CANOPUS

Vydavatelská řada DRAHOKAMYSvazek 9

Květoslav Minařík

TAJNÉ ZASVĚCENÍ

CANOPUSPRAHA 2004

c© Květoslav Minařík 2004

ISBN 80-85202-12-3

ÚVOD

Květoslav Minařík ve svých originálně psanýcha praxí ověřených spisech srozumitelně vysvět-loval teorii i praxi různých jógických, mystic-kých a náboženských směrů a tak je učinil pří-stupnými modernímu člověku, zatíženému dobo-vými stresy a technickými problémy všeho druhu.Pro moderního člověka je typické, že je extro-vertován jen do světa jevů a hledá štěstí a spo-kojenost v ukájení svých náročných požadavků.Tuto životní směrnici mu dalo utilitaristicko--materialistické pojetí života, vštěpované výcho-vou ve škole i ve společnosti. Konflikty a krizeve společnosti jsou jen dalším zdrojem jehovnitřních krizí, rozporů a nespokojenosti, jež semarně snaží odstranit vyhledáváním stále no-vých stimulů ve světě.

I dnes jsou však lidé, kteří jsou znechucenihazardní hrou světských rozporuplných životníchsituací a hledají cestu úniku z tohoto nebezpeč-ného bludiště. Hledají ji pomocí návodů a prak-tických pouček, jež jim nabízejí duchovní nauky,

7

obsažené v křesťanství, buddhismu, józe a jinýchduchovních směrech. Úspěch či neúspěch jejichúsilí závisí na tom, jak seriózně ve svém ži-votě uplatňují morální předpisy, které každá hod-notná duchovní nauka klade na prvé místo. Zdevšak většina narazí na překážky a obtíže, jejichžzdroj jim uniká, neboť je skryt ve spletitých polo-vědomých a podvědomých automatismech jejichvlastní psychické přirozenosti s její návaznostína celý lidský organismus.

Autor tohoto spisu podává v této kritické situ-aci hledajícímu člověku názorné vysvětlení, kdehledat kořeny neúspěchu duchovního úsilí. Tě-mito kořeny jsou sklony, slepé a podvědoméhnací síly, geneticky zakódované v buňkách kaž-dého živého organismu, jež automaticky, ale in-dividuálně specificky zabarvené, ovlivňují pře-devším způsob projevů jeho pudové a emocio-nální přirozenosti. Individuální sklony každéhočlověka mají automatickou návaznost na jehovnímání, myšlení, rozhodování, jednání, chovánía reakce na podněty zevního i vnitřního pro-středí. Dnes běžná utilitaristicko-materialistickávýchova tyto sklony rozvíjí ve smyslu posí-lení osobnosti, sobeckosti, živočišnosti a jinýchnežádoucích vlastností a projevů zaměřených

8

extrovertně – do světa jevů, často na úkor lid-ských práv spoluobčanů.

Jaké škody natropí negativní projevy sklonův celém duchovním úsilí, výstižně líčí autorv tomto malém, ale zkušenostmi bohatém spise.Proto ovládnutí sklonů tvoří nepostradatelnýa pevný základ morálního a celého dalšího du-chovního úsilí. Toho lze dosáhnout jen ne-kompromisní soustavnou sebevýchovou pomocíanalytického sebepozorování těla včetně dolníchkončetin a celé psychické oblasti. Soustavně pro-váděné se takové analytické sebepozorování stáleprohlubuje a přibývá na intenzitě, až odhalí po-lovědomé a podvědomé bytostné projevy s mož-ností je ovládat a změnit v kladné vlastnostia pozitivní bytostné projevy. Podrobněji se čte-nář seznámí s touto metodikou v tomto spise.Její úspěch mu otevře dveře ke správně prová-děné introverzi a na ni navazujícím jevům s ne-tušeně vysokými perspektivami duchovního klad-ného vývoje. Pochopí také výrok K. Minaříka:„Vše, co znám a vím a co jsem napsal, jsemnalezl ve svém nitru, v sobě.<

Pravdivost tohoto výroku dokumentují jehooriginálně napsané spisy. Jsou však také svě-dectvím správnosti jeho požadavku vybudování

9

pevných morálních základů, počínaje vykoře-něním všech negativních projevů, jejichž zdrojbyl ve sklonech. To je nezbytným předpoklademúspěchu v duchovním úsilí, korunovaném klad-nými výsledky.

V Brně, v létě 1991Doc. MUDr. Antonín Bajer

10

Motto:Tajné zasvěcení existuje pouze proto,že hledající mají jako měřítko pravdy jen to,co už sami znají a mohou.Proto se musí podřídit kázni učení.

O DŮVODECH ZVEŘEJNĚNÍ

Principy tajného zasvěcení nemají být zveřej-něny. Tento příkaz jsem respektoval po dobu 45roků. Tajné zasvěcení však má vždy být zacho-váno pro budoucí generace. Proto jsem se pocelou tu dobu snažil vyhledat i vychovat lidischopné tajného zasvěcení, aby bylo zachovánotradicí v rámci adekvátní posloupnosti.

To nebylo snadné. Výchova, umožňující tajnézasvěcení přenést, se zakládá na dodržování pří-slušných pravidel ve způsobu života. Nikdy nenídovoleno, aby člověk podléhal osobním sklonůmk smyslovému vyžívání se; smí jednat pouzev souhlasu s mravními příkazy jógy, případněs mravními příkazy všech světových náboženství

11

a mystických nauk. Tím se mají čekatelé tajnéhozasvěcení propracovat k tomu, aby si postupnězcela podrobili svou vlastní bytost nebo osob-nost především v psychické sféře. Teprve tímtotiž vzniká jistota, že tajného zasvěcení nebudezneužito pro uskutečnění osobních cílů zasvě-covaného ani k duchovnímu nebo všeobecnémuzničení čekatele tohoto zasvěcení.

Musím konstatovat, že mnozí, kdo se na mneobraceli v otázkách mystického vývoje, bylitřeba povahově dobří a měli i upřímný zájemproniknout do „tajů mystických nebo duchov-ních naukE. Jenže téměř bez výjimky nevyví-jeli snahu zmocnit se vlády nad svou emoci-onální přirozeností, takže v podstatě zůstávalistále jen běžnými lidmi: respektovali své osobnísklony, dokonce bez naděje, že se to s nimiv tomto směru zlepší. Proto nemohli pocho-pit, že emocionální přirozenost, jež se proje-vuje právě osobními sklony, může zvrátit i dobrépředsevzetí jít takovou cestou života, na nížse člověk vždy řídí výhradně rozumem. Zvrátíje ve scestí, jehož zákruty předurčuje tápa-jící pud. Vždy teprve pozdě, znovu a znovuse člověk poučuje o následcích neovládanýchemocí. Takto při nerespektování příslušných

12

mravních pravidel života mívá i dobrý úmyslnechtěné následky. Téměř každý aspirant taj-ného zasvěcení se tak dostává do zmatku,který mu zobrazuje život jako něco tajem-ného, záhadného a mocného, jako něco, comu může připravit mnohá překvapení a zvratyv osudu.

Vyvinutější rozum, tj. ten, který se už nedáklasifikovat jako ryze živočišný, je vždy scho-pen pochopit, jaké následky mají počiny, k nimžčlověka podněcují emoce. Tohoto rozumu všaklidé většinou nepoužívají. I když se nám zdá, žemáme co činit s lidmi, kteří se řídí výhradně ro-zumem, přece se ukazuje znovu a znovu, že sejejich užívání rozumu téměř vždy vztahuje nadosažení nějakého světského cíle. Samo sebou todokazuje, že jsou téměř vždy dirigováni emo-cemi a že všechno jejich jednání je podmíněnovýhradně smyslovými sklony.

Právě v působících sklonech je utajeno největšínebezpečí, že mystikou předznamenaná cestak vítězství nad osudem a různými životními na-hodilostmi se může náhle obrátit jen k ryze so-beckým a úzce osobním životním cílům. To jedůvod, proč mystická nauka ve svém nejvyššímaspektu musí být a zůstat tajná.

13

Kolik jsem to už viděl lidí, kteří započalimystickou stezku správně, ale pak náhle, najed-nou, právě pod tlakem osobních sklonů, se jejichcesta změnila v cestu těch, kdo mají výhradněúzkoprsé a sobecké světské osobní cíle. Co natom, že si zachovali fasádu ušlechtilých mystic-kých snah! Rozhodující zůstalo to, že podlehlisvé osobnosti a ta je znovu a znovu vedla k osu-dovým následkům, jaké si nepřáli.

Někdy si tito lidé myslili – a také mi to i řekli –že jsem to měl být já, kdo je měl zachránit předneblahými následky jejich počínání. To bylo při-rozené, protože vyplynulo z volného uplatňováníjejich osobních sklonů. Když však jsem chtělbýt dobrým a opravdu spolehlivým vychovate-lem a vůdcem schopným dovést každého až navrchol mystického vývoje, mohl jsem pouze – ře-čeno v přeneseném smyslu – varovat, aby ti lidénesahali holou rukou na rozpálenou plotnu. Pakjistě bylo pošetilé chtít na mně, abych zabrániltomu, aby se popálili.

Soudím, že po 45 letech v úloze nositele za-svěcení mám dost zkušeností s tím, abych u ko-hokoli očekával nějaký zázrak v tom smyslu, žei když by dával volný průchod svým sklonům,přece bude schopen přijmout tajné zasvěcení.

14

Když se k tomu přičte mé evidentní zjištění, žemi sil a života ubývá, pak už nemohu věřit, žečas, který ani za dobu 45 let nepřinesl příslušnévýsledky mého zevního úsilí o přenesení mystic-kého zasvěcení, může v dohledné době změnitcelou situaci a přinést úspěch liknavým.

Na samém počátku éry, kdy jsem dospělk „mystickému dovršeníE, jež se mou mystic-kou realizací stalo samovolným rozvojem du-chovního života, jsem se zavázal, že praktickypoznanou nauku odevzdám hledajícímu světu.Proto jsem věnoval tak mnoho péče těm, kdose na mne obrátili jako na znalce nauky, jenž jeschopen je zasvětit. Tito lidé však bez přerušenípodléhali svým specifickým bytostným sklonům.Byl jsem tím stále více varován, že nikoho ne-smím pustit až tam, kde by obdržel mystickoumoc související s přijetím zasvěcení, jež právemoznačuji za tajné, za znovuodhalenou zavátoustezku buddhů. Když totiž někdo takové zasvě-cení získá, získá s ním i určitou mystickou moca jistě jí zneužije, protože se tajným zasvěcenímnezískává schopnost nechat se vést ryzím rozu-mem, nýbrž zase jen pouze emocemi. O nich seuž nedoví, že vždycky vedou pouze k osobnímcílům, vytknutým smyslovými chtíči, a ty často

15

klamou tím více, že je k nim člověk velmi častodirigován tzv. Strážcem Prahu.

V souvislosti s tím chci už předem říci, žetento Strážce často nedobře zasvěceného zne-užije k rozvoji zdrcujícího zla ve světě; proje-vuje se to jak v náboženství, tak v církvích,i v politice. Ve všech těchto ideových hnutíchse idea rajského nebo šťastného všedního ži-vota, jaký slibují lidem buď po smrti, nebov co nejbližší době, zvrhává v uplatňování právauzurpátorů, zatím co svět dál trpí a strádá.Strážci Prahu může čelit jen rozum oproštěný odvlivu sklonů. Rozum čistý a zprůzračněný právěmravní mystickou kázní, jejímž cílem je odosob-nění, úplné podrobení si osobnosti, která se vždychce řídit výhradně smyslovými a emocionálnímisklony.

Aby však nedošlo k omylu, že Strážce Prahuje snad jakási duchovní bytost chodící vesmí-rem a napadající mystiky prostřednictvím něja-kých pokušení nebo strašením na způsob vymyš-lených strašidel, musím vysvětlit, že to je zlo,personifikující se pouze pod příslušnými tlakypsýchy. Teprve když člověk dokáže celou dušev-ností soustředit všechny své síly jedním směrem,a to dokonce pouze do oblasti dosud pro něho

16

transcendentního světa, srážejí se energie, ježexistují na rozhraní mezi naším empirickým svě-tem a světem transcendentním, a vytvářejí jevzvaný Strážce Prahu.

Když už se usilujícímu mystikovi tento Strážceobjeví, vzniká pro něho zajímavá situace –ovšem jen pokud rozvinul vnitřní vidění a zjiš-ťuje, že zesilují tendence k jeho návratu do světa.To se dá vyložit tak, že i u velmi pokročilýchmystiků v hlubině bytí stále existují příbuzenskévztahy k světu kdesi na úrovni dosud přežívajícíemocionality, i když mystickou kázní zevní světze svého vědomí téměř úplně vyloučili.

Jde prostě o atavismy, jež jako adekvátníforma vnitřního nebo duševního žití přežívajíkdesi v mozkové hmotě, ale až na konci mí-chy, odkud člověka dirigují tak dlouho, než semu podaří vymýtit je chladem nebeských vjemů.Z psychologického hlediska je při tomto zá-kroku proti atavismům třeba rozvinout bhaktic-kou mystickou složku, jejíž pomocí se dosahujeschopnosti přijímat kvality existující v kosmuprostřednictvím úmyslných vjemů. Jejich trvalýpříliv nebo proud vyhladí centrum atavistickýchčinitelů; teprve tím se Strážce Prahu neobjevujenebo nevytváří, a proto odchází z mystikova ži-vota jako jev nepůsobivý.

17

Bylo by tedy nesmyslné domnívat se, že obje-vení se Strážce Prahu závisí na rozvoji mystic-kého vidění, jak si to představují nesčetní mysti-kové. V takovém případě se totiž většinou rozvíjípouze vidění rozličným způsobem vznikajícíchpředstav, jež mystik, jehož praxe za mnoho ne-stojí, považuje za vize nějakých osobitých sku-tečností.

Pokud vím, Strážce Prahu vzniká z pudů, vášníi nevědomých chtíčů, ale tvoří se pouze tehdy,když tomu všemu člověk čelí nesprávně pochope-nou snahou překonat to. Podle okolností to můžebýt Strážce mátožný a zasahující do života tako-vého mystika teprve tehdy, když by svým vědo-mím chtěl proniknout do oblasti transcendence.Zapůsobí takřka automaticky tím, že v člověkuzesílí nějaký sklon, který odvede jeho pozor-nost k věcem světským, takže mystické záměryu něho zapadnou do zapomenutí. Když se ta-kový mystik rozpomene, probouzí se do jinýchpodmínek, kde jeho předchozí snaha neplatí –a tak se stává věčným začátečníkem, žijícím vevysněném světě.

Strážce Prahu však také vzniká tehdy, kdyžmystik přijal mystickou praxi bez výhrad a před-stihl tím postupný zánik mravních nedostatků,

18

zatím co se jeho duch zdokonalil, takže vidído světa viditelného i neviditelného. StrážcePrahu se mu objeví v postavě odpůrce, kterýdokáže působit skrytě jen za tím účelem, abymystik padl do lidství, jež právě opouští správ-ným mystickým postupem. Vystoupení StrážcePrahu pak často bývá i dramatické, jako se tostalo Buddhovi nebo Ježíši. Když v takovém pří-padě mystik Strážci Prahu podlehne, je to před-zvěst vzniku diktátora – zločince, jenž musí na-tropit na světě tolik zla, aby se jeho zásluhyze zasvěcování zlikvidovaly. Z tohoto hlediskajsou běžní lidé podivní. Takovému diktátorovivěří někdy až jako spasiteli svých sociálních pro-blémů a zaplatí za to tak, jako se to už v diktá-torských říších stávalo.

Běžným mystikům, kteří jsou dosud „lidštíE,se Strážce Prahu neobjevuje. Teorie, že Stráž-cem Prahu je pes, jenž štěká ve snu mystika, jenejapný podvod. Je to zlehčování celého mystic-kého úsilí a celé mystiky vůbec, neboť praktickámystika je nauka moci a nikoli hra se záhadnýmipředstavami, jejichž konečným výsledkem budeto, že se člověk stane nesmrtelným a všemoc-ným. Vše se totiž musí vyvíjet v přísně logic-kých vztazích. Podkladem mystické moci musí

19

být sebevláda; čím o absolutnější moc se jedná,tím absolutnější musí být sebevláda. Podprů-měrný rozum, hloupost, fantazie a neschopnostbýt dokonalým člověkem nezakládá mystickoumoc se všemi jejími atributy, o nichž se zmiňujemystická literatura, která má charakter mystic-kých učebnic.

Než vraťme se poněkud zpět.45 let jsem stále podněcoval druhé, aby své

osobní sklony překonali. Jejich zrada je v tom,že jednoduše svým sklonům podléhali i na nej-nebezpečnějších úsecích mystické cesty. Nadtopak fakt, že mi život prchá z těla, mě oprav-ňuje nevěřit, že se „teďE situace v tom směruzmění. Nezmění se! Z mystických snaživců se vevelké míře stali „věční začátečníciE, kteří snaddnes napnou sílu, aby se ze svých emocí vyma-nili, ale již někdy zítra se jejich síla někde ztratí.Znovu a znovu budou svým sklonům podléhat,aniž pomyslí na mé varování, že to tak být ne-smí, protože to je všestranně nebezpečné.

Toto je pravý důvod, proč zveřejňuji prin-cipy tajného zasvěcení. Slíbil jsem, že mystickounauku v její nádherné čistotě odevzdám světu,ale protože se nikdo neukázal jako způsobilýtajné zasvěcení přijmout, mám právo „hoditE

20

je světu, ať s ním naloží jakkoli. Že se ji ne-podařilo odevzdat už dávno, bylo jen záslu-hou Strážce Prahu, jenž tak často zaslepovalty, kdo se ke mně obraceli o radu v mystic-kém snažení. Tím Strážci Prahu vracím to, cochtěl prosadit, totiž aby nauka nebyla přene-sena. Přitom však připomínám: nikdo z těch,kdo neprokázali, že jsou schopni nauku za-chovat, se nemůže vymlouvat na onu temnoumystickou moc, na Strážce Prahu, že právěon to byl, kdo mu „podrážel nohyE. Přemá-hání a posléze přemožení sklonů je věc osobnía mravní odpovědnosti a pravé mystické snahy;neúspěšná je jen tehdy, když si snažící se myslí,že nějak obelstí nezbytnost sklony překoná-vat.

Skutečné překonání sklonů je poměrně vysokýmystický výsledek. To však neznamená, že tubudou chybět různé vize, v podstatě vždy bez-významné, i pomotané teorie o mystické praxi,o mystických a životních faktech a snahách.Ale nebudou tu chybět ani výsledky reálné: evi-dentní zjištění, že když někdo překoná smyslovésklony, stane se především vidcem svého vlast-ního budoucího osudu i vítězem nad svým vlast-ním osudem.

21

Osud může doléhat pouze na člověka, kterýdává sklonům volný průběh. Právě sklony tojsou, co nikdy nevede a nemůže vést ke štěstíoproštěných, nýbrž vždy jen k spravedlivým ná-sledkům osobitostí motivovaného počínání. Jenbez sklonů je člověk vždycky svobodný a zcelavolný.

V Březové, 1973 Květoslav Minařík

22

DÍL PRVNÍ

O FORMÁLNÍM, ÚZCE OSOBNÍMZASVĚCENÍ

Formální, úzce osobní zasvěcení předchází za-svěcení tajnému. Platí pro ně stejně jako pro za-svěcení tajné také to, že každá snaha musí mítnějaký adekvátní účel. Platí to dokonce i promystické úsilí začátečníků, kteří ještě mystikunemohou chápat jako zapředení se jedince domocně se zvedajících vln světových osudů, alejen jako snahu pomoci si k osobnímu štěstí.

Toto štěstí se jistě může chápat různě. Málopokročilý, elementární typ člověka vidí štěstív neomezených možnostech ukájet své osobnísmyslové chtíče. Typ duchovně velmi pokročilýje vidí právě v uvolnění od chtíčů, od onoho věč-ného psychického horka, jež nikomu, kdo chtí-čům podléhá, nedá ani chvilku vnitřního klidu.

I toto uvolnění od chtíčů je tedy osobní štěstí,o němž věčně spekulující a mysticky neusilujícílidé mohou uvažovat jako o sobeckých sklonechtupců, kteří se snaží vyhnout i rodinnému tak-zvanému štěstí. Já tu však mluvím o mystickémvývoji od jeho samého počátku, který nesmí být

25

ponechán nepovšimnut. Platí zde předpoklad:jsi-li idealista, jenž by rád prospěl světu, musíšbýt i realista, který si musí napřed pomoci sám.Teprve potom poznáš, zda si lidé přejí, abys jimpomohl, nebo zda si to nepřejí. Když někdo vnu-cuje světu dobro podle svých představ, může tobýt bráno jako bláznovství. Jako zločin páchanýna lidstvu se to může vnímat, když je začne vnu-covat světu nějaká organizovaná skupina.

Chce-li někdo dělat světu dobro nebo mu udě-lovat představy o dobrotě, musí získat zasvě-cení, aby vůbec pochopil, jak to s tím dob-rem je. Předesílám hned, že zasvěcení může kaž-dého dovést k poznání, že si nikdo jeho po-moci a dobra nepřeje. Přeje si pouze ukájetsvou zvědavost a touhu po smyslových požit-cích a jen málokdy někoho zajímá metoda, jaklze odstranit veškerou strast. V podstatě mákaždý jedinec, ať chytrý, nebo hloupý, vzdělaný,nebo nevzdělaný a dokonce i neomezeně hloupý,svůj životní názor vždy hotový už proto, že jejzdědil jako vlastnost svého tělesného zrození.Proto ho vždycky zajímá jen to, aby byl tentojeho názor potvrzován. Mystik tedy musí býtzproštěn všech osobních sklonů, aby mohl jed-nat nestranně a aby nejednal ani neuvědoměle

26

ve svůj osobní prospěch, byť s myšlenkou nadobro druhých. Vizme např. ono „dobroE, ježje lidstvu vnucováno organizovanými skupinami.Kdyby takové „dobroE vnucoval lidem nějaký je-dinec, byl by v očích lidí někdy bláznem, jindytřeba i zločincem. Když však podobné „dob-roE vnucují lidem organizované skupiny, vnutíjim většinou nějakou diktaturu, pod níž lid-stvo nebo jeho části úpí, ať to je „dobroE ja-kékoli.

Kdo tedy chce být mystikem nebo buddhis-tou, nesmí zpočátku nikdy myslit na prokazo-vání dobra světu, nýbrž pouze na své osobní se-bezdokonalení, aby si především pomohl sám.Toto „pomáhat zpočátku pouze soběE může býtzaloženo výhradně na sebepřemožení. Základníkameny úspěšného sebepřemožení jsou v bez-výhradném řízení se pravidly mravní mystickékázně. Jejich dodržování nikdy nemůže vyhovo-vat osobnosti a jejím smyslovým sklonům, neboťznamená konání skutků ctnosti.

Skutky ctnosti se stávají dokonalými pouzedovršením odosobnění. Zosobnění však musízmizet teprve až už člověk nebude podléhatžádné emoci, žádnému smyslovému sklonu. Tímje ovládnuto pociťování, které se transformuje

27

v rozum, chápající celou problematiku životaneusměrněného mravní kázní, tj. života všechběžných lidí. Tak člověk dospívá k pravému zá-kladu osvícení na úrovni běžného života a ne-může sám sebe obelhávat svým vlastním zdánli-vým altruismem, přikrývajícím osobní, sobeckéambice.

Podle buddhismu je celá říše strasti opřenao lpění na pociťování: to je organická vlohabytosti ke ztotožňování se se zevním světem,se sansárou, s hrůzným to procesem nikdy ne-přestávající strasti. Toto ztotožňování, v jinémsmyslu lpění, je tak hrůzné, že stále oslepuječlověka vírou, že věci slibující smyslové potě-šení přece snad jednou přinesou tolik touženékonečné ukojení. Existují představy o možnostivytvořit šťastné manželství, ačkoli je naprostojasné, že takové manželství nelze vytvořit, kdyžv něm téměř vždy existují dvě neústupné vůle.Nauka o formálním a osobním zasvěcení se protojednoduše takovými a jinými podobnými pro-blémy nezabývá. Jde přímo na kořen strastitím, že doporučuje vyhladit lpění na pociťování,jež je schopno rozechvívat tělo prostřednictvímhmatových fenomenů. A pociťování není nic ji-ného.

28

Je tedy nezbytné zlikvidovat funkci pociťovánía nevyhledávat žádnou metodu jak ji zlepšo-vat. Život, který člověk získává zrozením v lid-ském těle, je potenciálně, tj. karmicky, dosta-tečně disponován pro vyžívání se v pocitech.Dokonce právě díky této dispozici žije každýtéměř výhradně pocitově. To mu brání poznat,co znamená změna těžiště sebeuvědomění z po-ciťování do kvalit mentálních, zejména rozumo-vých. I kvality mentality a rozumu se mani-festují v prožívání. Nikoli však jako při poci-ťování, jež vede ke splývání vlastní individua-lity s individualitami jiných, jež si v podstatěvždy odporují, nýbrž ve stavech chvění substancíbytí nadpocitového, dynamicky se rozzařujícíchdo jevů okolního světa. To je záruka, že místokrizí pocházejících z nemožnosti citového splý-vání s tím, po čem lidé touží, dostavují se stavyvytržení, povznášející sebeuvědomování k božímtrůnům.

Proč tedy do pocitového žití, jež svou povahoukaždého obtěžuje, vměšovat ještě neustálé touhypo příjemném pociťování, jež pramení ze lnutík chuťovým, a tedy vlastně hmatovým efek-tům, přenášeným do vědomí pociťováním? Tytotouhy totiž celou problematiku emocionálního

29

života ještě více prohlubují a komplikují a tímživot jen znepříjemňují.

Pociťování je kvalitativně elementárnější nežrozum, který nás může ze strasti vysvobodit,protože nás dokáže vést světem s přehledema rozvahou a tlumit i odstranit tak příčiny všechkonfliktních situací. Proti tomu cit nás vedek jednání ryze emocionálnímu, k jednání zau-jatému, které nás nechává upadat do závadnéhořešení okamžikových nahodilostí. Tím je rozumzastíněn, zpravidla plameny vášně, které člověkadostávají do situací, jaké si třeba vůbec nepřálvyvolat.

Pociťování nesmíme pokládat za vyšší duševnívlohu, jak to činí idealismem trpící náboženstvíi různí lidé. Pociťování je především velmi slepáhnací síla bytí, jež vytváří všechny komplikovanésituace na světě. A ten tzv. vyšší cit? Ten se musíteprve vyvinout přijetím a dodržováním ušlech-tilé mravnosti a absolutní zdrženlivosti v jednáníi v reakcích na dění a jevy okolního světa. Tatoušlechtilá mravnost a ušlechtilé jednání pochá-zejí pouze z provádění tzv. metta, tj. z perma-nentního přání všeho dobra všem bytostem, aťuž nám jsou milé, nebo nemilé, a ať už s nimisympatizujeme, nebo nikoli. Duchovní vývoj, tj.

30

v prvé řadě postup od strastných stavů proží-vání k stavům blaženým, vyžaduje, abychom za-chovávali všechny mravní předpisy duchovníchnauk. Teprve tím se cit oprostí od elementár-ního chtění a promění se v soucit, jenž strukturuosobnosti sublimuje a nechá dokonce zaniknoutv permanentním pocitu sounáležitosti se vším,co je.

Teprve tento cit je základem duchovního vý-voje. Z takovéhoto citu se vyvíjí osvícený ro-zum, schopný porozumění a dobroty, což v ko-nečné své fázi znamená moudrost, osvícení, stavbuddhy. Je to rozum, který vystupuje a rozvíjíse, až když člověk potlačí pudy a emoce z nichvyplývající. Pudy, jež jsou vlastně jiným aspek-tem pociťování, se ovšem nejprve mění v běžnýživočišný rozum a jeho funkce se zase působe-ním zušlechtěného citu mění ve funkci rozumuosvíceného, v moudrost. Tím se cit jakožto si-lový činitel stává „živinouE rozumu, vyvíjejícíhose v nejvyšší moudrost. Nejvyšší moudrost uždobře rozeznává, že rozum je ve vyšším aspektuvědomím, především empirickým. Když se to-muto vědomí rozvážně potlačí funkce konkreti-zovat, poznává se jako vědomí transcendentní,to jest původní kvalita stvoření, kvalita, z níž sestvoření vyvinulo.

31

Tím je konečně realizován stav absolutnav bytí, předchůdce to spásy, jak jí rozumí nej-vyšší mystické nauky.

Toto vše musí člověk znát a mít na zřeteli,chce-li dosáhnout mystické dokonalosti, kterámá věcný význam. Musí pochopit, že se naprvním stupni musí podrobit kázni – potlačo-vat pudy a pudy podmíněné sklony; na druhémstupni potlačovat všechno pociťování, jež pod-miňuje pocitové vyžívání. Jenom tak se člověkpropracuje k překonání sama sebe, k bytostnémupřepodstatnění a k dosažení stavu bytosti po-vznesené nad celý emocionální život a tím ovšemi nad strastný svět, v němž tonou všechny lidskébytosti.

Dosáhnout tohoto sebepřekonání je podmín-kou sine qua non k dosažení mystického zasvě-cení v úzce osobním a formálním smyslu. A abyk tomuto sebepřekonání mohl člověk vůbec do-spět, musí potlačit všechny své smyslové sklony.Právě sklony člověka nutí myslit neobjektivně,osobitě, zaslepeně. Když jsou překonány, do-sáhne člověk odosobnění a tím se připraví proúspěšné tajné zasvěcení.

Působení a moc sklonů musí člověk nejprve ob-jevit. Neobjeví je a nepozná jejich moc, dokud

32

se nepozastaví nad tím, jak je ve svém jednánímotivován svými osobními zřeteli, a dokud tomuvšemu nezačne čelit. Musí se sklonům postavitna odpor i tím, že bude konat pouze to, co mupřikazují povinnosti vložené na něho mystickounaukou a jeho karmickým učleněním. Když budemuset konstatovat, že i v požadavcích týkají-cích se jeho fyzické nebo duševní světské práce,jeho zaměstnání, je řízen žádostivostí po vý-dělku a tím třeba i jen nezřetelně se projevují-cími světskými sklony, musí se spokojit s odmě-nou, jíž se mu od jeho zaměstnavatele za jehopráci dostane, a nesmí mít tedy ani v tomtosměru žádné osobní požadavky. Jenom tím pro-káže, že překonal světskost v podobě světské cti-žádosti, tj. jiný aspekt pocitového života, jímžse tmelí, sílí a utváří vyhraněná osobnost, kterázase zaslepuje a tím ničí možnost rozvoje osví-ceného rozumu.

Pouze osvícený rozum může dovršit likvidaciosobnosti, která se ve světě snaží uplatňovatvlastně jen jako sobecký faktor, dopouštějící sezla. A v jádru své osobnosti, ve sféře pociťování,by ji nezlikvidoval nikdo, kdo trpí tím, že si sta-noví nějaký světský osobní cíl, i když se mu jehoosobnost skryje za představou nezadatelného

33

práva na odměnu za práci, činnost nebo funkci.Právě s ohledem na to chci říci, že nikdo a ni-

kdy není dost osvícený na to, aby věděl, co muspravedlivě náleží. To platí, dokud nedosáhneosvícení podle představ pravé mystické nauky.Podle její mravní normy je správné jen to, abyčlověk získával své živobytí pouze vírou v Boha.Tuto víru smí činit silnou přesvědčením, že máprávo dožít celý svůj život tím, že ho Bůh budeživit až do jeho fyzické smrti.

Teprve tím se skutečně odosobní a přestanetedy zasahovat do své činnosti a tím i do tvo-řící se karmy ze skutků. Takto bude jeho celákarmická tvořivost nebo působení přeneseno nakosmické regiony, které se už o jeho „vinyE začinnost podělí mezi sebou.

Takto tedy má být zničena osobnost pochá-zející z ctižádosti, jež nemystiky vždy zaplétádo tvořící se karmy. Ta se stává nepřehled-nou, jelikož běžný intelekt nemůže nikdy pro-niknout a pochopit všechny momenty sobectví,jež se skrývá v činnosti. A sociální spravedlnost,která podle nepřesných představ dává všem li-dem právo dostat od lidské společnosti štěstía chléb? Dokud ten, kdo chce dosáhnout mystic-kého zasvěcení, nazírá na svět takto, je světským

34

člověkem, jenž nikdy nepozná karmickou sprave-dlnost v celé její šíři a hloubce. Člověk se přísněvzato smí živit pouze vírou v Boha, jak jsemjiž uvedl nahoře, ale žádná práva na to nemá.Když si myslí, že je má, pak to zaplatí rozlič-nými hrůznými omyly, jež budou jeho život stálekomplikovat, dokud ho svět pro jeho draze vy-koupenou karmickou zralost nezlomí a tím honenaučí doufat pouze v Boha.

Na cestě vysokého mystického zasvěcení jistěuž znamená takovéto poučení od karmické zra-losti částečnou prohru na cestě života od primi-tivního mravního názoru na život a způsob jed-nání až k duševnímu a duchovnímu překonánísvěta. Čím dříve se člověk skloní před faktem,že se smí živit pouze vírou v Boha, tím víc du-chovních fondů zachrání k vybudování duchovnímoci, schopné každého dovést k vítězství nadsvětem ve všech jeho formách, kvalitách a situ-acích.

Toto však jsou výhledy pro lidi schopné chá-pat vše z tzv. vyššího hlediska. Než se k tomutochápání uschopní, musí se podřídit poučce, žek rozvinutí a dovršení ctností mystického způ-sobu života nikdy nestačí ničit sklony vytvářenéctižádostí. Musí být překonány i sklony působící

35

v nejužší osobní sféře: projevují se chutí v jídlea pak hlavně v chuti, jež se ukájí pohlavním ži-votem tu třeba vůbec neomezovaným, tu třebasporadicky nebo po dlouhou dobu omezovanýma tu zase touhou po něm.

Pro ty, kdo si sami radí na cestě duchovníhovývoje, platí totiž příkaz pohlavní abstinencezase jen podle jejich sklonů. Někdo usoudí, žepohlavní zdrženlivost není nezbytná, protože mutento názor vnukají jeho sklony. Jiný, kdo sesobě odcizil, příkaz sexuální zdrženlivosti při-jímá jako ryze náboženskou poučku. Opět jinýse pro slabost vůle kloní jednou k pohlavní zdr-ženlivosti a pak zase tento postoj změní, protožese nezná a tím mu napadá, že se má chovat taknebo onak podle toho, jak mu okamžité chovánídiktují jeho sklony. Takové postoje však neve-dou k ničemu dobrému. Pohlavní zdrženlivostsi nevymyslely spekulující mozky. Má své psy-chologické a specifické pozadí; není samoúčelnáani není tajným klíčem k otevírání vrat nebes.Zase jde jenom o to, aby každý čekatel zasvěcenípřekonal sama sebe, aby přemohl všechny svéosobní sklony. Pohlavní pud je v tomto ohleduvždy chápán jako nejmocnější činitel, který jeschopný bojovníka o mystické zasvěcení přivést

36

buď k mystické dokonalosti, nebo k mystickémupádu.

Nejhorší však, čeho se může dopustit ten, kdoslyšel poučku o pohlavní zdrženlivosti, jestližena něho vůbec zapůsobila, je přerušování po-hlavní zdrženlivosti. Takový člověk zpravidla ni-kdy nedosáhne poznání, co znamená dovést po-hlavní zdrženlivost na vrchol, kde je překonánkritický nápor pohlavnosti, kde se pohlavnostpoddá a vznikne zkušenost, co všechno vlastněpohlavnost vše znamená i že vlastně motivujevšechno zevní počínání lidí. Místo toho bude po-hlavnosti podléhat i při nižším tlaku, až jí ko-nečně bude podléhat jako na samém začátku,kdy ho ani nenapadlo s pohlavností bojovat. Tose pak projeví jako duchovní pád. A ten bývávždy doprovázen zjištěním, že došlo k sestupuz duchovních výšin, ke ztrátě duchovních hod-not, jež činí člověka šťastným a svobodným, bezzávazků a strastí otců rodin.

Správné zachovávání příkazu pohlavní zdržen-livosti vždy vede k stupňování sexuální agresi-vity. Právě tuto agresivitu je třeba ovládnout,aby člověk nabyl zkušeností a poznání, že pu-dem k množení příroda ovládá všechno živé a žetedy pouze jeho přemožením se získává svoboda.

37

Proto na pohlavní zdrženlivost nesmíme hledětjako na čin rovnající se svým významem jaké-mukoli jinému činu. Proto má člověk tuto ká-zeň začínat se vší vážností a s vědomím, žese tím dostává na stezku možných velkých ví-tězství i pádů. A když ji člověk dlouho zacho-vává, jistě dospěje k jakési zavilé konfrontacidvou nesmírně významných činitelů v životě,jeho samého a pohlavního pudu. Když s po-hlavností bojuje správně, nemůže už trvat narozhodnutí pohlavní zdrženlivost zachovávat dobudoucnosti stále a stále. Boj s pohlavností vr-cholí obvykle ve stavu, kdy člověk musí odkládatsklon k pádu do pohlavnosti jen ode dne ke dni;jenom tak může skutečně zvítězit. Ostatně totostadium v zachovávání pohlavní zdrženlivosti jevrcholné a kritické a nebude už dlouho trvat,kdy dobude člověk vítězství nad sebou.

Toto vítězství ovšem ještě neznamená, že sečlověk učiní bytostí pohlavně neschopnou. Můžese dokonce k pohlavnímu životu i vrátit, alepak už nikdy nebývá absolutním otrokem po-hlavnosti, nýbrž člověkem, jenž pohlavnímu pro-blému správně rozumí. Tím teprve se pohlavníproblém stane skutečně druhotným a nikoli pr-votním, hlavním problémem. Mizí idea „láskyE

38

a „zdravé ctižádostiE a zbývá pouze elementárnípohlavní chtivost, o níž zkušený ví, že jen kvůliní se musí každý znovu a znovu vtělovat a žekdyž ji skutečně překoná, nikdy se už vtělovatnemusí a nebude.

Vzhledem k tomu pravá mystická nauka vů-bec není idealistické učení. Hodnotí poznání po-hlavnosti jako vědění dobré a pomocné, ale ji-nak v ní rozhoduje pouze konkrétní výsledek po-hlavní kázně: vítězství nad pohlavností. Tentovýsledek je zase založen na překonání věčnéhopříboje pohlavního pokušení, což se začíná ne-oblomným zachováváním pohlavní zdrženlivostiaž do okamžiku, kdy tato pokušení budou pře-možena. Nesmírně významný psychologický mo-ment je to, že když ustanou sexuální poku-šení, neznamená to zánik schopnosti pohlavněžít, nýbrž pouze odstranění překonávajících po-hlavních pokušení. Neboť analyzujeme-li cho-vání lidí, je snad vždy nebo snad jen téměřvždy motivováno pohlavností. Vše, od hrubéhochování mládeže, jež se snaží na sebe upozor-nit svou klackovitostí, až k ctižádosti lidí vynik-nout majetkově, společensky, sociálně, ba i cha-ritativními projevy, vše je podmíněno pohlav-ností, i když se na ni v procesu tzv. životního

39

úspěchu zapomíná. „Cherchez la femmeE platítedy vlastně pro každou ctižádost, ať už končív kriminálních činech, nebo v dosažení diktátor-ské moci, jež si jakýmikoli hesly dokázala podro-bit národy. To je jasné tomu, kdo zlomil mocpohlavních popudů dovršením příslušného mo-mentu v pohlavní zdrženlivosti.

Řekl mi jeden z těch, s nimiž jsem mystickypracoval: „Jsem svobodný, neboť jsem překonalpohlavnost. Kdybych ji nepřekonal, nebyl bychsvobodný, ani kdybych se skvěl všemi ctnostmikřesťanských světců. A kdybych neměl žádnouz těchto ctností a pouze překonal pohlavnost,byl bych vždy svobodný.E Měl pravdu. Zvláštěkdyž se nepřihlíží k nebezpečí skrytému ve ví-tězství nad pohlavností. Bylo totiž dost vítězůnad pohlavností, kteří propadli pýše jen proto,že byli tohoto jha zproštěni. Proto je třeba totovítězství obohatit permanentním bódhisattvic-kým soucitem, za nímž se skrývá poznání, jaktěžké to mají běžní lidé, kteří nikdy nedokázaližádnou mravní kázeň dovést až ke konečnémudobrému výsledku.

„Převalování se balvanu pohlavnostiE od čirépohlavní říje až k stále vzdychajícímu svatouš-kovství není jistě žádné vítězství. A ani před

40

pohlavností obměněnou ve svatouškovost nepad-nou nebesa jako bašta nadpozemské blaženosti.Jenom prostinké vítězství nad sebou v tomtosměru je moc, která je dobývá. Ale vítězstvímnad pohlavností dobývá člověk i vítězství nadsvým celým osudem. Vždyť jen emoce působíto, že se člověk se svými činy vystavuje reakcímsvěta, jež jsou v podstatě tvůrci jeho zevníhoosudu. Když to všechno přestane, dospěje člo-věk k jasu vědomí, k duševnímu uvolnění. Jímkončí i nepříjemnosti askeze, která vždy může tr-vat jen po dobu odpírání si pohlavnosti. Pak jepoznán i cit jako vloha opatřující člověku strast;když vyhasne, zaujme vládu nad osobním živo-tem rozum a ten ví, co dělat, aby ke vznikužádné strasti nedošlo.

Tím je boj s pohlavností rozdělen na dvě fáze.Cílem první fáze boje s ní je poznání problémupohlavnosti, cílem druhé fáze celkové osvobo-zení. V první fázi člověk poznává, jak se po-hlavnost dokáže maskovat; to přispívá k poznáníjednoduché účelnosti každého citového i emocio-nálního vznětu. Dovršením druhé fáze boje s po-hlavností se dosahuje poznání významu všechsložek bytí, jež jsou řádově pod kvalitou rozumu.Právě tím je možno dospět k zažití nekončícího

41

stavu naprosté a evidentní vnitřní nebo du-chovní svobody.

Mluvím o normálním průběhu vývoje založe-ném na pohlavní zdrženlivosti. Vždycky však si-tuace takto nevypadá. Když se pohlavní pudpod náporem dobrovolné nebo vynucené po-hlavní zdrženlivosti přetváří v jiné psychické sílynebo psychické tendence, stává se vnitřní vývojčlověka složitějším a obtížnějším. Přitom všakpozadím pohlavní zdrženlivosti nemusí vždy býtnepodařená mystická kázeň. I společenská a ob-čanská mravní výchova může projevy normálnípohlavnosti zvrátit; může se to projevit názo-rem, že dávat volný průchod pohlavnímu puduje „hříšnéE, a vrcholit to může v nenormální so-ciální činnosti, někdy charitativní. Mezi těmitokrajnostmi je celá řada projevů vyjadřujícího sepohlavního pudu. Spadají do nich projevy ky-selého staropanenství, indolence staromládenec-tví, pýcha asketů na vlastní mravní neposkvrně-nost. V jemnějších projevech jako méně výraznéúchylky pohlavnosti sem patří i nesčetné cha-rakterové zásady světských lidí, kteří nedokážoutolerovat jednání druhých. Nebo se to také můžeprojevit ve veliké duševní i psychické poddaj-nosti neenergických lidí všemu, co se jim v životě

42

může vyskytnout jako rozhodující osudová na-hodilost.

Do toho všeho může tedy vyústit pohlavní zdr-ženlivost, ať dobrovolná, nebo vynucená prostře-dím a okolnostmi. Člověk se tomu všemu můževyhnout pouze za předpokladu, že z pohlavnízdrženlivosti nebude dělat problém. Má se cho-vat tak, jako by žádnými tlaky z pohlavní zdr-ženlivosti netrpěl; toho se dosáhne pouze nezá-jmem o sexuální dráždidla, vynuceným na soběvůlí. Pohlavní pud se přestane přetvářet v něja-kou psychickou zvláštnost. Pohlavní energie setím změní v energii prostou, která, když si ne-může najít ventil v nějaké zevní činnosti, změníse v duchovní sílu nebo energii, v materiál, z ně-hož se vytváří tzv. duchovní tělo.

Když si ten, kdo takto řeší pohlavní problém,zachová po celou dobu pohlavní kázně mysl zcelaoproštěnou od světa a naopak ji přiměje k trva-lému zájmu jen o kvality transcendentní, vytěžíz pohlavní zdrženlivosti to, co se nazývá nad-světskou stezkou: mysl, která se už světa nedo-tkne a v důsledku toho začne procházet tzv. re-alizacemi duchovních stavů. Ty vyvrcholí v po-znání a pochopení kvality absolutna a v mož-nosti ztotožnit se s nimi na úrovni prostého em-pirického vědomí.

43

Toto vlastně už absolutní vítězství nad pohlav-ností není ovšem dosažitelné tak snadno. Udr-žet mysl stále oproštěnou od světa a zaměře-nou k věcem a kvalitám transcendentním je ne-smírně těžké. Když se tento příkaz někdy poruší,vzniká nebezpečí, že alespoň část pohlavnostibude transformována v nějakou zvláštní osobnívlohu, která zdisharmonizuje obraz mystické do-konalosti jedince, jenž se vydal na cestu abso-lutní pohlavní kázně.

Chci uvést dva případy poměrně velmi zdaři-lých realizací kvalit duchovnosti ve smyslu za-svěcení úzce osobního, jež nepřešly v zasvě-cení neosobní, naukové, tajné. Budu mluvito dr. M. K. a ing. R. M. Oba totiž poznali rozdílmezi běžným lidským žitím a žitím zasvěceného,v prvním případě člověka, který se stal vítězemnad pohlavností, v druhém, který poznal záko-nité vztahy lidí k sansáře a nirváně.

Dr. M. K. se k tomuto výsledku propracovaltím, že – jak to sám nazval – bojoval o příslušnoukvalitu, tj. kvalitu třetího buddhistického vnoru,tak dlouho, až ji uskutečnil a rozvinul. Nebylvšak výjimkou v tom, že jako struska tohotoúsilí se mu nedostávalo toho, co se nazývá vy-žehnutím. Proto nepřekonal citlivost k svodům

44

ženského světa. Propadal jí a opět nad ní vítě-zil, vždy právě tím, že znovu a znovu dosahovalúspěchu v boji o kvalitu, čímž posléze pohlav-nost překonal. Vzhledem k tajnému zasvěceníto však bylo zdržení, ztráta času. Nedostalo semu ho potom k dosažení absolutního poznání,jež vede nejprve k pochopení, že je absolutněnezbytné projít stavem bódhisattva, oním sži-tím se jedince s celkem, se všemi žijícími a trpí-cími bytostmi. Teprve tím se zpevní základy pra-vého, dokonalého duchovního osvobození, spásy,v buddhistické terminologii vyvanutí, nirvány.

Vzhledem k jeho dlouhotrvajícímu boji o roz-vinutí osvobozující kvality, kvality stavu tře-tího buddhistického vnoru, nemůže být du-chovní osvobození zcela čisté, neboť pro existu-jící sklony k světu je chce vlastně zažít pojmověvyhraněná bytost a nikoli „abstraktumE, kteréz člověka vytváří stav permanentního ztotož-nění se vším, co existuje. I s touto chybou přiuskutečňování duchovní dokonalosti může všakbýt duchovní dovršení velmi podobné dovršeníbuddhovskému, ale nikdy nemůže být přesněstejné. Neboť přece jen je rozdíl v pojetí doko-nalosti, jak ji chápe „loužička bytíE, již před-stavuje jedinec, nebo rozsáhlý „oceán bytíE, jejž

45

představuje ten, kdo žije vším existujícím, sevšemi bytostmi, s nimiž se silou systematickéhouvědomování ztotožnil.

Mezi těmito dvěma krajními stupni je nesčetněmezistupňů. Na každém z těchto stupňů zna-mená to, co se označuje jako dokonalost, stav po-někud rozdílný od ostatních mezistupňů dokona-losti; některá z těchto dokonalostí je téměř abso-lutním poznáním, jiná poskytuje prožití nepřed-stavitelných blažeností, ale buddhovskou doko-nalostí je pouze vyhasnutí životního pudu vesvětle poznání absolutní relativity všeho světa.

Pro tyto diference v oblasti výsledků mystic-kého snažení je nezbytné rozvinout místo bla-žeností, jež souvisejí s různými buddhistickýmivnory, stavy a pocity sounáležitosti nebo i to-tožnosti duchovně usilujícího jedince a celku. Je-nom tak se vytvoří podmínky pro vznik dokona-losti nejvyšší, buddhovské.

Dr. M. K. tedy ovládl a možná i vykoře-nil pohlavnost téměř na konci svého života.Proto mu nezbyl čas na to, aby poznal, žeživot, vesmír, nejvyšší duchovní stavy a kva-lity a všechny duševní stavy vůbec, včetněduchovní dokonalosti, koření v principu „jed-notného pole silE, jak vesmírné kontinuum už

46

definoval prof. dr. Einstein. Následkem tohoodešel z tohoto života s vědomím, že existujedvojí život, zevní a vnitřní, tak zjevně diferen-covaný, dokud se ještě vědomí může přesouvatze světa konkrétních jevů do světa jevů tzv. ab-straktních. To se ovšem u buddhů nestává. Tivždy vnímají pouze jeden svět, obsahující oba.

Na obhajobu jeho vývojového duchovníhostupně před nezasvěcenými je nutno doložit:1. měl teoretickou vědomost o totožnosti san-sáry a nirvány, o existenci jednotného pole sil,o nedostatečnosti každého sansárového stavu ži-vota, byť nejvyššího nebeského; 2. zcela zvítě-zil v boji o rozvinutí kvality, již představujenejvyšší vnitřní očista; proto byl vykoupen prosebe, v jednom snad nejdůležitějším aspektu ži-vota, v životě zevním. Jenže při integrálnímmystickém zasvěcení se vždy jedná o „rozpuště-níE osobitosti v absolutnu. Toho lze dosáhnoutpouze tehdy, když ani nejmenší stopa nedokona-losti nezastiňuje pojetí absolutna.

Druhý, ing. R. M., dosáhl skoro téhož mystic-kého výsledku jako dr. M. K. a v jistém smysludr. M. K. předstihl. Byl však vždy vyloženýmanalytikem, tedy puntičkářem, což se u něhoprojevilo neschopností patřičně snadno pochopit,

47

že kdo má kráčet cestou absolutně dokonalých,musí rozvinout širokého ducha, ducha bódhi-sattvického, který je předpokladem ztotožněníse vším žijícím a který činí možným nediskri-minovat ve stvoření vůbec nic. Proto propadái různým krizím, jaké poznamenávají každého,kdo nežije ve všech bytostech a ve všem, co exis-tuje, čili kdo je nějak osobitý. V širším pojetívšak šel stejnou cestou jako dr. M. K.; obměna vevýsledcích byla podmíněna jeho jinou psycholo-gickou základnou, než byla u dr. M. K. Na rozdílod dr. M. K. usiloval víc o vyčištění vědomí až dostupně, jenž se nazývá čiré vědomí. Jím pochopilzákony a vztahy mystických kvalit ke kvalitámnormálním, ke kvalitám emocionální osobitosti.Tím dospěl k dobré orientaci v problémech pře-devším osobitého života a to mu umožňuje za-chovat si osobní, duchovními kvalitami podlože-nou svobodu.

Co se však z hlediska stavu buddhy musí po-važovat za nedostatečnost, je zatížení jeho při-rozenosti nepoznáním, jak důležité je rozvinutístavu bódhisattva, ducha sžívajícího se se vším,co existuje a žije. Tato nepatrná stopa nedoko-nalosti, tak pevně vetknuté v jeho bytosti, mábýt likvidována vytvořením manželského stavu.

48

Manželství v takovémto případě znamená sa-movolné navození vztahů k světu; přesně tohostavu, který uvádí ve skutek vztah a pocit onénezbytné sounáležitosti se vším, co žije, tedyonoho stavu bódhisattvy. Z psychologického hle-diska je zajímavé, jak i tento druh sklonů sechce uplatnit v životě člověka, i když jde o roz-hraní, na němž už člověk téměř úplně vidí smyslvšeho životního dění. Krátce řečeno: jeho aske-tické založení, získané vlastně zrozením, stává setu překážkou přijmout stav bódhisattvy. V jehopřípadě se to projevuje tím, že za příslušnýchokolností znovu a znovu zapomíná, že je ženat.

Situace ovšem není tak snadno přehledná. Do-tyky mysli a vědomí s kvalitami třetího budd-histického vnoru a v pozadí pak s kvalitou ab-solutna nejsou tak snadno rozlišitelné; vysokéstavy třetího buddhistického vnoru jen pod-barvují absolutní indiferentismus realizovanéhostavu absolutna. Jejich rozlišení je možné tolikove stavu vrcholného poznání, před nímž se celékosmické kontinuum rozpadá v čistě fyzikálníjevy. Do toho téměř vždy může zasahovat ovliv-ňování vědomí člověka strukturou fyzických bu-něk, jejichž působení se manifestuje ve vědomínějakými pocity.

49

Pocity ovšem nejsou jednoznačným jevemv případech tak rozdílných, jako je běžný stavlidí a stav toho, kdo pocitový život ze svéhovědomí téměř nebo zdánlivě úplně eliminoval.V tomto případě se pocity nalézají ve stavechvytržení, což zkresluje skutečnost na vrcholujevů, kde „třeníE energetických fyzikálních kvantse zdá vyvolávat poznání, že stav absolutnaa nejvyšších stavů pocitového žití jsou jevy to-tožné. Jen buddha může poznat jemný rozdíl do-konalého stavu indiferentismu a nejvyšších stavůpocitových, jež méně vyvinutý intelekt pokládáza téměř sobě rovné.

Ing. R. M. všechny tyto nuance a varianty po-citových stavů rozeznává. Aby však vůbec ně-kdo mohl rozlišit nejvyšší a nejjemnější pocitovéstavy od stavu absolutna, k tomu přece jen po-třebuje dosáhnout prožitku, vyplývajícího z do-tyku vědomí s kvalitou absolutna. A to právěnení snadné. Zejména dokud je člověk mlád,příboje vitality to neumožňují. Kdo však váž-nou snahou o udržování se na rozhraní tvorbya prázdna zůstává na okraji absolutna, ten v pří-slušném okamžiku, kdy se vitalita snižuje, seabsolutna vědomím dotkne a tím dovrší du-chovní a případně i mystický vývoj v absolutním

50

poznání východiska ze života do absolutna, dostavu nirvány, do stavu „vyvanutíE.

Takto tedy vypadají oni dva jmenovaní, dvasilně vyhraněné typy mystických snaživců. Jakvšak jsou na tom ostatní příslušníci mystickéškoly, do níž náleží dr. M. K. a ing. R. M.?

Zdá se být naprosto jasné, že o příslušnoumystickou kvalitu, která člověka osvěcuje, činímoudrým a svobodným, dokonce s jasným po-znáním, že tato jeho svoboda se rozšiřuje dobezčasnosti, bojovali pouze tito dva jmenovaní.Téměř všichni ostatní příslušníci téže mystickéškoly ve své hluboké nevědomosti, světskostia nezpůsobilosti k poznání bojovali pouze sesklony, o nichž soudili, že podléhat jim je za-kázáno, což jasně svědčí o atavistických mrav-ních názorech církevních, i když to třeba bylinevěrci. Proto byl jejich boj marný; někdy do-konce tento boj ani nebojovali, i když předstí-rali, že jej bojují. A podle toho byly i jejichvýsledky, výsledky mystického školení: mnozímystického úsilí po čase zanechali a mnozí takézůstali mystice věrni, neboť se jim její učení lí-bilo. Ctili je prostě tak, jako ctí světští lidé ně-jakou ideu nebo vyznání, z nichž ve svém životěneuskutečňují nic nebo jen tak málo, že je to

51

k žádnému věcnému výsledku nepřivede. Doká-žou tedy věřit, ale jinak žijí svůj světský životbez jeho nejmenšího narušení tvrdou kázní, je-jímž účelem je sebepřetvoření.

Někdy si ovšem na tento svůj život navěsiliplané teorie, jež svědčily o nelogickém myšlení.V tom se však nelišili od jiných světských lidí,kteří též vždycky něco vyznávají nebo něčemuvěří, ale nejsou schopni vytvořit si svůj vlastní,osobitý názor. Hájí ten, který se jim zalíbil, neboten, který v jejich nitru vypučel jako dědictvíjejich vlastního rodu a případně jejich vlastníhovtělení.

Z toho vyplývá, že až na malé výjimky jeto v mystice jako v běžném světě: nejvíce lidíz těch, kteří v mystiku věří, ji vyznává jen nazákladě svých vlastních sklonů, ale zkušenostz mystické praxe jim chybí. Tito lidé nedělajímystickou nauku ani přesvědčivou ani průhled-nou, logickou a věcnou.

52

TAJNÉ ZASVĚCENÍ

Tajné zasvěcení je zasvěcení moci nebo zasvě-cení do moci. Není to však zasvěcení tajné v tomsmyslu, že je člověku něco sděleno nebo svěřeno,nějaké „ohromné tajemstvíE jak dosáhnout uko-jení smyslových tužeb s lepšími vyhlídkami naúspěch, než mají běžní lidé; to znamená bez zá-sahů působivých překážek, jaké mu stejně jakojiným kladou do cesty lidé, v jejichž středu žije.

V tajném zasvěcení je primárním faktorem ab-solutní podřízení se mravní odpovědnosti; tavždy tvoří adekvátní zázemí pravého mystickéhozasvěcení, jež už se dotýká činnosti zasvěcenéhov tzv. říši příčin. Právě v říši příčin si zasvěcenýmusí připravit svůj budoucí osud a ten se pakdostaví v přirozeném utváření okolností. Tajnézasvěcení se proto neuděluje nikomu, kdo nenízcela nesobecký a o němž není zcela jisté, zda sesnad již zítra nebo třeba i ve vzdálené budouc-nosti v rozličných situacích zachová v přesnémsouhlasu s mravními příkazy mystiky, jaká platípro zasvěcence.

53

Naštěstí není jen v moci adeptů a guruů du-chovních nauk svěřit někomu tajné zasvěcení.Existuje ještě samočinná ochrana před jeho zne-užitím i v tom, že lidé právě z morálního mystic-kého hlediska nekvalitní nemají dost síly tajnéhozasvěcení dosáhnout, protože nedokážou setrvatv předepsané snaze, vyžadující vlastně absolutnísebevládu. Faktem však je, že výjimeční lidé sedokážou ovládat podmíněně až do dosažení taj-ného zasvěcení a pak je mohou zneužívat. Totoúskalí souvisí se sdělitelností tajného zasvěcení.Kromě toho existuje i možnost, že zvlášt dis-ponovaní jedinci mohou tohoto zasvěcení dosáh-nout tím, že vystihnou příslušné podmínky. Sou-visí to s jejich karmickými zásluhami, s jejichkarmickou zralostí a se stupněm rozvoje duchemproniknutého intelektu.

Intelekt je však v procesu tajného zasvěcenípomocnou veličinou až na posledním místě.Jsou-li v pozadí tohoto zasvěcování mocné a ak-tivní chtíče, pak asi jen velice vzácně nějaký jedi-nec dokáže být podmíněně ctnostný podle před-pisů duchovních nauk. Chtíče často způsobují,že se začnou vměšovat do „inspirační linieE za-svěcení ideje a vjemy, jež člověku nakonec zne-možní k tajnému zasvěcení dospět, tajného za-svěcení dosáhnout.

54

Takto je tedy vstup do brány tajného zasvěceníuzavřen z více stran, takže je téměř jisté, že ti,kdo tajné zasvěcení nezaplatí rozvojem ctností,jež sobectví zcela vykoření, k němu prostě nedo-spějí.

V zasvěcencích musí zcela jistě zaniknout lid-ství s jeho běžnými malými ctnostmi a velkýminectnostmi. Musí učinit místo vzniku nadsvět-ským tendencím duchovních energií, pojetí a ná-zorů na svět a všechno dění; pouze tak vzniká zá-ruka, že se už lidské sklony a názory do osobníhojednání člověka nevmísí. Musí dospět k poznání,že i „láskaE, která by zasvěceného podněcovalaz emocionálních důvodů pomáhat trpícím, můžepřivodit zlo, jestliže trpící, jimž se právě po-máhá, nejsou také zproštěni sobectví a chtíčů.To se už ostatně ukázalo. Byl např. údajně zni-čen kapitalismus, ale přetrvává třídní msta, čímžse „kámen utrpeníE pouze převalil jinam, a protozlo nebylo vůbec odstraněno.

Není tedy snadné dohlédnout konce působeníjednotlivých činů jedinců. Pouze životní zkuše-nosti celého lidského rodu, jež zasvěcený musízískat spolu s absolutní zdrženlivostí, tuto nedo-statečnost v prozření odstraní. Naštěstí nezdr-ženlivost dokáže sama zničit každý dlouhodobě

55

působící a významný čin zasvěceného. Je ne-zbytné vyvodit jednoznačný tlak na fyzikálníenergii, s níž zasvěcení pracují, aby se vůbecusměrnila a aby se v říši příčin vyvolal výsledek,jaký by tam zůstal natrvalo vtisknut a mohl tamzrát tak dlouho, až by se mohl projevit ve světětřeba jako nový životní názor lidí. Když se všakdo tohoto úsilí vmísí i jen stopa lidského citu,bude obraz budoucnosti v říši příčin narušen,a proto se výsledek nedostaví.

Z hlediska tajného zasvěcení je jen malé zloto, co může zasáhnout celý svět dlouhotrvají-cími boji všech se všemi. Za větší zlo se pova-žuje to, když „vidění zasvěcenéhoE je vystavenonesprávným vjemům. To totiž způsobí, že zasvě-cený ztratí nabyté vědění a propadne bludu. Za-svěcený totiž vždy získá moc působit na masy.Tak z těch, kdo padli na cestě tajného zasvě-cení, vznikají mocní diktátoři, kteří vedou svénárody do zkázy nebo, když není narušena jejichabsolutní zdrženlivost, vyvolají na světě falešnéučení, jež může vést do zkázy celé lidstvo.

Možná, že právě takovým způsobem vznikl nasvětě materialismus potom, když už byl překo-nán primitivismus a byla naděje, že vznikne in-telektualismus. Lidé totiž málo vědí o působení

56

sugesce, která vyvěrá z přepevného držení sejedné ideje, jíž se drží mystikové, kteří pocho-pili smysl cesty proměny své vlastní bytosti. Sy-cení bytosti pocity a stavy dobré povahy beznejmenší odchylky vytvoří vždy silné magne-tické pole, jež se indukuje do všech bytostí, po-kud existuje přiměřený soulad mezi tím, kdototo pole vytváří, a lidmi ostatními. Je-li všakv tom, kdo toto pole vytváří, skryta mravnívada, především v podobě chtíče a sobectví, pakuž nebude vyvolán veskrze kladný výsledek tétopráce, nýbrž pouze zdání dobra, jež se pak zvrátíve zlo.

S ohledem na tyto vztahy není tajné zasvě-cení vlastně vůbec tajné. Pouze důsledky prácev říši příčin, do níž náleží právě budění onohomagnetického pole, je takovým činí. Tím ovšemtaké odpadá představa, že tajné zasvěcení jezasvěcení moci nebo zasvěcení do moci, jíž byčlověk mohl užívat podle své lidské vůle poka-žené smyslovými chtíči nebo podle svých oso-bitých sklonů a názorů, vytvářených jeho po-jetím světa a všeho dění v něm. Zasvěcený jenaopak jak mravně, tak i svým věděním zavá-zán používat moc získanou tajným zasvěcenímpouze jako mocný článek v řetězu konání a bytí,

57

rozdruženého v jednotlivé bytosti. Proto toto za-svěcení vůbec neobsahuje otázku rozvoje „mévlastní osobní mociE, nebo „mého vlastního vě-děníE, ba ani „mého vlastního zasvěceníE, jež byzaručovalo „mou osobní bezpečnost, blaženostnebo spásuE.

Toto pojetí tajného zasvěcení tedy vylučujeaspirace, jakými trpí běžní ctižádostivci. Zatovšak nevylučuje aspirace těch, kdo myslí pře-vážně na všeobecné sbratření.

Jenže tajné zasvěcení vytváří povahy vůdčía nikoli rozcitlivělé, poddajné a stále trpícísnílky. V nich většinou vystupuje ona touhapo všeobecném sbratření, protože jsou pova-hově neschopní bezcitně se rvát o své uplatněníve světské lidské společnosti. Proto při tajnémzasvěcení velmi často dochází ke kolizím, ježnelze snadno řešit. Vzniká především problémjak např. přivést cholerický temperament k po-chopení ideje sbratření nebo sounáležitosti a nadruhé straně jak přivést nějaký pasivní tempera-ment, trpící rozcitlivělostí, k tvrdému a nezmě-nitelnému postoji v životě. Při takovém postojije třeba, aby se idea „jáE vyhrotila a „světE abybyl pojat jako prostředí pro uvědomělou a cíle-vědomou činnost.

58

Tajné zasvěcení musí tento problém řešit psy-chickým vetkáváním aspirantů tohoto zasvěcenído celku, zvaného svět bytostí. Může se to usku-tečnit jen dosti namáhavou prací, při níž člo-věk nesmí propadat soucitu se svou pomyslnouosobností. Zakládá se na manipulacích se stavyvědomí jakožto s předměty zcela ovladatelnýmivůlí a také s pojmem já, jež se vyhraňuje nebotéž difuzně rozpíná až někam do neobsáhnu-telna, do bezmezna.

Aspirant tajného zasvěcení se musí vycvičit keschopnosti tak pevného a neměnitelného sebeu-vědomění, aby toto jeho sebeuvědomění nezmi-zelo nebo se nerozplývalo ani při nejsilnějšíchtlacích a nárazech okolností, jaké obvykle absor-bují duševnost každého jedince tak, že na sebeuž zcela zapomíná a žije už jen sběhnuvší seudálostí. Teprve když se podaří setrvávat v per-manentním a neměnitelném sebeuvědomění zakaždé situace, může člověk začít vetkávat sebedo celého společenství bytostí a potom je uvě-doměle vnímat jako sebe sama. To je základ, naněmž se buduje moc pocházející z tajného za-svěcení.

Toto chápání sebe jako celku na úrovni svéhovlastního sebeuvědomění je jistě velmi těžký

59

úkol, ale není nesplnitelný. Vycvičení se v se-beuvědomování, jež vrcholí v neměnné až nezni-čitelné ideji kvalitativně velmi hodnotného já,vytváří totiž předpoklad pro to, aby se pomýš-lením na celek a vžíváním se do něho vědomínezplihlo nebo nesetřelo. Tím se uskuteční stavsounáležitosti, při němž sebeuvědomění nemizía nemusí vůbec mizet, aniž se naruší ztotožnění.

Až potud všechno úsilí o dosažení tajného za-svěcení náleží do jeho první fáze a je nutnok tomu připomenout, že ji nezasvěcení mohousnadno podcenit. Jenže vliv jedince na celekstoupá v přesném poměru k jeho duševnímu zto-tožnění se se všemi žijícími bytostmi. Ztotožní-lise s nimi a současně zrytmizuje „příliv a od-liv dechuE, dosáhne pránajámy, jejíž pomocí sepropracuje k vůdcovství v malých nebo velkýchcelcích obsažených v kosmickém kontinuu. Topodle toho, jak dobře a dokonale učiní ze sebecentrum všeho pomocí vědomí sebe jakožto pří-slušné, adekvátní jednotky.

Takové výsledky nejsou zvláštní, nýbrž přiro-zené. Žití, pokud je to pohyb a nikoli uvažo-vání, vždy podléhá rytmu stále pulsujících fyzi-kálních energií. Proto ten, kdo se pomocí prána-jámy uvede do této pulsace – což je jinak spojení

60

s dechem přírody – může uvědoměním si celkujakožto sebe sama dosáhnout vlády nad veške-rým rytmickým vlněním energií. Tím nepřímovládne i nad vším živým, co vliv této pulsaceneovládá permanentním sebeuvědomováním ja-kožto aktem již samovolným.

Vycházejíce z těchto vztahů, můžeme tedyuvažovat tak, že ztotožnění jedince s celkem naúrovni sebeuvědomování vede k rozvinutí božímoci. Tato moc má však božské znaky jen zapředpokladu, když tendence mysli, citu a uvě-domování tohoto jedince vedou k dobru. Kdyžtomu tak není, stává se tato moc démonic-kou nebo ďábelskou, a to tím víc, čím víc jetato moc provázena osobními sobeckými zře-teli. K tomu je ještě třeba doložit, že neukáz-něnost ve sklonech a chtíčích, jíž snad podléhákaždý běžný člověk, je vždy potenciálním ďá-belstvím. Tajné zasvěcení proto čelí rozvinutíďábelské moci předpisy o striktním dodržovánímystických mravních příkazů k přísnému dodr-žování skutků ctnosti.

Pouze nesobeckost ve svých projevech ažbódhisattvická je zárukou toho, že vzrůstajícímystická moc zasvěcovaných se nezvrhne v ďá-belskou. Naprostá jistota, že se tato moc vůbec

61

nezvrhne, nastává, až když zevrubné sebeuvě-domování sebe sama u cvičících rozvine vhleddo sansárové propasti. Teprve tím totiž zasvěco-vaný pochopí, jak hrůzné poměry v ní existujía jak jimi trpí všichni, kdo se na tvoření sansá-rového žití zúčastnili a zúčastňují. To zničí jehoegocentrismus.

Ale v sansáře nežijí jenom bytosti vytvářejícísansáru svými skutky, jež jsou motivovány so-bectvím a chtíči. Žijí v něm též bytosti nevě-domé. Z hlediska nauky o tajném zasvěcení jeto výsledek konání zla v minulosti, jež nyní ko-nečně dozrálo v nevědomost. Hrůzné je to, že setato nevědomost uplatní, až když se člověk pře-sytí hrůzami sansárového života a odvrátí se odněho, takže je to pouze pokračování trestu zazlo páchané třeba už v dávné minulosti. A ne-vědomost se v této fázi průchodu sansárou jevíjako neschopnost čelit zlu a ústrkům, aby karmasama dovršila jejich očistu rozvinutím neschop-nosti dělat zlo, ale dokonce i bránit se před zlem.

Ale sansárový život je složitý. Historie nás pou-čuje o tom, že v náboženském životě jednotlivcůi skupin často nejen prostí věřící, ale i světcibyli umučeni sansárovými tvory. Umučili je lidé,jejichž zlé skutky dosud nedozrály, takže ještě

62

nedosáhli dna sansárového života, kde bytostiuž zlo nekonají, nýbrž jím pouze trpí. A titosansároví tvorové spějí k dovršení svého sestupuv řádu bytostí, ačkoli by ještě mohli žít šťastnětím, že by začali konat dobro. Jen jejich nevědo-most, jež všechno zlé dovršuje, jim tuto změnuneumožňuje vyvolat.

Stejně tak světci a lidé nábožensky už žijícínedokážou pro svou doznívající nevědomost če-lit všemu, co je může vést na mučidla. Protodovršují úpadek ostatních ještě víc ke dnu san-sárového žití právě tím, že jim umožňují dostatje na tato mučidla. Neboť mistři tajného zasvě-cení se dovedou vyhnout všemu, co zasvěcovanévede na popraviště.

Psychologie konání bývá obvykle jednoznačná.Když někdo propadne sobectví, nedovede pocho-pit, proč by měl konat skutky lásky a ctnosti.Když však někdo vstoupí na cestu světců, ne-dokáže si v životě pomáhat taktickým jedná-ním. Přijímá zpravidla pronásledování jako pro-jev „božího dopuštěníE a na vyšším stupni du-chovního vývoje dokonce jako projev boží lásky,a proto se pronásledování nevyhýbá, ani kdyžuž poznává, že za svou životní linii zaplatí ži-votem. Avšak: nikdy není zaručeno, k čemu by

63

dospěl ten, kdo už nastoupil cestu ctnosti a svě-tectví, kdyby přesně věděl, že mu taktické počí-nání může zachránit život. Možná, že by ho tovedlo k duchovnímu pádu. To znamená, že i nacestě světla člověk dlouho trpí různými projevynevědomosti, aby byl zajištěn před opětným du-chovním a mravním úpadkem. A tak zde, nacestě světla, je člověk právě vměšující se nevě-domostí zajištěn před duchovním pádem, takžemůže jednoznačně postupovat k poznání rela-tivity všeho. Toto zajištění však většinou pře-stává, když je nauka o tajném zasvěcení zkomo-lena, když ji profanují ti, kdo trpí touhou popopularitě, po tom, aby nebyli pouze řadovýmižáky vznešené mystické cesty.

Jednání člověka je tedy určeno souhrnem jehoživotních zkušeností, dokonce pouze v dlouhémsledu jeho stále se obnovujících inkarnací. I kdyžto není průhledné, přece se všechny životní zku-šenosti ukládají do samých základů bytostí a paksi z atavistické části přirozenosti bytosti pro-rážejí cestu na povrch v podobě popudů, jimžvlastně každý věří jako božskému vnuknutí. – Ažpotud je život věcí tajemnou. Je v něm zřejmé,že světec se nedokáže vzdát žití ve ctnosti, i kdyžza to musí zaplatit životem, jako se rozený

64

zločinec nedokáže vyhnout šibenici tím, že byse nedopouštěl skutků, které ho na ni přive-dou. Tomu stará psychologie říkala „neodola-telný pudE. Bylo to velmi laciné vysvětlování,jež nikomu nevnuklo myšlenku, že „prozřeníEnebo „vhledE, jež jsou výsledkem duchovníhoúsilí, dokážou tento „neodolatelný pudE připra-vit o jeho moc a zlepšit tím podmínky osob-ního života konatele i jeho vyhlídky na budouc-nost. Tajné zasvěcení stojí za tím vším a mlčkyčeká, zda bude moci promluvit o těchto věcechk dobru svých nástupců i k dobru celého světa.

Mluvili jsme však o tom jak získat až božímoc systémem duševního nebo vědomého zto-tožňování se se vším existujícím na psychickéúrovni. Tato boží moc je však až dosud božskájen svým rozsahem, nikoli kvalitou. K té se musíteprve dospět. V této souvislosti si můžeme po-ložit otázku „jakE.

Ztotožnění se vším existujícím na psychickéúrovni a na úrovni vědomí je první fáze taj-ného zasvěcení. Věnovat pozornost kvalitě pro-žívání je pak druhá fáze tohoto zasvěcení. Při-tom připomínám hned na začátku popisu tétodruhé fáze mystického vývoje v pojetí tajnéhozasvěcení, že se ani při ní nesmí mystický postup

65

pozměnit tím, že by vědomí já zasvěcovanéhomizelo v permanentně si připomínaném celkunebo že by se na celek zapomnělo, tím se já za-svěcovaného vyhranilo a tak se z tohoto celkuvymanilo.

Právě na rozhraní těchto dvou fází tajného za-svěcení se musí realizovat ona stereotypně seopakující buddhistická poučka „ve všem samasebe poznávaje . . . E atd. Tato stylizace budd-histické formule ukazuje na to, že se buddhis-mus zaměřoval na co nejkratší cestu pozvednutísvých mnichů k vladařství nad světem; k tomuje třeba mít naprostou záruku, že ten, kdo taktopostupuje, nepropadne znovu do běžného lid-ství. Asi lidé tehdy, kdy buddhismus vznikl, svésliby ctnosti dodržovali, neboť lež tak nevládlamezi lidem jako v současné době.

Tajné zasvěcení dneška tuto jistotu nepředpo-kládá, proto se v něm postupuje mnohem opatr-něji. Kdo má tohoto zasvěcení dosáhnout, musíbýt vyzkoušen právě tím, že už předem dosáhnebezmezného soucitu, který vzniká rozvinutímhlubokého vhledu, viděním do propasti sansárya do zákonů, jež sansáře vládnou. Posuzovat stu-peň tohoto poznávání u čekatelů tajného zasvě-cení je už úlohou guruů tajného zasvěcení. My

66

vkládáme ochranné mravní hodnoty už do sa-mého popisu tajného zasvěcení. Proto budu po-kračovat v popisu postupů v tajném zasvěcení.

Toto „ve všem sama sebe poznávaje . . . E nesmíbýt v procesu tajného zasvěcení jen prostým vý-konem vůle čekatelů tohoto zasvěcení, tj. osob,jež samy sebe až dosud chápou jako bytí vy-hraněné, jež vše, co činí, chápe jenom jako svůjvlastní čin nebo majetek. „Ve všem sama sebepoznávaje . . . E musí být především průběžnýmstavem přepodstatňující se ideje já, přechodemod bytí, jež se chápe jako výlučné, k sebeuvědo-mění jakožto stavu všebytnému.

O těchto dvou tak rozdílných stavech sebeu-vědomování, totiž individuálního a všejsoucího,je nutno vědět, že jsou od sebe odděleny ne-viditelnou duchovní přehradou, která má svouadekvátní funkci. Kdo na úrovni svého sebeu-vědomování míří ke stavu neměnícího se všeu-vědomění, nezbytně narazí na personifikující seatmosféru tohoto rozhraní. Narazí na ni v po-době tzv. Strážce Prahu, jak je tento jev nazý-ván v magii, nebo v podobě pokoušejícího ďáblav křesťanství. Na ďábla, jenž údajně pokoušelJežíše, nebo také v podobě Mára, ďábla zná-mého v buddhismu.

67

„Strážce PrahuE velmi dobře charakterizovalE. L. Bulwer v románu „ZanoniE. Jedna z po-stav tohoto románu, Glyndon, navozuje sámchemickými prostředky své vytržení. Po jehoještě neúplném odeznění, kdy se opět začíná ují-mat vlády nad bytím osobité vědomí, přichází„Strážkyně PrahuE jako odezva tohoto vytržení,jež je vlastně evokací mocností neviditelnýchsfér. Pronásleduje ho pak až do jeho opětnéhosetkání s hlavní postavou tohoto románu, se Za-nonim, který ho o „Strážkyni PrahuE poučuje:„Všude kolem tebe, kde lidé dýchají a pracují,ačkoli nic nevidí – v pokojíku filozofa, v radě de-magoga, v ležení válečníkově – všude se choulía temní nevyslovitelná hrůza. Ale jen tam, kamses odvážil ty, jenom tam je onen fantom vidi-telný a nikdy tě nepřestane pronásledovat, do-kud nevstoupíš do nekonečna jako seraf, nebo senevrátíš do všedního života – jako dítě!E

Serafská cesta je charakterizována naprostýma okamžitým zřeknutím se světa a úplným uvě-doměním se v nekonečnu. V takovém případěpřežívá světskost jen velmi krátce a její zá-nik přinutí „Strážce PrahuE, aby se usilují-címu představil, ovšem už jen v úloze odcháze-jící nebo překonané světskosti, personifikované

68

v neúčinném jevu. Když se však člověk ne-zřekne světa absolutně, pak musí podstoupittzv. mystickou smrt, z níž povstane k novémuživotu s nevinností dítěte. „Strážce PrahuE v ta-kovém případě nedovolí, aby došlo k regene-raci světských snah a tendencí, neboť se projevíjako děsivá skutečnost, před níž lidskost zmírá.Ostatně mystická smrt není jednoduchý proces.Je spojena s očišťujícím utrpením, jímž se člo-věk stává pokorným, a tím je serafská cesta uza-vřena.

V magii je tedy zasvěcení jakýmsi náhlým ak-tem vnitřní proměny, při níž samozřejmě lid-skost krátce přežívá; tak se atmosféra mezistavučasnosti a věčna může velmi dobře přetvořitv jev zvaný „Strážce PrahuE. To se v magii po-važuje za přesvědčující prožitek, za skutečnost,která dává vnitřnímu nebo tajnému zasvěcenívysokou kvalitu a velikou hloubku. Z toho jezřejmé, že magie operuje s běžným lidstvím, abypomocí mocných kontrastů v prožívání vzbudilau noviců víru v existenci neviditelného světa, cožje vlastně naprosto správné.

V křesťanství se „Strážce PrahuE manifestovaljako Ježíšův pokušitel. V bibli se píše o tom, žese Ježíš vznesl na skálu, kde ho tento „StrážceE

69

pokoušel, aby ho svedl z nastoupené již cesty.Tento projev Strážce Prahu byl podmíněn pře-žívajícím idealismem a citovým hnutím Ježíšo-vým, neboť Strážce Prahu působí výhradně nanejslabší článek povahy zasvěcovaného.

U Ježíše se Strážce Prahu musel manifestovatbytostně, protože Ježíš byl zasvěcen. Běžný člo-věk je Strážcem Prahu strháván do zkázy ne-přímo, tj. vnuknutými nápady, inspiracemi nebopopudy. Osobně se mu Strážce Prahu objevit ne-musí, protože tím, že pokoušený od běžného ži-vota neabstrahoval, je slepý a snadno podléhásvým popudům z nitra. Tyto popudy jsou zbraníMára, Strážce Prahu.

V buddhismu je Strážce Prahu znám jako od-půrce Máró, k němuž promluvil Buddha takto:„Tak tedy tě vidím zde, zlý! – Zanech naděje:,On nevidí mne!’ Znám tě dobře, zlý, zanech na-děje: ,On nezná mne!’ – jsi Máró, zlý. NetrapDokonalého ani žáka Dokonalého. Opusť srdce,Máró! – opusť srdce, Máró!E

Buddha přinutil Mára, zlo, aby se ztělesnil tím,že jeho zasvěcení bylo opřeno o pozorování, jímžBuddha pronikl k samému základu svého bytí.Kromě toho svou předchozí, vlastně absolutníaskezí, dosáhl toho, že žádný vznět jej nemohl

70

ovlivňovat. Jeho imunita proti těmto vznětůmpřiměla všechny síly tvořící základ bytí, aby sepřed jeho zraky manifestovaly v podobě jevů.Síly, jež psychologie zná jako atavismy, se v ta-kovém případě musí manifestovat jako pokušitel,odpůrce, Máró.

Někteří tzv. vědci, orientalisté, se věnují vý-kladu mysterií Orientu a dokážou mistrně po-psat každý detail fasády mystiky, již považují zanáboženství. Přitom sami nejsou schopni opat-řit si a také nemají žádnou mystickou zkušenosta tím spíš zkušenost s duchovním odpůrcem nacestě zasvěcování, s odpůrcem zde jmenovanýmStrážce Prahu, jinde ďábel a opět jinde Máró.Takoví dělají z tohoto odpůrce v nejlepším pří-padě symbol, v horším sugesci. Jsou to termíny,jež pokušení člověka, stoupajícího po mystickécestě, jenom nepodařeně opisují. Ve skutečnostivšak tomu je docela jinak. Práh mezi světem vi-ditelným a neviditelným existuje a je také pra-hem mezi žitím orientovaným k vlastní osob-nosti se všemi jejími sobeckými zřeteli na jednéstraně a žitím orientovaným k univerzalitě nastraně druhé. Tyto dvě antagonistické tendencejsou uzávěrou na cestě vedoucí z jednoho světado druhého.

71

Právě na rozhraní těchto dvou sfér se aspi-rant tajného zasvěcení vždy potká se StrážcemPrahu. Přestupuje – li ovšem čekatel tajného za-svěcení ze stavu univerzality do stavu světskostípostižené individualizace, pak nebude mít žádnépotíže s pokoušením Strážcem Prahu; možná, žebude ve snu slyšet štěkání psa. Když však budepřecházet ze stavu individualizace do stavu uni-verzality, setká se s Příšerou Prahu v té nebo onépodobě. Doplatí na její zlovolnost, jesliže svoumysl zcela nezbaví světskosti i v nejjemnějšíchprojevech.

To však vždy neznamená, že bude vidět tentoDěs Prahu, který ho bude strašit, jak se sluší nastrašidla. Působení Strážce Prahu, jak už jsemřekl nahoře, je totiž rozsáhlejší a vlivnější. Jsouto zavádějící pohnutky, ideje a pojmy, a teprvekdyž je úsilí o mystické zasvěcení spojeno s ana-lyzujícím pozorováním nitra, jež se pod tímtopozorováním rozdružuje v jeho jednotlivé členy,může se Strážce Prahu projevit jako personifiko-vaný zlovolný útvar. V jiných případech možnápouze ztratí nalezenou již mystickou cestu.

Nechám však promluvit svou osobní zkuše-nost. Dosáhl jsem zasvěcení realizačním proce-sem, jenž mi umožnil vidět současně do obou

72

světů, zevního a vnitřního. Když se toto zasvě-cení projevilo rozřešením všech mých osobníchproblémů, takže jsem pochopil, co vlastně totozasvěcení znamená, pojal jsem myšlenku na to,že tak prospěšnou nauku odevzdám světu tím, ževyhledám lidi, kteří ji budou schopni přijmout.Brzy na to, když jsem se rozhodl svou myšlenkuuvést v čin, setkal jsem se s Děsem Prahu, jenžmi jenom radil, abych se této myšlenky vzdal.Odmítl jsem to, neboť jsem v tomto zásahu tu-šil cosi významného a kromě toho se už předmým zrakem formovala předzvěst zlých osudů,do nichž se lidstvo pro svou narušenou karmuřítí.

Tehdy tedy ještě Strážce Prahu proti mně ne-vystoupil přímo. Byl jsem jím pouze uváděn doizolace. Nikdo ve mně nehledal přítele, takžejsem byl sám a neměl jsem nikoho, komu bychnauku vůbec mohl sdělit.

Když se tato situace vystupňovala a já jsempoznával, že izolace by byla trvalá, promluviljsem o tom se svým nitrem, s hlasem božím.Na řešení jsme se dohodli. Nemělo znamenat do-sažení jednoznačného úspěchu; měly se dostavitkomplikace, jež se pak dostavily, jak jsem očeká-val. Ale to už jsem měl za sebou okamžik, kdy mi

73

Strážkyně Prahu otevřela výhledy „osudů svě-taE tím způsobem, že odkudsi za valem tvořícímhorizont světa, ze zlověstné temnoty, vystoupili„čtyři příšerní jezdci z apokalypsyE, kteří bylijasnou předzvěstí osudů světa v budoucnosti.

Pro mne vystoupení těchto čtyř apokalyptic-kých jezdců nebylo varováním. Měl jsem jižvelmi mnoho zkušeností s tím, jak se mám cho-vat vůči Děsu Prahu, a také s tím, jak se DěsPrahu bude chovat ke mně. Proto jsem se při-pravoval na to, že úsilí o přenos nauky zalo-žím na zasvěcování tradicí, tj. od úst k uchu.To ovšem lidé, s nimiž jsem tehdy pracoval, ne-dovedli pochopit. Nemohli pochopit, že „pře-nos naukyE vyžaduje splnění příslušných poža-davků. Lidé dneška se takové kázni podrobit ne-dovedou; jsou plni nekázně, jež se projevuje tím,že každý i ztřeštěný svůj nápad uvádějí hned veskutek. To ovšem nedávalo žádnou záruku spo-lehlivosti. Svěřené tajemství tím bývá vystavo-váno zneužití a – proto můj boj s Příšerou Prahupokračoval dál a dál . . .

Složitost tohoto boje byla takového druhu, žejsem do jeho souvislosti uváděl hospodářskoukrizi třicátých let i pozdější politický neklid vesvětě, válku a neklid trvající dodnes.

74

Uvádím toto tvrzení, i když vím, že mluvímo zkušenostech jistě výjimečných. Ovšem svéosobní angažmá vidím pouze v tom, že při osob-ních konfrontacích s Děsem Prahu byly vždyzcela průhledné jak mé akce a reakce, tak i akcea reakce Děsu Prahu. Ostatně mohu ujistit, žejsem sebe v těchto situacích nikdy neviděl „jakoněkohoE, nýbrž pouze dilema celé situace. „Kdyžty to, tak já toE, bylo stálým výrazem konfron-tací mezi mnou a Děsem Prahu. A tyto konfron-tace byly zkrušující, protože byly svou povahoupřevážně děsné. Mohu však dodat: kdyby byl ně-kdo přijal nabízenou mu nauku a stal se zcelaspolehlivě jejím nositelem po mně, osudy světaby se neutvářely tak, jak se utvářely. I v kon-fliktu s Děsem Prahu platí zákon strategie: moc-nosti spolu nebojují, když je zcela jasné, že bitvaje předem prohraná, nebo když se výsledek bojerovná nule.

Právě během konfliktu s Děsem Prahu jsemnabyl přesvědčení, jaký význam má nauka, jižjsem objevil. Začal jsem ji chápat jako tak cen-nou, že i ten obludný boj, který se takto vyvinul,stál podle mne za to jej podstoupit. A že nebudujeho přímým vítězem, mi bylo brzy po jeho za-početí jasné. Tak padla i má potenciální běžná

75

osobní ctižádost dosáhnout rozhodujícího vítěz-ství. Vše, co se potom odehrávalo, jsem už viděljako zápas mocností, z něhož až dosud vzešlopouze to, že se mi podařilo v říši příčin vytvo-řit příznivější předzvěsti budoucích událostí jakodynamicky působivé energie. Za tak nepříznivésituace, jaká pro mne stále je, tedy nemusímuvažovat tak, že jsem vykonal méně, než bylovůbec možno. Jsme na přelomu doby, na po-čátku éry, kdy Démon Prahu nebude moci dobropohltit a zvrátit. Ostatně pouze toto nebezpečími stále tanulo na mysli.

Za dlouhou dobu pobytu na druhém břehu ži-vota, kdesi v neviditelnu, jsem ovšem nabyl taképřesvědčení, že přenos nauky, přenos tajného za-svěcení tradicí je víc než to, co se v boji se Stráž-cem Prahu tehdy stalo. Vím, že jeden jediný sku-tečný přenos nauky tradicí by stačil na to, abyboj vůbec ustal, vše se zase uklidnilo a poměryustálily. Neboť přenos nauky je předzvěstí jejíhomožného přežití.

Kde je však pochopení těch, kdo mi byli takblízcí a na něž jsem chtěl nauku přenést? Každý,zdá se, myslí především na sebe, na své osobnísvětské blaho, na něco, co je v dokonalém roz-poru s osudovými výhledy pravého zasvěcení;

76

myslí jen na česání ovoce ze stromu života, alenevidí svou úlohu jako zahradníka, úkol toho,kdo „sad životaE ošetřuje. Jak potom může po-chopit veliký mystický cíl, svobodu nebo „uto-nutí v nekonečném prostoruE, což znamená do-sažení empirického uskutečnění stavu spásy?

Jen proto se mohl osud, předzvěděný před dáv-nou dobou Strážcem Prahu, rozvíjet dál. I kdyžjsem byl schopen držet duševní činnost zastave-nou neomezeně dlouho a tak dobře, že se tímspoutávalo rozvíjení idejí odporujících pravémuzasvěcení, což je tak nutné pro úspěch prácev říši příčin, přece mi znovu a znovu Děs Prahumohl dokazovat, že „lidé jsou jeho vazalyE. Tomě nutilo, abych byl opatrný v akcích a nepře-nášel ani nauku ani zasvěcení bez příslušnýchzáruk, že ten, kdo obojí přijme, se bude chovatzcela neosobně, tj. myslit výhradně na konánískutků ctnosti ve prospěch všech lidí, žijících nasvětě.

Tak jsem se dočkal roku 1938. Tehdy, právěpro schopnost držet duševní činnost zastavenouneomezeně dlouho, jsem ještě mohl spolehlivěkonstatovat, že sám stačím na ovládnutí lavinymasivního proudu energie, jež měla charakterzničujícího osudu pro všechny lidi. Věděl jsem

77

však také, že to nemohu udržet na neomezenědlouhou dobu; v takovém případě bývá prostáúnava příčinou, že Démon Prahu obrátí „ener-gii činuE, jež má přinést určitý výsledek, ve svůjprospěch. A bylo beznadějné pomýšlet na to, ženěkdo pochopí a pomůže tím, že se také budesnažit udržovat jeden jediný stav „proti příro-děE po „nekonečnou dobuE, tj. případně až dosvého fyzického úpadu.

Proto mohla přijít válka. A pak už bylo možnépouze směšovat působící „síly protichůdnýchpředzvěstíE tak, aby mohly vyniknout jen před-zvěsti slibující, že budou zachovány osudy lidínepropadlých do stavu ovladatelné masy. Neboťprávě do této pozice Strážce Prahu z nedostatkujiných možností usměrňoval lidi, resp. jen tomuměla posloužit válka.

Ať tomu však bylo jakkoli, lidstvo mravně dáleupadlo de facto. Mizí kvalitní osobitost a to tamje žití pro čisté ideály. Každý se už víc a vícstará o fyzické přežití, jak jen tomu může býtu jedinců náležících mase. Je to však kompro-mis v tom, co se dalo udělat v „říši příčinE a copouze v dlouhodobých předzvěstech slibuje ná-vrat k vyvstání individualit, lidí, kteří nemyslía nežijí stádně.

78

Mezitím jsem ovšem viděl věci takto: ještě nežjsme byli okupováni vítězi a ještě než vůbec „ví-tězná okupační armádaE přišla, aby nahradila„okupanty nepřátelskéE, řekl jsem svým blíz-kým, že té propasti, před níž lidstvo stojí, jsmepouze blíž. . . A já jsem zatím zrál ze stavu bód-hisattvy do stavu buddhy. Toto zrání bylo před-znamenáno tím, že jsem dosáhl své druhé reali-zace.

Druhou realizací se zase odplavilo víc méfyzické síly, ba fyzičnosti. Mé smysly bylyzbystřeny nebo zjitřeny a výsledkem toho bylo,že jsem viditelný svět vnímal stejně jako světtzv. neviditelný. Dokonce i smysl hmatu selhá-val při identifikacích skutečností. Svět příčin semi proto stal dokonale zřetelným, takže jsemv něm pracoval víc než v říši výsledků, v na-šem smyslovém světě. Má víra, že přece jen ně-kdo z mých známých pochopí, oč mi vskutkujde, se rozpadala víc a víc, takže jsem už ne-předpokládal, že někdo z těchto lidí bude mocipřijmout tajné zasvěcení, jež jsem tak spoleh-livě ovládal. A Děs Prahu se ke mně dostávalblíž a blíž a následkem toho se můj osud zkom-plikoval na dobu 15 let . . . Dnes, zdá se mi, vy-hlídky na život ovlivňovaný náboženstvím, jež

79

platí především na úrovni skutků ctnosti, téměřneexistují. O tom nechť uvažují ti, jež jsem chtělzasvětit za adekvátní záruky, které se týkají je-jich vlastní ctnosti. Proto jsem už řekl, že „stez-ka buddhů, již jsem nalezl a odkryl, je už a budeopět zavátaE. Obraťme však pozornost jinam.

Vykladači náboženství včetně buddhismu, pře-devším s ohledem na jeho domnělou historii,nám chtějí namluvit, že Strážkyně Prahu, ďábeli Máro jsou zdramatizované skutečnosti všed-ního boje s vlastní přirozeností. Avšak řekl jsemuž: „Všude, kde lidé pracují a žijí, v pokojíkufilozofa, v radě demagoga, v ležení válečníkově,se choulí a temní nevyslovitelná hrůza.E Je toDěs Prahu, jenž každého inspiruje k činům, jakétomuto „Děsu PrahuE zaručují vládu nad celýmlidstvem. Ale zde už nejsme v oblasti spekulací;ty dokážou každou dramatickou osobní zkuše-nost otrhat a proměnit ve strašáka, jaký by sehodil do zelného pole. A přece ten zdravý, pouzebezpředmětných spekulací schopný rozum, ne-dokázal nic jiného, než z individualit udělat sli-tinu zvanou „masaE. A jednotlivci už myslí jenna své fyzické a mentální nasycení, za což seochotně prodávají, takže charakter už nezna-mená nic. Ale skákej, lide, svedený živočišným

80

rozumem a Démonem Prahu, však doskáčeš!Ráj, kde každá tvá smyslová tužba bude spl-něna, se nedostaví! Vždyť ti ho slibují ti, kdomají místo srdce propagandu a chtíč!

Nedívejme se však tímto směrem. – Mluviljsem přece o tajném zasvěcení, při němž totižono „sama sebe ve všem poznávajeE znamenápřepodstatňující proces individuality, zhutnělésobectvím, ve vědomí v první fázi individuali-zované už v univerzu, ve fázi druhé ve vědomítotožné s absolutnem.

Právě touto ideou je vytčena cesta jedinceschopného zmizet v bezmeznu. Jenže podle taj-ného zasvěcení není duchovní vývoj individuatak jednoduchý. Mezistavem, jenž odděluje psý-chu sobeckého individua od proživatele stavuvědomí totožného s absolutnem, je stav bódhi-sattva. Proč? Zdá se, že vesmír není kvalita-tivně uspořádán mechanicky fyzikálně, nýbržmravně. Tak se to alespoň jeví ve vývoji by-tostí od nejelementárnějších, jejichž duchovnítendence jsou řízeny atavistickými a pudovýmipodněty, až k osvobozeným, jejichž osobitostbyla překonána duševním odpoutáváním se odjejich zevního světa. První druh bytostí se zdábýt prototypem přírodních útvarů a jevů, jejichž

81

fyzikální základnou je temnota jakožto nedosta-tek vnitřního pohybu, napětí a chvění; druhýdruh vzniká introvertním zaměřením všech du-ševních sil. Tento projev individuální existencese manifestuje v přeměně těla jakožto prostéhohmotného útvaru v záření tím intenzivnější, čímdokonalejší je duševní introverze.

V jiném pojetí to znamená, že prvnímu druhubytostí záleží na pohlcování toho, co je pro něpoživatelné, kdežto druhý druh si stačí právětím, co produkuje jeho psychická introverze.V poměru k tomu se vesmírné neživé stvořeníjeví jako bezvýznamný odpad extrovertních a in-trovertních energetických tendencí; tento odpadzřejmě pochází z energetického chování „dušíEjevů.

Co na tom, že celé vědě vesmírné hmoty takimponují! Podle zkušeností zasvěcených se stavya operativními možnostmi vědomí je hmota jenshluky cárů temnoty, jež činí místo, kde hmotaje, méně prostupné pro buddhovské vidění a prorozpětí sebeuvědomění. Pro myšlení je pouzerozměrem, jenž umožňuje pojetí dálek. Uskuteč-něním stavu buddhy rozměry mizí a existuje jižjen „vidění prostoruE; toto vidění zaniká reali-zací zvanou parinirvána.

82

Od vesmíru rozměru až po vesmír „vidění pro-storuE existuje vesmír bódhisattvů. V něm musíti, kdo spějí k absolutnímu vyvanutí, „rozpustitbytíE zříkáním se nebo odpoutáním od viděného,aby se konečně zastavil i proces výživy, ono po-hlcování toho, co lpícím tak chutná a čím se takmocně zapřádají do sansáry.

Odpoutávání souvisí s mravním zdokonalová-ním. Musí být opuštěno sobectví, jež se promítáv chtíčích po věcech ukájejících bytosti tělesně.Sobectví se musí potlačit až do stupně, kdy by-tost už netrpí žádnými „potřebamiE běžnéhotypu. Musí být dosaženo stupně, kdy je bytostuspokojována tím, že nic nevlastní, že nic nemá,že může stále ze svého a pak ze sebe dávat, ažse tento její stav změní evidentním zjištěním,že vlastně neexistuje, že nic nemá, že je vlastněpouze jakoby obrazem nakresleným ve vzduchu.

Tím je určena cesta bódhisattvů. Musí překo-návat sobectví tak dokonale, že „rozdají samisebeE a tím dosáhnou stavu, v němž poznají,že nejsou ničím než sebeuvědoměním ve formě,ale bez vlastností, vyjma Prázdnoty a případněi jasu. Neboť stav buddhy už nepřipouští aniexistenci formy, určitého pojetí sebe sama; smíbýt pouze vědomí samé o sobě, což je nirvána,stav vykoupení za živa.

83

Cesta bódhisattvů však není ani lehká anikrátká. Musí zmizet všechny zosobňující ten-dence, jež u bódhisatttvů existují jen ve kva-litě uvědomování. Tyto tendence však mnohdyvyžadují „metodu ctnostiE, jejíž pomocí se „jáEvyhladí řekl bych působením okolností.

Člověk sám sotva pochopí, jak má vypadatodosobnění. Praxe bódhisattvů uděluje zkuše-nost, že odosobnění musí vzejít „z vraždyE, jižna něm vykoná svět tím, že ho potře na úrovnivšech projevů jeho já. Musí se vytvořit situace,že bódhisattva po svém duševním očištění a po-vznesení tak jako Kristus zhanobený, poplivanýa ztýraný bude sražen na hranici evidentníhosebeuvědomování, že je ničím a nikým. Teprvena tomto stupni opustí ve svých sklonech světa zvolá jednoznačně: „Deus mihi omnia!E

Z toho snad jasně vyplývá, že stav bódhisat-tvy nesmí být hrán, nýbrž žit. To je nejobtíž-nější, co musí stoupenec tajného zasvěcení po-chopit. Musí pochopit, že když někdo z běžnýchlidí něco dělá, zpravidla to jen hraje, pokud tonedělá pod tvrdou knutou svého osudu. Jen tamse nelze přetvařovat. Kdežto „komedii ctnostiEdokáže sehrát kdekdo. Je přece tak snadné dělatněco, pro co se lidé člověku obdivují. To platí

84

od nejtvrdších forem jógické askeze až po pro-dukce zhýralců. Žít neherecky je však nejvýš ob-tížné . . .

Tajné zasvěcení se začíná rozvíjením stavubódhisattvy. To zříkání se a sebevyhlazování jevšak pouze jednou částí, vstupní branou tajnéhozasvěcení. Druhou, tou zajímavější pro zvědavce,je ona stezka moci. I když se stavu bódhisat-tvy dosahuje vyhlazením osobitosti zevním svě-tem, přece to musí být provázeno úsilím pojí-mat všechno existující jako sebe sama. Jenomtak totiž mizí osobnost a rozvíjí se tzv. okultnímoc; jejím prostřednictvím má bódhisattva pů-sobit na zevní svět jako magik, jenž do jinýchlidí ukládá jakoby samočinné sugesce. Ty je bu-dou inspirovat nebo podněcovat také ke konánískutků ctnosti. A to je práce v říši příčin. Dáse to vysvětlit tak, že každý z ostatních lidímusí sám přijít na to jak jednat. To něco, co jejk tomu dovede, musí být ona sugesce, vloženádo jeho bytosti jako složka schopná podněcovatjej k činům.

V hypnóze je toto působení známo jako post-hypnotická sugesce. Jenže hypnotismus je ne-odpovědné pokusnictví, jehož dosahy se oby-čejně neváží, kdežto v nauce o realizaci stavu

85

buddhy musí být tato činnost provázena nejvyššímravní odpovědností. Jenom ohled na dobro, ježmá z této činnosti vždy vzejít, nezastaví chodkola životních zkušeností. A to posléze člověkapřesvědčí, že všechno je marnost. Pak se vzdáveškeré snahy uplatňovat se konáním a přijmesnahu buddhů, jež vrcholí v naprostém očištěnívědomí. Z toho vzejde uskutečnění stavu čiréhozírání, stavu to buddhy; toho, kdo se jen dívá,ale nekoná, protože je čekatelem dovršení vestavu moudrosti.

Podle toho všeho je tajné zasvěcení práce v říšipříčin a vůbec nesouvisí se zlepšováním vlast-ních zevních poměrů. Je založeno na poznáníprosté skutečnosti, že se výsledky osobní čin-nosti opožďují za činy. Že tedy existuje zákono zachování energie, jenž se ve vztahu k tajnémuzasvěcení manifestuje ve sbírání energie a ve vy-tváření podmínek k jejímu samočinnému uplat-nění v říši výsledků. Nejlépe je vidět působenítohoto zákona v tom, že každý člověk, úspěšnýve světě, nejprve mobilizuje své síly tak dlouho,až jej samy uvedou do pohybu, který se konečněprojeví jako úspěch v jeho úsilí nebo činnosti.

Když tato fakta přeneseme na pole tajného za-svěcení, zdůvodní se jimi, proč se čekatel tajného

86

zasvěcení musí rozvíjením zevrubného a moc-ného sebeuvědomění učinit pohotovým k tomu,aby vědomě formulovanou myšlenkou nebo du-ševním napětím uvedl energii mysli v pohyb,který sám vyvolá magický účinek. Než všakk tomu dospěje, musí své osobní sklony překo-nat, zničit, aby jej lidské touhy nepřiměly uvádětv pohyb tuto energii za účelem osobních ambicía výhod.

Bódhisattva, jenž si zaslouží toto označení,musí být prost každé stopy osobitosti. Tím pře-devším očistí své vidění, takže uvidí, co je vše-obecně prospěšné, a pak bude tímto viděnímstržen k touze pomoci celému světu. Pak užse snadno učiní schopným uvádět energii mysliv pohyb za účelem přeměny dosavadních ten-dencí v srdcích a myslích všech ostatních lidí,kteří pak spontánně budou spět k zlepšení osudůsvěta.

S dobrem je to totiž stejné jako se zlem. Dnešnípoměry, prostoupené agresivními snahami o so-becké sebeuplatnění, byly totiž také vyvolányaspiracemi ctižádostivců, kteří byli schopni vy-volávat mocné napětí ve svých myslích a tělech,aby se společensky nebo sociálně prodrali do čelalidské společnosti. Ostatní běžní lidé byli právě

87

tímto napětím, touto sugescí, podníceni k tomu,aby měli stejné tendence v myšlení a šli stej-nými cestami životem jako oni. A „zbožníE, ve-deni učením církve, ustupovali do pozadí a tímse dostali do permanentní defenzivy, což vytvo-řilo svět plný trvalého utrpení.

Je nesmysl domnívat se, že těmto ubožákůmněkdo pomůže. Všichni agresoři jsou přece v ra-žení sociálních líbivých hesel dědici oněch pů-vodních ctižádostivců, kteří lavinu zotročujícíchsugescí uvedli na viditelnou scénu. Proto kdyžse stanou vůdci svých národů, musí skončit zasejenom u prosazování svých ctižádostivých po-hnutek.

Tajné zasvěcení chce tuto situaci napravit. Tovšak není snadné. Nejtěžší na tom je přimět če-katele tajného zasvěcení k naprostému odosob-nění, k nesobeckosti při zachování jejich akce-schopnosti. Často se na tom vyčerpá všechenčas, ba celý život vychovávaného. A pak už nenížádný čas ani podmínky na příslušnou práciv říši příčin. Místo dalšího stupňování procesuodosobňování se ozvou stařecké projevy návratuk primitivnímu pojetí osobních potřeb, takžemísto ctižádosti dobra dostaví se a rozvine cti-žádost vyhovět osobním sklonům. Proto guruové

88

tajného zasvěcení musí k idejím tajného zasvě-cení přivést především mladé lidi dosud schopnéideálů a konání dobra ze svého vlastního rozhod-nutí, což je vskutku nesobecké. Jenom takovílidé jsou schopni ideu napětí vhodného k pře-nosům rozvinout a tím pomoci sobě, druhým,všem. Morálně, intelektuálně a mravně zkorna-tělí starci ničeho takového nejsou schopni.

Jak tedy je tomu s tajným zasvěcením v praxi?I když je základním předpokladem tajného za-svěcení absolutní překonání osobitosti, sobectvía zla, přece je jeho pákou duševní úsilí. Začínáse tím, že si zasvěcovaný musí dobře uvědomo-vat tělo. Musí si je uvědomovat počínaje jehodistálními částmi, tj. nohama, a toto uvědomo-vání musí prohlubovat, rozšiřovat a zdokonalo-vat, až se ho dokonale zmocní svým vědomím.To se projevuje v tom, že uvědomovat si je nenízasvěcovanému žádným problémem, nýbrž spíšehrou. Musí to však vyvrcholit v postupném sta-žení těla ve vědomí do jediného bodu.

Tím se dospívá k operativním možnostem s po-jmem tělo. Převést je do pomyslného bodupro vědomí a mysl totiž znamená, že zasvě-covaný může ve svém vědomí přesouvat sebesama ze sféry objektivních skutečností až na

89

hranici všech skutečností, do prázdna, jež za-svěcovaný teprve po jeho vynoření poznává jakosvět transcendentní. V tomto stavu zevní světpřestává být tříští jevů, ať už neživých, neboživých; objevuje se jako prostředí snad energe-tických, snad pomyslných a snad dokonce ilu-zorních vírů, jimiž lze pomocí mysli pohybovat,přesouvat je a ovládat.

Na tomto stupni už zasvěcovaný musí cítit ve-likou odpovědnost za své konání. Musí si býtstále vědom, že neoperuje s prostými víry, ný-brž možná s cítícími a myslícími dušemi, je-jichž vnitřní životnost na vnější ovládání rea-guje buď harmonickým, nebo chaotickým vlně-ním. Jsou to síly, jež často dokážou změnit pů-vodní tendence ovládajícího nebo ovlivňujícího.Místo ke štěstí může ovládající dospět k vnitř-nímu rozvratu, ba k rozvinutí nějakého druhupsychózy.

Tajné zasvěcení však na toto dilema nemůžebrát zřetel. Míří se jasně ke stavu účinného pů-sobení v říši příčin. Proto jde pouze o to, abyzasvěcovaný dosáhl moci pracovat v říši pří-čin; mravní příkazy, jichž má samozřejmě dbát,ho mají vést k tomu, aby v této říši pracovalk dobru všech.

90

Je tedy třeba, aby se srdce zasvěcovanéhochvělo láskou ke všemu žijícímu. To ovlivní na-pětí působící v říši příčin tak, že se stane silou,uvádějící mysl ovlivnitelných lidí do snahy konatdobro. To zasvěcovaný může zjistit ze zpětnýchpůsobení svých mentálních akcí. Reakcí na něbývá oslnění zraku světlem, božstvím, nádher-nými vizemi a u největších realistů viděním všepřevládajícího dobra na světě.

Toto je už ona sugesce, působící samočinně,podle okolností po dlouhou dobu, až do oka-mžiku, kdy se vizuální dobro stane skutečným.

Víc nelze dělat. Když chce někdo pomocí ka-nonů na světě zavést dobro a spravedlnost, po-daří se mu zplodit novou nenávist, která už v sa-mých kořenech nových poměrů nese pečeť zkázytoho, co právě bylo zavedeno. To, co se utvořív říši příčin, nebude mít v sobě nikdy známkyzkázy. Jako v dnešní době se mohlo uplatnit zloa násilí proto, že lidé, ovlivňovaní z říše příčin,ve svých myslích tomuto násilí věřili jako dobrua počátku říše blaha, tak budou věřit harmonii,která jako energetický faktor bude jejich myslz říše příčin též ovlivňovat.

Lidé věří jen sami sobě. Jenže nevědí, že tonejsou oni, komu věří, nýbrž že věří energetickým

91

vlivům, jež na ně působí z říše příčin. Je to snadsmutná skutečnost a potírá sebevědomí těch,kdo si tolik váží svého jáství, ale je to skuteč-nost. Nápady těchto lidí totiž nejsou nikdy je-jich osobním vlastnictvím; vznikly z inspirace,již posbírali zapojením své mysli právě na tutoříši příčin.

Proto je tajné zasvěcení svým pojetím ži-vota a dění vznešené. Vůbec nepřipouští, abyse v něm uplatňovala osobní vůle zasvěcova-ných, ale pouze potřeba všeobecné harmonie, ježusnadňuje život a odstraňuje potřebu podnítitmasy k víře v nějakou ideu nebo doktrinu; zanimi se skrývají dravci lidské společnosti, lidémyslící jenom na své osobní dobro, na zajištěnísebe před kriminály, popravišti atd. Vysoká hrana světě vždy taková rizika obsahuje.

Jenže tajné zasvěcení není vrchol, k němužsměřují duchovní nauky. Je to jen mezistupeňod lidství k buddhovství. Buddhové totiž ne-vznikají z prostého překonání sobectví, egocen-trismu, nýbrž pouze vykrvácením srdce, jímž jeodplavena každá osobitá aspirace, všechno lid-ství s jeho průhledně nebo neprůhledně sobec-kými sklony. Stav buddhy je totiž stanovištěnad mořem sansárových existencí, vidění strasti,

92

která už nezastře zrak buddhů. To se děje jenbódhisattvům, kteří právě prací v říši příčin vy-hladí ze sebe poslední zbytky i nejušlechtilej-šího lidství, které je potom též poznáno jakonepoznáním různě zakryté sobectví. A stavembuddhy se rozpouští každá stopa zosobňování.Uskutečňuje se jen čiré zírání, v kosmickém po-jetí ona potenciálně světlá bezedná kosmickáprázdnota, jež dává vzniknout všemu stvořenís jeho brahmy, bohy, anděly i lidmi, kteří se prosvou neukázněnost v používání vůle někdy pro-padají až na úroveň prvoků, ba minerálů. Tokarma zasahuje do života usměrňovaného vůlík dobru nebo ke zlu neodchylnou cestou sprave-dlnosti.

∗ ∗ ∗

Nyní však k formulím akcí nositelů tajného za-svěcení, jež se musí uvést ve skutek.

Když člověk dosáhl dokonalého uvědomění sioné ideje „ve všem sama sebe poznávajeE, musínavodit magickou činnost bódhisattvů tím, žetuto ideu doplní realizací toho, co vyjadřují slova„raduji se celou bytostíE. Nebo „jsem povznesennad svět a očištěnE. Nebo „žiji božské stavy a ži-votE nebo podobné ideje.

93

Potom formulace bódhisattvické práce, nále-žící už do tajného zasvěcení, zní: „Ve všem samasebe poznávaje, raduji se celou bytostíE. Nebo:„Ve všem sama sebe poznávaje, jsem povznesennad svět a očištěnE. Nebo: „Ve všem sama sebepoznávaje, žiji božské stavy a životE.

Toto je formulované úsilí, jaké musí vyvíjet no-sitel tajného zasvěcení. A aby toto úsilí mělovůbec smysl a účinek, musí se prožívat. To „vevšem sama sebe poznávajeE musí být perma-nentním uvědoměním si této totožnosti, kdežto„raduji seE se musí stát prožitkem skutečné ra-dostivosti nezapříčiněné zevními okolnostmi, alevydobyté vůlí. I stav povznesení musí být zcelarozvinut, aby ztotožňování se vším na úrovniuvědomování mělo skutečně tuto kvalitu. A cose týká božských stavů a života, ty musí člo-věk toto cvičící nejprve zcela rozvinout, aby jeskutečně prožíval, a pak teprve se může věnovatuskutečňování toho „ve všem sama sebe pozná-vajeE.

V říši příčin může totiž úspěšně pracovat je-nom ten, kdo „sdělujeE své pocitové a duševnístavy se vším žijícím, a nikoli ten, kdo na tytostavy pouze myslí. Nesmí se totiž zapomínat nato, že nejsou – li sdělovány žité stavy, pak člověk

94

pouze nosí sugestivní myšlenky, jež si sice lidétřeba též myslí, ale nežijí. Bódhisattvové stejnějako lidé deroucí se za svým osobním úspěchemvždy musí vytvářet napětí, jež je znakem je-jich psýchy. Teprve tímto způsobem „rozechvějíenergii prostoruE a tím do prostoru lidského žitízavedou napětí permanentně ovlivňující všechnoživé.

To je tajné zasvěcení v praxi, k němuž doklá-dám: varuji každého aspiranta na toto adept-ství. Nechť toto bódhisattvické úsilí chápe velmivážně. Neboť to, co rozechvěje v sobě oním „vevšem sama sebe poznávaje, žiji božský životEa jako rozechvění přenáší do objektivního pro-storu a zanechá je tam, bude mocí, která budepřemáhat i jeho samého; to znamená zase tvo-ření neovladatelné karmy, která jej v budouc-nosti tělesně stvoří a přiměje žít to, co sám před-tím vytvořil.

Smyslem bódhisattvického úsilí ovšem není,aby člověk musel něco nuceně žít, nýbrž abyse domohl životních zkušeností, jež ho přivedouk uskutečnění stavu buddhy. Proto se tato práce,toto úsilí vyjádřitelné myšlenkou „ve všem samasebe poznávaje, žiji božské stavy a životE musíchápat jako očistné; jeho pomocí člověk, který

95

až dosud sobecky toužil získávat štěstí, zanecháza sebou skutky čistě dobré, nevázané na jehoosobu. Teprve tím se zničí nevědomost a rozsvítílampa buddhovského osvícení.

Bódhisattva musí tedy konat toto dobro v říšipříčin jako dlužník, jenž vykonávané dobro ode-vzdává, ale už z něho nebude těžit, protože munezáleží na výsledcích skutků, nýbrž pouze naočistě intelektuplného já. A nebude z něho tě-žit vůbec, když bude činitelem, jenž své skutkypovažuje za povinnost, jejíž plnění mu nedávážádná práva. Jen tak si udrží duševní odstup,svobodu, která bude osvícena takto rozvíjenýmodosobněním.

96

DÍL DRUHÝ

SANSÁRA A NIRVÁNA

Podle orientálních duchovních nauk je možnovšechny vesmírné skutečnosti rozčlenit na san-sárové a nirvánské. Sansárové jsou všechny jevyexistující ve vesmíru, kdežto nirvánské je pouzeprostředí, fyzikální pole nebo vizuální prázd-nota, v níž se jevy mohou manifestovat. To zna-mená, že cokoli má tvar nebo ohraničení, náležído sansáry; nirvánská je pouze kosmická prázd-nota, která jevům poskytuje prostředí, v němžje možno být, neboť jevy musí mít rozměry.

Toto pojetí sansáry a nirvány je pojetí fyzi-kální. Zahrnuje faktory přírodní, mechanické, narozdíl od poměrů existujících v mikrosvětě, pře-devším v oblasti biologických jevů; ty více neboméně splývají, tvoříce jakoby kompaktní celky,jež jsou jednoznačně živými existencemi. Lzeje dělit nebo kategorizovat ve kvality, z nichžmnohé tvoří těla, jiné zase duševnost, oblast psy-chických složek.

Jevy psychické sféry je také možno kategori-zovat. Nikoli však laboratorně nebo statisticky,

99

nýbrž tím, že je rozliší sám subjekt. Je třebaidentifikovat vědomí, mysl, rozum, cit, puda projevy atavismů právě jako specificky se ma-nifestující energie. Jenom tak se pozná, že tytopsychické složky jsou obměnou uplatňování tétoenergie a tím i jejích projevů. Vědomí z tohotohlediska totiž není něco jiného než mysl, myslněco jiného než rozum; ten je zase v jiném pro-jevu citem, cit pudem a pud je manifestací ata-vismů.

„Biologický jevE člověk může být tvorem san-sárovým nebo nirvánským podle toho, je-li jehomysl a vědomí naplněno ideami předmětů světazevního, nebo onou prázdnotou, v níž se vysky-tují vesmírné jevy. Duševní schopnosti ani je-jich další rozvoj v podobě zlepšujícího se a roz-šiřujícího intelektu samy o sobě člověka nirván-ským neudělají. I když z psychologického hle-diska vědomí, rozum a mysl mají pro svou po-vahu k nirvánským stavům a kvalitám relativněvelmi blízko, přece tu jsou překážky k uskuteč-nění nirvánských kvalit, neboť mohou převzítúlohu nejvyšších psychických kvalit až v pořadídruhém. Je to způsobeno tím, že jsou používánytéměř výhradně k orientaci ve světě sansárovýchjevů a tím jsou modifikovány v média potenci-álně světská.

100

Aby tedy duševní faktory podržely povahujevů nirvánských, musí být zbaveny úlohy zpro-středkovatelů vztahů pro individualizovanoujednotku zvanou člověk; k tomu je třeba je očis-tit od vjemových pozůstatků v podobě trvajícíchsmyslových dojmů, byť třeba jen jako předmětůpaměti. To je možné jen za předpokladu, že seproces vnímání smyslových jevů zastaví nebozruší kázní nevnímání, ovšem zkvalitněného du-ševním vztahem jedince ke kosmické prázdnotě.Teprve potom bude zabráněno vtoku sansáro-vých vjemů do vědomí. Běžný člověk jejich vtoknemůže sledovat, protože je příliš duševně otu-pen touhou po těchto vjemech a spokojenostís jejich trváním.

Vědomí, rozum a mysl se tedy mohou státnirvánskými jen tehdy, když budou chráněnypřed obvyklými světskými vjemy a jejich dů-sledky. Pak už nebude existovat žádná překážkapřed rozvinutím subjektivního pocitu duševnívolnosti, který je v konečném důsledku nirvá-nou.

Kořeny obsahů vědomí, rozumu a mysli jsouovšem zapuštěny až v oblasti pocitů. Proto sekázeň, vytvářející očistu vědomí, mysli a ro-zumu, musí dotýkat především pociťování. Pau-

101

šálně pojato začíná tato kázeň rozvíjením a udr-žováním radostné nálady až do okamžiku, kdy seradostivost stane stavem trvalým, mechanickyovlivňujícím vědomí člověka. Tato radostivosttotiž nepřipustí, aby v mysli a vědomí vzniklstav zarputilosti. Člověk začne být pravým opti-mistou; nemyslí už na boj o získání toho, co jejsmyslově potěšuje, ale je prostě stále šťasten.

Z mysli takového člověka vymizí tendencek boji. To už je podstata osobního štěstí a čis-toty vědomí, rozumu a mysli, jak to požadujenauka o uskutečňování nirvánského stavu. Pří-činy toho jsou tedy psychologické, nikoli vnější.Lidé jsou zarputilí nebo mají tendenci k harmo-nii uvolnění vždy podle sklonů svého ducha a tonemusí být v souladu s jejich zevními, hmotnýmia sociálními poměry.

Zdá se, že zevní osudy si člověk nemůže na-diktovat, ačkoli to tvrdí fantastové, kteří se po-kládají za osvícené rozumáře. Zato však vhod-ným úsilím o změnu náplně mysli a vědomí můžečlověk své subjektivní osudy změnit a škaro-hlíd se může změnit v optimistu; optimista seuž ve světě snáz uplatní právě pro svůj optimis-mus. Netýká se to osudů vyvěrajících ze spole-čenského začlenění, daného zrozením, výchovou

102

a školením se k nějaké profesi. Jenže člověku seneudělují osudy jen v této oblasti. Společenskézačleňování v jeho životě také velmi mnoho zna-mená; jsou přece lidé oblíbení a neoblíbení a tomá své kořeny v jejich optimistické nebo zarpu-tilé mysli.

Duchovní nauky Orientu myslí vždy spíš nauplatnění společenské než sociální. Člověk vyšlýz bídy sotva může hledat vyniknutí v sociálnísféře, leda jako ten, kdo dbá pouze o vlastníblaho, za nímž jde – jak se říká – přes mrt-voly. Zato však může kázní výměny náplně myslia vědomí zlepšit svůj subjektivní stav právě natéto úrovni a tím se stát sympatickým a vytvá-řet tak pro sebe „lepší příležitostiE v sociálnísféře.

To však je pozemský aspekt této snahy. Probuddhisty není primární. Vidí své štěstí mno-hem výš, tam, kde jsou mysl a vědomí zbavenyvšech stop truchlivosti a hmotných idejí, čímžse především v mysli a vědomí rozvinou kvalitytranscendentní. Jejich rozvinutím se člověk měníod základů. Jeho intelekt se rozvíjí, náplň myslia vědomí se mění, rozum se zbystřuje a v nitru sezvyšuje jas, jímž si člověk vlastně svítí do všechproblémů a nahodilostí života.

103

Toto je tedy problém sansárové nebo nirván-ské příslušnosti jedinců. Vždy v něm rozhodujívnitřní hodnoty bytostí; činí je sansárovými,když jejich mysl tíhne k jevům vnějšího světa,nebo nirvánskými, když jejich vědomí usměrňujevšechny duševní energie do svého nitra, jež jevždy totožné s prázdnotou univerza. Tělo ten-denci mysli a vědomí následuje. U sansárovýchbytostí všechny energie bytí mají tendenci cen-trifugální. To je příčina, proč i tělesné bytí ja-kožto proces směřuje ven do světa hmotnýchjevů, čímž se celá sansárová bytost postupně vy-září do zevního světa a tím se stane pouze fikcípodmíněným útvarem, který trpí permanentnínestálostí všech složek svého bytí.

U nirvánských bytostí mají všechny energiebytí tendenci centripetální. Proto já těchto by-tostí v sobě nachází všechno, co by mohlo jakopříčinu potěšení hledat kdesi venku, mimo sebe.Tak dospívají k rozvinutí spokojenosti, která,jak tvrdí spisy o józe, začíná tím, že se nirvánskébytosti těší ze svého já.

Sansárové a nirvánské kvality tedy nacházímejednak v kosmu, jednak v jeho jevech. V kosmujsou jevy sansárové, kdežto kosmická prázdnotaje nirvánská. V jevech jsou sansárová jejich těla,

104

kdežto nirvánské jejich psychické schopnosti,ovlivňované jejich obsahy. Tyto obsahy ovšemposilují sansárovou existenci, jakmile jsou použí-vány jako zprostředkovatelé pomyslných vztahůuvědomujícího se jedince s okolním světem. Nir-vánskou posilují, když se orientují na sebe samy.Nikoli ovšem v podobě sebevědomí lidí nadutýchnad cenou svého já, nýbrž když se orientují natyto psychické vlohy jakožto procesující, ale po-vahově nirvánské jevy.

Psychické vlohy musí být také poznány jakoprocesující složky, neboť pouze tím se ukáží jakoidentické s kosmickými sférami, jež jsou vždy sfé-rami nebeskými.

Pekla jako kosmické sféry jsou identická s jevyoblasti pocitové, pudové a atavistické. Právětyto vlohy jsou energetické činitele, jež činí vě-domí, rozum a mysl otroky živočišného tepla,manifestujícího se v chtíčích. Kdo trpí chtíči,je vždycky nešťasten; chtíče se stále rozvíjejí,a proto nemohou být ukojeny. Jen probádá-ním pocitové, pudové a atavistické oblasti iden-tifikoval brahmanismus existenci sfér prožíváníjako nebesa a pekla. Šťastné pocity korespon-dují vždy s nebi různých stupňů, kdežto po-city nikoli šťastné korespondují s „očistciE. Pudy

105

a atavismy korespondují vždy s pekly; pudys pekly tzv. červenými, atavismy s černými.V prvních převládá utrpení a strasti vůbec,v druhých nevědomost jako příčina všeho zlého.

Buddhismus s praxí pozorování těla našelkromě nebes a pekel také sféry z hlediska po-ciťování nadprožitkové. I když rozum a vědomíjsou sféry prožívání vlastně výhradně nebeského,přece se toto prožívání nedá zařadit do poci-tových hnutí a vzruchů, ale snad jen do re-akcí na vnímání psychického jasu. Toto vní-mání, jež nikde nenaráží na tvar podléhajícípřírodním zákonům, především gravitaci, zpro-středkuje uvědomění volnosti, která se zvětšujev přesném poměru k rozšiřujícímu se prostoruprostého uvědomění. Na nejvyšším stupni vederozšiřování prostého uvědomění nebo sebeuvě-domění k identifikaci bezmezna jakožto abso-lutna, v němž pro bytí neexistují žádné opory,a proto v něm bytí v našem pojetí neexistuje.

Stavem nejvýš rozšířeného prostého uvědo-mění nebo sebeuvědomění je realizován stavspásy podle buddhistických představ, totiž nir-vána jako stav dokonalého buddhisty před jehofyzickou smrtí a jako stav vědomí po jeho smrti,označovaný za parinirvánu. V tomto stavu, ve

106

stavu parinirvány, neexistuje žádný záchytnýbod ani podmínka pro sebeuvědomění ve forměpočátku nového sansárového procesu jakožtořady reinkarnací. Tato řada se začíná vždyznovu, když touha po žití nebo bytí není vyčer-pána a když se tato touha promítne ve chtění žíta být. Tomu každý snadno podléhá, když nenídokonale fascinován prázdnotou absolutna, alejen zevními jevy a stavy výlučné existence.

V buddhismu se ovšem v pojmech nirványa sansáry nemyslí na promítající se stavy exis-tence. Všechny stupně existence, od nejhlub-ších pekelných až po nejvyšší nebeské, jsou roz-členěny na základě stavů vědomí, jež se nutněmusí dostavovat, když člověk usiluje o potla-čení funkcí mysli, citu, vědomí, popudů a vůbecvšech duševních hnutí. Objektivní úsilí o dosa-žení duševního klidu se vždy promítá ve změ-nách stavů vědomí, jejichž pravou podstatudlouho nelze poznávat. Za čas se tyto stavy dajípozorovat; jejich rozlišení je však možné až nadalším stupni vývoje v tomto směru.

Rozlišením stavů vědomí a pocitů se dospívák poznání sfér prožívání, tj. nebeských, pe-kelných, astrálních atd. To však už není po-znání těchto sfér jako stavů ryze pocitových,

107

prožitkových a vyhraňujících se stavů vědomí,nýbrž jako stavů objektivizovaných v přísluš-ných kosmických sférách jako pevně utvářenýchsvětech. Člověk se na úrovni tohoto poznáváníocitá na hranici nejistoty, co vlastně je osobitýživot a život vnější, manifestující se v kosmic-kém prostoru. Osobnost v tradičním pojetí tutotiž není k nalezení. Individuální a zevní životse prolínají tak, že hranice mezi nimi už nelzedobře určit. To je také zkušenost s existencí po-všechné relativity skutečna. . .

Zkušený jógin chce svým vědomím zavadito tělo jako o hmotný útvar a zatím se najde v ne-určitu, kde jen s vyvinutím duševního úsilí můžeodlišit periferní faktory svého bytí od faktorůvesmírného skutečna. To však už je na hranicivždy platných korelací mezi složkami subjektua objektu, jež konečně splývají vjedno, přičemžjeho existence je umožněna pouze adekvátnímuvědoměním si ideje „mojeE a „ne-mojeE.

Toto je projev relativity skutečně v nejsilněj-ším měřítku. To „jáE a „světE se slévá v jedno,takže osobní stanoviska padají a člověk jakožtoindividuum se už nemůže jednoduše rozeznatod všejsoucna. A jeho duševní a pocitové stavyvystupují v jeho vnímání jako proces doslova

108

valícího se nepřerušovaného tvoření, jehož cha-rakter je zde sansárový, zde nirvánský, podletoho, co jevy tohoto tvoření absorbují jako svévjemové jevy, hodnoty a kvality. A jógin sámse v tomto okamžiku stává poutníkem sféramis jejich specifickými obsahy, jež se obrážejí vevnímání a prožívání jejich obyvatel.

Stane-li se někdo takovýmto poutníkem, pakjeho hlavní duševní vlohou je rozlišování. Jehopocitová složka nerezonuje v souhlasu se stavysfér, jimiž právě prochází, takže je pouze vnímá.Tím přivádí rozlišovací složku bytí k poznání,že pocitové stavy stejně jako jevy jeho ze-vního světa jsou koreláty, jež se manifestují zdejako proces prožívání osobního a zde zase jakosvět zevních, tzv. objektivních jevů. A dokoncei stavy vědomí ukážou, že jsou jiným projevemexistujících objektivních sfér. Pak už je snadnédospět k poznání buddhistické „trilókaE, troj-světa, jehož nejnižším aspektem je vlastně světatavismů a pudů a na vyšším stupni svět po-citů. Vyšší aspekt pocitů jsou neosobní i dife-rencované stavy vědomí, nejvyšší aspekt tohototrojsvěta jsou stavy vědomí tzv. čistého. Lzeje rozlišovat pouze na základě zbytků idejí, ježv něm zanechal svět jako předměty stmelené do-jmy v období nevědomosti.

109

Tyto zbytky se dají odstranit jen dalším vyčiš-ťováním vědomí pomocí chtěných vjemů abso-lutna. Když potom prázdnota ovládne celé poleosobního vědomí, neudrží se už ve vědomí nicdiferencovaného – tak se spěje k realizaci prázd-noty vědomí, která je na opačném konci jehoplnosti ve formě vjemů jevů. Pak poutník vidítvůrčí proces jako převalující se kvanta fyzikál-ních skupenství, jako jevy, jež obsahují náplňbuď nirvánskou, nebo sansárovou. Sansárovounáplň jako světy nebeské, pozemské nebo pe-kelné, nebo vlastně jako světy démonické po-vahy.

V této poslední, nejnižší oblasti, nachází pout-ník sférami bytí útvary v podobě tvorů, kteříplně podléhají popudům pramenícím z tendencítvůrčího procesu, jímž byli stvořeni, tedy z ten-dencí tvůrčího procesu. Tento proces není zasa-žen žádným milosrdenstvím. Kosmické jevy na-cházíme v trvalé tísni gravitačního působení, ježmění strukturu těchto jevů od hvězdných mlho-vin až k rozličným slunečním systémům. Jejichtěla, slunce a planety, jsou drceny vnější gra-vitací, až se opět stanou kosmickým prachem.Ten se zase působením gravitace shlukuje, abyvytvořil podklady pro vznik nových slunečních

110

systémů. Stejně nacházíme i útvary nejspod-nějšího sansárového světa, jak jsou též drcenyvztahy mezi sebou a svým okolím, aby se ko-nečně rozptýlily jako biologické substráty, jež sezase a opět přetvářejí v biologické jevy.

Psychické faktory jako duševní vlohy a schop-nosti v těchto jevech totiž nejsou ve vztazíchke kosmické prázdnotě ani s ní nekomunikují.Slouží jim pouze k sebeobraně, především v po-době útěků z nepříznivých okolností. Proto jejejich životnost nízká, primitivní a neumožňujejim žádné potěšení, jaké je vždy možné jen v sou-vislosti s duševním uvolněním.

V druhém stupni této sansárové sféry existujíútvary poháněné agresivnějšími pudy. Jsou tonaraka, pekla, kde už nevládne tak bezvýhradnátupost a temnota; intelekt u tvorů nebo útvarůtéto sféry se manifestuje ve větší agresivitě je-jich pudů. Proto se zde už neuplatňuje tak bez-výhradně smysl hmatu jako duševně uchopovacívloha a vědomí se manifestuje spíš ve vůli do-moci se ukojení pudových, případně už i emo-cionálních vznětů. Tímto už tato naraka nejsou„černáE, ale jenom „červenáE pekla. Svit inte-lektu je v této sféře potlačen uvědomováním sichtíčů. To se dá psychologicky hodnotit jako

111

příslušný aspekt duševního života, ale pro stavosvobozujícího uvědomování zde není dostatekpříslušného prostoru.

Bezprostředně nad touto sansárovou oblastí jesféra lidských bytostí: jevů nebo tvorů existu-jících na rozhraní života bezvýhradně podléha-jícího impulsům živočišné vitality a života, je-hož podmínky jsou příznivé pro rozvinutí vě-domí, kvality, která přísluší spíš transcendent-ním sférám než vitálním. Proto se lidští tvorovémohou vykazovat životem bezvýhradně sansá-rovým nebo do jisté míry i nirvánským. Jejichrozum a vědomí mohou při vyloučení náplněvjemů „stvořenýchE věcí rozvinout v sobě kva-lity „nadstvořenéhoE, tj. rozličné aspekty dife-rencující se prázdnoty. To je podmínka pro vznikprožitků štěstí pramenícího z duševní volnosti,již rozum a vědomí jakožto kvality stvořenéhovždy obsahuje.

Jsou však též lidé, kteří vědomí a rozum pou-žívají výlučně k orientaci v oblasti věcí, tj. jevůzevního světa. Pro tuto tendenci neznají pocityduševní volnosti, ale jen pochybné radosti pra-menící z ukájení osobních a smyslových chtíčů.Protože jsou vědomí a rozum dostatečně izo-lovány od hmoty jejich těl a pudů, propadají

112

domněnce, že rozumějí problémům života, i kdyžjim záleží jen na ukájení jejich vlastních citovýchvznětů. „OčistuE vědomí a rozumu pomocí vol-ního vylučování vjemů, jaké tyto bytosti podně-cují k agresivitě pudů, pokládají za nerozumnéa nepřirozené chování; za život, který se mi-nul svým přirozeným cílem a určením. Že tentocíl, jenž znamená pouze zásadu vyžít se, nenívlastně cíl, ale prosté vyústění životního procesuneusměrňovaného ničím kvalitním, co by mu vy-týčila vůle, to prostě nechápou. Když to chápou,pak pouze jako jim nepřátelskou filozofii. Protose lidé nemohou mezi sebou domluvit o „cíli ži-vota a snaženíE.

Nezdržujme se však u lidí. Stavy vědomí nadlidskou úrovní, jež pocházejí z procesu jehoočisty, mohou být dále tříděny, i když už pro-bíhají v nadvědomé oblasti běžného lidskéhoživota. Kdo už opustil stav prožívatele a stalse pozorovatelem, najde v rozčleňujících se sta-vech svého vědomí uvědomování radostivého du-ševního uvolnění, jež je průkazně podbarvenoradostným pociťováním. Proto se tento stav,resp. tato etapa duchovního rozvoje, identifikujejako rajský stav. V kosmologickém pojetí pakjako obsahy životního prožívání nebo životních

113

podmínek bytostí andělských, v pojetí orientál-ním jako životní podmínky dévického světa.

Protože však v tomto stavu je pociťování velmivýrazné, badatelé v oblasti duchovních stavů po-važují tento stupeň za nedostatečný. Proto usi-lují o vyloučení pocitových podnětů vtírajícíchse do vědomí, což v následující etapě duchov-ního vývoje vede k identifikaci stavů vědomí odpocitů očištěnějších. I těchto stavů se však do-sahuje po etapách; pocitové stavy rozechvívajícítělo přestávají a začínají se rozvíjet stavy blaže-nosti.

Blaženosti se od radostivosti liší tím, že jsouto vnitřní vzněty, jež mají blíž k vytržení nežk fyzickému rozechvění, byť jakkoli jemnémua téměř netělesnému. Jsou to spíše hnutí du-cha, jejž podněcují k rozletu do nekonečnýchprostorů. Přitom mizí všechna pouta vědomík zevnímu světu, takže zůstává nebo převažujepouze stav svobody zalévající vědomí a mysl bla-ženstvím.

Tím se dospívá na práh světů božských, kon-krétně brahmických. Brahma je stav perma-nentně tvůrčí, což se na úrovni lidského vědomímanifestuje jako štěstí vyplývající z rozvoje vi-tality a z optimismu. Při duchovně vývojovém

114

procesu ten, kdo prochází brahmickou sféroua brahmickými stavy, setrvává v extrovertnímvyzařování vitality ve stavu nepřerušovanéhooptimismu; tím přestává být zatěžován jakou-koli duševní krizí. Zevní svět se ho přitom sub-jektivně nedotýká, leda dalším podněcovánímk tvůrčímu optimismu, jaký se na lidské úrovnimůže manifestovat jen radostivým „chtít a býtE.

Ale v duchovně vývojovém procesu založenémna sestupu vrstvami bytí k jejich centru vývojdosažením brahmických stavů nekončí. Zname-nají jen dosažení vrcholu vývoje stavů vědomí,jež až dosud pojmově setrvává na rozhraní ur-čitého nebo omezeného vnímání a vnímání tzv.bezmezného. Proto stačí potlačit vnímání toho,co má tendenci jevit se jako jevy nebo stavykonkrétních jevů i pojmů, a vědomí hned pře-jde do oblasti jevů neurčitých, bezmezných, nad-smyslových, transcendentních, do nadbrahmic-kého světa.

Teprve v tomto světě mizí radostivost, kterásice velmi jemně, ale přece jen poznatelně ro-zechvívá i fyzickou bytnost dosažitele tohotostavu, a nastupují stavy vědomí, jež se vzájemněodlišují svým rozpětím, šíří a kvalitou, jejížrozpětí je méně nebo více dobré. Jako ve stavu

115

brahma setrvává dosažitel těchto stupňů na roz-hraní jevů diferencovaných a nediferencovaných,pak ten, kdo tento stav překročí, vnímá užpouze nediferencované, bezmezný prostor v ze-vním pojetí, bezmeznost vědomí v psychologic-kém pojetí; nebo nekonečnou prázdnotu na niž-ším stupni při dalším postupu; nebo se ocitnena rozhraní možného vnímání nebo nevnímánína vyšším stupni tohoto postupu. A stále se tuprolínají dvě skutečnosti, totiž prožívání všechtěchto stavů jako stavů psychických nebo jakoodlesk zevních skutečností, působících takto navědomí toho, kdo postupuje k nejvyššímu mož-nému stavu přirozeného psychického rozvoje.

V žádném případě si tento rozvoj nelze před-stavovat jako „cestu sféramiE. Je to přede-vším vývoj náležící do oblasti možného rozví-jení stavů vědomí. Proto celá tato „cestaE jevlastně metodické zbavování vědomí náplní, ježmu opatřuje zevní svět proto, že je na tento světorientováno.

Když si člověk uvědomí tento fakt, pak po-važuje rozvíjející se očistu vědomí za dílo pro-váděné na své osobě. A když odolá pokušenídostavující se vize a stavy pokládat pouze zaetapy na cestě této očisty, nikdy neupadne do

116

omylu považovat se za „malého člověkaE, kterýnáhle prochází různými sférami zevního světa.Pokládá se za toho, kdo prochází proměnamistavů a kvalit svého vědomí. Přitom mu jed-nou svitne, že tyto stavy a kvality nejsou nikdyjen subjektivní procesy. Jsou i odrazy zevníchsfér, k nimž nezaujímá žádné stanovisko jakožtoprožívatel, protože uvědoměle spěje k naprostéočistě vědomí.

Tímto způsobem vyčlení zevní svět z oblastijevů působících na svou osobu a zůstane u po-stupné očisty svého vlastního vědomí, z níž ko-nečně vytěží prázdnotu. Prázdnotu, která je ne-přítomností jakékoli náplně vědomí a tím i evi-dentní zkušeností s naprostým osvobozením sebesama z protikladů zvaných jeho vlastní bytost najedné straně a zevní svět na straně druhé.

To právě je ona svoboda, která není daná, ný-brž získaná správným úsilím, očistou vědomí,vyprázdněním sebe ode všech psychických fak-torů, jež jsou stále existujícími a stále dozníva-jícími vjemy. Mizí víra a nevíra ve skutečnostisvěta viditelného a neviditelného, uznávání ně-jakých pravd a jejich neuznávání, mizí přesvěd-čení, že existují nebo neexistují světy ještě jiné,než je svět tzv. náš. Mizí tedy každá možnost

117

ovlivnění vjemy jakéhokoli zevního světa, pro-tože za vším, co člověk ví, existuje osobní zku-šenost, že existuje subjekt i objekty, jež jsou to-tožné i rozdílné pouze na základě názorů, ježčlověk přijal, ale sám nevytvořil, protože žijejako zvíře výhradně reflexy duševních vloh vždypřesně rozlišujících „jáE a „toE.

K této vrcholné osobní zkušenosti, jíž před-cházelo poznání všech existujících sfér životatu jako světů bytí, tu jako stavů vědomí, vedeovšem cesta. Není to cesta ani kolmo vzhůru odstavu člověka k poznání skutečností a k nabytízkušeností, ani vpřed, ale pouze dovnitř, všemivrstvami bytí až k jeho centru. A touto cestouprochází člověk svým uvědomováním. Začíná odnejzazší periferie, od empirických skutečností,jejichž jednou složkou je samo jeho tělo jakožtosmysly identifikovatelný jev.

Z hlediska psychologie, jak patrno z dosavad-ního popisu, se začíná pozorováním těla. To nenímetoda nesnadná. Vyžaduje však velikou kázeň,jež má zabránit těkavosti mysli. Lidé však ukáz-nění nejsou. To jsem zjistil u těch, jež jsem vedlpo mystické cestě – a těch bylo hodně – neboťjsem plnil tuto úlohu do dneška po více než 45let.

118

I když jsem si počínal velmi opatrně při zavá-dění každého jednotlivce na tuto cestu poznánípřírody, sebe a světa, bylo spíš výjimkou nežpravidlem, když se mi podařilo přimět někohoke skutečnému pozorování těla. I když se titolidé pokusili pozorovat své tělo, přece zakrátkotuto činnost opustili, aby sledovali nějakou sa-močinně v nich vystoupivší myšlenku; rozvíjeliji pak do teorií a fantazií, jež nikdy nemohly po-sloužit jejich postupu na cestě poznání. A bylii jiní: ti, kdo kriticky dávali pozor na to, zda jimradím to, co sami uznávali za správné snahy.

Jak za těchto okolností mohli tito lidé dosáh-nout poznání a naprosto správného rozlišováníbuď stavů svého vědomí, nebo jejich kosmickéhoodlesku, totiž božských a nebožských, pekelnýchnebo nadbožských sfér?

Možná, že inteligentní lidi i uráží tak prostámetoda, jejímž cílem je absolutní poznánía osvobození, totiž ono pozorování těla, navícpak jeho distálních částí. Takoví lidé si myslí, žejsou hodni cesty „vznešenějšíE, cesty spekulací,z nichž vyloupnou jádro pravého poznání tím, žepřijdou na něco, nač dosud nikdo jiný nepřišel.

Jenže mystická cesta není cestou hádek a sporůo pravdy a nepravdy. Poznání se na ní těží

119

výhradně z pozorování, k němuž se žádná spe-kulace nedruží. To pozorování těla, oněch distál-ních částí, tj. nohou, má být činností, k níž se nicnepřidružuje. Jen tak se toto pozorování stávározlišujícím soustřeďováním, jehož intenzita po-stupně sílí až posléze začne pronikat všemi vrst-vami bytí k jejich skutečnému centru.

Začátečník na této cestě a v této praktickénauce nemůže si ovšem pozorování těla vyklá-dat jinak než jako pozorování jeho povrchu, jejžvnímá zrakem. Teprve vzrůstající intenzita to-hoto pozorování, které se postupně stává intro-vertní koncentrací všech duševních energií, po-může bariéru zrakem vnímaného povrchu pře-konat; tím se začíná proces psychického zvnitř-ňování. Už zde každý narazí na mystické zkuše-nosti, jež jsou absolutně platné, protože se stálea bez odchylky opakují u každého, kdo jde toutocestou k poznání.

To, že někteří sledují mystickou cestu svýmzpůsobem, neznamená nic. „Svůj způsob snaže-níE totiž znamená, že člověk „vysílá šípy své sou-střeďující se mysliE do rozličných vrstev svéhobytí nesoustavně a přeházeně a tím navozujerozličné reakce a vjemy, jež zpravidla pořádekpoznávání sebe a světa změní. Jeden tím dospívá

120

napřed k rozvinutí intenzivních pocitů zdánlivěnadsmyslových, jiný k rozličným poznatkům, ježmají původ ve spekulování, a opět jiný k rozvi-nutí vizí, jejichž hodnota je nanejvýš pochybná.

Pozorování těla, nohou, je jistě činnost nezají-mavá. Nelze jeho pomocí dospět k ničemu, vy-jma k pozorování nohou dokonalejšímu a doko-nalejšímu. Na určitém stupni tohoto pozorovánívšak pozorování pronikne do vrstvy podkožní;při tomto pronikání se už začíná lája. Bezpro-střední zkušenost s tímto pozorováním těla můžeovšem u nezkušených vzbudit obavy před du-ševním otupením, jež by snad z práce tohotodruhu mohlo vzniknout. Ve skutečnosti se všaknic takového stát nemůže. Pozorování se můžestát hlubším a upjatějším, ale když se při němdbá na trvalou evidenci smyslových vjemů ob-jektů zevního světa, pak upnutí na tělo a kon-trola smyslové evidence vnímaných zevních jevůstačí na zajištění dalšího postupu při registro-vání všeho, co se při tomto postupu děje.

Je nutné, aby růst k poznání měl charakterintegrálního úsilí, které vzniká právě tím, žese kombinuje pozorování těla s dokonale bdě-lou evidencí smyslových vjemů jevů zevníhosvěta. Ostatně jen tímto způsobem může každý

121

postupovat tak, že bude evidovat, řekl bych,každý krok na cestě svého poznávání. Jenomten, kdo ztratí kontrolu bdělosti, opouští cestupoznávání a nastupuje cestu prožívání, v tomtopojetí prožívání intenzivního, jež pohltí každoumožnost kontroly postupu.

Kombinace pozorování těla a kontroly bdělostise podobá postupu levou i pravou nohou. Ne-může se nikdy stát, aby člověk za těchto okol-ností upadl do tápání nebo bloudění myslí v ob-lasti pochybných, byť někdy příjemných idejí.Nesmí se nikdy zapomenout na to, že cesta k po-znání je bezpečná jen za předpokladu, že člověk,jenž se na tuto cestu vydal, nikdy ani na oka-mžik neupadne do prožívání, místo aby se drželmetody pozorování.

Kdo pronikne intenzitou koncentrace přivo-děnou pozorováním těla, řekl bych pod svouvlastní kůži, dospěje k sluchovým efektům, ji-miž příroda, ba vesmír ohlašuje svou tvůrčí čin-nost. Při tomto pronikání jsou slyšet zvuky „kos-mického větruE, jenž se manifestuje jako hvizda postupně jako bořící se soustava stvořeného,což bývá stejně ohlušující jako otřesné.

Tendence pronikání mysli se tím však zpravi-dla nemění, a proto se ve vědomí začnou ozývat

122

vrstvy spodnější. To přivodí klid mysli jakožtoprotiklad nebo následek dřívějších mentálníchvzruchů. Soustředění se tím tedy prohlubujea činí dokonalejším.

Vraťme se však k začátku této práce.Je zajímavé, že tak zřídka kdo je schopen

přivést pozorování těla až k tomuto výsledku.Spíš toto pozorování těla zamění za koncentracimysli, jejíž pomocí se znovu a znovu podněcujek rozvinutí myšlenek a spekulací. A ty mu za-brání získat zkušenosti z postupující a prohlubu-jící se koncentrace vyvolané pozorováním těla.Útěk od pozorování těla se pak takovým lidemstává zvykem, jenž jim už nikdy nedovolí uvéstmysl do klidu. Spekuluje se „kolem dokolaE o ni-čem nebo o zdánlivém něčem. Ve skutečnosti jeto bloudění mysli, byť jiného druhu, než s jakýmse potkáváme u lidí automaticky a nepřetržitěmyslících o jevech světa zevních věcí.

Předpokládejme však, že někdo tuto tendencia vlastně slabost šťastně překoná a v nastou-pené cestě začínající pozorováním těla bude po-kračovat. Ten se po pronikání pozorující mysli„do podkožní vrstvyE svého bytí ocitne v pro-storech, jež poznáváme jako tvůrčí vesmír. Neníto však vesmír hmotných jevů, nýbrž tvůrčích sil

123

v činnosti, z nichž primární jsou ty, jež tvoří tzv.astrální svět. To je tak patrné, že špatný analy-tik považuje tento svět za oblast zásvětní, ačkolije to jen svět skutečností nedozrálých do hmoty.Především, viděno z kosmické polohy, je to světhvězdných oblaků a případně i mlhovin, jež te-prve časem dozrávají v jevy solidně hmotné.

Z hlediska psychických skutečností a faktorůje „podkožní vrstvaE světem astrálním, světemútvarů, jejichž vůdčí duchovní vlohou je cit. Citje zase jiným projevem smyslu hmatu, v tvůrčíoblasti pak projevem substancí, jež se dají dobřeklasifikovat jako prahmota, počáteční to stav bi-ologického bytí. Proto pokud člověk jdoucí toutocestou zvnitřnění už vyvinul hlubší vidění, ježse musí při delším pozorování těla vždy vyvi-nout, může z povrchního hlediska zcela spoleh-livě usuzovat, že se právě ocitl v astrálním světě,ve světě astrálních jevů a bytostí.

Zde, na tomto stupni sebepozorování, prorazilovnímání k počátkům individuálních živých sku-tečností, jež se samozřejmě neřídí vyššími du-ševními vlohami, jako je např. rozum a myš-lení, nýbrž pouze selektivní schopností jinakvždy jen tápajícího citu. To jistě může vzbu-dit odpor především u těch, kdo lnou k vyšším

124

duševním schopnostem a uznávají je jako pro-kazatelně vyšší vlohy pokročilé lidské duše. Lečpři postupu pozorující moci člověka jdoucího pocestě do centra své vlastní bytosti se nelze vy-hnout žádné vrstvě poznávané identifikacemi je-jích jevů, obsahů a hodnot. V „podkožní vrstvěEprostě člověk narazí na smysl citu a je jen jehoúkolem, aby prošel jeho sférou bez ulpění na ně-čem, co v ní existuje.

Tím prohlubující se moc pozorování těla pro-nikne až do oblasti jeho orgánů, která je totožnás oblastí heroů. Bytují zde dévatové i dévové.Dévové jako existence nebo tvorové s těly, kterázáří, ale jejich duševní vlohy nejsou v poměruk lidským nadprůměrné. Jsou jako olympští bo-hové, celkem jenom s lidskými vlastnostmi, ne-dostatky a sklony. Proto ani zde se ještě pout-ník k centru své bytosti nemůže poučit a stát semoudrým.

Teprve když se nyní pozorování změněné užv sebepozorování ještě více prohloubí, ocitnese poutník za hranicemi mechanicky tvůrčíhovesmíru, v oblasti světla buddhi nebo buddha.Z psychického hlediska je to v první fázi svět du-ševních schopností, jenž se chová v zevním po-jetí jako pouhé světlo, v pojetí vnitřním jako

125

osvícený rozum, i když dosud s tendencí tvořitnebo chtít tvořit. V pojetí sil bytí, promítnutýchdo zevní sféry života, je to sféra brahmů.

V pronikání k centru svého bytí naráží poutníkcestou sebepozorování na tento svět jako na ob-last prožitků čistých vytržení s tendencí tvořita být. Tyto tendence zanikají až v oblasti nad-brahmické, ve stavech vědomí už abstrahova-ného, jež též tvoří vrstvu bytí individua. To všakuž není vrstva s tendencí tvořit nebo být, nýbržvrstva stavu vědomí celkem už očištěného odevšech sansárových strusek. Toto vědomí se užchová jako sobě si dostačující svět, v němž nenížádné stopy zájmů o to, co by mohlo existovatnebo existuje zevně od tohoto stavu. V hatha-józe se tento stav hodnotí jako stav toho, kdo setěší ze svého já. Tendence k slučování a rozlučo-vání toho, co lze určit jako sebe a svět zevníchskutečností, zcela přestává a dostavuje se apa-tie ke všemu zevnímu. V buddhismu se to kva-lifikuje jako stav příslušící čtvrtému buddhistic-kému vnoru.

Cesta vrstvami bytí od jeho periferie až k cen-tru je reálný postup, při němž je kontrola a evi-dence naprostá. Vyžaduje se pouze to, aby seten, kdo se oddá pozorování svého těla, nikdy

126

nedal strhnout vtírajícími se nápady. Když sečlověk nedrží jen pozorování těla, ale udržuje siduševní živost, která se manifestuje touhou zví-dat a spekulovat, vzniká jich víc než obvykle.

Je třeba dosáhnout čistého a všeho prostéhopozorování těla. K němu se musí přidružit kon-trola vnímání zevního světa a současně i nekom-promisní potlačování dojmů z tohoto světa. Pakjistě člověk přejde od prostého vnímání svéhotěla k poznávání procesů, jež se dějí jak v němsamém, tak i v jeho psychické sféře. Tím se člo-věk dostává vlastně na fakultu vědy o vnitřnímživotě, o korelacích jevů subjektivních a objek-tivních, o skladbě a rozvrstvení vesmíru, o totož-nosti jevů tzv. živých a neživých, o ústřední jed-notce skryté v subjektivním bytí, která je svoupovahou stejně kosmická jako subjektivní. A navýši tohoto poznání se dosahuje absolutní spoko-jenosti, která už neobsahuje žádné stopy touhyještě něco získat a podržet. To jediné umožňujespočinout v sobě díky naprosté spokojenosti.

Mluvil jsem až dosud o cestě do centra bytípozorovatele pomocí pozorování jeho vlastníhotěla. Mluvil jsem o této cestě jako ten, kdo jíprošel. A na této cestě je zajímavé předevšímto, že zkušenosti na ní jsou opakovatelné. Jen

127

odchylky v postupu mohou opakovatelnost zku-šeností a poznávání změnit. Jóga, při níž si jejístoupenec volí sám postupy, k opakování popiso-vaných zkušeností nevede. Zavádí každého k po-stupům neopakovatelným, jejichž cena se rovnánule, jakmile člověk zasahuje svou soustřeďujícíse myslí hned složku bytí řádově vyšší, hnedzase nižší. Z toho totiž žádné poznání nevzchází.Stává se však, že z tohoto postupu vzchází ně-kdy duševní extravagance, jindy vykolejení nebošílenství. Je nezbytné ukáznit se. Metodou je po-zorování těla. Bez toho, zda se toto pozorovánítěla zdá člověku zajímavé nebo nezajímavé. Jdepřece o systém a nikoli o putování za smyslovýmpotěšením. Na smyslové potěšení jsou snad hos-tince, kina a tribuny diváků na hřištích. Cestapozorování těla je proti tomu zaměstnání, proněž se člověk nemusí nadchnout. Může se třebajen cítit postižen tím, že nemůže dát volný prů-chod svým sklonům.

Toto zaměstnání, pozorování těla, však při-náší adekvátní výsledky. Dokonce si o nich ne-dovede nikdo udělat předem správnou před-stavu. Vesmír se mu totiž rozpadá v jednotliviny,z nichž jedny mohou člověka učinit šťastnýma jiné nešťastným, když se jimi nechá podmanit

128

a chápe je jako předměty prožitků. A konecvšeho? Vyřešení všech osobních strastí tím, žezaniknou všechny touhy chtít něco mít nebo pro-žívat. A to skutečně stačí. Neboť štěstí není ni-kdy obsaženo v ideji nebo skutečnosti mít, nýbržprávě v nic nedržení, v nic nevlastnění, ať už seto týká věcí nebo vlastního já toho, kdo dospělna konec cesty pozorování svého vlastního tělaa potom i bytí.

Cesta pozorování vlastního těla a pak bytínení můj původní objev. Mluvil jsem zpočátkuo existenci „trilókaE, trojsvětě, jehož schémaexistuje. V naší literatuře o buddhismu je uvedldr. L. Procházka v knize „Buddhismus světovýmnázorem, morálkou a náboženstvímE (Fr. Bo-rový, Praha 1928, str. 50); jeho schéma zde pře-tiskuji v původním znění.

SCHÉMAToto schéma bude jistě na lidi našeho kon-

tinentu působit jako výsledek spekulace, a totím spíš, že až na oblast zvířecí a lidskou jsouvšechny oblasti světy jevů neviditelných. Jenžepozorování prohloubené kázní pozorování tělazjišťuje, že ony oblasti neviditelna skutečně tvořísféry životů jinak organizovaných než oblast

129

STAVY VEDOMI. Tilokam. Buddhisticky trojsvet.

4.IV. Arupa-dzhana

oblast rozhranı vnımanı

nevasanna =nasannayatana =

bhumi

3. III. Arupa-dzhanaoblast docelaniceho

Akincennaya-tana = bhumi

Arupa-loka

Svetbezforem

2.vinnanancaya-tana = bhumi

II. Arupa-dzhanaoblast bezmeznosti vedomı

1.Akasanancaya-tana = bhumi

I. Arupa-dzhanaoblast bezmeznosti prostoru

akanittha, su-dassi, sudagassa,atappa, aviba

}suddhavasa=

bhumi

(5.) IV. Rupa-dzhana(pancama)

upekkh’ ekaggata(soustredenı v indiferentismu)

5.

asanna-sattavehapphala 4.

subha-kinhaappamana-subhaparitta-subha

(4.) III. Rupa-dzhana(catuttha)

sukh-ekaggata3.

(3.) II. Rupa-dzhana (tatiya) piti-sukh-ekaggata(2.) Rupa-dzhana (dutiya) vicara-piti-sukh-ekaggata

abhasaraappamanabhaparitabha

2.

Rupa-loka.S

vetcistych

forem

Odpovıdastupnum

dzhana

I.,II.,III.,

IV.

(1.) I. Rupa-dzhana (pathama)vitakka-vicara-piti-sukh-ekaggatapovzbuzenı-uvazovanı-radost-stestı-soustredenı

brahma-kayika-bhumi

{maha-brahma

brahma-purohitabrahma-parisadza

1.

6.

catumma-haradzika tavatimsa yama tusita nimma-

narati

para-nimmitta-vasavatti

Deva-lokaSest nizsıch

bozskych oblastı

5. Kam

a-sugati

bhum

iSt

’ astneoblasti

manussaoblast lidska

Kam

a-lokaSvetsm

ysluVedom

ıputujıcıvesvete

smyslu

Kam

avacaram(cittam

)

4.

asura-kayooblastdemonu

3. petti-visayorıse stınu

2.tiracchana-

yonioblast zvırecı

1.

Apaya

=bhum

iNest’ astne

oblasti

nirayooblastpekelna

světa smyslově viditelného a vůbec vnímatel-ného. K tomuto zjištění přispívá už to, že předtakto pozměněným vnímáním se už psychickábytnost nejeví jako komplex působivých ener-gií, pozorovatelných jen v jejich konečné fázi, tj.když uvedou člověka do příslušných akcí. Jevíse i jako uzavřené celky silových napětí, jež sepřed analyzujícím viděním rozdružují v obyd-lené sféry určité povahy nebo prostě v jevy ka-tegorizované.

Jak jsem již dříve řekl, všechny říše, uvedenév tomto schématu, objevuje ten, kdo se striktnědrží příkazu pozorovat své vlastní tělo a jehoúkony, právě tím, že sestupuje po vrstvách bytík jeho centru. Neobjeví je hned všechny. Říšeživota rozdružené podle tohoto schématu jsoui jednotlivé stavy vědomí, jichž je konečně mno-hem víc než zde uvedených světů. V každém pří-padě však objeví, že jeho vlastní bytost je roz-členěna ve sféry vitální, mentální a sféry stavůvědomí.

Když pozorování těla nabude takové intenzity,že začne pronikat do oblasti podkožní, projdevědomí, uvedené tímto způsobem v putování,tvůrčí nebo fyzikální přírodou. V první fázi seto sice projeví jen hlukem, který tvůrčí činnost

132

samozřejmě vyvolává, ale – tím je celý náš em-pirický svět pro poutníka k centru svého bytívyčerpán a odbyt. Tento svět tedy není nic vícnež jevy a hluk, jejž vyvolává gravitace těchtojevů.

Pak už se člověk ocitá ve sféře vitální. Její po-vaha je určena hnacími silami bytí, jež přemá-hají intelekt. Proto se všechny činnosti v ní mo-hou charakterizovat jako neodolatelné pudy, ježpak samy vytvářejí situace: tvorové této oblastijsou jejich pouhou obětí.

Co např. mohou činit zvířata proti tomu, abysvým intelektem silný tvor, člověk, nenakládals nimi podle svých osobitých rozhodnutí? Člo-věka poslušným zvířetem je slon a býk, jenžby jediným pohozením hlavy mohl skončit životsvého potenciálního vraha – a on se nechá bezvelkého odporu zavést na jatky. A co se týká„narakE, pekel, to zjistí poutník k centru svévlastní bytosti v době, kdy se jeho pozorovánítěla zlepší a tím i jeho smyslové postřehy se sta-nou dokonalejšími.

O světě prétů a asurů nechci tvrdit, že jsouidentifikovány velmi přesně. Když však pout-ník k centru své vlastní bytosti pozorovánímtěla zlepší své vnímání tak, že se mu celá říše

133

podvědomí začne rozčleňovat ve svět jevů, po-zná, že tyto světy jsou světem rozličných útrap,dokonce ne dost barvitě popsaných. A všemtěmto jevům je jedno společné: všechny jsoupřemáhány tzv. neodolatelnými pudy. Proto tastrast, v níž žijí.

Potom je tu oblast lidí. Podle tohoto schématuje charakterizována jako oblast šťastná, což sedá odůvodnit stupněm rozvoje jejich intelektu.Mohou se různě rozhodovat a svým rozhodnu-tím čelit oněm neodolatelným pudům tu méně,tu více úspěšně. Víme z běžné zkušenosti, že jimnemohou čelit vždy. Takto v lidském světě exis-tují podtřídy. Jedna ze dvou skupin, na něž lidimůžeme rozdělit, je svou přirozeností vetkána dosféry zvané „nešťastné oblastiE, kdežto druhá došťastné oblasti, nazývané zde „dévalókaE.

Chci-li toto schéma vysvětlovat dál, nevysta-čím již s důvody, jež odpovídají logice skuteč-nosti, jakou může ve světě vidět i běžný člo-věk – pokud ovšem ignorantsky nezavírá očiproto, aby viděl pouze takový svět, v jaký z po-hodlnosti věří. Odvolávám se na svou zkušenostz cesty od periferie k centru svého vlastního bytí.

Když jsem nastoupil tuto cestu k centru svéhobytí a obohatil jsem pozorování těla o vnitřní,

134

duševní pozvednutí na úroveň radostivosti a op-timismu, byl jsem překvapen, jak blízko od lidíexistují bohové, bytosti, jež tak lze charakteri-zovat pro jejich těla složená z ohně a světla.Nic však nenasvědčovalo tomu, že jde o tvorypříliš odlišně organizované od lidí. Zdálo se, žek tomu, aby je mohl člověk postřehnout, potře-buje jen trochu upravit zrak ani ne příliš dokona-lým potlačením těkavosti tak příznačné přede-vším u „moderníhoE člověka. Ostatně se zdálo,že se chovají dost podobně jako lidé; byli hlučníjako olympští bohové. Nezdálo by se mi úplnétřídit je do šesti skupin. Zdálo se sice, že ně-kteří jsou lidem bližší než jiní a že také ti z vyššítřídy existovali ve „vznešenějšímE ovzduší než ti,na něž jsem narazil hned napoprvé, ale všichniměli společné to, že svým působením byli lidemvelmi blízcí.

Pokud jde o jejich rozdělení do šesti skupin,nechci tvrdit, že mám absolutní pravdu, když jásám jsem je do těchto šesti tříd rozdělit nemohl.Spěchal jsem tehdy za svým cílem a tak jsemse prudce zbavoval vibrací, jež prostředí těchtobohů ve mně vyvolávalo. Toužil jsem prostě poduševním klidu, jejž jsem už na začátku svécesty chápal jako hodný dosažení. Ostatně jsem

135

též pochopil, že klid má být cílem duchovníhoúsilí. Ve sféře bohů tohoto druhu jsem poznával,že se pouze změnily okolnosti mého vnitřníhoživota. Místo zmocňujícího se mne pesimismujsem cítil vnitřní povzbuzování, jehož výsledkemby asi bylo rozvinutí světského optimismu, dru-hého to konce provazu osudu, který vnucuje kaž-dému jeho „karmické daryE.

Proto jsem se zbavoval onoho povzbuzení, ažjsem dosáhl mentálního ponoření, jímž jsemvyvolal přesun svého uvědomování do oblastirozpínajícího se osobního vědomí, s čímž sou-viselo skutečné duševní uvolnění ve stavu bla-ženosti dotýkající se těla. Schéma říká, že jsemdosáhl sféry brahmů. A asi tomu tak bylo. Byljsem zbaven každé stopy osobního omezení a jenmá vůle by se byla chtěla rozlétnout k přání tvo-řit nebo vidět se něco tvořit. To však bylo varo-vání, které mě zadrželo, abych šel tímto směrem.Měl jsem ještě v příliš živé paměti předcháze-jící osobní strasti a pochopil jsem, jak se slušína pozorného poutníka, že bych tím jen opako-val to, co už bylo dříve, totiž extrovertní zamě-ření mysli, která tak snadno přehluší slabé stopystrasti tvorů brahmického světa. Tato strast jeprostě dána faktem, že se vědomí orientuje buď

136

na tvary, nebo na věci určité, nebo na osobitýživot.

Tak jsem pomocí prohloubenějšího pozorovánívšeho, čím jsem byl, opouštěl svět Brahmy s jehovznešenými podněty a ideály, s neomezovanýmsklonem plodit a tvořit, se zaslepeností, kterázapomíná na opak toho všeho.

Tím se mé ponoření, obměněné pozorováníma uvědomováním si těla, stalo hlubším a pro-měnilo se ve druhé džhána, s přesným rozvi-nutím kvalit popisovaných ve schématu. Byl tovšak pro mne pouze stav vědomí a nikoli vnik-nutí do světa bohů skupiny abhassara. Ostatněani svět brahmů jsem nerozčlenil na tři skupinybrahmů, i když pro mne byly zcela patrné di-ference v projevech tvůrčí moci brahmické po-vahy. Nenapadlo mě však, že záleží na tom, abyse stavy brahmů nějak rozlišovaly. Osobní dů-vod chyběl, neboť jsem pochopil, že očišťovánívědomí od strusek vjemů zevního světa pokra-čuje a že tedy je možné dosáhnout ještě vyššíhostupně očisty vědomí, v němž jedině jsem tu-šil řešení problému osobní existence jako osobnístrasti. Proto jsem se nesnažil rozlišovat anistavy druhého džhána. Stačilo mi ono „uvažo-vání, radost, štěstí a soustředěníE.

137

A nezajímala mě ani buddhistická kosmozofie,podle níž vzniká vesmír bytostí tak, že když pozániku světů kdesi v praláje dozraje některá by-tost sféry abhassara proto, že se její karmickézásluhy vyčerpaly a následkem toho musí užsestoupit na nižší úroveň, sestoupí vlastně dosféry brahmů, kde pak setrvává dlouho a dlouho,až konečně se v ní probudí přání, aby zde ne-byla sama. A buddhistická kosmozofie pokra-čuje: v tu dobu i jiní tvorové světa abhassaradospějí ke konci svých karmických zásluh, takžemusí sestoupit právě též do světa brahmů. A tuse věci zkomplikují. Mahábrahma si pamatuje,že pojal přání, aby tu nebyl sám, ale ve spole-čenství bytostí. Když se jiní tvorové z nebes ab-hassara objeví v brahmické sféře, pomyslí si, žeon je povolal k životu, neboť pojal právě takovépřání, aby zde byli. A tito tvorové sestoupivšíz nebeského světa abhassara si též myslí, že setu ocitli proto, že si to Brahma přál; Brahma,který už ve světě brahmů byl před nimi.

Právě tak vzniká omyl, že existuje tvůrce, jenžpovolává jiné bytosti k životu. I Mahábrahmasám věří tomu, že tímto tvůrcem skutečně je.Tím pak nastává nový proces tvoření, koloběhsansáry, v tomto stupni sansáry dosud nikoli

138

tak strastné, jak ji může poznat člověk, jenž po-číná hledat cestu návratu k svému prapůvodu.A tvoření pak vytváří nepřetržitý hluk gravitač-ních protipůsobení, který trvá stále, dokud senenaplní i pekla, nejnižší to sféry tvořící přírodnímoci.

U člověka, jenž se vrací k svému prapůvodumetodou pozorování svého těla, jež se pak rozši-řuje v pozorování všech procesů bytí, zůstávajívšak v pozadí zkušenosti sansárových strastí,jež ho na stupni bohů abhassara, ve druhémdžhána, budou varovat, aby se nepoddal bla-ženostem, nenarušovaným žádným omezovánímideou já a moje. Proto bude schopen vstoupit,nebo se povznést, nebo se propracovat do tře-tího džhána. V tomto stavu se už osobní poměryzlepšují.

I když člověk v prvním stupni třetího budd-histického vnoru ještě tápe, neboť nechápe, ja-kým způsobem začlenit do mystického snaženísystém, ve druhém stupni tohoto vnoru si ná-hle ujasní, co bylo příčinou toho, že jeho li-nie duchovního vývoje a úsilí nebyla dosud jed-noznačná. Pochopí, co je příčinou jeho přísluš-nosti do sansárového světa a čeho je třeba, abytato příčina zanikla. Tímto pochopením se jeho

139

duchovní úsilí docelí a jeho vývoj vpřed se na-rovná, takže bude moci spět k absolutnímu osvo-bození bez jakýchkoli oklik, založených na dozní-vajícím pocitovém žití. To znamená, že správ-ným duchovním úsilím u něho zanikne každýsklon emocionálně se vyžívat a namísto tohojeho život začne být řízen moudrým potlačenímvšech emocí a tím se jeho intelekt a rozum zlepšía zcela očistí.

Toto jsou zkušenosti z cesty oblastí různýchstavů vědomí, jež se při systematickém úsilí měníve čtyři buddhistické tzv. nižší vnory, z nichž po-slední má vykořeňovat a skutečně i vykořeňuježivotní pud, jehož mocí je člověk vždy přísluš-níkem sansáry. Že je tomu tak, není pouze mojeosobní zkušenost. Dříve už jmenovaný dr. M. K.přesto, že sám stav svého vědomí hodnotil jakostav třetího buddhistického vnoru, přece až v ur-čitém okamžiku prohlásil, že „nyní už celémuproblému duchovního vývoje rozumíE a že téžpochopil, co v jeho dosavadní duchovní snazebylo správné, neboť to jej vedlo k vykoupení,a co nesprávné, neboť to jej znovu a znovu vra-celo zpět do sansárového žití.

Jenže dr. M. K. podle mého úsudku přílišdlouho prodléval u komunikování se sansárovým

140

světem, u nezasahování do emocí jej unášejících.Proto mu nebyl poskytnut čas k prožití stavůčtvrtého buddhistického vnoru, i když charak-ter tohoto vnoru poznal a zvěděl, že je nutnojím projít.

Do čtvrtého vnoru může člověk vstoupit te-prve potom, když se zbaví strachu před beze-dnou prázdnotou, která se před tímto vstupemčlověku otvírá. Zvyk žít v „plnostiE, v neustá-lých vztazích, ve vědomí naplněném sansárovýmobsahem, je právě příčinou tohoto strachu. Kdyžse však „cesta empirickými životními zkušenost-miE otupí, neboť člověku svitne, že je pouhým,ale věčným opakováním téhož, co zde od ne-paměti je, pak náhle pochopí, že ona bezednáprázdnota může doplnit obsah života poutníkasměřujícího do centra svého a tím ovšem i uni-verzálního bytí.

Potom se realizuje stav čtvrtého buddhistic-kého vnoru. Především to znamená naprostéuvolnění mysli a celé psychické bytnosti od ze-vního světa. A zájem mysli se vztáhne jen navlastní bytost, v tomto případě pojmově cel-kem neurčitou. Neboť člověk už je schopen sebejakožto konkrétní pojem z mysli buď vylou-čit, nebo se tak podržet. Rozhoduje se podle

141

toho, zda v příslušném okamžiku považuje zalepší netvořit ze sebe hráz pro proudící kos-mické energie a síly, nebo ze sebe tuto hráztvořit, což se vždy dá určit z okamžité situ-ace. Neboť při čtvrtém buddhistickém vnoru jemysl již uvolněna od činných tvůrčích sil, sil tov bytí stále proudících. Avšak člověk, jenž se do-stal až na tento stupeň, vnímá a poznává, žeještě nedospěl k mezi, kde evidentně zjišťuje,že za ní už neexistuje žádný proces, připravu-jící jeho bytosti užitečnou životní zkušenost, ježby jeho dokonalost mohla dovést na ještě vyššístupeň.

Pak se začíná proces rozpouštějící bytí tu ryzepomyslné, tu zase vymezované procesujícím vli-vem pulsující a vlnící se vitality.

A mysl dosažitele čtvrtého buddhistickéhovnoru dokáže dobře působit na uklidňování vi-tální přirozenosti, která už dávno netrpí im-pulsy k příchylnosti a k odporu; zůstává jen vestavu pulsace, což je vlastně život bytostí tzv.sám o sobě. A právě tento životní proces tzv.sám o sobě potlačí dosažitel čtvrtého buddhis-tického vnoru myslí schopnou klidu a bezmez-nosti, myslí, která už dokáže pojmově obsáhnoutnekonečno.

142

Nekonečno nebo i bezmezno je poslední sféra,kam se zaměří ten, kdo prošel všemi vrstvamibytí až k jeho centru. Ví jasně, že sféry životajsou rozděleny na sféru vitální, mentální a sférustavů vědomí. Ví také to, že by ze všeho tohonemohl nic vytěžit, kdyby se bludně domníval,že má smysl žít ve stavech, jež poznal jako stáleobsažené ve svém bytí. Jsou vždy významné jenna základě toho, že se jeho počínáním některáz těchto vrstev stala výraznější. Ví tedy, že proněho neexistuje možnost „žít siE jako cestovatelsférami života jen proto, aby se těšil pohledyjako turista.

Ať je totiž sféra, jíž člověk prochází od periferiek centru svého bytí, z hlediska karmických ob-sahů nízká nebo vysoká, vždy ten, kdo by chtělbýt pouze turistou na cestách světy, bude strženvírem sil příslušné sféry. Pak už nebude turis-tou, nýbrž prožívatelem karmy příslušné sféryv úloze otroka této sféry. Na věci nic nemění,že provazy vyšších sfér jsou volnější proti těs-něji spoutávajícím provazům sfér nižších. Přísněvzato je blud pekelných bytostí v tom, že simyslí, že nemohou žít bezpříčinné stavy myslia citu. Blud bytostí brahmické sféry je zase vážemálo zřetelným přesvědčením, že moc brahmů

143

je také poutem, poznatelným právě v jejich ori-entaci na tvůrčí moc jimi prožívanou. Analytik,jenž proniká pomocí pozorování těla vrstvamibytí od jeho periferie k jeho centru, tato poutaukutá bludem poznává. Může se proto osvobo-dit, jestliže v sobě nenechá vyšlehnout příchyl-nost k prožitkům některé ze sfér, jimiž k centrusvého bytí prochází. Ale nesmí být ani domýš-livým turistou. I turistova zvědavost je pouto,ovšem pro toho, kdo teprve vybírá mezi poutyto, k němuž vzplane příchylností. Tam skončíjeho naděje na svobodu, jeho putování k centruvlastního bytí, jeho vývoj k totožnosti sebeuvě-domění s absolutnem.

A sféry, jež korespondují s jeho vývojem se mě-nícími stavy vědomí? Jsou jistě stejně skutečnéjako stavy jeho vědomí. Že podle tohoto tvr-zení neexistuje skutečnost, jejíž platnost je abso-lutní? Vesmírné kontinuum je vesmírné univer-zálně platné relativum. Jistota, že je kontinuumtu a tam skutečné, závisí pouze na tom, zda člo-věk položí hráze věčnému vlnobití tvořivé ener-gie, nebo je nepoloží. Ujišťuji, že ti, kdo dosáhlihlubších vrstev svého bytí a tím i sfér kvalita-tivně vyšších ve smyslu formálního třídění kos-mických jevů a kvalit, dokážou vytvářet hráze

144

velmi pevné. Když je vytvoří, prožívají to, coje známo jako fyzická nesmrtelnost adeptů du-chovních nauk. Nezdá se však, že by si ji ně-který z nich podržel. Zato existují ti, kdo svébytí sublimovali, takže se „vtěliliE do sfér, kdečas na bytí tak agresivně nehlodá jako na zemi.Až však budou dosti moudří, zastaví životní pro-ces i na této úrovni a to bude jejich osvobozením,jaké na zemi zná buddhismus v učení o nirváně.Neboť ani marnost na vysoké úrovni bytí a žitínení nic jiného než marnost.

Pomíjivé je všechno.A nyní ještě k arúpalókám, uváděným ve sché-

matu.Tyto stavy vědomí jsou dosažitelné přísluš-

nou abstrakcí mysli při pozorování těla, které sestává cestou prostupující vrstvami bytí až k cen-tru tohoto bytí. Když za takových okolností myslpronikne ke stavům příslušícím rúpalóce s je-jími brahmy a bohy sféry nadbrahmické, pakvnímaný prostor už přestává obsahovat vyhra-něné jevy, byť to byli brahmové a bytosti nad-brahmické. Tím se jako vnímatelný jev objevujepřed vnímajícím vědomím „nekonečný prostorE.

V této sféře stejně jako v dalších nad ní nelzeidentifikovat jevy, nýbrž pouze vlastnosti. Ty

145

podbarvují vědomí poutníka těmito sférami jakojemná pohnutí, která by se však mohla znovurozvinout v konkretizované uvědomění i sebe-pojetí. Jenom zkušenosti z nižších sfér mohoučlověka zadržet před návratem do stavů kon-krétnějšího sebeuvědomování. Proto když pout-ník k centru svého bytí dá bezmeznému prostoruformu tím, že se vrátí k sobě samému jakožto by-tosti spějící ke zničení všeho, co i nejjemnějšímzpůsobem připomíná překonávanou již vlastníindividualitu, vyvstane mu problém stavu vě-domí, jež se učiní bezmezným prostě tím, že muneumožuje jakkoli se formovat. Tím začne zani-kat i potenciální sklon k sebeuvědomování a pro-cesem se poutníkovi těmito sférami začne jevitvše od stvoření až po prostou ideu já. A to jepříčina realizace druhého nadsvětského vnoru,v němž už poutníka nic nezadrží před úspěšnýmvyloučením všech diferencovaných skutečností,byť by to byly třeba jen „určitý pojemE nebo„určitá myšlenkaE, vnímání něčeho, co by měloznak určitosti a tím i omezení.

Toto je známka realizace třetího nadsvětskéhobuddhistického vnoru, charakterizovaného jako„říše docela ničehoE. V něm je prázdnota všude,kam může i pomyslně konkretizované uvědomění

146

dosáhnout. Svět zvaný zevní mizí bez ohledu nato, je-li to svět hmotných nebo jakýchkoli ji-ných skutečností; člověk, dosahující této mety,už má pouze sebe, aby „toE vyvedl z existencedirigované karmou. Jeho stav tedy dozrává k vr-cholu duševnosti, která je redukována na vní-mání a nevnímání. To je začátek existence bytí,který vznikl tím, že byl podmíněn vymezenímse absolutna v jev, zvaný vědomí. Tu však užpoutník k centru svého bytí nepřijme tendencik prožívání stavů k „určitosti spějících jevůE,jak tomu bylo „na počátku kosmické tvorbyE,nýbrž zakončuje své bytí. Dobře ví, že spět zasek určitosti znamená návrat do nedobrovolnéhoprožívání karmy, byť na nejvyšších stupních bož-ských existencí nezřetelné, ale pro začínající se-trvačnost tohoto prožívání stále zřetelnější, ažje v linii reinkarnací zase bytost zavírána dokarmy tvorů neschopných překonávat tzv. neo-dolatelná pokušení a pudy. A poutník, jenž ne-připustí žádné vyhraňování ani ve formě jsou-cích vlastností, ztotožňuje se s Velikou kosmic-kou prázdnotou, potenciálně tvůrčí. Nikoli tedyprázdnotou ákášovou, která je materiálem zpra-covatelným tvůrčím procesem, začínajícím ten-dencí a později i vůlí být.

147

Co bude potom? – Nic! – Poutník pozná vyús-tění každého stavu ze své vlastní zkušenosti a zeschopnosti chápat tendence . . .

148

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7O důvodech zveřejnění . . . . . . . . . . . 11

DÍL PRVNÍO formálním, úzce osobním zasvěcení . . 25Tajné zasvěcení . . . . . . . . . . . . . . . 53

DÍL DRUHÝSansára a nirvána . . . . . . . . . . . . . 99

Květoslav MinaříkTAJNÉ ZASVĚCENÍ

Vydavatelská řada DRAHOKAMYSvazek 9Obálku navrhl Richard BergantK vydání připravila PhDr. Zora ŠubrtováVydal CANOPUS, 2004Vydání druhéStran 152Sazbu zhotovil Zdeněk Wagner – IceBearSoF , Praha