univerzita palackÉho v olomouci - theses › id › lpz5cx › karla_frankov_bakalsk__prce...Život...
TRANSCRIPT
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Ústav pedagogiky a sociálních studií
Bakalářská práce
Karla Franková
Rozvod a jeho dopad na dítě
Olomouc 2012 Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen
uvedených pramenů a literatury.
Ve Velké Polomi dne 15.3.2012
Děkuji Mgr. Tomáši Kadlecovi za odborné vedení bakalářské práce.
OBSAH
OBSAH ....................................................................................................................................... 1
Úvod ........................................................................................................................................... 3
Moderní a postmoderní společnost ......................................................................................... 4
Současná rodina................................................................................................................... 5
Transformace intimity ......................................................................................................... 7
Výchova dětí v současné rodině .......................................................................................... 9
Postmoderní rodina ........................................................................................................... 12
Rodina jako sociální instituce ................................................................................................ 14
Dějiny současné rodiny ..................................................................................................... 15
Rodina se mění .................................................................................................................. 16
Konec rodiny? ................................................................................................................... 16
Rozvod jako fenomén ............................................................................................................. 17
Příčiny rozvodu ................................................................................................................. 17
Rozvody a dopady na děti ...................................................................................................... 20
Nejčastější reakce dětí na rozvod ...................................................................................... 20
Jaké reakce na rozvod se u dětí dají předpokládat ............................................................ 20
Reakce dětí v závislosti na věku ....................................................................................... 22
Jakými fázemi prochází dítě po rozvodu........................................................................... 24
Zásah odborníka ................................................................................................................ 24
Společná péče .................................................................................................................... 25
Výhody společné péče ....................................................................................................... 25
Výhody pro ženy ............................................................................................................... 25
Otcové ve výhradní péči – výhody .................................................................................... 26
Posun rolí........................................................................................................................... 26
Střídavá péče ..................................................................................................................... 28
Střídavá péče je změnou k lepšímu ................................................................................... 29
Působení role otce na vývoj dětí ....................................................................................... 30
Proč se muži se svými dětmi nesetkávají. ......................................................................... 31
Chyby ve výchově ............................................................................................................. 32
Rozvody a jejich dopad na dítě v pedagogickém procesu ........................................................ 33
Před rozvodem................................................................................................................... 33
Ztráta jistot ........................................................................................................................ 33
Škola je věc rodičů ............................................................................................................ 34
Chce to čas ........................................................................................................................ 35
Po rozvodu......................................................................................................................... 35
Syndrom zavrženého rodiče, programování...................................................................... 35
Prostředí, ve kterém k zavržení dochází............................................................................ 36
Závěr ........................................................................................................................................ 37
Literatura ................................................................................................................................ 38
Monografická publikace .................................................................................................... 38
Seriálová publikace ........................................................................................................... 39
Právní normy ..................................................................................................................... 39
Elektronický zdroj informací ............................................................................................ 39
Přílohy ..................................................................................................................................... 41
3
Úvod
Pracuji jako vychovatelka ve školní družině a často jsem pozorovala viditelné změny v
chování žáků, kteří zdánlivě bez příčiny byli jiní, většinou zlomyslní nebo úzkostliví, než
dřív. Později vyplynulo na povrch, že rodiče těchto dětí se rozvádějí. V mém blízkém okolí
došlo v poslední době k jakési rozvodové vlně. Spousta mých blízkých přátel se rozvádělo
nebo právě rozvádí. Řekla jsem si, že by stálo za to, zjistit o tomto problému víc a podívat se
na problém ani ne tak z pohledu rozvodu jako takového ale především jeho vlivu na děti a
následku pro jejich další život.
Špatné fungování rodiny se velice rychle odráží v chování dětí nejen ve škole. Jedna
z nejčastějších příčin problému v rodinách je právě rozvod.
Cílem mé bakalářské práce je vliv rozvodu na dítě, jak rozvod dítě ovlivňuje
v pedagogickém procesu, jaký vliv má na dětskou psychiku a dětský vývoj.
Tak jak se vše kolem nás mění i rodina podléhá změnám, vznikají nové sociální jevy,
které problematiku rozvodů ovlivňují. Ze sociologického hlediska je třeba proniknout do
tématu společnosti jako takové.
4
Moderní a postmoderní společnost
Singly rozpracovává téze, podle které je současná společnost stále více individualizovaná
oproti společnostem minulým. Člověk je stále více vnímán jako individuum, vyvázané ze
skupiny, je stále více nezávislý na skupině. Současné společnosti postavily podle Singlyho
nový imperativ, podle kterého má být každý člověk originální představa vnitřního skutečného
„Já“ každého z nás. Vedle toho stojí požadavek autonomie, spočívá v kontrole nad svým
vlastním světem. Ta se opírá zejména o nezávislost (ekonomickou). Svoboda vyžaduje
dispozici určitými zdroji. Zdrojem těchto požadavků je takzvaná psychologizace společnosti.
(Radimská, 2003, s. 673)
Individualizmus podle Singlyho vůbec neznamená zeslabení vazeb mezi lidmi.
Individualizace vyžaduje intenzivní pohled blízkých osob. Naši blízcí hrají zásadní roli při
vytváření naši osobní identity, při konstrukci sebe sama člověk potřebuje pohled svých
„významných druhých“. Největší část osobní identity individua je dnes konstruována
prostřednictvím lásky. Z této skutečnosti vyplývá zásadní paradox dnešní doby: člověk usiluje
o autonomii a nezávislost, ale přitom si stále přeje žít společně s ostatními, jelikož je
potřebuje k tomu, aby mohl být sám sebou. Milostné a citové vztahy nabývají zásadní
důležitosti, ale nesmí ohrozit možnosti individua být autentický. Je třeba najít nějaký způsob,
jak být „společně svobodní“ to je možné v rodině, kterou Singly nazývá individualistická,
vztahová. (Radimská, 2003, s. 674)
Vztahová rodina, jak ji známe dnes, prošla třemi vývojovými fázemi, lišícím se podle
toho, jak docházelo ke změnám v jejím charakteru a funkcích, jež naplňuje pro své členy.
První období asi do konce devatenáctého století lze hovořit o tradiční rodině, byla důležitější
ekonomická transmise, zájmy rodiny byly nadřazeny zájmům jednotlivých členů. V dalších
dvou obdobích se mluví moderní rodině. První fáze moderní rodiny trvala od první světové
války do šedesátých let dvacátého století.
Začal vládnout imperativ lásky, kde panuje silná dělba práce mezi mužem a ženou.
Cílem výchovy v rodině bylo předat dětem morální zásady. Druhá fáze od šedesátých let
dvacátého století je logika lásky ještě více posílená, že se rodina stává křehkou institucí.
Manželé mají spolu zůstat, jen pokud se milují, hlavní povinností rodičů je věnovat dětem
lásku a pozornost. (Radimská, 2003, s. 674)
Naproti tomu Ivo Možný vidí dítě jako brzdící element individualizace člověka. Ve
standardizované, na trhu závislé biografii pozdně moderního věku není pro děti příliš místa.
5
Vztah mezi rodinou a osobní biografií se uvolňuje. Rodičovský vztah je posledním vztahem,
který nelze vzít zpět. Z manželství se sice stala manželská smlouva, zrušitelná dohodou stran,
rodičovství je však sociální a biologický fakt, který nezná instituci rozvodu. Tržní model,
charakterizující modernu předpokládá společnost bez rodiny, bez manželství. Každý musí být
samostatný, svobodný, aby mohl vyhovět požadavkům trhu a zajistit si tak ekonomickou
existenci.
Sociálně nejvýznamnější sociální jev, který se vynořuje v posledních desetiletích, a
nabývá společensky na váze, jsou singles - u nás teprve vynořující se sociální skupina a
životní strategie. Život současných singlů má několik zvláštních charakteristik. Především ho
většina singlů vnímá nikoli jako konečný stav, ale jen jako životní fázi. Ta se ovšem stále
častěji prodlužuje, až se mění v definitivum. (Možný, 2008, s. 196)
Sociologie nabízí dvě silná vysvětlení: Jednak je poukazováno na to, že globální
ekonomika pozdně moderního věku vyžaduje flexibilní pracovní sílu, schopnou se stěhovat za
prací, zvládnout období bez zaměstnání při hledání nové práce a na pracovním místě
schopnou dostát nárokům na neplánované služební cesty, nárazové zatížení s dlouhými
přesčasy a dalšími, rodinný život devastujícími charakteristikami.
Mladí lidé, kteří mají vlastní byt a jsou evidováni jako jednočlenná domácnost, nežijí
vesměs v sexuální abstinenci. Občas si někoho přivedou, občas se z toho vyvine i trvalé
nesezdané soužití. Trvalé? Nesezdaná soužití mají větší pravděpodobnost rozpadu než
manželství. A pak je nasnadě otázka: Tvoří neprovdaná matka žijící s partnerem rodinu, nebo
jsou to dva singlové? Koho která studie považuje za singly, pořád ještě není sjednoceno. Jestli
ale povaha globalizované ekonomiky a konzumní individualizované kultury sebou přinesla
trvalý trend nárůstu počtu nulových reprodukčních strategií, vzdaluje se naše civilizace trvale
udržitelnému reprodukčnímu režimu. Tu se ovšem nabízí jednoduchá logická pochybnost:
pokud je tržní společnost ve svých důsledcích skutečně společností bez dětí, nemůže být než
historickou efemeritou: jakmile se dopracuje k svým důsledkům, zaniká. (Možný, 2008, s.
206)
Současná rodina
Pokud bychom hledali příčiny, proč k rozvodům dochází, odpovědi na tuto otázku
bychom mohli nalézt v Singlyho knize Sociologie současné rodiny, kde autor popisuje
přechod z tradiční rodiny k moderní rodině se všemi jeho důsledky. Zatímco tradiční
neumožňovala autonomii nikoho ze svých členů, dává moderní rodina v první fázi prostor pro
muže.
6
Do šedesátých let se individualizace společnosti týkala pouze mužské části. Od
šedesátých let dvacátého století ženy usilují o možnost realizovat se. Chtějí být samy sebou.
Vstup do zaměstnání jim umožnil ekonomickou nezávislost a možnost budovat si
profesionální identitu. Nepodřizuji již své vlastní zájmy zájmům rodiny. Možná by se zdálo,
že zaměstnaná matka se nemůže věnovat dítěti, ale další odborníci tvrdí např. (Kaščák, 2008,
s. 132) tvrdí, že zvýšená pracovní angažovanost rodičů patří k všeobecným sociálním
změnám. Ta způsobuje, že děti tráví více času samy doma anebo s vrstevníky anebo ve
volnočasových institucích. Mnohé výzkumy se ptají, jak ovlivňuje dlouhá nepřítomnost
rodičů doma dětský vývoj. Sledoval se obzvlášť fenomén pracovní zaneprázdněnosti matek.
Zaměstnanost žen je totiž významným zesilujícím trendem v rámci euroamerické kultury.
V současnosti se ukazuje, že zaměstnání matky nemá až tak rizikový vliv na vývoj dítěte jak
se předpokládalo. Zjistilo se totiž, že zaměstnané matky ze středních vrstev tráví porovnatelný
čas se svými dětmi jako matky nezaměstnané a matky v domácnosti. (Kaščák, 2008, s. 132)
Vysvětluje se to tím, že si zaměstnané ženy uvědomují svoji pracovní vytíženost a
kompenzují svojí nepřítomnost intenzívnější péči o dítě po příchodu z práce. Dalším
podstatným argumentem je, že nejde ani o to kolik hrubého času matka stráví s dítětem ale o
to jakou kvalitu má její interakce s ním, jaké typy aktivit s ním vykonává, jak odpovídá a jak
je citlivá na jeho podněty.
Při zkoumání zaměstnaných matek se však ukázal jeden významný časový faktor. Zjistilo
se, že zaměstnání matky nemá negativní vliv na rozvoj dítěte, když se vrací z práce okolo 16
té hodiny. Jako negativní faktor se ukázal návrat po 18 té hodině. (Kaščák, 2008 s. 132)
Podle Singlyho znamená individualizační proces rozšíření svobody pro členy rodiny,
možnost žít podle svých projektů, nikoli podřízení nějaké entitě. Tento proces má i negativní
důsledky, které jsou nevyhnutelné a představují nutnou cenu za nabytou svobodu. Příkladem
je i nárůst počtu rozvodů. (Singly, 1999, s. 79) Tento negativní trend popisuje i Ivo Možný.
Ženy, kterým na jejich povolání a nepřerušené kariéře opravdu záleží, se stále častěji
rozhodují pro bezdětnost. Tlak na zvyšování produktivity a stoupající soutěživost
v globalizující se ekonomice spíše zužuje prostor pro pohodlnou kombinaci mateřství se
zaměstnáním. (Možný, 2008, s. 194)
Na zaměstnanost žen a rozvod je třeba podle Singlyho nahlížet jinak. Rozhodně nejsou
něčím, co brání pohodě dětí, ale tím že umožňují svobodu a seberealizaci žen, umožňují jejím
matkám naslouchat svým dětem a být příkladem při vytváření jejich identity. Z této úvahy
vyplývá požadavek: ženy potřebují od státu pomoc, aby mohly sloučit svou mateřskou roli se
svým vlastním životem tedy i profesí. Staví se tím proti pravicovým teoretikům, volajícím po
7
obnově rodiny a odsuzující rozvedené matky. Současný jev je tedy pozitivní jev s negativními
důsledky. Singly upozorňuje na to, že skutečná rovnost mezi mužem a ženou v rodině ještě
dlouho nebude. (Radimská, 2003, s. 675)
Úkolem sociologie je odlišit sociální problémy, které vznikají z přebytku individualizmu
od těch, které vznikají kvůli jeho nedostatku a ne paušálně odsuzovat individualizaci.
Sociologové i psychologové ve Francii šířili představu, soustředění se na vlastní blaho
ohrožuje zájmy dítěte. Tato téze nebyla velkými kvantitativními šetřeními prokázána.
Ukázalo se, že tam kde se rodina rozpadá, nejsou děti nejnešťastnější. (Radimská, 2003, s.
675)
To potvrzuje tvrzení, že klíčovou sociální těžkostí dětí z rozvedených rodin je sice
(zpravidla krátkodobě) snížený školní výkon, ale současné studie ukazují, že z dlouhodobého
hlediska nemá většina dětí z rozvedených rodin zásadní problémy se školou. Klíčový není
totiž akt rozvodu ale kvalita rodinných vztahů. Jestliže dítě žije v nerozvedené rodině, ale
s neustálými konflikty má to negativnější efekt než dobře zvládnutý tzn. co nejméně
konfliktní a tudíž hladký rozvod. ( Kaščák, 2008, s. 133)
S tímto koresponduje taky Warshak ve své knize Revoluce v porozvodové péči, že ne
každé dítě musí definitivně rozvod poznamenat. Může to být také věc, pokud rozvod
proběhne civilizovaným způsobem, kterou si děti ponesou celý život v sobě jako zkušenost,
že konflikt se dá zvládnout i právě zmíněným bezstresovým způsobem. (Warshak, 1996, s.
45)
Jak dále Warshak říká „Děti jsou schopné se s rozvodem rodičů vyrovnat. Úspěšné
zvládnutí by mělo být pravidlem a ne výjimkou, abychom k takovému cíli dospěli, potřebujeme
velkou generální opravu postupů, kterými je prováděno svěřování dětí do péče – jinými slovy
– potřebujeme revoluci v porozvodovém uspořádání a péči“. (Warshak, 1996 str. 146)
Tedy přesvědčení, že pokud se blaho jednoho aktéra zvýší, blaho druhého se sníží, Singly
popírá a tvrdí, že nyní již individuální zájmy mohou být v rodině sladěny, aby si vzájemně
neprotiřečily. (Radimská, 2003, s. 675)
Transformace intimity
Obvyklá sociologická vysvětlení toho, co nazýváme transformací intimity, staví proti
sobě pospolitý charakter našich řádů a neosobnost moderního života. Můžeme rozlišit tři
hlavní způsoby rozlišení. Jeden pohled líčí rozvoj modernity, jehož výsledkem jsou narušené
osobní vztahy. Druhý pohled se zaměřuje na oblast veřejného života. Výsledkem je to, že
osobní život je oslabován. Dochází k obratu směrem k niternosti lidské subjektivity a smysl i
8
stabilitu hledáme ve vlastním vnitřním já. Idea úpadku pospolitosti byla účinně kritizována ve
světle empirického výzkumu městských sousedství. Ale pojem pospolitosti, jestliže ho
budeme aplikovat na předmoderní nebo moderní kultury, zahrnuje prvky, mezi, kterými je
nutno rozlišovat. Jsou to pospolité vztahy sami o sobě, příbuzenské svazky, vztahy osobní
intimity mezi sobě rovnými a vztahy sexuální intimity. Uvádění příkladu o tom, jak
příbuzenská pouta jistých druhů přetrvávají v určitých kontextech moderní společnosti, stěží
znamená, že příbuzenství hraje tu roli, kterou kdysi hrálo při utváření každodenního života
většiny lidí. Institucionalizovaná přátelství jako např. pokrevní bratrstva či druhové ve zbrani,
byla v podstatě různými formami soudružství.
V předmoderním prostředí je základní důvěra vměstnána do personifikovaných vztahů
důvěry v komunitě, příbuzenských vazbách a přátelstvích. Ačkoli každý z těchto sociálních
vztahů může obsahovat citovou intimitu, ta není podmínkou udržování osobní důvěry.
Institucionalizované osobní svazky a neformální nebo odformalizované zákony upřímnosti a
cti poskytují rámce důvěry. A naopak důvěra v druhé na osobní úrovni je prvotním
prostředkem, s jehož pomocí byly ustaveny sociální vztahy vzdáleného charakteru.
S rozvojem abstraktních systému se důvěra v neosobní principy, stejně jako důvěra
v anonymní druhé, stává nepostradatelnou pro sociální existenci. Odosobněná důvěra tohoto
druhu je odlišná od základní důvěry. Existuje silná psychologická potřeba nacházet jiné,
kterým můžeme důvěřovat, ale institucionálně organizované osobní vztahy jsou ve srovnání
s předmoderními sociálními situacemi omezeny. Neosobní stále více pohlcuje osobní. To
neznamená ochuzování osobního života ve prospěch neosobně organizovaných systémů – jde
o skutečnou transformaci podstaty osobního života samého. Důvěra na osobní úrovni se stává
projektem, na kterém by zúčastněné strany měly pracovat a jenž vyžaduje otevření se
jednotlivce druhému.
Někteří chápou zaujetí rozvojem sebe sama jako důsledek faktu, že staré pospolitostní řády se
zhroutily a vytváří se narcistní a hedonistické zaujetí sebou samým.
Transformace intimity tedy znamená:
- Vnitřní vztah mezi globalizujícími tendencemi modernity a místními událostmi
v každodenním životě.
- Konstrukce sebe sama jako reflexivní projekt, který je elementární součásti reflexivity
modernity. Individuum musí nalézt svou identitu mezi strategiemi.
- Snaha o seberealizaci založenou na základní důvěře, která může být ustavená pouze
otevřením se druhému.
9
- Utváření osobních a erotických vazeb, jako vztahů vedených vzájemností sebe
otvírání.
- Starost o sebenaplnění, která není pouze narcistní obranou proti světu, nad kterým
mají jednotlivci malou kontrolu ale z části také pozitivním osvojením okolnosti, ve
kterých globální vlivy působí na každodenní život. (Giddens, 2010, s. 111-113)
Výchova dětí v současné rodině
Výchova dětí v současné rodině má dva cíle:
o úspěch ve škole, v životě
o osobní rozvoj dítěte a jeho seberealizace
Ivo Možný nahlíží na výchovu z pohledu dvojí koncepce.
- Tradiční koncepce – přenášet na dítě hodnotový systém, rodiče si sami volí
prostředky.
- Liberální koncepce – rodiče neovlivňují dítě ve volbě hodnot a při vytváření představ
dobrého života. Nechávají na dítěti, ať si samo vybere, co bude pro jeho život podle
jeho názoru nejlepší.
Pro tradiční koncepci lze uvést, že vesměs posiluje rodinnou soudržnost i kulturní
soudržnost. Dítě, které bylo rodiči přísně vedeno s důsledným vyloučením jeho vlastní volby
mezi otevřenými mu alternativami, nezíská schopnost samostatně se rozhodovat a dobře volit.
Pro liberální koncepci mluví dost už jen to, že nemá nevýhody koncepce tradiční a že
otevírá sociální dynamiku. Důsledně liberální koncepce rozvolňuje vztahy a zeslabuje
porozumění mezi generacemi. Umírněně liberální koncepce proto přiznává rodičům právo
usilovat o předání své vlastní představy dobra a správného života dětem. Liberální zůstává
v tom, že podporuje dítě, v tom aby se v přiměřeném věku seznámilo s jinými hodnotovými
koncepcemi. (Možný, 2008, s. 156)
Jednotlivé kultury se liší v tom, na kolik jsou rodiče oprávněni vyžadovat, aby jejich dítě
od nich převzalo i jejich koncepci dobra a dobrého života a jaké prostředky mohou rodiče
používat pro to, aby toho dosáhli. Nejen vzdělání, ale postupně i výchova se přenesla z rodiny
do školy a do rukou specializovaných odborníků. Zrychlující se tempo změn pak v posledních
desetiletích bere rodičům důvěru ve vlastní představu dobrého života zejména tam, kde se to,
co jim bylo vtištěno v mládí jako realita a jako hodnoty, liší příliš od toho, co je jako realita a
hodnoty reprezentováno v hromadných sdělovacích prostředcích – zejména v televizi a na
internetu. (Možný, 2008, s. 155) I Singly připouští, že role rodiny na socializaci dítěte se
neustále zmenšuje.
10
Role rodiny na socializaci dítěte se neustále zmenšuje. Podle Talcotta Parsonse
funkcionalistického sociologa padesátých let, ztratila moderní rodina mnohé ze svých
dřívějších funkcí, které převzaly jiné instituce. Rodina se definuje především emoční
podporou, kterou svým členům zaručuje. Podle této představy je vše co přebírají instituce
odejmuto rodině, která jen trpně přihlíží, jak se zmenšují její výsady. Počet hodin, které dítě
stráví ve škole při organizovaném volném čase a při sledování televize, v porovnání
s hodinami strávenými s otcem nebo matkou prozrazuje stejné uvažování, ať už toho litujeme
nebo ne rodina se postupně stává jen jakýmsi reziduem původní rodiny.
Škola vytváří zvláštní pojetí dětství, vyžadující uvědomit si nevinnost a slabost dětí a
tudíž povinnost dospělých zachovat tuto nevinnost. Šťastné dětství během, kterého je dítě
hýčkáno, a kdy si dítě hraje bez pedagogického a morálního cíle, už nekončí v pěti, šesti či
sedmi letech, dětství se postupně prodlužuje na dobu školní docházky. Z počátku škola dítě
prostorově vzdalovala od jeho rodiny, rodina se s ním právě díky škole afektivně sbližovala.
Postupně je zachována a chráněna intimita rodiny. Závislost rodin na škole je silná. Žádné
prostředí ani vrstva dnes neunikne vlivu instituce.
Z výchovy se stal velmi náročný proces, vyžadující informovanost, neustálou pozornost a
občasný zásah odborníků. Pokud mají být v zájmu dítěte uspokojeny jeho psychologické
potřeba, žena - matka musí omezit svou účast na pracovním trhu. Singly se domnívá, že
psychologizace výchovy a vzdělání umožnila proměnit tradici matky – pečovatelky v nový
modernistický model. (Radimská, 2003, s. 675)
Cíle moderní rodiny – úspěch ve škole, v životě a osobnostní rozvoj, se jeví jako obtížně
slučitelné a rodiče musí vyvíjet značné úsilí, aby respektování přirozenosti dítěte neškodilo
jeho školním výsledkům a naopak. Ve výchově se předpokládá, že každé dítě má svou
skrytou osobnost a nemůže ji objevit ani rozvinout bez pomoci svých blízkých, otce a matky.
Skrytá identita může být objevena jen prostřednictvím stálé pozornosti a stabilního prostředí,
prostřednictvím „vztahového rodičovství“. (Radimská, 2003, s. 678)
Křehkost vztahů k dítěti nám pomůže blíže pochopit náhled na podstatu dětského bytí jak
jej popisuje Rank. (Kaščák, 2008, s. 21) Původní existencionální vztah mezi dítětem a
dospělým umožňuje myslet na dítě v jeho dětském bytí, pokud tradiční pedagogická představa
o dětském chování (poslušnosti) vlastně vynechává dětskost dítěte a nepomáhá pochopit
dětský svět. Rang uvádí, že specifické postavení dítěte v pedagogickém vztahu přesvědčivě
načetl H. Pestalozzi když popisoval povahu vztahu mezi matkou a dítětem. Rank se odkazuje
také na J. J. Rousseaua či F. W. A. Frebela. Základ pedagogického vztahu podle nich netvoří
sociální učení, v kterém by dítě překonávalo svou nekompetentnost, ale základem tohoto
11
vztahu má být primárně emocionální připoutání dítěte na dospělou osobu, vytvoření
základního citového pouta. (Kaščák, 2008, s. 21)
Idea šťastného dětství, ve kterém společnost vytváří prostor pro spontánní hrové aktivity
dětí, je globalizovanou představou euro americké kultury. Tato ideová předloha velmi často
zkresluje pohled na životní realitu dětí. Popis dětství jako šťastného totiž nepřísluší dětem, ale
dospělým. Není běžné, že by děti svoje dětské bytí označovaly za šťastné, jde pouze o dojem
dospělých. To neznamená, že by dětské bytí bylo hned nešťastné, jde jen o to, že koncept
šťastného dětství není přínosný pro pochopení jeho reálných podob, který sebou přináší další
zkreslující představy. Jde především o představy o naivitě a nevědomosti dítěte, která u
dospělých vzbuzuje sympatie a potřebu ochrany o představy dětské spontánnosti či představy
o hravé podstatě dětského bytí. Když při zkoumání dětí natáhneme takovou představu,
uniknou nám obrazy např. dětí zodpovědně přistupujících k chodu domácnosti či celé
společnosti prostřednictvím svých pracovních aktivit, dětí participujících na světě dospělých.
Děti nejsou nevinné, nevědomé a nekompetentní. Dokážou kalkulovat a řídit. Formy
dětského bytí jsou tak různorodé, že se nedají vtěsnat pod jeden koncept. (Kaščak, 2008, s.
61,62)
Podle Singlyho tento přechod od výchovy, jejímž cílem bylo morální modelování dítěte,
k výchově, jež má odhalit jeho skrytou osobnost, vyžaduje změny celku rodinných vztahů. To
se týká zejména otcovské role, otec už není živitelem rodiny, ale musí být pro dítě i blízkou
osobou. (Radimská, 2003, s. 678 )
Kaščák poukazuje na rizika spojené s rolí otců v rodině. Poměrně nový rizikový jev
z hlediska zaměstnanosti otců na rodinný život se vyskytuje v případě, když začal podnikat a
v podnikání se mu daří, ale na rodinném životě se podílí minimálně. Svojí absenci v rodinném
životě se snaží kompenzovat nadměrnou hmotnou stimulací dětí. (Kaščák, 2008, s.132)
Kniha revoluce v porozvodové péči mě zaujala a zřejmě nejvýstižněji ilustruje děje, které
se v rodinách odehrávají jako malá i velká dramata s dobrým či špatným koncem. Pojem,
který se prolíná celou knihou i celkové revoluce v porozvodové péči je kult mateřství. Je to
přesvědčení, že k péči o děti a jejich výchově jsou nejvhodnější pouze matky. Tento kult je
přes všechny snahy hluboce zakořeněn a není snadné se ho vzdát. Tento kult zanechal miliony
dětí toužících po hlubším vztahu s otcem a miliony přetížených matek, jimž leží na bedrech
výchova dětí a miliony otců odcizených svým potomkům. Nejhůře jsou na tom ze všeho děti.
Odborníci souhlasí: jednou z hlavních příčin emočních problémů u dětí v rozvedených
rodinách je snížený rozsah kontaktu s otcem. Kdysi měly místo ženy doma. Časem se úspěšně
12
role žen obohatily. Ženám se otvírají mnohé dveře. Avšak své role manželky a matky musí
zvládnout stále a dochází na úděl superženy.
Málokterý manžel ženě s domácností pomáhá. Singly rozlišuje tři typologie mužů
1. Partner – pygmalion, ten který má obtíže s vytvářením si vlastní identity a max.
investuje do identity své partnerky, což mu také dává určitou identitu. Vystavuje se však
riziku, že jakmile družka dosáhne profesionálního úspěchu, stane se pro ni nepotřebným.
2. Partner- gentleman se zajímá hlavně sám o sebe. Povzbuzuje svou partnerku, protože
to samé očekává od ní. Jakmile sám dosáhne úspěchu, zájem o partnerku ochladne
3. Partner – manžel svou identitu si vytváří nezávisle na partnerce, partnerku potřebuje
jen pro to, aby pečovala o jeho osobní sféru. Zajímá ho jen jako žena, milenka, matka dětí,
v její profesionální kariéře ji nepovzbuzuje.
Tyto modely fungují jen jako určité typy, které se v realitě málokdy vyskytují. Každý pár
hledá takové uspořádání hry, které max. vyhovuje oběma členům. (Radimská, 2003, s. 677)
Matky jsou přetíženy. Překvapivé je, že i matka přející kontaktu s otcem, chce dítě do
výhradní péče proto, aby mohla kontakt regulovat podle svého.
Politika vkládání mocenského postavení do rukou matky byla pilně podporována politiky.
Děti by neměly být obětovány na oltáři tzv. gender politiky. Rozdílná role otce i matky
neznamená více či méně důležité. Úzká citová vazba mezi nemluvnětem a otcem se děje
v téže době, kdy se formuje pouto k matce. Na základě studií jsou otcové i mladí studenti
stejně vnímaví na potřeby nemluvňat při krmení jako matky.
Ženy nemají žádný monopol na dovednosti související s péčí o dítě. (Warshak, 1996, s.
24)
Postmoderní rodina
Od šedesátých let je model ženy v domácnosti kritizován především ženským sociálním
hnutím – feminizmem. Snižuje se stabilita manželství a byl zákonem umožněn rozvod.
Rozvíjí se soužití mimomanželské. Manželství je většinovým řešením tehdy když lidé chtějí
mít děti. Rozštěpení mezi rodinným životem a manželstvím začíná být značné. Přechod
moderní rodiny k rodině postmoderní se projevuje zvýrazněním charakteristik prvního
období, a sice měření na vztahy. Mění se skutečnost, že vztahy již samy o sobě nemají
hodnotu. Ta vyplývá s uspokojení, které mají poskytnout každému členu rodiny. Šťastná
rodina je dnes méně přitažlivý ideál. Důležité je, aby byl člověk šťasten sám za sebe. „Já“
dnes převažuje nad „My“, ale „Já“ nevyžaduje zánik manželství. Pro většinu dospělých je
ideál život v páru. Manželský život je žádoucí víc než svobodný stav, neboť dává člověku
13
pocit, že není jen veřejnou osobou. Rodina je konstruována v sociálních představách jako
prostor, kde mohou být jednotlivci snáze sami sebou díky pohledu svého partnera. (Singly,
1999, s. 82,83)
Rozhovory, které mezi sebou partneři vedou, vytvářejí opěrné body, které zaručují
přijatelnost a stabilitu sociálně vymezeného světa a nepřímo identitu každého z nich.
Manželský život mění identitu partnerů a vytváří manželské „Já“. V sociálním světě kde se
hlavní hodnotou stalo individuální „Já“ si rodina zachovává užitečnější rys. Dokáže každému
pomoci, aby se rozvinul v autonomní osobnost. To přináší rozpor: Jedinec se stává sebou
samým až teprve prostřednictvím druhých. Ideálním kompromisem je vytvoření
individuálního já usazeného uvnitř nepříliš svazujícího „My“. (Singly, 1999, s. 85)
Dobu pozdní modernity popisuje Ivo Možný z trochu jiného hlediska, nazývá ji dobou,
která nemá moc ráda děti. Stále vzrůstající počet žen a mužů prožije svůj život bez zážitků
rodičovství. Je to ovšem složitější než jak se na první pohled jeví. Na jedné straně lze říct, že
nemá ani nijak moc ráda děti, na druhé straně spočívá problém v tom, že je má ráda až příliš.
Bohatá nabídka služeb na trhu znesnadňuje říci včas sbohem nekonečným možnostem mládí,
usadit se a založit rodinu, odolat ji je obtížné, protože je to výjimečné, znamená to taky
vystoupit ze své generační skupiny a přijít tím o základní vklad celoživotně střádaného
sociálního kapitálu. Společnosti soumraku moderní doby uvízly ve smyčce posilující se
zpětné vazby: čím méně se ve společnosti rodí dětí, tím jsou vzácnější, tím větších
společenských oprávnění se jim dostává, tím jsou nákladnější. Čím jsou, ale děti nákladnější
tím méně si jich člověk může dovolit, a tím méně se jich ve společnosti rodí. (Možný, 2008, s.
240-243)
14
Rodina jako sociální instituce
Dřív než se začneme zabývat problematikou rozvodu v rodině a jejich vlivu na vývoj dětí,
je třeba vědět co vlastně rodina je.
Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí
členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Příbuzenství je vztah mezi jedinci, jenž vzniká
buďto sňatkem, anebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii. Manželství můžeme
definovat jako sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými
jedinci. Sňatkem dvou partnerů se stávají příbuznými nejen oni sami, ale i jejich rodiče,
sourozenci a další pokrevní příbuzní každého z nich. Vždy se rozlišuje mezi rodinou a širším
příbuzenstvím. Prakticky ve všech společnostech se můžeme setkat s typem rodiny, kterou
sociologové a antropologové označují jako rodinu nukleárního typu. Ta se skládá z dospělých
manželů a jejich vlastních či adoptivních dětí žijících ve stejné domácnosti. Ve většině
tradičních společností byla nukleární rodina více či méně integrována do širších
příbuzenských vztahů. Pokud v jedné domácnosti žijí kromě obou rodičů a jejich dětí i další
blízcí příbuzní, hovoříme o rozšířené rodině. Její součástí mohou být prarodiče, bratři a sestry
se svými manželskými partnery, tety, synovci apod. V západním světě je manželství - a tedy i
rodina - spojeno s monogamií. Naše zákony nepřipouštějí, aby jeden muž nebo žena měli
několik manželských partnerů současně. (Giddens, 1999, s. 157)
Rodina je to forma dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a
zahrnující přinejmenším rodiče a děti. Další znaky toho, co je rodina, jsou sociokulturně
podmíněny. Patří k nim společné bydlení, příslušnost ke společné příbuzenské linii, společná
produkce a konzumování statků atd. Funkcemi rodiny jsou reprodukce lidského rodu a
výchova potomstva. Mnohé funkce od počátku novověku rodina postupně předává státním a
dalším institucím.(Jandourek, 2001, s. 205)
Toto tvrzení koresponduje s Bergrovou afirmací podle, které je soukromý svět posledním
svobodným prostorem individua. Mimo něj je člověk ovládán institucemi a mechanizmy,
kterým nerozumí, jeho vlastní já a jeho rodina je jediné místo kde si konstruuje vlastní svět.
(Radimská, 2003, s. 673)
Podle Jandourka funkce předávané státním a dalším institucím vedou k určité krizi
rodiny, patrné například na vysoké míře rozvodovosti. I nadále však rodina zůstává důležitým
prostředím socializace, intimity a sociální podpory. (Jandourek, 2001, s. 206)
15
Pozice muže a ženy se zrovnoprávňují se vstupem žen do zaměstnání. Cílem není rodina
jako taková, ale jednotlivá individua, která ji tvoří. Rodina se tává soukromým prostorem, jež
má sloužit jednotlivcům. Cílem tohoto typu rodiny je umožnit individualizaci všem svým
členům právě proto je tato instituce takto nestabilní. O tomto typu Singly mluví nejčastěji
jako o rodině současné. (Radimská, 2003, s. 674)
Současná rodina je čím dál víc soukromá záležitost a zároveň veřejná. Stát se stal
činitelem života domácností. Zájem dítěte je pojem, který dává důvod k zasahování do
rodiny. (Singly, 1999, s. 10) Dále Jandourek dělí rodinu na:
Rodina atomární - Individualistická, dezintegrovaná a především městská rodina, která
vznikla jako důsledek upadajícího vlivu tradičního systému příbuzenství. Tvořena je rodiči a
dětmi. Používá se též pojem rodina nukleární, rodina manželská nebo rodina párová.
Rodina měšťanská - Typ rodiny vznikající v době rozmachu měšťanstva. Je výrazně
patriarchální, otcova autorita je založena jeho výkonem v roli podnikatele a jeho dědičným
vlastnictvím. Kritické analýzy hovoří v případě rodiny měšťanské často o útisku ženy a dětí,
pokrytecké vnějškové monogamii a atmosféře úzkosti, ve které žili mnozí rodinní příslušníci.
Rodina neúplná - Rodina redukovaná rozvodem nebo smrtí otce, matky, obou rodičů,
nebo tvořená svobodnou matkou a dítětem. Obsah pojmu rodina neúplná záleží na pojetí
úplnosti rodiny v dané společnosti. (Jandourek, 2001, s. 206,207)
Dějiny současné rodiny
Jak se dál rodina vyvíjela, popisuje Singly. Rodina se vyčleňovala postupně jako
soukromý prostor, v němž členové rodiny měli čím dál tím větší zájem být pohromadě, sdílet
intimitu a stali se citlivější na kvalitu vzájemných vztahů. Postupné oddělování veřejného a
soukromého prostoru se rozšiřuje ruku v ruce s rostoucím významem citů v regulování
vnitrorodinných vztahů. To, že nukleární rodina – to jest rodina složená z muže, ženy a jejich
dětí sdílející společné bydliště, existovala vždycky, ještě neznamená, že tato rodina plnila
vždy stejné funkce. Durheim říká, že forma rodiny závisí na základních podmínkách
historického vývoje. Rodina se musí nezbytně zmenšit v závislosti na tom, jak se sociální
prostředí, se kterým je každý jednotlivec v bezprostředním vztahu, rozšiřuje. Osobnost členů
rodiny sečím dál tím víc vymaňuje z rodinného kruhu. Individuální odlišnosti jsou čím dál tím
častější a významnější. Současná rodina je institucí, jejíž členové mají větší individualitu než
v tradičních rodinách. Osobní odlišnosti se zvýrazňují, upevňují se, a protože jsou
vlastnictvím individuální osobnosti, osobnost se neustále rozvíjí. Naopak v moderní rodině
16
spočívají příbuzenské vazby méně na majetku. Ducha rodiny dnes tvoří vztahy mezi mužem a
ženou a mezi rodiči a dětmi. (Singly, 1999, s. 12)
Rodina se mění
Rodina se mění, ale vždy je stabilizačním prvkem společnosti. Svou stabilitou dynamiku
umožňuje a v jistém smyslu i podporuje, protože brání společenský systém před chaosem a
zhroucením. Prohlubující se dělba práce a rozvoj specifických institucí vyvlastnily rodině
řadu jejich tradičních funkcí. Tam, kde byla dříve rodina nezastupitelná, nastoupili specialisté
a formální organizace. Z rodiny se stává útočiště před bezcitným světem, padá porodnost.
Rodina nejenže ztratila monopol na plození dětí, přestala na mnoze mít děti vůbec. (Možný,
2008, s. 14,15)
Konec rodiny?
Poměr mezi veřejným a soukromým se mění: na jedné straně se sice reálnou jednotkou
reprodukce sociálna stává sám jednotlivec, na druhé straně však osvobozená individua se
stávají závislými na trhu práce a proto závislými na vzdělání, na spotřebě a formách
zabezpečení. Pro rodinu s její ohromnou přizpůsobivostí by to ještě pořád bylo zvládnutelné,
kdyby jejím jádrem byl párový vztah muže a ženy, jak se to jeví laikům: industrializované
společnosti s tržním hospodářstvím transformovaly manželství ve vztah smluvní, jak to
odpovídá logice právního státu. Stala se z něj smlouva na dobu neurčitou, kterou lze
jednostranně vypovědět. Rodiny se mohou zakládat a končit, zakládat a končit. Při postupném
vyvlastňování rodinných funkcí by otec mohl být konec konců nahrazen státem. (Možný,
2008, s. 240)
Tuto úvahu jednoznačně potvrzuje vývoj počtu legitimně narozených dětí za poslední
roky, viz příloha č. 1, kdy v roce 2010 je poměr 1 ku 1, 5 nemanželského dítěte
k manželskému kdy v roce 2000 to bylo 3,6 a v roce 1990 byl ještě poměr 10,7.
17
Rozvod jako fenomén
Téměř každé druhé manželství se u nás v posledních letech rozvádí. Přestože se mnozí
manželé rozchází ještě bezdětní a jiní už mají potomky dospělé podle statistických údajů je
jen v jednom kalendářním roce konfrontováno s rozpadem rodiny přibližně dvacet tisíc dětí.
(Kramulová, 2008 s. 37)
Proč vůbec k rozvodům dochází, osvětluje Singly především v důvodech rostoucí
autonomie manželů. Nejdůležitější změna spočívá v tom, že se relativně snižuje význam a
důležitost přesvědčení, že jedním z cílů manželství je stálost a jeho dlouhé trvání. Například
nesezdaní partneři si nemyslí, že manželství chrání citové pouto a že pro druhého důkazem
opravdové lásky. Trvání páru má hodnotu jen tehdy, pokud partner i nadále uspokojuje toho
druhého tak, jak očekával. (Singly 1999, s. 102)
V podstatě mluví o tom samém i Singly i Kramulová. Autonomií i ideálem můžeme
nazvat i uspokojení zájmů, názorů a rozdílnosti povah, které patří podle statistik
k nejčastějším příčinám rozvodů. Poměr rozvodů ke sňatkům je vidět v příloze č. 2.
Příčiny rozvodu
V dobách kdy se velmi mladé páry brali po velmi krátké známosti a pod tlakem
těhotenství, zněl takový důvod poměrně logicky. Ale dnes, když spolu partneři před
uzavřením manželství obvykle nějaký čas žijí, je to poněkud překvapivé zjištění. Nejvíce
manželství se rozpadá po deseti až čtrnácti letech. Odborníci na partnerské vztahy tvrdí, že ke
spokojenému soužití není shoda zájmu zdaleka nezbytná. I když z počátku většina
zamilovaných chce dělat všechno společně, časem se ukáže, že bohatě postačí, pokud je
společných aktivit jen část. Rozdílné koníčky samy o sobě harmonicky vztah neohrožují. Zdá
se, že za formulkou o rozdílnosti povah, názorů a zájmu se skrývá cosi komplikovanějšího.
(Kramulová, 2008, s. 36)
Poradenský psycholog Petr Šmolka radí, že v partnerském vztahu by člověk neměl sám
sebe klamat představou, že se ten druhý kvůli němu změní. Přesto mnozí z nás, ženy stejně
jako muži, věří, že odlišnosti, či nedostatky, které na partnerovi objevili, se časem nějak
obrousí, že se dotyčný zlepší, že si ho k obrazu svému vychovají. Takto postavený problém
zpravidla nemá dobré řešení, když se zlepšení nedostaví, inkriminované partnerovy vlastnosti
či chování vadí víc a víc, začnou být až nesnesitelné. (Kramulová, 2008, s. 36)
18
Jenže chybička se může vloudit i v případě, že se zlepšení dostaví – na partnerovi může
začít vadit právě jeho ochota ke změně. (Kramulová, 2008, s. 36)
Singly vidí dvě základní příčiny vedoucí k rozvodu.
o Buď je víra v ideál postmoderního manželství příliš silná a zakazuje přijmout
jakýkoli kompromis
o Partner nedokáže dostatečně zvládnout tuto hru a podílet se na vypracování
nutných kompromisů, protože vzniklé rozpory jsou příliš velké.
První skupinou důvodů k rozvodu je bezvýhradné přijetí ideálu, který připisuje velkou
hodnotu zejména autonomii jedince v rámci manželského páru. Singly zmiňuje i jiné faktory
důvodů rozvodu. Hlavně je to skutečnost, že v dětství bylo rodinné prostředí jednoho
z partnerů narušené, nebo že zaujímají v hierarchii nízkou pozici, nebo se oženili či vdaly
velmi brzy. Zdá se, že modernistický projekt rodiny jasně koreluje s vyšším výskytem
rozchodů manželů. Ale nezdá se, že se jedná o větší dysfunkci než v tradicionalistickém
projektu rodiny. Logika, podle níž především vnikají postmoderní rodiny, nespočívá v hledání
pevnosti a trvalosti manželského páru a rodinného svazku, ale v uspokojení psychických
potřeb každého člena manželského páru. Náklady vynaložené na společný manželský život se
platí až v okamžiku rozchodu, a relativní devalvace, tj. rozdílné snížení hodnoty u muže a u
ženy, se stává viditelnou. Nepřímé oceňování hodnoty ženy, tj. zprostředkované především
manželem, je v rozporu s ideálem individuální autonomie, protože po rozchodu manželů
vyžaduje po ženě nový manželský život, aby mohlo znovu fungovat. Způsob, jakým musejí
ženy rozdělit investice do profesní a soukromé sféry, je nutí k tomu, aby znovu investovaly do
nového manželství. (Singly, 1999, s.104) Počty rozvodů a sňatků v České republice jsou
uvedeny v příloze č. 3, z grafu je patrná klesající tendence sňatkové křivky při více méně
stabilní křivce rozvodovosti.
Jak uvádí Kaščák, zvýšená rozvodovost odráží problematičnost současného rodinného
života a představuje tak další sociální změny. Rozvod je přímo ekonomickým ohrožením
existence dítěte. Vzhledem k tomu, že ženy u nás vydělávají v průměru o třetinu méně než
muži a že dítě bývá zpravidla přisouzené ženě, mívá matka dítě uživit. Výživné, které mají
platit otcové je těžko vymahatelné, otcové po rozvodu mají tendenci zakládat nové rodiny,
takže svoji vyživovací povinnost orientují na svoje nové rodiny. Rozvod je teda rizikovým
faktorem pro upadnutí dítěte do chudoby. (Kaščák, 2008, s. 133) V příloze č. 4 a č. 5 jsou
v tabulkách uvedeny jak úplné tak neúplné domácnosti a jejich počet závislých na sociálních
dávkách a také žijící pod hranicí životního minima údaje jsou z roku 2008 vyhodnoceny
v roce 2009.
19
Každopádně rozpadu manželství předcházejí měsíce možná i roky neporozumění, hádek,
výčitek, i nemluvení. Velmi často za přítomnosti dětí. Je až s podivem kolik otců a matek si
namlouvá, že jejich vzájemný konflikt se děti netýká, že mu nerozumějí, případně, že o něm
ani nevědí, neboť se v přítomnosti potomků nehádají. Pomineme-li zvukotěsné vlastnosti stěn
a dveří mezi ložnici a dětským pokojem, pořád tu zůstává atmosféra a mimoslovní
komunikace. Ta tvoří více než polovinu našich sdělení a děti jsou vůči ní zvlášť vnímavé.
Na rodičovské neshody si časem zvyknou, mnohdy jiné rodinné prostředí neznají a
považují ho za normální. Naučí se v něm pohybovat, odhadnou, jak se asi bude situace
vyvíjet. Pokud po rodičovské bouřce následuje pročištění ovzduší a konflikt se vyřeší, funguje
hádka jako důležitý zdroj sociálního učení a není se třeba obávat, že potomky extrémně
frustruje. Nekončící neshody a dusno v nich však mohou vzbuzovat strach, nejistotu, vztek i
pocity viny. Rozvod a faktický odchod jednoho z rodičů přinášejí do dětského světa další
změny a nejistoty. Reakce na ně může být bouřlivá a z pohledu dospělých často
nepochopitelná. V chování se mohou objevit chvilky smutku, snaha stranit se ostatních.
Dívky mívají častěji tendenci stáhnout se do sebe, kluci zase přetavit smutek v agresi.
(Kramulová, 2008, s. 37)
Jak potvrzuje Špaňhelová chlapci reagují na rozvod navenek bouřlivěji než dívky. Agrese
a hněv se u děvčat projevuji málokdy, typická je spíše autoagrese, tedy ubližování sama sobě.
V obou případech, však změny v chování slouží i k upoutání pozornosti a projevení bolesti.
Není proto dobré dítě za tyto reakce trestat. Obvykle se tím nic nevyřeší, spíše naopak. Je
lepši dát najevo, že hněv dítěte chápete, a pracovat na jeho odstranění. (Bacharová, 2009, s.
18).
20
Rozvody a dopady na děti
Rozvod zamává s dospělým člověkem a bylo by naivní se domnívat, že dětí se to týká
méně-jsou přímými účastníky dění a celá situace na ně dopadá mnohem tíživěji, než se na
první pohled může zdát. Dětská psycholožka PhDr. Eva Smiková Ph.D. uklidňuje: Existuje
sice jen malé procento dětí, které by rozvod rodičů negativně nezasáhl, ale není nutné
podléhat beznaději a přílišnému pesimismu, co se rozvodové tématiky týče. Existují totiž
účinné postupy, jak zmírnit dětem jejich bolest a omezit negativní dopad na jejich psychiku.
(Baluchová, Bartošová, 2009, s. 105)
Nejčastější reakce dětí na rozvod
Dvě skutečnosti v životě dítěte se z psychologického hlediska považují za nejkritičtější:
tou první je smrt rodiče a tou druhou je rozvod. S faktem, že se máma s tátou nechovají k sobě
hezky, přestávají se mít rádi a jeden z nich odchází ze společného domova, se děti
vyrovnávají velmi obtížně. Na rozvod rodičů mohou děti reagovat podobným způsobem jako
na úmrtí blízké osoby. Smutek nad touto traumatizující záležitosti mohou pociťovat až do
dospělosti. Většinou se vztahy mezi rodiči stabilizují dva roky po rozvodu. Děti ale často
prožívají intenzívní bolest mnohem déle. Nikdo nemůže dopředu uhádnout, jak si ratolest
rozvedených rodičů k celé situaci postaví a jak se s ní vyrovná. Závisí to na mnoha faktorech:
na věku a částečně i na pohlaví dítěte, na době, která od rozvodu uplynula, na vztazích mezi
rodiči, na jejich citové stabilitě, také na zázemí, které mu rodiče poskytnou. Občas může
rodiče zmást, že se konkrétní obtíže (u malých dětí může docházet k pomočování, poruchám
spánku a podobně, starší děti mohou pociťovat hněv, vinu, zhorší se jim prospěch ve škole).
Neprojeví hned, ale až s odstupem času a proto si je nedají do souvislosti s rozvodem. Někdy
se objeví problém vyloženě na psychické úrovni, některé děti své chmury somatizují.
(Baluchová, Bartošová, 2009, s. 102)
Jaké reakce na rozvod se u dětí dají předpokládat
Dítě rozvod popírá
Popření skutečnosti patří mezi nejjednodušší psychologické mechanizmy, po kterých
může člověk podvědomě sáhnout, chce-li sám sebe uchránit před duševní bolesti. Zdali se
tento proces rozběhne či nikoli, záleží mimo jiné na tom, jestli se k němu uchylují ostatní
členové rodiny. Pokud děti slýchají „musíš být statečný“, „kluci nepláčou“, je to ta nejlepší
21
cesta k potlačování emocí a frustracím. Rodiče by měli být trpěliví a dát dítěti dost času, aby
nahlédlo do situace reálněji, komunikovat s ním, pokud bude ochotné mluvit. (Baluchová,
Bartošová, 2009, s. 104)
Dítě je smutné
Nejcharakterističtějším projevem smutku u dítěte po rozvodu rodičů je snížená schopnost
nebo přímo neschopnost radovat se. Nebaví ho hraní si, oblíbený pořad v televizi, oblíbený
kamarád, kterému se možná začne i vyhýbat. V jeho hrách se často objevuje hledání ztracené
osoby nebo zázračné nalezení někoho, kdo zmizel.
Smutné dítě chodí jako „bez duše". Mnohým dětem se i nadále daří dobře ve škole, ale po
návratu domů opět podlehnou smutku. Někteří jako zástěrku používají silácké řeči, jako např.
„vůbec mi to nevadí", „jsem úplně klidný" apod.
Smutek ale netrvá dlouho, po čase pomalu ustupuje. Dítě si na novou situaci zvykne a
vrátí se ke svým aktivitám a radostem. Záleží hlavně na rodičích, jak rychle se stabilizují a jak
intenzivně pracují na tom, aby potomek byl v psychické pohodě. Pokud v rozpadlé rodině
dlouhodobě přetrvává skličující atmosféra, může smutek přerůst v depresi. Její zmírnění a
odstranění však už vyžaduje léčbu. (Baluchová, Bartošová, 2009, s. 104)
Dítě má depresi
Děti se svojí přirozenou bezstarostností nepodléhají depresi tak rychle jako dospělí -
rozvod je ale tak závažná událost, že může způsobit depresivní stavy i u dětí. Faktorem, který
prohlubuje depresi dítěte, je deprese rodiče, zejména toho, se kterým zůstalo bydlet. Jestliže
rodič rozvod uvítá jako příležitost začít nový život, je pravděpodobné, že k němu zaujme
pozitivnější postoj i potomek. Deprese se projevuje např. ztrátou chuti k jídlu, poklesem
zájmu o učení, apatií, pocitem bezmoci a beznaděje, podrážděností a nutkavým
sebekritizováním. Může se objevit také únava, celková slabost, zranitelnost, neschopnost
plánovat, nedostatek motivace, snížená odolnost vůči frustraci. Ve vážnějších případech se
mladý člověk také zaobírá myšlenkami na sebevraždu nebo se uchyluje k sebepoškozování.
Takové konání bývá důsledkem zoufalství a pocitů osamělosti, které jsou pro dítě příliš
těžkým břemenem. Někdy je jejich motorem pomsta. „Dítě se domnívá, že rodiče, kteří se ho
podle něj vzdali, budou mít obrovské výčitky svědomí a chce v nich probudit pocity viny…,“
vysvětluje dětská psycholožka Smiková. (Baluchová, Bartošová, 2009, s. 104)
Jak podotýká Kaščák zvyšující se počet sebevražd dětí a mládeže můžeme chápat jako
jeden z negativních důsledků sociálních změn probíhajících v současné společnosti. Současné
22
sociální změny způsobují změny životních praktik jak rodičů, tak i dětí. Mnohé z těchto
praktik jsou zásadně rizikové pro psychogenezi a sociogenezi dětí. Sociálně rizikové vědomí
dětí se přitom stává důležitou součástí zkoumání současných dětí a jejich života
v euroamerické kultuře. (Kaščák, 2008, s. 138)
Dítě utíká z domova
Proč se vlastně některé děti rozhodnou pro útěk z domova? Tento čin vzbudí zájem rodičů
- je to vlastně nejsilnější prostředek k upoutání pozornosti, který má dítě k dispozici. Zájem
rodičů ho přesvědčí, že ho ještě úplně neodmítli. Když je za dramatických okolností nalezeno
a slavnostně se vrátí domů, ubezpečí se, že je stále milované a všichni se o něj bojí. Obvykle
dítě za jeho útěk nemine trest. Ten je pro „uprchlíka" důkazem, že svým odchodem způsobil
rodičům bolest a že jim opravdu chyběl. Přiměřený trest je ale také odrazem přirozeného
hněvu rodičů za to, že jim ratolest způsobila bolest a trápení. Měl by ho také odradit od
dalších útěků. Děti, které opouštějí domov, odcházejí obvykle na místa, kde jsou snadno k
nalezení. Skrývají se např. v blízkém parku, v suterénu nedalekého domu apod. Když mají
pocit, že jsou pryč už dlouho, nechají se najít nebo se vrátí domů s nějakou výmluvou (že si
zapomněly kartáček na zuby, dát najíst pejskovi apod.). Když se dítě vrátí, rodiče by měli
projevit vedle hněvu samozřejmě také radost, že je potomek živý a zdravý, a o celé situaci si v
klidu promluvit. (Baluchová, Bartošová, 2009, 104)
Reakce dětí v závislosti na věku
Děti od 6 do 8 let
V tomto věku dítě potřebuje trávit čas s každým rodičem zvlášť. Ujišťuje se tím, že ho
mají oba dva stále rádi, zároveň se tak vyrovnává s faktem, že už se k sobě máma s tátou
nevrátí. Může se ptát, kdo je za rozvod zodpovědný, a snažit se dát rodiče zase dohromady.
Často prožívá pocit ztráty, podvedení, odmítnutí rodičem, který odchází. Obává se
budoucnosti, cítí se nejisté v tom, kdo na něj bude čekat před školou, kdo mu pomůže s
úkolem apod.
Signály - bolesti hlavy nebo břicha, zvracení, nespavost, poruchy spánku, smutek, hněv,
zlost, agrese, konflikty v kolektivu vrstevníků, ignorování povinností doma i ve škole.
(Baluchová, Bartošová, 2009, s.102)
23
Děti od 8 do 12 let
V tomto věku už děti rozvod dokážou pochopit, ale stále ještě ho nemusejí akceptovat.
Do popředí jejich zájmu se dostávají kroužky a zájmové aktivity, atraktivnější pro ně je trávit
čas s kamarády než s rodiči. Mohou jednomu z rodičů „nadržovat" - je to přirozené, potřebují
označit viníka a oběť. Prožívají ztrátu iluzí a hněv. Někdy využívají toho, že rodiče mají málo
energie, a chtějí nad nimi získat kontrolu a manipulovat s nimi. Velmi nebezpečné je, když
pocítí povinnost starat se o citově nevyrovnaného rodiče na úkor sebe sama (jedná se o tzv.
obrácení rolí). Mívají také pocit, že musí být dříve dospělí.
Signály – hněv, pocity méněcennosti, extrémní aktivity, rizikové chování. (Baluchová,
Bartošová, 2009, s. 103)
Děti od 12 do 15 let
I v tomto období děti mohou obviňovat jednoho z rodičů (nebo oba) za rozpad rodiny.
Hodně záleží na tom, jak se rodičům podaří tuto nepříjemnou událost zvládnout, citová
stabilita rodičů se pozitivně odrazí na chování a prožívání dětí.
I když mezi dvanáctým a patnáctým rokem života děti odmítají trávit s rodiči tolik času jako
dříve, stále potřebují jejich podporu. Snaží se prosazovat svoji vůli a vyjadřují jasně svá přání
(např. přestěhovat se k druhému rodiči apod.) Často překračují hranice a dělají si, co chtějí.
Když vidí a slyší rodičovské šarvátky a vzájemné osočování, ztrácejí respekt k
rodičovské autoritě, přeneseně pak ke všem autoritám.
Signály – náladovost, předvádění se, deprese, zhoršení prospěchu a chování ve škole, útěky
z domova, pití alkoholu, kouření, drogy, opozice vůči rodičům. (Baluchová, Bartošová,,
2009, s. 103)
Děti od 15 do 18 let
Mladí lidé v adolescentním věku se již zaobírají svým vlastním životem, svými zálibami,
stávají se na rodičích stále nezávislejšími a k jejich sporům projevují jen velmi malou
toleranci. Rozvodové a porozvodové problémy je znechucují a unavují. Potřebují mluvit o
tom, co prožívají a cítí oni sami - ne jejich rodiče. Jsou rádi, když jsou jejich rodiče šťastní a
spokojení. Z přítomnosti nových partnerů svých rodičů ale mohou mít smíšené pocity. Bojí se
přijmout je vřele a naplno, aby to druhý nekritizoval.
Signály – náladovost, předvádění se, deprese, zhoršení prospěchu a chování ve škole,
útěky z domova, opozice vůči rodičům, pití alkoholu, kouření, drogy, problémy se zákonem.
(Baluchová, Bartošová, 2009, s. 103)
24
Jakými fázemi prochází dítě po rozvodu
První fáze - Bezprostředně po rozvodu v sobě děti zapojují obranné mechanismy, aby
utlumily bolest a otupily emoce. Často nemohou uvěřit, že k rozvodu došlo, někdy předstírají,
že na tom vlastně vůbec nezáleží. Stává se, že obviňují rodiče nebo i samy sebe. Mohou mít
pocit, že rodič, který odchází, neodmítá jen partnera, ale taky je. Obvykle si najdou méně
bolestivé téma, na které přenesou nepříjemné pocity: „Co na to řeknou kamarádi?", „Jak to
povím ve škole?" V této fázi v sobě děti vždy živí naději, že se k sobě rodiče vrátí. A to i v
případě, že rozvodu předcházely intenzivní manželské konflikty. (Baluchová, Bartošová,
2009, s. 105)
Druhá fáze - Pocity zlosti jsou přirozenou reakcí na bolest. Pokud dítěti neumožníte zlost
vyjádřit, bude ji v sobě potlačovat a později se může projevit v neadekvátním chování nebo
úzkostí.
Třetí fáze - Postupně dochází k vyrovnání se s novou situací a hledání nových jistot. Děti
si zvykají na nové uspořádání, i když to neznamená, že s rozvodem souhlasí a že se vzdávají
myšlenky na možné obnovení soužití rodičů. K postupnému vyrovnávání se významně
pomáhá, když je dítě dopředu připravené na to, co ho čeká, co, kdy a jak bude s ním a s rodiči.
(Baluchová, Bartošová, 2009 s. 105)
Warshak vidí terapii u odborníka, jako teritorium kde mohou ventilovat své stížnosti.
Upozorňuje na velice pozitivní vliv při řešení rozvodových konfliktů.
Zásah odborníka
Terapeut pomáhá dítěti vymanit se z bitev, které zuří mezi jejich rodiči. Odcizené děti
potřebují získat objektivnější pohled na oba rodiče a zbavit se polarizovaného názoru, kdy je
jeden z rodičů vnímán jako svatý a druhý jako padouch. Dobrý terapeut je hlasem zdravého
rozumu a rovnováhy. Podporuje děti, aby vlastním rozumem posuzovaly obvinění, která proti
sobě rodiče vznášejí. Terapeuti to ze své pozice mohou často realizovat lépe než rodiče sami.
Odcizené děti se v terapii taky dozvědí, jak mají reagovat na rodiče, který rozvodové jedy
rozsévá. Zjistí, že se nemusejí snažit jednoho rodiče potěšit tím, že druhého začnou nenávidět.
V některých případech pochopí, jak byly rozvodovými boji mez svými rodiči ovlivněny a
poškozeny. V jiných případech s rodičem opět navážou vztah. (Warshak, 2003, s. 86)
25
Společná péče
Společná péče neznamená, že se rodiče budou stejnou měrou podílet na péči a výchově
dítěte. Rodiče se spolu podílejí na rozhodování, avšak dítě má hlavní domov u jednoho z nich.
Mužům umožňuje vyhnout se povrchovým vztahům, které jsou typické pro návštěvníky.
Otcové můžou prožívat opravdovou blízkost, vyhnou se pocitům ztráty. Rodič se společnou
péčí má nejen odměny a práva, ale i odpovědnost a práci. Muži se svěřenými dětmi dospívají
k poznání, že klady výchovy jsou často zastíněny hádkami každodenního života. Častější
přístup, častější hádky. (Warshak 1996, s. 108-115)
Výhody společné péče
Rodiče, kteří při výchově spolupracují, vycházejí spolu lépe. Děti pociťují přítomnost
obou rodičů. Děti jsou spokojenější, když mají více kontaktu s druhým rodičem.
Čtyři činnosti jak se vyhnout psychologickým problémům dětí:
1. Vzájemně spolupracovat
2. Vyhnout se doma fyzickému násilí
3. Udržovat pravidelný kontakt dítěte s oběma rodiči
4. Minimalizovat počet změn v životě dětí
Avšak kulturně-společenská konvence ve prospěch výhradní péče matky, že se jí
podřizuje 90% rozváděných rodin. (Warshak, 1996, s. 122)
Výhody pro ženy
Ženy nejsou tak vyčerpány množstvím času a energie, které děti vyžadují. Jsem lepší
matka, protože nejsem matka nepřetržitě. I matka, která má děti svěřeny do své péče podle
zákona a má společnou péči jen fyzickou se vzdává autority nad svými dětmi, když jsou u
otce. Některé ženy vítají společnou péči jako příležitost k rozšíření svých rolí. Některé se bojí
o oslabení své role – roli matky. Po té co ztratila status manželky, je závislá na dětech. Péče o
děti živí její sebeúctu. Matka si musí najít nějaké alternativní zdroje životního naplnění a
smyslu. Při společné péči fyzické si musí oba rodiče zůstat nablízku, má-li být uspořádání ku
prospěchu. Řada významných soudců je přesvědčena, že společná péče mate děti, podkopává
bezpečí a stabilitu. Kritikové namítají, že společná péče fyzická připravuje děti o stálé
prostředí a děti neví, kam patří. To, co je však hlavní, není konzistence fyzického okolí, nýbrž
konzistence vztahová. Výhoda společné péče fyzické je, že maximalizuje kontakt mezi
dítětem a oběma rodiči. Jedno dítě ze čtyř ale toto zmatení popisuje.
26
Společná péče není všelék! Upozorňuje Warshak. Nelze nadržovat výhradní péči nad
společnou tvrzením, že je to v zájmu dítěte. Společná péče nepředstavuje pro děti žádné
významné riziko a ani jim nenabízí žádný zvláštní prospěch. Takový byl závěr mnoha
psychologů. Daty, získanými z arizonské studie nebyl zjištěn žádný významný rozdíl
v psychologické symptomatice mezi oběma typy porozvodového uspořádání. S takovou to
linií vyjadřuje zdrženlivé stanovisko spousta psychologů. Původní nadšení veřejnosti pro
společnou péči může v důsledku toho vymizet. Vlažný postoj ke společné péči nebere v úvahu
mnoho důležitých výsledků jiných dostupných studií, stejně jako povážlivá omezení
původního výzkumu. (Warshak, 1996, s. 112-120)
Společná péče tedy není náplast na bolavou dětskou duši, ale jak Warshak podotýká,
významným faktorem v rozhodování o porozvodové péči může být i pohlaví dítěte.
Otcové ve výhradní péči – výhody
o nemají takové finanční potíže
o lépe zvládají chování dětí
o otcové mají prospěch ze zvýšené sebeúcty
Nedávný výzkum vyzdvihl obrovský přínos otce k vývoji dětí a dokumentoval škodlivé
důsledky jeho nepřítomnosti na psychiku dětí. Výzkum dokázal, že v rodinách s výhradní
péči otce, jsou otcové schopni kompetentně zvládat povinnosti rodiny. Děti v péči rodiče
stejného pohlaví, jednaly zraleji, samostatněji, byly více společenské než děti ve výhradní
péči rodiče opačného pohlaví. U chlapců, žijících ve výhradní péči matky a u děvčat žijících
s otcem se projevila nejvyšší míra agresivity a poruch chování. (Warshak, 1996, s. 84)
Warshak také upozorňuje na další rizikový moment, kterému by se rodiče měli vyhnout a
tím je posun rolí.
Posun rolí
Dojde-li k posunu rolí, může to být těžkým břemenem. Dítě neprožije bezstarostné
dětství. Spoléhají-li se rodiče, že jim děti, zvlášť opačného pohlaví poskytnou citovou oporu,
dojde k frustraci. Příčinou je fakt, že spousta dětí není schopna uspokojit citové potřeby
rodiče. Rodiče se cítí zklamáni a děti mají pocit méněcennosti a pocit viny. Rodič, který
potřebuje dítě na blízku po dlouhou dobu, neposiluje u dítěte nezávislost. (Warshak, 1996, s.
98)
Mnoho chlapců podle Warshaka může trpět důsledkem rozvodu pocitem méněcennosti,
nebo může dojít do konce k poruše identifikace, což vysvětluje tím, že ústřední část
27
chlapcovy psychologické výbavy, je pocit, kým vlastně je, se odvozuje od identifikace
s otcem. V aktu zřeknutí se otce se chlapec zříká ústřední části svého já. Jen velmi zřídka má
chlapec negativní názor na svého otce, aniž by měl ten samý názor vůči sobě. To pomáhá
vysvětlit. Proč tolik chlapců, vychovávaných matkami, trpí pocitem méněcenností. Většina
matek si neuvědomuje, že popouzení syna proti otci vede k tomu, aby se syn obrátil proti sobě
samému. Ještě horší, když matka odmítá nejen jeho otce ale všechny muže.
Je-li otec nepřítomen a matka snižuje jeho cenu, škodí to i dívce. Škoda je však jiného
charakteru a objeví se v jiném věkovém období. V adolescenci. Dívka, která neměla dobrý
vztah s otcem, může později pochybovat o své přitažlivosti pro opačné pohlaví, může mít
pocit nejistoty.
Mnohé poruchy v chování chlapců vyplývají z příliš intenzivního vztahu s matkou. Jedná-
li chlapec vzdorovitě, plní dva cíle.
- psychologická distance od matky
- postaví-li se matce, dokáže, že je silný.
Právě násilné a nezákonné projevy, jsou zoufalými pokusy dokázat, že jde o skutečného
muže. Hůř se pomáhá ale tam, kde se chlapci místo aby se od matky odtrhli, přimknou se k ní
ještě víc. Místo aby zápasili o dosažení sebedůvěry, začínají se identifikovat s matčinou
feminitou. V krajním případě se chlapec identifikuje s matkou do té míry, že vzniká porucha
nazývaná psychology porucha identifikace se sexuální rolí. Takové dítě se ani mužem stát
nechce. (Warshak, 1996, s. 102,103) U žen v péči otce je trochu méně problematická.
Ačkoli mnoho dívek přebírá od svých otců mnohé, jen málo z nich se identifikuje se
svými otci natolik, že by začaly mít starosti se svým ženstvím podobně jako chlapci se svým.
(Warshak, 1996, s. 104)
28
Střídavá péče
I po rozvodu by měli být dítěti zachováni oba rodiče, o každém z nich by mělo mít dobré
mínění. Oni by se měli snažit dítě poznávat a rozumět mu, objevovat jeho povahu, sklony,
zájmy a své vychovatelské postoje a cíle formovat tak, aby to odpovídalo osobnosti dítěte. To
jsou argumenty hovořící pro střídavou výchovu – ovšem současně je důležité, aby dítě mělo
svůj domov se vším, co k tomu patří. V tom má střídavá péče své úskalí a nebezpečí.
Dítě poznává, že každý z rodičů má o způsobu výchovy své představy, i v dalších
prostředích se každodenně setkává s rozličnými přístupy a ověřuje si, že výchovný vztah se
různě utváří. Časté střídání onoho bezpečného domácího prostředí je však pro něj a pro
vytváření vzájemných vztahů s rodiči zatěžující. Odolnost vůči zátěži je přímo úměrná
celkovému pozitivnímu ladění osobnosti, některým dětem proto změny nahánějí strach,
vzbuzují v nich úzkost a starosti. Jak říká dále Zdena Bimková: „Dovedu si představit
střídavou péči, při níž dítě zůstává ve stabilním prostředí, kde má řád, kde je systém a určité
pevné hranice a v péči se o něj střídají rodiče. Stav, kdy si matky a otcové v pravidelných
intervalech sbalí své věci a docházejí za dítětem, je z hlediska synů a dcer podstatně šetrnější,
v praxi je něco takového ochotno akceptovat naprosté minimum rodičů“. (Kramulová, 2008,
s. 37)
Skrytý či nevraživý vzájemný postoj partnerů rozbíhá kolotoč příčin a následků. Pokud
mezi nimi vzrůstá pocit odosobnění, odtaživost a chlad, nepřátelskost až agrese a konfliktní
situace se nedaří uspokojivě zvládat, přenáší se to na dítě, které se stává obětí. Takové
prostředí střídavé výchově nesvědčí. Střídavá péče působí problémy zejména ve fázi raného
dětství, kdy dítě potřebuje fixaci na blízkou osobu poskytující důvěru, jistotu bezpečí a
ochranu. Takový až symbiotický vztah má dítě především s matkou (nevylučuji ovšem ani
jinou lidskou bytost, která je schopná jeho vrozené předpoklady stimulovat). Pocit základní
životní jistoty nesmí scházet, neboť je primární podmínkou vyvinutí základního pocitu
důvěry. Mohu potvrdit, že děti, kterým byla rozhodnutím soudu ustanovena střídavá péče, se
potýkají s vnitřní nejistotou, mají potřebu určité stálosti, které se jim nedostává, neboť
adaptační proces je pro ně složitý. Často ho komplikují vzájemné rozlady rodičů, jejich
nevyřešené spory a boje o moc. jak dalece může zasáhnout nepřátelský svět rodičů do rozvoje
dětské psychiky popisuje Zdena Bimková svůj názor, že by dala přednost řešení, kdy je dítě
převážně jednoho z rodičů a ten druhý ho má u sebe, respektive stará se o něj určitou delší
dobu v celku. Několikrát po čtrnácti dnech v roce či týden v zimě, měsíc o letních
prázdninách – vše na základě dohody. Rozličné způsoby výchovy je možné praktikovat jen za
29
předpokladu dodržování určitých základních principů, jež jsou závažné pro všechny
zúčastněné. Odlišné postoje nesmějí dospělí zneužívat. Jak důležité při porozvodovém
vyrovnání je brát v potaz citlivost povahy dítěte popisuje Bimková.
Nelze rodičům předepsat, kolikrát mají dítě pohladit, políbit, kolikrát se sním pomazlit
nebo se mračit či zvýšit hlas, výchova je konec konců vztah vzájemný. Dítě však potřebuje
pevnou půdu pod nohama, pocit jistoty, že je milované a poznání, že mít někoho rád znamená
vědět, co mu dělá radost. Čím je vrozená výbava dítěte labilnější, tím větší nástrahy a rizika
na vychovatele čekají. U střídavé výchovy, zejména u menších dětí, o to víc. (Kramulová,
2008, s. 37)
Střídavá péče je změnou k lepšímu
Ze statistik je zcela zřejmé, že novela zákona o rodině, přinášející společnou a střídavou
péči, není v soudní praxi naplňována. Její využívání nepřekračuje 3% případů. v nichž se
rozhoduje o svěření dětí po rozvodu i když její využití postupně stoupá viz příloha č. 2.
Důvodů, proč je tomu tak je celá řada. Právní, sociologické, historické, psychologické...
Pro střídavou, případně společnou péči mluví skutečnost, že naprostá většina dětí chce být
s oběma rodiči a nechtějí nic měnit. Výjimky bývají nejčastěji v případech, kdy jsou děti
významně zataženy do konfliktu mezi rodiči, kdy jsou jedním z nich popouzeny vůči
druhému. Střídavá péče je nesporným pokrokem směřujícím k napravení právně neúnosné
praxe. Je změnou k lepšímu, jak z hlediska zrovnoprávnění obou rodičů, tak zachování
kontinuity výchovné péče a respektování potřeb dětí.
Bohužel ji nelze použít ve všech případech. Je třeba pečlivě zhodnotit dosavadní vývoj
rodiny, aktuální stav a možná rizika vývoje celé situace v budoucnosti. Klady této formy péče
spočívají především v citové oblasti a zdravém vývoji dětí, zápory bývají v časové a
ekonomické náročnosti. Střídavá nebo společná výchova klade též vysoké nároky na
spolupráci rozvedených rodičů. Nefunguje v případech, kdy jeden či oba rodiče nadřazují své
potřeby potřebám dětí. Pokud se rodiče nedohodnou jinak, preferoval bych, jak uvádí klinický
psycholog Miloš Kajuk, střídavou či společnou péči. Teprve v případě, je-li jeden z rodičů
osobou zjevně nevhodnou k intenzivnější péči o dítě, bych uvažoval do svěření péče druhého
z nich.
Argumentem, který může z dlouhodobého hlediska mluvit proti střídavé výchově, je
skutečnost, že jen relativně malá část žen asi 30% je schopna akceptovat děti svého partnera
jako své vlastní. Na druhé straně naopak asi 55% mužů je schopno akceptovat děti nové
partnerky, stejně jako své vlastní. Tuto zkušenost z každodenní praxe potvrzují i některé
30
zahraniční výzkumy. V podstatě dokládají, že výchova dětí je pro muže záležitostí více
naučenou, zatímco u žen hrají větší roli biologické faktory spojené s těhotenstvím a porodem.
S tímto faktem je možno ovšem pracovat a budoucí rizika redukovat.
Podmínkou úspěšné praxe fungování střídavé výchovy je dobrá úroveň spolupráce obou
rodičů. To je zejména v době kolem rozvodu nesmírně obtížné. Usnadnit spolupráci a zlepšit
komunikaci mezi rodiči však může mediační služba, případně porozvodová psychoterapie.
(Kramulová, 2008, s. 37)
Působení role otce na vývoj dětí
Intelektový vývoj chlapce je posílen, je-li jeho otec dobrým spoluhráčem, schopným
udržet chlapcovu pozornost v jeho hrách, která dítě stimulují hlavně tělesně. Naproti
intelektový vývoj děvčete je posílen, poskytuje-li otec hlavně slovní stimulaci např. chvála,
vyprávění a reaguje na její nabídky společenské interakce. Výzkumníci zjistili, že chlapci,
s nimiž otcové trávili většinu času, získali největší testové skóre a známky. Děti, jejichž
rodiče se střídají, si navyknou dočasné nepřítomnosti jednoho z nich a prožívají méně úzkosti
při separaci. Vliv otce nemusí být vždy pozitivní. Spíše poukazuje, že přítomnost nebo
nepřítomnost otce je podstatný rozdíl. Otec není okrajovou figurkou, jak by nám kult
mateřství chtěl namluvit. Otcové mají vliv na odpovědnost, morálku, co je špatné a co
správné, i na delikvenci. Rozvedený otec má pevně zakotvený status podřadného rodiče, což
je bez pochybností akceptováno.
Pro všechny děti v péči jejich matek je rozpad rodiny smutným a trýznivým zážitkem.
V prvních týdnech a měsících po rozchodu rodičů a po té, co otec z domu odejde, jsou u
všech dětí patrné negativní reakce. Děti cítí zlost, zmatenost, obavy. Vyžadují více pozornosti
od rodičů i učitelů. Pláčou pro maličkosti. U starších to jsou stesky na tělesné nevolnosti.
Malé děti často procházejí regresí, je to reakce na stres a odloučení. Tzn., že chování dětí se
stává méně zralé. Může se objevit noční pomočování, nebo dumlání palce. Jako by se vrátili
do doby dřívější, kdy bylo ještě vše v pořádku, kdy se cítily bezpečněji. Většina rodičů věří
domněnce, že se děti ze všeho otřepou. Není to tak. Přiklánějí se k ignoraci reality
psychických traumat. Většina chce nahlížet na rozvod jako na jednorázovou záležitost a chtějí
mít vše co nejdříve za sebou.
Co působí nejhlouběji? Jednou z jistot, se kterou dítě počítá, je stálá přítomnost a ochrana
jejich rodičů. Rozvod jim tuto jistotu vezme. Zanechává oprávnění k nedůvěře ve stálost lásky
K problémům v intimních vztazích zakoušených dětmi vychovávanými rozvedenými
matkami je nadměrná závislost na matce. Otec pomáhá k psychickému odpoutání od matky.
31
Je určitým způsobem nárazník. Bez otcovy přítomnosti je pro děti obtížnější dosáhnout
nezávislosti v psychické pohodě.
Základním znakem zdravého intimního vztahu je schopnost řešit problémy. Děti vše
pozorně sledují. Děti z rozvedených rodin přicházejí o vzorec, vyjednávání, přesvědčování,
potýkání se s jinými názory. Toto je semínko pro budoucí úspěch dítěte v mezilidských
vztazích.
V citových výkyvech jsou rodiče příliš zaměstnáni vlastními problémy, než aby reagovali
na cokoli, počítají v to i jejich děti. To připravuje děti o hlavní zdroj jejich sebeúcty.
Schopnost vnímat se jako zdroj radostí svých rodičů. Prarodiče mohou zde fungovat jako
neocenitelný element. Prarodiče, kteří zůstávají dětem dostupní, fungují jako bezpečný úkryt.
Zejména je-li manželství prarodičů dobré. Když rodiče ukážou, že i po rozvodu dovedou
spolu komunikovat, mají jejich děti pocit, že jsou chráněny, umožňuje jim to, aby se dále
identifikovaly s oběma rodiči.
Chlapci s problematickým chováním navozeným rozvodem, prospívají nejlépe v péči
rodičů a učitelů, kteří systematicky dodržují pravidla a postupy, jsou vřelí a mají věci pod
kontrolou.
Dívky ve výhradní péči matky zřetelně lépe prospívají do adolescence než chlapci.
Chlapci jsou více zranitelní. Je zde větší pravděpodobnost, že budou nešťastní, depresivní.
Mají více nejistoty, co se týká sexuální identity. Nesoustředí se a méně se snaží. Vychází to
z toho, že před adolescencí, hrají otcové mnohem významnější roli v psychickém vývoji synů
než dcer. (Warshak, 1996, s. 26- 47 )
Proč se muži se svými dětmi nesetkávají.
Rozvedení otcové narážejí na společenské konvence a právní překážky. Úplná rodina -
vztahový rámec, který usnadňuje smysluplnou přítomnost v životě jeho dětí. Společně s nimi
jí. Pomáhá s domácími pracemi. Připomíná povinnosti, naslouchá, dívá se s nimi na televizi,
dá jim pusu na dobrou noc. To je ztraceno, žije-li otec jinde, než jeho děti. Otec jako
příležitostný návštěvník nesnadno udržuje tutéž hloubku rodinného zaujetí. Otec se snaží
kvůli tísni času maximalizovat hezké zážitky. Vymýšlí pro ně všelijaké akce, stará se o nabitý
program, nestará se již o běžný chod domácnosti. Děti také nechtějí pokazit vzácné chvíle.
Také se obávají v případě neshody, že by otce mohly ztratit. Vyhýbají se konfliktům. Odešel
od matky, odejde i od nás. Důležité se vytratilo. Vztah není smysluplný. Tím, že muže
vytěsňujeme do okrajové role návštěvníka, podkopáváme status jeho otcovství. Někteří muži
nejsou schopni docenit vlastní důležitost pro své děti a postupně se z života vytratí.
32
Omezení kontaktu mezi otcem a dítětem může stát i matka. Snaha o omezení kontaktu
s otcem může vyplývat i z toho, že mají obavy o bezpečnost svého dítěte. Brání-li matka
kontaktu s otcem, děti se začnou obávat, co jiného nám může ještě vzít, roste nedůvěra
v matku. V porozvodovém uspořádání by mělo být tedy bráno v úvahu dostatečný kontakt
s oběma rodiči, aby bylo možné udržovat vztahy na kvalitní úrovni.
Rodič, jemuž je dítě svěřeno do péče má slovy i skutky podporovat kontakt s druhým
rodičem. Sourozenci by měli trávit určitou dobu s každým rodičem samostatně.
Kooperativní málo konfliktní vztah mezi rodiči je to nejobtížnější, ale největší dar, který
mohou dětem dát. (Warshak, 1996, s. 52,53)
Chyby ve výchově
Muž – emocionálně necitlivý neuspokojuje emoční potřeby dětí. Jsme-li přesvědčeni, že
péče o děti je ženská záležitost, pak učíme své syny, aby ignorovali rodinné cítění, a
připravujeme je o cenné zážitky pečovatele. Chlapci se učí zbavovat se něžnějších citů, aby
vyhověli očekávání společnosti. Jako dospělí jsou pak méně naladěni na dětské emoce.
V naší kultuře učíme, že by chlapci neměli plakat, mnoho mužů tak neumí plně prožít
pocit smutku. Muž, který nedovede rozpoznat svůj smutek, nedovede to ani u dětí. Muži,
kterému je dítě svěřováno může být tímto zpočátku handicapováno. Ale těchto dovedností se
lze naučit. (Warshak 1996, s. 86)
Singly hodnotí zvětšující se roli státu v procesu individualizace člověka kladně. Od konce
devatenáctého století zasahuje stát do moderní rodiny mnoha způsoby. Působení státu má
upevnit vazbu mezi matkou a dítětem, snížit počet odložených dětí. Stát pomáhá snížit
závislost rodiny na podpoře příbuzných a sousedů, ženy na muži a dítěti na rodičích. Větší
neutralitu státu v rodinné politice se v právním řádu objevuje s přechodem od nařizování
k smluvnímu principu a v nabídce většího právního pluralizmu. Role státu není vůbec
negativní. Snaží se zajistit co nejúplnější individualizaci jedince. (Singly, 1999, s. 32 -34)
Nejprve snížil autoritu otce zavedením povinné školní docházky a později převedl určité
sociální situace, které zasluhují jistého ošetření do kategorie rodinného ohrožení. Zvyšování
autonomie spojené se zaměřením členů rodiny na afektivitu způsobuje nestálost manželského
páru. Ženy více mohou posílit svou nezávislost díky větší profesní aktivitě, přesto každá nemá
ne to, aby se rozešla se svým manželem a neplatila za to vysokou cenu. (Singly,1999, s. 32-
34)
33
Rozvody a jejich dopad na dítě v pedagogickém procesu
Rozvod rodičů zasáhne i do školního života dítěte. Zhoršení prospěchu a chování jsou
zcela běžné důsledky rodinných turbulencí. Jak dítěti v této situaci pomoci?
Ještě před dvaceti lety bylo dítě z rozvedené rodiny ve školní třídě raritou. Někteří spolužáci
mu tento „status" dokonce záviděli. Zvlášť, když tatínek školáka uplácel barevnými tričky a
bral si ho ještě před koncem školního roku na dovolenou do Maďarska. Pro učitele bylo
takové dítě podezřelým elementem a bedlivě ho střežili. Kdo ví, co od něj mohou čekat.
Vždyť je to dítě z rozvedené rodiny. Bylo to stigma.
Dnes takové dítě ve školním kolektivu nijak nevyčnívá. Přesné naopak. Raritou začínají
být děti, které mají zatím maminku i tatínka pohromadě, a nic nenasvědčuje tomu, že by se to
mělo v budoucnu změnit.
Před rozvodem
Pokud se k rozvodu ještě jen schyluje, rodiče by se měli nejdříve domluvit, jak dítěti
nepříjemnou zprávu sdělit. „Dětí jsou velmi inteligentní a všímavé, Pokud si rodiče mysli, že
svoje emoce nedávají před potomkem najevo, ve většině případů se mýlí. Dítě si všimne
podráždění, slz nebo lesklých očí, změny ve společném rozhovoru. V krizových chvílích je
tento rozhovor ze strany rodiče více útržkovitý, roztržitý, nesoustředěný, což dítě pozná“
shrnuje Ilona Špaňhelová.
Dítěti tedy může pomoct pravdivý rozhovor, co se vlastně doma děje. Rodiče by měli být
struční, jasní a neobviňovat se vzájemně. Daniela Švancarové to vidí podobně: „Dlouho
setrvávat v nejistotě je pro dítě traumatizující. Mělo by se dozvědět, že rodiče se rozcházejí,
protože se už nedovedou domluvit, ale jejich lásku k dítěti to nijak neohrozí. Rodiče by se
měli snažit, aby celková atmosféra byla co nejklidnější a zachovalo se co nejvíce ze starého
režimu“.
Ztráta jistot
Rozvod rodičů je pro mnoho dětí vůbec první zátěžovou situaci v životě. „Rozvod a
situace kolem něj dostává dítě do stavu psychické nepohody, nejistoty, případně strachu,
ztráty životních jistot. Tyto problémy jsou pro dítě prioritní a starost o školu se odsouvá na
vedlejší kolej. Dítě se nemůže soustředit na práci, také doma na něj často nemá nikdo čas“.
34
Jmenuje nejčastější důsledky rozdílového stresu u dítěte PaedDr. Daniela Švancarová,
speciální pedagožka z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.
„Nejen rozvod, ale i předrozvodová krizová situace, která se projevuje hádkami,
neshodami, pláčem a skrýváním problému, může dítě ovlivnit. Je nesoustředěné, zamlklé,
přecitlivělé, může mít prudší reakci. Především u chlapců stačí malý popud a vznikne hádka
nebo rvačka. Bystré a citlivé oko učitele nebo spolužáků si těchto změn jisté všimne“ dodává
k tomu dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.
Zhoršení prospěchu a také chování je někdy podvědomým signálem, že dítě touží po
návratu k starým pořádkům. Částečně může slavit úspěch. Zvlášť v případech, kdy rodiče o
rozvodu zatím jen uvažuji. „Svými problémy na sebe upoutá pozornost rodičů a s větším či
menším úspěchem dočasně zabrání rozpadu rodiny," říká Daniela Švancarová. Jenže většinou
se po čase rodiče stejně rozejdou.
Škola je věc rodičů
Možná až dosud nevěnovali rodiče školním povinnostem dítěte dostatečnou povinnost,
protože všechno šlo samo. Pokud se, ale dítě ve škole výrazně zhorší, je čas přehodnotit
dosavadní zvyklosti. Není chybou bavit se s dítětem o škole a pomáhat mu se školními úkoly.
Za zhoršenými výsledky totiž často stojí němá výčitka: už se o mne tolik nezajímáte a chybí
mi vaše pozornost. Není také od věci zajít za učitelkou, říct jí o problémech v rodinu a
poprosit o trpělivost nebo o spolupráci při zvládnuti situace.
Jak poznamenává psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová psychologové řeší problémy dětí
po rozvodu poměrně často. Rodiče se však k odborníkům většinou objednávají z jiných
důvodů, než je rozpad rodiny. Může to být vyšetření z důvodu specifických poruch učení
nebo kvůli horšímu prospěchu, který ale rodiče vůbec nevnímají jako důsledek rozvodu.
(Bacharová, 2009, s. 18)
V rodinách, kde rozvodu předcházely dlouhodobé konflikty vážného charakteru, je dopad
na dětskou psychiku pochopitelně závažnější, a může dokonce vyústit v psychické trauma.
Pokud situace není adekvátně řešena, dítě se stává náchylnější k depresím, a to i v dospělosti.
Pokud akutní problémy neodeznějí do několika týdnů, je podle dr. Smikové nutné navštívit
dětského psychologa či psychiatra. Úplná stabilizace však trvá měsíce až roky. (Baluchová,
Bartošová, 2009, s. 104)
Příčinou zhoršeného prospěchu je často ztráta motivace. Když žili všichni spolu, rodiče
kladli veliký důraz na dobré školní výsledky dítěte a povzbuzovali ho v učení. Najednou řeší
35
úplně jiné starosti. Potomek má zcela logicky pocit, že škola už tak důležitá není. Rodiče by
mu proto stále měli zdůrazňovat, že je dobré mít uspokojivé výsledky.
Chce to čas
Na zprávu o rozvodu děti v první fázi reaguji obranou. Nemohou uvěřit, že k němu
opravdu dojde. Někdy předstírají, že jim je to dokonce jedno. Ve druhé fázi cítí především
velkou zlost. Je to přirozený a nutný pocit a rodiče by tyto reakce rozhodně neměli potlačovat,
ale spíše vhodně usměrnit. Ve třetí fázi nastává smíření se s novou situací a hledání nových
jistot. Je velmi pravděpodobné, že po čase se i dítě se zhoršeným školním prospěchem nebo
chováním znovu vrátí do starých koleji. Rozhodně však na to nespoléhejte a snažte se dceři
nebo synovi ze všech sil pomoct. Nečekejte však za to vděčnost ani rychlé výsledky.
(Bacharová, 2009, s.19)
Po rozvodu
Ustát rozvod je těžké pro všechny zúčastněné: bývalé partnery i jejich potomky. Vždy je
však možné udělat několik důležitých opatření ke zmírnění šokové situace. Každopádně
Warshak ve svých knihách varuje před možným vývojem porozvodové situace, a tím je
syndrom zavrženého rodiče.
Syndrom zavrženého rodiče, programování
Ve své další knize Rozvodové jedy se Warshak snaží především o popis syndromu
zavrženého rodiče. Jak uvádí, rozvod nemusí mít nutně negativní následky na dítě. Ovšem
dostane-li se dítě do křížové palby obou rodičů, obvykle se to stane. Následkem může být
dítě, které začne rodičem pohrdat, nebo rodiče napadá způsobem zcela nedětským. Děti jsou
vystaveny trvalé záplavě tvrdé kritiky druhého rodiče. Existuje několik stupňů zavržení a
v extrémních případech je vztah rodič-dítě zcela přetrhán. Ve většině rodin je však odcizení
jen částečné. Potom nejsou vztahy zničeny, jen ovlivněny kvalitativně. Děti se identifikují
s oběma rodiči. Pomlouvání druhého rodiče vnímají jako útok na sebe sama. Dochází ke
snížení dětské sebeúcty. Pomlouváte-li bývalého partnera, pomlouváte tím i své dítě. Pomluvy
v dětech ubíjejí spontánní projev náklonosti. Děti potlačují své chování k jednomu rodiči ze
strachu, že tím toho druhého zklamou, nebo k němu nebudou loajální. Pokud rodiče svým
dětem neposkytnou bezvýhradné povolení k tomu, že mohou milovat oba rodiče současně,
nesmírně je tím poškozují.
36
Termín syndromu zavrženého rodiče není stále zařazen do oficiálního diagnostického
manuálu, protože chybí výsledky vědeckého výzkumu.
Některé děti mají kvůli své povaze větší problém přizpůsobit se novým situacím a
změnám. Tyto potíže se mohou projevovat vzdorovitým, nepřizpůsobivým nebo samotářským
chováním. Když mají ve škole přejít z aktivity k jiné, dělá jim to potíže. Je důležité
nezaměňovat tento problém, zvlášť u předávání, se zavržením. Negativní chování dítěte je
dočasné a dítě je schopno vyjadřovat náklonost, jakmile si na změnu zvykne. Důležitá je
dobrá diagnostika syndromu zavrženého rodiče.
Pokud je kritika trvalá, jedná se už o programování. (Warshak, 2003, s. 48)
Prostředí, ve kterém k zavržení dochází
Předpokladem je izolace. Izolace způsobuje větší citlivost dětí vůči rozvodovým jevům.
Existují proto dva důvody.:
1. Izolace způsobuje závislost
2. Zabraňuje přístupu k protichůdným názorům.
Izolace dítěti brání v kontaktu s lidmi, kteří by vliv pomluv zmařili. Jako u většiny
psychických problémů lze dopad zavržení zmírnit okamžitou reakcí. Rodiče by neměli
dopustit, aby bylo od nich dítě izolováno. Jednat je třeba rozhodně. Nejefektivnější způsob je
rozšířit kontakt dítěte se zavrhovaným rodičem. V 90% vztahů došlo mezi rodičem a dítětem
k pozitivním změnám včetně úplné eliminace nebo zmírnění mnoha sociálně –
psychologickým vzdělávacích a somatických problémů, které děti před změnou vztahu
vykazovaly.
Další předpoklad k programování je strach. Vidí-li dítě, jaksi jeden rodič vylévá vztek
iracionálním způsobem, začne se obávat, aby se samo nestalo terčem jejich útoků. Živná půda
pro psychickou manipulaci je tedy: izolace, závislost a strach. Je neodpustitelné začne-li jeden
z rodičů dítěti naznačovat, že je dovolené druhého rodiče vykořisťovat. Je obvyklé, že rodiče,
kteří u dítěte zavržení podporují, ho zároveň vedou k tomu, aby od dotyčného rodiče žádalo
peníze a jiné služby. Dítě se učí, že mají na peníze od jinak zavrženého rodiče nárok. Pro dítě
je vykořisťování dalším způsobem, jak vyjádřit zavržení. Tím, že rodič vydírání neodsuzuje,
dává dítěti najevo, že zavrhovaný rodič si opovržení zaslouží a že se na něj tedy obvyklá
pravidla slušnosti a zdvořilosti nevztahují. Tato taktika je obzvlášť škodlivá. Postoj nárokové
mentality neničí pouze vztah k druhému rodiči, ale i charakter dítěte. Pokud k tomu dojde,
nese rodič vinu nejen za ztrátu vztahu k milované osobě, ale i za zmrzačení dětské duše.
(Warshak, 2003, s. 169)
37
Závěr
Jsem ráda, že jsem si vybrala toto multidisciplinární téma, na které se lze dívat z mnoha
pohledů: psychologického, sociologického a pedagogického, neboť v dnešní době, kdy se
stále více potýkáme s nezvladatelnou agresivitou již malých dětí, bez vztahu k autoritám se
stále více odkazujeme na to, že chování dětí je obrazem rodiny.
To, co se v rodině odehrává, hlavně tedy konflikty, hádky a neshody se ihned odrazí na
dětech a jejich chování. Já jako pedagog jsem zaznamenávala ve své praxi mnohé reakce dětí,
které jsem si nedovedla vysvětlit. Nyní si troufám říct, že jsem poodhalila téma rozvod a
problémy, které přináší. Díky hlubšímu pohledu na rodinu a změny, které prodělává, jsem si
podle mého očekávání osvětlila zvláštnosti a na první pohled nepochopitelné reakce dětí,
kterých jsem byla svědkem. Odhalila jsem také mnohé z rozvodové tématiky, jak mnohdy
nenápadné střípky skládají dohromady problém, který může mít dalekosáhlé důsledky na
psychiku dítěte. V mé práci jsem také blíže poodhalila, jaký vliv na dítě může mít po rozvodu
výhradní péče rodiče opačného pohlaví, jak důležitý je také věk dítěte, v kterém se
s rozvodem potká. Tedy, že věk a pohlaví hraje důležitou roli v rozvodovém procesu. Jaký
vliv na dítě má otec a s ním spojený i kult mateřství.
Dospěla jsem také k postoji k docela nové formě péče o dítě a to – střídavé výchovy.
Ujasnila jsem si jaké výhody a za jakých podmínek je pro dítě vhodná a jaké jiné formy péče
jsou pro dítě možné po rozvodu rodičů. Dotkla jsem se spousta témat týkajících se rodiny a na
závěr bych vyzdvihla fakt, že rodina je opěrným pilířem. Pokud přestane hrát svou bezpečnou
roli v životě dítěte, je nutné zapojit všechny instituce, všechny koho se téma dotýká s cílem
pomoct dítěti přetěžkou zkouškou životem projít tak, aby tato cesta zanechala na dítěti co
nejméně negativního a dítě si neneslo dál do svých vztahů břímě ve formě nevíry v lásku a
v partnerský vztah.
38
Literatura
Monografická publikace
BAKALÁŘ, Eduard. Rozvodová tématika a moderní psychologie. Praha: Karolinium,
2006. ISBN 80-246-1089-2
BAUMAN, Zygmunt. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. Praha:
Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN 978-80-7419-026-1
BECK, Ulrich. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické
nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-32-6
DYTRYCH, Zdeněk. Děti, rodina a stres: vybrané kapitoly z prevence psychické zátěže u
dětí. Praha: Galén, 1994. ISBN 80-85824-06-X
DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte: dětská
závist, žárlivost, nevěra a rozvod, nový partner v rodině, nevlastní sourozenci, vzpomínky
z dětství. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0332-7
GARDNER, Richard Alan. Rozvod a čo ďalej. Martin: Osveta, 1991. ISBN 80-217-0328-8
GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4
GIDDENS, Anthony. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN
978-80-7419-035-3
JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0
KAŠČÁK, Ondrej. Deti v kultúre – Kultúry detí. Trnava: 2008, ISBN 978-80-8082-179-1
KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-
86429-39-3
KUBÁTKOVÁ, H., ŠIMEK, D. Od abstraktu do závěrečné práce: jak napsat
diplomovou práci ve společenskovědních a humanitních oborech: praktická příručka.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 978-80-244-1589-5
MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-
86429-87-8 (brož.)
MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. ISBN 80-86429-
05-9
SINGLY, Francois. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-249-1
ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách: několik
zásad pro začátečníky. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. ISBN 80-86429-40-7
WARSHAK, Richard Ades. Rozvodové jedy. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-439-X
39
WARSHAK, Richard Ades. Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál, 1996, ISBN
80-7178-089-8
Porozvodové konflikty. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2009
Seriálová publikace
Baluchová, Dagmar a Bartošová Alena. Mámo táto, mně se rozvod taky týká. Máma a já, září
2009, s. 100-105. ISSN 1801-8769
Kramulová, Daniela. Střídavá výchova ano, nebo raději ne? Psychologie dnes, č. 3/2008, s.
36-37. ISSN 1212-9607
Bachárová, Gabriela. Nezvládám školu: naši se totiž rozvedli, Rodina a škola, č. 4/2009, s. 18-
19. ISSN 0035-7766
Radimská, Radka. Individuum a rodina: teorie soukromého života podle Françoise de
Singlyho. Sociologický časopis, vol. 39, č. 5/2003, s. 667-685. ISSN 0038-0288
Právní normy
ČESKO. Zákon č. 94/1963 Sb. ze dne 4. prosince 1963 o rodině, ve znění pozdějších úprav.
Dostupný také z: http://www.zakonycr.cz/seznamy/094-1963-sb-zakon-o-rodine.html
ČESKO. Zákon č. 359/1999 Sb. ze dne 9. prosince 1999 o sociálně – právní ochraně dětí, ve
znění pozdějších úprav. Dostupný také z: http://zakony-online.cz/?s149&q149=all
Norma
ČSN ISO 690. Informace a dokumentace – Pravidla pro bibliografické odkazy a citace
informačních zdrojů. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní
zkušebnictví, 2011. 40 s. Třídící znak 01 0197.
Elektronický zdroj informací
Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-12. Živě narození podle
legitimity a pořadí narození. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/kapitola/
0001-11-2010-0400
Statistický přehled soudních agend, druhá část rok 2010, Ministerstvo spravedlnosti ČR
Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html;jsessionid
=58cb0b415298ad7b34a5a55c4d4e ročenky 2011
40
Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-1 Pohyb obyvatelstva.
Dostupné také z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/kapitola/0001-11-2010-0400
Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010. Dostupné z:
http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/3012-11-r_2011
Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010. Dostupné z:
http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/3012-11-r_2011
41
Přílohy
příloha č.1
Počty živě narozených dětí podle legitimity za 40 let
rok celkem děti narozené
v manželství %
děti narozené
mimo
manželství
%
poměr
manželské/
nemanželské
1970 147 865 139 842 94,6 8 023 5,4 17,4
1971 154 180 146 068 94,7 8 112 5,3 18,0
1972 163 661 155 536 95,0 8 125 5,0 19,1
1973 181 750 173 746 95,6 8 004 4,4 21,7
1974 194 215 185 778 95,7 8 437 4,3 22,0
1975 191 776 183 099 95,5 8 677 4,5 21,1
1976 187 378 178 968 95,5 8 410 4,5 21,3
1977 181 763 173 412 95,4 8 351 4,6 20,8
1978 178 901 170 502 95,3 8 399 4,7 20,3
1979 172 112 163 453 95,0 8 659 5,0 18,9
1980 153 801 145 161 94,4 8 640 5,6 16,8
1981 144 438 135 995 94,2 8 443 5,8 16,1
1982 141 738 132 702 93,6 9 036 6,4 14,7
1983 137 431 128 104 93,2 9 327 6,8 13,7
1984 136 941 127 023 92,8 9 918 7,2 12,8
1985 135 881 125 987 92,7 9 894 7,3 12,7
1986 133 356 123 464 92,6 9 892 7,4 12,5
1987 130 921 121 455 92,8 9 466 7,2 12,8
1988 132 667 122 653 92,5 10 014 7,5 12,2
1989 128 356 118 215 92,1 10 141 7,9 11,7
42
rok celkem děti narozené
v manželství %
děti narozené
mimo
manželství
%
poměr
manželské/
nemanželské
1990 130 564 119 397 91,4 11 167 8,6 10,7
1991 129 354 116 651 90,2 12 703 9,8 9,2
1992 121 705 108 697 89,3 13 008 10,7 8,4
1993 121 025 105 702 87,3 15 323 12,7 6,9
1994 106 579 91 072 85,5 15 507 14,5 5,9
1995 96 097 81 150 84,4 14 947 15,6 5,4
1996 90 446 75 158 83,1 15 288 16,9 4,9
1997 90 657 74 532 82,2 16 125 17,8 4,6
1998 90 535 73 326 81,0 17 209 19,0 4,3
1999 89 471 71 045 79,4 18 426 20,6 3,9
2000 90 910 71 118 78,2 19 792 21,8 3,6
2001 90 715 69 439 76,5 21 276 23,5 3,3
2002 92 786 69 327 74,7 23 459 25,3 3,0
2003 93 685 66 972 71,5 26 713 28,5 2,5
2004 97 664 67 825 69,4 29 839 30,6 2,3
2005 102 211 69 802 68,3 32 409 31,7 2,2
2006 105 831 70 572 66,7 35 259 33,3 2,0
2007 114 632 75 095 65,5 39 537 34,5 1,9
2008 119 570 76 113 63,7 43 457 36,3 1,8
2009 118 348 72 394 61,2 45 954 38,8 1,6
2010 117153 69989 59,7 47164 40,3 1,5
Zdroj: Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-12. Živě narození podle
legitimity a pořadí narození, vlastní výpočty.
Dostupné také z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/kapitola/0001-11-2010-0400
43
44
příloha č.2
Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech
Okresní soudy - počet věcí (spisů) Výchova a výchovná opatření
první rozhodnutí o výchově dítěte
rok /- svěřeno
(ponecháno) matce otci
do společné popř. střídavé výchovy
obou rodičů
jiné fyzické
osobě než rodiče
1998 12736 800 13 584
1999 15723 892 140 455
2000 17520 1071 174 656
2001 18231 1219 218 519
2002 19978 1399 305 559
2003 21369 1474 305 494
2004 22820 1510 323 585
2005 20881 1458 404 532
2006 21195 1417 516 619
2007 18971 1477 599 574
2008 18840 1451 635 564
2009 19763 1494 774 560
2010 20059 1507 867 571
Zdroj: STATISTICKÝ PŘEHLED SOUDNÍCH AGEND DRUHÁ ČÁST ROK 2010
MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR
Dostupné také z: http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html;jsessionid
=58cb0b415298ad7b34a5a55c4d4e ročenky 2011
45
46
příloha č.3
Poměr sňatků k rozvodům v ČR
Rok Střední stav
obyvatelstva Sňatky Rozvody
1975 10 062 366 97 373 26 154
1976 10 128 220 94 929 25 544
1977 10 189 312 93 011 25 442
1978 10 245 686 90 338 27 071
1979 10 296 489 84 496 26 191
1980 10 326 792 78 343 27 218
1981 10 303 208 77 453 27 608
1982 10 314 321 76 978 27 821
1983 10 322 823 80 417 29 319
1984 10 330 481 81 714 30 514
1985 10 336 742 80 653 30 489
1986 10 340 737 81 638 29 560
1987 10 348 834 83 773 31 036
1988 10 356 359 81 458 30 652
1989 10 362 257 81 262 31 376
1990 10 362 740 90 953 32 055
1991 10 308 682 71 973 29 366
1992 10 317 807 74 060 28 572
1993 10 330 607 66 033 30 227
1994 10 336 162 58 440 30 939
1995 10 330 759 54 956 31 135
1996 10 315 353 53 896 33 113
47
Rok Střední stav
obyvatelstva Sňatky Rozvody
1997 10 303 642 57 804 32 465
1998 10 294 943 55 027 32 363
1999 10 282 784 53 523 23 657
2000 10 272 503 55 321 29 704
2001 10 224 192 52 374 31 586
2002 10 200 774 52 732 31 758
2003 10 201 651 48 943 32 824
2004 10 206 923 51 447 33 060
2005 10 234 092 51 829 31 288
2006 10 266 646 52 860 31 415
2007 10 322 689 57 157 31 129
2008 10 429 692 52 457 31 300
2009 10 491 492 47 862 29 133
2010 10 517 247 46 746 30 783
Zdroj: Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-1 Pohyb obyvatelstva.
Dostupné také z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/kapitola/0001-11-2010-0400
48
49
příloha č.4
Rodinné domácnosti podle typu a podle počtu nezaopatřených dětí
roční příjmy na osobu
Rok 2009
Úplné rodiny Neúplné
rodiny
Celkem bez dětí s dětmi celkem
Počet domácností absol. 1 969 673 993 834 975 839 158 153
v % 75,2 37,9 37,3 34,8
PŘEHLED PŘÍJMŮ za rok 2008 (Kč)
A. Hrubé peněžní příjmy (1 až 4) 163 242 188 249 149 528 111 341
1. Příjmy ze závislé činnosti
98 336 88 913 103 503 63 694
z toho z hlavního zaměstnání
97 141 87 419 102 473 61 419
2. Příjmy z podnikání
27 626 23 452 29 915 11 857
z toho z hlavní činnosti v podnikání 26 301 22 499 28 386 11 518
3. Sociální příjmy
32 866 71 226 11 828 20 556
z toho: důchody
25 172 67 895 1 743 6 583
dávky státní sociální
podpory 4 758 50 7 340 9 969
4. Ostatní
příjmy
4 415 4 658 4 281 15 235
B. Zdravotní a sociální
pojištění
12 065 10 869 12 720 7 815
C. Daň z příjmů fyzických
osob
13 028 13 833 12 586 6 352
D. Bonus u daňového zvýhodnění na
děti
432 2 667 622
E. Čisté peněžní příjmy (A-B-C+D) 138 581 163 549 124 888 97 796
z toho z hlavního zaměstnání
76 649 66 827 82 035 50 327
F. Naturální příjmy
3 382 3 635 3 243 2 176
G. Celkové čisté příjmy
(E+F)
141 963 167 184 128 132 99 972
Domácnosti s čistými příjmy absol. 34 768 9 281 25 487 25 470
pod životním minimem v % 1,8 0,9 2,6 16,1
Zdroj: Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010
Dostupné také z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/3012-11-r_2011
50
Příloha č.5
Rodinné domácnosti podle typu a podle počtu nezaopatřených dětí
Rozdělení domácností a osob podle příjmových skupin a životního minima ( %)
Rok 2009 Úplné rodiny Neúplné
rodiny Celkem bez dětí s dětmi celkem
Počet domácností absol. 1 969 673 993 834 975 839 158 153
Počet osob absol. 5 612 019 1 987 668 3 624 350 393 620
Skupiny podle čistého měsíčního příjmu na osobu (Kč)
podíl domácností ve skupině v %
do 4000 1,7 0,3 3,2 14,0
4001 - 6000 4,6 1,6 7,6 20,4
6001 - 8000 14,1 4,4 23,9 26,4
8001 - 10000 27,4 30,2 24,5 14,7
10001 - 15000 32,5 37,2 27,7 16,6
15001 - 20000 11,6 14,7 8,5 3,9
20001 - 30000 5,8 8,5 3,0 2,3
30001 - 50000 1,6 2,3 0,9 0,9
50001 a více 0,8 0,8 0,8 0,8
podíl osob ve skupině v %
v %
do 4000
2,6 0,3 3,9 15,5
4001 - 6000
6,2 1,6 8,7 22,6
6001 - 8000
18,0 4,4 25,4 26,6
8001 - 10000
26,5 30,2 24,4 13,6
10001 - 15000
29,9 37,2 25,8 14,7
15001 - 20000
10,1 14,7 7,6 3,4
20001 - 30000
4,8 8,5 2,8 2,1
30001 - 50000
1,3 2,3 0,8 0,7
50001 a více
0,7 0,8 0,7 0,7
Domácností podle vztahu příjmu k životnímu minimu (ŽM):
pod ŽM
1,8 0,9 2,6 16,1
51
1,0 až 1,5 ŽM 1,8 1,2 2,3 11,9
1,5 až 2,0 ŽM 5,3 3,8 6,9 16,0
2,0 až 2,5 ŽM 12,3 12,7 12,0 15,0
2,5 až 3,0 ŽM 20,9 23,7 18,1 15,0
3,0 až 3,5 ŽM 15,5 15,8 15,3 8,0
3,5 až 4,0 ŽM 9,7 8,2 11,2 5,5
4,0 až 5,0 ŽM 13,1 12,1 14,2 4,8
5,0 a více 19,6 21,7 17,4 7,8
Průměrné životní minimum domácnosti
v Kč měsíčně 7 128 5 477 8 808 5 928
Zdroj: Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010. Dostupné také z:
http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/3012-11-r_2011
52
ANOTACE
Jméno a příjmení: Karla Franková
Katedra: Pedagogiky
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec
Rok obhajoby: 2012
Název práce: Rozvod a jeho dopad na dítě
Název v angličtině: Divorce and its impact on the child
Anotace práce: Tématem mé bakalářské práce je rodina, její vývoj a
jaké plní funkce. Dále pak poruchy v rodině ve vztahu k
dítěti. Vliv rozvodu na rodinnou situaci na psychiku a
zdraví dítěte a adaptace dítěte na porozvodovou situaci.
Klíčová slova: rozvod, děti, vliv na děti, manželé, střídavá výchova,
rozvedené rodiny, rodičovské vztahy
Anotace v angličtině: The topic of my thesis is the family, its development
and functions performed. Moreover, family
dysfunctions in relation to the child are covered as well.
Finally I focus on the effect of divorce on mental and
physical health of the child and on his adaptation to the
post-divorce situation.
Klíčová slova
v angličtině:
divorce, children, impact on children, married couple,
alternate education, divorced families, parental
relationships
Přílohy vázané v práci: 5 příloh
Rozsah práce: 52 stran
Jazyk práce: Český