STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST

Folklorní hnutí na Frenštátsku a

v okolí

Autor: Petra Klimecká

Škola: Gymnázium a Střední průmyslová škola elektrotechniky a

informatiky, Frenštát pod Radhoštěm, příspěvková organizace

Frenštát pod Radhoštěm 2012/ 2013

1

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem svou práci vypracovala samostatně, použila jsem pouze podklady uvedené

v přiloženém seznamu a postup při zpracování a dalším nakládání s prací je v souladu se

zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o

změně některých zákonů (autorský zákon) v platném znění.

V …………… dne ………………… podpis: ……………………………

2

Anotace

Práce se zabývá folklorem a lidovými tradicemi na Frenštátsku a okolí. Skládá se

z několika kapitol, které zachycují nejdůležitější informace týkající se této oblasti. Zařadila

jsem zde lidové zvyky, kroj, nářečí, významné sběratele, ale také odkaz do nynější doby.

Obsahuje i praktickou část, která je zastoupena dotazníkem poukazujícím na zájem a

informovanost místních obyvatel o tomto tématu. Čerpala jsem z odborné literatury, ale

hlavním, orálním pramenem pro mne byla paní Mgr. Jana Šamánková, vedoucí místního

folklorního souboru Sedmikvítek.

3

Obsah

Úvod 5

I. Lidové zvyky a obyčeje 7- 16

I. A. Jak to kdysi vypadalo 7- 8

I. B. Masopust, končiny nebo fašank 9

I. C. Velikonoce 10

I. D. Stavění májů 11

I. E. Svatojánské obyčeje 11- 12

I. F. Žatevní a dožínkové obyčeje 12

I. G. Hody 13

I. H. Zimní zvyky a obyčeje 13- 15

Slovníček ke kapitole I. Lidové zvyky a obyčeje 16

Odkazy na zdroj kapitoly I. 16

II. Kroj na Frenštátsku 17- 21

II. A. Mužský kroj 17- 18

II. B. Ženský kroj 19- 20

Slovníček ke kapitole II. Kroj na Frenštátsku 21

Odkazy na zdroj kapitoly II. 21

III. Frenštátské nářečí 23- 32

III. A. Hláskosloví 24- 26

III. B. Tvarosloví 27

III. C. Skladba 28

III. D. Poměr našeho nářečí k nářečím sousedním 29- 30

III. E. Ukázka nářečí 31

Odkazy na zdroje kapitoly III. 32

IV. Lidoví sběratelé a významné osobnosti,

které vycházely ve své práci z tradic a zvyků 33- 41

IV. A. František Horečka 33

IV. B. Rudolf Kubín 33

IV. C. Josef Rek 34

IV. D. Bohumír Četyna 34

IV. E. Jan Knebl 35

IV. F. Břetislav Bartoš 35

IV. G. Antonín Strnadel 36

IV. H. Ing. Radomír Golas 37

IV. I. Vlasta Genserová 38

IV. J. Jana Šamánková 39- 40

Odkazy na zdroje kapitoly IV. 41

4

V. Nynější podoba folkloru 43- 54

V. A. Folklorní soubory 43- 45

V. B. Folklorní festivaly 46

V. C. Valašský soubor Sedmikvítek 47

V. D. Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic 48

V. E. Dotazník 49- 53

Odkazy na zdroje kapitoly V. 54

Závěr 55

Seznam použité literatury 56

Přílohy 57- 66

5

Úvod

Když nám byla zadána seminární práce a já si měla vybrat téma týkající se historie,

která se nějakým způsobem váže k našemu kraji, folklor byl pro mě jednoznačná volba. Již od

tří let navštěvuji místní folklorní soubor a jsem nezměrně rodičům vděčná za to, že mě kdysi

do tohoto kroužku přihlásili. Byl to Valašský soubor Sedmikvítek s hlavní vedoucí Mgr.

Janou Šamánkovou. Celých těch dlouhých patnáct let jsem vyrůstala se skvělými lidmi, kteří

se mi stanou zajisté kamarády na celý život. Jsou to lidé skromní, upřímní, spolehliví, a když

bych byla jakkoliv v nesnázích, snažili by se mi rozhodně vždy pomoci.

O folklor se tedy již dlouho zajímám, avšak o jistých věcech jsem se chtěla dozvědět

více a toto mi připadala jako dobrá příležitost. Proto jsem se rozhodla požádat paní Mgr. Janu

Šamánkovou a s její pomocí vytvořit práci, ve které bych se pokusila shrnout důležité

informace, které si myslím, že by každý člověk v našem městě a okolí měl o svém kraji znát.

Například, co je to vlastně kroj? Jak vypadá? Proč se o Velikonocích chodí na děvčata s

pomlázkou? Pokusila jsem se zde podrobněji popsat náš valašský kroj, tradice a zvyky, nářečí

a nesmí zapomenout ani na lidi, bez kterých bychom tyto informace ani nezískali, na sběratele

a osobnosti, které z našeho folkloru a tradic čerpali ve svých pracích.

Jak jsem již říkala, s prací mi ve velké míře pomáhala paní Mgr. Šamánková. Její

maminka Vlasta Genserová byla významnou sběratelkou a zapisovatelkou lidového kroje,

tanců, písniček, a proto měla paní Jana již od malička velký vztah k lidovým tradicím. Bylo

tedy možné využít některé originály z jejich sbírek a také poznatků a pamětí paní Mgr.

Šamánkové. Čerpala jsem také z literatury z místní knihovny a soukromých sbírek známých a

kamarádů. Zaměřila jsem se tedy na období 2. poloviny 19. století a 20. století.

Jelikož mě také velmi zajímal postoj dnešních lidí k folkloru, začlenila jsem do své

práce dotazník, díky němuž můžeme vidět, jak si stojí folklor v řadách všech věkových

kategorií.

6

7

I. Lidové zvyky a obyčeje

Na Valašsku se uchovalo velké množství tradic, které provázely Valachy po celý rok.

Tradice začínaly v únoru Masopustem a končily v lednu Třemi králi. Lidé v těchto obdobích

většinou odpočívali od těžké práce, veselili se a oslavovali. Některé zvyklosti se dochovaly i

do dnešní doby, avšak bohužel většina se pomalu vytrácí a zaniká. Je jenom na nás, abychom

předávali tyto zvyky dalším mladým generacím.

Na úvod této kapitoly bych chtěla nejdříve přiblížit život obyčejných lidí u nás na

Valašsku.

I. A. Jak to kdysi vypadalo… z pamětí Mgr. Jany Šamánkové

„Dříve bylo běžné, že děti pásly dobytek, husy, kozy atd. Pomáhaly na poli, vše se

dělávalo ručně. Lidé sami tahali vozy se senem i obilím, protože na všechno měli koně nebo

kravky-tahounky jen ti bohatší. Na pasekách si všichni sadili brambory a pěstovali cibuli,

česnek, mrkev, zelí, kvačky - tuřín, červenou řepu a také různé bylinky. Zahrádky byly plné

kvítek-pivoňky, hledíky, tagetky, astry a takových obyčejnějších kvítek. Brambory se kopaly

ručně, motykou, mlátilo se mnohde i cepy, protože všichni lidé neměli mlátičky, jen ti

pokrokovější a kteří na to měli. Po chalupách chodili chudí lidé a žebrali, nejčastěji to byli

cigáni. Vzpomínám si, když k nám přišla cigánka a říkala babičce: "Panimámodajte vajíčko,

nebo slépku pro děcko, je nemocné a má hlad. Dajte nám dajte.“ Chodili také dráteníci a

volali: "Dráteník přišel, dajte hrnce drátovat." Byli chudě oblečeni a celkově bylo hodně

chudých lidí. Například tam, kde je městská policie, byl tzv. chudobinec. Bydleli tam staří

chudí lidé, o které se neměl kdo starat.

Hodně lidí vyrábělo doma třeba punčochy, tkali, byla různé řemesla – kováři,

například na Bartošové ulici byl kovář pan Krkoška. Chodili jsme se tam, jako děcka, dívat do

kovárny, kde měl pec a koval různé předměty pro potřebu na pole, nebo koval i koně. Na

Drahách bydlela teta Divínová, která pletla punčochy a pro nás děcka punčocháče. No nebyly

nikterak pohodlné, aby byly pevné a o to tehdy šlo, aby dlouho vydržely. Chodívali jsme k ní

na návštěvu, hlavně my děcka, se pochlubit s vysvědčením, protože jsme vždycky něco

dostaly. Na pasekách hodně lidí žilo jen z pole. Měli krávu, kozy, ovce, různou drůbež a

kousek pole, které je živilo. Jezdili formani, vozili lidem, co bylo potřeba dopravit domů či

podobně. Lidi, když vymlátili, vozili obilí do mlýna, kde jim mlynář namlel mouku a doma se

pak v pekarčaku pekl chleba, koláče a jiné pečivo. Sem tam někdo měl rádio a televize začala,

až jsem chodila do šesté třídy. Když měl někdo televizi, tak tam chodilo několik chalup se

dívat třeba na hokej, nebo když v televizi zpíval Pepíček Zíma, a nebo bylo nějaké divadlo.

Když neměli lidé otelenou krávu a neměli doma mléko, chodili na mléko k sousedům nebo

jiným známým.

Sbíraly se hrušky, které se doma sušily na koláče. Rostly stromy a na nich zvané

kulovačky, což bylo podobné jako švestky, ale kulaté. Také byly kulovaté hrušky, zvané

8

tvarůžky, které se také sušily na koláče. Doma se sbírala z mléka smetana a stloukalo se v

máselnici máslo, vyráběl se tvaroh, také se dělalo víno třeba šípkové, nebo rybízové. Chodilo

se do lesa na borůvky, maliny, ostružiny na šťávu, nebo na marmeládu. Do lesa se chodilo i

na dřevo. Sbíraly se krkošky na topení a na zimu si lidi chystali v lese dřevo. Shrabovalo se

listí na podestýlku krav a do chléva. Vůbec nebylo tolik plotů, jako je teď. Pozemky byly

ohrazeny tyčemi, říkalo se jim bidla. Bylo hodně chodníčků a mezí, které rozdělovaly políčka

lidí. Na hrázích rostly ostružiny, cesty nebyly asfaltové, jen písčité, hliněné, nebo ve městech

tzv. kočičí hlavy, to byly ulice z žulových kostek. I ve městech ulice byly úzké, hodně

různých obchůdků a hospod.

Pod mostem u Siberie bylo tzv. mýto. Dříve se tam asi vybíralo mýtné. Před

průmyslovkou nebyl park, ale hřbitov a v Martinské byla kasárna. Tam, kde je parkoviště byla

tzv. Sladká ďura a kolem tekl Kozbach, což byla splašková stoka. No bylo to všechno úplně

jiné. Doktoři ordinovali často doma, nebyla poliklinika, nejezdily autobusy. U nás pod

Javorník začal jezdit autobus, když jsem byla v sedmé třídě. Dříve jsme chodili do školy

pěšky. Některé děcka ani do školy někdy nechodily, když třeba napadlo hodně sněhu, tak se

ani z domu nedostaly. Silnice rozhrnovaly pluhy tažené koňmi. Auta byla výjimkou. Ve

Frenštátě měli auto jen bohatí, a nebo dopravci. Například nějaký pan Orlik měl malé

nákladní autko, kterým lidem vozil, co bylo potřeba. Nebo pan Přádka měl osobní auto a vozil

lidi na nádraží nebo k doktorům apod.

Ševci nejen opravovali boty, ale také je lidem šili. Náš soused pan Polanský nám ušil

kolikrát boty nebo na zimu vysoké papuče. Uvnitř byly s beránkem, tak byly pěkně teploučké.

No pan Polanský byl nejen zručný švec, ale také pamětník lidových zvyků a mnoha písniček.

Chodíval na svatby jako starosvat nebo družba a jeho veselá povaha mu dopřála dlouhý život,

takže jsme u něho s mamkou zapisovaly písničky, nebo jsme zapsaly, jak vypadala svatba a

jiné zvyky tady u nás pod horami. Stejně tak bylo dost švadlen, protože si lidé nechávali šít

oblečení. Také bylo ve Frenštátě několik holičů, stříhali, holili a ženským natáčeli vlasy a

později dělali i trvalé. Prádlo se pralo ve vaštroku na drhlu a máchalo se v potoku. Na bílé

ložní prádlo se dávalo modřidlo, aby prádlo bylo bílé. A také se prádlo bílilo. Položilo se na

trávu a během dne se polévalo vodou. Pralo se v mýdle, nebo mýdlových prášcích.“

9

A nyní již přejdeme k jednotlivým svátkům našeho lidového roku.

I. B. Masopust, končiny nebo fašank

Masopust je vlastně v pravém slova smyslu „opuštění masa". Z latinských slov

carne-maso a vale-sbohem. V češtině se toto slovo objevuje již ve 14. století. Původně

označovalo období, kdy se podle církevních zvyklostí nejedlo maso, byla to tedy doba

čtyřicetidenního předvelikonočního půstu, což je od Popeleční středy do Velikonoc.

Postupem času se takto začala označovat jiná doba, a sice čas od Tří králů až do

Popeleční středy. Po Třech králích tedy začíná veselý čas masopustu. Je to období radovánek,

svateb, zabijaček a maškarních průvodů. Datum Popeleční středy je pohyblivé.

Masopustní tradice v Čechách sahají do poloviny 13. století. Vyvrcholením

masopustního reje bylo úterý. Po dědině chodil s písničkou a výskotem průvod maškar, mezi

kterými nesměl chybět medvědář s medvědem, kominík, pohřebenář, žid s pytlem, bába

s nůší, šašek a další. Maškary byly všude vítány, pohoštěny a obdarovány. Končiny neboli

fašank je svátek, kdy mají všichni poslední příležitost se najíst (do zásoby) masa, protože

potom začíná čtyřicetidenní půst. Masopust slaví všechny evropské národy.

V době masopustu není práce na poli a zároveň ještě spíže nezejí prázdnotou a je

nejvhodnější čas na hodování. Masopust měl hlavně magický charakter. Veselými zpěvy,

tanci, maskami i jídlem se měla zajistit příští dobrá úroda. Nejvíce se smažívaly koblihy, které

jsou zlatavé jako slunce. A slunce, to je jaro, teplo a symbol života a záruka dobré úrody.

Masopustním pečivem byly i boží milosti a jiné pečivo smažené na oleji, který se na končiny

muselo spotřebovat, aby se nepokazilo.

Rej maškar končil pochováváním basy. Pro muzikanty to vždy znamenalo, že si po

nějakou dobu nezahráli, protože skončila bálová sezona.

10

I. C. Velikonoce

Velikonoce se slaví vždy první neděli po prvním jarním měsíčním úplňku. K oslavě

jarního slunovratu se váže již od dob pohanských mnoho starých zvyků. Podle křesťanské

víry jsou velikonoční svátky zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista.

Čtyřicetidenní období půstu, které Velikonocím předchází, obsahuje šest nedělí. První

z nich je Černá neděle. Ženy odkládaly pestrý oděv a některé jeho součástky nahrazovaly

černými. Neděle je nazývána také Pučálka, to podle tradičního jídla z napučeného a

usmaženého hrachu. Druhá neděle je pražná, podle staroslovanského pokrmu pražmo,

zhotoveného pražením nedozrálého obilí. Třetí neděle je kýchavá, kolikrát tento den kdo

kýchnul, tolika roků se ještě dožil. Lidé si pak při kýchnutí začali přát Pozdrav Pán Bůh. Této

neděli se také říkalo Družebná, to proto, že chodili ženich s družbou do stavení, kde chtěli

přijít o Velikonocích na námluvy. Název další neděle je Růžová. Mládeži bylo dovoleno se

tento den v období půstu sejít a trochu se poveselit. Také v kostelech se zaměnila fialová

barva za růžovou. Další neděle je Smrtná. To se z dědiny vynášela Mařena-zima, která dlouhé

měsíce trápila lidi i zvířata. Poslední neděle před Velikonocemi je Květná, to se světily

kočičky, které se pak dávaly v jizbě za kříž a za svaté obrázky a za hranici pole, aby

zabezpečily dobrou úrodu. Někdy se také polykaly proti bolení v krku.

Od květné neděle začíná pašijový týden. Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa,

když se někdo tento den mračil, tak mu to zůstalo po celý rok. Na Zelený čtvrtek prý odběhly

všechny zvony do Říma. Po dědině chodili ogaři třikrát denně s řehtačkami a klapačkami

místo zvonění. Velký pátek byl v katolické liturgii dnem velkého smutku. Lidé se brzy ráno

chodili mýt k potokům a říčkám, aby si uchovali zdraví a sílu po celý rok. Aby měl Ježíš

v hrobě klid, nesmělo se pracovat na poli ani na zahradě. Také se nepralo prádlo a hospodyně

si musely dávat pozor, aby něco z domu nepůjčily, protože s tím se pak dalo dobře čarovat.

Na Velký pátek se prý také otevírá země a vydává poklady. A konečně Bílá sobota. V tento

den se až do půlnoci nekonaly žádné bohoslužby. V domácnostech bývalo zvykem uhasit

všechna ohniště. Na oslavu vzkříšení vzplál posvěcený oheň. Lidé si odnášeli z kostela domů

zažehnuté svíčky a posvěcená polínka, aby znovu zapálili v kamnech. Popelem z posvěceného

dřeva se sypaly louky a z ohořelých dřívek se dělaly křížky, které se dávaly na pole, aby byla

dobrá úroda. Na Boží hod velikonoční se světila jídla a odpoledne barvily cérky vajíčka.

Červené bylo znamením lásky, žluté značilo životodárné slunce a zelená je barva jarní

přírody. Pondělí Velikonoční bylo z hlediska lidové tradice, nejvýznamnějším dnem

Velikonoc. Ještě za tmy se vydávali ogaři po dědině a překvapovali často ještě spící cérky,

myli je studenou vodou a vyšastali jalovcem, aby se jich nedržely blechy. Často skončila

některá z cérek v potoce. Vrbové proutky, z nichž byly upleteny tatary, omlazují, přináší

krásu a sílu. Stejný účinek má i polévání vodou. U nás pod Radhoštěm bylo třeba cérky

pořádně umýt, aby nezůstaly ve staré špíně a důkladně vyšastat jalovcem. Pondělí velikonoční

bylo nejveselejším dnem z velikonočních svátků.

11

I. D. Stavění májů

K tradicím našeho města a jeho okolí, stejně jako v ostatních částech Valašska, patří

stavění a kácení májů. Máje se stavily dvojího druhu. Jedny - společné, které se stavily na

veřejných prostranstvích, nejčastěji u hospody nebo před domem starosty a druhé pak stavěli

ogaři své vyvolené pod okno stavení, v němž cérka přebývala.

Máje se stavějí v den Filipa a Jakuba, což je den před prvním májem. A tady jen ještě

malá rada pro všechna děvčata: která chcete být po celý rok krásná, musíte se umýt ranní

prvomájovou rosou, neboť filipojakubská noc je kouzelná.

Při stavění máje se smrkový nebo jedlový vršek připevní na co nejdelší kmen jiného

stromu, aby byl máj co nejvyšší. Ten se zdobí pentlemi, šátky či věnci, které upletou děvčata

a na vrchol se připevní láhev s kořalkou. Máje stavěli převážně svobodní ogaři nebo mladí

ženáči. Museli jej postavit do rána, a pak jej dobře hlídat, protože ogaři z okolních dědin si

máje vzájemně kradli a docházelo často k velkým bitkám. Těch se pak často účastnili i ostatní

obyvatelé. Když se stavěly společné máje, vždy vyhrávala muzika a bylo veselo. Máje pak

stály na valašských dědinách celý květen a někdy až do sv. Ducha.

Kácení máje bývá opět velkou slavností., které se především zúčastňovala mládež.

Každá cérka chtěla být co nejdříve v kole, a když došlo ke kácení, všichni se snažili chytit

mašli či šátek. Když vršek chytili přespolní, museli se domácí vyplatit.

I. E. Svatojánské obyčeje

Svatojánské obyčeje, které se pojily s oslavou letního slunovratu, se na Valašsku

projevovaly hlavně pálením ohňů. Jde o významnou tradici konanou v předvečer 24. června,

tj. před sv. Janem. Mládež dělala ohně na kopcích a návrších, vyhazovala při tom do vzduchu

hořící staré metly, zpívala a tančila. Staré metly-škrablačky se po opotřebování schovávaly na

svatoján, jak se místy tomuto ohni říkalo. Tento název se pak přenesl i na ohně, které si dělali

pasáčci na pastvě.

V naší oblasti se tyto ohně pálily i v padesátých letech minulého století. Mládež i

dospělí se při nich scházeli a veselili se. Tradici svatojánských ohňů především udržovali

pastevci na salaších, kteří do svatého Jána se nesměli setkat s nikým z dědiny. Svatojánskému

ohni se přisuzovala i ochranná moc. Svatojánská noc byla čarovná a umožňovala vykonávat

různé čarovné praktiky. Magická moc se přisuzovala hlavně svatojánské rose a před

působením čarodějnic chránili Valaši hlavně hovězí dobytek. Kouzelná moc se také

přisuzovala bylinám. Cérky si pomocí nich chtěly přičarovat milého, a tak je o svatojánské

noci sbíraly. Od svatého Jána visely nade dveřmi mnoha stavení věnce pletené

z mateřídoušky.

12

Svatojánské slavnosti na Valašsku jsou v literatuře popisovány v souvislosti

s vyprávěním o hoře Radhošti. Na Radhošti a okolních kopcích je pálení ohňů doloženo již od

18. století. Podle četných pramenů se na Radhošti konaly slunovratové slavnosti, kterých se

účastnil lid z panství hukvaldského, rožnovského, frýdeckého, z těšínského Slezska i ze

slovenské strany.

Podle lidové pověsti se v Radhošti skrývaly poklady, které hlídal v podzemí zlý duch.

O svatém Jánu se měly tyto poklady hledat. Na Radhošť se také sjížděly čarodějnice a konaly

zde své rejdy. Ve společenském i náboženském životě minulých generací měl Radhošť

významné postavení.

Podle vzoru svatojánských slavností se někde na Valašsku pálily ohně i na den Jana

Husa, tj. 6. července.

I. F. Žatevní a dožínkové obyčeje

Po skončení žatevních prací se konala slavnost, které se říkalo dožínky. Slavila se

v hospodářstvích, kde se na práci najímalo více ženců a žneček. Rozšířené byly i kolektivní

dožaté, které pořádaly po první světové válce místní spolky.

Po skončení žatvy měl obřadní roli poslední snop. Říkalo se mu žebrák a nikdo ho

nechtěl odnést z pole. Nakonec ho odneslo jedno z děvčat a na hospodářově dvoře s ním

tančilo.

Největší obřadní význam měl dožínkový věnec. Ten vily žnečky večer před

slavností a dávaly do něho všechno obilí, nesměl chybět oves, pohanka a polní kvítí. Při

dožaté ho neslo svobodné děvče na hlavě do hospodářova domu, kde zůstávaly věnce

pověšeny nade dveřmi až do Vánoc, kdy se věnec dával na štědrovečerní stůl. V dožínkových

slavnostech je hodně podobných prvků se svatebními obyčeji. Četné písně a přání jsou

odvozeny od svatebních písní a vinšů.

Před dožínkovým průvodem, stejně jako před svatebním, zůstávaly dveře stavení

uzavřené a příchozí se dožadovali jejich otevření písní. (Pane hospodáři, otvírajte dveří..)

Když byly dveře otevřeny, dala žnečka věnec na hlavu hospodáři, a pak hospodyni a při tom

vyslovily vinše. V průvodu chodili ženci a žnice s ozdobenými kosami, srpy a hrabicemi.

Někde na Valašsku se užívalo při dožínkách i masek, např. vysoká ženská figurína Veruna

nebo Maruna. Obřadní význam při dožaté měla i koza, což je společné pro Čechy, Slovensko,

Polsko i východní Slovany (poslední sekáč jel na koze, žnečky vedly bílú kozu atd.)

Na závěr dožaté připravili hospodáři žencům občerstvení. Tyto slavnosti dožínek na

Valašsku zanikly koncem 19. století. Společné slavení dožínek se rozvinulo po první světové

válce. Ožily na nich některé obřadní prvky z dožínek konaných dříve v hospodářstvích, ale

převládly zde zřetele společenské a zábavné.

13

I. G. Hody

Podzimní hodové slavnosti byly na Valašsku často spojovány se svátky patronů obcí,

jímž byly zasvěceny kostely či kaple (Václavské-Vsetín, Poteč, Broumov…). K hodovým

hostinám se zvali příbuzní a kmotři, ať už bydleli v téže dědině, či jinde.

V hodové tradici měl významné místo rozmarýn. U nás chodili ogaři s větvičkami

rozmarýnu do kostela i k hodové muzice. Při hodové návštěvě kmotři obdarovávali

kmotřence, po dědině chodili místní žebráci, a nebo se u nás vybíraly peníze na obecní

služebníky. Hodové zábavy organizovala převážně mládež. Dorůstající mládež se však

nesměla těchto zábav zúčastnit, ale jelikož se chtěli také bavit, sešli se v nějaké chalupě,

pozvali si harmonikáře a tančili.

Společenská nerovnost mezi chlapci a dívkami se projevila např. tím, že když cérka

nešla s ogarem tancovat, ten zastavil muziku a proutěnou metlou zametal před cérkou a z

hospody ji vyvedl. Pak se o ní nikdy v dědině pěkně nemluvilo. Častým úkazem o hodech

byly bitky, zvláště mezi domácími a přespolními. Nejvýraznějším jevem hodových zábav

bylo ubíjení zvířat (berana, kačera, kozla..), což byl přežitek obětního obřadu. Ověnčené zvíře

vodili mládenci po dědině, někdy byli převlečeni v maskách a vybírali např. na berana, pak

mu usekli hlavu a připravili pro všechny guláš. K hodové tradici patřilo i uctívání zemřelých-

chodilo se na hřbitov.

Hody, nebo na severním Valašsku a ve Slezsku krmáš, si v životě vesnice udržují

význam společenské slavnosti, která v podzimním období zakončovala zemědělské práce a

vůbec celé období hospodářského roku.

I. H. Zimní zvyky a obyčeje

Když minula doba plískanic a sychravých dešťů, byly kolem chalup narovnány

hranice dříví a chvojí na zimu. Nad poli poletovaly s krákotem vrány a paní zima přebrala

svou moc.

Svatý Martin přijel pod hory téměř vždy na bílém koni. S příchodem zimy se celá

krajina proměnila, a také život v ní měl zcela jinou tvář. Dny se podobaly jeden druhému a

večery byly delší a příjemnější. Lidé si je krátili černými hodinkami, při kterých se zpívalo, a

nebo vyprávěly veselé i smutné příhody o zbojnících, čarodějích a strašidlech. Při světle

petrolejových lampiček se ještě donedávna předlo, tkalo plátno, dralo peří či vyšívalo. A vždy

bývalo dost zábavy a veselosti. 4. prosince na Barborku si svobodné dívky trhaly třešňové

větvičky a čekaly, zda jim na Vánoce vykvetou. Té, které Barborka rozkvetla, se jisto jistě do

roka vdala, a která se květu nedočkala, musela ještě s vdáváním počkat.

Náladu předvánoční a adventní začínala svatá Matička, která u nás na pasekách

chodila místo Mikuláše a přinášela hodným dětem, ale i rošťákům, v předvečer 8. prosince

jablíčka, ořechy i křížaly, ale nikdo ji při tom neviděl.

14

Brzo po Matičce 13. prosince je Lucie. Lucie byla patronkou předení, ale i přísným

soudcem. Po domech chodily bíle oděné štíhlé postavy, které husí peroutkou ometaly lidi,

stěny i domy. Mlčely a jen se přísně rozhlížely. Dohlížely na to, zda se dodržuje tento den

zákaz předení. Lucie byla také považována za ochránkyni před kouzly a čarodějnicemi.

„Lucko, Lucko, vymeť všecko. Vymeť špínu, vymeť dřinu, vymeť bláto a bohatým všecko

zlato.“ V době od sv. Lucie do Vánoc se také pozorovalo počasí a zaznamenávalo se do

kroužků značených nade dveřmi. Prázdný kroužek znamenal pěkné, jasné počasí, čárkovaný

bylo-li zamračeno a plný při dešti nebo sněžení. Tyto dny pak byly obrazem počasí v příštím

roce.

Svátky byly pro horaly jakýmsi oddechem a pookřáním. Byla to chvíle klidného

odpočinku po celoroční práci. Vánoce jsou křesťanské svátky plné poezie a radosti. Navazují

na starší slavnosti zimního slunovratu i na antické slavnosti konané v této době k poctě

Saturna, boha osení a rolnictví vůbec. Známí se v tom čase podělovali dárky, všichni ustali od

svých prací a oddávali se jen hodům a radovánkám.

Když v jizbě bylo pomyto a uklizeno, v peci praskal oheň, chystaly se ozdoby na

stromeček. Ořechy se obalovaly do pozlátek, kousky dřívek a cukru se balily do barevných

papírků, dělaly se papírové a slaměné řetězy a nazdobený stromeček se pak pověsil na trám

stropu. Je zajímavé, že vánoční stromeček se začal na Valašsku objevovat až na přelomu 19. a

20. století.

Oslava Vánoc začínala Štědrým dnem, který však nebyl pokládán za den sváteční.

Celý tento den byl ve znamení příprav na večer a na vánoční svátky. K čistě prostřenému

štědrovečernímu stolu se usedalo, až se na obloze objevila první hvězda. Ve které chalupě se

rozsvítilo dřív, měl do roka někdo umřít. První hvězda na obloze tuto předpověď zrušila. Než

se sedalo k večeři, ozývaly se výstřely z každého domu, kde byla po ruce střelná zbraň, a také

se práskalo bičem.

Uprostřed štědrovečerního stolu ležel dožínkový věnec a vedle něho po hrstce

z každého druhu obilí a vůbec všeho, co se na poli urodilo. Věnec se přikryl ubrusem a na něj

se položil doprostřed chléb a kolem jiné pečivo spolu se sušeným i čerstvým ovocem. Na stůl

se postavil i svícen se svíčkou. Pod plachtu se schoval peníz, aby bylo v příštím roce dost

peněz. Nohy stolu se omotaly řetězem zamčeným na zámek, aby v příštím roce nenapadli vlci

ovce, a aby nepřišli do domu zloději. Na řetěz si všichni u stolu položili nohy, aby je v příštím

roce nebolely. Řetěz měl ochránit dům i před čarodějnicemi.

Jídlo se začínalo chlebem nebo oplatky s medem. Hlavním jídlem byla polévka

z hrachu nebo čočky. Po polévce se jedla pohančená nebo krupičná kaše s medem, vařené

sušené ovoce a nakonec vdolky nebo jablkový závin. Během jídla se nesmělo vstávat od stolu,

hlavně hospodyně musela sedět, aby jí kvočka seděla dobře na vejcích. Během jídla nesměl

do stavení vstoupit cizí člověk, aby neodnesl z domu štěstí. Drobky ze stolu se hodily do ohně

a zbytky od večeře se dávaly zvířatům.

O půlnoci vykropil hospodář všechny místnosti i chlév zelenou větvičkou namočenou

ve vodě, což byla ochrana stavení před ohněm. K dalším štědrovečerním praktikám patří

pouštění ořechových skořápek, házení papučem, třepání bezem nebo klepání na kurník. Když

se ozve kohout, dívka se do roka vdá. Neodmyslitelným obyčejem bylo i ščastíkování- přání

čeládky hospodáři.

15

Na Boží hod se směly konat jen ty nejnutnější práce. Slavil se především jako velký

svátek církevní. Jedly se pokrmy uvařené na Štědrý den, nebo se obědvalo zelí s chlebem a

hovězím masem, uzenina s hrachem a jako poslední jídlo byla hovězí polévka s nudlemi.

Prodlužující se den předznamenával příchod nového vegetačního období. Pověrečné

představy a magické praktiky byly úzce spjaty se zemědělskou činností lidí. Starým vánočním

zvykem, zvláště typickým pro Slovany, bylo koledování. Název koleda je odvozený

z latinského slova „calendae,“ původně označující každý první den v měsíci, později

přeneseného na počátek roku a Vánoce. Vánoce znamenají předěl, kdy staré odchází a

přichází nový rok, o kterém nikdo neví, zda bude příznivý či nikoliv. Věřilo se v magické

působení vyřčeného slova, a proto koledníky každý ve svém stavení vítal a nikdy jim

nezůstaly dveře uzavřeny.

Na Štěpána nastal čas veselí. Toho dne končila služba pacholkům a měli volno až do

Nového roku. Chodilo se po koledě s přáním zdraví, zdaru a dobré úrody. Od půlnoci se

někde na Valašsku konala obchůzka řezníků nebo židů po domech, kde byla děvčata na

vdávání. Řezníci předstírali, že jdou koupit jalovičku, vytahovali děvčata z postelí a vše

končilo koupelí v potoce.

Po koledě chodily obvykle chudší vrstvy obyvatelstva. Některé koledy se staly

součástí lidových her. Tyto jsou zvláštní formou kolední obchůzky a patří do oblasti lidového

divadla. U nás se zachovala hra pastuši s postavami Bači, Mičudy a Vaculy. Na jižním

Valašsku se jim říkalo betlemáři a u postav Fedor, Štacho o Gryco je již znát vliv slovenský.

Na Nový rok končila služba děvečkám. Ten začínal s nadějí, že v něm ubude bídy a

pod horami bude lépe. Po domech chodily děti s ozdobenými jedlovými větvičkami –

štěstíčky, které si musely předem vyrobit a přály vše nejlepší do Nového roku. Štěstíčka pak

visela nade dveřmi po celý rok.

Den se prodlužoval a jistě víte, že se říká na Boží narození o bleší překulení, na Nový

rok o slepičí krok a na Tři krále o krok dále. Tímto dnem končily svátky vánoční. Ogaři

chodili po dědině se svým tříkrálovým vinšováním a tento zvyk se u nás udržoval ještě

nedávno. I dnes se místy objeví nade dveřmi napsáno K+M+B, což znamená vinšování Tří

králů Kašpara, Melichara a Baltazara. O Třech králích se už musel z izby vynést ven vánoční

stromeček, protože se z něho už sypalo všechno jehličí. Porúbal se na topení a z vršku se

udělal švrlák na míchání brambor.

16

Slovníček ke kapitole I. Lidové zvyky a obyčeje

I. A.: Tagetky: někdy také nazývány afrikánky, letní až podzimní oranžová rostlina

Pekarčak: pec na pečení pecáků (frgálů) a chleba

Krkoška: tenký kmen nebo i část větve

Starosvat: důležitý člen svatební družiny

Vaštrok: káď, která se používala na praní prádla

Drhlo: nástroj při praní, sloveso drhnout znamená třít

Modřidlo: modrý prášek, který se používal, aby bylo prádlo bílé

I. B.: Pohřebenář: masopustní maska mající jednu z hlavních úloh

I. C.: Vyšastat: vyšlehat

Tatar: pomlázka upletená z proutí

Cérka: děvče

I. F.: Žnečky: dívky či ženy, které pracovaly při žatvě

Ženci: muži, kteří žali obilí

Hrabice: část kosy na žatvu

I. H.: Kvočka: slepice, která kvokala-to tehdy, když chtěla vodit kuřata

Izba: světnice

Švrlák: speciální míchačka, kvedlačka

Porubat: pokácet

Odkazy na zdroj kapitoly I.

Rozhovor s paní Mgr. Janou Šamánkovou 8. 8. 2012

(Kapitola I. A. – Kapitola I. G.)

Projekt „K našim kořenům“, Jana Šamánková, 2007

Průvodní slovo DVD „Zima pod Radhoštěm“, 2006

(Kapitola I. H. Zimní zvyky a obyčeje, strana 11- 13)

17

II. Kroj na Frenštátsku

Frenštátský kroj se nedochoval v takové míře, jako například kroj v Trojanovicích,

Tiché či Kozlovicích. V letech 1946, kdy se o sběr kroje začal zajímat Rudolf Podešva, již byl

kroj v úpadku a začínal být se spíše „kostýmem“ při slavnostech. Stávalo se tak nejspíše díky

tomu, že společnost inklinovala k městskému životu a odpoutávala se od vesnického,

lidového života s tradicemi. Při pořizování nových krojů se dbalo spíše na originalitu, na

líbivost, takže kroje, které se v této době nosily, byly již spíše krojem s prvky slovenskými,

slováckými a valašskými. I když náš dialekt spadá spíše pod nářečí lašské, krojem se

jednoznačně řadíme k Valachům.

II. A. Mužský kroj

Košile

Košile byly z hrubého bílého plátna. Na zápěstí a spojení rukávů na ramenech bylo

spojeno vyšívanými modrými a červenými hvězdičkami. Límec byl přeložený, a také

vyšívaný. Byl lemován červenými zoubky, nad nimi se opakovaly hvězdičky shodné s těmi na

rukávech, v rozích límce byly květy s kolečky uvnitř červeně mřížkovanými. Vyšívání bylo

v každé vesnici jiné- v Trojanovicích bylo bílé, v Tiché modročervené. Pod krkem se

uvazovala červená stužka. Na prsou se košile spínala stříbrnou kotulou, ale nebyly zde již

žádné výšivky, jak je tomu u jiných valašských krojů.

Podle sběru Vlasty Generové se košile šily z lněného plátna a v Trojanovicích byly

vyšívané jen střídmě a to obvykle modře nebo smetanově na rukávech v oblasti ramene a u

zápěstí. Košile neměla límec, ale tenký asi 1,5 cm obojek opět modře či smetanově vyšívaný a

kolem prostřihu byla jemná ažura, obvykle bíle vyšitá.

Gatě

Podle Rudolfa Podešvy byly nohavice modro- fialové, avšak podle originálů kreseb

Antonína Strnadla můžeme vidět, že bývaly i bílé barvy. Na přední straně měly rozparek,

zdobený žlutozelenou šňůrkou, která byla kroucena do kliček a vytvářela kolem rozstřihu

pěkný vzor, zakončený obvykle trojlístkem. Vyskytovala se i na stranách nohavic. Ty byly

navíc zdobeny různobarevnými „kšičkami“. Gatě se připevňovaly dlouhým, koženým,

krumplovaným opaskem, jež byl dvakrát obtočený kolem těla. Materiál na nohavice nebyl

tkaný, ale tlučený z ovčí vlny a říkalo se mu huňa. Při práci nenosili soukenné gatě, ale režné.

18

Obuv

Všichni muži měli vysoké boty, někde se jim říkalo holinky nebo čižmy. Tyto boty se

však nosívaly pouze ve svátky, či do kostela.

Vysoké boty, které nosívali Valaši v Trojanovicích, byly často ušité i ze silné vlněné

látky. Spodní část bot, která často přišla do styku s vodou, stejně jako podrážka, byla kožená,

ale vrch boty, tj. část, která chránila bérec a lýtko, byla huněná. Této obuvi se říkalo papuče.

Vedle těchto bot se nosily i filcové vysoké papuče, obvykle černé barvy. Běžným obutím však

byly kožené krpce, obuté naboso, nebo s onučkami či huněnými kopyty. Nejčastěji však lidé

chodili bosky a často i v zimě.

Pokrývky hlavy

Každý Valach nosil na hlavě klobouk. Při práci nosili obyčejný klobouk, zvaný plpák.

Slavnostnějším kloboukem byl hucaň. Byl černý ozdobený černou šňůrkou. Konce této

šňůrky visely přes okraj klobouku a byly zakončeny „žaludy“. Tyto hucaně nebývaly příliš

vysoké.

Kromě hucaňů nosili muži v Trojanovicích i axamitky. Byly to čepice ušité ze

sametové látky, na temeni zdobené do kříže žlutou kroucenou šňůrkou a kouskem kožešiny.

Kolem hlavy pak byl pás z kožky ze zajíce, jak se můžeme dočíst v ručních zápisech V. G.

Brunclek, lajbík, župica

Brunclek je vesta. Odstíny barev se lišily dle vesnice, avšak někdy se lišily i v rámci

vesnice. Záleželo to na majetnosti obyvatel. Někteří používali levnější, přírodní barvy, někteří

si je nechávali barvit. Nejužívanější barvy byly hřebíčková, modrá či fialová. V Trojanovicích

to byla převážně barva hřebíčková. Brunclek byl v přední části zdobený řadou kšiček a

kovových kulatých knoflíků. Kolem okraje opět zelenožlutou šňůrkou. Na zádech byly

bruncleky v dolní části také ozdobené kšičkami a prostřihy zaoblených tvarů. Jako podšívka

sloužila tenčí bílá huňa.

Lajbík byl krátký modrý kabátec, který stejně jako brunclek je zdobený gombíky a

kšičkami. Rovněž byl podšitý tenčí bílou huňou. Nosívali ho podle V.G. častěji mládenci,

protože staří Valaši nosívali župice.

Župica byla olivově zelený dlouhý kabátec, který mívali však jen velmi bohatí lidé,

například fojtové. Jeden bok župice, spíš jen pás podél okraje, měli podšitý červenou látkou,

snad aby se odlišili. Vnější strana župice byla zdobena plochými stříbrnými knoflíky,

kšičkami a lemovaná opět zelenou šňůrkou i na rukávech. Župica neměla límec, jen stojáček,

stejně jako lajbík.

Na pole se nosila také šuba ušitá z huně, která však neměla zdobení, nebo jen velmi

střízlivé, a také její střih byl velmi jednoduchý.

19

II. B. Ženský kroj

Rubáč, rukávce

Rubáč býval rovná lněná spodnička dlouhá pod kolena. Místo ramínek měla jeden

větší „šrak“, který vedl zepředu zleva dozadu doprava. Zdobení bylo jednoduché a střídmé,

ale vždy se zde vyskytovala jednobarevná výšivka.

Na tuto spodničku se oblékaly rukávce. Bývaly krátké nad pas, všité do asi 8 cm

širokého pásu, který byl kolem těla pevný. Také rukávce byly zdobeny výšivkou, stejně jako

mužská košile. Výšivka bývala buďto modrá, černá, nebo i smetanově bílá, ale někde i

červená či fialová.

V Trojanovicích neměly rukávce límec, jen asi 2 cm široký obojek černě nebo modře

křížkovým stehem vyšívaný. Vázaly se těsně nad loket, kde byly zakončeny bohatě

vyšívanými táclemi.

Obuv

Stejně jako muži, pracovní obuví žen byly kožené krpce, ve kterých nosívaly hrubé,

pletené, vlněné ponožky. Ve svátek si obouvaly střevíce v barvě kordulky, filcové papučky

nebo i jančary, což byly vyšší šněrovací boty. Bývaly kožené, nebo z tenké látky a těm se

potom říkalo brynerky.

Látková obuv se v Trojanovicích nevyskytovala. Pravděpodobně to byla obuv

městských děvčat. Střevíce nosívaly svobodné cérky i vdané ženy. Nosily se do nich také

pletené půnčochy- zhrnovačky. V Trojanovicích byly pruhované fialovočerné. V zimě nosily i

ženy vysoké filcové nebo huněné papuče, podobné jako muži, ale většinou v tomto období

z domova moc nemusely vycházet. Do chléva se chodilo bosky nebo v cuklích.

Pokrývky hlavy

Vdané ženy nosívaly krásné čepce se sedmi zubkama a na nich nějakou šatku, Ta

bývala čtvercová o rozměru většinou 110 centimetrů. Bývaly různých barev a různých

materiálů. Například bílé plátěné nebo mušelinové šátky byly v rohu na zádech bohatě

vyšívané. Červené, ale i v jiných barvách bývaly šátky kašmírové pestře zdobené různě

velkými květy. Svobodné dívky šátek obvykle nenosily. Vlasy měly spletené do copu,

uhlazené, uprostřed s cestičkou a na konci copu mívaly červenou či jinou mašli.

20

Sukně

Na rubáč se dávala nejdříve ještě široká spodnice a až na ni se poté uvazovaly vrchní

sukně. V zadu mívaly vdané ženy černou plizovanou kasanku, kdežto svobodné měly sukně

plizované, lněné většinou bílé barvy. Na kasance býval modrotiskový fěrtoch. U nás na

Frenštátsku bylo velmi rozvinuté tkalcovství i barvířství. O tomto řemesle se můžeme více

dozvědět ve frenštátském muzeu. Na práci se samozřejmě nenosil takto krásně zdobený

fěrtoch. Cérky měly prostší šat. Nosívaly pruhované, pracovní sukně, kterým se říkalo

kanafasky. Naopak ve městech mívaly ještě zdobenější přední sukně z brokátu nebo kašmíru.

Podle průzkumu V. G. v Trojanovicích byly vzory na fěrtochu sázeny do pruhů viz.

matrice tiskařů, které se dochovaly u p. St. Trnky v Půchově, s nimiž ještě v r. 1988 tiskl

fěrtochy pro soubory na Frenštátsku.

Kordulka, kacabajka (jupka)

Kordulka je něco jako chlapecký brunclek, taková vestička. Barvy bývají různé. Na

barvení některých se užívalo přírodních barviv, jako například cibule. Jiné mívaly barvu

hřebíčkovou, červenou nebo modrou. Kordulka byla obšitá zelenou ohrádkou a zdobená

barevnými kšičkami i kovovými knoflíčky. Střih nebyl jednoduchý, byl zhotoven tak, aby

zdůrazňoval ženskou postavu, proto byly kordulky hodně členité. Uprostřed zadního dílu byly

švy sešité do čtyř až šesti honzíků.

Právě zdobením se kordulky lišily nejvíce. Na Vsacku byla ohrádka našívaná

komplikovanějším způsobem, zatímco právě v Trojanovicích byla jen kolem obvodu předního

dílu, včetně kolem zapínání. Okraj byl ještě obšitý žlutozelenou kulatou šňůrkou. V Rožnově

byly kordulky zdobené i zlatými portami.

V zimě nosívaly ženy kacabajky- jupky, což byl teplejší kabátek převážně tmavých

barev. Byl ušitý vzadu s honzíky, aby pěkně seděl na širokých sukních. Přes tento kabátek si

často dívky či ženy přehodily šálu a bylo jim teplo. Šály bývaly vlněné, jednobarevné nebo

kárované z tkaného materiálu, nebo i pletené.

21

Slovníček ke kapitole II. Kroj na Frenštátsku

II. A.: Ažura: spuštěné oko, nebo mezera v materiálu

Kšičky: speciální ozdoba krojů, která je vyrobena z nití-bavlnek

Onučky: kus látky, do kterého se obalila noha, místo ponožek

Žaludy: ozdoby připomínající žalud

Gombík: kovový knoflík u kroje

II. B.: Rukávce: buďto název celé haleny, a nebo jen rukávu této haleny

Obojek: místo límečku, může se možná říct nízký stojatý límec

Tácle: krajky, které zakončovaly rukávce a měly speciální okrouhlý tvar

Odkazy na zdroj kapitoly II.

Časopis Naše Valašsko, R Podešva, Frenštát pod Radhoštěm 1946

Kapitola II. A: Košile; Gatě; Obuv– strana 174

Pokrývky hlavy; Brunclek, lajbík, župica- strana 173

Kapitola II. B.: Obuv; Pokrývka hlavy; Sukně; Kordulka, kacabajka- strana 173

Sběr Vlasty Genserové v Trojanovicích

22

23

III. Frenštátské nářečí

Frenštátské nářečí má nemalou důležitost pro svou polohu. Je to vnitřní okrajová část

nářečí lašského, tj. nářečí slezského s přilehlým severovýchodním cípem moravským, a vnější

okraj nářečí valašského. Toto nářečí patřící ke skupině moravskolašské má význačné

postavení pro přímé sousedství s ostatními nářečími našeho jazyka a pro nepřímou souvislost

s polštinou.

V roce 1939 vyšla jediná větší a samostatná odborná práce, a to rozbor nářečí

štramberského od štramberského rodáka Dr. Ad. Kellnera, který vyšel jako 1. svazek

knihovny Moravská a slezská nářečí, vydané dialektologickou komisí při Matici moravské.

Proto byla o 2 roky později velmi uvítána práce Františka Horečky Nářečí na Frenštátsku.

Jádrem Horečkovy práce je slovník, obsahující látku velmi zajímavou a poučnou. Je z něj

zřetelně vidět osobnosti frenštátského nářečí, odráží se v něm dobře život jeho příslušníků,

jejich myšlení a zájmový okruh. Tento soubor byl později doplněn a v letošním roce byla

vydána nová kniha pod názvem Tak mluvíme pod Radhoštěm, jehož autorem již není jen

František Horečka, ale také jeho syn Mojmír Horečka.

Užito předmluvy z knihy Nářečí na Frenštátsku, František Trávníček

Ráz a zařazení frenštátského nářečí

Většina badatelů počítá Frenštátsko již k oblasti lašské. František Trávníček rozděluje

moravská nářečí na čtyři hlavní skupiny: moravsko-české, hanácké, moravskoslovenské a

lašské. Hranici lašské oblasti vede na mapě zhruba od Veřovic přes Javorník ke Krásnu, odtud

na východ hlavním hřebenem Beskyd až k pramenům obou Bečev a Ostravice- Bílé. Na sever

od Radhoště je podle této mapy nářečí lašské, kam tudíž náleží i Frenštátsko. K podobnému

závěru dospěl i A. V. Šembera, F. Bartoš či B. Havránek. Josef Válek však zakreslil

Frenštátsko do Valašska, připouští ale, že je Frenštátsko národopisně valašské, ale jazykově

lašské.

24

III. A. Hláskosloví

Hlavní znaky našeho nářečí

Vyskytují se jen krátké samohlásky, což je typické jak pro laštinu, tak i pro

východní slovenštinu. Není to však vždy pravidlem. Vlivem sousední valaštiny se

v některých případech samohlásky prodlužují (dělál, přídu).

Není zde na Slovensku užívaného dlouhého slabičného r a l (krk, krdeľ)

Udržuje se ve výslovnosti dvojí l, tvrdé a měkké (klas, mľeko). Obalování

v městech vymizelo, jen na venkově v drobných případech ještě zůstává (šua,

viděua)

Pračeské ý a ú se nezměnilo ve dvojhlásky (stryček); u se nepřehl. (ďura)

Pračeské é se většinou nezúžilo (tře, zeľe)

Aj v téže slabice zůstává (daj, dělaj), naj- však mizí a častěji uslyšíte nej-

Slabiční r se někdy změnilo v er(ščerbina, ščerk), avšak slova jako krk či vrba se

vyslovují jako ve spisovné češtině.

Pračeské a se nepřehlasovalo (jahňa). I když se na Valašsku říká mňa, u nás je mě.

Za prasl. e na konci flektivních tvarů je a (oni ľeža)

Lok. Pluralita podstatných jmen nemá u nás nikdy -och, nýbrž vždy – ach (v

zubach)

Měkčení d, t, n před e v některých případech (tětka)

Poznámka:

Flektivní tvar: flektivní typ jazyka je charakterizován vyjadřováním gramatických významů

v koncovkách (pád, číslo i rod)

25

Další znaky

A) Hláskové

- Krátké o místo ů (mostek)

- O místo e (koľco) avšak v některých případech máme výjimky (lože)

- Záměna o- u (kulik), u- o (obrus)

- E se vkládá (kmoter)

- Změna c- ť (tihlička) avšak cicha; ť- c (chceť), d- t (grunt), t- d (deprem),

g- h(hdě), sch- zh (zhořet), k- g (cigaň), ji- i (iny), k- ch (vařecha), n- m

(Pambu), ň- m (Zdenka), ř- r (kovářsky), sk- zg (zgarby), sk- šk (škořica),

st- zd (šezdesat), t- k (křtina), v –f ( fuj), v- b ( kľebety), v- l (sloboda)

- Zachování šč (ščasny)

- Jiné změny: přisouvání (včera), odsouvání (řbet), přesmykování (mhla),

vynechávání uprostřed slova (pauk), měkčení (haňba)

B) Tvoření slov

Podstatná jména:

U podstatných jmen se vyskytuje velké množství různých přípon, které se užívaly ke

tvorbě slov. Zaměřila jsem se tedy spíše na místní názvy a na jména vlastní.

Jména osobní

Mužská jména: Freda, Jura, Tonek, Lojzyn, Ľudva, Gusta, Franta, Ľuďa, Zdena

Ženská jména: Agneša, Hanka, Anča, Ciľka, Běta, Božka, Fanka, Liba, Petruša, Maryna,

Tonka

Příjmení

Příjmení se tvořila buďto od křestních jmen (Adamec, Kubík, Martínek), podle zaměstnání

(Bača, Ševčík, Rězníčk, Hrnčárek), podel místního původu a příslušnosti (Trojanovský,

Závodný), podle vlastnosti tělesné nebo duševní (Hrbáč, Černoch), podle zvířat (Kuřátko,

Baran, Vlček), podle příslušnosti národní nebo kmenové (Čech, Hanák) či byla jiného

původu (Pargač, Buzek, Kalmus).

Nejobvyklejší příjmení v Trojanovicích bylo Adamčík, Bača, Bordovský, Čada,

Gajdušek, Dobiáš, Holub, Káňa, Kurec, Kocián, Mikeska, Pargač, Rajnoch, Rek, Strnadel,

Šablatura, Šmajstrla, Uhlář, Vašut, Žárský

Jména místní

Části města: Drahy, Šibenky, Šenk, Na nivach, Za vodu (Závodí), Pod kopcem (Podkopčí),

Siberia, Planiska, Paseky,Helštyn, U mlyna (Vodní ulice), Kopana, Betľem (u Jandova

stromořadí), Konščak (za kasárnami)

26

Části Trojanovic: Pod Radhoščem ( Pinduľa, Rztoka, Mjaši), Na Bystrem, Na Lomne, Pod

Javorníkem (Bartošky, Zbrojnická studenka)

Jména samot a pozemků: Pod Bukem (Starý revír), na Diľe, Balita, na Skypalkach,

Rekova luka, Soľarka

Přídavná jména:

- přípony: - ajzny (veličajzny), - avy (černavy), -ecky (ševecky), -ečky (maľunečky),

-enky (maľunenky), -ucny ( širokucny), - učky (červeňučky), - unky (maľunky), -any

(slamjany), -sky (trojanovsky),- aci (fukaci- harmonika)

Zájmena: kdosi, kerysik,

Číslovky: štyry, dva razy= dvakrát, třetidil= třetina, mocej = mnoho, vicero= více,

nadobřemalo= docela málo

Slovesa: - přípony: -a (leža), -el (mohel), -il(urypil), - kať (hopkať), -ť (drobčiť), -otať

(mekotať), -oliť (mrholiť), -ovať (halaštovať)

- Slovesa zdrobnělá: spinkať

- Slovesa intenzivní: zblyňať= toulat se, hurdycať= kolébati

- Slovesa jednodobá: kuľnuť

Příslovce: -ačky (ľežačky), -ej (včilej), -em(deprem), - o (prosto), - učko

(tichoučko), -učky (pomaľučky), - unko (tichunko), - y (nevědomky),

-blizko, zdomy, daľej, včeraj, hluchši

Předložky: zpoza, zpod= složené předložky

Spojky: aji= také, ľebo= neboť, šak, esli, dyž

Citoslovce : - tvoření pomocí přípony –y (jejdanečky), příponou –r (vr)

- iná: aha, bech, dřist, na čičiči, kšo ! Eufemismy:jezusmankote, saprľot

Poznámka:

Slovesa intenzivní: značí zhrubělost děje

27

III. B.Tvarosloví

Skloňování jmen

Mužský rod: nuž, noža, nožu, nuž, nožu

Ženský rod: duša, duše, duši, dušu, o duši, s dušu

množné číslo- duše, duši, dušam, duše, duše, o dušach, dušami

Střední rod: poľe, k poľu, na poľu, do poľa

Skloňování zájmen

ja, mně, mi, mě, o mně, mnu

muj, mojiho, mojimu, mojiho, o mojim, mojim

ten, teho, temu, teho, o tym, tym

Místo ses bývá někdy si se, místo sis bývá si si (umyl si se?)

Zvratné si se nezaměňuje nikdy za se (kupil si)

Skloňování číslovek

jeden, jedneho, jednemu, o jednym, z jednym

tři, třoch, třom, o třoch, třomi, s třoma

všecko, všeckeho, všeckemu, o všeckym, ze všeckym

Časování

První osoba mn. čísla má vesměs koncovku -my (něsemy)

První osoba př. č. má koncovku -u, kde má druhá osoba -eš (biju), kde je -am je v 3.

mn.č. -aju (dělaju)

Imperativ 1. os. mn. č. má koncovku - my (buďmy)

Slovesa bezpříznaková: dať, byť, věděť

Slovesa nepravidelná: iť, chceť

Poznámka:

Imperativ: rozkazovací způsob

Slovesa bezpříznaková: citově nezabarvená

28

III. C.Skladba

Skladba lašského nářečí byla podrobně probrána již v jiných odborných dílech (Bartoš,

Loriš), zvláště v Kellerově Štramberském nářečí, avšak i přesto ji F. Horečka zachytil ve svém

díle Nářečí na Frenštátsku.

Z větosloví

věty neslovesné: Co na tym (záleží) !

Často se vynechává sloveso v otázkách: Co ty (tu děláš?)

citoslovce ve větné platnosti: Tož to prr. (to nepůjde, to neudělám)

věty bezpodmětné: Rozleželo se mu to. (v hlavě, rozmyslel si to)

Z významosloví

přídavná jména v platnosti podstatných: Tož to je ina. (řeč)

zájmeno ve větné platnosti: půjdu pro mojiho. (muže)

Pády prosté

Akusativ: Učisapočta (počtům)

Genitiv: Hladu na vas. ( když vybíráme v jídle)

Dativ: Čemu? (Proč), Jatemupomožu. (sníst)

Vokativ: Pane učitel !

Lokál: viz pády předložkové

Instrumentál: Tula sanocami.

Pády předložkové

BEZ: zostal bez sebe (omdlel)

K: un se k niněma

KOLEM: škoda mluviť kolem teho

KROM: krom kobzali a zeľa musí všecko kupiť

NA s akusativem: nanovo

O s akusativem: tož o co ti idě?

OD: zbľednul od bolesti

PO: po čas vojny

POD: mamy kobzale pod polévku (máme brambory v polévce)

PŘED: před večerem (k večeru)

PŘES: přes noc

PŘI: sem při tym (souhlasím)

S,SE, Z, ZE v akusativu: ze pět hrušek

ZA: za těpla to vyřidil (hned)

CO ZA= jaký ?

29

III. D. Poměr našeho nářečí k nářečím sousedním

Rozlišení freštátského a štramberského nářečí od severní laštiny (hornoostravského)

samohlásky a, e, y se zachovávají tam, kde v severní laštině se mění v o

- na Frenštátsku chlap, v okolí Frýdlantu chlop

Ose někdy zaměnuje za u, u nás nikoliv

- boty- buty

Nezúžené e má přednost před i

- mľeko- mľiko

Charakteristické měkčení s, z u nás nenastává

- zima- źima

Slabiční l a r se nerealisuje s původní samohláskou

- krk- kryk

Ť, ď se mění v lašské výslovnosti v č, dž, u nás zůstává výslovnost původní

- zbirať- zbirać

L nesplývá s u

- mluviť- sviť

Zvratné si se u nás nezaměňuje za se

- kupil si- kupil se

Rozlišení od štramberského nářečí

V souboru lašských nářečí je naše nářečí takřka totožné s nářečím štramberským, o

němž vyšla r. 1939 podrobná analytická studie Dr. A. Kellnere Štramberské nářečí.

Rozdíly mezi nářečím frenštátským a štramberským

Hláskoslovné

ě-e děň- deň

a- o, ja- i, ě- i, o- u, u- y, i-a, d- ď, i- ě, a- y

Kmenosloví

ěc- ec věněc- věnec

i- e, a- i

Tvarosloví

ach- och zahradach- zahradoch

ami- ama, mi- ma, ach- ych

Výslovnost slabik ši, či, ži, řise u nás blíží spíše hornoostravské výslovnosti s i, Dr.A.

Keller zde slyší všude y. Slabiky ci, si, zi se ovšem vyslovují i u nás cy, sy, zy.

30

Nářeční kultura karpatská, vliv polštiny

Mnoha slov známých v nářečí na Frenštátsku se užívá po obou stranách Karpat, tedy

zde patří nejen Lašsko, Valašsko a Těšínsko, ale i Slovensko a Polsko. Z těchto společných

slov jmenujme ty nejvýznačnější: kyvať se, odrobina, omasta, oselka, pudlo, zboží (obilí). U

nás se z polštiny ujala slova jako například kep- hlupák či švidrať- šilhati.

Vliv moravskoslovenských nářečí

Hlavní proud kolonizátorů přicházel na Frenštátsko z Krnovska a Osoblažska.

Frenštátská kotlina je od severu nejlépe přístupná, a tak sem nejvíce pronikalo nářečí lašské.

Nicméně vlínala zde od jihu i od východu také valašská kolonizace pastýřská a pasekářská.

Na radhoštských salaších se stýkali „mišanici“ z obou stran a s nimi k nám přicházelo po

horách i valašské zvykosloví, jejich kroj společně i se slovníkem četně obohaceným o

moravskoslovenské nářečí. Značný rozdíl byl však ve výslovnosti. U nás pronikala výhradně

krátkost samohlásek a převládal přízvuk a rytmus, kdežto na Rožnovsku bylo znát markantní

protahování délek (volál, dělál) a melodie. Rozdíl je také v koncovkách nebo ve slabikách.

Změna a v e je u nás častější než na Rožnovsku (mě- mňa). Naše měkké slabiky dě, tě, ně

znějí na Rožnovsku tvrdě (Kděidětě? - Kde idéte?). Na Valašsku převládalo r místo ř ještě v

XIX. století. Změkčení r nastalo teprve v druhé polovině XX. století. Na Frenštátsku bylo

ještě do nedávna dosti slov s r místo ř (notar, drva, rybarka).

Slova z jiných jazyků, u nás zdomácnělá

Latina banda, basta, funus, papuľa

Francouzština gaľan

Maďarština bunda, beďar, gulajš, salaš, valach

Turečtina čagan, tatar

Hebrejština mišuge (potrhlý)

Němčina šraky, futro, pentla, mašla, kvartyr, grunt, ryna, šopa,

furt, hen, švindl, kšeft, flaša, šrajtofla, tuplak, vandr,

fošňa, hafera

Rumunština grapa, cap, koliba

A další

31

III. E. Ukázka nářečí na Frenštátsku

Naš poklad

Bylo to patnastehodubňa o třochhodinachodpoledňa v roku tisicdevětsetdvaadvacet,

jak mujtatinek kopali v zahradě a naraz kopli do čehosi tvrdeho. Kopli ešče raz a uviděli

hliňany hrneček, přikryty skalu. Šak ho aji při tymkopaňu rozbili. V hrnku našli zelenu

kuličku, byly to spečene peníze. Tatinek s tym přišli do izby a pravili: „Našel sem poklad.“

Potem ty peníze vyvařili ve mľeku. Nejstarši byl z r. 1601 anejmladši z r. 1805. Edem pět ich

bylo zachovalych, ostatni byly edempľešky, hodně zežhrane starobu. Ty penize potem

porozdavaliznamym na pamatku.

Vypravovala r. 1928 Vlasta Vojtková, nar. 1914, dcera listonoše Antonína Vojtka v

Trojanovicích č. 186, který zmíněný poklad nalezl

Slovníček

Babračka drobná práce

Balšanek máta peprná

Břila plochý kámen

Cuchta běhna

Cuchtať nešetřit, trhat šaty

Čačany nedůtklivý, choulostivý

Čava velbloud, nadávka

Četina chvojí, jehličí

Děreš vězení

Dětělina jetel

Dovčiľka do této chvíle

Dupa zadek

Engliše bonbony

Fajromt ukončení práce

Fixľovať šidit (v karátch)

Forota zásoba

Frflať brblat

Frizer holič

Gazda hospodář

Gruň travnatá stráň v horách

Hafera borůvka

Haluz větev

Hepa vysoké děvče

Hlista děšťovka

Hoľba půllitr

Chalan neotesanec, hrubec

Chľamať se smáti se

Izba světnice

Kaličiť mrzačit

Kasanka skládaná valašská sukně

Keľ kapusta

Kerlub kedlubna, brukev

Kominař kominík

Krdeľ houf

Kupačka šmigrust

Kura slepice

Lejik nálevka

Lyžka lžíce

Mačka omáčka

Naťaty opilý

Opanky krbce

Oselka brousek

Padalky spadlé nezralé ovoce

Pampuch bramborová placka

Paniček patka z chleba

Pasinek pastvina

Pochranit uklidit

Polizovačka nepříjemnost

Portaš strážce valašských hor

Raztoka údolí v horách

Senohryzek lakomec

Srco srdce

Škořica skořice

32

Odkazy na zdroj kapitoly III.

HOREČKA, František. Nářečí na Frenštátsku. Frenštát pod Radhoštěm: Okresní světový

sbor, 1941, 180 s.

Předmluva- František Trávníček: strana 5

Ráz a zařazení frenštátského nářečí: strana 14- 15

Hláskosloví: strana16- 30

Tvarosloví: strana 31- 39

Skladba: strana 40- 51

Poměr našeho nářečí k nářečím sousedním: strana 54- 58

Ukázka nářečí na Frenštátsku: strana 72

33

IV. Lidoví sběratelé a významné osobnosti, které vycházely ve své práci

z tradic a zvyků

Tato kapitola není zaměřena pouze na lidové sběratele, jelikož velké množství

spisovatelů, malířů a jiných umělců vycházelo právě z folkloru a lidových tradic. Pokusila

jsem se tedy vybrat ty nejvýznamnější pro náš region. Bez těchto osobností by se folklor za

několik let vytratil úplně, ale díky nim, bude žít stále. Lidé si budou číst jejich díla,

poslouchat písničky, sledovat DVD a folklor bude v našich srdcích i nadále.

IV. A. František Horečka

(25. 3. 1894- 25. 2. 1976)

František Horečka se narodil ve Frenštátě pod Radhoštěm. Studoval učitelský ústav

v Příboře a v roce 1915 se stal učitelem v Kunčicích pod Ondřejníkem. Po mobilizaci působil

v Tiché a od roku 1924 učil na místní měšťanské škole. Velmi se zasloužil o rozvoj školství

ve Frenštátě a na jeho podnět bylo založeno v roce 1938 městské gymnázium. V době

okupace musel odejít učit na školu do Šenova ve Slezsku. Na ní učil až do roku 1945, kdy se

vrátil zpět do Frenštátu. Zde již učil až do svého odchodu na odpočinek.

Za svůj život zasahoval velmi do kulturního života Frenštátu p. R. a do uměleckého

dění celého Valašska. Psal do různých časopisů, novin a stal se spoluredaktorem časopisu

Naše Valašsko. Z jeho děl jmenujme sbírku veršů Drsný živel, Pohádky pro velké děti, prózu

My z hor, turistický sborník Kniha o památném Radhošti, román Ševci, knížku Kouzelná

píšťalka a Kouzla noci svatojánské. Velmi významnou kniha o Petru Bezručovi Ohnivý květ a

snad nejvýznamnějším je pro náš region dílo Nářečí na Frenštátsku vydané roce 1941. Jeho

žáci však na něj nezapomenou, jako na výborného malíře, jelikož často při výuce používal na

tabuli vlastní kresbu.

IV. B. Rudolf Kubín

(10. 1. 1909- 11. 1. 1973)

Rudolf Kubín byl hudebním skladatelem, ředitelem Vyšší hudební pedagogické školy

v Ostravě a konzervatoře. Ve své tvorbě čerpal inspiraci z Frenštátska, kde často pobýval.

Z jeho skladeb se k naší oblasti váže sbírka valašských lidových písní Trojanovské pěsničky,

skladba U studánky, pastorála Ovčák, kantáta O přírodě a lásce.

34

IV. C. Josef Rek

(1912- 1973)

Řídící učitel Josef Rek vystudoval Učitelský ústav v Příboře a po jeho ukončení

působil na různých venkovských školách v našem regionu. Byl velmi dobrý hudebník a

dlouho vedl muziku v trojanovském souboru Radhošť. Učil a byl i řídícím učitelem národní

školy na Hukvaldech a v době okupace ředitelem školy v Trojanovicích na Lomné. Působil

také jako ředitel národní školy v Trojanovicích pod Javorníkem, kde vedl děti ke zpěvu a

pěvecký sbor školy, velmi často vystupoval na různých akcích v Trojanovicích, např. i pro

rekreanty apod. Po odchodu ze školy pod Javorníkem působil opět na Lomné, odkud odcházel

na zasloužený odpočinek. Spolupracoval také s B. Četynou na sbírce písní Trojanovice

zpívají.

IV. D. Bohumír Četyna

(29. 10. 1906 – 11. 1. 1974)

Bohumír Četyna, vlastním jménem Bohumír Strnadel, se narodil v Trojanovicích, ale

gymnázium vystudoval až v Olomouci. Po studiu se vrátil do Trojanovic a zabýval se studiem

rodného kraje. Pracoval zde jako archivář nejdříve ve Frenštátě p. R. a později na obecním

úřadě. Své studie uveřejňoval v časopisech Naše Valašsko, Dolina Urgatina, Valaško a

v jiných.

Vydal také množství samostatných prací, sbírek, historických románů, povídek a

vlastivědných publikací a za svou práci získal v roce 1966 státní vyznamenání „ Za vynikající

práci v oboru tvorby historického románu“.

Z historických prací se Frenštátksa dotýkají: Založení železných hamrů ve Frenštátě p.

R. , Stopy minulosti na Frenštátsku. Bohumír Četyna vydal také důležitý dokument, a to

Nejstarší kronika města Frenštátu p. R. . Z jeho další tvorby uveďme trilogii románů Jednou

za slunovratu, Zbojníci, Valašský vojvoda, dále pak Valchař se směje, Ráztoka, Drvaři,

Besedy na staré valše, Zahrádka trněná, Stříbrný obušek, Živly nebo vlastivědnou práci

Trojanovice či sborník Radhošť v minulosti a přítomnosti.

35

IV. E. Jan Knebl

(31. 12. 1866 – 22. 11. 1962)

Jan Knebl se narodil v Trojanovicích. Studoval na dřevařské škole ve Valašském

Meziříčí, na umělecko- průmyslové škole ve Vídni, na keramické škole ve Znojmě a na

umělecké akademii v Budapešti. Po studiích se vrátil zpátky do rodného města a začal tvořit

jako sochy, tak i obrazy s krajovou, lidovou tématikou.

Plastiky: Dřevorubec, Šindelář, Ondráš, Bača, Zlodějka, Pytlák.

Obrazy: Den, Noc, Vláčení, Posvícení, Rej čarodějnic na Beskydě,

Zbojníci, Poslední pohanský slunovrat na Radhošti

Další: řezba Valašský betlém, Křížová cesta, ve vestibulu radnice figurální

kompozice Spořivost, Busta básníka Kaluse na Horečkách

Jeho dílo zhodnotil Dr. Ing. Jaromír Kalus ve své práci O životě a tvorbě prvního výtvarného

umělce na Valašsku mistra Jana Knebla.

IV. F. Břetislav Bartoš

(7. 5. 1893- 28. 6. 1926)

Břetislav Bartoš se narodil ve Frenštátě p. R.. Rodiče chtěli, aby se jejich synek šel

učit kupcem do Čech, ale Břetislav je neuposlechl a odešel do Olomouce na zvonařství a

nakonec ses stal malířem pokojů. Svůj talent k malířství zdědil po otci, Janu Bartošovi, který

také krásně maloval. V roce 1901 byl také přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde

studoval u profesora Bukovance či Schweigera.

Jako i jiné chlapce, vojna jej neminula, a tak v roce 1914 byl povolán a musel odejít

do Slavonie, odkud poté zanedlouho přeběhl do Itálie. Po návratu se nejdříve usídlil v Praze,

ale zanedlouho se díky své nemoci přestěhoval zpátky do rodného města. Pořádal také několik

výstav, kde uveřejňoval svá nejlepší díla.

Z jeho děl jmenujme Valašské písničky, Návrat z pole, Žena s děckem, cyklus akvarelů

Strunka, strunka, strunka, zelená jablunka, Moje země, Oběť práce, portréty Otec a Matka

v kroji a frenštátský betlém.

36

IV. G. Antonín Strnadel

(1910- 1975)

Antonín Strnadel se narodil v Trojanovicích u Frenštátu pod Radhoštěm na někdejších

Pasekách 10. května roku 1910 jako druhorozený syn Filipa Strnadla (1876-1954) a Anežky

Strnadlové, rozené Kneblové, sestry sochaře Jana Knebla (1866-2962). Otec byl chudým

pasekářem, který ke svým horám a práci nesmírně přilnul. Chtěl, aby alespoň některý ze synů

pokračoval v jeho práci a následoval jej, ale ani jeden se práce na pasekách neujal.

Antonín začal navštěvovat měšťanskou školu ve Frenštátě, kde se jeho učiteli stali

spisovatel František Horečka a malíři Andělín Hurt a Leopold Parma. Po skončení školy

krátce pracoval s otcem jako lesní dělník, poté však vstupuje do práce k Raimundu Parmovi,

kde zažíná malovat hračky, loutky, betlémy, pohlednice a učí se fotografovat. V roce 1927

odchází studovat na Státní uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Prošel všeobecnou a

speciální přípravou pro užitou grafiku, knižní umění a propagaci ve škole pro kreslení u

Jaroslava Bendy. Absolvoval také Akademii výtvarných umění v Praze u Maxe Švabinského.

Po studiích se stává pedagogem, nejdříve jako asistent, později jako profesor na škole,

na které sám také studoval v Praze. Vstupuje do Komunistické strany Československa (1946)

a stává se členem několika uměleckých svazů a sdružení, a také jeden sám zakládá roku 1949

Svaz československých výtvarných umělců.

Spolupracoval s časopisy U-Blok, Dolina Ugratina, scénograficky s Národním

divadlem v Praze, Československým státním souborem písní a tanců, Armádním uměleckým

souborem V. Nejedlého a Československým státním filmem i Studiem kresleného filmu.

Kromě malířské a ilustrační tvorby se věnoval také divadelní a filmové scénografii,

kreslenému filmu, typografii, tapisérii a dalším oblastem užité tvorby. Z jeho děl jmenujme

fresku na průčelí stěny interhotelu na Vlčině, ilustrace ke knihám F. Sušila Moravské písně,

Moravské národní pohádky B. M. Kuldy, sbírku lašských pohádek K. Dvořáka Boží země či

obálky knih Bohumíra a Josefa Strnadla nebo některých čísel vlastivědného sborníku

Valašsko. Na Valašsku působil také v Novém Hrozenkově, kde připravil v roce 1936 sborník

Výstavy Salašnictví, který byl vytištěn ve Vsetíně a Valašském Meziříčí. V současnosti je

muzeum Antonína Strnadla v Novém Hrozenkově jedním z velmi činných institucí, která

svými programy udržuje regionální lidové tradice

V roce 1953 se oženil s Libuší Baňovskou a narodil se jim syn Martin, který se později

také stal výtvarníkem. Zdravotní stav Antonína Strnadla se zhoršoval, musel podstoupit

operaci míchy, která však nepřinesla zlepšení a bohužel byl nucen odejít ze školy. Dne 31.

října 1975 umírá Antonín Strnadel v Praze a je pochován na vyšehradském Slavíně.

Antonín Strnadel za svou celoživotní práci dostal několik státních vyznamenání, jako

například státní cena Klementa Gottwalda (1955), titul zasloužilého umělce (1960), národního

umělce (1967) a v roce 1965 Řád práce.

37

IV. H. Ing. Radomír Golas

(21. 2. 1935)

Narodil se v Rychvaldě na Těšínsku, avšak hned po příchodu do našeho města se

s místní kulturou sžil natolik, že již od roku 1953 tančil ve Valašské družině. Po maturitě

působil jako muzikant v cimbálové muzice Javorník. Od září 1958 byl dílenským učitelem na

frenštátské průmyslové škole, kde založil a vedl taneční soubor Javorník, později i

doprovodnou muziku. Přitom byl basistou i v cimbálové muzice Valašské družiny a

zúčastňoval se a pomáhal s přípravou Krajských národopisných slavností v našem kraji. V

roce 1972 založil a vedl cimbálovou muziku Radegast při frenštátském Domě kultury a

později při JZD Tichá. Nahrávali i v ostravském rozhlase.

V roce 1974 byl přeložen na Střední průmyslovou školu vakuové a polovodičové

elektrotechniky v Rožnově a od té doby rozvíjel folklor v obou městech. Zapisoval lidové

písně z Frenštátu a okolních obcí. V roce 1982 založil a vedl cimbálovou muziku Jana

Nepomuka Poláška.

V našem Domě kultury obnovil tradiční Valašské bály a na Střelnici Valašské krmáše.

Pro rožnovskou cimbálovou muziku Polajka, s níž spolupracoval, upravil část skladeb pro CD

Už zme tady, už zme tu… (1952) a pro relaci Vonička z domova v ostravské televizi připravil i

námět a úpravu písní pro pořad „O koních a formanech“.

V Rožnově vedl i taneční soubor Javořina, který na mezinárodním folklorním festivale

v Dijonu 1988 získal první místo a přivezl Zlatý řetěz burgundských králů. S Javořinou vydal

CD Aj pod Frenštátem (2001) a Z obou stran Radhoště (2005) a na DVD ve spolupráci s

dalším souborem Radhošť z Trojanovic Valašskou vánoční pastýřskou hru, provázenou

frenštátskými koledami na CD „K Ježíškovi do Betléma půjdeme“ (2005). Naše Muzejní a

vlastivědná společnost vydala tiskem Valašské koledy z Frenštátska (1999) z jeho sbírky i

sběru Vincence Sochy s ilustracemi Antonína Strnadla. Pro Frenštát je snad nejpodstatnější,

že v roce 2000 připravili s manželkou „Setkání cimbálových muzik Valašského království“ a

oživil tak myšlenku Krajských národopisných slavností z poloviny minulého století. Úspěšný

průběh slavnosti přiměl Folklorní sdružení České republiky k tomu, že setkání bylo povýšeno

na folklorní hudební festival, na němž se setkávají lidové hudby valašské kultury Karpatského

oblouku trojmezí Polska, Slovenska a České republiky.

Město Frenštát ocenilo v listopadu 2001 jeho folklorní aktivity Cenou svatého Martina

„Za významný podíl na rozvoji kulturního života“ a k jeho sedmdesátým narozeninám o něm

v roce 2005 natočila pražská televize pořad v relaci Barvy života. Poděkování za úspěšnou

činnost dostal i od ministra kultury České republiky.

V současnosti je muzikantem cimbálové muziky Radhošť v Trojanovicích,

spolupracuje stále s rožnovskou Javořinou a zastává řadu významných funkcí v kulturních

institucích.

38

IV. I. Vlasta Genserová

(1914–2010)

frenštátská učitelka, talentovaná malířka, etnochoreoložka a sběratelka lidových tradic

severního Valašska.

Otec Vlasty Genserové Otakar Kopecký, zakladatel valašské družiny ve Frenštátě p.

R. a Valašského souboru v Trojanovicích, byl oblíbeným řídícím učitelem na základních

školách v Trojanovicích, Tiché, Mořkově, Vlčovicích a na Čeladné. Jeho tři dcery se všechny

staly učitelkami.

Vlasta Genserová vystudovala učitelský ústav v Příboře, kde byla spolužačkou

sběratele a upravovatele lidových písní a Václava Stuchlého. Učila v Žabni, Kunčicích p. O.,

Kozlovicích a převážně ve Frenštátě p. R. Cvičila v Sokole a s dětmi ve škole připravovala

různá divadelní a taneční vystoupení. Od roku 1945 vedla ve frenštátské družině nácvik tanců

a v roce 1950 po založení trojanovského souboru Radhošť byla 38 let jeho vedoucí.

Sbírala lidové tance v Trojanovicích a na frenštátských pasekách, které byly

publikovány jako sbírka Trojanovské tance roku 1991. Rovněž shromažďovala regionální

zvyky a krojové součásti, z nichž pak za pomoci Antonína Strnadla obnovila trojanovský kroj.

Tento sběr zvyků, krojů a dětského folkloru zatím publikován nebyl. S její pomoci si pořídil

kroje nejen soubor Radhošť z Trojanovic, ale i soubory Ondráš (který vedla 10 let na

gymnáziu) a Javorník (na elektrotechnické průmyslovce) z Frenštátu p. R.

Spolu s manželem učitelem Leopoldem Genserem, pomáhala s kroji i radou při vzniku

souboru Valašský vojvoda z Kozlovic, jež zakládali manželé Marie a Vlastimil Krpcovi a

učitel, vlastivědný pracovník Jan Boháč v květnu roku 1970.

Vlasta Genserová také spolupracovala s Muzeem ve Frenštátě p. R., kde v době vedení

této instituce prof. Aloisem Zbavitelem instalovala krojové součásti, zejména výšivky šátků a

jiných částí ženského kroje.

Kromě již zmíněných souborů vedla Vlasta Genserová i dětský soubor na základní

škole ve Frenštátě p. R. a nacvičovala k různým příležitostem pásma s dětmi z Trojanovic a

frenštátských pasek. Byla také u zrodu valašského souboru Sedmikvítek (1980), který vede

dodnes její dcera Jana Šamánková a několik let působila v Sedmikvítku i jako choreografka.

Vlasta Genserová působila jako členka a později i předsedkyně okresního poradního

sboru pro lidový tanec a členkou krajského poradního sboru. Se svým manželem Leopoldem

Genserem, učitelem a národopisným pracovníkem, organizovala národopisné slavnosti na

frenštátských Horečkách a zapojila se do příprav i realizace mnoha jiných folklorních akcí

v obci Trojanovice a ve Frenštátě p. R.

Obdržela čestné občanství Trojanovic, Cenu sv. Martina za kulturní přínos městu

Frenštát p. R. a titul Zasloužilá pracovnice kultury. Její celoživotní dílo si zaslouží velkou

pozornost. Řada materiálů teprve čeká na zpracování.

39

IV. J. Mgr. Jana Šamánková

(12. 7. 1944)

Mgr. Jana Šamánková roz. Generová se narodila ve Frenštátě p. R. 12. 7. 1944

v učitelské a folklorní rodině. Děda, řídící učitel Otakar Kopecký, byl zakladatelem a

předsedou Valašské družiny ve Frenštátě p. R. a zakladatelem Valašského souboru písní a

tanců Radhošť v Trojanovicích. Babička Marie Kopecká byla pamětnicí písní, tanců a zvyků

u nás pod Radhoštěm a dlouholetou členkou a sólovou tanečnicí souboru Radhošť. Otec,

učitel Leopold Genser, byl národopisným pracovníkem a organizátorem folklorních slavností

ve Frenštátě i jeho okolí.

Matka, učitelka Vlasta Genserová, vedla nácvik valašských tanců už v r. 1946 ve

frenštátské Valašské družině a po založení souboru Radhošť se stala na plných 38 let jeho

vedoucí a byla také u založení Valašského souboru Sedmikvítek, kde po dobu několika let

byla i choreografkou tohoto souboru. Vykonávala funkci předsedkyně okresního poradního

sboru pro lidový tanec a byla členkou krajského poradního sboru. Sbírala místní tance, zvyky

a krojové součástky z nich pak za pomoci národního umělce, malíře Antonína Strnadla,

obnovila trojanovský kroj. Za dobu svého působení vedla i dětské soubory jak ve škole, tak

v místě bydliště. V roce 1955 založila soubor Ondráš.

První setkání Jany Šamánkové s folklorem bylo v r. 1950, kdy u nich doma ve stodole

tančily pamětnice Veronika Strnadová, Marie Vašková, Marie Kopecká a Ludmila Vávrová

narozené v letech 1987 -1994 za doprovodu harmonikáře Konráda Konvičky r. 1987. Vlasta

Generová tyto tance zapisovala a Jana se zaujetím tyto tanečnice ze žebřiňáku sledovala.

Sama pak začala tančit v r. 1950, když u příležitosti letní slavnosti u Bačů, vystoupily místní

děti s hrami a tanečky, které s nimi nacvičovala paní učitelka Genserová. Ve stejné době

objevila cimbál, jehož zvuk jí velmi vábil a u cimbálu, na který hrál cimbalista Martin,

vydržela stát, poslouchat a pozorovat hru celé hodiny. Cimbál ji učaroval natolik, že se na něj

naučila i hrát. Jakmile však zjistila, že není možné tančit a současně hrát, dala přednost tanci,

který nade vše milovala. V době školní docházky tančila v dětském souboru, a když její

mamka založila na Jedenáctileté střední škole studentský soubor Ondráš, nevynechala snad

ani jednu zkoušku, kde byla jako pozorovatel. Zblízka zde viděla poprvé sólový mužský tanec

odzemek, který pro ni v podání studentů, byl opravdovým zážitkem. Od r. 1958 se stala

tanečnicí tohoto souboru a současně tančila i v souboru Radhošť. Jelikož tanec se stal pro ni

koníčkem, věnovala se i společenskému tanci a rytmice.

Po maturitě nastoupila na brněnskou universitu na Přírodovědeckou fakultu obor

matematika – fyzika. Studium kompenzovala vydatným tanečním i sportovním pohybem.

Byla členkou slováckého souboru Mládí a závodila v moderní gymnastice. Před ukončením

studia se provdala a po ukončení studia a získání titulu Mgr. nastoupila do kraje, který je na

folklorní mapě bílým místem. Také rodina, do které se dostala, neměla o lidovou kulturu

zájem. Proto se od r. 1966 věnovala tréninku dětí ve sportovní gymnastice a v místě bydliště

různým atletickým disciplínám. První školou, na které Jana Šamánková učila, bylo Střední

odborné učiliště v Dřevohosticích a od r. 1970, po narození syna Petra, působila na Universitě

17. listopadu, která byla v r. 1974 zrušena. V rámci kraje se Studijní středisko poté už

40

Karlovy university přestěhovalo do Jihlavy, Po celou dobu pociťovala absenci lidových tanců

a písniček a proto v r. 1980, po návratu do rodného Frenštátu ihned založila Valašský soubor

Sedmikvítek a začala se připravovat na vedení tohoto souboru.

Absolvovala Lidovou konzervatoř, obor lidový tanec, kterou pořádalo Krajské kulturní

středisko Ostrava. Poté byla členkou Okresního poradního sboru pro lidový tanec. Celý rok

navštěvovala Choreografické semináře Aleny Skálové pořádané Ústředním domem pionýrů a

mládeže v Praze a poté Lidovou konzervatoř v Ostravě, obor pohybová výchova, pořádanou

Krajským kulturním střediskem Ostrava. Brzy po absolvování se stala členkou Krajského

poradního sboru pro lidový tanec. V obou poradních sborech pracovala až do jejich zrušení

v r. 1991.

Vzhledem k životu rodiny se téměř denně už po celé dětství setkávala s lidovými

písničkami a tanci, s tradicemi a zvyky a tak zaměření jejího dalšího působení nemohlo být

jiné. Od narození vedla i v tomto duchu svého syna Petra, u kterého rovněž vznikl pevný

vztah k lidové kultuře. Spolu absolvovali roční Choreografické semináře Aleny Skálová

pořádané Kulturním zařízením Duha v Prostějově a v letech 1990-1992 Studio Valašského

lidového tance ve Vsetíně. Od devadesátých let až do r. 2010 byla Jana Šamánková členkou

kulturní komise města.

V letech 1980-1990 zastávala různé funkce i v obci Trojanovice, kde spolupracovala

s Osvětovou besedou, pod kterou byl soubor Sedmikvítek založen. Postupem času se

společenskými změnami změnil i soubor místo působení. V roce 1990 byla při založení

Folklorního sdružení ČR a po té i u založení Valašského folklorního sdružení, v němž nejprve

působila v komisi pro lidový tanec a od r. 1992 zastává funkci předsedy. V r. 2000 obnovila

Frenštátské slavnosti, které se konávaly již v padesátých letech minulého století, což se stalo

proto, že cítila dluh svému otci, hlavnímu organizátorovi těchto akcí. Jako ředitelka a vedoucí

programové rady Frenštátských slavností utváří dramaturgii tohoto festivalu a je autorkou

téměř všech programů tohoto festivalu, z nichž nejzdařilejší snad byl pořad „Nejen řemeslo se

dědí z otce na syna“. V tomto pořadu figurovaly 3 - 4 generace frenštátských rodin,

zabývajících se folklorem. Také pořady „Naši jubilanti“ jsou úspěšné a hlavně záslužné,

jelikož oceňují práci seniorů - jubilantů, kteří pro rozvoj tradiční lidové kultury mnoho

udělali. A právem, byl tento pořad navržen na ocenění FOS ČR. Za obnovení folklorního

festivalu a za dlouholetou práci s dětmi a mládeži obdržela Jana Šamánková v r. 2002 cenu

Sv. Martina. Při oslavách desátého výročí FOS ČR byla oceněna zástupcem ministra kultury

Iljou Rackem a k šedesátým narozeninám obdržela děkovný dopis od Ministra kultury Pavla

Dostála, za dlouholetou činnost ve FOS ČR i ValFos a za práci v oblasti lidové kultury.

V roce 2010 ji byl udělen titul „Osobnost Folklorního sdružení ČR“, kterým bylo poctěno jen

šest členů této celostátní organizace.

41

Odkazy na zdroj kapitoly IV.

BALÁŠ, Miloslav. Kulturní místopis Novojičínska. Opava, 1967.

F. Horečka: strana 35, 143

R. Kubín: strana 59, 254

J. Rek: strana 253

B. Četyna: 53, 143, 251

J. Knebl: 54, 250

B. Bartoš: 42

A. Strnadel: 55, 252

KRAJNÝ, Miloslav. Břetislav Bartoš. Ostrava, 1983.

Frenštátský zpravodaj, únor 2012, L. Knězek, str. 4. – Ing. R. Golas

42

43

V. Nynější podoba folkloru

V této malé kapitole bych chtěla pouze zčásti ukázat, jak se u nás folkloru daří, kolik

máme folklorních souborů, festivalů a jaké je povědomí lidí o něm. Jelikož jsem čerpala z

webových stránek Folklorní sdružení České republiky, máme zde pouze folklorní soubory,

které jsou ve folklorním sdružení, ne všechny soubory musejí být v tomto sdružení.

V druhé části této kapitoly poté bude ukázán rozbor mého dotazníku, ve kterém

můžeme shlédnout, jak se doopravdy folkloru u nás daří a zda má vůbec mladá generace

nějaké povědomí o tomto tématu, či je to vůbec nezajímá.

V. A. Folklorní soubory

Moravskoslezský kraj

Folklorní soubor Bebek z Proskovic

Náropisný soubor Bejatka, Štítina

Folklorní taneční soubor Błędowianie, Havířov-Bludovice

Dětský folklorní soubor Burianky, Bolatice

Cimbálová muzika Kotci, Frýdlant nad Ostravicí

Chlapecká cimbálová muzika ZUŠ V. Kálika v Opavě

Cimbálová muzika Gajdušek, Hukvaldy

Folklorní soubor Grunik a Malý Grunik, Ostravice

Folklorní soubor Górole, Mosty u Jablunkova

Folklorní soubor Hlubina, Ostrava

Dětský folklorní soubor Hlubinka, Ostrava

Moravský dětský folklorní soubor Holúbek, Ostrava

Dětský folklorní soubor Hurčánek z Palkovic

Seniorský folklorní soubor Ischias Opava

Folklorní soubor Jackové, Jablunkov

Soubor lidových písní a tanců Javorník, Nový Jičín

Dětský folklorní soubor Laczka - DzeciezespólfolklozystycznyLaczka, Bystřice nad

Olší

Folklorní soubor Lašánek, Frýdlant nad Ostravicí

Cimbálová muzika Lipka, Ostrava

Folklorní soubor Lipka, ZUŠ Jablunkov

Dětský folklorní soubor Malá Chasam, Frýdlant nad Ostravicí

Lašský dětský soubor písní a tanců Malá Ondřejnica, Stará Ves nad Ondřejnicí

Dětský folklorní soubor Malá Ostravica

Folklorní soubor Malý Mionší a cimbálová muzika Mionší, Dolní Lomná

Dětský folklorní soubor Malý Sedmikvítek, Frenštát pod Radhoštěm

Folklorní soubor Morava, Ostrava – Zábřeh

44

Národopisný soubor Odra

Soubor písní a tanců Olza, Český Těšín

Folklorní soubor Olšina, Orlová

Dětský národopisný soubor Olšinka

Dětský folklorní soubor Ondrášek, Frýdek-Místek

Lašský soubor písní a tanců Ondřejnica, Stará Ves nad Ondřejnicí

Folklorní soubor Opavička a Opavica, Ostrava

Soubor lidových písní a tanců Ostravica, Frýdek-Místek

Dětský folklorní soubor Ostravička, Frýdek-Místek

Folklorní soubor Porubka, Ostrava-Poruba

Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic

Cimbálová muzika Satina, Čeladná

Valašský soubor Sedmikvítek, Frenštát pod Radhoštěm

Folklorní soubor Skotniczka, Dolní Lutyně

Folklorní soubor Slezan, Český Těšín

Cimbálová muzika Slezan, Český Těšín

Dětský folklorní soubor Slezanek, Český Těšín

Slezský soubor Heleny Salichové, Ostrava

Soubor písní a tanců Suszanie, Horní Suchá

Soubor lidových písní a tanců Valašský vojvoda a Cimbálová muzika Valašský

vojvoda, Kozlovice

Dětský soubor písní a tanců Valášek z Kozlovic

Dětský folklorní soubor Vonička, Havířov

Folklorní soubor Vrtek Opava

Dětský folklorní soubor Úsměv, Opava

Dětský folklorní soubor Četynka, Čeladná

Dětský folklórní soubor Čučoriedky, Třinec

Folkdrive kapela Šajtar, Ostrava

Moravský folklorní soubor Ševčík, Ostrava

Dětský folklorní soubor Škobranek, Štěpánkovice

Zlínský kraj

Cimbálová muzika Babica, Hluk

Bartošův soubor písní a tanců Zlín. Součástí je Bartošův dětský folklorní soubor

Valašský soubor písní a tanců Bača, Valašské Meziříčí

Valašský soubor písní a tanců Beskyd, Zubří

Cimbálová muzika Bukovinka o. s., Bystřice pod Hostýnem

Folklorní soubor Dolina ze Starého Města

Folklorní soubor Dolněmčan, Dolní Němčí

Valašský soubor Dúbrava, Valašské Klobouky

Děcka z Buchlovic

Dětský folklorní soubor Děcka z Kunovic

45

Folklorní studio Buchlovice

Folklorní soubor písní a tanců Handrlák, Kunovice

Dětský folklorní soubor Handrláček, Kunovice

Folklorní soubor Holomňa, Prakšice

Dětský folklorní soubor Hradišťánek, Uherské Hradiště

Incola et musica - DFS Dřeváček

Občanské sdružení Jasénka Vsetín

Soubor písní a tanců Javořina, Rožnov pod Radhoštěm

Folklorní soubor KALINA, o.s., Babice

Sbor žen Karlovjanky, Velké Karlovice

Národopisný soubor Klobučan, Valašské Klobouky

Dětský soubor Klobučánek, Valašské Klobouky

Folklorní soubor Kohútek, Bánov

Dětský folklórní soubor Kopaničárek, Starý Hrozenkov

Taneční skupina Kotár, občanské sdružení, OS TS Kotár, Vsetín

Cimbálová muzika Kunovjan, Uherské Hradiště

Folklorní sdružení Lipta Liptál

Dětský folklorní soubor Malá Jasénka, Vsetín

Dětský folklorní soubor Malá Lipta, Liptál

Dětský valašský soubor Malá Rusava, Bystřice pod Hostýnem

Dětský folklorní soubor Malé Zálesí, Luhačovice

Dětský folklorní soubor Malý Radhošť, Rožnov pod Radhoštěm

Soubor písní a tanců Olšava

Dětský folklorní soubor Ovečky, Valašské Meziříčí

Valašský soubor písní a tanců Ovčák, Vsetín

Folklorní soubor Pentla z Boršic

Dětský folklorní soubor Podskaláček, Rožnov pod Radhoštěm

CM Polajka, Vidče

Folklorní soubor Polančan, Valašská Polanka

Valašský soubor Portáš z Jasenné

Cimbálová muzika Portáši

Dětský folklorní soubor Pramének a Cimbálová muzika Prameny, Fryšták

Soubor valašských písní a tanců Radhošť

Folklorní soubor Rozmarýn, Uherský Brod

Valašský soubor písní a tanců Rusava, Bystřice pod Hostýnem

Valašský krúžekRusavjan, o.s., Rusava

Dětský národopisný soubor Slavičánek, Slavičín

Dětský folklorní soubor Soláněk, ZŠ Hutisko-Solanec

Folklorní soubor Stodolan a Stodolánek, Modrá u Velehradu

Dětský folklorní soubor Světlovánek, občanské sdružení, Bojkovice

Dětský folklorní soubor Valašenka, Vidče

Folklorní soubor Veleťánek, Veletiny

Cimbálová muzika Vizovický Juráš, Vizovice

Soubor valašských písní a tanců Vizovjánek, Vizovice

Slovácký soubor písní a tanců Vonica, Zlín

Soubor valašských písní a tanců Vsacan, Vsetín

Valašský soubor písní a tanců Vsacánek, Vsetín

Národopisný soubor Včelaran, Uherské Hradiště

Valašský soubor písní a tanců Zákopčan, Hutisko-Solinec, Zákopčí

46

V. B. Folklorní festivaly

Moravskoslezský kraj

MFF Frenštátské slavnosti, Frenštát pod radhoštěm

Festival Poodří Františka Lýska

Setkání cimbálových muzik Valašského království, Frenštát pod Radhoštěm

MFF CIOF/ IOV Frýdek Místek

MFF Folklor bez hranic, Ostrava

Mezinárodního folklorního setkání„GorolskiŚwięto“, Jablunkov

Slavnosti Třebovický koláč, Ostrava- Třebovice

Slezské dny, Dolní Lomná

Sochovy národopisné slavnosti, Lhotka pod Ondřejníkem

Souznění MF

Zlínský kraj

Dětské folklorní dny Liptál

MAFF Rožnovská valaška

MFDFS Písní a tancem CIOFF Luhačovice

MFF Soláň

MFF Babí léto, Valašské Meziříčí

MFF Kunovské léto, Kunovice

MFF Liptálské slavnosti, Liptál

MFF Na rynku na Bystřici, Bystřice pod Hostýnem

MFF Rožnovské slavnosti, Rožnov pod Radhoštěm

MFF Vsetínský krpec, Vsetín

MFSF Jánošíkův dukát, Rožnov pod Radhoštěm

Metlářský jarmark v Zubří

Setkání muzikantů v Bílých Karpatech, Valašské Klobouky

Světlovský bál

47

V. C. Valašský soubor Sedmikvítek

Valašský soubor Sedmikvítek byl založen v roce 1980 jako dětský soubor. Postupem

času však děti dorůstaly a v roce 1986 měl již soubor dětskou i dospělou část. V současné

době má soubor dvě dětské taneční skupiny a jednu dětskou muziku s názvem Malý

Sedmikvítek, jednu skupinu dospělých tanečníků a jednu muziku dospělých.

Soubor zpracovává převážně folklorní materiál ze severního Valašska. Z písní, tanců a

zvyků svého regionu jsou sestavena pásma, v nichž se odráží život pod horami v dobách

dávno minulých. Cílem práce souboru je uchovávání regionálních tradic a výchova mladé

generace, které práce v souboru přináší nejen poučení, ale i vhodné využití jejich volného

času.

Každoročně pořádá soubor několik akcí pro veřejnost, ať jsou to tradiční Valašské bály,

Dětské valašské bály, Vynášení Mařeny, Končiny, besedy u cimbálu či koncerty pro školy i

veřejnost a je také spolupořadatelem Frenštátských slavností.

Za dobu svého působení se soubor představil na 41 tuzemských folklorních festivalech a

na některých opakovaně i 4x a na festivalech nebo slavnostech v těchto zemích: Belgie,

Holandsko, Itálie, Litva, Maďarsko, Německo, Polsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a

Švýcarsko, z nichž v některých byl i několikrát.

Do práce poměrně velkého kolektivu se zapojuje i několik mladých lidí z nejstarší

skupiny souboru, jako vedoucí dětských skupin či tanečních složek, nebo jsou členy výboru

souboru, ve kterém pracují i rodiče dětí ze souboru. Kromě pravidelných zkoušek jednotlivé

skupiny nacvičují na víkendových soustředěních a děti i na letním prázdninovém táboře.

Vedoucím a choreografem souboru je jeho zakladatelka Mgr. Jana Šamánková. Soubor

je také členem Folklorního sdružení České republiky a Valašského folklorního sdružení.

Další informace o souboru nalezneme na jejich webových stránkách

www.sedmikvitek.eu

48

V. D. Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic

Valašský soubor písní a tanců Radhošť z Trojanovic působí v obci již od roku 1950.

Soubor původně nacvičoval v hostinci U Bačů. Dnes má 26 členů, tanečníků a muzikantů

vlastní cimbálové muziky. Členy souboru jsou jak občané Trojanovic, tak i Frenštátu pod

Radhoštěm. Nyní se scházejí každé úterý na místní základní škole.

Pro svůj program využívají především písní a tanců severní oblasti Valašska. Cenným

materiálem i v dnešní době se stala sbírka Trojanovské tance, jež byla vydána v roce 1990 a

kterou sepsala paní učitelka a spoluzakládající členka souboru Vlasta Genserová. Z písní a

tanců sestavuje programová pásma, ve kterých se odráží život, práce i zábava na dědině

v průběhu roku, a také vztah obyvatel dědiny k rodnému kraji. Mezi tyto pásma patří

například „Pod Radhoštěm v pasekách“, „U muziky“, „Na salaši“, „Na pastvinách“,

„Senoseč“, „Dožínky“, „Do Frenštátu na jarmark“, taneční pásma valašských točených,

„Šindelový“, „ Na besedě“, pásma vánočních koled a další.

Soubor je také členem Folklorní sdružení České republiky, Valašského folklorní

sdružení a zúčastňuje se pravidelně přehlídek folklorních souborů „Prameny“. Vystupuje při

kulturních akcích v obci, v okolí i ve vzdálenějších místech republiky, jako například na

festivalech v Rožnově pod Radhoštěm, v Dolní Lomné, v Praze, a také v zahraničí.

V minulých letech vystupoval soubor v Německu, Rakousku, v bulharském Burgasu,

v Řecku, v Itálii a v Polsku. V roce 2006 navštívil soubor Texas v USA u příležitosti 150

výročí odchodu prvních obyvatel našeho kraje za prací do USA a uspořádal tam řadu

vystoupení. V roce 2009 se zde podíval ještě jednou. V tomto roce také reprezentoval soubor

město Frenštát pod Radhoštěm na slavnostech ve družebním městě Ustroň, v Polsku.

Soubor každoročně pořádá valašský bál a kácení máje. Je také spolupořadatelem

„Setkání cimbálových muzik Valašského království“ a účastní se „Frenštátských slavností“.

Nynějším vedoucím souboru je Ing. Petr Michna, choreografkou je Marie Hrnčířová a

primáškou cimbálové muziky je Mgr. Lenka Pustějovská.

Další informace o souboru nalezneme na jejich webových stránkách

www.soubor-radhost.cz

49

V. E. Dotazník

Jelikož mě velmi zajímalo, jaké mají dnešní lidé o folkloru povědomí, jestli o něj

projevují alespoň nějaký zájem, rozhodla jsem se propojit teorii s praxí a sestavit dotazník,

který by mi i dalším lidem mohl přiblížit situaci v našem okolí. Dotazník jsem nechala vyplnit

dětem na základních školách, v domovech důchodců, na gymnáziu a také na úřadě. Tímto

také děkuji za spolupráci všech zprostředkovatelů i dotazovaných.

1. otázka: Setkali jste se někdy s folklorem?

A) ano, a líbilo se mi to

B)ano, ale nezaujalo mě to

C) ne, ale rád /a bych

D) ne a ani nemám zájem

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 5 (33,3%) 11 (73,3%) 14 (93,3%) 11 (73,3%) 15 (100%)

B 9 (60%) 4 (26,6%) 1 (6,6 %) 2 (13,3%) 0 (0%)

C 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%) 1 (6,6%) 0 (0%)

D 1 (6,6%) 0 (0%) 0 (0%) 1 (6,6%) 0 (0%)

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 4 (26,6%) 9 (60%) 13 (86,6%) 12 (80 %) 12 (80 %)

B 5 (33,3%) 6 (40%) 2 (13,3%) 3 (20 %) 3 (20%)

C 2 (13,3%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%)

D 4 (26,6%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%) 0 (0%)

2. otázka: Byl/a jste někdy na nějakém folklorním festivale?

A) ano

B) ne

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více

let

A 9 (60 %) 10 (66,6 %) 11 (73,3 %) 10 (66,6 %) 8 (53, 3 %)

B 6 (40 %) 5 (33, 3 %) 4 (26, 6 %) 5 (33, 3 %) 7 (46, 6 %)

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více

let

A 3 (20 %) 9 (60 %) 12 (80 %) 13 (86,6 %) 10 (66,6 %)

B 12 (80 %) 6 (40 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 5 (33,3 %)

50

3. otázka: Znáte nějaké folklorní soubory?

A) Ano jaké? ………………

B) Ne neznám

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více

let

A 7 (46 %) 14 (93,3 %) 14 (93,3 %) 12 (80 %) 12 (80 %)

B 8 (54 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 3 (20 %) 3 (20 %)

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více

let

A 0 (0 %) 12 (80 %) 13 (86,6 %) 11 (73,3 %) 11 (73,3 %)

B 15 (100%) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 4 ( 26, 6 %) 4 (26,6 %)

Soubory Sedmikvítek Radhošť Lúčnica Ondráš Valašský Vojvoda Valášek

ŽENY 39 22 7 5 5 5

MUŽI 28 14 0 4 4 4

Další soubory: Javořinka, Javořina, Troják, Lučina, Holubjanka, Vizovjánek, Poľana,

Ondrášek, Morava, Dolňánek, Vsacan, Haná, Hradišťan, Lipka, Grúnik, Jasénka, Púčik, Friš,

Beskyd, Javorníček, Kyjovánek, Bukovinka a Kotci.

4. otázka: Chodili jste někdy, nebo chodíte do nějakého folklorního souboru?

A) Ano do jakého? …………………….

B) Ne, ale rád/a bych

C) Ne a ani bych nechtěl/a

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 2 (13,3 %) 6 (40 %) 5 (33,3 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %)

B 1 (6,6%) 9 (60 %) 3 (20 %) 4 (26,6 %) 10 (66,6 %)

C 12 (80 %) 0 (0 %) 7 (46,6 %) 10 (66,6 %) 4 (26,6 %)

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 0 (0 %) 5 (33,3 %) 2 (13,3 %) 3 (20 %) 1 (6,6 %)

B 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 2 (13,3 %) 7 (46,6 %) 10 (66,6 %)

C 14 (93,3 %) 9 (60 %) 11 (73,3 %) 5 (33,3 %) 4 (26,6 %)

Soubory Sedmikvítek Radhošť Valášek Škola, školka

ŽENY 11 2 2 0

MUŽI 5 0 1 2

Další soubory: Holubjanka, Dolňánek, Troják, Poľana, Portáš, Pěvecké sdružení

51

5. otázka: Navštěvuje někdo z vašeho okolí nějaký folklorní soubor?

A) Ano

B) Ne

C) Nevím o tom

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 4 (26,6 %) 13 (86,6 %) 13 (86,6 %) 4 (26,6 %) 5 ( 33,3 %)

B 4 (26,6 %) 0 (0 %) 2 (13,3 %) 2 (13,3 %) 5 (33,3 %)

C 7 (46, 6 %) 2 (13,3 %) 0 (0 %) 9 (60 %) 5 (33,3 %)

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 4 (26,6 %) 14 (93,3 %) 14 (93,3 %) 10 (66,6 %) 10 (66,6 %)

B 2 (13,3 %) 0 (0 %) 0 (0 %) 4 (26,6 %) 1 (6,6 %)

C 9 (60 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 4 (26,6 %)

6. otázka: Vedli jste, nebo budete vést děti k folkloru?

A) Ano

B) Ne

C) Nevím

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 1 (6,6 %) 4 (26,6 %) 8 (53,3 %) 5 (33,3 %) 3 (20 %)

B 9 (60 %) 4 (26,6 %) 2 (13,3 %) 7 (46,6 %) 12 (80 %)

C 5 (33,3 %) 7 (46,6 %) 5 (33,3 %) 3 (20 %) 0 (0 %)

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 1 (6,6 %) 1 (6,6 %) 4 (26,6 %) 7 (46,6 %) 3 (20 %)

B 8 (53,3 %) 4 (26,6 %) 5 (33,3 %) 7 (46,6 %) 10 (66,6 %)

C 6 (40 %) 10 (66,6 %) 6 (40 %) 1 (6,6 %) 2 (13,3 %)

7. otázka: Dodržujete v rodině nějaké tradice?

A) Ano jaké? ..............................

B) Ne

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více

let

A 10 (66,6 %) 13 (86,6 %) 15 (100 %) 14 (93,3 %) 13 (86,6 %)

B 5 (33,3 %) 2 (13,3 %) 0 (0 %) 1 (6,6 %) 2 (13,3 %)

52

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let 60 a více

let

A 10 (66,6 %) 11 (73,3 %) 13 (86,6 %) 12 (80 %) 12 (80 %)

B 5 (33,3 %) 4 (26,6 %) 2 (13,3 %) 3 (20 %) 3 (20 %)

Svátky Vánoce Velikonoce Krmáš

ŽENY 57 43 3

MUŽI 43 27 0

8. otázka: Znáte nějakou významnou osobnost, která se o folklor zajímá, malíře či

lidového sběratele?

A) Ano Jakého? …………….

B) Ne, neznám

C) Nevím

ŽENY 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 2 (13,3 %) 8 (53,3 %) 9 (60 %) 10 (66,6 %) 12 (80 %)

B 8 (53,3 %) 4 (26,6 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 1 (6,6 %)

C 5 (33,3 %) 3 (20 %) 3 (20 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %)

MUŽI 5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45- 60 let 60 a více

let

A 0 (0 %) 6 (40 %) 3 (20 %) 6 (40 %) 5 (33,3 %)

B 6 (40 %) 5 (33,3 %) 3 (20 %) 2 (13,3 %) 3 (20 %)

C 9 (60 %) 4 (26,6 %) 9 (60 %) 7 (46,6%) 7 (46,6 %)

Osobnosti J.

Šamánková R.Golas Z. Kučová J. Štefek J. Rokyta J. Šuláková

ŽENY 9 6 3 3 1 9

MUŽI 5 2 0 2 2 3

Další osobnosti: T. Harabiš, B. Polívka, V. Socha, B. Bartoš, Z. Pšenica, L. Tofel, P.

Stoklasová, I. Hartinger, L. Majer, D. Svobodová, R. Podešva, L. Oravec, B. Četyna. K. J.

Erben, L. Janáček, B. Smetana, Hradišťan, Čechomor, J. Kalus, manželé Perútkovi, Z.

Jelínková, P. Michna

53

Celkové zhodnocení dotazníku

Kladné a záporné odpovědi

5- 15 let 15- 25 let 25- 45 let 45 -60 let

60 a více let

+ 66 (27,5%) 156(65%) 168 (70%) 153(63,8%) 153(63,8%)

- 174(72,5%) 84 (35%) 72 (30%) 87 (36,2%) 87 (36,2%)

Tento dotazník Vám snad přiblížil situaci v dnešní společnosti. Je to víceméně takové,

jaké jsem čekala. Z celkového počtu dotazových mělo 58% kladnou odpověď a tito lidé měli

víceméně pozitivní pohled na toto téma a zbylých 42% bylo těch, kterým folklor téměř nic

neříká. Bohužel většiny z těch 42% negativních odpovědí byly dospívajících lidí. Většina

žáků a studentů nemá o folklor vůbec zájem.

Každý může posoudit sám, jak si folklor stojí v životech lidí. Dle mého je velká škoda,

že lidé zapomínají na své kořeny a díky tomu za nějakou dobu po lidové písničce nebo kroji

nebude ani památka. Bude to jenom pojem, který stejně většina společnosti ani nebude vědět,

co znamená.

54

Odkazy na zdroje kapitoly V.

Webové stránky Folklorní sdružení České republiky: www.folklornisdruzeni.cz

(V. A. Folklorní soubory, V. B. Folklorní festivaly)

Brožura Frenštátských slavností 2009

(V. C. VS Sedmikvítek)

Brožura k 60. Výročí založení souboru Radhošť z Trojanovic

(V. D. VSPT Radhošť z Trojanovic)

55

Závěr

Na závěr bych chtěla svou práci zhodnotit. Zaprvé jsem byla velmi ráda, že jsem si mohla

vyzkoušet vytvořit takovéto dílo. Je to určitě zkušenost pro další život. Ať už pro

vysokoškolské studium či do budoucna se mi to rozhodně bude hodit. Člověk se jen tak

nedostane do kontaktu s historickými dokumenty, fotografiemi a dalším opravdu zajímavými

historickými památkami.

Práce splňuje všechna má očekávání, přesně takto jsem si ji představovala. Neříkám,

že je dokonalá, ale pro mě má velkou cenu. Nejen, že je pro mne srdcovou záležitostí, to

nepopírám, ale doufám, že bude užitečná i dalším lidem. Myslím si, že by každý člověk, měl

vědět něco o svém rodném kraji, o tradicích či nářečí. Tyto historické hodnoty se postupně

vytrácejí a je to ohromná škoda.

Proč tomu tak je? Lidé o to nemají zájem. Nechtějí se zaobírat minulostí, žijí pouze

teď a tady. Dnešní lidé jsou hrozně uspěchaní. Rodiče již nemají na své ratolesti, a proto jsou

děti čím dál více nevychované a nemají úctu ke starším lidem. Celkově se svět velmi změnil,

avšak historie se opakuje a lidé by se měli poučit z chyb svých předků a snažit se jim

předcházet.

Velmi pěkně toto vystihuje citace z knihy Kulturní místopis Novojičínska od autora

M. Baláše:

„Minulost zůstavila v naší vlasti množství historických a přírodních památek. Je to vzácné

kulturní dědictví, kterého si musíme nejen vážit, ale musíme o ně také pečovat a chránit je

před poškozením. Také v novojičínském okrese se uchovaly četné památky z dřívějších dob,

mezi nimi ukázky starobylé architektury, doklady lidové tvorby a lidové umění a mnohé

přírodniny.

Žel přes veškerou péči, památek pozvolna ubývá. Někdy mizí působením času a

přírodními vlivy, ale častěji nešetrností a mnohdy i zlovolnou rukou lidskou. Stává se tak

zřejmě z nevědomosti. Protože lidé neznají kulturní cenu památných objektů a nešetrným

jednáním urychlují zánik hodnot, které pak už nikdo nikdy nenahradí.“

Závěrem bych chtěla moc poděkovat paní Mgr. Janě Šamánkové, která je skvělým

člověkem s velkým srdcem. Folklorem žije celý svůj život a bez něj si jej nedokáže představit.

Dává do toho všechno. Pod jejíma rukama prošly stovky dětí, mládeže i dospělých. Všem se

snažila dát nejvíce, co mohla a za to jí patří obrovský dík. Bez ní by tento soubor nikdy

nevznikl a já bych se tak nikdy neseznámila s těmi nejlepšími lidmi, které jsem kdy mohla

potkat.

Dialog s paní Mgr. Janou Šamánkovou proběhl 8. 8. 2012 a 15. 9. 2012

56

Seznam použité literatury

Orální pramen:

Mgr. Jana Šamánková: osobní setkání 8. 8. 2012, 15. 9. 2012

Knihy:

HOREČKA, František. Nářečí na Frenštátsku. Frenštát pod Radhoštěm: Okresní

světový sbor, 1941, 180 s.

BALÁŠ, Miloslav. Kulturní místopis Novojičínska. Opava, 1967.

KRAJNÝ, Miloslav. Břetislav Bartoš. Ostrava, 1983

HOREČKA, František. Břetislav Bartoš. Brno, 1928.

Časopisy:

Naše Valašsko, R Podešva, Frenštát pod Radhoštěm 1946

Frenštátský zpravodaj, únor 2012, L. Knězek, str. 4.

Rukopisy:

Rukopis Vlasty Genserové o našem kroji

Brožura

Brožura Frenštátských slavností 2009

Brožura k 60. Výročí založení souboru Radhošť z Trojanovic

Průvodní slovo DVD „Zima pod Radhoštěm“, 2006

Projekt „K našim kořenům“, Jana Šamánková, 2007

Foto galerie

Soukromá foto galerie VS Sedmikvítek

Soukromá foto galerie VSPT Radhošť z Trojanovic

Soukromá foto galerie Mgr. Jany Šamánkové

Webové stránky Folklorní sdružení České republiky: www.folklornisdruzeni.cz

57

Přílohy

Lidové zvyky a obyčeje

Fašank neboli Končiny

Velikonoce

Stavění májů

58

Dožínky

Koledy

Pastuši

59

Kroj na Frenštátsku

R. Podešva: Naše Valašsko 1946

Valašská svatba

60

Originální nákresy lidového kroje z Trojanovic od Antonína Strnadla

Dívčí lidový kroj z Trojanovic

Mužský lidový kroj z Trojanovic

61

Ženský lidový kroj z Trojanovic

Ženský sváteční kroj z Trojanovic

Kresba Vlasty Genserové

62

63

Lidoví sběratelé

sedící zleva: Petr Mikeska,

Antonín Strnadel, Bohumír

Strnadel – Četyna, vzadu

stojí Jan Knebl

Milan Knězek a

Vlasta Genserová

Zleva M. Kopecká, J. Rek,

V. Genserová

64

Břetislav Bartoš s Františkem

Horečkou (1914)

- Odkaz na zdroj: kniha Břetislav

Bartoš, Miloslav Krajný,

strana 21

Břetislav Bartoš: Valašské písničky

65

Manželé Otakar a Marie Kopečtí

3 generace: (zleva)

Mgr. Jana Šamánková, Marie Kopecká, Vlasta

Genserová

66

Nynější podoba folkloru

Valašský soubor Sedmikvítek

Valašský soubor Radhošť z Trojanovic