folklorni hnuti na frenstatsku a v okoli
Post on 10-Mar-2016
238 Views
Preview:
DESCRIPTION
TRANSCRIPT
STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST
Folklorní hnutí na Frenštátsku a
v okolí
Autor: Petra Klimecká
Škola: Gymnázium a Střední průmyslová škola elektrotechniky a
informatiky, Frenštát pod Radhoštěm, příspěvková organizace
Frenštát pod Radhoštěm 2012/ 2013
1
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem svou práci vypracovala samostatně, použila jsem pouze podklady uvedené
v přiloženém seznamu a postup při zpracování a dalším nakládání s prací je v souladu se
zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon) v platném znění.
V …………… dne ………………… podpis: ……………………………
2
Anotace
Práce se zabývá folklorem a lidovými tradicemi na Frenštátsku a okolí. Skládá se
z několika kapitol, které zachycují nejdůležitější informace týkající se této oblasti. Zařadila
jsem zde lidové zvyky, kroj, nářečí, významné sběratele, ale také odkaz do nynější doby.
Obsahuje i praktickou část, která je zastoupena dotazníkem poukazujícím na zájem a
informovanost místních obyvatel o tomto tématu. Čerpala jsem z odborné literatury, ale
hlavním, orálním pramenem pro mne byla paní Mgr. Jana Šamánková, vedoucí místního
folklorního souboru Sedmikvítek.
3
Obsah
Úvod 5
I. Lidové zvyky a obyčeje 7- 16
I. A. Jak to kdysi vypadalo 7- 8
I. B. Masopust, končiny nebo fašank 9
I. C. Velikonoce 10
I. D. Stavění májů 11
I. E. Svatojánské obyčeje 11- 12
I. F. Žatevní a dožínkové obyčeje 12
I. G. Hody 13
I. H. Zimní zvyky a obyčeje 13- 15
Slovníček ke kapitole I. Lidové zvyky a obyčeje 16
Odkazy na zdroj kapitoly I. 16
II. Kroj na Frenštátsku 17- 21
II. A. Mužský kroj 17- 18
II. B. Ženský kroj 19- 20
Slovníček ke kapitole II. Kroj na Frenštátsku 21
Odkazy na zdroj kapitoly II. 21
III. Frenštátské nářečí 23- 32
III. A. Hláskosloví 24- 26
III. B. Tvarosloví 27
III. C. Skladba 28
III. D. Poměr našeho nářečí k nářečím sousedním 29- 30
III. E. Ukázka nářečí 31
Odkazy na zdroje kapitoly III. 32
IV. Lidoví sběratelé a významné osobnosti,
které vycházely ve své práci z tradic a zvyků 33- 41
IV. A. František Horečka 33
IV. B. Rudolf Kubín 33
IV. C. Josef Rek 34
IV. D. Bohumír Četyna 34
IV. E. Jan Knebl 35
IV. F. Břetislav Bartoš 35
IV. G. Antonín Strnadel 36
IV. H. Ing. Radomír Golas 37
IV. I. Vlasta Genserová 38
IV. J. Jana Šamánková 39- 40
Odkazy na zdroje kapitoly IV. 41
4
V. Nynější podoba folkloru 43- 54
V. A. Folklorní soubory 43- 45
V. B. Folklorní festivaly 46
V. C. Valašský soubor Sedmikvítek 47
V. D. Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic 48
V. E. Dotazník 49- 53
Odkazy na zdroje kapitoly V. 54
Závěr 55
Seznam použité literatury 56
Přílohy 57- 66
5
Úvod
Když nám byla zadána seminární práce a já si měla vybrat téma týkající se historie,
která se nějakým způsobem váže k našemu kraji, folklor byl pro mě jednoznačná volba. Již od
tří let navštěvuji místní folklorní soubor a jsem nezměrně rodičům vděčná za to, že mě kdysi
do tohoto kroužku přihlásili. Byl to Valašský soubor Sedmikvítek s hlavní vedoucí Mgr.
Janou Šamánkovou. Celých těch dlouhých patnáct let jsem vyrůstala se skvělými lidmi, kteří
se mi stanou zajisté kamarády na celý život. Jsou to lidé skromní, upřímní, spolehliví, a když
bych byla jakkoliv v nesnázích, snažili by se mi rozhodně vždy pomoci.
O folklor se tedy již dlouho zajímám, avšak o jistých věcech jsem se chtěla dozvědět
více a toto mi připadala jako dobrá příležitost. Proto jsem se rozhodla požádat paní Mgr. Janu
Šamánkovou a s její pomocí vytvořit práci, ve které bych se pokusila shrnout důležité
informace, které si myslím, že by každý člověk v našem městě a okolí měl o svém kraji znát.
Například, co je to vlastně kroj? Jak vypadá? Proč se o Velikonocích chodí na děvčata s
pomlázkou? Pokusila jsem se zde podrobněji popsat náš valašský kroj, tradice a zvyky, nářečí
a nesmí zapomenout ani na lidi, bez kterých bychom tyto informace ani nezískali, na sběratele
a osobnosti, které z našeho folkloru a tradic čerpali ve svých pracích.
Jak jsem již říkala, s prací mi ve velké míře pomáhala paní Mgr. Šamánková. Její
maminka Vlasta Genserová byla významnou sběratelkou a zapisovatelkou lidového kroje,
tanců, písniček, a proto měla paní Jana již od malička velký vztah k lidovým tradicím. Bylo
tedy možné využít některé originály z jejich sbírek a také poznatků a pamětí paní Mgr.
Šamánkové. Čerpala jsem také z literatury z místní knihovny a soukromých sbírek známých a
kamarádů. Zaměřila jsem se tedy na období 2. poloviny 19. století a 20. století.
Jelikož mě také velmi zajímal postoj dnešních lidí k folkloru, začlenila jsem do své
práce dotazník, díky němuž můžeme vidět, jak si stojí folklor v řadách všech věkových
kategorií.
6
7
I. Lidové zvyky a obyčeje
Na Valašsku se uchovalo velké množství tradic, které provázely Valachy po celý rok.
Tradice začínaly v únoru Masopustem a končily v lednu Třemi králi. Lidé v těchto obdobích
většinou odpočívali od těžké práce, veselili se a oslavovali. Některé zvyklosti se dochovaly i
do dnešní doby, avšak bohužel většina se pomalu vytrácí a zaniká. Je jenom na nás, abychom
předávali tyto zvyky dalším mladým generacím.
Na úvod této kapitoly bych chtěla nejdříve přiblížit život obyčejných lidí u nás na
Valašsku.
I. A. Jak to kdysi vypadalo… z pamětí Mgr. Jany Šamánkové
„Dříve bylo běžné, že děti pásly dobytek, husy, kozy atd. Pomáhaly na poli, vše se
dělávalo ručně. Lidé sami tahali vozy se senem i obilím, protože na všechno měli koně nebo
kravky-tahounky jen ti bohatší. Na pasekách si všichni sadili brambory a pěstovali cibuli,
česnek, mrkev, zelí, kvačky - tuřín, červenou řepu a také různé bylinky. Zahrádky byly plné
kvítek-pivoňky, hledíky, tagetky, astry a takových obyčejnějších kvítek. Brambory se kopaly
ručně, motykou, mlátilo se mnohde i cepy, protože všichni lidé neměli mlátičky, jen ti
pokrokovější a kteří na to měli. Po chalupách chodili chudí lidé a žebrali, nejčastěji to byli
cigáni. Vzpomínám si, když k nám přišla cigánka a říkala babičce: "Panimámodajte vajíčko,
nebo slépku pro děcko, je nemocné a má hlad. Dajte nám dajte.“ Chodili také dráteníci a
volali: "Dráteník přišel, dajte hrnce drátovat." Byli chudě oblečeni a celkově bylo hodně
chudých lidí. Například tam, kde je městská policie, byl tzv. chudobinec. Bydleli tam staří
chudí lidé, o které se neměl kdo starat.
Hodně lidí vyrábělo doma třeba punčochy, tkali, byla různé řemesla – kováři,
například na Bartošové ulici byl kovář pan Krkoška. Chodili jsme se tam, jako děcka, dívat do
kovárny, kde měl pec a koval různé předměty pro potřebu na pole, nebo koval i koně. Na
Drahách bydlela teta Divínová, která pletla punčochy a pro nás děcka punčocháče. No nebyly
nikterak pohodlné, aby byly pevné a o to tehdy šlo, aby dlouho vydržely. Chodívali jsme k ní
na návštěvu, hlavně my děcka, se pochlubit s vysvědčením, protože jsme vždycky něco
dostaly. Na pasekách hodně lidí žilo jen z pole. Měli krávu, kozy, ovce, různou drůbež a
kousek pole, které je živilo. Jezdili formani, vozili lidem, co bylo potřeba dopravit domů či
podobně. Lidi, když vymlátili, vozili obilí do mlýna, kde jim mlynář namlel mouku a doma se
pak v pekarčaku pekl chleba, koláče a jiné pečivo. Sem tam někdo měl rádio a televize začala,
až jsem chodila do šesté třídy. Když měl někdo televizi, tak tam chodilo několik chalup se
dívat třeba na hokej, nebo když v televizi zpíval Pepíček Zíma, a nebo bylo nějaké divadlo.
Když neměli lidé otelenou krávu a neměli doma mléko, chodili na mléko k sousedům nebo
jiným známým.
Sbíraly se hrušky, které se doma sušily na koláče. Rostly stromy a na nich zvané
kulovačky, což bylo podobné jako švestky, ale kulaté. Také byly kulovaté hrušky, zvané
8
tvarůžky, které se také sušily na koláče. Doma se sbírala z mléka smetana a stloukalo se v
máselnici máslo, vyráběl se tvaroh, také se dělalo víno třeba šípkové, nebo rybízové. Chodilo
se do lesa na borůvky, maliny, ostružiny na šťávu, nebo na marmeládu. Do lesa se chodilo i
na dřevo. Sbíraly se krkošky na topení a na zimu si lidi chystali v lese dřevo. Shrabovalo se
listí na podestýlku krav a do chléva. Vůbec nebylo tolik plotů, jako je teď. Pozemky byly
ohrazeny tyčemi, říkalo se jim bidla. Bylo hodně chodníčků a mezí, které rozdělovaly políčka
lidí. Na hrázích rostly ostružiny, cesty nebyly asfaltové, jen písčité, hliněné, nebo ve městech
tzv. kočičí hlavy, to byly ulice z žulových kostek. I ve městech ulice byly úzké, hodně
různých obchůdků a hospod.
Pod mostem u Siberie bylo tzv. mýto. Dříve se tam asi vybíralo mýtné. Před
průmyslovkou nebyl park, ale hřbitov a v Martinské byla kasárna. Tam, kde je parkoviště byla
tzv. Sladká ďura a kolem tekl Kozbach, což byla splašková stoka. No bylo to všechno úplně
jiné. Doktoři ordinovali často doma, nebyla poliklinika, nejezdily autobusy. U nás pod
Javorník začal jezdit autobus, když jsem byla v sedmé třídě. Dříve jsme chodili do školy
pěšky. Některé děcka ani do školy někdy nechodily, když třeba napadlo hodně sněhu, tak se
ani z domu nedostaly. Silnice rozhrnovaly pluhy tažené koňmi. Auta byla výjimkou. Ve
Frenštátě měli auto jen bohatí, a nebo dopravci. Například nějaký pan Orlik měl malé
nákladní autko, kterým lidem vozil, co bylo potřeba. Nebo pan Přádka měl osobní auto a vozil
lidi na nádraží nebo k doktorům apod.
Ševci nejen opravovali boty, ale také je lidem šili. Náš soused pan Polanský nám ušil
kolikrát boty nebo na zimu vysoké papuče. Uvnitř byly s beránkem, tak byly pěkně teploučké.
No pan Polanský byl nejen zručný švec, ale také pamětník lidových zvyků a mnoha písniček.
Chodíval na svatby jako starosvat nebo družba a jeho veselá povaha mu dopřála dlouhý život,
takže jsme u něho s mamkou zapisovaly písničky, nebo jsme zapsaly, jak vypadala svatba a
jiné zvyky tady u nás pod horami. Stejně tak bylo dost švadlen, protože si lidé nechávali šít
oblečení. Také bylo ve Frenštátě několik holičů, stříhali, holili a ženským natáčeli vlasy a
později dělali i trvalé. Prádlo se pralo ve vaštroku na drhlu a máchalo se v potoku. Na bílé
ložní prádlo se dávalo modřidlo, aby prádlo bylo bílé. A také se prádlo bílilo. Položilo se na
trávu a během dne se polévalo vodou. Pralo se v mýdle, nebo mýdlových prášcích.“
9
A nyní již přejdeme k jednotlivým svátkům našeho lidového roku.
I. B. Masopust, končiny nebo fašank
Masopust je vlastně v pravém slova smyslu „opuštění masa". Z latinských slov
carne-maso a vale-sbohem. V češtině se toto slovo objevuje již ve 14. století. Původně
označovalo období, kdy se podle církevních zvyklostí nejedlo maso, byla to tedy doba
čtyřicetidenního předvelikonočního půstu, což je od Popeleční středy do Velikonoc.
Postupem času se takto začala označovat jiná doba, a sice čas od Tří králů až do
Popeleční středy. Po Třech králích tedy začíná veselý čas masopustu. Je to období radovánek,
svateb, zabijaček a maškarních průvodů. Datum Popeleční středy je pohyblivé.
Masopustní tradice v Čechách sahají do poloviny 13. století. Vyvrcholením
masopustního reje bylo úterý. Po dědině chodil s písničkou a výskotem průvod maškar, mezi
kterými nesměl chybět medvědář s medvědem, kominík, pohřebenář, žid s pytlem, bába
s nůší, šašek a další. Maškary byly všude vítány, pohoštěny a obdarovány. Končiny neboli
fašank je svátek, kdy mají všichni poslední příležitost se najíst (do zásoby) masa, protože
potom začíná čtyřicetidenní půst. Masopust slaví všechny evropské národy.
V době masopustu není práce na poli a zároveň ještě spíže nezejí prázdnotou a je
nejvhodnější čas na hodování. Masopust měl hlavně magický charakter. Veselými zpěvy,
tanci, maskami i jídlem se měla zajistit příští dobrá úroda. Nejvíce se smažívaly koblihy, které
jsou zlatavé jako slunce. A slunce, to je jaro, teplo a symbol života a záruka dobré úrody.
Masopustním pečivem byly i boží milosti a jiné pečivo smažené na oleji, který se na končiny
muselo spotřebovat, aby se nepokazilo.
Rej maškar končil pochováváním basy. Pro muzikanty to vždy znamenalo, že si po
nějakou dobu nezahráli, protože skončila bálová sezona.
10
I. C. Velikonoce
Velikonoce se slaví vždy první neděli po prvním jarním měsíčním úplňku. K oslavě
jarního slunovratu se váže již od dob pohanských mnoho starých zvyků. Podle křesťanské
víry jsou velikonoční svátky zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista.
Čtyřicetidenní období půstu, které Velikonocím předchází, obsahuje šest nedělí. První
z nich je Černá neděle. Ženy odkládaly pestrý oděv a některé jeho součástky nahrazovaly
černými. Neděle je nazývána také Pučálka, to podle tradičního jídla z napučeného a
usmaženého hrachu. Druhá neděle je pražná, podle staroslovanského pokrmu pražmo,
zhotoveného pražením nedozrálého obilí. Třetí neděle je kýchavá, kolikrát tento den kdo
kýchnul, tolika roků se ještě dožil. Lidé si pak při kýchnutí začali přát Pozdrav Pán Bůh. Této
neděli se také říkalo Družebná, to proto, že chodili ženich s družbou do stavení, kde chtěli
přijít o Velikonocích na námluvy. Název další neděle je Růžová. Mládeži bylo dovoleno se
tento den v období půstu sejít a trochu se poveselit. Také v kostelech se zaměnila fialová
barva za růžovou. Další neděle je Smrtná. To se z dědiny vynášela Mařena-zima, která dlouhé
měsíce trápila lidi i zvířata. Poslední neděle před Velikonocemi je Květná, to se světily
kočičky, které se pak dávaly v jizbě za kříž a za svaté obrázky a za hranici pole, aby
zabezpečily dobrou úrodu. Někdy se také polykaly proti bolení v krku.
Od květné neděle začíná pašijový týden. Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa,
když se někdo tento den mračil, tak mu to zůstalo po celý rok. Na Zelený čtvrtek prý odběhly
všechny zvony do Říma. Po dědině chodili ogaři třikrát denně s řehtačkami a klapačkami
místo zvonění. Velký pátek byl v katolické liturgii dnem velkého smutku. Lidé se brzy ráno
chodili mýt k potokům a říčkám, aby si uchovali zdraví a sílu po celý rok. Aby měl Ježíš
v hrobě klid, nesmělo se pracovat na poli ani na zahradě. Také se nepralo prádlo a hospodyně
si musely dávat pozor, aby něco z domu nepůjčily, protože s tím se pak dalo dobře čarovat.
Na Velký pátek se prý také otevírá země a vydává poklady. A konečně Bílá sobota. V tento
den se až do půlnoci nekonaly žádné bohoslužby. V domácnostech bývalo zvykem uhasit
všechna ohniště. Na oslavu vzkříšení vzplál posvěcený oheň. Lidé si odnášeli z kostela domů
zažehnuté svíčky a posvěcená polínka, aby znovu zapálili v kamnech. Popelem z posvěceného
dřeva se sypaly louky a z ohořelých dřívek se dělaly křížky, které se dávaly na pole, aby byla
dobrá úroda. Na Boží hod velikonoční se světila jídla a odpoledne barvily cérky vajíčka.
Červené bylo znamením lásky, žluté značilo životodárné slunce a zelená je barva jarní
přírody. Pondělí Velikonoční bylo z hlediska lidové tradice, nejvýznamnějším dnem
Velikonoc. Ještě za tmy se vydávali ogaři po dědině a překvapovali často ještě spící cérky,
myli je studenou vodou a vyšastali jalovcem, aby se jich nedržely blechy. Často skončila
některá z cérek v potoce. Vrbové proutky, z nichž byly upleteny tatary, omlazují, přináší
krásu a sílu. Stejný účinek má i polévání vodou. U nás pod Radhoštěm bylo třeba cérky
pořádně umýt, aby nezůstaly ve staré špíně a důkladně vyšastat jalovcem. Pondělí velikonoční
bylo nejveselejším dnem z velikonočních svátků.
11
I. D. Stavění májů
K tradicím našeho města a jeho okolí, stejně jako v ostatních částech Valašska, patří
stavění a kácení májů. Máje se stavily dvojího druhu. Jedny - společné, které se stavily na
veřejných prostranstvích, nejčastěji u hospody nebo před domem starosty a druhé pak stavěli
ogaři své vyvolené pod okno stavení, v němž cérka přebývala.
Máje se stavějí v den Filipa a Jakuba, což je den před prvním májem. A tady jen ještě
malá rada pro všechna děvčata: která chcete být po celý rok krásná, musíte se umýt ranní
prvomájovou rosou, neboť filipojakubská noc je kouzelná.
Při stavění máje se smrkový nebo jedlový vršek připevní na co nejdelší kmen jiného
stromu, aby byl máj co nejvyšší. Ten se zdobí pentlemi, šátky či věnci, které upletou děvčata
a na vrchol se připevní láhev s kořalkou. Máje stavěli převážně svobodní ogaři nebo mladí
ženáči. Museli jej postavit do rána, a pak jej dobře hlídat, protože ogaři z okolních dědin si
máje vzájemně kradli a docházelo často k velkým bitkám. Těch se pak často účastnili i ostatní
obyvatelé. Když se stavěly společné máje, vždy vyhrávala muzika a bylo veselo. Máje pak
stály na valašských dědinách celý květen a někdy až do sv. Ducha.
Kácení máje bývá opět velkou slavností., které se především zúčastňovala mládež.
Každá cérka chtěla být co nejdříve v kole, a když došlo ke kácení, všichni se snažili chytit
mašli či šátek. Když vršek chytili přespolní, museli se domácí vyplatit.
I. E. Svatojánské obyčeje
Svatojánské obyčeje, které se pojily s oslavou letního slunovratu, se na Valašsku
projevovaly hlavně pálením ohňů. Jde o významnou tradici konanou v předvečer 24. června,
tj. před sv. Janem. Mládež dělala ohně na kopcích a návrších, vyhazovala při tom do vzduchu
hořící staré metly, zpívala a tančila. Staré metly-škrablačky se po opotřebování schovávaly na
svatoján, jak se místy tomuto ohni říkalo. Tento název se pak přenesl i na ohně, které si dělali
pasáčci na pastvě.
V naší oblasti se tyto ohně pálily i v padesátých letech minulého století. Mládež i
dospělí se při nich scházeli a veselili se. Tradici svatojánských ohňů především udržovali
pastevci na salaších, kteří do svatého Jána se nesměli setkat s nikým z dědiny. Svatojánskému
ohni se přisuzovala i ochranná moc. Svatojánská noc byla čarovná a umožňovala vykonávat
různé čarovné praktiky. Magická moc se přisuzovala hlavně svatojánské rose a před
působením čarodějnic chránili Valaši hlavně hovězí dobytek. Kouzelná moc se také
přisuzovala bylinám. Cérky si pomocí nich chtěly přičarovat milého, a tak je o svatojánské
noci sbíraly. Od svatého Jána visely nade dveřmi mnoha stavení věnce pletené
z mateřídoušky.
12
Svatojánské slavnosti na Valašsku jsou v literatuře popisovány v souvislosti
s vyprávěním o hoře Radhošti. Na Radhošti a okolních kopcích je pálení ohňů doloženo již od
18. století. Podle četných pramenů se na Radhošti konaly slunovratové slavnosti, kterých se
účastnil lid z panství hukvaldského, rožnovského, frýdeckého, z těšínského Slezska i ze
slovenské strany.
Podle lidové pověsti se v Radhošti skrývaly poklady, které hlídal v podzemí zlý duch.
O svatém Jánu se měly tyto poklady hledat. Na Radhošť se také sjížděly čarodějnice a konaly
zde své rejdy. Ve společenském i náboženském životě minulých generací měl Radhošť
významné postavení.
Podle vzoru svatojánských slavností se někde na Valašsku pálily ohně i na den Jana
Husa, tj. 6. července.
I. F. Žatevní a dožínkové obyčeje
Po skončení žatevních prací se konala slavnost, které se říkalo dožínky. Slavila se
v hospodářstvích, kde se na práci najímalo více ženců a žneček. Rozšířené byly i kolektivní
dožaté, které pořádaly po první světové válce místní spolky.
Po skončení žatvy měl obřadní roli poslední snop. Říkalo se mu žebrák a nikdo ho
nechtěl odnést z pole. Nakonec ho odneslo jedno z děvčat a na hospodářově dvoře s ním
tančilo.
Největší obřadní význam měl dožínkový věnec. Ten vily žnečky večer před
slavností a dávaly do něho všechno obilí, nesměl chybět oves, pohanka a polní kvítí. Při
dožaté ho neslo svobodné děvče na hlavě do hospodářova domu, kde zůstávaly věnce
pověšeny nade dveřmi až do Vánoc, kdy se věnec dával na štědrovečerní stůl. V dožínkových
slavnostech je hodně podobných prvků se svatebními obyčeji. Četné písně a přání jsou
odvozeny od svatebních písní a vinšů.
Před dožínkovým průvodem, stejně jako před svatebním, zůstávaly dveře stavení
uzavřené a příchozí se dožadovali jejich otevření písní. (Pane hospodáři, otvírajte dveří..)
Když byly dveře otevřeny, dala žnečka věnec na hlavu hospodáři, a pak hospodyni a při tom
vyslovily vinše. V průvodu chodili ženci a žnice s ozdobenými kosami, srpy a hrabicemi.
Někde na Valašsku se užívalo při dožínkách i masek, např. vysoká ženská figurína Veruna
nebo Maruna. Obřadní význam při dožaté měla i koza, což je společné pro Čechy, Slovensko,
Polsko i východní Slovany (poslední sekáč jel na koze, žnečky vedly bílú kozu atd.)
Na závěr dožaté připravili hospodáři žencům občerstvení. Tyto slavnosti dožínek na
Valašsku zanikly koncem 19. století. Společné slavení dožínek se rozvinulo po první světové
válce. Ožily na nich některé obřadní prvky z dožínek konaných dříve v hospodářstvích, ale
převládly zde zřetele společenské a zábavné.
13
I. G. Hody
Podzimní hodové slavnosti byly na Valašsku často spojovány se svátky patronů obcí,
jímž byly zasvěceny kostely či kaple (Václavské-Vsetín, Poteč, Broumov…). K hodovým
hostinám se zvali příbuzní a kmotři, ať už bydleli v téže dědině, či jinde.
V hodové tradici měl významné místo rozmarýn. U nás chodili ogaři s větvičkami
rozmarýnu do kostela i k hodové muzice. Při hodové návštěvě kmotři obdarovávali
kmotřence, po dědině chodili místní žebráci, a nebo se u nás vybíraly peníze na obecní
služebníky. Hodové zábavy organizovala převážně mládež. Dorůstající mládež se však
nesměla těchto zábav zúčastnit, ale jelikož se chtěli také bavit, sešli se v nějaké chalupě,
pozvali si harmonikáře a tančili.
Společenská nerovnost mezi chlapci a dívkami se projevila např. tím, že když cérka
nešla s ogarem tancovat, ten zastavil muziku a proutěnou metlou zametal před cérkou a z
hospody ji vyvedl. Pak se o ní nikdy v dědině pěkně nemluvilo. Častým úkazem o hodech
byly bitky, zvláště mezi domácími a přespolními. Nejvýraznějším jevem hodových zábav
bylo ubíjení zvířat (berana, kačera, kozla..), což byl přežitek obětního obřadu. Ověnčené zvíře
vodili mládenci po dědině, někdy byli převlečeni v maskách a vybírali např. na berana, pak
mu usekli hlavu a připravili pro všechny guláš. K hodové tradici patřilo i uctívání zemřelých-
chodilo se na hřbitov.
Hody, nebo na severním Valašsku a ve Slezsku krmáš, si v životě vesnice udržují
význam společenské slavnosti, která v podzimním období zakončovala zemědělské práce a
vůbec celé období hospodářského roku.
I. H. Zimní zvyky a obyčeje
Když minula doba plískanic a sychravých dešťů, byly kolem chalup narovnány
hranice dříví a chvojí na zimu. Nad poli poletovaly s krákotem vrány a paní zima přebrala
svou moc.
Svatý Martin přijel pod hory téměř vždy na bílém koni. S příchodem zimy se celá
krajina proměnila, a také život v ní měl zcela jinou tvář. Dny se podobaly jeden druhému a
večery byly delší a příjemnější. Lidé si je krátili černými hodinkami, při kterých se zpívalo, a
nebo vyprávěly veselé i smutné příhody o zbojnících, čarodějích a strašidlech. Při světle
petrolejových lampiček se ještě donedávna předlo, tkalo plátno, dralo peří či vyšívalo. A vždy
bývalo dost zábavy a veselosti. 4. prosince na Barborku si svobodné dívky trhaly třešňové
větvičky a čekaly, zda jim na Vánoce vykvetou. Té, které Barborka rozkvetla, se jisto jistě do
roka vdala, a která se květu nedočkala, musela ještě s vdáváním počkat.
Náladu předvánoční a adventní začínala svatá Matička, která u nás na pasekách
chodila místo Mikuláše a přinášela hodným dětem, ale i rošťákům, v předvečer 8. prosince
jablíčka, ořechy i křížaly, ale nikdo ji při tom neviděl.
14
Brzo po Matičce 13. prosince je Lucie. Lucie byla patronkou předení, ale i přísným
soudcem. Po domech chodily bíle oděné štíhlé postavy, které husí peroutkou ometaly lidi,
stěny i domy. Mlčely a jen se přísně rozhlížely. Dohlížely na to, zda se dodržuje tento den
zákaz předení. Lucie byla také považována za ochránkyni před kouzly a čarodějnicemi.
„Lucko, Lucko, vymeť všecko. Vymeť špínu, vymeť dřinu, vymeť bláto a bohatým všecko
zlato.“ V době od sv. Lucie do Vánoc se také pozorovalo počasí a zaznamenávalo se do
kroužků značených nade dveřmi. Prázdný kroužek znamenal pěkné, jasné počasí, čárkovaný
bylo-li zamračeno a plný při dešti nebo sněžení. Tyto dny pak byly obrazem počasí v příštím
roce.
Svátky byly pro horaly jakýmsi oddechem a pookřáním. Byla to chvíle klidného
odpočinku po celoroční práci. Vánoce jsou křesťanské svátky plné poezie a radosti. Navazují
na starší slavnosti zimního slunovratu i na antické slavnosti konané v této době k poctě
Saturna, boha osení a rolnictví vůbec. Známí se v tom čase podělovali dárky, všichni ustali od
svých prací a oddávali se jen hodům a radovánkám.
Když v jizbě bylo pomyto a uklizeno, v peci praskal oheň, chystaly se ozdoby na
stromeček. Ořechy se obalovaly do pozlátek, kousky dřívek a cukru se balily do barevných
papírků, dělaly se papírové a slaměné řetězy a nazdobený stromeček se pak pověsil na trám
stropu. Je zajímavé, že vánoční stromeček se začal na Valašsku objevovat až na přelomu 19. a
20. století.
Oslava Vánoc začínala Štědrým dnem, který však nebyl pokládán za den sváteční.
Celý tento den byl ve znamení příprav na večer a na vánoční svátky. K čistě prostřenému
štědrovečernímu stolu se usedalo, až se na obloze objevila první hvězda. Ve které chalupě se
rozsvítilo dřív, měl do roka někdo umřít. První hvězda na obloze tuto předpověď zrušila. Než
se sedalo k večeři, ozývaly se výstřely z každého domu, kde byla po ruce střelná zbraň, a také
se práskalo bičem.
Uprostřed štědrovečerního stolu ležel dožínkový věnec a vedle něho po hrstce
z každého druhu obilí a vůbec všeho, co se na poli urodilo. Věnec se přikryl ubrusem a na něj
se položil doprostřed chléb a kolem jiné pečivo spolu se sušeným i čerstvým ovocem. Na stůl
se postavil i svícen se svíčkou. Pod plachtu se schoval peníz, aby bylo v příštím roce dost
peněz. Nohy stolu se omotaly řetězem zamčeným na zámek, aby v příštím roce nenapadli vlci
ovce, a aby nepřišli do domu zloději. Na řetěz si všichni u stolu položili nohy, aby je v příštím
roce nebolely. Řetěz měl ochránit dům i před čarodějnicemi.
Jídlo se začínalo chlebem nebo oplatky s medem. Hlavním jídlem byla polévka
z hrachu nebo čočky. Po polévce se jedla pohančená nebo krupičná kaše s medem, vařené
sušené ovoce a nakonec vdolky nebo jablkový závin. Během jídla se nesmělo vstávat od stolu,
hlavně hospodyně musela sedět, aby jí kvočka seděla dobře na vejcích. Během jídla nesměl
do stavení vstoupit cizí člověk, aby neodnesl z domu štěstí. Drobky ze stolu se hodily do ohně
a zbytky od večeře se dávaly zvířatům.
O půlnoci vykropil hospodář všechny místnosti i chlév zelenou větvičkou namočenou
ve vodě, což byla ochrana stavení před ohněm. K dalším štědrovečerním praktikám patří
pouštění ořechových skořápek, házení papučem, třepání bezem nebo klepání na kurník. Když
se ozve kohout, dívka se do roka vdá. Neodmyslitelným obyčejem bylo i ščastíkování- přání
čeládky hospodáři.
15
Na Boží hod se směly konat jen ty nejnutnější práce. Slavil se především jako velký
svátek církevní. Jedly se pokrmy uvařené na Štědrý den, nebo se obědvalo zelí s chlebem a
hovězím masem, uzenina s hrachem a jako poslední jídlo byla hovězí polévka s nudlemi.
Prodlužující se den předznamenával příchod nového vegetačního období. Pověrečné
představy a magické praktiky byly úzce spjaty se zemědělskou činností lidí. Starým vánočním
zvykem, zvláště typickým pro Slovany, bylo koledování. Název koleda je odvozený
z latinského slova „calendae,“ původně označující každý první den v měsíci, později
přeneseného na počátek roku a Vánoce. Vánoce znamenají předěl, kdy staré odchází a
přichází nový rok, o kterém nikdo neví, zda bude příznivý či nikoliv. Věřilo se v magické
působení vyřčeného slova, a proto koledníky každý ve svém stavení vítal a nikdy jim
nezůstaly dveře uzavřeny.
Na Štěpána nastal čas veselí. Toho dne končila služba pacholkům a měli volno až do
Nového roku. Chodilo se po koledě s přáním zdraví, zdaru a dobré úrody. Od půlnoci se
někde na Valašsku konala obchůzka řezníků nebo židů po domech, kde byla děvčata na
vdávání. Řezníci předstírali, že jdou koupit jalovičku, vytahovali děvčata z postelí a vše
končilo koupelí v potoce.
Po koledě chodily obvykle chudší vrstvy obyvatelstva. Některé koledy se staly
součástí lidových her. Tyto jsou zvláštní formou kolední obchůzky a patří do oblasti lidového
divadla. U nás se zachovala hra pastuši s postavami Bači, Mičudy a Vaculy. Na jižním
Valašsku se jim říkalo betlemáři a u postav Fedor, Štacho o Gryco je již znát vliv slovenský.
Na Nový rok končila služba děvečkám. Ten začínal s nadějí, že v něm ubude bídy a
pod horami bude lépe. Po domech chodily děti s ozdobenými jedlovými větvičkami –
štěstíčky, které si musely předem vyrobit a přály vše nejlepší do Nového roku. Štěstíčka pak
visela nade dveřmi po celý rok.
Den se prodlužoval a jistě víte, že se říká na Boží narození o bleší překulení, na Nový
rok o slepičí krok a na Tři krále o krok dále. Tímto dnem končily svátky vánoční. Ogaři
chodili po dědině se svým tříkrálovým vinšováním a tento zvyk se u nás udržoval ještě
nedávno. I dnes se místy objeví nade dveřmi napsáno K+M+B, což znamená vinšování Tří
králů Kašpara, Melichara a Baltazara. O Třech králích se už musel z izby vynést ven vánoční
stromeček, protože se z něho už sypalo všechno jehličí. Porúbal se na topení a z vršku se
udělal švrlák na míchání brambor.
16
Slovníček ke kapitole I. Lidové zvyky a obyčeje
I. A.: Tagetky: někdy také nazývány afrikánky, letní až podzimní oranžová rostlina
Pekarčak: pec na pečení pecáků (frgálů) a chleba
Krkoška: tenký kmen nebo i část větve
Starosvat: důležitý člen svatební družiny
Vaštrok: káď, která se používala na praní prádla
Drhlo: nástroj při praní, sloveso drhnout znamená třít
Modřidlo: modrý prášek, který se používal, aby bylo prádlo bílé
I. B.: Pohřebenář: masopustní maska mající jednu z hlavních úloh
I. C.: Vyšastat: vyšlehat
Tatar: pomlázka upletená z proutí
Cérka: děvče
I. F.: Žnečky: dívky či ženy, které pracovaly při žatvě
Ženci: muži, kteří žali obilí
Hrabice: část kosy na žatvu
I. H.: Kvočka: slepice, která kvokala-to tehdy, když chtěla vodit kuřata
Izba: světnice
Švrlák: speciální míchačka, kvedlačka
Porubat: pokácet
Odkazy na zdroj kapitoly I.
Rozhovor s paní Mgr. Janou Šamánkovou 8. 8. 2012
(Kapitola I. A. – Kapitola I. G.)
Projekt „K našim kořenům“, Jana Šamánková, 2007
Průvodní slovo DVD „Zima pod Radhoštěm“, 2006
(Kapitola I. H. Zimní zvyky a obyčeje, strana 11- 13)
17
II. Kroj na Frenštátsku
Frenštátský kroj se nedochoval v takové míře, jako například kroj v Trojanovicích,
Tiché či Kozlovicích. V letech 1946, kdy se o sběr kroje začal zajímat Rudolf Podešva, již byl
kroj v úpadku a začínal být se spíše „kostýmem“ při slavnostech. Stávalo se tak nejspíše díky
tomu, že společnost inklinovala k městskému životu a odpoutávala se od vesnického,
lidového života s tradicemi. Při pořizování nových krojů se dbalo spíše na originalitu, na
líbivost, takže kroje, které se v této době nosily, byly již spíše krojem s prvky slovenskými,
slováckými a valašskými. I když náš dialekt spadá spíše pod nářečí lašské, krojem se
jednoznačně řadíme k Valachům.
II. A. Mužský kroj
Košile
Košile byly z hrubého bílého plátna. Na zápěstí a spojení rukávů na ramenech bylo
spojeno vyšívanými modrými a červenými hvězdičkami. Límec byl přeložený, a také
vyšívaný. Byl lemován červenými zoubky, nad nimi se opakovaly hvězdičky shodné s těmi na
rukávech, v rozích límce byly květy s kolečky uvnitř červeně mřížkovanými. Vyšívání bylo
v každé vesnici jiné- v Trojanovicích bylo bílé, v Tiché modročervené. Pod krkem se
uvazovala červená stužka. Na prsou se košile spínala stříbrnou kotulou, ale nebyly zde již
žádné výšivky, jak je tomu u jiných valašských krojů.
Podle sběru Vlasty Generové se košile šily z lněného plátna a v Trojanovicích byly
vyšívané jen střídmě a to obvykle modře nebo smetanově na rukávech v oblasti ramene a u
zápěstí. Košile neměla límec, ale tenký asi 1,5 cm obojek opět modře či smetanově vyšívaný a
kolem prostřihu byla jemná ažura, obvykle bíle vyšitá.
Gatě
Podle Rudolfa Podešvy byly nohavice modro- fialové, avšak podle originálů kreseb
Antonína Strnadla můžeme vidět, že bývaly i bílé barvy. Na přední straně měly rozparek,
zdobený žlutozelenou šňůrkou, která byla kroucena do kliček a vytvářela kolem rozstřihu
pěkný vzor, zakončený obvykle trojlístkem. Vyskytovala se i na stranách nohavic. Ty byly
navíc zdobeny různobarevnými „kšičkami“. Gatě se připevňovaly dlouhým, koženým,
krumplovaným opaskem, jež byl dvakrát obtočený kolem těla. Materiál na nohavice nebyl
tkaný, ale tlučený z ovčí vlny a říkalo se mu huňa. Při práci nenosili soukenné gatě, ale režné.
18
Obuv
Všichni muži měli vysoké boty, někde se jim říkalo holinky nebo čižmy. Tyto boty se
však nosívaly pouze ve svátky, či do kostela.
Vysoké boty, které nosívali Valaši v Trojanovicích, byly často ušité i ze silné vlněné
látky. Spodní část bot, která často přišla do styku s vodou, stejně jako podrážka, byla kožená,
ale vrch boty, tj. část, která chránila bérec a lýtko, byla huněná. Této obuvi se říkalo papuče.
Vedle těchto bot se nosily i filcové vysoké papuče, obvykle černé barvy. Běžným obutím však
byly kožené krpce, obuté naboso, nebo s onučkami či huněnými kopyty. Nejčastěji však lidé
chodili bosky a často i v zimě.
Pokrývky hlavy
Každý Valach nosil na hlavě klobouk. Při práci nosili obyčejný klobouk, zvaný plpák.
Slavnostnějším kloboukem byl hucaň. Byl černý ozdobený černou šňůrkou. Konce této
šňůrky visely přes okraj klobouku a byly zakončeny „žaludy“. Tyto hucaně nebývaly příliš
vysoké.
Kromě hucaňů nosili muži v Trojanovicích i axamitky. Byly to čepice ušité ze
sametové látky, na temeni zdobené do kříže žlutou kroucenou šňůrkou a kouskem kožešiny.
Kolem hlavy pak byl pás z kožky ze zajíce, jak se můžeme dočíst v ručních zápisech V. G.
Brunclek, lajbík, župica
Brunclek je vesta. Odstíny barev se lišily dle vesnice, avšak někdy se lišily i v rámci
vesnice. Záleželo to na majetnosti obyvatel. Někteří používali levnější, přírodní barvy, někteří
si je nechávali barvit. Nejužívanější barvy byly hřebíčková, modrá či fialová. V Trojanovicích
to byla převážně barva hřebíčková. Brunclek byl v přední části zdobený řadou kšiček a
kovových kulatých knoflíků. Kolem okraje opět zelenožlutou šňůrkou. Na zádech byly
bruncleky v dolní části také ozdobené kšičkami a prostřihy zaoblených tvarů. Jako podšívka
sloužila tenčí bílá huňa.
Lajbík byl krátký modrý kabátec, který stejně jako brunclek je zdobený gombíky a
kšičkami. Rovněž byl podšitý tenčí bílou huňou. Nosívali ho podle V.G. častěji mládenci,
protože staří Valaši nosívali župice.
Župica byla olivově zelený dlouhý kabátec, který mívali však jen velmi bohatí lidé,
například fojtové. Jeden bok župice, spíš jen pás podél okraje, měli podšitý červenou látkou,
snad aby se odlišili. Vnější strana župice byla zdobena plochými stříbrnými knoflíky,
kšičkami a lemovaná opět zelenou šňůrkou i na rukávech. Župica neměla límec, jen stojáček,
stejně jako lajbík.
Na pole se nosila také šuba ušitá z huně, která však neměla zdobení, nebo jen velmi
střízlivé, a také její střih byl velmi jednoduchý.
19
II. B. Ženský kroj
Rubáč, rukávce
Rubáč býval rovná lněná spodnička dlouhá pod kolena. Místo ramínek měla jeden
větší „šrak“, který vedl zepředu zleva dozadu doprava. Zdobení bylo jednoduché a střídmé,
ale vždy se zde vyskytovala jednobarevná výšivka.
Na tuto spodničku se oblékaly rukávce. Bývaly krátké nad pas, všité do asi 8 cm
širokého pásu, který byl kolem těla pevný. Také rukávce byly zdobeny výšivkou, stejně jako
mužská košile. Výšivka bývala buďto modrá, černá, nebo i smetanově bílá, ale někde i
červená či fialová.
V Trojanovicích neměly rukávce límec, jen asi 2 cm široký obojek černě nebo modře
křížkovým stehem vyšívaný. Vázaly se těsně nad loket, kde byly zakončeny bohatě
vyšívanými táclemi.
Obuv
Stejně jako muži, pracovní obuví žen byly kožené krpce, ve kterých nosívaly hrubé,
pletené, vlněné ponožky. Ve svátek si obouvaly střevíce v barvě kordulky, filcové papučky
nebo i jančary, což byly vyšší šněrovací boty. Bývaly kožené, nebo z tenké látky a těm se
potom říkalo brynerky.
Látková obuv se v Trojanovicích nevyskytovala. Pravděpodobně to byla obuv
městských děvčat. Střevíce nosívaly svobodné cérky i vdané ženy. Nosily se do nich také
pletené půnčochy- zhrnovačky. V Trojanovicích byly pruhované fialovočerné. V zimě nosily i
ženy vysoké filcové nebo huněné papuče, podobné jako muži, ale většinou v tomto období
z domova moc nemusely vycházet. Do chléva se chodilo bosky nebo v cuklích.
Pokrývky hlavy
Vdané ženy nosívaly krásné čepce se sedmi zubkama a na nich nějakou šatku, Ta
bývala čtvercová o rozměru většinou 110 centimetrů. Bývaly různých barev a různých
materiálů. Například bílé plátěné nebo mušelinové šátky byly v rohu na zádech bohatě
vyšívané. Červené, ale i v jiných barvách bývaly šátky kašmírové pestře zdobené různě
velkými květy. Svobodné dívky šátek obvykle nenosily. Vlasy měly spletené do copu,
uhlazené, uprostřed s cestičkou a na konci copu mívaly červenou či jinou mašli.
20
Sukně
Na rubáč se dávala nejdříve ještě široká spodnice a až na ni se poté uvazovaly vrchní
sukně. V zadu mívaly vdané ženy černou plizovanou kasanku, kdežto svobodné měly sukně
plizované, lněné většinou bílé barvy. Na kasance býval modrotiskový fěrtoch. U nás na
Frenštátsku bylo velmi rozvinuté tkalcovství i barvířství. O tomto řemesle se můžeme více
dozvědět ve frenštátském muzeu. Na práci se samozřejmě nenosil takto krásně zdobený
fěrtoch. Cérky měly prostší šat. Nosívaly pruhované, pracovní sukně, kterým se říkalo
kanafasky. Naopak ve městech mívaly ještě zdobenější přední sukně z brokátu nebo kašmíru.
Podle průzkumu V. G. v Trojanovicích byly vzory na fěrtochu sázeny do pruhů viz.
matrice tiskařů, které se dochovaly u p. St. Trnky v Půchově, s nimiž ještě v r. 1988 tiskl
fěrtochy pro soubory na Frenštátsku.
Kordulka, kacabajka (jupka)
Kordulka je něco jako chlapecký brunclek, taková vestička. Barvy bývají různé. Na
barvení některých se užívalo přírodních barviv, jako například cibule. Jiné mívaly barvu
hřebíčkovou, červenou nebo modrou. Kordulka byla obšitá zelenou ohrádkou a zdobená
barevnými kšičkami i kovovými knoflíčky. Střih nebyl jednoduchý, byl zhotoven tak, aby
zdůrazňoval ženskou postavu, proto byly kordulky hodně členité. Uprostřed zadního dílu byly
švy sešité do čtyř až šesti honzíků.
Právě zdobením se kordulky lišily nejvíce. Na Vsacku byla ohrádka našívaná
komplikovanějším způsobem, zatímco právě v Trojanovicích byla jen kolem obvodu předního
dílu, včetně kolem zapínání. Okraj byl ještě obšitý žlutozelenou kulatou šňůrkou. V Rožnově
byly kordulky zdobené i zlatými portami.
V zimě nosívaly ženy kacabajky- jupky, což byl teplejší kabátek převážně tmavých
barev. Byl ušitý vzadu s honzíky, aby pěkně seděl na širokých sukních. Přes tento kabátek si
často dívky či ženy přehodily šálu a bylo jim teplo. Šály bývaly vlněné, jednobarevné nebo
kárované z tkaného materiálu, nebo i pletené.
21
Slovníček ke kapitole II. Kroj na Frenštátsku
II. A.: Ažura: spuštěné oko, nebo mezera v materiálu
Kšičky: speciální ozdoba krojů, která je vyrobena z nití-bavlnek
Onučky: kus látky, do kterého se obalila noha, místo ponožek
Žaludy: ozdoby připomínající žalud
Gombík: kovový knoflík u kroje
II. B.: Rukávce: buďto název celé haleny, a nebo jen rukávu této haleny
Obojek: místo límečku, může se možná říct nízký stojatý límec
Tácle: krajky, které zakončovaly rukávce a měly speciální okrouhlý tvar
Odkazy na zdroj kapitoly II.
Časopis Naše Valašsko, R Podešva, Frenštát pod Radhoštěm 1946
Kapitola II. A: Košile; Gatě; Obuv– strana 174
Pokrývky hlavy; Brunclek, lajbík, župica- strana 173
Kapitola II. B.: Obuv; Pokrývka hlavy; Sukně; Kordulka, kacabajka- strana 173
Sběr Vlasty Genserové v Trojanovicích
22
23
III. Frenštátské nářečí
Frenštátské nářečí má nemalou důležitost pro svou polohu. Je to vnitřní okrajová část
nářečí lašského, tj. nářečí slezského s přilehlým severovýchodním cípem moravským, a vnější
okraj nářečí valašského. Toto nářečí patřící ke skupině moravskolašské má význačné
postavení pro přímé sousedství s ostatními nářečími našeho jazyka a pro nepřímou souvislost
s polštinou.
V roce 1939 vyšla jediná větší a samostatná odborná práce, a to rozbor nářečí
štramberského od štramberského rodáka Dr. Ad. Kellnera, který vyšel jako 1. svazek
knihovny Moravská a slezská nářečí, vydané dialektologickou komisí při Matici moravské.
Proto byla o 2 roky později velmi uvítána práce Františka Horečky Nářečí na Frenštátsku.
Jádrem Horečkovy práce je slovník, obsahující látku velmi zajímavou a poučnou. Je z něj
zřetelně vidět osobnosti frenštátského nářečí, odráží se v něm dobře život jeho příslušníků,
jejich myšlení a zájmový okruh. Tento soubor byl později doplněn a v letošním roce byla
vydána nová kniha pod názvem Tak mluvíme pod Radhoštěm, jehož autorem již není jen
František Horečka, ale také jeho syn Mojmír Horečka.
Užito předmluvy z knihy Nářečí na Frenštátsku, František Trávníček
Ráz a zařazení frenštátského nářečí
Většina badatelů počítá Frenštátsko již k oblasti lašské. František Trávníček rozděluje
moravská nářečí na čtyři hlavní skupiny: moravsko-české, hanácké, moravskoslovenské a
lašské. Hranici lašské oblasti vede na mapě zhruba od Veřovic přes Javorník ke Krásnu, odtud
na východ hlavním hřebenem Beskyd až k pramenům obou Bečev a Ostravice- Bílé. Na sever
od Radhoště je podle této mapy nářečí lašské, kam tudíž náleží i Frenštátsko. K podobnému
závěru dospěl i A. V. Šembera, F. Bartoš či B. Havránek. Josef Válek však zakreslil
Frenštátsko do Valašska, připouští ale, že je Frenštátsko národopisně valašské, ale jazykově
lašské.
24
III. A. Hláskosloví
Hlavní znaky našeho nářečí
Vyskytují se jen krátké samohlásky, což je typické jak pro laštinu, tak i pro
východní slovenštinu. Není to však vždy pravidlem. Vlivem sousední valaštiny se
v některých případech samohlásky prodlužují (dělál, přídu).
Není zde na Slovensku užívaného dlouhého slabičného r a l (krk, krdeľ)
Udržuje se ve výslovnosti dvojí l, tvrdé a měkké (klas, mľeko). Obalování
v městech vymizelo, jen na venkově v drobných případech ještě zůstává (šua,
viděua)
Pračeské ý a ú se nezměnilo ve dvojhlásky (stryček); u se nepřehl. (ďura)
Pračeské é se většinou nezúžilo (tře, zeľe)
Aj v téže slabice zůstává (daj, dělaj), naj- však mizí a častěji uslyšíte nej-
Slabiční r se někdy změnilo v er(ščerbina, ščerk), avšak slova jako krk či vrba se
vyslovují jako ve spisovné češtině.
Pračeské a se nepřehlasovalo (jahňa). I když se na Valašsku říká mňa, u nás je mě.
Za prasl. e na konci flektivních tvarů je a (oni ľeža)
Lok. Pluralita podstatných jmen nemá u nás nikdy -och, nýbrž vždy – ach (v
zubach)
Měkčení d, t, n před e v některých případech (tětka)
Poznámka:
Flektivní tvar: flektivní typ jazyka je charakterizován vyjadřováním gramatických významů
v koncovkách (pád, číslo i rod)
25
Další znaky
A) Hláskové
- Krátké o místo ů (mostek)
- O místo e (koľco) avšak v některých případech máme výjimky (lože)
- Záměna o- u (kulik), u- o (obrus)
- E se vkládá (kmoter)
- Změna c- ť (tihlička) avšak cicha; ť- c (chceť), d- t (grunt), t- d (deprem),
g- h(hdě), sch- zh (zhořet), k- g (cigaň), ji- i (iny), k- ch (vařecha), n- m
(Pambu), ň- m (Zdenka), ř- r (kovářsky), sk- zg (zgarby), sk- šk (škořica),
st- zd (šezdesat), t- k (křtina), v –f ( fuj), v- b ( kľebety), v- l (sloboda)
- Zachování šč (ščasny)
- Jiné změny: přisouvání (včera), odsouvání (řbet), přesmykování (mhla),
vynechávání uprostřed slova (pauk), měkčení (haňba)
B) Tvoření slov
Podstatná jména:
U podstatných jmen se vyskytuje velké množství různých přípon, které se užívaly ke
tvorbě slov. Zaměřila jsem se tedy spíše na místní názvy a na jména vlastní.
Jména osobní
Mužská jména: Freda, Jura, Tonek, Lojzyn, Ľudva, Gusta, Franta, Ľuďa, Zdena
Ženská jména: Agneša, Hanka, Anča, Ciľka, Běta, Božka, Fanka, Liba, Petruša, Maryna,
Tonka
Příjmení
Příjmení se tvořila buďto od křestních jmen (Adamec, Kubík, Martínek), podle zaměstnání
(Bača, Ševčík, Rězníčk, Hrnčárek), podel místního původu a příslušnosti (Trojanovský,
Závodný), podle vlastnosti tělesné nebo duševní (Hrbáč, Černoch), podle zvířat (Kuřátko,
Baran, Vlček), podle příslušnosti národní nebo kmenové (Čech, Hanák) či byla jiného
původu (Pargač, Buzek, Kalmus).
Nejobvyklejší příjmení v Trojanovicích bylo Adamčík, Bača, Bordovský, Čada,
Gajdušek, Dobiáš, Holub, Káňa, Kurec, Kocián, Mikeska, Pargač, Rajnoch, Rek, Strnadel,
Šablatura, Šmajstrla, Uhlář, Vašut, Žárský
Jména místní
Části města: Drahy, Šibenky, Šenk, Na nivach, Za vodu (Závodí), Pod kopcem (Podkopčí),
Siberia, Planiska, Paseky,Helštyn, U mlyna (Vodní ulice), Kopana, Betľem (u Jandova
stromořadí), Konščak (za kasárnami)
26
Části Trojanovic: Pod Radhoščem ( Pinduľa, Rztoka, Mjaši), Na Bystrem, Na Lomne, Pod
Javorníkem (Bartošky, Zbrojnická studenka)
Jména samot a pozemků: Pod Bukem (Starý revír), na Diľe, Balita, na Skypalkach,
Rekova luka, Soľarka
Přídavná jména:
- přípony: - ajzny (veličajzny), - avy (černavy), -ecky (ševecky), -ečky (maľunečky),
-enky (maľunenky), -ucny ( širokucny), - učky (červeňučky), - unky (maľunky), -any
(slamjany), -sky (trojanovsky),- aci (fukaci- harmonika)
Zájmena: kdosi, kerysik,
Číslovky: štyry, dva razy= dvakrát, třetidil= třetina, mocej = mnoho, vicero= více,
nadobřemalo= docela málo
Slovesa: - přípony: -a (leža), -el (mohel), -il(urypil), - kať (hopkať), -ť (drobčiť), -otať
(mekotať), -oliť (mrholiť), -ovať (halaštovať)
- Slovesa zdrobnělá: spinkať
- Slovesa intenzivní: zblyňať= toulat se, hurdycať= kolébati
- Slovesa jednodobá: kuľnuť
Příslovce: -ačky (ľežačky), -ej (včilej), -em(deprem), - o (prosto), - učko
(tichoučko), -učky (pomaľučky), - unko (tichunko), - y (nevědomky),
-blizko, zdomy, daľej, včeraj, hluchši
Předložky: zpoza, zpod= složené předložky
Spojky: aji= také, ľebo= neboť, šak, esli, dyž
Citoslovce : - tvoření pomocí přípony –y (jejdanečky), příponou –r (vr)
- iná: aha, bech, dřist, na čičiči, kšo ! Eufemismy:jezusmankote, saprľot
Poznámka:
Slovesa intenzivní: značí zhrubělost děje
27
III. B.Tvarosloví
Skloňování jmen
Mužský rod: nuž, noža, nožu, nuž, nožu
Ženský rod: duša, duše, duši, dušu, o duši, s dušu
množné číslo- duše, duši, dušam, duše, duše, o dušach, dušami
Střední rod: poľe, k poľu, na poľu, do poľa
Skloňování zájmen
ja, mně, mi, mě, o mně, mnu
muj, mojiho, mojimu, mojiho, o mojim, mojim
ten, teho, temu, teho, o tym, tym
Místo ses bývá někdy si se, místo sis bývá si si (umyl si se?)
Zvratné si se nezaměňuje nikdy za se (kupil si)
Skloňování číslovek
jeden, jedneho, jednemu, o jednym, z jednym
tři, třoch, třom, o třoch, třomi, s třoma
všecko, všeckeho, všeckemu, o všeckym, ze všeckym
Časování
První osoba mn. čísla má vesměs koncovku -my (něsemy)
První osoba př. č. má koncovku -u, kde má druhá osoba -eš (biju), kde je -am je v 3.
mn.č. -aju (dělaju)
Imperativ 1. os. mn. č. má koncovku - my (buďmy)
Slovesa bezpříznaková: dať, byť, věděť
Slovesa nepravidelná: iť, chceť
Poznámka:
Imperativ: rozkazovací způsob
Slovesa bezpříznaková: citově nezabarvená
28
III. C.Skladba
Skladba lašského nářečí byla podrobně probrána již v jiných odborných dílech (Bartoš,
Loriš), zvláště v Kellerově Štramberském nářečí, avšak i přesto ji F. Horečka zachytil ve svém
díle Nářečí na Frenštátsku.
Z větosloví
věty neslovesné: Co na tym (záleží) !
Často se vynechává sloveso v otázkách: Co ty (tu děláš?)
citoslovce ve větné platnosti: Tož to prr. (to nepůjde, to neudělám)
věty bezpodmětné: Rozleželo se mu to. (v hlavě, rozmyslel si to)
Z významosloví
přídavná jména v platnosti podstatných: Tož to je ina. (řeč)
zájmeno ve větné platnosti: půjdu pro mojiho. (muže)
Pády prosté
Akusativ: Učisapočta (počtům)
Genitiv: Hladu na vas. ( když vybíráme v jídle)
Dativ: Čemu? (Proč), Jatemupomožu. (sníst)
Vokativ: Pane učitel !
Lokál: viz pády předložkové
Instrumentál: Tula sanocami.
Pády předložkové
BEZ: zostal bez sebe (omdlel)
K: un se k niněma
KOLEM: škoda mluviť kolem teho
KROM: krom kobzali a zeľa musí všecko kupiť
NA s akusativem: nanovo
O s akusativem: tož o co ti idě?
OD: zbľednul od bolesti
PO: po čas vojny
POD: mamy kobzale pod polévku (máme brambory v polévce)
PŘED: před večerem (k večeru)
PŘES: přes noc
PŘI: sem při tym (souhlasím)
S,SE, Z, ZE v akusativu: ze pět hrušek
ZA: za těpla to vyřidil (hned)
CO ZA= jaký ?
29
III. D. Poměr našeho nářečí k nářečím sousedním
Rozlišení freštátského a štramberského nářečí od severní laštiny (hornoostravského)
samohlásky a, e, y se zachovávají tam, kde v severní laštině se mění v o
- na Frenštátsku chlap, v okolí Frýdlantu chlop
Ose někdy zaměnuje za u, u nás nikoliv
- boty- buty
Nezúžené e má přednost před i
- mľeko- mľiko
Charakteristické měkčení s, z u nás nenastává
- zima- źima
Slabiční l a r se nerealisuje s původní samohláskou
- krk- kryk
Ť, ď se mění v lašské výslovnosti v č, dž, u nás zůstává výslovnost původní
- zbirať- zbirać
L nesplývá s u
- mluviť- sviť
Zvratné si se u nás nezaměňuje za se
- kupil si- kupil se
Rozlišení od štramberského nářečí
V souboru lašských nářečí je naše nářečí takřka totožné s nářečím štramberským, o
němž vyšla r. 1939 podrobná analytická studie Dr. A. Kellnere Štramberské nářečí.
Rozdíly mezi nářečím frenštátským a štramberským
Hláskoslovné
ě-e děň- deň
a- o, ja- i, ě- i, o- u, u- y, i-a, d- ď, i- ě, a- y
Kmenosloví
ěc- ec věněc- věnec
i- e, a- i
Tvarosloví
ach- och zahradach- zahradoch
ami- ama, mi- ma, ach- ych
Výslovnost slabik ši, či, ži, řise u nás blíží spíše hornoostravské výslovnosti s i, Dr.A.
Keller zde slyší všude y. Slabiky ci, si, zi se ovšem vyslovují i u nás cy, sy, zy.
30
Nářeční kultura karpatská, vliv polštiny
Mnoha slov známých v nářečí na Frenštátsku se užívá po obou stranách Karpat, tedy
zde patří nejen Lašsko, Valašsko a Těšínsko, ale i Slovensko a Polsko. Z těchto společných
slov jmenujme ty nejvýznačnější: kyvať se, odrobina, omasta, oselka, pudlo, zboží (obilí). U
nás se z polštiny ujala slova jako například kep- hlupák či švidrať- šilhati.
Vliv moravskoslovenských nářečí
Hlavní proud kolonizátorů přicházel na Frenštátsko z Krnovska a Osoblažska.
Frenštátská kotlina je od severu nejlépe přístupná, a tak sem nejvíce pronikalo nářečí lašské.
Nicméně vlínala zde od jihu i od východu také valašská kolonizace pastýřská a pasekářská.
Na radhoštských salaších se stýkali „mišanici“ z obou stran a s nimi k nám přicházelo po
horách i valašské zvykosloví, jejich kroj společně i se slovníkem četně obohaceným o
moravskoslovenské nářečí. Značný rozdíl byl však ve výslovnosti. U nás pronikala výhradně
krátkost samohlásek a převládal přízvuk a rytmus, kdežto na Rožnovsku bylo znát markantní
protahování délek (volál, dělál) a melodie. Rozdíl je také v koncovkách nebo ve slabikách.
Změna a v e je u nás častější než na Rožnovsku (mě- mňa). Naše měkké slabiky dě, tě, ně
znějí na Rožnovsku tvrdě (Kděidětě? - Kde idéte?). Na Valašsku převládalo r místo ř ještě v
XIX. století. Změkčení r nastalo teprve v druhé polovině XX. století. Na Frenštátsku bylo
ještě do nedávna dosti slov s r místo ř (notar, drva, rybarka).
Slova z jiných jazyků, u nás zdomácnělá
Latina banda, basta, funus, papuľa
Francouzština gaľan
Maďarština bunda, beďar, gulajš, salaš, valach
Turečtina čagan, tatar
Hebrejština mišuge (potrhlý)
Němčina šraky, futro, pentla, mašla, kvartyr, grunt, ryna, šopa,
furt, hen, švindl, kšeft, flaša, šrajtofla, tuplak, vandr,
fošňa, hafera
Rumunština grapa, cap, koliba
A další
31
III. E. Ukázka nářečí na Frenštátsku
Naš poklad
Bylo to patnastehodubňa o třochhodinachodpoledňa v roku tisicdevětsetdvaadvacet,
jak mujtatinek kopali v zahradě a naraz kopli do čehosi tvrdeho. Kopli ešče raz a uviděli
hliňany hrneček, přikryty skalu. Šak ho aji při tymkopaňu rozbili. V hrnku našli zelenu
kuličku, byly to spečene peníze. Tatinek s tym přišli do izby a pravili: „Našel sem poklad.“
Potem ty peníze vyvařili ve mľeku. Nejstarši byl z r. 1601 anejmladši z r. 1805. Edem pět ich
bylo zachovalych, ostatni byly edempľešky, hodně zežhrane starobu. Ty penize potem
porozdavaliznamym na pamatku.
Vypravovala r. 1928 Vlasta Vojtková, nar. 1914, dcera listonoše Antonína Vojtka v
Trojanovicích č. 186, který zmíněný poklad nalezl
Slovníček
Babračka drobná práce
Balšanek máta peprná
Břila plochý kámen
Cuchta běhna
Cuchtať nešetřit, trhat šaty
Čačany nedůtklivý, choulostivý
Čava velbloud, nadávka
Četina chvojí, jehličí
Děreš vězení
Dětělina jetel
Dovčiľka do této chvíle
Dupa zadek
Engliše bonbony
Fajromt ukončení práce
Fixľovať šidit (v karátch)
Forota zásoba
Frflať brblat
Frizer holič
Gazda hospodář
Gruň travnatá stráň v horách
Hafera borůvka
Haluz větev
Hepa vysoké děvče
Hlista děšťovka
Hoľba půllitr
Chalan neotesanec, hrubec
Chľamať se smáti se
Izba světnice
Kaličiť mrzačit
Kasanka skládaná valašská sukně
Keľ kapusta
Kerlub kedlubna, brukev
Kominař kominík
Krdeľ houf
Kupačka šmigrust
Kura slepice
Lejik nálevka
Lyžka lžíce
Mačka omáčka
Naťaty opilý
Opanky krbce
Oselka brousek
Padalky spadlé nezralé ovoce
Pampuch bramborová placka
Paniček patka z chleba
Pasinek pastvina
Pochranit uklidit
Polizovačka nepříjemnost
Portaš strážce valašských hor
Raztoka údolí v horách
Senohryzek lakomec
Srco srdce
Škořica skořice
32
Odkazy na zdroj kapitoly III.
HOREČKA, František. Nářečí na Frenštátsku. Frenštát pod Radhoštěm: Okresní světový
sbor, 1941, 180 s.
Předmluva- František Trávníček: strana 5
Ráz a zařazení frenštátského nářečí: strana 14- 15
Hláskosloví: strana16- 30
Tvarosloví: strana 31- 39
Skladba: strana 40- 51
Poměr našeho nářečí k nářečím sousedním: strana 54- 58
Ukázka nářečí na Frenštátsku: strana 72
33
IV. Lidoví sběratelé a významné osobnosti, které vycházely ve své práci
z tradic a zvyků
Tato kapitola není zaměřena pouze na lidové sběratele, jelikož velké množství
spisovatelů, malířů a jiných umělců vycházelo právě z folkloru a lidových tradic. Pokusila
jsem se tedy vybrat ty nejvýznamnější pro náš region. Bez těchto osobností by se folklor za
několik let vytratil úplně, ale díky nim, bude žít stále. Lidé si budou číst jejich díla,
poslouchat písničky, sledovat DVD a folklor bude v našich srdcích i nadále.
IV. A. František Horečka
(25. 3. 1894- 25. 2. 1976)
František Horečka se narodil ve Frenštátě pod Radhoštěm. Studoval učitelský ústav
v Příboře a v roce 1915 se stal učitelem v Kunčicích pod Ondřejníkem. Po mobilizaci působil
v Tiché a od roku 1924 učil na místní měšťanské škole. Velmi se zasloužil o rozvoj školství
ve Frenštátě a na jeho podnět bylo založeno v roce 1938 městské gymnázium. V době
okupace musel odejít učit na školu do Šenova ve Slezsku. Na ní učil až do roku 1945, kdy se
vrátil zpět do Frenštátu. Zde již učil až do svého odchodu na odpočinek.
Za svůj život zasahoval velmi do kulturního života Frenštátu p. R. a do uměleckého
dění celého Valašska. Psal do různých časopisů, novin a stal se spoluredaktorem časopisu
Naše Valašsko. Z jeho děl jmenujme sbírku veršů Drsný živel, Pohádky pro velké děti, prózu
My z hor, turistický sborník Kniha o památném Radhošti, román Ševci, knížku Kouzelná
píšťalka a Kouzla noci svatojánské. Velmi významnou kniha o Petru Bezručovi Ohnivý květ a
snad nejvýznamnějším je pro náš region dílo Nářečí na Frenštátsku vydané roce 1941. Jeho
žáci však na něj nezapomenou, jako na výborného malíře, jelikož často při výuce používal na
tabuli vlastní kresbu.
IV. B. Rudolf Kubín
(10. 1. 1909- 11. 1. 1973)
Rudolf Kubín byl hudebním skladatelem, ředitelem Vyšší hudební pedagogické školy
v Ostravě a konzervatoře. Ve své tvorbě čerpal inspiraci z Frenštátska, kde často pobýval.
Z jeho skladeb se k naší oblasti váže sbírka valašských lidových písní Trojanovské pěsničky,
skladba U studánky, pastorála Ovčák, kantáta O přírodě a lásce.
34
IV. C. Josef Rek
(1912- 1973)
Řídící učitel Josef Rek vystudoval Učitelský ústav v Příboře a po jeho ukončení
působil na různých venkovských školách v našem regionu. Byl velmi dobrý hudebník a
dlouho vedl muziku v trojanovském souboru Radhošť. Učil a byl i řídícím učitelem národní
školy na Hukvaldech a v době okupace ředitelem školy v Trojanovicích na Lomné. Působil
také jako ředitel národní školy v Trojanovicích pod Javorníkem, kde vedl děti ke zpěvu a
pěvecký sbor školy, velmi často vystupoval na různých akcích v Trojanovicích, např. i pro
rekreanty apod. Po odchodu ze školy pod Javorníkem působil opět na Lomné, odkud odcházel
na zasloužený odpočinek. Spolupracoval také s B. Četynou na sbírce písní Trojanovice
zpívají.
IV. D. Bohumír Četyna
(29. 10. 1906 – 11. 1. 1974)
Bohumír Četyna, vlastním jménem Bohumír Strnadel, se narodil v Trojanovicích, ale
gymnázium vystudoval až v Olomouci. Po studiu se vrátil do Trojanovic a zabýval se studiem
rodného kraje. Pracoval zde jako archivář nejdříve ve Frenštátě p. R. a později na obecním
úřadě. Své studie uveřejňoval v časopisech Naše Valašsko, Dolina Urgatina, Valaško a
v jiných.
Vydal také množství samostatných prací, sbírek, historických románů, povídek a
vlastivědných publikací a za svou práci získal v roce 1966 státní vyznamenání „ Za vynikající
práci v oboru tvorby historického románu“.
Z historických prací se Frenštátksa dotýkají: Založení železných hamrů ve Frenštátě p.
R. , Stopy minulosti na Frenštátsku. Bohumír Četyna vydal také důležitý dokument, a to
Nejstarší kronika města Frenštátu p. R. . Z jeho další tvorby uveďme trilogii románů Jednou
za slunovratu, Zbojníci, Valašský vojvoda, dále pak Valchař se směje, Ráztoka, Drvaři,
Besedy na staré valše, Zahrádka trněná, Stříbrný obušek, Živly nebo vlastivědnou práci
Trojanovice či sborník Radhošť v minulosti a přítomnosti.
35
IV. E. Jan Knebl
(31. 12. 1866 – 22. 11. 1962)
Jan Knebl se narodil v Trojanovicích. Studoval na dřevařské škole ve Valašském
Meziříčí, na umělecko- průmyslové škole ve Vídni, na keramické škole ve Znojmě a na
umělecké akademii v Budapešti. Po studiích se vrátil zpátky do rodného města a začal tvořit
jako sochy, tak i obrazy s krajovou, lidovou tématikou.
Plastiky: Dřevorubec, Šindelář, Ondráš, Bača, Zlodějka, Pytlák.
Obrazy: Den, Noc, Vláčení, Posvícení, Rej čarodějnic na Beskydě,
Zbojníci, Poslední pohanský slunovrat na Radhošti
Další: řezba Valašský betlém, Křížová cesta, ve vestibulu radnice figurální
kompozice Spořivost, Busta básníka Kaluse na Horečkách
Jeho dílo zhodnotil Dr. Ing. Jaromír Kalus ve své práci O životě a tvorbě prvního výtvarného
umělce na Valašsku mistra Jana Knebla.
IV. F. Břetislav Bartoš
(7. 5. 1893- 28. 6. 1926)
Břetislav Bartoš se narodil ve Frenštátě p. R.. Rodiče chtěli, aby se jejich synek šel
učit kupcem do Čech, ale Břetislav je neuposlechl a odešel do Olomouce na zvonařství a
nakonec ses stal malířem pokojů. Svůj talent k malířství zdědil po otci, Janu Bartošovi, který
také krásně maloval. V roce 1901 byl také přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde
studoval u profesora Bukovance či Schweigera.
Jako i jiné chlapce, vojna jej neminula, a tak v roce 1914 byl povolán a musel odejít
do Slavonie, odkud poté zanedlouho přeběhl do Itálie. Po návratu se nejdříve usídlil v Praze,
ale zanedlouho se díky své nemoci přestěhoval zpátky do rodného města. Pořádal také několik
výstav, kde uveřejňoval svá nejlepší díla.
Z jeho děl jmenujme Valašské písničky, Návrat z pole, Žena s děckem, cyklus akvarelů
Strunka, strunka, strunka, zelená jablunka, Moje země, Oběť práce, portréty Otec a Matka
v kroji a frenštátský betlém.
36
IV. G. Antonín Strnadel
(1910- 1975)
Antonín Strnadel se narodil v Trojanovicích u Frenštátu pod Radhoštěm na někdejších
Pasekách 10. května roku 1910 jako druhorozený syn Filipa Strnadla (1876-1954) a Anežky
Strnadlové, rozené Kneblové, sestry sochaře Jana Knebla (1866-2962). Otec byl chudým
pasekářem, který ke svým horám a práci nesmírně přilnul. Chtěl, aby alespoň některý ze synů
pokračoval v jeho práci a následoval jej, ale ani jeden se práce na pasekách neujal.
Antonín začal navštěvovat měšťanskou školu ve Frenštátě, kde se jeho učiteli stali
spisovatel František Horečka a malíři Andělín Hurt a Leopold Parma. Po skončení školy
krátce pracoval s otcem jako lesní dělník, poté však vstupuje do práce k Raimundu Parmovi,
kde zažíná malovat hračky, loutky, betlémy, pohlednice a učí se fotografovat. V roce 1927
odchází studovat na Státní uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Prošel všeobecnou a
speciální přípravou pro užitou grafiku, knižní umění a propagaci ve škole pro kreslení u
Jaroslava Bendy. Absolvoval také Akademii výtvarných umění v Praze u Maxe Švabinského.
Po studiích se stává pedagogem, nejdříve jako asistent, později jako profesor na škole,
na které sám také studoval v Praze. Vstupuje do Komunistické strany Československa (1946)
a stává se členem několika uměleckých svazů a sdružení, a také jeden sám zakládá roku 1949
Svaz československých výtvarných umělců.
Spolupracoval s časopisy U-Blok, Dolina Ugratina, scénograficky s Národním
divadlem v Praze, Československým státním souborem písní a tanců, Armádním uměleckým
souborem V. Nejedlého a Československým státním filmem i Studiem kresleného filmu.
Kromě malířské a ilustrační tvorby se věnoval také divadelní a filmové scénografii,
kreslenému filmu, typografii, tapisérii a dalším oblastem užité tvorby. Z jeho děl jmenujme
fresku na průčelí stěny interhotelu na Vlčině, ilustrace ke knihám F. Sušila Moravské písně,
Moravské národní pohádky B. M. Kuldy, sbírku lašských pohádek K. Dvořáka Boží země či
obálky knih Bohumíra a Josefa Strnadla nebo některých čísel vlastivědného sborníku
Valašsko. Na Valašsku působil také v Novém Hrozenkově, kde připravil v roce 1936 sborník
Výstavy Salašnictví, který byl vytištěn ve Vsetíně a Valašském Meziříčí. V současnosti je
muzeum Antonína Strnadla v Novém Hrozenkově jedním z velmi činných institucí, která
svými programy udržuje regionální lidové tradice
V roce 1953 se oženil s Libuší Baňovskou a narodil se jim syn Martin, který se později
také stal výtvarníkem. Zdravotní stav Antonína Strnadla se zhoršoval, musel podstoupit
operaci míchy, která však nepřinesla zlepšení a bohužel byl nucen odejít ze školy. Dne 31.
října 1975 umírá Antonín Strnadel v Praze a je pochován na vyšehradském Slavíně.
Antonín Strnadel za svou celoživotní práci dostal několik státních vyznamenání, jako
například státní cena Klementa Gottwalda (1955), titul zasloužilého umělce (1960), národního
umělce (1967) a v roce 1965 Řád práce.
37
IV. H. Ing. Radomír Golas
(21. 2. 1935)
Narodil se v Rychvaldě na Těšínsku, avšak hned po příchodu do našeho města se
s místní kulturou sžil natolik, že již od roku 1953 tančil ve Valašské družině. Po maturitě
působil jako muzikant v cimbálové muzice Javorník. Od září 1958 byl dílenským učitelem na
frenštátské průmyslové škole, kde založil a vedl taneční soubor Javorník, později i
doprovodnou muziku. Přitom byl basistou i v cimbálové muzice Valašské družiny a
zúčastňoval se a pomáhal s přípravou Krajských národopisných slavností v našem kraji. V
roce 1972 založil a vedl cimbálovou muziku Radegast při frenštátském Domě kultury a
později při JZD Tichá. Nahrávali i v ostravském rozhlase.
V roce 1974 byl přeložen na Střední průmyslovou školu vakuové a polovodičové
elektrotechniky v Rožnově a od té doby rozvíjel folklor v obou městech. Zapisoval lidové
písně z Frenštátu a okolních obcí. V roce 1982 založil a vedl cimbálovou muziku Jana
Nepomuka Poláška.
V našem Domě kultury obnovil tradiční Valašské bály a na Střelnici Valašské krmáše.
Pro rožnovskou cimbálovou muziku Polajka, s níž spolupracoval, upravil část skladeb pro CD
Už zme tady, už zme tu… (1952) a pro relaci Vonička z domova v ostravské televizi připravil i
námět a úpravu písní pro pořad „O koních a formanech“.
V Rožnově vedl i taneční soubor Javořina, který na mezinárodním folklorním festivale
v Dijonu 1988 získal první místo a přivezl Zlatý řetěz burgundských králů. S Javořinou vydal
CD Aj pod Frenštátem (2001) a Z obou stran Radhoště (2005) a na DVD ve spolupráci s
dalším souborem Radhošť z Trojanovic Valašskou vánoční pastýřskou hru, provázenou
frenštátskými koledami na CD „K Ježíškovi do Betléma půjdeme“ (2005). Naše Muzejní a
vlastivědná společnost vydala tiskem Valašské koledy z Frenštátska (1999) z jeho sbírky i
sběru Vincence Sochy s ilustracemi Antonína Strnadla. Pro Frenštát je snad nejpodstatnější,
že v roce 2000 připravili s manželkou „Setkání cimbálových muzik Valašského království“ a
oživil tak myšlenku Krajských národopisných slavností z poloviny minulého století. Úspěšný
průběh slavnosti přiměl Folklorní sdružení České republiky k tomu, že setkání bylo povýšeno
na folklorní hudební festival, na němž se setkávají lidové hudby valašské kultury Karpatského
oblouku trojmezí Polska, Slovenska a České republiky.
Město Frenštát ocenilo v listopadu 2001 jeho folklorní aktivity Cenou svatého Martina
„Za významný podíl na rozvoji kulturního života“ a k jeho sedmdesátým narozeninám o něm
v roce 2005 natočila pražská televize pořad v relaci Barvy života. Poděkování za úspěšnou
činnost dostal i od ministra kultury České republiky.
V současnosti je muzikantem cimbálové muziky Radhošť v Trojanovicích,
spolupracuje stále s rožnovskou Javořinou a zastává řadu významných funkcí v kulturních
institucích.
38
IV. I. Vlasta Genserová
(1914–2010)
frenštátská učitelka, talentovaná malířka, etnochoreoložka a sběratelka lidových tradic
severního Valašska.
Otec Vlasty Genserové Otakar Kopecký, zakladatel valašské družiny ve Frenštátě p.
R. a Valašského souboru v Trojanovicích, byl oblíbeným řídícím učitelem na základních
školách v Trojanovicích, Tiché, Mořkově, Vlčovicích a na Čeladné. Jeho tři dcery se všechny
staly učitelkami.
Vlasta Genserová vystudovala učitelský ústav v Příboře, kde byla spolužačkou
sběratele a upravovatele lidových písní a Václava Stuchlého. Učila v Žabni, Kunčicích p. O.,
Kozlovicích a převážně ve Frenštátě p. R. Cvičila v Sokole a s dětmi ve škole připravovala
různá divadelní a taneční vystoupení. Od roku 1945 vedla ve frenštátské družině nácvik tanců
a v roce 1950 po založení trojanovského souboru Radhošť byla 38 let jeho vedoucí.
Sbírala lidové tance v Trojanovicích a na frenštátských pasekách, které byly
publikovány jako sbírka Trojanovské tance roku 1991. Rovněž shromažďovala regionální
zvyky a krojové součásti, z nichž pak za pomoci Antonína Strnadla obnovila trojanovský kroj.
Tento sběr zvyků, krojů a dětského folkloru zatím publikován nebyl. S její pomoci si pořídil
kroje nejen soubor Radhošť z Trojanovic, ale i soubory Ondráš (který vedla 10 let na
gymnáziu) a Javorník (na elektrotechnické průmyslovce) z Frenštátu p. R.
Spolu s manželem učitelem Leopoldem Genserem, pomáhala s kroji i radou při vzniku
souboru Valašský vojvoda z Kozlovic, jež zakládali manželé Marie a Vlastimil Krpcovi a
učitel, vlastivědný pracovník Jan Boháč v květnu roku 1970.
Vlasta Genserová také spolupracovala s Muzeem ve Frenštátě p. R., kde v době vedení
této instituce prof. Aloisem Zbavitelem instalovala krojové součásti, zejména výšivky šátků a
jiných částí ženského kroje.
Kromě již zmíněných souborů vedla Vlasta Genserová i dětský soubor na základní
škole ve Frenštátě p. R. a nacvičovala k různým příležitostem pásma s dětmi z Trojanovic a
frenštátských pasek. Byla také u zrodu valašského souboru Sedmikvítek (1980), který vede
dodnes její dcera Jana Šamánková a několik let působila v Sedmikvítku i jako choreografka.
Vlasta Genserová působila jako členka a později i předsedkyně okresního poradního
sboru pro lidový tanec a členkou krajského poradního sboru. Se svým manželem Leopoldem
Genserem, učitelem a národopisným pracovníkem, organizovala národopisné slavnosti na
frenštátských Horečkách a zapojila se do příprav i realizace mnoha jiných folklorních akcí
v obci Trojanovice a ve Frenštátě p. R.
Obdržela čestné občanství Trojanovic, Cenu sv. Martina za kulturní přínos městu
Frenštát p. R. a titul Zasloužilá pracovnice kultury. Její celoživotní dílo si zaslouží velkou
pozornost. Řada materiálů teprve čeká na zpracování.
39
IV. J. Mgr. Jana Šamánková
(12. 7. 1944)
Mgr. Jana Šamánková roz. Generová se narodila ve Frenštátě p. R. 12. 7. 1944
v učitelské a folklorní rodině. Děda, řídící učitel Otakar Kopecký, byl zakladatelem a
předsedou Valašské družiny ve Frenštátě p. R. a zakladatelem Valašského souboru písní a
tanců Radhošť v Trojanovicích. Babička Marie Kopecká byla pamětnicí písní, tanců a zvyků
u nás pod Radhoštěm a dlouholetou členkou a sólovou tanečnicí souboru Radhošť. Otec,
učitel Leopold Genser, byl národopisným pracovníkem a organizátorem folklorních slavností
ve Frenštátě i jeho okolí.
Matka, učitelka Vlasta Genserová, vedla nácvik valašských tanců už v r. 1946 ve
frenštátské Valašské družině a po založení souboru Radhošť se stala na plných 38 let jeho
vedoucí a byla také u založení Valašského souboru Sedmikvítek, kde po dobu několika let
byla i choreografkou tohoto souboru. Vykonávala funkci předsedkyně okresního poradního
sboru pro lidový tanec a byla členkou krajského poradního sboru. Sbírala místní tance, zvyky
a krojové součástky z nich pak za pomoci národního umělce, malíře Antonína Strnadla,
obnovila trojanovský kroj. Za dobu svého působení vedla i dětské soubory jak ve škole, tak
v místě bydliště. V roce 1955 založila soubor Ondráš.
První setkání Jany Šamánkové s folklorem bylo v r. 1950, kdy u nich doma ve stodole
tančily pamětnice Veronika Strnadová, Marie Vašková, Marie Kopecká a Ludmila Vávrová
narozené v letech 1987 -1994 za doprovodu harmonikáře Konráda Konvičky r. 1987. Vlasta
Generová tyto tance zapisovala a Jana se zaujetím tyto tanečnice ze žebřiňáku sledovala.
Sama pak začala tančit v r. 1950, když u příležitosti letní slavnosti u Bačů, vystoupily místní
děti s hrami a tanečky, které s nimi nacvičovala paní učitelka Genserová. Ve stejné době
objevila cimbál, jehož zvuk jí velmi vábil a u cimbálu, na který hrál cimbalista Martin,
vydržela stát, poslouchat a pozorovat hru celé hodiny. Cimbál ji učaroval natolik, že se na něj
naučila i hrát. Jakmile však zjistila, že není možné tančit a současně hrát, dala přednost tanci,
který nade vše milovala. V době školní docházky tančila v dětském souboru, a když její
mamka založila na Jedenáctileté střední škole studentský soubor Ondráš, nevynechala snad
ani jednu zkoušku, kde byla jako pozorovatel. Zblízka zde viděla poprvé sólový mužský tanec
odzemek, který pro ni v podání studentů, byl opravdovým zážitkem. Od r. 1958 se stala
tanečnicí tohoto souboru a současně tančila i v souboru Radhošť. Jelikož tanec se stal pro ni
koníčkem, věnovala se i společenskému tanci a rytmice.
Po maturitě nastoupila na brněnskou universitu na Přírodovědeckou fakultu obor
matematika – fyzika. Studium kompenzovala vydatným tanečním i sportovním pohybem.
Byla členkou slováckého souboru Mládí a závodila v moderní gymnastice. Před ukončením
studia se provdala a po ukončení studia a získání titulu Mgr. nastoupila do kraje, který je na
folklorní mapě bílým místem. Také rodina, do které se dostala, neměla o lidovou kulturu
zájem. Proto se od r. 1966 věnovala tréninku dětí ve sportovní gymnastice a v místě bydliště
různým atletickým disciplínám. První školou, na které Jana Šamánková učila, bylo Střední
odborné učiliště v Dřevohosticích a od r. 1970, po narození syna Petra, působila na Universitě
17. listopadu, která byla v r. 1974 zrušena. V rámci kraje se Studijní středisko poté už
40
Karlovy university přestěhovalo do Jihlavy, Po celou dobu pociťovala absenci lidových tanců
a písniček a proto v r. 1980, po návratu do rodného Frenštátu ihned založila Valašský soubor
Sedmikvítek a začala se připravovat na vedení tohoto souboru.
Absolvovala Lidovou konzervatoř, obor lidový tanec, kterou pořádalo Krajské kulturní
středisko Ostrava. Poté byla členkou Okresního poradního sboru pro lidový tanec. Celý rok
navštěvovala Choreografické semináře Aleny Skálové pořádané Ústředním domem pionýrů a
mládeže v Praze a poté Lidovou konzervatoř v Ostravě, obor pohybová výchova, pořádanou
Krajským kulturním střediskem Ostrava. Brzy po absolvování se stala členkou Krajského
poradního sboru pro lidový tanec. V obou poradních sborech pracovala až do jejich zrušení
v r. 1991.
Vzhledem k životu rodiny se téměř denně už po celé dětství setkávala s lidovými
písničkami a tanci, s tradicemi a zvyky a tak zaměření jejího dalšího působení nemohlo být
jiné. Od narození vedla i v tomto duchu svého syna Petra, u kterého rovněž vznikl pevný
vztah k lidové kultuře. Spolu absolvovali roční Choreografické semináře Aleny Skálová
pořádané Kulturním zařízením Duha v Prostějově a v letech 1990-1992 Studio Valašského
lidového tance ve Vsetíně. Od devadesátých let až do r. 2010 byla Jana Šamánková členkou
kulturní komise města.
V letech 1980-1990 zastávala různé funkce i v obci Trojanovice, kde spolupracovala
s Osvětovou besedou, pod kterou byl soubor Sedmikvítek založen. Postupem času se
společenskými změnami změnil i soubor místo působení. V roce 1990 byla při založení
Folklorního sdružení ČR a po té i u založení Valašského folklorního sdružení, v němž nejprve
působila v komisi pro lidový tanec a od r. 1992 zastává funkci předsedy. V r. 2000 obnovila
Frenštátské slavnosti, které se konávaly již v padesátých letech minulého století, což se stalo
proto, že cítila dluh svému otci, hlavnímu organizátorovi těchto akcí. Jako ředitelka a vedoucí
programové rady Frenštátských slavností utváří dramaturgii tohoto festivalu a je autorkou
téměř všech programů tohoto festivalu, z nichž nejzdařilejší snad byl pořad „Nejen řemeslo se
dědí z otce na syna“. V tomto pořadu figurovaly 3 - 4 generace frenštátských rodin,
zabývajících se folklorem. Také pořady „Naši jubilanti“ jsou úspěšné a hlavně záslužné,
jelikož oceňují práci seniorů - jubilantů, kteří pro rozvoj tradiční lidové kultury mnoho
udělali. A právem, byl tento pořad navržen na ocenění FOS ČR. Za obnovení folklorního
festivalu a za dlouholetou práci s dětmi a mládeži obdržela Jana Šamánková v r. 2002 cenu
Sv. Martina. Při oslavách desátého výročí FOS ČR byla oceněna zástupcem ministra kultury
Iljou Rackem a k šedesátým narozeninám obdržela děkovný dopis od Ministra kultury Pavla
Dostála, za dlouholetou činnost ve FOS ČR i ValFos a za práci v oblasti lidové kultury.
V roce 2010 ji byl udělen titul „Osobnost Folklorního sdružení ČR“, kterým bylo poctěno jen
šest členů této celostátní organizace.
41
Odkazy na zdroj kapitoly IV.
BALÁŠ, Miloslav. Kulturní místopis Novojičínska. Opava, 1967.
F. Horečka: strana 35, 143
R. Kubín: strana 59, 254
J. Rek: strana 253
B. Četyna: 53, 143, 251
J. Knebl: 54, 250
B. Bartoš: 42
A. Strnadel: 55, 252
KRAJNÝ, Miloslav. Břetislav Bartoš. Ostrava, 1983.
Frenštátský zpravodaj, únor 2012, L. Knězek, str. 4. – Ing. R. Golas
42
43
V. Nynější podoba folkloru
V této malé kapitole bych chtěla pouze zčásti ukázat, jak se u nás folkloru daří, kolik
máme folklorních souborů, festivalů a jaké je povědomí lidí o něm. Jelikož jsem čerpala z
webových stránek Folklorní sdružení České republiky, máme zde pouze folklorní soubory,
které jsou ve folklorním sdružení, ne všechny soubory musejí být v tomto sdružení.
V druhé části této kapitoly poté bude ukázán rozbor mého dotazníku, ve kterém
můžeme shlédnout, jak se doopravdy folkloru u nás daří a zda má vůbec mladá generace
nějaké povědomí o tomto tématu, či je to vůbec nezajímá.
V. A. Folklorní soubory
Moravskoslezský kraj
Folklorní soubor Bebek z Proskovic
Náropisný soubor Bejatka, Štítina
Folklorní taneční soubor Błędowianie, Havířov-Bludovice
Dětský folklorní soubor Burianky, Bolatice
Cimbálová muzika Kotci, Frýdlant nad Ostravicí
Chlapecká cimbálová muzika ZUŠ V. Kálika v Opavě
Cimbálová muzika Gajdušek, Hukvaldy
Folklorní soubor Grunik a Malý Grunik, Ostravice
Folklorní soubor Górole, Mosty u Jablunkova
Folklorní soubor Hlubina, Ostrava
Dětský folklorní soubor Hlubinka, Ostrava
Moravský dětský folklorní soubor Holúbek, Ostrava
Dětský folklorní soubor Hurčánek z Palkovic
Seniorský folklorní soubor Ischias Opava
Folklorní soubor Jackové, Jablunkov
Soubor lidových písní a tanců Javorník, Nový Jičín
Dětský folklorní soubor Laczka - DzeciezespólfolklozystycznyLaczka, Bystřice nad
Olší
Folklorní soubor Lašánek, Frýdlant nad Ostravicí
Cimbálová muzika Lipka, Ostrava
Folklorní soubor Lipka, ZUŠ Jablunkov
Dětský folklorní soubor Malá Chasam, Frýdlant nad Ostravicí
Lašský dětský soubor písní a tanců Malá Ondřejnica, Stará Ves nad Ondřejnicí
Dětský folklorní soubor Malá Ostravica
Folklorní soubor Malý Mionší a cimbálová muzika Mionší, Dolní Lomná
Dětský folklorní soubor Malý Sedmikvítek, Frenštát pod Radhoštěm
Folklorní soubor Morava, Ostrava – Zábřeh
44
Národopisný soubor Odra
Soubor písní a tanců Olza, Český Těšín
Folklorní soubor Olšina, Orlová
Dětský národopisný soubor Olšinka
Dětský folklorní soubor Ondrášek, Frýdek-Místek
Lašský soubor písní a tanců Ondřejnica, Stará Ves nad Ondřejnicí
Folklorní soubor Opavička a Opavica, Ostrava
Soubor lidových písní a tanců Ostravica, Frýdek-Místek
Dětský folklorní soubor Ostravička, Frýdek-Místek
Folklorní soubor Porubka, Ostrava-Poruba
Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic
Cimbálová muzika Satina, Čeladná
Valašský soubor Sedmikvítek, Frenštát pod Radhoštěm
Folklorní soubor Skotniczka, Dolní Lutyně
Folklorní soubor Slezan, Český Těšín
Cimbálová muzika Slezan, Český Těšín
Dětský folklorní soubor Slezanek, Český Těšín
Slezský soubor Heleny Salichové, Ostrava
Soubor písní a tanců Suszanie, Horní Suchá
Soubor lidových písní a tanců Valašský vojvoda a Cimbálová muzika Valašský
vojvoda, Kozlovice
Dětský soubor písní a tanců Valášek z Kozlovic
Dětský folklorní soubor Vonička, Havířov
Folklorní soubor Vrtek Opava
Dětský folklorní soubor Úsměv, Opava
Dětský folklorní soubor Četynka, Čeladná
Dětský folklórní soubor Čučoriedky, Třinec
Folkdrive kapela Šajtar, Ostrava
Moravský folklorní soubor Ševčík, Ostrava
Dětský folklorní soubor Škobranek, Štěpánkovice
Zlínský kraj
Cimbálová muzika Babica, Hluk
Bartošův soubor písní a tanců Zlín. Součástí je Bartošův dětský folklorní soubor
Valašský soubor písní a tanců Bača, Valašské Meziříčí
Valašský soubor písní a tanců Beskyd, Zubří
Cimbálová muzika Bukovinka o. s., Bystřice pod Hostýnem
Folklorní soubor Dolina ze Starého Města
Folklorní soubor Dolněmčan, Dolní Němčí
Valašský soubor Dúbrava, Valašské Klobouky
Děcka z Buchlovic
Dětský folklorní soubor Děcka z Kunovic
45
Folklorní studio Buchlovice
Folklorní soubor písní a tanců Handrlák, Kunovice
Dětský folklorní soubor Handrláček, Kunovice
Folklorní soubor Holomňa, Prakšice
Dětský folklorní soubor Hradišťánek, Uherské Hradiště
Incola et musica - DFS Dřeváček
Občanské sdružení Jasénka Vsetín
Soubor písní a tanců Javořina, Rožnov pod Radhoštěm
Folklorní soubor KALINA, o.s., Babice
Sbor žen Karlovjanky, Velké Karlovice
Národopisný soubor Klobučan, Valašské Klobouky
Dětský soubor Klobučánek, Valašské Klobouky
Folklorní soubor Kohútek, Bánov
Dětský folklórní soubor Kopaničárek, Starý Hrozenkov
Taneční skupina Kotár, občanské sdružení, OS TS Kotár, Vsetín
Cimbálová muzika Kunovjan, Uherské Hradiště
Folklorní sdružení Lipta Liptál
Dětský folklorní soubor Malá Jasénka, Vsetín
Dětský folklorní soubor Malá Lipta, Liptál
Dětský valašský soubor Malá Rusava, Bystřice pod Hostýnem
Dětský folklorní soubor Malé Zálesí, Luhačovice
Dětský folklorní soubor Malý Radhošť, Rožnov pod Radhoštěm
Soubor písní a tanců Olšava
Dětský folklorní soubor Ovečky, Valašské Meziříčí
Valašský soubor písní a tanců Ovčák, Vsetín
Folklorní soubor Pentla z Boršic
Dětský folklorní soubor Podskaláček, Rožnov pod Radhoštěm
CM Polajka, Vidče
Folklorní soubor Polančan, Valašská Polanka
Valašský soubor Portáš z Jasenné
Cimbálová muzika Portáši
Dětský folklorní soubor Pramének a Cimbálová muzika Prameny, Fryšták
Soubor valašských písní a tanců Radhošť
Folklorní soubor Rozmarýn, Uherský Brod
Valašský soubor písní a tanců Rusava, Bystřice pod Hostýnem
Valašský krúžekRusavjan, o.s., Rusava
Dětský národopisný soubor Slavičánek, Slavičín
Dětský folklorní soubor Soláněk, ZŠ Hutisko-Solanec
Folklorní soubor Stodolan a Stodolánek, Modrá u Velehradu
Dětský folklorní soubor Světlovánek, občanské sdružení, Bojkovice
Dětský folklorní soubor Valašenka, Vidče
Folklorní soubor Veleťánek, Veletiny
Cimbálová muzika Vizovický Juráš, Vizovice
Soubor valašských písní a tanců Vizovjánek, Vizovice
Slovácký soubor písní a tanců Vonica, Zlín
Soubor valašských písní a tanců Vsacan, Vsetín
Valašský soubor písní a tanců Vsacánek, Vsetín
Národopisný soubor Včelaran, Uherské Hradiště
Valašský soubor písní a tanců Zákopčan, Hutisko-Solinec, Zákopčí
46
V. B. Folklorní festivaly
Moravskoslezský kraj
MFF Frenštátské slavnosti, Frenštát pod radhoštěm
Festival Poodří Františka Lýska
Setkání cimbálových muzik Valašského království, Frenštát pod Radhoštěm
MFF CIOF/ IOV Frýdek Místek
MFF Folklor bez hranic, Ostrava
Mezinárodního folklorního setkání„GorolskiŚwięto“, Jablunkov
Slavnosti Třebovický koláč, Ostrava- Třebovice
Slezské dny, Dolní Lomná
Sochovy národopisné slavnosti, Lhotka pod Ondřejníkem
Souznění MF
Zlínský kraj
Dětské folklorní dny Liptál
MAFF Rožnovská valaška
MFDFS Písní a tancem CIOFF Luhačovice
MFF Soláň
MFF Babí léto, Valašské Meziříčí
MFF Kunovské léto, Kunovice
MFF Liptálské slavnosti, Liptál
MFF Na rynku na Bystřici, Bystřice pod Hostýnem
MFF Rožnovské slavnosti, Rožnov pod Radhoštěm
MFF Vsetínský krpec, Vsetín
MFSF Jánošíkův dukát, Rožnov pod Radhoštěm
Metlářský jarmark v Zubří
Setkání muzikantů v Bílých Karpatech, Valašské Klobouky
Světlovský bál
47
V. C. Valašský soubor Sedmikvítek
Valašský soubor Sedmikvítek byl založen v roce 1980 jako dětský soubor. Postupem
času však děti dorůstaly a v roce 1986 měl již soubor dětskou i dospělou část. V současné
době má soubor dvě dětské taneční skupiny a jednu dětskou muziku s názvem Malý
Sedmikvítek, jednu skupinu dospělých tanečníků a jednu muziku dospělých.
Soubor zpracovává převážně folklorní materiál ze severního Valašska. Z písní, tanců a
zvyků svého regionu jsou sestavena pásma, v nichž se odráží život pod horami v dobách
dávno minulých. Cílem práce souboru je uchovávání regionálních tradic a výchova mladé
generace, které práce v souboru přináší nejen poučení, ale i vhodné využití jejich volného
času.
Každoročně pořádá soubor několik akcí pro veřejnost, ať jsou to tradiční Valašské bály,
Dětské valašské bály, Vynášení Mařeny, Končiny, besedy u cimbálu či koncerty pro školy i
veřejnost a je také spolupořadatelem Frenštátských slavností.
Za dobu svého působení se soubor představil na 41 tuzemských folklorních festivalech a
na některých opakovaně i 4x a na festivalech nebo slavnostech v těchto zemích: Belgie,
Holandsko, Itálie, Litva, Maďarsko, Německo, Polsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a
Švýcarsko, z nichž v některých byl i několikrát.
Do práce poměrně velkého kolektivu se zapojuje i několik mladých lidí z nejstarší
skupiny souboru, jako vedoucí dětských skupin či tanečních složek, nebo jsou členy výboru
souboru, ve kterém pracují i rodiče dětí ze souboru. Kromě pravidelných zkoušek jednotlivé
skupiny nacvičují na víkendových soustředěních a děti i na letním prázdninovém táboře.
Vedoucím a choreografem souboru je jeho zakladatelka Mgr. Jana Šamánková. Soubor
je také členem Folklorního sdružení České republiky a Valašského folklorního sdružení.
Další informace o souboru nalezneme na jejich webových stránkách
www.sedmikvitek.eu
48
V. D. Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic
Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic působí v obci již od roku 1950.
Soubor původně nacvičoval v hostinci U Bačů. Dnes má 26 členů, tanečníků a muzikantů
vlastní cimbálové muziky. Členy souboru jsou jak občané Trojanovic, tak i Frenštátu pod
Radhoštěm. Nyní se scházejí každé úterý na místní základní škole.
Pro svůj program využívají především písní a tanců severní oblasti Valašska. Cenným
materiálem i v dnešní době se stala sbírka Trojanovské tance, jež byla vydána v roce 1990 a
kterou sepsala paní učitelka a spoluzakládající členka souboru Vlasta Genserová. Z písní a
tanců sestavuje programová pásma, ve kterých se odráží život, práce i zábava na dědině
v průběhu roku, a také vztah obyvatel dědiny k rodnému kraji. Mezi tyto pásma patří
například „Pod Radhoštěm v pasekách“, „U muziky“, „Na salaši“, „Na pastvinách“,
„Senoseč“, „Dožínky“, „Do Frenštátu na jarmark“, taneční pásma valašských točených,
„Šindelový“, „ Na besedě“, pásma vánočních koled a další.
Soubor je také členem Folklorní sdružení České republiky, Valašského folklorní
sdružení a zúčastňuje se pravidelně přehlídek folklorních souborů „Prameny“. Vystupuje při
kulturních akcích v obci, v okolí i ve vzdálenějších místech republiky, jako například na
festivalech v Rožnově pod Radhoštěm, v Dolní Lomné, v Praze, a také v zahraničí.
V minulých letech vystupoval soubor v Německu, Rakousku, v bulharském Burgasu,
v Řecku, v Itálii a v Polsku. V roce 2006 navštívil soubor Texas v USA u příležitosti 150
výročí odchodu prvních obyvatel našeho kraje za prací do USA a uspořádal tam řadu
vystoupení. V roce 2009 se zde podíval ještě jednou. V tomto roce také reprezentoval soubor
město Frenštát pod Radhoštěm na slavnostech ve družebním městě Ustroň, v Polsku.
Soubor každoročně pořádá valašský bál a kácení máje. Je také spolupořadatelem
„Setkání cimbálových muzik Valašského království“ a účastní se „Frenštátských slavností“.
Nynějším vedoucím souboru je Ing. Petr Michna, choreografkou je Marie Hrnčířová a
primáškou cimbálové muziky je Mgr. Lenka Pustějovská.
Další informace o souboru nalezneme na jejich webových stránkách
www.soubor-radhost.cz
49
V. E. Dotazník
Jelikož mě velmi zajímalo, jaké mají dnešní lidé o folkloru povědomí, jestli o něj
projevují alespoň nějaký zájem, rozhodla jsem se propojit teorii s praxí a sestavit dotazník,
který by mi i dalším lidem mohl přiblížit situaci v našem okolí. Dotazník jsem nechala vyplnit
dětem na základních školách, v domovech důchodců, na gymnáziu a také na úřadě. Tímto
také děkuji za spolupráci všech zprostředkovatelů i dotazovaných.
1. otázka: Setkali jste se někdy s folklorem?
A) ano, a líbilo se mi to
B)ano, ale nezaujalo mě to
C) ne, ale rád /a bych
D) ne a ani nemám zájem
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 5 (33,3%) 11 (73,3%) 14 (93,3%) 11 (73,3%) 15 (100%)
B 9 (60%) 4 (26,6%) 1 (6,6 %) 2 (13,3%) 0 (0%)
C 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%) 1 (6,6%) 0 (0%)
D 1 (6,6%) 0 (0%) 0 (0%) 1 (6,6%) 0 (0%)
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 4 (26,6%) 9 (60%) 13 (86,6%) 12 (80 %) 12 (80 %)
B 5 (33,3%) 6 (40%) 2 (13,3%) 3 (20 %) 3 (20%)
C 2 (13,3%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%)
D 4 (26,6%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%)
2. otázka: Byl/a jste někdy na nějakém folklorním festivale?
A) ano
B) ne
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více
let
A 9 (60 %) 10 (66,6 %) 11 (73,3 %) 10 (66,6 %) 8 (53, 3 %)
B 6 (40 %) 5 (33, 3 %) 4 (26, 6 %) 5 (33, 3 %) 7 (46, 6 %)
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více
let
A 3 (20 %) 9 (60 %) 12 (80 %) 13 (86,6 %) 10 (66,6 %)
B 12 (80 %) 6 (40 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 5 (33,3 %)
50
3. otázka: Znáte nějaké folklorní soubory?
A) Ano jaké? ………………
B) Ne neznám
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více
let
A 7 (46 %) 14 (93,3 %) 14 (93,3 %) 12 (80 %) 12 (80 %)
B 8 (54 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 3 (20 %) 3 (20 %)
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více
let
A 0 (0 %) 12 (80 %) 13 (86,6 %) 11 (73,3 %) 11 (73,3 %)
B 15 (100%) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 4 ( 26, 6 %) 4 (26,6 %)
Soubory Sedmikvítek Radhošť Lúčnica Ondráš Valašský Vojvoda Valášek
ŽENY 39 22 7 5 5 5
MUŽI 28 14 0 4 4 4
Další soubory: Javořinka, Javořina, Troják, Lučina, Holubjanka, Vizovjánek, Poľana,
Ondrášek, Morava, Dolňánek, Vsacan, Haná, Hradišťan, Lipka, Grúnik, Jasénka, Púčik, Friš,
Beskyd, Javorníček, Kyjovánek, Bukovinka a Kotci.
4. otázka: Chodili jste někdy, nebo chodíte do nějakého folklorního souboru?
A) Ano do jakého? …………………….
B) Ne, ale rád/a bych
C) Ne a ani bych nechtěl/a
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 2 (13,3 %) 6 (40 %) 5 (33,3 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %)
B 1 (6,6%) 9 (60 %) 3 (20 %) 4 (26,6 %) 10 (66,6 %)
C 12 (80 %) 0 (0 %) 7 (46,6 %) 10 (66,6 %) 4 (26,6 %)
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 0 (0 %) 5 (33,3 %) 2 (13,3 %) 3 (20 %) 1 (6,6 %)
B 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 2 (13,3 %) 7 (46,6 %) 10 (66,6 %)
C 14 (93,3 %) 9 (60 %) 11 (73,3 %) 5 (33,3 %) 4 (26,6 %)
Soubory Sedmikvítek Radhošť Valášek Škola, školka
ŽENY 11 2 2 0
MUŽI 5 0 1 2
Další soubory: Holubjanka, Dolňánek, Troják, Poľana, Portáš, Pěvecké sdružení
51
5. otázka: Navštěvuje někdo z vašeho okolí nějaký folklorní soubor?
A) Ano
B) Ne
C) Nevím o tom
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 4 (26,6 %) 13 (86,6 %) 13 (86,6 %) 4 (26,6 %) 5 ( 33,3 %)
B 4 (26,6 %) 0 (0 %) 2 (13,3 %) 2 (13,3 %) 5 (33,3 %)
C 7 (46, 6 %) 2 (13,3 %) 0 (0 %) 9 (60 %) 5 (33,3 %)
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 4 (26,6 %) 14 (93,3 %) 14 (93,3 %) 10 (66,6 %) 10 (66,6 %)
B 2 (13,3 %) 0 (0 %) 0 (0 %) 4 (26,6 %) 1 (6,6 %)
C 9 (60 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 4 (26,6 %)
6. otázka: Vedli jste, nebo budete vést děti k folkloru?
A) Ano
B) Ne
C) Nevím
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 1 (6,6 %) 4 (26,6 %) 8 (53,3 %) 5 (33,3 %) 3 (20 %)
B 9 (60 %) 4 (26,6 %) 2 (13,3 %) 7 (46,6 %) 12 (80 %)
C 5 (33,3 %) 7 (46,6 %) 5 (33,3 %) 3 (20 %) 0 (0 %)
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 4 (26,6 %) 7 (46,6 %) 3 (20 %)
B 8 (53,3 %) 4 (26,6 %) 5 (33,3 %) 7 (46,6 %) 10 (66,6 %)
C 6 (40 %) 10 (66,6 %) 6 (40 %) 1 (6,6 %) 2 (13,3 %)
7. otázka: Dodržujete v rodině nějaké tradice?
A) Ano jaké? ..............................
B) Ne
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více
let
A 10 (66,6 %) 13 (86,6 %) 15 (100 %) 14 (93,3 %) 13 (86,6 %)
B 5 (33,3 %) 2 (13,3 %) 0 (0 %) 1 (6,6 %) 2 (13,3 %)
52
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více
let
A 10 (66,6 %) 11 (73,3 %) 13 (86,6 %) 12 (80 %) 12 (80 %)
B 5 (33,3 %) 4 (26,6 %) 2 (13,3 %) 3 (20 %) 3 (20 %)
Svátky Vánoce Velikonoce Krmáš
ŽENY 57 43 3
MUŽI 43 27 0
8. otázka: Znáte nějakou významnou osobnost, která se o folklor zajímá, malíře či
lidového sběratele?
A) Ano Jakého? …………….
B) Ne, neznám
C) Nevím
ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 2 (13,3 %) 8 (53,3 %) 9 (60 %) 10 (66,6 %) 12 (80 %)
B 8 (53,3 %) 4 (26,6 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 1 (6,6 %)
C 5 (33,3 %) 3 (20 %) 3 (20 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %)
MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více
let
A 0 (0 %) 6 (40 %) 3 (20 %) 6 (40 %) 5 (33,3 %)
B 6 (40 %) 5 (33,3 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 3 (20 %)
C 9 (60 %) 4 (26,6 %) 9 (60 %) 7 (46,6%) 7 (46,6 %)
Osobnosti J.
Šamánková R.Golas Z. Kučová J. Štefek J. Rokyta J. Šuláková
ŽENY 9 6 3 3 1 9
MUŽI 5 2 0 2 2 3
Další osobnosti: T. Harabiš, B. Polívka, V. Socha, B. Bartoš, Z. Pšenica, L. Tofel, P.
Stoklasová, I. Hartinger, L. Majer, D. Svobodová, R. Podešva, L. Oravec, B. Četyna. K. J.
Erben, L. Janáček, B. Smetana, Hradišťan, Čechomor, J. Kalus, manželé Perútkovi, Z.
Jelínková, P. Michna
53
Celkové zhodnocení dotazníku
Kladné a záporné odpovědi
5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let
60 a více let
+ 66 (27,5%) 156(65%) 168 (70%) 153(63,8%) 153(63,8%)
- 174(72,5%) 84 (35%) 72 (30%) 87 (36,2%) 87 (36,2%)
Tento dotazník Vám snad přiblížil situaci v dnešní společnosti. Je to víceméně takové,
jaké jsem čekala. Z celkového počtu dotazových mělo 58% kladnou odpověď a tito lidé měli
víceméně pozitivní pohled na toto téma a zbylých 42% bylo těch, kterým folklor téměř nic
neříká. Bohužel většiny z těch 42% negativních odpovědí byly dospívajících lidí. Většina
žáků a studentů nemá o folklor vůbec zájem.
Každý může posoudit sám, jak si folklor stojí v životech lidí. Dle mého je velká škoda,
že lidé zapomínají na své kořeny a díky tomu za nějakou dobu po lidové písničce nebo kroji
nebude ani památka. Bude to jenom pojem, který stejně většina společnosti ani nebude vědět,
co znamená.
54
Odkazy na zdroje kapitoly V.
Webové stránky Folklorní sdružení České republiky: www.folklornisdruzeni.cz
(V. A. Folklorní soubory, V. B. Folklorní festivaly)
Brožura Frenštátských slavností 2009
(V. C. VS Sedmikvítek)
Brožura k 60. Výročí založení souboru Radhošť z Trojanovic
(V. D. VSPT Radhošť z Trojanovic)
55
Závěr
Na závěr bych chtěla svou práci zhodnotit. Zaprvé jsem byla velmi ráda, že jsem si mohla
vyzkoušet vytvořit takovéto dílo. Je to určitě zkušenost pro další život. Ať už pro
vysokoškolské studium či do budoucna se mi to rozhodně bude hodit. Člověk se jen tak
nedostane do kontaktu s historickými dokumenty, fotografiemi a dalším opravdu zajímavými
historickými památkami.
Práce splňuje všechna má očekávání, přesně takto jsem si ji představovala. Neříkám,
že je dokonalá, ale pro mě má velkou cenu. Nejen, že je pro mne srdcovou záležitostí, to
nepopírám, ale doufám, že bude užitečná i dalším lidem. Myslím si, že by každý člověk, měl
vědět něco o svém rodném kraji, o tradicích či nářečí. Tyto historické hodnoty se postupně
vytrácejí a je to ohromná škoda.
Proč tomu tak je? Lidé o to nemají zájem. Nechtějí se zaobírat minulostí, žijí pouze
teď a tady. Dnešní lidé jsou hrozně uspěchaní. Rodiče již nemají na své ratolesti, a proto jsou
děti čím dál více nevychované a nemají úctu ke starším lidem. Celkově se svět velmi změnil,
avšak historie se opakuje a lidé by se měli poučit z chyb svých předků a snažit se jim
předcházet.
Velmi pěkně toto vystihuje citace z knihy Kulturní místopis Novojičínska od autora
M. Baláše:
„Minulost zůstavila v naší vlasti množství historických a přírodních památek. Je to vzácné
kulturní dědictví, kterého si musíme nejen vážit, ale musíme o ně také pečovat a chránit je
před poškozením. Také v novojičínském okrese se uchovaly četné památky z dřívějších dob,
mezi nimi ukázky starobylé architektury, doklady lidové tvorby a lidové umění a mnohé
přírodniny.
Žel přes veškerou péči, památek pozvolna ubývá. Někdy mizí působením času a
přírodními vlivy, ale častěji nešetrností a mnohdy i zlovolnou rukou lidskou. Stává se tak
zřejmě z nevědomosti. Protože lidé neznají kulturní cenu památných objektů a nešetrným
jednáním urychlují zánik hodnot, které pak už nikdo nikdy nenahradí.“
Závěrem bych chtěla moc poděkovat paní Mgr. Janě Šamánkové, která je skvělým
člověkem s velkým srdcem. Folklorem žije celý svůj život a bez něj si jej nedokáže představit.
Dává do toho všechno. Pod jejíma rukama prošly stovky dětí, mládeže i dospělých. Všem se
snažila dát nejvíce, co mohla a za to jí patří obrovský dík. Bez ní by tento soubor nikdy
nevznikl a já bych se tak nikdy neseznámila s těmi nejlepšími lidmi, které jsem kdy mohla
potkat.
Dialog s paní Mgr. Janou Šamánkovou proběhl 8. 8. 2012 a 15. 9. 2012
56
Seznam použité literatury
Orální pramen:
Mgr. Jana Šamánková: osobní setkání 8. 8. 2012, 15. 9. 2012
Knihy:
HOREČKA, František. Nářečí na Frenštátsku. Frenštát pod Radhoštěm: Okresní
světový sbor, 1941, 180 s.
BALÁŠ, Miloslav. Kulturní místopis Novojičínska. Opava, 1967.
KRAJNÝ, Miloslav. Břetislav Bartoš. Ostrava, 1983
HOREČKA, František. Břetislav Bartoš. Brno, 1928.
Časopisy:
Naše Valašsko, R Podešva, Frenštát pod Radhoštěm 1946
Frenštátský zpravodaj, únor 2012, L. Knězek, str. 4.
Rukopisy:
Rukopis Vlasty Genserové o našem kroji
Brožura
Brožura Frenštátských slavností 2009
Brožura k 60. Výročí založení souboru Radhošť z Trojanovic
Průvodní slovo DVD „Zima pod Radhoštěm“, 2006
Projekt „K našim kořenům“, Jana Šamánková, 2007
Foto galerie
Soukromá foto galerie VS Sedmikvítek
Soukromá foto galerie VSPT Radhošť z Trojanovic
Soukromá foto galerie Mgr. Jany Šamánkové
Webové stránky Folklorní sdružení České republiky: www.folklornisdruzeni.cz
57
Přílohy
Lidové zvyky a obyčeje
Fašank neboli Končiny
Velikonoce
Stavění májů
58
Dožínky
Koledy
Pastuši
59
Kroj na Frenštátsku
R. Podešva: Naše Valašsko 1946
Valašská svatba
60
Originální nákresy lidového kroje z Trojanovic od Antonína Strnadla
Dívčí lidový kroj z Trojanovic
Mužský lidový kroj z Trojanovic
61
Ženský lidový kroj z Trojanovic
Ženský sváteční kroj z Trojanovic
Kresba Vlasty Genserové
62
63
Lidoví sběratelé
sedící zleva: Petr Mikeska,
Antonín Strnadel, Bohumír
Strnadel – Četyna, vzadu
stojí Jan Knebl
Milan Knězek a
Vlasta Genserová
Zleva M. Kopecká, J. Rek,
V. Genserová
64
Břetislav Bartoš s Františkem
Horečkou (1914)
- Odkaz na zdroj: kniha Břetislav
Bartoš, Miloslav Krajný,
strana 21
Břetislav Bartoš: Valašské písničky
65
Manželé Otakar a Marie Kopečtí
3 generace: (zleva)
Mgr. Jana Šamánková, Marie Kopecká, Vlasta
Genserová
66
Nynější podoba folkloru
Valašský soubor Sedmikvítek
Valašský soubor Radhošť z Trojanovic
top related