách v Evropě, Americe i Asii. Na Skupově Plzni se ve čtvrtek prezentoval inscenací Čelista Gauche.

Josefem Kroftou, zúčastnil jsem se jeho dílny ve Francii, pak jsem přišel do Prahy. S Josefem Kroftou jsem spolupracoval na zahraničních pro-jektech, také se nyní snažím rozvíjet jeho loutkové techniky. Mým učitelem byl i výtvarník Petr Matá-sek a hudebník Jirka Vyšohlíd, skladatel a herec Divadla DRAK.

Využíváte na jevišti s oblibou interakci živého herce s loutkou?

Ano, ale rád bych tento postup ještě někam po-sunul. Krofta s Matáskem nám přinesli tento úžas-ný nápad, nové období loutkářství, které už trvá skoro padesát let. Ale myslím, že od té doby nikdo tak radikální krok neudělal. Někdo snad už přijde s něčím novým, já jsem to ještě nenašel. Zkouším proto pouliční představení s velkými loutkami. Ne-ustále hledám.

Takže jedním z vašich cílů do budoucna je v podstatě vynalézt něco nového v oblasti lout-kářství?

Ano, přinést něco další generaci. Ale možná se to nepovede.

Proč jste se rozhodl také pro pedagogickou čin-nost?

Protože jsem byl požádán (smích). Ale v Japon-sku jsem nejdříve učil na střední škole. Rád pracuji s mladými lidmi. Vést kurzy a workshopy mě baví.

Mladí lidé často přináší nové nápady. Někdo jejich myšlenky může zamítnout jako hloupé, ale jde o taková semínka, která často v něco vyklíčí.

Máte nějaký konkrétní příklad?Ano, nedávno jsem byl v Turíně v Itálii. Praco-

val jsem na inscenaci, jejíž premiéra bude příští měsíc. Používali jsme pouze staré použité věci ze sběru a podobně. Dva mladí účastníci, Ital a Bě-loruska, přinesli labuť vyrobenou ze záchodových trubek a začali zpívat O sole mio. Bylo to velmi vtipné, něco nově vynalezeno. Vstup do nové éry loutkářství můžeme hledat i takto.

A lze v Japonsku také uplatnit podobně radi-kální nápady nebo tam stále hraje tradice hlavní roli?

Hodně tradiční je jenom divadlo bunraku, ostat-ně je platí vláda. Spousta umělců v Japonsku zkouší nové věci, ale ještě příliš neuspěli. Zůstává zde ještě mnoho výzev.

Petra Zachatá a Karolína KrajčováNori Sawa

4


Možná jste jako já a fascinují vás fotografie Viet-namu ve všech těch bedekrech cestovních kance-láří. Jenže to pořád nějak nevychází a jediné, jak se můžete k Vietnamu přiblížit, je navštívit viet-namské vodní loutkové divadlo na letošní Skupo-vě Plzni. A tam s úžasem zjistíte, že máte Vietnam opravdu nadosah.

Vodní loutkové divadlo je lidová záležitost, kte-rá je úzce spojena s vesnickým životem. To, co je dnes považováno za kulturní dědictví dříve mělo a v současnosti (byť v omezené míře) stále má silný komunitní charakter – je to divadlo hrané amatéry podle závazné tradice. Inscenaci vodního divadla, která je k vidění v Plzni, ale hrají profesi-onálové z Národního loutkového divadla z Hanoje a jde o ryze zájezdové představení upravené prá-vě pro tyto účely. A zde naráží autenticita jakéhosi cestovatelského dobrodružství na své mantinely.

Co může nabídnout vietnamské tradiční lidové divadlo evropskému divákovi, který se neorientu-je v žádném z jeho znakových systémů? Nerozumí jazyku, nezná mytologii a není ani zběhlý v insce-nační tradici takového typu divadla. Je to otázka, kterou si nutně musí položit jak tvůrci, tak i diváci. A oběma zřejmě vychází stejná odpověď - zbývá ze-jména silná a poutavá vizuální stránka a také tradič-ní živá hudba a zpěv.

Představení trvá necelou hodinu, takže se ne-stihne vyčerpat škála efektů ani jakási jinakost cel-kového vizuálu. Scénu tvoří obdélníková vodní ná-drž zakončená kulisou domku s typickou asijskou střechou. U hladiny visí černá bambusová roleta,

Vietnam začíná v Presslově ulici 14zpoza níž pět herců a jedna herečka vodí loutky na dlouhých tyčích s plováky. Z vody navíc vyrůs-tají umělé a malované rostliny. V očích Evropana se to zdá jako projev okouzlující scénografické prá-ce (což také je), jenže takhle Vietnam skutečně vy-padá – geometrická rýžová políčka, tisíce odstínů zelené, všudypřítomná voda. Barvy přírody dopl-ňuje výrazná barevnost loutek, dekorací i promě-ňujícího se osvětlení - převládá červená, žlutá, zla-tá a další metalické odstíny.

Propojení s přírodou a svou zemí je asijskému divadlu vlastní. Prochází celou inscenací a neod-

ráží se jen v její vizuální podobě. Své zastoupení tu mají kromě vody i další živly – drakům srší oheň z tlamy, díky důmyslnému triku se nad hla-dinou objevuje těžká mlha – a divokou přírodu reprezentují i dynamické souboje zvířat - draků, tygra i želvy.

Představení je vsazeno do industriálního prosto-ru Depa 2015 v Presslově ulici. Vznikají dva nezá-vislé prostory, které nepojí nic víc než rozechvělý odraz vodní hladiny na stěnách haly. Určitě nejde o záměr tvůrců, ale je to hezká metafora mých dojmů z celého představení.

Adéla Vondráková

Letošní Skupova Plzeň pro své návštěvníky připravila mnoho atrakcí. Díky penězům, které město dostalo v rámci projektu Evropské hlavní město kultury, si mohlo dovolit přivézt na festi-val zvučná jména loutkového divadla nebo rari-ty z celého světa. Asi největším tahákem (soudě podle návštěvnosti) je vietnamské vodní diva-dlo z hanojského Národního loutkového divadla. Hraje se každý den, v sobotu dokonce dvakrát a vždy je plno. Ovšem stejně jako diváky i od-borníky a fajnšmekry nepřitahuje ani tak kvalitní scénické zpracování (které bezesporu kvalitní je, přece jen se jedná o jedinou profesionální scénu vodního loutkového divadla na světě) jako spí-še exkluzivita a exotičnost takového divadelního zážitku. Protože i v naší loutkářské vlasti je vod-ní loutkové divadlo pohříchu málo prozkoumaný fenomén.

Naštěstí pro diváky, kteří se chtějí o vodním loutkovém divadle něco dozvědět, je na Skupo-vě Plzni připravena pečlivě zpracovaná brožura od Jany Tomášové, která přímo ve Vietnamu vod-ní loutkové divadlo studovala. Vzhledem k tomu,

Rýžová pole, draci, buvoli, gongy a flétnyže i já se řadím mezi neznalé diváky, veškeré fak-tické informace jsem čerpal právě odtud.

Čtvrteční představení se od ostatních lišilo v prvé řadě tím, že čekání na autobus z Divadla Alfa si vyžádalo asi dvacetiminutové zpoždění. Ve snaze zaplnit vzniklou mezeru tak před diváky vystou-pila Jana Tomášová osobně a přednesla některá základní fakta o vodním loutkovém divadle jako náměty, témata, typy příběhů, archetypy a po-dobně. Díky tomu tak měli diváci jistý přehled. Což se ukázalo jako obrovská výhoda, vzhledem k tomu, že představení bylo hráno v originálním jazyce, ve vietnamštině.

Vodní loutkové divadlo je tak úzce spjato s Viet-namem, že jeho přenos do jiné země může půso-bit problémy. Už jenom najít vhodný hrací prostor je úkol sám o sobě. Nemáme u nás žádná rýžová pole ani kalné pomalu tekoucí řeky a mělká jeze-ra. Ve Vietnamu dokonce existují pro účely vodní-ho divadla zvláštní budovy stavěné uprostřed vod-ních ploch, které u nás taktéž nenajdeme. Herci tak museli v prostoru DEPA 2015 vytvořit celou stavbu včetně vodního příkopu. Iluze autenticity byla však

bezchybná. Dokonce voda v nádrži měla typickou nazelenalou barvu. Neschopnost diváků porozu-mět mluvenému slovu byla bohatě vykompenzová-na vizuální přitažlivostí divadla. Loutkovodiči sto-jí za bambusovou rohoží a pomocí dlouhých tyčí pohybují loutkami. Ty se postupně vynořují z vody a zase mizí. Každá loutka má svůj specifický mecha-nismus a svou funkci. Například Strýček Teu, ob-doba našeho Kašpárka, je dvakrát větší než ostatní loutky. Má pohyblivé ruce a hlavu, čehož bezezbyt-ku využívá. Ve hře plní funkci opovědníka, na začát-ku sdělí divákům příběh a v průběhu ho případně komentuje. Úchvatné bylo i přesné načasování živé hudby a akce loutky. Naplno se zde projevila pre-ciznost a mistrovství, které jsou pro asijské země příznačné. Možná i díky tomu byly některé úseky pochopitelné i bez znalosti jazyka. Celkový příběh ale přinejmenším mě uniknul. Nebo alespoň spoji-tost mezi jednotlivými obrazy. To však není kritika představení, které mě i tak silně uchvátilo, ale po-vzdechnutí nad vlastní neschopností plně pochopit tak jinou divadelní kulturu, jako je ta vietnamská.

Jakub Štrom

Národní loutkové divadlo Hanoi: Vietnamské vodní loutkové divadlo (děkovačka)


5


Patříte k české loutkařské špičce v oblasti de-signu a výroby marionet. Kdy se u vás projevila touha věnovat se právě této činnosti?

Pocházím z Hradce Králové, kde jsem jako dítě zažil hvězdná léta Divadla DRAK a inscenace jako byla například Kroftova Zlatovláska. Pak jsem odešel do Prahy studovat řezbářství, na DAMU pak scénografii na Katedře loutkářství. Takže jsem se k tomu dostával postupně přes řezbářství, přes dřevo až po scénografii.

Má u Vás řezbářství rodinnou tradici?Právě, že vůbec ne. Dělalo se výtvarničení, otec ma-

loval obrazy. Nikdo v okolí se tomu zvlášť nevěnoval.

Dnes vedete workshopy pro budoucí profesio-nály, ale i tvořivé dílny pro děti. V čem vidíte spe-cifikum práce s dětským a dospělým účastníkem? Popřípadě jak se liší ve vnímání loutky?

Dílničku pro plzeňskou veřejnost jsme dělali o ví-kendu na náměstí. Přijel jsem s polotovary a před-připravenými tvary a měl jsem s sebou bednu růz-ně tvarovaných odřezků, které jsem dal k dispozici dětem. Velké tvary děti spojí a vytvoří si z toho tře-ba hlavičky nebo zvířátka a objekty. Tam se ukáže, že děti nejsou svázané konvencemi, že mají daleko větší představivost než dospělí. Dospělí jsou opa-trní, mají strach, aby něco nezkazili a už ztratili tu odvahu a nespoutanost experimentu.

Takže Vás práce s dětmi více umělecky naplňuje?(smích) Je to fyzicky hodně náročné, ale je to

vždycky hřejivá záležitost.

Před necelým týdnem skončil váš festival Tea-trotoč, nyní pořádáte workshopy na Skupově Plz-ni. Jak se Vám pracuje v Divadle Alfa?

Mám tu deset frekventantů, většinu českých. Běžně pořádáme mezinárodní workshopy, kde

Workshop: Výroba tradiční loutky smrtky

máme Čechů minimum, takže musím potlačo-vat reflex mluvit anglicky (smích). Běží nám to ale úžasně, jako na nitích! A věřím, že dospějeme k dobrému konci.

Na workshopu se sešli účastníci jak se zkuše-nostmi s loutkovou tvorbou, tak naprostí amaté-ři. Jak náročné je vyrobit kompletní loutku?

Jsem zvyklý na to, že nám lidi pošlou životopis, ale většinou se ukáže, že toho neumí tolik, kolik jsme předpokládali, takže jsem připraven přiskočit a pomoct všem tak, abychom to dotáhli do konce ve stejné kvalitě. Také je to dáno tím, že máme za-jištěny kompletní polotovary, které opracujeme po-mocí dláta a dokončíme do toho tvaru, že pak ode-jdou s loutkou, kterou budou moci používat.

Včera jsme mohli zhlédnout spolupráci belgické-ho a českého souboru v inscenaci UbudneS, nebo produkci vietnamského vodního loutkového diva-dla. Viděl jste některou z těchto inscenací?

Přijeli jsme teprve včera, takže zatím neviděl. Ve-čer se chystáme na Finy (inscenace Odcházení, pozn. aut.) a potom na Nevilla Trantera (inscenace Král, pozn. aut.). Vietnamské loutkové divadlo jsem viděl na UNIMA festivalu, mají krásnou hudbu a je to skvěle řemeslně zvládnuté. Takže doporučuji.

Jste stálým návštěvníkem festivalu?Jezdíme jen občas na vybrané inscenace.

Chtěl byste na závěr něco vzkázat dětem, popří-padě dospělému loutkářskému publiku?

Choďte do divadla a dělejte si svá divadla, sta-čí k tomu strašně málo – špalíčky dřeva a hlavně chuť a zápal si něco vytvořit.

Materiál připravila Iveta Dudová

Miroslav Trejtnar (1962)Vystudoval řezbářské oddělení SUPŠ v Praze,

navázal studiem na Katedře loutkového divadla DAMU, obor scénografie a technologie loutkové-ho divadla, které ukončil v roce 1989. Dále se zú-častnil workshopů v pořádaných Mezinárodní loutkářskou společností UNIMA, významná byla jeho spolupráce s americkou legendou loutkové-ho divadla Bread and Puppet, v čele s Peterem Schumannem, v americkém Vermontu.

Od roku 1989 se pod názvem Puppets in Pra-gue věnuje organizaci vlastních loutkařských workshopů, zaměřených na praktickou výuku budoucích profesionálních loutkářů. Tematicky se jednotlivé bloky věnují výrobě loutek pro fil-movou animaci, vyřezávání marionet, jejich ovlá-dáním a kinetikou, popřípadě výrobě trikové lout-ky smrtky a mechanického draka. Své semináře vedl kromě České republiky například ve Velké Británii, Hong Kongu, Portugalsku či na Maccau. Ve stejném roce založil společnost KID, zamě-řenou na praktickou distribuci loutek, hraček a skulptur.

Kromě divadelní produkce Miroslav Trejtnar re-žíroval spolu s Taťanou Markovou animovaný film Jak to říct dětem? Krátkometrážní animace čerpá z událostí 17. listopadu 1989, vyprávěných oči-ma tehdejších studentů, dnes již rodičů. Spolu s dětmi Trejtnar sledoval trasu pochodu, přičemž k ilustraci situace využívá loutek. Premiéra filmu se uskutečnila symbolicky 17. listopadu 2014.

Miroslav Trejtnar se věnuje rovněž sochařské činnosti, která čerpá ze surrealismu, ale i z pohy-bových možností loutek, čímž vznikají díla na po-mezí reality a fantazie. Jeho sochy byly úspěšně prezentovány v Dánsku, Belgii, Německu, Ho-landsku či Rakousku.

-id-

V rámci festivalu Skupova Plzeň vedl Miro-slav Trejtnar celkem tři workshopy. První, zacíle-ný na dětské publikum, se uskutečnil již v sobo-tu 29. srpna, jako doprovodný program festivalu v ulicích. Následující dva bloky, realizované ve čtvr-tek a pátek, pak umožnily vytvoření plně pohyblivé marionety i dorostu a dospělým. V dílně Divadla Alfa, uzpůsobené pro deset účastníků, se sešli jak studenti divadelních kateder, tak výtvarníci i neod-borná veřejnost.

Zvolená marioneta smrtky zhotovovaná na work-shopu je inspirována reálným divadelním artefak-tem ze sbírky Aleny Vorlové, tradičně užívaným českými marionetáři.

V úvodní přednášce seznámil Trejtnar všechny účastníky s naprostými základy loutkové tvorby, představující výrobu nákresů, pečlivé rozmístění pohyblivých částí a soustružení samotných tvarů ze špalku. Frekventanti pak pracovali s prefabrik-kovanými částmi těla, které opracovávali za po-moci dlát a vrtáků. Nezbytným předpokladem pro vznik kvalitní figurální loutky bylo především zo-hlednění anatomických možností lidského těla, kterým věnoval Trejtnar zvláštní pozornost. Mode-lace pohyblivých částí tak tvořila hlavní náplň více než sedmihodinového čtvrtečního bloku.

Následující páteční workshop se zaměřil na upev-nění částí loutky do systému vahadel a možnosti

její animace. Specifikum loutky smrtky je ve schop-nosti jejího naprostého rozložení během předsta-vení a následného složení do původní podoby. Pro tyto potřeby byly vytvořeny dvě alternativní mož-nosti zavěšení – buď na způsob horizontálního va-hadla, anebo po vzoru čínských akrobatů na va-hadlo s odnímatelnou přední částí. Ve výsledku si pak účastníci odnášeli vlastnoručně vyrobené pohybu schopné marionety, spolu se základní in-struktáží o jejich pohybu a využití.

Miroslav Trejtnar: Dospělí ztrácí odvahu experimentovat

6


Festival Skupova Plzeň představil ve světové pre-miéře mezinárodní divadelní projekt UBUdneS. Pod téměř dvouhodinovým představením je pode-psán belgický režisér Axel De Booseré a jeho kole-gyně a spoluzakladatelka Compagnie Pop-up, Ma-ggy Jacot. Inscenace vznikala v rámci dvou měsíců v prostoru kulturního centra Papírna za spoluprá-ce obou stran; české i belgické. Pravděpodobně i kvůli tomu je inscenace trojjazyčná: mluví česky, francouzsky a anglicky.

Po vstupu do prostoru divadla se diváci rozdě-lili do několika proudů. Větší část byla odvedena do velkého sálu připomínající klasické kukátkové divadlo. Zbytek diváků byl rozdělen do tří místnos-tí umístěných podél chodby.

Rámec inscenace tvoří úryvek ze hry Alfréda Jarry-ho Král Ubu. Pokud bychom tento úryvek hodnotili jako samostatnou inscenaci bez ohledu na zbylá tři představení, odehrávající se simultánně na čtyřech scénách, mezi nimiž diváci přecházejí, jednalo by se o kvalitní zpracování předlohy, i když bez něja-kého výrazného myšlenkového posunu. Herci napl-ňují rámec grotesky, kterou Jarryho hra bezesporu je. Pitvořivým projevem vytváří dokonalé karikatu-ry archetypálních postav krále, královny, vojevůdce a samozřejmě chamtivce Ubu a jeho lascivní ženy Matky Ubu. Klaunský způsob herectví koresponduje s kabaretním laděním inscenace.

Šlo spíše o kvalitně odvedenou řemeslnou práci, než o osobitý režijní výklad, na který hra aspiruje. Významový posun se ovšem tvoří trojicí kratších inscenací, tematicky velmi příbuzných Králi Ubu. V každé z oddělených místností se představuje

Kdo je dnes větší Ubu?některý z aspektů dnešní společnosti vycházející z Krále Ubu; touha po politické moci, touha po pe-nězích, nenasytnost. Všechny tři části se svým zpracováním poněkud liší; zatímco politický pro-jev je podán dost parodujícím způsobem, lekce chamtivosti představená úlisným milionářem v bí-lém obleku působí až děsivě přesvědčivě. V jedné z místností se zase ukazuje absurdní obraz nena-sytnosti. Obrovská loutka dítěte, v jehož těle byl schován loutkovodič, se cpe všemožným jídlem za vytrvalého podporování svojí matky. „Jez, cpi se, svět vždycky patřil tlustým. Buď tlustý jako tvůj tatínek.“ Obraz pak nemůže skončit jinak, než sežráním matky.

Celé představení bylo zakončeno křepčením ak-térů na hlavní scéně, kde se odehrávalo předsta-vení Král Ubu na hity jako Money, money, money nebo Diamonds are the girl’s best friends. Bouř-livý potlesk byl určitě zasloužený. Za vyčerpáva-jící výkony a za perfektní sladění čtyř scén tak, že nikde nevznikala slepá místa. Tím, že inscenace explicitně ukázala příklady, ve kterých dnes téma Krále Ubu rezonuje, přiblížila tuto problematiku nejširšímu publiku. Zároveň propojení dnešních reálií se sto třicet let starou hrou nepůsobilo ná-silně nebo strojeně. Díky tomu inscenace dokázala získat podporu celého publika.

Jakub Štrom

Města kultury 2015 – belgické Mons a česká Pl-zeň – se setkaly při umělecké spolupráci na me-zinárodním divadelním projektu UBUdneS. In-scenace probíhající paralelně na čtyřech scénách v prostorách plzeňské Papírny provokativním způ-sobem konfrontuje bezskrupulózní praktiky v Jar-ryho Králi Ubu s chováním současné společnosti, především pak politiků.

Hned v chodbě vedoucí k čtveřici jevišť diváky okamžitě oslní zářivě nasvícené třpytivé závěsy za-krývající vchody k jednotlivým scénám. Herci úz-kou chodbou svižně pobíhají, nadšeně vítají něko-lik jednotlivců potřesením ruky a provázejí divácký špalír halasnými průpovídkami. Na lesklém stupín-ku na konci chodby stojí muž v třpytivém obleku a ve stylu kabaretiérů láká všemožnými floskulemi lidi na představení. Nablýskaný politický kabaret v trojjazyčném provedení (čeština, francouzština, ale i angličtina) plný odporných praktik začíná.

Polovina publika je zavedena do největšího sálu, kde se odehrává představení Jarryho Krále Ubu. Diváka vítá objemné pozadí matky Ubu vykukují-

Kabaret Ubu: vydírání, manipulace a korupcecí z blýskavé rudé opony. Manželé Ubu jsou třes-kutě komičtí svou odporností podobně jako jejich obydlí, jakási koupelna disponující rezavou vanou a záchodovou mísou, kombinovaná s lednicí a spo-rákem. Ústřední dvojice vypadá, jako by vypadla z jakéhosi panoptika. Jejich zmalované obličeje, groteskně bujné tělesné tvary přetékající z oděvů i nadsazený herecký projev pracující s přepjatý-mi gesty, výraznou mimikou a teatrálním hlaso-vým projevem vypovídají o zkaženém světě plném lidských zrůdiček. Matka Ubu vládne domácnos-ti, otec Ubu je nerozhodným staříkem, který by nejradši ze všeho od rána do večera konzumoval jídlo. Tvůrci inscenace – Axel De Booseré, Maggy Jacot a Petr Forman – Jarryho text nijak inova-tivně nevykládají, plně se soustředí na zesměšnění prohnilého světa plného mocenských machinací. Tento záměr jim vychází dokonale. Ubu po sérii drastických vražd a úskoků provedených s lehkos-tí kabaretních umělců dosedá na trůn v podobě záchodového prkénka s naběračkou v ruce a jedi-né, na čem mu zaleží, je, aby lidé platili daně.

Zde Král Ubu končí a diváci se přemístí postup-ně do dalších tří místností. V první jsou svědkem plamenného projevu političky v růžovém sáčku, která spílá všem menšinám a přiznává, že na roz-díl od jiných politiků lže – a právě proto je tou nejlepší, nejupřímnější volbou. V další místnosti opěvuje nechutně podbízivým způsobem makléř bezmeznou moc peněz. Ve třetím sále sledují di-váci naddimenzovanou obézní loutku s hercem ukrytým uvnitř. Tento moderní Otesánek nakonec požírá i svou starostlivou matku.

Tvůrci konfrontací příběhu krále Ubu s následný-mi scénami ze současného světa ukazují, že bez-trestné vydírání, konzum, lži, manipulace a ko-rupce se snadno vloudí i do dnešní demokratické společnosti. I dnes si volíme do vůdčích pozic lidi, kteří dosáhli našich hlasů nenápadnými bezostyš-nými praktikami. Nápadité inscenaci se svou zá-měrnou přebujelostí a groteskně komickou for-mou daří odhalit všechny pokřivenosti, které dnes přehlížíme jako běžnou součást svého života.

Petra Zachatá

Herci inscenace UBUdneS (foto Martin Polívka) Plzeň 2015


7


Andersenův příběh o statečném cínovém vojáč-kovi, jedna z nejklasičtějších evropských pohádek, inspirovala argentinského tvůrce Omara Alvaréze k vytvoření inscenace, kterou nyní uvedl na Sku-pově Plzni. Tento známý loutkář předvádí technic-ky dokonalou one-man show doprovázenou repro-dukovaným vyprávěním v češtině. Jeho spoluhráči jsou rozličné loutky, vlastně spíše hračky, protože právě o jejich světě pohádka vypráví.

Alvaréz nepotřebuje nejmodernější technologie, aby odvyprávěl dojemný a dobrodružný příběh putování statečného vojáčka zamilovaného do pa-pírové baletky. Jednoduchosti klasického příbě-hu zůstává věrný i výběrem prostředků. Elegant-ními a rozmáchlými pohyby pohybuje s loutkami na scéně, rozmístěním papírového zámku a něko-lika krabic na vyvýšené stupně vytvoří dětský po-koj, který zase rychle promění v děsivou řeku spuš-těním látky. Dětského majitele vojáčka představuje

Argentinsko-dánská klasika pro dětinehybná loutka (de facto malá panenka), děsivého trolla zase klaun vyskakující z krabice. K vyjádře-ní pocitů osudem trápeného hrdiny loutkáři stačí pohyblivá hlava této jinak strnulé loutky-hračky; zbytek doplní svou vlastní mimikou. Téměř celou dobu Alvaréze vidíme na jevišti, oděného do dobo-vého obleku s baretem na hlavě. Na malou chví-li se ukryje, například v momentech, kdy využívá stínohry. Papírová ryba pomocí této loutkářské techniky dosáhne pro vojáčka obludných rozměrů a celého jej spolkne.

Příběh o hračkách je logicky určen především dětskému publiku, ale i dospělého diváka dokáže strhnout něha, s kterou Alvaréz k pohádce přistu-puje. Soucítí s vojáčkem, který nesměle pokukuje po krásné baletce žijící v papírovém zámku, trpí spolu s ním, když vypadne ven z okna pokoje a je zmítán všemožnými živly. A třebaže na konci vojá-ček i baletka shoří, z výrazu jediného lidského ak-

téra vyčteme, že považuje tento konec za šťastný. Vždyť po zamilované dvojici zbylo cínové srdce, které na věky věků zdobí baletčina ozdoba do vla-sů. Pokud se dojetí přece jen nedostaví, i nejcy-ničtější divák pak musí připustit, že inscenace je dokonale technicky zvládnutá.

Na jevišti po celou dobu představení vidíme také loutku samotného Andersena, který brkem neustá-le přejíždí po papíře. Zdá se, že pohádka se vlastně právě odehrává v jeho představách, a on tyto ob-razy zapisuje. Alvaréz Andersenův text věrně násle-duje – odvypráví jej takový, jaký je, bez zbytečných výstřelků či inovací. Divák seznámený s předlohou se tak nedočká žádného překvapení, ale děti, pro které je inscenace určená především, barevný svět hraček určitě upoutá. A připomenutí, že ne každý konec pohádky musí být dokonale šťastný, nemů-že nikdy uškodit.

Petra Zachatá

V sále zní hudba jako z hrací skříňky a v pravém rohu jeviště je mechanické loutka představující pí-šícího Hanse Christiana Andersena. Jeho tělo se dá do sotva znatelného pohybu a společně s ním oži-je i magický příběh statečného cínového vojáčka a jeho papírové balerínky.

Latinskoamerický loutkář Omar Alvaréz zasadil klasické dílo dánského spisovatele do devatenác-tého století a jeho příběh evokuje návštěvu his-torického hračkářství. Právě tam je klempířem vy-roben i jednonohý vojáček, kterému je náhradou za chybějící končetinu přiřknuto statečné srdce. Odvážně pak cestuje na papírové loďce nebo v bři-še ryby, jen aby se mohl opět shledat se svou mi-lovanou tanečnicí.

Pohádku o lásce a odvaze uvádí Omar Alvaréz (nejen) pro děti po celém světě více než deset let

Dojemný příběh z říše hračeka ve spolupráci s Divadlem Alfa byla inscenace pře-dabována do českého jazyka. Jako němý loutkovo-dič pak Alvaréz animuje celý příběh na malém pro-storu v jednoduché černé scénografii, kde si také sám na jevišti ovládá barevné nasvícení, divadelní kouř nebo hudbu.

Pro přesnější vystihnutí různorodých vojáčko-vých dobrodružství Alvaréz zvolil různé typy lou-tek, hlavní hrdina je pak na rozdíl od ostatních vyhotoven v několika velikostech a z odlišných materiálů. Zpravidla je užíván jako dřevěný mane-kýn, v těle ryby nebo v plameni krbu se pak pro-měňuje ve stínovou loutku.

Kdo by mohl takto poetickému šedesátiminu-tovému představení něco vyčítat? Pohádka navíc není nijak upravovaná ani krácená a samotná kva-lita textu mu zaručuje příznivé přijetí publika. In-

scenace dokonce v mnohém připomíná rodinné domácí divadlo, kde jako loutky poslouží všechny dětské hračky a nikomu ani tolik nevadí, že jsou v některých chvílích ustrnulé v neodpovídající po-loze. Nesejde tak ani natolik na precizním a de-tailním pohybování loutkami, jako spíš na přesné ilustraci, nabízející v jedné chvíli i pohled do malé kuchyně panenky-služky. To vše, společně s očivid-ným zanícením Alvaréze pro velká gesta i jemnou mimiku přejímající zamilované pohledy vojáčka tak, jako kdyby si se svými hračkami hrál malý chlapec. Není poté divu, že u mnohých tato hra vyvolá příliv vzpomínek.

A nebyly to slzy dětské ani ženské, které jsem v publiku viděla stékat.

Tereza Kosáková

Omar Alvares Titeres

8


Skupa‘s Daily 2015 – Zpravodaj 31. festivalu Skupova Plzeň 2015 vydává Divadlo Alfa – příspěvková organizace, Rokycanská 7, 312 00 Plzeň.

Redakce: Kateřina Lešková Dolenská (šéfredaktorka), Eva Kyselová (editorka), Tereza Kosáková, Jakub Štrom, Petra Zachatá, Karolína Krajčová,

Adéla Vondráková, Iveta Dudová, Rita Hanzelyová, Lucie Dvořáková (foto), Michal Drtina (sazba).

ProgramPátek 4. září 201509:00 Divadlo ALFA – klub Statečný cínový vojáček (The Steadfast Tin Soldier)10:00 Divadlo ALFA – garáž Výroba loutky smrtky11:00 Divadlo ALFA – sál Čelista Gauche (Gauche The Cellisti)11:00 Divadlo ALFA – zkušebna Pohyblivý obraz / Prostor a magie16:30 Divadlo ALFA – klub Nashledanou pane Muffine (Good Bye Mr. Muffin)18:00 Depo Král (The King)19:00 Depo 2 Vietnamské vodní loutkové divadlo19:30 Proluka Alibaba a 40 loupežníků20:00 Peklo Dům u jezera (House by the Lake)20:00 Papírna UbudneS20:30 Proluka Tim Burton: Frankenweenie, domácí mazlíček

Mohl byste přiblížit historický vývoj jihoamerického loutkářství? Z čeho čerpá a v čem navazuje na evropskou tradici?

Ještě před kolonizací Jižní Ameriky Španěly byly při náboženských obřa-dech využívány různé typy figurek. Nejednalo se přímo o loutky, ale jisté koře-ny v těchto tradicích můžeme nalézt. Později se argentinské loutkové divadlo vyvinulo z loutkářství italského a španělského, když do země přijížděli první emigranti. Byly to především sicilské puppy, které do Buenos Aires přivezli první loutkáři, ale při pozdějších záplavách bylo jejich divadlo zničeno. Ve tři-cátých letech pak pobýval v Argentině španělský básník Federico García Lorca, který s sebou přivezl své loutky, a právě on se svými přáteli nastartoval další etapu argentinského tradičního loutkářství, charakteristického pouze jedním loutkovodičem, který si vše zajišťuje sám. Od této první generace umělců jsou

Na Andersenově tvorbě mám rád jeho tajemnostSvou společnost Compañía Omar Alvarez Titeres založil v Buenos Aires v roce 1987. Ve své tvorbě, ve které se zaměřuje především na inscenování kla-

sických pohádek, navazuje na prohlubování argentinské loutkářské tradice a je jedním z pokračovatelů uměleckého odkazu loutkáře Javiera Villafañeho. Inscenace Statečný cínový vojáček je první ze série inscenací inspirovaných tvorbou dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena. Během svého působení získala divadelní skupina více než třicet národních i mezinárodních ocenění.

to již tři generace. Ta čtvrtá, vyrůstající, již má dokonce možnost studovat sa-mostatné loutkoherectví na univerzitě v Buenos Aires a částečně se vzdělávat také v Santa Fe.

Jak je v Argentině vnímáno loutkářství? Je považováno za divadlo primár-ně určené dětem?

Pochopitelně je stále známější to pro děti, ale existuje spousta inscenací pří-mo pro dospělé a mládež. V současné době je loutkové divadlo vnímáno jako rovnocenné klasické činohře.

Ve vaší tvorbě však převládají inscenace určené dětem. Co Vás na tomto publiku přitahuje?

Velmi si užívám hraní pro dětské diváky, ale zároveň si myslím, že moje in-scenace nejsou určeny pouze jim a může si je užít celá rodina.

Pohádka Statečný cínový vojáček je podobně jako další dvě, Děvčátko

se sirkami a Císařovy nové šaty, podle Hanse Christiana Andersena. Proč se k těmto pohádkách vracíte?

Mám v Andersenově tvorbě rád tajemnost jeho příběhů a zároveň schop-nost poeticky poukázat i na temnější, melancholickou stránku lidského živo-ta. Statečný cínový vojáček je můj neoblíbenější příběh a ještě mne nikdy neunavil.

Na představení pro Skupovu Plzeň jste spolupracoval s Divadlem Alfa. V čem tato spolupráce spočívala?

Společně s divadlem byla připravena již v pořadí devátá dabovaná verze mého příběhu. V Argentině byl použit hlas velmi známého herce Alfreda Al-cóna a jednalo se tak o veliké gesto, které stvrdilo rovnocennost loutkářství s činohrou.

Tereza Kosáková, Eva Kyselová

Omar Alvarez Titeres (Argentina)

Výroba tradiční loutky smrtky pod vedením M. Trejtnara

skupa's daily 02

Documents