trottové byli mladý rod. jejich předek obdržel šlechtický ... · ře a potom se na zem vrhli...

7

1

Trottové byli mladý rod. Jejich předek obdržel šlechtický titul po bitvě u Solferina. Byl to Slovinec. Sipolje – jmé-no vesnice, ze které pocházel – se stalo jeho šlechtickým přídomkem. Osud ho vyvolil pro zvláštní čin. Ale on se postaral, aby ten čin pozdějším dobám vymizel z paměti.

V bitvě u Solferina velel jako poručík pěchoty četě. Bo-jovalo se už půl hodiny. Tři kroky před sebou viděl Trotta bílá záda svých vojáků. První řada čety klečela, druhá stá-la. Všichni byli dobré mysli, jisti vítězstvím. Vydatně se najedli a napili kořalky na útraty a na počest císaře, který byl od včerejška v poli. Tu a tam padl někdo z řady. Trotta v mžiku skočil do každé mezery a střílel z osiřelých pušek mrtvých a raněných. Hned prořídlou řadu těsněji semkl, hned ji zase roztáhl, pátraje všemi směry mnohonásob-ně zbystřeným zrakem a všemi směry napjatě nasloucha-je. Mezi práskáním výstřelů zachycoval jeho čiperný sluch řídké, zvučné hejtmanovy povely. Jeho bystré oko proni-kalo modrošedou mlhou před nepřátelskými liniemi. Než vystřelil, pokaždé pozorně zamířil a každý jeho výstřel za-sáhl cíl. Vojáci cítili jeho ruku i jeho pohled, slyšeli jeho povely a připadali si bezpeční.

Nepřítel se odmlčel. Nedozírně dlouhou frontou prolétl rozkaz: „Palbu zastavit!“ Tu a tam ještě zaklapal nabiják, tu

pochod Radetzkeho.indd 7pochod Radetzkeho.indd 7 06.05.2019 9:49:3306.05.2019 9:49:33

8

a tam zarachotil ještě opožděný a osamělý výstřel. Modro-šedá mlha mezi frontami trochu prořídla. Najednou stá-li v poledním teple stříbřitého, zastřeného slunce před bouřkou. Vtom se mezi poručíkem a hřbety vojáků vyno-řil císař se dvěma důstojníky generálního štábu. Chystal se právě přiložit k očím polní dalekohled, který mu podal jeden z jeho průvodců. Trotta pochopil, co to znamená: i když bylo patrné, že nepřítel ustupuje, zadní voj je určitě obrácený k Rakušanům, a kdo zvedne polní dalekohled, ukazuje, že stojí za to, aby byl zasažen. A byl to mladý cí-sař. Trottovi zabušilo srdce až v hrdle. Strachem z nepřed-stavitelné, nesmírné katastrofy, která by zničila jeho samé-ho, pluk, armádu, stát, celý svět, mu projel tělem horký mráz. Kolena se mu roztřásla. A odvěký vztek subalterní-ho frontového důstojníka na vysoké pány z generálního štábu, kteří nemají potuchy o trpké praxi, diktoval poru-číkovi onen čin, jímž se jeho jméno zapsalo navždycky do historie pluku. Oběma rukama popadl mocnáře za rame-na a strhl ho k zemi. Snad ho popadl příliš prudce. Císař se okamžitě svalil. Průvodci se vrhli k padajícímu císaři. V tu chvíli výstřel provrtal poručíkovi levé rameno, prá-vě ten výstřel, který měl zasáhnout císařovo srdce. Zatím-co se císař zvedal, poručík klesal. Všude, po celé frontě se probudilo zmatené a nepravidelné rachocení polekaných, ze spánku vyburcovaných pušek. Císař, netrpělivě napo-mínaný průvodci, aby opustil nebezpečné místo, se přes-to sklonil k ležícímu poručíkovi, a pamětlivý své císařské povinnosti, otázal se omdlelého poručíka, který už nesly-šel, jak se jmenuje. Plukovní lékař, poddůstojník od sani-ty a dva vojáci s nosítky přiklusali, shrbení, hlavy sehnuté. Důstojníci generálního štábu nejprve strhli k zemi císa-ře a potom se na zem vrhli sami. „Toho poručíka zde!“ – zvolal císař na udýchaného plukovního lékaře.


9

Palba mezitím zase utichla. A zatímco kadet – zástupce důstojníka předstoupil před četu a oznamoval zvučným hlasem: „Přejímám velení!“ František Josef a jeho průvod-ci vstali, saniťáci opatrně přivázali poručíka k nosítkům a všichni odcházeli k velitelství pluku, kde pod střechou sněhobílého stanu bylo nejbližší obvaziště.

Trotta měl rozdrcenou levou klíční kost. Kulku, která mu uvízla pod levou lopatkou, vyňali v přítomnosti nej-vyššího náčelníka vojska a za nelidského řevu raněného, kterého bolest probudila ze mdloby.

Za čtyři neděle se Trotta uzdravil. Když se vrátil do své jihouherské posádky, měl hodnost hejtmana a nejvyšší možné vyznamenání: Řád Marie Terezie a šlechtický titul. Jmenoval se od nynějška hejtman Josef Trotta von Sipolje.

Jako by mu byli jeho vlastní život zaměnili za cizí, nový, zhotovený někde v dílně, opakoval si noc co noc před usnutím i každé ráno po probuzení svou novou hod-nost a nový stav, předstupoval před zrcadlo a ujišťoval se, že mu dosud zůstal jeho starý obličej. Mezi neobrat-nou důvěrností, se kterou se jeho kamarádi snažili pře-klenout vzdálenost, nepochopitelným osudem mezi ním a jimi náhle vytvořenou, a jeho vlastními marnými sna-hami chovat se vůči všem lidem s obvyklou nepředpoja-tostí pošlechtěný hejtman Trotta jako by ztrácel rovnová-hu, připadalo mu, že je teď na celý život odsouzený kráčet v cizích botách po hladké podlaze, pronásledovaný šuš-káním a očekávaný plachými pohledy. Ještě jeho děd byl malý sedlák, otec účetní poddůstojník, později strážmistr v jižním pohraničí monarchie. Od té doby, co v boji s bo-senskými pašeráky přišel o oko, žil otec jako vojenský in-valida a hlídač parku laxenburského zámku, krmil labutě, zastřihoval ploty, zjara hlídal před nepovolanýma loupe-živýma rukama zlatý déšť, později šeřík a za vlahých nocí


10

vyháněl z blahodárně temných laviček milenecké párky, nemající přístřeší. Synovi poddůstojníka se hodnost oby-čejného poručíka pěchoty zdála přirozená i přiměřená. Ale šlechtickému a vyznamenanému hejtmanovi, kráčejí-címu v cizí a skoro přízračné záři císařovy milosti jako ve zlatém oblaku, byl rodný otec najednou na hony daleko a uměřená láska, kterou potomek otci projevoval, si patr-ně žádala změněné chování i novou formu styku mezi ot-cem a synem. Hejtman otce pět let neviděl, avšak každý druhý týden, jakmile se vrátil z věčně stejné služby do ka-sáren, psával starému otci stručné dopisy při sporém a ne-klidném plápolu erární svíce na strážnici, když předtím provedl kontrolu stráží, zapsal, kdy se střídaly, a do rub-riky „Zvláštní příhody“ vepsal energicky a jasně „Žádné“, čímž se jaksi popírala každá sebemenší možnost, že by se něco zvláštního přihodilo. Dopisy, psané na nažloutlém dřevitém osmerkovém archu, se podobaly jeden druhé-mu jako dovolenky a služební lístky, vlevo oslovení „Milý otče!“, nahoře volný okraj na čtyři prsty, po stranách na dva, a začínaly krátkým sdělením, že pisatel je zdravý, po-kračovaly nadějí, že i u adresáta je tomu stejně, a konči-ly ustáleným krasopisným závěrem, který začínal novým odstavcem dole vpravo, diagonálně k oslovení: „V ucti-vosti Váš věrný a vděčný syn Josef Trotta, poručík.“ Kte-rak ale měl nyní, zejména když díky nové hodnosti už ne-konal starou službu, změnit uzákoněnou a celý vojenský život vystihující formu dopisu a vkládat mezi normované věty nezvyklá sdělení o nezvykle se změnivších poměrech, které on sám dosud sotva pochopil? Onoho tichého veče-ra, kdy hejtman Trotta poprvé po svém uzdravení usedl ke stolu, rozbodanému a pořezanému od nožů, s nimiž si po-hrávali unudění vojáci, aby splnil povinnost a napsal otci, pochopil, že se nedostane dál než k oslovení: „Milý otče!“


11

Opřel jalové péro o kalamář, uškubl kousek plápolající-ho knotu, jako by od uklidněného světla svíčky očekával šťastný nápad a vhodný obrat, a uhnul pomalu do vzpo-mínek na dětství, na vesnici, na matku a na kadetku. Po-zoroval obrovské stíny, které vrhaly drobné předměty na holé, do modra obílené stěny, lehce zkřivenou lesknoucí se linii šavle na věšáku u dveří a tmavý řemínek, prostr-čený košem šavle. Naslouchal neúnavnému dešti venku a jeho zpěvu bubnujícímu na okenní římsu, pobitou ple-chem. Nakonec vstal, rozhodnutý, že příští týden otce na-vštíví po předepsané děkovné audienci u císaře, k níž měl být v nejbližších dnech odvelen.

O týden později jel fiakrem k otci do Laxenburku rov-nou od audience, která trvala skrovných deset minut, ne víc než deset minut císařské přízně, a skládala se z deseti nebo dvaceti otázek přečtených z papíru, na které se mu-selo v pozoru bleskově odpovídat, jako když se klidně, ale najisto vystřelí z pušky: „Ano, Veličenstvo!“

Starého Trottu zastihl v kuchyni jeho služebního bytu, s vykasanými rukávy, u hladce ohoblovaného nepokryté-ho stolu, na kterém ležel tmavomodrý, červeně lemovaný kapesník, před velikým šálkem kouřící vonné kávy. Suko-vitá červenohnědá hůl z višňového dřeva visela i s berlami na hraně stolu a tiše se houpala. Svraštělý kožený pytlík s vláknitým knastrem ležel tlustě naditý a napůl rozevře-ný vedle dlouhé, bílé, nahnědle zažloutlé hliněné dýmky. Její barva se hodila k otcovu mohutnému bílému kníru. Hejtman Josef Trotta von Sipolje stál uprostřed té chudé erární útulnosti jako bůh války, s lesklým opaskem, nala-kovanou helmou, která vyzařovala jakési vlastní černé slu-neční světlo, v hladkých, jako sklo vyleštěných holínkách s blýskavými ostruhami, se dvěma řadami lesklých, téměř plápolajících knoflíků na blůze, obdařený nadpozemskou


12

mocí Řádu Marie Terezie. Tak stanul syn před otcem, kte-rý zvolna vstával, jako by se chtěl tím pomalým pozdra-vem vyrovnat synově nádheře. Hejtman Trotta políbil otci ruku, schýlil hlavu a přijal políbení na čelo a na tvář. „Posaď se!“ řekl otec. Hejtman odložil některé součásti své nádherné výstroje a posadil se. „Gratuluju ti!“ řekl otec obvyklým tónem, tvrdou němčinou vojáků slovanského původu. Jeho souhlásky hřměly jako hrom a na koncové slabiky kladl slabý důraz. Ještě před pěti lety mluvil se sy-nem slovinsky, ačkoliv hoch rozuměl pouze několika slo-vům a sám nedovedl říci ani jedno. Ale kdyby syn, kte-rý mu přízní osudu a císaře unikl tak daleko, promluvil dnes jeho mateřštinou, připadalo by to otci jako opovážli-vá důvěrnost. Zato hejtman nespouštěl oči z otcových rtů, aby uvítal první slovinský zvuk jako cosi vzdáleně důvěr-ného, jako kus ztraceného domova. „Gratuluju! Gratulu-ju!“ opakoval hřímavě strážmistr. „Za našich dob to nikdy tak rychle nešlo! Za našich časů nás ještě proháněl Radec-ký!“ To je doopravdy konec! pomyslel si hejtman Trotta. Otce od něho dělí celá hora vojenských hodností. „Panta-tínku, máte ještě rakiji?“ řekl, aby osvědčil poslední zby-tek rodinného společenství. Napili se, přiťukli si, napili se znovu, otec po každém loku zavzdychal, donekonečna se rozkašlal, zčervenal, zmodral, plival, pomalu se uklidňo-val a dal se do vypravování všelijakých příhod z doby, kdy sám vojákoval, s nepochybným úmyslem snížit synovy zá-sluhy a kariéru. Nakonec se hejtman zvedl, políbil otcov-skou ruku, přijal otcovské políbení na čelo a na tvář, při-pjal šavli, nasadil čáko a šel – přesvědčený, že otce viděl v životě naposled…

Bylo to naposled. Syn psával starci obvyklé dopisy, žád-ný jiný viditelný vztah už mezi nimi nebyl – hejtman Trot-ta se odpoutal od dlouhé řady svých selských slovanských


13

předků. Jím začínal nový rod. Roky ubíhaly jako stejno-měrně se točící nehlučná kola. Jak odpovídalo jeho stavu, Trotta se oženil se zámožnou, ne už zcela mladou nete-ří svého plukovníka, dcerou okresního hejtmana v západ-ních Čechách, zplodil hocha, těšil se z pravidelnosti svého zdravého vojenského života v malé posádce, jezdil každé ráno na cvičiště, odpoledne hrával v kavárně s notářem šachy, zdomácněl ve své hodnosti, ve svém stavu, důsto-jenství a slávě. Měl průměrné vojenské nadání, ze které-ho rok co rok při manévrech skládal průměrně úspěšnou zkoušku, byl dobrým manželem, nedůvěřivý k ženám, karty nehrál, ve službě byl spravedlivý, i když mrzout, zu-řivě nenáviděl lež, nemužné chování, zbabělé opatrnictví, žvanivé vychloubání a ctižádostivé choutky. Byl tak pro-stý a bezúhonný jako jeho vojenský rejstřík a jenom po-dle vzteku, který se ho občas zmocnil, by znalec lidí vy-tušil, že i v duši hejtmana Trotty dřímou temné propasti, v nichž spí bouře a neznámé hlasy bezejmenných předků.

Knihy náš hejtman Trotta nečetl a v skrytu litoval své-ho dorůstajícího synka, který už pomalu zápasil s pisát-kem, tabulkou a houbou, papírem, s pravítkem a násobil-kou a na kterého už čekaly nezbytné čítanky. Tehdy byl hejtman ještě přesvědčen, že i jeho syn musí být vojákem. Nenapadlo ho, že by některý Trotta ode dneška až do vy-mření rodu mohl volit jiné povolání. Kdyby měl dva, tři, čtyři syny – jenže jeho žena byla neduživá, potřebovala lé-kaře a léčení a těhotenství bylo pro ni nebezpečné – ze všech by byli vojáci. Tak ještě tenkrát smýšlel hejtman Trotta. Mluvilo se o válce, byl neustále připraven. Zdá-lo se mu skoro jisté, že je mu souzeno zemřít v bitvě. Jeho solidní prostoduchost považovala smrt v poli za nutný důsledek válečné slávy. Až jednou vzal s lehkou zvědavos-tí do ruky první čítanku svého syna, který dovršil právě


14

pátý rok a jemuž domácí učitel dík matčině ctižádostivos-ti už tak brzy dával pocítit, jak chutnají školní trampoty. Přečetl rýmovanou ranní modlitbu, nezměnila se po kolik desetiletí, ještě se na ni pamatoval. Přečetl „Čtvero roční období“, „Lišku a zajíce“, „Krále zvířat“. V obsahu zahlé-dl článek, ve kterém mohlo být něco i o něm, neboť ná-zev zněl: „František Josef První v bitvě u Solferina“. Četl a musel se posadit. „V bitvě u Solferina“ – začínal odsta-vec – „se náš císař a král František Josef První octl ve veli-kém nebezpečí.“ I o Trottovi byla v článku řeč. Ale v jaké podobě! „Mocnář,“ – stálo tam – „se v zápalu boje odvážil příliš daleko a náhle uzřel, že je obklopen nepřátelskými jezdci. V okamžiku nejvyšší nouze se na zpěněném ryzá-ku přihnal mladičký poručík, mávaje šavlí. Hohó! Jak do-padaly rány na hlavy a šíje nepřátelských jezdců!“ A dál: „Nepřátelské kopí proklálo hruď mladého hrdiny, většina nepřátel byla však už pobita. S vytaseným kordem v ruce se mladý, neohrožený panovník snadno ubránil slábnou-cím útokům. Celá nepřátelská jízda padla tenkrát do za-jetí. Onen mladý poručík – Josef rytíř von Trotta se jme-noval – dostal pak nejvyšší vyznamenání, jaké naše vlast uděluje svým rekovným synům: Řád Marie Terezie.“

Hejtman Trotta šel s čítankou v ruce do sádku za do-mem, kde za pěkného počasí odpoledne pracovávala jeho žena, a zeptal se jí, zbledlými rty a potichu, jestli ten ne-ctný článek zná. Žena s úsměvem přikývla. „Je to lež!“ za-řval hejtman a praštil knihou na vlhkou zem! „Je to pro děti,“ namítla mírně žena. Hejtman se k ní otočil zády. Hněv jím lomcoval jako vichřice útlým keřem. Rychle se vrátil do domu, srdce jako v plameni. Byl čas jít hrát ša-chy. Sňal z věšáku šavli, připjal si zlostným, prudkým trh-nutím opasek a divokými rychlými kroky vyběhl z domu. Kdyby ho byl někdo pozoroval, musel usoudit, že Trotta


15

se hrne pobít kopu nepřátel. Když v kavárně beze slova prohrál dvě partie, na úzkém bledém čele pod tvrdými krátkými vlasy čtyři hluboké kolmé vrásky, rozmetal zlob-ným pohybem chrastící figurky a řekl partnerovi: „Mu-sím se s vámi poradit!“ – Pauza. – „Zneužili mě,“ spus-til nanovo, pohlédl zpříma do blýskavých skel notářových brýlí a po chvíli zjistil, že se mu nedostává slov. Měl vzít čítanku s sebou. S tou hanebnou věcí v ruce by se to všec-ko mnohem lépe vysvětlovalo. „Jak zneužili?“ zeptal se notář. „Já jsem u kavalérie nikdy nesloužil,“ začal hejtman Trotta v domnění, že je to nejlepší začátek, ačkoliv sám uznával, že mu notář takto nebude rozumět. „A ti nesty-datí škrabáci píšou v knížkách pro děti, že jsem se přihnal na ryzáku, píšou, na zpěněném ryzáku, abych zachránil panovníka, píšou.“ – Notář pochopil. Sám znal ten člá-nek z učebnic svých synů. „Přeceňujete to, pane hejtma-ne,“ řekl. „Uvažte! Je to pro děti!“ Trotta na něho pohlédl s úlekem: V té chvíli se mu zdálo, že se proti němu spikl celý svět. Pisatelé čítanek, notář, jeho žena, syn, domácí učitel. „Všechny historické činy,“ řekl notář, „se pro škol-ní potřebu upravují. Podle mého mínění je to tak správ-né. Děti potřebují příklady, které chápou a které se jim vryjí do paměti. Pravou pravdu se pak dozvědí později!“ – „Platit!“ zvolal hejtman a vstal. Šel do kasáren, přistihl dozorčího důstojníka, poručíka Amerlinga, s nějakou slečnou v pisárně účetního poddůstojníka, provedl sám kontrolu stráží, poslal pro šikovatele, zavolal dozorčího poddůstojníka k raportu, dal nastoupit rotu a nařídil na dvoře cviky se zbraní. Vojáci vyjeveně a ustrašeně poslech-li. V každé četě chybělo několik mužů, nebyli k naleze-ní. Hejtman Trotta nařídil, aby přečetli jmenný seznam. „Nepřítomní zítra k raportu!“ řekl poručíkovi. Mužstvo cvičilo se zbraní, sotva dechu popadalo. Nabijáky klapaly,


16

řemeny lítaly, horké ruce pleskavě dopadaly na chladné kovové hlavně, mohutné pažby tupě narážely na měkkou zem. „Nabít!“ velel hejtman. Vzduch se chvěl dutým ra-chotem slepých patron. „Půl hodiny cvičit zdravení!“ velel hejtman. Za deset minut povel změnil. „Kleknout k mod-litbě!“ – Zklidněn pak naslouchal, jak tvrdá kolena temně dopadají na zem, na štěrk a písek. Ještě je hejtmanem, pá-nem své kumpanie. Však on těm škrabákům ukáže!

Do kasina dnes nešel ani nejedl, šel spát. Spal těžce, nic se mu nezdálo, druhý den ráno přednesl u důstojnické-ho raportu stručně a řízně plukovníkovi svou stížnost. Po-stoupili ji dál. A nyní začalo martyrium hejtmana Josefa Trotty, rytíře von Sipolje, rytíře pravdy. Trvalo týdny, než z ministerstva války došla odpověď, že stížnost postoupi-li ministerstvu kultury a vyučování. A zase plynuly týdny, až jednoho dne došla ministrova odpověď:

Zněla takto:

„Vaše Vysokoblahorodí,velevážený pane hejtmane!

V odpověď na stížnost Vašeho Vysokoblahorodí, týkající se článku číslo patnáct autorizované čítanky pro rakous-ké obecné a měšťanské školy dle zákona z 21. července 1864, sestavené a vydané profesory Weidnerem a Srde-nym, dovoluje si pan ministr vyučování Vaše Vysoko-blahorodí co nejuctivěji upozornit na okolnost, že články významu historického, najmě pak takové, které se týka-jí samotné osoby Jeho Veličenstva císaře Františka Jose-fa, jakož i jiných členů nejvyššího panovnického rodu musí být dle vyhlášky z 21. března 1840 přizpůsobe-ny chápavosti žáků a pokud možno nejlépe odpovídat pedagogickým účelům. Jmenovaný článek číslo patnáct,


17

o němž se Vaše Vysokoblahorodí ve stížnosti zmiňuje, byl předložen osobně Jeho Excelenci panu ministrovi kultu-ry a byl jím pro školní potřebu autorizován. V intencích vysokých a neméně i nižších školních úřadů je znázor-ňovat všem žákům v mocnářství heroické činy přísluš-níků armády tak, aby to odpovídalo dětské povaze, fan-tazii a vlasteneckým citům dorůstajících generací, aniž by se tím měnila pravdivost líčených událostí, aniž by však také byly vyprávěny způsobem suchým, jakéhokoliv podnícení fantazie a vlasteneckých citů postrádajícím. Následkem těchto a podobných úvah podepsaný uctivě žádá Vaše Vysokoblahorodí, aby od stížnosti Vašeho Vy-sokoblahorodí upustilo.“

Tento spis podepsal ministr kultury a vyučování a plu-kovník jej odevzdal hejtmanu Trottovi s otcovskými slo-vy: „Nechte toho!“

Trotta spis přijal a mlčel. Za týden požádal předepsa-nou služební cestou o audienci u Jeho Veličenstva a po třech týdnech stál jednou dopoledne na hradě tváří v tvář svému nejvyššímu vojenskému veliteli.

„Podívejte se, milý Trotto!“ řekl císař. „Je to hodně trap-né. Ale my oba jsme přitom nepochodili špatně! Nechte toho!“

„Veličenstvo,“ namítl hejtman. „Je to lež!“„Ono se hodně lže,“ přisvědčil císař.„Já nemohu, Veličenstvo,“ vypravil ze sebe hejtman.Císař přistoupil těsně k němu. Mocnář nebyl vyšší než

Trotta. Pohlédli si do očí.„Moji ministři,“ začal František Josef, „musí sami vě-

dět, co dělají. Já se na ně musím spolehnout. Chápete, milý hejtmane Trotto?“ A potom, po chvíli: „Napravíme to. Uvidíte!“ Audience byla u konce.


18

Otec ještě žil. Ale Trotta do Laxenburku nejel. Vrátil se do posádky a zažádal o propuštění z armády.

Propustili ho v hodnosti majora. Přestěhoval se do Čech na tchánův malý statek. Císařova milost ho neopustila. Za několik neděl dostal oznámení, že císař ráčil poukázat ze soukromé pokladny synovi svého zachránce pět tisíc zla-tých na studia. Zároveň byl Trotta povýšen na svobodné-ho pána von Sipolje. Přijal císařské dary rozmrzele, jako urážku. Tažení proti Prusům se konalo bez něho a skonči-lo porážkou. Zuřil. Skráně už mu šedivěly, oko umdlévalo, krok vázl, ruka těžkla, ústa umlkala víc než dřív. Ačkoliv byl v nejlepších letech, vypadal, jako by kvapem stárnul. Vyhnaný z ráje prosté víry v císaře a ctnost, v pravdu a prá-vo a spoutaný bezmocným mlčením, chápal, že chytrost zajišťuje existenci světa, sílu zákonů i lesk Veličenstev. Na příležitostně vyslovené císařovo přání zmizel článek číslo patnáct z učebnic mocnářství. Jméno Trotta zbylo už jen v anonymních análech pluku. Major žil jako neznámý no-sitel časně zašlé slávy, podobný letnímu stínu, který taj-ně ukrytý předmět vysílá do jasného světa živoucích. Na tchánově statku obcházel s kropicí konví a zahradnický-mi nůžkami, a podobně jako jeho otec v laxenburském zá-meckém parku, i baron zastřihoval ploty, kosil trávník, zja-ra hlídal před loupeživýma a nepovolanýma rukama zlatý déšť a později šeřík, nahrazoval ztrouchnivělé latě plo-tu novými, hladce ohoblovanými tyčkami, chystal nářa-dí a nástroje, vlastnoručně krotil a sedlal hnědáky, dával k brankám a k vratům místo zrezivělých zámků nové, roz-šafně vkládal mezi zchátralé klesající veřeje pěkně vyřezané dřevěné podložky, pobýval celé dny v lese, střílel drobnou zvěř, přespával u fořta, staral se o kuřata, hnojivo a žně, ovoce a špalírové květiny, čeledína a kočího. Při nákupech si počínal skrblicky a podezíravě, vytahoval špičkami prstů


19

mince z plstnatého koženého váčku a pak zase váček scho-vával na prsou. Stal se z něho slovinský sedlák. Někdy ho ještě popadl starý vztek a lomcoval jím jako mohutná vich-řice útlým keřem. To pak ztloukl čeledína, bil koně do sla-bin, bouchal dveřmi, až se otřásaly zámky jím vlastnoruč-ně zhotovené, vyhrožoval nádeníkům, že s nimi zatočí, že je zabije, v poledne u oběda odstrkoval zlostným pohybem talíř, postil se a vrčel. Vedle něho v oddělených pokojích žila slabá a neduživá žena a chlapec, který ho vídal jenom u stolu a jehož vysvědčení, dvakrát do roka předkládaná, ho nepřiměla ani k chvále, ani k pokárání – dále tchán, který vesele utrácel penzi, miloval děvčata, trávil celé týd-ny ve městě a zetě se bál. Pan baron Trotta byl starý slo-vinský sedláček. Stále ještě psával dvakrát do měsíce pozdě navečer při plápolající svíčce otci dopis, na nažloutlém os-merkovém archu, nahoře okraj na čtyři prsty mužské ruky, po stranách na dva, s oslovením: „Milý otče!“ Zřídkakdy dostával odpověď.

Leckdy sice baron pomýšlel na to, že otce navštíví. Dáv-no se mu stýskalo po strážmistrovi, po nuzné erární chu-době, vláknitém knastru a doma pálené rakiji. Ale syn se hrozil výloh, jako by se jich byl hrozil otec, děd i praděd. Teď byl invalidovi v laxenburském zámku zase blíž než před lety, když seděl v čerstvém lesku svého nového šlech-tického titulu v modře omítnuté kuchyni malého služeb-ního bytu a popíjel rakiji. Se ženou nikdy o svém pů-vodu nemluvil. Cítil, že potomka staré rodiny státních úředníků dělí od slovinského strážmistra rozpačitá pýcha. Proto otce nezval. Jednou, byl jasný březnový den, ba-ron právě dupal přes tvrdé hroudy k správci statku, přine-sl čeledín dopis od laxenburské zámecké správy. Invalida zemřel, skonal klidně ve věku jednaosmdesáti let. Baron Trotta řekl jen: „Zajdi k paní baronce, ať mi zabalí kufr,


20

jedu večer do Vídně!“ Šel dál do správcova domu, vyptá-val se na setbu, promluvil o počasí, nařídil, aby správce objednal tři nové pluhy, aby na pondělí zavolal zvěroléka-ře a ještě dnes poslal pro porodní bábu k těhotné služce. Při odchodu řekl: „Zemřel mi otec. Budu tři dny ve Víd-ni.“ Nedbale zasalutoval a šel.

Kufr byl sbalený, zapřáhli do kočáru. Na nádraží bylo hodinu cesty. Chvatně snědl polévku a maso. Pak řekl ženě: „Už nemůžu! Otec byl dobrák. Tys ho ani nezna-la!“ Byla to vzpomínka? Byla to výčitka? „Ty pojedeš se mnou!“ řekl ulekanému synkovi. Žena vstala, aby zabali-la věci i pro chlapce. Zatímco byla zaměstnána o poscho-dí výš, řekl Trotta chlapci: „Teď uvidíš dědečka.“ Chlapec se chvěl a klopil oči.

Když dojeli na místo, ležel strážmistr na márách. S mo-hutným zježeným knírem, hlídaný osmi metrovými vos-kovicemi a dvěma kamarády invalidy, v tmavomodré uni-formě se třemi blýskavými medailemi na prsou, ležel na katafalku v obývacím pokoji. V koutě, vedle jediného, za-střeného okna se modlila uršulinka. Když Trotta vešel, in-validé stáli v pozoru. Trotta měl na sobě uniformu majora a na ní Řád Marie Terezie. Poklekl, jeho syn padl rovněž na kolena u nohou nebožtíka a jeho mladá tvář hleděla na mohutné nebožtíkovy podešve. Baron Trotta ucítil popr-vé v životě malé ostré bodnutí v srdeční krajině. Jeho malé oči zůstaly suché. Odmumlal ze zbožných rozpaků jeden, dva, tři otčenáše, vstal, sklonil se nad mrtvým, políbil mo-hutný knír, pokynul invalidům a řekl synovi: „Pojď !“

„Viděls ho?“ zeptal se venku.„Ano,“ řekl chlapec.„Byl jenom četnickým strážmistrem,“ řekl otec, „Já

jsem v bitvě u Solferina zachránil život císaři – a potom nám udělili baronský titul.“ Chlapec mlčel.


21

Invalidu pochovali na laxenburském hřbitůvku, vojen-ském oddělení. Šest tmavomodrých kamarádů neslo rakev z kaple ke hrobu. Major Trotta v čáku a parádní uniformě měl celou tu dobu ruku na synově rameni. Chlapec vzly-kal. Truchlivá hudba vojenské kapely, žalné a jednotvárné zpěvy kněží, které bylo slyšet pokaždé, když se odmlčela hudba, jemně se rozplývající kadidlo působily chlapci ne-pochopitelnou, rdousivou bolest. A salvy z pušek, které půlčeta vypálila nad hrobem, jím otřásly svou dlouho do-znívající neúprosností. Vystřelovali vojenské pozdravy za duší mrtvého, která odlétla rovnou do nebe, odlétajíc na věky věkův z této země. Otec se synem jeli domů. Cestou baron celý čas mlčel. Teprve když vystoupili z vlaku a na-stupovali za nádražní zahradou do kočáru, který tam na ně čekal, řekl: „Nezapomeň na něho, na dědečka!“

A baron se zase věnoval obvyklé každodenní práci. Roky ubíhaly jako stejnoměrně se točící, klidná, němá kola. Strážmistr nebyl poslední mrtvý, kterého baron po-hřbil. Napřed pochoval tchána, pár let nato ženu, kte-rá po prudkém zápalu plic umřela rychle, skromně a bez rozloučení. Baron dal syna do penzionátu do Vídně a ur-čil, že nesmí být nikdy aktivním vojákem. Zůstal na stat-ku sám, v bílém prostorném domě, kterým ještě vanul dech zemřelých, mluvil jenom s fořtem, správcem, s čele-dínem a kočím. Zlobil se stále řidčeji. Ale čeleď neustále cítila jeho selskou pěst a jeho hněvem nabité mlčení leže-lo na šíji lidí jako tvrdé jařmo. Válo před ním bojácné ti-cho jako před bouřkou. Dvakrát za měsíc dostával posluš-né dopisy od svého dítěte, jednou za měsíc mu odpovídal dvěma krátkými větami na malých úsporných lístcích, na oněch uctivých okrajích, které odstřihl ze synových do-pisů. Jednou za rok, osmnáctého srpna, v den císařových narozenin, jel v uniformě do nejbližšího posádkového


22

města. Dvakrát do roka přijížděl na návštěvu syn, o Vá-nocích a na letní prázdniny. Každý rok o Štědrém veče-ru dostal hoch tři tvrdé stříbrné zlatky, musel je potvr-dit podpisem a nesměl si je nikdy vzít s sebou do Vídně. Zlatky putovaly ještě týž večer do kazety v otcově zásuv-ce. Vedle zlatek ležela školní vysvědčení. Svědčila o syno-vě spořádané píli i jeho průměrném, avšak postačujícím nadání. Nikdy chlapec nedostal hračku, nikdy kapesné, nikdy knížku, kromě předepsaných učebnic. Zdálo se, že nic nepostrádá. Měl správný, střízlivý a poctivý rozum. Jeho skrovná fantazie mu nevnukala jiné přání, než aby pokud možno rychle přečkal školní léta.

Bylo mu osmnáct let, když mu otec o Štědrém večeru řekl: „Letos už nedostaneš žádné tři zlaté! Smíš si z kazety devět zlatých vzít a potvrdíš mi je! Dej si pozor u děvčat! Bývají většinou nemocná!“ A po menší odmlce: „Rozhodl jsem se, že z tebe bude právník. Máš na to ještě dva roky čas. Vojna počká. Dá se odložit, dokud nebudeš hotov.“

Hoch přijal devět zlatých stejně poslušně jako otcovo přání. K děvčatům chodil zřídka, pečlivě si mezi nimi vy-bíral, a když přijel domů na letní prázdniny, měl ještě šest zlatých. Požádal otce o dovolení, aby si směl pozvat jed-noho přítele. „Dobře,“ řekl major trochu udiveně. Přítel přijel s malým zavazadlem, ale s velikánskou malířskou skříňkou, která se domácímu pánovi nelíbila. „On malu-je?“ ptal se. „Moc hezky!“ řekl František, syn. – „Ať mi ne-nadělá v domě kaňky! Ať maluje krajinu.“ Host maloval sice venku, ne však krajinu. Portrétoval zpaměti barona Trottu. Den co den se u stolu učil nazpaměť znát rysy do-mácího pána. „Co mě fixíruje?“ ptal se baron. Oba hoši se začervenali a hleděli na ubrus. Ale portrét byl přesto na-malován a při loučení jej malíř starému pánovi odevzdal zarámovaný. Baron si jej rozšafně a s úsměvem prohlížel.


23

Obrátil jej, jako by na zadní straně hledal ještě nějaké dal-ší podrobnosti, které snad malíř na přední straně vyne-chal, podržel jej proti oknu, potom daleko od očí, pro-hlédl se v zrcadle, porovnával se s podobiznou a nakonec řekl: „Kam to pověsíme?“ Byla to po letech jeho první radost. „Můžeš svému příteli půjčit peníze, jestli potře-buje,“ řekl potichu Františkovi. „Jenom se spolu dobře snášejte!“ Portrét byl a zůstal jedinou podobiznou staré-ho barona Trotty. Později visel v synově obývacím pokoji a zaměstnával ještě fantazii vnukovu.

Prozatím udržoval majora několik týdnů v podivné ná-ladě. Trotta jej zavěšoval hned na tu, hned zas na jinou stěnu, pozoroval s polichoceným zalíbením svůj ostrý, vy-čnělý nos, bledá, úzká ústa bez vousů, hubené lícní kos-ti, vyčnívající jako pahrbky před malýma černýma očima, a krátké, vrásčité čelo se stříškou ostře zastřižených, ště-tinatých, dopředu trčících vlasů. Teprve teď se učil znát svou tvář, vedl s ní někdy němý rozhovor. Portrét v něm probouzel nikdy nepoznané myšlenky, vzpomínky, nepo-stižitelné, rychle se rozplývající stíny lítosti. Teprve toho obrazu bylo zapotřebí, aby pochopil své časné stáří a ve-likou osamělost, z pomalovaného plátna vanula na něho osamělost a stáří. „Copak tomu tak bylo vždycky?“ ptal se sám sebe. „Bylo to vždycky tak?“

Bezděky zašel tu a tam na hřbitov k ženinu hrobu, zíral na šedý podstavec a křídově bílý kříž, na datum narození a úmrtí, vypočítal, že umřela příliš brzy, a přiznával si, že se na ni přesně nepamatuje. Zapomněl například na to, jaké měla ruce. „China – železité víno“ napadlo ho, lék, který léta užívala. Její tvář? Ještě si ji při zavřených očích uměl vyvolat, ale za chvíli vždycky zmizela a rozplynula se v narudlém kruhovitém přítmí. Doma se choval mír-něji, občas pohladil některého koně, usmál se na krávy,


24

častěji než dosud vypil sklenku brandy a jednoho dne na-psal mimo obvyklý termín synovi krátký dopis. Lidé ho začali s úsměvem zdravit, on jim vlídně děkoval. Přišlo léto, s prázdninami přijel syn a jeho přítel, starý Trotta za-jel s oběma do města, zašel do hospody, vypil trochu sli-vovice a hochům objednal spoustu jídla.

Syn vystudoval práva, přijížděl domů častěji, poohlí-žel se po statku, jednoho dne pocítil i chuť se o něj starat a zanechat právnické dráhy. Svěřil se s tím otci. Ale major řekl: „Je pozdě! Z tebe jakživ nebude sedlák a hospodář! Budeš zdatným úředníkem, ničím víc!“ Hotovo. Syn se stal politickým úředníkem, okresním komisařem ve Slez-sku. I když jméno Trotta zmizelo z autorizovaných učeb-nic, nezmizelo z tajných aktů vysokých politických úřadů a těch pět tisíc zlatých, udělených přízní císaře, zajišťovalo úředníku Trottovi stálou, blahovolnou pozornost a pod-poru neznámých vyšších míst. Postupoval rychle. Dva roky předtím, než ho jmenovali okresním hejtmanem, major zemřel.

Zanechal překvapující závěť. Jelikož si je jistý – napsal – že jeho syn by nebyl dobrým statkářem, a protože doufá, že Trottové, vděční císaři za jeho trvající přízeň, dojdou hodnosti a důstojenství ve státní službě a mohou být v ži-votě šťastnější než on, pořizovatel závěti, rozhodl se při památce svého nebožtíka otce odkázat statek, který mu dal před lety připsat tchán, se vším, co obsahuje na ma-jetku nemovitém i movitém, fondu vojenských invalidů, z čehož neplyne uživatelům jiná povinnost, než aby zů-stavitele pohřbili s největší skromností na hřbitově, kde je pochovaný jeho otec, co možná poblíž zesnulého. On, zů-stavitel, prosí, aby se upustilo od jakékoliv pompy. Peníze, patnáct tisíc zlatých včetně úroků, uložené v bankovním domě Ephrussi ve Vídni, jakož i hotovost v domě, stříbro


25

a měď, taktéž i prsten, hodinky a řetízek nebožky matky náleží jedinému synovi zůstavitele, baronu Františku von Trotta a Sipolje.

Vídeňská vojenská kapela, rota pěchoty, zástupce rytí-řů Řádu Marie Terezie, zástupce jihouherského pluku, je-hož skromným hrdinou major byl, všichni vojenští in-validé schopní pochodu, dva úředníci dvorní a kabinetní kanceláře, důstojník vojenského kabinetu a poddůstojník s Řádem Marie Terezie na černě potažené podušce, ti tvo-řili oficiální pohřební průvod. František, syn, černý a útlý, kráčel sám. Kapela hrála týž pochod jako při pohřbu dě-dově. Salvy vypálené tentokrát byly mohutnější a dozní-valy zdlouhavější ozvěnou.

Syn neplakal. Nikdo pro nebožtíka neplakal. Všechno zůstalo suché a slavnostní. Nikdo nad hrobem neřečnil. V blízkosti četnického strážmistra ležel major svobodný pán von Trotta a Sipolje, rytíř pravdy. Postavili mu pros-tý vojenský náhrobek, na kterém byl úzkými černými pís-meny vedle jména, hodnosti a pluku vyryt hrdý přídomek „Hrdina od Solferina“.

Z mrtvého zbylo tedy o málo víc než ten kámen, zašlá sláva a portrét. Tak jde sedlák zjara přes pole – a později, v létě, je stopa jeho kroků zavátá úrodou pšenice, kterou zasil. Císařský královský vrchní komisař Trotta von Sipol-je obdržel ještě v témž týdnu kondolenční dopis Jeho Ve-ličenstva, v němž byla dvakrát zmínka o nebožtíkových službách, „na které se nezapomíná“.


26

2

V celém okruhu divize nebylo krásnější kapely, než byla kapela x-tého pěšího pluku v okresním městečku B. na Moravě. Kapelník náležel ještě k oněm rakouským vo-jenským hudebníkům, kteří dík přesné paměti a neustá-le bdělé potřebě nových variant na staré melodie dovedou zkomponovat každý měsíc jeden pochod. Pochody se po-dobaly jeden druhému jako vojáci. Většina jich začínala vířením bubnů, pak přišlo čepobití zrychlené do pocho-dového rytmu, třeskný úsměv líbezných činelů a končilo se zlobným hřímáním velikého kotle, veselou a krátkou bouřkou vojenské hudby. To, co kapelníka Nechvala od-lišovalo od jeho kolegů, nebyla ani tak mimořádně plod-ná houževnatost v komponování, jako spíše řízná a veselá přísnost, s kterou hudbu nacvičoval. Nedbalý zvyk jiných kapelníků, dát první pochod dirigovat šikovateli od ka-pely a teprve při druhém bodu programu se chopit tak-tovky, považoval Nechval za jasný příznak zániku císařské a královské monarchie. Jakmile se kapela rozestoupla do předepsaného kruhu a zaryla něžné nožky lehkých noto-vých pultů do černých škvír mezi velkými dlažebními ka-meny na náměstí, stál už také kapelník uprostřed svých hudebníků, černou taktovku z ebenového dřeva se stříbr-nou rukojetí diskrétně pozdviženu. Všechny koncerty na


27

náměstí – hrálo se pod balkónem pana okresního hejtma-na – začínaly pochodem Radeckého. Ačkoli jej členové kapely znali tak dobře, že by jej byli mohli zahrát v noci ze spaní bez dirigování, pokládal kapelník přece jen za nutné číst každou notu z listu. A jako by zkoušel pochod Radec-kého se svými hudebníky poprvé, pozvedl každou neděli s vojenskou i hudební svědomitostí hlavu, taktovku i oči, a stoje uprostřed kruhu, namířil všechny tři současně k té jeho části, která, jak se domníval, právě potřebovala jeho příkazy. Drsné bubny vířily, sladké flétny pískaly, líbez-né činely řinčely. Na tvářích posluchačů vyvstával zálib-ný a zasněný úsměv a krev v nohou jen hrála. Třebaže po-řád stáli, zdálo se jim, že už pochodují. Mladší dívky tajily dech, rozvíraly ústa, zralejší muži věšeli hlavy a vzpomí-nali na manévry. Postarší ženy seděly v sousedním parku a jejich malé, šedivé hlavičky se třásly. A bylo léto.

Ano, bylo léto. Staré kaštany proti domu okresního hejtmana jenom ráno a večer potřásaly svými temně zele-nými, bohatě a široce listnatými korunami. Přes den byly nehybné, vydechovaly trpkou vůni a vysílaly své široké, chladné stíny až doprostřed ulice. Nebe bylo věčně mod-ré. Nad tichým městem nepřetržitě trylkovali neviditel-ní skřivani. Někdy přejel po hrbolatých kočičích hlavách od nádraží k hotelu fiakr, ve kterém seděl cizinec. Ně-kdy dusaly širokou ulicí od severu k jihu kopyta dvojspře-ží, které vezlo na projížďku pana von Winternigg od stat-kářova zámku k jeho obrovskému loveckému revíru. Pan von Winternigg seděl ve své bryčce, malý, starý a ubo-hý žlutý stařeček pod velikou žlutou přikrývkou, s ma-ličkým scvrklým obličejem. Jako žalostný kousíček zimy ujížděl sytým létem. Na elastických a nehlučných vyso-kých gumových kolech, jejichž hnědé, nalakované, jem-né špice odrážely sluneční světlo, ujížděl rovnou z postele


28

ke svému venkovskému bohatství. Širé tmavé lesy a pla-ví, zelení lesníci už na něho čekali. Obyvatelé města ho zdravili. Neděkoval. Bez hnutí projížděl mořem pozdra-vů. Černý kočí trčel na kozlíku, jeho cylindr se skoro do-týkal větví kaštanů, ohebný bič hladil hnědé hřbety koní a ze zavřených úst kočího vyráželo v určitých, pravidel-ných intervalech práskavé zamlaskání, hlasitější než cva-kot podkov a podobné melodickému výstřelu z pušky.

V tu dobu začínaly prázdniny. Patnáctiletý syn okres-ního hejtmana Karel Josef von Trotta, žák jezdecké ka-detní školy v Hranicích na Moravě, vnímal rodné město jako místo letní. Bylo domovem léta, tak jako bylo do-movem jeho. O Vánocích a Velikonocích býval zván ke strýci. Domů jezdil pouze o letních prázdninách. Přijížděl vždycky v neděli. Dálo se tak z vůle jeho otce, pana okres-ního hejtmana Františka svobodného pána von Trot-ta a Sipolje. Letní prázdniny, ať začínaly v ústavu který-koli den, musely doma být zahájeny v sobotu. V neděli neměl pan von Trotta a Sipolje službu. Celé dopoledne, od devíti do dvanácti, si rezervoval pro syna. Přesně de-set minut před devátou, patnáct minut po ranní mši, stál hoch ve sváteční uniformě přede dveřmi otcova pokoje. Pět minut před devátou sešel po schodech Jacques v šedé livreji a řekl: „Pan otec přichází, mladý pane.“ Karel Jo-sef si ještě jednou urovnal kabát, pošoupl opasek, vzal do ruky čapku a podle předpisu si ji opřel o bok. Otec při-šel, syn srazil paty, až to v tichém starém domě bouchlo. Otec otevřel dveře, dávaje s lehkým pokynem ruky syno-vi přednost. Hoch zůstal stát, nebral pozvání na vědomí. Otec tedy vstoupil napřed, Karel Josef za ním a stanul na prahu. „Udělej si pohodlí!“ řekl okresní hejtman po chví-li. Teprve teď pokročil Karel Josef k velké červené plyšové lenošce a usedl proti otci, kolena strnule přitažena k tělu,


29

čepici s bílými rukavicemi na kolenou. Úzkými skulina-mi zelených žaluzií dopadaly na tmavočervený koberec úzké pruhy slunečního světla. Bzučela moucha, hodiny na stěně začaly odbíjet. Když devět zlatých úderů dozně-lo, okresní hejtman spustil: „Co dělá pan plukovník Ma-rek?“ – „Děkuji, tatínku, daří se mu dobře!“ – „Pořád ješ-tě pokulháváš v geometrii?“ – „Děkuji, tatínku, už je to trochu lepší.“ – „Četl jsi nějaké knihy?“ – „Ano, tatín-ku!“ – „Co jízda na koni? Loni to nebylo valné…“ – „Le-tos,“ začal Karel Josef, byl však okamžitě přerušen. Otec napřáhl úzkou ruku, napolo skrytou v kulaté lesknou-cí se manžetě. Veliký hranatý knoflík v manžetě se zla-tě třpytil. „Řekl jsem, že to nebylo valné. Byla to“ – zde se okresní hejtman odmlčel a potom tiše dodal: „ostu-da!“ – Otec a syn se odmlčeli. Ač slovo „ostuda“ bylo vy-řčeno velmi tiše, vanulo dosud pokojem. Karel Josef vě-děl, že po otcově přísné kritice je nutné chvíli nemluvit. Je nutné úsudek v celém jeho významu pochopit, zpraco-vat, vrýt jej do paměti, vtělit do srdce a do mozku. Ho-diny tikaly, moucha bzučela. Potom se Karel Josef ozval jasným hlasem: „Letos to bylo o mnoho lepší. Sám stráž-mistr to často říkal. Také od pana nadporučíka Koppe-la jsem dostal pochvalu.“ – „To mě těší,“ podotkl okresní hejtman hrobovým hlasem. O hranu stolu zastrčil manže-tu do rukávu, ozval se tvrdý, šustivý zvuk. „Vypravuj dál!“ řekl a zapálil si cigaretu. To byl signál k nenucené zába-vě. Karel Josef odložil čepici i rukavice na malý pult, vstal a začal vypravovat, co všechno se za poslední rok přihodi-lo. Starý pán přikyvoval. Najednou řekl: „Vždyť ty jsi ve-liký chlapec, synu. Vždyť mutuješ! Jsi snad zamilovaný?“ Karel Josef se začervenal. Obličej mu planul jako červený lampión, ale statečně jej otci nastavoval. „Tak ještě ne!“ prohodil okresní hejtman. „Nedej se rušit! Jen mluv dál!“


30

Karel Josef naprázdno polkl, ruměnec prchl, najednou ho mrazilo. Vypravoval pomalu a často se odmlčoval. Potom vytáhl z kapsy seznam četby a podal jej otci. „Velmi slušná lektura!“ řekl okresní hejtman. „Obsah ze Zrinyiho, pro-sím!“ Karel Josef vyprávěl drama, dějství za dějstvím. Po-tom usedl, unavený, bledý, ústa vyprahlá.

Pohlédl kradmo na hodinky, teprve půl jedenácté. Zkouška potrvá ještě půldruhé hodiny. Otce může napad-nout, že bude zkoušet dějiny starověku nebo germánskou mytologii. Chodil po pokoji a kouřil, levou ruku za zády. Na pravé ruce šustila manžeta. Pruhy slunečního světla na koberci byly čím dál jasnější a popolézaly víc a víc k oknu. Slunce musí být už vysoko. Kostelní zvony začaly hřmít, zcela zblízka bušily do pokoje, jako by se houpaly hned za hustými žaluziemi. Otec zkoušel dnes jen a jen litera-turu. Vykládal podrobně o významu Grillparzerově a do-poručoval jako „lehkou četbu“ na prázdniny Adalberta Stiftera a Ferdinanda von Saar. Potom přeskočil znovu na vojenská témata, strážní službu, služební úřad druhý díl složení armádního sboru, válečný stav a sílu pluku. Na-jednou se zeptal: „Co je subordinace?“ „Subordinace je povinnost bezpodmínečné poslušnosti,“ deklamoval Ka-rel Josef, „kterou je každý podřízený svému nadřízenému a každý nižší…“ – „Počkat!“ přerušil ho otec a opravil ho: „… jakož i každý nižší vyššímu“ – a Karel Josef pokračo-val: „povinen prokazovat, když…“, – „jakmile,“ opravil ho otec, – „… jakmile se nadřízený nebo hodností vyš-ší ujme velení.“ Karel Josef si oddechl. Tlouklo dvanáct.

Teď teprve začínaly prázdniny. Ještě čtvrt hodiny a od kasáren zazní první rachotivé víření bubnů kapely vydá-vající se na pochod. Neděli co neděli o poledni vyhráva-la před úřadem okresního hejtmana, který ve svém měs-tečku nezastupoval nikoho menšího než Jeho Veličenstvo


31

císaře. Karel Josef stál, skrytý za hustým révovím balkó-nu, a přijímal hru vojenské kapely jako hold. Cítil se tro-chu spřízněný s Habsburky, jejichž moc zde otec repre-zentuje a hájí a pro které jednou on sám potáhne do války a na smrt. Znal jména všech členů nejvyššího panovnic-kého rodu. Všechny je upřímně miloval srdcem dětsky oddaným, nejvíc císaře, který byl dobrotivý a vznešený, šlechetný a spravedlivý, nesmírně vzdálený a zcela blízký a obzvlášť nakloněný důstojníkům armády. Nejlépe by se za něho umíralo za zvuků vojenské hudby, nejlehčeji při pochodu Radeckého. Kolem hlavy Karla Josefa hvízdají do taktu hbité kulky, jeho tasená šavle se blyští, on, zce-la naplněn úchvatnou rázností pochodu, klesá ve vířivém hudebním opojení a jeho krev kane tmavorudým úzkým proužkem na blyštivé zlato trumpet, temnou čerň kotlů i vítězné stříbro činelů.

Jacques stanul za jeho zády a zakašlal. Je tedy čas oběd-vat. Když se hudba odmlčela, bylo z jídelny slyšet tiché řinčení talířů. Jídelnu od balkónu dělily dva prostorné pokoje, byla přesně uprostřed prvního poschodí. Při obě-dě zněla hudba vzdáleně, ale zřetelně. Nehrála bohužel každý den. Byla příjemná a užitečná, podbarvovala jem-ně a konejšivě slavnostní jídelní obřad a nestrpěla žádný z těch trapných krátkých a drsných rozhovorů, do kte-rých se otec tak často pouštěl. Mohl jsi mlčet, naslouchat a vychutnávat. Talíře měly úzké, vybledávající, modrozla-té okraje. Karel Josef je měl rád. Kolikrát za rok si na ně vzpomněl. Ty talíře a pochod Radeckého a nástěnná po-dobizna nebožky matky (na kterou se hoch už nepamato-val) a těžká stříbrná naběračka a mísa na ryby a vroubko-vané nože na ovoce a malinké kávové šálečky a křehounké lžičky, tenké jako nejtenčí stříbrné mince, to všechno do-hromady znamenalo: léto, volnost, domov.


32

Podal opasek, čepici a rukavice Jacquesovi a šel do jí-delny. Starý pán tam vešel zároveň a usmál se na syna. Slečna Hirschwitzová, reprezentantka domu, přišla o chvilku později, ve svátečních šedých hedvábných ša-tech, se vztyčenou hlavou, s těžkým drdolem v zátylku, napříč přes prsa velikou zahnutou sponu, podobající se tatarské šavli. Vypadala jako obrněná a ozbrojená. Ka-rel Josef vdechl polibek na její dlouhou, tvrdou ruku. Jacques odšoupl židle. Okresní hejtman dal znamení, aby usedli. Jacques zmizel a za chvíli se vrátil v bílých rukavicích, které jako by ho zcela změnily. Vyzařovaly sněžný třpyt na jeho beztak bílý obličej, na jeho už bez-tak bílé licousy, na jeho beztak bílé vlasy. Však také co do jasnosti předčily asi vše, co se na tomto světě dá na-zvat jasným. Těmito rukavicemi držel tmavý podnos. Naněm stála kouřící mísa s polévkou. Hned nato ji posta-vil doprostřed stolu, obezřetně, tiše a velmi hbitě. Po dle starého zvyku nalévala polévku slečna Hirschwitzová. S pohostinně nataženýma rukama a s vděčným úsmě-vem v očích brali od ní talíře, které jim podávala. A ona úsměvy oplácela. V talířích se rozléval teplý zlatý třpyt; polévka: nudlová polévka. Průzračná, se zažloutlými, malými, zakroucenými jemnými nudličkami. Pan von Trotta a Sipolje jedl velmi rychle, někdy zuřivě. Jako by s tichou, vznešenou a hbitou nevraživostí ničil jeden chod po druhém, jako by je dorážel. Slečna Hirschwit-zová si u stolu brala nepatrné porce a po obědě ve svém pokojíčku si celé pořadí chodů dávala znovu. Karel Josef polykal bázlivě a chvatně horké lžíce polévky i mohut-ná sousta. Tak všichni dojedli současně. Když pan von Trotta a Sipolje mlčel, nikdo nepromluvil.

Po polévce se podávala obložená hovězí špička, odedáv-na sváteční jídlo starého pána. Zálibná pozornost, kterou


33

věnoval tomuto jídlu, zabrala víc času než polovina obě-da. Oči okresního hejtmana polaskaly nejprve křehký okraj slaniny, která vroubila obrovský kus masa, potom jednotlivé mističky, na nichž byla zelenina, fialově se lesk-noucí řepa, sytě zelený vážný špenát, veselý světlý salát, tvrdá bělost křenu, bezvadný ovál mladých brambůrků, plovoucích v rozpuštěném másle a připomínajících kře-houčké hračky. Baron Trotta měl podivný poměr k jíd-lu. Zdálo se, že hlavní kousky pojídá očima, jeho smysl pro krásu konzumoval především esenci pokrmů, v jistém smyslu to, co v nich bylo duševního; všední zbytek, kte-rý se mu pak octl v ústech a na patře, byl jednotvárný a bylo jej nutno neprodleně polknout. Krásný pohled na pokrmy působil starému pánovi stejné potěšení jako je-jich jednoduchost. Potrpěl si totiž na „měšťanskou“ stra-vu; byla to daň, kterou splácel jednak své chuti, jednak svému smýšlení. Této stravě říkal totiž spartánská. Spojo-val tudíž šťastnou náhodou požitky své chuti s požadavky povinnosti. Byl Sparťan. Ale byl Rakušan.

Nyní, jako každou neděli, se chystal rozkrájet špičku. Zastrčil manžety do rukávů, zdvihl obě ruce, a jakmile přiložil vidličku a nůž k masu, spustil, obraceje se k slečně Hirschwitzové: „Jak vidíte, milostivá, nestačí říci řezníko-vi, aby vám dal křehký kousek. Musíte dát pozor, jak vám maso ukrojí. Zda podél či napříč. Řezníci dnes už nero-zumějí svému řemeslu. Nejjemnější maso se dá prostě po-kazit i nesprávným řezem. Podívejte se, milostivá! Taktak že to zachráním. Rozpadá se na vlákna, téměř se rozplývá. Řekla byste, že je vcelku ,křehké‘. Ale jednotlivé kousky budou tuhé, jak se sama ihned přesvědčíte. Ale co se týče oblohy – jak to nazývají říšští Němci – přál bych si, aby křen, zvaný křen obecný neboli polní, byl napříště trochu sušší. Nesmí v mléce pozbýt ostrosti. Mimoto jej musíte


34

strouhat těsně předtím, než jej podáváte na stůl. Tenhle se příliš dlouho máčel. To je chyba!“

Slečna Hirschwitzová, která žila dlouhá léta v Němcích a mluvila vždycky spisovnou němčinou a na jejíž zálibu ve správném vyjadřování mířila páně Trottova „obloha“ a křen, zvaný křen obecný neboli polní, pomalu a těžce přikývla. Zřejmě ji namáhalo zvednout těžké závaží dr-dolu spočívajícího na zátylku a přimět hlavu k přisvěd-čujícímu kývnutí. Tím nabyla její snaživá přívětivost jis-té odměřenosti, dokonce se zdálo, že je v ní jakýsi odpor. Okresní hejtman se cítil nucen podotknout: „Mám prav-du, milostivá!“

Mluvil nosovou rakouskou němčinou vyšších úředníků a nižší šlechty. Připomínala trochu vzdálené kytary v noci nebo také poslední něžné rozkyvy doznívajících zvonů, byla to mírná, avšak precizní řeč, jemná a přitom zlomy-slná. Hodila se k hubené kostnaté tváři mluvčího, k jeho úzkému zahnutému nosu, v němž jako by se ty zvučné, trochu teskné souhlásky tvořily. Když okresní hejtman mluvil, nos a ústa byly spíš jakýmisi dechovými nástro-ji než orgány řeči. Kromě rtů se v jeho obličeji nic nehý-balo. I tmavé licousy, které baron Trotta nosil jako kus uniformy, jako odznak dokazující jeho příslušnost k slu-žebnictvu Františka Josefa Prvního, jako důkaz svého dy-nastického smýšlení – i tyto licousy zůstávaly nehybné, když pan von Trotta a Sipolje mluvil. Vzpřímený seděl u stolu, jako by v tvrdých rukou třímal otěže. Když seděl, zdálo se, že stojí, a když se zvedl, vždycky znovu překva-pila jeho vysoká postava rovná jako jedle. Nosil neustále tmavomodrý oblek, v zimě v létě, ve všední den i ve svá-tek; tmavomodré sako a šedé proužkované kalhoty, které těsně přiléhaly k jeho dlouhým nohám a byly pružně na-pnuty pomocí gumiček navlečených přes hladká pérka.


35

Mezi druhým a třetím chodem obvykle vstal, aby „se tro-chu protáhl“. Ale dělalo to spíš dojem, že chce členům své domácnosti předvést, jak vstávat, stát a chodit a nepozbýt přitom nehybnosti. Jacques odnesl maso a zachytil ener-gický pohled slečny Hirschwitzové, kterým mu připomí-nala, aby jí zbylé jídlo dal ohřát. Pan von Trotta popo-šel odměřenými kroky k oknu, nadzvedl trochu záclonu a zase se vrátil ke stolu. V tu chvíli se na stole objevily třeš-ňové knedlíky na velikém talíři. Okresní hejtman si vzal pouze jeden, lžící jej rozkrojil a řekl slečně Hirschwitzo-vé: „To je, milostivá, vzor třešňového knedlíku. Když se rozřízne, je konzistentní, a přesto se na jazyku okamžitě rozpustí.“ A obrátil se ke Karlu Josefovi: „Radím ti, vez-mi si dnes dva!“ Karel Josef si vzal dva. Zhltl je v mžiku, byl o vteřinu dříve hotov než otec, zapil je sklenicí vody – neboť víno bývalo jenom večer –, aby je z jícnu, ve kte-rém snad ještě vězely, spláchl do žaludku. Ve stejném ryt-mu jako otec složil ubrousek.

Vstali. Hudba venku hrála ouverturu k Tannhäuserovi. Při jejích sonorních zvucích přešli do pánského pokoje, slečna Hirschwitzová šla první. Tam jim Jacques přinesl kávu. Očekávali pana kapelníka Nechvala. Přišel v tmavo-modré parádní blůze, s lesklým kordem, se dvěma malými třpytivými harfami na límci, zatímco se jeho muzikanti dole seřazovali k odchodu. „Jsem nadšen vaším koncer-tem,“ řekl baron Trotta tak, jak to říkával každou nedě-li. „Dnes to bylo docela výjimečné.“ Pan Nechval se uklo-nil. Poobědval už před hodinou v důstojnické jídelně, nemohl se dočkat černé kávy, cítil ještě v ústech chuť jíd-la, prahl po viržinku. Jacques mu přinesl krabici doutní-ků. Kapelník si dlouho zapaloval, Karel Josef mu u dlou-hého doutníku statečně přidržoval oheň přes nebezpečí, že si popálí prsty. Seděli v širokých kožených křeslech. Pan


36

Nechval vyprávěl o poslední Lehárově operetě ve Vídni. Pan kapelník byl světák. Dvakrát za měsíc jezdil do Víd-ně a Karel Josef tušil, že hudebník skrývá na dně duše lec-jaké tajemství z velikého nočního polosvěta. Měl tři děti a ženu „z prostých poměrů“, on sám stál však v plném lesku světa, odpoutaný od rodiny. Vychutnával a vyprá-věl se šibalským zalíbením židovské anekdoty. Okresní hejtman jim nerozuměl, ani se jim nesmál, ale říkal: „Vý-borně, výborně!“ – Jak se vede vaší paní choti?“ ptával se pravidelně pan Trotta. Už léta kladl tuto otázku. Jakživ paní Nechvalovou neviděl a ani si nepřál, aby se se ženou „z prostých poměrů“ někdy setkal. Při loučení řekl pokaž-dé panu Nechvalovi: „Poručení paní choti, třebaže se ne-známe!“ A pan Nechval slíbil, že pozdravy vyřídí, a ujiš-ťoval, že to bude ženu velmi těšit. „A jak se vede vašim dětem?“ ptával se baron Trotta, který vždycky zapomněl, jestli jsou to synové či dcery. „Nejstarší se dobře učí!“ řekl kapelník. „Bude patrně hudebníkem?“ otázal se ba-ron Trotta s tichým pohrdáním. „Ne!“ odpověděl pan Ne-chval, „ještě rok a půjde do kadetky.“ – „Ó, bude tedy důstojníkem!“ řekl okresní hejtman. „To je správné. K pě-chotě?“ – Pan Nechval se usmál: „Samozřejmě! Je zdat-ný. Možná že se dostane jednou do štábu.“ – „To jistě, to jistě!“ řekl okresní hejtman. „Už jsme podobné věci zaži-li!“ – Za týden všechno zapomněl. Děti kapelníka si člo-věk nepamatuje.

Pan Nechval vypil dva šálečky kávy, ne víc, ne méně. S lítostí rozmačkal poslední třetinu viržinka. Musel jít, a se zapáleným doutníkem se neodchází.

„Bylo to dnes zcela výjimečné, nádherné. Vyprošuji si poručení vaší paní choti. Bohužel jsem ještě neměl to po-těšení!“ řekl pan von Trotta a Sipolje. Karel Josef srazil paty. Doprovodil kapelníka až k prvnímu odpočívadlu na


37

schodech. Pak se vrátil do pánského pokoje. Postavil se před otce a řekl: „Půjdu se projít, tatínku!“ – „Správně, správně! Hezky se zotav!“ řekl baron Trotta a pokynul mu.

Karel Josef šel. Měl v úmyslu procházet se pomalu, chtěl se loudat, dokázat nohám, že mají prázdniny. Sotva však potkal prvního vojáka, vjelo to do něho, jak se mezi vojá-ky říká. Začal pochodovat. Došel až k potravní čáře, k ve-liké žluté budově finančního úřadu, klidně se smažící na slunci. Zavála mu vstříc sladká vůně polí, jásavý zpěv skři-vánků. Modrý obzor ohraničovaly na západě šedomodré kopce, vynořily se první vesnické chalupy se šindelovými a doškovými střechami, hlasy drůbeže vyrážely do letní-ho ticha jako fanfáry. Země spala, zahalená v světlo a jas.

Za železničním náspem bylo četnické velitelství, které řídil strážmistr. Karel Josef pana strážmistra Slámu znal. Rozhodl se, že se u něho zastaví. Vešel na rozpálenou ve-randu, zaklepal, zatáhl za zvonek, nikdo se neozval. Ote-vřelo se okno. Paní Slámová se vyklonila přes pelargonie a zavolala: „Kdo je tam?“ Když spatřila mladého Trot-tu, řekla: „Hned!“ Otevřela dveře do chodby, zavonělo to chladem a trochou voňavky. Paní Slámová si kápla trochu vůně na šaty. Karel Josef si vzpomněl na vídeňské noční lokály. „Strážmistr není doma?“ řekl. – „Má službu, pane von Trotta!“ odpověděla žena. „Jen pojďte dál!“

Karel Josef seděl u Slámů v salóně. Byl to červenavý níz-ký pokoj, velmi studený, sedělo se v něm jako v lednici, vysoká opěradla vycpaných židlí byla z hnědě mořeného dřeva, do něhož byly vyřezány splétající se listy, a ty tla-čily do zad. Paní Slámová přinesla chladnou limonádu, upíjela drobnými doušky, malíček odtažený, nohu přeho-zenou přes nohu. Seděla vedle Karla Josefa, obrácena tvá-ří k němu, a pohupovala nohou, zajatou v červeném sa-metovém pantoflíčku, nahou, bez punčochy. Karel Josef


38

se díval na tu nohu a pak zase na limonádu. Paní Slámo-vé se do obličeje nepodíval. Na kolenou mu ležela čepice, kolena držel strnule a seděl u limonády rovně jako svíce, jako by bylo služební povinností pít limonádu. „Dlouho jste zde nebyl, pane von Trotta!“ řekla paní Slámová. „Jak jste vyrostl! Bylo vám už čtrnáct?“ – „Ovšem, už dávno!“ Uvažoval, jak by se dostal co nejrychleji odtud. Musí li-monádu vypít naráz, vyseknout pěknou poklonu, vzkázat pozdravení manželovi a odejít. Díval se bezradně na limo-nádu, nebyl s to ji dopít. Paní Slámová dolévala. Přinesla cigarety. On kouřit nesměl. Zapálila si cigaretu sama a ne-dbale pokuřovala, nadouvajíc chřípí a pohupujíc nohou. Náhle mu bez jediného slova vzala čepici s kolen a polo-žila ji na stůl. Potom mu strčila svou cigaretu do úst, její ruka voněla kouřem a kolínskou vodou, světlý rukáv je-jích letních kvítkových šatů mu zazářil před očima. Kou-řil zdvořile cigaretu, náustek byl ještě vlhký od jejích rtů, a hleděl na limonádu. Paní Slámová vzala cigaretu znovu do úst a stoupla si za něho. Karel Josef se bál ohlédnout. Zčistajasna mu na krku ležely oba její zářivé rukávy a její obličej mu spočinul na vlasech. Nepohnul se. Ale srdce mu hlasitě tlouklo, zvedla se v něm veliká bouře, křečo-vitě zadržovaná ztuhlým tělem a pevnými knoflíky stej-nokroje. „Pojď !“ zašeptala paní Slámová. Sedla si mu na klín, letmo ho políbila a tvářila se šelmovsky. Náhodou jí do čela spadla vlnka plavých vlasů, zašilhala po nich a snažila se je našpulenými rty odfouknout. Karel Josef začínal cítit na nohou její tíhu, zároveň jím začala prou-dit nová síla a napjala mu svaly v pažích a stehnech. Ob-jal ženu a ucítil skrze tvrdé sukno uniformy měkký chlad její hrudi. Z hrdla jí vyrazilo tiché chichotání, napůl sten, napůl trylek. V očích měla slzy. Potom se zaklonila a po-čala mu s něžnou přesností rozepínat knoflíky uniformy,


39

jeden po druhém. Položila mu chladnou, jemnou ruku na prsa, políbila ho na ústa, dlouze, se systematickým požit-kem, a náhle vstala, jako by ji byl vyrušil nějaký hřmot. Karel Josef okamžitě vyskočil, ona se usmála a kráčejíc po-zpátku s rukama rozpřaženýma a hlavou zakloněnou, se zářícím obličejem ho táhla pomalu ke dveřím, které ote-vřela nohou. Vklouzli do ložnice.

Bezmocně spoutaný hleděl přimhouřenýma očima, jak ho svléká, pomalu, důkladně, mateřsky. S jistou hrůzou pozoroval, jak jeho parádní výstroj kus po kuse zplihle padá na podlahu, zaslechl temný dopad svých bot a oka-mžitě pocítil na noze ruku paní Slámové. Odzdola mu za-čala stoupat nová vlna tepla a chladu až k hrudi. Padal. Přijal ženu jako velikou měkkou vlnu blaha, ohně a vody.

Procitl. Paní Slámová stála před ním, podávala mu jeho šaty, kus po kuse; začal se rychle oblékat. Běžela do saló-nu, přinesla mu rukavice, čepici. Urovnala mu blůzu, cí-til na tváři její vytrvalé pohledy, ale nepohlédl na ni. Srazil paty, až to bouchlo, stiskl jí ruku, dívaje se jí přitom tvr-došíjně na pravé rameno a – šel.

Na jedné věži bilo sedm. Slunce se blížilo ke kopcům, které byly nyní modré jako obloha a téměř k nerozeznání od mračen. Ze stromů u cesty vycházela sladká vůně. Ve-černí vánek čechral stébla trav na lučinatých stráních po obou stranách silnice; bylo vidět, jak se chvějivě vlní pod jeho neviditelnou, tichou a širokou rukou. Ve vzdálených močálech se rozkuňkaly žáby. Z otevřeného okna křikla-vě žlutého předměstského domečku vyhlížela do prázdné ulice mladá žena. Ačkoliv ji Karel Josef jakživ neviděl, po-zdravil ji vojensky řízně a uctivě. Poděkovala trochu udi-veně a vděčně. Připadalo mu, že teprve teď pozdravil na rozloučenou paní Slámovou. Jako pohraniční stráž mezi láskou a životem stála ta cizí známá žena u okna. Když ji


40

pozdravil, cítil se opět vrácen světu. Přidal do kroku. Úde-rem tří čtvrtí na osm byl doma a hlásil otci návrat, bledý, stručný a rozhodný, jak se sluší na muže. Strážmistr míval každý druhý den služební obchůzku. Den co den přichá-zel se svazkem listin na okresní hejtmanství. Syna okresní-ho hejtmana nikdy nepotkal. Každý druhý den odpoled-ne ve čtyři hodiny pochodoval Karel Josef k četnickému velitelství. V sedm hodin večer odtamtud odcházel. Vůně, kterou si od paní Slámové přinášel, se mísila s vůněmi su-chých letních večerů a ve dne v noci mu ulpívala na ru-kou. Dával pozor, aby se u stolu k otci nepřibližoval víc, než bylo třeba. „Voní to tu podzimem,“ řekl jednoho dne starý Trotta. Zevšeobecňoval: paní Slámová zásadně pou-žívala rezedovou voňavku.


41

3

V pánském pokoji okresního hejtmana visel portrét, pro-ti oknům a tak vysoko na stěně, že se čelo a vlasy ztrá-cely v tmavohnědém stínu staré dřevěné sufity. Vnukova zvědavost kroužila ustavičně kolem zhaslé postavy a za-váté slávy dědovy. Někdy za tichých odpolední – okna byla dokořán, tmavozelený stín kaštanů z městského par-ku naplňoval pokoj sytým a mocným klidem léta, okres-ní hejtman měl nějaké řízení mimo město, po vzdálených schodech se šoural strašidelným krokem starý Jacques, obcházející v plstěných bačkorách po domě a sbírající boty, šaty, popelníky, svícny a stojací lampy, aby je vyčistil – vylezl Karel Josef na židli a prohlížel si zblízka dědovu podobiznu. Rozpadala se v hluboké stíny a jasné světel-né skvrny, v tahy štětce a tečičky, v tisíceré tkanivo po-malovaného plátna, v ostrou barevnou hru zaschlého ole-je. Karel Josef slezl ze židle. Zelený stín stromů se míhal na dědově hnědém kabátě, tahy štětce a tečičky se znovu skládaly v onu známou, ale nevyzpytatelnou fyziognomii, očím se vrátil jejich obvyklý, vzdálený, k tmavému stro-pu se šeřící pohled. Rok co rok se o prázdninách kona-ly ty němé rozhovory vnuka s dědem. Mrtvý nic nepro-zradil. Hoch se nic nedozvěděl. Rok od roku se portrét zdál bledší a jakoby víc z onoho světa, jako by hrdina od


42

Solferina ještě jednou umíral, jako by si pomalu svou pa-mátku bral k sobě na věčnost, jako by musel nastat čas, kdy bude z černého rámu civět na potomka prázdné plát-no ještě něměji než podobizna.

Dole ve dvoře, ve stínu dřevěného balkónu, seděl Jacques na stoličce před vojensky vyrovnanou řadou naviksova-ných bot. Pokaždé, když se Karel Josef vrátil od paní Slá-mové, zašel k Jacquesovi do dvora a usedl na kraj stoličky. „Jacquesi, povídejte mi o dědečkovi!“ A Jacques odlo-žil kartáč, pastu a sidol, pomnul si ruce, jako by z nich omýval práci a špínu, dřív než začne mluvit o nebožtíko-vi. A tak jako vždycky a jako už přinejmenším podvacá-té spustil: „Já jsem s ním vždycky vycházel! Nebyl jsem už zrovna mladý, když jsem přišel do dvora, neoženil jsem se, to by se nebožtíkovi nebylo zamlouvalo, na ženské si ne-potrpěl, kromě paní baronky, ale ta brzy zemřela, na plí-ce. Všichni věděli: zachránil život císaři v bitvě u Solferi-na, ale on se o tom nikdy nezmínil, on ani muk. Proto mu taky napsali na pomník: ,Hrdina od Solferina‘. Ne-byl moc starý, když umřel, takhle večer, k deváté hodině, někdy v listopadu. Padal už sníh. Odpoledne stál ještě na dvoře a povídá: ,Jacquesi, kams dal ty kožešinové boty?‘ Já nevěděl, ale povídám: ,Hned je panu baronovi přinesu!‘ – ,To počká do zítřka!‘ povídá on – a ráno už je nepotřebo-val. Nikdy jsem se neoženil.“

To bylo všechno.Jednou (bylo to o posledních prázdninách, napřesrok

měl být Karel Josef vyřazen jako poručík) okresní hejtman při loučení řekl: „Doufám, že všechno půjde hladce. Jsi vnuk hrdiny od Solferina. Na to pamatuj, pak se ti nemů-že nic stát!“

Také plukovník, všichni učitelé, všichni poddůstojníci na to pamatovali, a tak se Karlu Josefovi vskutku nemohlo


43

nic stát. Ačkoli nebyl žádný valný jezdec, v taktice sla-bý, v trigonometrii naprosto nepostačující, prošel s „dob-rou“, byl vyřazen jako poručík a přidělen x-tému pluku hulánů.

Oči opojené vlastním čerstvým leskem a poslední slav-nostní mší, v uších ještě hřímavý zvuk plukovníkova pro-slovu na rozloučenou, v azurovém vojenském kabátci se zlatými knoflíky, na zádech stříbrnou patrontašku se vznešeným zlatým dvojitým orlem, v levé ruce hulánskou přilbu se štětkou, v ostře červených jezdeckých kalhotách, v botách lesknoucích se jako zrcadlo, s řinčícími ostru-hami, u boku šavli se širokým košem – tak se jednoho parného letního dne Karel Josef prezentoval otci. Tento-krát nebyla neděle. Poručík smí přijít i ve středu. Okresní hejtman seděl v pracovně. „Udělej si pohodlí!“ řekl. Od-ložil skřipec, přimhouřil oči, vstal, prohlédl si syna a shle-dal, že je všechno v pořádku. Objal Karla Josefa, políbili se letmo na tváře. „Posaď se!“ řekl okresní hejtman a vtla-čil poručíka do křesla. Sám přecházel po pokoji. Přemýš-lel, jak vhodně začít. Něco vytknout se tentokrát neho-dilo, s projevem spokojenosti začít nemohl. „Teď by ses měl,“ řekl konečně, „zabývat dějinami svého pluku a také trochu pročíst dějiny pluku, ve kterém bojoval tvůj děd. Musím na dva dny služebně do Vídně, pojedeš se mnou.“ Pak uchopil stolní zvonek a zazvonil. Přišel Jacques. „Ať nám dnes slečna Hirschwitzová pošle nahoru víno,“ po-ručil okresní hejtman, a „jestli je to možné, ať dá připravit hovězí špičku a třešňové knedlíky. Budeme dnes obědvat o dvacet minut později než obvykle.“ – „K službám, pane barone,“ řekl Jacques, pohlédl na Karla Josefa a zašeptal: „Srdečně gratuluju!“ Okresní hejtman popošel k oknu, byla obava, že dojde k dojímavé scéně. Za zády slyšel, jak syn podává sluhovi ruku, jak Jacques šoupe nohama –


44

a mumlá cosi nesrozumitelného o nebožtíku pánovi. Ob-rátil se, teprve když Jacques byl ze dveří.

„Je vedro, že?“ spustil starý pán.„Ano, tatínku!“„Snad abychom šli na vzduch!“„Ano, tatínku!“Okresní hejtman vzal černou ebenovou hůl se stříbr-

nou rukojetí, ne tu žlutou rákosovou, kterou jindy nosíval dopoledne. Rukavice také nedržel v levé ruce, navlékl si je. Nasadil poloviční cylindr a vyšel z pokoje, syn za ním. Pomalu, beze slova kráčeli oba letním tichem městské-ho parku. Městský strážník salutoval, muži vstávali z lavi-ček a zdravili. Vedle otcovy tmavé vážnosti se řinčivá pes-trost synova vyjímala ještě okatěji a hlučněji. V aleji, kde pod červeným slunečníkem prodávala plavovlasá slečna sodovku a limonádu, se starý pán zastavil a řekl: „Čerstvý doušek neuškodí!“ – Objednal dvě čisté sodovky a potla-čuje důstojnost prohlížel si plavou slečnu, která se, jak se zdálo, rozkošnicky a bez zábran utápěla v barevném lesku Karla Josefa. Napili se a šli dál. Chvílemi okresní hejtman maličko zatočil holí, byl to náznak bujnosti, která se umí udržet v mezích. Ačkoliv mlčel a byl vážný jako obyčejně, připadal dnes synovi skoro lehkomyslný. Z jeho radost-ného nitra příležitostně vyráželo spokojené zachrochtání, cosi jako smích. Když ho někdo pozdravil, nadzvedl krát-ce klobouk. Byly chvíle, kdy se dokonce odvážil smělých paradoxů, například: „I zdvořilost může být obtížná!“ Ra-ději pronesl smělý výrok, než aby dal na sobě znát radost z žasnoucích pohledů lidí. Když se potom blížili k domo-vu, znovu se zastavil. Obrátil se k synovi a řekl: „Zamlada jsem také chtěl být vojákem. Tvůj dědeček to výslovně za-kázal. Teď jsem rád, že nejsi úředníkem!“ –

„Ano, tatínku!“ řekl Karel Josef.


45

Bylo víno, byla hovězí špička a třešňové knedlíky. Sleč-na Hirschwitzová přišla ve svátečním šedém hedvábí a při pohledu na Karla Josefa bez okolků odložila valnou část své škrobenosti. „Mám velikou radost,“ řekla, „a blahože-lím vám ze srdce!“ – „Blahoželet znamená gratulovat,“ po-znamenal okresní hejtman. A dali se do jídla.

„Nemusíš pospíchat!“ řekl starý pán. „Když budu ho-tov dřív, počkám.“ Karel Josef vzhlédl. Pochopil, že otec celý čas dobře věděl, kolik námahy ho stojí, aby mu po-stačil. A poprvé mu připadalo, že starému otci vidí skrz jeho pancíř do živoucího srdce a do přediva jeho tajných myšlenek. Třebaže byl Karel Josef poručíkem, zapýřil se. „Děkuji, tatínku!“ řekl. Okresní hejtman prudce jedl. Jako by neslyšel.

Za pár dní nato nasedli do vlaku na Vídeň. Syn četl no-viny, otec spisy. Jednu chvíli zvedl okresní hejtman oči a řekl: „Dáme ve Vídni ušít salónní kalhoty, máš jenom dvoje.“ – „Děkuji, tatínku!“ – Četli dál.

Necelou čtvrthodinu před Vídní sklapl otec spisy. Syn okamžitě odložil noviny. Okresní hejtman se zahleděl do okna, potom na několik vteřin na syna. Zničehonic se ze-ptal: „Znáš přece strážmistra Slámu?“ To jméno uhodilo do poručíkovy paměti jako volání ze zašlých dob. Oka-mžitě spatřil cestu vedoucí k četnickému velitelství, nízký pokoj, květovaný župan, širokou vystlanou postel, ucítil vůni luk a zároveň rezedovou vůni paní Slámové. Na-stražil sluch. „Letos bohužel ovdověl,“ pokračoval otec. „Je to smutné. Jeho žena umřela při porodu. Měl bys ho navštívit.“

V kupé bylo najednou nesnesitelné vedro. Karel Josef se snažil rozepnout límec. Zatímco marně zápasil o nějaké vhodné slovo, vyvstala v něm pošetilá, vřelá dětinská chuť plakat, rdousila ho v krku, v ústech mu vyschlo, jako by


46

kolik dní nepil. Cítil otcův pohled, zíral napjatě do kraji-ny, cítil, že blízkost cíle, k němuž nezadržitelně dojíždějí, zostřuje jeho muka, přál si, aby byl alespoň venku v chod-bičce, a najednou viděl, že otcovu pohledu a zprávě neu-nikne. Prozatím narychlo sebral něco málo svých slabých sil a řekl: „Navštívím ho!“

„Zdá se, že nesnášíš jízdu vlakem,“ poznamenal otec.„Nesnáším, tatínku.“Němý a vzpřímený, svíraný trýzní, kterou nedovedl po-

jmenovat, kterou nikdy nepoznal a která byla jako záhad-ná nemoc z dalekých krajů, ujížděl Karel Josef do hotelu. Dokázal ještě říci: „Promiň, tatínku!“ – Potom se zamkl ve svém pokoji, vybalil kufr a vytáhl desky, v nichž leželo několik dopisů paní Slámové, v obálkách, tak jak přišly, se šifrovanou adresou, Hranice na Moravě, poste restante. Modré papíry měly barvu oblohy a přídech rezedové vůně a úhledná černá písmena letěla za sebou jako vyrovna-né hejno štíhlých vlaštovek. Dopisy mrtvé paní Slámové! Karlu Josefovi připadaly jako předčasní zvěstovatelé jejího náhlého úmrtí, zvěstovatelé přízračně jemní, jací vychá-zejí jenom z rukou lidí zaslíbených smrti, předem přijaté pozdravy z onoho světa. Na poslední dopis neodpověděl. Vyřazení, proslovy, rozloučení, mše, povýšení, nová hod-nost a nové uniformy pozbývaly významu před těmi le-hounkými tmavými tahy okřídlených písmen na blankyt-ném pozadí. Na kůži ještě cítil doteky laskajících rukou mrtvé ženy a v jeho vlastních, teplých dlaních se ještě taji-la vzpomínka na chladná ňadra a se zavřenýma očima vi-děl slastnou únavu v její tváři nasycené láskou, rudá po-otevřená ústa a bílý třpyt zubů, nedbale ohnutou paži, v každé linii těla prchající odlesk ukojených snů a šťast-ného spánku. Teď jí přes ňadra a stehna lezou červi a hni-loba jí důkladně rozežírá tvář. Čím mocněji vyvstávaly


47

mladému muži před očima hrůzné představy rozkladu, tím prudčeji se vzněcovala jeho vášeň. Jako by se rozrůs-tala do nepochopitelné neohraničenosti oněch oblastí, v nichž mrtvá žena zmizela. „Pravděpodobně bych ji už byl nikdy nenavštívil!“ pomyslel si poručík. „Byl bych na ni zapomněl. Jak něžně mluvívala, byla jako matka, mi-lovala mě, zemřela!“ Bylo mu jasné, že je vinen její smrtí. Ležela na prahu jeho života, milovaná mrtvola.

Bylo to první setkání Karla Josefa se smrtí. Na matku se už nepamatoval. Nic už z ní neznal než hrob, záhon s kvítím a dvě fotografie: teď před ním vyšlehla smrt jako černý blesk, zasáhla jeho nevinnou radost, sežehla jeho mládí a mrštila jím na okraj oněch zastřených propastí, které dělí živé od mrtvého. Má tedy před sebou dlouhý život plný smutku. Chystal se jej vzít na sebe, celý bledý a odhodlaný, jak se sluší na muže. Zabalil dopisy. Zamkl kufr. Vyšel na chodbu, zaklepal na otcovy dveře, vstoupil a zaslechl jakoby skrz tlustou skleněnou stěnu otcův hlas: „Zdá se, že máš měkké srdce!“ Okresní hejtman si před zr-cadlem upravoval kravatu. Měl ještě co vyřizovat na mís-todržitelství, na policejním ředitelství, u Vrchního zem-ského soudu. „Doprovodíš mě!“ řekl.

Jeli dvojspřežím na gumových kolech. Ulice Karlu Jo-sefovi připadaly slavnostnější než kdy jindy. Zlatistá záře letního odpoledne se široce rozkládala na domech a stro-mech, tramvajích, chodnících, strážnících, zelených lavič-kách, pomnících a zahradách. Bylo slyšet rázné, mlaskavé údery kopyt o dlažbu. Mladé ženy se míhaly kolem nich jako jasná, něžná světla. Vojáci salutovali. Výkladní skříně se třpytily. Velkoměstem vlídně vanulo léto.

Avšak všechny krásy léta míjely kolem lhostejných očí Karla Josefa. K sluchu mu doléhala otcova slova. Starý pán zjišťoval na sta změn: přemístěné trafiky, nové kiosky,


48

prodloužené linky omnibusů, posunuté stanice. Leccos bývalo za jeho dob jiné. Ale ke všemu, co zmizelo, jako ke všemu, co se uchovalo, se vracel ve věrné vzpomínce, jeho hlas vynášel s tichou a nezvyklou něhou nepatrné pokla-dy ze zasutých dob, hubená ruka ukazovala jako na po-zdrav v místa, kde kdysi kvetla jeho mladost. Karel Jo-sef mlčel. I on ztratil právě mládí. Jeho láska byla mrtvá, ale jeho srdce se otvíralo otcovu stesku, začínal tušit, že za kostnatou drsností okresního hejtmana se skrývá někdo jiný, tajemný, a přesto důvěrně známý, Trotta, potomek slovinského invalidy a pozoruhodného hrdiny od Solferi-na. A čím živější byly výkřiky a poznámky otcovy, tím řid-čeji a tišeji přicházelo poslušné a obvyklé synovo přitakání a řízné a úslužně horlivé „Ano, papá“, ve kterém se jazyk cvičil už od raných let, znělo teď jinak, bratrsky a domác-ky. Jako by otec mládl a syn stárnul. Zastavili před ně-kolika úředními budovami, v nichž okresní hejtman hle-dal dřívější druhy, svědky své mladosti. Brandl je policejní rada, ze Smekala je sekční šéf, z Monteschitzkyho plukov-ník a z Hasselbrunnera legační rada. Zastavovali se před obchody, v Tuchlaubenu u Reitmeyera objednali pár sa-lónních bot, matných, ševro, pro dvorní plesy a audience, na Wiedenu u dvorního a vojenského krejčího Ettlingera salónní kalhoty, a přihodila se neuvěřitelná věc, že okres-ní hejtman u dvorního klenotníka Schafranského vybral stříbrnou tabatěrku, solidní, na zadní straně žilkovanou, přepychový předmět, na který dal vyrýt útěšná slova: „In periculo securitas. Tvůj otec.“

Dojeli před Volksgarten a zašli na kávu. V temně zele-ném stínu svítily na terase bílé kulaté stolky, na ubrusech se modraly láhve se sodovkou. Když zmlkla hudba, bylo sly-šet jásavý zpěv ptáků. Okresní hejtman zvedl hlavu, a jako by přitahoval shůry vzpomínky, začal: „Tady jsem se kdysi


49

seznámil s jednou dívenkou. Mizzi Schinaglová se jmeno-vala!“ vzpomněl si. „Jakpak už je to dlouho?“ Zamyslel se, mlčky počítal. Od té doby jistě uplynulo mnoho, mno-ho let. Karlu Josefovi připadalo, že vedle něho nesedí otec, nýbrž praděd. V hustých korunách kaštanů pátral po zmi-zelé podobě slečny Schinaglové, jako by bývala byla ptáč-kem. „Je ještě naživu?“ zeptal se Karel Josef ze zdvořilos-ti. A aby se měl jaksi oč opřít při odhadování minulých dob. „Doufejme! Za mých dob jsme nebývali sentimentál-ní. Rozcházeli jsme se s dívkami a také s přáteli…“ Náhle se hejtman odmlčel. U stolu stál cizí člověk, muž v měk-kém širáku, s vlající vázankou, v šedém, velmi starém ža-ketu s plandavými šosy, s hustými vlasy spadajícími až na šíji, s širokým, popelavým, špatně oholeným obličejem, na první pohled malíř oné přemrštěně zřetelné tradiční umě-lecké fyziognomie, která se zdá neskutečná a jakoby vy-střižená ze starých ilustrací. Ten cizí člověk položil na stůl mapu a chystal se nabízet svá díla s hrdou lhostejností, kte-rou mu patrně stejným dílem vnukala chudoba i umělec-ké poslání. „Mosere!“ zvolal pan von Trotta. Malíř pomalu odvalil těžká víčka z velikých světlých očí, několik vteřin se na okresního hejtmana díval, natáhl ruku a řekl: „Trotta!“

Ale hned vzápětí ho úžas a mírnost přešly: praštil s ma-pou, až sklenice poposkočily, zvolal třikrát po sobě: „I hro-me!“ tak hlasitě, jako by spouštěl opravdové hromobití, zakroužil vítězoslavným pohledem po sousedních stolech, jako by očekával od hostů potlesk, usedl, smekl měkký ši-rák, odhodil jej vedle židle do písku, loktem odsunul des-ky se stolu s nedbalou poznámkou „Krám“, naklonil hla-vu k poručíkovi, svraštil obočí, znovu se zaklonil a řekl: „Cože, pane místodržiteli, to je tvůj syn?“

„To je můj přítel z mládí, pan profesor Moser!“ vysvět-loval okresní hejtman.


50

„Hrome! Pane místodržiteli!“ opakoval Moser. Součas-ně popadl číšníka za cíp fraku, vstal a šeptem, jako by to bylo tajemství, cosi objednal, usedl a mlčel, oči upřené v tu stranu, odkud měli přijít číšníci s nápoji. Konečně před ním stála sodovková sklenka, napůl naplněná slivo-vicí čirou jako voda: přejel jí několikrát kolem vzdutého chřípí, mohutným rozmachem paže ji přiložil k ústům, jako by šlo o to vypít na jediný ráz celý korbel, nakonec z ní jen maličko usrkl a olízl povystrčenou špičkou jazy-ka se rtů kapky.

„Čtrnáct dní jsi tady, a nenavštívíš mě,“ začal s pátra-vou přísností představeného.

„Milý Mosere,“ řekl pan von Trotta, „přijel jsem včera a zítra zase jedu domů.“

Malíř dlouho hleděl okresnímu hejtmanovi do očí. Po-tom přiložil znova sklenici k ústům a naráz ji vypil, jako by to byla voda. Když chtěl sklenku postavit, nestrefil se už na tácek a nechal si ji Karlem Josefem vzít z ruky. „Dě-kuju!“ řekl malíř a namířil ukazováčkem na poručíka: „To je úžasné, ta podoba s hrdinou od Solferina! Jenom tro-chu měkčí! Slabošský nos! Měkká ústa! Ale to se možná časem změní…!“

„Profesor Moser maloval dědečka!“ poznamenal starý Trotta. Karel Josef pohlédl na otce a na malíře a v jeho vzpomínce vyvstal dědův portrét, ztrácející se pod sufi-tou pánského pokoje. Dědečkův vztah k tomuhle profe-sorovi mu připadal neuvěřitelný, otcův důvěrný poměr k Moserovi ho lekal, viděl, jak špinavá, široká ruka tohoto cizího člověka s přátelským plácnutím dopadá na prouž-kované kalhoty okresního hejtmana a jak otcovo stehno s jemným odporem ucukává. Otec seděl, důstojný jako vždy, opřený v židli a takřka odvrácený od pachu alkoho-lu, namířeného proti jeho hrudi a tváři, usmíval se a dal si


trottové byli mladý rod. jejich předek obdržel šlechtický ... · ře a potom se na zem vrhli...

Documents