UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra českého jazyka a literatury

Bakalářská práce

Michaela Hrbčeková

Výklad a pojetí příslovečného určení v učivu pro základní školu

Olomouc 2014 Vedoucí bakalářské práce: Doc. PhDr. Marie Zouharová, Ph.D.

2

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Výklad a pojetí příslovečného určení v

učivu pro základní školu vypracovala samostatně a použila jsem jen prameny, které

cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Olomouci dne 23. 4. 2014 Michaela Hrbčeková

……………………..

3

Poděkování

Ráda bych poděkovala své vedoucí práce Doc. PhDr. Marii Zouharové, Ph.D.

za velikou ochotu, trpělivost a pomoc při psaní práce.

4

OBSAH

ÚVOD............................................................................................................................... 5 1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH TERMÍNŮ V SYNTAXI.............................................. 6 2 PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ............................................................................................ 8

2.1 Vyjádření příslovečného určení .............................................................................. 8 2.1.1 Příslovečné spřežky ....................................................................................... 10

2.2 Vyjádření závislosti .............................................................................................. 11 2.3 Těsnost vztahu mezi členem řídícím a závislým .................................................. 11

3 DRUHY PŘÍSLOVEČNÉHO URČENÍ ..................................................................... 12 3.1 Příslovečné určení místa ....................................................................................... 12

3.1.1 Místní určení statická..................................................................................... 12 3.1.1 Místní určení dynamická ............................................................................... 13

3.2 Příslovečné určení času......................................................................................... 14 3.2.1 Příslovečné určení času orientující ................................................................ 14 3.2.2 Příslovečné určení času limitující .................................................................. 15

3.3 Příslovečné určení způsobové............................................................................... 16 3.4 Příslovečné určení zřetele ..................................................................................... 18 3.5 Příslovečné určení příčinné................................................................................... 18

4 VEDLEJŠÍ VĚTY PŘÍSLOVEČNÉ ........................................................................... 21 4.1 Vedlejší věty místní .............................................................................................. 22 4.2 Vedlejší věty časové ............................................................................................. 23

4.2.1 Věty vyjadřující časové zařazení děje ........................................................... 24 4.2.2 Věty vymezující trvání děje věty hlavní ........................................................ 25 4.2.3 Souvětí vyjadřující rychlý sled dvou dějů ..................................................... 26

4.3 Věty způsobové a měrové..................................................................................... 26 4.3.1 Věty srovnávací ............................................................................................. 27 4.3.2 Věty účinkové ................................................................................................28 4.3.3 Věty prostředkové.......................................................................................... 28 4.3.4 Věty vyjadřující způsobovou průvodní okolnost........................................... 29

4.4 Věty příčinné a důvodové ..................................................................................... 29 4.5 Věty účelové ......................................................................................................... 29 4.6 Věty podmínkové.................................................................................................. 30 4.7 Věty přípustkové a podmínkově přípustkové ....................................................... 31 4.8 Věty výjimkové..................................................................................................... 31 4.9 Věty zřetelové ....................................................................................................... 32 4.10 Informace o vedlejších větách příslovečných..................................................... 33

5 SROVNÁNÍ VÝKLADU UČIVA .............................................................................. 34 5.1 Obecné informace ................................................................................................. 34 5.2 Šestý ročník........................................................................................................... 35 6.3 Sedmý ročník ........................................................................................................ 37 5.4 Osmý ročník.......................................................................................................... 39 5.5 Devátý ročník........................................................................................................ 42 5.6 Celkové zhodnocení učebnic ................................................................................ 44

ZÁVĚR ........................................................................................................................... 46 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK............................................................................. 47 POUŽITÉ ZDROJE........................................................................................................ 48

5

ÚVOD

Mezi základní potřeby člověka patří vyjadřování, které můžeme provádět

rozmanitými způsoby. Zaměříme-li se na lingvistickou stránku tohoto jednání, můžeme

rozlišit formy psanou a mluvenou. Ty se během lidského vývoje postupně formují

a zdokonalují.

Kupříkladu slovní zásoba malého dítěte obsahuje zpočátku jen samostatná slova typu

máma a táta. Postupně pak nastává vývoj jak v oblasti slovní zásoby, tak v oblasti

gramatických a stylistických pravidel; vyjadřování se zlepšuje. V mateřské školce dítě

už mluví v celých větách, ačkoli tyto stále obsahují velké množství chyb. Dítě sice

ovládá základní pravidla jazyka, ale další, specifičtější a podrobnější, se začne učit

až ve škole. Z příkladu lze vyvodit, že písemná i mluvená forma jazyka souvisí

se znalostí gramatických a stylistických pravidel, která jsou nezbytná pro komunikaci

v běžném životě.

Gramatická pravidla popisují mluvnickou stavbu jazyka. Gramatika se dělí

na čtyři základní části: hláskosloví (zkoumá zvukovou složkou jazyka a její grafické

zaznamenávání), morfologii (zabývá se vnitřní stavbou slovních tvarů, slovních druhů),

ortografii (nauka o pravopisu jazyka) a syntax (zabývá se stavbou vět a souvětí).

Stylistická pravidla jsou zaměřena na způsob výběru a využití jazykových prostředků

v jednotlivých textech či projevech podle zaměření a cíle mluvčího. Když pozorněji

prozkoumáme definice jednotlivých jazykových disciplín, je zřejmé, že pro tvorbu

kvalitních plnohodnotných sdělení nelze žádnou ze jmenovaných částí obejít.

Ve školách se všem jazykovým disciplínám věnuje dostatek času, aby se žáci

naučili jednotlivá pravidla patřičně ovládat. Například u větné skladby je cílem výuky

poznání stavby věty, pochopení její struktury, osvojení větných schémat,

syntagmatických pravidel a zákonitostí výstavby textu, žák se učí uvědomělému užívání

syntaktických poznatků.

Tato bakalářská práce si stanovuje dva cíle. Prvním je teoretické vymezení

příslovečného určení (adverbiale) pomocí odborné literatury. Druhým cílem

je porovnání zpracování příslovečného určení ve dvou vybraných řadách školních

učebnic českého jazyka, neboť metody a způsoby výuky prodělávají neustále změny.

Srovnána bude obtížnost, srozumitelnost výkladu a užití praktických cvičení

v učebnicích.

6

1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH TERMÍN Ů V SYNTAXI

Syntax je jazykovědnou disciplínou, která se zabývá stavbou věty, souvětí,

větných a souvětných výpovědí. (Zouharová, 2005) Syntax můžeme rozdělit

na klasickou (tradiční) a valenční.

Klasická (tradiční) syntax popisuje větné členy, věty, souvětí a zabývá se vztahy

mezi nimi.

Valenční syntax považuje sloveso za konstitutivní prvek věty, který je schopen

na sebe vázat určitý počet syntaktických pozic, mluvíme tedy o valenční schopnosti

slovesa. (Lotko, 2005) Valence je vlastnost nebo schopnost některých slovních druhů

vázat jeden nebo i více dalších formálních jednotek. Valenci rozlišujeme trojího typu:

verbální (větnou), neverbální (nevětnou) a sémantickou (intence). (Zouharová, 2005)

• ,,Valence verbální (větná) je vlastnost slovesa ve formě verba finita vázat

na sebe jistý počet syntaktických pozic a tím vytvářet gramatické jádro věty.“

(Zouharová, 2005, s. 172), (Příklad: Cestovatel se dostal za polární kruh.)

• Valence neverbální (nevětná) je vlastnost substantiv, adjektiv a adverbií vázat

na sebe určitý počet syntaktických pozic. (Zouharová, 2005), (Příklad: polární

kruh)

• Sémantická valence (intence) vyjadřuje schopnost dominujícího členu zakládat

vztahy mezi svým významem a členy významového pole, určovat sémantické

role jako agens, patiens aj. (Zouharová, 2005), (Příklad: Petr daroval matce

kytku. Petr = agens, daroval = akcio, matce = recipient, kytku = patiens)

,,Věta je základní jednotka syntaktického plánu jazyka, která tvoří mluvnicky,

významově, zvukově nebo graficky relativně uzavřený celek.“ (Zouharová, 2005, s. 172)

Výpověď je konkrétní realizace abstraktního modelu věty nebo větného vzorce

v promluvě. (Zouharová, 2005)

Souvětí je spojení dvou nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek,

kdy věty ztrácejí svoji samotnost a vytvářejí vzájemné významové i větné vztahy.

7

Rozlišují se dva základní druhy: souvětí hypotaktické (podřadné) a souvětí parataktické

(souřadné). (Zouharová, 2005)

Lze rozlišit několik větných vztahů:

• Predikace (přisuzování) - vztah mezi podmětnou a přísudkovou částí věty.

Predikace se vyjadřuje kongruencí (shodou) v osobě a čísle.

• Determinace (určování) - významový vztah mezi větnými členy rozvíjejícím

a řídícím. Determinaci vyjadřujeme shodou (kongruence), řízeností (rekce)

a přimykáním (adjunkce)

• Koordinace (souřadnost) - vztah mezi vzájemně nesouvisejícími celky

s platností větných členů. Každý člen označuje jinou skutečnost.

• Apozice (přistavování) - spojování dvou nebo více větných členů téže členské

platnosti, členy zde označují tutéž skutečnost. (Mužíková a kol., 2002)

Větný člen je jednotka mluvnické stavby věty, která může být tvořená jedním

slovem nebo víceslovným výrazem. Větným členem se stává jakékoliv slovo,

které vstupuje do věty a získá svoji větnou funkci. (Zouharová, 2005) Rozlišují

se tři druhy: fakultativní, obligatorní a potenciální.

• Fakultativní člen: není vázaný valenčně, je možné jej z věty vypustit,

aniž by vznikla gramaticky nesprávná struktura. (Zouharová, 2005)

o Příklad: Naše babička upekla bábovku.

• Obligatorní člen: jedná se o vázaný člen, který je vyžadován významem

predikátu. (Zouharová, 2005)

o Příklad: Nadechovali jsme se svěžího horského vzduchu.

• Potenciální člen: nemusí být ve výpovědi vždy obsažen. (Zouharová, 2005)

o Příklad: Dlouho jsem už nepekla – něco (např. perníčky, bábovku aj.).

Větné členy se mohou dále dělit na základní a rozvíjející. Mezi větné členy

základní patří přísudek (predikát) a podmět (subjekt). Rozvíjející větné členy

jsou předmět (objekt), přívlastek (atribut), příslovečné určení (adverbiale) a doplněk

(atribut verbální). (Zouharová, 2005)

8

2 PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ

Příslovečné určení (adverbiale) se řadí k větným členům rozvíjejícím skladební

sloveso, přídavné jméno nebo příslovce (jakékoli větné vlastnosti). (Šmilauer, 1966)

Jde tedy o tzv. větný člen rozvíjející, který ve větě nemusí být vždy přítomen. Zpravidla

závisí na slovesu, řidčeji na přídavném jméně a někdy na příslovci. Vyjadřuje různé

okolnosti děje nebo vztahy: na poli (udání místa), zítra (udání času), přesně (udání

způsobu). Ptá se na něj otázkami: „kdy?“, „odkdy?“, „dokdy? „kde?“ „kam?“, „jak?“,

„vzhledem k čemu?“, ,,za jakým účelem?“, ,,z jaké příčiny?“ apod. (Grepl a Karlík,

1986)

Z hlediska valence jsou pouze některá příslovečná určení valenční, většina

je nevalenční. Valenční příslovečné určení zpravidla zaujímá pravovalenční

syntaktickou pozici přísudkového výrazu s pevně nefixovanou formou. (Karlík, Nekula,

Rusínová, 1995) Takovéto příslovečné určení se řadí do skupiny komplementu

adverbiálního. Zapisuje se do gramatického větného vzorce (GVV) s obecným

označením ADV (adverbium). Nevalenční příslovečná určení slouží k významovému

rozšíření základní větné struktury, nebudou-li ve větě obsažena, věta zůstane

srozumitelná. (Svobodová, Hubáček, Jandová 1996)

Příklad:

1. Martina se tvářila smutně. → jedná se o valenční příslovečné určení, po odstranění

příslovečného určení smutně by věta působila neúplně.

2. Na Vánoce maminka nejraději peče vánočku. → zde se jedná o nevalenční

příslovečné určení, protože věta dává smysl i po odstranění výrazu na Vánoce:

Maminka nejraději peče vánočku.

2.1 Vyjádření příslovečného určení

Jazykové výrazy nacházející se v pozici příslovečného určení se nazývají

adverbiální výrazy. (Karlík, Nekula, Rusínová, 1995) Dle knihy Příruční mluvnice

češtiny je lze rozdělit do několika skupin:

9

a) Adverbia – pokud se používají při vyjádření příslovečného určení, mají primární

syntaktickou funkci. Jedná se o nejčastější a nejvlastnější prostředek vyjádření

příslovečného určení.

• adverbia zájmenná – Odešel tam. Kdy přijdou?

• adverbia číselná – Kolikrát ti to mám říkat?

b) Vedlejší věty se spojkami a spojovacími výrazy – Ačkoli jsem ho prosil

o zavolání zpět, nezavolal. Pro jistotu se vrátím domů pro deštník,

abych nezmokl. Takovéto věty mohou být nahrazeny konstrukcemi, jejichž

základem je:

• dějové/stavové substantivum – Zatkli ho, protože zpronevěřil peníze. //

Zatkli ho pro zpronevěru peněz.

• infinitiv – Odešel, aby si napsal domácí úkoly. // Odešel si napsat

domácí úkoly.

• substantivum s věcným významem – Poslal ji, aby donesla svetr. //

Poslal ji pro svetr.

c) Nominální fáze (skupiny) – sekundární syntaktická funkce. Patří

sem substantiva s věcným významem nebo zájmena:

• v pádě nepřímém (prostém) – Prošel kuchyní.

• v pádě předložkovém – Odešel do lesa. Od rána se dívá na televizi.

Tyto pády nejsou řízeny vazbou, ale jsou určovány významově. Z tohoto důvodu

se nazývají pády příslovečné (sémantické). (Karlík, Nekula, Rusínová, 1995)

,,Příslovečná funkce substantiv je východiskem k jejich postupné adverbializaci,

tj. procesu, při němž substantivum ztrácí významové i formální vlastnosti podstatných

jmen a naopak nabývá vlastností, které mají příslovce. Významová podobnost

příslovečných výrazů a skutečných příslovcí se projevuje v tom, že příslovečný výraz je

často nahraditelný právě příslovcem: Sečetl to od oka = přibližně. Formálně

se adverbializace příslovečných výrazů projevuje tendencí k ustrnování pádů: Bleskem

to opiš; Bylo to bleskem opsáno (adverbium s významem „velmi rychle“) X Byl zabit

bleskem; Zabil ho blesk (substantivum s významem „krátký světelný jev“).“ (Karlík,

Nekula, Rusínová, 1995, s. 437)

10

Ustrnování adverbiálních pádů předložkových se často odráží i v pravopise:

Z večera // zvečera. V mluvnici se tento stav nazývá příslovečné spřežky. Více

informací o jejich pravopisu je uvedeno v Pravidlech českého pravopisu.

2.1.1 Příslovečné spřežky

Některá příslovce vznikla ustrnutím pádových tvarů jmen. Řadí se sem ustrnutí

pádů prostých (tma, zima, teplo, chlad) a ustrnutí pádů předložkových.

Ustrnutí pádů předložkových:

1. spojení předložky s podstatným jménem (kvečeru, zvečera, zpočátku,

pohromadě)

2. spojení předložky s přídavným jménem (namodro, pomalu, naplno, domněnka)

3. spojení předložky se zájmenem (zatím, prozatím, potom, proto)

4. spojení předložky s číslovkou (poprvé, potřetí)

5. spojení předložky s jiným příslovcem (provždy, odevšad, odjinud)

Příslovce, která vznikla spojením předložky s jiným slovem, nazýváme

příslovečné spřežky. Příslovečnými spřežkami jsou například slova mermomocí,

či bohudík, jejichž části nestojí volně jako samostatná slova. (Karlík, Nekula, Rusínová,

1995)

Pravidla psaní příslovečných spřežek

Spřežky se píší dohromady jako jedno slovo, např.: potom, proto, beztoho,

nahlas, zejména.

Existuje však i možnost psát spřežky odděleně, protože rozdíl mezi příslovečnou

spřežkou a volným spojením předložky s následujícím slovem není dost zřetelný

(z počátku/zpočátku, na černo/načerno, v půli/vpůli). Pokud je jasný významový rozdíl

mezi příslovečnou spřežkou a volným slovním spojením, musí se vždy volit styl psaní

podle významu, aby nedošlo k jeho posunutí (Na hoře Ještěd stojí vysílač. // Nahoře na

skříni mám uložené některé staré časopisy.). Zvláštním pravopisem se vyznačují slovní

spojení předložky a řadové číslovky, protože je lze psát dohromady (poprvé, podruhé,

potřetí) i zvlášť (po prvé, po druhé, po třetí), ale pokud se bude jednat o výčet více

možností, musí se psát vždy zvlášť. (Šaur, 2005)

11

2.2 Vyjádření závislosti

V syntaxi se určuje závislost mezi řídícími větnými členy a závislými větnými

členy třemi způsoby: shodou (kongruence), řízeností (rekce), přimykáním (adjunkce).

Příslovečné určení se vyjadřuje přimykáním. (Šmilauer, 1965)

V případě přimykání není tvar závislého členu určován členem řídícím, je zde

pouze významový vztah. Jako v případě spojení příslovečného určení s přísudkem:

Odešel do lesa. Jedl až večer. Dále se přimykáním vyjadřuje vztah řídícího členu

s přívlastkem neshodným (atributem nekongruentním), jde tedy o spojení atributu

nekongruentního s jakýmkoliv jiným členem (okno dokořán, pohled shora). (Mužíková,

Markvartová, Klusáčková, Jeřábková, 2002)

2.3 Těsnost vztahu mezi členem řídícím a závislým

Jak uvádí Vladimír Šmilauer (1965, s. 257) „u příslovečného určení nebývá

zvykem rozlišovat určení těsné a volné“, tak jako je tomu v případě přívlastku (atributu).

I zde ovšem existuje určitá míra volnosti a těsnosti. Příklad těsnosti příslovečného

určení je v knize Novočeská skladba vyložen na této větě: ,,Od Rusů (1) od Puškinova

Obětina počínaje až k Tolstého Levina (2) máme přímo (3) krutou analýzu inteligentské

rozervanosti.“ (Šmilauer, 1965, s. 257) Na příkladu je možné odhalit, že určení

3 (přímo) je těsnější než určení 1 (Od Rusů) a to je těsnější než určení 2 (od Puškinova

Obětina počínaje až k Tolstého Levina). (Šmilauer, 1965)

Když se příslovečné určení připojuje volně, používá se nejčastěji slovní spojení

a to nebo spojka a. Nejlépe tento jev vystihuje Vladimír Šmilauer v Novočeské skladbě

na ukázce příslovečného určení místa: „Masaryk se zdržel tehdy jen čtrnáct dní,

a to v rodině tchánově.“ (Šmilauer, 1965, s. 257) Celou část „a to v rodině tchánově“ je

možno nahradit větou: Bylo to v rodině tchánově. Jelikož se jedná o volné příslovečné

určení, je nutné jej oddělit čárkou. (Šmilauer, 1965)

12

3 DRUHY PŘÍSLOVEČNÉHO URČENÍ

Druhy příslovečného určení se rozlišují podle významovosti, základními

jsou: příslovečné určení místa, času, způsobu, míry, příčiny a zřetele. (Karlík, Nekula,

Rusínová, 1995)

3.1 Příslovečné určení místa

Příslovečné určení místa udává v širším smyslu informace o místě, ke kterému

se vztahuje obsah predikátu nebo celé věty, a odpovídá na otázky: „kde?“, „kam?“,

„odkud?“, „kudy?“. Pro jeho vyjádření se používají příslovečné výrazy, příslovce

a vedlejší věty relativní. Z hlediska významu se příslovečné určení místa dělí na dva

základní typy: statické a dynamické. (Grepl a Karlík, 1986)

3.1.1 Místní určení statická

Základní otázkou, na kterou místní určení statické odpovídá, je „kde?“. Toto

určení se vyjadřuje místními adverbii (dole, nahoře), zájmennými adverbii (tam, zde),

adverbiálními pády předložkovými (na stromě, ve sklepě), ojediněle prostými pády

(Pole bylo místy pošlapané.) a místními větami relativními (Stál tam, kde prodávali

zmrzlinu.). (Grepl a Karlík, 1986)

Rozlišují se dva základní typy statického určení místního, a to děj probíhající

v rámci udaného místa a děj probíhající mimo rámec udaného místa.

• Děj probíhající v rámci udaného místa: Zde je možné smysluplně rozlišovat

povrch a vnitřek daného místa. Používají se adverbální výrazy s formou

„v S loc“ (substantivum v lokále), jejichž významem je „uvnitř“ (v místnosti,

v jeskyni), a „na S loc“, které vyjadřují lokalizaci „na povrchu“ (na skále, na

lodi). Existují případy, ve kterých není přesně zřetelné, zda se děj odehrává

uvnitř nebo na povrchu (na fakultě, ve škole), a proto velmi záleží na kontextu a

stavbě věty1. K tomuto typu se řadí i forma „po S loc“, která vystihuje význam

1 Významový rozdíl mezi „na S loc“ a „v S loc“ se může uplatnit pouze u výrazů označující objekt, u nichž je možné a účelné vnitřek a povrch rozlišit. Jinde se daný sémantický rozdíl mezi oběma formami stírá: na poli// v poli. Volba té či oné předložky je pak zčásti podmíněna územ. (Grepl a Karlík, 1986, s. 285)

13

„na různých místech téhož druhu“ (po levici vidíme). K vyjádření speciálního

významového odstínu se používají nepůvodní předložky: uprostřed, uvnitř,

v centru apod. (Grepl a Karlík, 1986)

• Děj probíhající mimo rámec udaného místa: Význam je konkretizován

významem předložky (Mísa ležela pod stolem). Používají se zde formy

„nad S instr“ (substantivum v instrumentále), „pod S instr“, „před S instr“,

„za S instr“, „u S gen“ (substantivum v genitivu), „vedle S gen“,

„naproti//proti S dat“ (substantivum v dativu), „podél S gen“, „mimo S acc“

(substantivum v akuzativu), „opodál“ aj. (Grepl a Karlík, 1986)

3.1.1 Místní určení dynamická

Základní otázky, na které odpovídá místní určení dynamické, jsou: „kam?“,

,,odkud?“ a „kudy?“. Nejčastěji se v tomto případě používají směrová adverbia (ven,

nahoru) a adverbiální zájmena (tam, jinam). Jedná se o příslovečná určení, která jsou

častěji vázaná na predikát. Dynamické určení lze dále členit na direktivní (směrové)

a nedirektivní. (Grepl a Karlík, 1986)

• Direktivní (směrové): Používá se otázka „kam?“. Pro vyjádření v rámci

udaného místa se používají formy „do S gen“ a „na S acc“ (Dát něco do zásuvky.

Jel na Malorku.). Pokud se jedná o lokalizaci mimo rámec udaného místa,

využívají se formy „pod S acc“, „za S acc“, „před S acc“, „mezi S acc“,

„vedle S gen“ aj. (Postavil se vedle Martina. Odešel s tím za dům. Postavil

to před dveře.). Pro určení směřování k blízkosti udaného místa se používá

forma „k S dat“ nebo výraz s nepůvodní předložkou ,,směrem k S dat“

nebo „směrem na S acc“ (Utíkali k rybníku // směrem k rybníku.). (Grepl

a Karlík, 1986)

• Direktivní (směrové): Používá se otázka „odkud?“. Pro vyjádření v rámci

udaného místa se používají formy „z S gen“ a „s S gen“ (odnesl to ze stolu)

a také formy s nepůvodní předložkou „dovnitř S gen“, „doprostřed S gen“,

,,zevnitř S gen“ a „zprostředka S gen“ (Pírko spadlo doprostřed místnosti.).

Pokud se jedná lokalizaci mimo rámec udaného místa, využívají se formy

„zpod S gen“ a „pod S gen“ (Uklidil to pod postel.). (Grepl a Karlík, 1986)

14

• Nedirektivní : Odpovídá na otázku „kudy?“. Jde o určení označující prostor

překonávaný dějem, což znamená, že lokalizace může probíhat pouze v rámci

udaného místa. Používané formy jsou: „po S loc“, „přes S acc“, „S instr“ (Prošel

přes dvůr // po dvoře. Díval se klíčovou dírkou.). (Grepl a Karlík, 1986)

3.2 Příslovečné určení času

Příslovečné určení času označuje časové okolnosti buď přímým udáním času

(v šest hodin), nebo udáním časového vztahu k jinému ději (před odchodem do divadla).

(Šmilauer, 1966) Vyjadřuje se podstatnými jmény, zájmennými příslovci, infinitivy

sloves, příslovci a vedlejšími větami časovými. Na příslovečné určení času je možné se

ptát otázkami „kdy?“, „odkdy?“, „za jak dlouho?“, „dokdy?“. Z hlediska významového

se rozlišují příslovečná určení času orientující a limitující. (Grepl a Karlík, 1986)

3.2.1 Příslovečné určení času orientující

Výraz vymezuje časový úsek, pro který platí predikovaný příznak. Základní

otázkou je „kdy?“, patří sem ale také otázka „jak často?“, která vedle časové lokalizace

signalizuje s formou přísudkového slovesa neaktuálnost děje nebo stavu, a proto

je užívána pro vyjádření opakovanosti. V rámci této kategorie se rozlišují určení

lokalizující v rámci časového úseku a určení lokalizující mimo rámec časového úseku.

(Grepl a Karlík, 1986)

• Lokalizace v rámci časového určení: Vyjadřuje se časovými adverbii (zítra,

teď, ráno, loni), adverbiálními pády prostými a předložkovými. Nejčastější pády

jsou: „v S loc“ (v dubnu. v neděli ), „při S loc“ (při procházce, při obědě),

„za S gen“ (za vlády, za totality), „na S loc“ (na podzim, na procházce)

a „s S instr“ (s odchodem). Pro vyjádření počátku, středu a konce se užívají

adverbiální pády s nepůvodními předložkami „začátkem S gen“, „na začátku

S gen“, „na konci S gen“, pro udání přibližnosti v rámci časového úseku pak

výrazy s nepůvodními předložkami „okolo S gen“, „kolem S gen“. (Grepl

a Karlík, 1986)

• Lokalizace mimo rámec časového úseku: Rozděluje se na lokalizaci

po nástupu platnosti časového úseku a lokalizaci před nástupem platnosti

15

časového úseku. Při vyjadřování lokalizace po nástupu se užívá adverbiálních

výrazů s formou „po S loc“ (po Velikonocích, po Novém roce), „za S loc“

(za měsíc), „S loc“ a „po S loc“ (měsíc po Vánocích). Pro lokalizaci

před nástupem se užívají adverbiální pády s formou „před S instr“

(před měsícem, před týdnem), „S acc + před S instr“ (pár vteřin před startem),

„k S dat“ (k večeru). (Grepl a Karlík, 1986)

3.2.2 Příslovečné určení času limitující

Jedná se o výraz vymezující časový úsek, k němuž platí predikovaný příznak

delimitující dobu jeho trvání. Spadají sem odpovědi na otázky „jak dlouho?“,

„za jak dlouho?“, „na jak dlouho?“, „po jakou dobu?“, „dokdy?“. (Grepl a Karlík, 1986)

• „Jak dlouho?“ – Příslovečné určení časové odpovídající na tuto otázku

vymezuje trvání platnosti produkovaného příznaku. Využívá sloveso trvat (trvat

dvě hodiny), adverbia (dlouho, krátce) a formu „S acc“ (Pracuji na tom měsíc,

rok,…).

• „Za jak dlouho?“ – Základním používaným výrazem je zde adverbiální pád

„za S acc“ (za týden, za hodinu). Užívá se rovněž forem „v S loc“ (v minutě),

„přes S acc“ (za hodinu), „během S acc“ (během dne), „v průběhu S gen“

(v průběhu dne), „za dobu S gen“ (Za dobu mé práce v zahraničí).

• „Na jak dlouho?“ – Využívána jsou adverbia typu navěky, nadosmrti a formy

„na S acc“, „na dobu S gen“ (na devět let, na dobu, co budu v lázních).

• „Odkdy?“ – Příslovečné určení odpovídající na tuto otázku udává začátek děje

nebo stavu, užívá se adverbií typu odedneška, odjakživa a forma „od S gen“

(od zítřka, od začátku). Patří sem i forma s nepůvodní předložkou

„od doby S gen“ (od doby příchodu).

• „Po jakou dobu?“ – Udává střed trvání děje nebo stavu. Využívány jsou formy

„po celý S acc“ (po celou dobu čtení, po celý den) a v případě záporné věty

pak „za S acc“ (Za celý měsíc se neozvala.)

• „Dokdy?“ – Používá adverbia typu donedávna, dodneška, dosud a formy

„do S gen“ (do měsíce) pro vyjádření konce děje nebo stavu.

16

3.3 Příslovečné určení způsobové

Tento typ příslovečného určení vyjadřuje kvalitu dějů a vlastností, základní

otázkou je „jak?“, či „jakým způsobem?“ (Grepl a Karlík, 1986) V odborných

publikacích se členění příslovečného určení způsobového zpravidla v různé míře liší,

následující teorie bude nicméně vycházet pouze z publikace Skladba spisovné češtiny

Miroslava Grepla a Petra Karlíka.

• Určení vlastního způsobu „Vyjadřuje kvalitu dějů a vlastností.“ (Grepl

a Karlík, 1986, s. 293) Jedná se zpravidla o fakultativní člen, valenční charakter

má zcela výjimečně, a to u daných sémantických tříd sloves (chovat, cítit).

Vyjadřuje se způsobovými adverbii kvalifikačními a hodnotícími (jet rychle,

pomalu; hezky namalovaný, čerstvě natřený) a adverbiálními výrazy s formou

„S instr“ a „s S instr“ (pomalým krokem, s urputností). Používání forem

„s S instr“ a „bez S instr“ se někdy pokládá za typ příslovečného určení

společenství (daroval dar s cenovkou.). (Grepl a Karlík, 1986)

• Určení míry udává stupeň, míry a intenzitu děje nebo vlastnosti. Zpravidla jde

o větný člen fakultativní, o valenci se jedná pouze tehdy, má-li sloveso význam

měření (měří dva metry, váží dvacet kilogramů). Pro vyjádření míry se používá

především měrových adverbií (trochu, velmi, příliš). Typickými formami jsou:

„(až) do S gen“ a „(až) na S acc“ (vybráno (až) do posledního kousku, nařízl

to (až) na střed). (Grepl a Karlík, 1986)

• Určení prostředku udává v širším smyslu nástroj, kterým je realizován děj.

Většinou je v postavení fakultativního členu. Primárně se určení prostředku

vyjadřuje substantivem s formou „S instr“ (uřezal to nožem, namaloval to tuší).

Tato forma se nazývá nástrojový instrumentál a je základním pádem u substantiv

vyjadřujících prostředky transportu (letět helikoptérou, jet trolejbusem). Pouze

u některých substantiv může být použito adverbálního pádu „na S loc“, „v S loc“

(jet na motorce, cestovat v karavanu). V odborném a publicistickém stylu

se používají nejčastěji adverbální výrazy s nepůvodní předložkou

jako „prostřednictvím S gen“, „pomocí S gen“, „cestou S gen“ (Vypočítal

to pomocí matematických tabulek. Rodinné hádky se nejlépe řeší cestou

kompromisů.). (Grepl a Karlík, 1986)

17

• Určení výsledku vyjadřuje výsledek děje. Je možné ho pro jeho významovou

blízkost spojit s určením účinku. Závisí na slovesných výrazech vyjadřujících

ve své sémantické struktuře určitou změnu (prodat, rozlít, přepracovat). Používá

se stejné formy jako u direktivního určení místa: „do S gen“, „na S acc“,

„v S acc“ (Postavit se do dvojstupu. Rozkrojit jablko na čtyři díly. Proměnil

se v gentlemana.). (Grepl a Karlík, 1986)

• Určení účinku „Vyjadřuje to, co je následkem (výsledkem) vyplývajícím z velké

(nadměrné) nebo malé míry, intenzity děje nebo vlastnosti.“ (Grepl a Karlík,

1986, s. 298) Je blízké určení míry a výsledku. Používá se adverbálních výrazů

s formou „do S gen“, „na S acc“, „k S dat“, „až k S dat“, jejichž základem bývá

substantivum nebo ustrnulé jmenné formy adjektiv (Obloha se zbarvila

do červena. Oka na punčoše jsou dost velká na zašití. K našemu velkému

překvapení se dostal do finále.). (Grepl a Karlík, 1986)

• Určení původu označuje zdroj platnosti slovesného děje, nebo východisko

vzniku dalších jevů. Základní forma vyjádření je „z S gen“ (Upekla

to ze špaldové mouky.), ale lze použít i formu „od S gen“ (Dostal jsem

to od kamaráda.) a také formu „po S loc“ ve významu něco zděděného (Zdědil

po strýcovi obchod.). (Grepl a Karlík, 1986)

• Určení původce děje má mezi větnými členy zvláštní postavení. Nachází

se pouze v syntaktických strukturách deagentních jako člen fakultativní.

Ze sémantické roviny mu odpovídá agens. Vyjadřuje se adverbálními výrazy

s formou „S instr“ a „od S gen“ (Dostal od otce políček. Byl ošetřen chirurgem.).

(Grepl a Karlík, 1986)

• Určení průvodních okolností vyjadřuje rozličné okolnosti, za kterých probíhá

děj, většinou jde o výskyt osoby, zvířete nebo věci. Lexikálně specifikované

výrazy jsou v pozici podmětu nebo předmětu, a proto je určení průvodních

okolností blízké doplňku. Vyjadřuje se především adverbálními výrazy

(Pozdravil nás zamáváním. Chytili ho při vloupání. Mluvil nesrozumitelně.),

může se také použít forma „bez S gen“ (Odešel bez rozloučení.). (Grepl a Karlík,

1986)

18

3.4 Příslovečné určení zřetele

Vyjadřuje jevy či okolnosti, vzhledem ke kterým platí děj, vlastnost nebo stav.

Odpovídá tedy na otázky „vzhledem k čemu?“, „vzhledem ke komu?“. Příslovečné

určení zřetele se člení na dva typy, a to na určení zřetelově vymezovací a určení zřetelně

porovnávací. (Grepl a Karlík, 1986)

• Určení zřetelově vymezovací vymezuje určitou oblast, ke které platí vlastnost,

děj nebo stav vyjádřený řídícím členem, což je většinou sloveso nebo přídavné

jméno. Výrazovými prostředky bývají adverbia s koncovkou e/ě nebo y, které

se tvoří od nesubstantivních adjektiv (neschopně vypadající, teoreticky

nepoužitelné). Nejčastější používanou formou je „S instr“ (Rodem je Slovák.

Sílou se nám nemůže rovnat.). Další možné formy vyjádření jsou „na S acc“,

které využívají většinou dějových substantiv (Na pohled se zdá pěkný.)

a „co do S gen“, „v S loc“, které se pojí s adverbiálními výrazy (Co do počtu je

nás víc.). (Grepl a Karlík, 1986)

• Určení zřetelově porovnávací vymezuje oblast, vůči níž se hodnotí,

nebo srovnává. Pro vyjádření se používají adverbální výrazy v různých pádech

(Na diplomata moc dobře nemluví. Tento pokoj je pro návštěvy nevhodný.).

Zřetelovou platnost mají také srovnávací obraty s jak(o) a než nebo knižní obrat

nežli (Olomouc je stejně pěkná jako Praha. Květinové povlečení je dražší

než proužkové.). (Grepl a Karlík, 1986)

3.5 Příslovečné určení příčinné

Označuje děje nebo stavy, které jsou v širokém kauzálním vztahu

k predikovanému příznaku. Z této teze lze vyvodit, že určení příčinná mají primární

podobu vedlejší věty a prakticky neexistují žádná primární příčinná adverbia.

Vyjadřuje-li se příslovečné určení příčiny substantivními výrazy, jedná se pouze

o sekundární vyjádření, které je důsledkem nominalizace nebo substituce vedlejší věty

(Protože maminka přijela pozdě večer z práce, nejdeme na procházku. → Kvůli

pozdnímu večernímu příchodu maminky nejdeme na procházku.). Příslovečná určení

19

příčinná se dělí na určení vlastní příčiny, účelu, podmínky a přípustky. (Grepl a Karlík,

1986)

• Určení vlastní příčiny vyjadřuje to, co děj nebo stav způsobilo, čeho je děj

nebo stav následkem. Odpovídá „proč?“, „z jaké příčiny?“, „z jakého důvodu?“

se něco děje nebo odehrálo. Primárně se vyjadřuje vedlejšími větami příčinnými

a sekundárně adverbiálními výrazy s původní předložkou, které vyjadřuji vlastní

příčinu. Nejčastějšími formami bývají „pro S acc“, „na S acc“, „z S gen“ a „za

S acc“ (Byl vyřazen pro poruchu. Užíval léky na astma. Potil se z nervozity.

Stydí se za svou bídu.). Dále se používají substantiva označující živly,

psychosomatické stavy a vlastnosti, jež jsou většinou ve formě instrumentálu

(Lesní porost byl zničen silný větrem. Rozbilo se to jeho neopatrností.). (Grepl a

Karlík, 1986)

• Určení účelu vymezuje, čeho se má dějem nebo stavem dosáhnout, k čemu je

děj nebo stav zaměřen. Odpovídá „proč?“, „za jakým účelem?“ se něco

děje/odehrálo. Zpravidla se jedná se o nevalenční člen. Primárně se vyjadřuje

vedlejší větou účelovou, důsledkem její nominalizace vznikla řada adverbálních

výrazů, které se pojí s formami „k S dat“, „pro S acc“, „na S acc“ (Lidé čtou

knihy pro potěšení. Kartáč se používá k čištění // na čištění oblečení.). Formy

„proti S dat“ a „před S instr“ se používají pro vyjádření nežádoucího děje nebo

stavu (Ošetřil brambory postřikem proti mandelince bramborové. Hlavně v zimě

chraňte své rty před popraskáním.). Další možností vyjádření účelu je použití

složeného adverbálního výrazu s cílem a infinitivu nebo jen prostého infinitivu

po slovesech pohybu a přemisťování (Řekl nám to s cílem zmást nás. Utíkal

se schovat). Vedlejší účelové věty závislé na slovech pohybu a přemisťování je

možné nominalizovat, čímž vzniknou adverbální výrazy pojící se s formami

„na S acc“, „pro S acc“ (Šel na návštěvu. Běžel pro nanuk.). (Grepl a Karlík,

1986)

• Určení podmínky vyjadřuje okolnost, na které závisí splnění děje nebo stavu.

Odpovídá na otázku „za jaké podmínky?“. Z významového hlediska se rozlišují

dva druhy, a to podmínka potenciální (včetně reálné) a podmínka ireální.

Nevýrazněji je jejich rozdíl vidět na vedlejší větě podmínkové, jiné vyjádření

bývá z hlediska významovosti dvojznačné. Vyjádření podmínky je možné

specifikovat kontextem, nebo použitím časové nebo modální formy slovesa, a

tím se dvojznačnosti vyhnout. Při nevětném vyjádření se používají adverbální

20

výrazy s původní předložkou ve formě „při S loc“, „za S gen“, „bez S gen“,

„s S instr“ (Při vyšší nadmořské výšce se lidem hůře dýchá. Za deště nikam

nechoď. Bez nákupu se nevracej. Se souhlasem tvých rodičů tě vezmu na výlet.).

Pokud jsou slovesa ve tvaru kondicionálu přítomného, udávají většinou

podmínku potenciální i ireálnou (Bez Petra bych nikam nejel.). Jednoznačné

vyjádření podmínky ireálné nastává tehdy, má-li sloveso formu kondicionálu

minulého, kondicionál minulý totiž signalizuje neuskutečnitelnost slovesného

děje ve všech časových plánech (Bez tvé pomoci bych to byl nezvládl.). (Grepl

a Karlík, 1986)

• Určení přípustky vyjadřuje okolnost, navzdory níž se uskuteční děj nebo stav

vyjádřený přísudkovým slovesem (očekávalo by se, ale k překvapení). Jedná

se o jediný větný člen, na který se nelze zeptat žádnou otázkou. Je realizován

vedlejšími větami přípustkovými a je jejich nominalizacemi vzniklých

adverbiálních výrazů. Nejtypičtějšími formami jsou „přes S acc“, „proti S dat“,

„při S loc“, „bez S gen“, „s S instr“ (Odešel i přes jeho prosby. Udělal to i proti

svému odporu. I při vší odhodlanosti nedokončil úkol. I bez tvé rady to

udělám.). Jednoznačné vyjádření přípustkového určení je možné pomocí

adverbálních výrazů s nepůvodními předložkami typu navzdory, v rozporu,

i za cenu (Udělal to navzdory jeho zákazu. V rozporu s předpovědí počasí dnes

sněžilo. Udělal to i za cenu pokuty.). (Grepl a Karlík, 1986)

21

4 VEDLEJŠÍ VĚTY PŘÍSLOVEČNÉ

V kapitole zabývající se vymezením základních termínů v syntaxi jsou

již vysvětleny pojmy věta a souvětí (viz s. 6).

Souvětí je zde rozčleněno na parataktické (souřadné) a hypotaktické (podřadné),

podrobnější informace týkající se dané problematiky zde už ovšem uvedeny nejsou.

Následující kapitola se je proto pokusí rozšířit, úvod bude věnován dalšímu, obecnému

výkladu souvětí.

Pojem souvětí přestavuje syntaktickou jednotku, která se skládá ze dvou nebo

více vět spojených ve vyšší mluvnický nebo obsahový celek, v němž věty ztrácejí svoji

samostatnost a vstupují do vzájemných sémantických a syntaktických vztahů. (Grepl a

Karlík, 1986) Z této definice vychází i dělení souvětí na parataktické a hypotaktické.

Parataxe znamená způsob spojení vět, „při kterém se připojená věta

nezačleňuje do jiné věty jako její větný člen“ . (Grepl a Karlík, 1986, s. 346) Jedná

se o věty, které jsou na sobě mluvnicky nezávislé a zachovávají si svoji samostatnost.

Věty ve vztahu parataxe jsou spojeny třemi způsoby: souřadicími spojkami (a, i, ale),

souřadicími relativy (což, načež, pročež) nebo spojením bezespoječným (asyndeton).

(Grepl a Karlík, 1986)

Druhý způsob spojení vět je hypotaxe. Zjednodušeně je možné říci, že se jedná

o opak parataxe. V hypotaxi jde totiž o to, že „jedna věta se začleňuje do jiné věty jako

její větný člen.“ (Grepl a Karlík, 1986, s. 347) Začleněná věta pak ztrácí svoji

samostatnost a stává se závislou na druhé větě souvětí. (Grepl a Karlík, 1986)

Vedlejší věta je synonymem k pojmu začleněná věta. Jedná se o větu,

která je syntakticky začleněná do hlavní věty a zároveň je na ní závislá. Hlavní věta

není syntakticky začleněná, což znamená, že je samostatná. Z pohledu sémantiky

vedlejší věta nějakým způsobem zpřesňuje hlavní větu (Přines knihu. → Přines knihu,

která leží na stole.). Věty, které jsou ve vztahu hypotaxe, bývají spojené podřadicími

spojkami (aby, že), vztažnými zájmeny (kdož, což) a vztažnými příslovci (když). (Grepl

a Karlík, 1986)

Parataktické (souřadné) souvětí je takové, ve kterém jsou věty spojené

paratakticky. Hypotaktické (podřadné) souvětí je takové, ve kterém jsou věty spojené

podřadně. Rozdíl mezi parataktickým a hypotaktickým souvětím tkví v tom,

22

že hypotaktické souvětí má komunikativní funkci jako celek a rozhoduje o ní věta

hlavní.

„Vedlejší věta příslovečná vyjadřuje příslovečné určení ve větě řídící.“

(Čechová, 1989, s. 299) „V ěty příslovečného určení vyjadřují různé okolnosti, za nichž

probíhá děj věty řídící, podobně jako příslovečné určení ve větě jednoduché; podle toho

se dělí na věty místní, časové, způsobové, příčinné, účelové, podmínkové, přípustkové,

výjimkové a zřetelové.“ (Bauer a Grepl, 1970, s. 297) Výklad a zpracování tématu vět

vedlejších příslovečných se v odborných publikacích často liší. Zde bude postupně

nastíněn a zhodnocen výklad některých z nich.

4.1 Vedlejší věty místní

Vedlejší věty místní vyjadřují příslovečné určení místa své řídící věty nebo

zpřesňují určení místa obecněji vyjádřené. Pro jejich připojení se používají vztažná

příslovce místní např.: kde, kudy, kam. Pokud se druh místní okolnosti ve větě hlavní

a vedlejší neshoduje, nebo pokud je potřeba naznačit zřetelnost okolnosti místní věty

řídicí, použijí se korelativní adverbia např.: tu, tam, tudy. Například: Odešel tam, kde

lišky dávají dobrou noc. Větosled je většinou volný. Vedlejší věty, ve kterých není

použito korelativního adverbia, následují za větou řídící (Posadil se, kam jsem mu

ukázala.). Pokud je korelativní adverbium použito, může vedlejší věta stát před větou

řídící i za ní (Kde mi ukážeš, tam půjdu. Odešel tam, kde lišky dávají dobrou noc.).

Pro vyjádření vedlejších vět místních se používá hlavně indikativ. Kondicionál

se používá jen tam, kde se jedná o nereálný děj, který je obvykle podmíněný, žádoucí

nebo nejistý. Použití času ve větě se řídí poměrem k okamžiku promluvy. Pro děj

současný nebo obecně platný se využívá prézens, pro děj před okamžikem promluvy

préteritum a pro děj dosud neuskutečněný futurum. Z toho vyplývá, že na čase věty

hlavní není závislý čas věty vedlejší, ale mezi oběma ději bývá poměr současnosti,

předčasnosti nebo následnosti. (Bauer a Grepl, 1970)

V Příruční mluvnici češtiny jsou vedlejší věty místní zařazeny vždy pod

konkrétní druh příslovečného určení místa. Příslovečné určení je rozděleno

podle odpovědí na otázky: „kde?“, „kam?“, „odkud?“, „kudy?“. Forma výkladu

je u všech stejná. Nejprve je vysvětleno, čím bývá vedlejší věta uvozená, poté následují

příklady používaných korelativních příslovcí a příklady vedlejších vět. Podle mého

23

názoru se zde jedná pouze o nastínění toho, jak vedlejších věty vypadají, než o hlubší

vysvětlení, které je uvedeno v publikaci Skladba spisovné češtiny od autorů Jaroslava

Bauera a Miroslava Grepla.

V publikaci Čeština - řeč a jazyk od Marie Čechové jsou vedlejší věty místní

definované pouze dvěma základními větami. Čechová je na rozdíl od Příruční mluvnice

češtiny rozděluje na věty nekorelativní a korelativní, tyto pojmy už ale dál nerozvádí.

Pro hlubší a důkladnější studování vedlejších vět místních bych doporučila Skladbu

spisovné češtiny od Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla, kde se nacházejí podrobnější

informace. Informace uvedené v Příruční mluvnici češtiny bych použila

pro vypracování přehledné tabulky vedlejších vět.

4.2 Vedlejší věty časové

Tématika vedlejších vět časových je patrně nejlépe zpracována v publikaci

Skladba spisovné češtiny autorů Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla, ze které také

vycházela teoretická část této práce. Jelikož je tato kapitola ve Skladbě spisovné češtiny

dosti obšírná, nachází se v publikaci zjednodušená tabulka, která umožňuje lepší

orientaci a uchopení daného problému, což může být pro studující pozitivní prvek.

Naproti tomu v publikaci Čeština - řeč a jazyk od Marie Čechové jsou informace

týkající se rozdělení časových vět dosti stručné. Dělení vět autorka nezdůvodňuje

teoreticky, pouze udává příklady. Na druhou stranu tyto lze hodnotit poměrně kladně,

jelikož souvětí jsou jednoduchá a vystihují podstatu tématu.

Příruční mluvnice pojala vysvětlení časových vět na základě typických spojek,

čímž se shoduje se Skladbou spisovné češtiny. Jediným zaznamenaným negativním

prvkem ve výkladu publikace Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla byly příklady,

které se zdály poněkud složité ve srovnání s jinou odbornou literaturou. Autoři

používají příklady z literárních děl různých spisovatelů, a protože každý spisovatel

má svůj osobitý jazyk, vznikají jazykově komplikovanější souvětí a tím jsou složitější

na pochopení daného jevu.

24

Vedlejší věty příslovečné časové vyjadřují okolnosti vět řídících, což znamená,

že mají vzhledem k řídící větě funkci příslovečného určení času.2 (Bauer a Grepl, 1970)

Existují tři základní typy vedlejších vět časových:

• Prosté časové zařazení děje věty řídící – odpovídá se na otázku „kdy?“.

• Vymezení trvání děje věty řídící – odpovídá se na otázku „jak dlouho?“

V tomto typu vět se děj věty řídící uvádí do vztahu k ději věty časové,

který může být současný, předčasný (předchází před dějem věty řídící)

nebo sledový (následuje po ději věty řídící).

• Souvětí, ve kterém splývají dvě věty, jejichž děje následují bezprostředně

po sobě, přičemž druhý děj náhle přeruší první dříve, než se mohl rozvinout

nebo dokončit.

K vyjádření uvedených druhů časových vztahů se používá časových spojek.

Pro výraznější vyjádření se používají odkazovací slova ve větě řídící. Např.: „když –

tak“, „tak dlouho – až“. (Bauer a Grepl, 1970)

Užitím časových a vidových tvarů přísudkových sloves dochází k vyjádření

vzájemného časového poměru dějů. Rozhodující je i okamžik promluvy, podle něj

se celé souvětí klade do přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti. Nejčastěji jsou věty

časové indikativní. Při použití kondicionálu mnohdy dochází k posunu směrem

k podmínkové větě, proto je jeho používání sporadické. Sled vět v souvětí je u prvních

dvou typů volný, pevně daný je pouze u souvětí s ději následujícími bezprostředně

po sobě. (Bauer a Grepl, 1970)

4.2.1 Věty vyjadřující časové zařazení děje

Jedná se o vedlejší věty, které zodpovídají otázku „kdy?“. Zařazení děje věty

řídící se provádí uvedením jiného děje, který může být buď současný, předcházející ději

věty řídící nebo po něm následující. Nejedná se o absolutní zařazení, ale o relativní.

Nejzákladnějšími spojkami pro vyjádření předchozích vztahů jsou: „když“ (stylisticky

neurální, vhodná pro vyjádření současnosti i předčasnosti), „až“ (stylisticky zabarvená,

vhodná pro vyjádření vztahu mezi ději budoucími), „kdykoli“ (stylisticky zabarvená,

vhodná pro vyjádření vztahů mezi ději opětovanými). Existuje množství dalších spojek,

2 Někdy se stává, že časový význam je oslaben a vedlejší věta vyjadřuje spíše průvodní okolnost hlavního děje, ale na formální stránku souvětí to nemá vliv. (Bauer a Grepl, 1970)

25

které jsou hovorové „jak“, „jakmile“, nebo knižní „jedva“, „ledvaže“. Pořadí vět není

pevné, ale převládá antepozice. (Bauer a Grepl, 1970)

4.2.2 Věty vymezující trvání děje věty hlavní

Do této skupiny patří vedlejší věty odpovídající na otázku jak „dlouho?“.

Vymezení trvání děje věty hlavní v souvětí je možné třemi způsoby:

• určením jak dlouho trvá děj věty řídící (Udává časový rozsah věty, jde o děje

současné.)

• určením odkdy trvá děj věty řídící (Vymezuje začátek děje, jedná se o děje

předčasné.)

• určením dokdy trvá děj věty řídící (Udává konec děje, jedná se o děje

následující.)

Pro každý druh věty existují typické spojovací výrazy. (Bauer a Grepl, 1970)

Vyjádření doby trvání hlavního děje se uskutečňuje uvedením souběžně

probíhajícího děje ve vedlejší větě, na který je průběh hlavního děje vázán. V obou

větách jsou slovesa nedokonavá a ve stejném čase. Nejčastěji se používá spojka

„dokud“, dále knižní „pokud“, v hlavní větě můžeme rovněž nalézt odkazovací výrazy,

např.: dokud, tak dlouho (Dokud si neuklidíš ve skříni, nepůjdeš ven.). Ojediněle

se vyskytuje spojka „co“ (Celou dobu, co sledovala přímý přenos udělování hudebních

cen, doufala ve vítězství svého oblíbeného zpěváka.). (Bauer a Grepl, 1970)

Vyjádření začátku děje věty hlavní se uskutečňuje uvedením děje, pro který

může hlavní děj teprve nastat nebo platit. Je tedy vázán na uskutečnění děje věty

časové. Sloveso zde může být nedokonavé nebo dokonavé, záleží na tom, zda je začátek

hlavního děje vázán na uskutečnění nebo jen započetí (a další trvání) vedlejšího děje.

Typickou spojkou je „co“. Ta většinou následuje po výrazech „od té doby“ ve větě

hlavní. (Hodně se změnil od té doby, co začal studovat vysokou školu.). Je možné se zde

setkat i se spojkou „kdy“, která následuje většinou po výrazech „od té doby“, „od té

chvíle“ (Od té doby, kdy si vyrobil svůj první model, začal chodit do kroužku Modelář.).

(Bauer a Grepl, 1970)

Ukončení děje věty hlavní se provádí vložením dalšího děje, který jej přeruší

nebo jinak pozastaví. Což znamená, že hlavní děj probíhá jen do doby, než se uskuteční

děj vedlejší. Slovesa bývají většinou dokonavá. Tento vztah se vyjadřuje třemi druhy

časových vět:

26

• Větami se spojkou „dokud“, nebo s knižními spojkami „pokud“, „pokavad“

a záporným slovesem (Nepřestal křičet, dokud se neztišilo osazenectvo sálu.).

• Větami se spojkou „až“ a s kladným slovesem (Půjdeš ven, až přijdu.).

• Větami se spojkou „než“ a s kladným slovesem (K potoku chodili pro vodu,

než jim zavedli vodovod.). (Bauer a Grepl, 1970)

4.2.3 Souvětí vyjadřující rychlý sled dvou dějů

Tyto děje jsou poměrně samostatné, nelze říci, že jeden je časovým určením

druhého. Druhý děj často následuje bezprostředně a nečekaně po prvním, může

jej přerušit, nebo zabránit tomu, aby se vůbec rozvinul. Typickými spojkami

jsou „když“ a „až“. Spojka „když“ se používá při nečekaném přerušení děje a je často

doprovázena příslovci tu, a najednou (Už se chystal číst, když vtom zazvonil zvonek.).

Spojka „až“ se používá u budoucího děje (Mluvil velmi tiše, až najednou zakřičel

a všichni se lekli.). (Bauer a Grepl, 1970)

4.3 Věty způsobové a měrové

Pojetí vedlejších vět způsobových a měrových se často rozchází v závislosti

na konkrétní literatuře. Marie Čechová ve své publikaci Čeština - řeč a jazyk roztřídila

tyto věty do samostatných oddílů. Věty způsobové dělí na věty vyjadřující vlastní

způsob a věty srovnávací, věty měrové na spojkové, vztažné a nezávislé věty měrové.

Podobné členění je možné najít v Příruční mluvnici češtiny. Způsob je dělen

na tři skupiny: vyjádření způsobu přímo, srovnání a srovnání na bázi rozdílnosti, míra

je dělena na vyjádření míry a intenzity přímo, srovnání a uvedení následku nebo

výsledku. Já jsem se držela dělení vedlejších vět způsobových a měrových, které

je uvedeno ve Skladbě spisovné češtiny od autorů Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla,

protože dle mého názoru podává výklad přehledněji a výstižněji.

Věty způsobové a měrové vyjadřují způsob nebo míru děje věty řídící,

anebo kvalitu či kvantitu vlastnosti vyjádřené ve větě řídící. Rozvíjejí, podobně jako

příslovečné určení způsobu a míry, přísudek nebo jiný člen věty řídící vyjádřený

nejčastěji přídavným jménem, podstatním jménem nebo příslovcem označujícím

kvalitu/kvantitu. (Bauer a Grepl, 1970) Věty způsobové a měrové dělí Jaroslav Bauer

27

a Miroslav Grepl na věty srovnávací, účinkové, prostředkové a věty vyjadřující

průvodní okolnost hlavního děje. (Bauer a Grepl, 1970)

4.3.1 Věty srovnávací

„Věty srovnávací určují způsob nebo míru děje nebo vlastnosti, vyjádřené

některým členem věty řídící, a to tak, že uvádějí, čemu se děj nebo vlastnost podobá,

čemu odpovídá, s čím se shoduje nebo od čeho se liší.“ (Bauer a Grepl, 1970, s. 313)

Rozdělují se na tři základní typy:

• Věty vyjadřující srovnání ve smyslu podobnosti nebo shody. Tyto vedlejší

věty uvádějí, k čemu se děj, stav nebo vlastnost vyjádřená ve větě hlavní

přirovnává, čemu se podobá nebo co připomíná. Základní spojka „ jako“ je

doplňovaná ve větě řídící odkazovacím výrazem „ tak“. Nejčastěji se používá

kondicionál (Procházel se, jako by ho nic netížilo.). Je možné se setkat

i s indikativem, který se nachází nejčastěji po výrazu jako kdyby (Chová se, jako

kdyby mu to tady všechno patřilo.). (Bauer a Grepl, 1970)

• Věty vyjadřující srovnání ve smyslu totožnosti, stejné vlastnosti, stejné míry

nebo úměrnosti. Pro tento druh srovnávání se nejčastěji používají dvojice

souvztažných zájmen nebo zájmových příslovcí. Používá se indikativ s výrazem

„jak“ (Maminka mi zakázala chodit ven s takovými kamarády, jako jsi ty.).

Shoda vlastnosti se vyjadřuje pomocí korelace „jaký – takový“ (typickým

příkladem může být přísloví Jaký pán, takový krám. // Jaké si to uděláme,

takové to bude mít.), stejná míra nebo počet pomocí korelace „kolik – tolik“;

„kolikrát – tolikrát“ (Podle toho, kolik budeš mít jedniček na vysvědčení, tolik

dostaneš bonbónů.). Úměrnost vlastností, okolností nebo úměrné rozvíjení dějů

se vyjadřuje pomocí korelací „čím – tím“ (Čím více byl slavnější a bohatší, tím

více zapomínal na svoje chudé rodiče.). (Bauer a Grepl, 1970)

• Věty vyjadřující srovnání se smyslu nestejné míry. Jedná se o vyjádření děje

nebo jevu ve vedlejší větě, který se od děje věty hlavní liší nebo jej převyšuje.

Typická spojka je „než“ (Úkol byl pro něj těžší, než si myslel.). (Bauer a Grepl,

1970)

28

4.3.2 Věty účinkové

Věty účinkové určují způsob nebo míru děje, vlastnosti, který je vyjádřený

některým členem v řídící větě. Vedlejší věty uvádějí, jak se děj nebo vlastnost projevily

nebo jak by se mohly projevit, co je, co by mohlo být výsledkem nebo co by mělo

být jejich výsledkem. Nejčastěji se vztahují ke slovesu, přídavnému jménu nebo

příslovci vyjádřeném ve větě hlavní. Často u nich stojí odkazové výrazy, např.: tak,

tolik. Sled vět v souvětí je ustálen. Vedlejší věty pokaždé následují za větou řídící.

(Bauer a Grepl, 1970)

Spojka „že“, pro věty účinkové typická, se často pojí s odkazovacími výrazy,

např.: tak, tolik, takový. Věty, ve kterých je užita, vyjadřují zpravidla účinek reálný,

proto se v nich používá indikativ (Její hra na klavír byla tak krásná, že učitel zůstal stát

chvíli v údivu, než se vyjádřil.). Může být použita také spojka „takže“, v tom případě jde

o účinek vyplývající z obsahu řídící věty jako celku (Přišla zpocená, takže se převlékla

do suchého.). Další možnou spojkou je „až“. Pomocí ní se vyjadřuje účinek vyplývající

z velké míry nebo intenzity děje nebo vlastnosti (Stále chodil se džbánem, až se ucho

utrhlo.). Účinek, který by málem nenastal, se vyjadřuje pomocí spojkových výrazů

„div“, „div že“, „málem že“, „taktak že“ (Začali tak silně výskat a jásat, div že

nerozbořili tribunu.). Zvláštní typ vedlejší věty účinkové tvoří věty pojící se se spojkou

„aby“. Vyjadřují účinek nereálný, který nemůže nastat, protože se v řídící větě odmítají

předpoklady, které by jej měly vyvolat, nebo vyjadřují účinek, který by měl teprve

nastat a vyplývá z věty řídící (Jabloň není ještě tak stará a nemocná, aby se musela

skácet. Ještě jsem stále pánem domu já, abych zde mohl rozhodovat.). (Bauer a Grepl,

1970)

4.3.3 Věty prostředkové

Věty prostředkové vyjadřují, pomocí čeho se uskuteční děj věty řídící. Typickou

spojkou je „že“, v řídící větě často bývá obsaženo odkazovací zájmeno

tím nebo příslovce tak (Porušila dohodu tím, že nepřišla na scházku.).

29

4.3.4 Věty vyjadřující způsobovou průvodní okolnost

Jedná se o věty, které se volněji řadí k vedlejším větám způsobovým. Vyjadřuje

se v nich záporná průvodní okolnost, kdy děj věty hlavní proběhne, aniž by přitom

nastalo to, co se říká ve větě vedlejší. (Bauer a Grepl, 1970)

Typickou spojkou je „aniž“. Tato původem souřadicí spojka (používaná

v poměru slučovacím) přechází do funkce podřadicí, následuje-li po větě kladné

(Vyhrál partii, aniž by věděl jak.). Další spojkou je „aby“. Užívá se, když se po řídící

větě záporné vyjadřuje podobná průvodní okolnost záporným slovesem (Nedokázala

uvařit polévku, aby se nepodívala do kuchařky.). (Bauer a Grepl, 1970)

4.4 Věty příčinné a důvodové

„V ěty příčinné a důvodové vyjadřují, co vyvolalo děj věty řídící, z čeho vyplývá

a proč platí.“ (Bauer a Grepl, 1970, s. 322) Typickými a nejčastějšími spojkami jsou

„protože“ a „že“, které se nacházejí po odkazovacím výrazu proto ve větě řídící. Sled

vět je volný. Pokud se jedná o reálnou příčinu, používá se indikativu a čas se volí

dle okamžiku promluvy (Šla se převléci, protože si umazala nohavice olejem.).

Kondicionál se používá u příčin nereálných, smyšlených a popřených (Neudělal

to nejen proto, že by se bál výsledku, ale i proto, že měl strach z důsledků celé věci.).

U důvodového významu se používá spojka „když“, která může mít příznak času

nebo podmínky (Když mi nechcete věřit, pojďte se podívat na fotky.). (Bauer a Grepl,

1970)

Výklad této tématiky je podobný ve Skladbě spisovné češtiny Miroslava Grepla

a Petra Karlíka, v Příruční mluvnici češtiny i v knize Marie Čechové Čeština – řeč

a jazyk. V druhé jmenované publikaci ovšem spadají tyto vedlejší věty do skupiny

určení příčinných v širším smyslu.

4.5 Věty účelové

Tyto věty vyjadřují děj, na jehož uskutečnění je zaměřena činnost vyslovená

ve větě řídící, nebo který by měl vyplynout jako výsledek ze stavu v ní vyjádřeného.

(Bauer a Grepl, 1970) Základní spojkou je „aby“. Jelikož se jedná o věty, ze kterých

30

vyplývá, že se děj má teprve uskutečnit, užívá se kondicionálu přítomného (Marně

upínala zrak k obloze, aby viděla padající hvězdu.). V knižních nebo archaických větách

dochází ke spojování vět pomocí výrazu „by“ ve funkci spojky. (Bauer a Grepl, 1970)

V Příruční mluvnici češtiny jsou věty účelové zařazeny pod skupinu určení

příčinných v širokém smyslu. Jejich výklad v Příruční mluvnici češtiny se jeví poměrně

komplikovaný z hlediska uspořádání informací. Nejsou totiž zřetelně odlišeny pasáže

týkající se příslovečného určení a vedlejší věty, protože několik odstavců je věnováno

obecně příslovečnému určení účelu, poté následuje vysvětlení vedlejší věty jako

možnosti vyjádření určení účelu, následně se autoři vrací k možnostem vyjadřování

účelu pomocí adverbiálních výrazů a závěr kapitoly je zase věnován vedlejším větám.

4.6 Věty podmínkové

Věty podmínkové vyjadřují okolnost, na kterou se váže uskutečnění věty řídící

nebo na kterou je vázána její platnost: jestliže nastane A, nastane i B (Počkáme zde,

najdou nás.). (Bauer a Grepl, 1970) Závislost realizace věty řídicí na okolnosti, která

je vyjádřená ve větě podmínkové, může být různá: může se jednat o souvislost

vyvolanou příčinnou (uskutečnění podmínky je dějem přímo vyvoláno), o podnět

či motiv, který vede k realizaci děje (má blízko k účelu), o okolnost umožňující

uskutečnění děje, dále se může jednat o okolnost nasvědčující tomu, že se hlavní děj

uskuteční. (Bauer a Grepl, 1970) Rozděluje se podmínka nereálná (okolnost je jen

myšlená) a reálná (uskutečnění podmínky se předpokládá). Typickou spojkou

pro nereálnou podmínku je „kdyby“ (Kdybych se více učil , mohl bych dostat lepší

známku.). Pro podmínku reálnou je typická spojka „–li“ a „jestliže“ (Nedokáže být

v klidu, vidí-li nějakou nespravedlnost. Jestliže budete celou vyučovací hodinu hodní,

nedostanete žádný domácí úkol.). (Bauer a Grepl, 1970)

Dělení a vysvětlení vedlejších vět podmínkových je podobné v publikacích

Skladba spisovné češtiny (Jaroslav Bauer a Miroslav Grepl) a Čeština - řeč a jazyk

(Marie Čechová). Příruční mluvnice češtiny má složité dělení shodné s dělením

příslovečného určení podmínky. Zároveň spojuje podmínku s příčinou do jednoho

druhu určení s názvem Určení příčinná v širokém smyslu. Podmínka je následně

rozdělena do pěti skupin a příčina do dvou, kdy jednu skupinu tvoří určení vlastní

31

příčiny a druhou určení přípustky. Výklad v Příruční mluvnici češtiny je zbytečně

komplikovaný a složitý.

4.7 Věty přípustkové a podmínkově přípustkové

Ve Skladbě spisovné češtiny Miroslava Grepla a Petra Karlíka je na rozdíl

od publikace Čeština - řeč a jazyk v jedné kapitole spojen výklad přípustkových

a podmínkově přípustkových vět. Toto spojení ničemu nevadí, protože výklad je dosti

zřetelně oddělený a přehledný.

Vedlejší věty přípustkové vyjadřují okolnosti nepříznivého děje věty řídící, které

nezabránily jeho uskutečnění. (Bauer a Grepl, 1970) Používá se indikativu, jelikož

okolnost bývá většinou reálná. Uvozující spojky mohou být „ačkoli,“ „ačkoliv“, „ač“,

„t řebaže“, „třebas“, „třeba“, „přestože“ (Ačkoli schůze trvala dlouho, zůstalo stále

mnoho nezodpovězených otázek.). (Bauer a Grepl, 1970)

K větám přípustkovým se řadí podmínkově přípustkové věty, které připouští

nepříznivou okolnost, za které se děj uskuteční stejně jako za okolnosti příznivé.

Vyjadřují se dvojím způsobem:

1. Vytknutím krajní okolnosti . Jedná-li se o reálnou okolnost, používá

se spojovacích výrazů „i když“, „ani když“ (Bál se ho, i když mu nikdy nic

neudělal.) Spojovací výrazy pro nereálnou okolnost (myšlenou) jsou i kdyby

a ani kdyby (I kdybych namaloval zátiší sebelépe, nikdy nebude spokojen.).

2. Uskutečněním hlavního děje za libovolné okolnosti. Věty tohoto typu

se uvozují nejčastěji spojkou „ať“ a vždy obsahují lexikální všeobecnost

nebo libovolnost (Ať si stoupla kam chtěla, vždy někde překážela.). (Bauer

a Grepl, 1970)

4.8 Věty výjimkové

Vedlejší věty výjimkové jsou vysvětleny podobně ve Skladbě spisovné češtiny

Miroslava Grepla a Petra Karlíka a v publikaci Čeština - řeč a jazyk Marie Čechové.

V Příruční mluvnici češtiny je tento typ vět zcela vypuštěn.

„Výjimkové věty vyjadřují okolnost, která se vyjímá z obecné platnosti věty

řídící, eventualitu, pro kterou tvrzení obsažené ve větě hlavní neplatí.“ (Bauer a Grepl,

32

1970, s. 331) Základním typem jsou věty vyjadřující podmínku, za které neplatí obsah

věty hlavní.3 Typickými spojkami jsou „leč“ (knižní typ), „leda“, „ledaže“,

po nichž se užívá většinou kondicionálu, zřídka pak i indikativu (Nikam nepojedu, leda

by mě dlouho přemlouvali.). Zvláštními typy jsou situace, kdy výjimky tvoří výlučný,

jediný platný případ, tzn. platí pouze to, co říká věta vedlejší, za žádné okolnosti se děj

věty hlavní neuskuteční. Nejčastěji se věty uvozují spojkou „než“ (Nikdy jsem si nepřál

nic vroucněji, než aby se už uzdravila.). (Bauer a Grepl, 1970)

4.9 Věty zřetelové

Vyjadřují, čeho se týká děj věty řídící nebo čím je omezena jeho platnost. (Bauer

a Grepl, 1970) Věty zřetelové se dělí na dva typy:

• Věty zřetelově vymezovací. Vymezují oblast, ve které platí děj věty řídící.

Z výrazové stránky se jedná o věty ustálené, jejich kostru tvoří výrazy typu

„co se týká“, „pokud se týká“, „co se týče“, „pokud jde o“ (Pokud jde o formální

stránku práce, nemám co vytknout.). (Grepl a Karlík, 1986)

• Věty zřetelově porovnávací. „Vymezují nějakou oblast, vůči níž se něco

hodnotí nebo porovnává.“ (Grepl a Karlík, 1986, s. 417) Mezi typické spojovací

prostředky patří „na to, že“, „podle toho, že“, „k tomu aby“, „pro to aby“ (Na to,

že má vystudovanou bohemistiku, nemá přečteno až zase tolik knih.). (Grepl

a Karlík, 1986)

V případě vedlejších vět zřetelových jsem sáhla raději po publikaci Skladba

spisovné češtiny Miroslava Grepla a Petra Karlíka, protože ve stejnojmenné knize

od autorů Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla byl výklad méně přehledný. Podobné

dělení, jaké je ve Skladbě spisovné češtiny dvojice autorů Grepl – Karlík, najdeme

i v Příruční mluvnici češtiny, kde je navíc přidána jedna skupina příslovečného určení

zřetele, a to určení zřetelově autorizující.

3 Většinou je hlavní věta záporná a ve vedlejší větě se uvádí, čeho se popření netýká. (Bauer a Grepl, 1970)

33

4.10 Informace o vedlejších větách příslovečných

Informace o vedlejších větách příslovečných jsou nejpodrobněji a nejvýstižněji

zpracovány v publikaci Skladba spisovné češtiny Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla.

Marie Čechová podává informace spíše jako jednoduchý přehled, který je vhodný

pro rychlou orientaci. Příruční mluvnice češtiny se snaží podat všechny informace

týkající se příslovečného určení na jednom místě, což může působit nepřehledně. Sama

tento způsob hodnotím jako méně vhodný, protože se domnívám, že je vhodnější použít

odděleně výklad vedlejších vět a příslovečného určení. Co se týče příkladů, nejsložitější

jsou použity v publikaci Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla, autoři totiž používají

věty z různých literárních děl.

34

5 SROVNÁNÍ VÝKLADU U ČIVA

Následující kapitola bude porovnávat výklad příslovečného určení ve dvou

řadách školních učebnic českého jazyka. Srovnány budou učebnice Českého jazyka

pro 6. – 9. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií

od kolektivu autorů kolem Vlastimila Styblíka a stejnojmenná řada učebnic Zdeňky

Krausové a Renaty Teršové. Výjimku tvoří osmý ročník, který připravila Zdeňka

Krausová s Martinou Paškovou.

5.1 Obecné informace

Učebnice českého jazyka od Vlastimila Styblíka a kol. byla vypracována podle

učebních osnov vzdělávacího programu Základní škola a schválena MŠMT ČR dne

30. 4. 1996 pod č. j. 16 847/96-2 s platností od 1. 9. 1996. (Styblík, 2002) Ke každé

učebnici byly vydávány metodické příručky pro učitele. Vydávání zaštítilo

vydavatelství SPN – pedagogické nakladatelství, akciová společnost. Publikace má

formát A5 a obsahuje vždy kolem sto devadesáti stran.

Na tvorbě učebnice Český jazyk pro 6. – 9. ročník základní školy

a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií se podílely čtyři autorky: Zdeňka

Krausová a Renata Teršová (šestý a sedmý ročník), Zdeňka Krausová a Martina

Pašková (osmý a devátý ročník) a Jana Vaňková, která zpracovala kapitolu o valenční

syntaxi. Všechny učebnice byly schvalovány MŠMT ČR postupně. Nejprve byla

sválena učebnice pro šestý ročník základní školy a odpovídající víceletá gymnázia

pod č. j. 18641/03-22 dne 22. 5. 2003, o rok později pod č. j. 23717/2004-22 sedmý

ročník, v srpnu roku 2005 osmý ročník pod č. j. 23435/2005-22 a devátý ročník v srpnu

2006 pod č. j. 20603/2006-22, všechny ale mají stejnou platnost užívaní šesti let.

(Krausová, Teršová, 2003) Součástí díla je i pracovní sešit, metodická příručka

pro učitele, zvuková nahrávka CD, zvuková nahrávka MC (mimo šestý ročník) a online

podpora, kterou je možno nalézt na internetových stánkách www.fraus.cz. Vydávání

zaštítilo nakladatelství Fraus sídlící v Plzni. Publikace je formátu A4 a obsahuje kolem

sto čtyřiceti stran.

35

5.2 Šestý ročník

Podle obsahu učebnic pro šestý ročník lze usoudit, že hlavní náplní výuky

českého jazyka z hlediska mluvnice bude tvarosloví a skladba, protože je jim v učebnici

věnovaná podstatná část. Kolektiv autorů kolem Vlastimila Styblíka uvádí jako první

kapitoly zabývající se obecnou stránkou jazyka. Nejdříve žákům podává informace

o útvaru jazyka jako je nářečí, aby si uvědomili územně vázané varianty českého jazyka

(například: Ostrava – lašské nářečí, okolí Olomouce a Brna – hanácké nářečí). Postupně

se výklad přesouvá k jazykovědě a jejím složkám, stavbě slova a pravopisu. Takto

zvolený postup je pravděpodobně vhodnější, než ten, který si zvolily autorky druhé

učebnice: uvádějí dané informace až po kapitolách Tvarosloví a Skladba. Výhody

uvedeného postupu Vlastimila Styblíka vidím v tom, že se žáci naučí nejdříve obecné

informace o jazyce, postupně je pak mohou prohlubovat a zdokonalovat v další

probírané látce. V rámci zatraktivnění hodiny je možné propojit tématiku tvarosloví

a dialektů. Příkladem může být cvičení na podstatná jména zaměřené na určování rodu.

Vytvoří se tabulka, ve které budou na jedné straně podstatná jména spisovná, proti

nim budou stát stejná podstatná jména v dialektu a u všech bude určován mluvnický rod

(topol (maskulinum) // linda (femininum), postel (femininum) // lůžko (neutrum), vřava

(femininum) // mumraj (maskulinum)). Žáci si tak budou moci uvědomit rozdílnost

pojmenování stejné skutečnosti a rozšíří si slovní zásobu. Tento druh cvičení by se

těžko uplatňoval ve zvoleném postupu výkladu druhé zmíněné učebnice, protože žáci

by nebyli obeznámeni s problematikou dialektů.

Příslovečné určení je u obou autorů součástí hlavní kapitoly Skladba

a podkapitoly rozvíjející větné členy. U obou učebnic se ale tvůrci rozcházejí

v pojmenování předcházejících kapitol. Vlastimil Styblík nejdříve žákům představuje

základní větné členy a jejich pravopis, což Zdeňka Krausová s Renatou Teršovou

spojují do kapitoly opakování. Nejedná se opakování pouze pomocí cvičení, ale uvádějí

k daným termínům vysvětlení v přehledných tabulkách. I v kapitole rozvíjející větné

členy dochází k dalšímu rozdílu ve výkladu, a to ve sledu informací. Učebnice

nakladatelství Fraus začíná přívlastkem (kterým druhá učebnice končí), pokračuje

předmětem a poté následuje příslovečné určení. Ani jeden z postupů výkladu není

špatný, protože je jasně vysvětleno, že přívlastek, na rozdíl od ostatních větných členů,

nerozvíjí sloveso.

36

V obou řadách učebnic předchází výkladu příslovečného určení text na danou

tématiku zaměřený. Krausová a Teršová k výkladu přistupují nápaditě a snaží

se jej zatraktivnit, proto použily komiks, ke kterému se následně vztahuje cvičení.

Tento způsob výkladu hodnotím velmi pozitivně, protože pouhý příklad věty se všemi

druhy příslovečného určení, který se nachází v publikaci Vlastimila Styblíka,

je pro žáky neatraktivní. Srovnání použitých definic příslovečného určení v obou

učebnicích vede k závěru, že definice zvolené kolektivem autorů kolem Vlastimila

Styblíka, jsou pro žáky složité a mohou být i zavádějící. První věta definice zní:

„Příslovečné určení zpravidla rozvíjí sloveso a blíže určuje okolnosti, za kterých děj

probíhá (místo, čas, způsob a jiné).“ (Styblík, 2002, s. 109) Domnívám se, že pro žáky

šestých tříd není vhodné používat takto dlouhé souvětí a složité formulace. Část

„zpravidla rozvíjí sloveso“ není zcela na místě, protože opomíjí ostatní slovní druhy,

které mohou být rozvíjeny. Krausová a Teršová využily jednoduchých výstižných vět a

souvětí. Názorným příkladem může být věta: „Rozvíjí sloveso, někdy i přídavné jméno

nebo příslovce.“ (Krausová a Teršová, 2008, s. 71) Z této formulace je jasné, že se

jedná o větný člen, který nejčastěji rozvíjí sloveso, mohou ale nastat případy, kdy tomu

bude jinak.

V šesté třídě se žáci učí základní druhy příslovečného určení: místa, času

a způsobu. K výkladu této části přistupuje Vlastimil Styblík nápaditěji, protože

ke každému druhu příslovečného určení vytváří krátký text, ve kterém používá

pro něj typické tázací otázky. („A kam potom zamířil? Zamířil rovnou do parku.“).

(Styblík, 2002, s. 110) Díky tomu se žákovi daná problematika lépe přiblíží.

Obě učebnice obsahují dostatek cvičení na procvičování. Různorodější

a nápaditější je v tomto směru učebnice nakladatelství Fraus, protože kombinuje

klasická cvičení na vyhledávání příslovečných určení a cvičení, ve kterých žáci musí

příslovečná určení vymýšlet sami. Cvičení, ve kterých si žáci sami vymýšlejí příklady

k dané tématice, jsou velmi vhodná, protože dochází k rozvoji slovní zásoby.

Když se bude s těmito cvičeními pracovat kolektivně, získají žáci velký přehled

příkladů. Učebnice Vlastimila Styblíka také obsahuje cvičení na rozvoj slovní zásoby,

některá jsou ale složitější v porovnání s učebnicí Český jazyk pro 6. ročník základní

školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií od Zdeňky Krausové a Renaty

Teršové. Příkladem složitějšího typu může být: „Přemýšlejte: Utvořte větu, ve které

budou nejméně dvě příslovečná určení místa; na každé z nich se však musíme zeptat

jinou otázkou. Vymyslíte i větu, kde budou tři různá příslovečná určení místa?“

37

(Styblík, 2002, s. 110). Všechna cvičení uvedená v obou publikacích obsahují

srozumitelné zadání. Aby nedošlo k mylnému pochopení zadání, uvádí Vlastimil

Styblík pod některými příklady způsob řešení na první větě cvičení.

6.3 Sedmý ročník

V sedmém ročníku dochází k rozvoji informací o příslovečném určení

a navazování na získané znalosti z šestého ročníku. Žák by měl již rozeznat příslovečné

určení od jiných vedlejších členů a určit jeho druh, prozatím jen příslovečné určení

místa, času, způsobu a míry. Sedmý ročník by měl žákovi rozšířit znalosti o

příslovečném určení příčiny, účelu, podmínky a přípustky a zároveň by mu měly být

podány informace týkající se druhů vedlejších vět příslovečných. Výuka skladby

(syntaxe) není většinou zahájena hned od prvních hodin českého jazyka, ale předcházejí

jí jiné kapitoly, proto je velmi důležité, aby vyučující v úvodních hodinách dostatečně

opakovali informace získané v předchozím ročníku.

Srovnávané učebnice obsahují stejné kapitoly, které předcházejí skladbě,

ale rozcházejí se už v řazení. Vlastimil Styblík a kol. začínají kapitolou Tvarosloví,

která již obsahuje všechny slovní druhy - v šestém ročníku byly probírány pouze ohebné

slovní druhy. Naopak Krausová a Teršová touto kapitolou končí a následně se věnují

skladbě. Dalšími kapitolami jsou: Nauka o významu slov, Nauka o tvoření slov

a v neposlední řadě Pravopis. Domnívám se, že celkové řazení kapitol je vhodnější

v publikaci Vlastimila Styblíka a kol., protože zde výklad začíná obecnými informacemi

o pojmu slovo a následují způsoby jeho tvoření spojené se slovní zásobou. Získané

informace z předchozích kapitol mohou žáci uplatnit v části týkající se tvarosloví, kde si

je mohou více zdokonalovat, upevňovat a rozvíjet na příkladech slovních druhů.

Výklad skladby je v obou učebnicích trochu odlišný. Vlastimil Styblík a kol.

neuvádějí podkapitolu týkající se druhů vět podle postoje mluvčího, jak je tomu

v učebnici Český jazyk pro 7. ročník základní školy a víceletého gymnázia od Zdeňky

Krausové a Renaty Teršové. Ostatní kapitoly už jsou poměrně podobné. Zdeňka

Krausová a Renata Teršová zvolily rozdělení učiva týkající se větných členů a jejich vět

vedlejších do samostatných oddílů, kdy žákům předkládají kompletní výklad větných

členů a poté následují vedlejší věty. Domnívám se, že by bylo vhodnější předkládat

informace o větných členech a vedlejších větách dohromady. Tak látku zpracoval

38

kolektiv autorů kolem Vlastimila Styblíka. Nejprve jsou žákům předloženy informace

o daném větném členu, pak následuje výklad vedlejších vět. Výhody vidím hlavně

v tom, že dojde k propojení informací a zároveň se dřív může odhalit případné

nepochopení látky ze strany studenta, což umožňuje rychlejší upřesnění a vyřešení

problému.

Celkový výklad příslovečného určení je v obou učebnicích rozdílný. Vlastimil

Styblík do úvodu zařadil krátký dobrodružný úryvek převzatý od Thora Heyerdahla,

což vede k atraktivnosti a propojení literatury s mluvnicí. S úryvkem se dále pracuje

v navazujícím cvičení a je podle něj podáván obecný výklad příslovečného určení.

Použitý jazyk a styl výkladu je mnohem jednodušší, než jak tomu bylo v učebnici

pro šestý ročník. Příkladem poslouží věta přestavující příslovečné určení: „Příslovečné

určení je větný člen, který rozvíjí sloveso (ukvapeně jednat, přechází po místnosti),

přídavné jméno (lidé žijící na venkově, velmi mírný les), někdy také příslovce (dost

často, hodně hlasitě).“ (Styblík, 2003, s. 104) Jedná se o definici, která vystihuje

podstatu příslovečného určení a pro žáky bude patrně srozumitelnější a výstižnější,

než definice v učebnici pro šestý ročník. Výklad Krausové s Teršovou je v porovnání

s učebnicí pro šestý ročník poměrně strohý a mnohem méně originální. Domnívám

se, že jejich zvolený styl souvisí s tím, že předpokládají znalost základních informací

z minulého ročníku a užívají je jen pro zopakování a lepší možnosti navázaní dalších

rozšiřujících informací.

Vlastimil Styblík zvolil způsob výkladu rozděleného do jednotlivých částí

týkajících se druhů příslovečného určení a jejich vedlejších vět. Část týkající se určení

místa, času, způsobu a míry osahuje nejprve informace o daném druhu příslovečného

určení a následně cvičení na upevnění a kontrolu znalostí, protože se jedná o druhy,

které by žáci měli již znát. Po představení určení přechází na výklad vedlejších vět.

Využitý je stejný postup výkladu nového učiva jako v učebnici pro šestý ročník.

Nejdříve se žákům předkládá text, který obsahuje typické vedlejší věty a druhy

příslovečného určení, a pak následuje definice. Autor zvolil velmi dobrý praktický

způsob výkladu vedlejších vět, protože postavil vedle sebe dvě věty, kdy jedna obsahuje

pouze příslovečné určení, zatímco druhá jej převádí do věty vedlejší. Příklad: „Odbočil

na lepší cestu. – Odbočil tam, kde byla lepší cesta.“ (Styblík, 2003, s. 106) Díky tomu

mají žáci možnost si přesně představit, jak dochází k tvorbě vedlejších vět. Dle mého

názoru Vlastimil Styblík používá pro výklad složitější definice vedlejších vět, než jaké

uvádí Zdeňka Krausová a Renata Teršová. Příkladem může být definice vedlejší

39

příslovečné věty měrové: „Vedlejší věty měrové bývají uvozeny vztažnými příslovci.“

(Styblík, 2003, s. 106) // „Místní bývají uvozeny spojovacími výrazy kde, kam, odkud,

kudy aj.: Např.: Půjdeme tam, kde roste hodně hub. Ptáme se: kde? kam?“ (Krausová,

Teršová, 2008, s. 88) Domnívám se, že žákům nebude jasné, co si mají představit pod

pojmem vztažné příslovce a zároveň jim definice neříká, jak se mají na dané věty ptát.

Pro jednodušší a lepší orientaci žáků v textu zvolily Zdeňka Krausová a Renata

Teršová celkové uspořádání všech definic vedlejších vět příslovečných do oranžového

rámečku. Více cvičení na procvičování vedlejších vět a druhů příslovečného určení

je obsaženo v učebnici Vlastimila Styblíka a kol., celkem jich je čtrnáct. Pokud ale

budou mít žáci k dispozici pracovní sešity k učebnici Český jazyk pro 7. ročník základní

školy a odpovídající ročník víceletého gymnázia od Zdeňky Krausové a Renaty Teršové,

bude počet převýšen. V obou učebnicích jsou různorodá cvičení. Některá jsou zaměřena

na vyhledávání určitých jevů, tento druh převažuje v učebnici Vlastimila Styblíka a kol.

Jiným druhem jsou cvičení zaměřená na rozvoj slovní zásoby, ve kterých žáci musejí

sami vymyslet určitý druh příslovečného určení nebo jej přeformulovat do vedlejší věty.

Druhý způsob se vyskytuje hlavně v učebnicích a pracovních sešitech autorek Zdeňky

Krausové a Renaty Teršové. Velkým zpestřením může být pro žáky cvičení obsažené

v učebnici Český jazyk pro 7. ročník základní školy a pro odpovídající víceletá

gymnázia, které je zamřené na problematiku vedlejších vět. Je sestaveno jako test

osobnosti žáka, kdy si po zodpovězení všech otázek spočítá výsledek. Příkladem uvedu

jednu otázku:

„Když dostaneš z nějakého předmětu špatnou známku:

a) začneš se hned učit, aby sis ji opravil; (5)

b) bojíš se to oznámit rodičům; (10)

c) je to jedno. (0)“ (Styblík, 2003, s. 112)

5.4 Osmý ročník

Žáci vstupující do osmé třídy by již měli mít osvojené všechny základní druhy

příslovečného určení (místa, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky

a přípustky), jejich vedlejší věty a zvládat aplikaci teoretických informací do praxe.

S neznalostí těchto informací by žáci nedokázali správně pochopit a upevnit si učivo

40

osmého ročníku, které je hlavně zaměřeno na vztahy mezi větnými členy a větami

v souvětí.

Stejně, jako tomu bylo v předchozích dvou řadách, i v obou řadách učebnic

pro osmý ročník je skladba řazena mezi poslední kapitoly z mluvnice. Posloupnost

kapitol se také rozchází. Učebnice od Vlastimila Styblíka a kol. začíná jako vždy tématy

o obecných jevech českého jazyka, následuje nauka slovní zásobě, tvarosloví

a zmiňovaná skladba. Krausová s Paškovou uvádí kapitolu o obecných jevech českého

jazyka až jako poslední, což je u všech ročníků stejné. Na rozdíl od Vlastimila Styblíka

přidávají ještě kapitolu týkající se pravopisu zaměřenou na opakování i/y, předpon

s, z, v, z a skupin mě/mně, bě/bje, pě, vě/vje, kterou Vlastimil Styblík nechává

jako součást úvodní kapitoly o tvarosloví.

Celkový výklad a řazení podkapitol ze Skladby je v obou publikacích značně

rozdílný. Krausová a Pašková začínají tématem „Co už umíme ze skladby“, které

obsahuje deset cvičení zaměřených na opakování. Takovýto začátek hodnotím kladně,

protože žáci si osvěží a zopakují veškeré informace z předchozích ročníků. Zpestření

výuky a propojení s námětem tereziánské doby zprostředkovává cvičení na druhy

vedlejších vět. K tomuto cvičení se v závěru kapitoly pojí otázky týkající se Marie

Terezie, Josefa II. a doby, ve které žili. Vlastimil Styblík a kol. zvolili jiný způsob

opakování. Jejich kapitoly jsou zaměřené na určité téma, které se již v minulých

ročnících probíralo. V úvodu je vždy nejprve obsažena přehledná tabulka, která má

připomenout žákům definice, a pak následují cvičení. Nejdříve se opakují věty

dvojčlenné, jednočlenné, větné ekvivalenty, zápor a pak jednotlivé větné členy. Zároveň

je mezi opakovací kapitoly vsunuta nová informace vztahující se k vyjádření závislosti

mezi závislými členy a členy řídícími, což Krausová s Paškovou ve své učebnici

neuvádí. Domnívám se, že se nejedná o špatně zvolený způsob, protože hned následuje

kapitola zaměřená na několikanásobné větné členy a jejich vzájemné poměry. Nejdříve

je žákům představen a vysvětlen termín několikanásobný větný člen, až pak autoři

přecházejí na vysvětlení významových poměrů. Učebnice vydávaná nakladatelstvím

Fraus řadí před kapitolu několikanásobné větné členy a jejich vzájemné významové

poměry výklad významových poměrů mezi větami hlavními. Prohození kapitol ničemu

nevadí, protože vždy v té první dochází k důkladnému vysvětlení významových

poměrů. Informace o souvětí podřadném a souřadném jsou dle mého názoru lépe

zpracované v publikaci Zdeňky Krausové a Martiny Paškové, protože výklad spojily

do jedné velké kapitoly, žáci tak mají možnost porovnávat a všímat si rozdílů mezi

41

větami. Vlastimil Styblík naopak rozděluje výklad zvlášť na část věnovanou

podřadnému souvětí, kde uvádí přehled vedlejších vět, a část týkající se souřadného

souvětí, kde znovu důkladně vysvětluje významové poměry. Domnívám se, že zvolený

výklad Vlastimila Styblíka je pro žáky zbytečně komplikovaný a méně přehledný.

Zároveň i definice souřadného souvětí je u něj komplikovanější. Příklad: „Spojením

nejméně dvou vět hlavních v jeden větný celek vzniká souvětí souřadné.“ (Styblík, 2002,

s. 132) // „Souvětí souřadné – spojení 2 nebo více hlavních vět (z nichž žádná nezávisí

na druhé větě jako její větný člen), s libovolným počtem vedlejších vět.“ (Krausová,

Pašková, 2005, s. 68) První definice není dle mého názoru vhodně formulována: není

zde uvedená závislost vět, informace o vedlejších větách a především konstrukce

definice může být pro žáky příliš složitá. Přitom definice podřadného souvětí

u téhož autora je výstižná a jednoduchá („Souvětí podřadné se skládá z jedné věty

hlavní a jedné nebo více vět vedlejších.“). (Styblík, 2002, s. 110)

Učebnice Vlastimila Styblíka a kol. obsahuje jednu kapitolu navíc, která není

obsažena v učebnici Zdeňky Krausové a Martiny Paškové. Jedná se o kapitolu

zabývající se tématikou větných členů v přístavkovém vztahu. Vynechání tohoto tématu

není správné, protože členy stojící v tomto vztahu mají specifický pravopis. Pokud žáci

nezískají potřebné informace, nebudou vědět, jak vztah zaznamenávat do grafického

vzorce věty a jak jej oddělovat ve větě.

Obě učebnice obsahují velké množství cvičení na procvičování dané tématiky.

Jelikož Krausová s Paškovou zvolily souhrnné opakování na začátku kapitoly, jsou

i cvičení zaměřena na celkové opakování (Příklad: „Doplňte vedlejší věty a určete jejich

druh“ ). (Krausová, Pašková, 2005, s. 45) Právě naopak je to tomu u Vlastimila

Styblíka, jeho cvičení jsou většinou zaměřena pouze na učivo dané kapitoly (Příklad:

„Určete, kterým příslovečným určením jsou vyznačená slova.“ (Styblík, 2002, s. 90)

Domnívám se, že by bylo vhodnější, kdyby Vlastimil Styblík zařadil více cvičení

na souhrnné opakování, protože by došlo k propojení probírané látky.

Oba autoři vyváženě kombinují různé druhy cvičení. V každé kapitole

předkládají žákům cvičení na zdokonalování slovní zásoby, ve kterých mají například

vymýšlet části věty nebo celé věty. Tento druh je velmi vhodný, protože ukáže,

jak dobře ovládá žák danou tématiku. Zadání je ve všech případech srozumitelné

a výstižné. Vlastimil Styblík, tak jak je u něho zvykem, k některým těžším cvičením

přidává názorný příklad, jak postupovat.

42

5.5 Devátý ročník

Žáci vstupující do devátých ročníků by již měli dobře ovládat základní znalosti

ze syntaxe. Neměl by jim dělat problém rozeznávat větné členy, druhy vět, souvětí

a významové poměry. Příslovečné určení a jeho vedlejší věty už nejsou rozebírány

z hlediska definic, používání, funkcí, protože se předpokládá znalost z předchozích

ročníků. Informace uváděné o příslovečném určení jsou pouze orientační a měly

by studentům pomoci uchopit další probíranou látku.

Z hlediska řazení kapitol se srovnávané učebnice dosti liší. Vlastimil Styblík,

jako ve všech předchozích učebnicích, začíná kapitolou Jazyky slovanské, Obecné

výklady o českém jazyce, což autorky druhé publikace uvádějí až mezi posledními

probíranými okruhy. Krausová se spoluautorkami zde přidávají kapitolu týkající

se pravopisu, tomuto tématu se Vlastimil Styblík věnoval už v publikaci určené

pro osmý ročník, zahrnul jej ale do kapitoly týkající se tvarosloví. Mezi další probíraná

témata z oblasti mluvnice v tomto ročníku patří: slovní zásoba a význam slov (Vlastimil

Styblík pojmenoval tuto kapitolu pouze jako Význam slova, protože neuvádí informace

o slovní zásobě), Tvoření slov, Tvarosloví, Skladba a Zvuková stránka jazyka.

Výklad skladby a řazení témat je ve srovnávaných publikacích odlišný.

Učebnice nakladatelství Fraus nezačíná celou kapitolu opakováním, ale rovnou

výkladem tématu věty podle postoje mluvčího a věty dvojčlenné, jednočlenné a větné

ekvivalenty. Učebnice Vlastimila Styblíka a kol. podává informace postupněji. Prvním

tématem je věta jednočlenná, následují větné členy rozvité, holé souřadně spojené a pak

až věty dvojčlenné, jednočlenné a větné ekvivalenty. Žákům podává informace jako

opakující, ale zároveň k nim přidává další, které se neobjevily v předchozích

publikacích. Velmi pozitivně hodnotím přehlednou tabulku větných členů, díky níž si

žáci zopakují základní informace a rychleji je propojí s nově získanými informacemi.

Během porovnání výkladu těchto kapitol jsem zjistila, že Vlastimil Styblík neuvádí

informace týkající se druhů vět podle postoje mluvčího, ale jen přehled některých

základních prostředků pro vyjádření různých funkcí výpovědi. Zároveň Krausová

se spoluautorkami neuvádí kapitolu o výrazech, které nejsou větnými členy. Domnívám

se, že obě kapitoly jsou pro žáky důležité a měly by být do výkladu zahrnuty. Obzvlášť

důležitá je kapitola o výrazech, které nejsou větnými členy. Tyto výrazy bývají často

obsažené ve větách, a pokud o nich žáci nebudou mít přehled, mohli by mít tendenci je

43

určovat. Problematickým může být určování citoslovcí, která v některých případech

jsou větnými členy, zatímco za jiných podmínek nikoli. Příklad: Žbluňk žába do vody. //

Au, to bolí.

Další kapitolou v učebnici nakladatelství Fraus je tvoření vět a souvětí z pohledu

valenční syntaxe. Autorkou této kapitoly je Jana Vaňková. Je pravděpodobné, že celá

tématika valenční syntaxe bude pro žáky základních škol obtížná, vzhledem k faktu,

že doposud probírali jen klasickou syntax. Tuto kapitolu uvádí Vlastimil Styblík

až po tématu podřadného souvětí. Celkového výkladu se autoři obou učebnic zhostili

velmi dobře. Jana Vaňková se snaží podat výklad heslovitěji a jednodušeji, na rozdíl

od Vlastimila Styblíka, který využívá texty s příklady a zvýrazněním důležitých

informací. Po prostudování obou výkladů je zřejmé, že jak Vlastimil Styblík a kol.,

tak Vaňková se snažili o co nejméně komplikovaný výklad. Vlastimil Styblík použil

k tématice velmi vhodný úvod. Nejdříve vysvětluje, jakým způsobem byla žákům

do této doby představována skladba, a následně osvětluje existenci druhého způsobu

studia skladby nazývaného souhrnně valenční syntax. Jana Vaňková začala ihned

s definicí a základními informacemi o valenci. Užití příkladů v obou výkladech je

jednoznačné a typické pro tuto problematiku. Vlastimil Styblík vysvětluje základní

strukturu věty na základě větných členů, které jsou nutné pro tvorbu základní struktury

věty a které se dají vypustit, aniž by došlo k porušení významu věty. Domnívám

se, že tento způsob výkladu může být pro žáky složitý na pochopení podstaty problému.

V tomto směru pro ně bude srozumitelnější výklad Jany Vaňkové. Příklad: ,,Petr

věnoval Monice knihu je tzv. základ věty. Je to minimální věta. Může být libovolně

rozvíjena a rozšiřována, ale pořád bude mít stejný model. Např. Petr, můj mladší bratr,

včera dal Monice, své kamarádce z dětství, k narozením knihu o historii naší země.“

(Vaňková, 2005, s. 53) // „Sloveso v přísudku a jeho valenční členy tvoří základovou

strukturu věty. Tyto členy můžeme označit jako základové. Základové členy jsou dále

dvojího druhu: a) nutné – nemůžeme je z věty vypustit, protože by to byla nesprávně

utvořená česká věta (*Směřuje. *Loď směřuje. *Loď směřuje do přístavu.); b) možné –

nemusí být slovně vyjádřeny, jejich místo zůstává ve větně struktuře neobsazeno (Čte.

Dědeček čte. Čte noviny. Dědeček čte noviny.)“ (Styblík, 2001, s. 104)

Výklad a zároveň opakování souvětí podřadného a souřadného je lépe

zpracováno v učebnici autorek Zdeňky Krausové a Martiny Paškové, protože jej od sebe

neoddělují a hned navazují další kapitolou týkající se významových poměrů. Vlastimil

Styblík právě tyto kapitoly od sebe odděluje a vkládá mezi ně téma valenční syntaxe,

44

což nebyl vhodně zvolený postup. Dle mého názoru se v učebnici Český jazyk:

pro 9. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií od Vlastimila

Styblíka a kol. nachází další nevhodně oddělená kapitola. Jedná se o téma zabývající

se vsuvkou. Domnívám se, že pro žáky je mnohem lepší, když naleznou pohromadě

v jedné kapitole problematiku osamostatněných větných členů, oslovení, věty neúplné

a vsuvky, protože si budou moci získané informace hned porovnat a souhrnně procvičit.

Každá kapitola obsahuje cvičení s dostatečně srozumitelnými zadáními.

Nacházejí se zde cvičení na vyhledávání určitých jevů a cvičení na rozvoj slovní

zásoby, jako tomu bylo v předchozích učebnicích. Domnívám se, že by bylo prospěšné,

kdyby autoři v závěru celé kapitoly uvedli souhrnná cvičení nebo souhrnný test

na procvičení všech jevů, které se žáci naučili od šestého ročníku až po devátý.

Takovéto cvičení by bylo zpětnou vazbou jak pro žáka, tak i pro vyučujícího, protože

by si oba mohli ověřit, jestli byl zvolený způsob učení vyhovující.

Pokud se žáci dostatečně učili a dobře si osvojili informace o syntaxi

ať z učebnice Vlastimila Styblíka a kol., nebo Zdeňky Krausové a její spoluautorek,

dostali dobrý základ pro vstup do studia na středních školách.

5.6 Celkové zhodnocení učebnic

Srovnávané učebnice obsahují dostatečné informace ke každé probírané látce,

které by měly být podány žákovi základní školy. Podle mého názoru se jeví přehlednější

a ucelenější publikace nakladatelství Fraus. Pro přehlednost definic jsou používány

oranžové rámečky, které jsou jasně oddělené od ostatního textu a více upoutají žákovu

pozornost. Z hlediska využití jazykových prostředků a stylistické stránky vystihují

definice podstatu jazykového jevu a neobsahují zbytečně komplikované formulace.

Naopak učebnice od Vlastimila Styblíka a kol., dle mého názoru, obsahují definice

složitější a často se v nich nacházejí jazykové obraty, které mohou žákům pochopení

probírané látky ztěžovat. Zároveň grafická stránka není tak dobrá jako v učebnicích

Českého jazyka pro 6 - 9. ročník základní školy a víceletého gymnázií od nakladatelství

Fraus, protože jsou definice odděleny od textu pouze pomocí modré čáry umístěné

na levé straně listu.

Množství cvičení a jejich propracovanost se v obou publikacích pohybuje

na stejné úrovni. Všichni autoři kombinují různé druhy cvičení (vyhledávání jevů,

45

domýšlení určitých částí, křížovky, testy). Jejich celkový počet je na procvičení

probírané tématiky dostačující. Domnívám se, že není potřeba k učebnici nakladatelství

Fraus přikupovat pracovní sešit, protože samotná učebnice obsahuje dostatek cvičení.

Zadání jsou pro žáky srozumitelná, u některých složitějších cvičení se nachází

i vysvětlení, jak při řešení postupovat.

Z hlediska poutavosti, barevnosti a celkového grafického upořádání je

zajímavější učebnice Zdeňky Krausové a jejích spoluautorek. Většinou se na každé

stránce nachází aspoň malý obrázek, který se týká textu, využity jsou i reálné fotografie.

Pokud je použit text z literárního díla, je na okraji učebnice uveřejněna podobizna

autora, což je vhodné pro představivost žáků. V učebnicích Vlastimila Styblíka a kol.

jsou rovněž umístěny obrázky, ale je jich velmi málo, proto může učebnice působit

stroze a neosobně. Autoři obou učebnic se velmi dobře zhostili propojení literatury

s mluvnicí pomocí úryvků z různých literárních děl, protože ukázky mohou žáky

nalákat na přečtení celého díla a zároveň ukazují osobitý styl autora.

Domnívám se, že se žákům v současné době bude učit lépe z učebnic

nakladatelství Fraus, protože grafické ztvárnění působí zajímavěji.

46

ZÁVĚR

Tato bakalářská práce si stanovila dva cíle. Prvním cílem bylo poskytnout

ucelené informace o příslovečném určení (adverbiale) a vedlejších větách

příslovečných, druhým bylo srovnat dvě řady učebnic českého jazyka pro základní

školy a odpovídající víceletá gymnázia.

Práce je členěna do pěti hlavních kapitol. V první kapitole jsou obsaženy

základní termíny používané v syntaxi.

Druhá kapitola podává obecné informace o příslovečném určení.

Třetí kapitola popisuje druhy příslovečného určení. Je rozdělena do menších

kapitol dle druhů (příslovečné určení místa, času, způsobu, zřetele a příčiny).

Čtvrtá kapitola je zaměřena na vedlejší věty příslovečné. Její členění na menší

podkapitoly je shodné s členěním druhů příslovečného určení. Zároveň obsahuje

informace týkající se srovnání výkladu vedlejších vět příslovečných v publikacích:

Čeština – řeč a jazyk od Marie Čechové, Skladba spisovné češtiny od Jaroslava Bauera

a Miroslava Grepla, Příruční mluvnice češtiny od Petra Karlíka a kol. a v neposlední

řadě publikace Skladba spisovné češtiny od Miroslava Grepla a Petra Karlíka.

V poslední, páté kapitole je možno nalézt srovnání dvou řad učebnic českého

jazyka pro základní školy a odpovídající víceletá gymnázia. Vybrány byly dvě

učebnice, a to Český jazyk: pro 6-9. ročník základní školy a pro odpovídající ročník

víceletých gymnázií od Vlastimila Styblíka a kol. a Český jazyk: pro 6-9. ročník

základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií od Zdeňky Krausové,

Renaty Teršové, Martiny Paškové a Jany Vaňkové. Srovnání bylo prováděno na základě

teoretických informací o příslovečném určení získaných z odborných publikací.

Zaměřeno bylo hlavně na skladbu učiva, obtížnost, srozumitelnost výkladu a užití

praktických cvičení v učebnicích.

47

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

ADV = adverbium

GVV = gramatický větný vzorec

S gen = substantivum v genitivu

S dat = substantivum v dativu

S acc = substantivum v akuzativu

S loc = substantivum v lokále

S instr = substantivum v instrumentále

48

POUŽITÉ ZDROJE

Literatura BAUER, Jaroslav a Miroslav GREPL. Skladba spisovné češtiny. 2. vyd. Praha: SPN - Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 364 s. ISBN Neuvedeno. ČECHOVÁ, Marie. Čeština - řeč a jazyk. Praha: ISV - Institut sociálních vztahů, 1996. 380 s. ISBN 80-85866-12-9. ČECHOVÁ, Marie a Vlastimil STYBLÍK. Didaktika češtiny. 1. vyd. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 1989. 251 s. ISBN 80-04-22439-3. GREPL, Miroslav a Petr KARLÍK. Skladba spisovné češtiny. 2. vyd. Praha: SPN - Státní pedagogické nakladatelství. 1986. 477 s. ISBN neuvedeno. HUBÁČEK, Jaroslav a Jana SVOBODOVÁ. Čeština pro učitele. 1. vyd. Opava: Optys, 1996. 303 s. ISBN 80-85819-41-4.

KARLÍK, Petr a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 1995. 799 s. ISBN 978-80-7106-264-8.

LOTKO, Eduard. Slovník lingvistických termínů pro filology. 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 128.s. ISBN 80-244-0720-5.

MUŽÍKOVÁ, Olga. Odmaturuj! z českého jazyka. 1. vyd. Brno: Didaktis, 2002. 104 s. ISBN 80-86285-36-7.

ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. 456 s. ISBN 80-7360-288-1.

ŠMILAUER, Vladimír. Novočeská skladba.. 2. vyd. Praha: SPN - Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 572 s. ISBN Neuvedeno. ZOUHAROVÁ, Marie. Inovace organizace a prezentace syntaktických termínů v učivu českého jazyka na základní škole. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 241 s. ISBN 80-244-1017-6. Srovnávané učebnice KRAUSOVÁ, Zdeňka, Renata TERŠOVÁ. Český jazyk pro 6. ročník základní školy a odpovídající ročník víceletého gymnázia. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2003. 136 s. ISBN 80-7238-206-3.

KRAUSOVÁ, Zdeňka, Renata TERŠOVÁ. Český jazyk pro 7. ročník základní školy a odpovídající ročník víceletého gymnázia. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2004. 136 s. ISBN 80-7238-320-5.

49

KRAUSOVÁ, Zdeňka, Martina PAŠKOVÁ. Český jazyk pro 8. ročník základní školy a odpovídající ročník víceletého gymnázia. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2005. 128 s. ISBN 80-7238-419-8.

KRAUSOVÁ, Zdeňka, Martina PAŠKOVÁ a Jana VAŇKOVÁ. Český jazyk pro 9. ročník základní školy a odpovídající ročník víceletého gymnázia. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2006. 136 s. ISBN 80-7238-536-4. KRAUSOVÁ, Zdeňka a Renata TERŠOVÁ. Český jazyk pro 6. ročník základní školy a víceletého gymnázia: pracovní sešit. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2003. 72 s. ISBN 80-7238-347-7. KRAUSOVÁ, Zdeňka a Renata TERŠOVÁ. Český jazyk pro 7. ročník základní školy a víceletého gymnázia: pracovní sešit. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2004. 80 s. ISBN 80-7238-321-3. KRAUSOVÁ, Zdeňka a Martina PAŠKOVÁ. Český jazyk pro 8. ročník základní školy a víceletého gymnázia: pracovní sešit. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2005. 80 s. ISBN 80-7238-420-1. KRAUSOVÁ, Zdeňka, Martina PAŠKOVÁ a Jana VAŇKOVÁ. Český jazyk pro 9. ročník základní školy a víceletého gymnázia: pracovní sešit. 1. vyd. Plzeň: Faus, 2006. 80 s. ISBN 80-7238-537-2. STYBLÍK, Vlastimil a kol. Český jazyk: pro 6. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. 2. vyd. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 2002. 174 s. ISBN 80-7235-148-6. STYBLÍK, Vlastimil a kol. Český jazyk: pro 7. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. 2. vyd. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 2003. 191 s. ISBN 80-7235-103-6. STYBLÍK, Vlastimil a kol. Český jazyk: pro 8. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. 2. vyd. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 2002. 192 s. ISBN 80-7235-126-5. STYBLÍK, Vlastimil a kol. Český jazyk: pro 9. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. 2. vyd. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 2001. 184 s. ISBN 80-85937-87-5.

50

ANOTACE Jméno a příjmení: Michaela Hrbčeková

Katedra: Českého jazyka a literatury

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Marie Zouharová, Ph.D.

Rok obhajoby: 2014

Název práce: Výklad a pojetí příslovečného určení v učivu pro základní

školu.

Název v angličtině: Exposition and concept of the proverbial determination at the learning for elementary school.

Anotace práce: Práce se zabývá příslovečným určením a jeho vedlejšími větami a srovnáním dvou řad učebnic českého jazyka pro základní školu a odpovídající víceletá gymnázia. První část pojednává o obecných termínech v syntaxi. Druhá je zaměřena na obecný výklad příslovečného určení. Třetí zahrnuje druhy příslovečného určení. Čtvrtá se zabývá vedlejšími větami příslovečnými a srovnáním jejich výkladu v jiných odborných publikacích. Pátá část je zaměřena na srovnání dvou řad učebnic českého jazyka pro základní školu a odpovídající víceletá gymnázia z hlediska skladby učiva, obtížnosti, srozumitelnosti výkladu a užití praktických cvičení v učebnicích.

Klí čová slova: Syntaktické termíny, příslovečné určení, druhy příslovečného určení, vedlejší věty příslovečné, učebnice

Anotace v angličtině: My work deals with adverbials and its subordinate clauses. It also compares two sets of Czech language textbooks for elementary schools and corresponding grammar schools. The first part of this work explains general terms in syntax. The second part is focused on general explication of adverbials. The third part describes various types of adverbials. The forth part deals with subordinate adverb clauses and with the comparison of its explanation in different specialized publication. The last part is focused on comparing two sets of Czech language textbooks for elementary schools and corresponding grammar schools from the point of the view of composition of schoolwork, difficulty, comprehensibility and utilization of practical exercises in the schoolbooks.

51

Klí čová slova v angličtině:

syntactic terms, adverbial, types of adverbiale, subordinate adverb clauses, textbooks,

Přílohy vázané v práci: ___

Rozsah práce: 51

Jazyk práce: Český