DÝMAŘročenka keftes party

2011

Dýmař sice není ve slovnících, ale Křenkovo mlčení už tam bude. Aspoň v těch našich. První ročenka Keftes Par-ty nabízí příjemné počteníčko na záchod i do vlaku, pokud jedete z Krpole do Ži-denic.

Je jen několik důvodů, proč ukončit minulý rok vydáním ročenky, v níž bychom zmapo-vali, jak se nám co podařilo nebo co jsme pro-srali. Žádný z nich však není dost legitimní. Milujeme fanziny, aspoň někteří, máme rádi ten pocit, když je to hotové a někdo jiný to čte, i když to stojí de facto za hovno po všech stránkách. Máme rádi ten pocit, že jsme si to udělali sami, že tam můžem třeba napsat že je někdo piča a nikdo nám to nebude cenzuro-vat. Maximálně si může dotyčný sám říct, že piče jsme my.

Tráva neroste, enem za vodú, zpívá Vlas-ta Redl a nervózně přitom tiká svým knír-kem a neklidným okem pozoruje tváře pu-blika, jestli se mezi nimi neobjeví Klajban. Svatební přípravy včetně pečení dortu se neobejdou bez ochranky, kdyby se náhodou přišel najíst a napít Toro. Ženské, objevivší se jako pevnina na horizontu v Kolumbově triedru, se třesou před flanelkou Křenka, nošenou drzým způsobem. A konečně ka-ždá správná party se s radostí obejde bez chorvatské diskotéky chrlené dýdžejem Pilchem.

Slovinský básník Tomaž Šalamun pře-mýšlel o tom, jak se cítí tričko, které visí na šňůře. Jak se cítí to tričko, které opustilo lidské tělo. O tak hlubokých věcech nepře-mýšlíme. My přemýšlíme o tom, jak sehnat prachy na pivo, na jídlo, na provar. Přesně v tomhle pořadí. Dost keců. Pokračujte na další strany a podívejte se, jak jsme to v roce 2011 zlatvili a podívejte se, jak to bu-deme latvit v roce 2012.Jsme Keftes Party a poslední dobou jsme moc sebevědomí.

Palo, předseda Keftes Party

7/6 Vegalité

UNUR (USA), Piča z hoven

První koncert Keftes Party je trochu záha-da, jelikož Křenek, Pilch, Smyček a Klaj-ban už nějaké ty koncerty udělali předtím, a i když Keftes oficiálně vzniknul až deset dní po tomto koncertě, považujeme koncert chi-cagského one man pičuse za první společný koncert. Podílel se na něm tehdy ještě trojhlavý Keftes, bez Smyčka.

Američan Patrick Scott hraje v kapele 97 Shiki, nástupnické grupě Palovy nejoblíbeněj-ší chicagské kapely IV Rotor. Svoje evropské turné jel vlakem a byl tak první z celé řady one man pičusů, kteří do Brna zavítali na koncert právě prostřednictvím nenáviděného českého monopolu. Byl taky první a poslední, který měl mobil.

Svůj sólový projekt pojmenoval UNUR, a údajně to nic neznamená. Vyslovovat se to má [anár], ale česky to zní trochu jako únor. Tuhle skutečnost taky použil během svého setu, když se představil: “Hi, I am February from Chicago, Illinois.” Jelikož jsme věděli, že UNUR je záležitost dost elektronická, hledali jsme k němu vhodnou kapelu a narazili na brněnské seskupení Piča z hoven.

Koncertním prostorem jsme zvolili Vegalité, do nějž jsme tehdy nasypali koncert asi naposled. Nebylo to kvůli tomu, že by se nám tam nelíbilo, ale Křenek v té době už dávno kořenil v Boru a Vegalité se uskutečnilo jen proto, že jsme to dopředu takhle domluvili. Patricka vyzvedl na nádraží vyzvedávač Pilch, který mu taky kou-pil ve Vegalité večeři, jelikož dvorní šéfkuchař Smyček v té době ještě stále tápal a kroužil ko-lem horké kaše.

Už před koncertem došlo ke konfliktu s de-bilama, jací se na každé akci občas najdou. Banda anarchodebilů odmítala zaplatit směš-ně nízké vstupné (50 Kč!!!) s tím, že se podí-vají tak půl hoďky a pak buď odejdou nebo zaplatí (sic!). Pilch je verbálně vypičoval a oni naštěstí, s kecama, odešli. Rozhodně nic moc

rozjezd krásné keftesácké dráhy. Pak už ale došlo na muziku a začalo se jiskřit. Piča z ho-ven nastoupila se svým infantilně dementním (v dobrém slova smyslu) elektrem. Bylo to su-per a z publika by zněly famfáry, kdyby nebyla trubka debilní nástroj. Ačkoliv ne všichni anar-cho/vegan/ultrasupersvoboda návštěvníci spíše náhodní tohleto pobírali. Piča z hoven potěšila chytlavými melodiemi a rytmy a naprosto ne-nuceným vizuálním výkonem, který jim prostě musíte věřit.

UNUR pak jen dokonal dílo zkázy. Bylo ne-skutečné, co všecko uměl udělat sám chlap se stolem plným krabiček, kompem a kytarou. Bob Trávníček to se svou nonšalancí okomentoval slovy: “Kde jste na něho přišli? Tomu jsem měl kurva dělat koncert já!”

Následovala zběsilá jízda trolejbusy a au-tobusy po Brně, Patrick byl poněud znavený, ale hrdinně vydržel nejen naše kecy, ale i naše ožralé ksichty. Zvlášť ocenil Palovy alkoholové přednášky, když o nich prohlásil: “And about your drunken rumbling... It is definitely worth to spread out!” Nebo tak nějak.

UNUR s Torem šli druhý den ještě na oběd do Vegalité a pak Patrick odfičel do Vídně, po-kud si to Toro dobře pamatuje a neposlal ho do Užgorodu.

První koncert jsme si všichni kurevsky užili a hned druhý den nás čekal další. Kocák klepal na dveře a my se klepali na Budějovické.

Hláška“Pičo vidiš to Křenek? Lidi přisli na Piču z ho-ven, a kde je Piča z hoven? No neni tady Piča z hoven do piči. Esli nepřidou do deseti minut, tak nehrajou kurva.”

RozhřešeníJak na nový rok, tak po celý rok. Lepší start si Keftes Party nemohla přát. Akce na nule a UNUR i Piča dostali o pár stovek víc kasy, než bylo domluvené. Peníze hýbou deklem, že...UNUR (USA), Piča z h

oven

00001101 zakotvili svoje kytary a krabičky na pódiu a rozjeli svůj nestandardně-standart-ní set plný zvukových úchyláren a Koudelka dokonce zpíval. Asi v půlce jejich marasu se k nim připojil Cikál na bicí a doklepal to s nima až do konce. Depakine si rozložili backline od Ilness (jelo se podle známé math-rockové rovnice dvě kapely jedny bicí a jeden aparát, zvukař? Neblbni vole…) doprostřed Bora a spustili instrumentální masáž vycházející z nejlepšího jihočeského svědomí. Pot, třísky a slzy štěstí na tvářích okolo stojících lidí.

Brightonští Illness měli tohle turné pojaté jako rozlučku protože kytarista se v srpnu vydával za oceán studovat ekonomii do Kanady. Ale žád-ná frustrace z konce kapely, Spencer a Emilio měli v plánu si tyhle poslední štace náležitě užít a podle toho to taky vypadalo. Uvolněnost, po-věstné britské úsměvy a když promotérovi do-jde kasa na pivo, nima problema, Emilio platí za všechny! Ale ještě předtím math-rock jak ze žurnálu, lidí šílí všude okolo a po posledním songu se Cikál válí Emiliovi v bicích…

Hláška: “Mysleli jsme, že si na tom turné zlepšíme angličtinu ale místo toho se Angličani naučili celkem obstojně česky…“ Budil

Rozhřešení: Keftesáčci jsou pevní v kram-flecích, charakteru a lisku, a nic na tom nemění ani první velká kocovina roku. To ty rumíky, no...

8/6

Bor

o Illness (UK)

Depakine Chrono

00001101

Koncert Rape in the Forest a Führer goes to Ho-

llywood? Dlouho to nedávalo smysl. Nikdo neměl

odvahu, aby se postavil před Znásilňovače Praha

a pokud měl, byla jen důsledkem hlouposti nebo

neznalosti. Nakonec nás ale napadlo podívat se

do vlastního šuplíku a vzpomněli jsme si, že naše

vlastní historie obsahuje nemalý eticko-estetický

škraloup – „věc“, kterou jsme kdysi pojmenovali

Führer goes to Hollywood. Krásně to do sebe za-

padalo, potenciál demence byl u obou kapel tak

vysoký, že by to vystačilo na dvě zvláštní školy

a půlku blázince. To se začalo potvrzovat hned

po první zkoušce Fůhrera – po dvou letech a tři

hodiny před koncertem. Kytara skřípe, nejhorší

bubeník světa s přehledem potvrzuje svoji pověst

a znovuzrozený basák Palo zapomněl, co jsou tóny

a čím se drží trsátko. Bob, jehož zkušebnu sme

zneužili, to komentuje uznale: „Tak to chce od-

vahu s tímhle vylézt na pódium…“ Netuší však

hloubku naší zkaženosti. Odvahu jsme nepotře-

bovali, stačil lisk. Všechno se začalo velmi rychle

rozjíždět ve zběsilém tempu. Pražská letka dorazi-

la a vzduchem začaly lítat půlky. Hrálo tam krom

našich kapel ještě cosi v rámci tradičního čtvrteč-

ního Uši a Vítr, ale kdo si to má pamatovat. Nevím

ani jestli jsme první hráli my anebo Rape in the

Forest, hodně brzo se to celé stočilo do dost za-

motaného víru, ze kterého trčely kytary, zesilova-

če, rafalovy pavoučí končetiny a umaštěné vlasy

pražských svěřenců. Prý jsem hrál na kytaru. Palo

vykřikoval cosi hanlivého o Brnu a vysmívali sme

se lidem, kteří si koupili trika MMM. Z koncer-

tu Rape in the Forest si pamatuju jenom takovou

třaskavou zvukovou věc, která se mě snažila do-

stat a nakonec mě položila. Celý ten večer byl ma-

sakr a my jsme ztráceli jednoho muže za druhým.

Palo padl v souboji s Dopravním podnikem Brno,

svezl se až do Bílovic. Přežil, ale odnesla to basa

(osud neznámý). Lukáš z Rape in the Forest (vrch-

ní zaklínač) se vydal na vlastní pěst objevovat me-

tropoli a zbytek udolala vodka u mě na bytě. Spal

jsem ve vaně. Konec příběhu.

Hláška:„Tenhle koncert je pro Aničku!“ (RitF)

Rozhřešení:Nepamatujem si prakticky nic, takže to byl asi

dým. Führer nás jednou přivede na šibenici.

23/6 BoroRape in the ForestFührer Goes to Hollywood

14/7 Boro Avaspo (LT), Kontroll

Už ani nevím, jak sme se k litevským Avaspo dostali, protože bylo léto a řekli jsme si, že v létě budeme jen obrážet festivaly, vesnický fotbal a liskat tak, abychom to pokud možno přežili. Avaspo ale vzali všechny naše vyděračské podmínky a tak jsme pozvali bra-try Holubovce.

Avaspo dorazili o den dřív a byli hladoví jak svině, nicméně někteří z nich (VJ beze jména a Pavelas, polsky mluvící frajer) vyjádřili toho večera jasné přání: “Pavel, what do you think? We want to go to the city and destroy our-selves!” Ve 4 ráno už jsme byli tak zdestruo-vaní, že jsme nebylo schopni rozeznat Tora od barové židle.

Druhý den ženské odešly nakupovat a chlapi vyspávali nejtěžší kolektivní kocák v životě. Koncert začal večer. Byl hic jak kurva, osob-ní zvukař kapely nadával v Boru na zvukové vybavení ve stylu “Fuck! Everything is rot-ten here!” a lidi... nepřišli. Vysoupení Avaspo

přitom v sobě obsahovalo éteričnost všech říší od Faeerunu po Vilnius, a když jsme zjistili, že se válka řekne litevsky Karas, naše životy jako by byly osvíceny, a nebylo to vzpomínkou na rybolov v Norsku.

Po Avaspo nastoupili Kontroll, bylo to jak souboj dobra se zlem, ale otázka byla, kdo je na čí straně, vlastně. Pot stříkal až dozadu na kulečník a bratři z Kolína, kteří se zacho-vali jako machři a zřekli se svého cesťáku v n š prospěch. Podobně i Avaspo byli nadšení z litru, co dostali, až je podezřívám z toho, že mysleli, že se u nás platí eurem.

Hláška: “Pičo, cítím dým!” (Jožin Holub asi 450x)

Rozhřešení: Moc muziky za málo peněz, a lidi nepřišli, bůůůů (to jakože bučíme, ne že břečíme pičo).

23/9

Boro First Fatal Kiss (A), Delilah (A)

Stevie Brufen

První koncert druhého pololetí odstartovaly kočky z Vídně a splnily přesně moje očekávání - našlapané elektro míchané zájezdy do Stradi-variho sklepení mě nenechalo zmizet zpátky na bar, což obvykle dělávám (někdo říkal, že tam je i lepší zvuk). Když pak vypálili nesmrtel-nou pecku Ausflug postavenou na jediné větě, bylo vymalováno a k mé maximální spoko-jenosti chyběl už jen víneršnicl s bramborama na másle.

V Brně už ne premiérující Delilah (naposled jsem je viděl v Muzaku či co) předvedli svoji zběsilou show okořeněnou o hedvábné košilky nasáklé lineckým potem, Boro se v paprscích babího léta přesunulo na Innistrad a všichni vlkodlaci utekli se staženými ocasy (bacha na ty dvojsmysly).

Když jsme pak s Torem vylezli na pódium, abychom předvedli míň než kapelu, věděl jsem, že tohle bude atak na horní příčky nej koncertů SB, a tak se taky stalo. S upřímnými díky všem, kdo se na nás zasvíjeli, jsme museli tenhle koncert nastřelit do top 3 bez specifi-kace pořadí. Lisk byl zničující.

Hláška:“So ein Bengel!!!” (Sprechen Sie Deutsch?)Rozhřešení:Zlí jazykové tvrdili, že máme problém s queer

záležitostmi. My tvrdíme, že máme akorát problém donutit je liskat jako chlapi (zas bacha na ty dojznačnosti).

KEFTES PARTY FEST29/9 Boro

Když chcete popsat něco takového, jako byl Keftes Party Fest, musíte mít, buď kulo jak cip nebo alespoň talent. My nemáme ani jedno, ale to nevadí. Šest kapel v jeden den, ještě k tomu ve čtvrtek a nálepka festivalu k tomu. V Praze to nazvali drzým gestem, nicméně my to můžeme zahrnout do rámce regulérního dýmu.

Nebudem tady popisovat, jaké nervy zažívali keftesáčci během příprav celé akce (kromě Tora – věčný spokoš-uklidňovač).

Někdo, kdo není ze Slezska by se na to pravděpodobně vysral už při pročítání čtvrtého mejlu, ale když se vyskytla situace podob-ného ražení, museli jsme do toho jít: Odeur de Violettes, Depakine Chrono, Lyssa, Nikki Louder, 5 Seconds to Leave, Nod Nod. Přesně v tomhle pořadí a přesně podle referencí, které o nich kolují. A s nima cca 110 platících a Boro narvané od kulečníku až po ping pong. Akce se od pozvolného počátku (v hlavní roli Palo se svým úvodním slovem), který obsta-rala Laví aka Odeur de Violettes rozjela do absolutně netušené smyčky. Depakine Chrono zase mezi lidma (tenhle rok v Boru už potřetí – sorry chlapi, ale tak do března 2013 máte v Brně utrum), po nich to Lyssa se svojí sto-ickou pěstí odpaluje z pódia na kterém už to po zbytek večera všecko zůstalo. Při Slovincích Nikki Louder se začíná odehrávat něco jako stage-diving (v hlavní roli Toro), při 5 Sec-onds to Leave ztrácejí buchty svoji obezřetnost (v hlavní roli Křenek) a před přídavkem Nod Nod si Městská policie plní svůj plán a celý festival předčasně ukončuje. Mezi tím vším

spousty piv, pulek a psycho zážitků jako třeba ten, když Nikki Louder ztratili klíčky od auta nebo se taxíkem vraceli z místa ubytování zpátky do Bora pro prachy, které tam ve stavu totálního štěstí zapomněli (v hlavní roli Kla-jban, který se snaží z pódia nastalou situaci vysvětlit návštěvníkům a poprosit je o pomoc při hledání – škoda jen, že sál ke kterému mlu-vil, byl zrovna prázdný). Všude plno známých, chlopi se plácají vzájemně po ramenou a ženské to nekompromisně rozjíždí v tvrdém chlastu. Dým s velkým D a i těma ostatníma písmenama. Afterparty nabírá rychle převahu a kousek před svítáním se někteří vydají spát a někteří pokračují do blízkého non-stopu, aby dál zapíjeli triumf. Ale tohle už si musí vyříkat každý sám se sebou.

Hláška: „Co pičo? Pičo co? 110 platicich? Pičo?“

Rozhřešení: Keftesáčci odpálili první ze svých PR akcí a jako doprovodný program měli malý obchůdek a taky vydražili kolo. Dostavuje se u nich pocit důvěry v sebe sama a na malou chvíli se cítí jako opravdoví KINGS IN THE NORTH!

Poznámka:

Těch 110 platících nám dovolilo vyplatit grupy

o dost líp, než byl deal, a navíc jsme do konce roku měli

na provary, za to vám kurva dík jak cyp!

Lyssa, Nikki Louder (SVN), Nod NodFive Seconds to Leave, Odeur de ViolettesDepakine Chrono, panáky, drogy a dym

Křenek piše: „Napis report cars and trains“. Já: „Sem byl celou dobu u vstupu pico“. Křenek: „Ne, ja byl“. Zamyslim se, a moc už vlastně ani nevim. Akce, kde hrál Cars & Trains, 2econd Class Citizen a Milencův Dech, nepatřila k těm, které se ti vrejou do paměti jak vzpomín-ka na první jodlování. Byl to večer, ze kterého si nepamatuju moc, a hlavně si nepamatuju to, co hrálo z pódia, ale někdy to je vlastně jedno. První, co se mi vybaví, je Cars & Trains (am-erický spokoš), jak si fotí černou kresbu Kozla na zadní straně nápojáku v Boru v bekstejdži (nevim, proč se tomu řiká bekstejdž, když tam stejně chodí kdo chce). Později jsem tu fotku našel na jeho webu vedle nějakého gotického kurevstva u Karlova mostu. Další, co se mi vy-bavuje, je Palův promo text postavený na tom, že „Chlap, který přijede vlakem, nemůže být pičus“. Měl sice pravdu, ale jenom napůl: jasně, nebyl pičus, za to nepřijel vlakem. Společně s 2econd Class Citizen (anglický spokoš) je vysraly polské dráhy tak, že promeškali kon-cert v Ostravě. Přimělo je to pronajmout si auto (a že to bylo Auto!) a odjet zbytek touhle enviromentální hrozbou (zdravíme kompostáře z Vegalité!). I proto zevlovali v Boru o něco dřív, než bylo na podzemní noru zdrávo, fo-tili si Kozla a hráli kulec. Pak se mi vybaví zvukař, který ten den měl asi tolik práce, jako když strkáš mobil do nabíječky: Cars & Trains a 2econd Class Citizen si sami nazvučili, dali zvukaři jeden kábl k zapojení do beden

a řekli mu, aby jen korigoval hlasitost. Zvukař důležitý jak hovno mojeho psa přikývl, i když anglicky rozuměl jenom „Nou“, při „Jeah“ už potřeboval překladatele, protože to bylo vzdálené obvyklému „Jes“. Ten večer zahrál první Milencův dech, odvážný popík dvou dívek. Hudebně všechnojenomnepříliš vyzrálá dvojice předvedla za doprovodu baskytary, kláves, divných samplů a divnějších textů naprosto ujetou šou, za kterou by se nemusel stydět žádný androšovský plajer. Poselství ne-soucí nádech puncovních textů podvědomě za-nikal v kolísavém rytmu disko basy a buřišumu mikrofonů. 2econd Class Citizen a Cars & Trains už ničím nepřekvapili: byli dobří a šlo jim to. S jistotou mojí mamy v kuchyni nechali skákat svoje prsty po desítkách tlačítek svojich zkurvených krabiček a mixpultů, cos stejně nikdy neviděl, aby rozehráli všechny pulzující zvuky, co jim jejich mentální přijímač dovo-lil. Zcela nerušeni tím, že na ně čumí tolik lidí jako máš na nohách prstů, si jeli svoje, byli královsky vděčni za koncert a i když pili jenom čaj, keftesáci jim zrobí jednou koncert zas. Ale jenom na podzim.

Hláška:“Auta a vláčky, to bylo fajn.” (Bob)

Rozhřešení:Pravda a láska musí zvítězit nad polskými železnicemi.

8/10 Boro

Cars&Trains (USA)

2econd Class Citizen (UK)Milencův dech

Jako první ten večer vystoupil známý brněnský barman a jazykovědec Andrea Rottin. Nic, co jsem do teďka slyšel (a že toho bylo málo!), se ani zdaleka nepřibližuje jeho stylu, kterému se ne pro nic říká weird folk. Rottinovy songy sto-jí prostě mimo všechny hudební proudy i říčky. Jsou nápadité, geniálně málo melodické, plné zvratů a zkratů, až ti jde z toho hlava kolem a nechápeš, jak toho může tolik nacpat do jedné skladby. Občas zařve tak, jako když by tenhle výkřik měl být to poslední, co na světě vykoná, a občas šeptá na takových frekvencích, že i netopýři nadstavujou boltce. A pak to přišlo. Chudý až vychrtlý týpek s účesem ála Thurston Moore uzme do své pacičky mikrofon. Po krátkém sebepředstavení začně mlátit do kytary tak rychle a křečovitě, že jsem se už chystal povalit ho na zem, vy-táhnout mu jazyk a strčit mu do prdele Diaz-epam. Pak ale začal hlasem zkušeného kastráta vyzpívávat vysoké melodie v melancholické tónině, takže jsem pochopil, že to už je ONO – představení začalo. Iluze to ale byla dokonalá. Ve Whitmanově projevu se křížila spousta tajemných lidských vlastností jako je plachost, exibicionismus a podivínství. Dohromady to ale dávalo smysl. Aspoň u Whitmana a aspoň na chvíli. Když totiž popustil na svou ubohou akustičku drsňácké zkreslení z krabičky, za kterou by se nestyděli ani Tremolo, a trhaně těkal svou kytarkou sevřenou v pavoučích ručičkách v těsné blízkosti svojeho komba, smysl se opět vytratil. Koncem vystoupení Whitman ještě vystoupal po pár schůdcích do podkroví Místogalerie. Usadil se na jednom z dřevěných trámů, do vzduchu bezděčně hodil své muší nožky a pohupoval jimi tak dlouho, dokud poslední tóny jeho kytarky nedozněly. Zase mi to začalo dávat smysl, ale úplně jiný, než na začátku.Koncert Whitmana a Rottina byl prostě divný od začátku až do konce; v té kopě bezprostředně intimního divňoušství bylo ale tolik smyslu, že kdybys ho měl přeházet vid-lema o metr vedle, dělal bys to ještě v době příštího keftesáckého zinu.

30/11 Místogalerie na Skle

Whitman (USA), Andrea Rottin

Hláška:“Chcal jsem ve vlaku a padalo to přímo na

koleje!” (Whitman)

Rozhřešení:Redakce Dýmaře nenese zodpovědnost za

Klajbanovo duševní zdraví, na něž lze usu-

zovat z textu tohoto článku.

K Unkilled Worker Machine byla Plešatá

Zpěvačka docela jasná a logická volba.

UKWM jsou naše oblíbená kapela, takže

víceméně nebylo co řešit, když se ozvali,

jestli bychom jim neudělali koncert. Potěšení

bylo na naší straně. Hned od počátku tam byl

nápad importovat ze Slezska moje dva kup-

mány (Vousáče a Mušketýra) a sehrát s Un-

killed Workerama poctivý power metalový set.

K Plešaté Zpěvačce a UKWM sme později

ještě přidali amerického barda s banjem Natha-

na Bella, když jsme zjistili, že ve stejném datu

by se mu tady taky hodil koncert. Trochu to

narušovalo naši původní koncepci, protože

- co si budeme nalhávat - Nathan je spíše doom

metal, zatímco Plešatá a Workers se pohybujou

spíše v power resp. progressive metalových

vodách, nakonec to ale k sobě sedlo až sme se

divili. Jako správný doom metalista, Nathan

vyžadoval pravidlený přísun marihuany a už

od svého příchodu do Bora v backstagi brnkal

na banjo svoje psychedelické vyhrávky. A to

jsme ještě netušili, že je z Baltimoru (aspoň

já ne). Začínalo nám být jasné, že tahle noc

bude magická. Vythrnout lidi z hypnózy po

Nathanově setu byl úkol Plešaté Zpěvačky.

Byl to myslím jeden z našich hodně dobrých

koncertů, ale já o tom vím hovno, takže co.

Dohráli sme a nastoupil Věčný Dělník a jeho

mašina. Todd a Káka završili koncert svojim

zádumčivým noiserockovým ohňostrojem,

tepalo mi z toho v hlavě ještě tři dny. V zápětí

po koncertě se nám ale věci začaly psycho-

analyticky vymykat z rukou. Palo zkoušel

freudovu metodu na Máňovi, ale v důsledku

své nezkušenosti skončil s pochcaným trikem.

Většina máňičovy spravedlivé moči skončila

na vinylech Nathana Bella, který to ale na-

konec přešel se stoickým klidem. Punkáč. Pak

se pár lidí trochu zbláznilo, takže jsme vyrazili

do nonstopu u hlaváku, kde ovšem blázinec

pokračoval. V hlavních rolích – mušketýrovo

péro, Nagano 98 a bijec Čorba. Hodně psy-

chotropní mix zdobily i rozbité půllitry,

spuštěné kalhoty a jiné evergreeny. Nad ránem

přispěchali do stejné hospody palovi spolu-

pracanti z noční směny a celá noc tak zažila

bizarní pointu, když se zliskaný Pilch nesměle

zdravil s kamarády z mokré čtvrti. Ráno jsme

zjistili, že Máňa nemá šroťák, šlapku ani činely

ani batoh a ani mobil a peněženku. Kalhoty

měl, takže jsme šli do hospody a pak do Bora

a všechno sme našli (bubny spasil Křenek).

Happy End.

Hláška:“Hey, Paul, guy who loves you pissed on my

records!” (Nathan Bell)

Rozhřešení:Zakončení sezony KP 2011 nemohlo být lepší,

tohle budem vyspávat ještě dlouho, kurva. Až

do 25. ledna 2012, kdy zas startujeme...

9/12 Boro

Nathan Bell (USA)

Unkilled Worker Machine

Plešatá zpěvačka

Dýmař 2011 | ročenka Keftes PartyKeftes Party jsou: Palo (předseda), Křenek (místopředseda), Klajban (pokladník), Toro (člen) | | autoři textů jsou Palo (1,2,5,6), Křenek (3,7), Klajban (8,9), Toro (4,10) a Bro (11) | děkovačka a zdravice: Brno, ABBA, Bro&Bob, Boro, lidi, kapely, MěP Brno-střed, Anna Kvíčalová, Soňa Morgenthalová a holky a kluci a všichni, kteří si to zaslouží, ale naše vyliskané mozky si na ně nevzpomněly | zacho-vejte přízeň, nešukejte s příbuznými, nedávejte ovcím víno | keftespartybrno[at]gmail[dot]com | www.keftesparty.cz | na autorská práva se vyser, vždy uváděj zdroj | kings in the north

tiráž,hh

Už si nevzpomenu, co to tehdy bylo za koncert (a už vůbec ne na svou vůbec první návštěvu v Boru), na kterém jsem se představoval Rob-ertovi, provoznímu, ze kterého se půl roku nato stal můj skoro zaměstnavatel. Muselo to ale být touhle dobou loni, tedy konec února. „Dobrý den, jsem bro, psal jsem vám nedávno mejla. V březnu tu budu pořádat koncert pro Boduf Songs, tak se chci domluvit, jestli je třeba ještě něco domluvit.“ „Kdo? Co že tu budeš..?“ Samozřejmě jsem se totálně zakoktal, jak to umím jenom já, když jsem v nervu z cizích lidí. Dalších pár minut se Robert rozpomínal, o co asi tak jde, až musel vytáhnout diář. V Boru se od té doby hodně změnilo. A koncert Boduf Songs dopadnul veskrze fantasticky; z Klubovny už jsem paty prakticky neprovětral.Nabídky na koncerty se začaly vršit a bylo to buď tehdy, nebo nikdy. „Promotérství“ si mě našlo samo: díky zázemí, které mi Boro nabídlo, se mi v jeho střevech loni podařilo uspořádat na dvanáct večůrků. Rok 2011 byl vůbec celkem divoký, zdechl Sud na Skleněnce, ABBA se přesunula taky do Bora, etablovali se Keftes Party, po létě jsem se spřáhl s Bobikem, vystřídal Marka Salamo-na na postu produkčního a zpoza baru viděl

dost divných věcí. Ale to byl až konec roku a doznívání nemálo úspěšné sezony, na kterou letos navazujeme minimálně stejně velkolepě. Aspoň mám ten pocit, když se podívám na pro-gram Bora.

Byl to zase nejspíš Bob, kdo sklepu na Křence, resp. Koželužské přiřknul název Klubovna. Visí v tom cosi nevyřčeného, ani ne tak genius, jako spíš spiritus loci. Nikterak uzavřená, či jinak vymezená společnost, ale pevně držící okruh lidí, vzájemně spolupracujících a sym-bioticky rostoucích. Jedinci, kteří si rvou kus reality a ohýbají ji k obrazu svému. V Brně naprosto výjimečný úkaz: Klubovna Boro-lololo. Erik Frič stojí za neoficiálním mot-tem: „Do not try.“ Nesnaž se. Vítězní tragédi. Nevymezujeme se, všechno se děje přirozeně. Brno zatuchlo, tlejeme v Díře. A jak říkal Jirza, mám radost, že v Brně vznikly nové, nesmírně agilní promotérské crew. Hlad po koncertech je neustálý, co přijde, přijde. Nadšení zůstává, magie poutá; ukovali jsme si kořeny, kdo nám je pošlape? Koho necháme je pošlapat? Denně přepočítávám letokruhy...

Boro Bro

JEDNOROČCIneboli K zakončení sezony v Boru

KEFTES PARTY EDIČNÍ PLÁN NA PRVNÍ POLOLETÍ

25/1Triptych (POR)

19/2Coma Stereo (SVN)

Calvera

14/3James Reindeer (UK)Kyklos Galaktikos

25/3Governor of Alaska (DK)My Polaris Artillery (DK)

9/4The Canyon Observer (SVN)

Lapa

15/5Trigger Effect (CAN)

Vas SzuszanePlanety

červenThe Oscillation (UK)

sleduj

www.keftesparty.cz