Reportáž z dovolené Reportáž z dovolené v Chorvatsku 2008v Chorvatsku 2008

Vše začalo v sobotu 23.8., kdy jsme vyrazili na první 1000-kilometrovou pouť.Původně jsem sice plánoval vyrazit z Plzně už v 5 hodin, protože ubytovat jsme se měli mezi 14. a 18. hodinou, což poskytovalo jistou rezervu, ale nějak se nám to začalo protahovat už ve fázi naloďování, takže jsme na D5-ku najeli s téměř 90-minutovým zpožděním.Klatovská objížďka byla spíše pro zkušeného tankistu, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych stihl tankování v Železné Rudě úderem 7. hodiny. Věděl jsem o jediném čtenáři těchto řádků, který je v tuto nekřesťanskou dobu už vzhůru, tak jsem cinknul jen jemu.Dálnice v Německu nemají rychlostní limit, takže za chvilku už jsme kupovali rakouskou dálniční známku. Měli jsme sice ssebou studentku němčiny, ale těch 7,70 € se mnou utratil jiný potomek.Kromě poplatku paušálního počítej ještě s 3 placenými tunely, ale děti ještě pořád nezlobili, takže jsem to bral jako příjemný výlet..První chyby jsem se dopustil, když jsem se nechal ukecat, že koupíme i slovinskou „vignette“, i když na naší trase byly jen 3 km nadstandardních cest. Průšvih je totiž, že tady existují pouze půlroční (35 €), nebo roční známky. Ale však my se vám při návratu pomstíme. K silnicím ve Slovinsku ještě jednu poznámku – hrůza, opravdu tu finanční injekci potřebují.To byl také důvod, proč jsme opuštění shengenského prostoru uvítali a naopak litovali ty nešťastníky, kteří čekali v dlouhých kolonách u přechodu Macelj, aby se do něj mohli vrátit.

Na první chorvatské mýtné bráně mi chvilku trvalo, než jsem pochopil princip, na jakém fungují, ale já už jsem na trapasy celkem zvyklý.

Když už nám do cíle chybělo jen 316 km, hlásila se únava poměrně důrazně, takže jsem pořídil na místním dětském hřišti jen jedinou fotku. Ale já už toho fakt měl jako buchet ;-)

Kdybych nevěděl, že projíždím po chorvatských cestách, myslel bych si, že jsme v Africe. Skála, písek, vyprahlá půda, zelené výhonky jen sem-tam.

Do Splitu jsme sjížděli těsně před 18. hodinou, ale to jsme ještě netušili, že zbývajících 20 km nám bude trvat přes půlhodiny. To je totiž další nectnost přímořských letovisek. Jsou roztažené podél mořského břehu a nemají konce.Když už jsme jeli až moc dlouho (Mali Rat, Dugi rat, Jesenice, Omiš), rozhodl jsem se zeptat na umístění penzionu na stanici První pomoci. Odpověď „Neznam, kde Star. No Nemira tam“ (mávnutí ruky neurčitým směrem) mě přesvědčila, že, i kdybych umíral, pohotovost volat nebudu.Ještě, že jsem se nenechal odradit – napotřetí už jsme mohli parkovat, což tentokrát seznali i další z vás, s nimiž jsem měl dohodu, že příjezd do cíle oznámím.

PENZION STAR**se nachází cca 3 km od města Omiš, v části Nemira.Pumpa ani pošta tu není.

Parkovali jsme na té horní plošině, která je na obrázku za lvem.

Fotku pokoje jsme nakonec neudělali, protože v něm byl velice záhy velký bordel ;-)Ale je pravda, že žádosti delegátky Petry o sepsání závad jsme vyhověli s vávrovskou pečlivostí – když viděla ten dlouhý seznam, nejdřív vypadala, že trpí astmatem, načež z ní vypadlo: „Teda, koukám, že přijel turnus, který hlásí všechno.“ Jak dodala, ti, co odjel, nenahlásili nic.

Náš pokoj byl z druhé strany horního obrázku, takže jsme každé ráno viděli horský masív.

Takže se nabízí otázka: myslíš, že jsem si nechal ujít příležitost poměřit se s horou Slovenica?

Než pokročíme k dalším dnům, mám pro Tebe úkol

Na obrázku je jídelní lístek, ze kterého jsme si vybírali. Co myslíš, jaká jídla jsem si vybral?

Ve druhé linii pak můžu posloužit několika hodnoceními, kdyby ve výčtu bylo nějaké jídlo, které Tě zaujalo

Nápověda: svůj výběr jsem ani jednou nelitoval ;-)

Kromě úžasně průzračné vody (hustá a neuvěřitelně nadnášející, chladivá, ale příjemná), jsem obdivoval nádhernou scenérii.

Vpravo dole ostrov Brač, který byl přes úžinu.

Mušle nebyly žádné, pláž byla kamenitá. Na její rovnoměrnost dohlížel „Čistič“, jak jsem si pojmenoval chlápka s oranžovou igelitkou, který každý večer přišel a naházel všechny velké kameny do moře, rozšlapal a zahladil všechny hrady, přehrady a jamky, které děti přes den stavěly a hloubily.

Oblázky různých tvarů, velikostí, lesku a váhy.

A jejich lovec, na jehož přání jsme k moři zajeli.

Večer se vlny zvětšily a s hukotem se valily na břeh.Tomu prostě nešlo odolat – ponořit se do nich a vychutnávat, jak se živel snaží ukázat titěrnost a zanedbatelnost človíčka.Ta směs barev není dána vadou fotoaparátu, ta krev byla jako opravdická.

Při pohledu na červánky a první západ slunce bez shonu jsem asi litoval jediného – že jsem na pláži sám.Ale přesto jsem na ni pak přišel i v dalších večerních hodinách a prožíval tu kouzelnou chvíli.

V pondělí jsem vstal ještě před 6. a vydal se poprvé vzhůru.Slíbil jsem, že do 8. (snídaně) budu zpět.

Protože Petra mi nedokázala dát jasnou odpověď („Cesta je asi někde za autoservisem.“), jak se na vrchol dostat, musel jsem jít podle své hlavy.Takže jsem šel přímo.

A, jako obvykle, nebylo to asi zrovna ideální.Nejen, že mě šlehaly a píchaly všelijaké podrosty a porosty, ale dvakrát jsem vylezl takovou větší muldu a pokaždé za ní byla silnice (jednou ke hřbitovu, podruhé na skládku).

Nicméně: pocit, jaký jsem z toho měl si asi umí každý, kdo mě zná, představit.

Ten pohled na zub hory částečně ozářený vycházejícím sluncem, z jedné strany ale ještě stále zahalené do stínu, to není malba.

Přiznám se, že jsem se od té krásy nedokázal odtrhnout několik vteřin.

Tam dole je světle modrý penzion, odkud jsem vyrazil.V pozadí opět Brač.

S pravou dlaní lehce sedřenou, jak je vidět o pár slidů dál, jsem při návratu natrhal pár fíků (byly neskutečně sladké), abych lehce zpestřil dětem snídani. Podstatná část úterního dopoledne pak byla ve znamení nafukovačky, na které by se určitě krásně spalo, ale to bych se na ni musel umět nejdřív správně dostat Ale zase jsem se nespálil, no ;-)

Našeho číšníka, přejmenovali jsme ho na Toronto, jsem u večeře vykolejil svou žádostí o přidání restovaných brambor. Problém nebyl v tom, že jsem si o ně říkal česky (chorvatština má taky označení brambory i krumpel), ale ten fakt, že si někdo o nášup řekl.

Kdybych tušil, že mi z domova budou nabídnuty švestkové knedlíky, asi bych si nechal místo

Proč Toronto? Hned u první snídaně měl na sobě tričko s vlajkou podobnou JAR. Tomáškovi se líbila a já ji neznal, tak jsem synkovi doporučil, ať se pingla zeptá, což bez rozpaků učinil. A byl zklamán, že mu odpovědí bylo klasické pokrčení rameny „Neznam.“ Po návratu z kuchyně, asi tam měli nějakého znalejšího kuchaře, se k našemu stolu přitočil a s mrknutím mému malému zvědavci špitl: „Toronto.“

Na chorvatském jazyce mě pobavilo několik věcí:•nemají ch, ani y, takže děkují Hvala (čti Chvala) a Hidraulika není žádná hrubka ;-)•Ovo je pro nás To (ukazovací zájmeno), žádné vajíčko ;-)•asi nejzajímavější je užívání osobních zájmen – jestliže chcete jít za ní (ženou), musíte idti za nejomHodně jsem vítal trénink angličtiny v podobě sledování anglicky mluveného filmu, který se nedabuje, jen doplňuje titulky – jen se musí člověk naučit „poslouchat“ děj ;-) Právě díky tomu umím chorvatsky přeložit ono často užívané Fuck ;-)

A opět západ slunce.

Rychlost, s jakou se ztratilo za obzorem, mě šokovala – mezi tou první a druhou fotkou uplynula jen minuta!

Dojem sice lehce kazí ten rybář, ale když si člověk představí, že těma roztaženýma rukama vzdává hold mizející zářivé kouli, tak se to dá taky akceptovat.

Moře tentokrát jen šumělo, uspávalo a kolébalo…

Ve středu jsme se v Omiši nalodili na pirátskou loď.

Už vlastní název (Junior) dává tušit, že nešlo o žádné krvavé drama, ale obě moje ratolesti si to i tak užily.

Verča se dokonce tentokrát nenechala odradit vůní upečené ryby.

První zastávkou bylo městečko Pučišća, ze kterého bylo konečně možno poslat pozdrav v podobě pohledu, takže se ptám těch, jejichž adresu mám a se kterými jsem se dohodl: přišel?

Městečko se rozprostírá uvnitř zátoky do ostrova Brač a je postaveno z bílého kamene, který se těží v nedalekém lomu.

Pošta byla klimatizována, takže jsem se ani nedivil, že si tam přišli místní posedět, zatímco turisti ať si napíšou své pohledy venku.

I slečna se uvolila zvěčnit se u makety oslíka, který by měl připomínat dřívější atmosféru, jenže když těsně před ním a kolem něj parkují moderní oři, …

V další zátoce jsme zakotvili za účelem plavání. Verče nezbylo než se naučit plavat, protože záchrana mělčiny tu nebyla.

Statný námořník se uplatnil jako rybář. Tomíka už bolelo za krkem a pořád nic nechytil, tak jsem ho u vlasce vytřídal. Netrvalo ani 15 minut a okounovitá ryba (horní ploutev měla ostrou jako břitva) se na krevetí návnadu ulakomila. Jenže pak nechtěla vůbec zapózovat Ale svobodu dostala

Pozn.: na pravé dlani ranka z prvního výstupu na Matterhorn.

Při odnášení slupek od melounu jsem uklouznul na mokré palubě a pak se zoufale snažil jízdu proti stěžni minimálně zpomalit. Bohužel, povedlo se to až mému levému malíčku na noze. O ten šroub to nebylo zrovna ideální Tím jsem se připravil o soutěž v běhání po kluzkých polystyrenových blocích, ale já už si klouzání užil

Při návratu do kotviště jsme míjeli Nemiru, takže přikládám další pohledy na místa, kde jsme strávili drtivou většinu času.

Tomášek obsluhoval lodní houkačku a každou pláž vydatně „pokropil“. I když na nich vyvalení turisti asi nadávali, co jim tam děláme vlny, tak jich dost mávalo.

Tentokrát jsem si dal záležet, aby rybář zůstal mimo záběr

Sice se mi do záběru pokoušel dostat párek ruských turistů, ale nakonec se mi povedlo vyfotit to podstatné, ne? Ten tlusťoch vybízel svou partnerku, aby zapózovala na molu zrovna v mém úhlu pohledu. Kdyby to byla nějaká krasavice, tak neřeknu, ale tohle? Blééééé ;-)

Ve čtvrtek jsme si zajeli jednak natankovat, jednak nakoupit do Splitu. Bylo to zrovna v den, kdy byla na programu odveta fotbalového Poháru UEFA mezi místním Hajdukem a španělským Deportivo La Coruňa.

Při odjezdu od pumpy (do 45-litrové nádrže se vešlo 46,6 litru a to bych tam ještě 2 litříky došťouchnul) jsme to vzali po silničce, která nás k Splitu vedla kolem staveniště. Ale byla volná a s povolenou 80-kou. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, blížil se k nám zleva Caterpiller. Nevzrušoval mě nijak zvlášť, protože jsem měl přednost. Když už ale mezi námi bylo jen nějakých 50 metrů a jeho rychlost se nezmenšovala, blesklo mi hlavou: „Brzda, nebo přidat?“ V křižovatce jsme byli najednou a jeho nárazník nás minul jen těsně.

Může se nám někdo divit, že jsme se pak bavili tím, že jsme na domácí fanoušky volali: „Stejně vyfasujete! Zaříznou vás, šmejdi! Deeeportivo!“?

Chorvatští řidiči jsou strašně nerudní. Když na vás troubí, tak jim neukazujte vztyčený prostředníček

A výsledek na hřišti? 0:2

Doma jsem si pak znovu naložil rány do Tomáškovy moči - opravdu to pomáhá, není to jen nějaká babská pověra.

Malíček už byl z toho nejhoršího venku, takže jsme se zase vydali, jsme tu přece poslední den, ke skalnatému vrcholu.

Verča horovala pro granátová jablka, ale mě tohle ovoce nijak zásadně neoslovilo. Fíky jsou rozhodně mnohem lepší a taky jich cestou bylo víc.

Během výstupu jsem „potkával“ další vzorky flóry.

Koukal jsem taky po hadech, ale asi na ně bylo moc vedro.Ta jediná ještěrka renomé plazů vylepšit nemohla.

Malíček mi umožnil vystoupit až těsně pod vrchol, do skalnatých oblastí a morén.Nahoru to šlo docela rychle a svižně.Pohled dolů ale varoval – tohle budeš muset taky slézt.Kameny měly neuvěřitelné ostré hrany a nechápal jsem, kde se na nich vzaly ty úžasné vzorky, vždyť po nich nemůže téct voda, nemá z čeho.

Asi největší problém mi dělaly velké šutry, které vypadaly stabilně, ale brzy jsem se jim naučil nedůvěřovat.

Svůj druhý výstup jsem ukončil pár metrů ( ) pod vrcholem.Nahoru to šlo celkem slušně, dostal bych se tam, ale chtěl jsem se taky vrátit ;-) Příště si na takovouhle (rovinatou a u moře) dovolenou vezmu i pohorky a rukavice ;-)Při sestupování jsem potkal Čecha, kterému se nepovedlo ani po 14 dnech pobytu přesvědčit svou partu, aby o vylezení nahoru jen nekecali, takže před 12. vyrazil sám. Při pohledu na jeho holé nohy v botaskách jsem ho litoval a snažil se mu popsat rizika, resp. ideální trasu.Když jsem pak už byl skoro dole a pochutnával si na planých hroznech modrého vína, ohlédl jsem se – lezl po čtyřech nějakých 200 metrů od místa, kde jsme se rozloučili.

A pak už tu bylo balení a návrat do vlasti (opět mi byla přána šťastná cesta jen jediným cinknutím).Bylo mi divné, že se mnou v pátek večer šla Petra na pokoj, aby zkontrolovala jeho stav. Celou dobu to byla dívčina, která vlastní aktivitou moc nehýřila.Když jsme pak s Verčou v sobotu ráno koukali na prázdný stůl, dozvěděli jsme se, že se delegátka domnívala, že chceme vyrazit už v 5 ráno, takže co tu vlastně ještě děláme?! ;-)

U Prgometu jsme projížděli kolem jeepu, který to vzal do protisměru přes svodidla a tím zablokoval dopravu na D1. Ještě ve chvíli, kdy jsme opouštěli Chorvatsko u Maslenice, hlásili tuhle blokádu v rádiu. Protože zároveň hlásili kolonu (původně 7 km, pak 10 a nakonec 12,5) i v našem směru před tunelem Sveti rok, vzali jsme to přes Plitvická jezera. Další hodinu jsme nabrali díky objížďce Lučka, kde sice byla jen 3km-ová fronta, ale my jsme radši pokračovali v poznávání chorvatského venkova ;-)Z Omiše jsme vyrazili v 9:20 a v Černicích jsem parkoval v 23:52, ale zvládnul jsem to!!!

Pár postřehů na závěr:1) za celý týden ani nekáplo – fakt nechápu, z čeho bere místní vegetace a fauna vláhu. Očekával bych, že voda bude na příděl a nekvalitní, ale ani jedno se nekonalo,

2) za tutéž dobu jste mě pěkně ignorovali (až na jedinou výjimku – děkuju, byla to pro mě vzpruha), takže jsem docela zvědav, jak budete reagovat na tuto reportáž,

3) přístup Čechů k hromadné snídani byl typický: přinesli tác se šunkou a sýrem? Důchodci vystartovali a vžžžžm – bude ještě šunka? Protože náš stůl byl tomu hodovnímu nejblíž, použili jsme Tomáška jako tykadlo, které nám hlásilo novinky a starší občané už nás o pochoutky nepřipravili,

3) 1000 km na jeden zátah se sice udělat dá, ale klidně bez tohoto zážitku zase pár let vydržím,

4) kdybych bral paušálně zkušenosti s rumunskou rodinou spolucestující s námi na pirátské lodi, s chorvatskými řidiči a maďarskými turisty ve vedlejším hotelu, stal by se ze mě zapřísáhlý xenofob,

5) v noci jsme spali nahatí, původní obava z komárů vzala brzy za své – neobjevil se ani jeden. To bylo tím suchem,

6) bylo fajn, že si občas některá z návštěvnic pláže zalezla do své zátoky, kde ji nikdo nepředhazoval, že se nemá opalovat nahoře bez. Teda, až na některé anorektičky a velryby, kterým by to měl zakázat zákon ;-)

7) Tomášek má novou hymnu: „Hnědá a bílá je moje barva pleti a ná,ná, ná“ Pravda, bílé má jen velmi úzký pás na svém tělíčku,

8) jsem rád, že jsme zase doma.