brasil plural 2013

© Josef Opatrný, Jan Klíma, Petr Polakovič, Simona Binková, Pavel Štěpánek, Jan Němec, Matyáš Pelant, Markéta Křížová, Kateřina Březinová, Lada Weissová, Frederico Rego, ��.© Univerzita Karlova v Praze, Filozofi cká fakulta, ��Všechna práva vyhrazena

ISBN ��-��-��-��-�

Brasil plural

Tato publikace vychází díky podpoře Velvyslanectví Brazílie v Praze.

Este livro foi publicado sob os auspícios da Embaixada do Brasil em Praga.

Středisko ibero-amerických studií Filozofi cké fakulty Univerzity Karlovy v Praze bylo spolupořadatelem semináře Brasil Plural, který se uskutečnil v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. ��: His-torie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Evropa a (versus) svět: Interkontinentální a vnitrokontinentální politické, ekonomické, sociální, kulturní a intelektuální transfery.

Za jazykovou a věcnou správnost příspěvků odpovídají jednotliví autoři.

Brasil pluralI. kolokvium brazilských studií

Středisko ibero-amerických studií Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Praha19. října 2012

Brasilplural

I. kolokviumbrazilských studií

Brasilplural

češi a Brazílie �� Josef Opatrný Tradice česko-brazilských vztahů � Jan Klíma Propagátorka Brazílie Anita Balková �� Petr Polakovič Vystěhovalectví do Brazílie z českých zemí � Simona Binková Literární a výtvarný předobraz brazilského

indiána v českých zemích v � . a ��. stol. � Pavel Štěpánek Cândido Portinari (��–�� )

v Československu

Politika a současná brazilská společnost � Jan Němec Brazilská levice na počátku ��. století: Od politické

alternativy k mocenskému kartelu? �� Matyáš Pelant Témata brazilské zahraniční politiky a Evropa

brazilská identita �� Markéta Křížová Odkaz otroctví a problematika „rasy“

v národním diskursu Brazílie �� Kateřina Březinová Brazilští Yanomami a soudobé strategie

indiánské (sebe)prezentace �� Lada Weissová Milton Hatoum – Úskalí osobní i národní

identity

Kultura �� Frederico Rego Da Morávia à Bahia – A viagem missionária

do Padre Valentim Estancel

prezentace dostupné na www � � Doprovodné materiály � � V rámci kolokvia byly prezentovány také tyto postery: Alga Ferreira de Moura Rio de Janeiro, República e Sociedade Vendula Hingarová Bibliografi e závěrečných prací týkající se

brazilské tématiky z českých univerzit Sylvie Keilová František Pelíšek Lucie Kratochvílová Jan Havlasa, první československý

vyslanec v Brazílii Irena Melounová Role prezidenta v brazilské zahraniční politice

/ O papel do presidente na política externa do Brasil

úVOD

Dne ��. října �� se ve Středisku ibero-amerických studií Filozofi cké fa-kulty univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Velvyslanectvím Brazílie v Praze uskutečnilo kolokvium Brasil Plural.1

Jeho cílem bylo umožnit setkání odborníků z České republiky, kteří se Brazílii věnují, a dále pak na tomto setkání stavět, aby zde díky propojení jednotlivých témat mohlo vzniknout plodné prostředí pro další brazilská studia, ať už na úrovni teoretické či aplikované.

Chceme-li se zabývat Brazílií, a to v zásadě jakýmkoliv oborem, nelze opomíjet rozmanitost této země, jejího obyvatelstva, její kultury, komplex-ních vztahů mezi člověkem a přírodou, mezi společností a politikou, a to včetně existence rozdílných sociálních či etnických skupin, včetně původ-ních indiánských obyvatel. Mnohým z těchto otázek se také věnovalo říj-nové kolokvium. Výběr témat byl volný.

V jednotlivých panelech vystoupili odborníci z českých univerzit (Uni-verzita Karlova v Praze, Univerzita Palackého v Olomouci, Univerzita Hra-dec Králové, Vysoká škola ekonomická v Praze, Metropolitní univerzita v Praze) i mimo konkrétní univerzitní pracoviště a zabývali se otázkami spojenými s brazilskou identitou, česko-brazilskými vztahy, domácí a za-hraniční politikou Brazílie, literaturou, uměním a kulturou.

Tato publikace pak představuje většinu příspěvků, které během kolo-kvia zazněly: v prvním bloku věnovaném česko-brazilským vztahům Josef Opatrný popisuje jejich tradici. Jan Klíma se zabývá pohledem na Brazílii očima krajanky Anity Balkové, Petr Polakovič nabízí krátké zamyšlení nad svým projektem věnovaným české emigraci do Brazílie, Pavel Štěpánek se pak věnuje přijetí díla brazilského malíře Cândida Portinariho v teh-dejším Československu a Simona Binková se zabývá literárním a výtvar-ným předobrazem brazilského indiána v českých zemích v � .–��. století.

14

V části politika a společnost Jan Němec shrnuje výsledky své dizertační práce o brazilské levici na počátku ��. století a Matyáš Pelant se zamýšlí nad aktuální agendou brazilské zahraniční politiky a dává ji do souvislosti s naším regionem. V části věnované brazilské identitě pak nalezneme pří-spěvky Markéty Křížové k aktuální otázce rasy a otroctví v brazilském dis-kurzu, pohled Kateřiny Březinové na indiány Yanomami a strategie jejich kulturní prezentace a úvahu Lady Weissové o národní identitě na zákla-dě díla manausského spisovatele arabského původu Miltoma Hatouma. Z bloku věnovaného kultuře pak zveřejňujeme příspěvek Frederika Rêga, ve kterém shrnul život Valentina Stansela, významného jezuity původem z Olomouce, který působil v brazilské Bahii (v portugalštině).

Matyáš Pelant, editor Frederico G. Rê[email protected]

1 viz http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210.html#1

2 viz program http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-151-version1-program.pdf

úvodní slovo velvyslance Brazilské federativní republiky v Praze

Vážené dámy, vážení pánové,je mi velkým potěšením zahajovat dnes seminář Brasil Plural, jehož

významu jsme si vědomi. Důkazem toho je skutečnost, že jsme této akci udělili patronát velvyslanectví. Dnes se tu scházejí odborníci na brazilská studia z mnoha oblastí, kteří zde představí své zkušenosti, témata svého výzkumu a závěry, ke kterým dospěli.

Potěšil mě také výběr názvu tohoto setkání. Brazílie je opravdu “plu-rální” zemí, tedy pestrou zemí mnoha tváří. Pochopit ji je vždy výzva. Rád bych zde poděkoval všem realizátorům této akce, která zcela jistě přispěje k šíření povědomí o mé zemi a k jejímu lepšímu pochopení a k identifi kaci oblastí společného zájmu mezi Brazilci a Čechy, a to v širších souvislostech.

V posledních letech hraje Brazílie významnou roli nejen v regionu ale také v globálním měřítku. Stali jsme se šestou největší ekonomikou na světě a patříme mezi nejvýznamnější rozvíjející se státy, které jsou dnes známy pod akronymem BRICS – Brazílie, Rusko, Čína, Indie a Jižní Afri-ka. Jsme pyšní na to, že ruku v ruce s ekonomickým rozvojem činí Brazílie také pokroky v oblastech sociálních politik a životního prostředí. Mezi lety ��–�� se více než �� miliónů Brazilců dostalo nad hranici chudoby. Věnujeme se také rozvoji alternativ k tradičním palivům a tyto snahy jsou celosvětově uznávány. Uvádíme do praxe politiky na ochranu životního prostředí a podporujeme udržitelný růst.

V mezinárodním kontextu chce Brazílie přispět k vytvoření spraved-livějšího mezinárodního řádu vedoucího k ekonomickému a sociálnímu pokroku. Podporujeme reformu Rady bezpečnosti OSN a naším dlouho-dobým cílem je získat stálé členství v tomto vrcholném orgánu OSN. Chce-me být aktivnější v mezinárodních fi nančních institucích. Proto se Brazílie

16

také účastní debat o všech hlavních globálních tematech a snaží se být za-stoupena ve všech mezinárodních organizacích, které se těmito otázkami zabývají, a to včetně snahy obsazovat v nich vedoucí pozice.

Z významných světových událostí v poslední době bych rád upozornil na skutečnost, že jsme nedávno předsedali konferenci OSN o udržitelném rozvoji a v nejbližší budoucnosti bude Brazílie hostit mistrovství světa ve fotbale a olympijské hry. To vše je důkazem rostoucího zájmu o Brazílii.

Co se týče bilaterálních vztahů, Brazílie má s Československem ne-přerušené diplomatické styky od jeho vzniku v roce ��. Mezi latinsko-americkými zeměmi jsme byli prvním státem, který uznal nezávislost Čes-koslovenska a v Praze otevřel své diplomatické zastoupení v roce ��. Diplomatické vztahy mezi oběma národy nebyly na dlouho přerušeny ani během druhé světové války, když Brazílie ofi ciálně uznala londýnskou exi-lovou vládu.

V ekonomické oblasti je Brazílie hlavním obchodním partnerem České republiky v Latinské Americe. V roce �� objem obchodní výměny s Bra-zílií dosáhl ��% vzájemné obchodní výměny ČR s regionem, tj. téměř US$ �� miliónů, jedná se o částku, která je samozřejmě působivá, ale nedosa-huje zdaleka našeho potenciálu. Co se týče spolupráce mezi podniky, fi r-my Embraer a Aero Vodochody uzavřely dohodu o spolupráci na projektu transportního letounu KC ��.

S Českou republikou máme uzavřeny dohody v mnoha oblastech jako je obchod, hospodářská spolupráce, dohoda mezi rezorty obrany a jsme ve fi nální fázi vyjednávání dohod, které pokrývají oblasti jako je kultura, vědecká spolupráce, cestovní ruch a celní spolupráce.

V tomto pozitivním rámci, který nabízí mnoho možností, které zůstá-vají ještě nevyužity, je mým upřímným přáním, aby toto Vaše první setkání přineslo impulsy dalším výzkumům a studiím. Doufám, že dnešní dialog podnítí zvídavost všech dalších intelektuálů, státních úředníků a podnika-telů a přinese také praktické výsledky.

Děkuji Vám za pozvání na zahájení této akce a přeju všem úspěšný den.

J. E. George MONTEIRO PRATA, velvyslanec BrazílieV Praze, ��. října ��

Prezadas Senhoras, prezados Senhores,É grande a minha satisfação em participar da abertura deste evento - o Semi-

nário Brasil Plural – cuja importância reconheci extendendo a ele o patrocínio da Embaixada. Hoje, vejo aqui reunidos especialistas em temas brasileiros de diferentes áreas que vão expor suas experiências nos percursos de seus trabalhos e as conclusões a que têm chegado.

Alegro-me também com a escolha do título dado ao encontro. O Brasil é ver-dadeiramente um país plural, múltiplo, diverso. Entendê-lo é sempre um desa-fi o. Congratulo-me com todos os idealizadores desta iniciativa, que certamente contribuirá para a difusão do conhecimento sobre o meu país e para um melhor entendimento dos diversos pontos de interesse entre brasileiros e tchecos, sob uma abrangente perspectiva.

Nos últimos anos o Brasil passou a exercer um papel de destaque não só no contexto regional, mas também no plano global. Em termos econômicos, já nos tornamos a sexta economia do planeta e colocamo-nos entre os grandes países emergentes conhecidos pela sigla BRICS – Brasil, Rússia, China, Índia e África do Sul. Temos orgulho de que paralelamente ao nosso crescimento econômico, o Brasil avança solidamente nos planos social e ambiental. Só entre �� e ��, mais de �� milhões de brasileiros deixaram a linha de pobreza. Desenvolvemos alternativas aos combustíveis tradicionais, que são reconhecidas internacional-mente e estabelecemos políticas de proteção ao meio ambiente e de estímulo ao crescimento sustentável.

No âmbito internacional, o país quer ajudar a construir uma ordem inter-nacional mais justa e conducente ao progresso econômico e social. Apoiamos a reforma do Conselho de Segurança da ONU e almejamos a inclusão entre os membros permanentes do Conselho. Queremos ser voz mais ativa nas grandes instituições fi nanceiras internacionais. Para tanto, o Brasil vem participando ativamente do debate em torno de todos os principais temas globais, fazendo-se representar, inclusive em cargos de liderança, junto aos organismos internacio-nais que deles tratam.

No contexto dos eventos mundiais de relevo, sediamos recentemente a con-ferência da Nações Unidas para ao Desenvolvimento Sustentável e, num futuro próximo, abrigaremos a Copa do Mundo de Futebol e os Jogos Olímpicos. Toda esta exposição bem justifi ca o crescente interesse despertado pelo Brasil.

18

Em termos bilaterais, o Brasil tem mantido com a República Tcheca, desde a criação do Estado Tchecoslovaco em ��, relações diplomáticas ininterrup-tas com seus sucessivos governos. Dentre os países latino-americanos foi o pri-meiro a reconhecer a independência da Tchecoslováquia, vindo a criar Legação Diplomática em Praga no ano de ��. Não ocorreu descontinuidade nas rela-ções diplomáticas ofi ciais entre as duas nações nem mesmo durante a Segunda Guerra Mundial, quando o Governo tchecoslovaco, refugiado em Londres, foi reconhecido ofi cialmente pelo Brasil.

Quanto ao relacionamento econômico, o Brasil mantém-se na condição de principal parceiro comercial da República Tcheca na América Latina. Em ��, o volume de trocas chegou a ��% do comércio total com a região, quase US$ �� milhões, soma que apesar de expressiva se encontra ainda muito aquém das nos-sas potencialidades. No que tange à cooperação empresarial, no ano passado a Embraer e Aero Vodochody fi rmaram acordo de cooperação visando à constru-ção da aeronave cargueira KC ��.

Mantemos acordos internacionais com a República Tcheca em diversas áre-as como comércio, cooperação econômica, cooperação técnica, em matéria de defesa, e estamos em negociação ou em fase fi nal para a assinatura de diversos outros cobrindo temáticas como cultura, cooperação científi ca, turismo e coope-ração aduaneira.

Diante de todo esse quadro positivo e de tantas possibilidades que se descorti-nam, é o meu sincero desejo que este primeiro encontro dos senhores já produza frutos e que venha a servir de estímulo a novas pesquisas e estudos. Espero que o diálogo de hoje venha despertar o interesse de outros intelectuais, funcionários do governo e empresários, gerando também resultados práticos.

Agradeço o convite para a abertura deste evento e desejo a todos um excelen-te dia de trabalho.

S. E. George MONTEIRO PRATA, Embaixador do Brasilem Praga �� de outoubro ��

češi a Brazílie

22

Josef Opatrný

Josef Opatrný je český historik a iberoamerikanista, od roku �� ve-doucí Střediska ibero-amerických studií Filozofi cké fakulty Univerzi-ty Karlovy (FF UK). Zabývá se zejména problematikou dějin Mexika a Kuby v ��. století, formováním moderních národů v Latinské Ameri-ce, politikou USA v Latinské Americe, obrazem Ameriky v české spo-lečnosti a českou emigrací na americký kontinent.

Tradice česko--brazilských vztahů

Když v roce �� vydal v Plzni tiskař Mikuláš Štětina Bakalář první zná-mou českou relaci o objevech v západním Atlantiku Spis o Novém světě, poskytl českému publiku s největší pravděpodobností – a aniž by to bylo v textu přímo zmíněno – i první informaci o Brazílii. Odborníci na proble-matiku obrazu Ameriky v českém prostředí v šestnáctém století soudí, že Bakalář vycházel při kompilování svého textu zejména z relace Ameriga Vespucciho známé jako Mundus Novus.1 Kompilátor zařadil do svého dílka různé informace z originálních předloh, také údaje etnografi ckého charak-teru o obyvatelích Nového světa, jehož se Amerigo Vespucci dotkl v oblasti dnešní Venezuely či Brazílie.

Celé následující století se pak sice informace o Americe, včetně Brazílie, objevovaly v Čechách v různých kalendářích a kosmografi ích (např. Kos-mografi e Zikmunda z Púchova z poloviny � . století)2 , nicméně se zdá, že obyvatelé Čech žádné transatlantické cesty nepodnikali. Existující zmínky o výjimkách jsou až na případ Andrése Moraba, brněnského Němce, který se dostal v Mexiku před inkviziční soud,3 příliš nejasné a málo doložené. Z neznámých důvodů se českým čtenářům nedostala do rukou v podobě knihy na konci � . století velmi zajímavá relace hugenotského autora Jeana de Léryho Historie o plavení se do Ameriky, která i Brasilia slove přeložená dvěma členy Jednoty českých bratří. Překlad (uložený dnes v Fürstenber-ské knihovně na Křivoklátě) byl vydán až ve dvacátém století.4 Je však nicméně víc než pravděpodobné, že obsah rukopisu nebyl žádným tajem-stvím a znal ho přinejmenším omezený okruh kulturní elity.5

První spolehlivě doložení Češi, pobělohorští náboženští exulanti, se dostali do Ameriky jako účastníci nizozemských kolonizačních podniků

24 Češi a Brazílie

až ve třicátých létech l�. století. Nejslavnější z nich, Augustin Heřman ne-zamířil ovšem do Jižní Ameriky, ale do Nového Amsterdamu, pozdějšího New Yorku. Před rokem � �� však působili dva Češi v Brazílii, ani lékař Šimon Kohout z Lichtenfeldu, ani voják Jiří Kryštof Kaplíř ze Sulevic ne-našli ovšem v Americe žádné štěstí, první z nich zemřel už po svém pří-jezdu do nizozemské kolonie ještě v roce � �, Kaplíř ze Sulevic pak padl v druhé bitvě u Guararapes v únoru následujícího roku. Nelze samozřej-mě vyloučit, spíš asi předpokládat, že se s Nizozemci dostalo do Ameriky víc Čechů, jejich jména však dosud skrývají archivy holandských měst či archiv Západoindické společnosti.6

Tato „holandská episoda“ českého zájmu o Ameriku však neměla dlouhého trvání a ani ne deset let po smrti obou exulantů začíná slavněj-ší epocha, charakterizovaná účastí misionářů z Čech na evangelizačních podnicích v oblastech portugalské a španělské Ameriky, které se staly předmětem zájmu Lisabonu a Madridu v druhé polovině ��. století. Pokud víme, objevil se první jezuita z české provincie opět v Brazílii. Jmenoval se Valentin Stansel, pocházel z Olomouce a do Ameriky přišel v roce � �. Působil tu do své smrti v roce ��, přednášel teologii na koleji v Bahíi, kde zastával dvacet let funkci rektora, a proslul jako matematik a astro-nom.7 Ve stejné době rozvíjel své evangelizační poslání v místokrálovství Peru další jezuita z České provincie Tovaryšstva Ježíšova Samuel Fritz. Během své plavby po Amazonce až do Belému, tedy do portugalské Bra-zílie – prováděl měření a pozorování, která mu umožnila nakreslit po ná-vratu do misie dokonalou mapu. Jeho dílo vyšlo několikrát tiskem (poprvé roku ��) a bylo dlouho považováno za nejspolehlivější pramen informací o této mimořádně významné obchodní a strategické komunikaci.8

Na počátku ��. století se zvýšila informovanost českého publika o Ame-rice, mj. díky tak výrazným osobnostem české publicistiky jako byl V. M. Kramerius, J. B. Dlabač a další, kteří ve svých původních či překladových pracích seznamovali čtenáře s událostmi v Novém světě. V roce �� tak vydal Kramerius brožurku Vystěhovanci do Brazýlie aneb Chaloupka u Gy-gytonhonhy. To už ovšem bylo v době, kdy mohla středoevropská veřejnost sledovat víc než deset let události v Brazílii díky dynastickému sňatku arci-vévodkyně Leopoldiny, která se provdala za budoucího brazilského císaře Pedra I. S jejím dvorem se dostala do Brazílie skupina Středoevropanů,

mezi nimi i dva profesoři pražské university, přírodovědci Johan Christian Mikan a Jan Emanuel Pohl. Oba provedli v Brazílii řadu pozorování, sbírali přírodovědecký materiál v okolí Rio de Janeira a Pohl podnikl dokonce vel-kou cestu do vnitrozemí. Oba se pak vrátili do Evropy a vydali ve Vídni svá vysoko ceněná díla o brazilské fl óře.9 Ve stejné době započaly první imig-rační pokusy z habsburské říše – a také z českých zemí (viz např. kolonie São Leopoldo, stát Rio Grande do Sul, později např. Dona Francisca, dneš-ní Joinville, stát Santa Catarina).10 Ve druhé polovině dvacátých let pak na-vštívil Brazílii botanik Jan Lhotský, který však nezanechal o své expedici žádnou zprávu. Další botanik Bedřich Berchtold z Uherčic jej následoval o dvacet let později a v padesátých létech se vypravil v jejich stopách Če-něk Paclt. Paclta, nazývaného někdy prvním českým globetrotterem, ne-přilákala však do Brazílie touha po poznání cizích krajů, ale po zbohatnutí. Přišel do Brazílie ze Spojených států, kde v druhé polovině ��. let vstoupil do armády a účastnil se pod americkým praporem mexicko-americké vál-ky. Jako válečný veterán pak cestoval po americké Unii, kde vystřídal řadu zaměstnání, a když se rozšířila po celé Americe zpráva o nalezení velkých diamantových polí v Brazílii, neodolal lákání drahých kamenů, pocházel totiž z Trutnova a kromě mydlářství se vyučil také brusičem polodrahoka-mů, a odjel z Ameriky severní do Ameriky jižní. Tady ovšem zjistil, že přišel příliš pozdě. Slibné claimy byly už dávno zabrány a průmyslová těžba dia-mantů v málo nadějných terénech vyžadovala velké počáteční investice. Znechucený Paclt pak Brazílii rychle opustil, nevrátil se ovšem do Čech, zamířil do Austrálie a pak do Jižní Afriky, kde v roce �� zemřel.

V roce � � potom přijel na krátkou návštěvu amerického kontinentu bratr rakouského císaře Maxmiliána, kterého sem přivedly jeho přírodo-pisné zájmy. Podle některých jeho životopisců pak právě zkušenost z bra-zilského pobytu ovlivnila rozhodnutí přijmout císařský titul v Mexiku, na-bídnutý Napoleonem III. a jeho mexickými spojenci.11

Od poloviny devatenáctého století se pak už v Brazílii objevovaly větší skupiny emigrantů ze střední Evropy, hledající především půdu, jíž se v Ev-ropě nedostávalo. Většina z nich sice odcházela do Spojených států, někte-ří však přece jen mířili na jih kontinentu – do Argentiny, Chile i Brazílie. Byli mezi nimi i Kubíčkové z Třeboně, jejichž potomek Juscelino Kubit-schek se stal v druhé polovině dvacátého století brazilským presidentem.

Josef Opatrný Tradice česko-brazilských vztahů


Jednotlivci i celé skupiny byli ve svém rozhodování ovlivňováni např. brat-ry Philipovými, kteří v německy mluvícím prostředí střední Evropy propa-govali emigraci do Latinské Ameriky. Jejich aktivity zasahovaly i do severo-východních Čech s početným německým obyvatelstvem. V první polovině ��. let tak odjelo několik desítek rodin ze severních Čech do jižního Chi-le, kde tito emigranti založili řadu osad jako např. Los bajos, El Carril, Quilanto a nakonec i město připomínající starou vlast Nueva Braunau – Nový Broumov. Kolonii se tu dařilo celkem dobře, což se nedá říci o osa-dách, založených ve stejné době v Brazílii.

Středoevropané se tu setkali se zcela odlišnými klimatickými podmín-kami než v Chile a dostali se do těžkých existenčních potíží. Nakonec je řešil rakouský konzul, pomáhající poddaným Františka Josefa zpět do Ev-ropy. V roce �� se tak vracela přes Brémy na palubě lodi Polixeni první skupinka repatriantů následovaná několika stovkami navrátilců ze dvou osad eodoro a Monito, osídlených většinou emigranty z Rakouska-Uher-ska a Německa, přičemž další stovky jejich krajanů čekaly na repatriaci v Bahíi a Rio de Janeiru. Monarchie, která emigraci nikterak nepřála, vy-užívala pak celého případu ve své protiemigrační propagandě, přičemž zdůrazňovala, že vláda nemá ke svým občanům volícím emigraci žádné závazky a angažování jejího konzula v Brazílii je jen projevem benevolence úřadů vůči obětem nezodpovědných agentů lákajících k emigračním dob-rodružstvím lehkověrné osoby a že se takové projevy nemusí opakovat.

Zůstává však skutečností, že jen o málo později mířily do Brazílie dal-ší skupinky, jejichž výsledky byly přece jen lepší. Dokonce tu byl ��. října �� založen v São Paulu spolek Slávia, pokud víme, první spolek vystě-hovalců z českých zemí v celé Latinské Americe. Na počátku ��. století se objevil i pokus organizovat emigraci do Brazílie na etnickém základě. Poměrně značného věhlasu tu dosáhly právě aktivity Slávie, jejímž hna-cím motorem byl v této době spolkový tajemník J. Miklošek, který vinil z malého zájmu české veřejnosti o emigraci do Brazílie obratnou propa-gandu rakouské vlády. Zdůrazňoval přitom, že brazilské úřady mají velký zájem o emigraci z Čech a jsou ochotny poskytovat jí nejlepší podmínky. Ty spočívaly především v bezplatném přidělování půdy (popř. praxe dlou-hodobých splátek) v oblastech, na jejichž kolonizaci měli Brazilci zvláštní zájem, příkladem tu může být kolonie Guarany na severovýchodě státu

Rio Grande do Sul, kam se od konce ��. století přistěhovalo vedle stovek Poláků, Italů, Švédů či Němců i několik desítek českých rodin, aby se usa-dily na přidělených pozemcích o rozměrech ��×�� metrů.

Už v �. letech se ale objevili v Latinské Americe jednotlivci, kteří na rozdíl od zemědělské emigrace hledali uplatnění spíše ve městech. Patřil k nim litomyšlský rodák Antonín Neugebauer, žijící v osmdesátých letech postupně v Brazílii, Paraguay a Argentině. K odchodu z Čech ho prý ved-la stejnou měrou touha poznat kraje, v nichž působili před desítkami let krajané misionáři, jako nesouhlas s politickými poměry v rakousko-uher-ské monarchii. Socialistická a anarchistická orientace pak zavedla Neuge-bauera do dělnických spolků založených německými emigranty v oblasti La Platy. Úřady v Argentině však přály anarchismu a socialismu ještě méně než vláda ve Vídni a zklamaný Neugebauer volil, stejně jako část emigran-tů v Brazílii patnáct let předtím, návrat do Evropy.12 Na konci osmdesátých let pak byla v Brazílii přijímána s obrovským nadšením česká pěvkyně Kle-mentina Kalašová a její nečekané úmrtí, zemřela v Bahii na žlutou zimnici, přijala brazilská kulturní veřejnost téměř jako národní tragédii.13

Úspěšně si vedli na konci devatenáctého a počátku dvacátého století emigranti, pracující v Brazílii, Venezuele, Kolumbii či Argentině v cukro-varech, strojírenských podnicích a velmi často pivovarech. Podle našich neúplných informací to byli právě čeští sládkové, kteří v řadě případů za-ložili slávu jihoamerického piva. Rostoucí odbyt daný kvalitou výrobků vy-užívající jak evropských strojů, tak technologie lákal do pivovarnictví další podnikatele, kteří v následujícím období zápasili s jediným problémem – kvalitou místních surovin (především sladu a chmele), což byl ovšem i pro-blém dalších pivovarů v Americe, řešících tuto potíž dovozem z Evropy, mj. právě z Čech a po roce �� z Československa.14 Zajímavým svědectvím o českých zaměstnancích pivovarů v jižní Americe, putujících z Argentiny přes Uruguay do Brazílie a zpět jsou zápisky Františka Čecha-Vyšaty.15

Na začátku dvacátého století se dostal poprvé do Brazílie i Alberto Vojtěch Frič, který měl při poznávání Latinské Ameriky význam nejen pro českou společnost.16 Frič pocházel ze slavné pražské rodiny, v níž se na-rodil v roce �� (zemřel ��). Už během studia reálky proslul jako vyni-kající znalec kaktusů. Jako devatenáctiletý se poprvé vypravil přes Atlan-tik. V letech ��–� podnikl botanickou výpravu do Argentiny a Brazílie,



kde hledal sukulenty zejména ve státech São Paulo, Mato Grosso a Goiás. V letech ��–� následovala druhá výprava. Cílem se stala Uruguay, kde se Frič plavil proti proudu Pilcomayo, procestoval Chaco Boreal a u řeky Rio de Mortes opustil kaktusy a začal se studiem prakticky neznámého kmene Bororo. Přivezl od nich neobyčejně bohaté sbírky, zakoupené pak většinou berlínským národopisným muzeem. V letech �� – navštívil stát Paraná v jižní Brazílii, kde se stal svědkem konfl iktu mezi Indiány kmene Bugres a bílými, převážně německými kolonisty. Přiklonil se na stranu Indiánů a dostal se tak do sporů jak s místní administrativou, tak s některými ně-meckými etnografy na vídeňském amerikanistickém kongresu v roce ��. Na cesty si vydělával články a přednáškami a po neúspěšném poku-su o vstup do diplomatických služeb po roce �� se živil mimo publicisti-ky pěstováním a prodejem kaktusů, napsal také několik knih pro mládež a víc než doma byl a je ve světě znám jako tvůrce důležitých sbírkových fondů několika muzeí – mimo zmiňovaný Berlín i muzea ve Vídni a Pet-rohradu.

Menší význam než Frič měl z mezinárodního hlediska Enrique Stanko Vráz (� �–��). Svoje zahraniční výpravy zahájil v �. letech cestami do Afriky, během nichž se dostal do úzkého kontaktu se skupinou čes-kých cestovatelů kolem budoucího Náprstkova muzea, třebaže prováděl sběry rostlin a zvířat pro cizí naučné instituce. Poté strávil rok na Kanár-ských ostrovech, odkud se vypravil do Venezuely, kde v letech ��–�� sbíral orchideje a připravoval expedici proti proudu Orinoka, plavil se i po Amazonce, překročil Andy a dostal se až k � chému oceánu. Po návratu do Prahy uspořádal řadu velmi dobře přijatých přednášek. Po dalších ces-tách publikoval několik knih, část jeho bohatých sbírek je i součástí sbírek Náprstkova muzea a fotografi e z venezuelského pobytu se v posledních letech staly objevem pro odbornou veřejnost ve Venezuele.

Po vzniku Československé republiky patřila Brazílie v Latinské Ameri-ce k prvním státům, které Československo de iure uznaly a navázaly s Pra-hou diplomatické styky. Uznání oznámila Brazílie nótou z �. prosince ��, vyslanectví pak byla zřízena v roce ��. Prvním československým vyslancem v Brazílii byl diplomat a spisovatel Jan Klecanda-Havlasa, který věnoval Brazílii také jednu ze svých početných cestopisných knih.17

Nový stát se musel starat i o emigraci, kterážto péče byla od roku �� přidělena Ministerstvu sociálních věcí a od roku �� speciální Komisi pro

emigraci a kolonizaci. Od let �� a ��, kdy Spojené státy zavedly sys-tém imigračních kvót, se rapidně zvýšil počet lidí odcházejících z Česko-slovenska do Latinské Ameriky, zejména do Argentiny, Brazílie, Uruguaye a Paraguaye. Když vyšla v roce �� v Praze publikace S. Klímy Čecho-vé a Slováci za hranicemi, přinesl autor odhady o počtu kolonistů českého a slovenského původu také v Latinské Americe, přičemž zde konstatoval: „V Argentině je přibližně �� Čechů. Největší česká kolonie je v Bue-nos Aires, kde je �� krajanů. Mají tu spolky: „České národní sdružení“, „Československý klub“ a „Sokol“. ... V Buenos Aires vychází od roku �� týdeník „Jihoamerický Čechoslovák“, roku �� přezván byl na „Jihoame-ričana“ nákladem �� výtisků. ... V Brazilii je �� Čechů a Slováků. Jsou usedlí hlavně v městě Rio de Janeiro (��), v São Paulo (město a stát ��), v Porto Alegre a ve státě Rio Grande do Sul (��). Jsou to většinou dělní-ci průmysloví a zemědělští, z části majitelé menších polních hospodářství a menších průmyslových podniků. ... Krajanské spolky jsou v São Pao-lo (Slavia, �� členů, České národní sdružení a Komenský), Porto Alegre (Československý spolek, �� členů). V celé jižní Americe (Argentina a Bra-zilie) je na �� Čechů ...“18 Podle ofi ciálních československých statistic-kých údajů se pak do konce desetiletí tyto počty podstatně změnily. Mezi léty �� a �� odjelo jen do Argentiny �� Čechů a Slováků. Tento vývoj byl však přerušen v roce ��, kdy Argentina zavedla v období těžké hospodářské krize systém kvót obdobný systému ve Spojených státech. Mezi léty �� a �� se tak do Argentiny vystěhovalo z Československa pouze �� osob. Výrazně menší bylo po první světové válce vystěhova-lectví do Brazílie a Paraguaye (�� osob).

Brazílie patřila, jak bylo řečeno, k často uvažovaným cílům české emig-race už v ��. století a po vyhlášení československé nezávislosti zde působil po Janu Klecandovi od roku �� jako velvyslanec do roku �� profesor obecných dějin na Karlově Universitě, po tomto datu vyslanec Českoslo-venska postupně v Itálii, Brazílii, Španělsku a nakonec Mexiku Vlastimil Kybal, usilující jak o zlepšení vztahů s nejlidnatějším a největším státem Latinské Ameriky, tak o podporu československých kolonistů v zemi.19 Mimo jiné to byl právě jeho zájem o české vystěhovalce v Brazílii, který vedl k rozvoji krajanského života, což zpětně ovlivňovalo přistěhovalec-tví.20 Podle opět nepřesných údajů v dosavadní literatuře mohlo v Brazílii žít v polovině dvacátých let minimálně �� osob českého a slovenského



původu, na počátku let třicátých to bylo kolem �� osob a do konce de-setiletí se tento počet zvýšil na dvojnásobek, či dokonce na �� lidí. Asi polovina sídlila ve městech (v São Paulu žilo asi �� krajanů), druhá se pak s různým úspěchem účastnila různých kolonizačních podniků přede-vším ve státech Santa Catarina (kolonie Annitapolis) a Paraná, kde ovšem kolonizační družstvo Nová vlast zápasilo na počátku ��. let při pěstování obilí s nedostatkem fi nancí, ale především s faktem, že o části kolonistů mluví prameny jako o „napůl městském obyvatelstvu“, které nemělo se zemědělstvím potřebné zkušenosti. Vzestup počtu emigrantů doprovázel i vznik nových spolků, od roku �� tak působil v São Paulu Sokol, od po-čátku třicátých let tu vycházely noviny Brazilský průkopník a od roku �� měsíčník Věstník.

Mimo lidí uvažujících o emigraci projevovaly o Latinskou Ameriku značný zájem československé fi rmy, především podniky vyrábějící a vyvá-žející zbraně, na druhé straně však i zemědělské stroje. Ty první vysílaly do jednotlivých států subkontinentu nejen svoje odborníky, ale inspirovaly i takové akce jako byla cesta generála československé armády Vladimíra Klecandy, která měla přinést československému zbrojnímu průmyslu nové zakázky. Existovaly ovšem i podniky, které hledaly v Americe suroviny pro svoji výrobu. Na prvním místě to byly patrně Baťovy závody, dovážející z Argentiny a z Uruguaye kůže. Tyto pevné kontakty pak vedly na konci třicátých let k založení Baťových fi rem v Chile, Argentině a Brazílii.21 Ve tři-cátých letech se také prohloubily kontakty mezi československými výrobci textilu a brazilskými, argentinskými a uruguayskými producenty bavlny a vlny. Československé textilky tak dovážely vlnu a bavlnu z Jižní Ameriky a vyvážely sem část své produkce.

Co se pak týče zmiňovaného exportu českých zemědělských strojů, dosahovala tu největších úspěchů fi rma Rudolf Bächler z Roudnice nad Labem i když do Ameriky, opět hlavně do Argentiny a Brazílie vyváželi i další čeští výrobci zemědělských strojů jako Spojené továrny hospodář-ských strojů Fr. Melichar-Umrath a spol. z Brandýsa nad Labem a Prostě-jovské továrny na stroje Wichterle a Kovařík z Prostějova.22 Objevovaly se také seriózní pokusy zmapovat dosavadní styky střední Evropy a Latinské Ameriky na úrovni práce pro širší publikum. Pionýrským činem tu byla publikace už zmiňovaného Vlastimila Kybala, jíž vydal v roce �� pod názvem Po československých stopách v Latinské Americe.23

Koncem třicátých let se stala Latinská Amerika útočištěm emigrace z Československa, byť ne v takové míře jako Spojené státy. Třebaže roz-bití Československa a následná okupace znamenalo přerušení diploma-tických styků, našly v zemích Latinské Ameriky azyl tisíce občanů Česko-slovenska, jimž hrozilo pronásledování z rasových či politických důvodů. Odcházeli zpravidla tam, kde už dříve existovaly české kolonie - tedy pře-devším do Argentiny, Chile a Brazílie, ale také do Uruguaye, Mexika a na Kubu, kde často vyvíjeli politickou činnost, podporovali londýnskou vládu a prostřednictvím svých kontaktů v místních politických kruzích se snažili, aby příslušné vlády obnovily diplomatické styky s exilovou reprezentací v Londýně.24 Na počátku roku �� se to podařilo v případě Uruguaye, pak následovalo Mexiko, Bolívie, Peru, Brazílie, Kolumbie, Venezuela, Ekvádor a Chile.

Přestože byli po skončení války jak v Latinské Americe, tak v Českoslo-vensku lidé, hlavně v podnikatelské oblasti a sféře kultury, kteří se pokou-šeli nejen o obnovení předválečného stavu vztahů mezi oběma regiony, ale o další rozšíření styků, projevovaly se už před rokem �� různé problémy dané rozdělením Evropy a světa. Výsledkem tak bylo už v roce �� přeru-šení diplomatických styků s Chile, po roce �� pak následoval stejný krok v případě Kolumbie a Venezuely. Přesto Československo zůstala v regionu po roce �� nejhustší sítí diplomatických zastoupení z celého sovětské-ho bloku (vyslanectví či generální konzuláty mělo v polovině padesátých let Československo v šesti latinskoamerických zemích: v Brazílii, Bolívii, Ekvádoru, Kolumbii, Peru, které ovšem v roce �� diplomatické styky s Prahou přerušilo, a v Uruguayi. Sovětský svaz měl ve stejné době diplo-matické mise jen v Argentině, Uruguayi a v Mexiku; Kuba, Brazílie, Chile a Venezuela pak své diplomatické vztahy s Moskvou přerušily v roce ��, resp. ��. Další země východního bloku s výjimkou Polska pak měly ještě slabší diplomatické vztahy s Latinskou Amerikou než Sovětský svaz a ani Polsko nedisponovalo tolika vyslanectvími jako Československo.

Ještě na konci čtyřicátých let pak jevila československá veřejnost vel-ký zájem o Brazílii v souvislosti s putováním cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. � se vydali v roce �� s nejmodernějším výrob-kem kopřivnické automobilky Tatrou � na cestu kolem světa. Zprávy z první části expedice, kdy dvojice projela Saharou i africkými pralesy



byly v Československu přijímány s rostoucí pozorností a když se výprava dostala v červenci �� v Buenos Aires na americký kontinent, očekávali už českoslovenští automobiloví nadšenci každou relaci v rozhlase i v tis-ku předem s velkou netrpělivostí. Hanzelkovi a Zikmundovi nechyběla schopnost podávat své informace o cestě zajímavě a poutavě, kombinovali dobrodružné momenty putování cestami i necestami oblastmi, kde auto-mobil představoval nevídaný fenomén, s fakty ze života obyvatel exotic-ký zemí, údaji kulturními, politickými i hospodářskými. V druhé polovině roku �� se tak dostávalo zájemcům o cestu proslulé tatrovky zpráv z ar-gentinského Gran Chaca, z přejezdu hranic do Paraguaye a posléze Brazí-lie, kam se dostali ��. prosince. Přes Curitibu mířili do São Paula, které je uchvátilo svým ekonomickým potenciálem. Po návštěvě Rio de Janeira se vrátili do São Paula, projeli Santosem a po další zastávce v Curitibě smě-řovali přes Porto Alegre a Casino do Uruguaye. Strávili v Brazílii necelé tři měsíce a jejich pohledy na tuto část Ameriky byly nejrozsáhlejší informa-cí o největší zemi Jižní Ameriky, jíž se československé veřejnosti na konci čtyřicátých a počátku padesátých let dostalo.25

Zůstane pak jistým překvapením, že československé ministerstvo za-hraničních věcí nevypracovalo až do roku �� žádnou koncepci vztahů Československa regionu, o který muselo mít zájem vzhledem k jeho ob-rovským surovinovým zdrojům jak v oblasti nerostných surovin (barev-né kovy, železná ruda), tak technických zemědělských komodit (bavlna, vlna). Když pak na konci padesátých a začátku šedesátých let českoslo-venská zahraniční politika své koncepce styků s Latinskou Amerikou vy-pracovala, fi gurovala v nich jako nejdůležitější země pro Československo Brazílie. Přes všechny politické problémy spjaté s existencí vojenských re-žimů na straně jedné a komunistického režimu na straně druhé, udržovaly pak obě země v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech korektní vztahy. Brazílie byla s výjimkou Kuby nejdůležitějším československým obchodním partnerem na západní hemisféře. Československo dodávalo do Brazílie celé investiční celky, zejména cementárny, elektrárny, stroje, zařízení, dováželo potom nerostné suroviny, kůže, kávu a tropické ovoce.

V kulturní a akademické oblasti měly svůj význam zejména překlady děl brazilské literatury do češtiny, v Brazílii koncertovala československá hudební tělesa prezentující klasickou hudbu, v roce �� vzniklo na Filo-

Češi a Brazílie

sofi cké fakultě Univerzity Karlovy Středisko ibero-amerických studií, vy-dávající od roku �� ročenku Ibero-Americana Pragensia přinášející his-torické, lingvistické a literárně historické studie. � tul vycházel a vychází sice hlavně španělsky, pravidelně se však objevují svazky v portugalštině, věnované kulturně-historické problematice lusobrazilského světa.

Přes jisté úsilí Československa prohloubit v osmdesátých letech eko-nomické styky s Latinskou Amerikou, zaměřené hlavně na důležité eko-nomiky a některé dílčí úspěchy v případě obchodu s Brazílií, představoval československo-latinskoamerický obchod pouze zlomek československé-ho, a posléze českého zahraničního obchodu, přibližně mezi �,�–� % cel-kového exportu a importu. Mimořádný význam by v této oblasti mohla mít perspektivně spolupráce v oblasti leteckého průmyslu v podobě dodávek dílů pro brazilský Embraer fi rmou Aero Vodochody. Politické elity Čes-koslovenska a po roce �� České republiky začaly ovšem v posledním desetiletí dvacátého a zejména pak prvním desetiletí století jedenadvacá-tého ztrácet o Latinskou Ameriku zájem. Jistou výjimkou je kromě Mexi-ka také Brazílie, což dokládají návštěvy obou dosavadních českých presi-dentů Václav Havla a Václava Klause v Brazílii, druhý z nich byl v Brazílii dokonce opakovaně a nepřestává zdůrazňovat její ekonomikou váhu,26 a návštěva brazilského presidenta Luise Ignácia Luly da Silva v Praze.

Kulturní a vědecké styky tak s jistými peripetiemi představovaly a do-dneška přestavují pevnější pouto než styky ekonomické či politické. Do-hody mezi českými a brazilskými universitami umožňují výměnu studentů i pedagogů, kteří se účastní také různých akcí, připomínajících česko-bra-zilské vztahy v historii. V posledních letech to byli např. odborníci na bra-zilskou imigraci, kteří vystupovali na symposiích věnovaných středoev-ropské emigraci do Latinské Ameriky.27 Lze si tedy jenom přát, aby stále bohatší aktivity v akademické oblasti předznamenaly užší kontakty i v dal-ších oblastech česko-brazilských vztahů.



1 Spis o nových zemiech a o novém světě, o němžto jsme prve žádné známosti neměli ani kdy co slýchali, Plzeň, cca �� . Nejnovější vydání s moderní transkripcí, faksimile, komentáři a překlady do několika jazyků viz Pravoslav Kneidl (ed.), Spis o nových zemích a o novém světě, Praha, PNP ��. O tisku existuje dnes už obsáhlá literatura, srov. např. Cyril Straka, “Nález dosud nezvěstných prvotisků v knihovně Strahov-ské” , in: Časopis Českého Muzea, , ��, str. ��-��; Jiří Hrubeš, “Nicolás Bakalář, impresor de Pilsen y primer informador sobre el Nuevo mundo”, in: Ibero-America-na Pragensia, IV, ��, str. ��-��, Ibidem, “Nicolás Bakalář: el primer portanuevas checo sobre los viajes de descubrimiento (Al margen del Tratado de las nuevas tierras)”, in: Ibero-Americana Pragensia,, IX, ��, str. � �–��. Na druhé straně ana-lyzuje Simona Binková fondy knihovny, kde je uchováván Spis z hlediska informa-cí o objevení a dobývání Ameriky v podobě letáků, přičemž samozřejmě zmiňuje text Mikuláše Bakaláře. Srov. Simona Binková, “El descubrimiento y la conquista de América en la Bibliotca de Strahov”, in: Ibero-Americana Pragensia, XXVII, ��, str. �–��.

2 Zikmund z Púchova, Kozmografi a česká, tj. vypsání a položení krajin neb zemí…, Praha ��, ff . ��v–��. K Vespucciho plavbám v ní srov. Simona Binková, A Nova África, a Nova Índia e o Novo Mundo – o Brasil – nos escritos quinhentistas checos, Ibero--Americana Pragensia XLI, ��, str. � �–��. Více k ohlasu portugalských plaveb v českých zemích např. Simona Binková, Pedro Álvares Cabral, jeho plavba a ohla-sy v české historiografi i. In: Pero Vaz de Caminha, Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie, Praha ��, str. �–��.

3 K této problematice srov. Josef POLIŠENSKÝ at. al, Dějiny Latinské Ameriky, Praha, Svoboda ��, str. �� a zejm. Simona BINKOVÁ, „Juan, Andrés y Miguel Alemán: Buscadores de fortuna en el México del siglo XVI“, in: Relaciones checo-mexicanas (=Ibero-Americana Pragensia, Supplementum, � ,) Praha ��, str. �–�.

4 Jean DE LÉRY, Historie o plavení se do Ameriky, která i Brasilia slove. Quido Hodura – Bohuslav Horák (edd.), Praha ��.

5 Problematikou de Léryho spisu i jeho českého překladu se zabývá v poslední době zejm. Simona Binková, která připravuje komentované vydání zmiňovaného před-kladu doprovázené studií o jeho dobovém kontextu.

6 K této problematice srov. Nicolette Mout, Os primeiros checos no Brasil, Ibero-Ame-ricana Pragensia, III, �� , str. ��–��.

7 Srov. Pavel Zavadil, Misionáři z české řádové provincie Tovaryšstva Ježíšova v Brazílii a jejich listy do vlasti. Diplomová práce. Praha ��. Týž Bohemica Jesusitica in In-diis Occidentalibus. Latinská korespondece českých jezuitů z Ameriky, Filipín a Marián v českých a moravských archivech. Kritická edice, disertační práce, FF UK, Praha �� (v obou edice latinských dopisů V. Stansela uložených v archivech České republi-ky). Srov. též Pavel Štěpánek, „Valentin Stansel – um observador tcheco do céu brasileiro ,in: Ibero-Americana Pragensia, XLI, ��, str. ��–��. Tam viz bohatou bibliografi i jeho předchůdců. Velkou pozornost věnoval osobnosti V. Stansela např. brazilský historik Carlos Ziller Camenietzki a v současnosti Frederico Rêgo – viz příspěvek v tomto sborníku str. ��.

8 Srov. Kamila Šimková-Broulová – Vladimír Šimek, Samuel Fritz. České stopy na bře-zích Amazonky, Kant ��.

9 Jan Křtitel Emanuel Pohl shrnul výsledky svých cest a sběrů v Brazilii v díle Reise im Innern von Brasilien, Wien ��–�� a Johann Christian Mikan publikoval práci

Češi a Brazílie

Delectus fl orae et faunae Brasiliensis, jussu et auspiciis Francisci I. Austrie imperatoris investigatae, Wien ��–��.

10 K české emigraci do Brazílie srov. Monika Baďurová, Bohumil Baďura, „Vystěhova-lectví z českých zemí do Brazilie před vznikem ČSR“, in: Český lid, �, ��, �, str. ��–�� (v rozšířené podobě vyšla studie pod názvem „A Emigração dos Países Tchecos ao Brasil antes de Originar-se a República Tchechoslovaca“, in: Ibero-Ame-ricana Pragensia, XXXI, ��, str. ��– �. Kromě Baďury sledoval brazilskou pro-blematiku také Ivo Barteček,“ České a slovenské vystěhovalectví do Brazilie před druhou světovou válkou“, in: Latinská Amerika – dějiny a současnost, �, Praha ��, str. � �–��; týž, „Československá kolonizace v Brazilii“, in: Češi v cizině, �, Praha ��, str. ��–��; týž, „A emigração checa e eslovaca para o Brasil no período entre duas gueras mundialis“, in: Ibero-Americana Pragensia, XXI, ��. Konkrétní skupi-nu vystěhovalců pak sledoval J. Strnadel, „A Emigração de Trojanovice em Morávia para o Brasil“, in: Ibero-Americana Pragensia, XXV, ��, str. ��–��. Viz též Josef Opatrný, „Algunos problemas del estudio de la emigración checa a América Lati-na“, in: Estudios migratorios latinoamericanos, ��, ��, str. ��–��; týž, „Notas acerca de las emigraciones Checa y Eslovaca a Iberoamérica“, in: Acerca de las mig-raciones centroeuropeas y mediterráneas a Iberoamérica: Aspectos sociales y culturales, ed. M. Llordén Mięambres, Oviedo ��, str. �–� a Ivo Barteček, „Emigración desde países checos y Checolovaquia hacia la América Latina (Balance de los Estudios La-tinoamericanos Checos)“, in: Ibero-Americana Pragensia, XXXI, ��, str. ��–��.

11 K Maxmiliánovi obecně a k jeho mexickému dobrodružství zvláště srov. zejm Jiří PERNES, Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků, Praha, Brána �� a Egon Caesar Count CORTI, Maximilian and Charlotte of Mexico, Archon Books �� .

12 O Neugebauerově latinskoamerické činnosti mezi středoevropskou emigrací v La-tinské Americe viz Jan Klíma, „Antonio Neugebauer y los Orígenes del Socialismo en la Región de La Plata“, in: Ibero-Americana Pragensia, VII, ��, str. ��–��; týž, „La Asociación Bonarense Vorwärts en los Años Ochenta del Siglo Pasado“, in: Ibe-ro-Americana Pragensia, VIII, ��, str. ��–��.

13 K pobytům Kalašové v Brazílii viz Vladimír Nálevka, „Klementina Kalas: Uma Can-tatriz Checa no Brasil do Século XIX“, in: Ibero-Americana Pragensia, XXI, ��, str. ��–��

14 K českému podílu na zakládání pivovarů v Latinské Americe viz Jiří Šouša, La par-ticipación checa en el Establecimiento de la Primera Cervecería en Bogotá, Ibero--Americana Pragensia, XXIII, ��, ��–�� . K exportu sladu pak Jiří Novotný – Jiří Šouša, ”La malta de Bohemia en América Latina en la Primera Mitad del Siglo XX”, primera parte Ibero-Americana Pragensia, XXVII, ��, str. �–��; segunda parte, Ibero-Americana Pragensia, XXVIII, ��, str. �–��.

15 František Čech-Vyšata, Patnáct let v Jižní Americe, I–III, Praha ��; týž, Středem Jižní Ameriky, Praha �� ; srov. L. Forejt-Alan, Od Kordiller k Mississippi, Praha ��; L. J. Erben, Po stopách dobyvatelů, osvoboditelů a diktátorů, Praha ��

16 Více k Fričovi viz Karel CRKAL, Lovec kaktusů (A. V. Frič), Praha, Akademia �� a Yvonna FRIČOVÁ, ”… e procuri che non mi dimentichino i comuni amici … (… e procurem que não me esqueçam os nossos amigos comuns…)”: Ibero-Americana Pragensia XXXI, ��, str. ��–� �.

17 Srov. Jan HAVLASA, V brazilských horách. Cesty po světě. IV, Praha ��. Ke Klecan-dově působení v Brazílii srov. diplomovou práci Lucie Kratochvílové, Jan Klecanda-



-Havlasa, jeho život a vztah k Brazílii, Praha, FF UK ��. Viz poster L. Kratochvílové: http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210-version1-PH.pdf , str. �

18 S. Klíma, Čechové a Slováci za hranicemi, Praha ��, ��n.

19 O Kybalově diplomatické a vědecké činnosti související s Latinskou Amerikou viz zejm. T. Jiránek,“Las Actividades del Embajador Checoslovaco Dr. Vlastimil Kybal en México de ��–��“, in: Ibero-Americana Pragensia, XXVI, ��, ��– � a Ivo Barteček, „Vlastimil Kybal – od historických studií k dílu diplomatickému“, in: Pocta Josefu Polišenskému, Olomouc �� , str. ��–�.

20 Pro potřeby vystěhovalců do Brazílie vyšla na konci dvacátých let publikace Vác-lav KRESTA, Brazilie. Poučení pro československé vystěhovalce, Praha ��. Praktické rady pro vystěhovalce a cestovatele obecně viz pak Jiří BAUM, Na daleké cesty. Pří-ručka pro vystěhovalce a cestovatele, Praha ��. Už na počátku století vyšly pak pro vystěhovalce brožury F. Misslera aj. Jetmara. Ferdinand MISSLER, Spolehlivý rád-ce pro cestovatele do Ameriky, Bremen, s. f.; J. JETMAR, Do Argentiny a do Brazilie, Praha �� .

21 O Baťově aktivitě v Latinské Americe viz Vladimír Nálevka, „El Consorcio de Baťa en América Latina en la Segunda Guerra Mundial“, in: Ibero-Americana Pragensia, V, ��, str. ��–��.

22 Jiří Novotný – Jiří Šouša,“ El Exportador Checo más Importante de Máquinas Agrí-colas a América Latina (��–��)“, in: Ibero-Americana Pragensia, XXIV, ��, str. � �–��; tíž, „Máquinas Agrícolas Checas para América del Sur“, in: Ibero-America-na Pragensia, XXIII, ��, ��–�; K brazilsko-československému obchodu v této době viz zejm. Jiří Novotný – Jiří Šouša , „El Intercambio Comercial entre Checo-slovaquia y la Argentina y el Brasil en el Período de Entreguerras (Análisis de los índices estadísticos checoslovacos)“, in: Ibero-Americana Pragensia, XXXI, ��, str. ��–��.

23 Vlastimil KYBAL, Po československých stopách v Latinské Americe, Sbírka přednášek České akademie věd a umění, č. �., Praha ��.

24 K této problematice srov. Vladimír NÁLEVKA, Československo a Latinská Amerika v letech druhé světové války. Praha : Univerzita Karlova, ��,;týž, „El Acuerdo de Munich y América Latina“, in: Ibero-Americana Pragensia, VI, ��, str. ��–�� ; týž, „La Colonia Checoslovaca en Cuba durante la Segunda Guerra Mundial“, in: Ibero--Americana Pragensia, IV, ��, str. ��–�� . O činnosti Jana Kabelíka během druhé světové války v Brazílii psala Alena Hýblová, „Las Actividades Públicas y la Labor Científi ca del profesor MUDr. Jan Kabelík, ��–�� “, in: Ibero-Americana Pragen-sia, XX, �� , str. ��–��.

25 Zprávy z cesty Jižní Amerikou vyšly v knižní podobě až na počátku druhé poloviny padesátých let a staly se podobně jako publikace věnované africké části expedice patrně nejúspěšnějším českým cestopisem druhé poloviny dvacátého století. Popis brazilské putování obsahuje práce Jiří HANZELKA, Miroslav ZIKMUND, Tam za řekou je Argentina, Praha �� .

26 Srov. Václav KLAUS, Zápisky z cest, Praha ��, týž, Zápisky z nových cest, Praha ��.

27 Srov. Emigración centroeuropea a América Latina, ed. Josef Opatrný, (= Ibero-Ame-ricana Praga, Supplementum , Vydavatelství Karolinum, Praha ��), Emigraci-ón centroeuropea a América Latina, II, ed. Josef Opatrný (= Ibero-Americana Praga, Supplementum ��, Vydavatelství Karolinum, Praha ��), Emigración centroeuropea a América Latina, III, ed. Josef Opatrný,(= Ibero-Americana Praga, Supplementum ��,

Češi a Brazílie

Vydavatelství Karolinum, Praha ��), Emigración centroeuropea a América Latina. IV Emigración en testimonios y novelas, ed. Josef Opatrný, (= Ibero-Americana Praga, Supplementum ��, Vydavatelství Karolinum, Praha �� ).


38

Jan Klíma

Jan Klíma je český historik zabývající se především dějinami portu-galsky mluvících oblastí v Africe, Evropě a Americe. Od počátku roku �� učí na někdejší Vysoké škole pedagogické, nynější Univerzitě Hradec Králové (UHK), kde působí na Filozofi cké fakultě, na katedře politologie i jako učitel historie pro studenty z jiných kateder a ústa-vů (zejména Historického ústavu). Roku �� se habilitoval v oboru obecných dějin. Založil Kabinet iberoamerických studií na UHK.

Propagátorka Brazílie Anita Balková

úvodemAutor tohoto příspěvku se v �. letech i později poměrně často setkával s časopiseckými příspěvky, které zasvěceně a pozitivně přibližovaly brazil-skou skutečnost – přírodu, zvyky, tradice, města, stavby atd. V době ideo-logického nepřátelství mezi ČSSR a „kapitalistickou“ Brazílií vyzněl každý z takových článků jako významná propagace Brazílie a čtenáře neobyčejně tématicky obohacoval. Časopisecké texty měly navíc širší společenský do-sah než nemnoho cestopisů nebo odborných knih, které tehdy o Brazílii informovaly většinou jen zasvěcené nebo speciálně orientované čtenáře.1 Texty rozšiřující povědomí běžného českého čtenáře tehdy rozšířených časopisů publikovala paní Anita Balková.

Od ��. let ��. století, kdy se publikační možnosti otevřely, Anita Bal-ková jednak pokračovala v publikování příspěvků s brazilským tématem do různého tisku, navíc postupně vydala tři knižní publikace s různým zaměřením. Protože dílo je podle vyjádření samotné autorky a vzhledem k jejímu vysokému věku patrně uzavřené, je na místě stručně shrnout in-formace, které bylo možné o něm získat.2

šťastných pět let Anity BalkovéAnita Balková se dostala do Brazílie se svým manželem. Ladislav Balek, narozený roku �� v Hvožďanech, okres Příbram, působil úspěšně jako přední a sólový kontrabasista v symfonických orchestrech doma i v zahra-ničí, např. v Sarajevu nebo v Číně. Aby získal další zahraniční zkušenosti


a poznal svět, ucházel se také o místo kontrabasisty nebo prvního kontra-basisty v brazilském symfonickém tělese.

V Rio de Janeiru byl roku �� založen soubor Orquestra Sinfôni-ca Brasileira.3 Na jeho založení i na jeho kvalitní dramaturgii se podílel i vynikající skladatel, dirigent a hudební pedagog José de Lima Siqueira (��–��). Orchestr pořídil první nahrávky v roce �� a své plodné období prožil zejména v ��. a �. letech, kdy byl předsedou jeho výboru (�� –�� ) zkušený ekonom Otávio Gouveia de Bulhões (�� –��) a uměleckým ředitelem i dirigentem (�� –��) Isaac Karabtchevsky (*��).4 V ��. letech realizoval Brazilský symfonický orchestr Projeto Aquarius, jímž nabídl klasickou hudbu širokému publiku – koncerty se pořádaly například v Quintě da Boa Vista.5 Pro Brazilský symfonický or-chestr hledal Karabtchevsky mimo jiné prvního kontrabasistu. V konkur-zu Ladislav Balek uspěl, prostřednictvím Pragokoncertu získal nepříliš vý-hodnou smlouvu a na podzim roku �� odjel do Rio de Janeira.

Jeho manželka Anita Balková, rozená Schleissová, se narodila �. . �� v Dobříkově na Šumavě, okres Domažlice. V roce �� se s Ladislavem Bal-kem vzali. Od roku �� žili manželé v Praze. Po zahájení manželova an-gažmá odjela Anita Balková do Brazílie. Přijela do Rio de Janeira začátkem března ��. S krátkými přestávkami, při nichž se musela postarat o dva syny, kteří do Brazílie nesměli, strávila Anita Balková v Brazílii během tří pobytů větší část let ��–��. Společenské postavení manžela jí přisou-dilo roli ženy v domácnosti. Té plně využila ke shromažďování informací. Poznala dokonale Rio de Janeiro; vyhledávala nejen známé pláže a budovy, ale například i památník účasti Brazílie v druhé světové válce. Poznávala také širší okolí Rio de Janeira jako Petrópolis nebo Teresópolis. Při častých zájezdech symfonického orchestru po Brazílii se seznámila i s dalšími měs-ty a regiony v různých končinách Brazílie. Setkala se i s krajany – rodák z pražského Podolí Frank Keller vlastnil například ve městě Nova Friburgo restauraci Cinderela6 fungující jako hotel a společenské středisko. Anita Balková shromažďovala během svého brazilského pobytu systematicky zážitky i informace. Po roce �� se už nikdy do Brazílie nedostala. Po ná-vratu však v Praze třídila a doplňovala informace a zahájila vlastní publici-stickou kampaň věnovanou výlučně propagaci Brazílie.

Jan Klíma Propagátorka Brazílie Anita Balková

Časopisecké článkyAnita Balková publikovala dlouhou řadu svých textů v různých společen-ských časopisech jako Vlasta, Svět v obrazech, Květy, Ahoj, Katolické no-viny, Mladý svět, Naše rodina atd. Autorka doplňovala texty vlastními fo-tografi emi. Při publikování narážela na charakteristická dobová omezení – Svět v obrazech například umožňoval publikování brazilské tématiky chápané jako „západní“ pouze dvakrát do roka.7 Bibliografi e článků je ne-úplná. Doložit buď fyzicky nebo podle záznamů autorky lze následující texty publikované v uvedeném periodiku:

Karneval v Brazílii – Ahoj, č. ��, ��Nemocné nemocnice – Zdravotnická pracovnice, č. �, ��Přes zátoku Guanabara – Svět v obrazech, č. ��, ��Sertanejos a brazilští indiáni – Svět v obrazech, č. ��, ��Capoeira – brazilské karate – Svět v obrazech, č. ��, ��Makumba – Silvestr na brazilské pláži, ??, ??Brazílie je rodu ženského – Vlasta č. ��, ��Samba se netančí každý den – Květy, č. ��, ��Cidade maravilhosa (Kouzelné město) – Naše rodina, č. �, ��Všude bratra máš – Naše rodina č. ��, ��Papai Noél (Vánoční) – Naše rodina, č. ��, ��Silvestr na Lednové řece – Naše rodina, č. ��, ��

Publikaci dalších článků v titulu, umístění a době zveřejnění už nelze přes-ně určit, třebaže existují ve strojopise. Takovým příkladem je strojopisný článek nazvaný Most v moři – Co vyprávěla modrá pohlednice; přináší fakta a údaje o mostu vedoucím z Rio de Janeira do Niterói.

Své texty s obecnějšími tématy vybavovala Anita Balková pravidelně vlastními fotografi emi z Brazílie, případně reprodukcemi nakoupených obrazových materiálů.

Příkladem takového článku může být text nazvaný portugalsky Meni-no Jesus de Praga.8 Autorka reaguje na motiv, který zveřejnil denní tisk: biskup František Lobkowicz odjel na Filipíny a dovezl tam jako dar sošku Pražského Jezulátka. Tento motiv autorka přenáší do brazilské reality. Po úvodním odstavci autorka charakteristicky vychází ze své zkušenosti, aby plasticky popsala zákoutí Rio de Janeira a v něm hlavní téma:


Jistě to byla šťastná náhoda, která mne zavedla do jedné starobylé čtvrti Rio de Janeira, abych si trochu odpočinula od zběsilého ruchu velkoměsta. Stranou od pláže Botafogo jsem nalezla sympatické dláž-děné náměstí Largo Machado; královské palmy se tyčily vysoko k nebi a ještě vyšší drobnolisté stromy vroubily jeho okraje. Vystouplé pleten-ce jejich kořenů a rozložité koruny nasvědčovaly tomu, že zde rostou po staletí a v tom celoročním horku poskytují blahodárný stín. Largo Machado je dostaveníčkem všech generací. Staří, mladí, děti se svými čtvernohými přáteli, ti všichni se procházejí, skotačí nebo posedáva-jí na lavičkách a krmí hejna holubů. Uprostřed se tyčí štíhlý obelisk s fontánou a jemná tříšť rosných kapek rozráží těžký tropický vzduch. Je tu příjemně každému, kdo se zastaví, aby unikl z bytů rozpálených sluncem a z přeplněných ulic.

Průčelí tohoto náměstí uzavírá bílá bazilika. A tady, daleko v ci-zině, jsem našla Milostné Pražské Jezulátko. Zaplavila mne veliká radost a údiv. Jak jen se sem tato věrná kopie dostala? (…) Do boční kaple baziliky Santa Teresinha před oltář zasvěcený „Meninu Jesus de Praga“ přichází denně plno lidí, poklekají před soškou božského Dítěte, na jehož tváři se zračí těžko defi novatelný rys – jako vědomí nadzemské pravdy.

Následuje krátký výklad o importu sošky do Čech Polyxenou z Lobkovic a výklad legendy o vytvoření sošky za španělské reconquisty. Pak se autor-ka opět vrací do Rio de Janeira:

A tady, v Riu, jsem jenom žasla, jak velká účast provází kult Praž-ského Jezulátka. Původní oslavná modlitba P. Cyrila byla přeložena do portugalštiny, ale další hymny už vznikaly na zdejší půdě a v do-mácím jazyce. Každého ��. dne v měsíci se konají u soška Pražského Jezulátka šestkrát denně modlitby a každou třetí neděli je na jeho po-čest sloužena mše svatá.

U chrámového vchodu si lidé kupují medailonky, obrázky, brože a růžence s podobiznou božského Dítka a nosí je u sebe. Malá brožur-ka obsahuje nejen modlitby, ale také ve zkratce vypráví legendu o zá-zračné sošce a zmiňuje se o tom, že její originál je ve městě uprostřed Evropy; v brožurce se ještě píše o Praze jako hlavním městě Českoslo-


venska. Do Brazílie přivezli kopii Jezulátka karmelitáni a slavnost-ně ji instalovali v chrámu Matriz – Basílica de Santa Teresinha na Catete, kam denně za ní přicházejí stovky věřících bílé i černé pleti.

Na celé stránce formátu A� je kromě textu i vyobrazení Pražského Jezu-látka a také fotografi e průčelí baziliky Santa Teresinha v Rio de Janeiru, patrně reprodukce pohlednice nebo koupeného obrázku.

Knižní publikaceBrazilská kuchařka Anity Balkové nazvaná Pod brazilskou pokličkou vy-šla v �. polovině ��. let, když bylo možné volně vydávat jakékoli publikace a tisknout je v menších regionálních tiskárnách.9 Úvod věnuje autorka popisu Brazílie a obecnému seznámení s jídlem, hlavně s tropickým ovo-cem užívaným k přípravě pokrmů, publikace obsahuje i mapu Brazílie. Text doprovázejí početné fotografi e nejen pokrmů, ale i měst a lidí. Knížka o �� stranách je rozdělena do těchto částí:

V zemi koření (kromě kořenění různých pokrmů autorka uvádí i statis-tiku spotřeby různých druhů masa v Brazílii). Masité pokrmy (např. Vep-řové dietní à la Carioca). Snadno a rychle (Šunkové závitky – Serpentinas, aj.). Pokrmy z ryb (včetně Speciality ze státu Paraná). Předkrmy (Rýže Indiano aj.). Moučníky (Bábovky z Fazenda de Sinhá, aj.). Nápoje a zmrz-liny (Sorvete de chocolate, aj.). Tropické ovoce a plodiny (Limão, Cajue-iros aj.).

Text obsahuje vlastních fotografi í a �� dalších ilustrací, většinou ob-rázků plodin, ovoce a jídel.

Jak je pro autorku typické, využívá tématu potravin k mnohem širšímu informování o Brazílii a brazilském způsobu života. Připojuje tak i geogra-fi ckou a historickou faktografi i, která dodává „kuchařce“ mnohem hlubší význam. Informace o kávovníku například v jednou z několika odstavců na straně �� rozvádí takto:

Obrovské plantáže kávovníku se rozkládají ve středojižní části země ve státech Paraná, São Paulo, Minas Gerais a Espírito Santo. Brazí-lie má největší produkci kávy na světě a historie zdejšího pěstování je stará už dvě století a v jejím pozadí je láska. První sazenice kávovníku byly tajně převezeny přes hranice, a to z Francouzské Guayany portu-


galským vojenským velitelem. Francisco de Melo Palheta byl odvážný a dobrodružný důstojník strašně zamilovaný do vdané ženy, a protože se jeho hříšná vášeň stala nebezpečnou, musel opustit zemi. A nejenže se mu podařilo uprchnout, ještě se zmocnil přísně střežené rostlinky, jejíž vývoz byl pod trestem smrti zakázán, a přivezl ji do Brazílie.

Z iniciativy Richarda Škvařila vzniklo knižní zpracování dříve uveřejně-ných materiálů, článků publikovaných v časopisech a dalších textů Anity Balkové pod názvem Brazílie, dobrý den.10 Nejrozsáhlejší autorčina pub-likace o �� stranách je vybavena řadou vlastních fotografi í i reprodukce-mi pohlednic.

Po úvodu jsou zážitky a fakta předloženy v kapitolkách Skály a moře (o favelách a podobě města), Přírodní krásy, Kopaná + samba = Brazílie?, Ostrov pravého kříže. Žena – květina v kleci, Děti, Brazilské mýty a legen-dy, Congada, Sváteční odpoledne, O kávě, Garimpos – hledači drahoka-mů, Tropické rostliny, Kolibříci, Vánoční čas, Kultura a dnešek, Capoeira, Sociální a zdravotní problémy, A Catedral do Século, Nový Friburg neboli brazilské Švýcarsko. Emancipovaná žena Maria Tereza Ragel, Bouře na moři, Futebol story, Nejdražší koncert na světě... Pantanal – ráj zvířat Již-ní Ameriky, Dary moře, Festa do Bonfi m, Ve stínu coqueiros, Mezi oceány, Mužové a pampy (charakteristika gaúchos), Návrat do Ria (báseň), Duben v zátoce, Májové dny. Most v moři – co vyprávěla modrá pohlednice, Češi na obratníku Kozoroha, Amazonie – neznámá země, Historie gumovníku, Kolébka kokainu, Indiáni včera a dnes, Museu do Índio, Oživené legendy, Curitiba (báseň a delší prozaická kapitola), Žena, klérus a prorok, Blíže k rovníku, Žáci a profesor, Karneval – největší svátek, Toulky s básníkem (Emilianu Di Cavalcantimu, �� , báseň a prozaický text), Doslov.

V textu převažují barvité popisy doplněné zasvěcenými detaily z oblasti kultury. Kapitola „Nový Friburg neboli brazilské Švýcarsko“ začíná slovy:

Země, v níž žil Júlio Salusse (��–��), básník kraje labutí, se rozprostírá na stopadesátém kilometru od Ria de Janeiro. Cesta v po-hodlném autobuse začíná modrým panoramatem, které se otvírá při jízdě po novém mostu přes moře. Plných osm kilometrů nás fascinu-je pohled na zvlněné moře pod námi s luxusními parníky, výletními jachtami a plachetnicemi, mířícími na blízké ostrovy. K přístavu plují


remorkéry, nákladní zaoceánské lodě i vojenské hlídkové křižníky. To vše vidíme jako na dlani, když se vzdalujeme od břehu a necháváme za sebou zátoku Guanabara se siluetou bílého města a temných skal na pozadí. 11

Pestrá tématika obsahuje i některá zajímavá svědectví o tom segmentu kulturního života, který měla autorka příležitost poznat jako manželka kontrabasisty symfonického orchestru. V kapitole „Kultura a dnešek“ píše:

Teatro municipal je dodnes zdejším nejvýznamnějším kulturním stánkem. Divadlo je v provozu devět měsíců v roce a obsazení opery je mezinárodní. Častými hosty jsou tu i sólisté předních evropských scén. Dnešní Rio má dva velké symfonické orchestry, jsou to Orchest-ra Sinfonica Brazileira a Orchestra Nacional RMK.12 Místa prvních hráčů jsou většinou obsazena cizinci, snad plnou třetinu představují hudebníci z Evropy, Japonska a USA.

Symfonické koncerty se v Sala Cecilia Meireles konají každý tý-den a dirigenti a sólisté přijíždějí ze všech kontinentů po celou sezónu, od dubna do Vánoc. Nikdy však nebývá úplně vyprodáno, snad jen při klavírních koncertech, které tu jsou ve velké oblibě. Zdejší publi-kum vyznává kult klavíru, a také je o něj největší zájem při výběru studia.13

Kromě zážitků z Rio de Janeira popisuje Anita Balková výstižně i jiné kon-činy Brazílie. K faktografi cky hodnotné informaci využívá opět řady geo-grafi ckých i historických detailů vhodně zakomponovaných do vlastního pozorování. Příkladem může být kapitola věnovaná Curitibě, hlavnímu město státu Paraná.

Curitiba má asi tři čtvrtě milionu obyvatel a už na první pohled zjiš-ťujeme, že ráz města je hodně evropský a lidé světlé pleti tu převládají. (…) Jsme vlastně v horách, jejichž vrcholky dosahují až do výšky přes dva tisíce metrů, ale město se nachází na rovné planině přibližně v polovině tohoto pohoří. Vzduch je řidší, dobře se dýchá, noční teploty klesají na polovinu teplot denních a vane zde někdy horský studený vítr. Počasí je nestálé, během hodiny se změní k nepoznání. Mraky se přiženou tak rychle, že to člověk ani nepostřehne, a denně prší a hřmí,


sice velmi krátce, zato vydatně. (…) Osídlování těchto míst zahájili roku �� italští, španělští a portugalští vystěhovalci, kteří se převáž-ně věnovali zemědělství...14

Diplomovaná zdravotní sestra Anita Balková není profesionální novinář-ka ani lingvistka, přesto její kniha vyniká bystrými postřehy a dobře do-loženou faktografi í. Ve vzácné kapitolce „Češi na obratníku Kozoroha“ nezmiňuje příjmení krajanů. Je to tím, že na rozdíl od jiných cestovatelů uvádí realistické příklady spíše méně než více úspěšných lidí. Ve srovnání s optimistickým laděním pasáží o Brazílii vyznívá tato kapitola poměrně negativně, což samo o sobě dosvědčuje snahu o objektivní a nezaujaté vi-dění jakékoli zpracovávané tématiky:

Byli na nás zvědaví, a tak si nás vyhlédli vždycky oni. Žijí separova-ně a stýkají se jen zřídka, hlavně kvůli nějakému společnému zájmu, což bývá nejčastěji obchod. Citová vazba na původní vlast tu není, zapomněli na zemi, odkud pocházejí, je to příliš daleko. Jejich děti už neumějí česky a dospělí o spojení s někdejší domovinou nestojí. (…) Banány a pomeranče jim brzy zhořkly – dodnes se na ně nemo-hou ani podívat. Země tehdy stála na počátku průmyslového rozvoje, nebylo žádné uplatnění, každý dělal, co se dalo, aby se nějak uživil. V poválečné době byly představy Evropanů plné fantazie a touhy po světě, na který si museli tvrdě zvykat, stejně jako na podnebí a lidi úplně jiného ražení. Byli tady a jinam nemohli, časem propadli rezig-naci, nikdy neměli dost peněz na cestu do Evropy a do USA nedostali vstupní vízum. Pomalu tak ztratili kontakt se světem, dali se na pití, přes den se dívali pánubohu do oken a čekali na příležitost. Každý se jednou dočkal, protože zpravidla byli fyzicky zdatní a oproti místním, kteří neuměli skoro ani číst a psát, měli i slušné vzdělání.15

V pokračování této kapitoly předkládá autorka pestré příběhy továrníků, zemědělců, úspěšné švadleny, neúspěšného muzikanta, starého zkracho-valého malíře nebo šikovného kuchaře. Jejich jména až na jednu přezdívku neuvádí. V této pasáži i ve všech dalších tématických motivech reportáž-ně laděné knihy se Anita Balková na Brazílii dívá velmi realisticky, stále přitom prozrazuje neobyčejný zájem o zemi a její obyvatele a k brazilské skutečnosti opětovně zaujímá kladný vztah.


V roce �� vyšla publikace Anity Balkové Básně a folklór Brazílie v podobě útlé knížky.16 Na � stránkách kombinujících texty s ilustracemi v dobré grafi cké úpravě tvoří první část vlastní básně věnované Brazílii. Subjektivní dojmy se týkají témat vyjádřených názvy jednotlivých básní: Rio de Janeiro, Pão de Açúcar, Carioca, Niterói, Curitiba, Prodej otevře-ných dveří, První rok na pobřeží Atlantiku, Stesk, Návraty, Ozvěny noci, Hotel na křižovatce, Červen na obratníku kozoroha, Démon, Valčík na roz-loučenou. Ráz a formu těchto básní přiblíží ukázka z textu „Niterói“:

Niterói – máš ještě indiánské jménoa krásné panorama nad mořem v slunce západumáš malebné věčné skályna dně jeskyně plné pirátských pokladů(…) Niterói – máš vůni a chuť kořeníhoupavá světla v přístavu ti svítínení zde návratů a ročních doba kdo přitiskne k sobě tvou tvářspoutáš ho navždy předivem svých sítí17

Druhá část „Folklór“ obsahuje prozaicky popisované folklorní pojmy a ob-řady patrné z názvů: Amulety, Congada, Capoeira, Kdo je Iemanjá?, Festa do Bonfi m, Candomblé – se seznamem jorubských božstev přenesených do brazilského panteonu. Tato božstva autorka stručně v vtipně charak-terizuje:

Xango – reprezentuje blesk a hrom, otřásá skalami. Vlivy jsou senzitiv-ní a agresivní. Oxossi – kontroluje a vládne faunou a fl órou na zemi. Vliv: všeobecná sympatie. Oxum – je nadán čtveráctvím, dobrou vůlí a laskavos-tí. Vliv: velkorysost. Iemanjá – je matkou všech božstev (orixás), dominuje všem vodám moří a oceánů. (…)18

Některé pasáže v knize opakují dříve publikované texty, cenné jsou i některé ilustrace folklórních objektů, součástí knížky je také mapa

Brazílie.


ZávěrAnita Balková projevovala od prvních dnů svého pobytu v Brazílii živý zá-jem o tuto zemi a sledovala brazilské dění systematicky stále až do dneš-ních dnů. Politické poměry i starosti o rodinu jí nedovolily poznat největší zemi Latinské Ameriky po roce ��. Vzhledem ke svému zájmu se poměr-ně kriticky vyjadřuje k současné frekvenci běžně dostupných informací o Brazílii – současné publicistice vytýká vcelku malý zájem o popularizaci této stále významnější země.

Anita Balková pracovala �� let jako zdravotní sestra. Měla dva syny. Její manžel Ladislav Balek, díky němuž se do Brazílie dostala, získal v Bra-zilském symfonickém orchestru mimořádně dobrou pověst, přední kom-ponista José Siqueira pro něho napsal i koncert pro kontrabas.19 Ladislav Balek zemřel v roce ��. Dva roky poté se při dopravní nehodě zabil je-den ze dvou synů. S druhým synem, rovněž Ladislavem Balkem, žije Anita Balková jako důchodkyně střídavě v Praze a v Habrech. Její popularizace Brazílie v článcích a knížkách byla sice do jisté míry amatérská, nicméně zasvěcená, systematická, pozitivně zaujatá, faktografi cky hodnotná a pod-ložená a emocionálně vřelá.

Z kolegů Ladislava Balka, hudebníků angažovaných pro brazilské sym-fonické orchestry, zůstal v Brazílii rovněž kontrabasista Rudolf Kroupa žijící dnes na penzi v Rio de Janeiru.

1 Dobová česká knižní produkce se brazilských témat dotýkala buď jen z hlediska pří-

rodních zajímavostí, jak dosvědčuje titul Karel RATAJ, V pralesích Amazonie. Státní zemědělské nakladatelství, Praha ��; nebo pocházela od diplomatů či ofi ciálních činitelů, jak dokumentuje titul Pavel a Marie BOJAROVI, Byl pánbůh Brazilec? Prá-ce, Praha ��.

2 Autor má některé výstřižky a informace zde uveřejněné čerpá jednak z dopisů paní Balkové, jednak z osobního rozhovoru vedeného v září �� v jejím bytě v Praze.

3 Prvních � let historie nejvýznamnějšího brazilského symfonického orchestru shr-nuje Sérgio Nepomuceno ALVIM CORRÊS, Orquestra Sinfônica Brasileira, FUNAR-TE, Rio de Janeiro ��.

4 Karabtchevsky zahájil svou kariéru jako šéf souboru Madrigal Renascentista v mi-naském Belo Horizonte, vynikl dlouholetým působením v Rio de Janeiru, v letech ��–�� řídil orchestr v proslulém benátském Teatro La Fenice, poté vedl vídeň-ské Tonkünstler, v letech ��–�� vedl Symfonický orchestr v Porto Alegre a ve-dle toho i francouzský Orchestre National des Pays de la Loire, od roku �� převzal vedení souboru Orquestra Petrobras Sinfônica.


5 Sídlem Brazilského symfonického orchestru bylo Rio de Janeiro, Avenida Rio Bran-co.

6 Cinderela Restaurante, Rua João Alberto Knust, � Conselheiro Paulino, Nova Fri-burgo, Rio de Janeiro.

7 Podle vyjádření Anity Balkové v osobním rozhovoru v září ��.

8 Disponibilní text je kopií �. stránky neuvedeného periodika, možná Katolických no-vin. Není datovaný, ale protože reaguje na připojený výstřižek z novin (Práce?, Prá-vo?) z ledna ��, lze předpokládat publikování na jaře ��. Je typické, že i dvacet let po svém návratu z Brazílie Anita Balková zveřejňuje své zážitky a rozšiřuje tak v časopise tématiku stručně oznamovanou v deníku.

9 „Pod brazilskou pokličkou“ vydala Anita Balková vlastním nákladem podle svých slov někdy v letech ��–��. V textu datace chybí, na zadní straně obálky je pou-ze údaj, že knížku o �� stranách vytiskla tiskárna v Habrech a že ji lze koupit v Ar-besově knihkupectví v Praze-Smíchově.

10 Vydal roku �� syn Ladislav Balek vlastním nákladem. Jazyková redakce Richard Škvařil, grafi cká úprava a předtisková příprava Karel Kerlický, vytiskl Protisk s. r. o., České Budějovice.

11 Brazílie, dobrý den, str. ��

12 Jazyková úprava knihy nerespektuje přesně portugalský pravopis v těchto i jiných detailech.

13 Brazílie, dobrý den, str. ��.

14 Brazílie, dobrý den, str. ��.

15 Brazílie, dobrý den, str. �.

16 Vydal Vlastimil Frýdl – Progres � sk, Malenická �� /�, Praha � v roce �� vlastním nákladem jako svou �. publikaci. ISBN ��-�-��-�� -�.

17 Básně a folklór Brazílie, str. ��.

18 Básně a folklór Brazílie, str. ��.

19 Byla to výjimečná pozornost vůči českému kontrabasistovi. Jako sólisté vystupova-li s Brazilským symfonickým orchestrem především klavíristé jako Nelson Freire, Arthur Moreira Lima, Arnaldo Cohen nebo Magdalena Tagliaferro.


Petr Polakovič

Petr Polakovič je doktorandem ve Středisku ibero-amerických stu-dií Filozofi cké fakulty Univerzity Karlovy a zakladatelem a ředitelem Krajanské muzea vystěhovalectví do Brazílie. www.emigrationmuseum.cz, [email protected].

Petr Polakovič Vystěhovalectví do Brazílie z Českých zemí

Vystěhovalectví do Brazílie z českých zemí

Vystěhovaleckou vlnu – její příčiny, případně důsledky – jsem začal stu-dovat před čtrnácti lety. Začalo to od mojí vlastní rodiny, od mých předků. � odešli v roce �� z malé vesničky u Osečné, osady, která je nyní její součástí. Na cestu se však vypravovali s větší skupinou, pravděpodobně známými, z Vratislavic u Liberce. Jednalo se hned o dva bratry, s manžel-kami a dětmi, jedna rodina s dvěmi dětmi, druhá s pěti dětmi. V roce �� jsem poprvé začal po potomcích pátrat v Brazílii, v roce �� jsem je našel a v roce �� jsem je navštívil a byla z toho velká rodinná sešlost. Převážně se přistěhovalci z Rakousko-Uherské monarchie usazovali v jižních státech Brazílie – Rio Grande do Sul, případně Santa Catarina a Paraná. Tehdy bylo Liberecko a Jablonecko, Český les a vůbec celé pohraničí také dosti „německé“ a mnoho vystěhovalců se rekrutovalo z řad českých, resp. su-detských Němců. Agenti-prodejci lodních lístků na zámořskou plavbu byli přirozeně od velkých společností z Hamburgu (např. Hamburg Süd nebo Hamburg Packet), německy mluvící, takže se s Němci v Čechách dokázali asi dobře dorozumět.

Posléze jsem prozkoumal spolu se svým příbuzným v Brazílii několik archivů – v Riu, Hamburku, v Litoměřicích a získával jsem stále více jmen, rodin a vesniček, odkud se naši lidé v druhé polovině ��. století vydávali na tak dalekou, odvážnou a dobrodružnou cestu. Ve starých seznamech pasa-žérů lodí, které nesou názvy jako Bahia nebo Rio, můžeme číst jména jako: Lux, Seibt, Seidl, Seliger, Siegmund, Maier, Endler, Beckert, Kopahl, Hau-ser, Linke, Brückner, Kretschman, Porsche, Richter, Böhm, Henke, Opitz, Wagner, Franke, Penk, Hübner, Rössler. Wiedemann, Pitsch, Waclavovsky


a mnoho dalších. Můžete tu najít německé názvy nám dobře známých hor-ských vesniček jako: Maff esdorf/Vratislavice, Rosentahl/Růžodol, Arns-dorf/Arnoltice, Heinersdorf/Pilínkov, Franzendorf/Františkov, Raspenau/Raspenava, Oberhanichen/Horní Hanychov, � efenbach/Potočná, Einsie-del/Mníšek u Liberce, Proschwitz buď Proseč pod Ještědem, nebo spíše nad Nisou?. Morchenstern/Smržovka, Tanwald/Tanvald, Albrechsdorf/Albrechtice a samozřejmě Liberec a Jablonec nevyjímaje a řada dalších osad a vesnic ze Šumavy, okolí Nýrska anebo ze Severní Moravy, z Rýma-řova nebo Šumperku.

V roce �� a �� jsem pomohl rodině Huyer a Simm najít jejich ves-nice, domy a chalupy, ze kterých jejich předkové odcházeli na dalekou pouť – některé chaloupky stále stojí a některé bohužel již ne. Paní Huy-er (v Čechách – v Polubném – psáno ještě Hujer) i pan Simm byli velmi šťastní, když se dozvěděli více o historii svého rodu a vrátili se znovu v roce �� a ��, aby objevili ještě více z krásy našeho Podhorského kraje – Jizerských hor a Podještědí... Další roky k mému štěstí přijížděli a přijíž-dějí další krajané, kteří chtějí objevit něco více z historie svých rodinných předků. Velký význam pro pokračování všech těchto aktivit a propagaci tohoto fenoménu poměrně neznámé vystěhovalecké vlny měla i vydařená výstava na Pražském Hradě v roce �� „České stopy v Brazílii“1 a otevře-ní Muzea vystěhovalectví do Brazílie v Ralsku v roce ��.2 V ediční řadě Muzeum vydalo již několik publikací, kde krajané vzpomínají a popisují své vzpomínky vystěhování do Brazílie: Josef Umann – Z Jizerských hor do Brazílie, Josef Egert – Dopis z Jaguari v Brazílii do Kněžmostu v Čechách, Josef Zipperer – Šumavané v Brazílii.

Co vedlo všechny ty rodiny k takovému rozhodnutí? Proč se člověk roz-hoduje k emigraci – náboženská a politická nesvoboda, chudoba, touha po něčem novém, po novém životě někde úplně jinde, prostě začít znovu? Asi spousta všech důvodů dohromady. Jsou příběhy, které mají celkem logický rámec a vyústění –rodina Lang z Rádla nebyla schopna splácet hypotéku, přišla o dům v dražbě, za zbylé peníze si zřejmě zakoupili lodní lístky a vyrazili do Brazílie. To vše jsem vyčetl pro jejich potomky v Jablo-neckém archívu. Co vedlo rodiče, že vzali malé děti – často nemluvňata – a vydali se na moře, nejdříve asi vlakem z Liberce přes Drážďany a Berlín do Hamburku3, pak se zastávkou obvykle v Lisabonu do Rio de Janeira

a poté dále do Porto Alegre na jihu Brazílie? Co vedlo tyto lidi, i když třeba věděli, že již nikdy neuvidí sníh, horu Ještěd, spíše než brambory budou pěstovat rýži a spíše než česky a německy budou nuceni se učit zcela jiný nový jazyk – portugalštinu? Co je vedlo? Musela to být ohromná síla, těž-ko mohli doufat v to, že budou moci obrátit loď a vrátit se zpátky. Co je vedlo k tomu, že zde nechali své sourozence, staré rodiče, příbuzné, i když věděli, že se s nimi v životě již nesetkají? Byla to zcela jistě silná touha, od-hodlání a víra v lepší budoucnost, v pozdvižení jejich existence, možnost získat volnou a hodnotnější půdu pro zemědělství, což jim již tak rozděle-ná a podhorská půda našeho kraje nemohla poskytnout. Bez těchto odváž-ných „našich lidí“ by třeba Brazílie nebyla Brazílii, nebo ani Spojené státy americké by nebyly tím, čím jsou.

Myslím, že tito přistěhovalci jistě vtiskli do brazilské země tvář Čech – „Bohemie i Moravie“ – jejich regionu Liberecka a Jablonecka nebo Šu-mavy. Jak mi vyprávějí mí příbuzní, pamatují si, jak si děti, které odešly s rodiči, do pozdního stáří pamatovaly horu Ještěd a se steskem na ni vzpo-mínaly. Jak si jiné rodiny stýskaly po těžké práci v Přišovických sklárnách apod. Jak opět Šumavané s láskou a steskem vzpomínali na drsnou, ale krásnou šumavskou přírodu. Nepřestávají se objevovat noví krajané, kte-ří teprve nyní objevují původ svých předků v našich českých zemích, a to mě utvrzuje v tom, že naše práce i existence malého muzea v Ralsku má opravdu smysl. Navíc vše se krásně propojuje: čeští učitelé jezdí ke krajan-ským komunitám do Brazílie učit krajany češtinu a šířit českou kulturu4 a stále více krajanů nachází možnost navštívit dávný domov svých před-ků. Již několik let se i přes široké moře, které leží mezi našimi pevninami, úspěšně realizuje partnerství měst Jablonec a Nova Petrópolis. Narůstá spolupráce v oblasti kulturní, folklorní – soubory i jednotlivé rodiny se vzájemně navštěvuji.

Stále mám ale řadu nezodpovězených otázek a stále existuje mnoho hypotéz, čím byla tato vystěhovalecká vlna vyvolána a jak přesně probí-hala a kolik lidí vlastně, zejména v ��. století od nás odešlo do Brazílie? Nelze např. zatím uspokojivě vysvětlit, proč právě tolik rodin do Brazílie odcházelo z Liberecka, Jablonecka a Šumavy? Mohla být jedním z důvo-dů skutečnost, že měly zaoceánské společnosti z Hamburku své fi liálky v Liberci nebo nějakého velmi schopného propagátora a prodejce lodních



lístků? Mnohdy se prý agent postaral i o přepravu do Hamburku a uby-tování v tomto přístavu před odplutím lodi atd. Bylo nutné mít vystaven samozřejmě cestovní pas od příslušného úřadu rakousko-uherského moc-nářství. Takže celá procedura nebyla zas tak jednoduchá. Jací byli ti sku-tečně první emigranti z Čech, kteří ve větší míře do Brazílie odešli? Bylo jich mnoho, kteří odpluli do Brazílie s princeznou, arcivévodkyní Leopoldi-nou, která se do Brazílie provdala v roce ��? Byli mezi nimi čeští/rakouš-tí vojáci, čestná garda Leopoldiny, vědci, obchodníci, dvorní dámy? Kolik lidí z našich zemí získal tehdy Major von Schäff er, císařský zmocněnec pro imigraci, při prvních větších plánech budování „středoevropských“ kolonií v Brazíli“? Byl mezi těmito prvními imigranty i předek pozdější-ho významného brazilského prezidenta českého původu Juscelino Kubit-scheka, Jan Nepomucký Kubíček? Abych byl schopen co nejlépe zodpově-dět všechny tyto otázky, přihlásil jsem se k doktorskému studiu na FF UK s tématem „Vystěhovalectví do Brazílie z českých zemí v ��. století“ a jsem velmi šťastný, že pod vedením vynikajících profesorů mohu v tomto vzru-šujícím bádání pokračovat a třeba pomoci i dalším brazilským rodinám najít jejich české kořeny.

1 http://www.iliteratura.cz/Clanek/27071/ceske-stopy-v-brazilii-, [cit. �. února ��].

Video o výstavě viz http://www.youtube.com/watch?v=G9zXeb2bKVQ, [cit �. úno-ra ��].

2 http:// www.emigrationmuseum.cz , [cit. �. února ��].

3 Tato trasa byla dokončena roku �� a předpokládám, že stejně tak bylo k dispozici spojení Liberec–Drážďany.

4 Ke krajanům vysilá učitele Ministerstvo zahraničních věcí spolu s Ministerstvem školství ČR. Nyní je v Brazílii jeden učitel v São Paulu a druhý/á půlí svůj pobyt mezi Batãyporu a Nova Petrópolis.

56

Simona Binková

Simona Binková je česká historička, která se specializuje na ibero-amerikanistiku, zvláště ��.–��. stol. Působí jako odborná asistentka ve Středisku ibero-amerických studií. Je vedoucí redaktorkou ročenky Ibero-Americana Pragensia.

Literární a výtvarný předobraz brazilského indiána v českých zemích v 16. a 17. stol.

Cílem tohoto příspěvku1 je poukázat na některé stereotypy v zobrazení nativního obyvatelstva Nového světa (respektive Brazílie), jak se projevo-valy v raných relacích evropských – a také českých – informátorů. Stručné shrnutí této problematiky provedeme na základě:

Verbálního/Literárního zpracování – tj. dobových textů,Obrazového/Výtvarného zpracování – tedy doprovodných ilustrací

dobových zpráv.Čtenář z českých zemí získával informace o průběhu objevných plaveb

s jen relativně nevelkým zpožděním, především prostřednictvím cizoja-zyčných textů (v latině, italštině, němčině, španělštině). Na základě prů-zkumu historických knižních fondů (šlechtických a církevních knihoven) se setkával s relacemi z pera Kolumbova, Vespucciho, Cortése, Las Ca-sase, nebo alespoň se zmínkami o nich a o dalších mořeplavcích (Fernão de Magalhães) a conquistadorech (Francisco Pizarro), včetně anglických, francouzských či holandských.2 Z protagonistů portugalských plaveb do Západních, ale i Východních Indií byli refl ektováni Vasco da Gama, Ped-ro Álvares Cabral, Francisco de Almeida nebo Alfonso de Albuquerque.3 Celková míra informovanosti byla tedy ve vzdělaných kruzích s přístupem k zahraniční produkci srovnatelná se zbytkem střední Evropy.

V českojazyčném prostředí se tyto novinky začaly šířit v podobě pře-kladů a kompilací, ať už jako příležitostné (letákové) tisky (Mikuláš Baka-


lář), jako rozsáhlejší a souhrnnější kroniky a kosmografi e (Kosmografi e čes-ká Zikmunda z Púchova), nebo formou odrazu v měšťanských kronikách (Mikuláš Dačický z Heslova), ve šlechtické korespondenci (Václav Budo-vec z Budova), nebo cestopisech (Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic).4

Literární zpracováníNejstarší (známou) česky psanou zprávou o Americe je Spis o nových ze-mích a novém světě Mikuláše Štětiny Bakaláře (pravděpodobně �� ).5 Je nejen zřejmě první česky psanou informací o novém, čtvrtém kontinentu jako celku (vychází z dopisu A. Vespucciho o jeho plavbě z let ��–��, hojně šířeného tiskem a známého pod označením Mundus Novus), ale – paradoxně – také detailnější zprávou o jednom segmentu nativního oby-vatelstva Ameriky: o Indiánech kmene Tupinambá (Brazílie). Přitom ne-přesnou interpretací historických událostí (tuto plavbu Bakalář líčí jako španělskou za Katolických Veličenstev místo ve službách portugalského krále Manuela) vzniká dojem, že zobrazovaný domorodec reprezentuje obyvatele španělské Ameriky, respektive všeobecně Indiána jako prototy-pu, tím spíše že kombinuje Vespucciho relaci s obecnějšími informacemi o plavbách Kryštofa Kolumba. Vzniká tak nediferencovaný obraz obyva-tele Nového světa, jejž v rané evropské i české historiografi i a literatuře reprezentuje právě brazilský Indián kmene Tupinambá.

Zatímco Kolumbus měl ve svých raných dokumentech snahu prezento-vat Karibské ostrovy jako pozemský ráj a jeho obyvatelstvo jako přátelské a pokojné, čímž vytvořil předpoklad pro koncept „ušlechtilého divocha“ (buen salvaje), u Vespucciho se už objevuje také líčení kanibalismu, antro-pofagie – tedy pojetí domorodce jako divocha, barbara („mal salvaje“).6

V textech i v ilustracích se bude zdůrazňovat především odlišnost, ji-nakost, exotičnost: v rovině verbální i vizuální bude podtrhována zejmé-na nahota, domorodé zbraně (luk a šíp) a péřové ozdoby, v rovině ideové bude poukazováno na to, co těmto kulturám ve srovnání s evropskou ci-vilizací chybí:7 víra v Boha, zákon a panovnická autorita, soukromé vlast-nictví a obchod.

Bez krále sú živi, jeden každý sám sebe jest pánem… Žádných koste-luov nemají, žádného zákona… Není mezi nimi žádných kupcuov ani kupectvie kterého… (Kneidl, str. –�)

To vše samo o sobě ještě nemuselo být chápáno jako zavrženíhodné – mohlo totiž implikovat představu pozemského ráje (podle Bible a přítom-nou také u Kolumba)8 nebo „zlatého věku“ charakteristickou pro renesan-ci a humanismus. I u Vespucciho/Bakaláře najdeme totiž líčení obyvatel „těla dobře zpuosobilého …, veselé tváři“ (Kneidl, str. ), dožívajících se vysokého věku („sto let a padesáte let“, tamtéž, str. ��), a jejich země jako klimaticky příznivé a bohaté na zvěř, ryby i plody (tamtéž, str. ��). Další zjištění však vedla k vyhodnocení obyvatel jako barbarů (otvory v obliče-ji vyplněné kamennými a kostěnými ozdobami vyvolávaly u evropských informátorů v estetické rovině pocit škaredosti, a tudíž celkově negativní reakci; stejně tak promiskuita, nevázaná sexualita žen apod.) a navíc jako kanibalů, barbarů nejvyššího stupně.

V souvislosti se zmínkou o antropofagii je ve Vespucciho/Bakalářově textu pozoruhodné oboustranné, vzájemné neporozumění: Evropané chá-pali zdejší lidožroutství nikoliv jako rituální záležitost, ale prakticky jako součást denních stravovacích zvyklostí daného etnika („A mezi jiným ma-sem tělo člověčí jest jim obecné.“ „A tu jsem viděl v domích těla člověčí slaná visíce, jako u nás slaniny věšejí.“, tamtéž, str. �). V určitý moment zaznívá totiž nepochopení a popření základního principu, podle kterého se objektem kanibalismu u divochů stává jen nepřítel („…jeden snědl syny své i ženu.“, tamtéž). Tento fenomén je tedy líčen jako znásobené barbar-ství, barbarství na druhou.

V hodnocení světa domorodců je jasně patrný eurocentristický přístup – odvozování barbarství/civilizovanosti od norem vlastní kultury. Literárně zprostředkovaný obraz Ameriky není tedy v tomto raném období obra-zem toho, jaký Nový svět skutečně byl, ale jak jej Evropané viděli, vidět mohli, případně vidět chtěli.9 Ovšem také indiánské obyvatelstvo nahlíželo na příchozí prizmatem své vlastní kultury. Indiáni nechápali, že Evropané kanibalismus neprovozují (oni se „divie, proč my nepřátely naše nejieme“, Kneidl, str. �). Tohoto sociocentristického pojetí, od něhož je velmi obtíž-né se odpoutat, si byl v dobovém evropském kontextu vědom Michel de Montaigne („každý nazývá barbarstvím vše, nač není sám zvyklý“10).

Vespucciho plavby jsou zmíněny rovněž v Kosmografi i české Zikmun-da z Púchova, adaptaci latinského vydání kosmografi e Sebastiana Mün-stera z roku �� a jiných zdrojů.11 Jsou zde uvedeny všechny čtyři údaj-

Simona Binková Literární a výtvarný předobraz brazilského indiána (...)


né Vespucciho expedice z let ��–��, zároveň ale prezentované relace nedosahují informativní šíře Bakalářova spisu. Obzvláště nejvýznamnější výprava z let ��–�� je pojednána mnohem stručněji a povrchněji – vy-chází zřejmě z jiného informačního zdroje, než jakým byl Mundus novus. I v Kosmografi i poutají největší pozornost barbarské zvyky domorodců.

Na zacházení s Indiány jako s barbary nebo spíše jako s bytostmi ne-nadanými rozumem, jež není třeba respektovat jako partnery a které je možno beztrestně olupovat, vykořisťovat, zotročovat nebo i zabíjet, zare-agovali „ochránci“ Indiánů (Bartolomé de Las Casas, Ital Girolamo Ben-zoni, na portugalské straně José de Anchieta). Mnoho dalších se ke kritice španělských postojů vůči domorodcům připojilo, u nás např. Jan Amos Komenský.12 Často však šlo v širším měřítku o kritiku Španělska obecně, o odmítání katolicismu, „římanství“ a „papeženectví“, případně inkvizice, zaznívající hlavně z protestantského prostředí, především Anglie, severní-ho Nizozemí, části Francie a Německa. Předmětem kritiky se tak stále více stávaly i poměry plynoucí z konfesijního rozdělení Evropy.

Tato kritika všeho španělského (iberského – od roku �� panovali španělští Habsburkové i v Portugalsku) a všeho, co se Španělskem a Por-tugalskem té doby mohlo být ideově spojováno (včetně násilné conquisty a kristianizace), označovaná jako „černá legenda“, se šířila nejen v západ-ní Evropě, ale v předbělohorském období se projevila i v českých zemích. Tento fakt nebyl dosud v širším kontextu doceněn.13

Projevem této „černé legendy“ se stala řada spisů, jež kolovaly po Evro-pě v četných překladech a jazykových mutacích, edicích a reedicích. Jed-ním z nich se stal i český překlad díla francouzského kalvinisty Jeana de Léry Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove.14 Je v něm zřetel-ný kontrapunkt na jedné straně lidožroutských Indiánů, schopných ovšem i vzájemné upřímnosti, pohostinnosti a slitovnosti, a na druhé straně vra-žedných náboženských válek v „křesťanské“ Evropě, včetně případů zby-tečného ukrutenství i reálného či metaforicky pojatého kanibalismu Evro-panů.15 Jak autor (Léry), tak českobratrští překladatelé a autoři dedikace a předmluvy Matěj Cyrus a Pavel Slovák vyjadřují na několika místech vět-ší porozumění pro divochy než pro „civilizované“ Evropany.16 Evropským poměrům je zde nastaveno zrcadlo, barbarem je Evropan:

Jestiť věc hrozná lidi zabíjeti, maso lidské péci a jísti; avšak zdaž méně hroznější věc jest lidi pobožné a bídně ssužovati, s nimi se mučiti, ka-

tovati a trápiti, chudé a nuzné sirotky a vdovy ssužovati a jim chléb jejich krvavě dobytej jakořka z rukou vydírati? Avšak že všecky tyto věci v nynějším našem bídném světě volný průchod mají a zjevně se konají, kdo toho nevidí? Ó jak mnoho takových lidojedců… má naše tato Europa, ba co dím Europa, vlastní tato naše vlast, česká země? (Léry, cit. dílo, str. ��)

Léryho dílo bylo nejobsáhlejší informací o brazilském obyvatelstvu � . stol. v češtině (a pro � . stol. symptomaticky v duchu kalvinistického – a čes-kobratrského – odporu vůči katolicismu). V těchto souvislostech stojí za to, zamýšlet se nad vztahy Jednoty bratrské ke švýcarským kalvinistům a o jejich zprostředkující roli.

Na poč. ��. stol. se situace v českých zemích proměnila, po Bílé hoře byly nekatolické intelektuální kruhy umlčeny, protišpanělská propaganda utichla. Katolickou protireformaci, ztělesňovanou nejen Habsburky, ale i jezuitským řádem, charakterizoval příklon ke španělské politice, kultu-ře i náboženství, a tak se proměnil i pohled české společnosti na původní obyvatele Nového světa.

Roku � �� vychází česky Mappa katolická jezuity Jiřího Plachého-Fe-ra.17 Nativní obyvatelstvo – nejen Brazílie, ale celého světa – se z tohoto pohledu stává předmětem kristianizace. I toto dílo je překladem, respek-tive kompilací z mnoha cizích autorů.18 Obsahuje zeměpisné, historické a etnografi cké informace, podobně jako česká adaptace Léryho (na rozdíl od něj bylo ale vydáno tiskem, mohlo tedy oslovit širší publikum). Je však už určeno jinému typu čtenáře – tematicky převládá otázka víry a věrouky. Etnicky přesnější a pestřejší přehled obyvatelstva Brazílie (a dalších zemí) je ale stručnější a plošší.

Mezi údaji o brazilských Indiánech se i v tomto díle opakuje stereotyp divokého národa, jehož atributy jsou nahota, luk a šípy a zohavený obličej. Znovu se ale objevuje i popis údivu domorodců nad příchozími „ošacený-mi“ lidmi (zde opět překvapí vnímavost autora užité předlohy pro vidění toho „druhého“, v tomto případě Evropanů, z pohledu domorodců).18

Toto česky psané, ale už jasně protireformačně laděné dílo vytváří pře-chod k jezuitským martyrologiím bohemikálního původu P. Matěje Ta-nnera, S. J., psaným a vydaným latinsky a německy,20 v nichž se mezi ev-ropskými mučedníky v zámořských misiích objevují i jezuité, kteří zemřeli



v Brazílii.21 Z podstaty žánru plyne, že původci skonu misionářů jsou zob-razeni (jak v textu, tak v ilustračních rytinách podle předloh našeho nej-významnějšího barokního malíře a kreslíře Karla Škréty) jako kruté, ná-silnické a záludné bytosti. Abychom citovali P. Tannera, hned v úvodním odstavci oddílu Amerika svého díla sděluje:

Světadíl Amerika, objevený Evropany teprve v uplynulém století, jehož obyvatelé jsou ukrutní divocí a mezi všemi osobami nejnepří-větivější lidé…22

Vidí tedy Indiána jako „zlého divocha“, který je pohanem, jehož charakte-rizují další výrazy jako ohavné, hnusné modlářství, pověrčivost, uctívání ďáb-la, kouzla, černokněžnictví, život bez řádu jako dobytek, život v nevědomosti, lačnost lidského masa, zabíjení a vraždění.23

Paradoxně právě tento typ literatury vyvolával v adeptech misijní čin-nosti touhu po uplatnění se při evangelizaci domorodců, která skýtala ri-ziko, ale i naději na mučednickou smrt. Krátce po vydání Tannerova spisu byl umožněn odchod do zámoří i českým jezuitům (opatření z roku � �). Již předtím ale zamířil do Brazílie jako první P. Valentin Stansel,24 který působil na jezuitských školách v Bahíi a Pernambuku, a posléze i P. Johann Gintzel.25 Další informace do českých zemí už tedy nabývají charakteru osobních svědectví o exotických zemích a o nativním obyvatelstvu. Zvláště v případu Gintzelově, který byl vyslán mezi dosud nekristianizované Indi-ány na řece sv. Františka v Brazílii, zaznívá z jeho korespondence značná desiluze. Pochybuje o smyslu evangelizace tohoto tak „hloupého a zvířec-kého lidu“ (gente omnino bruta et bestiali), jejichž „Bohem je břicho“ (quo-rum Deus venter est). 26 V korpusu dokumentů z pera misionářů z českých zemí je to zřejmě nejvyhrocenější ukázka toho, jak se setkání dvou výrazně odlišných kultur mohlo jedné z nich jevit.

Český, podobně jako evropský čtenář bude muset vyčkat až sentimen-talismu konce �. století, aby se obraz amerického domorodce znovu pro-měnil v klišé „ušlechtilého“ divocha.27

Výtvarné zobrazení Vytváření stereotypu v raně novověkém literárním i obrazovém zpodobe-ní Indiána jde nejen napříč textovými zprávami (s tím, že obecné vnímání

Indiána v Evropě je přinejmenším do poloviny � . století silně ovlivněno podobou Indiána brazilského, konkrétně Indiánů náležejících do jazykové skupiny Tupí, s nimiž se Evropané na brazilském pobřeží setkávali nejčas-těji). V českém prostředí byl literárně založen především na Vespucciho relaci Mundus Novus, která byla vícečetně adaptována a publikována (Ve-spucci – Bakalář, Vespucci – Kosmografi e česká).

Tento stereotyp byl však umocněn také ikonografi cky (doprovodné ilustrace). Svědčí o tom jednak zachycení stejných (podobných) motivů paralelně různými umělci a různými technikami v různých textech (ilus-trace doprovázející publikované texty očitých svědků (Hanse Stadena28, Jeana de Léryho29, André � éveta30),31 jednak v čase zřetězené zachycení stejných motivů různými umělci inspirujícími se svými předchůdci (např. cizojazyčná vydání Staden – De Bry; Léry – [White]32 – De Bry, nebo jeho samostatná starší odnož Léry – českobratrský překlad). V tomto kontextu se jeví jako zajímavé srovnání pěti Whitových kolorovaných perokreseb vycházejících z dřevořezových ilustrací prvního Léryho knižního vydání.33 Také českobratrský rukopis (��) doprovázejí ilustrace v podobě akva-relů34, na kterých je patrná přímá kompoziční a ikonografi cká závislost na Léryho vydáních. Jejich počet je oproti Whitovi vyšší – Léry od druhého francouzského vydání (��) zařadil tři další ilustrace, ačkoliv plánoval jejich ještě daleko hojnější zastoupení. V českém rukopisu se jich nako-nec objevuje sedm – pět původních, zobrazujících skupinky od dvou do maximálně šesti postav, a dvě další inspirované druhým francouzským vy-dáním, jež už ovšem byly zařazené v latinském vydání z roku �� , které bylo předlohou pro český překlad. Tyto ilustrace jsou kolektivní scény, lidské postavy jsou zasazeny do rozsáhlejšího krajinného kontextu. Osmý akvarel (pravděpodobně s motivem boje mezi dvěma znepřátelenými do-morodými kmeny) v rukopisu chybí.

Podobně jako v textech, i v ilustracích první poloviny � . stol. převládá ještě „údiv nad odlišností jiného“.35

To, že se skutečně jedná o stereotypy, je možné doložit nejen opako-váním obrazových motivů v různých spisech s podobnou tematikou (viz výše), ale i užitím týchž ilustrací jako doprovodu zcela odlišných textů.36 Podobný efekt má i opakované užití týchž obrázků v knižním souboru Collectiones peregrinationum in Indiam orientalem et Indiam occidentalem



(zkráceně zvaném Grands Voyages) � eodora de Bry,37 nejen mezi různými svazky uvnitř celé kolekce, ale i v jednotlivých oddílech (údajný lisabonský přístav z části věnované Stadenovi38 se objevuje v tomto textu dvakrát a potřetí v příběhu Ulricha Schmidela ze Straubingu, tam ovšem jako Cá-diz;39 opakují se námořní motivy – lodě a čluny, ale i výjevy ze života In-diánů). Podobně titulní dřevořez u Bakalářova Spisu o nových zemích (asi �� ), který se vztahuje obecně k plavbě na moři, byl vydavatelem užit už jako ilustrace k jeho tisku Traktát o zemi svaté (��).40 V takových přípa-dech (zvláště v rané fázi knihtisku) nebylo cílem zobrazení přesné reality, ale o ilustraci tištěného textu, kde typologičnost nahrazovala jedinečnost. Teprve časem se ilustrace vyvíjela směrem k zachycení specifi ckého (bra-zilský Indián u Stadena a Léryho), ale i tak pronikala do povědomí čtenáře své doby jako zobrazení typických rysů (kanibalismus, pohanství).

Později – barokní grafi ky – ve větší míře zohledňují odmítavý postoj Evropanů k primitivnímu, krvežíznivému „barbaru“, jehož divošství už se neprojevuje jen kanibalskými praktikami ve vzájemných interetnických vztazích, ale s veškerou brutalitou a násilím reaguje proti nositelům křes-ťanství (Tanner–Škréta). Zvláště za pomoci tisku dochází k upevňování těchto stereotypů v povědomí širšího evropského (českého) publika.41

1 Tento příspěvek vznikl v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě

Karlově č. ��, Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram „Evropa a (ver-sus) svět: Interkontinentální a vnitrokontinentální politické, ekonomické, sociální, kulturní a intelektuální transfery“.

2 Viz např. Oldřich KAŠPAR, Soupis pramenů k dějinám zámořských objevů a dobývá-ní Nového světa ve fondech Národní knihovny v Praze / Registro de las fuentes para la historia de los viajes de descubrimiento y la conquista del Nuevo Mundo en los fondos de la Biblioteca Nacional de Praga, Praha ��; Simona BINKOVÁ, “El descubrimiento y la conquista de América en la Biblioteca de Strahov”, Ibero-Americana Pragensia, XXVII,��, str. �–��. Tam také odkazy na starší příspěvky J. Polišenského, J. Hrubeše, O. Kašpara a dalších. Pro srovnání s německou raněnovověkou produkcí viz např. Ulrich KNEFELKAMP – Hans-Joachim KÖNIG, Die Neuen Welten in alten Büchern. Entdeckung und Eroberung in frühen deutschen Schri� und Bildzeugnissen (kat. výstavy), Bamberg ��; Christina HOFMANN-RANDALL – Hans-Joachim KÖNIG – Peer SCHMIDT, Die Alte Welt und die Neue Welt. Mittel und Südamerika in alten Büchern (kat. výstavy), Eichstätt, ��.

3 Pro portugalská zámořská území srov. Jaroslava KAŠPAROVÁ, “As fontes para a história das actividades ultramarinas dos portugueses, conservadas na Bibliote-ca Estatal da RSCh em Praga”, Ibero-Americana Pragensia, XXI/��, str. � �–��; Simona BINKOVÁ, “Os descobrimentos portugueses na Biblioteca de Strahov em

Praga”, Ibidem, str. ��–��. V následujícím textu nebudu zohledňovat díla věnova-ná Brazílii autorů Pera Magalhãese de Gândava, Fernãa Cardima, Soarese de Sou-zy a Manuela da Nóbregy aj., neboť na vytváření obrazu Brazílie neměla žádný vliv. Kromě tištěného díla Gândavova (s jednou ilustrací) nebyla ani vybavena obrazo-vým doprovodem.

4 Srov. např. Oldřich KAŠPAR, Nový svět v české a evropské literatuře ��.–��. století, Pra-ha ��; pro portugalská území např. Simona BINKOVÁ, „A Nova África, a Nova Índia e o Novo Mundo – o Brasil – nos escritos quinhentistas checos“, Ibero-Ame-ricana Pragensia XLI, ��, str. � �–��; táž, „Pedro Álvares Cabral, jeho plavba a ohlasy v české historiografi i“. In: Pero VAZ DE CAMINHA, Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie, úvodní slovo a překlad Martina Malechová, Scriptorium, Praha ��, str. �–��.

5 Spis o nových zemiech a o novém světě, o němžto jsme prve žádné známosti neměli ani kdy co slýchali, Plzeň, cca �� (jediný exemplář: Strahovská knihovna, Praha, sign. DR IV ��/a). Nejnovější vydání, s moderní transkripcí, faksimile, komentáři a překlady do několika jazyků viz Pravoslav KNEIDL (ed.), Spis o nových zemích a o novém světě, Praha, PNP ��. Z tohoto vydání budeme v dalším textu citovat.

6 Srov. Kolumbův list Santangelovi a Sánchezovi nebo deník z jeho první plavby, známý však jen z přepracování Bartolomého de Las Casase. Viz Cesty Kryštofa Ko-lumba. Deníky, listy, dokumenty, Praha, Orbis ��, str. ��–��. Výjimku z tohoto líčení představují nepřátelští Caribové, známí zpočátku jen z doslechu. Ke koncep-tu „zlého divocha“ srov. např. Šárka GRAUOVÁ, „Zlý divoch aneb Utopie naruby“, Svět literatury �, ��, str. �–��.

7 Viz Frauke GEWECKE, „Von «guten Wilden» und «nacketen grimmigen menschen-fresser leuthen» – das Bild des Amerikaners als Fiktion“, in: Amerika ��–��: Neue Welten – Neue Wirklichkeiten, Berlin, ��, sv. �, str. �. Problémem vnímá-ní odlišného, jiného a problémy v komunikaci se zabýval Tzvetan TODOROV, La Conquête de l‘Amérique: La Question de l‘autre, Paris �� (česky Dobytí Ameriky: Problém druhého, Praha �� ).

8 K tomuto tématu ve vztahu k Brazílii srov. Sergio BUARQUE DE HOLANDA, Visi-ón del paraíso. Motivos edénicos en el descubrimiento y colonización del Brasil, Caracas ��.

9 Gustav SIEBENMANN, „Vom Zauber der Erfi ndungen zum Trug der Empfi ndun-gen. Amerika im Spiegel der Literatur“, in: Amerika ��–��: Neue Welten – Neue Wirklichkeiten, Berlin, ��, sv. �, str. �. Podobný úhel pohledu nalezneme u Joan--Pau RUBIÉS, „Texts, Images, and the Perception of ´Savages´ in Early Modern Europe: What We Can Learn from White and Harriot“. In: Kim SLOAN (ed.), Eu-ropean Visions: American Voices, London ��, str. ��–��. Srov. např. též Annero-se MENNINGER, Die Macht der Augenzeugen. Neue Welt und Kannibalen-Mythos ��–��, Stuttgart �� a mnoho dalších.

10 Michel de MONTAIGNE, Eseje, Praha �� . Zde esej „O kanibalech“, str. ��–��, zvl. str. ��.

11 ZIKMUND Z PÚCHOVA, Kozmografi a česká, tj. vypsání a položení krajin neb zemí…, Praha ��, ff . ��v–��. Sebastian MÜNSTER, Cosmographiae universalis libri VI, Basileae ��. Ke zdrojům Kosmografi e české viz O. Kašpar, Nový svět v české a evrop-ské literatuře ��.–��. století, cit. vyd. K Vespucciho plavbám v ní srov. S. BINKOVÁ, „A Nova África, a Nova Índia e o Novo Mundo – o Brasil – nos escritos quinhenti-stas checos“, cit. vyd., str. ��.



12 „Španielové před sto lety jak v Novém světě hospodařili, ví se; že rozličnými smrt-mi nebohé, neozbrojené Amerikány, ne jako hovada, než jako housenky, bránit se nemohoucí, hubili. Napsal Bartholomeus de las Casas, arcibiskup jejich, že nevěří, aby starý tento náš svět tak mnoho lidí měl, jakých tam v krátkých letech postříle-no, mečem zbito, v vodách stopeno, ohněm popáleno etc. Hrůza mne podjímá, když na to myslím…“ Jan Amos KOMENSKÝ, Truchlivý II, Veškerých spisů Jana Amosa Komenského sv. XV, Brno ��, str. ��. Citát podle O. KAŠPAR, Nový svět v české a evropské literatuře ��.–��. století, cit. vyd., str. ��.

13 Simona BINKOVÁ, „Takzvaná Černá legenda a její podoby v českém předbělo-horském prostředí”. in: Miroslav PETŘÍČEK (ed.), Moderní svět v zrcadle literatury a fi losofi e. Praha ��, str. ��–��.

14 Léryho dílo přeložené do češtiny v roce �� se dochovalo v jediném rkp. exem-pláři (Knihovna státního hradu Křivoklát, sign. I c ��). Vydáno bylo jako Historie o plavení se do Ameriky, která i Brasilia slove, Quido HODURA – Bohuslav HORÁK (edd.), Praha ��. Fr. orignál Jean DE LÉRY, Histoire d´un voyage faict en la terre du Bresil, autrement dite Amérique..., [Genève] ��; první lat. vyd. Historia navigationis in Brasiliam, quae et America dicitur, [Geneva] �� . Nejrozšířenější se pak stalo vy-dání v cestopisné sbírce � eodora DE BRY (ed.), označované jako Grands Voyages, Americae Pars Tertia (lat. Francoforti ��; něm. tamtéž ��), opatřené známými mědiryty – viz níže.

15 K (údajné) až nelidské krutosti Villegagnonově jak vůči doprovázejícím jej Fran-couzům, tak vůči Indiánům viz J. DE LÉRY, Historie o plavení se do Ameriky, cit. vyd., passim. O pojídání lidského masa Evropany v extrémních situacích (hlad v obleže-ném městě Sancerre) viz tamtéž, kap. ��, str. ��. Tamtéž, kap. ��, str. ��–��, i jiné příklady masakrů a ukrutností z obecných dějin, včetně nejnovějších francouz-ských. Historii tohoto pohledu objasňuje Carlos JÁUREGUI, “´El plato más sabro-so´: Eucaristía, plagio diabólico, y la traducción criolla del caníbal“, Colonial Latin American Review, Vol. ��, No. �, ��, str. ��–��. Týž, Brasil especular: alianzas es-tratégicas y viajes estacionarios por el tiempo salvaje de la Canibalia, http://sitemason.vanderbilt.edu/fi les/h/h9o95S/Brasil_especularCanibalismo.pdf , str. ��–��, [cit. � . litopadu ��]. Týž, Canibalia: Canibalismo, Calibanismo, Antropofagia Cultural y Consumo en América Latina, Madrid–Frankfurt am Main ��. Kanibalismus Indiá-nů (a přírodních národů obecně) naopak zpochybnil americký antropolog William ARENS, e Man-Eating Myth. Anthropology and Anthropophagy, New York ��.

16 Srov. Léry, cit. dílo, kap. , ��, � a �� a dedikaci, zvláště str. ��–��.

17 Jiří PLACHÝ-FERUS, Mappa katolická, neb Obrácení národův všeho světa, kterého věku a času a skrze které kazatele k poznání svaté víry katolické jsou přivedeni, Praha � ��.

18 Kapitoly věnované Brazílii se opírají o dílo francouzského jezuity Pierre DU JARRIC, Histoire des choses plus memorables advenues tant ez Indes orientales, que autres païs de la descouverte des Portugois, � sv., Bordeaux � �–� ��, on sám čerpal ze španělských a portugalských jezuitských autorů.

19 S opačným viděním „druhého“ jsme se – v jiném kontextu, v souvislosti s ka-nibalismem – setkali už v textu Vespucciho / Bakaláře. A stejné vidění zaznělo i u Montaigne: Indiáni dovezení do Rouenu se podivovali, že „tolik velikých lidí, vousatých, silných a ozbrojených, kteří obklopují krále…, je ochotno poslouchat pouhé dítě…“. Podobně je překvapilo, že se ve Francii setkali na jedné straně se značným bohatstvím a na straně druhé s chudobou a žebráky. Viz Michel de MON-TAIGNE, Eseje, cit. vyd. Zde esej „O kanibalech“, str. ��–��, zvl. str. ��–��.

I Léry se hodnocením účinku nahoty Indiánek na muže v protikladu k přepycho-vým šatům a účesům evropských žen blíží spíše „divošskému“ smýšlení (roli však nepochybně hrál i jeho kalvinismus, vyznávající prostotu před vnějším přepychem a vyumělkovaností). Srov. Léry, cit. dílo, str. ��–��.

20 Matthias TANNER, S. J., Societas Jesu usque ad sanguinis et vitae profusionem militans, in Europa, Africa, Asia et America, contra Gentiles, Mahometanos, Judaeos, Haereticos, Impios, Pro Deo, Fide, Ecclesia Pietate. Sive Vita et Mors eorum, qui Ex Societate Jesu in causa Fidei, & Virtutis Propugnatae, violentâ morte toto Orbe sublati sunt, Pragae, � ��; týž, Die Gesellschaff t Jesu biss zur Vergiessung ihres Blutes wider den Götzendienst, Vn-glauben, und Laster, für Gott, den wahren Glauben und Tugendten, in allen vier eilen der Welt streitend, das ist: Lebens-Wandel, und Todtes-Begebenheit der jenigen, die auss der Gesellschaff t Jesu gewaltthätiger Weiss hingerichtet worden, Prag � �.

21 Jde o bratra Joãa de Souzu a o scholastika Pedra Correiu zavražděné Indiány Carijó v Cananéii v roce ��, o dva bratry coadjutory umučené roku �� a P. Franciska Pinta, zabitého domorodci roku � �. Viz M. TANNER, S. J., Die Gesellschaff t Jesu, cit. vyd., odd. Die Societät Jesu in America, str. � �–� �, ��–��.

22 Ibidem, f. [Cccc �v]. Překlad i kurzíva jsou autorčiny. K pohledu evropských jezuit-ských misionářů v zámoří na Ameriku ��. a �. stol. srov. Markéta KŘÍŽOVÁ, „Mi-siones jesuitas y la imagen de América en Europa en los siglos XVII y XVIII“, Ma-riel REINOSO (ed.), Virreinatos II, México �� (v tisku). Tam také další literatura k tématu.

23 Ibidem, ff . [Cccc �v]–Cccc �.

24 O P. Stanselovi srov. příspěvek Frederica Rega v tomto sborníku. Srov. též Simo-na BINKOVÁ, „Os países checos e a zona lusitana (Contactos e testemunhos dos séculos XV–XVIII), in: Ibero-Americana Pragensia XXI/��, str. ��–� �. K jeho dochované korespondenci viz Pavel ZAVADIL, Misionáři z české řádové provincie To-varyšstva Ježíšova v Brazílii a jejich listy do vlasti (diplomová práce), FF UK, Praha ��; týž, Bohemia jesuitica in Indiis Occidentalibus. Latinská korespondence českých jezuitů z Ameriky, Filipín a Marián v českých a moravských archivech. Kritická edice (disertační práce), FF UK, Praha ��, � sv., sv. II, str. ��–��. Srov. též Pavel ŠTĚ-PÁNEK, „Valentin Stansel – Um observador tcheco do céu brasileiro“, Ibero-Ameri-cana Pragensia XLI, ��, str. ��–��. Tam také odkazy na studie Carlose Zillera Camenietzkeho aj.

25 Srov. literaturu citovanou v pozn. �� a dále ještě Pavel ZAVADIL, „O missionário je-suíta Joannes Gintzel e as suas cartas do Brasil para Boémia nos arquivos checos“, Ibero-Americana Pragensia XLI, ��, str. ��–��.

26 P. Zavadil, Bohemia jesuitica in Indiis Occidentalibus, cit. dílo., str. ��.

27 Srov. Simona BINKOVÁ, „El Nuevo Mundo en las bellas letras checas de los sig-los XVIII y XIX“. In: Utopías del Nuevo Mundo / Utopias of the New World. Actas de l Simposio Internacional, Praga �–�� de junio de ��, Anna HOUSKOVÁ – Martin PROCHÁZKA (edd.), Praha ��, str. ��–��.

28 Hans STADEN, Wahrha� ige Historia und Beschreibung einer Landscha� der wilden, nackten, grimmigen Menschenfresser, in der Neuen Welt Amerika gelegen. Marburg ��. V souboru � eodora de Bry Collectiones peregrinationum in Indiam orientalem et Indiam occidentalem jako Dritte Buch Americae, darinn Brasilia durch Johann Staden auss eigener Erfahrung in teutsch beschrieben, Frankfurt ��. Česky Dvě cesty do Bra-zílie, přel. Vlasta Havlínová, �. vyd. Praha ��, �. vyd. Praha ��.



29 Bibliografi cké údaje v pozn. ��.

30 André THEVET, Les Singularitez de la France antarctique, Paris �� (moderní edice viz Frank Lestringant, ed., Le Brésil d’André evet. Les singularités de la France An-tarctique (��), Paris, ��) a týž, Cosmographie universelle, Paris ��. O � evetovi srov. Suzanne LUSSAGNET (ed.), Les Français en Amérique pendant la deuxième moi-tié du XVIe siècle. Le Brésil et les Brésiliens par A. evet, Paris ��. Nejdůkladnější životopis a rozbor díla viz Frank LESTRINGANT, André evet. Cosmographe des derniers Valois, Genève ��. Jeho spisy nebyly do češtiny přeloženy. Jeho a Léryho díla jsou navzájem polemická a plná invektiv, oba se účastnili francouzské výpravy do Brazílie v ��. letech � . stol., ale střetává se jejich katolický (� évet) a kalvini-stický (Léry) pohled na svět i na novou realitu. K tomu přistupuje i délka pobytu a další faktory.

31 V doprovodných ilustracích se řeší především kanibalské praktiky. Blíže např. Franz OBERMEIER, Brasilien in Illustrationen des ��. Jahrhunderts, Frankfurt a. M. ��. Týž, „Bilder von Kannibalen, Kannibalismus im Bild. Brasilianische Indios in Bil-dern und Texten des � . Jahrhunderts“, Jahrbuch für Geschichte Lateinamerikas �, Köln–Weimar–Wien ��, str. ��–��. Yobenj Aucardo Chicangana-Bayona, „Ima-go gentilis brasilis. Modelos de representação pictórica do índio da Renascença“, � sv., disertační práce UFF, Niterói ��, a řada článků a monografi e z této práce odvozených.

32 Angličan John White byl jedním z prvních malířů, kteří na základě vlastní zkuše-nosti zobrazili domorodé obyvatele Ameriky. Účastnil se výpravy Richarda Gren-villa do Virginie (Severní Karoliny) v roce �� a zhotovil řadu akvarelů ze života na-tivních obyvatel tehdejší Virginie uložených dnes v British Museum v Londýně. Viz Kim SLOAN, A New World: England‘s F irst View of America, Chapel Hill ��. Srov. též Paul HULTON – David BEERS QUINN, e American Drawings of John White ��–��, with drawings of European and Oriental subjects, London �� , nebo Ste-fan LORANT (ed.), e New World: the fi rst pictures of America made by John White and Jacques Le Moyne and engraved by eodore de Bry, with contemporary narratives of the French settlements in Florida, ��–��, and the English colonies in Virginia, ��–��, New York �� .

33 Jsou uchovány v tzv. Sloanově albu v British Museum, SL ��, ff . �, �r,v, ��r,v.

34 Viz rukopis uložený v knihovně Státního hradu Křivoklát (pozn. ��) a edice české-ho rkp. (��) citovaná tamtéž. Srov. doprovodnou powerpointovou prezentaci viz http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210.html#1.

35 Srov. Marília DOS SANTOS LOPES, „Verwunderung und Vereinnahmung: Novos Mundos in der Bildgrafi k der Frühen Neuzeit“. In: Michael KRAUS – Hans OTTO-MEYER (edd.), Novos Mundos – Neue Welten, Portugal und das Zeitalter der Entdec-kungen, Berlin ��, str. � �–��. Vychází zde z Stephen GREENBLATT, Marvelous Possessions: e Wonder of the New World, Chicago �� (čes. Podivuhodná vlastnictví. Zázraky nového světa, Praha ��).

36 Srov. M. DOS SANTOS LOPES, „Verwunderung und Vereinnahmung…“, cit. vyd., str. ��, obr. � a vztahující se k obyvatelům tichomořských ostrovů Sumatra a Jáva, kteří ale vykazují charakteristiky brazilských „divochů“ (oděv, péřové ozdo-by, kanibalismus).

37 � eodor de Bry začal svůj soubor vydávat ve Frankfurtu nad Mohanem počínaje rokem ��, pravidelně v latině a němčině, první svazky i francouzsky a anglicky.

Po jeho smrti roku �� pokračovali v jeho odkazu jeho dva synové Johann � eodor a Johann Israel a zeť prvního z nich Matthäus Merian. Názvy kolekce jsou pozdější. De Bryho vydáním je věnována zvláštní pozornost hlavně v souvislosti s četnými mědiryty. Srov. např. Gereon SIEVERNICH (ed.), America ��–��. Amerika oder die Neue Welt. Die „Entdeckung“ eines Kontinents in �� Kupferstichen, Berlin–New York ��, špan. vyd. América (��–��), Gereon SIEVERNICH (ed.), předml. John H. ELLIOTT, překl. Adán Kovacsics, Madrid ��. Srov. též Michèle DUCHET – Daniel DEFERT – Frank LESTRINGANT – Jacques FORGE, L´Amérique de é-odore de Bry. Une collection de voyages protestante du XVIe siècle. Quatre étude d´ico-nographie, Paris ��.

38 � eodor DE BRY (ed.), Americae Tertia Pars, Francoforti �� (něm. tamtéž ��).

39 Ibidem (ed.), Americae Pars VII, Francoforti ��.

40 Srov. KNEIDL (ed.), cit. dílo, zvl. str. ��. Srov. též Pavel ŠTĚPÁNEK, „Stultifera Navis: Acerca de la única ilustración del primer escrito checo sobre América, Ibero--Americana Pragensia ��, ��, str. ��–�� .

41 Srov. powerpointovou prezentaci – k dispozici na http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210.html#1.


70

Pavel štěpánek

Pavel Štěpánek je profesorem Palackého univerzity v Olomouci a vy-sokoškolským učitelem na Karlově univerzitě v Praze. Na obou uni-verzitách učí historii umění. V současné době je zaměstnán i na Ibero-americké univerzitě (Universisad Iberoamericana) v Mexiku. Zabývá se především dějinami umění a výtvarnou kritikou španělsky, portu-galsky a italsky mluvících zemí; v těchto zemích také publikuje o čes-kém umění. Je autorem řady knih a výstav španělského a latinskoame-rického umění z českých sbírek.

Cândido Portinari (1903–1962) v československu

Brazilské umění začalo pronikat do českých výstavních síní záhy po druhé světové válce, poprvé v roce ��, kdy se v Praze objevila výsta-va brazilské kresby.1 V padesátých. letech byla ve výstavní síni Hollar uspořádána výstava brazilské, politicky motivované, ale umělecky kva-litní grafi ky, která měla i značný ohlas u výtvarné kritiky. Umělcům jako Carlos Scliar, Glênio Bianchetti, G. M. Correia, Regina Katz a Yo-landa Regina se dostalo pozornosti reprodukováním jejich prací v čes-kém denním i odborném tisku.2 Byla to doba, kdy v Československu žil v dočasné emigraci spisovatel Jorge Amado3a kdy docházelo z naší strany k podpoře levicových umělců, nejen spisovatelů a architektů, ale i malířů jako Cândido Portinari, hlavní osobnosti brazilské (ale i světové) malby, jehož výstavu v Bratislavě, Brně a Praze roku �� zcela iniciovala česká strana. Díla tohoto malíře, a to přímo z této výsta-vy, se dodnes nacházejí ve sbírkách Národní galerie v Praze4

Do českého tisku začala v �. letech pronikat i jména brazilské avant-gardy, např. bratří dos Camposové.5 V časopisech, podobně jako na růz-ných bienálích (v Brně, Bratislavě) a na Pražském Quadrienále, se brazilští umělci objevovali více méně pravidelně. K tomu nutno připomenout dvě výstavy, které měly už vysloveně nepolitický ráz, a to Brazilská architektura a Moderní brazilské umění. Na poslední zmíněné výstavě se objevil nejen zcela jiný Carlos Scliar, ale i tvorba světové avantgardistky Lygie Clarkové.6

Cyklus se uzavřel výstavou Dva brazilští grafi ci – José Assumpção de Souza a Zorávia Bettiol, organizovanou brazilským velvyslanectvím v Měst-ské knihovně v Praze krátce po sovětské invazi v prosinci �� .7 V pozděj-ších dobách už bylo brazilské umění připomenuto jen sporadicky, např.


výstavou Cesty k porozumění. Brazílie ve sbírkách českých muzeí a galerií v Pa-mátníku národního písemnictví v roce ��, připravenou autorem této stati8 podobně jako s odstupem dlouhých let druhou výstavou tohoto typu na Pražském hradě. 9 V celku pak bylo téma pojednáno v knize o česko--brazilských uměleckých vztazích a stycích.10

Portinariho výstava: Brno, Bratislava a PrahaNepochybně největší brazilskou akcí doby komunistického režimu před příchodem Pražského jara představuje nepochybně výstava Cândida Por-tinariho (��–�� ), zatím nejproslulejšího brazilského malíře ��. sto-letí. Připomeňme však nejprve dobovou atmosféru, za níž se uskutečnila, stručným nekrologem, který vyšel nedlouho po skončení výstavy, když umělec zemřel. Jeho autorem nebyl běžný novinář, ale výtvarný kritik:

„Cândido Portinari vedoucí představitel současného umění Brazílie, čelný bojovník světové pokrokové výtvarné fronty, ve věku �� let na následky otravy barvami. Současné malířství v něm ztratilo umělce, jenž svou tvorbou nikdy nepřestal usilovat o osvobození pracujícího lidu. Jako autor nástěnných fresek Válka a mír pro budovu Spoje-ných národů zhotovil jedno z nejvýznamnějších děl, v němž se smysl pro aktuální tematiku pojí s novátorskou výtvarnou formou. V dobré paměti zůstane jeho nedávná pražská výstava, která podala nástin umělcova životního úsilí“.11

Nyní tedy můžeme začít klasickým pohledem na jednu z hlavních osob-ností brazilské malby, která je dobře zakotvena v kontextu české kultury; dostal se i jako klasik do umělecké encyklopedie, sepsané českými auto-ry,12 a v dalším případě, jak to nejednou u moderního umění bývá, oklikou, přeložené z francouzštiny do slovenštiny.13 Národní galerie v Praze vlastní tři Portinariho dobré obrazy ze čtyřicátých let: Draci, ��, Matka s dítětem, ��,14 a Kovboj/Honák dobytka, ��.15 Byly získány ze soukromé sbírky, ve které se snad uchoval ještě jeden obraz, a to Portrét ženy. Tyto zisky Ná-rodní galerie jsou velmi spojeny s Portinariho výstavou v Československu v roce �� , o níž se ještě podrobněji zmíníme.16

Ovšem terén pro přípravu výstavy v Československu byl podmíněn dvěma faktory: předchozí znalost jeho díla, přinejmenším v prostředí

intelektuálních a uměleckých kruhů, které znaly Brazílii jen výjimečně z osobní zkušenosti, nebo prostřednictvím publikací – knih a časopisů, a za druhé z důvodů politických: Portinari byl členem Komunistické strany Brazílie a v roce �� obdržel ve Varšavě zlatou medaili, kterou mu udělila porota Mezinárodní ceny míru. Nejzajímavější na pražské výstavě je, že byla inspirována a organizována československou stranou, přesněji vel-vyslancem Československa v Brazílii, jenž měl s Portinarim osobní styky; to je potvrzeno skutečností, že brazilský velvyslanec v Praze pouze žádal dodatečně a povolení zahájit výstavu a využít ji k šíření brazilské kultury (fi lmy).17

Mezi jeho přáteli z Československa byl i ukrajinský choreograf Ivan Psota (jinak Ivo Váňa Psota), působící v Brně. Období, které tento umělec strávil v Brazílii, bylo velmi důležité pro jeho inspiraci originálními náměty, z nichž nejdůležitější se jeví balet Yara, v němž se objevuje námět brazil-ské legendy vodní bohyně. V uvedení na scénu se spojili skladatel Franci-sco Mignone, jako autor libreta, básník Guilherme de Almeida, scénografi i a kostýmy vypracoval právě malíř Cândido Portinari, zatímco choreogra-fem byl sám Ivo Váňa Psota.

Tento tanečník, choreograf, režisér, pedagog, se narodil v ukrajinském Kyjevě v r. ��, žil a umřel v Československu (Brno, ��). Studoval v Praze a od r. �� byl ředitelem baletu Brněnského divadla. Během vál-ky mu Němci povolili vycestovat do USA, jehož úřady si jej vyžádaly. Když se ale vrátil do Brna, po r. �� upadl v nemilost komunistického režimu a zemřel zanedlouho nato. Za provedení baletu Yara, který se stal národ-ním brazilským baletem, věnovali Brazilci Psotovi pamětní desku na bu-dově divadla v São Paulo (Teatro de São Paulo).18 Mezi dalšími osobami, které znaly Portinariho, byli čeští diplomaté, především Dr. Jaroslav Ku-chválek, jenž pobýval jako diplomat v Brazílii velmi dlouho.19

K prvním setkáním české a slovenské veřejnosti s dílem Cândida Porti-nariho došlo bezprostředně po druhé světové válce, prostřednictvím teh-dy nového kulturního časopisu Blok,20 který nejednou reprodukoval jeho díla, a navíc i dekoraci, kterou Portinari provedl pro tehdy nový kostel (dílo architekta Oscara Niemeyera. V textu se ovšem Portinariho jméno nevyskytovalo, pouze se komentovalo „obložení stěny fajansovou mozaikou podle maurských azulejos“, a ani místo, kde byl kostel postaven, nebylo ani

Pavel Štěpánek Cândido Portinari (��–�� ) v Československu


zmíněno. Šlo o stavbu ve městě Pampulha; Niemeyerův kostel, Portinarim vyzdobený, se pak objevil v našem tisku několikrát.

Prvním českým textem o malíři byl anonymní článek v deníku Lido-vá demokracie, ze dne ��. ��. �� , nazvaný Brazilský malíř Portinari, který komentoval výstavu brazilského umělce v Paříži.21 Časopis Umění dneška publikoval téměř souběžně o Portinarim podobný titul – Portinari brazil-ský malíř, v němž podal stručně základní informace o jeho osobě a díle. Představil jeho životní běh ve třech fázích: první, italizující, monumentální tendenci, s převažujícími náměty ze života černochů, druhou, surrealistic-kou, pod vlivem pařížské školy, během které převládají náměty emigrant-ské. A třetí, nejvýznamnější tendenci, expresionismus. Současně publiko-val vlastní humorně laděná slova Portinariho: “Lidé neviděli rádi, že maluji jen samé negry . Připomínalo jim to politiku. Dostal jsem tedy strach a začal malovat vystěhovalce. V některých okrscích Brazílie celá období neprší. Z oba-vy před hladem jsou lidé nuceni prchnouti, ne jednotlivě, ale masy, celé národy se stěhují.”22 Politický zřetel, včetně mírové ceny, se prosazoval i v umě-leckých časopisech.23 Ještě v obtížném období ��. let, charakteristických svým dogmatismem, při prosazování socialistického realismu, se objevo-valy přeložené články o Portinarim z pera nejkvalifi kovanějších historiků a kritiků umění, jako Francouz Germain Bazin a ředitel Muzea v São Paulu (Museu de São Paulo), Pietro Maria Bardi,24 anebo i od českých či sloven-ských kritiků jako např. Ľubora Káry.25 A nechyběly ani samostatné repro-dukce (bez textu, jen s popiskem).26

Portinariho výstava v Československu, která zanechala důsledky a ohlasy, byla skutečnou událostí. V červnu roku �� , na pozvání české vlády (je ale důležité připomenout, že myšlenka na výstavu vznikla bez ofi -ciální účasti brazilské vlády, jako plod akce Československé legace v Riu de Janeiro),27 se v Brně zahájila výstava Portinariho o celkovém počtu � děl. Následně a bez prodlení byla výstava předvedena také v Bratislavě28 a v Praze.29 Katalog byl skromný, s pouhými čtyřmi stranami textu malého formátu, v němž podepsaný Ľubor Kára,30 stručně představil malíře. Při-rozeně zdůrazňoval politickou činnost Portinariho, federálního poslance Komunistické strany Brazílie v r. �� a kandidáta na senátora v příštím roce. Hodnotí ho jako „největšího“ brazilského malíře, po boku Lazara Segalla, jenž se svou hodnotou avantgardní realistické tvorby (rozuměj,

spíše politická než umělecká) zařadil do pozoruhodných projevů součas-ného světové malby.

Výstava byla sledována ještě před zahájením, ve stadiu příprav,31 měla poměrně široký kritický ohlas. Na prvním místě, velmi dobře informova-ný kritik, který měl příležitost cestovat do Brazílie jako komisař českoslo-venské účasti na Bienále v São Paulo, Jiří Kotalík,32 zařadil dílo brazilské-ho malíře do obecného kontextu Latinské Ameriky a Brazílie, s důrazem na brazilskou realitu. Současně naznačil malířův vývoj od cyklu obrazů � radentes, monumentální práci pro budovu v OSN (Válka a Mír), konsta-tuje také vliv Picassovy Guerniky a označil pražskou výstavu jako “neúpl-nou”. Polemizoval se spisovatelem Norbertem Frýdem,33 znalcem mexic-kého prostředí, zdůrazňuje, že vztah Latinské Ameriky a Evropy v umění je “hodně závislé” od r. ��. Brazilec Portinari byl inspirován a veden – podle jeho mínění – mexickým příkladem, v jiných podmínkách a tradici. Malíř přestavoval svým krajanům trpkou a krutou skutečnost, neobvyk-lou, nekonvenční, drsnou a “moderní“. Avšak dnes se ve skutečnosti vidí, že Portinari neměl nic společného s revolučním násilím hýbajícím Mexi-kem: jeho práce je chápavým portrétem chudých pracujících na kávových plantážích, rybářů nebo tanečníků na sv. Jana.34

Přirozeně nechyběly reprodukce Portinariho děl publikované v dení-cích a časopisech v den zahájení nebo krátce poté, prakticky bez komen-tářů, což je pochopitelně v případě vizuálního umění důležitější než psané komentáře.35

Po malířově smrti, která následovala necelé dva roky po výstavě, se ob-jevily stručné nekrology,36 a za čas i vzpomínky a připomínky.37

Když Češi a Slováci začali – po období nejhoršího stalinismu – trochu cestovat, mohli vidět Portinariho díla na různých místech, nečekaných či překvapivých, jako se přihodilo v r. �� malíři a kritikovi Jaromírovi Wí-šovi,38 jenž stručně popsal budovu OSN v New Yorku, kde spatřil “Dvě ohromné nástěnné malby (Mír a Válka) tak znamenitého malíře, jakým je bra-zilský Cândido Portinari, působí jaksi cize a ošuměle v sousedství precizně for-movaných a lesknoucích se architektonických článků. Bylo by třeba je zasadit do architektury daleko citlivěji a vtvořit přechodné články, které by otupily hrany protikladu. ….”39

A také přicházely, ač vzácně, zahraniční časopisy do českých knihoven, v níž byly k nalezení komentáře o Portinarim.40



V období Pražského jara, kdy se všeobecně hledělo na Západ, vyšla kni-ha, která Portinariho hodnotila důstojně. Luděk Novák41 napsal, stručně řečeno, že jeho dílo ukazuje některé nové možnosti moderního realismu, umění sociálně angažovaného, v oproštění a sugestivnosti formy, na níž působila zvláště proměna a vliv kubismu a surrealismu. Portinari znázor-ňuje ostré okamžiky sociálních bojů svého lidu, každý námět má konkrét-ní a přímý politický význam, hyperbola obsahu se pojí k hyperbole formy, s lineární expresivní stylizací, a současně s expresivním zvýrazněním bar-vy. Krátce poté se Václav Zykmund ve svých Stručných dějinách moderního malířství42 omezuje na konstatování vlivu německého expresionismu v La-tinské Americe, kde v tomto kontextu jmenuje výslovně dva Brazilce – Se-gala a Portinariho a Mexičany. Téhož roku bylo jeho dílo připomenuto za zahraničních zdrojů v populárním časopise ��+�.43

V osmdesátých letech byla Portinariho malba prakticky pozapomenu-ta. Dochovalo se jen mimochodem upozornění, že osudy díla brazilského malíře Portinariho by měly sloužit jako negativní příklad pro malíře No-vosada, že se stal předčasnou obětí vlastního technologického experimen-tování.44

V posledním dvacetiletí se s jeho jménem setkáváme jen v expozici Ná-rodní galerie ve Veletržním paláci, kde jsou vystaveny shora uvedené ob-razy, anebo jako s předmětem zájmu studentských prací.45

�. Dokumentační přílohaPortinariho díla vystavená v r. �� v Československu

�–�� Kompoziční studie pro nástěnného malby „Práce brazilské krajiny“ v ministerstvu výchovy v Rio de Janeiru (připojené fotografi e celku i detailů kartónů), realizované postupně od r. ��

�� Pouštění draků, olej, �� Portrét ženy, olej, �� Matka, olej, �� Vaqueiro, olej, �� radentes, barevná kompoziční studie pro nástěnný obraz,

olej, ��

� Portrét ženy, kresba tužkou, �� Kresba koně, tužka, ��–�� Prales, ilustrace pro knihu Ferreira de Astra, oleje, ��–�� Don Quijote, barevné tužky, �� Sirotek, olej�� Indiánka Carajá, olej�� Les, olej��–�� Brazilské motivy, kresby tužkou, ��–�� Prodavač, olej, �� Těhotná matka, olej, �� Cangaceiro, olej, �� Utečenci, olej, �� Utečenci, olej, �� Děvče s kočkou, olej, ��–� Motivy z Izraele, tři olejové studie a dvě kresby46�� Kompoziční studie pro nástěnnou malbu, olej � Válka, kompoziční studie pro nástěnnou malbu v budově

OSN v New Yorku, olej � Mír, kompoziční studie pro nástěnnou malbu v budově OSN

v New Yorku, olej

1 V dnes nedochovaném pavilonu Na Příkopě � : � �. Výstava výtvarníků Purky-

ně. Členská výstava. Výstavní síň Jednoty umělců výtvarných, Praha: Příkopy. ��. w �.–�. �. ��. Tato výstava byla �. výstavou Domu umění v Brně, Brazilská gra-fi ka z r. ��–�� byla výstavou č. ��. – Z ohlasů Vh (Věra Hasalová ?), Soudobá kresba Brazilie. Lidová kultura, III, ��, č. �, str. � velmi příznivá kritika – Stani-slav Richter, Soudobá brazilská kresba. Lidová demokracie, ��. �. ��, str. �. – anon., (Kulturní?) Politika ��. �. ��, č. �, p. �, reprodukuje následující práce: Nóbrega, Dívka se džbánem, Aldari Heminguez Toledo (sic), Zvuk fl étny. Brazilská kresba v Spolku VU Purkyně. – fd (František Doležal), Brazilská kresba. Národní osvobození, �. �. ��. V přepise jména umělce respektujeme v citacích zjednodušený tvar Can-dido, který se u nás (ale i např. v Itálii) používal.

2 Brazilská grafi ka. Ústřední svaz československých výtvarných umělců a SČUG Hollar. Síň Hollara, Praha, březen ��. Anonymní úvod. Grafi cká úprava katalogu, pozvánky a plakátu O. Karlas, na obálce reprodukována grafi ka Povstalci, od Vaska Prado, linoleum. V úvodu úryvek z básně Pabla Nerudy Noble Brasil.

3 Velmi podrobně líčí jeho pobyt v Praze a na Dobříši Zélia GATTAI, Zimní zahrada, Praha ��. Z této knihy (str. ��) se dovídáme např. že Portinari maloval Olgu Be-nário, Němku, kterou Brazílie vydala nacistům.



4 Také byl básníkem, jak jsem upozornil v článečku Básník Portinari. Výtvarná prá-ce, �� , č. �, str. �. – Československou výstavu registruje i brazilská strana – viz http://72.14.207.104/search?q=cache:KySUChZxnNQJ:www.portinari.org.br/ppsite/ppacervo/cronobio.pdf+pintura+brasileiro+%22tcheco%22&hl=cs&ct=cln-k&cd=45, [cit ��. března ��].

5 Orientační plán konkrétní poezie (překlad Pavel Štěpánek). Sešity pro literaturu a diskusi, �� , č. ��, str. � , il.

6 Výstavu v Obecním domě jsem z pověření brazilského velvyslanectví uvedl před-náškou, ale text publikován nebyl. Z kritických ohlasů Výtvarné umění, �� , str. ��. Recenze dělí malíře na: mezinárodně a většinou „abstraktivisticky“ orientované: Antonio Bandeira (��), Manabu Mabe (natur. Japonec), Ivan Serpa (��), Danilo di Prette, Ital žijící v Brazílii od r. �� , Francis Krajcberg, polský přistěhovalec z r. �� (��). Z domácích malířů zmiňuje též zástupce starší generace: Lula Cardoso Ayres (��) a Alfredo Volpi (�� ), z primitivistů jmenuje tyto: Antonio da Silva (��), černošský folklorista Heitor dos Prazeres (��), malířka Djanira (��).

7 Dva brazilští grafi ci: José Assumpção de Souza – Zorávia Betiol. Katalog. Praha, Měst-ská knihovna, �� , prosinec (Text Pavel Štěpánek). – Týž, Dva brazilští grafi ci. Výtvarná práce, �� , č. ��–��, str. � a týž, Biblické motivy z Brazílie. Lidová demo-kracie, ��. ��. �� .

8 (pš), Brazilské památky na Strahově. Lidová demokracie, ��. �. ��.

9 České stopy v Brazílii. ��. září–��. listopadu ��. Czech Footprints in Brazil. ��. Sep-tember – ��. November ��. Správa Pražského Hradu, Pražský Hrad, Terezián-ské křídlo. Tato výstava vycházela z knihy Pavel ŠTĚPÁNEK, Afi nidades históricas e culturais entre o Brasil e a República Tcheca,L. Marek, Brno ��.

10 Afi nidades (pozn. �). Recenze a informace o knize: kč /Peter Kováč/, Vyšla kniha o kulturních vztazích mezi Brazílií a Českou republikou, Právo, �. ��. ��, http://www.novinky.cz/clanek/156280-vysla-kniha-o-kulturnich-vztazich-mezi-brazilii--a-ceskou-republikou.html, [cit. �. prosince �� ] , Žurnál UP �, ��, č. ��, ��.��.�, http://www.zurnal.upol.cz/xviii/12/univerzitni-pracoviste-informuji/ [cit. ��. prosince ��]

11 šh (Luboš Hlaváček), Candido Portinari, Kultura VI, �� , č. �, str. � nekrolog, glosa.

12 Encyklopedie světového malířství, Praha �� (ed. Sáva Šabouk), str. ��–��, ad vo-cem.

13 Lexikon moderného maliarstva, Bratislava �� , ad vocem, str. �� (autor Philippe Soupault, orig. edice Paris: Hazan).

14 Význam obrazu je zdůraznění reprodukováním v článku Flávio de Aquino, Pintura moderna no Brasil – Modern Painting in Brazil, Módulo, str. �–��, ilustrace obrazu Matka (dnes v Národní galerii v Praze, tehdy ještě v soukromé sbírce).

15 Zde jsou údaje o dílech Cândida Portinariho v českém majetku: Candido Portinari (��–�� ) �) Pouštění draků (Dráčci, Draci), ��, olej na plátně, �× ��,�, vpravo dole PORTINARI /��, zakoupeno ��. ��. �� (od p. Bruna Piťhy, Praha �, Buben-ská č. �, za ��. ��). Tentýž majitel měl ve sbírce i obraz dalšího brazilského malíře Bianka. Vystaveno: Zisky národní galerie, Jiřský klášter, Praha ��, vyst.: Bratislava �� , č. kat. �� jako Vypúštenie šarkanov, Liter: Projeto Portinari, č. kat. ��, součástí trvalé expozice v Šternberku a dnes ve Veletržním paláci – NG O �� , �) Matka s dítětem, ��, olej na plátně, �� x ��, zn. vpravo dole. Portinari, ��, liter: Projeto Portinari, č. kat. ��, vyst.: Bratislava �� , č. kat. ��, NG O ��, �) Hlídač stád

(Vaqueiro, skoták, honák), ��, olej na plátně, ��,�× �, (rám ��×�), vpravo dole PORTINARI /��, zakoupeno ��, liter: Projeto Portinari, č. kat. � ��, vyst.: Bra-tislava �� , č. kat. ��; Přírůstky NG ��, NG ��

16 Č. kat. �� na výstavě v Bratislavě: Candido Portinari. Svaz Slovenských výtvarných umelcov, Bratislava, Výstavné miestnosti Dostojevského rad �, ��. júla – �. augus-ta �� . Text Lubor Kára. – Brno, Dům umění. Bez dalších údajů. – Ministerstvo školství a kultury a Svaz čs. výtvarných umělců. Praha, Nová síň ��. září �� – říjen �� , za Brazílii zahájil J. E. Mauricio Wellisch, velvyslanec. Jeho vystoupení bylo ukázkou dobré vůle z čs. strany, protože výstava byla zcela dílem čs. diplomacie. K tomu viz MZV TOO Brazílie �� – � a �, Osvěta. Kulturní výstavy, ��/� �.

17 Ministerstvo Zahraničních věcí ČSR – MZV TOO Brazílie �� – � a �, Osvěta. Kul-turní výstavy, ��/� �. Zde je dokumentován postup výstavy – záměr vyšel z osob-ního kontaktu čs. velvyslance s umělcem. Když skončila výstava v Brně, vedoucí mezinárodního oddělení českého ministerstva kultury Jitka Pušová, odeslala foto-kopie kritik výstavy. Pracovník velvyslanectví Československa Rutte, ve svém do-pise datovaném v Riu de Janeiro ��. února �� , informoval pražské ministerstvo, že malíř Portinari nemohl jet do Československa, jak mu to navrhl mecenáš Assís Chateaubriand, protože Portinari byl nemocen a už prakticky nikoho nepřijímal (zemřel o rok později). V dalším sledu ministerstvo výchovy a kultury (mezitím došlo ke spojení obou ministerstev) informovalo (znovu J. Pušová) v dopise ze dne �. �. �� , že v Bratislavě navštívilo Portinariho výstavu více než �� osob. Na zahájení výstavy v sálech Svazu slovenských umělců (ul. Dostojevského rad �), dne ��. července �� (pátek), v �� hod. (výstava trvala do �. srpna �� ), hovořil za SSU malíř a sochař Rudolf Uher, za sekci Slovenské národní rady, ředitel Slovenské národní galerie Dr. Karol Vaculík. V Praze byla výstava zahájena dne ��. září téhož roku. Rada brazilského velvyslanectví v ČSR pan Ouro Preto navštívil mezinárodní oddělení příslušného ministerstva, aby projednal detaily účasti svého velvyslanectví. Velvyslanectví využilo příležitosti, aby věnovalo návštěvníkům propagační brožury a brazilskou kávu. Byly promítány brazilské krátké fi lmy.

18 Ivo Váňa Psota. Tanečník, choreograf, režisér, pedagog, ukrajinské národnos-ti, žil a zemřel v ČSR. Viz http://www.brno.cz/index.php?nav01=2222&nav02=2220&nav03=2447&idosobnosti=103. [cit. ��. dubna ��]

19 Dr. J. Kuchválek, lingvista a historik literatury, propagátor brazilských kulturních akcí v ČSR, vyučoval také na Univerzitě Karlově.

20 Blok, �� –��, č. �–��, str. ��. V témže čísle, str. �, je reprodukován Portinariho Negr s okarínou, detail výzdoby v budově rozhlasu Radio Tupio de Rio de Janeiro. Je tu také reprodukováno dílo dalšího brazilského malíře Pedrozy, Makumba, str. �, a Dívka C. Diaze. K tomu je připojen obraz Mexičana Tamaya, Ptáci, ��, toho času ve Valentine Gallery v New Yorku.

21 Anon, Brazilský malíř Portinari, Lidová demokracie, ��. XI. �� – komentář o umělci v Paříži; deník byl orgánem Československé strany lidové.

22 Anon., Portinari. Brazilský malíř, Umění dneška, III �� , č. �, str. ��. Je překvapu-jící, že první představení Portinariho bylo anonymní, ale jelikož ve stejném čísle časopisu se objevuje také portrét Jana Zacha, jenž působil jako kulturní přidělenec čs. velvyslanectví v Riu de Janeiro, můžeme předpokládat, že článek byl jeho dílem.

23 Jiří BURSÍK, „Vyznamenaní bojovníci za mír“. Výtvarné umění ��–��, str. � �: Jsou tu zastoupeni Pablo Picasso, za Holubici míru, Cândido Portinari za velkou



malířskou kompozici � radentes, Renato Guttuso za cyklus Gott mit uns. Článek ob-sahuje i stručné hodnocení díla Picassova.

24 Germain Bazin, Cândido Portinari. Maliar pre druhých, Výtvarný život, II, ��, č. �–, str. � �–��. – P. M. Bardi, Ľudový maliar, Výtvarný život, II, ��, č. �–, str. ��–��.

25 Ľubor KÁRA, „Malíř Brasilie Portinari“, Kultura, ��, str. �/, � repr., – Ibidem, Cân-dido Portinari, Světová literatura, ��, č. �. str. ��–��, V textu několik reprodukcí jeho obrazů a kreseb: Povstalci, Uprchlíci, Pohřeb, Pradleny, Hlava, jako ilustrace ke článku, str. ��, ��, � , ��. Podává Portinariho životopis a hodnocení tvorby.

26 Kresby – ilustrace ke článku Monteira Lobata “Zé Brasil“, Lidové noviny, Brno, r. �, č. ��, Kulturní neděle, str. �. – Nosiči kávy a Hudebníci. Ze zahraničních výstav a ateliérů. Výtvarná práce V, ��, č. ��, str. ��, � obr. str. ��.

27 Téhož roku, dne � . ��. �� , byly ustaveny styky na úrovni velvyslanectví.

28 Tehdy bylo publikováno dílo Pohřeb, Z výstavy brazilského umělce v Bratislavě, Li-terární noviny, �� č. ��, str. .

29 Recenze výstavy v Nové síni a celkový pohled uveřejnil Václav ZYKMUND, „Cândi-do Portinari“, Výtvarná práce VIII, �� , č. ��, str. ��, � Reprodukce: Těhotná matka. Z výstavy autorových obrazů, ilustrací a kreseb. Nová síň, Praha IX–X–�� , VU, �� , str. ��. Dále Mateřství, z výstavy v Nové síni, Výtvarná práce, VIII, �� , č. �, str. �. a Děvče s kočkou.

30 V prvních letech komunismu provozoval Kára dogmatickou kritiku, lpící na soci-alistickém realismu, jejíž stopy lze pozorovat ještě v katalogu výstavy Portinariho, nějakou dobu, na počátku padesátých let vykonával významné politické funkce, ale v šedesátých letech „procitl“ a stal se přívržencem avantgardy, a šéfredaktorem slovenského dynamického časopisu Výtvarný život, za což zaplatil v období „norma-lizace“ po sovětské intervenci, kdy mu byla zakázána činnost v kultuře. Viz Ľubor Kára, Cesta pokrokových výtvarných umělců v kapitalistických zemích, Výtvarné umění, I, ��–��, č. �, str. ��–� a � repr.

31 „Z připravované umělcovy výstavy v Praze“ bylo reprodukováno Mateřství, Výtvarná práce ��, r. II, č. �, str. �.

32 Jiří KOTALÍK, „Malíř Brazílie (K výstavě Cândida Portinariho)“, Literární noviny, IX, ��. . �� , č. ��, str. �/ .

33 Norbert FRÝD, „Portinari ještě jednou a třeba vícekrát“, Literární noviny, IX, �. ��. �� , č. ��, str. . – Mnohem později se vrací k mexické tezi v mezinárodním kon-textu José Luiz DEL ROIO, „Una rivolta mesicana. Brasil. Ai primi del novecen-to gruppi di contadini brasiliani diedero vita a comunita inspirate e egualitarismo e fratellanza“, Prometeo. Rivista trimestrale di scienze e storia, březen ��.

34 S odstupem času a po vyprchání vášní prohlásil brazilský umělec českého původu Milan Dusek (viz Afi nidades, pozn. �, kap. ��): “Portinariho Uprchlíci zdobí buržo-azní salony a jen těžko vzbuzují soucit.”

35 Pohřeb, Z výstavy brazilského umělce v Bratislavě, Literární noviny IX, �� , č. ��, str. . – Těhotná matka, Z výstavy autorových obrazů, ilustrací a kreseb. Nová síň, Pra-ha IX–X–�� , viz časopis Výtvarné umění, �� , str. ��. – R: Mateřství, z výstavy v Nové síni, Výtvarná práce, VIII, �� , č. �, str. �. – Portrét, Z výstavy brazilského umělce v Bratislavě, Z výstavy autorových obrazů, ilustrací a kreseb. Nová síň, září – říjen �� , Výtvarné umění X, �� , č. �, str. ��. – Igor Zhoř, Poučení – více než

vzor. Kultura IV, �� , str. �, � repr. Recenze výstav v DU v Brně – mexické motivy (sic). Hodnocení jeho činnosti umělecké i politické.

36 Když zemřel, objevily se tři nekrology: první, Portinari mrtev, informace v časopise Výtvarná práce, �� , č. �, str. �., druhá, šh (Luboš Hlaváček), Cândido Portinari, Kultura VI, č. �, str. � nekrolog a glosa, a konečně třetí, Anon., Zemřel Cândido Por-tinari, Hollar r. ��, �� , č. �, str. ��.

37 Anon., Cândido Portinari, Brněnský večerník ��. srpna ��, v rubrice Galerie osob-ností.

38 Jaromír Wíšo, Výtvarné sněmování v Novém Yorku, Rudé právo, �. ��. �� .

39 Cândido Portinari dokončil v roce �� čtyři velké nástěnné obrazy u vstupu do Hispánského sálu Library of Congress nazvané: Objevení zěmě, Průzkum lesa, Vzdě-lávání indiánů a Těžba zlata. Malíř na nich zachytil život prvních přistěhovalců v Americe. Slavnostní inaugurace těchto obrazů proběhla ��. ledna ��.

40 A. Sch.: Z výtvarných časopisů. Přehled současné brazilské malby od Rosy M. Carle-ssové. Cituje: Lazar Segall, C. Portinari, O. Niemeyer, L. Costa. Dále zpráva o Týdnu moderního umění od r. ��, Bienale v São Paulo, in: Studio, července �� (Ang-lie), Výtvarné umění, �� , str. ��. Autorka recenzované stati dělí brazilské malíře podle mezinárodní orientace následovně: nejprve Antonio Bandeira (��), Mana-bu Mabe (naturalizovaný Japonec), Ivan Serpa (��), Danilo di Prette, Ital žijící v Brazilii od r. �� , Francis Krajcberg, polský přistěhovalec z r. �� (��). Posléze vypočítává domácí malíře starší generace: Lula Cardoso Ayres (��); Alfredo Volpi (�� ); Primitivisti: Antonio da Silva (��), černošský folklorista Heitor dos Praze-res (��), malířka Djanira (��).

41 Luděk NOVÁK, Století moderního malířství, ��–��, Praha �� , str. � �, ��.

42 Václav ZYKMUND, Stručné dějiny moderního malířství, Praha ��, str. �� .

43 Barevná reprodukce Poritnariho obrazu k článku – montáži ze zahraničního tisku o latinské americe, zejména k Nerudově básni Než procitne dřevorubec. ��+�, ��, č. ��, str. ��

44 Luboš Hlaváček, Malíř lidského dění, Výtvarná kultura, ��, č. �, str. �, doslova „osud brazilského malíře Portinariho, jenž se stal předčasnou obětí svého vlastního tech-nologické experimentování, by i pro Novosada měl být varovným mementem“.

45 V poslední době se vrátila k Portinarimu studentka Irena Melounová, která sepsala celkový pohled na dílo malíře Cândida Portinariho v portugalštině, za nějž byla od-měněna cenou na studentské soutěži o Iberoamerickou cenu (Premio Iberoameri-cano XIV), vypsanou velvyslanectvími španělsky a portugalsky hovořícími zeměmi v Praze.

46 O tomto námětu se objevila již dříve kniha Izrael. Disegni di Candido Portinari. Pre-sentati da Eugenio Luraghi. ILTE, Torino ��.


Politika a současná brazilská

společnost

84 Politika a současná brazilská společnost

Jan Němec

Jan Němec, odborný asistent na katedře politologie Fakulty meziná-rodních vztahů VŠE v Praze, se zaměřuje na komparativní politologii, areálově pak především na Latinskou Ameriku a portugalskojazyč-nou oblast. Je editorem a spoluautorem publikace „Komparace poli-tických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky“ (Oeconomica ��) a spoluautorem (s Vladimírou Dvořákovou a Radkem Bubnem) publikace „¡Que el pueblo mande! Levicové vlády, populismus a změ-ny režimu v Latinské Americe“ (Sociologické nakladatelství ��).

Brazilská levice na počátku 21. století: Od politické alternativy k mocenskému kartelu?1

Volební vítězství opozice je vždy doprovázeno emocemi dvojího charakte-ru. Na jedné straně se stoupenci úřadující vlády obávají nejen o své mocen-ské pozice, ale mohou také cítit znepokojení z případné změny nastavení prováděných politik či dokonce proměny celého politického režimu. Na straně druhé stojí podporovatelé obměny u výkonu moci, kteří mají od na-stupujících mocenských elit značná, často i nereálná očekávání. Zejména v případech, kdy je tou nově nastupující silou levice, jsou emoce obojího druhu velmi silné. Označení „levice“ se totiž historicky vžilo pro ty poli-tické proudy, jež byly nositeli programu více či méně radikální proměny politického, sociálního a/nebo ekonomického statu quo. V případě, že ta-kové vlády nedokážou rozptýlit obavy svých kritiků, může se celá situace vyhrotit do hlubokého celospolečenského konfl iktu. Nicméně k radikali-zaci politické scény může stejně tak přispět frustrace stoupenců programu změny v případě, že vláda bude brát ohled spíše na obavy svých kritiků než na jejich požadavky.

Příkladem výše nastíněné situace je politický vývoj Brazílie posledních třiceti let. Brazilská levice zaznamenala na počátku ��. století bezprece-dentní úspěch, když poprvé v historii získala prezidentský úřad a časem se jí také podařilo zformovat většinový blok v Kongresu. Vezmeme-li v potaz strukturu brazilské společnosti, pro niž byla – a stále je – charakteris tická jedna z nejvyšších měr socioekonomické nerovnosti na světě, působí od-stup mezi obnovením civilního demokratického režimu v roce ��, resp.

Jan Němec Brazilská levice na počátku 21. století (...)


prvních svobodných přímých prezidentských voleb na základně všeobec-ného volebního práva roku ��, a volebním vítězstvím levice v roce �� na první pohled paradoxně. Bez znalosti kontextu bychom totiž mohli předpokládat, že v podmínkách svobodných voleb a výše zmíněné podo-by společen ské struktury zvítězí kandidát levice, která klade důraz na od-stranění nerovnosti prostřednictvím větší míry přerozdělování bohatství, co nejdříve.

Tento příspěvek vychází ze zmiňovaného paradoxního časového odstu-pu, přičemž jeho příčiny hledá jak ve strukturálních podmínkách, zejmé-na v nastavení politického systému, tak v působení faktorů, jež vycházejí z vnitřních charakteristik klíčových aktérů. Domnívám se, že důležitým faktorem nebyla pouze vnější omezení vyplývající ze sjednaného charak-teru předání moci představiteli vojenského režimu do rukou civilistů, ale zejména počáteční absence relevantního subjektu, který by reprezentoval a prosazoval levicový program. Tím se stala až Dělnická strana (Partido dos Trabalhadores, PT),2 politický subjekt s kořeny ve stávkovém a odbo-rovém hnutí konce ��. let, jejíž kandidát vyhrál v prezidentských volbách v roce �� a strana se svými spojenci u vlády setrvává po třetí navazující funkční období dodnes.

Cílem tohoto příspěvku je tedy vysvětlit proces etablování levice v Bra-zílii jako politicky relevantní síly, postihnout okolnosti nástupu k moci a ozřejmit mechanismy jejího udržení v podmínkách fragmentovaného stranického systému. Dvoufázový proces, kdy některá ze stran musela nej-prve získat dominantní postavení na levici a stát se tak jádrem jednoho z pólů stranic kého spektra a následně dosáhnout i na hlasy politického středu, odpovídá procesu budování ma sové strany a její pozdější transfor-maci ve stranu typu „catch-all“, jenž je znám z celé řady evropských zemí. Tuto tezi ověřuji na základě upravené konceptualizace masové a catch-all strany, které lze z jiné perspektivy označit za stranu považující za svou pri-oritu prosa zení programu, resp. stranu, jež se zaměřuje především na zisk maximálního možného počtu voličských hlasů.

Otázka udržení se u moci se potom dotýká další transformace Dělnic-ké strany, kdy někteří autoři hovoří o „normalizaci“ strany, jež si od svého zalo žení po dlouhou dobu svého opozičního působení zakládala na své „jinakosti“. Kritičtější pozorovatelé pak viní stranu z opuštění levicového

programu a podílení se na stranickém kartelu. Zde tedy na vybrané cha-rakteristiky strany PT aplikuji koncept tzv. kartelové strany, potažmo stra-ny zaměřující se prioritně na získávání postů.

Studium těchto otázek je relevantní nejen při posuzování různých va-riant levicových vlád v Latinské Americe, kdy je brazilská vláda díky své umírněnosti na jedné straně kladně hodnocena jako příklad hodný ná-sledování, na straně druhé pak kritizo vána pro ztrátu ochoty k hlubším reformám a faktické neschopnosti hledat alternativy ekonomického a po-litického řádu, který převzala od svých předchůdců ve vládě. Téma se rov-něž dotýká otázek směřování levice v současnosti obecně, jež se diskutuje i v Evropě, a poukazuje také na proměny po stojů radikálních politických subjektů při změně jejich role od opozičního působení k vládnímu angažmá.

Je však třeba si uvědomit, že zde aplikujeme analytické postupy, jež byly odvozeny z reality západoevropských zemí, na stranické systémy tzv. nových demokracií. Jedná se o oblast studia, která je do značné míry neprobádaná, nicméně rostoucí počet odborných publikací na toto téma z posledních let vypovídá o trendu komparativní politologie stále více ob-racet svou pozornost do těchto zemí. Totéž platí pro tzv. koaliční prezi-dencialismus, model vládnutí charakteristický právě pro Brazílii, kterému se coby svébytné formy nastavení exeku tivně-legislativních vztahů v po-slední době rovněž dostává rostoucí akademické pozornosti. Obohacuje se tím diskuse „nového institucionalismu“ o podobě, fungování a vzájem-ných interakcích politických insti tucí a jejich možných dopadech na po-litický proces.

Jedno z klíčových zjednodušení celé analýzy je vymezení studovaného předmětu. S ohledem na výzkum nou otázku, která se zaměřuje na okol-nosti a příčiny zdánlivě paradoxní ča sové prodlevy nástupu levice k exe-kutivní moci a dále mechanismy udržení se u ní, se zamě řuji pouze na stranické formy organizace politické levice. K tomuto kroku mě opravňuje skuteč nost, že brazilská zákonná úprava neumožňuje volební kandidaturu bez formálního zaštítění některou z legálně působících politických stran. V rámci levicových politických stran pak pozornost věnuji především již zmiňované Dělnické straně, jež sice není jedinou relevantní levicovou stra-nou v zemi, avšak její postavení, ideový vliv a mocen ské pozice v součas-ném stranickém i politickém systému jsou nesrovnatelné s jinými strana-



mi na levici. PT se stala tím hráčem, vůči němuž se dnes ostatní politické strany – na pravici i na levici – vymezují.

S oporou v rozsáhlých odborných diskusích v politologické literatu-ře defi nici politické strany formuluji následovně: Politická strana je takové uskupení, které prezentuje a prosazuje určitý poli tický program, aktivně mobi-lizuje veřejnost a volební cestou usiluje o výkon poli tické moci. S tímto přístu-pem jsou kompatibilní použité koncepty typů stran, jež formulo val Ste-ven Wolinetz. Ten rozlišuje tři stranické typy podle prioritních cílů stran – strany orientované na program (policy-seeking), na hlasy (vote-seeking) a na posty (offi ce-seeking). Svou typologii staví na kritice konceptů, jež jsou v politologii zažité, avšak s ohledem na souvislosti jejich vzniku mnohdy těžko přenositelné mimo oblast západní Evropy. Jde o již zmiňované kon-cepty masové, catch-all a kartelové strany. Domnívám se však, že s ohle-dem na blízkost těchto „tradičních“ typů k typům vymezeným Wolinetzem (masová strana jako strana především zaměřená na program, catch-all na hlasy a kartelová na posty) je možné oba přístupy propojit.

Za kritéria analýzy proměn formátu Dělnické strany jsem zvolil násle-dující: (�.) stranic kou programatiku, (�.) strategii mezistranických spoje-nectví, (�.) členskou základnu a (�.) fi nancování. Tato čtyři kritéria, jež nabývají odlišných charakteristik, jsou schopna postih nout pohyb strany mezi jednotlivými typy – strany masové (zaměřené na program), strany catch-all (zaměřené na hlasy) a strany kartelové (zaměřené na posty). Jako vstupní údaje vlastní analýzy jsem použil původní kvantitativní data (vo-lební výsledky, údaje o počtu členů politických stran atp.), v některých pří-padech pak data, jež jsou výsledkem výzkumu jiných autorů (např. data o umístění jednotlivých stran na škále levice-pravice ad.). Dalšími zdroji byly programové dokumenty Dělnické strany.

Vyšel jsem z předpokladu, že:a) Masová strana, resp. strana orientovaná na program, se vyznačuje pro-

pracovanou a ideologizovanou programatikou, početnou členskou zá-kladnou s rozsáhlou sítí místní organi zací a převahou vnitrostranických zdrojů fi nancování (příspěvky členů, tzv. stra nická daň). Ve vztahu k ostatním stranám vznikají pouze ideologicky konzistentní spoje necké vazby a opozice je jasně a trvale programově nekompatibilní.

b) Catch-all strana, resp. strana orientovaná na hlasy, vykazuje oslabení ideologického ná boje programu, příklon k marketingově zaměřeným kampaním, přičemž výrazně rostou náklady na kampaň, které jsou hra-zeny ze zdrojů od soukromých sponzorů a případně z příspěvků od státu. Klesá význam členské základy, což se projevuje také její kvan-titativní stagnací či přímo poklesem. Ve vztahu k ostatním stranám se catch-all strana posouvá blíže k politic kému středu, tedy narušují se striktní ideologicky dané hranice a mohou vznikat i spojenectví pře-kračující politický střed, přičemž preferované jsou subjekty co možná nej blíže politickému středu (o tyto voliče se strana uchází především a pro jádro vlastní pod půrné základny je takový krok ještě přijatelný).

c) Kartelová strana, resp. strana orientovaná na posty, se neprezentuje žádným uceleným, případně ideologicky zakotveným politickým pro-jektem, zdůrazňuje spíše dílčí pragma tické cíle. Proto ani vztahy mezi stranami prakticky vůbec nezohledňují možné ideologické vzdále nosti; spojenectví napříč stranickým spektrem jsou možná. Strana udržuje omezenou členskou základnu z ryze účelových důvodů, navíc usilujeo její individualizaci. Finanční zdroje pocházejí převážně od státu.

Na základě konfrontace těchto předpokladů s analyzovanými daty jsem dospěl k následujícím závěrům:

Ve vztahu k prezentované programatice je u PT od roku �� pozoro-vatelná dvojkolejnost mezi programovými dokumenty vzešlými ze setkání stranických orgánů a volebními programy určenými voličům, resp. širo-ké veřejnosti. Zatímco ve vnitrostranických programových do kumentech se strana i nadále přidržuje ideologie socialismu, byť jeho náplň inovuje a obohacuje ji o postmateriální hodnoty, od roku �� ve volebních pro-gramech tento po jem vůbec nefi guruje. Volební kampaně tak mají jedno-značně deideologizovaný a dostředivý charakter a lze je připodobnit ke kampaním catch-all stran. Vnitrostranická debata se však i nadále opírá o ideologii, na níž byla strana vybudována.

Podobně dvoutvářná je i strategie Dělnické strany ve vztahu ke koalič-ním partnerům. Strana do voleb tradičně a trvale vstupuje v koalici s dal-šími menšími levicovými stranami, přičemž až ve volbách roku �� se rozhodla vyhledat koaličního partnera na pravé části politického spektra



a zajistit tak vlastní prezidentské kandidatuře podporu pravicového a stře-dového elektorátu. Příklon ke středovým koaličním partnerům je od té doby setrvalý, i zde je tedy možné hovořit o „catch-allizaci“. Odlišné jsou však strategie, jež strana používá při vytváření podpůrné báze v Kongresu. Zde obvykle poslanecká křesla získaná stranami volební koalice na vytvo-ření kongresové většiny nestačila, a strana se tedy musela zaměřit na vy-hledání spojenectví dalších politických subjektů. Díky existenci poměrně početného rezervoáru přelétavých stran, které jsou přes svou pravicovou orientaci ochotny vstupovat do vládních koalic i s levicí (jejich prioritou je přístup k postům), vytváří PT koalice právě s těmito stranami. Na úrov-ni voleb tedy co do navazovaných spojenectví Dělnická strana od roku �� zaznamenala přechod od programově orientované strany ke straně zaměřené na maximalizaci zisku voličských hlasů, v rovině vládnutí jsou koaliční spojenectví strany ideologicky nespojitá a mohla by představo-vat podmínky pro vytvoření stranického kartelu a případně odpovídající akomodaci PT.

Členská základna je jediným kritériem, kde lze hovořit o přetrvávání ambice vytvořit ma sovou politickou stranu. Počet členů Dělnické strany v absolutním vyjádření setrvale roste, strana navíc získává i stále větší po-díl všech osob organizovaných v politických stranách – jde o jedinou z vel-kých stran, která v relativním vyjádření roste. Za důsledek ��% terito-riální penetrace lze považovat síť místních organizací, k jejímuž dotvoření došlo až v průběhu první dekády nového století, tedy v době, kdy strana již byla u exekutivní moci na centrální úrovni. V praxi náboru nových čle-nů lze ale pozorovat tendenci, jíž se strana přibližuje ostatním politickým stranám: na rozdíl od dřívějších let (sledováno od roku ��), kdy růst členské základny nebyl odvozen od volebního cyklu, je od roku �� pozo-rovatelný vliv blížících se voleb na zvýšení tempa růstu počtu stranických členů. Tento jev, který byl již dříve pozorovatelný u ostatních stran, je však velmi současný a při jeho inter pretaci je tedy nutné být obezřetný.

V posledním ze sledovaných kritérií, tj. stranickém fi nancování, Děl-nická strana nenapl ňuje charakteristiky masové strany, tedy strany, jež je fi nančně autonomní a její příjmy se zakládají zejména na příspěvcích vlast-ních členů. Od poloviny ��. let minulého století, kdy byl v Brazílii záko-nem zaveden státní příspěvek na činnost politických stran, ve stranic kých

příjmech jednoznačně dominuje tato dotace. Spolu s nárůstem výdajů, z nichž velká část je určena na volební kampaně, strana naplňuje charak-teristiku catch-all strany. Sku tečnost, že v absolutním vyjádření vnitro-stranické zdroje fi nancí neklesají, naopak rostou, však možnou závislost strany na státních fi nancích problematizuje: PT prozatím cíleně nepřenáší břemeno fi nancování z vlastních členů na stát a stále udržuje poměrně vý-razný podíl příjmů z tzv. stranické daně, tj. povinných odvodů členů, kteří získali placený post díky stranické nominaci. Prominentní místo státního příspěvku ve vnitrostranickém fi nan cování spolu s výrazným nárůstem ná-kladů a s tím souvisejícím nárůstem zadlužení strany, však vytváří příznivé podmínky pro kartelové chování strany.

Z výsledků rozboru uvedených kritérií je patrné, že Dělnická strana si cíleně udržuje dvě tváře: Je to strana usilující o vládu, potažmo strana ve vládě, která je otevřená pragmatic kým kompromisům a spojenectvím na-příč politickým spektrem v případě, že si to poměry v Kongresu vyžadují. Tento proud uvnitř PT má jednoznačně dostředivé tendence ve vztahu celému brazilskému stranickému spektru a působí ve směru transformace PT ve stranu typu catch-all. Vedle toho však jsou pozorovatelné i tenden-ce k vytvoření ma sové strany, zejména co do počtu členů, strany s výraz-nou, detailně rozpracovanou a ideo logickou programatikou, která přispívá k udržení dominantní pozice na levici, a to i navzdory kritice přicházející zleva.

Ochotou vytvářet vládní koalice napříč politickým spektrem se dostá-váme mimo rámec jednopřípadové studie transformace klíčové brazilské strany dneška. Nastavení stranického systému a s ním související přetr-vávání fragmentace sil v Kongresu vede v Brazílii k praxi vytváření koa-ličních vlád. Praxe koaličního prezidencialismu, která není v regionálním kontextu ojedinělá, umožňuje pochopit jak výše zmíněnou „dvoutvářnost“ Dělnické strany, tak i příčiny umírněnosti tamních politických elit, a to jak levicových, tak pravicových. To, že prezidentova strana nemusí být (a často ani nebývá) co do počtu poslaneckým křesel nejsilnější z vládních stran, posouvá fungování prezidentských systémů s koaličními vlá dami blíže logice parlamentních systémů. Prezident udržuje koalici buď pro-gramovými ústupky a/nebo distribucí postů a s nimi spojených fi nančních zdrojů mezi koaliční part nery. V případě, že většinovou koalici nesestaví,



riskuje zablokování vlastní agendy v Kongresu, případně i podstoupení procedury impeachmentu, jak se již v brazilské historii jednou stalo. Ko-aliční prezidencialismus lze navíc považovat za jeden z faktorů, které pů-sobí ve prospěch stability režimu. Pravděpodobnost zablokování systému v důsledku kon fl iktu mezi exekutivou a legislativou, jež bývá označováno za jedno z hlavních nebezpečí a eventuální příčinu kolapsu celého režimu, se zde snižuje.

Jak jsem uvedl výše, koaliční vládnutí není v kontextu latinskoameric-kých prezidentských systémů nijak výjimečné; právě naopak, většinové i menšinové koalice jsou v těchto ze mích od obnovení stranického pluralis-mu a svobodné volební soutěže přinejmenším stejně častým uspořádáním exekutiv jako vlády jednostranické. Navzdory některým temným předpo-vědím o „obtížnosti“ kombinace prezidencialismu s vícestranickým sys-témem se ukázalo, že koaliční vlády jsou životaschopné a v některých ze-mích se takový formát vlád ních kabinetů stal standardem.

Koaliční povaha vládnutí však není jediným faktorem, který působí na centrální exekutivní moc umírňujícím způsobem. Dalšími blokačními ak-téry případných radikálních kroků pre zidenta jsou guvernéři jednotlivých států federace, kteří mají rozsáhlé vlastní pravomoci, jsou vlivnými oso-bami ve vztahu k poslancům Kongresu zvoleným za dané státy a v nepo-slední řadě mají blíže k příslušnému okruhu voličů než prezident usilující o znovuzvolení nebo o zvolení svého nástupce. Z tohoto důvodu je pro prezidenta vhodné udržovat koope rační vazby s guvernéry bez ohledu na jejich stranickou příslušnost. Výhodnost dobrých vztahů je nicméně obou-stranná: guvernéři mohou odměnou využívat vstřícnosti centrální vlády při fi nancování investic ve svém státě z federálního rozpočtu. V určitém smyslu lze hovořit o tom, že koaliční prezidencialismus v Brazílii funguje nejen na horizontální úrovni, tedy ve vztahu mezi prezidentem (vládou) a kongresem, ale také po vertikále mezi prezidentem a guvernéry.

Zde představené moderující faktory, jež jsou zabudovány ve struktuře politického systému, dávají odpověď na širší otázku ohledně příčin umír-něnosti brazilské levicové vlády ve srovnání s jejími protějšky v jiných ze-mích Latinské Ameriky (zejména ve Venezuele, Bolívii či Ekvádoru). Ome-zení, jimž levice v Brazílii při prosazování radikálního pro gramu změny čelila, vedla k přizpůsobení se klíčového aktéra brazilské levice, Dělnické

strany, strukturálním podmínkám. Program radikální změny již není na-venek prezentován, byť na základě vnitrostranických debat se strana stále hlásí k programu socialismu.

Využití srovnávací perspektivy alespoň v regionálním měřítku, která by více poodhalila možné vlivy institucionálního nastavení na působení klíčo-vých aktérů, zejména držitelů výkonné moci, je jednou z možností směro-vání dalšího výzkumu. Přestože v poledních letech vzniklo poměrně velké množství odborných publikací, jež se na srovnání vybraných – obvykle nejkontrastnějších – případů levicových vlád v Latinské Americe zaměři-ly, často jsou jejich závěry založené na nadhodnocení místních specifi k či momentálních mocen ských konfi gurací. V této práci jsem se snažil přispět do debaty o vlivu institucionálního nastavení na působení politických ak-térů, kteří se v daném rámci pohybují. Podle mého soudu je další a hlubší studium institucí v tzv. nových demokraciích vhodným krokem ve směru obohacení konceptuálního repertoáru politologie i revize některých tra-dičních kon ceptů.

1 Tento příspěvek je shrnutím východisek a závěrů stejnojmenné dizertační práce,

která byla obhájena na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze v září roku ��. S ohledem na omezený prostor zde vypouštím odkazy na literaturu a další zdroje a případné zájemce o ně odkazuji na zmiňovanou dizertační práci, viz https://isis.vse.cz/zp/portal_zp.pl?podrobnosti=84515.

2 Při překladu názvu strany jsem si vědom možných asociací s českou krajně pra-vicovou Dělnickou stranou, které patrně český čtenář bude mít. Navzdory tomu upřednostňuji konzistenci s vlastními předchozími pracemi také s přihlédnutím ke skutečnosti, že v českých médiích používaný překlad Strana pracujících nijak neodráží historické kořeny strany (stávkové hnutí průmyslových dělníků), od nichž odvozuje své jméno.



Matyáš Pelant

Matyáš Pelant je doktorandem Střediska ibero-amerických studií Fi-lozofi cké Fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se zejména bra-zilskou zahraniční politikou. Je absolventem portugalistiky na FF UK a bakalářského programu Mezinárodních teritoriálních studií Fakul-ty sociálních věd UK. V letech ��–�� působil na Delegaci EU v Brazílii.

Matyáš Pelant Témata brazilské zahraniční politiky a Evropa

Témata brazilské zahraniční politiky a Evropa

úvodZačátek tohoto tisíciletí je ve znamení rostoucího významu Brazílie v re-gionálním i globálním měřítku. Tato skutečnost se samozřejmě odrazila i v její zahraniční politice, která v některých oblastech zcela jasně usiluje o získání vedoucí pozice mezi rozvíjejícími se státy.

Své dnešní vystoupení jsem nazval „Témata brazilské zahraniční politi-ky a Evropa“. V první části bych chtěl nabídnout něco na způsob základní-ho „menu“ aktuálních témat, která jsou podle mého názoru pro brazilskou zahraniční politiku klíčová. Zaměřím se v zásadě na soudobější agendu, na kterou klade brazilská diplomacie sama důraz ve svém diskursu.1 Ve dru-hé části se pak zamyslím, jaká jsou východiska vztahů Brazílie s Evropou, respektive s Evropskou unií a Českou republikou. Jedná se o naznačení základních bodů pro další debatu a studium tohoto tématu.

Aktuální agenda brazilské zahraniční politikyVětšina agend, které zmíním, se týká multilaterálního rozměru zahranič-ní politiky. Brazilská zahraniční politika totiž vždy ve svém diskursu pro-sazovala multilateralismus, universalismus a zapojení do mezinárodních organizací. Závazek regionální integrace, a to v ambiciózním latinskoame-rickém pojetí, je i v brazilské ústavě z roku ��.2V této souvislosti se sa-mozřejmě nabízí otázka, zda se jedná o tzv. „čistý multilateralismus“, tedy přístup, kdy je jedna země ochotna obětovat část svých zájmů ve prospěch celku (nejblíže tomu může být asi to, o co se snažíme v EU ) nebo „nomi-nální multilateralismus“, tedy situace, kdy jsou aktivity v multilaterálních organizacích nástrojem pro prosazení vlastních zájmů.


Nechávám tuto otázku bez jednoznačné odpovědi a přejdu k prvnímu multilaterálnímu tématu „par excellence“. Tím je Organizace spojených ná-rodů. Brazílie zahajuje Valné shromáždění OSN, protože jako první v roce �� podepsala chartu této organizace. Její ambice v této organizaci se ale úplně nenaplnily. Dodnes nezískala stálé místo v Radě bezpečnosti OSN, stala se pouze jedním z rekordmanů v počtu nestálého členství v tomto orgánu.

Řada států v současnosti považuje brazilskou snahu stát se stálým čle-nem Rady bezpečnosti OSN za legitimní. Mnohé evropské země, zejmé-na Francie a Spojené království, brazilské ambice explicitně podpořily; s jasným vyjádřením podpory váhají Spojené státy3 (pravděpodobně pro-to, že USA a Brazílie nejsou sladěny v některých otázkách, jako je Střed-ní východ nebo kubánské embargo USA). Komplikovaný je samozřejmě konsensus ve vlastním latinskoamerickém regionu a postoj konkurentů (Argentina, Mexiko). Debaty okolo reformy OSN se ale pohybují v sou-časnosti spíše v teoretické rovině a nelze nyní očekávat zásadnější posun.

Brazílie je tradičně velmi aktivním členem OSN, i v rámci agentur, a v posledních dvou dekádách se snaží zvyšovat také svůj podíl v mírových operacích OSN (srov. mise OSN v Angole a na Východním � moru kon-cem devadesátých let ��. století, účast na haitské misi OSN MINUSTAH, které Brazílie od roku �� velí, snaha posílit své angažmá v Africe nebo na Středním východě, např. v rámci mise UNIFIL v Libanonu od roku �� Brazílie velí námořní task force).

Přesto je jasné, že OSN v současné době Brazílii nenabízí takový pro-stor, jaký by si přála. Vzhledem k růstu hospodářského významu Brazílie logicky stoupla její expozice v mezinárodních ekonomických a fi nančních organizacích. Agenda Světové obchodní organizace (WTO) a otázky spo-jené s liberalizací světového obchodu, zejména s tzv. rozvojovým kolem z Dauhá (DDA), se staly jedním z hlavních témat brazilské diplomacie na počátku tohoto tisíciletí. V roce �� se Brazílie během jednání WTO v me-xickém Cancúnu postavila do čela tzv. rozvojové (někdy také zemědělské) G��. Po Cancúnu také vzniklo fórum IBSA (Indie, Brazílie, Jižní Afrika).

Jednání o dokončení DDA ale, eufemisticky řečeno, příliš nepostupují. Někteří autoři upozorňují, že Brazílie vsadila v otázce liberalizace mezi-národního obchodu vše na jednu kartu WTO. To je také jeden z důvo-


dů, proč bylo v roce �� přerušeno vyjednávání mezi EU a Mercosurem (začalo de facto již v roce ��, bylo obnoveno v květnu ��). Brazilské pozice při vyjednávání v rámci WTO lze považovat za zásadní pro postup DDA ve srovnání s „radikálními indickými nebo nejasnými čínskými po-stoji“4 a brazilská diplomacie má v organizaci poměrně významné místo, a to i díky respektování pravidel WTO. Brazilský kanditát Roberto Azeve-do byl v roce �� zvolen do čela této organizace. Na druhou stranu je ale Brazílie velmi uzavřenou ekonomikou s protekcionistickými tendencemi. Jak se Brazílie zachová v budoucnosti a zda se odváží „skočit do globál-ního ekonomického bazénu“,5 bude určitě klíčovou otázkou příštích let.

Pro Brazílii je dnes vzhledem k pomalému postupu DDA aktuálnější zcela jiná skupina zemí ��, tzv. fi nanční G ��, 6 která jí zajišťuje místo u stolu, kde se projednávají globální témata, jako je reforma mezinárod-ních fi nančních institucí, otázky související s ekonomickou krizí a možné reakce na ni. Brazílie často otevírá otázku, slovy ministra fi nancí Guido Mantegy, „měnové války“. V brazilském pojetí se tato debata soustřeďu-je na podhodnocený americký dolar, který poškozuje brazilský export. Je zajímavé, že ke kritice podhodnocené čínské měny, yuanu, se Brazílie ne-přidává. Šetří tedy svého největšího odběratele železné rudy a sóji a part-nera v BRIC.

To nás přivádí k akronymu BRICS7 a ke snaze zemí tohoto „uskupení“ institucionalizovat vzájemnou spolupráci, např. formou každoročních su-mmitů šéfů vlád. Aktuální je také projekt rozvojové banky BRICS. Předsta-va, že by vzniklo nové mocenské centrum „multipolárního světa“, které by tvořilo sdružení těchto zemí, je ale vzhledem k jejich rozdílným zájmům, a to zahraničně-politickým i ekonomickým, značně iluzorní (srov. rusko--čínské, indicko-čínské soupeření, v obchodní oblasti indický zájem o li-beralizaci služeb, brazilský zájem o komodity a zemědělství, čínský zájem o export hotových výrobků atd.).

Pro Brazílii je platforma BRICS v tuto chvíli spíše vhodným prostorem, kde může řešit s partnery otázky svého bilaterálního zájmu a získat tak preferenční přístup k významným partnerům. Samozřejmě se jedná také o vítanou účast v „prestižním klubu“. Zde je určitě klíčový vztah Brazílie k Číně a závislost na ní v exportu komodit podle schématu „sója a želez-ná ruda za hotové výrobky“ a snaha prosadit více produkty brazilského průmyslu.


Zmiňoval jsem ústavní závazek Brazílie integrovat Latinskou Ameriku. Aktivita největší latinskoamerické země v oblasti regionální integrace8 v po-sledních letech roste a mnoho iniciativ vychází z brazilské strany: máme MERCOSUR s více než �� lety tradice, který je považován za nejúspěšnější integrační projekt na kontinentu, ale do v názvu deklarovaného vytvoření společného trhu má velmi daleko. Sdružení všech jihoamerických zemí UNASUR bylo do jisté míry Lulovo dítě, od kterého si kromě koordina-ce zahraničně-politických pozic zúčastněných zemí Brazílie slibuje také spolupráci v sektorových politikách (např. sociální oblast, infrastruktura, drogy, zdraví, obrana). Nejkontroverznější byl vznik Rady obrany, kde s přistoupením váhala Kolumbie, a dodnes se tato rada nestala funkční platformou pro řešení aktuálních bezpečnostních problémů v regionu.

Motivací pro vznik CELACu byla zcela jistě snaha vymezit se proti Or-ganizaci amerických států (OAS), respektive USA. Tato iniciativa zatím nepřinesla výraznější výsledky, ani např. v koordinaci podpory kandidatur latinskoamerických zemí do mezinárodních organizací. Ze zahraničně-po-litického hlediska je klíčová také snaha Brazílie zapojit Kubu do regionál-ních integračních procesů.

Vidíme tedy, že Brazílie v první dekádě tohoto tisíciletí zcela jasně klade důraz na tzv. spolupráci Jih-Jih. Bylo by ale mylné se domnívat, že Brazílie opomíjí „Sever.“ Vztahům s Evropou se budeme dále věnovat. K vztahům s USA je třeba poznamenat, že jistý způsob „zvláštního partnerství“ mezi Brazílií a USA má svou tradici již od počátku ��. století9 a stojí na silném a pragmatickém základě, i když je někdy používán odlišný diskurz.

Podívejme se teď také na témata, která nejsou čistě zahraničně-politic-ká, ale mají do této oblasti svůj přesah:

Každému se ve spojení s Brazílií vybaví mizející Amazonský prales. S tím souvisí samozřejmě agenda globálního vyjednávání o otázce klima-tických změn. Ještě v roce �� brazilská vojenská akademie (Escola su-perior de guerra – ESG) vydala dokument, ve kterém jsou pro-indiánská a environmentální hnutí označována za agenty mezinárodních sil, jejichž cílem je podkopat brazilskou suverenitu nad Amazonií.10 Brazílie se ale v roce �� uspořádáním konference v Riu k tomuto problému přihlásila a ukázala vůli řešit jej. Svůj „domácí úkol“ splnila. Od roku �� pokles-lo odlesňování o � %. Uplatňovaná strategie snižování emisí bojem pro-


ti odlesňování, tzv. REDD, je považována za levný a rychlý způsob boje proti klimatickým změnám. Tento přístup by mohl „vést k novému systé-mu řízení životního prostředí v tropech“.11 Brazílie čelí v této oblasti ještě mnoha výzvám (velké riziko v otázce sporu mezi rozvojem a ochranou životního prostředí, změny brazilského zákona na ochranu lesa), ale její snahu být v čele koalice rozvíjejících se zemí v této agendě lze zcela jistě považovat za legitimní.

Musíme si ale uvědomit, že se jedná o velmi složitý proces. Lulův su-mmit Organizace Amazonské dohody před Kodaňským summitem v roce �� ukázal, že je složité najít konsensus i ve vlastním regionu.12 Výsledky Rio +�� také zanechaly jistou pachuť a mediální zprávy o nespokojenosti prezidentky Rouseff ové s výsledky summitu.

Pouze heslovitě bych zmínil ještě další oblasti, kde je o Brazílii slyšet: v oblasti energetiky vzhledem k objeveným přímořským ložiskům ropy Brazílie částečně opouští svou „ethanolovou diplomacii,“13 ve které tradič-ně prosazovala větší využití biopaliv. Míra výnosů z těžby ropy je ale nejistá (výhodnost těžby závisí na ceně ropy a těžba z mořského dna je technic-ky velmi náročná). Bude zajímavé sledovat, co s brazilskými postoji udělá perspektiva ropného exportéra.

Dále bude Brazílie zcela jistě hrát velkou roli v debatách okolo potravi-nové krize: je zemědělskou velmocí ��. století.14 Svou pozici v mezinárod-ním systému potvrdila zvolením brazilského generálního ředitele agen-tury OSN pro zemědělství a výživu FAO (José Graziano da Silva – jeden z hlavních autorů programu Lulovy vlády proti hladomoru Fome Zero).15

Nutné je také posílení mezinárodní spolupráce v oblasti bezpečnosti a pašování nelegálních drog.16 Jedná se především o kokain a jeho nové „cesty do Evropy“ (přes Afriku, Balkán).

A co Evropa, EU a česká republika?Výše naznačená témata se určitě dotýkají i nás v Evropě. Jak na tom tedy je vztah Brazílie – Evropa? Existují podle mého názoru � základní úrovně, které je potřeba analyzovat: rámcový vztah s EU (strategické partnerství a vyjednávání asociační dohody s Mercosurem, jejíž součástí je i dohoda o volném obchodu), členské státy EU a jejich relace s Brazílií (to se samo-zřejmě odráží na vztahu EU – Brazílie) a povaha bilaterárních kontaktů ČR a jejich možné zakotvení přes EU i další mezinárodní organizace.


�) Vztahy mezi EU, respektive Evropským hospodářským společenstvím, a Brazílií byly formalizovány již v roce �� . Vytvoření evropského spo-lečného trhu a jeho protekcionismus v oblasti zemědělství, preference pro bývalé kolonie sdružené v tzv. skupině zemí Afriky, Karibiku a � -chomoří (ACP), tedy konkurence Brazílie v oblasti tropických produk-tů, to vše vytvořilo „konfl iktní linii mezi Evropou a Brazílií, která dříve neexistovala“.17 Situace se postupně zlepšovala a ��. léta minulého sto-letí byla ve znamení sbližování spojeným se vznikem Mercosuru . Růst významu Brazílie v globálním měřítku vedl k uzavření Strategického partnerství EU s Brazílií, ke kterému došlo v roce �� během portu-galského předsednictví v Radě EU (Brazílie byla poslední zemí BRIC, která ještě neměla s EU strategické partnerství).

Co to vlastně znamená strategické partnerství?18 Trochu úřednic-kým jazykem: pravidelné roční summity na nejvyšší úrovni a s tím spo-jené přípravné mechanismy a dokument, který defi nuje oblasti spo-lupráce, na kterých se obě strany shodnou, tzv. Společný akční plán (JAP). Tento dokument se dotýká vlastně všech agend, které jsem zmi-ňoval, i mnoha dalších.19

Před Lisabonskou smlouvou se jednalo zejména o oblasti v společ-né kompetenci EU (obchodní politika, vízové dohody, spolupráce v do-pravě, rámcové programy např. vědecko-technická spolupráce). Nyní už existuje jednotná zahraniční služba EU a EU by měla mluvit jedním hlasem i v mezinárodních organizacích. Měl by být tedy posílen politic-ko-bezpečnostní aspekt. Jak se daří tuto ambici EU naplňovat po více než dvou letech fungování nového systému nechme na jinou debatu.

EU jako celek je (stále) největším obchodním partnerem Brazílie a nejvýznamnějším investorem. Navíc Evropa je vnímána z „genetic-kých důvodů“ pozitivně, mnoho Brazilců má evropské předky.20 Ale tato primárně výhodná pozice by neměla být považována za něco jako danou preferenci Evropy ze strany Brazílie. Jsou tu dva zásadní problé-my: velká konkurence (především Čína, USA) a nebezpečí iluze akce-schopnosti EU jako bloku.

�) Tím se dostávám ke vztahům jednotlivých členských států EU k Bra-zílii. Je jasné, že jiné představy a cíle bude mít např. Kypr, Rumunsko, Německo nebo Itálie. Defenzivní může být třeba Francie, Irsko (země-


dělství). Některé státy EU udržují svá vlastní strategická, nebo privile-govaná, partnerství s Brazílií: jedná hlavně o Španělsko, Portugalsko, Německo, Spojené království, Itálii, Francii, Švédsko. Jsou také oblasti, které si jednotlivé členské státy úzkostlivě brání, např. Spojené králov-ství a Francie s Brazílií pravidelně bez EU konzultují agendu Rady bez-pečnosti OSN. Členské státy jsou si v obchodu navzájem konkurenty, např. Francie a Švédsko v „nekonečném“ tendru na nákup nadzvuko-vých stíhaček pro brazilskou armádu.

Zároveň členské státy EU, analýzy upozorňují na Německo, Portu-galsko nebo Švédsko, využívají i rámcových vztahů EU–Brazílie k pro-sazování svých zájmů. I „silnější“ členové EU jsou si totiž také vědomi rizika, že rozvíjející se země mohou ztratit zájem o bilaterární styky. Toto potvrzuje i průzkum CEBRI mezi elitou21 brazilské zahraniční po-litiky, který naznačuje, že země jako Německo, Francie nebo Spojené království ztratí v horizontu příštích let pozici v hierarchii brazilského zájmu.22

Ztráta EU v Brazílii ve prospěch hlavně Číny je evidentní. EU bude pro Brazílii silnějším partnerem, dokáže-li ve svém strategickém part-nerství s Brazílii �) posílit obchodní spolupráci (aktuální je zmiňovaná dohoda o volném obchodu s Mercosurem, tedy zjednodušeně řečeno ji-ho-americký blok od nás očekává „pád zemědělské pevnosti“, pro Bra-zílii se jedná zase o výzvu jak zvládne „leadership“ v regionu a zda se podaří s EU uzavřít dohodu s možným globálním dopadem na mezi-národní obchod); �) dodat mu také kýžený politický rozměr (tedy vý-zva pro evropskou zahraniční politiku být čitelnější a umět nabídnout Brazílii podporu nebo její přijatelné varianty i v některých otázkách jejího globálního zájmu, jako jsou reformy mezinárodních fi nančních institucí nebo Rady bezpečnosti OSN, agenda klimatických změn).23 Samozřejmě je otázkou, do jaké míry se bude EU dařit sladit zájmy svých jednotlivých členských států a vystupovat jednotně.

�) Co z toho vyplývá pro ČR? Rozhodně není v regionu nováčkem. Od roku �� funguje v Brazílii s přestávkou pár let během �. světové války československý, resp. český, zastupitelský úřad. V meziválečném obdo-bí se podařilo uchytit především plzeňské Škodě, která v Riu založila svou fi liálku Škoda Brasileira. Navzdory tomu, že v období ��–��


se Československo ocitlo na jiné straně „barikády studené války“ než Brazílie, podařilo se udržet stabilní a oboustranně ekonomicky výhod-ný vztah: Československo dodávalo především investiční celky (devět elektráren, okolo �� cementáren) a Brazílie byla významným dodavate-lem surovin, hlavně byl na naší straně zájem o kvalitní železnou rudu. Země tehdejšího Východního bloku byly pro Brazílii alternativním tr-hem („ventilem“) v případě výpadků exportu tradičním odběratelům.

Brazílie je dnes společně s Mexikem naším nejdůležitějším obchod-ním partnerem v Latinské Americe (okolo ��. místa celkového zahra-ničního obchodu ČR), ale v devadesátých letech minulého století zcela jasně došlo k určitému „vyklizení pozic“.

Není reálné si myslet, že by ČR sama hrála významnou roli v glo-bálních otázkách, jako jsou klimatické změny, dokončení DDA nebo reforma Rady bezpečnosti OSN. Musíme si také uvědomit, že s libe-ralizací mezinárodního obchodu vzrostl význam globálních hodnoto-vých řetězců (většinu našeho vývozu do Brazílie tvoří dodávky auto-mobilových součástek v rámci koncernu Volkswagen). Zde je zásadní naše schopnost naučit se prosazovat naše zájmy i přes EU, která má s Brazílii fungující bilaterální rámec v podobě strategického partnerství a obchodní v podobě komplikovaného vyjednávání EU s Mercosurem. Na to upozorňuje i euroskeptik Václav Klaus, když uvádí, že Brazílie je zemí, která je svou velikostí, počtem obyvatel, nesmírnou různoro-dostí, národnostním složením, institucionální a politickou strukturou i svým federalismem partnerem spíše pro Evropskou unii než pro Čes-kou republiku.24

Neznamená to ale podle mě, že je Brazílie něčím, co není v našem „dosahu“. Ani to neznamená, že by se české fi rmy měly spoléhat pou-ze na dodávky v rámci nadnárodních korporací.25 Domnívám se, že na příkladu Brazílie by mohla být vedena i zajímavá debata o směřování naší zahraniční politiky a využití naznačovaného rámce vztahů EU pro prosazování našich zájmů.26 I v obchodních vztazích by stát měl usi-lovat o maximální sladění se zahraniční politikou a defi novat vhodné instrumenty na podporu našich fi rem (silné a kvalitní zastoupení, hle-dání přímých partnerství s brazilskými podniky, možnosti fi nancování projektů).


Při vědomí toho, že každý má tendenci prosazovat „svůj region“, si my-slím, že Brazílie si v aktuální koncepci české zahraniční politiky zaslouží větší prostor, než dvě věty „ČR bude rozvíjet své vztahy s Indií a Brazílií ja-kožto mezinárodními aktéry s velkým potenciálem rozvoje a rostoucím politic-kým vlivem. Značné možnosti pro rozvoj vztahů skýtá také oblast bezpečnost-ně-vojenská.“27 Nezbývá než doufat, že tento základní dokument bude dál doplněn konkrétnější strategií vůči Brazílii, respektive regionu Latinské Ameriky.

1 Srov. např. úvodní slovo brazilského velvyslance k tomuto sborníku, str. ��.

2 V článku � Ústavy jsou vyjmenovány principy zahraniční politiky a závazek, že se Brazílie „bude snažit o ekonomickou, politickou, sociální a kulturní integraci národů La-tinské Ameriky s cílem vytvořit latinskoamerické společenství národů“.

3 Prezident Obama zcela jasně podpořil ambice Indie, např. během své návštěvy In-die v roce ��, viz http://www.nytimes.com/2010/11/09/world/asia/09prexy.html?_r=0 [cit. ��. března ��]. Takto jasnou podporu Brazilci od USA neslyšeli ani při návštěvě prezidenta Obamy v Brazílii v roce ��, ani během pracovní ná-vštěvy brazilské prezidentky ve Washingotnu v roce ��, srov. např. http://www.nytimes.com/2012/04/10/world/americas/in-dilma-rousseff -visit-brazil-and-us--accentuate-positive.html [cit. ��. března ��].

4 Pattrick MESSERLIN, e Mercosur-EU Preferential Trade Agreement: A view from Europe, CEPS Working Document č. ��, únor ��, http://www.ceps.eu/book/mercosur%E2%80%93eu-preferential-trade-agreement-view-europe [cit. ��. břez-na ��].

5 Alfredo VALLADÃO, Emergent Brazil and the curse of the ‚Hen‘s fl ight‘, č. ��, únor ��, CEPS, str. ��.

6 Z regionu Latinské Ameriky do této skupiny kromě Brazílie patří také Argentina a Mexiko.

7 Skupina zemí BRIC– Brazílie, Rusko, Indie, Čína – vznikla na základě předpovědi Jima O‘Neilla ze společnosti Goldman Sachs, ve které tvrdí že tyto státy do roku �� ekonomicky předhoní v současnosti nejbohatší země. Jihoafrická republika byla do skupiny/summitů BRICSů zařazena politiky, aby byl zastoupen africký kon-tinent. Důvody pro její zařazení nejsou ekonomické. Sám O‘Neill v roce �� přišel s novým akronymem „příštích šampiónů“ : MIST – Mexiko, Indonésie, Jižní Korea, Turecko.

8 Následující odstavce částečně podle Matyáš PELANT, Role Brazílie v projektech regionální integrace, in Mezinárodní politika, září ��, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, str. �–�.

9 Zvláštní vazby budované s USA byly vedeny snahou vymanit se z vlivu Velké Bri-tánie na region.

10 Cit. podle Albert FISHLOW, Starting Over, Brazil since ��, � e Brooking Institute, Washington, ��.


11 Jeff TOLLESON, A light in the Forest, Foreign Aff airs, březen/duben ��.

12 Cílem tohoto summitu mělo být nalezení shody regionu před kodaňským jednáním mezi signatáři organizace. Summitu se ale zúčastnili pouze prezidenti Surinamu a Guayany a francouzský prezident Sarkozy za Francouzskou Guayanu (ten ale sle-doval jasný bilaterální zájem Francie uspět v tendru na nadzvukové stíhací letouny, proto Francie v té době „maximalizovala“ styky s Brazílií).

13 Brazílie je po USA druhý producent biopaliv na světě.

14 Jen pro ilustraci, Brazílie patří mezi největší vývozce např. sóji, hovězího, vepřového, kávy cukru nebo obilovin.

15 Brazílie získala také pozici ředitele Mezinárodní organizace kávy.

16 Srov. výroční zprávy UNODC, které upozorňují na nárůst spotřeby kokainu v Bra-zílii (crack) a rostoucí význam Brazílie jako tranzitní země: http://www.unodc.org/unodc/en/data-and-analysis/WDR-2012.html [cit. ��. října ��].

17 Srov. Antonio Carlos LESSA. A diplomacia universalista do Brasil: a construção do Sistema contemporâneo de relações bilaterais, Revista Brasileira de Política Interna-cional, v.��, ��, Edição Especial Comemorativa dos �� Anos da RBPI, str. ��–��, str. ��.

18 EU uzavřela strategické partnerství s USA, Japonskem, Kanadou, Čínou, Indií, JAR, Brazílií, Mexikem.

19 Viz http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_Data/docs/pressdata/EN/foraff /124878.pdf [cit. ��. litopadu ��].

20 Není to jen vztah k Portugasku. Výzamné byly i italské, španělské, německé, polské nebo ukrajinské emigrační vlny.

21 Rozuměj hlavní aktéři brazilské zahraniční politiky: diplomaté, podnikatelé, poli-tici, akademici.

22 Peter FISCHER-BOLLIN, A Terceira Cúpula Brasil-União Européia de de outubro em Estocolmo, Focus Brasilien, KAS ��, str. �.

23 Podle Matyáš PELANT cit. dílo, str. .

24 Viz http://www.novinky.cz/domaci/185467-vaclav-klaus-zapisky-z-cest-navrat-z--brazilie-naletano-30-tisic-km.html [cit. ��. litopadu ��].

25 Srov. např. spolupráci fi rmy Aero s brazilským Embraerem (http://www.aero.cz/images/cs/hp/animace2.swf, [přístup ��. �. ��]) nebo brazilský projekt Čes-ké zbrojovky, viz http://www.czub.cz/cz/news/novinky/653-ceska-zbrojovka--predstavila-na-veletrhu-v-riu-projekt-cz-brasil.aspx, [cit. ��. dubna ��].

26 Týká se to ale i dalších multilaterárních organizací: např. členem Meziamerické roz-vojové banky (IADB) je � evropských zemí mj. Slovinsko, Rakousko, Chorvatsko. Členství umožňuje účast na projektech fi nancovaných bankou. ČR není členem banky.

27 Viz http://www.mzv.cz/fi le/675937/koncepce_zahranicni_politiky_2011_cz.pdf, [cit. ��. září ��].

Brazilská identita

108 Brazilská identita

Markéta Křížová

Markéta Křížová je historička a etnoložka specializující se na kolo-niální dějiny USA a Latinské Ameriky. Působí jako docentka ve Stře-disku iberoamerických studií Filozofi cké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Markéta Křížová Odkaz otroctví a problematika „rasy“ v národním diskursu Brazílie

Odkaz otroctví a problematika „rasy“ v národním diskursu Brazílie

Že je Brazílie multirasovou společností, v níž dominují jedinci s větší či menší příměsí „africké“ krve, není příliš objevné konstatování. Brazilští intelektuálové také tuto skutečnost dlouhodobě refl ektovali a snažili se z ní vyvodit obecnější závěry týkající se fungování brazilské společnosti. Přesto jde o téma, jemuž je třeba věnovat pozornost, neboť dlouhá tradice promýšlení černošské „rasy“1 prozrazuje mnohé o snaze Brazilců defi no-vat sebe sama a svůj postoj vůči vnějšímu světu.

První refl exe se objevily ve �. polovině ��. století, kdy v Brazílii – jako v jednom z posledních amerických regionů – otroctví stále ještě přetrváva-lo v plné síle. V dílech romantismem ovlivněných básníků a romanopisců ovšem nad černochem dlouho převažoval indián, ztělesnění nespoutané přírody a čirého divošství. Černoch jako syn přírody vystupoval výjimeč-ně2 a pozornost nebyla věnována ani jeho „rase“. Lépe řečeno, rasu převa-žoval právní status otroka; a ten se stával odrazovým můstkem ke všeobec-ným refl exím. Pozornost se soustředila na univerzální lidské osudy, stesk, vyhnanství a různé podoby milostných svazků, ne na specifi ka národního života. Také ryze africká fyziognomie zůstávala v literatuře tabu, podobně jako v prostředí brazilských vyšších tříd. „Otroky“ v literatuře téměř bez výjimky zastupovali mulati bez stopy afrického původu.3 A pokud se ra-sová rovina dostala do popředí, jako v románu „Mulat“ (O mulato, ��) Aluíse de Azeveda, tato biologická jinakost se stala hrozbou zavedenému společenskému pořádku.4 Na druhé straně černoši zobrazovaní romanti-


ky většinou svůj úděl snášeli trpělivě. Nebouřili se proti podstatě otroctví, nanejvýš proti konkrétní krutosti ze strany pánů.

Také kritika brazilského otrokářství vycházela z těchto dvou základ-ních představ. Argumentem pro zrušení otroctví nebyly ohledy na otro-ky samé, snaha ušetřit je týrání a ponižování, ale na jedné straně morální pokles otrokářů, korumpovaných neomezenou mocí nad jinými lidskými bytostmi, na straně druhé obavy ze „začerňování“ společnosti, tedy z ma-sivního nepoměru mezi bílými a černými obyvateli země, a následného kulturní i biologické ovlivňování bílé složky populace, podnícené každo-denním úzkým kontaktem s černochy. Tyto motivy vedly i dílo nejproslu-lejšího z brazilských autorů této doby, Joaquima Nabuca, jehož proslavil spis O Abolicionismo (��). Příznačná je pasáž, v níž se Nabuco pohoršuje nad snadným – tedy zákony nijak zvlášť omezovaným – vstupem na svo-bodu propuštěných otroků do většinové společnosti, takže „není možné rozlišit pána od otroka“ a sám pán je do značné míry zotročen.5

Relativní možnost sociálního vzestupu pro potomky černých otroků (relativní proto, že samozřejmě nedosahovala do nejvyšších vrstev společ-nosti) byla odkazem koloniální doby, především dlouhodobého nedostat-ku svobodné „bílé“ pracovní síly.6 Co bílé Brazilce dlouhodobě zneklid-ňovalo, to zahraniční návštěvníci, především z USA, vnímali pozitivně. Po své návštěvě Brazílie v roce �� se � eodore Roosevelt vyjádřil v tomto smyslu: „Kdybych měl jmenovat jediný bod, v němž se Brazilci a my zásad-ně odlišujeme, zmínil bych postoj k černochům.“ (Povšimněme si ovšem, že Roosevelt jak „nás, Američany“, tak „je, Brazilce“ striktně odděluje od „černochů“.) Černý aktivista W. E. B. DuBois konstatoval ještě entusias-tičtěji: „v Brazílii není barva překážkou vzestupu“.7 Již v této době se tedy v severoamerickém prostředí šířila představa o Brazílii jako o „rasové de-mokracii“, přestože se toto sousloví začalo užívat až o několik desetiletí později.

V Brazílii ovšem nejméně od �. let ��. století převážil vliv myšlenkové-ho proudu zdůrazňujícího biologickou podmíněnost kulturního a ekono-mického rozvoje – tedy rasismus, doplněný teoriemi vzešlými z Darwino-vých teorií vývoje druhů. Přední politikové i vědci byli přesvědčeni, že úzké soužití s černochy a masivní míšenectví, dědictví koloniální doby a plan-tážní ekonomiky, je primárním důvodem ekonomického a kulturního za-


ostávání Brazílie za Evropou. Někteří z brazilských myslitelů vyvodili z ra-sistických vědeckých teorií převážně negativní závěry. Například etnograf a lékař Raimundo Nina Rodriguez, sám mulat, přijal za svou představu nevyléčitelné „mulatské degenerace“ brazilské společnosti.8 Projevily se i důsledky dlouhodobého tlaku zahraničního veřejného mínění v ��. sto-letí, především britské antiotrokářské kampaně. Doba otroctví tak byla v historických pojednáních z této doby cíleně ignorována nebo bagate-lizována; a nepřímo tak chápána jako zahanbující etapa brazilských dě-jin. Zároveň se obavy z afrického dědictví projevovaly v nově přijímaných zákonech, kriminalizujících některé projevy africké kultury (synkretické náboženství nebo bojové umění capoeira).9

Další z brazilských myslitelů této doby, například João Batista de La-cerda, ředitel brazilského Národního muzea, se rozhodli přistoupit k pro-blémům aktivně, aplikovat sociální darwinismus a situaci napravit pro-střednictvím branqueamento, tedy „vybělení“. Po jejich výzvách se s vládní podporou rozběhl program podpory imigrace z Evropy. V červnu �� vládní „dekret č. ��“ legalizoval imigraci bělochů, výslovně ale zakázal vstup osob afrického a asijského původu na území státu. V letech ��-�� připlulo do Brazílie na �,� milionu Evropanů; třetině z nich platila lodní lístky brazilská federální vláda. Lacerda v roce �� předpověděl, že během následujícího století černá populace z Brazílie zcela zmizí. Sčítání lidu v roce �� skutečně ukázalo narůstající procento bělochů v popula-ci a stalo se podnětem pro hlasitou sebechválu ze strany vládních úřadů i obhájců „vybělování“.10

Zároveň se ale začaly projevovat i stinné stránky masivního přistěhova-lectví. Domácí dělníci čelili konkurenci levné pracovní síly přistěhovalců, zejména ve městech narůstaly sociální tlaky a šířily se nepokoje, ukazovala se i neochota nebo neschopnost přistěhovalců přizpůsobit se standardům brazilské společnosti. Vše samozřejmě zhoršila světová hospodářská krize ve ��. letech. V této době již bylo zcela zjevné, že politika „vybělování“ ne-uspěla. V letech ��–�� byla federální podpora přistěhovalectví zrušena a naopak byly přijaty zákony zakazující zaměstnávání cizinců v obchodu a průmyslu.11 Situace jako by potvrzovala nejpesimističtější předpovědi z počátku století. Bylo tedy třeba nalézt novou interpretaci aktuální spo-lečenské situace. Skrze analýzu historického vývoje Brazílie se o to v roce


�� svou knihou Casa Grande e Senzala (CGS), tedy „Panský dům a ot-rocká chatrč“, pokusil Gilberto Freyre. Vedle toho, že se pokoušela nově nahlédnout problematiku ras v brazilské minulosti, přítomnosti a budouc-nosti, spadá kniha i do širšího proudu děl hledajících brazilskou identitu. Freyre se tak zařadil po bok autorům, jako byli Caio Prado Jr. nebo Sergio Buarque de Holanda. Až do konce svého života odmítal nálepku „histori-ka“ nebo „sociologa“ a důsledně se označoval za „esejistu“. A pravdou je, že co do zacházení s prameny a míry vlastního vkladu do výkladu historic-kých událostí jeho dílo neodpovídá moderním standardům vědecké práce. To mu však nic neubralo na popularitě a vlivu.12

Základní Freyrova teze byla velmi prostá: Brazílie není a nikdy nebude evropskou zemí. Není ani možné, aby se stala novými Spojenými státy. Je novým světem vzešlým z procesu evropské kolonizace, plantážního hos-podaření a unikátní adaptace na specifi cké ekologické prostředí tropické-ho pásma; a její obyvatelé si tento fakt musí nejen připustit, ale být na něj hrdí jako na určující komponent své národní identity. Musí se osvobodit od tlaků zvenčí, přestat kopírovat Evropu (kde se navíc právě ve ��. a ��. letech v plné nahotě projevily důsledky rasových teorií) a najít si vlastní cestu. Jedině tak budou schopni úspěšně utvářet svou budoucnost. Zdů-razňoval, že se odkaz otroctví netýká jen přímých potomků plantážníků a otroků, že je osou „intimní historie všech Brazilců“ bez ohledu na jejich somatické rysy.

Freyre proto prezentoval dobu otroctví nikoli jako skvrnu na brazil-ských dějinách, ale jako jejich integrální a dokonce klíčovou součást. Frey-rův otrok se, podobně jako otrok romantiků ��. století, proti svému údě-lu nebouří; téměř radostně plní úkoly, jimiž je pověřen, a svým pánům projevuje náklonnost. Právě obraz harmonické otrokářské společnosti, provázané vzájemnou zodpovědností příslušníků jednotlivých vrstev, při-spívajících ke společnému blahu, patří k nejvíce kritizovaným aspektům Freyrova díla.13 Z hlediska dnešního vnímání svobody a lidské důstojnosti je jistě nepřijatelný, představa pozitivního efektu biologického a kulturní-ho míšení však byla v roce �� zcela přelomová, stejně tak jako jeho před-stava, že na rozdíl od jiných otrokářských společností se brazilští otrokáři se svými otroky identifi kovali. Stejně důležitý byl Freyrův výslovný odkaz na severoamerického antropologa Franze Boase, jenž jako první nadřadil


kulturu biologickým determinantám. V CGS i v dalších svých pracích Frey-re snášel důkazy vyvracející „vrozenou“ defektnost africké rasy a ukazo-val, že je třeba je připsat spíše nedostatečné výživě, neléčeným nemocem a špatnému přístupu ke vzdělání.14 Ovšem neznamenalo to, že koncept rasy přestal používat – nebo že se zcela zřekl rasového determinismu. Spí-še představa, že rasové předsudky zmizí, pokud budeme vnímat všechny Brazilce jako příslušníky jedné „meta-rasy“.

Poněkud ve stínu této další teze zůstaly další Freyrovy myšlenky, pře-devším představa otrokářské společnosti jako stabilního patriarchálního řádu, jehož epicentrem byl panský dům, casa grande (tento akcent se vy-tratil z anglického překladu Freyrovy práce z roku �� , Masters and Sla-ves). V dalších knihách, „Paláce a přístřešky“ (Sobrados e mucambos, �� ) a „Řád a pokrok“ (Ordem e Progresso, ��) konstatoval, že v devatenác-tém, a tím spíše pak ve ��. století, se patriarchální řád zhroutil pod tla-kem modernizace a industrializace. Pokrok je tedy ve Freyrově interpre-taci úpadkem (není náhodou, že ve svých knihách citoval i Zánik Západu Oswalda Spenglera).15 Nesmíme také zapomenout, že kniha byla napsá-na v prvních letech režimu prezidenta Vargase, krátce před ofi ciálním vy-hlášením „Nového státu“ (Estado Novo) v roce ��. Ve snaze posílit moc ústřední vlády na úkor regionů Vargasův režim ostentativně zdůrazňoval to, co mohlo národ stmelit; a jedním se svorníků se mělo stát i africké dě-dictví. Například synkretický rituál umbanda byl prezentován jako „národ-ní tradice“ (a právě z této doby také pochází její narůstající obliba). Freyre ovšem sám pevně zakořeněn na Severovýchodě, jednom z nejoriginálněj-ších brazilských regionů, nicméně jeho kniha může být vnímána jako sna-ha najít kompromis mezi regionem a národem; ukázat, čím tento region přispěl do národní pokladnice.16

Freyre nabídl Brazilcům to, co chtěli slyšet, a byl odměněn celonárod-ním ohlasem. Neméně pozitivní byly reakce ze zahraničí. Kniha byla vel-mi rychle přeložena do devíti jazyků; pochvalně se o ní vyjádřili histori-kové Fernand Braudel a Lucien Febvre, antropologové Alfred Métraux či Georges Balandier nebo literární kritik Roland Barthes. Na Freyra navázal kubánský sociolog Fernando Ortiz, jenž ve snaze postihnout esenci ku-bánského charakteru (la cubanidad) zdůraznil význam splývání bělošské a černošské tradice;17 a také americký historik Frank Tannenbaum, jenž


na Freyrových textech založil svou teorii principiálního rozdílu mezi tak-zvaným iberským a anglosaským modelem mezirasových vztahů a explo-atace otrocké práce.18

Nicméně sčítání lidu ukazovala narůstající disproporci mezi bílou a ba-revnou složkou brazilské populace co do možností sociálního vzestupu, vzdělání a příjmů. A další důkazy paradoxně vzešly z Freyrovy popularity v zahraničí, ze série výzkumů realizovaných v ��. letech brazilskými, seve-roamerickými a francouzskými antropology a sociology pod záštitou nově zřízené organizace UNESCO. V reakci na hrůzy nacismu a holokaustu se brazilská rasová demokracie zdála být vhodným modelem multikulturní a multirasové společnosti. Výzkumy v Rio de Janeiru, São Paulu, Minas Ge-rais, Bahíi a Pernambuku nicméně ukázaly přetrvávající rasové předsudky a stereotypy i mnohé překážky pro sociální vzestup barevných. Poté, co byly výsledky výzkumů publikovány, podnítily v Brazílii určitou diskusi, publikaci knih a článků, které vůbec poprvé zpochybnily nikdy nekodifi -kovaný, přesto ale všeobecně přijímaný diskurs rasové harmonie a znovu nastolili otázku začlenění otroctví do národního příběhu. I pod dojmem mezinárodní kritiky v roce �� brazilský Kongres přijal první antidiskri-minační zákon v dějinách země (Lei Afonso Arinos), což se rovnalo přizná-ní, že mezirasové vztahy skutečně nejsou ideální.19

Když v roce �� u příležitosti ��. výročí vydání CGS vyšel pětisetsvaz-kový oslavný spis na Freyra a vrcholila jeho adorace jako národní ikony,20 ozvala se nová generace historiků. Marvin Harris, Carlos Guilherme Mota, Jacob Gorender nebo Emília Viotti da Costa odmítli Freyra jako apologe-ta sociální nerovnosti a s odkazem na prameny, které Freyre nevyužíval a vůbec nezmiňoval jejich existenci, zdůrazňovali, že i v Brazílii byly rasové předsudky hluboce zakořeněné a zacházení s otroky nesmírně tvrdé.21 Kritiku zostřily politické postoje Freyra v této době, jeho obhajoba salaza-rovského režimu v Portugalsku a tvrdých zásahů proti osvobozeneckému hnutí v Mosambiku a Angole i podpora brazilského vojenského režimu (�� –�). To mu odcizilo mnoho příslušníků mladé generace, kteří ná-sledně odmítli i jeho interpretaci brazilských dějin. Brazilská vláda ovšem na kritiky reagovala velmi ostře, prohlásila ji za „podvratnou činnost levi-ce“, a sám Freyre se vymezoval proti „pseudo-sociologům“ a „komunis-tům“, kteří svou kritikou projevili svůj „nedostatek brazilství“.22


Freyrovou nepopiratelnou zásluhou ale je, že problematika odkazu ot-roctví a míšenectví (mestiçagem) rasového a kulturního od té doby z bra-zilského veřejného diskursu nezmizela. Na druhé straně přetrvával pat-ronizující tón, ať již v mainstreamových fi lmech, jako byly Ganga Zumba (�� ), Xica (�� ) a O Quilombo (��) – které ovšem, a to byl velký posun oproti Freyrovi, oslavily nikoli otroka akulturovaného, ale otroka rebelujícího – nebo ve federální vládou režírovaných veřejných oslavách. Třináctý květen je národním svátkem, připomínkou Lei Aurea (zlatého zákona), zákona o osvobození otroků z roku �. V oslavách nicméně dominuje postava princezny Isabely a abolice je prezentována jako „dar“ z její něžné ruky.23 A debaty o Freyrovi a jeho vizi rasové harmonie otevře-ly i další Pandořinu skříňku, otázku diskriminace uvnitř barevné složky populace (tedy utlačování černochů ze strany mulatů). Proto se řada čer-ných aktivistů, ovlivněných severoamerickým černošským hnutím, jako byli Vicente Ferreira a José Correia Leite, během ��. století snažili prosadit nahrazení výrazů pretos a mulato termínem negro, což by – podle nich – podnítilo pocit sounáležitosti všech osob afrického původu.24Černí „izo-lacionisté“ zdůrazňovali, že mluvit o pozitivním přínosu černošské tradice k dominantní kultuře postkoloniálních států znamená obhajovat otroctví, zastírat jeho krutost a devalvovat utrpení statisíců jeho obětí.25 Již v roce �� se zformovalo první černošské politické hnutí, Frente Negra Brasile-ira (nicméně v roce �� bylo spolu s ostatními politickými stranami roz-puštěno.) Ještě větší vliv mělo „Experimentální černošské divadlo“ (Teatro Experimental do Negro), založené v roce �� Abdiasem do Nascimento, jehož úloha daleko přesahovala aktivity umělecké a kulturní.26 Nascimen-to v časopise Quilombo a později z exilu vytrvale kritizoval přetrvávající rasovou nerovnost v Brazílii.27

Nová vlna mezinárodního zájmu o Brazílii v ��. a �. letech vyzněla ještě kritičtěji než komentáře k výsledkům výzkumů UNESCO v ��. le-tech. Další výzkumy ukázaly, že poválečná prosperita šla víceméně mimo barevné vrstvy populace. Téma rasové demokracie očividně ztrácelo po-pularitu, což se projevilo i ve výrazně revizionistické rétorice oslav stého výročí zrušení otroctví v roce �� (navíc v atmosféře období přechodu od vojenské diktatury k demokracii). Ústava přijatá v tomto roce krimi-nalizovala rasovou diskriminaci a prohlásila Brazílii za stát multikulturní


a multietnický. V souladu s novou rétorikou „vzpurného otroka“ byla mís-ta osad vzbouřených otroků z koloniální doby (quilombos) prohlášeny za národní památku. Protože výzkumy také ukázaly, že hlavní překážkou pro plnohodnotné začlenění barevných složek populace je nedostatečný pří-stup ke vzdělání, byly také zahájeny debaty o možném zavedení kvót po vzoru severoamerické „pozitivní diskriminace“ znevýhodněných skupin (v USA vedle rasových a etnických menšin například ženy, tělesně postižení, váleční veteráni) ve vzdělávacích zařízeních, zaměstnání atp.

Podle statistiky ministerstva školství bylo v této době jen � % studen-tů veřejných univerzit tmavé pleti, přestože podle sčítání lidu představují téměř polovinu populace.28 Nicméně většinové mínění bylo proti, s argu-mentem, že hranice mezi rasovými skupinami v Brazílii nejsou ostře narý-sovány a že tedy nelze rozhodnout, kdo by vlastně měl na podporu nárok. Jistě, ve sčítáních lidu (s výjimkou let ��, �� a ��, kdy kategorie „rasa“ či „barva“ ze sčítacích formulářů vypadly), byly rasové skupiny přes-ně vyčísleny.29 Nicméně vzhledem k tomu, že „míšenci“ představují vět-šinu brazilské společnosti, by bylo třeba „znevýhodněnou“ skupinu dále omezit – a zde již vymezení není jednoznačné, tím spíše, že zákonem dané zvýhodňování nevychází z vymezení sebeurčením. S nástupem preziden-ta Fernanda Henrique Cardosa v roce �� se tyto debaty ofi cializovaly. V listopadu �� Cardoso přiznal, že v Brazílii existuje rasová diskriminace – bylo to první prohlášení tohoto typu z úst nejvyššího představitele stá-tu.30 Nicméně v Cardosově kabinetu nebyl jediný černoch nebo míšenec. I to zaujalo zahraniční kritiky. Brazílie již zdaleka nebyla nahlížena tak nadšeně nebo alespoň blahosklonně jako v předchozích desetiletích; na-opak, kritické hlasy zazněly například během světové konference v jiho-africkém Durbanu v roce �� ( ird World Conference on Racism, Racial Discrimination, Xenophobia and Intolerance). Pozoruhodné ovšem bylo, že brazilská média průběh i závěry kongresu intenzivně komentovala. Záro-veň začala být do praxe uváděna politika kvót – v roce �� byly poprvé uplatněny v přijímacím řízení na veřejné vysoké školy ve státě Rio de Ja-neiro. Neplánovaným důsledkem bylo další rozvíření debaty o rase, raso-vé diskriminaci a brazilské národní komunitě poté, co se neúspěšní bílí uchazeči obrátili na soud. Komentátoři z řad sociologů konstatovali, že tato veřejná debata měla mnohem větší význam než samotný právní akt zavedení kvót.31


V kampani před prezidentskými volbami v roce �� se k otázce raso-vé diskriminace a boje proti ní vyjádřili v podstatě všichni kandidáti. Lula da Silva toto téma otevřel i ve svém inauguračním projevu �. ledna ��; ještě v témže roce zřídil svébytný úřad na úrovni ministerstva, pověřený bojem za „rasovou rovnost“, Secretaria Especial de Políticas de Promoção da Igualdade Racial, a do svého kabinetu zařadil černé ministry. Zda v této po-litice bude pokračovat i jeho nástupkyně Dilma Rousseff ová a především zda budou mít okázalé protidiskriminační kroky praktický dopad na fun-gování brazilské společnosti, ukáže až budoucnost.

1 Pojem rasa byl v posledních dekádách ��. století zpochybněn nejen jako morál-

ně problematický, ale především jako irelevantní pro studium člověka vzhledem k tomu, že nelze jednoznačně identifi kovat jednotlivé „rasy“ a jejich vzájemnou odlišnost. (Viz ofi ciální prohlášení American Anthropological Association z roku ��, http://www.aaanet.org/stmts/racepp.htm, [cit. �. litopadu ��]) historii, sociologii a částečně v sociální a kulturní antropologii je proto “rasa” vnímána ni-koli jako objektivně existující fenomén, ale jako sociální konstrukt. V následujícím textu nicméně tento pojem ve významu „biologicky specifi cká skupina“ zachovám, pokud budu parafrázovat či citovat dobový diskurs.

2 Například „syn hvozdů“ (fi lho das fl orestas), mulat Lucas, hrdina básnické skladby Antônia Frederica de Castro Alvese (�� ). Viz Vlasta DUFKOVÁ, „Brazilský sou-putník Protichůdců (Brazilsko-české zamyšlení nad Vodopádem Paula Afonsa Castra Alvese)“, in Literární paměť a kulturní identita: Osm studií pro Annu Houskovou, Praha ��, str. ��–��.

3 Šárka GRAUOVÁ, „Klatý básník Cruz e Sousa“, in Literární paměť a kulturní iden-tita: Osm studií pro Annu Houskovou, Praha ��, str. ��–��, cituje jako příklad proklamativně protiotrokářský román Bernarda Guimarãese „Otrokyně Isaura“ (A escrava Isaura, ��), jehož protagonistka je sice afrického původu, avšak vzdělaná a její pleť má „krásnou barvu, že by nikdo neřekl, že jí v žilách koluje třeba jen kap-ka africké krve.“ Otroctví, které ji vydává na pospas pánovi, je prezentováno jako problém mocenský, nikoli rasový.

4 Azevedův román cituje GRAUOVÁ, „Klatý básník”, str. ��.

5 Alexandra ISFAHANI-HAMMOND, „Joaquim Nabuco’s ‚Black Mandate‘“, Hispania �:� (��), str. � –��.

6 Odlišné postavení osvobozených černochů a míšenců v anglických koloniích v Se-verní Americe a v koloniích iberských, dané odlišnou společenskou strukturou ko-lonií, analyzoval Winthrop D. JORDAN, “American Chiaroscuro: � e Status and Defi nition of Mulattoes in the British Colonies”, William and Mary Quarterly ��:� (�� ), str. ��–��.

7 Oba citáty George Reid ANDREWS, „Brazilian Racial Democracy, ��–��: An American Counterpoint“, Journal of Contemporary History ��:� (�� ), str. ��–��, cit. str. ��.


8 Rodrigueze cituje ANDREWS, str. ��.

9 Marcela PAIXÃO, „Waiting for the Sun: An Account o� he (Precarious) Social Si-tuation of the African Descent Population in Contemporary Brazil“, Journal of Black Studies ��: (��), �� .

10 Sales Augusto DOS SANTOS, Obianuju C. ANYA, „Who is Black in Brazil? A � mely or a False Question in Brazilian Race Relations in the Era of Affi rmative Action?“, Latin American Perspectives ��:� (�� ), str. ��–��. Viz též � omas SKIDMORE, Preto no branco: Raça e nacionalidade no pensamento brasileiro, Rio de Janeiro �� ; Lilia Moritz SCHWARCZ, O Espetáculo das Raças: Cientistas, instituições e questão racial no Brasil, São Paulo ��.

11 ANDREWS, str. � .

12 Existuje mnoho oslavných Freyrových životopisů, ale jen málo skutečných analýz jeho díla. Maria Lúcia G. PALLARES-BURKE, Gilberto Freyre: um vitoriano dos tró-picos, São Paulo ��, analyzuje vliv britského myšlení na rané Freyrovo dílo. Frey-rovo dílo v kontextu vývoje světového dějepisectví představuje monografi e Peter BURKE, Maria Lúcia G. PALLARES-BURKE, Gilberto Freyre: Social eory in the Tropics, Oxford ��. Nedávno vydaná kritická edice Casa grande y senzala nabí-zí velmi inspirativní srovnání prvního vydání s pozdějšími revidovanými verzemi, i úvodní studii věnovanou významu a recepci tohoto díla ve vývoji brazilského my-šlení a brazilské společnosti. (Guillermo GIUCCI et al. (eds.), Casa grande e senzala: edição crítica, Madrid ��).

13 „Bývaly časy, kdy badatelé zabývající se výsledky soužití bělochů a černochů na brazilských plantážích příliš zdůrazňovali jeho stinné stránky… Brazilskou kulturu ale na druhou stranu velmi obohatilo soužití bělošských dětí s černošskými starci a stařenami, kteří jim vyprávěli pohádky prosycené lidskostí a dobrotou a v tomto směru mnohdy nadřazené tradičním příběhům z učebnic. Otroctví umožnilo bra-zilské vládnoucí třídě bezstarostný život, který jistému počtu talentovaných mužů z jejich řad dovolil studovat lepší způsoby a prostředky, jak zrušit feudalismus a roz-víjet demokracii… V plantážnickém systému neexistoval bič neosobnosti a lhostej-nosti, které mívají vrch v dnešních továrnách, kde rytmus udávají elektrické stroje a vlastníci nemají k zaměstnancům mimo pracovní dobu sebemenší vztah.“ (Gilber-to FREYRE, “Pomezí a plantáže”, in Druhý břeh západu: Výbor iberoamerických esejů, uspoř. Anna Housková, Praha ��, str. ��)

14 � omas SKIDMORE, „Gilberto Freyre and the Early Brazilian Republic: Some Notes on Methodology“, Comparative Studies in Society and History :� (�� ), str. ��–��.

15 Oswald SPENGLER, Zánik Západu: Obrysy morfologie světových dějin, přel. Milan Váňa, Praha ��.

16 BURKE–PALLARES–BURKE, str. ��.

17 Fernando ORTIZ, Contrapunteo cubano del tabaco y el azúcar, La Haban ��.

18 Frank TANNENBAUM, Slave and Citizen: e Negro in the Americas, New York ��. Podle Tannenbauma rozdíly v aktuální situaci barevného obyvatelstva v USA a La-tinské Americe vycházejí z odlišné podoby koloniálního otroctví: v portugalských a španělských koloniích nabývalo mírnější formy, díky dlouhodobé zkušenosti oby-vatel Středomoří s „jinakostí“ náboženskou a rasovou a díky pozitivnímu vlivu kato-lické církve. Tyto zásadní rozdíly se měly projevovat i ve ��. století: v latinskoame-rických zemích v integraci barevných jedinců do společnosti, v USA jejich trvalé diskriminací.


19 ANDREWS, str. ��–��.

20 Gilberto AMADO et al., Gilberto Freyre – sua ciência, sua fi losofi a, sua arte: ensaios sobre o autor de „Casa-Grande & Senzala“ e sua infl uência na moderna cultura do Bra-sil, Rio de Janeiro �� . Pro přehled všech Freyrových prací i většiny biografi ckých a oslavných děl viz webové stránky Biblioteca virtual Gilberto Freyre, viz http://bvgf.fgf.org.br/portugues/index.html, [cit. �. října ��].

21 Marvin HARRIS, Patterns of Race in the Americas, New York �� ; dále k realitě brazilského otroctví � omas SKIDMORE, Black into White: Race and Nationality in Brazilian ought, New York ��; Stuart B. SCHWARTZ, Sugar Plantations in the formation of Brazilian Society, Bahia ��–��, Cambridge ��; George Reid AN-DREWS, Blacks and Whites in São Paulo, Brazil, �–��, Madison ��.

22 � omas E. SKIDMORE, „Raízes de Gilberto Freyre“, Journal of Latin American Stu-dies ��:� (��), str. �–��.

23 Alexandra ISFAHANI-HAMMOND, White Negritude: Race, Writing, and Brazilian Cultural Identity, New York ��, str. �– .

24 ANDREWS, str. ��.

25 “Každý národ, který by něco takového prožíval po celá staletí jako běžnou věc, by z toho vyšel navždy poznamenán. My všichni, Brazilci, jsme tělo z těla oněch mu-čených černochů a Indiánů. My všichni, Brazilci, jsme stejnou měrou onou zběsi-lou rukou, jež je mučila. (…) Naším nejstrašnějším dědictvím je to, že nám navždy zůstane v duši jizva mučitele, která může kdykoli vybuchnout v rasistické a třídní brutalitě.” (Darcy RIBEIRA, Afrobrazilci, přel. Pavla Lidmilová, in: Druhý břeh zápa-du: Výbor iberoamerických esejů, uspoř. Anna HOUSKOVÁ, Praha ��, str. ��−��) Jakkoli byl ale Ribeira k Freyrovi poměrně kritický, v předmluvě jedné z edic CGS ji prohlásil za „největší z brazilských knih a nejbrazilštější z nich. … Naučil nás smířit se s naší portugalskou a indiánskou minulostí, za niž jsme se styděli, a přijmout svou důstojnou historii.“ (Darcy RIBEIRO, Prólogo a Gilberto FREYRE, Casa-Grande e Senzala: Introducción a la historia de la sociedad patriarcal en el Brazil, Caracas ��, str. ix.)

26 Sérgio DA SILVA MARTINS, Carlos Alberto MADEIROS, Elisa LARKIN NASCI-MENTO, „Paving Paradise: � e Road from ‚Racial Democracy‘ to Affi rmative Action in Brazil, Journal of Black Studies ��: (��), ��–�

27 Abdias do NASCIMENTO, Mixture or massacre: Essays in the genocide of a Black Pe-ople, Dover ��.

28 Ari LIMA, Obianuju C. ANYA, „Blacks as Study Objects and Intellectuals in Brazi-lian Academia“, Latin American Perspectives, ��:� (�� ), str. �.

29 Naopak kategorie índio se poprvé objevila v roce ��, předtím indiáni spadali mezi pardos. (DOS SANTOS, ANYA, str. ��).

30 Folha de São Paulo, ��-XI-��, cit. in DOS SANTOS – ANYA, str. ��. Viz též Anto-nio Sérgio Alfredo GUIMARÃES, Racismo e anti-racismo no Brasil, São Paulo ��.

31 DA SILVA MARTINS et al., str. ��–�.

120

Kateřina Březinová

Kateřina Březinová se zabývá mezinárodními teritoriálními studii a kulturními dějinami se zaměřením na Latinskou Ameriku. Působi-la na universitách v USA, Španelsku, Mexiku a Brazílii, jako expert-ka též pracuje v projektech EU v rozvojových zemích. Je zakládající ředitelkou Multikulturního centra Praha, které také v letech ��– �� programově vedla. Aktuální výzkumné zájmy představuje téma transnacionální migrace v Latinské Americe spojené s formulací no-vých politických identit v oblasti Amerik. Vyučuje na katedře Interna-tional Relations and European Studies Metropolitní university Praha, kde také vede Iberoamerické centrum.

Brazilští Yanomami a soudobé strategie indiánské (sebe)prezentace1

Yanomami, indiánská společnost žijící v amazonském pralese mezi Brazílií a Venezuelou, se v posledním desetiletí výrazně zviditelnila bojem za svá kulturní i teritoriální práva, artikulovaným prostřednictvím experimentál-ních uměleckých projektů a ve spolupráci s elitními mezinárodními insti-tucemi. Cílem tohoto příspěvku je představit soudobé strategie kulturní a politické prezentace indiánů Yanomami v širším kontextu postavení do-morodých obyvatel v Brazílii. V textu nejprve stručně charakterizuji spo-lečenskou a právní situaci domorodých obyvatel Brazílie od ��. století do současnosti; poté dokumentuji konkrétní příklady novátorského přístu-pu k prezentaci a sebepezentaci u indiánů Yanomami; dále analyzuji, do jaké míry konfrontují zažitý způsob vnímání indiánů v Brazílii a kladu si otázku, do jaké míry jej redefi nují. Na závěr se zamýšlím nad implikacemi, které zde zkoumané strategie indiánské (sebe)prezentace mohou zname-nat pro tuto indiánskou společnost a její postavení, jakož i pro imaginaci Brazílie a brazilské identity.

Specifi cké příklady inovativní praxe v oblasti prezentace a sebepre-zentace indiánů, na něž se v textu zaměříme, představují dva umělecké projekty iniciované Yanomami a realizované ve spolupráci s renomovaný-mi mezinárodními partnery: Výstava „Yanomami, duše lesa“ („Yanomami, l’esprit de la forêt“), konaná ve spolupráci s Fondation Cartier, proběhla v Paříži a Rio de Janeiro v letech ��–�. Hudební divadlo „Amazonas“, vzniklé ve spojení s Goethe Institutem, mělo premiéru roku �� na Mni-


chovském operním bienále a poté zaznělo na scénách v Evropě i v São Paulu. Obě zmíněné akce vybočují ze stávajících forem reprezentace indi-ánských společností v Brazílii, jak je lze dodnes vidět v muzeích a galeriích. Namísto tradičního vysvětlujícího, či exotizujícího pohledu na „ty druhé“ předkládají nový přístup k prezentaci jinakosti na švu mezi mezi antropo-logií a uměním. Výstava a opera jsou tak tvůrčím svědectvím obecnějšího trendu posilující kulturní a politické emancipace Yanomami: indiáni díky nim přestávají být předmětem vnějších popisů a debat cestovatelů, vědců, aktivistů, či politiků a začínají být vypravěči i protagonisty své vlastní his-torie. Tyto umělecké aktivity zároveň vnímáme jako součást širší strategie kulturní resistence indiánů Yanomami na domáci půdě.

Kronika mizejícího druhu Jak na samém konci ��. století konstatovala antropoložka Manuela Carne-iro da Cunha v přelomovém titulu História dos Índios no Brasil, donedávna byli brazilští indiáni „zcela neviditelní.“2 V tomto ohledu dodnes předsta-vuje Brazílie nesnadný terén pro studium indiánských kultur. Obecně se má za to, že indiánů “už” zbývá málo a u těch, co “ještě” žijí, je jejich kul-tura “už” dávno ztracená. Kde tedy v brazilské národní imaginaci fi gurují indiáni, a jak?

Nutno konstatovat, že svým absolutním i relativním počtem tvoří indi-áni marginální část brazilské populace: podle posledních dat Institutu pro geografi i a statistiku IBGE představují �,�� % celkové populace Brazílie, tedy asi �� tisíc jedinců.3 V roce ��, kdy Brazílie získala nezávislost, tvořili indiáni zhruba � % obyvatel země a již tehdy se v zásadě počítalo s jejich postupným vymizením.4 Shodný předpoklad uvádí v první polovi-ně ��. století i významný brazilský antropolog Gilberto Freyre. Ač defi nuje brazilskou identitu coby amalgam indiánských, černošských a bělošských tradic, ve své stěžejní knize Casa-Grande & Senzala (��) nahlíží G. Freyre na indiány jako na dědictví minulosti.5 Skutečnost, že tyto představy přetr-vávají až do začátku ��. století dokládají respektovaní autoři jako Eduardo Viveiros de Castro6 nebo John Manuel Monteiro. Ten dokonce považuje „dekonstrukci historické představy o brazilských indiánech jako kronice mizejícího druhu“ za nejdůležitější a nejtěžší úkol současného hnutí za je-jich kulturní a politickou emancipaci.7

Kateřina Březinová Brazilští Yanomami (…)

Pokud diskurs o brazilské národní imaginaci nějakým způsobem re-fl ektuje indiány, pak je to v podobném duchu, coby „mizející druh“. Jistou výjimku v tomto směru představuje například romantický pohled na fi gu-ru indiána v románech José de Alencara z poloviny ��. století, či modernis-tický manifest „Manifi esto antropófago“ z roku ��, v němž Oswald de An-drade interpretoval zrod národní kulturní identity Brazílie jako výsledek kanibalského pozření a strávení původních a zahraničních vlivů zdejšími indiány.8 Oba příklady umělecké praxe však měly na veřejný diskurs o ná-rodní identitě v Brazílii spíše limitovaný dosah.

Neviditelnost indiánských kultur, na kterou poukázala M. Carneiro da Cunha koncem minulého století, je možné chápat i jako součást jiného, po-měrně rozšířeného jevu v Brazílii a dalších zemích regionu: jako fenomén popírání vlastní indiánské minulosti.9 historický kontext tohoto fenoménu spočívá v obecně sdílené představě, že brazilská národní identita je výsled-kem imigrace ze zahraničí, přesunů obyvatel v rámci Brazílie a procesu rasového míšení. Na rozdíl od černochů, indiáni byli z podílu na utváření brazilské identity historicky marginalizováni jak v prostoru (izolace, nevi-ditelnost, nepočetnost), tak v čase (záležitost minulosti, překážka v rozvoji a modernizaci země, zaostalost).

Stát vs. indiániDůkladná analýza utváření pozice brazilského státu k indiánům by si vy-žádala samostatný příspěvek, zaměřme se proto na indiány Yanomami a na dopad brazilských vládních politik na tuto společnost asi �� tisíc lidí obývající oblast Amazonie mezi Brazílií a Venezuelou v průběhu ��. sto-letí.10 Yanomami patří k těm početnějším z dosud relativně izolovaných komunit, byť byli v občasném kontaktu s vědci a cestovateli již od počátku ��. století. S jistotou víme o německém etnologovi � eodoru Koch-Grun-bergovi, oblastí prošel i maršál Cándido Rondon, prezident první vládní indiánské agentury Serviço da Protecão aos Índios, která zde od roku �� měla i permanentní stanici.11 Po �. světové válce kontaktovali Yanomami antropologové Hans Becher a Otto Zeries. V �. letech se zde dlouhodobě usadil Napoleon Chagnon, antropolog a autor knihy Yanomamo, the Fierce People (�� ), která nečekaně vynesla Yanomami z amazonského pralesa přímo do centra západní imaginace o nekontaktovaných indiánech, „ne-


zkažených“ civilizací.12 Chagnon zde popsal válečné rituály a politickou organizaci této společnosti, ale především samotné Yanomami, jako jisté ztělesnění mýtu ušlechtilého divocha: izolovanou primitivní společnost, jakoby nikdy nebyla objevena Amerika.13 � tul vyvolal zásadní, dodnes ne zcela uzavřenou kontroverzi, jejímž hořkým výsledkem je zpochyb-nění antropologického výzkumu této indiánské společnosti, jakož i etiky a možností antropologického poznání této disciplíny.14

V druhé polovině �. let minulého století zahájila vojenská vláda am-biciózní projekt modernizace Brazílie. V něm hrál významnou roli i rozvoj odlehlé Amazonie: v dobové vládní hantýrce “území bez obyvatel” mělo být nyní osídleno “lidmi bez půdy” ze zbytku Brazílie. Tato státem inspiro-vaná interní migrace citelně zasáhla indiánské komunity, které se historic-ky stahovaly do neosídlených oblastí pralesa, mimo jiné ve snaze vyhnout se kontaktu. Nově příchozí nejednou násilně zabírali a ničili půdu užíva-nou indiány, v regionu se začaly šířit epidemie, včetně AIDS od začátku osmdesátých let. Konkrétně Yanomami zásadním způsobem zasáhl pro-jekt na výstavbu silnice Perímetro Norte, protínající jimi obývané území. Ač stavba zůstala nedokončená, penetrace a osídlení související s přípravou stavby na ně měly dalekosáhlé tragické následky. Ty ještě zhoršil nález zla-ta a následná těžební horečka. Armáda tuto oblast Amazonie v polovině �. let uzavřela a s odkazem na strategické bezpečnostní důvody vypově-děla misionáře, antropology i zdravotníky. Tragický vývoj v oblasti se do-stal do mezinárodního povědomí díky úsilí s Yanomami sympatizujících vědců, misionářů a aktivistů. Tlak ze zahraničí nakonec přiměl brazilskou vládu změnit strategii a oblast opět otevřít.15 Odhaduje se, že v tomto ob-dobí ztratili brazilští Yanomami asi čtvrtinu populace. V důsledku nekon-trolované těžby zlata došlo i k zásadnímu enviromentálnímu poškození oblasti, především k zamoření půdy a spodních vod rtutí.16

Souběžně s úsilím o modernizaci a industrializaci Brazílie iniciovala vláda v �. až �. letech ��. století proces právní emancipace indiánů. Za touto emancipací, srovnávanou v ofi ciálních prohlášeních se zrušením ot-roctví, se ovšem skrýval legislativní proces zbavující indiánské společnos-ti jejich ofi ciálního indiánského statusu a tím pádem i zvláštní ochrany, kterou – de iure, spíše než de facto – požívaly od brazilského státu od po-čátku ��. století: z členů indiánských společenství se měli napříště stát in-

dividuální Brazilci. Novým a značně kontroverzním vykonavatelem stát-ní indigenistické politiky se roku �� stala indiánská agentura Fundacão Nacional do Índio, FUNAI. V opozici proti vládnímu návrhu na emancipaci „shora“ se začaly indiánské vesnice a lídři postupně organizovat „zespo-da“, nejprve na místní a regionální, poté i na celostátní úrovni. Společnos-ti Xavante a Kaiapó se zviditelnily lobbingem v Brasília v polovině �. let, kdy se psala nová Ústava. Mário Juruna z Xavante se stal v letech ��– historicky prvním indiánem na postu federálního poslance v Senátu. Pro-ces směřující k větší politické a kulturní emancipaci indiánů byl pro větši-nu Brazilců, vnímajících původní obyvatele jako mizející dědictví minulos-ti, zcela překvapivý a nečekaný. Otázka, co znamená být indián v dnešní Brazílii, proniká v posledních dvou dekádách stále více i do veřejného dis-kursu a, jak trefně charakterizoval probíhající diskusi etnolog Eduardo Viveiros de Castro, zdaleka nestačí „nosit čelenku“.17

Můžeme shrnout, že snahy o defi nitivní deindianizaci Brazílie v druhé polovině ��. století měly paradoxně právě opačný dopad: mobilizovaly in-diánské komunity a jejich spojence mezi vědci a aktivisty, a v opozici pro-ti navrhovaným změnám ve svém důsledku inspirovaly proces revitaliza-ce indiánské identity v Brazílii. Tento vývoj završila demokratická Ústava z roku �� etablující pojem “indiánských komunit” jako entit s “kolektiv-ními právy”. Ústava znamenala zásadní obrat v dosavadních indigenistic-kých politikách Brazílie a velký úspěch pro indiány, aktivisty a odborníky v Brazílii i zahraničí, kteří pomáhali vytvářet tlak na brazilskou vládu. Kon-krétním dokladem je proces demarkace indiánského uzemí Yanomami v roce ��.18 Ovšem jakékoli úspěchy na poli legislativy, například exis-tence speciálního režimu pro těžbu na indiánských územích, problema-tizuje realita v terénu, v níž je velmi obtížné právo vymáhat: jak dokládá nedávné dění v oblasti, násilné invaze indiánských území i neautorizovaná těžba nadále a vesměs beztrestně probíhají.19

Tichý dialog dvou světůMezi brazilskými indiány to byli právě Yanomami, kteří se v posledním desetiletí významně zviditelnili bojem za kulturní i teritoriální práva pro-střednictvím mezinárodních uměleckých projektů. Následující část textu představí a analyzuje dva konkrétní příklady této inovativní praxe výstavu



„Yanomami, l’esprit de la forêt“ a operu „Amazonas“, a to zejména s ohledem na to, jak se tyto projekty liší od běžné praxe reprezentace indiánů v Brazí-lii, jak tento zažitý způsob konfrontují a do jaké míry jej redefi nují.

Oba studované projekty se pohybují v terénu interdisciplinární experi-mentace mezi antropologií a uměním tak, jak se o ni dnes teoreticky zají-mají Arnd Schneider, Christopher Wright a další.20 Tento přístup je kom-binací antropologické praxe, obohacené v duchu kritiky George Marcuse a James Cliff orda ve Writing culture (�� ),21 a etnografi cky informova-ného umění, jdoucí nad rámec pouhého „etnografi ckého zalíbení“, jak jej konceptualizoval Hal Foster na konci ��. let v článku Artist as Ethnogra-pher.22 Zároveň pohlížíme na tyto umělecké aktivity jako na texty, které lze číst a analyzovat: zde následujeme premisu � mothy Luke, že bez ohle-du na specifi cké téma „výstavy muzeích představují politický text, který umožnuje číst stávající mocenské a ideové klima”.23

Výstava „Yanomami, l’esprit de la forêt“ (Yanomami, duše lesa) vznik-la ve spolupráci s renomovanou nadací Cartier a proběhla nejprve roku �� v Paříži a rok nato v Rio de Janeiro.24 Slovy autorů si nedávala za cíl dokumentovat, zprostředkovat, popsat ani vysvětlit, kdo jsou Yanoma-mi. Zajímalo ji přiblížit bohatství intelektuálního světa indiánů Yanomami prostřednictvím smyslů, nikoliv slov. K tomu využívala experimentální po-stupy, jež jsou léta běžné pro videoart či multimédiální projekty, málokdy však bývají využívány v antropologii. Výsledkem byl inspirující tvůrčí dia-log mezi dvěma světy: indiánským a tím naším.

Na výstavě kurátoři postavili vedle sebe do tichého dialogu dva ra-dikálně odlišné způsoby chápání obrazů v našem „západním“ myšlení a v myšlení indiánů: nemateriální obrazy vzniklé v mysli a na těle yaman-ských šamanů ze vsi Watoriki a materiální obrazy – fi lmy, fotografi e, mal-by, instalace, zvuková díla – vytvořená umělci různých národností, které vznikly na základě vzájemné interakce se šamany a společností Yanoma-mi. Výsledkem byl tichý dialog, v němž soudobá estetika rezonovala a aso-ciovala se s yanomamskými „obrazy“ . Zde je třeba zmínit, že Yanomami neznají žádné materiální, hmatatelné obrazy. Jejich obrazy existují pouze v mysli a v představách šamanů. Jediným médiem pro tyto mentální ob-razy je tělo šamana v transu za asistence silného halucinogenu yakoana. V tomto stavu šamana navštěvují duchové-obrazy xapiripë, které jej „roz-tančí“ a pozorovatelé pak mohou obrazy odčítat z jeho těla a pohybů.25

Přizvaní tvůrci použili různé strategie kreativního dialogu s těmito mentálními obrazy Yanomami, mezi jinými i terénní práci a různou míru blízkosti a vzdálenosti od studovaného objektu, tradiční nástroje antro-pologů. Claudia Andujar, Lothar Baumgarten a Volkmar Ziegler pobývali mezi Yanomami v Brazílii a Venezuele dlouhodobě a z vlastní iniciativy, ne-závisle na této konkrétní výstavě. Jejich práce je důkazem úplného vnoření do tématu, jak říká fotogra� a C. Andujar: „ponořila jsem se do výzkumu ve snaze dostat se až k jádru yanomaské kultury.”26 L. Baumgartena zase k dlouhodobému pobytu u Yanomami inspirovalo hledání „jak pochopit náš vlastní kulturní kontext, aniž bych zevnitř pochopil jinou kulturu, kul-turu, která není ještě zasažená našimi kulturními standardy?“27 Ostatní umělci strávili kratší čas se šamany z Watoriki pod vedením spoluautorů výstavy, antropologa Bruce Alberta a yamanského lídra a šamana Daviho Kopenawy. Ostatní vedli dialog s Yanomami na dálku z Paříže, Tokia či New Yorku a pracovali na základě fi lmových záznamů pořízených indiány.

Jak výše zmíněný přístup, tak i organické zapojení indiánů do všech fází výstavy, představují revoluční změnu oproti běžné praxi. V tradičním muzeu by byla podobná výstava, míní Bruce Albert a Davi Kopenawa, zce-la nemyslitelná: expozice obvykle „prezentují indiány typicky západním, vysvětlujícím či exotizujícím pohledem, zaměřujícím se na objekty, péřo-vé atributy, či fotografi e doplněné didaktickou popiskou“.28 Na výstavě „Yanomami, duše lesa“ úplně chyběla fi gura moudrého vypravěče či věd-ce, který vysvětluje a kontextualizuje vystavené artefakty. Výstava naopak zvolila nedidaktické, ale možná tím inspirativnější ticho.

Veškeré informace jsou tak výhradně obsaženy v katalogu k výstavě29 I ten jde ovšem ve svém vyznění dále, než bývá běžně zvykem a je konci-pován jako „reverse anthropology“, obrácená antropologie. Text vypráví o historii kontaktů mezi Yanomami a západní civilizací, ovšem tradiční směr pohledu je zde převrácen: indiáni jsou vypravěči procesu „objevová-ní“ bělochů.30 Přestávají být pozorováni, naopak stávají se z nich pozoro-vatelé a vypravěči. Subversivní hra se zažitým diskursem provází celou vý-stavu: Yanomami jsou aktivními spoluatory interkulturního dialogu mezi rovnými, spoluautory veřejné narativy o sobě samých po boku soudobých, mezinárodně uznávaných umělců. V tomto smyslu experimentují Yanoma-mi a jejich spolupracovníci s novými postupy indiánské prezentace a se-



beprezentace, konfrontují běžnou praxi a posouvají možnosti stávajícího muzejního přístupu k prezentaci jinakosti.

Možnosti dialoguTaké druhý ze studovaných projektů, multimultimediální hudební divadlo „Amazonas-Musiktheater in drei Treilen“,31 charakterizuje organické propo-jení umělců, antropologů a samotných Yanomami, jakož i interdisciplinár-ní pojetí na pomezí umění, ekologické výchovy, vědy, historie a multime-diální experimentace. Opera, připravená v koprodukci Goethe Institutu, SESC São Paulo, sdružení Hutukara, reprezentujícího Yanomami, a dal-ších významných partnerů v Brazílii i Evropě, měla premiéru roku �� na Mnichovském operním bienále. Poté zazněla na scénách v Lisabonu, Rotterdamu a v São Paulu, v současnosti se připravuje premiéra v Rakous-ku.32 Tomu předcházel dlouhý tvůrčí proces čítající symposia, studijní ces-ty do Amazonie i do Evropy, a především intenzívní propojení hudebníků, multimediálních umělců, šamanů a odborníků z různých kontinentů, kteří si společně kladli otázku, nakolik je dialog mezi západní civilizací a indiá-ny možný, potažmo jak vést dialog o Amazonii, aby mu naslouchala i širší veřejnost?33

Jako v předchozím případě, i zde se nastartovala podstatná diskuse již mimo hlavní scénu, a to v rámci příprav projektu mezi léty �� až ��. Zatímco respektovaný brazilský etnolog Eduardo Viveiros de Castro se ke komunikaci mezi západní civilizací a indiány vyjádřil skepticky a míní, že „dialog je nemožný... indiánská kultura je od základu tak odlišná, že nemů-že dojít k reálnému vzájemnému porozumění“,34 sociolog Laymert García dos Santos i antropolog a znalec Yanomami Bruce Albert spatřují dialog jako možný.35 Spojující princip pro operu Amazonas pak našli ve fi guře multimediálních umělců a šamanů, svým způsobem umělců nehmatatel-ných obrazů: jak spirituální lídři Yanomami, tak i tvůrci v oblasti nových médií se vztahují k virtuálním světům a zprostředkovávají s nimi dialog. Šamani, podobně jako umělci, komunikují prostřednictvím rituálů s duchy či poselstvími, jež jsou schopni transformovat do zvuků a obrazů.

Třídílné hudební divadlo přibližuje různé aspekty Amazonie, jako jsou biodiversita, klimatická změna, vypalování pralesa, či genocida, zarámo-vané do každodenního klimatického, politického a kulturního dramatu

tohoto místa a jeho obyvatel. Tematicky se dějství posouvá od minulosti regionu na základě pojednání anglického šlechtice, sira Waltera Raleigha e Discoverie of Guiana (�� ), o jeho expedici po Orinoku a hledání báj-ného El Dorada (část �.), přes dnešní realitu vykreslenou z pohledu indiá-nů Yanomami z vesnice Watoriki a na základě rukopisu spoluautorů opery, Bruce Alberta a šamana Davi Kopenawy (část �.), až po blízkou budouc-nost amazonského pralesa formou konference, kde jsou hlasy vědců, po-litiků a obchodníků konfrontovány s Amoahiki „písní stromů“, s příběhy, které podle yanomamské mytologie v sobě uchovávají stromy (část �.).36

Skutečnost, že každou část hudebního divadla složil jiný skladatel a libreto čerpalo z různorodých, časově, fi losofi cky i společensky odlišných zdrojů, přispívá k potlačení individuálního autorství Amazonas.37 Ač byly k přípravě opery přizvány i jiné indiánské společnosti v Brazílii, právě Ya-nomami dodali dílu zásadní orientaci ve smyslu civilizačního dialogu, za-loženém na juxtapozici šamanů a nových médií. Prostřednictvím prestižní mezinárodní koprodukce si pak Yanomami vytvořili prostor vyslovit se k aktuální politické diskusi o budoucnosti amazonského pralesa, potažmo ke své vlastní budoucnosti, která je s osudem pralesa niterně propojená. V parafrázi na výše zmíněnou obavu J. M. Monteira, můžeme říci, že Ya-nomami používají svůj hlas na mezinárodní scéně coby diskursní nástroj. Jejich schopnost aktivně se vyjadřovat k tématům klíčovým (nejen) pro jejich existenci vyvrací všeobecně vládnoucí přesvědčení, že indiáni v Bra-zílii jsou věcí minulosti.38

Mezi antropologií, uměním a politikou?Zapojení Yanomami do mezinárodních projektů, jako jsou zde prezento-vaná výstava „Yanomami, l’esprit de la forêt“ a divadlo „Amazonas“ doklá-dají nový trend ve strategii kulturní a politické resistence, jakož i v hájení teritoriálních práv této indiánské společnosti v Brazílii. Ačkoliv ta jsou ga-rantována brazilskou ústavou a je jim přiznáno vlastní teritorium, strádají nezákonnými a beztrestnými invazemi svého území, včetně nezákonné těžby a ozbrojených útoků.

Diskutované projekty považujeme za specifi cké důkazy širšího trendu reálné emancipace, v jehož rámci Yanomami, a nejen oni, opouštějí svou historickou marginální pozici coby objekt zájmu a politických rozhodnutí,



přicházejících zvenčí. Stávají se autory vlastních příběhů, oni sami chtějí rozhodovat o své budoucnosti. Tuto tendenci dokládá v případě Yanoma-mi nedávné vydání přelomového pojednání o kosmologii a historii formou obrácené antropologie, La Chute du Ciel (��),39 výsledek dlouholeté spo-lupráce mezi šamanem a lídrem Yanomami Davi Kopenawou a antropolo-gem Brucem Albertem, jinak spolupracovníků obou výše diskutovaných projektů. Yanomami kreativně konfrontují obvyklé vysvětlující či exotizu-jící pohledy na indiány v brazilské společnosti a činí tak s jasným, politic-kým záměrem. Interdisciplinární pohled, vlastní oběma dílům, se promítá i do překračování pomyslné hranice mezi uměním a politickou akcí. Toho jsou důkazem nejen zmíněná výstava a opera, ale i fakt, že mezi spolupra-covníky „Amazonas“ a „Yanomami, l’esprit de la forêt“ se nachází i několik umělců a vědců, jejichž jména zároveň najdeme mezi zakladateli sdružení Comissão Pró-Yanomami (CCPY), jež od konce ��. let úspěšně lobovalo v Brazílii i v zahraničí za kulturní a teritoriální práva Yanomami.40 Dnes jsou Yanomami v rámci domácích i mezinárodních projektů zastupováni stále častěji vlastním sdružením Hutukara41 v duchu postupující občanské a politické emancipace.

Můžeme konstatovat, že se studované strategie kulturní (sebe)prezen-tace Yanomami reálně promítají na jejich zviditelnění v Brazílii, jež má potažmo vliv na zlepšení společenské či politické pozice této společnosti v domácím kontextu. Umístění mezinárodní výstavy „Yanomami, l’esprit de la forêt“ v prestižní výstavní síni Banco do Brasil v Rio de Janeiro, stej-ně jako hudební produkce Amazonas na respektované scéně podnikatelů sdružených v rámci SESC v São Paulu, tedy centrech kulturní, politické a ekonomické moci, je samo o sobě výrazným gestem kulturní a politické afi rmace této menšinové a donedávna přehlížené části brazilské společ-nosti. Díky mezinárodnímu renomé projektů, jichž se Yanomami zúčast-ňují, získávají visibilitu i symbolické uznání na domácí půdě.

S ohledem na skutečnost, že brazilské kulturní elity vždy těsně sledo-valy kulturní dění ve světových metropolích a inklinovaly k zahraničním výpůjčkám před refl exí tuzemského indiánského dědictví, vše nasvědčuje tomu, že Yanomami zvolili prozíravou, informovanou strategii a proaktivní přístup. Explicitní uznání v zahraničí pomáhá symbolicky validovat jejich požadavky před domácími elitami. Je předmětem dalšího, dlouhodobé-

ho bádání, nakolik se tyto strategie sebeprezentace, s nimiž v posledním desetiletí Yanomami experimentují, dlouhodobě odrazí v refl exi národní identity Brazílie.

1 Tato práce je výsledkem výzkumu realizovaného v letech ��–�� v rámci meziná-

rodního projektu TRAMA: Transculuralidad, Mestizaje y Mundialización s podporou španělského Ministerstva pro výzkum a rozvoj (I+D+D).

2 Manuela CARNEIRO DA CUNHA (ed.), História dos Índios no Brasil, Companhia das Letras, São Paulo ��, str. ��.

3 IBGE, Instituto Brasileiro de Geografía e Estadística data sčítání lidu z roku �� viz http://www.ibge.gov.br/home/presidencia/noticias/noticia_visualiza.php?id_noticia=2194&id_pagina=1 [cit. ��. února ��]. Zajímavé srovnání se situací na počátku ��. let ��. století nabízejí data CELADE, Latinskoamerického demogra-fi ckého centra agentury CEPAL: v roce �� odhadovali počet indiánů v Brazílii na zhruba �� tisíci jedinců (�,� % celkové populace). Demografi cký bulletin �� (��) Santiago.

4 David MAYBURY-LEWIS,, „Lowland Peoples of the Twentieth Century“ in Frank SALOMON, Stuart SCHWARTZ (edd.), e Cambridge History of the Native Peoples of the Americas, Cambridge University Press, Cambridge ��, vol. III, Part �, str. �. Mayubury-Lewis dále uvádí, že z celkové populace �,� milionů lidi byla méně než třetina lidí považována za „bílé“, zbytek představovali černoši či mulati.

5 Gilberto FREYRE, Casa-Grande&Senzala, Editora Record, Rio de Janeiro, ��, ��. vydání.

6 Eduardo VIVEIROS DE CASTRO, A Inconstância da Alma Selvagem e Outros Ensaios de Antropologia, Cosac & Naify, São Paulo ��

7 John Manuel MONTEIRO, “Armas e Armadilhas. História e resistência dos índios“, in Novaes, Adauto (ed.): A Outra Margem do Ocidente, Companhia das Letras, São Paulo ��, str. ��–��.

8 Oswald DE ANDRADE, Manifi esto Antropófago, in Revista de Antropofagia, Year �, No. �, São Paulo, ��.

9 Arndt SCHNEIDER, Appropriation as Practice. Art and Identity in Agentina, Palgrave Macmillan, Londýn �� , str. �–��.

10 INSTITUTO SOCIOAMBIENTAL, Povos Indígenas no Brasil: http://pib.socioam-biental.org/pt/povo/yanomami/569, [cit. �. prosince ��].

11 Agentura vznikla roku �� jako Serviço da Proteção aos Índios e Localização de Tra-balhadores Nacionais (SPI), roku �� ji nahradila nová vládní agentura FUNAI. SPI byla součástí liberální legislativy z roku ��, v níž Kongres garantoval indiánům právo na užívaná teritoria i právo na udržování tradic. SPI měla dohlížet na dodr-žování a implementaci legislativy v praxi.

12 Napoleon CHAGNON, Yanomamo, the Fierce People, Holt, Rinehart and Winston, New York �� .

13 Pierre Clastres, citován in Carlos Fausto,“Da Inimizade. Forma e simbolismo da guerra indígena”, in Novaes (ed.): Ibidem, str. ��.



14 Pro detailnější diskusi tzv. El Dorado Controversy“ viz Rob BOROFSKY & Bruce ALBERT, Yanomami: e Fierce Controversy and What We Can Learn From It, Uni-versity of California Pressm USA ��. Dále Patrick TIERNEY, Darkness in El Do-rado: how scientists and journalists devastated the Amazon, W. W. Norton& Co, New York ��.

15 Od roku �� s družovala aktivisty angažující se v otázce Yanami zejména organi-zace Comissão Pró-Yanomami. http://www.proyanomami.br.

16 David MAYBURY-LEWIS, Ibid, str. ��–��.

17 Eduardo VIVEROS DE CASTRO, No Brasil, Todo o Mundo é Índio, Exceto Quem Não é, Instituto Socioambiental, São Paulo �� .

18 Demarkace Terra Indígena Yanomami, indiánského uzemí Yanomami v rozsahu více než � tisíc kilometrů čtverečních proběhla roku �� a ofi ciálně byla ratifi kována roku ��.

19 Například vražda Yanomami ve vsi Haximu v roce ��, na kterou je odkazováno jako „masakr z Haximu“, nebo probíhající nelegální těžba na horním toku Catrima-ni a Papiu. Podle odhadů přišlo během zlaté horečky v �. polovině � let do státu Roraima ��–�� tisíc zlatokopů, takřka pětinásobek zde žijících indiánů. http://pib.socioambiental.org, [cit. �. prosince ��].

20 Arndt SCHNEIDER, & Christopher WRIGHT (edd.), Between Art and Anthropology: Contemporary Ethnographic Practice, Berg Publishers, Oxford ��. Arndt SCHNEI-DER & Christopher WRIGHT (eds.): Contemporary Art and Anthropology, Berg Pu-blishers, Oxford �� . Howard, MORPHY, & Morgan PERKINS, e Anthropology of Art, Wiley-Blackwell, Oxford �� .

21 Kritika G. Marcuse a J. Cliff orda zvala k větší experimentaci v antropologické praxi, jakož i větší refl exi subjektivity antropologa coby pozorovatele a role vztahu mezi pozorovatelem a pozorovaným. George MARCUS & James CLIFFORD (eds.), Wri-ting Culture. e Poetics and Politics of Ethnography, University of California Press, Berkeley and Los Angeles �� .

22 Hal FOSTER, e Return of the Real: Art and eory at the End of Century, Massachu-setts Institute of Technology, USA �� , str. ��–��.

23 � mothy LUKE, Shows of Force: Power, Politics, and Ideology in Art Exhibits, Duke Uni-versity Press, Durham ��, str. �.

24 Další spolupracující organizace představují Survival International, Francie, a brazil-ská Comissão Pró-Yanomami (CCPY).

25 Bruce ALBERT, “Faire danser les esprits”, in Bruce Albert & Hervé Chandès (eds.), Yanomami, l’Esprit de la forêt, Exhibition Catalogue, Fondation Cartier pour l’art contemporain, Paříž ��, str. ��– �.

26 Claudia Andujar citovaná v Simonetta PERSICHETTI, Claudia Andujar, Companhia Editora Nacional, São Paulo ��, str. ��. Claudia Andujar žila delší časové úseky u Yanomami mezi léty ��–�� . Lothar Baumgarten žil u venezuelských Yanomami v letech ��–��. Volkmar Ziegler žil mezi Yanomami v roce �� a pravidelně se za nimi vracel až do ��. let.

27 Bartomeu MARÍ, Lothar Baumgarten. Autofocus Retina, katalog z výstavy, MACBA, Barcelona ��.

28 Bruce Albert citován v “Xamanismo Yanomami dialoga com a arte contemporá-nea”, Revista ComCiencia, April ��, São Paulo. Dobovou výjimku z tohoto pra-vidla obvyklé muzejní praxe představují experimenty Anny Belly Geiger v Brasil Nativo/Brasil Alienígena (��) parodující fotografi e indiánů na běžně cirkulujících pohlednicích; ze soudobých umělců představuje zajímavý přístup např. Cildo Me-ireles, viz projekt Missão/Missões (��) a některé výstavy Muzea indiánů (Museo del indio) v Rio de Janeiro

29 Bruce ALBERT & Hervé CHANDÈS (eds.), Yanomami, l’Esprit de la forêt, katalog k výstavě, Fondation Cartier pour l’art contemporain, Paříž ��, str. � �–��.

30 Bruce ALBERT, “Découvrir les Blancs” in Bruce Albert & Hervé Chandès (eds.), Ibidem, str. ��; Davi Kopenawa, “Des esprits cannibales?” in Bruce Albert & Hervé Chandès (eds.), Ibidem, str. ��–�� a Davi Kopenawa a Bruce Albert, “Descobrindo os Brancos”, in Novaes (ed.): Ibidem, str. ��–��.

31 Oficiální webové strany projektu: http://www.goethe.de/ins/pt/lis/prj/ama/enindex.htm, [cit. �. prosince ��].

32 Mezi další partnery v koprodukci patří Mnichovské operní bienále, ZKM Karlsru-he a Potugalská národní opera São Carlos. Asociovaní partneři byli peradys Ro-tterdam, Netzzeit Vídeň, Ministerstvo kultury Brazílie, Petrobras/CENPES Rio de Janeiro.

33 Joachim BERNAUER, Amazonia – região universal e teatro do mundo, Editora Globo, São Paulo ��, str. �.

34 Joachim BERNAUER, Ibidem, str. ��.

35 Laymert GARCÍA DOS SANTOS, „� e Yanomami are not a people of the past“, http://www.goethe.de/ins/pt/lis/prj/ama/lab/en6761954.htm [cit. �. prosince ��].

36 Píseň stromů Amoahiki http://www.aagua.net [cit. �. prosince ��].

37 Libreto Rolanda Quitta (Část � a �) a koncepty Petera Weibela ze ZKM Centre for Art and Media v Karlsruhe (Část �) zhudebnili skladatelé Klaus Schedl (�. části,� lt) a � to Taborda (� e Sky is About to Fall) a Ludger Brummer (Část �).

38 GARCÍA DOS SANTOS, Laymert: Ibidem http://www.goethe.de/ins/pt/lis/prj/ama/lab/en6761954.htm, [cit. �. prosince ��].

39 Albert, Bruce & KOPENAWA, Davi: La Chute du Ciel. Paříž, ��, PLON.

40 Např. fotogra� a Claudia Andujar, antropolog Bruce Albert, či misionář Carlos Za-cquini.

41 http://www.hutukara.org/ , [cit. �. prosince ��].



Lada Weissová

PhDr Lada Weissová vystudovala obor portugalština-angličtina v rám-ci moderní fi lologie na Filozofi cké fakultě Karlovy Univerzity. Překla-dům portugalsky psané literatury se věnuje už �� let. Vybírá si přede-vším díla současných autorů. Řídí portugalskou sekci internetového literárního časopisu iliteratura.cz a působí jako lektorka kurzů por-tugalského jazyka a kultury.

Lada Weissová Milton Hatoum — úskalí osobní i národní identity

Milton Hatoum — úskalí osobní i národní identity

Odborná literatura obsahuje desítky defi nic identity.1 Navzdory jisté ne-jasnosti ve vymezení pojmu člověk přirozeně vnímá jako součást identity i místo, kde se narodil a kde žije, příběh svých předků a místa, z něhož pochází.

Když se mi před několika lety dostal do ruky Hatoumův román Dva bratři, velmi mě zaujal. Chtěla jsme se dozvědět víc jak o knize, tak o jejím autorovi, Miltonu Assi Hatoumovi. Když jsem hledala co nejúplnější od-pověď mimo jiné i v četných rozhovorech, které autor poskytl,2 opakovaně jsem narazila na poněkud zvláštní dotaz:

„Narodil jste se v Brazílii, ale jak moc se považujete za Brazilce?“ Dotaz s identitou úzce související, který vzápětí vyvolá další otázky:

Proč by se člověk narozený v Brazílii měl považovat za Brazilce jen tro-chu? A co to vlastně znamená, považovat se za Brazilce? Ačkoliv je pro-blematika identity pro Brazílii nadmíru žhavým a nedořešeným tématem,3 neznamená to, že by Brazílie v otázce svojí identity tápala natolik, že by podobný dotaz slýchali Brazilci a Brazilky běžně. V případě Miltona Ha-touma však má své opodstatnění. Tento autor, jenž může být stejně tak dobře vnímán jako intelektuál západního střihu, tak hlas dávných tradic vypravěčů Nového světa a Orientu zároveň, v současné brazilské literatuře i ve veřejném prostoru především reprezentuje hlas kulturní oblasti, která, byť nechtěně, nebývá při našem okcidentálně sebestředném pohledu pří-liš brána v potaz. Dílo tohoto manauského rodáka vypovídá totiž zejména


o arabsko-amazonské kultuře a s ní související totožnosti přinejmenším této části Brazílie.

V širším měřítku jej lze zařadit do kulturního a intelektuálního proudu autorů, kteří se nesnaží odstřihnout či skrývat své kulturní kořeny a bez pocitů újmy či nadřazenosti současně přijímají model existence vlastní no-vému prostředí. Ze známějších jmen brazilské literatury lze v této souvis-losti zmínit Moacyra Scliara nebo Salima Miguela.

Hatoumovy kořeny vyrůstají z oblasti Blízkého východu, která dnes nese jméno Libanon. Ovšem v době, kdy odtud kvůli turecké nadvládě od-cházely větší počty emigrantů, to byla Velká Sýrie a pro většinu vzdáleněj-šího světa Osmanská říše. V důsledku toho byli přistěhovalci, kteří odtam-tud přišli, v Brazílii chybně označeni termínem, jenž určoval jejich identitu vůči úřadům nové vlasti. V dokladech se totiž u mnohých z nich objevilo v položce národnosti slovo „turco“. Ironií osudu a neznalostí úřadů se tedy pro Brazílii stali těmi, před nimiž prchali. Oni však sami sebe vnímali pře-devším jako Židy či Araby,4 ale mnohem spíš jako židy, maronity, katolíky, sunity či šííty. Nebyli zvyklí odlišovat národnostní příslušnost a už vůbec ne ji označovat jmény, která jim přiřkl svět takzvané západní civilizace.

V Brazílii se tak opakovalo to, co Blízký východ zažíval ze strany Evropy, kdy představa o stavu věcí převážila nad skutečností a kdy jedna civilizace vnutila té druhé, té jiné, svoje názvosloví i organizaci, aby jí byla schopna nějak porozumět, nějak ji uchopit. Přitom Brazílie sama byla předmětem takového nálepkování ze strany Evropanů a mnohé její, a obecně latin-skoamerické, či ještě obecněji americké instituce, společenské struktury a pojmenování všeho možného bylo dosazováno jaksi zvenčí evropskou civilizací. Tím, že moderní Evropa zopakovala v pohledu na země Orientu svůj přístup k tzv. Novému světu, dala těmto dvěma geografi cky vzdále-ným regionům zažít podobnou zkušenost. Tam někde lze spatřovat i jeden z důvodů, proč Milton Hatoum, Brazilec z manauské periférie s orientál-ními kořeny, patří k hlasitým propagátorům díla Edwarda Saida v Brazílii. Díky němu se k brazilským čtenářům dostala Saidova stěžejní práce ana-lyzující a kritizující vztah západní civilizace k Orientu5 zbudovaný jednak na uměle vytvořené protikladnosti primitivního a exotického Východu a rozumového a civilizovaného Západu, jednak na aplikaci západní termi-nologie na východní svět. Hatoum pak i přeložil Saidovu esej Reprezen-tace intelektuála.


Imigranti z Blízkého východu nejčastěji směřovali do států São Paulo a Santa Catarina a Rio Grande do Sul.6 Historie jejich komunity je v těch-to státech poměrně dobře zmapována. Na rozdíl od syrsko-libanonské komunity, jak ji budu pro zjednodušení nazývat, v amazonských státech Amazonas, Acre a Rondônia. I tam však spoluvytvářeli multikulturní bra-zilský národ, podíleli se na defi nování konečných hranic brazilského úze-mí a přitom výrazně avšak přirozeně přispěli k vrstevnatosti brazilské kul-turní identity. Někteří, jako třeba Alexandre Farhat či João Turco patřili k velitelům Revoluce v Acre, kde tak na počátku ��. století přímo pomáhali vymezovat, třebaže pofi derní, brazilské hranice na amazonském severo-západě.7

Stejně přišli do Brazílie i Hatoumovi příbuzní z matčiny strany, maro-nitští křesťané, kteří spolu s mnoha dalšími prchali koncem ��. století před neúnosně vysokými daněmi a také brannou povinností, nově zavedenou Osmany i pro občany říše nemuslimského vyznání. A později také rodina Hatoumova otce. Jejich příchod spadá do vlny muslimských přistěhoval-ců, kteří z takzvané Velké Sýrie odcházeli především v poválečné době ve dvacátých letech, kdy byl nad jejich územím nastolen francouzský mandát s více negativy pro muslimy než pro křesťany.

Z konkrétních příběhů svých předků i z osudů historických postav a z vlastních vzpomínek čerpá Milton Hatoum náměty pro vlastní tvorbu. I když lze v jeho románech nalézt přímé vazby na skutečné postavy, nelze je považovat za roman à clef (klíčový román) v duchu francouzské literární tradice, jak například tvrdí ve své studii Marcos Frederico Kruger.8 U Ha-touma vidím spíš inspiraci těmito postavami, nový fi ktivní příběh s univer-sálním sdělením sestavený ze stavebních dílů individuálních a jedinečných příběhů reálných dějin.

Milton Hatoum v eseji, jejíž název Na okraj dějin9 odkazuje k jeho oblí-benému Euclidesi Cunhovi říká: „Literatura nám pomáhá porozumět jiným kulturám, ale i té naší. Když čtu Faulknera nebo Rotha, rozumím americké spo-lečnosti lépe, než kdybych četl sociologické studie.“

Přesně k takovému porozumění přispívá i jeho vlastní tvorba, jím se-psané příběhy. Základním prostorem, na němž tyto příběhy rozehrává, z něhož staví a vůči němuž se vymezuje, je prostor rodiny. Rodina je i já-drem, z něhož vychází veškeré dění mimo její rámec. Na základech rodi-


ny se buduje identita jednotlivce e širší komunity. Z historií jednotlivých rodin sestává historie místa.

Člověk si obvykle potřebuje vyjasnit, kým je, když jej k tomu donutí střet či setkání s okolím, s něčím jiným, než čím je on sám. Aby poznal to jiné, musí mít jasno sám v sobě. Milton Hatoum v prvních dvou románech vystavuje své postavy situaci, která dokáže vyvolat zmatek v individuál-ní identitě většinou docela spolehlivě. Jeho protagonisté jsou imigranti, příchozí z druhého konce světa, kteří hledají nový domov v prostředí na první pohled zcela odlišném od jejich rodiště. Ovšem jen na první pohled.

Chronologicky první román Zpráva o jistém Orientu (Relato de um cer-to oriente, ��) nabízí komorní příběh rozvětvené přistěhovalecké rodi-ny, do jisté míry již sžité s novým domovem, osobitou Amazonií. Setkání orientálního světa a světa tropických pralesů a nesmírných vodních toků, přesněji setkání kultur, které v těchto světech přebývají a utvářejí je, rych-le vplyne do symbiózy. Sám Hatoum tvrdí, že arabský a amazonský svět si jsou v mnohém podobné. Jistou neformálností až chaotičností se mu arab-ská společnost zdá příbuzná brazilskému stylu života. Poměrně odvážně nachází možné kořeny této spřízněnosti až ve staletích společné minulosti předchůdců těchto dvou kultur na Pyrenejském poloostrově.

Arabští přistěhovalci, v tomto románu stejně jako v reálném životě, do Amazonie přicházejí (stejně jako Hatoumovi předci) z prostředí, kde iden-tita tradičně stojí na třech pilířích – víře, rodišti a rodině.

Rodiště zůstalo daleko, ale v novém prostředí kromě členů domoro-dých kmenů jen málokdo má kořeny přes několik generací. Víra je vnímá-na jako intimní záležitost spíš než jako pojítko či hranice mezi komunita-mi. A brazilská společnost se svým typickým synkretizmem, v Amazonii silnějším než kde jinde, přijímá komunity a jedince různého vyznání nad-míru vstřícně. „V Brazílii se vás neptají, k jakému náboženství patříte,“ tvrdí Hatoum v rozhovoru pro Saudi Aramco World. Nedochází ke střetu mezi původním a novým, křesťané, maronité či katolíci, muslimové, židé existují vedle sebe a spolu a vyprávějí si legendy amazonských indiánů.

A tradice vypravěčů je tím, co orientální a amazonský svět propojuje snad ze všeho nejvíc. Hatoumovi vypravěči, v tomto i v dalších románech, jsou nejen pojítkem příběhů slévajících se jako přítoky mohutné řeky, ale jsou i průvodci při pátrání po totožnosti, identitě. A ta, jak již bylo několi-


krát řečeno, vychází z rodiny. V případě Zprávy je průvodkyní bezejmenná vypravěčka, jejíž jméno zůstane nevyřčeno až do konce knihy. Vypravěčka, která se dostala do situace, kdy nutně potřebuje porozumět sama sobě, po-chopit, kdo je, se vrací do míst svého dětství, aby tam našla odpověď. Vrací se k rodině, byť s vědomím nejasné pokrevní spřízněnosti s ní. Ztráta sebe sama ji přivedla do psychiatrické léčebny a vyprávění adresované bratrovi pro ni má terapeutický, téměř život zachraňující význam. Její vyprávění je tak také variací na příběh nejslavnější orientální vypravěčky Šehrezády. Hatoumova vypravěčka zjistí, že do minulosti se nelze fyzicky vrátit, ale minulost lze poskládat ze vzpomínek, svých a druhých, lze ji přeměnit na příběh. Tady vypravěččin hlas postupně zaniká v polyfonním vyprávění dalších osob a čtenáři před očima vyrůstá nikoliv podoba vypravěčky, ale „její“ rodiny. I proto je přirozené, že v knize nikde nezazní ženino jméno, které by ji jednoznačně identifi kovalo po formální stránce.

Autor říká, že literatura má vyprávět konkrétní příběhy, archetypy a alegorické výklady z nich teprve vyrostou. Absenci vypravěččina jména lze číst jako alegorii nedostatečného zakotvení generace vzešlé z arab-ských a amazonských předků a spojující v sobě dvě různé civilizace. Ne-jistota ve vztahu k vlastní totožnosti se pak odráží v tom, že tuto generaci zatím nelze pojmenovat.

Autor si se jmény pohrává rád. Je to patrné zejména v jeho druhém románu Dva bratři (��), který má problematiku identity jako ústřední téma, a který také nabízí více možností k alegorickému přesahu. Román se formálně podobá prvnímu dílu, i zde postava vypravěče podniká výpra-vy do minulosti prostřednictvím příběhů, které mu povídají jiní, aby tam našel sám sebe. A i tady vypravěč dlouho nemá jméno, vlastně ani není jasné, komu hlas vyprávějící příběh patří. Tato velmi nezřetelná postava se uspořádáním vzpomínek, cizích, ale pak i vlastních, snaží najít odpo-věď na otázku, kdo je jeho/jejím otcem. Vedle vypravěče tu je však pře-devším dvojice bratrů-dvojčat, z jejich vzájemného konfl iktu celý příběh vychází. Odkazy k biblickým bratrům Kainovi a Ábelovi, či spíš Ezauovi a Jákobovi jsou jasné a nepřehlédnutelné. A stejně jako si už kdysi Macha-do de Assis10 vypůjčil jména druhé z dvojic pro název svého alegorického zobrazení čerstvé brazilské republiky, lze i tady číst dvě odlišné povahy dvou fyzicky k nerozeznání podobných osob jako dvě tváře jediné Brazí-


lie, hledající svou národní identitu. Ve dvojčeti Yaqubovi (pokračuje hra se jmény, na rozdíl od biblického Jákoba je toto prvorozený syn, nicméně povahově se vychytralému Jákobovi blíží) se soustřeďují vlastnosti moder-ní, pokrokové Brazílie velkých měst, zhlížející se v technických oborech, trhu s nemilosrdnou konkurencí a vyznávající řád, až k jeho krajní podo-bě vojenské diktatury. I Yaqub, cílevědomý, málomluvný a racionální muž s nadáním pro matematiku má rád uniformy. Počtář, z něhož se stal vypo-čítavec. Na druhé straně Omar, emotivní, živočišný typ macunaímovského roztomilého zmetka, který po všech bitkách a milostných dobrodružstvích nakonec vyhledá bezpečí mateřské náruče. On je symbolem „staré“ emo-tivní, romantické Brazílie, provinční kultury ovládané klientelismem, pro-tekcionářstvím a nekonečnými debaty o všem možném i věčným chaosem.

Bratři žijící ve stejné amazonsko-arabské komunitě jako rodina z před-chozího románu jsou vystaveni pokusu o návrat do minulosti. Yaqub musí odjet k příbuzným do Libanonu, ale jen se tím potvrdí nemožnost takové-ho návratu. Jedinou možnou cestou pro celou původně arabskou komu-nitu je plně přijmout novou identitu místa, které si zvolil za domov a které jim k tomu nabízí ideální podmínky. Současně s tím však přichází fáze, kdy původní rodina ztrácí svou všemu nadřazenou hodnotu a všemocnost. Když se to matka Zana snaží nevidět a nerespektovat, položí základ k tra-gickému vyústění příběhu. Vzniká však nová rodina, do níž patří onen zpo-čátku bezejmenný vypravěč, potomek indiánské služky vychované v ka-tolické víře a jednoho z bratrů, synů muslima a maronitky. V závěru sice není jasné, s kterým z mužů jej pojí pokrevní příbuznost, ale to pro něho neznamená trauma, nýbrž svobodu vybrat si spřízněnost s těmi, k nimž cítí nejvřelejší vztah. Svoboda volby vlastní identity je tak zcela zřejmá.

Třetí román Popel severu (��) propojuje s předchozími díly mnohem volnější vazba. I tady je dějištěm Manaus a vypravěčem osoba, která na-hlíží celý příběh jakoby zvenčí. Sirotek Lavo (zná své rodiče, byť už ne-žijí; čtenář od začátku zná jeho jméno – tedy žádné pátrání po tom, kdo jsem, jasné vnější nálepky identity) vypráví příběh svého přítele Raimun-da (Munda), syna bohatého manauského obchodníka. Vedle vypravěčo-vých vlastních vzpomínek (tedy nikoliv převyprávění vzpomínek druhých) se posléze objeví deníkové zápisy dalšího z protagonistů příběhu. Jsou tu tedy dva vypravěči, ale na rozdíl od Zprávy jejich vyprávění se neprolínají,


nekomunikují spolu, jen existují vedle sebe. Vzhledem k tomu, že děj je časově jasně zasazen do doby vojenské diktatury v Brazílii, lze v absenci nekomunikace spatřovat alegorii zpřetrhaných vazeb mezi generacemi, umlčení minulosti.

Jádrem příběhu je konfl ikt mezi synem a otcem, jinak také mezi řádem hraničícím s totalitou a touhou po svobodě, hraničící s nezodpovědností. Stejně tak tu je zřejmý obecně platný příběh mezigeneračního sporu (do-dejme, že ten se objevuje i ve dvou předchozích románech), dovedeného až k tragickému konci, v němž lze vidět i alegorii o neméně tragickém stře-tu konzervativních a liberálních hodnot. A je to i příběh o existenci tvůrčí osobnosti v podmínkách totality. Syn odmítá, že muž, který jej vychovává a má být jeho otcem, jím skutečně je. Sám se cítí být někým jiným, než sy-nem toho člověka, a snaží se svobodně si svou identitu vytvořit. Román se věnuje i specifi ckému tématu identity tvůrce, umělce a mezí umělcovy svobody. Hlavní hrdina odchází hledat svobodu i sám sebe do Evropy, ale podobně jako u vypravěčky prvního románu mu odchod, který spíš než cestou k něčemu je útěkem před něčím, nepomůže nalézt odpověď.

Milton Hatoum vystudoval architekturu, a to se odráží i v jeho literár-ním díle. Dům jako prostor rodiny i její odraz, město (jeho osudový Ma-naus), jehož podoba i vývoj jsou propojené s hatoumovským východiskem identity – rodinou. Její proměny jsou patrné v popsaných proměnách Ma-nausu. Město má svou svébytnou tvář, jejíž proměny v moderní době autor přímo označuje za ztrátu identity.

Klíčovou součástí individuální identity je podle Miltona Hatouma ja-zyk, řeč, v níž člověk sní, myslí, jejímž prostřednictvím se vyjadřuje a ko-munikuje s okolím. Země, jejímž jazykem člověk mluví, mu je také jediným pravým domovem, kam patří. Přijetí jazyka není jednoduchý proces. Nej-výraznější postava prvního románu, matka rodu Emilie posílá své dceři do ciziny zprávy nikoliv psané, ale v podobě obrazů-fotografi í. Obraz slouží jako most mezi dvěma světy, které hovoří různými jazyky reálně i v pře-neseném slova smyslu. Další členka Emilina rodu je hluchoněmá a ostatní svou nemožností přijmout jazyk (jakýkoliv) děsí. Ve Dvou bratrech je prv-ní postavou, která nehovoří zdejší řečí, indický obchodník Rochiram, vy-konavatel všeho zlého, co rodinu nakonec potká. I Yaqub během pětileté nepřítomnosti v Brazílii zapomene portugalská slova, což symbolizuje osu-


dové odcizení, vykořenění. A jeho matka, Zana, když se krátce před smrtí ptá, zda se její synové usmířili, protože na ničem jiném nezáleží, promluví svou mateřštinou (arabsky), aby si byla jista, že říká přesně to, co říci chce.

Když se tedy Miltona Hatouma zeptali, do jaké míry se on, třebaže na-rozený v Brazílii, cítí Brazilcem, odpověděl, že člověk patří do míst, jejichž jazykem hovoří a jejichž jazyk je řečí jeho dětství. Ačkoliv, dodal, sám si jako malý zpočátku myslel, že portugalsky mluví malí kluci, kteří začnou mluvit arabsky, až vyrostou v dospělé muže, jako jeho dědeček a otec, bu-dou mluvit arabsky. Později že pochopil, že člověk se skutečně ztotožní s místy a lidmi, s nimiž mluví stejným jazykem. Kým bude dál, záleží, či mělo by záležet, jen na něm.

1 VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. (Eds.), Sociální psychologie, �., přepracované a rozšíře-

né vydání, ��, str. ��: V naší kultuře dnes identitou vyjadřujeme u osoby nebo společenství více jejich charakteristik současně: její/jeho autenticitu – integritu – kontinuitu – relativní stejnost v čase – sebedefi nování – defi nování jinými – od-lišnost od jiných – uvědomění si odlišnosti – afi liaci s lidským společenstvím (V. Bačová, ��).

2 Např. Rozhovor s Aidou Ramezá Hananiou, viz http://www.hottopos.com/collat6/milton1.htm [cit �. prosince ��]

3 Současní sociologové, například Renato Ortiz, ale také třeba literární historici jako Luciana Stegagno Picchio, nehovoří v případě Brazílie o jediné autentické identitě, ale o pluralitě identit, vzniklých v různých obdobích dějin a v rámci různých sociál-ních skupin a různých teritorií.

4 Bernard, LEWIS, e Multiple Identities of the Middle East.

5 Edward W. SAID, Orientalismus, Západní koncepce Orientu, Paseka, Praha ��.

6 např. Ali Ihsan Mohammad KALANDAR, Os muçulmanos no Brasil, ��; nebo Os-waldo Mário Serra TRUZZI, Patrícios – Sírios e Libaneses em São Paulo, doktorská dizertace, Unicamp, Campinas ��; a další

7 např. Rozhovor s Aidou Ramezá Hananiou, viz http://www.hottopos.com/collat6/milton1.htm, [cit. �. prosince ��]

8 Marcos Frederico KRUGER, O mito de origem em Dois Irmãos, Editora Valer, Ofi ci-nadas Artes, Manaus ��.

9 Text Miltom Hatoum napsal pro společný seminář brazilských a německých spiso-vatelů, uspořádaný Goethe Institutem v roce �� v São Paulu. Kniha esejí Euclide-se Cunhy se jmenuje Na okraj dějin (À margem da história, ��).

10 Joaquim Maria MACHADO DE ASSIS, Ezau a Jákob, ��.

Kultura

146

Frederico Rego

Mgr. Frederico Rêgo nasceu em Brasília, Brasil é Historiador e Mestre em Filosofi a. Finaliza uma tese de doutoramento em História da Ciên-cia no Instituto Iberoamericano da faculdade de fi losofi a da Universi-dade Carolina de Praga.

Da Morávia à Bahia —A viagem missionária do Padre Valentim Estancel

O Padre Valentim Estancel1 nasceu em Olomouc, na Morávia em � �� e morreu na Bahia, Brasil, em ��. Foi matemático, astrônomo e professor de fi losofi a moral. Estancel viveu � anos e foi o primeiro jesuíta tcheco no Brasil. Durante a maior parte de sua vida se dedicou em estudar e debater os principais temas científícos e religiosos de seu tempo.

No alvorecer do século XVII a Europa vivia momentos de enormes con-turbações religiosas e, consequentemente, políticas num duelo pelo do-mínio espiritual, comercial e territorial entre as dinastias dos Habsburgos e dos Bourbons. O confl ito religioso entre católicos e protestantes descam-bou numa luta sangrenta pelo poder na Europa a partir do ano de � � conhecida como A Guerra dos Trinta Anos2. Uma das estratégias do Vati-cano para se restabelecerem na Boêmia, sob a ótica da Contra-Reforma da Igreja Católica, foi enviar missionários no intuito de reafi rmar sua política e seus dogmas. Essa missão fi cou a cargo, principalmente, dos jesuítas, uma ordem cuja a educação e o ensino faziam parte de sua formação reli-giosa como ordem. A Companhia de Jesus surgiu no seguimento da Con-tra-Reforma Católica. Pregavam a obediência total às escrituras e à dou-trina da igreja. Foi uma das mais importantes instituições do movimento reacionário à Reforma Protestante cujas doutrinas se tornavam cada vez mais conhecidas e aceitas na Europa. Desejando levar a fé a todos os cam-pos do saber, os jesuítas dedicaram-se às mais diversas ciências e artes, tais como a matemática, a física e a astronomia.

148 Kultura

Foi nesse ambiente político-religioso que o jovem Valentim Estancel iniciou seus estudos em � �� no Colégio Jesuíta de Olomouc onde en-trou como estudante aos �� anos de idade e em � �� ingressou na Compa-nhia de Jesus como noviço no Colégio da Companhia em Brno, na Morá-via, onde entrou em contato com os estudos de Filosofi a, Ciência Natural e de Doutrina Cristã. De Brno Estancel se transferiu para o Colégio de São Clemente, o Klementinum, em Praga, iniciando seus estudos de doutora-mento e aprofundando sua formação em Teologia e Filosofi a Moral. Es-tancel fi nalizou seus estudos de doutoramento em � �� no Colégio Jesuí-ta de Jičín fundado em � �� na Boêmia. A seguir regressou a Praga onde ensinou como Lente de Matemática na Universidade e em � �� regressou a Olomouc, sua cidade natal, onde se dedicou ao ensino das Ciências Natu-rais. Na Morávia Estancel criou um laboratório, também chamado à epoca de Museu, no qual construiu muitos instrumentos científi cos, além de ter iniciado suas observações cósmicas. Em meio a sua atividade intelectual na província da Boêmia, o trabalho em seu museu-laboratório e suas obser-vações astronômicas, Estancel nutria o desejo profundo de missionar no Oriente.

O cristianismo tinha sido levado à China no século VII por nestorianos vindos da Pérsia e Índia, mas com a islamização do mundo tártaro, não fi -cou praticamente nada dessa tentativa de evangelização. A principal ten-tativa de se levar a Ley de Deus3 a esse mundo oriental foi com São Francis-co Xavier. O padre Valentim Estancel sabia que na China se desenvolvia um importante trabalho de evangelização onde a ciência, notadamente a matemática e astronomia, eram os grandes motores dessa evangelização. A missão católica no Oriente era de exclusivo do Padroado Portugues4. Com a abertura cada vez maior para os missionários cientistas em terras orientais, através da Sacra Congregatio Christiano Nomini ou somente Pro-paganda Fide5, a missão jesuítica no Oriente promoveu o envio de padres matemáticos e astrônomos para dinamizar a evangelização, sobretudo na China. Em pesquisa feita no ARSI – Archivum Romanum Societatis Iesu6 em Roma foram encontradas quatro cartas do padre Estancel manifestan-do sua vontade de missionar no Oriente. A mais conhecida e citada delas é uma carta enviada de Praga datada de �� de Fevereiro de � ��7. Nes-ta carta o Padre Valentim Estancel faz petição para missionar nas Indias

e oferece mortifi cações com �� disciplinas8. A presença espiritual do Pa-dre Francisco Xavier, missonário do Japão, acompanhava sempre o padre. Estancel insiste em seu objetivo de partir para a missionação no Oriente em mais duas cartas enviadas de Olomouc com data do ano � ��. Na pri-meira carta9, Estancel escreve três páginas no intuito de sensibilizar seus superiores revelando um despojamento clássico dos missionários jesuí-tas explicitada pela máxima inaciana Ad Maiorem dei Gloria10. Nesta carta aparece uma referência a China, principal e mais forte presença jesuítica no Oriente graças ao esforço e martírio de jesuítas como Francisco Xavier e Mateo Riccio11. A missão do Oriente já contava em meados do século XVII com um forte aparato missionário, lentes em matemática e astrono-mia. A missão da China era conhecida pela sua alta qualidade em padres que dominavam essas ciências, dentre eles Matteo Riccio, missionário italiano que revolucionou a presença jesuíta no Oriente. Os mandarins e o próprio Imperador chinês o elevaram ao comando do Observatório Astronômico da China, cargo de importância científi ca e política no Impé-rio do Meio12. A segunda carta13, como as outras, vem com o mesmo apelo e desejo de ir para as Indias. A última carta, muito embora não esteja claro, versa basicamente sobre o mesmo fervor de servir a Deus como missio-nário na China, assim como também o desejou o padre Francisco Xavier, espelho espiritual do padre Valentim Estancel. Após diversas tentativas, através das cartas enviadas aos seus superiores, no ano de � ��, aos �� anos de idade, o Padre Valentim Estancel parte em demanda do mítico e simbólico Oriente, o Oriente de Francisco Xavier e de Mateo Riccio.

Os jesuítas não se importavam muito com as distâncias e os limites im-postos pela diversidade cultural. Foi com esse ímpeto evangelizador e com uma ação missionária que o padre Estancel preparou sua ida para o celeiro dos cientistas jesuítas na China. Como a maioria dos missionários jesu-ítas da província da Boêmia, Estancel percorreu o caminho natural para chegar ao Oriente, ou seja, direcionou-se para Itália e depois para Portu-gal, principal porto de ligação com o Oriente. Sua primeira parada foi em Roma em � ��, onde conviveu com nomes respeitados da ciência da época como Gioseff o Pettruci, Gaspar, Schott e, principalmente Athanasius Kir-cher também astrônomo e matemático. O padre Athanasius Kircher foi um dos mais respeitados e infl uentes padres cientistas do século XVII. Kircher

Frederico Rego Da Morávia à Bahia —A viagem missionária do Padre Valentim Estancel

150 Kultura

nasceu em Geise, na Alemanha no ano de � ��. Foi professor de mate-mática, fi losofi a e línguas em Avignon, França. Em � �� foi recomendado para ser matemático da Corte dos Habsburgos, em substituição a Kepler que morreu em � ��. Não podendo assumir esse cargo rumou para Itália e se instalou no Colégio Romano e a partir de � � se dedicou ao ensino e as pesquisas matemáticas, astronômicas, de ciências naturais e produziu dezenas e livros. Em � �� Athanasius Kircher criou um Museu, ou gabinete de curiosidades. Sua coleção explorava o universo com fascínio e argúcia, inscrita nos amplíssimos horizontes que os homens da Renascença se co-locavam. Queria compreender tudo, especulando com desenhos e teorias sobre a morfologia e propriedades de corpos, sons, letras, números, lingua-gens, culturas, vulcões, astros, divindades e quaisquer fenômenos capazes de provocar a inteligência14.

Estancel realizou experiências científi cas com Athanasius Kircher. É sa-bido que o pensamento cristão adotava a Filosofi a Escolástica e que apesar de todas as transformações ocorridas no século XVI com os descobrimen-tos marítimos portugueses, a mudança da perspectiva aristotélica ainda estava muito forte em seu pensamento teológico. A convivência de Estan-cel com Athanasius Kircher foi muito produtiva para os conhecimentos científi cos, e porque não dizer teológicos, uma vez que as novas teorias científi cas iam de encontro com o pensamento da igreja católica. As cor-respondências trocadas entre o Padre Estancel com Kircher são volumo-sas e se encontram no APUG – Arquivo da Pontifícia Universidade Grego-riana – Miscelanea Epistolarum Kircher-Stansel. Não foi possível a análise completa das cartas porque elas estão ilegíveis difi cultando o trabalho de tradução. No entanto, o professor Carlos Ziller Camenietzki do Instituto de Filosofi a e Ciências Sociais da Universidade Federal do Rio de Janeiro descobriu algumas dessas cartas durante sua pesquisa de doutoramen-to sobre o Padre Athanasius Kircher e publicou alguns textos referentes a história da ciência no Brasil onde o Padre Valentim Estancel fi gura como pioneiro. Publicou também um pequeno esboço biográfi co do Padre com informações reunidas do epistolário kircheriano15. A convivência com o Padre Athanasius Kircher foi intensa e produtiva para Estancel. No en-tanto, sua principal meta era o Oriente e para isso deveria navegar até Portugal, porto de saída para a carreira das Índias. Em � �� padre Valen-

tim Estancel parte de Roma navegando em direção a Marseille através da Córsega. A jornada continuou, agora por terra, com destino a Toulouse, lá passaram quatro dias no Colégio Jesuíta. De Toulouse navegaram numa barca durante quatro dias pelo rio até Bordeaux de onde, em fi m, partiram para a cidade do Porto em Portugal e dali foram a pé até Coimbra e Lisboa, capital do império.

Em � �� e o Padre Valentim deslocou-se de Lisboa para a cidade fron-teiriça com Espanha Segundo Rodolfo Ferreira Dias Guimarães16, o Padre Valentim Estancel chegou a Elvas e assumiu a cadeira de matemática do Colégio de São � ago17 fi cando nela até � �. O Padre jesuíta Francisco Rodrigues em sua importante obra sobre a História da Companhia de Jesus na Assistência de Portugal também cita como regente da cadeira de mate-mática o astrônomo Valentim Estancel, da Morávia18. O Padre Valentim chegou para Elvas com a incumbência de ministrar a cadeira de matemáti-ca criada no Colégio Companhia de Jesus de São � ago ofi cialmente criado em � ��19 pelo Príncipe D. Teodósio em � ��. Naquela altura Elvas resis-tia aos ataques espanhóis só se libertando de fato dessa pressão bélica na célebre Batalha das Linhas de Elvas em � ��, ou seja, Estancel presenciou uma guerra dura entre Portugal e Espanha.

As atividades do Padre Valentim Estancel no Alentejo português foram intensas a contar pelo pouco tempo que lá esteve. Além das aulas no Co-légio de São � ago ele também escreveu uma obra dedicada ao rei Afonso VI, o Orbe Alff onsino sive Horoscopium Sciotherium Universal, publicado em � � na Universidade de Évora, onde descreve um relógio de sol de sua invenção. A obra pretende possibilitar todas as medições astronômicas e náuticas. Interessante notar que na dedicatória ao leitor encontramos mais uma vez o Padre Valentim Estancel mencionando o seu desejo de embarcar para as missões na China.

Porem he força acomodarme ao tempo que astou asperando amoçam pera poder faser viag as Indias orientais, & dahi ao dilatado imperio da China…20

Esta obra foi alvo de apreciações pelos cientistas portugueses. Luis Serrão Pimentel21 em � � em carta dirigida a Christovam Soares de Abreu faz uma severa crítica ao Orbe Aff onsino de Estancel acusando-o de inclusive


152 Kultura

de plágio22. Sua crítica à obra de Estancel revela as discussões em âmbito científi co que se encontrava Portugal. É bem verdade que os portugueses não simpatizavam muito com estrangeiros que vinham das regiões onde o protestantismo fl oriu, sem citar seu nacionalismo, principalmente num período pós-restauração. Muito do que sabe sobre a história de Elvas deve--se a Vitorino de Sant’Ana Pereira de Almada23. No século XIX publicou--se parte de sua obra intitulada Elementos para um Dicionário de Geografi a e História portuguesa24. Nesse trabalho encontramos duas referências in-completas e equivocadas sobre o Padre Valentim Estancel. A primeira re-ferência é uma pequena nota sobre o Padre Estancel que diz:

“P. Valentim Estancel Jesuíta italiano ou allemao. Foi lente de ma-thematica nas universidades de Praga e Olomotz, e ultimamente em Elvas, e diz-se que o fora também em Lisboa, no collegio de Sto Antao. Viveu na � metade do século ��. Escreveu o Orbe Alfonsino ou Ho-roscopo Universal, impresso em Évora em ��; e o � phys Lusitano ou regime Nautico Novo, manuscrito que esta na bibl. Nacional”.25

Na segunda inscrição encontramos um documento que decreta a morte do padre Valentim Estancel:

“Depois d´este anno falleceu em Elvas o padre Valentim Estancel, jesuíta, grande mathematico. Era estrangeiro (defesa dos jesuítas por um liberal)”.26

Do Alentejo o Padre Estancel parte para Lisboa, capital do império portu-guês para o Colégio de Santo Antão. O Colégio de Santo Antão foi criado em � de Outubro de ��. La ministravam-se as aulas das áereas de Lín-gua Latina e Grega, Retórica e Moral Religiosa, contudo, no fi nal da pri-meira metade do século XVI, a Coroa decidiu criar uma aula, do Cosmó-grafo-mor, que tinha, entre outras incumbências, a de ministrar formação aos futuros pilotos e aos homens ligados às atividades náuticas, como cartógrafos e fabricantes de instrumentos. As lições aí ministradas fi ca-ram conhecidas pela designação de Aula da Esfera. A principal exigência do reino português foi que se iniciasse a formação dos responsáveis pela condução dos navios os quais tinham um caráter eminentemente prático, sendo os conhecimentos necessários transmitidos oralmente pelos mais

experientes, ou através dos manuais dos pilotos aos aprendizes da arte de navegar. A ciência se fez presente nesses primeiros tempos por astrólogos, que preparavam tabelas, com coordenadas dos astros para serem usadas na determinação da posição dos navios. No início o objetivo inicial da Aula da Esfera era fornecer os conhecimentos básicos de matemática aplicadas ao ofício marítimo, mas com o passar do tempo, e com as transformações advindas da Reforma Protestante, do epicentro irradiador de pensamen-to científi co em Praga; com Tycho Brahe e Joahn Kepler e posteriormente com Galileu e Newton, a Aula de Esfera ganha novos rumos. A perspecti-va do conhecimento adquire cada vez mais um teor mais teórico e espe-culativo. Muitos dos professores que ensinaram da Aula de Esfera eram estrangeiros. A rede de colégios jesuíticos pelo mundo a fora, possibilitava o deslocamento de vários professores, de diversas partes do mundo para os colégios. Havia professores visitantes, aqueles que estavam a espera para serem enviados a missionação no Oriente ou no Brasil. Na China a missionação concretizou-se através de uma atividade científi ca intensa por parte dos padres jesuítas e sendo Lisboa a via pela qual esses cienti-stas chegavam ao Oriente, e pertencendo aqueles territórios à Província portuguesa da Companhia compreende-se facilmente que muitos desses estrangeiros destinados ao Oriente ensinassem em Portugal, notadamente em Lisboa, enquanto aguardavam a partida, ou quando de lá regressavam, caso do Padre Valentim Estancel.

Em � � o Padre Valentim Estancel foi convidado para substituir o Pa-dre João da Costa que ministrava a Aula da Esfera. No Colégio de Santo Antão ensina para seus alunos uma astronomia de carácter mais prático, com medias de alturas, fabricação de instrumentos náuticos, elementos ge-ocósmicos, e que assume as perspectivas astronomicas de Tycho de Brahe, mas não inova com as de Galileu. Estancel se mantém fi el ao comando da Ordem. Adotou uma postura prático-teórica em suas lições. No princípio da Aula da Esfera suas atribuições eram de se aproximar mais dos homens de marinharia com aulas práticas da arte de navegar. Só mais tarde é que os professores deram uma tônica mais especulativa em Santo Antão. Suas lições e seus cálculos e teorias foram editadas em seu livro � phys Lusita-no27. O texto é inteiramente dedicado a descrição de dois instrumentos por ele concebidos, e com os quais supunha solucionar aluguns dos pro-blemas da náutica astronômica28


154 Kultura

Valentim Estancel viveu em Portugal por seis anos. Durante todo esse tempo esperou uma resposta afi rmativa as suas varias cartas pedindo para ser enviado a missionação da China. Nao obstante, seus superiores nunca deram-lhe a permissão de seguir a Carreira da Índia, no entanto o envia-ram para a missão no Novo Mundo, na América, no Brasil. Em � �, Es-tansel viajou para a colônia portuguesa na América, na ��ª Expedição da Companhia de Jesus na companhia do visitador italiano Jacinto de Magis-tris. Valentim Estancel lecionou no Colégio Jesuíta da Bahia e frequentava o Colégio Jesuíta em Pernambuco. Estancel viveu �� anos no Brasil vindo a morrer no ano de �� na Bahia. Foi contemporaneo do Padre Antonio Vieira e do célebre poeta satírico baiano Gregório de Matos. Ensinou Teo-logia Moral e outras disciplinas. Estudou o clima e a natureza local, obser-vou o céu e escrevia livros sobre diversos temas de grande repercussão na Europa. Suas medidas astronômicas foram mencionadas no livro Princi-pia Mathematica29 de Isaac de Newton. Por diversas vezes foi porta voz de seus colegas no intuito de escrever ao Geral da Companhia de Jesus para sair em auxílio da missão brasílica, uma vez que as condições de trabalho eram, às vezes, precárias e a luta pelo poder cruel. Uma das cartas do Pa-dre Valentim Estancel encontradas no Archivum Romanum Societatis Iesu remetida da Bahia de Todos os Santos e datada de �� de novembro do ano � � denuncia:

(…) Mas o Satã se sentiu vencido porque lhe foram arrancadas tan-tas almas, e então começou a inventar vários truques, com os quais tolheria a nossa atividade salvífi ca. A primeira medida que usou para este fi m foram pessoas profanas (e desejo que não estivesse entre elas mais de um sacerdote da nossa igreja!). Consideram que a vizinhança dos índios cristãos ameaça os terrenos deles (é que dos índios pagãos não receavam), ou tem medo que a conversão cristã dos índios tire a esperança de poder ganhar os terrenos indígenas, que até agora não obtiveram para a sua posse. Então deram esses homens sacrílegos pre-ferência aos benefícios privados sobre piedade, invadiram as capelas e templos que o Padre mencionado erigiu para consolação das suas novas ovelhas, destruíram-lhes e com a maior impudência afi nal esfo-laram, agindo pior que os próprios selvagens. Isso geriu uma agitação e uma grande dor naqueles que recentemente aceitaram o batismo

santo. P. Jakub Rolandus explicou esse assunto aos seus superiores e pediu com empenho que os violadores e sacrílegos sejam conduzi-dos a responsabilidade (pois aqui foi feita uma grande injustiça nos nossos direitos!).30

Não era fácil a vida na Bahia, capital do império português. As injustiças e o sentimento de impunidade imperavam. Nesse ambiente o Padre Es-tancel aproveitava para escrever seus livros e fazer as suas observações astronômicas.

Talvez escrevam mais outros que tem maior zelo que eu. Enquanto estou aqui, mato o tempo escrevendo livros matemáticos para que não vadie completamente. Dois deles enviarei a Roma em breve; já escrevi sobre eles ao P. Athanasius.31

Estancel também foi uma importante peça no cenário político da Com-panhia de Jesus em sua maturidade. Por já missonar por várias décadas na Província da Bahia, era comum seus companheiros o elegerem para intervir sobre os assuntos hierárquicos da missão. Em carta de �� de jun-ho do ano � � Valentim Estancel escreve ao padre Geral da Companhia � yrsus Gonzalez sobre o Padre João Maria Androni então secretário do provincial Socius Provincialis:

P. João Maria Androni está exercendo o cargo de secretário do pro-vincial (“Socius Provincialis”), e sabiamente, com competência e con-sciência, enfi m assim que não é preciso pedir mais. Mas esse cargo é muito trabalhoso e difícil visto as viagens freqüentes e longas pela terra e pelo mar, as quais repetem ano em ano, cada vez novamente, e isso principalmente pelo mar. Por isso as forças do bom Padre ne-cessariamente enfraquecem aos poucos e a fi rmeza necessária para exercer esse cargo mina. A isso se adiciona o desanimo e difi culdades de saúde que observamos nele. Mas até sem isso eu reparei e entendi que os Padres portugueses da nossa província levam com uma inqui-etude, talvez com certo descontentamento que ele exerce esse trabalho durante um tempo tão longo, enquanto os outros não menos adequa-dos para essa função, são ignorados, Portugueses assim como Italia-nos. Alguns dos Padres trataram desse assunto comigo e pediram que


156 Kultura

eu, como o mais velho profi ssional da nossa província escreva à Sua Excelentíssima Paternidade para que outorgue de tratar desse certo problema ou nota.32

Ainda nessa carta Estancel, com astúcia barroca, pede ao Geral que con-ceda a impressão de duas obrinhas suas.

P. Dominique Ramos foi eleito na nossa província como procurador que vai a Roma. Leva consigo duas obrinhas que providas de pare-cer do provincial Alexandre de Gusmão foram censuradas em Lisboa avaliadas para impressão. Que a Sua Excelentíssima Paternidade ou-torgue confi rmar este consentimento e conceder a impressão à obrin-ha. Um dos livros eu dediquei quatro anos atrás à Sua Excelentíssima Paternidade, mas devido a desatenção do nosso procurador residente em Lisboa não foi garantida a sua impressão. Espero que não seja um obstáculo e o mesmo provincial com toda a seriedade recomende a impressão do livro aos custos da província.33

Escreveu vários textos no Brasil desde obras ascéticas a textos referindo--se a fauna e a fl ora brasilieira. Contudo, um dos mais contundentes textos escritos na Bahia foi o Uranophilus Celeste,34 um diálogo em forma de uma viagem cósmica pelos céus da Bahia. Três personagens lhe dão suporte nessa viagem extática. Uranophilus, o próprio Estancel amante dos céus; Urania, A musa do Céu; e Geonisbe, a musa da terra. Neste texto o padre valentim Estancel fala sobre a cidade de salvador, sua estrutura, perigos, relacoes com os Tapuias, encantados tais como sereias e monstros. En-tretanto, do ponto de vista da científi co, discorre sobre a fi losofi a natural e as mais modernas teorias científi cas de sua época. O Uranophilus foi con-siderado plágio de um texto de Athanasius Kirsher o Intinerarium Exstati-cum, contudo penso não constituir uma cópia, mas sim um estilo literário que surge com as próprias refl exões sobre o cosmos do início da chamada Era Moderna.

Nosso conhecimento sobre as missões jesuíticas em geral deve-se às correspondências sistemáticas produzidas pelos missionários. Os relatos apontados por eles em relação aos acontecimentos relativos ao trabalho evangelizador presentes em suas cartas revelam mais que o trabalho mis-

sionário em si. Os temas do epistolário do Padre Valentim Estancel vão desde a narração de uma viagem à tratados de astronomia, ou ainda sobre a natureza e petições a seus superiores. Em verdade, o conhecimento do próprio pensamento de Valentim Estancel está presente em suas dezenas de obras escritas, a maioria delas perdidas, e também pelas suas cartas enviadas da Morávia, da Boêmia, de Portugal e do Brasil, onde viveu por mais de �� anos.

Itinerarium exstaticum quo mundi opifi cium. Roma, ��

1 A grafi a original do nome do padre é Valentin Stansel, contudo adotamos a grafi a do

n;ome em portugues. Foram identifi cadas na pesquisa outras assinaturas tais como, Valentinus Estansel, Valentim de Castro, Stenzel ou mesmo Estançol.

2 A primeira fase da Guerra dos Trinta Anos (��–��) ocorreu entre � � e � ��. Iniciou-se na região da Boêmia, no Sacro Império Romano Germânico envolvendo luteranos e católicos. A partir de � �� até a Paz de Vestfália, em � �, outros países europeus como Dinamarca, Noruega e Suécia se envolveram na luta, além de França e Espanha já em em sua última fase.

3 Antonio de Gouvea. Ásia Extrema. Lisboa, Fundação Oriente, ��.

4 O Padroado Portugues foi uma aliança entre o reino portugues e a igreja Catolica, onde a organização e o fi nanciamento de todas as atividades religiosas nos domí-nios e nas terras descobertas pelos portugueses fi cariam a cargo do império portu-gues. Esse acordo inicio-se ainda no seculo XV adquirindo confi rmacao papal em ��.

5 Esta congregação fundada pela bula Inscrutabili Divinae de �� de Junho de � �� teve a funcão no século XVII de promover a formação de missionários, dar impulso e promover o sustento daqueles que estão em terra de missão.

6 O ARSI – Archivum Romanum Societatis Iesu contém a maioria das Cartas Ânuas en-viados pelos provinciais das missões jesuíticas em África, Ásia, América e também da Europa. Trata-se do mais completo arquivo sobre os jesuítas.

7 Fondo Gesuitico Indipetae �� Bohêmia � ��–� �, fl . ��r.

8 Ibidem.

9 Ibidem.

10 Tudo para maior glória de Deus. Traducao livre para o portugues.

11 Matteo Ricci nasceu na cidade de Macerata em �� que na época fazia parte dos Estados Pontifícios. Depois de estudar Direito em Roma, entrou na Companhia de Jesus, em ��. Durante sua formação, interessou-se também por várias matérias científi cas, como matemática, cosmologia e astronomia. Riccio respeitou o diálogo inter-religioso. Em ��, pediu para ser enviado às missões no Leste da Ásia e, aos �� de Março de ��, embarcava em Lisboa, chegando a Goa, capital das Índias


158 Kultura

Portuguesas, aos �� de setembro do mesmo ano. Alguns meses depois, foi destinado para Macao, a fi m de preparar sua entrada na China.

12 Nome dado ao Império chinês.

13 Fondo Gesuitico Indipetae �� Bohêmia � ��–� �, fl . �r

14 Francisco Marshall. Jornal do MARGS, nº ��, Porto Alegre, Agosto de ��.

15 Carlos Ziller Camenietzki. Esboço Biográfi co de Valentin Stansel (� ��–��), Ma-temático Jesuíta e Missionário Na Bahia. Ideação, Feira de Santana, n.�, p. ��–��, jan./jun. ��.

16 Rodolfo Ferreira Dias Guimarães foi um dos principais historiadores da Matemáti-ca Portuguesa. Os seus primeiros artigos de investigação incidiram sobre temas de Geometria, mas a partir de �� dedicou-se principalmente a História da Matemá-tica Portuguesa, publicando uma inovadora Bibliografi a dos trabalhos matemáticos portugueses, estabelecida de acordo com as normas do Congresso Internacional de Bibliografi a das Ciências Matemáticas de ��.

17 History of Mathematical Sciences – Portugal and East Asia II – � e Jesuits, the Pa-droado and East Asian Science (��–��) World Scientifi c Publishing Co. Pte. Ltd. http://www.worldscibooks.com/eastasianstudies/6591.html

18 Padre Francisco Rodrigues. História da Companhia de Jesus na Assistência de Portugal, Porto: Apostolado da Imprensa, ��.

19 Arquivo da Biblioteca Municipal de Elvas.

20 Orbe Aff onsino, ou Horoscopio Vniuersal. No qual pelo extremo da sombra inuersa se conhece, que Hora seja em qualquer lugar de todo o Mundo. O Circulo Meridional. O Oriente, e Poente do Sol. A quantidade dos Dias. A Altura do Polo, e Equandor, ou Li-nha. Off erecido ao Serenissimo Senhor, e Amplissimo. Evora: na Impressão da Vniuersi-dade, ��. Ao Leitor. op. cit.

21 Luis Serrão Pimentel foi professor em � �� da Aula de Fortifi cações e Arquitectu-ra Militar e Engenheiro-mor do reino. Posteriormente foi promovido ao cargo de Cosmógrafo-mor do reino.

22 Sousa Viterbo. Dicionário Histórico e Documental dos Arquitectos, Engenheiros e Construtores Portugueses. INCM, ��.

23 Vitorino de Sant’Ana Pereira de Almada foi ofi cial do exército e erudito português. Nasceu em Elvas em �� e morreu nesta cidade em ��.

24 Vitorino de Sant’Ana Pereira de Almada. Elementos para um dicionário de Geographia e História Portugueza: concelho de Elvas e extintos de Barbacena, Vila Boim e Vila Fer-nando. Elvas:[Typographia deSamuel F. Baptista], �. Foi publicado somente as letras A e parte da letra B desse Dicionário

25 Arquivo Histórico Municipal de Elvas.

26 Arquivo Histórico Municipal de Elvas.

27 � phys Lusitano ou Regimento Nautico Novo o qual ensinava a tomar alturas, descubrir os meridianos e demarcar as variações da agulha a qualquer hora do dia ou da noite com um discurso pratico sobre a navegação de leste a oeste. Collegio de Santo Antão em Lis-boa. ��. op. cit.

28 Sphaera Mundi: A ciência na Aula da Esfera. Manuscritos científi cos do Colégio de Santo Antão nas colecções da BNP

29 Isaac de Newton. Principia Mathematica. São Paulo: Nova Stella,��.

30 Fondo Gesuitico Bras � II, f. ��r-��v.

31 Ibidem.

32 Fondo Gesuitico Bras �, f. ��r-v.

33 Ibidem.

34 Uranophilus coelestis peregrinus, sive mentis Uranicæ per mundum sidereum peregrinan-tis ecstases. Gand, � �.


Prezentace dostupné na www

162 Prezentace dostupné na www

doprovodné materiály:

Jan KlímaPropagátorka Brazílie Anita Balkováhttp://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210-version1-JK.pdf

Petr PolakovičVystěhovalectví do Brazílie z českých zemíhttp://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210-version1-PP.pdf

Simona BinkováLiterární a výtvarný předobraz brazilského indiána v českých zemích v � . a ��. stol.http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210.html#1

Jan NěmecBrazilská levice na počátku ��. století: Od politické alternativy k mocenskému kartelu?http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-210-version1-JN.pdf

Doprovodné materiály


V rámci kolokvia byly prezentovány také tyto postery:

Alga Ferreira de MouraRio de Janeiro, República e Sociedadehttp://sias.ff .cuni.cz/SIAS-��-version�-AF.pdf

Vendula HingarováBibliografi e závěrečných prací týkající se brazilské tématiky z českch univerzit (�� ?–��)http://sias.ff .cuni.cz/SIAS-��-version�-poster_bibliografi e.pdf

Sylvie KeilováFrantišek Pelíšekhttp://sias.ff .cuni.cz/SIAS-��-version�-PH.pdf (str. �)

Lucie Kratochvílová Jan Havlasa, první československý vyslanec v Brazíliihttp://sias.ff .cuni.cz/SIAS-��-version�-PH.pdf (str. �)

V rámci kolokvia byly prezentovány také tyto postery


Irena MelounováRole prezidenta v brazilské zahraniční politice / O papel do presidente na política externa do Brasilhttp://sias.ff .cuni.cz/SIAS-��-version�-IM.pdf

Matyáš Pelant (ed):

BRASIL PLURAL

I. kolokvium brazilských studií, Praha Středisko ibero-amerických studií, Filozofi cká fakulta Univerzity KarlovyVydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofi cká fakulta, nám. Jana Palacha �, Praha �Publikace fi nancována Velvyslanectvím Brazílie v Praze.

RecenzovaliDoc. PhDr. Vlasta Hlavičková, Csc.PhDr. Vendula Hingarová, Ph. D.

Obálku a sazbu navrhl Elmar TausingerSazba písmy Academica a Politika (Štorm Type Foundry)Na papíře Munken Pure Rough vytiskla VOŠG a SPŠG HellichovaVydání první, Praha, ��

brasil plural 2013

Documents