SLOVÁCKÉ CENTRUM KULTURY A TRADIC

REVITALIZACE JEZUITSKÉ KOLEJE

JEZUITÉ V UHERSKÉM HRADIŠTI

Snahy o uvedení jezuitů do Uherského Hradiště se datují od dvacátých let 17. století a souvisejí s úsilím o posílení katolické víry a potlačení zbytků reformace ve městě. V roce 1622 žádali purkmistr a městská rada knížete Františka kardinála Ditrichštejna o přímluvu za uvedení řádu u císaře Ferdinanda II. Štýrského. Tehdejší jezuitský provinciál P. Řehoř Rumer SJ byl této myšlence nakloněn, neboť se mu líbila poloha města i podmínky pro práci. Kardinál Ditrichštejn však chtěl získat jezuity pro Kroměříž, a proto ke kýže-nému výsledku tehdy ještě nedošlo. Situace se změnila v průběhu třicetileté války, když Kroměříž byla dobyta Švédy. Jezuité se v Kroměříži již dříve necítili dobře, obyvatelstvo ani kapitula je nepřijali a po náhlé smrti kardinála Ditrichštejna ztratili svého významného příznivce. Někteří členové řádu odešli z kraje, jiní našli v roce 1643 azyl v Uherském Hradišti. Zdejší farář Michal Prokop jim poskytl ubytování v kaplan-ce a dal jim k dispozici farní kostel sv. Jiří a kazatelnu. V Hradišti našli oporu v bývalém rychtáři Janovi Českém, který odkázal řádu dvůr ve Starém Městě a další nemovitosti. Podporováni městskou radou si jezuité zakoupili ve městě dům Jana Kurzbergra na Dolním (dnešním Masarykově) náměstí a zahájili svou činnost. Dne 23. září 1644 byla jezuitská kolej se souhlasem biskupa, podporou generála řádu a svolením císaře Ferdinanda III. oficiálně přenesena z Kroměříže do Uherského Hradiště. Díky odkazu poslední členky starobylého rodu Kateřiny Alžběty Zoubkové ze Zdětína z roku 1635, která jezuitům odkázala své statky Zdounky a Habrovany s městečky, vesnicemi, poddanými a vším příslušenstvím na stavbu koleje „v libo-volném městě moravském“, mohli započít se stavbou koleje (1654–1662), řádového kostela sv. Františka Xaverského (1670–1686) a gymnázia (1724–1729).

STAVbA KolEJE

Přesídlení jezuitů do Uherského Hradiště a jejich následné stavební úsilí byly jednou z hlavních hybných sil změn ve vzhledu města. Komplex jezuitských budov zabral jednu šestinu městského prostoru sevřeného hradbami. Budování celého areálu bylo započato stavbou koleje. I když byly pro stavbu kolejní budovy navrženy dva plány inspirované jezuitským areálem v Jihlavě, jezuité zvolili pro nedostatek finančních prostředků ten méně nákladný. Provedení stavby bylo svěřeno dvěma kroměřížským měšťanům – stavi-teli Blažeji Khofflerovi a kameníkovi Janu Blumovi. Při hloubení základů na jaře roku 1654 narazili stavitelé na potíže se spodní vodou. Z tohoto důvodu byly základy sníženy jen do hloubky tří metrů a do zemitého podkladu byly zapilotovány dubové kmeny, na nichž bylo budováno základní zdivo. Po dvanácti týdnech byly základy dokončeny a 28. června se uskutečnila slavnost položení základního kamene. Zúčastnili se jí členové městské rady, šlechta a obyvatelstvo z města a okolí. Kámen zazdil do zdi určené pro kolejní jídel-nu hradišťský hejtman František baron Horecký z Horky v zastoupení zemského hejtmana, církevní obřady vykonal řádový provinciál P. Ondřej Schambogen SJ. V nápisu na základním kameni byla mj. vzpomenuta také zakladatelka koleje Kateřina Alžběta Zoubková ze Zdětína. Od léta roku 1654 stavba koleje pokračo-vala, avšak zpočátku se potýkala s nedostatkem kamene. Tento problém se podařilo vyřešit otevřením lomu v Mařaticích, odkud byl potřebný kámen dovážen sedmkrát denně na šesti vozech. K postupu prací přispěl zájem a pomoc okolní šlechty, která na stavbu věnovala materiál i finanční prostředky. V roce 1658 byla budova koleje dokončena. Na tehdejší dobu se jednalo o monumentální stavbu dlouhou přibližně

85 metrů a vysokou 12 metrů. Kolej byla dvoupatrová s krátkými bočními křídly, v jejichž střední části, poněkud vysunuté, se počítalo se stavbou kostela. Interiérové práce však byly prováděny pomalu, a tak se do koleje nastěhovalo 19 příslušníků řádu (8 kněží, 4 magistři a 7 koadjutorů) teprve v dubnu roku 1662.Zhoubný požár, který vypukl ve městě 23. dubna 1681, kolej dosti poškodil. Také při výbuchu prachové Červené věže v roce 1695 objekt utrpěl, neboť byla rozbita okna budovy. Jezuité i přes finanční obtíže za-počali s opravou, v roce 1705 byla částečně obnovena střecha a příštího roku byla v koleji zřízena ústavní nemocnice. V další etapě výstavby klášterních budov, která započala rokem 1700, vznikl trakt přiléhající k severní straně kostela. V něm bylo umístěno jezuitské gymnázium, dokončené v roce 1704. Toto řešení se ukázalo jako nevhodné, neboť studenti rušili klid v celém areálu. Proto byla v letech 1724–1729 vybudo-vána nová budova s divadelním a koncertním sálem, dnes nazývaná Reduta. Ještě předtím, v roce 1722, byl v koleji dokončen raně barokní refektář se zdobeným portálem. V následujících letech byly prováděny interiérové práce, z nichž vynikají klenuté prostory bytu rektora v prvním patře, dekorované barokním štu-kem. V roce 1756 byla střecha koleje pokryta novými taškami, a tím byla dokončena její výstavba. Jezuité si však nové budovy dlouho neužili, v roce 1773 byl jezuitský řád zrušen.

oSUDy KolEJE po ZRUŠEní řáDU

Po zrušení řádu objekt převzala armáda. Ve „starých kasárnách“, jak byla kolej tehdy nazývána, ubyto-vala řadové vojsko a zřídila vojenské skladiště, zatímco velitelství sídlilo v tzv. malých kasárnách (dům čp. 32), kde byl umístěn také vojenský špitál. K vojenským účelům byla kolej využívána po řadu desetiletí, v letech 1883–1905 v ní sídlil jeden prapor 81. rakouského pěšího pluku. Po jeho odchodu propůjčila vojenská správa budovu městu pod podmínkou, že ji bude udržovat v dobrém stavu. Část prostor byla tehdy upravena jako nouzové byty pro městskou chudinu. V roce 1913 městská rada uvolnila část koleje pro nově budované regionální národopisné muzeum. Zásluhou Musejní společnosti zde byly postupně instalovány národopisné, archeologické a umělecké sbírky. Slovácké muzeum bylo slavnostně otevřeno 1. června 1914, avšak již o čtyři roky později, po skončení první světové války, bylo uzavřeno a kolej začala opět sloužit armádě. V letech 1918–1920 se v Uherském Hradiště totiž formovaly nejen dobrovolnické jednotky, ale i vyšší útvary pravidelné československé armády. Od roku 1921 sídlil v koleji náhradní prapor 27. pěšího pluku. „Stará kasárna“ plnila svou funkci i po roce 1932, kdy byla ve městě dokončena první eta-pa výstavby Kasáren Přemysla Otakara II. Teprve po osvobození v roce 1945 armáda kolej opustila, tehdy v ní byly umístěny úřadovny okresního národního výboru, především oddělení poválečného zásobování. Úředníky vystřídaly v roce 1949 provozovny komunálního podniku a jako „Dům služeb“ sloužil až do roku 2010. Od devadesátých let 20. století sídlilo v objektu také městské informační centrum a městská policie.

PhDr. Blanka Rašticová

SloVácKÉ cEnTRUM KUlTURy A TRADIc

V rámci procesu regenerace městské památkové zóny začalo město řešit obnovu barokního komplexu jezuitských staveb v roce 1994. Už v roce 1996 započaly vlastní stavební práce, které byly významně zkom-plikovány katastrofální povodní v roce 1997. Když v roce 2001 město pod vedením tehdejšího starosty Ing. Ladislava Šupky dokončilo komplexní rekonstrukci levé části souboru jezuitských staveb s Redutou, bylo zřejmé, že další etapa obnovy části pravé s jezuitskou kolejí je nevyhnutelná, že další setrvávání domu slu-žeb s hanlivým označením „komunál“ v barokní kulturní památce není déle udržitelné. Představitelé měs-ta, vědomi si stavebně-historických hodnot a významu této dominantní památky pro město, začínají in-tenzivně hledat nové, důstojné a smysluplné využití. V roce 2004 proběhl workshop za účasti odborníků, památkářů, architektů a představitelů města, který shrnul dosavadní impulsy a podněty a stanovil zásady budoucího využití, proces hledání tak nasměroval k reálnému cíli. V roce 2005 město oslovilo šest archi-tektonických ateliérů a vyzvalo ke zpracování vize využití. Čtyři oslovení předložili městu v roce 2006 svoji představu využití budovy (FREEWILL Zlín, GG ARCHICO Uherské Hradiště, arch. Michal Kutálek Uherské Hradiště, ARCHPLAN Praha). Z předložených ideových studií sice nebyl vyhodnocen jednoznačný vítěz, studie se ale staly velkým zdrojem poučení i inspirace a přinesly uvědomění prostorových možností bu-dovy. V roce 2007 poprvé registrujeme zásadní, silný a využitelný podnět k reálnému využití budovy. Je to Galerie Joži Uprky, nedoceněného malíře Slovácka a slováckého lidu, který z Paříže, kde studoval a uspěl na výtvarném salonu, přinesl na Moravu moderní výtvarný styl impresionismus, a jehož uměleckou dráhu začalo formovat právě Uherské Hradiště a místní mecenáši. Předběžná studie proveditelnosti záměru od společnosti METOD KONZULT z Olomouce založená na galerii výtvarného umění byla v roce 2008 projed-nána s majiteli nejrozsáhlejší sbírky obrazů J. Uprky, Nadací Moravské Slovácko. Nakonec byla projednána a zastupiteli města v čele se starostou Ing. Liborem Karáskem, který s ideou Galerie J. Uprky tehdy přišel a nadšeně ji prosazoval, schválena a doporučena k dalšímu rozpracování. Zpracováním projektové doku-mentace byl pověřen hradišťský ateliér GG ARCHICO. V roce 2009 mohly být zahájeny práce na I. etapě komplexní rekonstrukce – obnova střechy a statické zajištění horní stavby. Využití areálu bylo podrobně rozpracováno a po dohodě se Slováckým muzeem doplněno o expozici dějin města. Odbor architektury, plánování a rozvoje (Ing. arch. Aleš Holý a RNDr. Jaroslav Bičan) zajistil zpracování a podání žádostí o dota-ci z evropských fondů ve spolupráci se společností KROK z Kroměříže. V roce 2010 se dovídáme, že žádost města o dotaci byla úspěšná a že stavební proces celkové revitalizace může postoupit do druhé zásadní a konečné etapy komplexní rekonstrukce. Značně zchátralý objekt se tedy podařilo rekonstruovat záslu-hou města, které získalo v rámci projektu „Slovácké centrum kultury a tradic – revitalizace jezuitské koleje“ podporu z fondů Evropské unie. Rozpočet projektu dosáhl částky 77 milionů Kč, z nichž 24,9 milionů Kč obdrželo město prostřednictvím Regionálního operačního programu Střední Morava. Projekt se stal dalším z mnoha projektů města Uherské Hradiště, které byly podpořeny z fondů Evropské unie. Stavební práce na rekonstrukci historického skvostu města, respektive závěrečná etapa komplexní rekonstrukce jezuitské koleje byla zahájena počátkem ledna roku 2011 a ukončena byla v závěru dubna 2012. Dodava-telem stavby bylo Sdružení revitalizace objektu jezuitské koleje s vedoucím účastníkem CGM Czech, a. s., Říčany. Bylo nutné objekt a nádvoří vyčistit od parazitních vestaveb a přístaveb, od bezpočtu nešetrně a nevzhledně vedených instalací a rozvodů, nevhodných dlažeb a výplní otvorů. Dokončeno muselo být statické zajištění spodní stavby pomocí mikropilot a táhel. Stavební práce zahrnovaly také komplexní úpravu kolejního nádvoří, umožňující konání nejrůznějších kulturně-společenských akcí. Veškeré vnitřní instalace a rozvody včetně vytápění jsou provedeny nově a ve shodě s požadavky památkářů. Nové jsou

konstrukce podlah i výplně otvorů vnitřních i vnějších. K největším subdodavatelům, kteří na realizaci dílčích stavebních prací podíleli, patřily zejména společnosti: TRADIX Staré Město, SECURITY UH, SASTA Brno a Zakládání staveb Praha. Mimořádně cenným objevem při stavebních pracích bylo odkrytí části pů-vodního barokního sklepení, které bylo pod dohledem památkářů renovováno a připraveno k případné prezentaci, či nálezy nástropní výmalby některých klenutých prostor v patře. Restaurovány byly všechny původní kamenné barokní prvky včetně vstupního portálu (akad. soch. Jindřich Martinák), dřevěný strop nad chodbou v patře, štuková výzdoba a výmalba zaklenutých stropů v někdejším bytu rektora jezuit-ské koleje, restaurování původní výmalby stropu jedné místnosti (Mgr. Martin Slovák). Technický dozor investora zde vykonávali Ing. Bronislava Struhelková a Ing. Zdeněk Bača z odboru investic ve spolupráci s Ing. arch. Alešem Holým, Ing. arch. Radkou Borunskou z odboru architektury, plánování a rozvoje. Externí stavební dozor zajišťoval Ing. Jindřich Navrátil. Autorský dohled Ing. Karel Kloupar a Ing. arch. Kateřina Harazimová z ateliéru GG ARCHICO. Odborný památkový dohled prováděla Ing. Nelly Komendová z Ná-rodního památkového ústavu, územního odborného pracoviště Kroměříž. V polovině roku 2012 probíhala výroba a instalace interiérů (NODIS Buchlovice). Výrobu a instalaci expozice dějin města dle scénáře PhDr. Blanky Rašticové a grafického návrhu BcA. Květoslava Bartoše a Roberta Urbana zajišťovala společnost DEKOR Buchlovice. Interaktivní historický model města zhotovila společnost PK model Praha. Autorem virtuální prohlídky města byla slovenská společnost BINARY PIXEL, Miroslav Mihálik, Poprad, odbornými poradci pro její realizaci byli PhDr. Blanka Rašticová, Mgr. Petr Mores a M.A. Vladimír Kovařík. Informační a orientační systém budovy navrhl M.A. Vladimír Kovařík.

31. SRpEn 2012 – SlAVnoSTní oTEVřEní

Znovuzrození hradišťské jezuitské koleje je datováno přelomem měsíce srpna a září roku 2012. V přízemí budovy je nainstalována stálá, ve městě dosud tolik chybějící expozice dějin města nazvaná Uherské Hradiště – město královské, kterou připravilo ve spolupráci s městem Slovácké muzeum v Uherském Hra-dišti pod vedením PhDr. Ivo Frolce a díky osobnímu nasazení PhDr. Blanky Rašticové, která byla autorkou ideového námětu a scénáře expozice a dohlížela na její instalaci. Dále jsou zde umístěna informační cen-tra turistické a mládeže, kancelář Regionu Slovácka, výstavní a besední Felixův sál, prodejna tradičních výrobků Slovácka, kavárna a prodejna Lidové tradice a řemesla. V patře je umístěna Galerie Joži Uprky s unikátní sbírkou obrazů Nadace Moravské Slovácko, jejímiž zakladateli jsou JUDr. Ing. Zdeněk Zemek a Dr. Petr Vašát. Provozovatelem a správcem celé jezuitské koleje, včetně dříve obnovené Reduty, je pří-spěvková organizace města Klub kultury pod vedením Mgr. A. Antonína Macha. Funkční využití celého komplexu je symbolickým navrácením kulturní, vzdělávací a poznávací funkce do prostředí někdejšího centra vzdělanosti v duchu jezuitských tradic. Těmi, kdo navázali na odkaz jezuitské kultury a celý náročný projekt obnovy přivedli do úspěšného konce, je zastupitelstvo města v období 2010–2014 v čele s panem starostou Květoslavem Tichavským a místostarostou Ing. Stanislavem Blahou, do jehož gesce památková obnova a celý investiční proces náležel. Znovuoživení jezuitské koleje v roce 2012, kdy naše město získalo prestižní ocenění Historické město roku, završuje proces regenerace celého souboru jezuitských staveb, nejrozsáhlejšího a nejcennějšího monumentu kulturního dědictví v samém srdci královského města. Díky revitalizaci tohoto barokního komplexu město výrazně rozšiřuje spektrum možností trávení volného času pro své obyvatele a nabízí mimořádně atraktivní cíl pro všechny návštěvníky města Uherské Hradiště.

Ing. arch. Aleš Holý

UHERSKÉ HRADIŠTě – MěSTo KRáloVSKÉ

Stálá expozice dějin města seznamuje s nejvýznamnějšími událostmi a dějinnými okamžiky z více než 750leté historie města. V souladu s prostorem, který je pro expozici určen, je obsahově rozdělena do tří základních tematických celků. První z nich, nazvaný Uherské Hradiště – město královské, je věnován středověkým dějinám. Uherské Hradiště je v něm představeno jako královské město, založené v polovině 13. století českým panovníkem Přemyslem Otakarem II. v pohraničí Českého království s cílem zabezpe-čit zemskou hranici a posílit královskou moc na tomto území. Dvě nejstarší listiny, vydané panovníkem v letech 1257 a 1258, položily jeho základy. Návštěvníci mohou zhlédnout kopii nejstarší listiny z 15. října 1257, vydané v Plasích, která dosvědčuje, že město bylo založeno na ostrovní půdě náležející velehrad-skému klášteru. Obyvateli nového města se stali osadníci z blízkých trhových vsí, královských Kunovic a klášterního Veligradu (Staré Město). Druhá listina vydaná 23. 5. 1258 se dochovala pouze v opisu v tzv. Velehradském kodexu. Nově vznikajícímu městu byla udělena práva a bylo obdarováno pozemkovým majetkem. Uherské Hradiště se vždy těšilo přízni českých králů, kteří mu udělovali výsady zajišťující jeho rozkvět, příklady těch nejvýznamnějších jsou v expozici rovněž zastoupeny. Udělením městského prá-va bylo město vyjmuto z působnosti tzv. zemského práva a řídilo se právním systémem, který převzalo do mateřského města, jímž bylo Brno. Až do husitství měl vedoucí postavení ve městě rychtář, který

předsedal městskému soudu. Užití hrdelního práva v Uh. Hradišti dokladují zajímavé a mnohdy unikátní mučící nástroje, cejchy či repliky katovských mečů. Samostatná část související s městskou správou je věnována vývoji městské pečetě a znaku. Nejpřitažlivějším exponátem je bezpochyby kopie znakového privilegia krále Matyáše z 28. června 1481, jímž byl městu udělen nový znak a právo pečetit listiny červe-ným voskem. Mezi předměty s vyobrazením městského znaku je unikátní cínová láhev, v níž byl městem odváděn poplatek buchlovskému panství za možnost kácení dřeva v Chřibech. Uherské Hradiště bylo od svého vzniku také centrem řemesel a obchodu, od druhé poloviny 14. století zde působily samo-správné organizace řemeslníků zvané cechy. Mezi doklady jejich činnosti zaujmou cechovní postavní-ky, konvice a poháry i řemeslné výrobky. Sbírkové předměty, archivní dokumenty a dobové fotografie doplňuje virtuální prohlídka vzhledu města v roce 1670, kdy ve městě stálo na 180 domů a žilo zde asi 1 500 obyvatel. Druhý tematický celek, nazvaný Uherské Hradiště – pevnost na řece Moravě, je zaměřen na vojenskou historii města. Funkci obranné pevnosti plnilo od svého vzniku až do sklonku 18. století. Po celou dobu své existence musela pevnost odolávat mnoha nepřátelským útokům, milovníky zbraní jistě zaujmou středověké a raně novověké chladné a palné zbraně, mezi nimiž skutečným unikátem je hlaveň hákovnice z 16. století. Návštěvníci se dále mohou seznámit s budováním středověké a barokní pevnosti, a to nejen díky plánům na výstavbu barokního bastionového opevnění v 17. a první polovině 18. století, ale také pomocí interaktivního modelu. Třetí a poslední tematický celek je nazván Uherské Hradiště – metropole Slovácka. Někdejší nedobytná vojenská pevnost se v průběhu 19. a na počátku 20. století zbavila svých pout v podobě hradeb a stala se správním, soudním, obchodním a kulturním cen-trem regionu. Po roce 1850 se správy města ujali zvolení členové městského výboru v čele se starostou, od roku 1867 se Uherské Hradiště stalo jedním ze šesti statutárních moravských měst a byla mu svěřena působnost okresního politického úřadu. V letech 1855–1860 působila ve městě i krajská správa, z níž se po jejím zrušení uchoval krajský soud, do jehož pravomoci spadalo čtrnáct soudních okresů. V roce 1884 byla ve městě založena první česká střední škola na Slovácku, působila zde řada kulturních a vzdělávacích spolků. Před první světovou válkou bylo otevřeno regionální národopisné Slovácké muzeum, které dnes patří k předním institucím jihovýchodní Moravy. V meziválečném období město potvrdilo svou roli cen-tra regionu uspořádáním Výstavy Slovácka 1937, jež se stala nejvýznamnější výstavní akcí roku v celém Československu. Nejvýznamnějším počinem kulturního života po druhé světové válce byl vznik Slovác-kého divadla v roce 1945. Současné kulturní dění se soustřeďuje kolem stálé divadelní scény Slováckého divadla, Klubu kultury, Městských kin, Knihovny B. B. Buchlovana a Slováckého muzea s galerií výtvarného umění. K nejvýznamnějším kulturním aktivitám přesahujícím hranice regionu patří Festival hudebních nástrojů lidových muzik, Letní filmová škola, celostátní festival Týká se to také tebe, Slovácké slavnosti vína a otevřených památek. Právem je Uherské Hradiště nazýváno metropolí Slovácka. Na základě Smlouvy o partnerství uzavřené mezi městem Uh. Hradiště a Slováckým muzeem v Uherském Hradišti připravilo expozici Slovácké muzeum a bude ji společně s městem provozovat.

PhDr. Blanka Rašticová

GAlERIE JožI UpRKy V UHERSKÉM HRADIŠTI

Záměr realizovat v části rekonstruovaného objektu bývalé jezuitské koleje v Uherském Hradišti Galerii Joži Uprky vzešel ze spolupráce města Uherského Hradiště s Nadací Moravské Slovácko. Základem jedi-nečné stálé expozice tohoto významného českého umělce se stala u nás nejrozsáhlejší sbírka Uprkových děl, kterou vybudovali známý uherskohradišťský podnikatel a sběratel Zdeněk Zemek v úzké spolupráci s Petrem Vašátem, podnikatelem, sběratelem a zakladatelem Galerie Joži Uprky, která vznikla již předtím v roce 1995 v Praze a měla velký podíl na propagaci Uprkova díla jak u nás, tak v zahraničí. Nadace Morav-ské Slovácko ve spolupráci s Národní galerií v Praze měla mimořádný podíl na uskutečnění Uprkovy velké jubilejní výstavy k 150. výročí umělcova narození, která proběhla na přelomu let 2011–2012 ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Podstatnou část vystavených obrazů v Galerii Joži Uprky v Uherském Hradišti představují vybraná díla ze sbírkového fondu Nadace Moravské Slovácko (Galerie Joži Uprky), doplněná o zápůjčky z Narodní galerie v Praze a některých dalších státních galerií. V expozici najdeme rovněž plastiky umělco-va mladšího bratra, známého sochaře Franty Úprky. Na prostorných chodbách expozice jsou v chronolo-gickém uspořádání prezentovány ve velkých formátech autentické fotografie ze života Joži Uprky.

žIVoT A Dílo JožI UpRKy

Joža Uprka se objevil na scéně českého výtvarného života v devadesátých letech 19. století jako jedna z nejvýraznějších a nejosobitějších malířských individualit. Narodil se 25. října 1861 v Kněždubu u Stráž-nice, v malebném kraji Slovácka. Byl s tímto koutem naší země lidsky i umělecky natolik bytostně spjat, že se mu stal až do konce života trvalým a nevyčerpatelným zdrojem malířských inspirací. Znal důvěrně zdejší přírodu a krajinu, život lidu, jeho práci, tradice, zvyky, slavnosti, písně a lidové kroje typické pro jed-notlivé oblasti Slovácka. Ve svém díle se však nechal inspirovat i atmosférou lidového prostředí blízkého Slovenska. Idea stát se malířem svého lidu vyrůstala bezprostředně z Uprkova původu a jeho umění bylo od samého počátku zaměřeno výhradně na zobrazování života, který měl tehdy ve slováckých vesnicích ještě všechny rysy původního folkloru. Jeho tvorba se však neuzavírala do úzce vymezených zájmů folklo-risty. Byl především umělcem, který hledal nové možnosti malířské orientace oproštěné od akademických pouček minulosti. Proto zůstane zapsán v historii českého výtvarného umění jako malíř, který otevíral cestu novodobému realismu a svým osobitým pojetím vztahu mezi barvou a světlem se přiklonil v čes-kém malířství jako jeden z prvních k estetice impresionismu. Malířské nadání zdědil Joža Uprka po svém otci Janu Uprkovi, který byl rolník a maloval ze záliby nejrůznější figurální výjevy v lidovém duchu na skle a na stěnách domu. Mladý Joža studoval nejprve na gymnáziu a od roku 1881 na Akademii výtvarných umění v Praze. Nespokojen se zdejší konzervativní výukou však odešel na Akademii do německého Mni-chova. V liberálním prostředí této školy měl daleko větší možnost malovat podle svých představ. O prázd-ninách putoval po Slovácku i po přilehlé části západního Slovenska a v přímém kontaktu s tímto pro-středím pořizoval náčrty a studie lidových typů a krojů. Po ukončení studií v Mnichově si chtěl doplnit vzdělání znovu na Akademii v Praze, kde se ve výuce objevily nové, pokrokové tendence. Odtud však po roce odešel, aby se natrvalo usadil v rodném kraji. Zpočátku neměl pevný ateliér, a tak přechodně pobýval na různých místech Slovácka, kde našel mnoho přátel, obdivovatelů svého díla a také několik

prvních mecenášů (lékárník Nečas, národopisci Kretz, Klvaňa v Uherském Hradišti). Jeho práce se stále čas-těji objevovaly na výstavách jak v Praze, tak v dalších místech českých zemí. Přes nepřízeň konzervativní kritiky Uprka vstupoval do kulturního povědomí národa jako osobnost, kterou nebylo možné v kontextu tehdejšího českého malířství přehlédnout. Hmotný výtěžek z výtvarné činnosti (nástěnná malba s histo-rickým výjevem založení města na radnici v Uherském Hradišti) a zemské stipendium umožnily umělci v roce 1893 vykonat studijní cestu do Paříže, kde se podle svého osobního doznání mnohému naučil. Poznal díla francouzských realistů a jeho pozornosti neušly ani obrazy impresionistů. Z Paříže odjel ještě do Londýna a při zpáteční cestě se zastavil v Holandsku, Nizozemsku, Belgii a Mnichově. I v pozdějších letech mu pravidelné návštěvy Vídně a Mnichova umožňovaly orientaci po evropském uměleckém dění. Známé jsou i jeho cesty na Balkán, do Itálie, Egypta a Ruska. Velký význam pro vývoj Uprkovy umělecké osobnosti měly jeho kontakty s mnoha známými představiteli národní kulturní reprezentace, výtvarnými umělci, spisovateli, hudebními skladateli, sběrateli, národopisci a publicisty. S nimi se pravidelně stýkal a spolupracoval na poli povznesení kulturního a uměleckého života Moravy (bří. Mrštíkové, Hanuš Schwai-ger, Zdenka Braunerová, Dušan Jurkovič a mnoho dalších). Uprkova prestiž byla posílena cenou „Mention honorable“, kterou obdržel za vystavený obraz „Pouť u Sv. Antonínka“ na pařížském salonu v roce 1894, a v roce 1895 získanou zlatou výroční medailí České akademie věd a umění za dílo se stejným námětem. Velká umělcova výstava uspořádaná v Topičově salonu v Praze roku 1897 se pak stala mimořádnou kul-turní událostí jak pro uměleckou kritiku, tak pro široké publikum. Na ní byla představena díla, pokládaná dnes za stěžejní součást umělcovy celoživotní tvorby. Když se v roce 1897 usadil Uprka natrvalo v Hroz-nové Lhotě, kde budoval svůj dům a ateliér, byl již jednoznačně pokládán za vůdčí osobnost výtvarného života Moravy. Stal se aktivním členem brněnského Klubu přátel umění (zal. v roce 1890), který sdružoval řadu vynikajících moravských umělců (Leoš Janáček, Dušan Jurkovič, Jan Štursa, Max Švabinský, Stanislav Lolek, Adolf Kašpar, Alois Kalvoda a další). Uprka kolem sebe seskupil také družinu několika moravských a slovenských výtvarníků, kteří uskutečnili v roce 1902 první společnou výstavu v Hodoníně. Spolu s ním vystavovali umělcův bratr sochař Franta Úprka, malíři Antoš Frolka, Cyril Mandel, Ludvík Ehrenhaft, Jan Hudeček a František Pečínka. Slovenskou stranu reprezentovali malíři Tomáš Andráškovič, Josef Hanula, Milan Mitrovský, Jaroslav Augusta a Karol Lehotský. Při svém zájezdu na Moravu zhlédl jejich díla také geniální francouzský sochař Auguste Rodin, který v té době vystavoval v Praze. Svou návštěvou poctil i Uprkovo sídlo v Hroznové Lhotě. Z iniciativy Joži Uprky bylo v roce 1907 založeno Sdružení výtvarných umělců moravských, spolek, který ve svých řadách soustředil mnoho osobností výtvarné Moravy (z nich mnozí působili předtím v brněnském Klubu). Umělec měl také hlavní podíl na vybudování výstavního a organizačního střediska tohoto spolku, Domu umělců v Hodoníně, který byl otevřen v roce 1913. Sdru-žení rozvíjelo bohatou výstavní činnost doma i v zahraničí, usilovalo o zachování a rozvoj bohatých tradic lidové kultury na Moravě a propagovalo myšlenku spolupráce výtvarných umělců slovanských národů. Z Hroznové Lhoty odešel Joža Uprka v roce 1922 na Slovensko do Klobušic u Ilavy, kde se po léta věnoval námětům zdejšího lidového prostředí. Byl dokonce zvolen čestným členem Spolku slovenských výtvar-ných umělců a později jeho předsedou. Do Hroznové Lhoty se vrátil až v roce 1937. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a umělec podlehl vážné chorobě 12. ledna 1940. Pohřben byl na hřbitově v rodném Kněždubu.

PhDr. Jaroslav Pelikán

Sekáč, 1898 (ze sbírky Nadace Moravské Slovácko)

Do Rakús – na žně, 1898 (ze sbírky Nadace Moravské Slovácko)

Vlčnovská rodina na pouti, 1934 (ze sbírky Nadace Moravské Slovácko)

JožA UpRKA A UHERSKÉ HRADIŠTě

Město Uherské Hradiště sehrálo v Uprkově životě velmi důležitou roli. Proto má nově vybudovaná expo-zice v areálu jezuitské koleje právě v našem městě logické opodstatnění. Již za umělcova života patřilo a dodnes patří k přirozeným kulturním a společenským centrům Slovácka. Joža Uprka měl k Uherskému Hradišti velmi úzký vztah. Již v době svých počátků, kdy postrádal pevný ateliér, zde často pobýval a tvo-řil. Velkou morální i materiální podporu našel u osobností, které od druhé poloviny osmdesátých let podstatně ovlivňovaly rozvíjející se kulturní život ve městě. Byli to zejména známý národopisec profesor Josef Klvaňa, sběratel a redaktor František Kretz, příznivci umění a aktivní kulturní činitelé, magistr Viktor Nečas, lékárník Josef Stancl anebo advokát a poslanec dr. Josef Fanderlík. Uprka pracoval nejprve v domě magistra Nečase a posléze si vybudoval ateliér na jeho zahradě. Když se stavěla na náměstí budova nové radnice (1891–1893), byl Joža Uprka pověřen výzdobou zasedací síně. Vytvořil zde nástěnné mal-by s výjevy založení města Uherského Hradiště Přemyslem Otakarem II. a Potvrzení městských privilegií Jiřím z Poděbrad. Když se na Slovácku konaly přípravy k obeslání Národopisné výstavy českoslovanské v Praze (1894), figuruje jméno Joži Uprky mezi členy Ústředního národopisného slováckého výboru. Umě-lec projevil aktivitu i při zakládání Slováckého muzea v roce 1914. Na první výstavě nově založené instituce se v prostorách bývalé jezuitské koleje vedle muzejních exponátů objevila téměř stovka výtvarných děl našich umělců z přelomu 19. a 20. století. Vystaveny byly práce Julia Mařáka, Antonína Slavíčka, Hanu-še Schwaigera, Cyrila Mandela, Aloise Kalvody, Antoše Frolky a dalších. Jako uznávaná vůdčí osobnost výtvarné Moravy byl nejpočetnější kolekcí obrazů zastoupen právě Joža Uprka. V roce 1933 se Uprka ujímá ještě opravy nástropních maleb ve františkánském klášteře, které byly poškozeny velkým požá-rem v dubnu roku 1894. Město vzdává umělci hold u příležitosti Výstavy Slovácka 1937, jejíž součástí byl rozsáhlý reprezentativní soubor jeho prací, a loučí se s ním posmrtnou výstavou v roce 1940 nazvanou „Památky ze života J. Uprky“.

PhDr. Jaroslav Pelikán

Vydal Klub kultury Uherské Hradiště u příležitosti slavnostního otevření Slováckého centra kultury a tradic – revitalizace jezuitské koleje v roce 2012 jako zvláštní přílohu ZUH. Grafická úprava Mgr. A. Antonín Mach, DTP Martina Zapletalová, tisk Agentura NP, v.o.s., použité fotografie: Mgr. Petr Titz,

archiv Slováckého muzea, archiv Nadace Moravské Slovácko.

TENTO PROJEK T (REGISTRAČNÍ ČÍSLO CZ.1.12/3.2.00/17.00920) BYL PODPOŘEN EVROPSKOU UNIÍ V  RÁMCI

REGIONÁLNÍHO OPERAČNÍHO PROGRAMU STŘEDNÍ MORAVA A STÁTNÍM ROZPOČ TEM ČR .