1/73

U4 PŘEDNÁŠKY

TEXT KE ZKOUŠCE

koncept k 10.12.2013

JEN PRO POTŘEBU ZKOUŠKY!

Jan Jehlík 2013

2/73

PROSTŘEDÍ 1.SFÉRY vlivy VESMÍR KRAJINA SÍDLO

2. PRVKY nástroje PŘÍRODA STAVBA STROJ 3. ATRIBUTY vklad MÍRA CHARAKTER ENERGIE

SÍDLO 4. POŽADAVKY vlivy

DUCHOVNÍ DUŠEVNÍ FYZICKÉ 5. FUNKCE nástroje BEZPEČÍ KOMUNIKACE REPREZENTACE 6. STAVBA vklad ORGANIZACE ČLENĚNÍ SKLADBA

NÁVRH 7. FORMA vlivy

TVAR MÍSTO TYP 8. CHARAKTER nástroje MĚŘÍTKO PROPORCE VAZBY 9. PRINCIPY vklad VZOREC STRUKTURA ROZHRANÍ

VLIVY (VNĚJŠÍ) – NÁSTROJE (OBECNÉ) - VKLAD (VNIT ŘNÍ)

3/73

0. URBANISMUS „Moderní hudba si nemůže, jak se tvrdí, dovolit všechno, a zmnožení prostředků a možností neznamená rozmnožení volnosti, nýbrž čím více svobody, tím více kázně“ (Bohuslav Martinů) 1. Není universální „dobré řešení “ , ale je správné konání Vše se v čase a prostoru proměňuje, tedy i pohled na prostředí a jeho hodnoty. Objektivní kvalita je zákonitě jen „dohodou v čase“, proto nelze jednoznačně říci, co je v urbanismu dobré a co špatné. Například intenzivní automobilová doprava je někde žádaná (tedy „správně“), někde je překážkou (tedy „špatně“); to se navíc mění v závislosti na kvalitě reálného provedení a dobových prioritách společenství. Architekt by měl být připravený dobře reagovat na tyto proměny. 2. Dobré řešení je nutné hledat pomocí vhodné nauky Jednou z podmínek správného přístupu je nalezení vhodného „nástroje“ a osvojení si potřebných technik v zacházení s ním. V architektuře je často předřazována víra v intuici a „cítění“ před rozumovým a rozumným dovozováním. Oproti volnému umění je zde ale rozdíl v nezbytnosti široké komunikace se společenstvím a současně trvale platné vituviovské nároky na architekturu (včetně urbanismu): firmitas, utilitas, venustas. 3. Naukou není statické „vědění“, ale stálé „poznávání “ Mylná víra v objektivní principy vedoucí k universální kvalitě v urbanismu vede k stejně tak mylné víře ve „vzdělanost“ jako měřítko kvality architekta či jeho konání. Pokud se ke vzdělávání se v příslušném problému nepřiřadí i schopnost kriticky přemýšlet, otevřenost přijímat podněty a prohlubovat své osobní poznávání světa, stane se tak ona formální vzdělanost naopak břemenem. Důkazem je dosavadní víra ve funkcionalistický urbanismus reprezentovaný Athénskou chartou, víra, která pomohla zničit města. 4. K tomuto poznávání je nezbytné mít schopnosti, znalosti a zkušenosti: - schopnosti, které jsou jednak vrozené, jednak rozvíjené; k obému je třeba stálé cvičení; stejně jako ve sportu či hudbě (zde: cvičení, semináře, osobní „trénink“) - znalosti, bez kterých se záhy jakákoliv „šikovnost“ či talent stanou prázdnou exhibicí; je třeba znát teorii, číst, naslouchat a zkoumat (zde: přednášky, výzkum, teoretické práce) - zkušenosti,praktická činnost, kde jsou ověřovány nabyté schopnosti, znalosti a dovednosti včetně schopnosti relativně samostatně vytvořit ucelené dílo (zde: ateliéry, workshopy, publikace, závěrečné práce)

5. Znalosti jsou jazykem k projevení (projektování) myšlenky či záměru Stejně jako je tomu u práce spisovatele, hudebníka či malíře, musí architekt ovládat „jazyk“ svého řemesla. Dříve než začne vytvářet individuální dílo, musí vědět, jak vypadají jeho „písmo, noty, barvy“, co každý z těchto prvků sděluje a v jakých kombinacích, variacích a významech je lze použít pro vyjádření konkrétní myšlenky, pocitu či stavu.

4/73

6. Jazyk je podmínkou k tvoření „slov, vět a příběhu “ (not, harmonie a skladby) Ale jen „myšlenka, pocit či stav“ v architektuře a urbanismu nestačí, je třeba je zasadit do kontextu místa a času. Je třeba se ptát, co je tím „mým“ příběhem a co přináší celku, jak doplňuje již vytvořené, jaké hodnoty přináší. 7. Příběh má mít smysl (respektive, celá činnost má mít smysl) Asi nejvážnější otázka pro architekta pracujícího ve velkém měřítku (měřítku sídla či krajiny): co a jak navrhnout pro to, aby nebyla znehodnocena kvalita stávající a aby byla vytvořena kvalita nová. Při tak mnohovrstevnatém úkolu, jakým je urbanistické navrhování je dobré nalézt především hlavní téma, téma, jež je jednak osobním názorem, jednak všeobecně přijímaným „dobrým“ činem. 8. Smyslem konání architekta je „dobré prost ředí“ Tzv. „životní prostředí“ je pojmem zneužívaným pro ideologii „ochrany přírody před činností člověka“. Tento nebezpečný postoj, paradoxně antropocentrický, vyčleňuje člověka a jeho činnost z přirozeného prostředí. Je jen jedno prostředí, běžně pojmenovávané jako vesmír, kde jakákoliv jeho součást je nevydělitelná. Člověk koná ve stejném pudu sebezáchovy jako každá jiná část vesmíru, snaží se současně spět k harmonii, jakkoliv akty neustále tuto harmonii porušujícími. To je ale dané nevědomostí, ne principiální „špatností“. Architekt by se měl stále ptát, co je v každém místě v každém okamžiku oním dobrým prostředím, dobrým prostředím pro člověka a jeho společenství. Protože jen toho je principiálně schopen, není běžně připraven na ochranu či advokacii „ne-lidského“ prostředí. 9. Prostředí vytváří architekt pomocí známých a vhodných „stavebních kamen ů“ Architekt prostředí staví. Respektive člověk je uzpůsoben (vědomí, schopnost abstrakce) pracovat vědomě s konstrukcí a geometrií. Tedy s fyzikálními a matematickými vztahy. U tvorby fyzického prostředí pracuje člověk racionálně a plánovitě, sídlo staví obdobně jako dům. A k tomu užívá sobě známé prvky, hmotné i nehmotné. Samozřejmě i tyto prvky ve své konečné formě i matérii odpovídají době a významům, které jim tato přisuzuje. 10. Stavebními kameny jsou hmota, prostor a d ěje Všechny tři uvedené prvky, které lze rozlišit při stavbě sídla, jsou z fyzikálního hlediska energií. Z hlediska lidského uchopování a zažívání je lze nicméně jednoznačně rozlišit. Hmota zastupuje vlastní stavební matérii, jejíž míra rozlišení a způsob popisu závisí na měřítku řešeného tématu. Prostor je de facto onou výslednou architektonickou kvalitou, protože on je tím užívaným elementem, jakkoliv formovaný a charakterizovaný hmotou. Děje jsou příčinou i důsledkem fyzického prostředí, zde člověkem tvořeného. Příčinou, protože požadují artikulaci hmoty a prostoru, důsledkem, protože jejich míra i kvalita je fyzickým prostředím podmiňována. 11. Nalézáme a volíme jejich měřítko, proporce a vazby Pokud hovoříme o sídle, tedy o „společném domě“, potom každá dílčí stavba je zde ve vztahu ke stavbám okolním a to ve všech svých projevech a důsledcích – hmotě, prostoru a dějích. Jde nejen o vzájemné ovlivňování, ale též o posilování či oslabování celku, principiálně jde u každé jednotlivosti vždy o celek. Nalezení

5/73

proporcí je de facto nalezení správné míry ve vztahu. Zde se jedná především o schopnost nalézání harmonie v zákonitě disharmonickém a rozkolísaném celku. A měřítko staveb či sídel a jejich částí je principiálně téma lidskosti – pochopení lidského měřítka v různých situacích morfologických i společenských. 12. Přisuzujeme jim správnou formu („form“, ne „shape“) V urbanismu je forma stejně důležitá jako v architektuře domu. Kromě tvaru je to tedy i „dispozice“ sídla či jeho části, zvolené materiály, struktura, textura a barva. I u této „stavby“ je nutné brát ohled na všechny smysly (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), zapojit přírozené složky (světlo, vítr spod.) a respektovat základní elementy (země, voda, oheň, vzduch). 13. Forma se může projevit jako archetyp, typ či atyp v rovině: - podprahové → archetyp, ideální modus či pravzor, všeobecně srozumitelný a věky ustálený informační kód (horizont, centrum, dominanta, rituál, chrám …); základní kostra urbánní struktury - obecně známé → typ, dlouhodobým užíváním ověřené projevy lidské kultury (zde převážně stavební), relativně stabilní a srozumitelné ((vila, náměstí, trh …); základní masa urbánní struktury - individuální → atyp, originál obohacující základní strukturu, projev vnášející napětí do stagnující struktury nebo naopak harmonizující deformované prostředí; též reprezentant nových potřeb, projevů či aktivit společenství či skupin (hybridní objekty, technická díla …) atp. 14. Motivem architektury je „dům“, urbanismu „prostor“ , plánování „systém“ Urbanismus pracuje principiálně s uchopením prostoru již proto, že hledá vztah mezi zastavěným a nezastavěným, respektive mezi hmotou a prostorem (viz výše). Centrem jeho zkoumání je na jedné straně míra a způsob zastavění volného prostoru a na straně formování a uspořádání prostoru nezastavěného. 15. Tématem urbanismu je prvotně veřejný prostor Urbanismus je de facto stavěním obce či společenství, architekturou „společného domu“. Základním stavebním prvkem je v této „architektuře“ ne to individuální – soukromé pozemky a stavby, ale to společné - veřejný prostor, což je nejen část sídla ve veřejném vlastnictví, ale hlavně to, co strukturu sídla vytváří – relativně kontinuální ucelená „stavba“ společně sdílených a užívaných prostorů a území. 16. Veřejný prostor je vytvářen solitéry, bloky a areály Pro vytvoření základního charakteru veřejného prostoru je směrodatné, jaká forma hmoty (základní stavební typ) a v jakém uspořádání jej určuje. Solitérní objekt de facto „stojí v prostoru“ (sídlištní bytový dům apod.), bloková struktura prostor důsledně tvoří, areál prostor „okupuje“, vyřezává z něj svůj díl a vytváří v jeho rámci další substrukturu. 17. Prostorová skladba a využití těchto prvků ovlivňují kvalitu prostředí Kromě volby základního stavebního typu (viz výše) je dalším zodpovědným krokem volba jejich velikosti a vzájemného uspořádání, jejich využití a vzájemné vztahy. Každý takové rozhodnutí přináší určitý význam a určitou kvalitu a je jedním ze

6/73

základních cílů architektonické činnosti. 18. Kvalita prostředí je pojímána v měřítku celku (kontinua) – sídla a krajiny Obecně je každý akt „odražen“ od okolního jsoucna. Je jím reflektován, ale i významně toto jsoucno ovlivňuje. Volba velikosti, tvaru, využití, míry a uspořádání jakéhokoliv architektonického činu má dopad na své okolí i na celé sídlo, dokonce i na celou krajinu. A nejedná se pouze o exhalace či jiné fyzikální jevy, ale i o kvalitu a logiku prostorového uspořádání, o to, jak úspěšně bude člověk a společenství celé území zažívat a užívat, o to, jak nový vklad obohatí či naopak oslabí celek. 19. Sídlo i krajina jsou stavbou, resp. místem obytným (bytí – bydlení – stavění) V kontextu výše uvedeného aforismu je zřejmé, že nelze krátkozrace vymezovat a navrhovat místa „neobytná“ a území, kam jsou a priori „odsouvány“ aktivity „nečisté“. Jedná se stoprocentně o lidské aktivity a člověk je buďto musí umět naprojektovat a postavit tak, aby mohly fungovat v rámci přirozené sídelní struktury nebo je vůbec nevytvářet. V opačném případě se jedná vždy o ničení krajiny. Pojem „obytný“ samozřejmě není to samé co pojem „bydlení“. Váže na pojem „obývání“ a souvisí se základní kvalitou bytu, domu i sídla. V jejich celku i každé jejich části. 20. Obytné sídlo v jeho celku i každé jeho části je oním „dobrým řešením “ Dobré sídlo se sídlo bohatě strukturované, mnohovrstevnaté. Nelze stanovit, co je onou universální kvalitou a je omylem funkcionalistického urbanismu, že převzal argumentaci formálních (převážně) hygienických parametrů. Každé místo může být přitažlivé, třeba jen pro někoho a třeba jen v některou dobu, nelze to však nikdy určit předem. Je to vždy na konkrétním návrhu a jeho realizaci. A v podvědomí architekta by měl být vždy imperativ, že každé místo má tvořit jako místo obytné.

7/73

PROSTŘEDÍ 1. SFÉRY 2. PRVKY 3. ATRIBUTY

8/73

1. SFÉRY sídlo, krajina, vesmír „Přirozeným místem lidského pobytu je prostor mezi nebem a zemí. Nejde však o prostor ani v geometrickém, ani ve fyzikálním slova smyslu, tj. o prostor daný, absolutní, objektivní. Prostor lidského světa je založen jak na rozdílu obou řádů - řádu nebeského a řádu pozemského -, tak na jejich vzájemném vztahu. Člověk žije na světě (KOSMOS), jehož, povahu (kosmické uspořádání) určuje napětí mezi dvěma nesouměřitelnými řády: nebeským a pozemským. Člověk - přestože je pozemšťanem a smrtelníkem - je obyvatelem kosmu (KOSMOPOLITÉS). Je tvorem, jehož domovem ("biotopem") není bezprostřední okolí (Umwelt) - les, savana apod. - nýbrž veškerenstvo.“ (Zdeněk Neubauer) 1. Architekt přímo nenaplňuje funkce – potřeby lidí; jen reflektuje přirozené děje a tendence. Představa, že existují obecně platná pravidla a ta je možné víceméně formalizovat, je mylná. To, co dělá architekta dobrým architektem, je schopnost poznat aktuální potřeby lidí v daném místě, pochopit ono místo v jeho vývoji a vnést do návrhu „trvání“, tedy vnitřní kvalitu. 2. Nejde o funkční „čistotu“, nejde o ekologickou „správnost“, nejde o atraktivní „přitažlivost“. Ani dům ani sídlo nejsou „stroje“, kde lze předem stanovit podmínky „správného chodu“. Všechna známá silná člověkem stvořená prostředí nevykazují nějakou explicitní funkční jasnost. Fungují, protože byla naplněna jakási vnitřní potřeba; jsou silná a harmonická. Stejně tak formálně užitá kritéria na „ekologičnost“ nedávají záruku pro vytvoření kvalitního prostředí. Ona ekologičnost se stává více přechodnou ideologií než stabilní hodnotou. Ta se nachází mnohem hlouběji v tvůrčí sféře, není pouhým navršením či součtem předem daných atributů („zelená architektura“, nízkoenergetičnost apod.). Tzv. ekologické stavby či soubory tak často nerespektují místní kvality a kontext (hodnotu místa). Hlavním kritériem „udržitelnosti“ by měla být míra stability a trvání, především stability a trvání místního společenství. A touha po přitažlivosti architektury či urbánního prostředí vede možná k největším chybám. Vnější vzhled a atraktivní forma málokdy vyjadřují vnitřní „pravdivost“, bývají spíše cílem pro prezentaci a krátkodobý efekt. Sebestřednost takové architektury vede k poničení celku (přepólování kvalit v území s nadpřiměřeně efektními stavbami) nebo k nadřazení formálních kompozic nad lidským prostředím (panelová sídliště a mnohé obytné soubory). 3. Doménou architekta je organizace prostoru Architekt se za posledních sto let stal vazalem jiných disciplín, než je architektura – sociologie, dopravy, hygieny atp., a tím dal okolí signál, že architekturou je toto všechno v jakési extrahované a kumulativní poloze; že tedy architektura jako suverénní disciplína vlastně neexistuje. Jakoby architektura byla estetickým obalem pro ostatní víceméně kvantifikovatelné a regulativní obory. Vymizela tak ze zorného úhlu sféra „stavění prostoru“, sféra, která je výsostným územím architekta. Schopnost organizovat prostor pomocí hmoty a znalostí účinků takových aktů je jinou disciplínou nenahraditelná, dokonce ani jakýmkoliv součtem jakýchkoliv nearchitektonických disciplín.

9/73

4. Domy jsou malá města, města jsou velké domy Nelze oddělovat urbanismus od architektury. Jde stále o to samé, o nalezení správného vztahu hmoty a prostoru a pochopení dějů v tomto prostředí probíhajícím v různém čase. Dispozice domu a dispozice města mají mnohem více společného než odlišného, lze je také obdobným způsobem navrhovat. Stejně tak materiály, povrchy, barvy atp. 5. Architekt ovlivňuje a vytváří fyzické prostředí – podmínky pro realizaci potřeb Cílem urbanismu není propojit v jakémsi ideálním stavu „všechny“ funkční složky prostředí, ale navrhovat onen „dům“ – sídlo jako hmotnou stavbu se zodpovědností rozhodovat o jejích kvantitativních i kvalitativních parametrech. 6. Fyzické prostředí sídla je součástí široce pojímaného prostředí universa Úspěch navrhování onoho „domu“ a hlavně vyznění jeho realizace je odrazem schopnosti vnímat a zapojit do procesu všechny rozhodující a spolupůsobící sféry člověkem vnímaného světa. Jde tedy o poznání a pochopení, jak tyto sféry ovlivňují chování a jednání člověka a jaké je jejich působení na konkrétní fyzické prostředí. 7. Základní sféry ukotvující lidské prostředí jsou Sídlo – Krajina – Vesmír Sídlo je tím „uvnitř“, krajina tím „vně“, vesmír tím „nad“. Sídlo je „lidské“, krajina je „přírodní“, vesmír je „božský“. Jde o tři základní měřítka lidského universa. Zažívání všech těchto prostorových i časových měřítek, respektive možnost tohoto zažívání a prožívání podmiňuje psychickou pohodu člověka a jeho ukotvenost. Stejně tak jsou pro člověka nenahraditelné i fyzické a fyzikální atributy těchto sfér jako tvrdost a pevnost sídla, měkkost a rozsáhlost krajiny, světelnost a nekonečnost vesmíru.

2. PRVKY příroda, stavby, stroje 1. Základními prvky člověkem tvořeného prostředí jsou Příroda – Stavby – Stroje Příroda je zdrojem věčného, živého, energeticky bohatého (slunce, voda, vzduch, vegetace …). Stavby jsou nástrojem ochrany, jsou stabilní, uměle tvořené, energeticky tvárné (energie1 prostředí je v přímé relaci k formě). Stroje (včetně pří-strojů a ná-strojů atp.), jsou podporou, jsou přirozeně dočasné, energeticky „pasivní“ (jejich požadavek na vlastní energii je z tohoto pohledu zanedbatelný). 2. Architekt posuzuje pro danou situaci míru pot řeby těchto prvků. Není předem dané, který prvek má převažovat, žádný není a priori kvalitou bez konkrétního pochopení, uchopení a užití. Užití je vždy ve „směsi“.

3. ATRIBUTY míra, charakter, energie

1 Pojem „energie“ je zde užíván primárně ve smyslu intenzity působení místa a jeho kvalit

10/73

1. U uvedených prvků posuzujeme Míru, Charakter a Energii . Přirozený a věčný konflikt výše uvedených prvků lze řešit pouze za prvé přijetím jejich primárně neutrálního projevu, za druhé schopností porovnávat je a „mísit“ je v dobrých proporcích v rámci celku. Protože nejde o lineární vztahy, jak se často zdá, ale o de facto čtyřdimenzionální relace se subjektivními vahami, je zřejmé, že proporční posuzování je tvůrčím aktem. Ale ten je podmíněn schopností racionální přesvědčivé valuace. 2. Míra je kvantifika čním znakem. Jsme schopni prvek změřit, zvážit či spočítat a posoudit tyto výsledky či porovnat je s jinými prvky. Je zřejmé, že ne všechny míry jsou potřebné ve všech situacích, ale jejich bilanční srovnání je základním podkladem (formálním „polem“) pro jakoukoliv další rozvahu. Například rozměry v uličním profilu či plošné míry v území. 3. Charakter je kvalitativním znakem. Charakter elementu je jeho vlastností v rovině objektivní (jev) i v rovině subjektivní (vliv). Je racionálně popsatelný v omezené míře, nicméně lze je referenčně srovnávat s obdobnými prostředími či elementy, lze také relativně dobře posoudit fyzický i psychologický dopad určité kvality. 4. Energie je znakem pohybu. Jedná se o pohyb potenciálního nebo projeveného. Nejde přitom jen o energie přímo explicitně užívané (elektrická, vody, ropy apod.), ale též o energii všeho kolem nás, o vnitřní energii, kterou jsme schopní vnímat a zažívat. Též o energii základních aristotelských elementů (země – voda – oheň – vzduch /případně éter). A tato schopnost (vnímání a racionální využití energie) je pro architekta zásadní podmínkou pro správný návrh.

11/73

SÍDLO 4. POŽADAVKY 5. FUNKCE 6. STAVBA

12/73

4. POŽADAVKY (POTŘEBY) duchovní, duševní, fyzické Onticky nejbližší je ontologicky nejvzdálenější ( Martin Heidegger) 1. Člověk, ať již vědomě nebo podvědomě, hledá užitečné a krásné prostředí. Užitečné ve smyslu přátelské prostředí, ne ve smyslu „funkčně dokonalé“. A krásné ve smyslu povznášející , ne ve smyslu „originální“. Člověk (jako každý tvor) je vázán k místu a směru a proto v každém okamžiku jeho podvědomí hledá střed – vztažný bod pro svůj „gyrokompas“. Proto lze s nadsázkou pojem prostředí vyložit jako „pro - střed – í“ . 2. Požadavky na prostředí je nutné odvozovat od zkušenosti ze vztahu fyzikálního , fyzického a psychického prostředí v kontinuu času. Pro naše účely lze jako fyzikální uvažovat prostředí gravitačních jevů, jako fyzické prostředí materiálních vjemů, jako psychické prostředí prožitků. Vzájemné vazby těchto „prostředí“ tvoří celkové prostředí a tedy i architekturu. Nejednoduchost a nejednoznačnost objektivní klasifikace a kvantifikace těchto parametrů vychází jak z historicky, tak subjektivně determinovaného nazírání světa. 3. Požadavky na urbanistický návrh lze proto odvozovat od identifikace jevů, ze zkušenosti vjemů a předpokladu prožitků. Tedy z uvažovaných pot řeb jednotlivců i společenství. Právě proces odvozování lze považovat za mimořádně důležitý. Je založen ne tolik na ideových premisách, ale na pozorování, badání a pořádání. Jde o komplikovanou cestu „destilace“ podstatného z nekonečně mnohého. Proto je prvotní podmínkou poznání bodu pozorování a limitů pozorovatele. Respektive přijetí nezbytně subjektivního charakteru percepce při povinnosti erudovaného poznání obce (společenství a jeho sídla) a jejích zákonitostí. 4. Potřeby jsou zažívány v rovině osobní – skupinové – spole čenské Je třeba vnitřně dokázat vyhodnocovat kvalitu prostředí z pohledu různých situací a z pohledu různých zájmů a úhlů pohledů. Neulpět na posouzení z pohledu jednoho stavu nebo dokonce z pohledu pouze svých představ, zájmů a potřeb. Je obtížné, ale nezbytné poznat a interpretovat chování a do potřeby jednotlivců, skupin či společenství často kulturně vzdálených osobnosti autorů plánu či projektu. Navíc každé prostředí vždy implicitně obsahuje požadavky jednotlivců, skupin i celého společenství. Proto jsou také mnohá nesprávně navržená prostředí dodatečně deformována (reformována) a následně je toto chování nesprávně interpretováno jako „ničení“. 5. Potřeby (osobní, skupinové i společenské) mají ráz duchovní, duševní a fyzický . Též je třeba porozumět všem složkám lidského života ve vazbě na fyzické prostředí, ať již vystavěné či přírodní. Protože teprve porozuměním celistvosti lidské lze porozumět celistvosti architektury, respektive urbanismu.

13/73

6. Duchovní (nadosobní) potřeby jsou potřebami člověka jako tvora sebe si uvědomujícího (vědomí „já“) a vztahujícho se k vyšším kvalitám. Smysl bytí člověka a lidského společenství je nalézán v rovině ne-vegetativní či ne-pudové. Není jednoduché cestu k takovému cíli formulovat, ale je zřemé, že v různých projevech a aktech je stále nastupována a v různých formách realizována. V nejširší společenské sféře jsou duchovní potřeby realizovány jako potřeby kulturní , kde kulturu lze zjednodušeně charakterizovat jako „sdílené hodnoty společenství“. V užší sféře jsou duchovní potřeby realizovány ve formě religie jako skupinového rituálu (např. náboženské obřady). V individuální sféře jsou duchovní potřeby realizovány jako osobní transcendence (např. prožitek konkrétního místa či prostoru). 7. Duševní (psychické) potřeby jsou přirozenými požadavky plynoucími většinou z individuálního i kolektivního podvědomí. Dopady psychických vjemů jsou velmi často podceňovány. V plánování a projektování sídel a krajiny převažuje dosud výrazně pozitivisticky vědecký přístup založený na „tvrdých“ datech. Paradoxně přitom síla vlivu sídla a krajiny na duševní stránky člověka i celého společenství je všeobecně zřejmá a prokázaná. Těminejpřirozenějšími základními požadavky na prostředí jsou požadavky na klid jako „vědomí sebe“, na pohyb jako „vědomí okolí“ a na napětí jako „vědomí změny“. 8. Fyzické (tělesné) potřeby jsou výsledkem nejpříměji zažívaných požadavků na vytvářené i přirozené prostředí. Fyziologické potřeby jako teplo, světlo a sucho jsou primárním požadavkem na obydlí. Kromě toho lze s těmito fenomény pracovat jako s atributy u jakéhokoliv měřítka či typu prostředí (např. požadavek na míru zakrytí a uzavření veřejného prostoru je velkým tématem). Stejně tak smyslové potřeby (vizuální, sluchové, čichové, chuťové a hmatové) mají být v celém svém i v celém měřítkovém spektru uplatňovány v architektonické tvorbě, jakkoliv vizuální složka bude vždy převládat. Ale například haptické kvality veřejného prostoru či sluchové nebo čichové vjemy mohou mít často pro vnitřní prožitek větší význam. Chuťové vjemy se zdají být z hlediska navrhování urbánního prostředí minoritní, zprostředkovaně však souvisí s chuťovými vzpomínkami na místa a tím s lokalizací, identifikací a kvalitou. Existen ční potřeby propojují potřeby duchovní, duševní i fyzické. Úkryt do přiměřené míry chrání tělo i duši, obživa vytváří zdroj pro obé a společenství zajišťuje reprodukci v „horizontálním i vertikálním“ slova smyslu. 9. Základní funkce sídla stanovené Athénskou chartou jsou tedy spíše než funkcemi základními existenčními potřebami. Bydlení je prazákladní potřebou přístřeší jako ochrany před okolními vlivy a jako vymezení vlastního (soukromého)prostoru. Práce je prazákladní potřebou jednak v obecné rovině jako činnost, jednak jako nezbytná aktivita vedoucí k získání prostředků k regeneraci. Rekreace je prazákladní potřebou v rovině jak odpočinku, tak vztahování se k neosobním či nepřímým potřebám. Práce zde není chápána jako námezdí činnost. Jednak proto, že jí v této formě nelze chápat jako základní lidskou potřebu, jednak není možné práci redukovat jen na jeden z jejích projevů. V tomto kontextu je nezbytné si uvědomit souvislosti Athénské charty s doktrínami začátku 20. století (např. marxismem).

14/73

5. FUNKCE bezpečí, komunikace, reprezentace Svoboda je živá jako činnost, totiž jako autonomní, sebeurčující jednání. Avšak tato činnost nespočívá ve volném čase nebo vůbec mimo sféru práce, nýbrž v práci samé. To, co nazýváme prací, tedy práce námezdní, je částí kontinuálního procesu, k němuž patří jak zkušenosti získávané při vzdělávání a ze spojení s druhými, a to za všemožnými účely, tak i koníčky a činnosti ve volném čase. (Ralf Dahrendorf, Hledání nového řádu) 1. Pro určení základních „funkcí“ sídla jsou stanoveny tyto premisy: - funkce sídla je vztahem mezi potřebami obyvatel sídla a projevy jeho prostředí - potřeby obyvatel jsou relativně stabilní faktor, projevy sídla jsou relativně dynamický faktor V prvé řadě je nutné říci, že jde vždy o lidské potřeby a požadavky, z jiného pohledu nejsme schopní svět ani jeho části posuzovat (např.: nechráníme životní prostředí obecně, ale chráníme životní prostředí člověka, respektive podmínky pro naše žití a přežití). V případě stanovení funkcí prostředí musíme chápat prvotně onen reciproční a obousměrný vztah: jaký vliv mají potřeby (lidí) na projevy (sídla) a naopak a do jaké míry jsme schopní (jako architekti) tuto relaci vědomě (zodpovědně) měnit. To znamená: nevymezujme si funkce (sídla) jako abstraktní pojmy, ale jako skutečné a podstatné fenomény, jejichž naplnění jsme schopni dosáhnout relativně snadno při jistých schopnostech, znalostech a dovednostech. 2. Základními funkcemi sídla jsou Bezpečí – Komunikace - Reprezentace Celé generace urbanistů pracují s funkcionalistickou doktrínou Athénské charty, kde jako základní funkce města jsou stanoveny Bydlení, Práce a Rekreace a Doprava. Tato kategorizace plně odpovídá materialistickému pohledu počátku 20. století. Je jednak reakcí na nedůstojné podmínky života v tehdejších městech (především hygienické), jednak vyjadřuje víru v jednoduché „zónování“ města a tím i lidského života. Víru v jeden člověkem stvořený princip, který platí stále a všude. Navíc jde o pojmy, které paradoxně nejsou „funkcemi“, ale „činnostmi“. Nejde tedy a priori o „potřeby“. V úvodním aforismu uvedené základní funkce vycházejí z elementárních potřeb člověka i společenství v průběhu věků a je zřejmé, že jak domy, tak i sídla vyjevují tyto potřeby. Dá se tedy z toho dovodit, že tyto funkce platí jak v čase, tak v prostoru. BEZPEČÍ 3. Pocit ochrany, vjem soukromí, uzavřenost prostředí. Potřeba bezpečí je naplňovaná prostřednictvím srozumitelného, mentálně uchopitelného a obsáhnutelného („udržitelného“) prostředí. Z hlediska kvalit je pro pocit bezpečí důležitý zřejmý „místní“ charakter, respektive lokalizace konkrétní atmosféry v rámci celku. Z hlediska struktury jde o identifikaci forem a typů, které je možné jasně zařadit do kontextu jak obecného urbánního jazyka, tak do archetypálního kontextu („implicitní vybavenost“). Pro vymezení vtahu k prostředí v kontextu pocitu bezpečí je nezbytné ustanovit základní hranice určující vztah k vlastnictví . Proto je tak důležité v urbánním protoru jasné vnímání a ztotožnění se s bivalencí „soukromé – veřejné“, kde jsou jasné hranice „prostorového práva“. Z hlediska orientace je nezbytná možnost stálá lokalizace v rámci celku, tedy vztah

15/73

k sousedním místům, lokalitám a vědomí pozice v hierarchii celku („jsem tady a ne tam“). A neposledním požadavkem je naplnění základních fyzických potřeb, jako jsou v kontextu sídla bezpečný (chráněný) prostor či infrastruktura jako konkrétní služba, ne jako „predátor“. Bezpečí není dosahováno „zabezpečením“. Jakákoliv bezpečnostní opatření určená k ochraně „dovnitř“ území oslabují celek a tím i funkci bezpečí. Protože se vůči celku vymezují, vydělují se z něho i z jeho přirozeně ochranářské role (např. uzavřené areály či nebo soubory nenapojené na sousedící prostorovou strukturu). KOMUNIKACE 4. Pocit sdílení, vjem veřejného, otevřenost prostředí. Komunikace ve všech významech tohoto slova je především umožňována vnitřně bohatým a prostorově srozumitelným prostředím. Respektive prostředím zapojeném do širšího kontextu s možnostmi různých propojení na různých úrovních, prostředím umožňujícím mnohost a variabilitu vztahů. Součástí takového prostředí musí být nabídka různých charakterů, kontinuita prostoru a prostupnost území. Musí umožňovat jak velké spektrum setkávání, tak zážitky „anonymity v davu“, napětí vztahu „známé - cizí“, „otevřené – uzavřené“, udržování i překračování hranic. Jedná se o komunikaci jak mezilidskou, tak o komunikaci lidí s objekty a prostorem, tak též o vzájemnou komunikaci objektů a prostorů. Proto je i zde důležitá orientace a pozice v síti a hierarchii, vztah k centru a vztah celku. Klíčovými fenomény jsou veřejná vybavenost a její lokalizace a forma (architektura), veřejné prostory a jejich proporce, měřítko a vazby, místa pro aktivity a atraktivity a pohyb (proudění). Komunikace není dosahována „přenosem lidí, hmot a informací“. Systémové pojetí „uzel – větev“, kdy je dosahování individuálních cílů upřednostňováno společným prožitkům, vede zákonitě k zvulgarizované formě sídla (např. „silnice místo ulice“). REPREZENTACE 6. Pocit identifikace, vjem symbolického, všesměrnost prostředí. Funkce reprezentace vyjadřuje ono společně sdílené , všeobecně srozumitelné a uchopitelné, úběžník, ke kterému se společenství vztahuje. Je jakousi vnitřní domluvou, ať již vědomou či nevědomou, danou historií či zvyky. V té nejzákladnější rovině se jedná o identifikaci s místem, o jeho genius loci, „obraz“ či podstatu či symboliku. Sídlo či jeho část, stejně jako krajinu může symbolizovat jedine čný tvar, jedinečné místo či jedinečný objekt. Společenství může být symbolizováno sdílenou vizí či dějinným souvrstvím. Jde o aktivní potřebu vnímání společného, , mimořádného (ikonického), posilujícího . Reprezentační místa či objekty či lokality zaujímají proto imořádnou pozice a mají jasnou orientaci. Může se jednat o krajinné dominanty, významná a památná místa, hodnotné prostory a objekty, duchovní centra, ale také o silné charaktery míst, lokalit a čtvrtí, reprezentovanými například silným urbanistickým založením či kompozičním „vzorcem“. Reprezentace není dosahována „marketingem“. Nepochopení či špatné „čtení“ místa nelze nahradit exklusivním architektonickým činem. Jedinečným s akt vždy stává na pozadí celku a v souznění s ním. 7. V každé kategorii jsou obsaženy i kategorie druhé Oproti funkcionalistickým tezím je pro trojici „bezpečí – komunikace – reprezentace“ charakteristická vzájemná prostupnost a propojenost. V každé

16/73

kategorii jsou vždy obsaženy i kategorie ostatní (kde je bezpečí, je i větší možnost komunikace; prostředí, se kterým se dobře identifikuji, mě reprezentuje i se zde cítím bezpečný apod.). 8. Jedná se o interpretaci „kolektivního (pod)vědomí. Oproti funkcionalistické kategorizaci se v tomto pojetí nejedná o momentální stav bytí, ale o interpretaci „kolektivního vědomí a podvědomí. Nejde také a pripori o fyzický projev, ale o výchozí představu o navrhovaném prostředí, která má být zhmotněna. Není takto předem dán obsah, ale přirozené požadavky na něj. 9. Nezáleží na měřítku zadání, ale na míře a schopnosti obsáhnutí problému a místa. Základní funkce se nevztahují ke konkrétnímu měřítku (stavbě či „zóně“), ale lze jejich projevy a vzájemné vztahy uplatňovat v celém kontinuu prostředí a tedy i v jakémkoliv měřítku architektonického úkolu. Například: komunikace v rámci objektu, v rámci městského prostoru či v rámci krajinného prostředí. 10. Základní funkce a jejich jednotlivé projevy netvoří hierarchické lineární vztahy Funkce tvoří víceméně „všesměrnou kombinační mřížku“ (bezpečí v bytě i v továrně; reprezentace v úřadě i rodinném domu atd.), všude lze (a je nezbytné) žádat naplnění základních funkcí, jakkoliv v mnohačetných projevech. 11. Vše dohromady lze zahrnout pod pojem sdílení („pro-střed-í“) A to lze dosahovat pouze při určité intenzit ě společného žití a vnímání středu (úběžníku). Tedy zjednodušeně lze říci, že sídlo má být intenzivní a má mít jasný střed.

17/73

6. STAVBA SÍDLA organizace, členění, skladba Různorodost a kolize názorů a úhlů pohledů jsou společné pro demokratickou společnost. Kontinuální proces pokusů a omylů, proplétání a spojování, pokusy vytvořit novou celistvost či „gestalt“ známých prvků (původní látka) a vztahů, citací, metafor, analogií a obrazů (použitá, druhotná látka). Tento proces míří ke konglomerátu různorodých identifikovatelných lokalit, vytvářených na základě podmínek místa. Tyto lokality se mohou projevit ve stavu vysoké hustoty nebo mohou být rozptýleny, plout v krajině nebo mohou být umístěny v řadě podél dálnice. (Hans Kollhoff, City of Places) Jsme na prahu hledání nového modelu, který nemá v centru dění kostel nebo palác, ale něco, co je pro civilizaci 21. století tím, o čem si myslí, že to přetrvá věky. Město bylo, je a bude projevem společenství. 1. Sídlo je stavba , kde stavebními prvky jsou objekty dané jen volbou měřítka, respektive mírou abstrakce (viz stěny / domy / města). Sídlo není ani systém, ani funkční struktura. Je „přístřeším“ pro obec, „útulkem“ organizovaného společenství. Je primárně vnímáno, popisováno a stavěno jako fyzická struktura přizpůsobená lidským činnostem a potřebám. Jeho organizace je dána jeho vrstvením kolem „gravitačního“ centra této fyzické a dějové struktury. Jeho členění či dělení je nástrojem k jeho správě a obsluze a k identifikaci s místem a územím. Jeho skladba je komponována pomocí srozumitelných skladebných prvků daných volbou motivu a smyslu konání, respektive poznáním toho, „co je třeba učinit a proč je to třeba učinit“. 2. Co je společné pro nás pro všechny? a) zažívání prostoru jako kontinua, v jeho rámci si uvědomuji své „já“ b) prožívání dějů jako sledu obrazů, v jejich rámci si uvědomujeme „ono“ a „oni“ c) užívání společného jako domova, v jeho rámci si uvědomujeme „my“. To vše v rámci společného sdílení, ať již v rovině archetypální nebo v rovině komunikace. 3. Co to znamená? Cílem budiž tvorba různorodého prostředí pro různorodé lidi pro různorodou dobu, pro různorodé stavy, pro různorodé činnosti v rámci pevné srozumitelné struktury. Tedy jde o bohatost (pestrost nabídky), nejednozna čnost (možnost volby) a řád (komplexnost vazeb).

ORGANIZACE (jak je sídlo uspořádáno) „Ve fixování města na geograficky a topograficky určitý bod zemského povrchu je eo ipso… udán tón, v jehož rámci vůbec leží jeho formální vývojové možnosti.“ (Paul Zucker) 4. Sídlo se projevuje v nekonečném množství forem a na základě mnoha model ů Stavba sídla odráží aktuální témata či problémy ideového nebo materiálního rázu. Reaguje na „staré“ a reflektuje potřeby „nového“ v duchu procesu „nalezení → ztráta → hledání“ či „ustanovení (konstituce) – ověřování (konsolidace) – změna (revoluce)“.

18/73

5. Jeho kvalita vzniká a padá na kvalitě „lokátorského“ činu To znamená stanovením a vytýčením principů podstatných pro založení a udržení sídla. Založením se zde nemyslí založení na „zelené louce“, ale každý plánovaný čin v měřítku celku, každá vrstva urbánního souvrství. Ostatně ani plán urbanisování volné krajiny není první panenskou vrstvou, vždy bylo něco „před“. 6. Tyto principy jsou dány jak osobními schopnostmi , tak obecnými (v místě a čase) pravidly . Přes určitou míru vcítění je nezbytné porozumět obecným principům, které umožňují komunikaci jak unitř odborné obce, tak vně s uživateli projektu, plánu a sídla. Nejde přitom primárně o utilitární principy dané parciálními požadavky, ale o v čase a prostoru stabilní fenomény umožňující založit základní vrstvy urbánního souvrství. 7. Sídlo je i přes různé modely organismem , který má ve všech podobách společné znaky Sídlo není systémem, protože systém je nutně uzavřenou jednotkou s pevně definovanými a determinovanými elementy a vazbami. V rámci sídla se jako systém chovají víceméně jen sítě technické infrastruktury a částečně dopravní infrastruktury. U té se však projevuje velmi silně její druhá „tvář“ – chová se též jako organismus, stejně jako sídlo. Za organické (ústrojné) chování se zde má stále živý proces proměn v čase. Proces tváření a přetváření je zde závislý na lidské vůli jen v míře příslušející postavení člověka v řádu přírody a kosmu. Proto je nezbytné tuto skutečnost si jednak uvědomovat, jednak zasahovat do tohoto řádu způsobem poučeně iniciujícím životadárné procesy. 8. Jako každý organismus má svou tkáň a svá energetická centra V každém organismu lze rozpoznat jakési energetické pole. Jedná se o urbánní tkáň či masu protkanou veřejným prostorem a infrastrukturou, principiálně členěnou na sféry veřejnou a soukromou. V této mase jsou potom zřejmá místa tuto tkáň vyživující, posilující či čistící. Tato místa jsou u zdravého „těla“ vždy součástí jedné sítě, v tomto případě lze říci – jednoho systému. 9. Je tvarováno (vymezováno) a je strukturováno (organizováno). U sídla stejně jako u domu lze, a je to záhodno, určit tvar. V rámci vymezení tvaru jsou zákonitě specifikovány i vztahy se sousedními „tvary“. Samotný tvar je dále vnitřně strukturován, respektive i jeho části jsou tvarovány, tedy vymezovány. 10. Tvar je dán hranicemi, uvědomováním si „vně“ a „uvnitř.“ V případě, že určíme hranici, určíme také „dovnitř“. tj. - k sobě jako k součásti společnosti (lidství) – a „ven“, tj. k sobě samému jako součásti krajiny a vesmíru (přináším poznání „zvně dovnitř“ či „zevnitř vně“). Hranice může být samozřejmě různě široká a různě „hustá“. Spíše než v tangenciálním pohledu a pohybu poznám hranici ve směru prostupu - v pohledu a pohybu radiálním. 11. Hranice je formována vztahy k centru na principu gravitace Ať již probíhá rozvoj dovnitř či vně hranice, vždy je referenčním bodem centrum a vazby na něj. A to jak fyzické, tak psychické či duchovní vazby. Otázkou je tedy, co

19/73

je považováno za centrum (historické, společenské, obchodní) a jakou kvalitu, intenzitu a stabilitu ony vazby mají. Hranice se může jevit jako linie, pás nebo jako difusní rozhraní. 12. Centrem (jádrem) může být bod (místo) , linie (cesta) i území (oblast) Významným tématem je hledání těžiště. Základem pro ně budiž krajinná morfologie, historická topografie a aktuální typologie. 13. Mezi hranicí a centrem probíhá neustálé vyvažování - napětí s vnitřní tendencí k harmonii V okamžiku narušení vazeb jsou založeny procesy pro opětovné navázání vztahů pomocí buď restituce nebo náhrady. Pokud nezasahujeme do těchto vazeb vědomě, mohou vznikat zástupné „pa-vazby“ měnící chování celého organismu sídla (např. externality související s nekoncepčním roztahováním sídla do šíře). 14. Směrem do centra se „energie“ zvětšuje či „zahuš ťuje “. Jde o zákonitý jev, kdy jedinečné a limitně bodové přitahuje energii okolí. Je to de facto „soutěžení“ o exklusivitu. Tímto soutěžením je zároveň v relativně svobodném prostředí tato energie zvyšována (ovšem též v závislosti na vazbách k sousedícím a vyšším celkům). Tedy i platí, že energie klesá se vzdáleností. To vše v rámci zjednodušeného modelu, respektive základního pohledu na organismus sídla. JÁDRO, MASA, PERIFERIE 15. Vždy lze rozlišit jádro (koncentrace), masu-“t ělo“ (stabilita) a periferii (proměna). Limitně malé centrum („totem“) obaluje jádro jako principiálně vrstevnatá vertkální silná struktura schopná absorbovat i velmi atypické vstupy. Proto se zde nacházejí různorodá využití v čele s exklusivními soukromými i veřejnými instituty. Střední, kompaktní oblast vytváří základní charakter sídla a je jeho stabilní a stabilizující zónou (vzdálenost k centru i okraji je přiměřená). Proto se zde nacházejí nejhodnotnější bytové lokality s vysokou hustotou obyvatel i příslušející vybavenosti. Periferie jako ze své podstaty nestabilní území je oblastí atakující hranici (rozhraní sídla a krajiny) a současně těžící ze vztahu se stabilními částmi sídla. Proměna je zde přirozeným jevem a je proto nezbytné pracovat s tímto územím důsledně lokátorsky, tj. s koncepčním přístupem k založení podstatných prvků a struktur. Pokud se některé vrstvy sídla nechovají výše uvedeným způsobem, je to zapříčiněno buď specifikou chování obce (hypertrofovaný individualismus nebo naopak rovnostářství) či špatně organizovaným rozvojem a správou sídla („vnitřní periferie“, panelová sídliště, exploatace krajiny apod.). 16. A to v rámci celku i jednotlivých subcelků a částí . Výše uvedené principy lze uplatňovat u jakéhokoliv celku, protože každý celek je zároveň i dílem a naopak. Počínaje bytem a konče státem. 17. Můžeme takto určit polohu místa i části a odvodit její charakter a potenciál

20/73

Je to jako ve vesmíru (galaxie - slunce - planety), pomocí měr a vztahů v čase je možné analyzovat chování míst a objektů a sítí, je tak možné významně zpřesnit postavení konkrétního prvku v rámci celku i obraz onoho celku. 18. Funkcemi polohy jsou homogenita , hierarchie , diverzita Každé místo je „určené“ těmito faktory a naopak – určuje jimi celek. Jinak řečeno, na poloze každého místa závisí stupeň homogenity (stejnorodosti), postavení v hierarchii či míra diverzity (rozmanitosti). To vše z hlediska hmoty, prostoru či dějů. 19. Kostrou zpevňující a současně určující organizaci je struktura cest a míst (topografie). „Energie“ se seskupuje

- kolem místa (růst z bodu, středu), vztahuje se k němu a k jeho hodnotě (kultovní, hospodářské) → lokalizace

- kolem cesty (růst podél linie, směru), vztahuje se k ní a k její hodnotě (kultovní, přepravní) → trasování

- kontinuálně v čase a prostoru → typologie 18. Masa (hmota) je formovaná morfologií (terén, orientace, krajina), klimatem (slunce, vítr, déšť) a obyvatelstvem (kultura, politika, společenství). Rozpoznání iniciačních jevů tvořících formu sídla je podstatou urbanismu. Jde de facto o rozpoznání příčinných souvislostí, o porozumění. Stejnou cestou musí jít i proces navrhování jako analýza („vnější tvorba“) snoubená s tvorbou („vnitřní analýza“). 19. Média (nosiče energie - všechny druhy infrastruktury) iniciují růst, obnovu či odumírání kostry i masy jsou ovlivňována principiálně člověkem a spole čenstvím. Stejně jako je pro tkáň nezbytné její prokrvení, je i pro sídlo nezbytná transmise lidí, hmot a energií. Je zřejmé, že nejde o absolutní naplnění požadavků, ale o stálé vyvažování a určování priorit. A to jak z hlediska ekonomické zátěže (investice, provoz, likvidace), tak z hlediska externalit (energetické zdroje apod.), tak z hlediska přirozených konfliktů (hmota-prostor; chodec-řidič apod.). 20. Postavení v celkové skladbě a hierarchii je dáno přirozeným „stavem “ a současně individuálním záměrem („úmyslem“) Jedná se vždy o vědomý akt (jakkoliv s pomocí podvědomí a fragmentárního vnímání). Je třeba si uvědomit, že „každým aktem měníme svět“, že jsme schopni i povinni vědět, že „bude to tak proto a proto“, ne proto, že to tak „vyšlo“. Sídlo je formováno vnějšími i vnitřními vlivy („fyzikální proces “ tváření a tvoření) v rámci procesu morfogeneze.

21/73

ČLENĚNÍ (jak je sídlo děleno) /spolupráce s Michalem Kohoutem/ Každá domácnost je částí obce. (Aristotelés, Politika) Obec existuje na základě přirozenosti, že člověk je k životu v obci určen, protože má schopnost rozeznat dobro od zla. (Aristotelés, Politika) Man may readily identify himself with his own hearth, but not so easily within the town which he is placed. ‘Belonging’ is a basic emotional need – its associations are of the simplest order. From belonging and identity comes the enriching sense of neighbourliness. The short narrow street of the slum succeeds where the spacious redevelopment frequently fails. (Team 10 response to the CIAM 8 report 1951, Modern architecture, a critical history p.271) 21. Sídlo je místo obce. A obec je tvořena jednotlivci, domácnostmi a společenstvími. Lze proto rozlišit jak rozdílné požadavky, tak různé způsoby uchopování či obsáhnutí sídla. Každá lidské entitě jde tedy přisoudit určitý prostorový díl, dalo by se říci: „sídliště“. Jednotka sídla jako celek je referenčním bodem, vyšší celky vznikají složením, nižší vznikají dělením. CELEK, ČÁST, URBÁNNÍ BLOK 22. U každé sídlení jednotky lze rozlišit celek , část a urbánní blok . Sídlem se rozumí území zastavěné i území krajinné, stejně tak je tomu u částí sídla a u jeho elementů. Jedná se zde o pohled urbanistický, proto je jako základní celek pojímána správní jednotka sídla - město, městys a vesnice. Jejich další členění na části závisí na klíči: správní obvod či městská část (Praha) vzniká díky správnímu členění, čtvrť vzniká díky vztahu k základní vybavenosti a lokalita vzniká díky identifikaci obyvatel s místem a jeho charakterem. 23. Urbánní blok je principiálně vymezen veřejným prostorem a může se na základě vnitřní skladby projevit jako skupina , blok (domovní) či areál (soubor). V rámci neveřejného prostoru se skupina chová jako množina solitérů se vzájemných jasných kompozičních vztazích, ale netvoří kontinuální uliční frontu. Skupina je zpravidla přístupná ze všech stran. Domovní blok je z principu jedním prvkem kontinuálně lemujícím veřejný prostor, zpravidla rovnoběžně s uliční čárou, ať již kontaktně nebo distančně. Blok je zpravidla přístupný ze všech stran. Areál je relativně svébytná oblast s jedním převažujícím funkčním využitím. Je většinou přístupný jen na vymezených místech. Tato charakteristika platí i pro velké množství současných obytných areálů, které tímto oslabují hodnotu veřejného prostoru sídla, respektive sídla jako takového. 24. Kromě toho lze sídlo členit na základě vjemů, limit ů a pot řeb. Členění sídla je v individuální rovině dáno možnostmi (rozsahem) lidského vnímání a pojímání (tedy smyslového a psychického uchopování) prostoru, ve fyzické rovině limity dosahování cílů a ve společenské rovině možnostmi spolčování, řízení a správy. Od těchto limitů lze odvodit základní míry.

22/73

25. Z hlediska smyslových vjemů je zřejmé, že možnosti rozlišení přímo ovlivňují základní funkce sídla (bezpečí, komunikace, reprezentace). Především vizuální rozlišení má vliv na míry a vzdálenosti určující prostorové limity sídla a jeho částí. Jan Gehl vizuální limity specifikuje v této řadě2: ½ - 1 km je vidět, že jsou to lidé od 100 m individuální odlišení („společenské zorné pole“) skupin 70 – 100 m lze rozlišit pohlaví, věk (přibližně), činnost , např. na stadionu 30 m lze rozpoznat rysy obličeje, účes, věk (poznat známé) 20 m lze určit pocity a nálady (sociální kontakt), např. v divadle 1-3 m probíhá konverzace 26. Z hlediska fyzického i psychického obsáhnutí lze pro účely navrhování určit základní míry , které lze chápat jako stabilizující „opěrný systém“. Na základě empirie i výzkumů lze stanovit řadu parametrů, které se mohou stát pevnými články architektova instrumentáře a kromě navrhování mohou sloužit i k dorozumění s klienty a veřejností. 27. Hloubka předzahrady: 3 – 5 m. Důvodem je komunikace domu s veřejným prostorem jak v rovině „hmota – prostor“, tak v rovině „dějů“. Dům zůstává v zorném poli a tvoří frontu veřejného prostoru. Mezilidská komunikace se odvíjí od výše uvedených vizuálních, ale i sluchových limitů – lze hovořit „přes plot“, ale též odstoupit mimo tuto distanci a komunikovat jen vizuálně („jsou blízko, ale mám i dostatečný odstup“). 28. Vzdálenost vstupů: 15 – 25 m. Pro realizaci základních funkcí „bezpečí a komunikace“ jsou vzdálenosti podstatné. Kromě toho, že dějová bohatost veřejného prostoru je přímo závislá na množství vstupů, tak i jejich limitní vzdálenosti podmiňují stabilitu společenství. Sociální kontakt, rozpoznání známých, měřítkový rytmus parteru, to vše odpovídá uvedeným mírám. Z hlediska chování (dějů) na rozhraní („naše–vaše“) lze také jasně rozlišit prostředí v dichotomním vztahu „veřejné – neveřejné“. Kromě toho tyto limitní vzdálenosti odpovídají běžné šíři schodišťové sekce, respektive domu v řadě a tím i další skladebné jednotce 25 – 150 obyvatel (v průměru 50 obyvatel ) a 16m či 24 m modul odpovídá i modulům garážových stání. Vzdáleností vstupů (tj. sekcí/domů) je traktována hmota . 29. Délka hrany urbánního bloku: 60 - 100 m Z hlediska vnímání chování jedinců i skupin je tato vzdálenost optimální – jsou rozpoznávány děje na nárožích a křižovatkách, respektive v celé triádě „hmota-prostor-děje“ lze jasně určit začátek a konec dílčího prostoru, respektive prostředí. Kromě toho na řádově takto veliké ploše bydlí při solidní hustotě a v polyfunkčním prostředí cca 500 obyvatel , což je jednotka odpovídající velikosti střední komunity či vesnice. V případě zastavění urbánního bloku domovním blokem je jeho jedna hrana (řada) složena z cca 4 sekcí/domů.

2 Jan Gehl, Život mezi domy

23/73

Délkou hran bloků je traktován prostor . 30. Rádius čtvrti: 1000 m Když odhlédneme od „čtvrti“ jako čtvrtiny římského tábora, je povětšinou tato jednotka odvozována od ¼ hodiny chůze napříč nebo ¼ míle docházkové vzdálenosti. V obou případech jde o limitních 500 m docházky do centra, respektive k místům základní vybavenosti. S tou souvisí i spádová oblast cca 5000 obyvatel (2-10 tis.). Kromě tohoto utilitárního kritéria je čtvrť i nejmenší sídlení jednotkou, kde vznikají vrstevnaté a hierarchizované sociální a prostorové vazby. Čtvrť je proto ekvivalentem malého města s typickými atributy a stratifikací hmoty, prostoru i dějů. Velikostí čtvrti je traktováno m ěsto . 31. Sídlo lze členit do velikostních dílů z hlediska správy, obslužnosti a identifikace obyvatel s místem. Jde vždy o nějakou formu vztažení k územní jednotce. Různě velké územní jednotky se tak v řádu velikostní hierarchie stávají jednotkami skladebnými – z různých rozumných důvodů se lze vztahovat jak jednotce domácnosti (bytu), tak k jednotce (sídla). A porozumění těmto důvodům a potřebám (viz též „základní funkce sídla“) umožňuje de facto konstruovat (stavět) celek z částí, respektive celek dělit do částí. Pro tyto potřeby je záhodno používat pojmy ustálené v běžném či historickém užívání, jakkoliv mohou být některá pojmenování z hlediska sémantiky či systémové nomenklatury nedůsledná. 32. Velikostní jednotky lze pro účely stavby sídla identifikovat jako určitá „kvanta“ či „shluky“. Tyto jednotky jsou vždy formovány či tvářeny limity (k.j. výše a níže uvedenými) dosahu v závislosti na měřítku uchopování a síle ambice či aspirace. Např.: koloniál požaduji v docházkové vzdálenosti, divadlo ve vzdálenosti dojížďky veřejnou dopravou; nebo: v rámci sousedství žádám jasný koncept veřejných prostorů a rozhraní, v rámci velkého sídla spíše jasné symboly a srozumitelný celkový vzorec. Z hlediska správy se velikost jednotek ukazuje takto jako víceméně stabilizovaná. (Podobnost s velikostními jednotkami většiny armád není náhodná.) Každé jednotce přísluší v reálném prostoru jednoznačná identifikace, pevná specifikace a jedinečné atributy. 33. Cesta skládání a cesta dělení nejsou v mnoha parametrech totožné. Přesto lze najít širokou oblast společných kritérií a parametrů. Následující tabulka např. vyjadřuje vztahy mezi částmi a celkem, respektive celkovou stavbu sídla z jednotek definovaných počtem obyvatel. Především je nutné vědět, jakou pozici v rámci vyššího celku (region, stát ad.) má určitá konkrétní jednotka z hlediska svého „suverénního“ potenciálu (jako subjekt). To nesouvisí tolik s velikostí, ale více s historií, sociální skladbou, ekonomickou silou apod. Nicméně z hlediska utvá ření fyzického prostředí (stavba sídla) lze ohlédnout od anomálií a hledat společné znaky. Pro toto má smysl na základě především strukturálního uspořádání rozdělit sídla na: a) nízkopodlažní („horizontální“, nevrstvená) – sídla do cca 10 tis. obyvatel s výškovou hladinou do cca 3 nadzemních podlaží. Přičemž většina těchto sídel se pohybuje v hranici do 2 tis. obyvatel (oficiální limit pro venkovské osídlení) a výšková hladina do 2 nadzemních podlaží (oficiální limit pro rodinné domy).

24/73

b) vícepodlažní („vertikální“, vrstvená) – sídla nad cca 5 tis. obyvatel s výškovou hladinou nad 3 nadzemní podlaží (podstatou jsou bytové domy).

Pozn.: st. město = statutární město

34. Společnými parametry umožňující srovnání i uspořádání jsou: počet obyvatel, vazby ve společenství, identita, vybavenost, typy vztažených urbánních prostorů. Při hustotě obyvatel umožňující hodnotné společenské vztahy (nízkopodlažní zástavba 50 – 200 ob/ha, vícepodlažní zástavba 100 – 300 ob/ha s klesající křivkou při stoupajícím počtu obyvatel) je vždy možné hovořit i o plošném vymezení území. S počtem obyvatel souvisí typ spole čenství ve smyslu přímosti vazeb (rodinné, sousedské, „známostní“, účelové apod.) a síla a typ identifikace s místem. Stejně tak s počtem obyvatel souvisí i služby, resp. vybavenost , ať již veřejná či soukromá. A do vybavenosti lze de facto zahrnout i venkovní prostory v duchu triády hmota-prostor-d ěje (viz též další kapitola).

35. Následující přehled je strukturován dle výše uvedených parametrů a jeho cílem není úplný a přesný výčet a popis, ale zdůraznění podstatných znaků potřebných k porozumění prostředí sídla v jeho skladbě a kontinuu. Atributy a názvy se proto vztahují spíše k počtu obyvatel (psychosociální vztahy) a obecným zvyklostem než k názvům jednotek, které ne úplně odpovídají oficiální nomenklatuře. Každý větší díl v sobě významově zahrnuje díly menší, proto mají atributy většinou kumulativní charakter. Hraničním hodnotám počtu obyvatel odpovídají často atributy sousedních jednotek. Jednotky jsou vztaženy k českým měřítkům a k českému historickému vývoji.

3 st. město = statutární město

VÍCEPODLAŽNÍ NÍZKOPODLAŽNÍ obyvatel rozpětí

metropole 1 000 000 500-5000 tis.

část st. m ěsto 3 100 000 50-500 tis.

obvod město 20 000 10-50 tis.

čtvrť čtvrť čtvrť město 5 000 2-10 tis.

lokalita lokalita lokalita lokalita městys 2 000 1-5 tis.

blok blok blok blok blok vesnice 500 100-2000

sousedství sousedství sousedství sousedství sousedství sousedství osada 50 25-100

byt byt byt dům dům dům dům samota 3 1-10

25/73

1. usedlost, samota / d ům, byt a) počet obyvatel: 3 (1 – 10) b) společenství: rodina, širší rodina, hospodářství c) identita: silná, často formální d) vybavenost: soukromá, zprostředkovaná vazba na veřejnou sféru e) doprava: vnitřní, vnější vyplývá ze situace f) vnější prostory: soukromé; podesta, lodžie, předzahrada apod. g) významné znaky: domov, základní jednotka 2. kolonie, osada / sekce (vchod), sousedství (rodi nné domy) a) počet obyvatel: 50 (25 – 100) b) společenství: znají se jménem, zdraví se, společný zájem, děti si spolu hrají c) identita: relativně silná (komunitní) bez formálního zdůraznění d) vybavenost: klubovna, fitness, kola-kočárky, prádelna, dětské hry, prostor pro seniory e) doprava: vnitřní (skupiny C, D1), vnější vyplývá ze situace, možné společné garážování a parkování f) vnější prostory: soukromé-veřejné v sociálním režimu „polosoukromé-poloveřejné“ g) významné znaky: potenciální komunita, dohoda 3. vesnice / urbánní blok a) počet obyvatel: 500 (200 – 2000) b) společenství: od vidění, zdraví se, skupinové zájmy bez přímé vazby na společenství c) identita: slabší, založena často více na dějích (významné události) než na formě d) vybavenost: hospoda, koloniál, dětské hřiště, rekreační sport, kaple; u vesnice obecní úřad e) doprava: individuální - dopravní obsluha v lokálním měřítku (skupiny C, D1), společné parkování vnější prostory: veřejné bez výrazné hierarchizace f) významné znaky: přináležitost, přehledost 4. městys / lokalita a) počet obyvatel: 2000 (1000 – 5000) b) společenství: od vidění generačně, společné události, neformální sdružování c) identita: daná charakterem místa (morfologie, topografie, typologie) nebo sociálně d) vybavenost: mateřská škola, samoobsluha, strukturovaný prostor pro dětské hry a sport; u městyse obecní úřad e) doprava: individuální – dopravní obsluha (skupiny C, D1), systém parkování, diferenciace (zpomalení, oddělení od provozu chodců); hromadná - převážně dálková nebo integrovaná, autobusy, železnice f) vnější prostory: veřejné se znaky hierarchizace (sousedství, drobné areály), centrální veřejný prostor g) významné znaky: svébytnost, dostřednost 5. městečko / čtvr ť a) počet obyvatel: 5000 (2000 – 10000) b) společenství: „přes“ 1 osobu, zájmové skupiny vázané k místu nebo činnosti c) identita: relativně vysoká, odvozena od vztahu k centru (existuje-li) vybavenosti d) vybavenost: základní; základní škola, lékařský obvod, kulturní centrum, organizovaný sport, rekreační prostory; u městečka obecní úřad e) doprava: individuální - ucelený systém obsluhy (skupiny C, D1, D2), vstupy do

26/73

území, omezení rychlosti, parkovací domy; hromadná – umístění zastávek a stanic v rámci celoměstské a dálkové f) vnější prostory: významová i prostorová diferenciace a hierarchizace, náměstí, park, tržiště g) významné znaky: nejmenší komplexní jednotka, docházková vzdálenost 6. město / m ěstský obvod 4 a) počet obyvatel: 20000 (10000 – 50000) b) společenství: anonymní, strukturované, profesní a zájmové aktivity, lokální specifika (spádová oblast), delegace (reprezentace) c) identita: vztah ke správnímu celku a jeho reprezentaci a jejich symbolům, konkurenční vztahy v rámci hierarchie sídel d) vybavenost: vyšší a celoměstská; střední školy, poliklinika, kulturní dům, knihovna, divadlo, výkonostní sport, rekreační areál, obchodní centrum, administrativa, obecní úřad e) doprava: individuální – hierarchizovaná ucelená struktura (skupiny B, C, D1, D2); hromadná – plošná obsluha, překryv více systémů f) vnější prostory: významová a funkční diferenciace a prostorová hierarchizace g) významné znaky: radnice, polyfunkční centrum 7. statutární m ěsto / m ěstská část (Praha) a) počet obyvatel: 100000 (50000 – 500000) b) společenství: anonymní, stratifikované, vazby na bydlení, zaměstnání a veřejné služby c) identita: strukturovaný vztah - jak k celku, tak i částem, vztah k hlavnímu městu d) vybavenost: regionální; vysoké školy, nemocnice, kulturní centrum, krajská knihovna, multikina, vrcholový sport, specifické rekreační areály, kumulovaná obchodní a administrativní centra, krajský úřad (u Prahy úřad městské části) e) doprava: individuální – součást regionální sítě a celostátního systému (skupiny A, B, C, D1, D2), hierarchizovaný a řízený systém dopravy v pohybu i klidu; hromadná – kombinované systémy (např. integrovaný systém), regionální cíle, potenciál pro tramvaj f) vnější prostory: silné vazby na správní subcelky a jejich centra a na centrum celku významné znaky: vrstevnatost, přitažlivost a atraktivita pro široké okolí 8. metropole 5 a) počet obyvatel: 1000000 (500000 – 5000000) b) společenství: anonymní, heterogenní, vazby na celostátní a celonárodní instituty c) identita: vztah k jedinečnosti, reprezentace národa, státu či země d) vybavenost: celostátní; koncentrace vysoce odborných pracovišť a služeb, centrální úřady a instituce státní a národní reprezentace e) doprava: individuální – uzel celostátního významu, centrálně řízený systém dopravy v pohybu v celostátním i mezinárodním rámci; hromadná – celostátní a mezinárodní cíle, komplexní vrstevný systém, potenciál pro metro f) vnější prostory: silný „vzorec“ celku pořádající jednotlivé části podle pevné kostry, významné veřejné prostory jako součást celostátních institucí, cíle pro obyvatele celého státu g) významné znaky: síť symbolických staveb a prostorů, jedinečná síla celku

4 městské obvody mohou vytvářet statutární města (viz Zákon č.128/2000 Sb., o obcích) 5 metropolis = métér (matka) + polis (město), řec.

27/73

SKLADBA (jaké jsou prvky a jaké jejich vztahy a charakteristiky) Place is the appreciation of space; that is how I see it. If I say: space represents the appreciation of it, my purpose is again to dethrone abstract properties to it academically. Now space-meaning need not be pre-ordained or implicitly defined in the form. It is not merely what a space sets out to effect in human terms, that gives it place value, but what it is able to gather and transmit. (Aldo Van Eyck, Team 10 Primer p.94) 36. Každá skladba (=kompozice) obsahuje rozeznatelné skladebné elementy, u kterých lze určit jejich atributy (vlastnosti). Co nejpřesnějším odlišením jednoho od druhého rozpoznáváme jednak vlastní elementy , jednak to, co je mezi nimi či co je na jejich rozhraní. Čím přesněji dokážeme rozpoznávat a poznání sdělovat, tím hlouběji se noříme k podstatě existence jak těchto elementů, tak jejich vzájemných vazeb . Domněnka, že architektura je převážně věcí „citu“ či „intuice“ je vážným omylem, který vede k dalekosáhlým důsledkům, především v oblasti stavby sídel. 37. Pro stavbu každého sídla je z pohledu laika i odborníka výhodné takové elementy a jejich atributy rozeznat pro možnost kvantifikace a posuzování kvalit . Měřitelné elementy a počitatelné (bilanční) hodnoty jsou základnou pro porovnávání, vyhodnocování a shodu. Proto je nezbytné prvky a jejich vztahy určovat a vymezovat , respektive poznat, kde takové určení a vymezování je nezbytné a účelné. Potom však musí být v té rovině, ve které danou věc posuzuji, jednoznačné. 38. Jakákoliv územní jednotka není přímo identifikovatelná pomocí vybavenosti nebo stavební typologie nebo prostorového schématu. Charakter či identita území se projevují často v inkoherentních souvrstvích . Některá vrstva je jednotkou či částí z hlediska hmoty, některá z hlediska prostoru, některá z hlediska dějů; a ty vrstvy se mnohdy nekryjí. Hmotná struktura se lokalizuje především typologicky, prostorová struktura se váže především morfologicko-topograficky a dějová struktura souvisí se službami (vybaveností) a na ní vázaným počtem obyvatel. Dá se obecně říci, že když se tyto oblasti víceméně kryjí, tak je osídlení stabilnější. Kromě jiného užitku takový požadavek vyvolá přirozenou tendenci nezónovat, ale právě vrstvit. Nejde přímo navrhnout „polyfunkční město“, to musí vzniknout v čase na základě výše zmíněné stability. 39. Sídlo není systém, ale shluk Lidská duše vnímá sídlo jako nakupení, ke kterému hledá kód. Nelze z každé jednoduché vazby určit celek, nelze nalézt jeden kód pro všechny vrstvy či subcelky. Ale lze porozumět bázi a genezi celku, respektive procesu založení a „přikládání“. Tedy kódu růstu. 40. Sídlo lze pojímat jako věc, jako materiál , jako hmotu6. Jedním z možných dekódování sídla je jeho abstrakce do nakupení hmotných objektů. Dokonce i samo sídlo lze pojímat jako hmotu. Protože jako při každém abstrahování, i zde záleží na rozsahu seskupování a slučování prvků, respektive na míře eliminace. Tedy na měřítku.

6 Viz Manuel Sola-Morales, A Matter of Things

28/73

41. Prostor v tomto kontextu lze pojímat jako konstelaci objektů. Urbánní prostor je tvořen objekty, ať již domy, ploty či stromy. Jejich jedinečné atributy ve vztazích dovnitř i vně podmiňují jedninečnost konkrétního prostoru. Proto každá stavba mění podobně jako každá nota v hudbě tento „akord“ prostoru a tím i sídla. 42. Sídlo je stavba Naprosto stejně jako je tomu u stavby domu, i v případě sídla lze porozumět založení, tektonice a výrazu. Stejně jako jakákoliv stavba je i tato vázána na jedinečnost místa a historie. Jako stavbu lze pro účely navrhování brát celé sídlo, část sídla či urbánní blok. 43. Stavba má tvar a řád Tvar sídla je velmi opomíjen, přitom porozumění jeho rozhraním, která tvar vymezují, je základním principem práce s urbánním prostředím. Druhým základním principem je poznání klíčů (vzorců), podle kterých vzniká vnitřní struktura. HMOTA, PROSTOR, DĚJE 44. Tvar je dán organizací hmoty Základním rozhraním sídla i v sídle je rozhraní mezi hmotou a prostorem, respektive mezi tím, co je „vně“ a tím, co je „uvnitř“. Hmota je skládána do shluků či celků na základě vnějších vlivů a vnitřních pravidel, ať již přirozených (např. krajina) nebo vyžadovaných (např. parametry využití). 45. Řád je dán organizací prostoru Prostor sídla lze de facto uchopit také v rovině materiální, jako architekturu. Jeho stavba je dána obdobně: skladebnými prvky a jejich vazbami (bráno do důsledků – prostor je skladebným prvkem sídla a sám je dále složen z prvků, které …). Oproti hmotě ale urbánní prostor je ze své přirozenosti kontinuální a lze jeho individuální charakteristiky využít pro formování a formulování kostry sídla. 46. Hmota a prostor organizují děje a jsou jimi zpětně samy organizovány Je zřejmé, že děje jsou ovlivněny hmotou a prostorem, jen se s tímto fenoménem nepracuje důsledně. Možná proto, že přímou příčinnou souvislost nelze lehce najít. Lidé se například nebudou shromažďovat na náměstí, které vytvoříme, či naopak děti si budou rádi hrát na místě pro hraní „nevhodném“. Zvláště patrné jsou tyto rozpory na novodobých sídlištích. Lze ale vysledovat, že tam, kde objekty nevytváří srozumitelný a uchopitelný prostor a ten není „vystavěn“ z částí v logice celku, jsou děje nahodilé a svévolné. Jsou vázány převážně jen na utilitární akty (nakupování, doprava apod.). 47. Základní skladebnými kameny stavby sídla jsou hmota, prostor a d ěje Hmota vymezuje prostor a hranice pro děje. Prostor určuje hmotu a oblast pro děje. Děje podmiňují formu hmoty a rozsah prostoru.

29/73

48. Z pohledu měřítka může být v urbánním pohledu za „hmotu“ považován dům, blok nebo oblast Dům (objekt) spolu s parcelou jsou elementární skladebnou jednotkou, projevují se v rámci sídla i krajiny principiálně buď v solitérní poloze nebo ve skupině nebo jako část většího kompaktního celku (řadový dům, sekce domovního bloku apod.). Urbánní blok je území, ať již zastavěné nebo nezastavěné, vymezené veřejným prostorem. Oblast je část sídla charakterizovaná individuálními specifickými parametry (viz oddíl „Clenění“). 49. Hmota, prostor i děje se projevují ve formě bodové, lineární nebo plošné Toto rozdělení pomáhá porozumět potenciální energii místa. Jakýkoliv bod je de facto centrem, linie proudnicí a plocha rozptylem. 50. Rozhodujeme o tvaru , umíst ění a typu těchto elementů Tvar je určen rozměry, geometrií a orientací, umístění je dáno pozicí, vlivy a strukturou místa, typ je dán rozhodnutím o využití, o typologickém druhu, o vlivech. Pro účely tvoření základní skladby urbánního prostředí lze tedy předpokládat konkrétní základní typologický projev a vzájemnou příčinnou souvislost všech tří základních elementů. 51. Hmota se projevuje jako solitér (bod), jako deska (linie) a jako blok (plocha). Její uspořádání vytváří specifickou formu uli ční fronty. 52. Prostor se projevuje jako náměstí nebo dvůr (bod), jako ulice nebo cesta (linie) a jako park nebo krajina (plocha). Jeho uspořádání vytváří specifickou kostru sídla. 53. Lze rozlišit prostor veřejný , prostor neveřejný a jejich obal („schránu“). Hranice mezi veřejným a neveřejným prostorem tvoří urbánní blok , obal charakterizuje jejich rozhraní. V rámci rozhraní se odehrává široká škála kvalit v podmínkách prostupnosti, otev řenosti a správy sousedících sfér (psychosociální vazby na škále „veřejné / polo-veřejné / polo-soukromé / soukromé“). 54. Děje se projevují jako soustředěné (bod), jako proudící (linie/tok), jako rozptýlené (plocha). Z pohledu svébytnosti místa je lze členit na na děje individuální , spole čné a vnější (nahlížené). Individuální děje se odvozují primárně od přímé vazby k obydlí (hmota) a pozemku (prostor), společné děje se odvozují primárně od občanské vybavenosti (hmota) a veřejného prostranství (prostor), vnější děje se odvozují primárně od dominant (hmota) a významných míst (prostor). 55. Z hlediska využití jak hmoty, tak prostoru či dějů lze jmenovat tři základní způsoby popisu: bydlení, produkce, služby . Nejde apiori o funkce, ale o pojmenování implicitně vztažených atributů prostředí: měřítek, zátěží či režim ů. Respektive jde o zjednodušený popis vnitřních i vnějších projevů částí sídla z hlediska jejich užití. Další podrobnější členění lze provádět dle výše uvedených atributů (viz další kapitoly).

30/73

56. Hodnotné sídlo je kompaktní stavbou, je principiálně intenzivní (děje), husté (hmota) a prostupné (prostor). Nedokazujeme, proč, kdy a jak má být sídlo „husté“, ale proč, kdy a jak nemá být „husté“. Jako důvody tohoto přístupu budiž dialektický vztah sídla a krajiny (ochrana krajiny), přímá úměra intenzity hmoty a intenzity společenství (ochrana společenství) a ekonomie hospodaření (ochrana infrastruktury). 57. Hmota sídla je organizována prostorem, principiálně veřejným prostorem Prvotně je proto veřejný prostor vymezen uliční frontou. Nedokazujeme proto, kdy má být, ale kdy nemá být formován tímto způsobem Jako důvody tohoto přístupu budiž následující premisy: - veřejný prostor je vědomě formovaný útvar (architektura) - veřejný prostor je kontinuum , organizuje jak místo, tak celek - veřejný prostor se odvíjí od významu veřejných dějů - dynamických (cesty) a statických (místa)

31/73

VEŘEJNÝ PROSTOR „Le Corbusierovo odmítnutí uličního prostotu neztratilo nic na své kousavosti. Padesát let po vyjádření této násilnické klatby my architekti stále hledáme nejvhodnější vztah mezi cestami a domy, ztrativše onu kvalitu řady (řazení domů), která se ukázala tak užitečná již od dob renesance.“ (Manuel de Solà-Morales, A Matter of Things) Walking Standing Sitting Seeing Hearing and talking A pleasant place in every respect Soft edges (Jan Gehl, Life Between Buildings) VEŘEJNÝ-NEVEŘEJNÝ 58. Pojem „veřejný “ je v celé práci vztahován k definičnímu znaku „přístupný bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. “7 Ona přístupnost může být omezena režimem (časovým, polohovým, nebo činnostním), ale tento režim potom platí pro všechny, nesmí mít charakter diskriminační. Pro veřejný prostor ovšem platí, že jeho působení je podmíněno jak veřejnými, tak neveřejnými elementy (fasády, průhledy apod.) - viz dále. Duál pojmů „veřejný-neveřejný“ je zde důsledně používán v kontextu oné „přístupnosti“, ne v kontextu vlastnictví („veřejný-soukromý“). 59. Proto i všechna území a místa veřejné vybavenosti , které nenaplňují výše uvedenou podmínku přístupnosti bez omezení jsou územími a místy z principu neveřejnými . Jsou proto území a místa veřejná (např. veřejné zahrady) s přísným neveřejným režimem a místa (např. školní areály), která jsou neveřejná, ale s jasně daným veřejným režimem . To proto, že vyžadují většinou selektivní výběr v přístupnosti. 60. Urbanismus je architektura veřejného prostoru. Urbanismus pracuje s měřítkem obce, tedy celku sídla a krajiny. Onen celek drží pohromadě sítí či kostrou veřejného prostoru. Veřejný prostor musí mít protovnitřní řád, jasný tvar a charakteristiku. Je tedy v jádru stejnou stavbou jako dům. Liší se jen rozměry a způsobem užívání. 61. Hmota sídla je primárně strukturovaná veřejnými prostory Výše uvedený řád sídla je v základní rovině dán strukturou veřejných prostorů. Jejich podstatou mohou být původní krajinné cesty a místa nebo účelově nově vzniklé cesty a místa. A to v rámci vnitřní stavby sídla nebo ve vazbách na krajinu. 62. Veřejný prostor je místností, bytem, domem

7 Viz § 34 českého zákona o obcích, 128/2000 Sb.

32/73

Veřejný prostor má svá místa („místnosti“), ať již jako uzly nebo jako koncové body, má svá území („byty“) se specifickou identitou ale také on je ten, který tvoří celek („dům“) sídla. 63. Veřejný prostor (respektive prostor jako takový) lze chápat a zažívat ve dvou polohách: psychické a fyzické. Psychická jde od jednotlivce ke společnosti, fyzická v opačném směru. Ani jedna není nároková, obě vyžadují úsilí (poznání), zodpovědnost (vztahy) a řád (pravidla). Veřejný prostor má své vrstvy, své hranice, své významy. 64. Veřejný prostor je územím, kde průmět hmoty, prostoru i dějů tvoří individuální urbánní kvalitu. Jedinečnost místa není daná ani funkcí ani například tvarem či materiálem. Je výsledkem působení jedinečných znaků a projevů v rámci spolupůsobení souvrství a sousedství hmoty (domů, urbánních bloků), prostoru (veřejného a neveřejného) a dějů (událostí a aktivit). Z jiného pohledu jde o průmět morfologie, topografie a typologie hmoty, prostoru a dějů. ZPEVNĚNÝ-NEZPEVNĚNÝ 65. Veřejný prostor se může dále členit na prostory (či plochy) zpevněné či nezpevn ěné. Prostor (tj. třídimenzionální entitu) samozřejmě můžeme chápat jako zpevněný či nezpevněný v kterékoliv z jeho stran („podlaha-stěny-strop“), ale z důvodu srozumitelnosti je atribut zpevnění chápán jen pro půdorysný „plán“ veřejného prostoru – veřejné prostranství . Pro „stěny“ je dále používán pojem „fronta“ (většinou jako uliční fronta) a pro „strop“ pojem „zastřešení“ (například u loubí nebo galerií). 66. Jako nezpevněné prostory či plochy jsou zde chápána území či místa tzv. „zeleně“. Jde o území či místa charakterizovaná prvotně širokými možnostmi vsaku a odparu dešťové vody. Tedy území a místa „permeabilní“. Až druhotně jsou pojímána jako území a místa s vegetací. 67. Jako zpevněné prostory či plochy jsou zde chápána území či místa pokrytá všemi druhy více či méně propustnými materiály, převážně lidmi vytvořenými. Již z podstaty pojmu se jedná o materiály či výrobky zpevňující původně nesoudržný podklad, ať již je cílem pojezd či pochůzka, řízené svádění dešťových vod či jiný účel. ZASTAVĚNÝ-NEZASTAVĚNÝ 68. Veřejný i neveřejný prostor může být zastav ěný i nezastav ěný . Je zřejmé, že urbánní blok (neveřejné území vymezené veřejnými prostory, resp. prostranstvími) může být zastavěn v míře od 0 do 100%. Je méně zřejmé, ale logické, že veřejný prostor může být zastavěn, většinou se však jedná jen o částečné zastavění (objekty v rámci veřejného prostranství, budovy občanské vybavenosti apod.).

33/73

69. Další charakteristikou veřejného prostoru je míra jeho vázanosti k okolním objektům, respektive míra jeho autonomie. Příkladem může být předprostor školního areálu nebo radnice jako území výrazně vázané hmotou i ději, naproti tomu veřejná zahrada je relativně svébytným prostorem-objektem. Proto lze konkrétní veřejný prostor dále členit z tohoto pohledu na „volný “ a „vázaný “. 70. Veřejný prostor je kontinuum, má hierarchii, je skládán z prvk ů a dílů Protože je veřejný prostor „stavbou“, je i v určeném rámci vymezeným celkem a proto je i nutně souvislý, jakkoli ne nutně v celém rozsahu spojitý. K tomuto atributu se váže důležitý projev prostupnosti , jak sídlem, tak krajinou. Hierarchie přímo souvisí s pozicemi a významy míst a tedy s orientací, jak prostorovou, tak mentální. Proto je potřebné identifikovat jednotlivé části veřejného prostoru a posoudit jejich atributy. 71. Každý prvek a každý díl je součástí celé sítě. Je součástí „stavby“ (organizace, členění, skladby), tj. architektury. Má své místo v řádu celku a ve vzájemných vztazích jeho částí. Kvalita každé části stojí a padá s kvalitou celého okolního „světa“ veřejného prostoru. A naopak: kvalita každé části ovlivňuje kvalitu subcelků i celku. Tématem je proto vždy posouzení, co je stabilizující podstatou vyššího dílu a kde je volný prostor pro individuální projev. Příkladem budiž častá individuální svévole při realizaci oplocení v rámci jedné ulice či lokality. 72. Základními prvky veřejného prostoru jsou cesta , místo a území Prvky jsou podstatou typů a forem. Cesta je odrazem lineárního pohybu a má své cíle. Jejím prostorovým projevem v sídle je většinou ulice. Místo je jak o ním cílem, tak výchozím bodem. Jeho prostorovým projevem v sídle je většinou náměstí nebo park. Území je teritorium vztažené ke konkrétnímu společenství či specifickým dějům. Jeho prostorovým projevem v sídle je většinou lokalita nebo areál (např. i větší park). 73. Základní atributem veřejného prostoru je jeho energie . Energie veřejného prostoru vytváří „místnosti“ veřejného prostoru. Jedná se opět o spolupůsobení hmoty, prostoru a dějů, jeden element implikuje projev druhých. V rámci veřejného prostoru lze proto rozlišit tyto typy energie: proud jako energii pohybu, koncentraci jako energii klidovou a křížení jako energii napětí. Lze jak pomocí zkušenosti a tvůrčích schopností, tak pomocí vědeckých metod (např. space syntax) odkrýt skladbu těchto energií v rámci prostoru a dát jim takto srozumitelnost a řád. Energie veřejného prostoru tak vytváří „místnosti “ veřejného prostoru. 74. Z hlediska sekundárního členění veřejného prostoru jej lze dělit na prostor kompaktní (scelený), dělený (vrstvený) a difuzní (průlinčitý). Když jsou rozhraní pevná a prostor uvnitř významně nedělený, lze jej vnímat jako kompaktní objekt s jasnou základní formou. Prostor dělený dalšími objekty (solitérní stavby, drobná architektura, stromy apod.) je nutné pojímat jako složený z více subprostorů v rámci prostoru hlavního. Například je to zřejmé u ulice s hustým stromořadím nebo s průběžnou řadou parkujících automobilů. Když jsou rozhraní prostoru permeabilní, energie proniká skrz a různé sousedící prostory tak různou mírou spolupůsobí, lze veřejný prostor pojímat jako difuzní (např. když je

34/73

„volný“ parter). Díky členění veřejného prostoru tak vznikají „proudy “ veřejného prostoru. 75. Z hlediska vertikálního členění (vrstvení) hmoty veřejného prostoru jej lze dělit na „parter “ (patku), „masu “ (dřík) a „střechu “ (hlavici). Každá z těchto vrstev má své projevy a své významy. Rovina parteru je rovina lidského horizontu a dochází v ní ke vzájemné fyzické komunikaci. Jedná se o sféru blízkého kontaktu s prvky a má zde významnou úlohu haptická složka vnímání. Proto je náročná na provedení detailů. Rovina masy je oblastí podmiňující vlastní prostorový vjem, dimenze a proporční vztahy veřejného prostoru. Je hlavním činitelem vytvářející měřítko veřejného prostoru. Proto je náročná na skladbu jednotlivých prostorotvorných jednotek. Rovina střechy je pásem vytvářejícím optické rozhraní mezi veřejným prostorem a obecným prostorem. Tato oblast v důsledku vyjadřuje tvar veřejného prostoru. Na základě vrstvení lze budovat „tektoniku “ veřejného prostoru. 76. Z hlediska formy (resp. polohy rozhraní) lze veřejný prostor rozdělit na frontu , parter a prostranství . Fronta je stěnou, parter je přízemím a prostranství je podlahou veřejného prostoru. 77. Fronta je tváří stavební či přírodní masy, ať již tvoří kontinuální (uliční) linii nebo je komponovaná v jiném kódu. Její užití je zprostředkované převážně vizuálními vjemy. Frontu (viz „stavební čára“) lze vnímat jako uzavřenou či v různé míře otevřenou (parcelace, členění, komunikace). Poměr mezi zastavěnou a nezastav ěnou částí fronty určuje spolu s hladinou základní charakter veřejného prostoru, míru jeho otevřenosti, jeho hustotu a intenzitu. 78. Frontu lze z hlediska míry a způsobu zastavění členit na frontu pevnou , frontu otev řenou a frontu volnou . Pevná (kontinuální) fronta vytváří uzavřenou masu a je zpravidla rovnoběžná s hlavním proudem veřejného prostoru. Otevřená (členěná) fronta je tvořená určitým rytmem stavebních objemů, kde se střídá zastavěné a nezastavěné a na pevné řídící linii. Na tomto poměru závisí míra kompaktnosti veřejného prostoru. Volná fronta je tvořená různě rozestoupenými i různě odstoupenými objemy, veřejný prostor je v takovém případě formován spíše na základě charakteristik jednotlivých objektů a celkového vjemu oblasti. 79. Parter tvoří rozhraní na úrovni člověka a je prostředím pro bezprostřední i zprostředkovanou komunikaci. Dalo by se říci, že parter je fyzickým obydlím člověka veřejného. Je komunikačním prostředím. Zde dochází jak ke komunikaci mezilidské, tak ke komunikaci v různých rovinách s prostředím celého sídla. Jeho charakteristika je tvořena souvrstvím jednotlivých rozhraní, primárně rozhraním „veřejné-neveřejné“. Míra a způsob dialogu mezi veřejným a neveřejným prostorem podmiňuje hodnotu veřejného prostoru. 80. Rozhraní z hlediska využití přízemí stavebních objektů lze rozdělit na veřejné ,

35/73

soukromé neobytné a soukromé obytné . U veřejného (obchod, služby apod.) parteru dochází nejvíce k propojení veřejné a neveřejné sféry. Energii veřejného prostoru lze v tomto případě vnímat jako rovnocenně dotovanou z obou směrů, soukromého i veřejného a jako přirozeně rozprostřenou v rámci nejširšího možného rozhraní. U soukromého neobytného využití (administrativa, produkce apod.) většinou dochází ke striktnímu (hraničnímu) oddělení obou sfér, energie veřejného prostoru končí na patě objektu, rozhraní je relativně úzké. Velkou péči je třeba věnovat tomuto rozhraní, resp. patě objektu či jeho předprostoru. Energie je zde předávána spíše bodově a zprostředkovaně. U soukromého obytného využití jsou de facto dvě varianty. Když stavba přímo sousedí s veřejným prostranstvím, potom jsou okna nad horizontem chodce a potom je nutná velká péče patě objektu, stejně jako v předchozím případě. Když je však stavba oddělena od veřejného prostranství předzahradou, je tento „nárazník“ prostředím umožňujícím různé druhy komunikace, jakkoliv odlišné od veřejného využití. Všeobecně se zde v rovině parteru (přízemí objektů a přízemí veřejného prostoru) odehrává „komunikace hmoty s prostorem “. 81. Rozhraní z hlediska orientace vstupů do objektů lze rozdělit na vstupy (vjezdy) z veřejného prostoru, z neveřejného prostoru, z „meziprostoru“ (průjezdy, boční vstupy apod.). Jak již bylo řečeno v kapitole „Členění“, množství vstup ů přímo ovlivňuje množství i bohatost dějů v rámci veřejného prostoru. Proto lze zjednodušeně říci, že orientace domu do veřejného prostoru je žádaná. Při této orientaci a patřičné architektonické kvalitě vstupu se výrazně posilují všechny tři základní funkce sídla: bezpečí (kontrola veřejného prostoru), komunikace (mísení společenství) a reprezentace („piano nobile“ veřejného prostoru). S množstvím vstupů přibývá energie těchto působení. Množství vstupů zpravidla odpovídá i parcelace a množství „domů“ (objektů či sekcí). Tím je dosahováno i odpovídajícího měřítka (traktování) uliční fronty a podstatně přispíváno k měřítku veřejného prostoru. Všeobecně se díky četnosti a orientaci vstupů odehrává „komunikace d ějů“. 82. Rozhraní z hlediska hloubky a míry přístupnosti předzahrady lze rozdělit na kontaktní (fasáda), veřejný předprostor a neveřejný předprostor. Kontaktní rozhraní je rozhraní bez předzahrady, v rámci fasády stavebního objektu. Dochází zde k bezprostřednímu kontaktu mezi veřejným a neveřejným prostorem a je zde tedy zapotřebí věnovat mimořádnou pozornost detailům stavebního parteru – materiálům, článkování, míře otevřenosti apod. Kontaktní rozhraní se vyskytuje převážně tam, kde je parter využit občanskou vybaveností a kde jsou děje v rámci veřejného prostoru bohaté a intenzivní. Tedy převážně v centrech. Veřejný předprostor je vrstveným rozhraním, jeho potřeba je vyvolána mimořádně intenzivními ději odehrávajícími se jak uvnitř, tak vně urbánního bloku. Jedná se tedy o jakési prohloubení standardního veřejného prostoru a navrhuje se tak převážně u veřejných budov, např. u divadel, škol či radnic. Neveřejný předprostor je znám hlavně jako běžná předzahrada a většinou zde dochází k prolínání rozhraní obou sfér – veřejné a neveřejné. Použití předzahrady se jeví jako praktické a pro veřejný prostor obohacující v případech potřebného využití přízemí pro byty. Jsou to místa nezajímavá pro komerční vybavenost, tedy území bez velké intenzity. Zásadním se jeví limitní hloubka předzahrady (3-5 m - viz též kapitola „Členění“) z hlediska

36/73

komunikace stavby s prostorem a z hlediska komunikace obyvatel domu s obyvateli veřejného prostoru. Stejně tak je důležitá výšková poloha předzahrady – pomocí různých úrovní veřejného a neveřejného parteru lze například ovlivňovat míru komunikace, respektive míru soukromí. Lze tak říci, že volba a forma předzahrady určuje „diskurz “ mezi sousedícími periferiemi. 83. Charakter rozhraní veřejného prostoru je ovlivněn typem ohrazení . Ohrazení může být z hlediska míry permeability bodové, difuzní, pevné. Bodové ohrazení má značně symbolickou hodnotu a je tvořeno většinou liniemi stromů, patníků či sloupů. Je pro ně charakteristická jakási dvojznačnost: v podélném směru tvoří jasné a silné oddělení, v příčném směru tvoří jasné a otevřené propojení. Architektonická kvalita je dána především proporcemi jednotlivých elementů v rámci jasně vnímaného celku (např. vzdálenost a síla kmenů, nasazení koruny v rámci stromořadí). Dimenze „mezi“ body („intercolumnium“) lze tak pojímat jako nástroj k otevření prostoru do stran („okna“ či „dveře“). Difuzní ohrazení je symbolem jasné hranice a neprostupnosti, ale současně je též symbolem nabídky společenské komunikace. Souvisí tedy přímo s výše uvedenou orientací stavebních objektů, respektive neveřejných prostorů. Vážení míry prolínání veřejného a neveřejného se v rámci tohoto druhu ohrazení odráží v návrhu rozměrů, struktury a textury – např. drátěných či plaňkových plotů. Pevné ohrazení je také symbolem jasné hranice a neprostupnosti, ale současně je též symbolem oddělení vnějšího od vnitřního světa (v rovině fyzické nebo i psychické). Nemusí jít nezbytně o oddělování oslabující veřejný prostor, například oddělení veřejné zahrady zdí vytváří jak příznivé napětí, tak i pozvání do „bezpečí a klidu“. Nebo ohrazení pomocí plných plotů či zdí může pomoci zpevňovat formu veřejného prostoru8. Zeď tak například může substituovat fasádu či se jí přímo stát. I zde je třeba věnovat mimořádnou pozornost struktuře, textuře a barvě materiálů. Samozřejmě tyto základní typy ohrazení lze v široké míře kombinovat, vždy však při vědomí účinku výsledných ohrazení na veřejný prostor. Ohrazení může dokonce být navrhováno takovým způsobem, že umístění, materiál, rozměry a vzdálenosti jednotlivých elementů se v souvislosti s charakterem místa stávají parametry maticového výpočtu, respektive „skriptu“. Jen je třeba porozumět výslednému účinku. Protože ohrazení jako materiální projev hranice je de facto subtilním „prostorem“ veřejného prostoru. 84. Prostranství tvoří „podlahu“ veřejného prostoru a je oblastí organizace dějů v tomto prostoru. Veřejná prostranství jsou části veřejného prostoru s přímým kontaktním využitím. Každé prostranství je vždy jasně vymezené linií, respektive půdorysným průmětem hranice přístupnosti (viz výše). Jedná se tedy až na výjimky vždy o polygon , který je dále členěn způsobem jeho uspořádání a využití. Jednotlivé hrany, hranice nebo objekty tak vytváří základní morfologii, topografii a typologii veřejného prostranství. Vymezují tímto dílší prostorové „polygony“ uvnitř základního polygonu. Takto je lze identifikovat , lokalizovat a charakterizovat . 85. V rámci veřejných prostranství lze identifikovat tři základní elementy: plochy, mobiliář a (stabilní) objekty

8 Viz např. regulační principy Luigi Snozziho pro Monte Carasso

37/73

Jako plochy rozeznáváme všechny pásy či polygony vymezené hraniční linií (např. čára funkčního využití), rozhraním povrchů nebo prostorovou hranou. Standardně jde o oddělení dopravních proudů nebo o oddělení zpevněných a nezpevněných území nebo o oddělení povrchů s různou strukturou. Toto členění se provádí v celém spektru měřítek, tedy od základního (koncepce a principy) až po detailní (druhy a provedení). Proto do této skupiny patří napřílad i tzv. „povrchové znaky“ inženýrských sítí (poklopy šachet apod.). Za mobiliá ř jsou považovány všechny prvky veřejného prostranství pevně nespojené se zemí nebo spojené, ale potenciálně odmontovatelné, sloužící primárně příslušnému veřejnému prostoru. Jde převážně o základní vybavení veřejného prostoru jako jsou veřejné osvětlení, lavičky, přístřešky, fontánky, skulptury apod. Jedná se hlavně o aktuální design a nelze jej proto zaměňovat za podstatný znak veřejného prostoru. (Stabilními) objekty veřejného prostranství jsou všechny elementy tzv. drobné architektury nebo zabudovaného inventáře - sloupky, zídky, platformy, altány atp. nebo všechny prostorotvorné přírodní prvky - stromy, keře atp. Se všemi těmito objekty je třeba pracovat jako s „hmotou vymezující prostor a ovlivňující děje. Onu hmotu lze samozřejmě dále velmi důsledně specifikovat a klasifikovat – například každý „strom“ můžeme pro tyto účely zjednodušeně popisovat jako hmotu konkrétně tvarovanou, specificky strukturovanou a s předpokládaným působením.

86. Požadavky na veřejný prostor lze členit na společenské, dopravní a technické. Spole čenské požadavky odpovídají de facto základním potřebám obce (viz kapitola 4) a základním funkcím sídla (viz kapitola 5) v časovém průmětu do konkrétního místa. V tomto kontextu je nezbytné vnímat veřejný prostor jako fenomén ovlivňující svými základními prostorovými parametry lidskou psychiku. Dopravní požadavky odpovídají kapacitám dopravních proudů, které jsou charakterizovány intenzitou (počet jednotek/hod.), hustotou (počet jednotek/km) a rychlostí. V této souvislosti je nezbytné počítat se všemi dopravními proudy, které jsou součástí dějů v rámci konkrétního veřejného prostoru (automobilové, cyklistické, pěší atd.). Technické požadavky odpovídají především nárokům technické vybavenosti, ať již sítím či uzlům. Jedná se hlavně o limity prostorového uspořádání9, ochranná či bezpečnostní pásma. Kromě toho do této skupiny patří všechny objekty technického vybavení, které zasahují do veřejného prostoru a které jsou nezbytné pro jeho užívání (např. objekty veřejného osvětlení, tramvajových trakcí, odvodnění apod.). 87. Ptáme se, co je vlastně veřejný prostor? - tvoří aktivity veřejný prostor (?) - tvoří umělecké či aktivistické intervence veřejný prostor (?) - tvoří demonstrace veřejný prostor (?) - tvoří design veřejný prostor (?) - tvoří úprava ploch veřejný prostor (?) - tvoří drobná architektura veřejný prostor (?) - je veřejný prostor více obsahem nebo více formou (?) - je veřejný prostor více plochou nebo dutinou(?)

9 Viz ČSN 73 6005, Prostorové uspořádání sítí technického vybavení

38/73

88. Kvalita prostoru je dána proporcemi, měřítkem a vazbami vymezující hmoty a strukturou, texturou a barvou této hmoty Silné stavby v prostoru vytváří prostor Stavební masa vytváří prostor Skladba objektů či prvků vytváří prostor Architektonizovaná vegetace vytváří prostor 89. Jak dalece jsme schopní vnímat prostor jako prostor „náš“, jako uchopitelné médium? Pomocí srozumitelných objektů a odhadnutelného měřítka. Pomocí srozumitelného obsahu a identifikovatelného pohybu (dění). 90. Veřejný prostor je objekt a má svou architekturu Každý objekt má svou inverzi, své duální já, nemůže se od něj oddělit Jde principiálně o materializaci prostoru, máme k dispozici matrici i látku Nejde jen o veřejné a soukromé, ale také o vnější a vnitřní Architektura (lidský - společný) prostor tvoří, vždy se vztahuje ke společnému Vždy jde o architekturu, rozdíl je jen v měřítku Teprve ve společném souzvuku všech měřítek se vytváří hodnota Veřejný prostor je principiálně obrazem města v nás a obrazem nás ve městě Společná je podstata (matérie), odlišné je každé místo, každé vnímání, jevy v čase Jsou archetypální lidské události odrážející se v tvořeném prostoru Jsou věčné lidské potřeby odrážející se v tvořeném prostoru Veřejný prostor je nutné stavět jako architekturu v její věčné dualitě hmoty a prostoru Nakonec jde vždy o génia

39/73

NÁVRH 7. FORMA 8. CHARAKTER 9. PRINCIP

40/73

7. FORMA SÍDLA (matematický, objektivní, absolutní)

tvar, místo, typ „Lze říci, že město je kolektivní pamětí jeho obyvatel a stejně jako paměť je asociováno s objekty a místy. Město je místo kolektivní paměti“. (Aldo Rossi) 1. Pokud hovoříme o kolektivní paměti, hovoříme principiálně o jazyku Jazyk je prostředkem sdělování a sdílení . Nástrojem existence společenství, jejím důsledkem i příčinou. Jazykem jsou všechny vrstvy a způsoby dorozumívání, všechny společné znaky, konotace a vazby. Vše, co má schopnost být srozumitelné a současně spoluvytvářet celek . 2. Sídlo je nástroj k dorozumění, dorozumívání, ale je také výsledkem dorozumění a dorozumívání Sídlo jako fyzicky konstituovaná a lokalizovaná obec, jako společné přístřeší, jako nástroj vymezení a artikulace společenství. Ať již vně nebo dovnitř. Je zřejmé, že lze sídlo „číst“, poznávat jeho prvky (viz „Skladba“), dále je seskupovat (viz „Členění“) a organizovat (viz „Organizace“). Kromě toho je můžeme uchopovat jako předměty, vážit, měřit, popisovat a z tohoto badání vyvozovat důsledky všech měření a vazeb. Syntaxe a sémantika sídla jsou stejně vážným tématem jako stejné přístupy ve standardní jazykovědě. V obou případech je nanejvýš jasné, že se jedná o poznávání nástrojů či nosičů, že podstata sdělení je obsažena v čisté tvůrčí esenci a nelze jí popsat jen pomocí formy. Ale forma je médiem a prochází přirozenou genezí ve vztazích ke sdělením. Proto vypovídá velmi jasně o obsahu. 3. Když hovoříme o kolektivní paměti, hovoříme o určité typologii Evoluce společenství „zhmotnila“ ideje do „agregovaných“ tvarů (stejně jako se ve vesmíru tvoří tvary z „ničeho“). Tyto tvary jsou jakousi dohodou o typech a vzorcích. Ony zasuté v podvědomí (pro zjednodušení řekněme „samozřejmé“) nazýváme „archetypy “, ony časové, ale dohodnuté a praktické pro běžný život nazýváme „typy “, ony nové a originální (tj. původní) nazýváme „atypy “. 4. Jazyk má také typologii, má určité typy, významy, proměny Proto i jazyk architektury obsahuje typologické řady, ve všech měřítcích, od místnosti ke krajině. V abstraktní rovině jde o dorozumění v rámci tvorby, v konkrétní rovině o porozumění v rámci prostoru a „dorozumění s prostorem“. Každý typ v sobě nese specifické individuální významy (zřejmé i podprahové) a současně jeho definiční znaky zakotvují bázi a umožňují tak proměny a variabilitu typu až k rozhraním s jiným typem. 5. To, co je kolektivní paměti, není forma apriori, je to kostra, podstata toho jazyka Ony definiční znaky jsou podstatou (abstraktní kostrou), z nich se odvíjí konkrétní projev jako individuální interpretace obecné formy. Odkrytí (při analýze i tvorbě) podstaty jevu je základem poznání jazyka místa a tedy i jazyka sídla. 6. Jsou malá a velká sídla. Proč? Jaké jsou limity jejich růstu? Pro poznání a zdravý (“udržitelný“) rozvoj osídlení je vhodnější nahlížet na rozvoj

41/73

z hlediska všech relevantních limitů (aktuálních i potenciálních) než vycházet z momentálních možností. Notorickým příkladem je vztah limitního rozměru zemědělské půdy vs. nevynucené rozpínání sídel. 7. Jsme schopni je nalézt, projektovat , či jde o proces nezávislý na rozhodnutí? Vztah mezi vnitřním potenciálem sídla a jeho hranicí je přímý a lze jej poznávat, pojmenovávat a ustanovovat. Ovšem neodvíjí se z naprogramovaného řízeného rozvoje, ale z priorit daných důsledným poznáváním vztahů mezi projevy hmoty, prostoru a ději. Především se však jedná o „projekt“ efektivního hospodaření obce. Vazby urbanistického navrhování prvků, částí a celku k hospodaření obce jsou nedostatečně zkoumány či kodifikovány, jakkoliv mnohé jsou známy. Například rozsah infrastruktury vůči hustotě a rozmístění obyvatel a činností apod. 8. Co je vesnicí a co městem ? Kromě oficiálních statistických kritérií (limit 2000 ob. a 100 ob./ha pro vesnici apod.) je často důležitější rozpoznat morfologicko-topograficko-typologickou charakteristiku obou. Vesnice je zjednodušeně řečeno morfologicky „horizontální“, topograficky „jednovrstevná“, typologicky „monofunkční“. Ve všech třech případech převládá krajinný element. Dokonce pokud budeme charakterizovat „vesnickost“, převládá krajinný element i uvnitř vesnice: stavění „na krajině“ (podvolení se podmínkám), měkké povrchy a měkké přechody rozhraní (cesty s „kachním“ trávníkem na okrajích apod.), organický způsob užívání (ústrojný „nepořádek“ v rámci pozemků) apod. 9. Kdy jde o model „kosmický “ a kdy o „mechanický “10? „Kosmický“ model jako zakladatelské gesto, věčné a dokonalé je odvozený od duchovního rozměru sídla, respektive společenství, vychází z ideje sídla jako odrazu Boha nebo vesmírného řádu. Proto se do něj promítá poznání abstraktních vzorců (geometrie apod.). „Mechanický“ model jako technologické řešení potřeb a nedostatků je odvozený od materiálně-utilitárního pojetí. Je formován převážně jako síť a má systémové ambicemi. Je odrazem převážně fyzických požadavků obyvatel. Oba modely se vždy v různých proporcích prolínají, vesmírný lze označit jako „vertikálu“, mechanický jako „horizontálu“ kolektivního vědomí obce. 10. Když určujeme, hledáme smysl či důvod – proč Lokátorská úloha architekta je přímo odvislá od důsledné odpovědi na tuto otázku. Nezávisle na měřítku zadání, nezávisle na míře intervence v území. Určení je de facto formováním. 11. Nejde jen o zadání (klient), o řešení deficitů (infrastruktura), o naplnění pravidel (kánonů a norem), jde také o pochopení řádu Vnitřní řád sídla a místa je dán schopností jejich „čtení“, tedy jednak racionálním posouzením informací (viz např. tato Rukověť) ve významových proporcích, jednak pronikavostí osobního vhledu do „osobnosti“ sídla a místa. Proto můžeme (musíme) rozpoznat vnější řád (parametry a atributy) a vnitřní řád („genius loci“) řešeného.

10 Lynch, Kevin. Three Normative Theories in: Lynch, Kevin. A Theory of Good City Form, MIT Press 1981, s. 73-98

42/73

12. Každý akt je součástí širšího zám ěru , širších souvislostí Sídlo je charakterizováno krajinou („sídlo je v ní od nepaměti“) a krajem (je součástí sítě sídel) a stejně tak lze přistupovat ke každé jeho části a částici. 13. Proto když určujeme, tak také vymezujeme (město je vždy „táborem“), sídlo i jeho část určujeme a vymezujeme vždy vůči momentálnímu stavu věcí Když lokalizujeme, tvarujeme a charakterizujeme, odvozujeme od již konstituovaných jevů, elementů a celků, ať ve fyzickém, duševním či duchovním světě. Na jedné straně od fyzikálních limitů sousedství, na druhé straně od stabilizovaných modelů a typů, na třetí straně od zformovaných idejí. 14. Jakkoliv se často jedná o zastavění nezastavěného, nejde o „likvidaci“ přírody Sídlo stejně jako lidské společenství není „antipřírodou“, v rovině vesmírné je její nedílnou součástí, jednou vrstvou jejího souvrství. „Přírodní“ a „vystavěné“ prostředí jsou pomocné pojmy rozlišující to, co člověk nevyrobil či nesestavil od od toho, co vyrobil nebo sestavil (zkonstruoval). Obé je důležité pro přežití. Klíčem může být v obecné i konkrétní rovině způsob práce s kyslíkem a uhlíkem. 15. V našich podmínkách jde vždy principiálně o urbanizované prostředí (v širším kontextu o „lidské prostředí“, protože nazírané člověkem Vše je nahlíženo prizmatem lidského užitku, strachu ze smrti a víry ve smysl žití. A proto je organizace všeho přirozenou lidskou tendencí. A výsledkem je hledání proporcí mezi přírodním a zkonstruovaným a rozumné formování těchto „světů“. Viz např. krása, účelnost a udržitelnost tradiční hospodářské krajiny. Jde o hledání stabilního „obrazu“. 16. Jedná se vždy o transformaci (tím spíše v budoucnosti) Přistupovat k urbanistickému (architektonickému) návrhu jako k „novotvaru“ je nezodpovědnou naivitou. Každý návrh je pokračujícím příběhem, váže jak na sousedství v co nejširším rozsahu, tak na historické souvrství v co nejhlubším ponoru. Jde vždy o přetváření „Země“ v duchu odstavce 11. Proto porozumění tomu „co je“ je klíčem k hodnotě. 17. Nevymezujeme se vůči přírodě, ale hledáme míru základních prvků (příroda- stavba- stroj) na horizontále a (nízké - člověk – přesahující) na vertikále V okamžiku, kdy chápeme stavění sídla jako „ničení“ přírody, stavíme věc do negativní polohy a tuto negativní energii nevratně vnášíme do celého procesu. Přijetím pozice člověka-tvůrce a tedy i přijetím jeho zodpovědnosti můžeme mnohem více porozumět i jeho limitům a potenciálním chybám a nebezpečím takového tvoření či tváření sídla i krajiny. Proto jen díky i uvědomění si oné vertikální vazby pochopíme míru a právo své angažovanosti v procesech všehomíra. Viz též kapitola 3. 18. Jen člov ěk je měřítkem, respektive společenství určuje hodnotu Lze to interpretovat jako „zodpovědnost“ a jako uvědomění si nezbytnosti formulace hodnot stabilizující prostředí v co nejširším pojetí i rozsahu.

43/73

19. Osídlení – vymezení vůči původnímu (krajina, stávající sídlo) Vždy jde o vymezení, ale ne ve smyslu negace či vytěžení, ale ve smyslu odvození či přidání. 20. Osídlení – vydělování zastavěného z nezastavěného („hustého“ vůči „řídkému“) Sídlo, ať již jako sídliště nebo jako dům jsou z hlediska lidského nazírání vždy energeticky „hustší“ než původní prostředí. Jde o blízkost, či sílu vazeb, primárně sociálních, tedy i blízkost cílů a tedy i staveb. Iluze o sídle „roztroušeném v krajině“ (o desurbanizaci) je nebezpečná v tom, že nepřiznává příslušnou váhu právě oněm vazbám a jejich psychologickým, fyzickým a fyzikálním projevům (např. procesy tribalizace, náklady na infrastrukturu nebo externality vzdáleností).

TVAR Při vytváření výstavby měst se konec konců nejedná o nic jiného, než o vědomou charakterizaci nějaké struktury krajiny, nějaké tvářnosti povrchu. Tektonická výstavba zemské kůry je tady, není třeba dělat nic jiného, než tuto výstavbu správně dohotovit. (Heinz Wetzel) 21. Tvar (z řeckého „morfé“; proto nauka o tvarech je morfologie ) je základním jevem i vjemem fyzického a tedy i urbánního prostředí. Tento vjem je první informací o tom, jaká je forma. Morfologii je nutné studovat jak u prostředí přírodního , tak u prostředí lidmi stvo řeného („vystavěného“). Jak v architektuře, tak v urbanismu jsou základním prostředkem abstrakce, respektive znázornění tvaru, pravoúhlé průměty: půdorys (plán), řez (profil) a pohled (reliéf). 22. Podstatu tvaru můžeme specifikovat z hlediska: - základního vymezení (ohraničení) jako koncentrický (směřující do středu), směrový (s převažujícm jedním směrem) nebo rozptýlený (s vícesměrnými vazbami); případně je tvar vymezen pomocí geometrických funkcí či jiných vzorců - velikosti pomocí rozměrů, množství a hustoty - orientace pomocí vazby, směru a vnitřní orientace 23. Z jiného pohledu rozhodujeme o tom, „kde“ (→ pozice), „jak velké“ (→ velikost) a „jak členěné“ (→ struktura) mají být prostor, hmota nebo děje Přičemž nejběžnějším je posuzovat takto hmotu, nejméně běžným děje. Přitom všechny tři elementy sídla mají svoje tvary a je na místě konfrontovat všechny tři vzájemně, protože právě prostřednictvím této konfrontace lze rozpoznat (nejen) „archi-tektonický“ projev prostředí. Pozice je dána orientací a vzdáleností (k centru, hranici a sousedům) a intenzitou vztahu. Velikost je dána významem a polohou (v rámci celku, části a místa). Struktura je dána hustotou a mírou otevřenosti (staveb, prostorů a společenství). 24. Urbánní tvar je pozičně vymezen řadou, nárožím a vnitřní strukturou. Řada (např. uliční fronta) charakterizuje tvar linií a směrem, nároží (např. roh bloku) charakterizuje tvar vrcholem či lomem, vnitřní struktura (např. skupina solitérů) charakterizuje tvar skladbou (kompozicí) a objemem. Řada může být dále uzavřená

44/73

(v řídící linii a kontinuální), otevřená (v řídící linii a přerušovaná či „taktovaná“) nebo volná (nezávislá na řídící linii). Řídící linie je většinou daná vzorcem obsaženým ve vyšším definičním řádu území. 25. Z hlediska vnitřní orientace lze pozici charakterizovat jako „vpředu“ a „vzadu“ Orientace hmoty určuje intenzitu urbánního prostoru a jeho tektoniku s přímými vazbami na orientaci dějů. Vnitřní orientace jakéhokoliv z těchto elementů ve smyslu „vpředu – vzadu“ („před“ a „za“) pochopitelně významně ovlivňuje orientaci a chování druhých dvou elementů. Orientace domu například významně ovlivňuje chování veřejného prostoru, jednak komunikací „vstupy-chodník“, jednak komunikací „fornta-ulice“ (viz též oddíl 6/Členění). Samostatně mohou být orientovány všechny vrstvy veřejného prostoru: parter, masa, střecha. 26. Z hlediska vnější orientace (směru) lze pozici charakterizovat jako „podél“, „kolmo“ a „šikmo“ Orientace hmot (stavebních objektů ale i částí sídla) významně ovlivňuje chování veřejného prostoru. V případě pozice „podél “ je veřejný prostor dynamičtější a více jednosměrný. Do stran je uzavřený z hlediska prostoru, žádá proto hmotu o otevření z hlediska dějů. Proto je zde potřeba veřejného parteru a silné orientace hmoty do veřejného prostoru. V případě „kolmo “ je veřejný prostor rytmizován taktem hmoty, je dvojsměrný, sklidňovaný průnikem s neveřejným prostorem. Parter a děje jsou orientovány více „dovnitř“ a může dojít k znejasnění dichotomie „veřejné-neveřejné“ a kontinuity veřejného prostoru. V případě „šikmo “ je dosahováno „lamelového“ efektu, kdy z jedné strany veřejného prostoru jsou meziprostory více zavírány, z druhé vizuálně otevírány. Proto tato verze orientace čel objektů umožňuje silně orientovat (směrovat) i veřejný prostor a kontrolovat míru propojení s neveřejným prostorem. Samozřejmě, že všechny tyto atributy orientace lze dále různě variovat. 27. Z hlediska míry otevřenosti vůči okolí a orientace lze rozlišovat vymezení uzavřené (např. areál), částečně uzavřené (např. domovní blok) a otevřené (např. skupina domů). Kritériem je hlavně četnost vstupů (prostupů) a jejich napojení na okolní síť a strukturu. Areál se často (ať je jakkoliv veliký) de facto chová jako objekt-dům (základní jednotka urbánní stavby) – má jeden nebo dva vstupy a je jednosměrně orientován. Často proto negativně ovlivňuje měřítko území. Naproti tomu domovní blok je sce uzavřený, ale orientovaný do všech lemujících prostorů a navíc je skládán z menších jednotek (objektů-domů), též orientovaných vně. Skupina (seskupení) je orientovaná všesměrně a je velmi otevřená, ale je problematická z hlediska strukturování prostorů a dějů („vše je všude“).

MÍSTO „Ve fixování města na geograficky a topograficky určitý bod zemského povrchu je eo ipso…udán tón, v jehož rámci vůbec leží jeho formální vývojové možnosti.“ Paul Zucker 28. Místo (z řeckého „tópos“; proto nauka o místech či lokalitách je topologie a místopis je topografie ) je základním fenoménem vztažným pro tvar.

45/73

Dalo by se říci, že umísťování (lokalizace) je kotvením k celku. Ve všech atributech tohoto celku. Proto fixace, popis a charakteristika místa má pro architekturu tak velký význam, protože z něj je odvozována. 29. Kotvením (fixací) se rozumí určení pozice . V prostorovém souřadném systému určujeme vztah ke středu, k okraji celku a k ostatním relevantním prvkům ve skupině. Posuzujeme všechny zjištěné hodnoty lokalizace k atributům místa. 30. Popisem se rozumí specifikace všech podstatných vliv ů formující sídlo či místo Přírodní vlivy zahrnují především geomorfologické podmínky, faunu, flóru apod. Klimatické podmínky zahrnují především oslunění, velikost a charakter srážek, sílu, četnost a směr větrů apod. Společenské (antropogenní) vlivy zahrnují především historii a kulturní a spotřební projevy („stopy“) lidského společenství. 31. Charakteristikou místa se rozumí jeho vnitřní struktura , respektive strukturální projevy v rámci elementů „hmota, prostor, děje“ a jejich podrobnějších specifikací. Zaměřujeme se proto na uspořádání (geometrii) prvků, částí a celku, na četnost prvků a částí v rámci celku a na prostorovou i významovou hladinu, ve které se nacházejí v rámci celku.

TYP 32. Typus (z řeckého týpos) označuje společný znak či společnou charakteristiku či obecný obraz nějakého jevu. Typologie v kontextu urbanismu je proto nauka o kategorizovatelném projevu urbánní formy. Lze konstatovat, že existují společné jednotící znaky charakterizující určitý projev tvaru a místa. A to z hlediska hmoty, prostoru i dějů. Typus je základním významem těchto elementů v konkrétním (převážně fyzickém) projevu. 33. Typus je „slovem“ v rámci „příběhu“ stejně jako „hmota“, „prostor“ a „děje“ jsou jeho „abecedami“. Pomocí typů jednak tvoříme obecně srozumitelné útvary, jednak skládáme větší části a celky, jednak efektivně hospodaříme s urbánním prostředím. PŮSOBENÍ 34. Z hlediska působení a stability lze rozpoznat Archetyp, Typ a Atyp Archetyp je projevem stabilizovaným v řádu věků a v rozsahu celé kulturní oblasti. Je součástí či principem kolektivního vědomí a podvědomí. Je většinou abstrahovatelný do podoby symbolu. V rámci urbanismu jsou nejsilnějšími archetypy vertikála (věž) nebo horizontála (horizont), cesta (ulice) nebo místo (náměstí), hranice (rozhraní vně/uvnitř) nebo střed (centrum, jádro). Samozřejmě vše v kontextu „hmoty, prostoru a dějů“. Archetyp je vazbou na základní společné vnímání skutečnosti. Typ je projevem stabilizovaným v řádu generací a je vyjádřením shody na efektivním uspořádání a využití sídla. Je smysluplnou agregací nejmenších elementů do opakovatelných jednotek, které nesou obdobné významy. Typ je nástrojem přirozeného „čtení“ sídla, prostředkem jeho stabilizace a standardizace.

46/73

Atyp je projevem stabilizovaným jen v rámci archetypálně a typově stabilizovaného prostředí. Jen vůči nim má je schopen sdělit svojí informaci. Je buď vyjádřením potřebného napětí nebo vyjádřením mimořádnosti situace nebo vyjádřením nové vývojové vrstvy. Svévolné použití atypů vede k nesrozumitelnosti sídla a v důsledku i obce. DRUH 35. Typologické druhy mají charakteristické formy, projevy a významy. Každému proto přísluší určité místo v rámci formování sídla. Fatální reciproční provázanost hmoty, prostoru a dějů je příčinou chování určitých typů ve vazbě na místo. Například velká intenzita dějů v centru váže velkou intenzitu prostorů (hustá vrstevnatá síť, „dlouhý“ parter apod.) a velkou intenzitu hmoty (kompaktní polyfunkční zástavba na hraně veřejného prostoru apod.), včetně krátkých vzájemných vazeb. Proto je např. domovní blok typologickým vyjádřením hmoty v centru. 36. Pro účely urbanistického návrhu v menších měřítcích je prospěšné pracovat s aproximovanými rozm ěry a umíst ěním jednotlivých typů. Důvodem je jednak absence podrobnější informace, jednak zdůraznění podstatných znaků návrhu ve vazbě na místo a záměr. Níže jsou proto uvedeny základní charakteristiky a znaky, které mohou být významně variovány, ale s vědomím dopadu na sousedství a celek sídla. 37. Typologické druhy staveb (+ obecné informace pro účely základního urbanistického rozvrhu) Stavební typy zde uváděné jsou zjednodušené pro účely urbanistického návrhu a základních analýz urbánní hmoty. Účelem tohoto dělení je především rozpoznání vztahů mezi hmotou, prostorem a ději, určení měřítka, proporcí a vazeb a charakteristika struktury, vzorců a rozhraní částí i celku. Stavební typy se projevují primárně v základní typologické řadě Bodový d ům (bod) – Deskový d ům (linie) –Blok/Areál (plocha) . Bod je potvrzením místa, deska je potvrzením směru a blok je potvrzením sítě. Rodinný d ům individuální (venkovský, městský) Zastavěná plocha: 100 m2 Výška: 2+1 nadzemní podlaží Rozměr pozemku: 500-1000 m2

Umístění v rámci sídla: okraj části nebo celku Umístění na pozemku: v kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: bodový objekt s malou individuální silou, proto musí být nezbytně součástí skupiny nebo řady (v různých rytmech a vzdálenostech), teprve pomocí nich jsou vytvářeny urbánní „hmota a prostor“; proto je záhodno umísťovat rodinné domy do přímého kontaktu s veřejným prostorem, protože z důvodu přirozeně malé intenzity hmoty i dějů je třeba dodat veřejnému prostoru dostatek energie. Seskupení či řada rodinných domů proto tvoří uliční frontu.

47/73

Rodinný d ům řadový (venkovský, městský) Zastavěná plocha: 100 m2 Výška: 2+1 nadzemní podlaží Rozměr pozemku: 250-500 m2, šířka od 5 m Umístění v rámci sídla: okraj části nebo celku Umístění na pozemku: v kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: jednotka, která je součástí kontinuální řady, která tvoří celý objekt urbánní hmoty (typem je de facto celá řada). Je záhodno umísťovat řadu do přímého kontaktu s veřejným prostorem, protože z důvodu přirozeně malé intenzity hmoty i dějů je třeba dodat veřejnému prostoru dostatek energie. Vlastní řada proto tvoří uliční frontu. Vila (venkovská, městská) Zastavěná plocha: 500-1000 m2 Výška: 2-4 nadzemní podlaží Rozměr pozemku: 5000-10000 m2 Umístění v rámci sídla: vnitřní krajinné enklávy nebo okraj části nebo celku Umístění na pozemku: uvnitř pozemku Charakteristika: vila se svým pozemkem vytváří samostatnou urbánní jednotku s vnitřní strukturou a kompozicí nepřímo závislou na vnějších projevech sídla. Kontakt s veřejným prostorem je zprostředkovaný architektonizovaným rozhraním (zeď, brána, vstupní objekt apod.), které také spoluvytváří uliční frontu. Závislost sídla na formě a umístění vily je zprostředkovaná například ve formě veduty či krajinného spolupůsobení. Bodový d ům (bytový, nebytový) Zastavěná plocha: 1000 m2, hloubka 30 m Výška: 4 a více nadzemní podlaží Rozměr pozemku: od 5000 m2 Umístění v rámci sídla: vnitřní lokality, ucelené funkční soubory Umístění na pozemku: uvnitř pozemku Charakteristika: bodový dům je součástí skupiny a proto je komponován v jejím rámci a teprve tuto skupinu je možné považovat za základní skladebnou jednotku (hmotu) sídla. Je proto velmi důležité, jak je tato jednotka napojena na sousední území, jak je orientována a organizována vzhledem k veřejnému prostoru. Stejně tak je i z hlediska městské veduty posuzována hladina a struktura zástavby bodovými domy. Deskový d ům schodiš ťový (bytový, nebytový) Zastavěná plocha: 250 m2 na jednu sekci, hloubka sekce 15 m Výška: 4 a více nadzemní podlaží Rozměr pozemku: 750 m2 na jednu sekci, šířka sekce od 15 m Umístění v rámci sídla: vnitřní lokality, ucelené funkční soubory Umístění na pozemku: v přímém kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: deskový dům je součástí skupiny a proto je komponován v jejím rámci a teprve tuto skupinu je možné považovat za základní skladebnou jednotku (hmotu) sídla. Je proto velmi důležité, jak je tato jednotka napojena na sousední území, jak je orientována a organizována vzhledem k veřejnému prostoru. Stejně tak je i z hlediska veduty posuzována hladina a struktura zástavby deskovými domy.

48/73

Deskový d ům pavla čový (bytový, nebytový) Zastavěná plocha: dle délky, hloubka 10 m Výška: 4 a více nadzemní podlaží Rozměr pozemku: dle délky, hloubka od 30 m Umístění v rámci sídla: vnitřní lokality, specifické soubory Umístění na pozemku: v přímém nebo zprostředkovaném kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: pavlačový dům je buď součástí skupiny a potom je komponován v jejím rámci a nebo je navrhován jako bariérový dům v případě velkého zatížení veřejného prostoru a při příhodné orientaci vzhledem k oslunění (byty) či osvětlení (kanceláře apod.). Ostatní požadavky viz dům schodišťový s tím rozdílem, že (stejně jako u chodbového domu) se snižuje počet vstupů a tím i komunikace domu s veřejným prostorem. Navíc zde je výrazně nižší „energie dějů“. Je proto mimořádně důležitá orientace vstupů a přístupů a jejich architektonické zpracování. Deskový d ům chodbový (bytový, nebytový) Zastavěná plocha: dle délky, hloubka 30 m Výška: 4 a více nadzemní podlaží Rozměr pozemku: dle délky, hloubka od 50 m Umístění v rámci sídla: vnitřní lokality, specifické soubory Umístění na pozemku: v přímém nebo zprostředkovaném kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: viz dům schodišťový s tím rozdílem, že (stejně jako u pavlačového domu) se snižuje počet vstupů a tím i komunikace domu s veřejným prostorem. Je proto mimořádně důležitá orientace vstupů a přístupů a jejich architektonické zpracování. Palác (venkovský, městský) Zastavěná plocha: 2500-10000 m2, hloubka od 50 m Výška: 4 a více nadzemní podlaží Rozměr pozemku: 5000-20000 m2 Umístění v rámci sídla: v centrálních částech nebo na specifických místech Umístění na pozemku: v přímém kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: palác je reprezentační typus, reprezentuje buď místo nebo statut majitele, často obojí. Proto je tato funkce zvýrazněna jak umístěním v rámci sídla, tak silnou orientací a svébytností (vazby na veřejný prostor, tvarování, rozhraní apod.). Palác může být zařazen jednak do uliční fronty, jednak bývá jedinou stavbou v rámci urbánního bloku, obdobně jako domovní blok. Domovní blok Zastavěná plocha: 250 m2 na jednu sekci, hloubka a šířka sekce 15 m Výška: 4 a více nadzemní podlaží Rozměr pozemku:, 5000 m2 (od 3500 m2 do 15000 m2) Umístění v rámci sídla: centrum, vnitřní lokality, ucelená městská masa Umístění na pozemku: v přímém kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: domovní blok je stejně jako schodišťový deskový dům složený z jednotlivých „domů“ – sekcí nebo jednotlivých „desek“. Domovní blok tvoří základní

49/73

jednotku ucelené lokality, respektive pevné urbánní struktury. To znamená, že je jediným typem, který je schopen jednoznačně vymezit strukturovaný a hierarchizovaný veřejný prostor a navíc jej komplexně obohatit. Je tomu tak, protože jedině zde jsou navzájem zkombinovány principy „vpředu a vzadu“ a „uvnitř a vně“ po celém obvodu urbánního bloku. Je proto mít na paměti důležitost šířky a orientace sekcí (počet a rozhraní vstupů) a vertikálního vrstvení (parter, fronta apod.). Kromě toho je třeba dbát na kompaktnost uliční fronty, respektive na příznivý poměr mezi její zastavěnou a nezastavěnou částí. Areál (bytový, nebytový) Zastavěná plocha: nespecifikovaná Výška: nespecifikovaná Rozměr pozemku: od 10000 m2 Umístění v rámci sídla: vnější lokality, ucelené funkční soubory Umístění na pozemku: v přímém i zprostředkovaném kontaktu s veřejným prostorem Charakteristika: areály jsou většinou monofunkční celky více či méně vydělené z urbánní struktury jako svébytné jednostranně orientované „objekty“. Jsou na sousedství napojené často jen bodově (vjezdy) a proto bývají děje koncentrovány do těchto míst. Je třeba mít tyto lokální zátěže na paměti vzhledem k chování v rámci veřejného prostoru. Negativním rysem mnoha obytných souborů je, že se chovají jako areály a ne jako plnokrevné urbánní bloky obohacující kontinuálně veřejný prostor a tím i celé sídlo. 38. Typologické druhy veřejných prostorů (+ obecné informace pro účely základního urbanistického rozvrhu) Typy veřejných prostorů zde uváděné jsou zjednodušené pro účely urbanistického návrhu a základních analýz urbánního prostoru. Účelem tohoto dělení je především rozpoznání vztahů mezi hmotou, prostorem a ději, určení měřítka, proporcí a vazeb a charakteristika struktury, vzorců a rozhraní částí i celku. Veřejný prostor se projevuje primárně v základní typologické řadě Ulice – Náměstí –Park . Ulice je vyjádřením pohybu, náměstí je vyjádřením klidu, park je vyjádřením spojení. Ulice jako uvědomění cesty. Je kontaktem na otevřenost a cíl („Boha“). Náměstí jako uvědomění společenství. Je kontaktem na sílu („otce“) Park jako uvědomění přírody. Je kontaktem na podstatu („matku“). Cesta Cesta je liniový veřejný prostor neformovaný primárně uliční frontou, ale vlastní formou a doprovodnými převážně nestavebními prvky (stromořadí, příkop, svah apod.). Cesta je samostatnou stavbou – hmotou (komunikace v krajině, v rozvolněné zástavbě modernistického města apod.). Ulička Ulička je nejmenší lineární veřejný prostor formovaný uliční frontou. Je charakteristická jak šířkou (cca 10 m), tak absencí segregace dopravních proudů. Jedná se většinou o prostory ve vesnické, historické či čistě obytné zástavbě. Síť uliček je charakteristická pro rozměr lokality.

50/73

Ulice Ulice je převažujícím typem veřejného prostoru v rámci sídla. Je charakteristická jak šířkou (cca 20 m), tak základním oddělením dopravních proudů (vozovka, chodník, příp. cyklistická stezka). Vzhledem k umístění v rámci sídla a rozsahu požadovaných parametrů je spektrum skladeb a rozměrů ulic velké. Nicméně klíčovým zůstává uspořádání uliční fronty (masy) podél uliční čáry, umístění veřejného parteru a limitní šířkový rozměr vzhledem k perifernímu vizuálnímu uchopení prostoru a přirozeným fyzickým možnostem jeho pěšího překonání. Protože zdánlivě paradoxně právě atraktivita a snadnost příčných pohybů v rámci uličního prostoru jej dělá prostorem opravdu veřejným. Síť běžných ulic tak zpravidla tvoří uliční vzorec v rámci čtvrti. Proto jsou dlouhé zhruba do 1 km. Třída Třída je určitým specifickým podtypem ulice charakterizujícím základní uliční vzorec města. A to z důvodu výzamné šířky (cca 30 m), délky (od 1 do 10 km) a polohy – prochází několika čtvrtěmi či velkou částí města. Základní charakteristikou třídy je radiální směr, respektive průběh od okraje k centru (ekvivalent slova „avenue“ z francouzského venir = přjíždět). Proto je pro ní typický proměnný průběh profilu i charakteru, od periferie k centru. Mění se jednak struktura uliční fronty (hmota, prostor, děje), ale také proporce, způsob využití a zatížení komunikací. Proto je základním úkolem architekta udržet dynamiku prostoru a kontinuální charakter celku při proměnlivém charakteru částí. Bulvár Bulvár je také specifickým podtypem ulice charakterizujícím základní uliční vzorec města. A to z důvodu význmané šířky (cca 50 m) a polohy – vyskytuje se většinou v tangenciální poloze (často v místech bývalých hradeb) v centrech. Základní charakteristikou je jeho obchodní a společenský charakter. Je jakýmsi lineárním ekvivalentem náměstí. Tangenciální či dokonce okružní poloha (např. Ringstrasse ve Vídni) je zapříčiněná potřebou stabilní vzdálenosti od centra („prstenec“) jako zdroje a cíle dějů a aktivit a požadavkem na rovnoměrný nedynamický průběh. Plácek Plácek je nejmenším centrálním veřejným prostorem o velikosti hrany do 50 m. Nemá většinou název a bývá v poloze předprostoru nebo na křížení cest. Je potvrzením silného místa v rámci cesty, a to buď v rovině historické paměti nebo jako odraz lokálních požadavků či potřeb, ať již fyzických, duševních nebo duchovních. Může být zpevněný nebo nezpevněný v celé škále těchto pólů. Může být též částečně zastavěný, většinou symbolickou stavbou (např. kaple). Náměstí, náves Náměstí či náves jsou spolu s ulicí a parkem základní prostorotvornou jednotkou urbánní struktury. Velikost hrany se pohybuje od 50 do 200 m a jde o měřítkový ekvivalent urbánního (a de facto i stavebního) bloku. Limitní rozměry jsou odvozeny od smyslových limitů (zorný úhel, rozpoznání osob atd. – viz kap. 6/členění) od fyzických limitů (všesměrný pohyb v rámci jednoho prostoru) a od fyzikálních limitů (shromáždění cca 5 tis. osob). Právě výše uvedená všesměrnost pohybu je

51/73

charakteristikou náměstí, proto je jeho povrch převážně zpevněný a pěší pohyb má mít prioritu. Kritérium všesměrného pohybu je často porušováno záborem ploch pro tzv. „zeleň“ a ploch pro dopravní stavby. Míra vegetace musí být odvozena jednak od přirozených pěších proudů, jednak od způsobu využití plochy, parteru i okolí. Stejně tomu je i s automobilovou dopravou – její množství a pohyb nejsou tolik zásadní jako udržení jednotného charakteru prostoru a prostředí. Zahrada Veřejná zahrada je charakteristická přímou vazbou na veřejný (nebo částečně veřejný) stavební objekt. Tvoří společně jeden urbánní útvar v rozsahu několika arů až desítek arů. Zahrada bývá zpravidla ohrazena a pobyt v ní bývá podřízen přísnějšímu režimu. Z hlediska formy se jedná o nejintenzivněji kultivovaný převážně nezpevněný veřejný prostor. Funkce zahrady bývá zaměřena výrazně na smyslový účinek. Park Park je jsou spolu s ulicí a náměstím základní prostorotvornou jednotkou urbánní struktury o rozsahu několika arů až hektarů. Je projevem nezbytné přítomnosti přírody v rámci sídla. Je samostatným objektem i prostorem současně, jeho „hmotu i prostor“ tvoří komponovaná masa vegetace. Převažují zde nezpevněné (průlinčité) plochy nad plochami zpevněnými, nejen kvůli vlastní vegetaci, ale kromě jiného také kvůli vlhkostnímu režimu a zážitku „měkkého“ prostředí. Kromě toho je nutné vnímat a navrhovat ono přírodní prostředí v rámci sídla i jako komplex jevů a vjemů (nejen smyslových). Proto je dobré vážit jak proporce základních prvků lidskéhoprostředí (příroda, stavby, stroje), tak proporce základních elementů stavby sídla (hmota, prostor, děje) a tak proporce živlů (země, voda, vzduch, oheň, případně „éter“). Lesopark Lesopark nebo krajinný park je průnikem původní krajiny do organizmu sídla. Ať již ve formě ostrova nebo ve formě „jazyka“ nebo ve formě prstencového rozhraní s vnější otevřenou krajinou. A tento původní charakter, jakkoliv proměňovaný lidskými zásahy by měl být udržován. Hlavním kompozičním prvkem zde není formální vzorec jako většinou u parku, ale přirozenost přírodních podmínek. Stejně tak i díky rozsahu (kilometry čtvereční) nejsou z horizontu člověka jasné hranice a psychologicky zde dochází k silnému zážitku propojení s širou krajinou i vesmírem. Uplatňují se zde významně přirozená i uměle vytvořená geomorfologie území. Urbánní struktura (cesty, místa, oblasti) je v případě lesoparku či krajinného parku podřízena jak historickým stopám, tak právě geomorfologii. To platí samozřejmě i pro požadavky na elementy uvedené u parku. 24. Na základě výše uvedených charakteristik a přirozeného vnímání typů je stále velkým problémem struktura panelových sídliš ť. Přestože jde o model budování urbánní struktury v rámci krajinného parku, nebyly dodrženy principy a zásady tvorby krajinného parku (respekt k historii a geomorfologii). Náměstí a ulice nejsou prostory vymezenými hmotou, ale spíše jen monofunkčními cestami nereagujícími na stopy cest historických. Stavební typy netvoří jasné prostorotvorné celky v rámci hierarchie a členění sídla. Rozsah veřejného prostoru výrazně překračuje udržitelné hodnoty a jeho poměr k prostoru

52/73

neveřejnému je inversní vůči poměru těchto složek v klasickém městě. VYUŽITÍ A function is a "well-behaved" relation. Just as with members of your own family, some members of the family of pairing relationships are better behaved than other. (Warning: This means that, while all functions are relations, since they pair information, not all relations are functions. Functions are a sub-classification of relations.) When we say that a function is "a well-behaved relation", we mean that, given a starting point, we know exactly where to go; given an “x“, we get only and exactly one “y“. (The Purplemath Forums) 39. Využití území váže stejně tak na hmotu, jako na prostor a děje a je důsledkem jejich vzájemného prolínání a ovlivňování. Návrh využití území musí vycházet z uvedených tří fenoménů v širokém spektru měřítek a významů. Víra v určení využití území a priori je jen marnou touhou po řízení světa. Dokonce i zdárný způsob využití objektu je závislý na těchto třech fenoménech a jejich atributech. 40. S jistotou lze určit tyto tři základní způsoby využití území či prostoru sídla a jeho částí: Bydlení, Produkce, Služby Bydlení jako úkryt a jako soukromá činnost, produkce jako tvorba statků společenstvím a pro společenství, služby jako obsluha jak bydlení, tak produkce v nejširším slova smyslu. Jako služby lze považovat všechny druhy veřejné vybavenosti. Pojem „využití“ je činnostního aktivního rázu, oproti pojmu„funkce“, který označuje účel vlastního objektu či území nebo například pojmu „vybavenost“, který označuje zdroj pro příslušný objekt či území a váže na ně. Není dobré proto plést tyto tři způsoby popisu území. 41. Bydlení lze členit na individuální, hromadné a přechodné. Důvodem tohoto (i podrobnějšího) členění pro účely urbanistického navrhování je především nalezení vztahů mezi typologií objektů a lokalizací. 42. Produkce je z hlediska klasifikace hospodářství členěna na prvovýrobu (primer), a na druhovýrobu (sekundér). Prvovýrobou je těžba nerostů a surovin, lov, zemědělství apod., druhovýrobou jsou všachna odvětví zpracovatelského průmyslu, stavebnictví apod. Důvodem tohoto (i podrobnějšího) členění pro účely urbanistického navrhování je především klasifikace a popis měřítka, zátěže a režimu v daném území. 43. Služby jsou z hlediska klasifikace hospodářství členěné na obslužnou sféru (terciér) a sektor informací (kvartér). Obslužná sféra zahrnuje široké spektrum od obchodu přes finanční služby a dopravu až k zdravotnictví, školství a veřejné správě. Sektor informací zahrnuje především oblast vědy a výzkumu, jakkoliv se tato blast často prolíná se školstvím (terciér) nebo produkcí (primér a sekundér).

53/73

44. Je zřejmé, že dosavadní urbánní členění vážící se přímo na statistické kategorie národního hospodářství, je nyní již nedostatečné. Členění plánů jen dle tzv. funkcí či využití vede vždy implicitně k tendencím využít části území monofunkčním způsobem. To protože je v takových plánech funkční charakteristika předkládána jako převládající a určující. Takové členění navíc v praxi vede k apriornímu vyvyšování (bydlení) či ponižování (výroba) obytné hodnoty území. Přitom jde o to dosáhnout obytnosti v celém rozsahu sídla, deklasování některé jeho části činí sídlo v pravdě neudržitelné. Navíc v 21. století je velmi obtížné stanovit produkci jako více zatěžující než bydlení či služby. Velké spektrum sofistikovných výrobních činností s vysokou přidanou hodnotou se může odehrávat v rámci území či dokonce objektů určených pro bydlení. Stejně tak rozeznat bydlení od služeb je někdy velmi komplikované. 45. Služby lze členit na veřejné, neveřejné, speciální Služby jsou činnostním fenoménem svázaným s tzv. „vybaveností“ jako fenoménem „zdrojovým“ či „vázaným“ (vybavenost je často též pojímaná jako „infrastruktura“). Veřejné služby jsou proto prostřednictvím veřejné vybavenosti určeny zpravidla celé veřejnosti bez rozdílu (např. veřejná správa), neveřejné jsou určené jen vybraným společenstvím či jednotlivcům (např. soukromá administrativa), speciální služby jsou z principu veřejné, ale jsou určeny veřejnosti zprostředkovan nebo ve zvláštním režimu (např. obrana). Dělení služeb či vybavenosti na komerční a nekomerční lze považovat za komplikované a zavádějící. 46. Proto i vybavenost jako „zdroj“ lze dělit na veřejnou, neveřejnou a speciální (vyhrazenou). Charakter zdroje má vybavenost z důvodu vazby na určité území, je službou pro toto území. U každé vybavenosti je třeba proto určit tyto vazby (cílovou skupinu, vzdálenost, rozsah apod.). Zjednodušeně řečeno především veřejná vybavenost je vázána na velikost sídla a jeho členění (viz kap. 6/Členění). 47. Vybavenost je zároveň i infrastrukturou, tedy síťovou podporou struktury. Infrastruktura je množina propojených objektů-uzlů poskytujících rámcovou podporu celku. Ono propojení (větvení) může být realizováno buď prostřednictvím stabilních objektů (např. technická infrastruktura) nebo prostřednictvím mobilních objektů (např. dopravní infrastruktura) nebo prostřednictvím časové dosažitelnosti (např. občanská infrastruktura). 48. Veřejné je to, k čemu má každý občan přístup, relativně bez omezení, za co je ale také zodpovědný skrze „obec“ (polis). Veřejné je obecně to, co je občanem delegované. Veřejný zájem je dohoda pospolitosti na obecně sdílených hodnotách prospěšných pro celek. Občanské je cílené na jednotlivce, veřejné na celé společenství. 49. Veřejná infrastruktura je stavebním zákonem členěná na infrastrukturu občanskou, dopravní a technickou. Anomálií v tomto členění je kategorie veřejného prostranství. U občanské infrastruktury je „médiem“ návrhu občan a jeho limity a materializací jsou občanské stavby a prostory. U dopravní infrastruktury je médiem návrhu vozidlo

54/73

a jeho limity a materializací jsou dopravní stavby a prostory. U technické infrastruktury je „médiem“ návrhu (technická) síť a její limity materilaizací jsou inženýrské stavby a prostory. 50. Jak již bylo výše naznačeno, lze všechny tři (resp. čtyři) druhy veřejných služeb promítnout jak do prostor ů, tak do objekt ů, tak i do (fyzických i virtuálních) sítí . V duchu principu vzájemného provázání účinků „hmoty, prostoru a dějů“ je nezbytné za prvé uvažovat veřejné stavby neodděleně od příslušných prostorů, za druhé porozumět potřebám a požadavkům (viz též kap. 4) v tom smyslu, zda pro jejich naplnění je vyhovující více „otevřený“ prostor vně objektů či „uzavřený“ prostor uvnitř objektu nebo síť prostorů či objektů. 51. Z hlediska síťové povahy veřejné vybavenosti je nezbytné vážit především její dosažitelnost . V rámci sítě probíhají procesy, síť není jen prostředkem. Je také zřejmé, že pokud chápeme vybavenost jako zdroj, je nezbytné současně s její specifikací jako místa či objektu specifikovat podrobně zdroj („zpracování“), větve („přenos“) a uzly („křížení“). Především je důležité určit spádové území a dostupnost (vzálenost, čas a prostředek). OBČANSKÁ INFRASTRUKTURA 52. Občanská infrastruktura je struktura ( kostra) pro život obce nezbytných míst a staveb Ptáme se, co je obecné (= veřejné) a co individuální, co je stabilní a co dočasné, co je nezbytné a co je věcí volby. Zásadními kritérii jsou zavedené zvyklosti, povinnosti veřejné správy a možnosti veřejného rozpočtu. 53. Není reálné ani vhodné projektovat budoucí děje a pokrýt celé území vybaveností dle inženýrského konstruktu či kriteriální analýzy. Hledáme vždy v rámci priorit a rozhodujeme se na základě kritérií, ale také na základě nabídky k vpravdě politickému rozhodování: chci pouze iniciovat nebo regulovat nebo investovat? Rozhodujeme-li o iniciaci dějů, hledáme zdroj této iniciace (např. zastávka MHD, škola apod.), regulujeme-li, hledáme minimální povinné parametry a atributy („kompletujeme“), investujeme-li, hledáme co největší užitek. Kromě toho zkoumáme a rozhodujeme, které služby jsou konstantní (podmiňující) a které proměnné (podmíněné), 54. Občanskou infrastrukturou nezbytnou (povinnou) pro vybavení sídla je veřejná administrativa, školství a zdravotnictví. V oblasti administrativy se jedná především o správní objekty a prostory a objekty a prostory sociálních služeb, v oblasti školství se jedná především o objekty a prostory mateřských, základních, středních a vysokých škol, v oblasti zdravotnictví se jedná především o objekty zdravotních středisek, poliklinik a nemocnic. 55. Občanskou infrastrukturou volitelnou pro vybavení sídla je kultura, sport, obchod. Nejedná se o nedůležité oblasti, ale o sféry ne vždy financované veřejnými penězi a o sféry, které nemusí mít přímou vazbu na základní obsluhu obyvatel. Navíc jde o

55/73

vybavenost, kterou často lépe umístí tržní procesy než urbanistický plán či projekt. 56. Pro občanskou infrastrukturu (vybavenost) je třeba hledat nejen cílové vazby (spádová oblast apod.), ale prvotně vhodná příslušná místa . Každý typ vybavenosti má své místo v rámci sídla i krajiny a je třeba je hledat ve smyslu důsledné lokace. Duchovní rozm ěr sídla i krajiny je nepominutelný a umístění každého veřejného objektu či prostoru intenzitu tohoto rozměru ovlivňuje. A naopak: síla místa a autentičnost lokalizace ovlivňuje konečné vyznění konkrétního objektu, v rámci celku obce. Jedná se de facto o „kotevní “ body celého sídla i jeho částí. Stávají se tak významnými místy kostry i uzly sítě. 57. Z archetypálního hlediska lze vymezit děje a činnosti, jimž odpovídají příslušné prostory občanské vybavenosti stabilizované v rámci historického vývoje. Hodnota sídla je určena hodnotou veřejného prostoru. Shromažďování (obcování) odpovídá agora / forum a těm v dnešní době odpovídá náměstí, park či například předprostor radnice. Směně (obchodu) odpovídá tržiště, v dnešní době tržnice či obchodní centrum Slavnosti (obřadu) odpovídá obřadní místo či posvátný okrsek, v dnešní době park, hřbitov, duchovní místo či prostor ritu. 58. Z archetypálního hlediska lze vymezit děje a činnosti, jimž odpovídají příslušné objekty občanské vybavenosti stabilizované v rámci historického vývoje. Veřejná stavba symbolizuje město, když ne, není veřejnou stavbou. Správě odpovídá hrad, akropole, v dnešní době radnice, parlament apod. Svatému místu odpovídá svatyně, chrám, v dnešní době kostel, modlitebna, meditační prostor apod. Setkávání společenství odpovídá stoa, lázně, tělocvična, divadlo apod. 59. Následné vybrané ukazatele vychází z různých zdrojů a vzhledem k dosavadní nekoncepčnodti rezortů jsou značně nepřesné. Přesto jsou zde některé proměnné uvedeny, aby mohly sloužit základní úvaze o uspořádání a využití území. Jedná se především o stanovení velikosti pozemků a o základní rozměry objemů na nich umístěných. OBČANSKÁ VYBAVENOST (obecně v orientačních ukazatelích)

tis. ob. docházka/dojížďka m2/ 1000 ob.

základní do 5 400 – 500 m 100

čtvrťová 5 – 15 do 1000 m 150

vyšší (obvod, část) 20 – 50 dojížďka 250 -

celoměstská nad 50 dojížďka 300

nadměstská posuzováno individuálně

ZDRAVOTNICTVÍ

56/73

tis. ob. lůžka užitná (m2) pozemek

Zdravotní obvod 4-5 - 200-400 80-100%

Poliklinika 30-100 - 5-10 tis. 60-80%

Nemocnice I 50 300-400 70-80 20-30%

Nemocnice II 200 500-1500 60-70 20-30%

Nemocnice III 1000 individ. individ.

Velká od 20 individ. individ.

Lázně 250-300

ŠKOLSTVÍ

obyvatel dětí/žáků parcela

Mateřské 1000 30 45 m2/dítě

Základní 5 000 (2 – 10000) 250 – 1000 35 m2/žák

Střední 50 – 100000 300 – 800 20 m2/student

Vysoká 100 m2/student

Docházková vzdálenost – školka 400m, jesle 600m, první stupeň ZŠ 800 m, druhý stupeň ZŠ 1000 m Parkování 1 místo / 5 dětí u školek a základních škol (90% míst krátkodobé), střední škola 1 místo/10 studentů, u vysokých škol 1 místo/6 studentů

REKREACE Každodenní: - pasivní (posezení, společenská komunikace …) - aktivní pohyb (procházka, projížďka. sport, koupání, se psem …) Týdenní (víkendové): - změna prostředí - kultura, cesty, poznání - aktivní pohyb (výlet, sport, koupání …) - víkendové bydlení Sezónní (prázdninové): - změna prostředí - kultura, cesty, poznání - aktivní pohyb (výlet, sport, koupání …) - prázdninové bydlení

57/73

Rekreace se neodehrává v předem určených místech či dokonce „zónách“, může probíhat v každé chvíli v jakémkoliv místě. Proto je třeba uvažovat o velmi jemné šlále rekreace či regenerace v měřítku jedince, skupin či společenství, v rovině fyzické i duševní. Úkolem je de facto vytvářet prostředí neoddělující jednotlivé složky lidského života. Když uvažujeme o prostorech pro rekreaci, máme proto na mysli jednu z vrstev obytného prostředí ve všech jeho projevech. Z hlediska architektonické formy uvažujemem proto: - prostor u bytu - prostor u domu - prostor na pracovišti - prostor ve čtvrti - prostory celoměstské - prostory příměstské - venkovský prostor.

DOPRAVNÍ INFRASTRUKTURA (spolupráce s Ing. Václavem Malinou) Dopravu lze přirovnat k vodě, co jí umožníte, to zaplaví (václav Malina) 60. Je nutné dbát na to, co je systémem (=doprava), co je médiem (=automobil) a co je stavbou (=vozovka). Dopravní infrastruktura je obsluhou (podporou) fyzické a sociální struktury sídla. Doprava je jednak službou, jednak zátěží, v této dvojroli se pohybuje vždy a je třeba si stále uvědomovat, že nelze vyřešit dopravu „čistě“ a definitivně. Je to dáno již z principu vrstvení sídla (hmoty, prostoru a dějů) a také pro neuchopitelnost dynamických vztahů v rámci dopravních toků. 61. Dopravní infrastruktura obsahuje v primárně rovnocených významových vztazích hlavně dopravu pěší, automobilovou, cyklistickou a městskou hromadnou (kolejovou, nekolejovou ad.). Těmi rovnocennými vztahy je myšleno to, že výchozím předpokladem je rozumná vyváženost všech potřebných druhů doprav. Ty se navíc neodehrávají v lineárních vztazích, spíše v teritoriálních vrstvách. Je třeba le říci, že pro život města je primární pěší pohyb. Území, kde například převládá automobilová doprava přestává být městem, doprava a dorpavní stavby se stávají bariérou (tzv. „průtahy“ či „obchvaty“, mimoúrovňové stavby apod.). 62. Doprava se převážně realizuje v rámci veřejného prostoru. Proto je základním úkolem ne řešit systém, ale prostor a jeho skladbu ve vazbách na hmotu a děje. To vše ve prospěch městskosti a obytnosti sídla (viz kap.6/Veřejný prostor). Automobil není nepřítel, ale partner pěšáka a součást parteru. Veřejné parkoviště je veřejným prostorem a je třeba je takto formovat. Vozovka je část veřejného prostoru, jejíž dimenzi a provedení vážím jednak směrem k dopravní zátěži, jednak směrem k vyváženosti ostatních komunikací a objektů. 63. Obecné principy návrhu automobilové dopravy: - celkový objem dopravy snížit přiblížením zdrojů a cílů

58/73

- část automobilové dopravy převést na jiné druhy dopravy - dopravu rozptýlit do více tras komunikačního skeletu - v husté zástavbě nevytvářet atraktivní komunikační zkratky - v centru nevytvářet funkce vyvolávající velký nárazový objem automobilové dopravy - v centru města regulovat dopravu včetně vysokoobrátkového parkování - v uličním profilu upřednostňovat MHD, cyklisty a pěší provoz - převádět vnější individuální dopravu z radiálních na tangenciální směry - neumožňovat průjezd centrem 64. Místní komunikace se podle urbanisticko-dopravní funkce dělí na čtyři skupiny: A. rychlostní, s funkcí dopravní B. sběrné, s funkcí dopravně-obslužnou C. obslužné, s funkcí obslužnou D. nemotoristické Rychlostní komunikace A1, A2 plní funkci rychlého převedení soustředěných proudů vnitřní a vnější silniční dopravy. Jsou uspořádány jako směrově rozdělený průtah nebo okruh s omezeným přístupem silničního provozu, s mimoúrovňovými křižovatkami a napojením na dálnici nebo rychlostní komunikaci. V případě A1 je vyloučen přímý styk s okolním územím, v případě A2 je přímého styku s okolním územím omezen. Sběrné komunikace B1, B2 plní sběrnou funkci tím, že přivádějí dopravu na vnější silniční síť nebo na městské rychlostní komunikace. Jsou hlavním nositelem městské hromadné dopravy v sídelních útvarech. U B1 je kladen důraz na požadovanou rychlost a omezení přímé obsluhy, u B2 s částečnou přímou obsluhou. Obslužné komunikace C1, C2, C3 plní obslužnou funkci, zpřístupňují objekty a umožňují jejich přímou obsluhu. C1 jsou městské třídy převážně společenského významu, ve stávající zástavbě obslužné osy městských útvarů, umožňují přímou obsluhy všech objektů. C2 jsou obslužné komunikace doplňující spojení sběrných komunikací ve stávající i nové zástavbě mezi nižšími obytnými útvary nebo uvnitř obytných útvarů. C3 jsou obslužné komunikace zpřístupňující objekty a území uvnitř obytných útvarů. D1 jsou zklidněné komunikacenebo pěší zóny v historických a obchodních centrech, kde je za stanovených podmínek dovolená obslužná doprava nebo pěší ulice s vyloučením veškeré motorové dopravy nebo obytné zóny v obytných souborech nebo obytné ulice v obytných souborech nízkopodlažní zástavby. Za stanovených podmínek je dovolená přímá obsluha všech objektů. D2 jsou stezky, pruhy a pásy určené k cyklistickému provozu s vyloučením nebo oddělením veškeré motorové dopravy. D3 jsou komunikace pro pěší, stezky, chodníky, průchody apod. 65. Výkonnost místních komunikací a křižovatek Komunikace: skupina A 1650-2100 vozidel za špičkovou hodinu, 23-30 000 vozidel/den/pruh

59/73

skupina B 1000-1300 vozidel za špičkovou hodinu, 14-18 500 vozidel/den/pruh skupina C nestanovuje se Průměrná výkonnost: 15 000 –25 000 vozidel /den / 1 pruh Křižovatky: okružní ≤ 30 000 vozidel/den úrovňová řízená signalizací 50-80000 (100 000) vozidel/den mimoúrovňová ≤ 80 000 vozidel/den 66. Skladebné prvky šířkového uspořádání komunikací (v metrech): jízdní pruh A 3,50

B 3,00-3,50 C 2,75-3,00

nouzový pruh 2,00-2,50 parkovací a zastavovací pruh B 2,00-2,25

C 1,80-2,00 tramvajový pás nezvýšený 7,00 (6,00) tramvajový pás zvýšený 7,00-8,00 (stožár v ose) tramvajový pás zv. v zastávce 10,00-11,00 (stožár v ose) autobusový pruh A, B 3,50 C 3,00-3,25 jízdní pruh pro cyklisty 1,50 (obousměrný v přidruženém prostoru) 1,25 (jednosměrný v jednosměrném pros.) 1,00 (oddělení dělícím pásem) pruh pro chodce 0,75 střední dělící pás A 3,00 B 2,00 C 1,50 (1,00) dtto postranní dělící pás bezpečnostní odstup 0,25-0,75 dělící proužek 0,50 vodící proužek 0,25-0,50 nezpevněná krajnice 0,50 67. Výška průjezdního a průchozího prostoru dle ČSN 73 6201(v metrech): dálnice a silnice I. a II. třídy 4,80 silnice III. třídy a komunikace A a B 4,50 komunikace C a účelové 4,20 průchozí prostor 2,50 68. Poloměry místních komunikací V městském prostředí je nutno přihlédnout ke specifikům, zejména k prostorovým omezením. V městském prostředí se budou vyskytovat menší poloměry než v extravilánu. Ve městě se ve velkém počtu vyskytují křižovatky, především na nižších kategoriích komunikací. Požadavky na poloměry křižovatek jsou uvedeny v normě ČSN 73 6102 Projektování křižovatek na silničních komunikacích, kterou lze přiměřeně aplikovat na místní komunikace. Rozhodující je v těchto případech poloměr obrubníku a geometrické vlastnosti projíždějících vozidel.

60/73

Minimální poloměr (v metrech) zatáčení pro: osobní automobily 3,00 lehké nákladní automobily 6,00 těžké nákladní automobily 8,00 autobusy a trolejbusy 9,50 kloubové autobusy a trolejbusy 15,00 Nejmenší dovolené poloměry směrových kružnicových oblouků ve vztahu k návrhové rychlosti a k dostřednému sklonu viz ČSN 73 6101 69. Sklony místních komunikací a ramp (v procentech) Komunikace: základní střechovitý příčný sklon 2,0-2,25 minimální podélný sklon 0,3 podélný sklon A1 3,0 A2 4,5 B1, B2 6,0 C1, C2 9,0 C3 12,0 chodníky 9,0 cyklistické stezky 6,0 Vnitřní rampy:

přímé 14 zakřivené 13 vyrovnávací 17

polorampy 17 Vnější rampy: vyrovnávací 17 ostatní 10

61/73

70. Rozměry vozidel

71. Šířky pruhů při zatáčení a = 3,10 m (platí pro O2)

72. Orientační ukazatele pro dopravu v klidu 1 stání 48 – 55 m2 hrubé podlažní plochy 1 stání 30 – 40 m2 podlažní plochy garážového patra

Podklady:

Zákon č. 13/1997 Sb. - Zákon o pozemních komunikacích (silniční zákon),

ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací

ČSN 73 6100 Místní komunikace na území města

ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic

62/73

8. CHARAKTER (textový, subjektivní, relativní)

měřítko, proporce, vazby Architekt si tedy musí připravit nástroje s pokorou technika, nástroje k činu, jejž si může jen představovat nebo tušit, a přitom ví, že nástroj může čin evokovat a naznačovat. (Aldo Rossi)

• Měřítko ovlivňuje řád celku

• Proporce ovlivňují hodnotu (harmonii) celku

• Vazby ovlivňují význam v rámci celku

MĚŘÍTKO (jaký je poměr) Určení měřítka je určením míry Jde o OBRAZ porozumění a sdělení, o REALITU ! Malé Střední Velké a) měřítko stavby – velké / střední / malé posuzovaná jednotka je relativně kompaktní (viz též rytmus, rastr, plocha – linie - hmota …) b) měřítko zadání - blok, část sídla, celek hmotou stavby (masou) je prvek o měřítkový stupeň menší c) měřítko zobrazení – měřítka plánů 1:200 (500) / 1: 1000 (2000) / 1:5000 (10000) Poměr mezi veřejným a neveřejným → koeficient veřejného prostranství Poměr mezi zastavěným a nezastavěným → koeficient zastavění Poměr mezi celkovou podlažní plochou a plochou pozemku → koeficient podlažnosti Poměr mezi zpevněným a nezpevněným→ koeficient „zeleně“ Poměr mezi počtem bydlících obyvatel a plochou území→ hustota obyvatel Struktura - členění

• Vertikální členění (vrstvení) • Horizontální členění (traktování)

PROPORCE (jaká je skladba) Člověk – prostředí Hmota – prostor Vnitřní geometrie

63/73

Hledání proporcí je hledáním významu a řádu , hledání „váženého“ poměru mezi částí a celkem a) mezi člověkem a prostředím b) mezi hmotou a prostorem c) v rámci vnitřní „geometrie“

VAZBY (jaké jsou vztahy) Vnitřní Na sousedy Na celek

• Poznání vazeb a vztahů (charakter vazeb) ovlivňuje záměr • Vztahy k celku zasazují „kámen“ do stavby • Vztahy k okolí (sousedům) kámen“ obrušují – ovlivňují tvar a tvářnost • Vztahy k sobě samému (vnitřní) ovlivňují charakter

MĚŘÍTKO, REŽIM, ZÁTĚŽ OTEVŘENOST/UZAVŘENOST PŘÍSTUPNOST/NEPŘÍSTUPNOST ORIENTACE

64/73

9. PRINCIPY struktura, vzorec, rozhraní „Mapa není teritorium“ – plán ukazuje, co chceme vidět, sám je uměleckým dílem, historií. Ve starých plánech měst se spojují zobrazovací metody planimetrického nákresu, příčné axonometrie, symbolických znaků, diferencovaných textur a textu do syntetického „portrétu“. (Thomas Will) Když stavíme, rozhodujeme o světě. Když rozhodujeme, měli bychom si být jisti. Jistota myšlenky je ve vzorci, jistota činu je ve struktuře, jistota kvality je v rozhraní. Ve všech měřítcích, ve všech prostředích, ve všech projevech. STRUKTURA Pohybuji se k cíli uvnitř prostředí a pomocí znaků prostředí. Architekt organizuje prostor.

S t r u k t u r o u nazýváme nezměnitelnou vnitřní stavbu hmoty. Každý materiál se

vyznačuje specifickou vlastní strukturou: například kovy krystalickou, papír vláknitou

T e x t u r a je přirozeným způsobem vzniklá povrchová vrstva (organická epidermis)

každé struktury.

Jako f a k t u r u označujeme smyslově vnímatelné stopy tvůrčí činnosti zanechané na

materiálu, tedy změny, které jsou patrné na vnějším povrchu materiálu (umělá

epidermis). Tyto změny mohou nastat buď spontánně (přírodními vlivy), anebo

mechanicky, například pomocí stroje atd.11 STRUKTURA – tvar, velikost, řád (sloh) TEXTURA – skladba, zrnitost, znak (kresba)

Interpretace struktury sídla je výsledkem spolupůsobení různých substruktur:

VRSTVY PLÁNU

Metastruktura – obraz/diagram (podstatné); strategické rozhodnutí o celku

Struktura – stavba/vzor (organizace, členění, skladba); průběžné dílčí rozhodování

Infrastruktura – služba/síť (podpora); dohoda společenství o standardu

Obrazem metastruktury je diagram .

Obrazem fyzické struktury je vzor .

Obrazem infrastruktury je síť.

11 László Moholy-Nagy. Od materiálu k architektuře. Triáda, Praha, 2002

65/73

v každé vrstvě lze odlišit:

ZÁKLADNÍ PRVKY

Hmota (např. dům-vozovka)

Prostor (např. dvůr-ulice)

Děje (např. setkávání-automobilová doprava)

vycházející ze základních vztahů:

Pohyb / „toky“ cesta, „větev“

Spočinutí / „hnízda“ místo, „uzel“

prvky lze specifikovat z pohledu:

FORMA

Topografie – umístění (lokalizace)

Morfologie – tvaru (vazeb)

Typologie – typu (obsahu)

interpretace probíhá na základě váhy:

PROJEVY JEVŮ (záměr, měřítko, stabilita)

Co se zobrazuje (zobrazení)

Co se popisuje (popis)

Co se předepisuje (předpis) a na základě toho, co hledáme: PRINCIP

• společenství • místo • téma

JEDNOTKY

• urbánní blok • parcela • stavební objekt

TVARY

• bod • linie • plocha

66/73

a jak postupujeme: 1. . VESNICE MĚSTO

• vazba na krajinu • hustota – pozice • hladina - měřítko

2. POLOHA

• organizace sídla • rozhraní • typologie

3. VEŘEJNÉ NEVEŘEJNÉ 30:70 (Léon Krier) režim (děje, vnímání, užívání) typologie (pohyb, shromažďování, prostor) kompozice (vzorec, poloha, kultura) 4. ZASTAVITELNÉ NEZASTAVITELNÉ 50 ob/ha MHD 100 ob/ha dostupnost 250 ob/ha město 50 m2 /ob hrubá podlažní plocha 5. ZPEVNĚNÉ - NEZPEVNĚNÉ

• Rozměr (účelnost) • Umístění (přístupnost) • Rozmístění (dostupnost)

6. ORIENTACE

• front/back • vybavenost • rekreace

7. TYPOLOGIE

• solitaire (affirm a site, extraordinary) • block (creates explicit public space) • line (confirm a path and shape)

město / hmota → zastavěné → prostor archetyp → typ → atyp vědomí celku (kontinua) a jeho částí → měřítko měřítko „obrazů“ → průmět ideje dialektika prostoru a hmoty

67/73

VZOREC „Základním rysem kvantové propojenosti je to, že ve všem je přítomen celý vesmír a že v každé věci se zračí celek“ (David Bohm, Rozvijení významu) Co je řídícím prvkem? HLEDÁNÍ (zkoumání) STOPA – vývoj, otisk, jedinečnost ZNAK – obraz, symbol, kód ZÁMĚR – organizace, společenství, infrastruktura VÝZNAM podstatné podružné zvláštní HIERARCHIE celek části jednotlivosti CHARAKTER měřítko proporce vztahy ZNAKY cesty – tkáň, propojení, obzor místa – uzly, cíle, symboly oblasti - dělení, vlastnictví, komunity OBRAZ poloha tvar orientace USPOŘÁDÁNÍ chaos fraktál řád GEOMETRIE linie mřížka kruh

68/73

MATEMATIKA tvar rozměr a orientace dělení a násobení PATTERNS (by Spiro Kostoff) organic grid diagram grand manner skyline (by Spiro Kostoff) ROZHRANÍ „Budeme-li porovnávat a navzájem třít jedno o druhé, snad dosáhneme toho, že spravedlnost vyšlehne, jako když se třou dřeva.“ (Platón – Ústava) In natural ecologies, borders are the zones in a habitat where organisms become more inter-active, due to the meeting of different species or physical conditions. The boundary is a limit; a territory beyond a particular species does stray. So these are two different kinds of edge. (Richard Sennet, The Public Realm) VYMEZENÍ PROPOJENÍ FORMOVÁNÍ STAVBA Rozhraní Struktura Vzorec FUNKCE Bezpečí Komunikace Reprezentace MÍSTO Morfologie Topografie Typologie

69/73

CHARAKTER Proporce Měřítko Vztahy ROZHRANÍ Ohrazení Vstup Fronta 1. VRSTVENÍ Rozhraní nevzniká oddělováním, ale vrstvením, průmětem hraničních objektů a jejich dalších, vnitřních, rozhraní. 2. SMĚŘOVÁNÍ Pomocí rozhraní poznáváme „vně / dovnitř“, „venku / uvnitř“. 3. PRŮHLEDY Rozhraní je zhmotňováno uvědomováním toho „před“ a „za“. 4. STRUKTURA Každé rozhraní je současně strukturou, tedy stavbou, jakkoliv nemusí být vždy jasně rozeznatelné. 5. REFLEXE Rozhraní odráží svět před i za, je jeho součástí i oddělujícím prvkem 6. MĚŘÍTKO Měřítko rozhraní vyjadřuje význam i míru oddělení či propojení. 7. VZOREC Uspořádání hraniční struktury a jeho typologie charakterizuje vlastní rozhraní 8. UZLY Více než linií je rozhraní charakterizováno jednotlivými uzlovými prvky a jejich uspořádáním 9. TYPOLOGIE Každý stavební typ vytváří specifický typ rozhraní 10. OBLASTI Rozhraní je nutné rozeznávat ve všech měřítcích a u všech článků celku 11. STAVBA Sídlo je stavbou a ta má hranice uvnitř i vně, hranice v plánu i ve vedutě 12. ARCHETYPY Vztah mezi dvěma sousedícími světy je zřetelný v archetypálních polohách, horizont odděluje Zemi o Vesmíru, hranice sídla oddělují vystavěné prostředí od přírodního, veřejný prostor vymezuje společné od soukromého, orientace objektu vyjadřuje jeho vztah k veřejnému … 13. HRANICE Vlastní hranice se projevuje jak v pevné formě (např. kontinuální zeď), tak jako článkovaná hrana (samostatné objekty v odstupu) či jako měkká hrana volného přechodu. 14. ORIENTACE Bloková zástavba vytváří jednoznačné „uvnitř“ a „vně“, rozhraní je dokola stejné pevné; desková zástavba vytváří jednoznačné „vpředu“ a „vzadu“, rozhraní je odlišné z čela a z boku; bodová zástavba jednoznačné „kolem“, rozhraní je dokola neurčité,

70/73

je více vyzařováním konkrétního objektu 15. ORGANIZACE Organizace sídla ve smyslu jádro (centrum) – tělo (kompaktní sídlo) – periferie (okraj) vytváří přirozená rozhraní vyvolaná historickým růstem a vazbami na těžiště. 16. HORIZONT Horizont jako archetypální rozhraní je psychologickým ukotvováním sídla v rámci krajiny i vesmíru, je pozadím městského obrazu. 17. SÍDLO Rozeznání rozhraní sídla a krajiny je podstatnou podmínkou pro uchování hodnot obou fenoménů. 18. ZÁZEMÍ Každé vystavěné prostředí obsahuje i odpovídající podíl prostředí přírodního. Kromě vnitřních přírodních prvků je podstatným i vnější krajinný prstenec sídla, jehož šířka by měla odpovídat zhruba vzdálenosti od hranice do centra zastavěného území. 19. OSÍDLENÍ Určení hranice je významným lokátorským aktem a jakkoliv povrch může být stejný, jedná se o zásadní odlišení dvou fenoménů. 20. VEDUTA Obraz města vyjádřený v hlavní vedutě vypovídá o většině podstatných atributů sídla (morfologie, hierarchie, měřítko …) 21. KONCENTRACE Intenzita osídlení na hraně vyjadřuje významně sílu rozhraní a míru diskurzu „vně a „uvnitř“; intenzita může být vyjádřena jak v linii, tak bodově (např. samostatná sídla na dohled) 22. DOMINANTA Rozhraní sídla vyjadřují i archetypy věží, falanstér či jiných významných centrálních objektů v krajině na pomezí sídla 23. ČLOVĚK V lidském měřítku a v doteku s místem se projevuje kvalita provedení každého rozhraní, jejich forma, umístění a synergie rozhodují o kvalitě konkrétního prostředí 25. VYMEZENÍ Rozhraní vždy vymezuje typ a určuje měřítko. Ne forma vlastní architektury, ale forma a míra jednoznačnosti určují vnímání celku a částí.

71/73

ZÁVĚR POJETÍ SÍDLA technologie → systém je cíl; struktura vynucená toky → objekty jako uzly a podél toků (výplně) → LINIE a BODY objekty → systém je služba → prostor jako zbytek či obsluha → OSTROVY prostor → systém je podpůrný → objekty jako podmínka pro vytváření prostoru → KONTINUUM PROMĚNA Doba je rychlá a naplněná informacemi Navozuje dojem zásadních změn To jsou ve skutečnosti jen tenké vrstvičky souvrství Jen ty ale v příslušné míře nárokují změny jazyka, ostatní vrstvy zůstávají stabilní. TENDENCE pohyb (neposednost a neklid) jako důsledek mobility (fyzické i časové) a zmnožení jevů (informací) nezávislost komunikace (obchod, řízení, vztahy) na pohybu jako důsledek rozvoje technologií a posunu od fyzického k virtuálnímu odpoutání od tradičního vertikálního hierarchického principu k horizontálnímu síťovému principu jako důsledek materiálního bohatství (přebytku) a posílení individuálního ZÁSADY NAVRHOVÁNÍ 1. Obraz skutečnosti, způsob nazírání, uchopování a zobrazování reality 2. Odlišení významného od nevýznamného (podružného) 3. Udržení urbánní pevnosti a řádu formy v příslušném měřítku obrazu 4. Sídlo je primárně husté (rozvíjí se od základní „energetické“ jednotky) 5. Sídlo je primárně obytné 6. Veřejný prostor je architekturou, má svojí stavbu a ta má svojí logiku 7. Veřejný prostor je primárně tvořen pevným rozhraním (frontou) 8. Veřejný prostor obsahuje primárně všechny děje typické pro společnost 9. Objekty (stavební masa) se zobrazují primárně v typologické formě 10. Charakter a intenzita jsou dány polohou STRUKTURA NÁVRHU: 1. Základní kameny skladby sídla jsou: Hmota – Prostor - D ěje 2. Struktura sídla je členěna do jednotek a celků: Blok – Část - Celek 3. Celek je organizován od centra k periferii: Centrum – Masa – Periferie 4. Základní funkce jsou: Bezpečí – Komunikace - Reprezentace

72/73

5. Základní sféry lidského prostředí: Sídlo – Krajina – Vesmír METODA ROZLIŠOVÁNÍ 1. veřejné – neveřejné 2. zpevněné - nezpevněné 3. zastavěné - nezastavěné NÁSTROJE Měřítko – Proporce - Vztahy IMPERATIVY Sídlo je kompaktní stavba, je principiálně intenzivní (děje) a hustá (hmota) Nedokazujeme, proč, kdy a jak je sídlo husté, ale proč, kdy a jak není husté sídlo → krajina hmota → společenství vzdálenost → energie Hmota sídla je organizována prostorem, principiálně veřejným prostorem Primárně je veřejný prostor vymezen uliční frontou. Nedokazujeme proto, kdy je, ale kdy není formován tímto způsobem Veřejný prostor je vědomě formovaný útvar (architektura) Veřejný prostor je kontinuum , organizuje jak místo, tak celek Veřejný prostor se odvíjí od významu veřejných dějů - dynamických (cesty) a statických (místa)

73/73

LITERATURA 1. Camillo Sitte Stavba měst podle uměleckých zásad 2. CIAM 1933 Athénská charta 3. Ch. Alexander, S. Ishikawa, M. Silverstein

A Pattern Language: Towns, Buildings, Construction 4. Christopher Alexander Notes on the sythesis of form 5. Kevin Lynch Obraz města 6. Kevin Lynch A Theory of Good City Form 7. Christian Norberg - Schulz Genius loci 8. Aldo Rossi Architektura města 9. Aldo Rossi Vědecká autobiografie 10. Leon Krier Volba nebo osud 11. Rem Koolhas Třeštící New York 12. R. Koolhaas, B. Mau, H. Werlemann S M L XL 13. Manuel de Solà-Morales A Matter of Things 14. Spiro Kostof The City Shaped 15. Spiro Kostof The City Assembled 16. Jan Gehl, Lars Gemzoe Nové městské prostory 17. Jan Gehl Život mezi budovami 18. Andrés Duany, Elisabeth Plater-Zyberk The New Civic Art 19. Paul Zucker Town and Square from the Agora to the Village Green 20. Ladislav Žák Obytná krajina 21. Tomas Valena Město a topografie (NTM 1991) 22. Karel Maier Urbanistická čítanka I, II (sborník) 23. Roman Koucký Elementární urbanismus 24. Pavel Hnilička Sídelní kaše 25. Miroslav Baše Sídla a stavby na venkově (skripta) Legislativa 1. Zákon 183 / 2006 – Zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) 2. Vyhláška MMR Č. 501/2006 SB., o obecných požadavcích na využívání území 3. Zákon č. 13/1997 Sb. - Zákon o pozemních komunikacích (silniční zákon). 4. Norma ČSN 73 6110 - Projektování místních komunikací