mirotvorci-_blizky_vychod

0

Mírotvorci- Blízký východ

vypracoval: Matyáš Míka

vedoucí SP: Milan Ducháček

škola: Lauderova MŠ, ZŠ a gymnázium při Židovské obci v Praze

rok: 2011/2012

1

Obsah Mírotvorci- Blízký východ ......................................................................................................... 0 1. Úvod ................................................................................................................................... 2 2. Pařížská konference ............................................................................................................ 3

2.1. Hlavní úkoly mírotvorců ............................................................................................. 3

3. Blízký východ- mandáty .................................................................................................... 5 3.1. Co je to mandát? .......................................................................................................... 5 3.2. Sykes-Picotova dohoda ................................................................................................ 6

3.2.1. Poválečné změny v rozdělení Blízkého východu ..................................................... 6 3.3. Balfourova deklarace ....................................................................................................... 7

3.3.1. Weizmann a sionismus ............................................................................................. 7 3.4. Spravovaná území Blízkého východu ............................................................................. 8

3.4.1. Sýrie ......................................................................................................................... 9 3.4.2. Palestina ................................................................................................................. 11

4. Závěr ................................................................................................................................. 13 5. Seznam použitých informačních zdrojů ........................................................................... 14

2

1. Úvod

V této seminární práci budu psát o situaci na Blízkém východě mezi dvěma světovými

válkami. To znamená přibližně o období mezi léty 1919-1939.

Toto téma jsem si vybral z několika důvodů. V první řadě mě zaujalo, nikdy jsem se

touto otázkou nezabýval, a po tom, co jsem se dozvídal další informace, začal jsem brát jako

výzvu, pokusit se tuto problematiku shrnout v jeden kratší text. Mám dojem, že v naší

republice se o této historii příliš nemluví a bohužel někdy ani neví, což je pochopitelné,

jelikož události druhé světové války svou důležitostí události meziválečné jasně překryly.

Původně jsem se chtěl zabývat územím celého Blízkého východu. To znamená státy a

mandátními oblastmi od bývalé Osmanské říše, až po Palestinu a Irák. Ukázalo se, že takové

téma by bylo pro jednu seminární práci příliš obsáhlé, a proto jsem se rozhodl zúžit výběr

pouze na mandát Palestiny a Sýrie. Se zvoleným obdobím také úzce souvisí Pařížská mírová

konference, která udala směr poválečného období na Blízkém východě. Proto jí věnuji úvodní

kapitolu.

3

2. Pařížská konference

Po první světové válce bylo třeba, aby státy Dohody sepsaly mírové smlouvy

s poraženými státy a aby se pokusily společně vytvořit nový světový řád, který by zajistil

celosvětový mír. Za tímto účelem byla 18. ledna 1919 do Paříže svolána konference, na

kterou byli pozváni delegáti všech vítězných států (kromě carského Ruska, kde právě

probíhala občanská válka) a nástupnických států. Paříž se stala, jak píše Margaret

Macmillanová, na několik měsíců centrem světové vlády.1

Hlavními mírotvorci byli pochopitelně zástupci čtyř světových velmocí. Byli to

Woodrow Wilson, prezident USA, a ministerští předsedové Velké Británie (David Lloyd

George), Francie (Georges Clemenceau) a Itálie (Vittorio Orlando). Na Pařížské konferenci

měla největší pravomoci rada deseti, která se později zmenšila na radu čtyř, jejímiž členy byli

právě výše jmenovaní.

2.1. Hlavní úkoly mírotvorců

Hlavním cílem konference bylo vymezení území nových států a uzavření mírových

smluv s poraženými státy. Ty byly sepisovány na základě čtrnácti bodů, zveřejněných

prezidentem Wilsonem.2 Mírové smlouvy se však našeho tématu dotýkají jen okrajově a proto

se jimi příliš zabývat nebudeme.

Území bylo nástupnickým státům vyměřováno na základě konfliktního „práva na

sebeurčení“, které bylo také obsaženo ve Wilsonových čtrnácti bodech. Zakládalo se na

vytvoření států podle přirozených hranic. To nebylo nijak jednoduché, protože se národy

během dějin přesídlovaly, rozpínaly a naopak zanikaly, takže na každé území mohlo mít

nárok hned několik národů. S tvorbou nových států souvisí i to, že některé z nich nebyly

zatím schopny samy sobě vládnout. Pro tento účel byly zavedeny mandáty, které se pokusím

blíže vysvětlit později.

Dalším důležitým bodem bylo vytvoření Společnosti národů. O vznik tohoto institutu

usilovala především americká vláda v čele s Wilsonem. Její funkcí mělo být udržení patřičné

demilitarizace a míru pro budoucnost, rozdělování mandátů, nebo dokonce samotné

1 Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.12.

2 V těchto bodech z ledna roku 1918 a ve svých dalších projevech nastínil Wilson svou představu na řízení

mezinárodních vztahů. Mezi jejich hlavní myšlenky patří: zrušení tajné diplomacie, mírové dohody, které

uzavřou cestu k dalším válkám a zabránění odplatám z minulosti, například ve formě přemrštěných reparací.

4

spravování mandátních území. Myšlenky, na jejichž základě měla Společnost národů

vzniknout byly jednoznačně užitečné a ušlechtilé. Bohužel svou funkci nesplnila a USA se

jejím členem nikdy ani nestaly.3


5

3. Blízký východ- mandáty

Na Blízkém východě byly mandáty nakonec rozděleny pouze mezi Velkou Británii a

Francii. Jedinou další velmocí, která v té době mohla těmto dvěma konkurovat byly Spojené

státy a ty neměly o Blízký východ takový zájem. K rozdělení došlo na základě mnoha dohod,

příslibů a deklarací. V této kapitole budou některé z nich zmíněny a přiblíženy pro snadnější

pochopení vývoje na Blízkém východě.

3.1. Co je to mandát?

Mandáty byly vytvářeny pod autoritou Společnosti národů. Pro začátek je důležité,

ujasnit si, co to znamenalo získat mandát nad nějakým územím. Problémem je, že přesnou

definici mandátu nejspíš neznal ani sám Wilson. Podle některých byly: „možným řešením,

jakousi formou správcovství, která připadne buďto přímo Společnosti národů, anebo zemím,

jimž Společnost národů udělí mandát.“4 Podle jiných byl mandát jen jakousi „zástěrkou

popisující staromódní uzurpování území“5, tedy kolonií.

Vyspělý stát měl získat do správy území, jehož obyvatelé si prozatím nebyli schopni

sami demokraticky vládnout a to na dobu, než toho budou schopni.

Podle očekávané doby zachování mandátu se rozdělovaly do tří typů. U prvního se

očekávala nezávislost v blízké, dohledné době, protože tyto státy už byly téměř schopny si

samy vládnout. Druhý měl být na poměrně delší časový úsek pod vládou zplnomocněné síly a

u třetího se s úplnou nezávislostí skoro ani nepočítalo. Tato území přímo sousedila se

zplnomocněným státem, který ji spravoval téměř jako část vlastního území s jistými

omezeními (například prodej zbraní).6

S ideou mandátů však také vznikly mnohé problémy a nejasnosti. Do jaké míry směl

spravující stát zasahovat do vnitřní politiky a rozhodnutí daného státu? Mohl využívat armádu

sobě svěřené země k vlastním vojenským akcím a k obraně vlastní země? Na tyto otázky

nebyla nikdy podána konkrétní odpověď a spravující státy v tomto směru jednaly především

tak, jak uznaly za vhodné.


5 Tamtéž, s.112.

6 Tamtéž, s.116.

6

3.2. Sykes-Picotova dohoda

Pro rozdělení Blízkého východu hrály důležitou roli dohody, které byly uzavřeny v

průběhu války. Jednou z nich byla Sykes-Picotova dohoda. Byla to tajná dohoda mezi Francií

a Velkou Británií z roku 1916 a týkala se poválečného rozdělení Blízkého východu. Byla

podepsána během války, to znamená v době, kdy nebylo těžké dohadovat se o cizím území a

kdy vyhlídky na vítězství byly více, než nejasné.

Se samotnou dohodou se to mělo takto: „Pobřeží Sýrie, tedy většina dnešního

Libanonu, mělo připadnout Francii, zatímco Británie měla převzít přímou kontrolu nad

střední Mezopotámií, nad okolím Bagdádu, a nad jižním cípem Mezopotámie kolem Basry.

Palestina, ožehavý problém vzhledem k nesmírnému zájmu jiných křesťanských států

(především Ruska), měla mít mezinárodní správu. Zbylou rozsáhlou oblast, kam spadalo

území dnešní Sýrie, Mosulu na severu Iráku a Jordánsko, měli řídit arabští vůdci pod

dohledem Francouzů na severu a Britů na jihu“7

3.2.1. Poválečné změny v rozdělení Blízkého východu

Po porážce Osmanské říše se situace změnila. Válka už nevypadala tak beznadějně a

Velká Británie „se nechala unést možnostmi, které Blízký východ skýtá“8 Od této chvíle chtěli

Britové Sykes-Picotovu dohodu a své závazky k Francouzům na Blízkém východě zrušit.

V roce 1918 těsně před začátkem mírové konference se spolu Lloyd George a

Clemenceau sešli, aby probrali otázku Blízkého východu. Rozhovor byl krátký a Lloyd

George získal příslibem od Clemenceaua Mosul a Jeruzalém za to, že Británie bude Francii

podporovat v jejích nárocích na libanonské pobřeží a vnitrozemí Sýrie. Kromě toho byl

nejspíš součástí jejich dohody i francouzský podíl na ropě, která se v Mosulu najde, a britská

podpora francouzských požadavků kolem Rýna. Bohužel neexistuje žádný záznam z tohoto

rozhovoru, takže nevíme, jestli Britové i tuto dohodu porušili, nebo jde jen o omyl ze strany

Francouzů.9

Další překážkou na Blízkém východě byly pro obě mocnosti Spojené státy. Wilson

měl v plánu postupovat na Blízkém východě stejně jako všude jinde na světě podle toho, jaký

prospěch z toho bude mít dotyčné obyvatelstvo. To znamená, že jeho smýšlení bylo naprosto

7Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.377.

8Tamtéž

9Tamtéž, s.376.

7

odlišné od smýšlení evropských imperialistů, které poháněla vidina koloniálního vlastnictví.

Wilson své úmysly v tomto směru ukazuje ve svém projevu o „čtyřech principech“.10

Právě proto, že Britové i Francouzi potřebovali podporu Američanů, vznikla jejich

společná deklarace (zveřejněná v arabštině), ve které oznámili, že jejich cílem ve válce

s Osmanskou říší byla „kompletní a definitivní emancipace národů, které tak dlouho žily pod

tureckým útlakem, a ustanovení národních vlád a orgánů, jejichž autorita bude vycházet

z iniciativy a svobodné volby domorodých populací“11

Už během vyhlašování deklarace ani

jedna z velmocí nebrala tato slova příliš vážně. Byl to spíše „jeden z typických příkladů

licoměrnosti, poslední z řady příslibů daných v letech 1914-1918 Arabům.“12

3.3. Balfourova deklarace

Samotná listina Balfourovy deklarace pochází z 2. listopadu 1917. Obsahem bylo

kladné vyjádření britské vlády k vytvoření Židovského státu na území Palestiny. Deklarace

byla určena členům sionistické organizace a byla pro sionismus první potvrzenou dohodou a

nadějí, že na území Palestiny vznikne Židovský stát.

Jedním z důvodů jejího vydání byly židovské kruhy ve Spojených státech, které měly

do určité míry vliv na Wilsonovu vládu. „Slib otevření Palestiny sionistům měl zabezpečit

vstup USA do války na straně Dohody.“13

3.3.1. Weizmann a sionismus

První sionistický kongres byl svolán roku 1897 Theodorem Herzlem, druhého a také

každého následujícího se účastnil Chaim Weizmann.

Weizmann pocházel z malé ruské vesnice. Poté, co odcestoval do západní Evropy,

kde se setkal s nečekaně kladným postojem k židovskému národu, než na který byl zvyklý, se

oženil a „oddal dvěma celoživotním vášním - chemii a sionismu.“14

Cesta sionismu k vytvoření židovské domoviny v Palestině byla dlouhá a strastiplná.

Sionisté měli jasno v tom, že by měl Židovský stát existovat. Na druhé straně nebyla Palestina

jedinou projednávanou oblastí, o které se diskutovalo. Plánem Theodora Herzla bylo odkoupit

10

Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.38. 11

Zeine, s.46. 12

Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.61. 13

Tamtéž 14

Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.404.

8

od britské vlády Ugandu a založit Židovský stát tam. Weizmann s touto variantou veřejně

nesouhlasil a považoval Palestinu, stejně jako postupně velká většina sionistů, za jedinou

možnou lokalitu.15

„Z Weizmanna se stal nakonec vůdce sionistů, protože neexistoval nikdo, kdo by toto

postavení mohl zastávat.“16

V průběhu války nezahálel. Podle svých vlastních slov měl

přibližně dva tisíce rozhovorů s vlivnými lidmi a vůbec s každým, kdo by mohl být pro

sionistickou myšlenku užitečný. Pro svou přesvědčovací schopnost a oddanost sionismu si

Weizmann skutečně získal velkou řadu životně důležitých osobností z různých zemí. Z britské

strany můžeme jmenovat například lorda Roberta Cecila, jeho bratrance Arthura Balfoura,

který byl ministrem zahraničí a z britské strany odvedl největší kus práce a Lloyda George.

Ten sionismus podporoval jednak z vlastního přesvědčení, ale také proto, „že měl, jak rád

říkával, vůči Weizmannovi jeden speciální dluh.“17

Tímto „dluhem“ měl zřejmě na mysli

aceton, který Britové během války postrádali. Weizmann v tu dobu zrovna pracoval na

technologii pro výrobu acetonu ve velkém, kterou Británii poskytl bez nároku na honorář.

Jako odplatu požádal Weizmann o podporu sionistických nároků na Palestinu. Je možné, že

nebýt Lloyda George, pravděpodobně by k vydání Balfourovy deklarace ani nemuselo dojít.

Z americké strany Weizmanna podporoval jak Wilsonův přítel a poradce Edward House, tak i

sám Wilson. Francouzi naopak příliš vstřícní nebyli. Během války sice židovskou národní

domovinu v Palestině podporovali, ale to především z propagandistických důvodů. Ve

skutečnosti se podílu na správě Palestiny, na který měli podle Sykes-Picotovy dohody nárok,

vzdát nechtěli.18

3.4. Spravovaná území Blízkého východu

Během války Britové uzavřeli mnoho příslibů, které do sebe ne vždy zcela zapadaly.

Jako příklad uveďme dohody s Araby a Balfourovu deklaraci.19

Další takovou byla Sykes-

Picotova dohoda, na které zakládali své nároky Francouzi. Všechny konečné dohody mezi

Francií a Británií na Středním východě byly uzavřeny v dubnu 1920 v San Remu. Palestinu (a

15


Stein, s.121-122. 17


Tamtéž, s.410. 19

Tamtéž, s.383.

9

budoucí Transjordánsko) získala Británie, zatímco Sýrie a Libanon připadly Francii.20

Konferencí v San Remu však problémy neskončily.

3.4.1. Sýrie

Ke konci války měla v Sýrii poměrně značný vliv Velká Británie. Po dobytí

Damašku, který byl dobyt především Australany (ačkoliv byla velká zásluha připisována

vojskům emíra Fajsala), dosadili za městského guvernéra Alího Ridá ar-Rikábího a hlavním

správcem se stal emír Fajsal. V té době se ještě nejednalo pouze o území dnešní Sýrie, ale její

součástí byla i Palestina a Mezopotámie. Byla to takzvaná Velká Sýrie.

Britové měli s Fajsalem dlouhodobé zkušenosti. Na mírové konferenci hovořil za

Araby a pocházel z arabského rodu Hášimovců.21

S jeho otcem Husajnem uzavřeli Britové

dohodu, ve které Arabům přislíbili, že jim zajistí nezávislost, pokud Arabové opět povstanou

proti Turkům. Což se také stalo.

Po Fajsalově návratu do Sýrie začali hrát v syrské politice roli předáci Strany arabské

nezávislosti (Istiklál) a ne umírnění šerífovci, jejichž názory byly probritské. V červnu 1919

zahájil svou činnost Všeobecný syrský kongres, což byl v podstatě první syrský svobodný

parlament, do kterého se konaly volby na celém syrském území.22

Nový syrský parlament

vypracoval a předložil Kingově-Craneově komisi (komise vyslaná z USA prezidentem

Wilsonem pro zjištění nároků a přání místních obyvatel na budoucnost jejich země) program

s požadavky: „a) odmítnout 22. článek Statutu SN o mandátech, b) uznat nezávislost Velké

Sýrie a anulovat francouzské nároky, c) zrušit tajné smlouvy a soukromé dohody (zde byla

míněna Balfourova deklarace), d) zřídit demokratickou, centralizovanou vládu pro Velkou

Sýrii v čele s emírem Fajsalem, e) uznat nezávislost a hospodářskou svobodu

Mezopotámie.“23

většina z 1863 petic odevzdaných King-Craneově komisi tyto požadavky

podporovala a pro americký mandát byly pouze 3 % všech peticí. Tento výsledek znamenal

Wilsonův neúspěch, který byl dovršen 19. listopadu 1919, kdy americký kongres odmítl

Versailleskou smlouvu. Tím skončily Wilsonovy plány na Blízkém východě a Amerika byla

takříkajíc z jejího dění vyřazena. Dále se na politické obloze shlukovala mračna

nacionalistických a revolučních hnutí.24

20


Hášímovci- jeden z nejstarších a nejvýznačnějších arabských rodů, který byl kromě svého nesmírného

bohatství i strážcem nejposvátnějšího arabského místa (Hidžázu) 22

Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, 3/4, s.66. 23


Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, 3/4, s.70.

10

Za této situace bylo zřejmé, že mezi oběma mocnostmi musí dojít ke konečné dohodě.

V září 1919 začala britsko-francouzská jednání o Blízkém východě nanovo. Už 13. září byl

vydán pamětní spis, který zahrnoval okupaci Palestiny, Sýrie a Mezopotámie. Fajsal byl

pozván do Londýna, kde mu bylo sděleno, za jeho hlasitých protestů, že má odjet do Paříže,

kde se má o dalším dění dohodnout osobně s Clemenceauem.25

Ve Francii se Fajsalovi

nevedlo dobře. On sám to okomentoval slovy, že „byl předán Francouzům se spoutanýma

rukama a nohama.“26

Nezbylo mu, než v lednu 1920 podepsat s Francií dohodu, která

znamenala zřízení francouzského mandátu na území Sýrie.

Po návratu se snažil „opatrně připravovat půdu pro dohodu s Francií.“27

Strana

Istikál ho však pozvala na zasedání výkonného výboru, kde Fajsal o syrsko-francouzské

smlouvě mlčet nemohl. Mezi syrskými vlastenci a Mladoaraby zavládlo rozhořčení. Obě

strany žádaly nezávislost i za cenu války s Francií a Británií dohromady a Fajsal jejich

nárokům podlehl. „Dne 6. března 1920 se sešlo druhé zasedání Všeobecného syrského

kongresu v ještě radikálnějším složení.“28

O dva dny později bylo vyhlášeno „konstituční

Syrské království v přirozených hranicích od Sinaje k Tauru, od pouště k moři, bez

protektorátu, mandátu či jiné formy vměšování“.29

Když se do Sýrie dostaly výsledky

konference v San Remu z 25. dubna, vyvolalo to zděšení a Fajsal byl nucen jmenovat vládu

národní obrany. Žádná z mocností Syrské království neuznala, ani nepodpořila. Francie

poslala syrskému králi poslední ultimátum, podle kterého měl „předat železnici Rajják-

Halab, omezit „šerífskou“ armádu, přijmout francouzský mandát, zavést syrskou papírovou

měnu a potrestat protifrancouzské radikály.“30

Syrská vláda se nakonec 20. července

vzhledem k bezvýchodnosti situace rozhodla ultimátum přijmout. Francie vydala další

podmínky, a tím bylo zřejmé, že chtějí svůj mandát nastolit silou. Dne 24. července během

tažení na Damašek francouzská armáda zničila zbytek špatně vyzbrojeného arabského odporu.

Fajsal emigroval do Londýna a později se stal králem Iráku.

Francie tedy konečně zlomila odpor a mohla „provádět svou politiku podle receptu

z Afriky a Indočíny, starého a osvědčeného „rozděluj a panuj“.“31

Mandátní území bylo

rozděleno do menších států, které byly vytvořené většinou velmi uměle. Těmito státy byly:

25


Nevakivi, s.208 27


Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, 3/4, s.71. 29

Tamtéž 30

Tamtéž, s.72. 31

Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha, s.83.

11

Damašek, Halab, Velký Libanon, zem Aláwítů a Džabal ad-Drúz. Volby byly nesvobodné a

v každém z jednotlivých států měl skutečnou moc delegát francouzského vysokého komisaře.

3.4.2. Palestina

Základem veškerého dění v Palestině byl jednoznačně střet sionismu a palestinských

Arabů. Obě skupiny se domnívaly, že jejich nároky jsou oprávněné. Tento konflikt zapříčinila

Británie svými oboustrannými dohodami, ale mimo to i všeobecné přehlížení rostoucího

arabského nacionalismu. To, že: „uvízli mezi sionisty a Araby“32

zjistili Britové už v roce

1919. Sionisté si stěžovali na antisemitské vojenské úřady, zatímco Arabové poukazovali na

to, že i Palestina byla součástí území, které mělo spadat pod arabskou nadvládu. Rok před

koncem války vyzvali Britové sionisty i arabské nacionalisty ke společné dohodě. Jejich

zástupci nebyl nikdo jiný, než Fajsal za Araby a Weizmann za sionisty. Zarážejícím faktem je

to, že setkání proběhlo v přátelském duchu. Oba muži se shodli na nedůvěře k Francouzům a

Weizmann „odjel s dojmem, že Fajsalovi na Palestině příliš nezáleží.“33

Později téhož roku

(ale už po skončení války) se opět sešli a opět probíhalo vše bez problémů. 3. ledna 1919

podepsali společnou dohodu. Fajsal v ní veřejně podporuje židovské přistěhovalectví a

Weizmann slibuje podporu při vytvoření arabského státu. „Tato dohoda, která nebyla nikdy

příliš reálná, zmizela v propasti, která se v Palestině mezi Fajsalem a Brity i Židy a Araby

stále prohlubovala.“34

Po konferenci v San Remu, ale ještě před konečnou ratifikací britského mandátu

Společností národů, rozdělila Britská vláda (na naléhání ministra kolonií, kterým byl v té době

W.S.Churchill) Palestinské území na dvě části. Prvním byla Palestina omezená na oblast

západně od Jordánu a na zbylém území byl vytvořen „malý arabský státeček

Transjordánsko.“35

Tím ovšem arabský odpor vůči židovskému přistěhovalectví nepominul.

Od roku 1920 musela britská správa řešit hned několik výbuchů násilí proti Židům. Krom

toho se Britové s protestními demonstracemi arabského obyvatelstva setkávali takříkajíc na

každém rohu. Postupně začalo z Britské strany docházet k mnoha ústupkům od původního

32


Tamtéž, s.414. 34

Tamtéž 35

Tamtéž, s.416

12

plánu podporovat sionismus za každou cenu. Příkladem je dočasné zastavení přistěhovalectví

a jmenovaní zatvrzelého antisemity Amína al-Husajního do vedení muslimských orgánů.36

Palestinský mandát byl odsouhlasen roku 1922. „Arabský kongres v Palestině ho

nepřijal.“37

Mandát uznal Židy jako národ. Arabsko Židovský konflikt zůstal však i nadále

otevřený.

36


Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha: Academia 2004, s.417.

13

4. Závěr

Závěrem bych chtěl říci, že nahlédnout do historie států Blízkého východu pro mě

bylo velmi zajímavé. Události této doby měly podle mého názoru mnohem větší dopad na

budoucnost, než se může zdát. Myslím si, že na postoje a činy každého z národů se

nezapomíná a že například dnešní nedůvěra arabského světa k západním mocnostem může být

mimo jiné zapříčiněna právě chybami a nesplněnými dohodami, které byly uzavírány v tomto

období.

Jedním z důležitých směrů, který se mezi světovými válkami rozvíjel, byl sionismus.

Nebýt dohod, jakými byla Balfourova deklarace a velké snahy a práce tehdejších sionistů,

bylo by založení Izraele na území Palestiny o mnoho složitější.

Mimo jiné došlo k mnoha chybám, které byly důležitým poučením pro budoucnost.

Společnost národů sice nesplnila svůj účel, ale právě díky tomu se mohla úspěšně

transformovat do (alespoň většinou) funkčnější Organizace spojených národů.

14

5. Seznam použitých informačních zdrojů

- Durman, K. (1966): Blízký východ ve světové politice 1918-1959, Praha

- Gombár, G. (2007): Historický obzor, 18, ¾

- Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha:

Academia 2004

mirotvorci-_blizky_vychod

Documents