lukjanenko_konkurenti_ukazka

Lukja_Konkurenti - zlom 24.9.1956 12:39 Stránka 5

Sergej LukjaněnkoKonkurenti

��Copyright © Sergey Lukianenko, 2008Translation © Iva Dvořáková, 2013Cover photo © Rolffimages | Dreamstime.com© Stanislav Juhaňák – Triton, 2013© Argo, 2013

ISBN 978-80-7387-631-9 (Triton)ISBN 978-80-257-0781-4 (Argo)

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10www.tridistri.czNakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,www.argo.cz


Část první

„Mám počítač –jsem připraven

k letu!“


První kapitola, v níž si Valentin přečte podivný inzerát,

seznámí se s podivnými lidmi a přeje si podivné věci

Inzerát se skvěl na sloupu mezi „Pronajmu byt – draho!Pouze bezdětné ruské rodině.“ a „Zbavte se své naivity!“.Nejdřív se Valentin poněkud popuzeně zahleděl na prvníinzerát. Vážně zvláštní, to pisatele nenapadlo, že když sebyty budou pronajímat jen bezdětným ruským rodinám,Rusové tu brzy nebudou?

To druhý inzerát, ten si spíš zasluhoval uznání. Zbavovatpodnikatele naivity je třeba. I kdyby měl člověk zaplatit ně-jakému šarlatánovi, který se vydává za magistra bílé, čer-né nebo třeba šedo-hnědo-vínové magie.

Valentin vytáhl cigarety a zapálil si. Naivní nebyl. Byt měl. Rodinu si zatím pořizovat nehodlal. Pak ale jeho pohled padl na třetí inzerát. Zaprvé byl napsaný rukou. Velmi krasopisně, ale rukou.

A za druhé, v nestydatosti, cyničnosti a nesmyslnosti se munemohlo nic rovnat.

„Hledáme piloty orbitálních bombardérů, kos-mických stíhaček a vesmírných lodí technicképodpory ve věku od 18 od 45 let. Pohlaví neníurčující. Výborné platové podmínky, lékařskápéče, životní pojistka. Smlouva minimálně na3 roky. Volejte na tel. 8 916 654 0650.“

Papír s inzerátem byl dole rozstříhaný na lístečky s tele-fonními čísly a část už byla pryč.

„Dimo, podívej,“ houkl Valentin na kamaráda, který pře-šlapoval na krajnici a mával rukou. V Moskvě většinou člo-věk chytil taxíka během chvilky. Ale dnes nějak neměliden, respektive večer.

9


Dima k němu popošel a podíval se, aniž by ruku nataže-nou do ulice stáhl zpátky. V druhé ruce se mu na provázkuhoupala krabička, takže ve výsledku se jeho vytáhlá posta-va podobala jeřábu.

„To je hra.“„Cože?“„No hra, řikám. Nemusíš nic dělat, jen hraješ. Jedni jsou

elfové a bojujou s nestvůrami. A jiný zas bojujou ve vesmí-ru. Počítače lidstvo sežerou, uvidíš. Místo toho, aby lidi ma-kali, hrajou takovýhle hlouposti. Pařmeni…“

„Seš si tím jistej?“Dmitrij si odplivl.„Jasně že ne. Nejspíš verbujou do francouzské vesmírné

legie… Co si myslíš ty, Valko? Můj brácha prosedí u tako-vejch her celý večery, brzo už ho vylejou z vejšky a budemuset na vojnu. A já si myslim, že mu to prospěje. Aspoňzmoudří. Jinak má všechno… stačí mu, že je mág první ka-tegorie a může vrhat ohnivý koule. I holka ho nechala…“

K obrubníku se za skřípění brzd přihnala až z třetíhopruhu polorozpadlá „šestka“. Handrkování se o cenu taxí-ku s kavkazským řidičem, který nejdřív nasadil cenu 500rublů a pak se ukázalo, že neví, jak se dostat z bulváru En-tuziastů na třídu Andropova, nechal Valentin na kamará-dovi a sám se věnoval inzerátu.

Něco mu pořád nedopřávalo klidu, jakkoli vysvětlení semu dostalo zcela přesvědčivého.

Natáhl ruku k inzerátu a jeden lísteček s číslem si utrh-nul.

Ten papír. To bylo to, co ho vyvádělo z míry. Mokrý, špinavý sloup pouličního osvětlení, po němž sté-

kal déšť a na němž se usazoval prach, permanentně zacá-kaný šplíchanci od aut… všechny inzeráty, ať tu visely jak-koli krátce, byly šedivé a nasáklé vodou.

Ale tenhle byl bílý a suchý.Jak to, že je suchý?Valentin jedním pohybem strhnul celý inzerát, hodil ho

na zem přímo do špinavé louže a ještě ho tam špičkou při-držel. Pak nohu stáhnul zpátky.

10


Rovný bílý papír se vynořil z vody. Zcela čistý, bez jedinékapičky.

„Kruci…“ Valentin se naklonil a papír zvedl. Na omak tobyl papír jako každý jiný.

Suchý a čistý.„Valko!“ Dmitrij už usedal vedle řidiče.Valentin si strčil inzerát do kapsy a přítele následoval.

V rukách mu pořád vesele pocinkávaly láhev šampaňskéhoa láhev koňaku.

Dokud člověku není třicet, má radost z každých narozenin,ze svých i z cizích. Až pak začne reagovat na všechna ta ne-úprosně se měnící čísla podrážděně: „Kam ten spěch?“

Valentin kouřil na balkoně v šestém patře starého vyso-kého paneláku. O patro výš taky kdosi pálil, dával si všakpozor, aby popel nesklepával dolů. Za jeho zády Dimka ha-lasně vykládal nějaký vtip o chudém inženýrovi, kterého sekrásná blondýnka rozhodla svézt v drahém kabrioletu nasídliště Jižní Butovo. Slečny se chichotaly.

Na Juliinu oslavu narozenin se Valentin dostal náhodou.Respektive Dima s sebou potřeboval vzít nějakého kluka,ideálně svobodného a aspoň normálně pohledného, abymohl doprovodit domů Juliinu kamarádku… nebo ji ales-poň včas odvést a posadit do taxíku. Dmitrij měl s oslavousvé plány. Valentin, který si celý večer povídal s kamarád-kou, pochopil, že on žádné plány nemá. Ze začátku se mulíbila, ale bože, jak ta je prázdná.

Hm, ještě před deseti lety, ale co deseti, pěti, a vlastně i dvě-ma, by mu to vůbec nevadilo. Nechtěl s ní přece studovat…

„Stárnu,“ řekl Valentin polohlasně. Vypitý koňak si žádalkomunikovat nahlas.

„To přijde na všechny,“ podpořil ho hlas z osmého patra.„Neber si to tak, chlapče.“

Valentin se zamračil a sáhl do kapsy pro další cigaretu.„Ať jdou do háje ty ukecaný důchodci.“ Prsty narazily napapír. Valentinovi bezděčně přejel mráz po zádech a papírvytáhl (čistý a ani málo pomačkaný), chytil ho jen na kra-jíčku a k růžku se přiblížil se zapalovačem.

11


Jazýček plamene papír vesele olízl.Valentin čekal, dokud se kolečko jednorázového levné-

ho zapalovače ohněm úplně nerozpálilo. Pak šel s inzerá-tem k oknu na světlo a obhlédl ho. Prsty setřel očazenouvrstvičku.

Papír byl celý.A dokonce beze stop ohně. Nejspíš je to nějaká umělá hmota. Ale jsou vůbec umělé

hmoty, které by vypadaly jako papír? Australani na tom snadprý tisknou peníze nebo co. Nebo Novozélanďani? Vypadá tojako papír, ale nedá se to ani roztrhnout, ani spálit…

Ale kdo by psal pitomý inzerát na takový drahý papír? A přestože si Valentin nadával do pitomců a hlupáků, vy-

táhl mobil a vyťukal číslo. Je pátek 11 hodin večer, stejně tonikdo nevezme…

„Personální agentura Hvězdná hodina, prosím,“ ozval seveselý mladý ženský hlas.

„Eh… jsem velmi rád, že jsem se dovolal.“ Valentin se za-šklebil. Hráči. Fandové. Někdo vyvěsil na sloupu svůj mo-bilní telefon a teď je ochotný brát to i v noci. „Volám na in-zerát Hledáme piloty…“

„Orbitálních bombardérů, kosmických stíhaček?“„Ano.“„Jéje, zapomněli ho sundat,“ ozvalo se zkroušeně v tele-

fonu. „S piloty už jsme se nějak vypořádali, teď jsou více za-potřebí výsadkáři, techničtí pracovníci, kuchaři, lékaři…“

„Aha, takže jsem se namáhal zbytečně,“ pronesl sarkas-ticky Valentin.

„Ne, ne, to ne, co si to myslíte! To je naše chyba… poku-síme se pro vás najít místo. Máme zálohy. Co je vám bližší?Bombardéry, stíhačky, nebo bitevní lodi? Já bych vám radi-la začít se stíhačkami, pochopitelně pokud už nemáte zku-šenosti s vesmírnými bitvami.“

„Zatím se mi nepoštěstilo,“ povzdechl si Valentin. A dodali pro sebe poněkud nečekaně: „Sloužil jsem u protivzdušnéobrany.“

„No, to je v jistém smyslu příbuzné pole, že,“ zachichotalase mladá žena. Z nějakého důvodu si ji Valentin představil

12


jako hubenou rusovlásku s veselýma očima za přísnými ku-latými brýlemi. Néé, to mu tak ještě chybělo, románky potelefonu s bláznivými hráčkami! „Tedy letecké zkušenostinemáte?“

„Ne.“„Kolik vám je let?“„Třicet pět. A půl.“„Trpíte nějakými závažnými onemocněními?“„Chronická naivita.“Dívka se zasmála, jako by byl bůhvíjak vtipný.„Ale létat se nebojíte? S padákem jste už skákal.“„Nebojím,“ a v duchu dodal, zvlášť když se napiju. „Ne-

skákal.“„Nevadí, nic se neděje,“ utěšila ho. „Přijďte, podíváme se

na vás.“„Kdy mám přijít?“„Klidně hned.“ V telefonu se opět rozezněl smích. „Pra-

cujeme 24 hodin denně.“„A kam?“„Ogorodná ulice č. 5. Moje jméno je Inna. Potřebujete vy-

světlit cestu?“„Zvládnu to.“ Za Valentinovými zády se najednou ote-

vřely dveře, rozpačitě se zarazil a típnul to.Dmitrij na něj spiklenecky mrknul a nahlas pravil:„Valko, doprovodil bys Věrku domů? Má přísné rodiče

a musí chodit včas…“Věrka už dávno měla léta, kdy rodiče udělují souhlas

k pozdnímu příchodu domů, za sebou, ale Valentin nabídlVěrce bez řečí rámě a vykročili k předsíni.

Na vše připravený Dima, který už se nemohl dočkat, ažbude s Julií sám, přivolal k domu taxi. Valentin otevřel Věr-ce dveře a vyrazil za ní.

„Kam to bude?“ zeptal se lhostejně taxikář. Věrka se s oče-káváním podívala na Valentina. Ten se na ni mile usmál.

„Mariánská obora. Sedmnáctá,“ řekla rozmrzele Věrka.Zdálo se, že přísní nepřísní rodiče stále chovala naději, žeby spala u Valentina. „Tam, na rohu s Ogorodnou ulicí…“

Valentin sebou trhnul.

13


* * *

Nehledě na noční hodinu byly dveře pootevřené. Zevnitř,z jasně osvětlené chodby, se ozýval šepot televize. Běžel fot-bal. Valentin se u dveří zarazil a začal zkoumat cedulkus nápisem Personální agentura Hvězdná hodina, otevřeno:24 hodin včetně sobot, nedělí a svátků.

Zvláštní. Tahle budova ani trochu nevypadala jako obytnýdům. Byla to velká kancelářská budova… a nájem tu určitěnebyl z nejlevnějších…

Takže hledají piloty?Valentin vstoupil a hned se setkal s pohledem hlídače, kte-

rý seděl za stolem. Evidentně během toho, co Valentin otálelu dveří, odtrhl chlápek zrak od přenosné televize, v níž dáva-li fotbalový zápas, a sledoval ho na nástěnném monitoru.

„Vstupte, vstupte,“ řekl přátelsky. „Vy asi budete Valen-tin Safonov, že? Jděte dál chodbou, třetí dveře vlevo.“

Valentin zůstal zkoprněle stát.„Aha, aha, vy jste asi neuváděl jméno.“ Mužova tvář byla

ztělesněná laskavost, což není u skoro dvoumetrovéhochlapa s hranatou bradou a několikrát přelomeným nosemjen tak. „Naše práce už je taková. Prověřili jsme si vaše te-lefonní číslo, abychom zjistili, co jste zač…“

„A?“ přeptal se Valentin.„Novináře tu vidíme velmi rádi.“Valentin pochybovačně zavrtěl hlavou. Kancelář mají…

na hráče počítačových her trochu drahou. Metody prověřo-vání jako velká společnost. A ještě se veřejně hlásí k tomu,že dělají tajné prověrky.

„Gól!“ ozval se výkřik z televize. Hlídač přiskočil k malé-mu televizoru a Valentin ho absolutně přestal zajímat.

„To my zase máme rádi záhadné inzeráty,“ řekl Valentina prošel kolem chlápka. První dveře, druhé…

Třetí dveře byly otevřené dokořán. Za nimi prostornámístnost, v níž stály čtyři stoly, kde se přijímali uchazeči.Na každém stole byl počítač a desky s papíry. Na parapetustála konvička na čaj, šálky a krabička se sušenkami a bon-bóny. Takže vcelku normální kancelář.

14


Obsazený byl jediný stůl.„Inna?“ zeptal se Valentin.Dívka vypadala docela jinak, než jak si ji představoval.

Měla sáčko, sukni ke kolenům, klasický přísný úřednickýstyl. Byla vysoká, ale ne příliš hubená. Černé vlasy splýva-ly v jednoduchém hladkém účesu. Tvář hezká, ale ne tako-vá, že by se člověku hned vryla do paměti. Brýle skutečněměla, ale subtilní, módní. Těžko říct, jestli šlo o opravdovébrýle nebo jen módní doplněk. Jen její oči hleděly posměš-ně, právě tak, jak čekal.

„Pojďte dál, Valentine.“ Na moment se postavila a poky-nula mu k židli. „Sedněte si, prosím. Dáte si čaj nebo kávu?“

„Můžem si zatancovat…“ zamumlal Valentin, když si se-dal. „A Inno, můžu se zeptat, jakým právem jste podnikli todetektivní pátrání? Podle jakého paragrafu?“

Dívka na něj pohlédla poctivýma a naivníma očima. „Je noc, Valentine Andrejeviči! Copak je málo… no děs.

A přestože náš Vasiljič je veterán ze speciální jednotkya celkově je to statný chlap, je tu sám… Požádala jsem ho,aby podle telefonního čísla z databáze zjistil, kdo volal a coje vlastně zač…“

„Takové databáze s údaji jsou nezákonné,“ opáčil Valentin. „Co prosím?“ Inna vykulila oči tak roztomile, že nebylo

pochyb: dělá ze sebe husu. „Skutečně? Koupila jsem ten se-znam na Saveljevském trhu. Měla jsem za to, že když sejednou prodává, je to… Dobrá, tak my ho nebudeme dálepoužívat. Jsme slušní lidé, ne žádní podvodníci…“

„Nehrajte tu komedii,“ řekl opovržlivě Valentin. „Ano,jsem novinář. Ano, přišel jsem proto, že zajímavé věci sedají najít i na sloupu veřejného osvětlení. Jelikož… hledátepiloty?“

„Jedno volné místo jsem pro vás našla!“ zasmála se Innaa zlehýnka tleskla rukama. Pak se s pochybami podívala naValentina. „Nebo… vy o takovou práci vůbec nestojíte?Chcete jen natočit… reportáž?“

„Ne, ne, stojím.“„Tak se dívejte.“ Inna k němu naučeným pohybem otočila

monitor. Naťukala na klávesnici www.starquake.ru a klikla.

15


lukjanenko_konkurenti_ukazka

Documents