Možnosti rozvoje de facto států prostřednictvím humanitární pomoci,

rozvojové spolupráce a aktivit organizací občanské společnosti: případová studie

Abcházie

Autor: Tomáš Hoch

OBSAH

ÚVOD .................................................................................................................................... 4

1 EXOGENNÍ FAKTORY ROZVOJE ...................................................................... 11

1.1 Ukazatele rozvoje a jeho měření ........................................................................... 12

1.2 Vliv mezinárodního obchodu na ekonomický a sociální rozvoj ........................... 18

1.3 Vliv přímých zahraničních investic na rozvoj ...................................................... 22

1.4 Vliv mezinárodní migrace na rozvoj ..................................................................... 25

1.5 Vliv oficiální rozvojové pomoci na rozvoj ........................................................... 31

1.5.1 Humanitární pomoc a její dopad na rozvoj .................................................... 32

1.5.2 Zahraniční rozvojová spolupráce a její dopady na rozvoj ............................. 35

1.6 Komplementární charakter jednotlivých exogenních faktorů rozvoje .................. 39

2 DE FACTO STÁTY A JEJICH PR ŮMĚT DO MEZINÁRODNÍCH VZTAH Ů42

2.1 Kritéria státnosti .................................................................................................... 42

2.2 Vymezení de facto států ........................................................................................ 45

2.3 Reflexe de facto států v akademickém prostředí ................................................... 49

2.4 Přístup mezinárodního společenství k de facto státům a jejich dopad na

mezinárodní systém ......................................................................................................... 51

3 ROLE HUMANITÁRNÍ POMOCI, ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE,

OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI A DEMOKRACIE P ŘI POSTKONFLIKTNÍ

REKONSTRUKCI DE FACTO STÁT Ů ......................................................................... 55

3.1 Cesta od války k postkonfliktní rekonstrukci ........................................................ 56

3.2 Cesta ke konceptu Dobrého humanitárního dárcovství ........................................ 62

3.3 Cesta ke strategii odstraňování chudoby prostřednictvím rozvojové spolupráce . 65

3.4 Koncepty LRRD a “Do no harm“ ......................................................................... 69

3.5 Role občanské společnosti při postkonfliktní rekonstrukci a budování míru v de

facto státech ..................................................................................................................... 75

3.6 Význam demokracie pro mezinárodní uznání de facto států ................................ 82

3.7 Od konceptů ke strategii – průmět politiky rozvoje a budování míru do Evropské

politiky sousedství ........................................................................................................... 84

4 ROLE HUMANITÁRNÍ POMOCI, ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE,

OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI A DEMOKRACIE P ŘI POSTKONFLIKTNÍ

REKONSTRUKCI ABCHÁZIE ...................................................................................... 87

4.1 Kontext konfliktu v Abcházii ................................................................................ 87

4.2 Mírový proces v Abcházii a jeho sporné body ...................................................... 95

4.2.1 Otázka politického statusu Abcházie ........................................................... 100

4.2.2 Otázka návratu uprchlíků ............................................................................. 102

4.3 Důsledky stagnujícího mírového procesu na ekonomickou situaci a možnosti

rozvoje prostřednictvím exogenních faktorů ................................................................. 106

4.4 Přetrvávající nutnost humanitární pomoci .......................................................... 113

4.5 Rozvojová spolupráce v Abcházii v zajetí zahraničních politik donorů ............. 115

4.6 Abcházská občanská společnost a její aktivity v oblasti budování míru ............ 117

4.7 Demokratizační proces v Abcházii ..................................................................... 123

4.8 Přístup EU k Abcházii v oblasti budování míru, demokracie a podpory rozvoje

………………………………………………………………………………….127

ZÁVĚR ............................................................................................................................. 132

SEZNAM LITERATURY ............................................................................................... 139

SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOL Ů ............................................................................ 161

SEZNAM OBRÁZK Ů ..................................................................................................... 164

SEZNAM TABULEK ...................................................................................................... 165

4

ÚVOD

Vedle klasických států, jež jsou subjektem mezinárodního práva a mají vnitřní suverenitu,

existují v současném světě ještě dvě kategorie zemí, které se podobné kategorizaci

vymykají. Tou první jsou státní útvary, které sice jsou mezinárodně uznávány, ale nejsou

schopny vybírat od svých občanů daně a na oplátku jim za ně nabídnout alespoň základní

sociální služby a bezpečí. Takové entity se v taxonomii slabé státnosti pohybují po

terminologické stupnici od slabých států, přes rozpadající se státy až po zhroucené státy

(weak states, fragile states, failing states, failed states nebo collapsed states).1 Druhá

kategorie státních útvarů je sice schopna vykonávat nad svým územím svrchovanou

zákonodárnou, výkonnou i soudní moc, usiluje o nezávislost, ale mezinárodní uznání jim

chybí nebo jsou uznány pouze několika málo státy. Pro takové entity se v českém prostředí

používá celá řada označení, jako např. neuznané státy, separatistické státy, samozvané

státy, pseudo státy nebo de facto státy (unrecognized states, separatist states, pseudo

states, de facto states).2

Mezi regiony, které mají plnou vnitřní suverenitu a dlouhodobě usilují o uznání své

nezávislosti (v řádu let), můžeme v současné době zahrnout Podněsterskou moldavskou

republiku (Pridněstrovskaja Moldavskaja Respublika), Abcházii (Apsny), Jižní Osetii

(Husar Iryston), Náhorní Karabach (Leṙnayin Ġarabaġ), Severokyperskou tureckou

republiku (Kuzey Kıbrıs Türk Cumhuriyeti), Somaliland (Jamhūriyah ārḑ al-Şūmāl) a

Taiwan (Tiong-hoâ Bîn-kok).3 Všechny zmíněné de facto státy prošly v průběhu 20. století

ozbrojenými konflikty, po jejichž ukončení se političtí zástupci těchto entit nedokázali

dohodnout s představiteli mateřských zemí na politickém statusu jejich regionu. Vedle

ekonomických, bezpečnostních i sociálních důsledků nedořešeného politického statusu pro

de facto stát, existuje rovněž celá řada důsledků pro oblast humanitární pomoci a rozvojové

1 Rotberg 2004, Zartman 1995, Jackson 1993

2 Kolossov, O´Loughlin 1998, Pegg 1998, Kolstø 2006

3 V závorce je uveden název země v úředním jazyce de facto státu převedeném do latinky. Na následujících stranách této publikace už budou výše zmíněné de facto státy uváděny pouze v jejich zavedených českých názvech. Vysvětlení proč právě tyto entity zde jsou považovány za de facto státy, zatímco některé jiné nikoliv bude obsahovat kapitola 2.2

5

spolupráce,4 které by ve válkou postižených regionech měly sehrávat významnou úlohu

nejen v průběhu války, ale i po ní. Humanitární pomoc by měla přispět k redukci

negativních dopadů konfliktu na obyvatelstvo v průběhu války a krátce po jejím skončení.

Rozvojová spolupráce by v období po ukončení válečného konfliktu měla pomáhat

nastartovat hospodářský a sociální rozvoj. Tyto cíle bývají obvykle zastřešeny mezinárodní

dárcovskou komunitou, kterou se v této práci myslí jak multilaterální organizace, tak i

bilaterální rozvojová spolupráce jednotlivých donorských států. Jimi vypisovaná výběrová

řízení či dotační tituly na konkrétní rozvojové projekty bývají realizovány nejčastěji

prostřednictvím neziskových organizací a soukromého sektoru. Jejich aktivity by neměly

směřovat pouze k obnově infrastruktury, nýbrž své nezastupitelné místo by měla zaujímat

rovněž podpora vlády práva, dobré správy věcí veřejných, zajištění bezpečnosti a podpora

budování míru (peacebuilding).5 Takové aktivity donorů v období po podepsání míru se v

rozvojové terminologii označují jako tzv. postkonfliktní rekonstrukce.

Trendy a směřování rozvojové spolupráce jsou ovlivňovány primárně Výborem pro

rozvojovou pomoc při Organizaci pro Hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD/DAC),

jehož pojetí rozvoje se promítá i do české legislativy. Z nového českého Zákona o

zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci vyplývá, že primárním cílem

rozvojové spolupráce by mělo být odstraňování chudoby v kontextu udržitelného rozvoje,

plnění rozvojových cílů tisíciletí, přispění k ekonomickému a sociálnímu rozvoji,

k ochraně životního prostředí, k podpoře demokracie, dodržování lidských práv i řádné

správy věcí veřejných.6 Naplnit tento cíl je ovšem velmi složité právě v de facto státech,

kde je situace pro donory velmi komplikovaná. Existuje zde celá řada legislativních,

institucionálních, finančních i politických bariér, které v těchto oblastech ztěžují

4 V případě humanitární pomoci se jedná o okamžitou reakci na nepředvídatelné události. Většinou má krátkodobý charakter a rychle a efektivně by měla řešit nouzové situace v případě živelných katastrof nebo krizí způsobených člověkem. Může být uskutečňována formou záchranářské pomoci, finanční pomoci, dodávek léků, potravin, přikrývek apod. Zatímco humanitární pomoc reaguje bezprostředně na krizovou situaci a klade si za cíl obnovit stav před danou událostí, rozvojová spolupráce znamená širší, dlouhodobou a systematickou podporu lidského rozvoje v cílových zemích. Prostřednictvím dlouhodobějších programů či projektů by se dárci ve spolupráci s příjemci měli snažit odstraňovat strukturální překážky rozvoje.

5 Peacebuildingem se zde myslí nevojenské intervence třetí strany za účelem pomoci společnostem s válečnou zkušeností. Jeho smyslem je nejen zabránění novému ozbrojenému konfliktu, ale také snaha o dosažení trvalého míru. To se děje prostřednictvím měkkých projektů financovaných převážně neziskovými organizacemi s cílem budovat a podporovat občanskou společnost.

6 Zákon č. 151/2010 sb. o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci ČR.

6

realizátorům prostor pro jejich působnost i pro pozitivní dopady zahraničních rozvojových

aktivit.

Výzkumný záměr V této publikaci si všímám teoretických konceptů, které významně ovlivňují činnost

humanitárních organizací a rozvojových organizací v de facto státech. Jedná se o

“Propojení humanitární pomoci, obnovy a rozvojové spolupráce“ (Linking Relief,

Rehabilitation and Development), “Formování 21. století: Příspěvek rozvojové

spolupráce“ (Shaping the 21st century: The contribution of Development Co-operation),

konceptu “Dobrého humanitárního dárcovství” (Good humanitarian Donorship) a přístupu

“Neubližuj“ (Do no harm). Tyto koncepty našly v posledních desíti letech významné

uplatnění v rozvojových strategiích členských zemí EU. Jejich průmět do praxe ve většině

případů zefektivnil průběh i výsledky aktivit donorů v oblasti humanitární pomoci a

rozvojové spolupráce. Žádný z nich však není implicitně rozpracován o posouzení vlivu na

situaci v de facto státech. Cílem práce pak je posoudit dopad těchto konceptů na možnosti

rozvoje de facto států prostřednictvím humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a aktivit

organizací občanské společnosti.

Tento obecný cíl vychází z analýzy rozvojových intervencí EU v Abcházii. Abcházie byla

vybrána za zkoumané území kvůli kombinaci mnoha faktorů. Jedná se o de facto stát, který

už je mezinárodně uznán některými dalšími státy,7 má velmi živou občanskou společnost,8

v posledních desíti letech v Abcházii narůstá míra demokracie, de facto autority ovládají

celé nárokované území a navíc existuje po dostatečně dlouhou dobu na to, aby byla

prokázána jeho životaschopnost.9 Tyto důvody vedou k tomu, že Abcházie nabízí jiný

pohled na de facto stát, než je dodnes převažující nálepka kriminálních entit, řízených na

bázi válečné ekonomiky. Země EU, coby referenční skupina donorů, byly zvoleny

z důvodu, že se v kombinaci financí z Evropské komise a z rozpočtů jednotlivých

členských zemí jedná o největšího světového poskytovatele humanitární pomoci i

7 V listopadu 2011 měla Abcházie mezinárodní uznání své nezávislosti od Ruska, Venezuely, Nikaraguy, Nauru, Vanuatu a Tuvalu.

8 Mikhelidze a Pirozzi (2008) uvádějí ve své studii jen počet domácích neziskových organizací za vyšší než 200.

9 Jako de facto stát existuje už od konce války, tj. od roku 1994.

7

rozvojové spolupráce. Druhým důvodem je, že většina de facto států se nachází na

hranicích EU či v jejich těsné blízkosti, tudíž má jejich existence citelné dopady na

ekonomickou, sociální i bezpečnostní situaci v přímém sousedství EU.

Při zadávání práce jsem zamýšlel vytvořit instrumentální jednopřípadovou studii, kdy bych

na základě zkušeností z regionu Abcházie zobecnil svá tvrzení o významu humanitární

pomoci, rozvojové spolupráce a občanské společnosti pro rozvoj všech de facto států. Po

návštěvách Náhorního Karabachu a Abcházie v srpnu 2006 a říjnu 2009 jsem však došel

k názoru, že vedle teoretických přístupů velmi silně ovlivňuje možnosti jejich rozvoje celá

řada dalších faktorů. Za obzvláště důležité považuji aktuální politické prostředí, odraz

legislativy mateřského státu a míru mezinárodního uznání, pro jejichž analýzu je nezbytně

nutné chápat dynamiku každého konfliktu. A myslím si, že zobecnit např. význam

občanské společnosti při transformaci konfliktu u tak rozdílných de facto států, jako jsou

Abcházie a Náhorní Karabach, by bylo velmi ambiciózní. Proto jsem se rozhodl zvolit

metodu jedinečné případové studie, která se bude primárně věnovat možnostem rozvoje

prostřednictvím humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a občanské společnosti

v Abcházii.

Ospravedlnění práce spočívá ve snaze přispět k otevření debaty nad otázkou významu

humanitární pomoci a rozvojové spolupráce pro rozvoj v de facto státech a nad možnostmi

občanské společnosti přispívat v nich k transformaci konfliktu. Práce se tak bude zamýšlet

nad procesní stránkou humanitární pomoci a zahraniční rozvojové spolupráce, tj. jakými

kanály a mechanismy jsou HP a ZRS v de facto státě poskytovány. Zároveň bude nastíněna

širší obecná rovina, tj. je možné humanitární pomoc v de facto státě lineárně propojit

s aktivitami pod hlavičkou rozvojové spolupráce? Dále pak, měla by se humanitární pomoc

a rozvojová spolupráce snažit přispívat k budování míru? Je v silách občanské společnosti

pomoci k transformaci konfliktu? Je v zájmu EU podporovat de facto státy? A pokud ano,

jaký přístup by měl být zvolen, aby přispíval k prosazování zahraničně-politických zájmů

EU a zároveň napomáhal rozvoji de facto států. Teoretický podklad k těmto otázkám zazní

v prvních třech kapitolách publikace, a na základě případové studie Abcházie se na výše

zmíněné otázky posléze budu snažit odpovědět v kapitole 4.

8

Metodologie Metodologicky se práce opírá o analýzu sekundární literatury, která byla doplněna o přímé

pozorování a expertní rozhovory s šesti aktivisty z řad abcházských neziskových

organizací, dvěma univerzitními pedagogy, osmnácti studenty oboru mezinárodní vztahy

na Suchumské státní univerzitě, pěti abcházskými nezávislými novináři a jedním členem

abcházského parlamentu. Klíčovým problémem bylo nalézt vhodné gatekeepery10

v prostřední abcházské občanské společnosti, kteří nebudou záměrně uzavírat příliš mnoho

„dveří“ ve zkoumaných organizacích. Rozhovoru s dopředu kontaktovanými gatekeepery

předcházel biografický předvýzkum, který mi pomohl vhodně koncipovat témata

k rozhovoru. Další rozhovory byly pořízeny na doporučení gatekeeperů. Metodu získávání

respondentů tak lze asi nejlépe označit jako tzv. metodou sněhové koule (snowball

sampling) (např. Hartnoll 2003). V případě Abcházie byla v první fázi kontaktována a

interviewována Liana Kvarčelia z Centre for Humanitarian Programmes a nezávislý

novinář Akhra Smyr. Jména a afiliace interviewovaných osob jsou zveřejňována

s maximální opatrností. V některých případech budu chránit bezpečnost zdroje a jeho

identita tak zůstane skryta.11 Odkazy na rozhovory jsou uváděny vždy pomocí poznámky

na konci textu.

Osobní rozhovory i přímá pozorování proběhly v Gagře, Novém Afonu a Suchumi v říjnu

2009 díky grantovému projektu č. 31800/1063, který byl financován IGA OU. Jižní část

Abcházie byla po předchozí konzultaci s příslušníky (nyní již bývalé) mise UNOMIG

vyhodnocena v tomto období jako nebezpečná, proto v ní terénní výzkum prováděn nebyl.

Jako velmi přínosné lze hodnotit i průběžné zúčastněné pozorování života v Abcházii.

Přátelskost obyvatel a dobré kontakty na představitele tamní občanské společnosti mi

umožnily proniknout do místní komunity, sledovat její fungování a imaginace. Nejdříve

jsem zvažoval pevnou strukturu otázek s cílem, aby všichni představitelé občanské 10 Termín gatekeeper (česky strážce brány či dveřník) je v politické vědě znám spíše z prostředí systémové teorie, nicméně na poli etnografických metod má poněkud jiný význam. Gatekeeperem je nazývána interviewovaná či kontaktovaná osoba, která skrze své postavení zprostředkovává kontakty na další interviewované osoby. Výběr gatekeepra je velmi důležitý moment celého výzkumu. Bez něj a jeho zájmu často nejde do studované komunity vůbec vstoupit, na druhou stranu může gatekeeper značně ovlivnit výzkum tím, že (záměrně či nezáměrně) zprostředkuje kontakty pouze s určitými jedinci a jiné, kteří by mohli podat zcela jiný obraz reality, pomine. Je tedy vhodné, pokud to situace umožňuje, mít gatekeeperů více a toto riziko zmenšit. Blíže viz např. Hendl (2008: 150). 11 V řadě studií, věnujících se výzkumu konfliktů, nebývají jména interviewovaných osob uváděna vůbec, viz např. Popescu (2010). Neuvádění jmen interviewovaných osob z důvodu záměrného krytí jejich identity doporučuje rovněž EPLO (European Peace Liason Office).

9

společnosti odpovídali e-mailovou korespondencí na tytéž otázky. Po několika marných

pokusech získat odpověď jsem zjistil nedůvěru pracovníků organizací občanské

společnosti odpovídat na email neznámé osobě. Neformální styl rozhovorů při osobním

setkání, jako jedinou možnost získat potřebné informace z oblasti budování míru a

transformace konfliktu, mi posléze potvrdila Catherine Woolard, ředitelka European

Peacebuilding Liaison Office. Proto jsem nakonec zvolil semistrukturovaný styl

rozhovorů. Při zpětném pohledu jsem rád, že jsem nezůstal u původního záměru

strukturovaných rozhovorů s předem jasně danou skladbou otázek. Prostřednictvím volně

položených otázek na základě vývoje předchozích odpovědí jsem měl možnost udržet

rozhovory v neformálním duchu, což se ukázalo jako důležitý předpoklad pro získání

potřebné komplexnosti pohledu na problematiku humanitární pomoci a rozvojové

spolupráce v Abcházii. Tomuto šetření předcházela přípravná fáze, spočívající ve

zpracování teoretických podkladů, rešerše literatury, činnosti nevládních organizací a

předjednávání osobních setkání s představiteli abcházské občanské společnosti.

Zdroje Protože dosud neexistuje odborná literatura, jež by se komplexněji věnovala humanitární

pomoci a rozvojové spolupráci v de facto státech, vycházel jsem v teoretické části ze studia

a analýz širokého spektra zdrojů, zaměřených na dílčí segmenty z oblastí rozvojových

studií, postkonfliktní rekonstrukce, transformace konfliktu, teorie vzniku de facto států,

demokratizace a občanské společnosti. V případové studii mi byly velmi nápomocny

praktické studie západních neziskových organizací věnujících se transformaci konfliktu,

jako jsou Conciliation resources, International Alert, Microcon a Berghof Research Centre

for Constructive Conflict Management.

Struktura práce Publikace má následující strukturu a sleduje níže popsanou argumentační logiku. Vedle

domácích ekonomických, politických i kulturních faktorů ovlivňují ekonomický růst a

rozvoj daného regionu také faktory vnější. Mezi takové vnější faktory jsou řazeny

mezinárodní obchod, přímé zahraniční investice, mezinárodní migrace a oficiální

rozvojová pomoc. Kapitola první proto předkládá čtenáři přehled o tom, jak je rozvoj

chápán a měřen a jak jej jednotlivé faktory ovlivňují. Kladu si zde za cíl ukázat, že rozvoj

10

je velmi komplexním procesem, při kterém je oficiální rozvojová pomoc jen jedním

z mnoha kamínků skládaných do mozaiky hospodářského a sociálního rozvoje.

Jelikož se celá práce věnuje významu humanitární pomoci a rozvojové spolupráce pro

rozvoj v de facto státech, je důležité definovat, co to de facto státy jsou. Kapitola druhá

vymezuje chápání státnosti a definuje, které atributy jsou důležité k označení entity za de

facto stát. Smyslem této kapitoly je ukázat, jak se de facto státy liší od jiných entit, se

kterými se můžeme setkat v prostředí mezinárodních vztahů, jaký přístup k nim uznané

státy dosud zaujímají a jaký je dopad existence de facto států na mezinárodní systém.

Následně bude ve třetí kapitole poukázáno na problematické uplatnění obecně pojatých

vnějších faktorů rozvoje (zmiňovaných v kapitole první) na situaci v de facto státech, které

prošly v nedávné minulosti ozbrojeným konfliktem. I když skončila válka, konflikt v nich

nadále přetrvává, což spolu s diplomatickým neuznáním jejich vnější suverenity, velmi

ovlivňuje průběh postkonfliktní rekonstrukce. Představeny budou koncepty, které mají

velký dopad na systém poskytování humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a na

aktivity organizací občanské společnosti v de facto státech. Vzhledem k tomu, že jedním

z cílů práce je analýza přístupu EU k Abcházii, bude ve třetí kapitole představen také

průmět těchto konceptů do Evropské politiky sousedství. Smyslem třetí kapitoly je nastínit

teoretická východiska pro postkonfliktní rekonstrukci v de facto státech, která by mohla

být následně uplatnitelná v případové studii Abcházie.

Na základě terénního výzkumu bude čtvrtá kapitola konfrontovat teoretická východiska

postkonfliktní rekonstrukce v de facto státech se situací v Abcházii. Bude se snažit

odpovědět na otázky zmiňované v úvodu a poukáže na problémy současného přístupu EU

k Abcházii. V závěru práce budou shrnuty postřehy vyplývající z terénního výzkumu a

budou navrženy možné alternativy k současnému přístupu EU k Abcházii. Z případové

studie totiž vyplývá, že stávající přístupy nemají uspokojivé výsledky ani pro zahraničně-

politické cíle deklarované EU vzhledem k Abcházii, ani pro rozvoj tohoto de facto státu.

11

1 EXOGENNÍ FAKTORY ROZVOJE

K rozvoji přispívá mnoho různých faktorů, z nichž důležitou roli sehrávají unikátní

historické, geografické či kulturní vlivy. Ty bychom mohli označit za vnitřní faktory

rozvoje, jež jsou již ze své podstaty mimo možnost politické kontroly. Z těch, které je

možné politickými rozhodnutími ovlivnit, jsou důležité zejména tři vlastnosti dobré správy

věcí veřejných: stabilita, nezkorumpovanost a dobré nastavení institucionálního prostředí.

Země, které mají velkou míru politické stability a sociální rovnováhy, se snáze vyvinou,

než země, které zažily nestabilitu a chaos. Méně zkorumpované vlády rozvojových zemí

mají větší pravděpodobnost, že dosáhnou dlouhodobého udržitelného rozvoje. Úspěšný

vývoj obvykle závisí také na tom, jaké mají rozvojové země instituce k ochraně

vlastnických práv a nezávislosti justice. Mezi důležité makroekonomické součásti

úspěšného rozvoje patří exportně orientovaný obchod a správná volba industrializační

strategie. Spolu s nimi vytváří příznivé prostředí pro ukládání a hromadění kapitálu také

neinflační měnová politika a nízké rozpočtové schodky, zatímco vysoké schodky, vysoká

inflace a z toho vyplývající finanční nestabilita vyznívají pro rozvoj nepříznivě.12

Vedle celé řady těchto domácích ekonomických, politických a kulturních faktorů ovlivňují

ekonomický růst a rozvoj daného regionu také faktory vnější. Mezi takové vnější faktory

můžeme zařadit systém mezinárodního obchodu, přímé zahraniční investice (PZI), migraci

a oficiální rozvojovou pomoc (ODA). Asi nikoho nepřekvapí, že názory odborníků se

v otázce vlivu těchto vnějších faktorů na oblast hospodářského a sociálního rozvoje velmi

liší. Některé studie prokázaly, že přímé zahraniční investice mají na ekonomiku hostitelské

země jednoznačně pozitivní dopad, a čím více jich země přiláká, tím lépe. Jiné studie

ukázaly, že přilákání PZI vyžaduje velké počáteční investice, které v kombinaci

s vytvářením vyšší konkurence místním firmám a nízkou daňovou výtěžností vyplývající z

investičních pobídek činí dopad PZI na rozvoj přinejmenším sporným. Stejné je to

s liberalizací obchodu. Zatímco liberálové a zastánci Washingtonského konsenzu

zdůrazňují potřebu nadále odbourávat tarifní i netarifní bariéry obchodu, ekonomové

stavící na teorii závislosti a političtí představitelé nejméně vyspělých zemí světa, které

mají preferenční přístup na trhy rozvinutých zemí, se k liberalizaci obchodní politiky staví

12 The Congress of the United States 1997: 10-16

12

vesměs negativně. V oblasti migrace je také možné setkat se s širokým spektrem názorů.

Od těch, jež zmiňují pozitivní dopady remitencí na prolomení kruhu chudoby, až po

negativní stanoviska opírající se o odliv mozků z chudších zemí a neúčelnosti remitencí,

které dle těchto kritiků nenapomáhají rozvoji, nýbrž podporují pouze okázalou spotřebu.

V následující kapitole budou představeny některé z názorů na vliv liberalizace obchodu,

přímých zahraničních investic, mezinárodní migrace, humanitární pomoci a rozvojové

spolupráce na ekonomický a sociální rozvoj. K možnosti porovnávat jednotlivé exogenní

vlivy je nezbytné uvést alespoň základní ukazatele rozvoje a způsoby jeho měření. Proto

bude přistoupeno k jejich představení hned v následující podkapitole.

1.1 Ukazatele rozvoje a jeho měření

Nejčastější indikátor rozvoje představují ekonomické ukazatele, z nichž prim hrají hrubý

domácí produkt (HDP) a hrubý národní produkt (HND).13 Hrubý domácí produkt měří

hodnotu veškerého zboží a veškerých služeb vyrobených na území daného státu v daném

roce. Skládá se ze spotřeby (soukromé i vládní), investic a rozdílu mezi vývozem a

dovozem. Pokud bychom HDP chtěli vyjádřit matematicky, potom by vzorec byl:

HDP = spotřeba domácností + vládní výdaje + investice + (vývoz - dovoz).

Oproti HDP se HND liší tím, že měří hodnotu zboží a služeb vyrobených občany daného

státu bez ohledu na území. Nezapočítávají se do něj tedy příjmy zahraničních firem, ale

přičteny jsou naopak příjmy firem daného státu, jejichž pobočky sídlí v zahraničí. Jak

HDP, tak i HND se často uvádějí také v přepočtu na osobu v porovnání parity kupní síly

(tedy vydělené počtem obyvatel dané země) a po zohlednění různých cenových hladin v

různých zemích. Hodnoty mezi údaji HDP na osobu a stejným údajem v paritě kupní síly

se mohou docela lišit. Jako ilustraci tohoto stavu odkazuje na rozdíly mezi výše zmíněnými

údaji následující tabulka.

13 V posledních letech došlo ve statistikách Světové Banky ke změně terminologie. Místo GNP (gross national product) se uvádí GNI (gross national income). Český jazyk změnu reflektoval a místo HNP se začíná častěji objevovat označení HND - tedy hrubý národní důchod.

13

Tabulka 1. Porovnání hodnot HDP na osobu a HDP na osobu dle parity kupní síly (PPP) u vybraných zemí v roce 2009

Stát HDP/os. v USD HDP/os. v USD PPP

Norsko 79 089 55 672

Portugalsko 21 414 24 021

ČR 18 139 25 232

Fidži 3 573 4 560

Bhútán 1 831 5 120

Zdroj: World Bank 2009

Světová banka rozděluje země světa do čtyř základních skupin na základě jejich úrovně

ekonomického rozvoje. Následující tabulka ukazuje klasifikaci zemí světa Světovou

bankou na základě jejich HND na osobu.

Tabulka 2. Klasifikace zemí světa dle Světové banky na základě jejich příjmů v roce 2011

Název skupiny HND na osobu v USD/rok Počet států světa v této

kategorii14

Nízkopříjmové státy do 1005 35

Státy s nižším středním

příjmem

1006 – 3 975 56

Státy s vyšším středním

příjmem

3 976 – 12 275 54

Státy s vysokým příjmem více než 12 276 70

Zdroj: World Bank 2011

Ukazatele HDP a HND se často užívají k určení úrovně rozvoje dané země, mimo jiné

proto, že je relativně snadné je zjistit a také jim lze poměrně snadno porozumět. Jejich

nevýhodou je, že neumožňují smysluplné srovnání životní úrovně mezi rozvinutými a

rozvojovými zeměmi, jak bude ukázáno v následujících čtyřech bodech.

14 Celkový počet 215 ekonomik je dán faktem, že Světová banka vede ve statistice i některá závislá území a de facto státy.

14

1. Občané i firmy v rozvinutých zemích investují mnoho financí do vytápění, izolace a

teplého oblečení, které umožňují přežít v chladnějším klimatu. Jejich produkcí a spotřebou

se HDP zemí v mírném pásu zvyšuje, aniž by docházelo k reálnému zvyšování životní

úrovně. Většina rozvojových zemí se nachází v subtropech a tropech a podobnou produkci

a spotřebu nepotřebuje.

2. Mnoho z komodit v rozvojových zemích je pěstováno a vyráběno pro vlastní spotřebu a

soběstačnost, tudíž se do národního produktu vůbec nezapočítávají.

3. Domácnosti v rozvojových zemích jsou větší, a protože více lidí žijících spolu v jedné

domácnosti žije levněji než stejný počet lidí žijících ve více domácnostech, dochází

v rozvojových zemích k úspoře související s velikostí domácnosti.

4. Rozvinuté země musí vynakládat finance na odstraňování následků znečištění životního

prostředí. Tyto investice se připočítávají k HDP, i když slouží jen k obnovení původního

stavu.15

Indikátory HDP a HND tedy neposkytují dobré srovnání životní úrovně mezi rozvinutými

a rozvojovými zeměmi. Dalším nedostatkem čistě ekonomických ukazatelů je, že

ekonomický růst a rozvoj spolu nemusí korespondovat. Ačkoliv spolu oba pojmy většinou

úzce souvisí, nejsou identické. Zatímco ekonomický růst se týká zvyšování ekonomické

produkce země a je obvykle určován úrovní HDP, HND či stejnými ukazateli

přepočtenými na jednoho obyvatele, ekonomický rozvoj je komplexnější a zahrnuje

ukazatele, jako jsou např. životní úroveň obyvatel, technický pokrok, růst gramotnosti a

školní docházky či snižující se podíl zemědělství na tvorbě HDP a vzrůstající podíl

průmyslu a služeb. Deziluze ze všeobecné spásy v souvislosti s ekonomickým růstem se

objevila už koncem šedesátých let, kdy ekonomický růst, zejména ve státech Subsaharské

Afriky, vůbec nevedl ke zvýšení životní úrovně obyvatel regionu. Tuto deziluzi

z propojenosti ekonomického růstu a rozvoje komentoval v roce 1969 Dudley Seers slovy:

„Co se stalo s chudobou? Co se stalo s nezaměstnaností? Co se stalo se sociální

nerovností? Pokud na aspoň dvě z těchto tří otázek odpovíme, že se situace v této dekádě

15 Nafziger 2006: 27-30

15

příliš nezlepšila nebo došlo k jejímu zhoršení, bylo by velmi zvláštní mluvit o rozvoji, byť

příjem na hlavu měřený v HDP per capita rostl.“ 16

Protože ekonomický růst nemusí korelovat s rozvojem a ekonomické indikátory samy o

sobě neberou vůbec v potaz sociální aspekty, začal být v Rozvojovém programu OSN

(UNDP – United Nations Development Programme) používán komplexnější ukazatel

rozvoje, který se nazývá Index lidského rozvoje (Human Development Index – HDI). Jeho

smyslem je zachycení nejen ekonomických, ale také sociálních aspektů rozvoje. Zaměřuje

se tedy spíše na člověka a uspokojování jeho základních potřeb než jen čistě na měření

ekonomických parametrů. Index byl vyvinut pro potřeby OSN v roce 1990 pákistánským

ekonomem Mahbubem Ul Haquem. Od roku 1993 je využíván UNDP k tvorbě jejich

každoroční Zprávy o lidském rozvoji (Human Development report – HDR). Třemi

základními kritérii pro měření indexu lidského rozvoje jsou:

1. očekávaná délka života při narození.

2. gramotnost a školní docházka.

3. ekonomická vyspělost.

Vysoká délka dožití je hodnotou sama o sobě. Svědčí ale také o kvalitě a dostupnosti

zdravotní péče, výskytu nemocí a reflektuje například existenci válečného konfliktu v

zemi. Dalším významným ukazatelem, který svědčí o sociálním rozvoji společnosti, je

míra vzdělání. Zařazení vzdělání mezi základní ukazatele rozvoje vychází z logiky, že bez

alespoň základního vzdělání nemohou být lidé schopni efektivní komunikace, nezvýší svou

produktivitu práce a šanci na zaměstnání, a tak nedojde ke zlepšení jejich životní úrovně.

Příjem na obyvatele se týká schopnosti obyvatelstva splnit své základní potřeby a

generovat prostředky pro udržení pokroku ve všech oblastech vývoje.

Očekávaná délka života při narození je měřena v rocích. Index vzdělání je složen

z procenta celkové gramotnosti dospělé populace a procentem dětí ve školním věku, které

jsou zapsány ke studiu. Index ekonomické vyspělosti je vyjádřen v dolarech na osobu

v porovnání parity kupní síly. Aby bylo možné jednotlivé hodnoty (roky, %, USD) mezi

sebou porovnávat, dochází ke standardizaci hodnot každého ukazatele na stupnici od nuly

16 Seers 1969: 3-4

16

do jedné (minimální hodnota každého ukazatele je tedy nula, maximální jedna). K výpočtu

standardizovaných hodnot pro jednotlivé ukazatele se používá následujícího vzorce:

standardizovaná hodnota = skutečná hodnota dané země – minimální hodnota maximální hodnota – minimální hodnota

Tabulka 3. Konstrukce Indexu lidského rozvoje

Dimenze

lidského

rozvoje

Ukazatel Index dimenze Minimální

hodnota

Maximální

hodnota

Zdraví Očekávaná délka života při narození

Index očekávané délky života

25 let 85 let

Vzdělání 1.Podíl gramotných na dospělé populaci

starší 15 let

2.Složený hrubý podíl zapsaných ke

studiu

Index vzdělání 0 %

0 %

100 %

100 %

Ekonomická

úroveň

HDP na osobu PPP

v USD

Index HDP 100 USD

PPP

40 000 USD

PPP

Zdroj: Syrovátka 2008: 11

Z tabulky je patrné, že index vzdělání je složen ze dvou ukazatelů. Metodika výpočtu dává

podílu gramotných na dospělé populaci váhu dvou třetin a složenému podílu zapsaných ke

studiu jednu třetinu. Proto je index vzdělání vypočten takto:

index vzdělání = (2/3 × standardizovaná hodnota ukazatele podílu gramotných na dospělé

populaci) + (1/3 × standardizovaná hodnota ukazatele podílu zapsaných ke studiu).

Ukazatel HDP na osobu je počítán stejným způsobem jako předchozí dva indexy, pouze

jsou všechny hodnoty ve zlomku logaritmovány. Tento postup vychází z předpokladu, že v

lidském rozvoji jde především o dosažení určité základní životní úrovně a její další

zvyšování už nevede ke stejně rychlému růstu kvality života. Protože pro dosažení této

základní životní úrovně člověk nepotřebuje velmi vysoký příjem, jsou vysoké hodnoty

HDP na osobu vzhledem k nižším hodnotám silně redukovány prostřednictvím

17

logaritmování. Pokud HDP na osobu v paritě kupní síly překročí ve státě hladinu 40 000

USD, potom je hodnota ekonomické vyspělosti pro všechny takové země rovna 1.17

Dílčí indexy mají stejnou váhu, proto je hodnota celkového indexu vypočítána jako

aritmetický průměr těchto tří dílčích indexů:

HDI = index očekávané délky života + index vzdělání + index HDP

3

Výsledkem je tak jedno trojmístné číslo za desetinou čárkou, kolísající mezi 0 a 1, které

udává výsledný index lidského rozvoje. Index HDI pro jednotlivé země se seřadí od

nejvyššího k nejnižšímu, a tak vznikne pořadí zemí dle jejich úrovně lidského rozvoje. V

poslední zprávě o lidském rozvoji za rok 2009 obsadilo první místo s HDI 0,971 bodu

Norsko. Česká republika se umístila s 0,903 bodu na 36. místě. Poslední 182. příčku zaujal

s 0,340 bodu Niger. V této statistice je zahrnuto 180 členských zemí OSN + Hongkong a

Palestina. Dvanáct zemí OSN nebylo do indexu lidského rozvoje zahrnuto kvůli malé

rozloze jejich území či nedostatečné relevanci jejich statistických ukazatelů.18

Index lidského rozvoje se stal celosvětově uznávaným ukazatelem kvality lidského života.

I tento ukazatel má však své nedostatky. Tím nejzásadnějším je, že zachycuje kvalitu

života pro země jako celek, ale nedokáže zachytit rozdíly v životní úrovni uvnitř

jednotlivých zemí. V zemi, jako je JAR, tak například 20 % populace ovládá více než 80 %

bohatství, zatímco zbylé čtyři pětiny obyvatel se potýkají s podmínkami k životu

srovnatelnými s chudými oblastmi Subsaharské Afriky. Přesto JAR zaujímá v žebříčku

HDI 127. místo ve společnosti zemí jako Moldavsko, Egypt nebo Maroko, kde sociální

nerovnosti nedosahují takových extrémních poloh.

Dalším problémem je dostupnost kvalitních a srovnatelných vstupních dat. Vzhledem

k tomu, že u většiny dat pochází prvotní údaje z národních statistických zdrojů, budou

celkové výsledky pouze natolik přesné, nakolik věrné budou mít vstupní zdroje. Zkreslení

dat tak může vycházet z celé řady příčin – různá metodika pro výpočet gramotnosti, 17 Syrovátka 2008: 12 18 Irák, Kiribati, Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Monako, Nauru, Palau, San Marino, Severní Korea, Somálsko, Tuvalu, Zimbabwe

18

četnost sčítání populace, záměrnost zkreslení dat u některých autoritativních režimů atd.

HDI také nezohledňuje některé ukazatele, které mají vliv na kvalitu života, jako například

bezpečnostní situaci v dané zemi, míru demokracie a lidských práv či stav životního

prostředí. Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen prohlásil, že „HDI je jako každý jiný index

nevyhnutelně zjednodušující a neměl by být považován za něco více, než jen za úvodní krok

k tomu, aby lidé získali zájem o širokou škálu informací, které jsou uvedeny v každoroční

zprávě o lidském rozvoji.“19

Byť se tedy nejedná o věrný ukazatel rozvoje, kterým jednočíselný index ze své podstaty

být asi ani nemůže, je výhodou používání indexu lidského rozvoje oproti čistě

ekonomickým ukazatelům jeho zakomponování i některých sociálních ukazatelů kvality

života, jež vedou k plastičtějšímu obrazu měření rozvoje.

1.2 Vliv mezinárodního obchodu na ekonomický a sociální

rozvoj

Od konce druhé světové války jsme svědky bezprecedentního nárůstu objemu světového

obchodu. Celosvětový pokles hodnoty objemu mezinárodního obchodu nastal v posledních

čtyřiceti letech pouze čtyřikrát (o 7 % v roce 1975, - 2 % v roce 1982, - 0,2 % v roce 2001

a - 12 % v roce 2009). Vzhledem k tomu, že pro rok 2010 už předpovídá WTO opětovný

růst mezinárodního obchodu o cca 9,5 %, měl by celkový export výrobků v roce 2010

dosáhnout hodnoty mezi 13 a 14 biliony USD a u služeb mezi 3,5 až 4 biliony USD, což

by z nich činilo historicky druhý nejvyšší objem mezinárodního obchodu, hned za údaji z

roku 2008.20 Zvyšování objemu obchodu můžeme přičíst na vrub technologickému

pokroku, otevřenější obchodní politice, změnám v ekonomické strategii států i postupující

globalizaci.

19 Human Development Report 1999

20 WTO 2010

19

Dicken (2003) spatřuje základní rysy současného mezinárodního obchodu v následujících

charakteristikách:

• silná tendence k obchodování v rámci jednoho regionu.

• relativně slabá exportní výkonnost většiny zemí Latinské Ameriky a Afriky.

• stále silná pozice obchodu s průmyslovými výrobky a rostoucí obchod se službami.

• celosvětový růst obchodu je v dlouhodobé perspektivě vyšší než celosvětový růst

produkce.

Tabulka 4. Celkový objem exportu zboží (vybrané roky v mld. USD)

Rok 1948 1973 1993 2005 2009

Objem vývozu 59 579 3 675 10 159 12 147

Zdroj: Stojanov, Novosák 2008c: 63, WTO 2010

Pro postavení země v systému mezinárodního obchodu je vedle ekonomické vyspělosti a

geografické polohy velmi podstatná také strategie rozvoje průmyslu, která znatelně

ovlivňuje obchodní politiku státu. Dva základní přístupy k industrializaci představují

strategie nahrazující dovoz (Import substitution industrialization – ISI)21 a strategie

orientace na vývoz (Export oriented industrialization – EOI).22

Zatímco od šedesátých let až do poloviny let osmdesátých byla v rozvojových zemích

velmi populární obchodní strategie ISI, od konce osmdesátých let můžeme sledovat

21 Strategie ISI se ubírá cestou snížení zahraniční závislosti na dovozu skrze místní produkci průmyslových výrobků. Smyslem této strategie je ochránit nově vznikající domácí průmyslová odvětví před zahraniční konkurencí. Taková ochrana poskytuje domácím odvětvím průmyslu určitý čas navíc, aby mohly zvýšit svou konkurenceschopnost. Typickými nástroji politiky ISI jsou vysoká cla a netarifní omezení obchodu, jako například dovozní licence, kvóty na dovážené zboží, ekologické standardy atd. Protekcionismus domácího trhu nepřináší pouze redukci importu, který je nahrazován domácími výrobky, ale má také přispívat k diverzifikaci ekonomických aktivit v dané zemi.

22 Strategie EOI směřuje k procesu industrializace skrze export průmyslových výrobků, u kterých má stát komparativní výhodu. Podstata této strategie spočívá v aktivní podpoře exportu. Nástroji jsou např. devalvace měny, finanční a daňové stimuly exportujícím firmám, vznik kanceláří podporujících export do zahraničí atd. Odůvodnění této strategie spočívá v rostoucí efektivitě ekonomických subjektů inkorporovaných do systému mezinárodního obchodu. Předně přístup k zahraničním trhům umožňuje ekonomickým subjektům zvýšení jejich produkce vytvořením většího zisku z rozsahu, tlačí ekonomické subjekty k větší efektivitě a konkurenceschopnosti a dává jim šanci přebírat poznatky a technologie v důsledku užšího kontaktu se svými obchodními partnery.

20

nastoupení cesty směřující k mnohem otevřenějším ekonomikám. Dle Nafzigera to bylo

způsobeno očividným neúspěchem průmyslového rozvoje a ekonomického růstu v zemích,

které dlouhodoběji aplikovaly strategii ISI. Dle jeho názoru restrikce uvalené na

importované statky zvyšily sice poptávku po domácím zboží, ale s ní rostly rovněž ceny

domácích produktů. Nízká míra domácí konkurence a nedostatečné kontakty se světovými

trhy vedly k nadhodnocení domácí měny, což ve svém důsledku znesnadnilo exportní

konkurenceschopnost těchto zemí.23

Neúspěch strategie ISI a tlak ze strany finančních institucí na liberalizaci ekonomické

politiky rozvojových zemí změnily od druhé poloviny osmdesátých let výrazným

způsobem mezinárodní obchod. Od počátku osmdesátých let poklesla cla na dovážené

zboží v rozvojových zemích z průměrných 30 % v roce 1982 na necelých 12 % v roce

2000. Celní bariéry obchodu tak klesly o téměř 60 %. Tento pokles byl doprovázen rovněž

snižováním netarifních omezení, jež poklesla ve stejné době z průměrných 38 % na 17 %.

Netarifní omezení obchodu tak poklesla průměrně o 55 %.24 Trend postupného snižování

cel pokračuje i v posledních desíti letech. Až do konce osmdesátých let bránily tarifní i

netarifní překážky v mezinárodním obchodu velmi efektivně udržovat protekcionistické

sektory hospodářství uvnitř jednotlivých národních ekonomik. Jejich postupným

odbouráváním začal výrazně růst význam mezinárodního obchodu na tvorbě HDP. Poměr

vývozu a dovozu na tvorbě domácího HDP v rozvojových zemích vzrostl v letech

1975 – 2000 z necelých 58 % až na 85 %.25

Otázkou však zůstává, zda současná liberalizovaná podoba mezinárodního obchodu

ovlivňuje ekonomický a sociální rozvoj pozitivně či negativně. Mezi základní argumenty

podporující kladné působení mezinárodního obchodu v jeho současné liberalizované

podobě na rozvoj patří, že zadluženost a potřeba půjček na překonání dluhové pasti vedla

rozvojové země k potřebě úvěrů od MMF a SB. Tyto instituce podmínily nové úvěry

ochotou přijímajících zemí liberalizovat svou ekonomiku. Poklesem cla na dovoz zboží se

výrazně podpořil růst poměru obchodu na HDP. Rostoucí význam mezinárodního obchodu

23 Nafziger 2006

24 Milner, Kubota 2005

25 Milner, Kubota 2005

21

vedl ke svobodnější ekonomice, jejímž prostřednictvím se postupně rovněž demokratizoval

politický režim.26

Další argument předpokládá, že liberalizace ekonomiky a postupující globalizace snižují

finanční náklady na zisk potřebných technologií a informací, což vede k větší

informovanosti obyvatel, nižší účinnosti cenzury a je umožněna větší míra kontaktů se

zahraničními aktéry. Ve spolupráci se zahraničními neziskovými organizacemi tak může

začít cesta k budování občanské společnosti.27

Zastánci liberalizace obchodu argumentují také tím, že spolu s liberalizací roste i potřeba

vymahatelnosti práva, což posiluje transparentnost soudů na úkor vlády a dochází k větší

decentralizaci státní moci. Toto vytváří pozitivní signál pro zahraniční investory, kteří

prostřednictvím PZI dále napomáhají rozvoji takového regionu.28

Z uvedených příkladů je patrné, že někteří autoři spojují ekonomickou liberalizaci s růstem

demokracie a lidských práv. Demokratizaci vysvětlují prostřednictvím konfliktní teorie

demokracie, dle níž je k demokratizaci každé země, která není konsolidovanou demokracií,

zapotřebí jistá nejednotnost politické elity. Liberalizace obchodu tuto nejednotnost přináší

tím, že proměňuje zažité politické zvyklosti. Autokratické režimy v období před příchodem

liberalizace obchodu bývaly tradičně velmi ochranářské, protože byly podporovány elitou,

která pro sebe těžila z této uzavřenosti materiální výhody. Jednalo se především o

nejbohatší průmyslníky a armádu, kteří za svou loajalitu režimu získávali velmi malou

konkurenci ve vybraných chráněných sektorech ekonomiky. Zpětnou politickou podporou

režimu a akceptací nesvobodných voleb tak umožňovali u moci setrvání režimu, který jim

takové výhody poskytoval, a tím byl udržován jakýsi status quo. Rostoucími

ekonomickými problémy a dluhovou pastí dospěla koncem osmdesátých let značná část

rozvojových zemí do situace, že byly pod příslibem dalších úvěrů od MMF a SB dotlačeny

těmito institucemi k postupné liberalizaci svých ekonomik. Tím se snížila cla a netarifní

omezení a do původně velmi uzavřených ekonomik začal proudit zahraniční kapitál a

zboží. Ekonomiky se staly otevřenějšími a i autokratické režimy se musely přeorientovat 26 Haggard, Kaufman 1992

27 Sikkink 1997

28 Risse, Ropp, Sikkink 1999

22

na strategii EOI. Tím získala úzká vrstva elity v podnikání zahraniční konkurenci a ztratila

potřebu bezmezné podpory vlády. Ve snaze zajistit si podíl na moci musela vláda hledat

podporu jinde a prostřednictvím demokratizace se snažila rozšířit svou voličskou základnu.

Výhody pro úzkou skupinu elity musely být nahrazeny výhodami pro širší selektorát.29

Jak už bylo zmíněno výše, vedle pozitivního vztahu mezi liberalizací obchodu a rozvojem

je možné poměrně často slyšet i názory opačné, tedy že postupující liberalizace nemá za

následek ekonomický rozvoj a nárůst politických práv a občanských svobod, ale naopak

jejich pokles. Za pravděpodobně nejčastější názor z tohoto spektra lze označit myšlenku,

že prostřednictvím liberalizace obchodu jsou státy nuceny vzdát se svých ochranných

mechanismů k podpoře domácího trhu. A protože domácí firmy v rozvojových zemích

nejsou většinou konkurenceschopné s těmi zahraničními, nevydrží nápor nově

liberalizovaného trhu. Ekonomická liberalizace tak s sebou přináší krach domácího

průmyslu a služeb a vláda musí najít finance na kompenzaci ztrát. Bere je většinou z

veřejných rozpočtů, čímž dopadá nejtěžší břemeno na nejchudší obyvatelstvo.30

Další názor souvisí s přílivem zahraničního kapitálu. Objevením se zvýšeného množství

zahraničních firem a nadnárodních společností jsou zisk i rozhodovací mechanismy v

ekonomické politice transferovány za hranice státu. Lidé, kteří jsou v rozhodovacích

pozicích zahraničních společností, nemusí mít vůbec shodné zájmy s obyvateli dané země.

Větší množství nadnárodních společností vede skeptiky liberalizace ekonomiky k negativní

projekci rovněž ve vztahu k lidským právům. Ve snaze zalíbit se zahraničním investorům

má dle tohoto názorového proudu vláda méně na zřeteli své voliče, což je pro demokracii

vážným problémem.31

1.3 Vliv p římých zahraničních investic na rozvoj

V souvislosti s liberalizací obchodu nastoupila od konce osmdesátých let 20. století drtivá

většina zemí také cestu směřující k liberalizaci přímých zahraničních investic (PZI).

29 Przeworski 1991, Acemoglu a Robinson 2001

30 Rodrik 1997 31 Gill 1995

23

V letech 1993 – 2003 bylo v oblasti politiky PZI podniknuto 1 718 regulačních změn,

z nichž 94 % znamenalo zjednodušení přístupu PZI na trh rozvinutých i rozvojových

zemí.32

Významný zdroj PZI představují v globalizované společnosti nadnárodní společnosti

(Transnational corporations – TNCs), skrze jejichž vnitřní firemní obchod již dnes proudí

třetina celosvětového objemu obchodu.33 Snahou TNCs je využití konkurenčních výhod

s cílem vytvořit zisk z rozsahu a maximalizovat efektivitu skrze redukci nákladů. Přestože

si státy udržují svou suverenitu, nadnárodní subjekty svojí ekonomickou silou a mocenským

postavením působí na vlády jednotlivých států tak, aby pravidla hry byla formulována ve

prospěch největších vlastníků kapitálu. Tím začínají být TNCs méně závislé na vlivu vlád

jednotlivých států, přičemž mají významnou schopnost ovlivňovat jejich rozhodování. Tato

politika vede k velmi nerovnoměrnému rozložení PZI, přičemž platí pravidlo, že rozvinuté

země nejsou pouze největšími zdroji PZI, nýbrž zároveň i jejich největšími příjemci.

Nerovnoměrnost rozložení PZI ilustruje tabulka 5, kde “do“ značí přicházející přímé

zahraniční investice a “z“ naopak PZI, jež z regionu odchází.

Tabulka 5. Regionální rozložení přímých zahraničních investic

1980 1990 2000 2005

do z do z do z do z

EU 42,5 37,2 42,9 45,2 37,6 47,1 44,4 51,3

Japonsko 0,6 3,4 0,6 11,2 0,9 4,3 1,0 3,6

USA 14,8 37,7 22,1 24,0 21,7 20,3 16,0 19,2

Afrika 6,9 1,3 3,3 1,1 2,6 0,7 2,6 0,5

Latinská Amerika 7,1 8,5 6,6 3,4 9,3 3,3 9,3 3,2

Asie 10,5 2,9 10,8 3,8 18,4 9,5 15,4 8,2

Zdroj: Stojanov, Novosák 2008c: 72

32 UNCTAD 2006

33 Stojanov, Novosák 2008c

24

Tato nerovnoměrnost světového rozložení PZI je dle Tarziho (2005) způsobena především

rozdílnými lokalizačními faktory, mezi něž jsou řazeny:

• velikost domácího trhu s ohledem na populaci a její kupní sílu vyjádřenou v HDP

per capita.

• makroekonomická stabilita a míra ekonomického růstu.

• kvalita infrastruktury a institucionálního prostředí.

• politická stabilita s proaktivní podporou PZI.

Velké země se středním či vyšším příjmem, jež mají stabilní makroekonomickou politiku

s trvalým ekonomickým růstem, kvalitní infrastrukturou a vyšší mírou lidského kapitálu,

mají lepší lokalizační předpoklady pro vstup zahraničního kapitálu. Lokalizační

předpoklady jsou silně provázané, a pokud jeden z nich chybí, může to výrazně snížit

schopnost země přilákat PZI. Mezi takový prvek patří například proaktivní politika pro

přímé zahraniční investice. Tato politika se vyznačuje zejména existencí stimulů pro

přicházející firmy, jimž jsou nabízeny daňové úlevy a státní pomoc při počátečních

investicích. V některých méně stabilních zemích požadují investoři rovněž právní závazky,

že nedojde k znárodnění. Vzhledem k tomu, že jednotlivé státy si konkurují ve snaze

přilákat zahraniční investory, nedá-li vláda investorům potřebné záruky a nepodporuje-li

aktivní cestou jejich příchod, vyberou si v silně globalizovaném prostředí velcí aktéři jiný

region ke svým investicím.

I přes širokou debatu a polemiku na téma vzájemných vazeb mezi PZI, hospodářským

rozvojem a rozvojem sociálním, zůstává přístup k dopadu přímých zahraničních investic i

nadále ambivalentní. Neoklasická ekonomická perspektiva34 ukazuje PZI v pozitivním

světle, jako integrální součást rozvoje. PZI přinášejí do země potřebný kapitál, který

především v rozvojových zemích může nahradit nedostatek vlastních zdrojů financí. Dále jde

o nárůst výrobních kapacit, o vytváření nových pracovních příležitostí, o zdokonalení

výrobních postupů a získání nových technologií či zlepšení obchodní bilance země. Domácí

dodavatelé, konkurenti, distributoři i zaměstnanci se mohou učit od zahraničních investorů,

čímž roste produktivita práce i v domácích firmách. To vše by mělo teoreticky vést k vyšší

34 Kindleberger a Herrick 1977, Todaro 1989, Caves 1996, Alfaro et al. 2004

25

konkurenceschopnosti domácí ekonomiky a k větší šanci domácích výrobců prosadit se na

mezinárodním trhu.

Na straně druhé je však zapotřebí připomenout i celou řadu negativ, na která upozorňují

například Blomstrom a Kokko (1996), Aitken a Harrison (1999), Agosin a Mayer (2000)

nebo Blackburn a Sarmah (2008). Vstupní náklady na vybudování infrastruktury

v nabízených lokalitách, jež slouží jako jeden z nástrojů proaktivní politiky, velmi zatěžují

veřejné rozpočty. Především nízkopříjmovým zemím tak poté mohou chybět prostředky na

investice do rozvoje lidských zdrojů či sociální politiku. Stejně tak nelze opomenout ztrátu

financí, které vzhledem k poskytnutým daňovým úlevám do rozpočtů státu, regionu či obce

nikdy nedorazí. Zisky z výroby rovněž nemusí být investovány v místě vzniku, ale často

bývají převedeny do mateřské firmy v zahraničí. V neposlední řadě znamená příchod

zahraničních firem konkurenci pro firmy domácí, z nichž celá řada zkrachuje a jejichž

zaměstnanci tak přijdou o práci.

Ačkoliv tedy PZI mohou do země přinášet řadu výhod, pozitivní dopad PZI na

ekonomický a sociální rozvoj není automatický a v některých případech mohou převládat

negativní vazby mezi přímými zahraničními investicemi a rozvojem. Například v nejméně

rozvinutých ekonomikách je patrný menší vliv PZI na ekonomický růst a výše uvedené

negativní dopady PZI na rozvoj jsou přítomny více než v zemích středněpříjmových. To

odkazuje na teorii investičního prahu (theory of treshold externalities), která říká, že

rozvojové země mohou více těžit z PZI až po dosažení určité úrovně rozvoje v oblasti

vzdělávání, technologií, infrastruktury a zdraví. Přesto se nedá říci s obecnou platností, že by

dopad PZI na ekonomický a sociální rozvoj ve vyspělých zemích byl ryze pozitivní a

v chudých rozvojových zemích ryze negativní. K zhodnocení vlivu totiž velmi záleží na

mnoha vnitřních i vnějších faktorech, které neumožňují provést jednoduchou generalizaci ve

formě výčtu faktorů, které vedou k pozitivním dopadům PZI na rozvoj či jejich opaku.

1.4 Vliv mezinárodní migrace na rozvoj

Vztah mezi mezinárodní migrací a rozvojem je častým tématem současných odborných a

politických diskusí v migračních a rozvojových studiích. Počet migrantů vzrostl

v absolutních číslech od šedesátých let více než dvojnásobně. O tomto nárůstu vypovídají

26

statistiky OSN, které v roce 1960 evidovaly 75 milionů migrantů, o třicet pět let později už

jejich oficiální počet dosáhl 190 milionů a v roce 2009 překročil hranici 213 milionů.35

Větší počet mezinárodních migrantů souvisí nejen s rozvojem technologií v dopravě a

telekomunikacích, ale v neposlední řadě také s otevřenější politikou, která v některých

regionech významně podporuje mobilitu pracovní síly. I přes tento nárůst počtu

mezinárodních migrantů se nejedná o bezprecedentní zvýšení atraktivity mezinárodní

migrace, protože ve stejné době došlo ke zvýšení světové populace ze 3 miliard obyvatel

na dnešních přibližně 7 miliard. V relativních hodnotách tak z celosvětové populace

migrují stále přibližně 2 – 3 % populace.

Tabulka 6. Odhadované počty mezinárodních migrantů ve světě a jejich procentuální

podíl na celosvětové populaci v letech 1960 – 2005 (v mil. osob a %)

Rok Odhadované počty mezinárodních migrantů

Poměr mezinárodních migrantů na celosvětové populaci

1960 75,4 2,5 %

1970 81,3 2,2 %

1980 99,2 2,2 %

1990 154,4 2,9 %

2000 176,7 2,9 %

2009 213,9 3,1 %

Zdroj: Stojanov, Novosák 2008b: s. 3 a International migration 2009

Evropa je kontinentem s největším počtem mezinárodních migrantů (69,8 milionu),

následována Asií (61,3 milionu), Severní Amerikou (44,5 milionu), Afrikou (19,2 milionu

a Latinskou Amerikou (7,5 milionu). Ačkoliv absolutní počet asijských mezinárodních

migrantů vzrostl z 28,5 milionu v roce 1960 na 61,3 milionu v roce 2009, asijský podíl na

celosvětové mezinárodní migraci klesl z 37,7 procenta na 28,6 procenta za stejné časové

období. Afrika také zaznamenala pokles podílu svých migrantů z 12,1 procenta v roce

1960 na 8,9 procenta v roce 2009, i když absolutní počet migrantů v tomto období stoupl

téměř dvakrát. V případě Latinské Ameriky a Karibiku se také jednalo o pokles poměru

jejich migrantů na celosvětové mezinárodní migraci z 8,0 procent na 3,5 procenta za

uvedené období, protože absolutní počet migrantů zůstal téměř konstantní. Obrovský

35 IOM 2010

27

nárůst migrace však zaznamenala Evropa, relativní počet migrantů se zvýšil dvakrát, z 18,9

procenta v roce 1960 na 32,6 procent v roce 2009, ale absolutní počet se zvýšil čtyřikrát.36

Při hodnocení významu migrace velmi záleží na úhlu pohledu. Zatímco z ekonomického

hlediska je migrace obecně chápána jako přirozený mechanismus vedoucí k ustavení

rovnováhy na globálním trhu výrobních prostředků, a tudíž je svobodný pohyb osob

hodnocen pozitivně, z hlediska politického bývají v souvislosti s migrací zmiňovány spíše

negativní konotace. Ty souvisí především s ilegální migrací, narušením trhu práce či

problematikou státní bezpečnosti v cílové zemi. Vzrůstající nezaměstnanost, pramenící

z hospodářské stagnace, vede čelné politiky ze zemí OECD častěji než kdy dříve k

odmítavému postoji k mezinárodní migraci.37

Pohled rozvojových studií sleduje tradičně spíše dopady mezinárodní migrace na

ekonomický a sociální rozvoj ve zdrojových zemích migrace než v zemích cílových,

přičemž by se dalo říci, že za posledních deset let se pohled na migraci posunul od ryze

negativních stanovisek k více vyváženému hodnocení, jež začíná zmiňovat i pozitivní

dopady mezinárodní migrace na rozvoj. V devadesátých letech a ještě i na počátku 21.

století byla migrace popisována v literatuře rozvojových studií spíše negativně. Alarmující

výše světové chudoby znamenala, že odchod za zaměstnáním do zahraničí představoval

pro chudé obyvatelstvo rozvojových zemí poslední možnou volbu zajišťující přežití.38

Migrace měla za následek úbytek mozků (brain drain) v rozvojových zemích, který zcela

ochromoval jejich možnosti ekonomického i sociálního rozvoje. Jitka Šabatková ve svém

článku „Past zvaná brain drain“ ilustruje tento fakt na příkladu lékařů. Zmiňuje, že 60 %

lékařů, kteří vystudovali medicínu v Ghaně, dnes pracuje v zahraničí, stejně tak 30 %

lékařů z JAR. Migranti z rozvojových zemí navíc tvoří vzdělanou a schopnou vrstvu, což

potvrzuje statistika uvádějící, že indičtí migranti v USA tvoří sice jen 0,1 % indické

populace, ale jejich příjmy v USA dosahují 10% podílu na HND Indie.39 Studie, kterou

provedli v roce 2002 Lowell a Findlay, zjistila, že tři čtvrtiny afrických, polovina asijských

36 International migration 2009

37 Obavy z rostoucího počtu migrantů ve vlastní zemi a selhávajícího konceptu multikulturalismu vyjádřili na podzim 2010 i Angela Merkel a Nicolas Sarkozy, kteří se dříve nestavěli negativně vůči migraci.

38 Martin, Widgren 1996, De Haan 2000

39 Šabatková 2004

28

a polovina jihoamerických emigrantů disponuje univerzitním vzděláním.40 Tyto přímé

dopady mezinárodní migrace kvalifikované pracovní síly tak podkopávají možnosti

rozvoje v zemích globálního Jihu.

Migrace však ovlivňuje rozvoj i prostřednictvím nepřímých dopadů, které dokážou

částečně kompenzovat ztráty způsobené odchodem kvalifikovaných lidí. Mezi ně bychom

mohli zařadit především zisky z cirkulační migrace a příjmy z remitencí. “Výměna mozků“

souvisí v rozvinutých zemích s výměnou zboží, služeb a informací. Migrace představuje

pro rozvojové země možnost, jak se zapojit do výměny znalostí, která probíhá na

globálním trhu práce. Navrátivší se migranti tak přinášejí do své vlasti zpět pracovní

návyky a dovednosti, jež se naučili v zahraničí, a které pomáhají ve svém důsledku

zvyšovat domácí produktivitu práce. Jejich dalším přínosem jsou dovezené finanční

prostředky. Massey a Parrado (1998) došli k závěru, že výdělky migrantů z USA byly

v devadesátých letech v Mexiku důležitým zdrojem kapitálu pro počátek 21 % nových

firem. Rozvojové země tak mohou vedle ztráty kvalifikované pracovní síly z migrace

rovněž něco vytěžit pro svůj rozvoj. Samozřejmě pouze za předpokladu, že se migranti do

své mateřské země vrátí. Míra návratnosti migrantů do země jejich původu je okolo 50 %,

což mnozí pozorovatelé považují za dostačující hodnotu k pozitivnímu dopadu na rozvoj.41

Ještě větší přínos představují remitence, které zasílají migranti svým rodinám a přátelům

zpět do země svého původu. OSN odhaduje objem finančních prostředků plynoucích

z remitencí do rozvojových zemí v roce 2009 na 245 miliard dolarů. Tato částka se od roku

2000 téměř ztrojnásobila a představuje dvakrát větší tok financí do rozvojových zemí než

oficiální rozvojová pomoc. Část nárůstu objemu remitencí může mít na svědomí přesnější

systém statistického vykazování, velká část ovšem bude souviset s reálně větším objemem

posílaných peněz. A to je zde řeč pouze o oficiálních remitencích, tedy o těch financích,

které protekly formálními bankovními kanály. Světová banka odhadla, že přibližně stejná

částka může procházet prostřednictvím neformálních kanálů. „Studie z Bangladéše

prokázala, že jen asi 46 procent mezinárodních převodů zasílaných formou remitencí zpět

do vesnic prošlo formálními kanály a data z Filipín deklarovala velmi podobnou situaci.“42

40 Lowell a Findlay 2002

41 Appelyard 1991, Johnson, Regets 1998

42 Skeldon 2008: 7

29

Dle jiného výzkumu tvoří míra remitencí zasílaných oficiálními kanály 8 – 85 % celkové

výše remitencí v jednotlivých zemích.43

Převážná část remitencí putuje z vyspělých zemí do zemí rozvojových, přičemž platí, že

země se středním příjmem získávají na remitencích výrazně vyšší podíl než země

klasifikované SB jako nízkopříjmové. Rozdíly v tocích remitencí nebyly zaznamenány

pouze mezi kategoriemi zemí na základě jejich příjmu, ale rovněž mezi jednotlivými

regiony, mezi nimiž se rozdíly v jejich distribuci mají tendenci zvětšovat. V letech 2000 –

2009 vzrostla globální výše remitencí ze 131 mld. až na 380 mld. USD, kdy největší podíl

na tomto nárůstu měly země východní Asie a Latinské Ameriky. Nejvýznamnější roli hrají

remitence ve východní Asii a na Středním východě, kde se podílí na HDP více než 3,5 %.

Tabulka 7. Výše remitencí podle regionů v letech 2000, 2006 a 2009 (v mld. USD)

Region 2000 2006 2009 Podíl remitencí

na HDP (2006)

Východní Asie a Tichomoří 16 682 47 542 74 722 1,4 %

Evropa a Střední Asie 13 083 32 419 128 058 1,4 %

Latinská Amerika a

Karibik

19 987 53 264 63 435 2,0 %

Střední východ a severní

Afrika

12 920 25 162 37 633 3,5 %

Jižní Asie 17 212 39 886 56 605 3,6 %

Subsaharská Afrika 4 623 9 256 16 847 1,5 %

Svět 131 502 280 926 380 050 0,7 %

Zdroj: Stojanov, Novosák 2008c: p. 115, International Migration 2009: p. 1

Je zřejmé, že tak výrazné objemy financí musí ovlivňovat životní úroveň obyvatel v

zemích, do kterých proudí. Remitence vytvářejí formu vnitřního sociálního systému, který

převádí finance z bohatších členů rodiny či komunity na ty chudší, čímž přirozeně

přispívají ke zvýšení prosperity jejich příjemců s určitým rozvojovým dopadem na místní

úrovni. Nejchudším příjemcům dávají remitence možnost uniknout z absolutní chudoby a

zajistit jim alespoň základní podmínky k dosažení důstojného života. Těm bohatším dávají 43 Puri, Ritzema 2001: 8

30

možnost počátečních investic potřebných k podnikání či finance potřebné k zaplacení

vzdělání dětí, rekonstrukci domova nebo ke koupi spotřebního zboží, na něž by obyvatelé

bez remitencí sami nedosáhli. Právě z podpory spotřebního chování příjemců financí

pramení obvyklá kritika rozvojového potenciálu remitencí. Říká, že remitence nepodporují

investice, ale spíše přímou spotřebu obyvatel, která dělá málo pro podporu domácí

produkce, zaměstnanosti či vývozu. Na druhou stranu empirické studie zjistily, že i

převody finančních prostředků podporující spotřebu zvyšují HND prostřednictvím

multiplikačních efektů.44 Například výdaje na zlepšení bydlení mají výrazný multiplikační

efekt prostřednictvím vytváření místní zaměstnanosti. Stejně tak vyšší množství financí

v místě příjmu remitencí pocítí místní obchodníci ve formě vyšší poptávky po místních

produktech a spotřebním zboží.45

Dalším ze znaků remitencí je, že je až o třetinu častěji dostávají ženy než muži. Za prací do

zahraničí míří častěji muži, a protože ženám poté posílají peníze domů, jsou ženy častějším

příjemcem remitencí.46 Ratha (2003) uvádí, že existují rovněž rozdíly v rozvojovém

potenciálu remitencí mezi městem a venkovem. Remitence na venkově dle něj mají více

multiplikačních efektů, protože je větší pravděpodobnost, že spotřeba bude vynaložena na

domácí zboží v místě bydliště.

Specifickou formou ležící na pomezí remitencí a přímých zahraničních investic je

komunitní podpora ze strany skupin migrantů ze stejného místa původu. Vedle klasických

remitencí členům vlastní rodiny sleduje diaspora často i dlouhodobější rozvojové cíle.

Finance věnuje například na novou výstavbu infrastruktury, škol, komunitních center,

domů atd. Jejich aktivity tak mohou být progresivním impulsem, který pomáhá nastartovat

či udržet místní rozvoj.

I přes celou řadu pozitivních důsledků, nemohou být remitence vnímány jako univerzální

všelék na zmírnění chudoby. Za prvé: relativně velmi málo lidí migruje přes mezinárodní

hranice. Za druhé: původ migrantů není rovnoměrně rozložený. Takto jsou některé

mikroregiony remitencemi velmi podporovány, a některé zcela opomenuty.

44 Taylor, Adleman 1995

45 Skeldon 2002: 78

46 Cox, Jimenez 1998

31

A za třetí: mezinárodní migrací dochází k už zmiňovanému úbytku vzdělaného

obyvatelstva, což v rozvojových zemích podkopává možnosti hospodářského růstu.

Výhody remitencí a cirkulace mozků tak tyto ztráty pomáhají pouze kompenzovat. Ve

vztahu k hospodářskému a sociálnímu rozvoji je tak zapotřebí udržet výhody plynoucí

z remitencí, ale současně usilovat o návrat alespoň 50 % kvalifikovaných migrantů, kteří

by podpořili svými ekonomickými aktivitami synergické vazby pro rozvoj.

1.5 Vliv oficiální rozvojové pomoci na rozvoj

Vedle mezinárodního obchodu, přímých zahraničních investic a migrace je možné mezi

vnější faktory rozvoje zahrnout také aktivity spadající pod hlavičku oficiální rozvojové

pomoci (Official development assistance – ODA). Definice ODA zaznamenala

v posledních čtyřiceti letech mnoho změn své podoby. Tento text vychází z pojetí

Rozvojového výboru OECD (OECD/DAC) z roku 2001. V současné době se jedná o široce

přijímanou definici, kterou do svých národních legislativních rámců převzaly bez výjimky

všechny státy OECD. Do statistického výkaznictví ODA dle ní spadají: „soubory transferů

peněz, materiálu či technické pomoci do rozvojových zemí a multilaterálních institucí,

které jsou poskytovány oficiálními institucemi donorů, které by měly vést k podpoře

ekonomického rozvoje a blahobytu v rozvojových zemích, být koncesionální a obsahovat

grantovou složku ve výši minimálně 25 %.“47

Dle této definice tak je možné pod hlavičku oficiální rozvojové pomoci zahrnout pomoc

poskytovanou do rozvojových zemí zejména formou humanitární pomoci, rozvojových

projektů, pomoci uprchlíkům, oddlužení, transformační spolupráce, civilních misí či plateb

do multilaterálních organizací (např. OSN, mezinárodních finančních institucí či v případě

evropských zemí přibližně 5 % plateb do rozpočtu EU).48 V nejobecnější rovině můžeme

podle dopadů na rozvoj rozdělit aktivity vykazované pod hlavičkou ODA na humanitární

pomoc (HP) a zahraniční rozvojovou spolupráci (ZRS). Zatímco humanitární pomoc se

zaměřuje v krátkodobém časovém horizontu na nápravu škod způsobených přírodní

katastrofou či lidskou činností, rozvojová spolupráce je založena na dlouhodobé a

47 OECD/DAC 2001:2

48 Více k formám rozvojové spolupráce viz Adamcová a kol. 2006: 21-33.

32

systematické podpoře lidského rozvoje v cílových zemích prostřednictvím dlouhodobějších

rozvojových programů a projektů. Důležitým rozdílem mezi HP a ZRS je také jejich vztah

k politickým a ekonomickým vlivům. Zatímco ZRS je v tomto případě nástrojem

zahraniční politiky každého donorského státu, humanitární pomoc by měla být apolitická a

řídit se pouze faktorem potřebnosti. Už jen z pouhého indikativního výčtu aktivit a

základních rozdílů mezi HP a ZRS je zřejmé, že jednotlivé aktivity realizované pod

hlavičkou ODA budou mít v přijímajících zemích zcela rozdílné dopady na rozvoj.

1.5.1 Humanitární pomoc a její dopad na rozvoj

Humanitární pomocí se v českém prostředí rozumí „souhrn činností hrazených ze státního

rozpočtu, jejichž cílem je zamezit ztrátám na životech a újmě na zdraví, zmírnit utrpení

a obnovit základní životní podmínky lidí po vzniku mimořádných událostí, jakož

i zmírňovat dlouhodobě trvající následky mimořádných událostí a předcházet jejich vzniku

a negativním následkům.“49 Tato definice navazuje na uznávaná mezinárodní vymezení

humanitární pomoci, z nichž vyplývá, že HP zahrnuje jak reakci na přírodní či lidmi

způsobenou katastrofu, tak rovněž pomoc zemím a regionům, které se nacházejí

v dlouhodobé a komplexní humanitární krizi.

Druh realizovaných aktivit záleží na druhu krize a období, v jakém dochází ke vstupu

humanitárních organizací do postiženého regionu. Co se týče druhu, rozdělují se

humanitární krize na ty zapříčiněné přírodní katastrofou, ozbrojeným konfliktem a tzv.

komplexní krize. V posledně jmenovaných krizích jde o souběh bezpečnostních problémů,

extrémní chudoby a negativních klimatických vlivů. Komplexní humanitární krize se týkají

především zemí Subsaharské Afriky, kde se potřeba humanitární pomoci dlouhodobě

prolíná s rozvojovou spoluprací. Co se týče fáze vstupu humanitárních organizací do

zasažené oblasti, rozdělují se jejich aktivity na tzv. okamžitou pomoc, časnou obnovu a

následnou obnovu a rozvoj.

V období okamžité pomoci následkem přírodní katastrofy se jedná o základní pomoc

zaměřenou na záchranu životů (záchranáři, zdravotníci a zdravotnický materiál) a prvotní

49 Zákon č. 151/2010 sb. O zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci ČR, § 2

33

podporu přeživších (jídlo, voda, nouzová přístřeší, hygiena). V této fázi, zahrnující prvních

pár dnů až týdnů po katastrofě, se uplatňují struktury civilního, v případě potřeby někdy

rovněž vojenského krizového řízení. Koordinaci humanitárních aktivit má na starosti OSN,

která uvolňuje prostředky ze svých krizových fondů a v případě nutnosti vydává tzv.

okamžitou humanitární výzvu (flash appeal), která určuje směr pomoci ostatních donorů

vzhledem k pokrytí základních potřeb pomoci.

Na fázi okamžité pomoci navazuje fáze časné obnovy. V tomto období, trvajícím přibližně

od druhého do osmého týdne po katastrofě, pokračují dodávky potravin, vody, léků a

hygienického vybavení. Kromě nich už také začínají práce na obnově základní

infrastruktury, jako jsou cesty, vodovodní potrubí, elektrifikace, školy, nemocnice atd.

Zároveň probíhá vyhodnocování škod a potřeb pro následnou obnovu, jež při katastrofách

většího rozsahu ústí ke zpracování komplexního plánu obnovy a svolání dárcovské

konference.

V případě přírodních katastrof představuje poslední fázi humanitární pomoci tzv. fáze

obnovy a rozvoje. Jedná se o obnovu přístřeší, veřejných institucí, infrastruktury i zdrojů

obživy obyvatel v postižených regionech. Tato fáze končí většinou do dvou let od vzniku

krize a měla by znamenat návrat životní úrovně obyvatel postiženého regionu zpět před

příchod katastrofy a vybudování lepších systémů prevence.

V případě katastrof způsobených lidmi jsou jednotlivé fáze víceméně obdobné, ale přibývá

k nim faktor humanitární ochrany civilního obyvatelstva. V průběhu války už jen pouhá

přítomnost humanitárních pracovníků připomíná válčícím stranám jejich povinnosti, a tak

často chrání civilisty před nejhoršími projevy brutality ze strany přímých aktérů konfliktu.

V poválečném období se pomoc zaměřuje na poskytování pocitu bezpečí občanům daného

regionu. S válečnými konflikty bývají rovněž spojeny rozsáhlé přesuny obyvatel, proto je

důležitá dlouhodobější podpora lidí v uprchlických táborech i hostitelských komunitách.

Mezi komplexními potřebami v rámci dlouhodobých humanitárních krizí dominuje

potravinová pomoc, zajištění vody, obnova základního živobytí, zajištění základní

zdravotní péče, výživy a humanitární ochrany (zejména ve vztahu k vnitřně vysídleným

osobám a uprchlíkům). Komplexní humanitární krize se týkají především zemí

34

Subsaharské Afriky, kde se humanitární potřeby a pomoc dlouhodobě prolínají

s rozvojovou spoluprací. Základním globálním nástrojem pro identifikaci komplexních

humanitárních potřeb je Konsolidovaná humanitární výzva OSN a paralelní globální

humanitární výzvy Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC). Významnou roli při

vyhodnocování potřeb a implementaci pomoci představují v takto postižených regionech

zejména specializované agentury, programy a fondy OSN.50

Tabulka 8. Přehled aktivit HP v závislosti na druhu krize a fázi příchodu humanitárních organizací Fáze pomoci

→ Okamžitá pomoc

(do 14 dnů)

Časná rehabilitace

(do 2 měsíců)

Obnova a rozvoj

(do cca. 2 let) Druh krize ↓ Přírodní

katastrofa Záchranáři

Zdravotnické ad.

expertní týmy

Základní materiál

Voda, sanitace

Potraviny

Nouzová přístřeší

Odklízení trosek

Dočasná obydlí

Voda, sanitace

Potraviny

Základní zdravotní péče, včetně prevence

epidemií

Obnova obydlí

Rekonstrukce zdrav. a škol. zařízení

Obnova infrastruktury

Obnova udržitelných

zdrojů obživy obyvatel

Preventivní opatření (v rámci obnovy)

Válečný konflikt

Zdravotní péče

Potraviny, voda

Ochrana

Nouzová přístřeší

Provoz táborů IDPs (management, voda, sanitace, potraviny,

zdrav.péče)

Asistence hostitelským komunitám (výživa, sanitace, zdrav. péče)

Ochrana

Obnova infrastruktury a obydlí

Obnova zdrojů obživy a

reintegrace IDPs

Humanitární odminování

Psycho-sociální péče

Komplexní krize

Potravinová pomoc

Voda

Zdravotní péče a výživa

Ochrana

Provoz táborů IDPs a uprchlíků

Elementární obživa

Základní infrastruktura

Obnova udržitelných zdrojů obživy a reintegrace IDPs

Prevence (např. adaptace

zdrojů obživy na klimatické podmínky)

Zdroj: MZV 2010: 7

50

MZV 2010: 3

35

HP tak obnáší široké spektrum činností, od vysílání záchranářských týmů, přes poskytnutí

materiálního daru, který je v postižené oblasti potřebný nebo který je postiženou stranou

přímo vyžádán (potraviny, léky, hygienické potřeby, stany, přikrývky atd.), až po finanční

dary a poradenskou činnost. Těmto činnostem se vedle specializovaných agentur OSN a

vlád jednotlivých zemí věnuje také celá řada neziskových organizací. Vzhledem k jejich

obrovskému počtu, různému zaměření, zkušenostem i přístupu jsou výsledky jejich

činnosti velmi rozdílné.

Ve svých důsledcích HP přímo neovlivňuje ekonomický a sociální rozvoj, nepřímo však

pomáhá k nastartování vnitřního rozvoje. I přes pouhé nepřímé rozvojové dopady

humanitární pomoci se přesto jedná o důležitou součást zahraničních iniciativ směřujících

k rozvoji. Regiony postižené přírodní katastrofou, válečným konfliktem či komplexní krizí

mají totiž velmi malý vnitřní potenciál pro rozvoj, zapojení domácích firem do

mezinárodního obchodu je nízké a vykazují takřka nulovou atraktivitu pro zahraniční

investory.

1.5.2 Zahraniční rozvojová spolupráce a její dopady na rozvoj

Po prvotní fázi pomoci sloužící k zajištění přežití a bezpečí obyvatel by měla nastat fáze

následného hospodářského a sociálního rozvoje, kterou v prostředí ODA zastupuje

zahraniční rozvojová spolupráce. Vedle primárního cíle zahraniční rozvojové spolupráce,

jímž je postupné odstraňování chudoby v rozvojovém světě, plní ZRS i sekundární cíle,

jakými jsou např. prosazování zahraničněpolitických, bezpečnostních a ekonomických

zájmů donorského státu. Rozvojová spolupráce totiž není jen altruistickým počinem, ale od

svého počátku sleduje i cíle pragmatické. Mezi ně patří šíření vlastní kultury či jazyka

(např. prostřednictvím vysokoškolských stipendií), ale také lepší podmínky pro realizaci

obchodu soukromými firmami z dárcovské země. Realizátoři rozvojových projektů totiž

zlepšují dobré jméno země, odkud přicházejí, čímž napomáhají soukromému sektoru

snadněji navázat obchodní kontakt v hostitelské zemi. To může vést k uplatnění jejich

výrobků a služeb na nových trzích. Rozvojovou spoluprací navíc donorská země získává

prestiž, která může v oblasti diplomacie pomoci představitelům štědrých donorských zemí

k významným postům v mezinárodních institucích. Diskurz zahraniční rozvojové

36

spolupráce je tak určován kombinací idealistických vizí vycházejících z altruismu a

pragmatických přístupů, které vidí ZRS jako přímý nástroj podpory zahraničních zájmů

dárcovského státu.

V posledních desíti letech došlo k nárůstu financí na oficiální rozvojovou pomoc z 53 mld.

USD v roce 2000 až na 120 mld. USD v roce 2009. V ukazateli podílu ODA na HND

dárcovských zemí znamenalo zdvojnásobení částky věnované zeměmi OECD na oficiální

rozvojovou pomoc nárůst v relativních hodnotách z 0,22 % HND na 0,31 % HND.51

Vyjma pěti zemí (Norsko, Švédsko, Dánsko, Lucembursko a Nizozemí) však nikdo jiný

dosud stále neplní letitý závazek OSN, že na ODA by vyspělé země měly investovat

minimálně 0,7 % HND. Zvýšené objemy financí věnované na oficiální rozvojovou pomoc

souvisí s přijetím Rozvojových cílů tisíciletí (Millenium Development Goals – MDGs),

kde se představitelé vlád všech zemí světa shodli na společné vizi rozvoje a s následným

přijetím Montereyského konsenzu o financování rozvoje. Základním principem obou

dokumentů je vzájemná odpovědnost za rozvoj, kdy země globálního Jihu nesou primární

odpovědnost za svůj rozvoj a musí dát do pořádku své politické, hospodářské

a institucionální prostředí, zatímco vyspělé země je mají podporovat zvýšenou a efektivní

rozvojovou pomocí a snadnějším přístupem na své trhy. Na konferenci v Monterrey se

země OECD zavázaly zdvojnásobit objem své oficiální rozvojové pomoci do roku 2010.

Zatímco navýšení objemu financí na základě závazku z Monterrey bylo téměř dodrženo,52

MDGs mají před sebou ještě pět let. Indikátory všech ukazatelů se v celosvětovém

kontextu zlepšují, mnoho z nich však má k naplnění ještě dlouhou cestu, která zdaleka

nebude naplněna v roce 2015.

Zjevným pozitivem zahraniční rozvojové spolupráce je, že v přijímajících zemích pomáhá

bojovat s absolutní chudobou, vede k budování fyzické infrastruktury, zvyšuje dostupnost

základních služeb, rozvíjí schopnosti a dovednosti lokálních obyvatel, pomáhá

zprostředkovat know-how a vede k akumulaci kapitálu pro drobné rozvojové projekty v

regionech, kde by jinak počáteční náklady znemožnily místním obyvatelům začít s

vlastním podnikáním. V makroekonomické rovině dnes v některých zemích ZRS pomáhá 51 OECD 2010a

52 Dle dohody z Monterrey by vyspělé země měly v roce 2010 na ODA věnovat 130 mld. USD. OECD/DAC uvádí odhady pro celkovou výši ODA v letošním roce 126 mld. USD. Propad oproti plánované částce je vysvětlován příchodem hospodářské krize, která mnoha zemím neumožňuje dodržet v plné míře své závazky.

37

formou přímé rozpočtové podpory financovat významnou část schodku veřejných financí

nebo dokonce schodku platební bilance.

Od roku 1960 byl význam oficiální rozvojové pomoci opakovaně zpochybňován z mnoha

různých táborů. Populistická kritika zahraniční rozvojové spolupráce vychází z

neefektivního využití financí daňových poplatníků, jejichž prostředky vybrané státní

pokladnou by měly být investovány doma, a ne za hranicemi země. Finance věnované na

rozvoj cizích zemí podporují u moci neefektivní režimy a poškozují domácí ekonomiku

dárcovského státu. Stoupenci neomarxismu argumentovali při své kritice významu ODA

na rozvoj nastavením systému mezinárodních institucí. Zejména MMF a SB jsou

nastaveny tak, že předem zvýhodňují země Severu oproti zemím globálního Jihu, které

jsou jejich prostřednictvím “vykořisťovány”. ODA dle nich podporuje závislost

rozvojových zemí na zemích dárcovských a nevede tak k jejich svobodnému rozvoji. V

posledních pěti letech začíná sílit rovněž neoliberální kritika. William Easterly kritizuje

chabé výsledky ODA ve své knize Břímě bílého muže, kde píše: „Tragédií chudých

obyvatel světa je, že Západ věnoval v posledních pěti dekádách na oficiální rozvojovou

pomoc více než 2,3 bilionu dolarů, a stále se ještě nepodařilo plošně zabezpečit například

očkování pro děti v ceně několika dolarů, které by je ochránilo vůči některým infekčním

nemocem nebo v případě malárie zajistit čtyřdolarové moskytiéry pro chudé rodiny.“53

Jiní autoři, jako například Tandon (2008) nebo Moyo (2009), dokonce namítají, že ODA

má ve skutečnosti negativní dopady a působí jako brzda rozvoje. Nejčastější námitky ze

strany neoliberálních ekonomů souvisí s neprokázanými makroekonomickými pozitivními

dopady ODA na rozvoj přijímající země.

Evaluace rozvojových projektů uvádí, že počet úspěšných projektů se dlouhodobě

pohybuje v rozmezí 66 – 75 %.54 Má-li takto vysoké procento projektů pozitivní dopad a

vezmeme-li v úvahu další projekty s ambivalentními výsledky, zůstává už pouze malé

procento na projekty s negativním dopadem. Ačkoliv tedy projekty ve většině případů

naplňují své cíle, při ekonometrických měřeních vzájemné závislosti mezi ODA a

53

Easterly 2006: 4

54 Cassen 1986, World Bank 2008

38

ekonomickým růstem se na makro úrovni dopad ODA na ekonomický růst neprojevuje

vždy pozitivně a u jednotlivých studií kolísá v závislosti na vstupních proměnných. Na

tento tzv. mikro – makro paradox upozornil Paul Mosley už v roce 1987.

V následujících letech se objevily četné studie interpretující chabé makroekonomické

výsledky ODA, které začaly zmiňovat determinanty, kdy pomoc vede k rozvoji a kdy

nikoliv. V tomto ohledu významně ovlivnila přemýšlení o vztahu ODA a rozvoje studie,

kterou vydali v roce 2000 Burnside a Dollar. Ta říká, že ODA má pozitivní dopad na růst v

rozvojových zemích s dobrou fiskální, měnovou a obchodní politikou, v opačném případě

žádný pozitivní vliv na rozvoj nemá. Výsledky jejich výzkumu se staly terčem rozsáhlé

kritiky. Finn a Tarp (2001) kritizovali malé množství vstupujících proměnných, které

dovolují měřit pouze přímé dopady v krátkém časovém horizontu. Dle nich má

v dlouhodobém horizontu oficiální rozvojová pomoc pozitivní především nepřímé dopady.

Easterly 2004 zmiňuje problém v rozšíření této studie o další země a starší časová období,

kdy už výsledky korelace mezi dobrou fiskální, měnovou a obchodní politikou ve vztahu

k rozvoji nejsou přesvědčivé. Dalgaard et al. (2004) zjistili, že význam ODA závisel

v posledních třiceti letech velmi silně na geografické poloze přijímajících zemí. ODA byla

výrazně méně účinná v tropických oblastech. Současně však autoři zdůraznili těžkou

uvěřitelnost faktu, že pomoc by měla být v tropech neodmyslitelně neúspěšná.

Rajan a Subramanian (2008) odhadují, že dosáhne-li výše podílu ODA na HDP přijímající

země 10 %, měla by napomoci ekonomickému růstu o 1 %. Menší než 10 % podíl na růstu

považují autoři za ukázku neefektivnosti vynaložených prostředků. Dalgaard a Erickson

(2009) došli ve svých ekonometrických měřeních k závěru, že v posledních třiceti letech se

ODA podílela v Subsaharské Africe na ekonomickém růstu 4 %. Vzhledem k tomu, že

ODA činila v průměru v tomto regionu okolo 7,5 % HDP, jsou výsledky ODA ve vztahu

k rozvoji nižší, než by se očekávalo. Neuspokojivý hospodářský růst v Africe nutně

neznamená neúčinnost pomoci, spíše se autoři studie kloní k názoru, že očekávání ohledně

účinnosti ODA na ekonomický růst byly příliš vysoké a nerealistické.

Možným vysvětlením stavu nízkého dopadu vlivu ODA na makroekonomický růst při

statistických měřeních je široká škála činností zahrnovaných pod hlavičku ODA. Je

zřejmé, že aktivity probíhající v zemi dárce (vládní stipendia pro občany rozvojových

39

zemí, rozvojová výchova, vzdělání a osvěta nebo například pomoc uprchlíkům) jsou sice

důležitou součástí pro udržení veřejné podpory zahraniční rozvojové spolupráce, nicméně

mají takřka nulový přímý dopad na hospodářský a sociální rozvoj zemí globálního Jihu.

Další součástí zkresleného pohledu dopadů oficiální rozvojové pomoci na rozvoj tvoří

složky ODA, které rozvoji nenapomáhají přímo vůbec (oddlužení, humanitární pomoc

nebo náklady národních rozvojových agentur, ministerstev a jiných organizací na vlastní

činnost a režijní náklady realizátorů projektů).

Oficiální rozvojová pomoc tak nejspíše není a nebude hlavním přispěvatelem vedoucím

k lepším makroekonomickým statistikám zemí, které ji pobírají, přesto nelze opomenout

její významné úspěchy v mikro měřítku, kdy pomáhá řadě lidí zlepšit kvalitu jejich života.

Navíc vzhledem k dlouhé době, po kterou už je oficiální rozvojová pomoc významným

nástrojem bilaterální i multilaterální politiky na ose Sever – Jih, se už dnes nedá odpovědět

na otázku, jak by vypadal ekonomický a sociální vývoj rozvojových zemí bez ODA.

1.6 Komplementární charakter jednotlivých exogenních

faktorů rozvoje

Období posledních desíti let znamenalo růst kvality života v drtivé většině zemí světa, a to

jak na základě ukazatelů ekonomického růstu, tak i kvalitativních ukazatelů měřených dle

indikátorů ustavených v MDGs a těmi, jež reflektuje index lidského rozvoje. V paritě

kupní síly došlo v letech 1999 – 2009 k růstu světového HDP o 78 %. Pokud se tato

hodnota očistí o inflaci, vykazovala v posledních desíti letech světová ekonomika

meziroční růst mezi 2,2 % – 5,2 %, s jedinou výjimkou roku 2009, kdy byl zaznamenán

propad o 0,6 %.55 Z dat OSN o naplňování MDGs vyplývá, že od roku 2000 se zlepšily

ukazatele kvality života ve všech sledovaných oblastech. Počet obyvatel žijících v

absolutní chudobě klesl v posledních desíti letech o 400 milionů lidí, a to i přes zvýšení

hranice absolutní chudoby z 1 na 1,25 USD na den. Ve stejném časovém období vzrostla

celosvětově rovněž školní docházka z 84 % na 90 % dětí. Postupně dochází k poklesu

rovněž u kojenecké úmrtnosti, mateřské úmrtnosti, počtu nových výskytů HIV a dalších

55 IMF 2010

40

indikátorů.56 Životní úroveň rostla na počátku nového milénia i na základě indexu lidského

rozvoje. Zatímco v roce 2000 ukazoval index průměrnou hodnotu 0,712 HDI, v roce 2009

to již bylo 0,753.57 Přesto není zřejmé, má-li na těchto pozitivních trendech větší zásluhu

rostoucí výše oficiální rozvojové pomoci v kombinaci s ostatními exogenními faktory

rozvoje, nebo primárně faktory domácí. Tato kapitola měla ukázat, že rozvoj je velmi

komplexním procesem, při kterém je oficiální rozvojová pomoc jen jedním z mnoha

kamínků skládaných do mozaiky, a je takřka nemožné rozlišit vliv ODA na ekonomický a

sociální rozvoj od ostatních exogenních faktorů.

Pro dosažení cíle udržitelného hospodářského a sociálního rozvoje je hlavní potřebou

rozvojových zemí získat přísun zahraničních zdrojů financí potřebných k úniku z bludného

kruhu nízkých úspor a nízkého hospodářského růstu. Země, které začínají svůj ekonomický

rozvoj na nízké úrovni příjmů na obyvatele, a tedy i nízkou úrovní domácích úspor,

potřebují PZI, remitence a ODA nejen jako hlavní zdroj externího financování, ale také

jako šanci pro akumulaci kapitálu a transferu technologií. Přímé zahraniční investice

představují v porovnání s ODA pro přijímající země větší míru politické nezávislosti,

přesto vzhledem k faktorům zmiňovaným v kapitole 1.3 nejsou zdaleka všechny země pro

investory atraktivním prostředím.

Příchod zahraničních investorů do regionu ovlivňují kromě makroekonomických hledisek

také místní specifika, k nimž patří např. kvalita cest, přístup k vodě, elektřině, plynu,

dostupnost vzdělání, zdravotní péče nebo sociální situace obyvatel. Remitence napomáhají

svým interním tokem financí vylepšovat v přijímajících regionech výši domácích úspor, a

tím i sociální postavení obyvatel, úkolem pro ZRS je pomáhat tvrdými projekty budovat

infrastrukturu a měkkými zlepšovat know-how v oblasti kvality lidských zdrojů. Takto by

se remitence a ODA měly doplňovat při vytváření prostředí vhodném pro zahraniční

investory, což by v kombinaci s domácí makroekonomickou politikou mělo vytvářet

synergické vazby a ve svém důsledku napomáhat hospodářskému i sociálnímu rozvoji

přijímajících zemí.

56 MDG Report 2010

57 HDR 2000, HDR 2009

41

Tabulka 9. Srovnání výše PZI, remitencí a ODA plynoucích do rozvojových zemí v roce

2007

Rok/aktivity PZI Remitence ODA všech dárců

2007 438,4 245 138,8

Zdroj: Economy Watch 2008, IOM 2010, OECD 2010

Z tabulky je zřejmé, že v současné době tok přímých zahraničních investic i remitencí do

rozvojových zemí s velkým náskokem zastiňuje oficiální rozvojovou pomoc. Na rozdíl od

oficiální rozvojové pomoci, která je zaměřená na konkrétní skupiny obyvatelstva a

specificky by měla přispívat k vymýcení chudoby, PZI odrážejí primárně ekonomické

zájmy investorů a vůbec se nemusí projevit pozitivně na ekonomickém a sociálním rozvoji.

Rozvojový problém remitencí spočívá v tom, že se primárně projevují pouze v konkrétní

oblasti původu migrantů, která většinou nezahrnuje ty nejchudší oblasti, ani ty nejchudší

lidi v těchto oblastech. Přímé zahraniční investice a remitence tedy tvoří podstatně odlišný

druh financování rozvoje a jejich výše by neměla mít vliv na poskytování ODA. Pokud by

oficiální rozvojová pomoc měla být ve státech s vyšším zastoupením PZI a remitencí na

HDP snížena, některé regiony a některé obzvláště zranitelné skupiny by byly zbaveny

jakékoliv vnější podpory.

42

2 DE FACTO STÁTY A JEJICH PR ŮMĚT DO

MEZINÁRODNÍCH VZTAH Ů

První kapitola pojednávala o mezinárodním obchodě, přímých zahraničních investicích,

remitencích a oficiální rozvojové pomoci, které v klasických státech s plnou vnější i vnitřní

suverenitou představují možnosti vnějších instrumentů napomáhajících rozvoji. Než bude

poukázáno na problematickou synergii mezi vnějšími faktory rozvoje v de facto státech, ve

kterých se možnosti vnějších aktivit velmi odlišují oproti situaci v uznaných státech, bude

užitečné vymezit chápání pojmů státnost a státní suverenita. Poté se podkapitoly 2.2 a 2.3

zaměří na základní atributy de facto států, dřívější výzkumy v těchto entitách a jejich obraz

v odborné literatuře. Následně budou představeny strategie neuznaných států při jejich

snaze dosáhnout mezinárodního uznání a kapitola bude zakončena současným přístupem

mezinárodního společenství k de facto státům a jejich dopadem na mezinárodní systém.

2.1 Kritéria státnosti

V průběhu druhé poloviny 20. století se systém mezinárodních vztahů vyvinul do podoby,

kterou dnes primárně určují vztahy mezi jednotlivými nezávislými státy. Kolonie,

protektoráty, mandatorní území nebo zámořská teritoria, které tolik ovlivňovaly

mezinárodní vztahy v první polovině minulého století, již takřka zmizely a uvolněný

prostor si pro sebe ještě více začala zabírat společnost suverénních států. Jejich počet od

konce druhé světové války prudce narostl. Zatímco v roce 1945 byla zakládající charta

OSN podepsána 51 státy, které bychom mohli označit za nezávislé a suverénní, dnes je

takových zemí již téměř čtyřikrát více.

V této práci je stát chápán na základě vymezení z Montevidejské úmluvy o právech a

povinnostech států z roku 1933. Dle článku 1 této konvence jsou nezbytnými kritérii

státnosti: stálé obyvatelstvo, definované státní území, efektivní vláda a kapacita vstupovat

do vztahů s ostatními státy.58 Kritéria státnosti jsou vymezena poměrně volně. V případě

58 Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států: článek 1.

43

obyvatelstva se neuvádí žádná minimální hranice pro velikost populace, takže nezávislost

získalo v roce 1968 například Nauru, jež mělo v té době méně než 10 000 obyvatel. Stejně

tak neurčité je to i s územím, kde k mezinárodnímu uznání nezávislosti není zapotřebí ani

jasná delimitace státní hranice. Příkladů nevyřešených teritoriálních sporů v době uznání

nezávislosti existuje celá řada; od Izraele, přes Mauritánii, až po Indii. I přes takto široce

vymezená kritéria nebývají atributy stálého obyvatelstva a definovaného státního území

vzhledem k uznání státnosti v odborné literatuře příliš zpochybňovány.

Mnohem složitější to již je s požadavkem efektivní vlády a kapacitou vstupovat do vztahů

s ostatními státy. Oba požadavky spadají pod společného jmenovatele státní suverenity.

V prvním případě se jedná o tzv. vnitřní suverenitu, kdy se očekává, že suverénní vláda by

měla být institucí s nejvyšší autoritou nad celým vymezeným územím a jeho

obyvatelstvem.59 Z této pozice by vláda na svém teritoriu měla disponovat exkluzivní

pravomocí ke stanovení závazných pravidel chování a při jejich vynucování se opírat o

monopol na legitimní užití síly. Drulák a Kratochvíl dodávají, že: „pouze státní orgány

mohou v krajním případě použít násilí jako donucovací prostředek vůči obyvatelům státu,

popřípadě delegovat tuto pravomoc podobně jako další kompetence na jiné osoby či

instituce.“60 Princip vnitřní suverenity vylučuje existenci jakýchkoli mocenských center

nezávislých na centrální vládě. V mezinárodním systému však existují také země, které

nejsou schopny kontrolovat své území, vybírat od svých občanů daně a na oplátku jim za

ně nabídnout alespoň základní sociální služby a bezpečí. Jedná se tedy o území, která

postrádají vnitřní suverenitu, a přesto jsou označována za státy. Takové entity se v odborné

terminologii označují většinou jako slabé státy, kolabující státy nebo zhroucené státy

(weak states, failing states, failed states nebo collapsed states).61

Nejproblematičtějším atributem státnosti je poslední bod Montevidejské úmluvy, tedy

kapacita vstupovat do vztahů s ostatními státy. Analogicky k předchozímu odstavci lze

tento princip shrnout pod pojem vnější suverenita. Vnější suverenita zajišťuje státu územní

59 Goldstein 2003: 90

60 Drulák, Kratochvíl 2009: 268

61 Příkladů z historie i současnosti je více než dost: Angola, Libanon, Demokratická republika Kongo, Rwanda, Kambodža, Afghánistán ad. Vzhledem k tomu, že tato skupina není referenční skupinou zemí pro tuto publikaci, nebude zde taxonomii slabé státnosti věnováno více prostoru.

44

integritu bez obav z vnějšího zásahu a právo vstupovat do diplomatických vztahů a

mezinárodních struktur. Explicitně však není dáno, kolika zeměmi by měl být stát uznán,

aby byl považován z pohledu mezinárodního práva za suverénní stát, ani je-li mezinárodní

uznání zapotřebí k označení určitého území za stát. Tato nejistota vede na poli teorie

mezinárodních vztahů ke sporu mezi zastánci tzv. deklaratorní a konstitutivní teorie uznání

státu. Jádro sporu leží v tom, zda se stát stává státem skrze mezinárodní uznání, nebo je

státem, protože splňuje všechna kritéria státnosti. Jinými slovy, znamená uznání státnosti

mezinárodním společenstvím akt, který stát vytváří nebo jen potvrzuje? Zastánci

deklaratorní teorie tvrdí, že „entita není státem, protože je uznávána, ale je uznávána,

protože je státem.“62 Uznání státnosti ze strany jiných států je tak považováno pouze za

projev akceptování faktu existence dotyčného státu. Stoupenci konstitutivní teorie jsou

přesvědčeni, že teprve uznání státnosti ostatními aktéry mezistátního systému vytváří stát

jako takový.63

Deklaratorní model uznání státu má jistou právní oporu ve třetím článku Montevidejské

úmluvy o právech a povinnostech států, kde se píše: „Politická existence státu je nezávislá

na uznání ostatními státy. I před mezinárodním uznáním má stát právo bránit svou

integritu a nezávislost, zabezpečovat ochranu a prosperitu a následně organizovat svou

zákonodárnou, výkonnou i soudní moc na základě vlastní vůle. Výkon těchto práv nemá

žádné jiné limity než ty, které jsou dány v mezinárodním právu ostatním státům.“64 Ani tato

formulace však nevyznívá jednoznačně, protože v Závěrečném aktu konference KBSE v

Helsinkách byla potvrzena neporušitelnost státních hranic již existujících suverénních států

a záměr neuznávat státnost separatistických regionů, jež teritoriální integritu narušují.

V této práci je státnost sice chápána jako stav nezávislý na mezinárodním uznání, přesto

však entity splňující kritéria stálého obyvatelstva, s definovaným státním územím a

efektivní vládou nebudou považovány za státy s plnou vnější suverenitou. Pokud jsou nad

svým územím schopny vykonávat svrchovanou zákonodárnou, výkonnou i soudní moc,

62 Crawford 2006: 93

63 Sørensen 1995: 172, Hocking a Smith 1995: 52

64 Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států: článek 3.

45

usilují o nezávislost, ale mezinárodního uznání se jim nedostává nebo jsou uznány pouze

několika málo státy, pak takové entity zde budou nazývány de facto státy.

Výsledkem důrazu mezinárodního společenství na neměnnost státních hranic v průběhu

druhé půle 20. století je zajímavý paradox. Na jedné straně je vnější suverenita přiznávána

celé řadě slabých a zhroucených států, kde moc jejich vlády nesahá mnohdy ani za hranice

hlavního města, a na straně druhé existují státy, které jsou nelegitimní a mezinárodního

uznání se jim nedostává, a to bez ohledu na schopnosti a reálný výkon jejich vlády.

Rozdílem není pouze garantované místo na valném shromáždění OSN, nýbrž i celá řada

politických, ekonomických i kulturních důsledků.

2.2 Vymezení de facto států

V předchozí podkapitole bylo zmíněno chápání státnosti a státní suverenity ve vztahu

k mezinárodnímu uznání státu. Byly popsány základní společné znaky de facto států a

jejich odlišnosti od slabých států a států s plnou vnější suverenitou. V této podkapitole

budou zmíněna upřesňující kritéria odlišností de facto států od dalších případů, se kterými

se v dnešním světě můžeme setkat. Jejich členění vychází z atributů vymezených

Peggem.65

1. Odlišení od bezvládí. To, že některý stát neovládá celé své území ještě neznamená,

že se na jeho území rozkládá de facto stát. Jako příklad lze uvést Demokratickou

republiku Kongo. Státní instituce sice nejsou dlouhodobě schopny kontrolovat

region Východní Kasai, přesto zde nevznikla jiná autorita, která by jej efektivně

spravovala, měla podporu obyvatelstva a usilovala o vytvoření vlastního státu.

Mocenské vakuum, ve kterém se určité území nalézá pod kontrolou místních

vlivných kruhů nebo zcela bez kontroly centrálních institucí, nemůže být

klasifikováno jako existence de facto státu.

2. Odlišení od teroristických skupin. Byť je někdy tato hranice velmi neurčitá, dalo

by se říci, že základním rozdílem mezi teroristickými organizacemi či jinými 65 Pegg 1998a: 28-42

46

ozbrojenými skupinami a vedením de facto států je jejich vztah k politické moci.

Zatímco prvně jmenovaní jsou pouhými nominálně-politickými entitami, jejichž

primárním cílem je zpravidla vlastní profit, de facto stát je politická jednotka

s organizovaným politickým vedením, která se snaží zajistit svému regionu

mezinárodní uznání.

3. Odlišení od ostatních subjektů, které mají sice politickou povahu, ale neusilují

o mezinárodní uznání. Takto nemohou být označeny za de facto státy dva typy

regionů. Ty první jsou spravovány povstaleckými organizacemi, jejichž program je

sice politický, ale jejich cílem je svržení vlády a nikoliv separatismus. Příkladem

mohou být peruánské oblasti, které byly po dlouhou dobu pod kontrolou organizace

Světlá stezka (Sendero Luminoso) anebo regiony pod kontrolou Fronty národního

osvobození Farabunda Martího v Salvadoru. Druhým typem jsou regiony, které

sice usilují o separatismus, ale ten se týká snahy o změnu uvnitř státních struktur.

Zde lze uvést příklad švýcarského kantonu Jura. Ten sice usiloval o odtržení od

kantonu Bern a v roce 1970 se samostatným kantonem v rámci Švýcarské

konfederace i stal, jenže v jeho případě se jednalo pouze o změnu uvnitř vnitřního

uspořádání státu. V tomto případě je důležité rozlišit mezi separatismem na národní

úrovni a lokálním separatismem. Pokud usiluje separatismus o dosažení změny ve

vnitřním uspořádání federálních či konfederativních struktur, nejedná se o

vytváření de facto státu.

4. Odlišení de facto států od loutkových států. Loutkový stát je zcela v područí

politiky jiného, mocnějšího státu, který jej ovládá. Často se tak děje proti vůli

obyvatel takového loutkového státu. Klasickými příklady loutkových států byly

např. Mandžusko v letech 1932 – 1945 nebo Jihoafrické Bantustany v 70. až 80.

letech 20. století. V případě Abcházie, Náhorního Karabachu i Podněstří sice Rusko

hrálo velmi silnou roli při jejich vzniku a v podstatě je garantem jejich existence, o

loutkové státy se však nejedná. Alan James rozlišuje mezi loutkovými státy a

závislými státy. Takto označuje zahraniční politiku Bhútánu a Nepálu za dosti

závislou na Indii. Indičtí politici ovšem neobsazují posty ve vládách těchto dvou

států a nehrozí užitím vojenské síly při jiném politickém názoru domácích politiků

47

v těchto státech.66 Slovy Alana Jamese bychom tedy Podněstří, Abcházii i Náhorní

Karabach mohli označit za de facto státy závislé na Rusku. V případě Jižní Osetie

je angažovanost Ruska, coby patronského státu už dosti na hraně. V roce 2010

financovalo Rusko 99 % výdajů jihoosetského rozpočtu a ve vládě se v posledních

letech pravidelně objevují ruští občané nepocházející z Jižní Osetie.67 Hranice mezi

závislým de facto státem a loutkovým státem není zcela přesně vymezená a dosti

závisí na interpretaci.

5. Odlišení od separatistických regionů, které se rozhodly uplatňovat mírové a

pokojné odtržení. Vedle absence násilí je pro takové regiony podstatné, že jejich

mateřský stát akceptuje jejich snahu o samostatnost a neodpovídá na ni použitím

násilí. Tato snaha bývá realizována prostřednictvím referenda, ve kterém se

obyvatelé takového regionu mohou rozhodnout, zda dobrovolně zůstanou ve

svazku se svým mateřským státem, nebo si budou přát pokojný rozchod. Příkladem

takové málo obvyklé situace je například Quebec v devadesátých letech 20. století.

6. Odlišení od států, které jsou mezinárodně uznány alespoň dvěma stálými členy

RB OSN, nebo většinou členů Valného shromáždění OSN. Vzhledem k tomu, že

některé de facto státy už dosáhly na mezinárodní uznání alespoň od jednoho státu

zastoupeného v OSN68, stanovuje toto kritérium jakousi pomyslnou hranici mezi de

facto státy a těmi, které již získaly větší míru uznání své vnější suverenity. Mezi ty

druhé je dnes řazeno už i Kosovo. Nezávislost Kosova byla v září 2010 uznána již

70 členskými zeměmi OSN, včetně třech stálých členů RB OSN (USA, FR, GBR).

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu navíc 22. července 2010 rozhodl, že vyhlášením

jednostranné nezávislosti nebylo v případě Kosova porušeno mezinárodní právo.

Kosovo v tomto textu tedy nepovažuji za de facto stát. Specifickým státem na

pomezí je Taiwan. Členem Valného shromáždění OSN byl do roku 1971, kdy o své

místo přišel na úkor ČLR. V září 2010 byl mezinárodně uznáván 23 členskými

66 James 1986: 139-140

67 ICG report No. 205

68 Abcházie a Jižní Osetie byly uznány Ruskem, Venezuelou, Nikaraguou, Nauru, Vanuatu. Dalším de facto státem, který dosáhl mezinárodního uznání své nezávislosti je Severní Kypr, jehož za nezávislý stát považuje Turecko. Podněstří, Náhorní Karabach ani Somaliland dosud žádnou členskou zemí OSN za nezávislé státy uznány nebyly.

48

zeměmi OSN.69 Taiwan je členem celé řady mezinárodních organizací (mezi jinými

také Asijské rozvojové banky, WTO, WHO, APEC nebo ASEAN) a udržuje

speciální bilaterální dohody s dalšími 57 zeměmi, se kterými nemá oficiální

diplomatické vazby. Ačkoliv má tedy větší míru diplomatického uznání než ostatní

de facto státy, není uznáván ani nadpoloviční většinou zemí OSN, ani více stálými

členy Rady bezpečnosti OSN, proto jej na základě tohoto kritéria považuji za de

facto stát.

7. Odlišení od krátkodobých politických entit. Scott Pegg zmiňuje, že aby se

jednalo o de facto stát, měla by z časového hlediska vláda takového státu být

schopna kontrolovat dané území a usilovat o nezávislost po dobu delší, než jsou

dva roky.70 Ačkoliv je tento údaj stanovený spíše arbitrárně než z nějaké hluboké

podstaty, jsou dva roky obecně přijímány jako hranice určité stálosti a trvalosti de

facto entit. S tímto údajem pracují např. Lynch 2004, Kolsto 2006 nebo Caspersen

2008.

Za de facto stát tedy můžeme označit regiony, které mají definované státní území, stálé

obyvatelstvo, jejich vlády mají pod kontrolou celé nárokované území, nebo alespoň jeho

většinu. Státní orgány na něm vykonávají státní správu, mají schopnost vstupovat do

vztahů s ostatními státy, usilují o nezávislost alespoň po dobu dvou let, přičemž se jim

mezinárodního uznání jejich nezávislosti nedostává (popřípadě jsou uznány pouze několika

zeměmi), a vyloučeny jsou případy zmíněné v této podkapitole. V této publikaci jsou tak

za de facto státy označeny následující entity: Podněsterská moldavská republika, Abcházie,

Jižní Osetie, Náhorní Karabach, Severokyperská turecká republiku, Somaliland a Taiwan.

Z historického hlediska by zde bylo možné zařadit mnohem více entit, např. Biafru 1967 –

1970, Katangu 1960 – 1963, Republiku Srbskou Krajinu

v letech 1991 – 1995, Eritreu před uznáním nezávislosti ze strany Etiopie, Kosovo do roku

2008, Tamilský Ílám do roku 2009 nebo Čečensko v letech 1996 – 1999. Ostatní entity

nesplňují jedno nebo více kritérií stanovené v kapitolách 2.1 nebo 2.2, a proto zde nejsou

za de facto státy označeny.

69 The Republic of China Yearbook 2009.

70 Pegg 1998a: 32

49

2.3 Reflexe de facto států v akademickém prostředí

V terminologii politických věd se postupně etablovaly různé pojmy k označení entit

efektivně fungujících jako státy, ale neschopných získat mezinárodní uznání vnější

suverenity. Vedle pojmu de facto státy se pro tyto entity lze setkat také s celou řadou

dalších označení jako: neuznané státy, separatistické státy, samozvané státy, proto-státy,

pseudo-státy či kvazi-státy. Až na posledně zmíněný pojem, který je poněkud matoucí,

vyjadřují ostatní termíny pouze sémanticky odlišný výraz pro popis obdobné či stejné

reality.

Problém s používáním pojmu kvazi-stát vychází z určité terminologické nejednoty.

Zatímco někteří autoři71 používají výraz kvazi-stát k označení států nacházejících se v

různých fázích rozpadu státních institucí i jejich funkčnosti, KolstØ (2006) jej užívá za

synonymum de facto státu a Glassner, De Blij (1988) nebo v českém prostředí Riegl

(2010) považují výraz kvazi-stát za významově nadřazený oběma druhům deviantních

forem státu, které se vymykají konvenčnímu vnímání politického prostoru rozděleného

mezi suverénní státy a závislá území. Pro tuto terminologickou nejistotu se v této práci

pojmu kvazi-stát vyhýbám a redukuji jeho použití na nezbytné minimum.

Ačkoliv byl pojem de facto režim používán akademikem J. A. Froweinem už v šedesátých

letech 20. století a v osmdesátých letech se o neuznaných státech (tehdy spadaly pod

označení kvazi-státy) zmiňovali například Jackson (1987) nebo Jackson a Rosberg (1982),

počátky systematického výzkumu fenoménu de facto států se datují až do druhé poloviny

90. let 20. století. Přelomovou práci v tomto ohledu představuje monografie Scotta Pegga

nazvaná “International Society and the De Facto State z roku 1998”. Nejen že v ní byla

poprvé zpracována teoretická kritéria k vymezení de facto států, ale také se v ní objevily

případové studie jednotlivých de facto států. Od té doby značně přibylo případových studií,

jež se věnují bezpečnostním a ekonomickým charakteristikám jednotlivých de facto států -

Bahcheli, T., Bartmann, B., Srebrnik, H. (2004), Kolossov a O'Loughlin (1998), Lynch

(2004), popřípadě ospravedlněním či vyvrácením jednotlivých nároků na mezinárodní

uznání nezávislosti např. Chirikba (2006), Isachenko (2008). Další oblastí de facto států,

která je akademiky reflektována představuje problematika demokratizace de facto států

71 Např. Jackson 1993

50

Broers (2005), Popescu (2006), Caspersen (2008). V poslední době představuje poměrně

časté téma výzkumu význam Kosova pro budoucí vývoj de facto států, např. Fawn (2008),

Krueger (2009), Tsurtsumia (2010). Zatím zcela chybí práce, které by si všímaly přístupu

mezinárodního společenství k de facto státům v oblastech, které představují stěžejní roli při

transformaci konfliktu. Takto se zatím neobjevily teoretické studie de facto států ve vztahu

k přímým zahraničním investicím, rozvojové spolupráci či důsledcích chabého zapojení

neuznaných států do mezinárodního obchodu.

Až na drobné výjimky je obraz de facto států ve vědecké literatuře veskrze negativní.

Vladimír Kolossov a John O'Loughlin popisují, že v postsovětském prostoru má elita

neuznaných států kriminální pozadí a specializuje se na ilegální tranzit zbraní, drog a praní

špinavých peněz.72 Dov Lynch charakterizuje de facto státy jako silně kriminální prostředí,

v němž jsou domácí politici loutkami v rukou vnějších aktérů. Abcházii chápe jako entitu,

která sice má institucionální znaky státnosti, ale nedokáže je naplnit obsahem.73

Provázanost organizovaného zločinu a domácích politických špiček v neuznaných státech

zmiňuje rovněž Paul Collier.74 Dle jeho teorie chamtivosti elit jsou konflikty (nejen v de

facto státech) uměle udržovány při životě nejvyššími politickými představiteli, kteří mohou

díky nedostatku kontrolních mechanismů souvisejících s konfliktem dobře profitovat z

černé ekonomiky. Pozitivnější hodnocení existence de facto států v postsovětském prostoru

lze zaregistrovat především u Niny Caspersen. Ta sice souhlasí s tím, že Abcházie má

daleko k demokracii, ovšem situace na poli demokracie v Abcházii je dle ní podobná té

v Gruzii.75 Dalšími autory, kteří si všimli ekonomických i společenských změn, které

některé de facto státy jako Abcházie, Náhorní Karabach nebo PMR prodělaly v posledních

pěti letech, jsou Nicu Popescu a Laurence Broers.76

Dalo by se tak říci, že zatímco v letech 1998 – 2004 existovaly ve vztahu k de facto státům

pouze negativní konotace související s nefunkčním systémem státních institucí,

72 Kolossov a O'Loughlin 1998: 1

73 Lynch 2004: 4

74 Collier 2002

75 Caspersen 2008: 117

76 Popescu 2006, Broers 2005

51

autoritářskými režimy a přímým propojením politiky a organizovaného zločinu, od roku

2005 už se objevují rovněž vědecké texty, které si všímají znatelného posunu v oblasti

demokracie a dodržování lidských práv, což vrhá na existenci de facto států poněkud lepší

světlo.

2.4 Přístup mezinárodního společenství k de facto státům a

jejich dopad na mezinárodní systém

Z dlouhotrvajícího důrazu mezinárodního společenství na teritoriální integritu státu a z ní

pramenící neporušitelností státních hranic vyplývá neochota uznaných států a

mezinárodních organizací angažovat se v de facto státech. Tato neochota je podpořena

rovněž špatnou pověstí de facto států. Proto se není příliš čemu divit, že mezinárodní

společenství tradičně podporuje návrat separatistických regionů pod správu mateřských

států prostřednictvím nabídek různých variant širokých autonomií a asymetrických

federací.

Převládajícím přístupem drtivé většiny zemí světa k de facto státům je jejich diplomatické

ignorování, popřípadě strategie uvalení hospodářského embarga. Klíčem k pochopení

embarga je strategie ekonomického nátlaku, díky kterému by vlády de facto států měly být

přinuceny k politickým ústupkům. Výměnou za upuštění od myšlenky plné nezávislosti

jim je nabízeno ukončení diplomatické ignorace a příliv přímých zahraničních investic a

rozvojové spolupráce k obnově takového regionu.

V praxi tento přístup znamená nulové přímé zahraniční investice a absenci půjček

z mezinárodních finančních institucí či bank, jež mají sídlo ve státech, které daný de facto

stát neuznávají. Stejně tak omezené jsou možnosti exportu z de facto států, byť toto

pravidlo je možné částečně obcházet prodejem skrze zprostředkovatele ze státu, jenž daný

de facto stát uznal či s ním má hranici. V případě Abcházie a Jižní Osetie tak například

mandarinky, kiwi či oříšky proudí na evropský trh z Ruska.77 Stejným způsobem odchází

zboží ze Severního Kypru skrze Turecko či z Náhorního Karabachu přes Arménii.78 V de

77 Rozhovor autora s abcházským nezávislým novinářem. Suchumi 8. 10. 2009

78 Rozhovor autora s členem kanceláře prezidenta Arménie, Jerevan 23. 10. 2009

52

facto státech nesídlí ani žádné zahraniční obchodní společnosti či neziskové organizace.

Výjimku v tomto ohledu tvoří pouze organizace zabývající se humanitární pomocí. Ostatní

organizace ze zemí, jež de facto stát neuznávají, musí mít k působení v takovém regionu

souhlas z mateřského státu, od kterého usiluje de facto stát o odtržení. Další komplikace

způsobuje doprava, kterou ztěžuje povětšinou zavřená hranice s mateřským státem, ale

rovněž neochota ostatních států otevřít hranice s neuznaným státem.79 Do de facto států se

tak nedá dostat letecky ani po moři (znovu vyjma Abcházie z Ruska či Severního Kypru z

Turecka). Ztížené je rovněž cestování pro občany z těchto regionů. Pokud nevlastní pas

jiného státu, je vycestování za hranice vlastního teritoria nemožné. A to dokonce i pro

vlastníky např. arménského či ruského pasu, kteří také nemají jisté, že získají vízum do

Schengenského prostoru.80

Lidé v de facto státech tak žijí od ostatního světa odděleni poměrně značnou hradbou

izolace, která se do značné míry odráží rovněž v nižší ekonomické úrovni jednotlivých de

facto států při srovnání s jejich mateřskými zeměmi. Jedinou výjimkou v tomto ohledu

představuje Taiwan, jehož HND na osobu je vyšší než u ČLR.

Tabulka 10. Srovnání HND per capita u de facto států a jejich mateřských zemí v roce 2009 Název de facto státu HND per capita v USD HND per capita v USD v

mateřské zemi de facto státu Abcházie 2 394*** 2 530 (Gruzie)* Jižní Osetie 553**** 2 530 (Gruzie)* Náhorní Karabach 1 730***** 4 840 (Ázerbájdžán)* Podněstří 1 500****** 1 590 (Moldavsko)* Severní Kypr 13 354******* 26 940 (Kypr)* Somaliland 226******** 600 (Somálsko)** Taiwan 15 700********* 3 590 (ČLR)* Zdroje: viz poznámka81

79 Embargo a sankce v případě Severního Kypru dobře ilustruje zpráva OBSE s názvem “Understanding the propaganda bluff that Greek Cypriots subjekt Turkish Cypriot to Sanctions, Embargos and isolation.“ 80 Rozhovor autora s šéfem neziskové organizace v Náhorním Karabachu. Stěpanakert 16. 10. 2009.

81 *World Bank 2009 ** CIA World Factbook: Somalia *** Official site of Sergey Bagapsh, President of Abkhazia **** Aillarionov journal 2011 ***** The National statistical service of Nagorno-Karabakh Republic ****** Minist ěrstvo Ekonomiky Pridněstrovskoj Moldavskoj Respubliky ******* TRNC State Planning organization ******** UHUBSO 2010 ********* CIA World Factbook: Taiwan

53

Představy z přelomu milénia, že skrze hospodářské těžkosti budou jednání s představiteli

de facto států o jejich politickém statusu jednodušší, se ukázaly jako neopodstatněné. Ani

po více než patnácti letech jednání není dohoda o politickém statusu de facto států v

postsovětském prostoru k vyřešení blíže. Totéž platí po téměř dvaceti letech v Somalilandu

a po třiceti letech na Severním Kypru. Ekonomické nástroje se ukázaly mnohem méně

důležité, než se předpokládalo, a politické imperativy nezávislosti jsou nadřazeny

imperativům ekonomickým. Vedle vnitřních motivů jednoznačného cíle zisku

mezinárodního uznání nezávislosti se ukázalo, že de facto státy mohou existovat díky

podpoře tzv. patronského státu. To je stát, který je morálně i finančně podporuje, a kterému

v podstatě vděčí za svůj vznik. A je poměrně lhostejné, je-li tak činěno v oficiální rovině

(např. ruské uznání Abcházie a Jižní Osetie v roce 2008 či podpora Severnímu Kypru ze

strany Turecka), a nebo existuje-li hmatatelná podpora pouze v neoficiální rovině (např.

podpora Náhorního Karabachu ze strany Ruska a Arménie).

Existence de facto států neznamená pouze negativní dopady na ekonomický a sociální

rozvoj pro obyvatelstvo v těchto separatistických regionech, ale také poškozování

ekonomiky mateřských zemí, od kterých se de facto státy chtějí oddělit. Nedostatkem

kontroly separatistických regionů ztrácí mateřská země schopnost vybírat v de facto

státech daně a těžit z prodeje surovin, výrobků i služeb, které se ilegálně nebo místy skrze

překupníky i legálním způsobem dostávají na trhy okolních států. Takto přichází mateřské

státy o miliony dolarů ročně z prodeje průmyslových výrobků z Podněstří, z turistického

ruchu na Severním Kypru a v Abcházii nebo z prodeje ovcí a skotu ze Somalilandu.

S výjimkou Somalilandu, který představuje se svou rozlohou 137 600 km2 a 3,5 milionu

obyvatel jistou anomálii mezi de facto státy, jsou všechny ostatní současné de facto státy

plošně malá a poměrně málo lidnatá území.82 I přes svou malou rozlohu a s ní související

nízký počet obyvatel mají de facto státy značný dopad na mezinárodní systém rovněž

v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Přesvědčivou ukázkou hrozby pro bezpečnost

představují počty obětí na životech a uprchlíků v konfliktech souvisejících se vznikem de

facto států. Pokud bychom kvantifikovali pouze oběti v Abcházii, Jižní Osetii, Náhorním 82 TRNC – 3 300 km2 a 285 tisíc obyvatel, Abcházie – 8 700 km2 a 216 tisíc obyvatel, Jižní Osetie – 1 900 km2 a 72 tisíc obyvatel, Náhorní Karabach – 8 200 km2 a 138 tisíc obyvatel, PMR – 4 100 km2 a 555 tisíc obyvatel.

54

Karabachu, Podněstří, Severním Kypru a Somalilandu, potom se dostaneme k odhadům

okolo 110 až 180 tisíc mrtvých a více než 2 milionům uprchlíků a vnitřně vysídlených

osob.83 Pokud bychom vzali v potaz i území, chovající se jako de facto státy v minulosti,

jako například Tamilský Ílám, Čečensko nebo Srbskou Krajinu, pak se dostaneme

k údajům o obětech a vysídlených, které budou ještě značně vyšší. Pět ze sedmi

současných de facto států se nalézá přímo na hranicích EU nebo v jejich těsné blízkosti,

čímž představuje nedořešenost konfliktů s 3 % mrtvých a takřka polovinou vysídlených

pro EU značné bezpečností riziko. To je podpořeno také tím, že vyjma Kypru, který je

svou ostrovní polohou jistým způsobem izolován, jsou všechny ostatní de facto státy

součástí širší zóny nestability. De facto státy tedy představují problém nejen pro oblast

ekonomickou a politickou, ale také pro sféru sociálního rozvoje a mezinárodní

bezpečnosti.

83 Vlastní kalkulace, která vzešla z mnoha zdrojů. Vzhledem k tomu, že u většiny těchto konfliktů se čísla o obětech i uprchlících poměrně značně liší, představují uvedené údaje o obětech a uprchlících spíše jako snahu o ilustrativní přiblížení situace než přesnou statistiku počtu mrtvých a vysídlených v konfliktních regionech de facto států.

55

3 ROLE HUMANITÁRNÍ POMOCI, ROZVOJOVÉ

SPOLUPRÁCE, OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI A

DEMOKRACIE P ŘI POSTKONFLIKTNÍ

REKONSTRUKCI DE FACTO STÁT Ů

Obecně vzato mají regiony po válce obtížnou cestu k nastartování rozvoje. Zničená

infrastruktura značně omezuje exportní možnosti ekonomik, jež v nedávné minulosti

prošly válkou. K chybějící infrastruktuře se přidává problém nedostatku kvalifikované

pracovní síly, který pramení buď z vysokého počtu obětí, nebo z vysoké emigrace v

souvislosti se špatnou ekonomickou a bezpečnostní situací. Riziko plynoucí z možnosti

nové eskalace násilí vede rovněž investory k velké opatrnosti při jejich investicích do

oblastí postižených konfliktem.

Jedná-li se o de facto státy, jsou jejich možnosti rozvoje ještě omezenější. V minulé

kapitole už byly zmíněny problémy neuznaných států v oblasti migrace, dopravy, obchodu

i přímých zahraničních investic. Typickým rysem dosavadního přístupu uznaných států

směrem k de facto státům je navíc evidentní snaha omezit kontakt s nimi na nezbytné

minimum. Diplomatické neuznání v praxi znamená, že v mnoha de facto státech zůstávají

z vnějších faktorů rozvoje možnými nástroji pro postkonfliktní rekonstrukci pouze

humanitární pomoc, rozvojová spolupráce a podpora domácí občanské společnosti. Jedná

se o koncepty poměrně široké, nikoliv však bezbřehé. A tak humanitární pomoc,

rozvojovou spolupráci i podporu peacebuildingových aktivit domácí občanské společnosti

provázejí limity etické, institucionální, politické a finanční. To znamená, že organizace

poskytující oficiální rozvojovou pomoc mají v de facto státech znatelně svázané ruce při

naplňování obecně deklarovaného cíle napomáhání hospodářskému a sociálnímu rozvoji.

Jelikož většina de facto států vznikla následkem ozbrojených konfliktů, zůstává primárním

cílem mezinárodního společenství snaha o vytvoření podmínek pro fungující mírovou

společnost, založenou na vládě práva a opírající se o ekonomickou soběstačnost. Jedná se

především o obnovu státu a jeho funkcí, ekonomického i politického systému,

infrastruktury, zdravotnictví a školství. Aktivity, jež k tomuto cíli směřují, se označují

56

pojmem postkonfliktní rekonstrukce. Cílem této kapitoly je definovat postkonfliktní

rekonstrukci a poukázat na koncepty a strategie, které výrazně ovlivňují oblast humanitární

pomoci a rozvojové spolupráce při peacebuildingových aktivitách a postkonfliktní

rekonstrukci de facto států.

3.1 Cesta od války k postkonfliktní rekonstrukci

Válka prostupuje dějinami lidské civilizace už od nejstarších dob, a protože může nabývat

velmi rozmanitých podob, není jednoduché podat její jednu ucelenou definici. Pro účely

této práce, která se primárně nezabývá válkou, ale spíše tím, jakou roli sehrávají

humanitární pomoc a rozvojová spolupráce po jejím ukončení, bude stačit definovat válku

jako nejnásilnější formu sociálního konfliktu, ve které zemře více než tisíc obyvatel

následkem přímých ozbrojených střetů mezi dvěma a více stranami, z nichž alespoň jednou

je organizovaný stát.84 Co se týče intenzity, je zde tedy válka chápána jako poslední a

nejvyšší stádium konfliktu.

Z časového pohledu se v obecné rovině konflikty dělí na stádia prekonfliktní, průběhová a

postkonfliktní, přičemž stěžejní zapojení rozvojové konstituence nastává převážně

v posledním období, pro které se v rozvojové terminologii vžil název postkonfliktní

rekonstrukce.85 V období krátce po ukončení konfliktu je vedle domácích iniciativ

nezbytné zapojení mezinárodního společenství, jehož aktéři z řad vlád jednotlivých zemí,

jimi financovaných agentur, finančních institucí či neziskových organizací a soukromého

sektoru mají nezastupitelnou pozici při poválečné stabilizaci regionu a následném

nastartování jeho hospodářského a sociálního rozvoje. V otázce jak takový rozvoj zajistit

panují velké rozpory.

Poměrně často připomínaným konceptem poválečné obnovy je Marshallův plán. Ten byl

představen Georgem Marshallem v roce 1947 a v jeho rámci investovaly USA do Evropy,

jejíž infrastruktura, sociální i ekonomický systém byly těžce zasaženy událostmi 2. světové

84 Ačkoliv jsou metodologie, vymezení i přístup ke zkoumání konfliktu odlišné u Heidelberského institutu (HIIK) a Uppsalského projektu (UCDP), které tvoří hlavní dva směry při výzkumu konfliktů, tato základní definice války je oběma společná.

85 Pro analýzu anatomie konfliktu viz Bloomfield a Moulton 1997:98-115.

57

války, v následujících pěti letech více než 13 mld. USD. Díky masivní humanitární pomoci

a dobře promyšleným investicím do infrastruktury se počátkem padesátých let podařilo

rychle obnovit životní úroveň obyvatel z předválečné epochy. Právě tento výrazný úspěch

při obnově Evropy vede k tomu, že volání po obdobě Marshallova plánu dnes zaznívá

poměrně často i pro jiné regiony, jež v nedávné době prošly ozbrojeným konfliktem. Nutno

ovšem dodat, že podmínky Evropy z konce čtyřicátých let 20. století byly výrazně odlišné

od všech zemí, které prošly válkou v nedávné minulosti. Evropská infrastruktura byla sice

velmi zničená, nicméně institucionální prostředí a know-how, potřebné pro absorpci

pomoci, zůstaly víceméně netknuté. Západní Evropa byla navíc pro USA klíčovým

spojencem v boji proti rozšiřování komunismu. S koncem studené války tato ideologická

motivace z rozvojové pomoci zmizela a donorské země dnes velmi zvažují, komu věnovat

nejen svou ekonomickou a politickou, nýbrž i morální podporu. Už jen z tohoto důvodu je

zřejmé, že plošné programy poválečné obnovy podobné Marshallovu plánu nejsou na

počátku 21. století realizovatelné a mezinárodní společenství se musí snažit podporovat

hospodářský a sociální rozvoj ve válkou postižených regionech prostřednictvím úžeji

zaměřených programů.

Postkonfliktní rekonstrukce jako nástroj zahraniční politiky byla do rozvojové

terminologie zavedena v roce 1992, kdy tehdejší generální tajemník OSN B. B. Ghálí

představil Agendu pro mír (Agenda for Peace). Od svého vzniku se postkonfliktní

rekonstrukce opírala o koncepty preventivní diplomacie, peacemakingu, peacekeepingu a

peacebuildingu.86

Ponecháme-li stranou preventivní diplomacii, která pokud by byla úspěšná, nebylo by

potřeba následujících třech konceptů, potom platí následující vazby. Peacemaking

ukončuje období otevřeného násilí. Prostřednictvím mírových akcí uvedených v hlavě VI.

Charty OSN se snaží dosáhnout podepsání mírových dohod mezi znesvářenými stranami.

Peacekeeping monitoruje dodržování mírových dohod tím, že za souhlasu všech aktérů

vede k rozmístění mírových pozorovatelů a civilní policie v konfliktní zóně. A

peacebuilding se snaží navázat důvěru konfliktních stran a zamezit tak znovuobnovení

násilí. Mezi nejdůležitější úkoly posledně jmenovaného konceptu tak patří především

86 Výše zmíněné pojmy se v české odborné literatuře většinou nepřekládají a zůstávají nejčastěji ve své anglické podobě.

58

obnova a zisk důvěry ve státní instituce a budování občanské společnosti. Z výše

zmíněných konceptů vyplývá, že vedle domácích aktérů z řad státních i nestátních institucí,

jsou v období postkonfliktní rekonstrukce velmi významnými aktéry také mezinárodní

ozbrojené a bezpečnostní síly a neziskové organizace pracující na poli transformace

konfliktu.

Protože konflikt ve své latentní či manifestované podobě přetrvává ještě dlouho po

ukončení bojů, je v tomto případě označení výše popsaných aktivit obnovy infrastruktury a

společnosti za postkonfliktní rekonstrukci poněkud matoucí. Hamre a Sullivan (2002)

zmiňují, že postkonfliktní rekonstrukce probíhá od ukončení ozbrojeného konfliktu až do

období, kdy už:

1. nadále není potřeba mimořádných vnějších intervencí.

2. proces vládnutí a ekonomické aktivity z velké části funguje na vlastních určených a

udržitelných základech.

3. vnitřní a vnější vztahy jsou udržovány podle obecně akceptovaných norem a

chování.

Termín “postkonfliktní“ také neznamená, že konflikt byl nutně překonán ve všech

regionech státu. Důležité je, že konflikt ustupuje. Nemusí se tak ovšem nutně dít na

celém území státu současně.87 Postkonfliktní rekonstrukce se tak odehrává i

v oblastech de facto států, kde konflikt ve své zamrzlé, latentní i manifestované

podobě stále přetrvává.

Z časového hlediska je možné identifikovat tři fáze postkonfliktní rekonstrukce:

• počáteční fáze,

• fáze transformace,

• fáze podpory.

Podle Ramsbothama, Woodhouse a Mialla v počáteční fázi, která začíná

bezprostředně po ukončení násilí, vstupují do procesu postkonfliktní rekonstrukce

87 Hamre, Sullivan 2002: 89-91

59

vnější aktéři a formulují vhodné strategie, nástroje a mechanismy rekonstrukce. Tato

fáze je charakteristická použitím vojenských sil pro zajištění bezpečnosti a stability.

Ve druhé fázi, fázi transformace, jsou posilovány legitimita a kapacity

rekonstruovaných společností. Aktivity zde spočívají v obnově ekonomiky, soudního

systému a ve vytváření mechanismů vládnutí a usmíření společnosti. V poslední fázi,

fázi podpory, je kladen důraz na udržení výsledků dosažených v předchozích fázích a

dlouhodobé zachování funkčnosti vybudovaných socioekonomických, politických a

právních struktur. Fáze podpory končí v okamžiku, kdy je společnost stabilizovaná,

jsou obnoveny funkční státní struktury a nastává vhodný čas pro postupné oslabování

vlivu vnějších aktérů.88

Vedle časové perspektivy je obecně zažitým zvykem členit aktivity postkonfliktní

rekonstrukce také do čtyř tematických pilířů:

• bezpečnost,

• spravedlnost a usmíření,

• sociální a ekonomický blahobyt,

• vládnutí a politická účast.

Zajištění bezpečnosti je chápáno v postkonfliktní rekonstrukci jako souhrn kroků, které

jsou nezbytné k zajištění veřejného bezpečí a k rozvoji stabilních bezpečnostních institucí.

Osobní i kolektivní bezpečnost je nezbytným předpokladem pro dosažení pozitivních

výsledků ve zbylých třech pilířích.

V oblasti spravedlnosti a usmíření se jedná zejména o kroky týkající se vytvoření systému

vymahatelnosti práva, otevřeného právního systému a nastavení formálních i neformálních

mechanismů pro nápravu křivd způsobených konfliktem. Zavedení odpovídajících trestů za

válečné zločiny a individuální postih viníků má za cíl usmířit dříve znesvářené konfliktní

strany.

88 Ramsbotham, Woodhouse, Miall 2005: 180-210

60

Oblast sociálního a ekonomického blahobytu je pojímána jako sled kroků, které povedou

k poskytnutí humanitární pomoci, poskytování základních potřeb obyvatelstvu v oblastech,

jako jsou zdravotnictví či vzdělávání. S postupem času, jak se situace stabilizuje, je

pozornost směřována od humanitárních projektů k projektům rozvojové spolupráce.

V pilíři vládnutí a politické účasti se řeší vytvoření a udržitelnost legitimních a efektivních

politických institucí. Dále by pak měly být vytvořeny ústavní předpoklady pro zajištění

aktivní a otevřené občanské společnosti.

Úkoly ve všech pilířích jsou značně provázané, z toho důvodu na ně nelze pohlížet

odděleně. Plánování a koordinace musí probíhat na všech úrovních a zahrnovat rozvojovou

strategii, dělbu práce, mobilizaci nezbytných zdrojů a řízení protichůdných zájmů velkého

množství aktérů zainteresovaných v postkonfliktní rekonstrukci.89

89

Waisová 2005: 100-101

61

Tabulka 11. Fáze a složky postkonfliktní rekonstrukce

Počáteční fáze Fáze transformace Fáze podpory Bezpečnost ukončení násilí,

vytvoření hraničních režimů, stanovení podmínek vzniku nových bezpečnostních sil, vyjasnění regionálních bezpečnostních závazků

demilitarizované zóny a nárazníková pásma, komplexní plnění podmínek mírové smlouvy, návrat uprchlíků, integrace bývalých bojovníků, normalizace bezpečnostního systému

stahování mezinárodních sil, zajištění svobodného pohybu osob a zboží, modernizace ozbrojených sil

Spravedlnost a usmíření

přechodný právní a justiční systém, transformace policie a soudů, revize právního řádu a přijetí jurisdikce mezinárodních tribunálů

nový stálý soudní systém, smíšené policejní jednotky, nové základní právní normy, činnost mezinárodních tribunálů

převzetí zodpovědnosti novými soudy, policií, státními zástupci, vězeňským systémem: vytváření nástrojů alternativního řešení konfliktů

Sociální a ekonomický blahobyt

distribuce humanitární pomoci a léků, obnova domácích zdrojů potravin, zajištění základního bydlení, obnova komunikací, otevření vzdělávacího systému

plánování návratu uprchlíků, mechanismy kontroly vnější pomoci, zpřístupnění základní zdravotní péče, potlačení nelegální ekonomiky

návrat uprchlíků, přesměrování zahraniční pomoci, dotvoření systému zdravotní péče, rozvoj vzdělávacího systému, stabilizace měnové a fiskální politiky, rozvoj vnějších vztahů

vládnutí a politická účast

dialog mezi stranami konfliktu, vznik přechodné vlády, debata o ústavě, základy fungování státní správy, základy systému obrany proti korupci

vymezení národní identity a podmínek občanství, dotvoření ústavních principů, zakotvení volebního systému normy proti šedé ekonomice, vznik médií

přechod moci do rukou zvolených domácích elit, přijetí ústavy, položení základů občanské společnosti

Zdroj: Stránky studentů oboru Mezinárodní vztahy a Evropská studia Při postkonfliktní rekonstrukci se rozvojová spolupráce zaměřuje především na

rychlou a kvalitní obnovu zemí, které nemusí být těmi nejméně vyspělými, ale prošly

v nedávné době válečným konfliktem. Podílí se na ní jak mezinárodní aktéři, tak

státy či společnosti přímo zasažené konfliktem. Spolupráce mezinárodních aktérů se

62

subjekty domácími je klíčovým prvkem pro efektivnost a udržitelnost postkonfliktní

rekonstrukce.

Z časového hlediska je humanitární pomoc přítomna spíše v počáteční fázi a fázi

transformace, zatímco rozvojová spolupráce by na ni měla navazovat ve druhé a třetí

fázi postkonfliktní rekonstrukce. Humanitární pracovníci a v menší míře rovněž

zaměstnanci rozvojových organizací, musí v počáteční fázi dobře spolupracovat s

ozbrojenými složkami misí na udržení míru, posléze je vyžadována spolupráce na

peacebuildingových projektech. Z vymezení tematického spadá humanitární pomoc i

rozvojová spolupráce primárně pod pilíř sociálního a ekonomického blahobytu, byť

ZRS má přesahy i do zbývajících tří pilířů a občas se musí pohybovat až na hraně

bezpečnostní agendy.

3.2 Cesta ke konceptu Dobrého humanitárního dárcovství

Ústředním sporem uvnitř humanitární a rozvojové konstituence se v posledních dvaceti

letech stala míra politického zasahování do humanitárních aktivit. Od konce studené války

totiž významně vzrostlo bilaterální financování humanitární pomoci, které umožnilo

jednotlivým dárcovským zemím přesněji specifikovat zamýšlené výstupy, a to i z pohledu

dlouhodobější perspektivy. Rozdíl mezi intervencí politickou a humanitární se tak stal

méně zřetelným. V tomto ohledu se zcela evidentním příkladem nejasné hranice mezi

politickými a humanitárními motivy intervence stalo Kosovo, kde byla válka obhajována z

“humanitárních” důvodů.90 Události z 11. září 2001 posunuly politizaci humanitární

pomoci vpřed ještě o další pomyslný krok. V souvislosti s nastoupenou cestou boje proti

mezinárodnímu terorismu se obnova a rozvoj strategicky významných území staly

politickou prioritou. Tím se humanitární pomoc dostala až na samý pokraj využití coby

nástroj vojensko-bezpečnostní agendy. V tomto ohledu nastalo hlavní dilema humanitární

pomoci: mají zůstat její aktivity u původního nepolitického konceptu a minimalisticky

poskytovat pomoc jen na základě potřebnosti? Nebo by měla humanitární pomoc

reflektovat změněné politické podmínky a nastoupit maximalistickou cestu, coby nástroj

ovlivňující aktéry konfliktu směrem k mírovému řešení?

90 Lange, Quinn 2003: 12

63

Při snaze sjednotit výchozí etické principy HP se neziskové organizace začaly stále častěji

upínat k ideálům Červeného kříže a Červeného půlměsíce, které při své práci uplatňují tzv.

Kodex chování (Code of Conduct).

1. Humanitární imperativ je na prvním místě.

2. Pomoc je poskytována bez ohledu na rasu, víru či národnost. Priority pomoci jsou

vytvářeny na základě potřebnosti.

3. Pomoc není použita k šíření politického ani náboženského stanoviska dárce.

4. HP není nástrojem zahraniční politiky státu.

5. Musí existovat respekt k místní kultuře a zvykům.

6. Pomoc podporuje využití místních kapacit.

7. Příjemci pomoci by měli být zahrnuti do managementu humanitární pomoci.

8. Pomoc se musí snažit redukovat bezbrannost vůči možným katastrofám, ale také

splňovat základní potřeby postižených obyvatel.

9. Otevřenost a transparentnost k příjemcům i donorům by měla být samozřejmostí.

10. Oběti humanitárních krizí jsou důstojné bytosti, ne beznadějné objekty projektů91

Kodex chování byl posléze podroben kritice za svou vágnost a abstraktnost, jelikož se

zaobíral pouze cíli a ne nástroji humanitární práce. Neřešil jak uchránit postižené od

následků ničivých pohrom či jak přistupovat k dilematům spojeným s poskytováním

pomoci ve válečných konfliktech. A protože právě chování v konfliktních regionech bylo

stěžejním střetem minimalistické a maximalistické koncepce HP, byl Kodex chování o tyto

mezery doplněn dokumentem Humanitární charta a minimální standardy pro reakci na

katastrofu (Humanitarian Charter and Minimum Standarts in Disaster Response). Charta

ve svém úvodu zdůrazňuje důležitost práva na život v důstojnosti, rozdílu mezi vojákem a

nevojákem a principu nenavrácení uprchlíků zpět do země, ve které jsou jejich svoboda a

život ohrožovány. Dále vyjadřuje závazek vůči Kodexu chování Červeného kříže s tím, že 91 ICRC Code of Conduct

64

vyzdvihuje základní humanitární principy v něm obsažené. Princip lidskosti, nestrannosti,

neutrality a nezávislosti se promítl i do následné deklarace Dobrého humanitárního

dárcovství (Good Humanitarian Donorship – GHD), ze kterého dnes vychází politický a

lidsko-právní základ humanitární etiky moderních humanitárních organizací. Deklaraci

Dobrého humanitárního dárcovství podepsalo v roce 2003 ve Stockholmu sedmnáct

zástupců dárcovských zemí sdružených v OECD/DAC. Takto byl naplněn dlouhodobý cíl

mnoha neziskových organizací o stejná výchozí pravidla při poskytování HP.

V následujících letech se postupně přidávaly i další dárcovské země, ČR v roce 2006.

Stručná charakteristika jednotlivých základních principů GHD je uvedena v následujících

bodových odkazech:

• Lidskost - zásadním cílem HP je záchrana životů a snížení utrpení lidí.

• Nestrannost - HP se poskytuje výhradně na základě potřebnosti, tj. příjemci by

neměli být primárně vybíráni na základě jiných kritérií.

• Neutralita - v případě konfliktních oblastí se pomoc nepřiklání k žádné ze sporných

stran.

• Nezávislost - cíle pomoci nejsou pod vlivem politických, ekonomických ani jiných

zájmů dárce ani příjemce.

Principy lidskosti, nestrannosti, neutrality a nezávislosti se staly teoretickým východiskem

pro poskytování HP, která má nadále být poskytována pouze na základě potřebnosti a měla

by zcela opomíjet bilaterální zájmy jednotlivých donorů. To s sebou nese i jasnější

definování rozvojového potenciálu HP. Primárním cílem tak je redukce negativních

dopadů konfliktu či živelné pohromy na obyvatelsto daného regionu s jednoznačnou

snahou pomoci stabilizovat situaci v takto postižené oblasti. Tím, že humanitární

organizace nemají vznášet podmínky pro poskytování HP, nemají v regionu stiženém

válkou teoretické nástroje k podpoře mírových iniciativ. Je-li humanitární pomoc potřebná,

nemůžou ji dárci odmítnout z politických důvodů, což se v případě rozvojové spolupráce

běžně stává jednoduchým mechanismem nezačlenění mezi programové či projektové

země. Humanitární organizace by neměly měnit ani zažité kulturní stereotypy. Dobré

65

humanitární dárcovství tak musí vycházet z minimalistické koncepce a prostřednictvím

altruistické činnosti pouze připravovat půdu pro příchod zahraničních investorů, realizátorů

projektů ZRS a především vést k možnosti překonat příčiny krize. Obyvatelé de facto států

tak nejsou z přijímání humanitární pomoci vyloučeni a mohou ji pobírat tak dlouho, dokud

je pomoc v jejich regionu potřebná.

3.3 Cesta ke strategii odstraňování chudoby prostřednictvím

rozvojové spolupráce

Po prvotní fázi pomoci sloužící k zajištění přežití a bezpečí obyvatel by měla nastat fáze

následného hospodářského a sociálního rozvoje. Poté, co byl uzavřen mír, se pro

mezinárodní společenství otevírá prostor k realizaci postkonfliktní rekonstrukce

prostřednictvím rozvojové spolupráce. Mezinárodním společenstvím se zde myslí jak

multilaterální organizace, tak i bilaterální rozvojová spolupráce jednotlivých donorských

států. Jimi vypisovaná výběrová řízení či dotační tituly na konkrétní rozvojové projekty

bývají realizovány nejčastěji prostřednictvím neziskových organizací a soukromého

sektoru.

V oblasti strategií rozvoje došlo od padesátých let 20. století k mnoha zásadním změnám

paradigmat. Přijetí nových teorií znamenalo poměrně rychlé přehodnocení starších

konceptů rozvoje. V padesátých a šedesátých letech 20. století byly na rozvoj aplikovány

modernizační strategie, které předpokládaly, že chudé postkoloniální země budou

následovat (jen se zpožděním) cestu rozvoje, kterou před nimi prošly země vyspělé.

Předpokladem pro úspěšnou realizaci modernizačních přístupů se stala industrializace

rozvojových zemí a přesun pracovních sil ze zemědělství do průmyslu. Vzhledem k tomu,

že tato strategie nepřinesla hmatatelné výsledky v podobě výraznějšího růstu HDP

v zemích globálního Jihu, dostaly se v sedmdesátých letech ke slovu neomarxistické

přístupy související se souborem teorií závislosti. Tyto teorie zdůrazňovaly komplexní

propojenost světa a nerozvinutost (underdevelopment) v rozvojových zemích vysvětlovaly

jako přímý důsledek rozvinutosti zemí vyspělých, které prostřednictvím obchodní politiky

země globálního Jihu vykořisťují. V osmdesátých letech došlo k návratu neoliberálních

strategií, jež byly až do poloviny devadesátých let zcela dominantním rozvojovým

paradigmatem. Světová banka, Mezinárodní měnový fond, ale i bilaterální dárci se zaměřili

66

na makroekonomickou stabilitu přijímajících zemí. Tato politika měla kořeny v rozšiřující

se dluhové krizi a neschopnosti celé řady rozvojových zemí splácet své dluhy. Nové úvěry

byly podmiňovány přijetím dalekosáhlých ekonomických reforem diktovaných SB, pro něž

se vžil název Programy strukturálních úprav (Structural adjustments programs - SAPs).

Zatímco v osmdesátých letech byly SAPs považovány za lék pro země ohrožené dluhovou

krizí, v devadesátých letech se už programy strukturálních úprav staly standardní politikou

předepsanou pro většinu rozvojových zemí. SAPs znamenaly pro rozvojové země

především nutnost liberalizovat trh, striktně dodržovat fiskální disciplínu, snižovat veřejné

výdaje a potřebu privatizovat státní podniky.

Z indexu lidského rozvoje je patrné, že ani ekonomický růst, který většina rozvojových

zemí zaznamenala v průběhu devadesátých let, nevedl v těchto zemích k růstu životní

úrovně jejich obyvatel. V mnoha zemích znamenala strategie prosazovaná mezinárodními

finančními institucemi snížení veřejných výdajů do školství a zdravotnictví a

prostřednictvím rozsáhlých privatizací také zhoršení přístupu obyvatel venkovských

regionů k pitné vodě nebo elektřině. Tlak na snížení cel omezil příjmy do státních rozpočtů

rozvojových zemí a otevřel jejich trhy dotovanému zboží ze Západu. Negativní důsledky

politiky prosazované SB a MMF tak dopadly na nejchudší obyvatelstvo, čímž se ještě více

rozevřely nůžky nerovnosti uvnitř rozvojových zemí.

Rozvoj některých asijských zemí, které díky svému nízkému zadlužení nemusely přijmout

SAPs, a naopak bankrot Mexika a Argentiny, jež po dlouhou dobu byly označovány za

země příkladně naplňující neoliberální strategie, přivedl mnoho analytiků k názoru, že

důležité není ani tak tempo ekonomického růstu, jako podstata procesů, které k růstu

vedou. Tato kombinace faktorů přispěla koncem devadesátých let k ukončení politiky

SAPs a hledání nových strategií rozvoje, které by místo naplňování ekonomických kritérií

více akcentovaly kritéria kvality života.

Potřeba alternativních přístupů k rozvoji zaznívala už po dlouhou dobu. Byla výsledkem

rostoucí kritiky rozvojových strategií hlavního proudu, které předpokládaly úzkou

souvislost mezi ekonomickým růstem na úrovni státu a růstem individuálních možností

lidí. Z nejvýraznějších alternativních konceptů je možné jmenovat například koncept

67

“uspokojování základních potřeb“, který byl představen na světové konferenci

Mezinárodní organizace práce (ILO) již v roce 1976. Základní potřeby podle přijaté

deklarace zahrnovaly: minimální úroveň osobní materiální spotřeby, nezbytné služby

(elektřina, voda, kanalizace, zdravotní péče, vzdělávání, veřejná doprava) a dodržování

základních lidských práv.

Již o čtyři roky dříve vydal Římský klub často publikovanou zprávu nazvanou Meze růstu,

která zmiňovala nutnost skloubit rozvojové praktiky s ekologickými limity růstu danými

planetou. Zpráva varuje, že pokud se tak nestane, dojde k porušení ekologické rovnováhy

planety. Tato zpráva a neustále rostoucí environmentální škody, související s rozvojem,

vedly Gro Harlem Brundtlandovou a další autory ze Světové komise pro životní prostředí a

rozvoj (World Commission on Environment and Development - WCED) ke konceptu

“ (trvalé) udržitelnosti“. Tito autoři zmiňovali potřebu omezení ekonomického a sociálního

rozvoje za cenu zachování udržitelného životního prostředí, jež je nezbytným základem

jakéhokoliv systému. Koncepty uspokojování základních potřeb a trvalé udržitelnosti

doplnil na počátku devadesátých let ještě koncept “lidského rozvoje“. Ten chápe rozvoj

jako proces zvyšování možností a schopností lidí, včetně osobní svobody, která by jim

měla umožnit prožít dlouhý život ve zdraví, mít přístup ke znalostem lidstva a bydlení

přiměřené úrovně a spolupodílet se na životě své komunity a rozhodnutích, která ovlivňují

životy členů místní komunity.

Počátkem devadesátých let byly mnohé z alternativních konceptů rozvoje formulovány

prostřednictvím konferencí pořádaných OSN, které řešily např. problematiku vzdělání

(Jomtien,1990), školní docházky a práv dětí (New York, 1990), životního prostředí (Rio de

Janeiro, 1992), lidských práv (Vídeň, 1993), populačního růstu (Káhira, 1994), sociálního

rozvoje (Kodaň, 1995) či genderové otázce (Peking, 1995). Tyto konference určily řadu

cílů v jednotlivých oblastech, které ukázaly širokou shodu v potřebě změny rozvojového

paradigmatu.

Na základě doplnění předchozích rozvojových strategií o alternativní koncepty se začalo

přetvářet celkové klima v oblasti rozvojové spolupráce. Zatímco až do poloviny

devadesátých let byl systém rozvojové spolupráce orientován na možnosti dárce, koncem

devadesátých let začala globální rozvojové agendě dominovat strategie snižování chudoby,

68

jež směřuje oblast zahraniční rozvojové spolupráce mnohem více na možnosti příjemce.

Změna v chápání celého procesu rozvojové spolupráce směrem k orientaci pomoci na

základě potřeb příjemce se naplno projevila v dokumentu “Formování 21. století:

Příspěvek rozvojové spolupráce“ (Shaping the 21st century: The contribution of

Development Co-operation), který vydal Výbor pro rozvojovou pomoc při OECD

(Development assistance committee – OECD/DAC).

„Strategie udržitelného rozvoje, obsahující klíčové hospodářské, sociální, environmentální

a politické prvky, musí být v místním vlastnictví a měla by se řídit primárně podmínkami a

závazky každé rozvojové země. Paternalistický přístup nemá ve strategii místního

vlastnictví a partnerství své místo. V rámci skutečného partnerství by se místní aktéři měli

postupně ujmout vedení, zatímco rolí externích partnerů je podporovat posilování kapacit

v partnerských rozvojových zemích při jejich úsilí převzít větší odpovědnost za svůj vlastní

rozvoj.“92

V tomto dokumentu bylo poprvé zveřejněno sedm, tzv. Mezinárodních rozvojových cílů,

jež jsou prakticky totožné se současnými prvními sedmi Rozvojovými cíli tisíciletí. Patří

mezi ně snížení extrémní chudoby na polovinu, zavedení školní docházky pro všechny

děti, posílení role žen ve společnosti, snížení dětské úmrtnosti, zlepšení zdraví matek,

zastavení šíření infekčních nemocí a zajištění udržitelného stavu životního prostředí.

Posledním cílem je budování světového partnerství pro rozvoj. Dalo by se tedy říci, že

prvních sedm cílů je určeno především rozvojovým zemím, osmý je pak věnován hlavně

vyspělým státům, které by měly usilovat o vybudování otevřeného obchodního a

finančního systému, zpřístupnění nových technologií rozvojovým zemím, iniciovat

odpouštění dluhů nejvíce zadluženým zemím ad. I když je každý z osmi cílů důležitý,

význam a síla Rozvojových cílů tisíciletí se nachází v celku, protože představují přístup k

řešení čtyř klíčových globálních problémů: rozvoje a snižování chudoby, míru a

bezpečnosti, udržitelnosti životního prostředí a demokracie a lidských práv. Do jednoho

balíku tak byly syntetizovány nejdůležitější závazky přijaté odděleně na mezinárodních

konferencích a summitech v průběhu devadesátých let.

92Pařížská deklarace o efektivitě pomoci: 13

69

Praktickým odrazem těchto změn směřujících k orientaci pomoci na potřeby příjemce se

stalo, že každá země přijímající rozvojovou pomoc musí mít vypracován Strategický plán

na odstraňování chudoby (Poverty reduction strategy paper – dále PRSP). Ten se opírá o

zkušenosti dokazující, že pomoc zapadající do potřeb partnerských zemí vyjádřených v

národních rozvojových strategiích, je účinnější než ta, která je vnucována zvenčí. Po širší

veřejné debatě by vláda přijímající země měla v PRSP uvádět své makroekonomické,

strukturální a sociální politiky, které by měly vést k hospodářskému růstu a ke snižování

chudoby. Jejich podstatným rysem je národní vlastnictví. PRSP tak nejsou vedeny

dárcovskou komunitou, ale za rozvoj jsou primárně odpovědny země přijímající pomoc.

Teprve na základě PRSP směřují zahraniční dárci své aktivity do vymezených sektorů a

regionů. Jinými slovy, zahraniční dárci by svou pomoc neměli poskytovat jinam, než bylo

uvedeno v prioritách přijímající země, jejichž vyjádřením je PRSP.

Větší orientací na potřeby příjemce a následným zapracováním Pařížské deklarace o

účinnosti pomoci93 do programu donorských zemí a multilaterálních organizací

zabývajících se rozvojem se rozvojová spolupráce velmi zefektivnila. Pro poskytování

rozvojové spolupráce do separatistických regionů má však tento krok za následek časté

utlumení činnosti. Vláda mateřských zemí totiž pro své separatistické regiony často volí

strategii hospodářské blokády. Argumentem pro blokádu je úvaha, že díky izolaci a

hospodářským problémům bude poté vyjednávání s jejich de facto orgány jednodušší.

Pokud tedy ve strategii odstranění chudoby není zakomponována obnova separatistického

regionu, neměly by se v takovém regionu pod hlavičkou oficiální rozvojové spolupráce

angažovat mezinárodní organizace. Pokud v PRSP rozvoj separatistického regionu

zakomponován je, pak by rozvojová spolupráce měla mířit jen do jím vymezených sektorů

a oblastí.

3.4 Koncepty LRRD a “Do no harm“

Až do počátku devadesátých let 20. století navazovala na humanitární pomoc přímo

rozvojová spolupráce. Po prvotní fázi pomoci, sloužící k zajištění přežití a bezpečí

93 Dokument vydaný OECD/DAC v roce 2005. Kompletní znění je dostupné na http://www1.worldbank.org/harmonization/Paris/FINALPARISDECLARATION.pdf

70

obyvatel, nastala po ukončení ozbrojeného konfliktu fáze návratu k normalitě, kterou v

lineárním cyklu obnovy představovala rozvojová spolupráce. S koncem studené války a

s ním souvisejícím ukončením poskytování rozvojové spolupráce s ideologickým

podtextem vyvstala před mezinárodním společenstvím otázka, jak lze země s

dlouhotrvajícími konflikty, jako Mosambik, Kambodžu nebo Salvador, rychle přivést na

cestu trvalého míru a udržitelného rozvoje. Rostoucí počet hladomorů, přírodních katastrof

a komplexních krizí, které se objevily počátkem devadesátých let především na africkém

kontinentě, vedly k chronickému opakování krizových stavů. Tím bylo prokázáno, že

narůstá potřeba oba koncepty skloubit a tradiční lineární model přechodu od humanitární

pomoci k rozvojové spolupráci musel být opuštěn.

Odborná debata na toto téma začala v anglosaském prostředí už koncem osmdesátých let a

soustředila se převážně na hledání pomyslného mostu mezi krátkodobými aktivitami HP a

dlouhodobějšími výzvami rozvoje tak, aby nedocházelo k tzv. šedé zóně mezi zajištěním

základní pomoci a následnou obnovou poškozené oblasti. Ústředním bodem propojeného

přístupu (tzv. koncept kontinua) se stalo budování preventivních opatření, jež měly

přispívat ke snížení zranitelnosti komunit vůči následkům krizí. Základní myšlenkou

kontinua bylo, že humanitární pomoc by neměla být chápána pouze jako nástroj paliativní

péče, ale spíše jako odrazový můstek pro oživení a rozvoj místní komunity. V tomto

smyslu tak kontinuum ztělesňovalo progresivní étos rozvoje.94

Zatímco zpočátku byl tento přístup určen převážně jako reakce na přírodní katastrofy typu

sucha či povodní, záhy byl přenesen i do postkonfliktní rekonstrukce. Tento posun byl

postaven na stejných základech jako v případě přírodních katastrof, tedy že humanitární

organizace by měly poskytovat základ k rozvoji v oblastech s dlouhodobějším výskytem

konfliktu. Vývoj diskurzu kontinua předpokládal, že konflikty jsou způsobené především

nerozvinutostí. Propojená humanitární pomoc a rozvojová spolupráce by se tak měly stát

prevencí konfliktů prostřednictvím snižování ekonomické nestability. Druhým

předpokladem kontinua bylo přesvědčení, že konflikty jsou pouhým přechodným jevem

94 Macrae 2004: 2

71

souvisejícím s transformací politického a ekonomického systému v zemích, které jej

prodělávají.95

Vzhledem k tomu, že Evropská komise předložila Evropskému parlamentu v roce 1996

zprávu s názvem Propojení humanitární pomoci, obnovy a rozvoje (Linking relief,

rehabilitation and development), je v zemích EU přístup kontinua nejčastěji označován

zkratkou LRRD. Tento termín znamená model plynulého přechodu od humanitární pomoci

přes obnovu až po aktivity spadající pod hlavičku rozvojové spolupráce. Evropská komise

shrnuje výhody LRRD takto:

„Humanitární krize jsou náročné na finanční i lidské zdroje, narušují sociální a

ekonomický rozvoj oblasti a vytvářejí spletence byrokratických struktur i stínové

ekonomiky, které ve svém konečném důsledku brzdí další rozvoj krizové oblasti. Teprve

pokud se podaří propojit fáze humanitární pomoci, rekonstrukce a širších sociálních a

ekonomických reforem, může být celkový dopad pomoci na daný region příznivý. Čím

úspěšnější jsou rozvojové programy, tím rychleji se snižuje potřeba humanitárních

intervencí… Lepší rozvoj může snížit potřebu humanitární pomoci; lepší humanitární

pomoc může přispět k rozvoji a lepší obnova může usnadnit přechod mezi těmito dvěma.“ 96

Následkem této zprávy bylo v EU přijato nařízení 1257/96, které poskytlo právní základ

rozšíření mandátu ECHO z aktivit humanitární pomoci na činnosti navazující, které

zahrnuly rovněž fázi transformace a podpory. Další posílení postavení LRRD v politice

postkonfliktní rekonstrukce EU nastalo v dubnu 2001, kdy Evropská komise (EK)

stanovila, že LRRD je součástí integrovaného přístupu k prevenci krizí a katastrof, a to

zejména prostřednictvím připravenosti na katastrofy, stejně jako předcházení a řešení

konfliktů s cílem zajistit návrat ke strukturální stabilitě.97 EK se tak se rozhodla pro

komplexní přístup, kdy navrhla princip současně probíhající humanitární pomoci, obnovy i

rozvoje, bude-li to druh krize vyžadovat.

95 Duffield 1994, Macrae 2001

96 EC communication no. 153 (1996) : iii

97 European Commission Communication from the Commission to the Council and European Parliament: Linking Relief, Rehabilitation and Development – An Assessment, April 2001.

72

Následné události z 11. září 2001 posílily vazby mezi humanitární pomocí, rozvojovou

spoluprací a bezpečnostní politikou. To se projevilo v politických prohlášeních EU (ES,

2001); zvýšeným tlakem Světové banky na pomoc zhrouceným státům (Světová banka,

2002a), iniciativou OECD/DAC pro obtížné partnerství “difficult partnership“ (2002), v

Národní bezpečnostní strategii USA (2002) i v Bílé knize USAid o americké zahraniční

pomoci (2004). Ve všech těchto dokumentech se objevilo očekávání, že humanitární

pomoc a rozvojová spolupráce by měly přispívat k úsilí boje proti terorismu. Situace

v Iráku a Afghánistánu začala propojovat humanitární pomoc s budováním státu a zvýšila

podíl vysoce politických rozhodnutí v jinak technické agendě propojenosti humanitární

pomoci a rozvojové spolupráce.

Hlavním problémem konceptu LRRD je harmonizace apolitické humanitární pomoci se

značně zpolitizovanou rozvojovou spoluprací. Kromě politických rozdílů mezi HP a ZRS

nastávají komplikace při propojení také na základě odlišných cílů: zatímco ZRS je

zaměřena na strukturální změny a dlouhodobé zlepšení situace, HP se zaměřuje spíše na

uspokojení primárních, krátkodobých a individuálních potřeb. V konfliktních regionech

napomáhá tyto rozdíly překlenout koncept “Do no harm“, který se zaměřuje na

vyhledávání a evaluování vazeb humanitární pomoci a rozvojové spolupráce s daným

konfliktem. Snaží se tak zamezit špatnému odhadu krizové situace a naplánovat pomoc tak,

aby došlo k maximální eliminaci negativních dopadů na dynamiku konfliktu. Přístup

vychází z principu, že kdykoliv vstupuje zahraniční pomoc do kontextu válečného

konfliktu, stává se jeho součástí, a to i když se dárci snaží být neutrální a nezávislí na

stranách konfliktu. „Dopad humanitární pomoci a rozvojové spolupráce není neutrální a

má vliv na to, jestli se situace zlepší nebo zhorší. Rozdávání pomoci může v některých

případech posílit, eskalovat a prodloužit ozbrojený konflikt. Jindy ale dokáže utlumit

napětí a posílit schopnost obyvatel řešit vzniklé problémy mírovou cestou. Ať už tak či tak,

humanitární pomoc a rozvojová spolupráce nezůstávají nikdy vně konfliktu.“98

98 Anderson 1999: 1

73

Na základě knihy “Do no harm: how aid can support peace or war“ od Mary Anderson

vymezuje Pazderka (2007) šest nutných kroků, kterými by se měly především humanitární

organizace řídit tak, aby dodržely koncept Do no harm.

1) Porozumění kontextu konfliktu - získání kvalitních informací o tom, které faktory uvnitř

společnosti mají silně destruktivní a výbušný náboj. V každé společnosti jsou skupiny s

vlastní identitou a vlastními zájmy, které narážejí na zájmy těch druhých.

2) Analýza napětí a rozdělujících faktorů - analýza toho, co jednotlivé společenské skupiny

rozděluje. Některá napětí můžou mít kořeny v dávných, historických zraněních (klíčové

problémy) nebo můžou být pouze výsledkem aktuálních manipulací politických vůdců

(přechodné problémy).

3) Analýza spojujících faktorů a lokálních kapacit pro usmíření - analýza věcí, jež zůstaly

lidem, které konflikt rozdělil, společné (trh, infrastruktura, společné zážitky, historické

události, symboly atd.).

4) Analýza programu - podrobné prozkoumání zejména humanitárního programu: kde a

proč je pomoc rozdávána, jaký personál ji rozděluje (místní nebo zahraniční), jak byli ti

lidé najati na práci, kteří lidé mají pomoc dostávat, podle jakých kritérií byli vybíráni, co

reálně lidé dostávají, kdo o tom rozhoduje, jakým způsobem se pomoc k lidem dostává, kde

a jak je skladována, rozdávána?

5) Analýza toho, jaký dopad má humanitární program na spojující a rozdělující faktory -

jakou spojitost mají jednotlivé části humanitárního programu se spojujícími a

rozdělujícími faktory v dané společnosti?

6) Vyvození závěrů a jejich realizace.99

99 Pazderka 2007: 18-19

74

Z těchto kroků je velmi silně cítit orientace humanitárních organizací na analytickou

činnost vedoucí k pochopení kořenů konfliktu, jež vytváří vhodné podmínky pro propojení

humanitární pomoci s následnými fázemi postkonfliktní rekonstrukce. Klasickou ukázkou

LRRD strategie se stal přístup humanitárních organizací zvaný “práce za potraviny“ (food

for work), který nabízí místní komunitě potraviny za práci při odstraňování škod

následkem konfliktu. Tím dochází nejen ke zvýšení zaměstnanosti, ale především

k místnímu vlastnictví programů obnovy, které mohou zahrnovat i dlouhodobější projekty

obnovy infrastruktury. Tyto projekty se velmi osvědčily v Mosambiku, Sieře Leone, Čadu

a na Srí Lance. Na základě LRRD některé německé neziskové organizace (např. German

Agro Action) rozšiřují služby humanitárních organizací dle hesla “all-in-one, help in one

hand", tedy že veškerá pomoc může být koncentrována v jedněch rukou.100 Také v Angole

se po podpisu mírových dohod v roce 2002 projekty LRRD setkaly s výrazným úspěchem.

Zatímco uprchlíkům byla ještě dodávána potravinová pomoc, pár kilometrů odtud už titíž

uprchlíci pomáhali specializovaným týmům odminovávat region a jiné organizace už těm

šťastnějším poskytovaly půjčky na drobné lokální projekty. Jiní dárci v tutéž dobu

organizovali rekonstrukci škol a základní zemědělské infrastruktury.101

Je tedy zřejmé, že i přes apolitický charakter HP a principu poskytování pomoci pouze na

základě faktoru potřebnosti, se LRRD snaží sledovat u humanitární pomoci i další cíle,

jakými jsou například příprava pro fázi obnovy a následného rozvoje. Toto se v praxi děje

nejčastěji prostřednictvím rozšíření mandátu humanitárních organizací, které se tak mohou

zapojit i do obnovy základní infrastruktury, která se kompetenčně týká jejich práce.

V de facto státech je situace poněkud složitější, protože až na drobné výjimky mateřský

stát plošnou obnovu infrastruktury ve svých separatistických regionech za prioritu nemá.

Úsilí rozvojových pracovníků tedy musí vycházet z dobré znalosti válečné minulosti, cílů a

metod prosazovaných jednotlivými stranami konfliktu. Pokud v oblasti sice umlkly zbraně,

ale konflikt je ještě neustále přítomen a existuje reálná hrozba jeho nové eskalace, platí

obecně za nejvyšší prioritu rozvojových intervencí snaha neuškodit mírovému procesu.

100 Venro 2006: 6

101 Voice 2006: 6

75

Pokud v separatistickém regionu nenastane politická vůle k ukončení konfliktu, nemůže

hospodářský a sociální rozvoj nastávat prostřednictvím přechodu od humanitární pomoci k

rozvojové spolupráci. Humanitární organizace tak mohou mít kompetenční překryvy

s rozvojovými organizacemi pouze v oblasti peacebuildingových aktivit, a to ještě pouze

v rámci konceptu Do no harm.

3.5 Role občanské společnosti při postkonfliktní

rekonstrukci a budování míru v de facto státech

Tato podkapitola poskytuje přehled o vývoji konceptu občanské společnosti a její funkci

při transformaci konfliktu. Pokud totiž nenastane mír, je velmi obtížné nastartovat

v konfliktních regionech ekonomický a sociální rozvoj. Pokud tedy k míru nevedou

oficiální diplomatická jednání (track one diplomacy), je nezbytné podporovat rozvoj

občanské společnosti (track two diplomacy). Proto se tato kapitola věnuje potenciálu

občanské společnosti přivést znesvářené společnosti k trvalému míru a prosperitě

prostřednictvím peacebuildingových aktivit.

Občanská společnost je termínem, který se v historii politické vědy a filozofie objevoval a

následně upadal v zapomnění. V antickém Řecku či Římě pojem civilis societas

vystupoval jako synonymum ke slovu stát, v evropském kontextu byl oživen zejména po

roce 1400 a poté v díle Adama Fergusona v druhé polovině 18. století.102 V souvislosti

s opozičními hnutími v komunistickém světě 80. let, zejména pak v Polsku, Maďarsku,

Československu, Pobaltí nebo Kavkaze, se dostal znovu na výsluní vědeckého i

mediálního zájmu. Intelektuálové uvěznění za železnou oponou upozorňovali svým

konáním okolní svět na to, že svoboda občanská i politická není něco samozřejmého a že je

záhodno se tímto fenoménem zabývat.

Ač se občanskou společností oháněli již takoví myslitelé, jako Locke, Hegel či Marx,

každý ji chápal jinak. Zatímco Locke občanskou společnost, coby výraz existence

přirozených práv a lidské schopnosti spolupráce, státu nadřazoval a stát chápal jako jejího

102

Müller 2001

76

ochránce, pro Hegela nebyla občanská společnost ničím jiným, než spojnicí mezi občanem

a státem, kterou tvoří tzv. reflektovaný stav, tzn. ti občané, kteří bezprostředně nejsou

konfrontováni s něčím obecným, tj. obchodníci, podnikatelé, řemeslníci atd. Tito lidé se

sdružují v různých spolcích, klubech, besedách apod. a takto jsou zapojování do obecného

či lépe řečeno obecního života. Tyto korporace s otevřeným členstvím jsou nutné

z hlediska existence státu, umožňují lidem, aby odhlédli od svých soukromých zájmů a

zakusili zkušenost veřejného. Z Hegelova chápání občanské společnosti vyšel i Marx.

V duchu své filozofie dějin však občanskou společnost chápal jako státu nadřazenou,

složenou zejména z buržoazie. Tato občanská společnost využívá stát, skrze který vládne

proletářům.

Pokusů definovat aktéry občanské společnosti je velmi mnoho. Teorie mezinárodních

vztahů zavádí pojem nestátní aktéři (non state actors – NSA), který zahrnuje všechny

subjekty na mezinárodní úrovni, které nejsou státy. Tato definice odráží předpoklady

realistických teorií, které tvrdí, že interakce mezi státy jsou ústředními vztahy zájmu o

studium mezinárodní politiky. Za nestátní aktéry jsou v teorii mezinárodních vztahů

označovány nevládní organizace, firmy a podniky, nadnárodní korporace, média, ale také

mezinárodní organizovaný zločin a teroristické skupiny.103

Pojem nevládní organizace (Non-government organization – NGO) odkazuje na nestátní,

neziskově orientované skupiny, které sledují účely veřejného zájmu. Na rozdíl od NSA

k nim nepatří soukromé společnosti ani teroristické skupiny prosazující organizovaný

zločin. V širším úhlu pohledu se NGO sektor vztahuje na všechny neziskové organizace,

které jsou nezávislé na vládě a jsou založeny na demokratických a liberálních hodnotách.

Světová banka rozlišuje dvě hlavní kategorie nevládních organizací, se kterými

spolupracuje:

• operační nevládní organizace, jejichž hlavním cílem je návrh a realizace

rozvojových projektů.

103 Fischer 2006: 3

77

• advokativní nevládní organizace, jejichž hlavním smyslem je hájit a podporovat

konkrétní zájmovou oblast. Jejich cílem je ovlivnit politiku a praxi mezinárodních

organizací v této oblasti.

V posledních několika letech se objevil pojem organizace občanské společnosti (civil

society organisation – CSO), který do jisté míry potlačil význam označení NSA a NGO a

získal v oblasti postkonfliktní rekonstrukce významné postavení. Stejně tak přijaly tento

pojem i mezinárodní organizace. Fischer (2006) definuje CSOs jako nevládní a neziskové

organizace, které mají účast ve veřejném životě, vyjadřující zájmy a hodnoty jejich členů a

jsou založeny na etických, kulturních, politických, vědeckých, náboženských nebo

charitativních postojích. To zahrnuje široké spektrum organizací od nevládních organizací,

komunitních skupin, nadací a charitativních organizací až po náboženské spolky, profesní

sdružení a odbory.

V politických vědách představuje zajímavou typologii občanské společnosti Pérez Díaz

(1998), který vymezuje tři roviny občanské společnosti: generalistickou, maximalistickou a

minimalistickou. Generalistické pojetí vychází např. z myšlenek Gellnera (1997) a je de

facto jakýmsi synonymem či v Gellnerově výrazu přímo barvitějším termínem pro

demokracii. Postihuje nejen její procedurální, ale také normativní a etickou složku.

Připodobnit by se toto pojetí dalo rovněž k de Tocqueillově substantivní demokracii.

Maximalistické pojetí, jehož příkladem může být v českém prostředí např. Pithart, za

občanskou společnost považuje vše, co není stát, tj. samosprávu územní i profesní,

soukromý sektor ziskový a soukromý sektor neziskový. Minimalistické pojetí za

občanskou společnost považuje zejména soukromý sektor neziskový, resp. také veřejnost

v habermasovském smyslu, tj. otevřený prostor svobodné komunikace.

Většina definic občanské společnosti a organizací občanské společnosti, ať už

z generalistického, maximalistického či minimalistického pohledu, je úzce propojena

s konceptem demokracie. Podle UNDP (United Nations Development Programme),

představuje občanská společnost společně se státem a trhem jednu ze tří sfér, které tvoří

demokratickou společnost.104 Občanská společnost podporuje demokracii prostřednictvím

rozšiřování prostoru pro aktivity občanů. Jinými slovy občanskou společnost tedy tvoří

104 Rooy 1998: 19

78

organizace občanské společnosti, které se pohybují v prostoru mezi politickou sférou

(státní správa, politické strany a parlamenty), hospodářskou sférou (obchodní společnosti)

a soukromou sférou. Organizace občanské společnosti musí proto vstupovat do úzkého

vztahu se státem, byť nezávislost na něm je jednou z jejich hlavních charakteristik.

Klíčovou úlohou rozvinuté občanské společnosti je zvyšovat odpovědnost státní správy

vůči všem občanům a zároveň se dobrovolně omezit na roli “hlídacího psa demokracie“.105

Kumar definuje občanskou společnost jako nedílnou součást demokratického

pluralismu.106 Podobně Mikhelidze a Pirozzi (2008) tvrdí, že hlavním cílem občanské

společnosti je podporovat demokratické a pluralitní společnosti prostřednictvím vytváření

příležitostí pro občany k ovlivňování rozhodovacích procesů.107

Vedle prosazování demokratické správy věcí veřejných mohou CSO hrát důležitou roli

rovněž v oblasti řešení konfliktů (track two diplomacy). Organizace občanské společnosti

mají přístup ke stranám přímo zapojeným do konfliktu a tím potenciálně i schopnost

přivést strany k dialogu. Mohou také přimět místní obyvatelstvo, aby se zapojilo do

procesu dlouhodobého usmiřování. Právě tím může být občanská společnost významnou

silou v cestě za změnou sociálního klimatu uvnitř společností zasažených konfliktem, a to

zvláště v situacích, kdy v nejvyšších patrech konfliktu nejsou představitelé konfliktních

stran ochotni nebo schopni ustoupit ze svých požadavků.

V případě přetrvávajícího konfliktu by role CSO měla spočívat ve snaze vytvářet otevřené

a demokratické komunikační kanály, jimiž by se zmenšovala mezera mezi společností a

vedením státu. Význam občanské společnosti při vytváření otevřených a demokratických

komunikačních kanálů ilustruje tzv. Lederachova pyramida budování míru na obrázku č. 1.

105 Dudouet 2008:4

106 Kumar 1993: 375

107 Mikhelidze a Pirozzi 2008: 6

79

Obrázek č. 1 – Lederachova pyramida budování míru

Zdroj: Lederach 1997: 39

V tomto případě se jedná o neinstitucionalizované vazby uvnitř jedné společnosti. Pro

transformaci konfliktu jsou však srovnatelně významné, ne-li ještě významnější vztahy

k těm na “druhé straně“. Právě z potřeby podporovat budování důvěry mezi jednotlivými

stranami každého konfliktu se zrodil koncept Peacebuildingu. Objevil se v roce 1992

v Agendě pro mír, kde se stal vedle preventivní diplomacie, peacemakingu a

peacekeepingu základním nástrojem mezinárodního společenství v úsilí zabránit novému

ozbrojenému konfliktu a ve snaze dosáhnout trvalého míru. Peacebuilding představuje

nevojenské intervence třetí strany za účelem pomoci společnostem s válečnou zkušeností

budovat a podporovat občanskou společnost. Peacebuilding se tak stal poměrně široce

definovaným konceptem, který má mandát počínat si aktivně jak v období po podpisu

mírových dohod, tak i v konfliktních oblastech, kde mír v plném slova smyslu ještě

nenastal. Mikhelidze a Pirozzi (2008) zmiňují důležitost peacebuildingu v souvislosti s

budováním kontaktů přesahujícím linii příměří. Obrázek č. 2. ukazuje, že peacebuilding

má jak horizontální, tak i vertikální dimenzi.

80

Obrázek č. 2 Vzájemné vztahy při budování míru

Zdroj: Lederach 1997: 39

Budování míru při postkonfliktní rekonstrukci vyžaduje vlivnou občanskou společnost ve

vertikálním směru a vhodně propojené neziskové organizace, jež jsou činné přes linii

příměří. Pod tímto přístupem, je peacebuilding vnímán jako dlouhodobý proces, který

zahrnuje přímé nebo zprostředkované interakce mezi stranami konfliktu za účelem

přípravy pozic k dojednání dohod na důležitá témata na politické úrovni.108

Peacebuilding v období postkonfliktní rekonstrukce zahrnuje širokou škálu činností

v různých částech společnosti (od subjektů s rozhodovací pravomocí až po grassroots

úroveň). Na nejnižší úrovni se jedná o budování společenství, výchovu k míru, programy

obnovy a informovanost veřejnosti o ochraně lidských práv a demokratických hodnot. Na

prostřední úrovni je snahou peacebuildingu podpora demokratické kultury, vzdělávání

politických organizací, školení o řešení konfliktů a pořádání usmiřovacích workshopů. Na

nejvyšší úrovni mohou významné neziskové organizace pořádat setkání s členy parlamentu

a doporučovat kroky vedoucí k implementaci peacebuildingových politik do národních

strategických rámců.

108 Darby a McGinty 2000: 8

81

Ropers (2002) shrnuje význam občanské společnosti při postkonfliktní rekonstrukci a

peacebuildingu do následujících aktivit:

• vznik alternativních médií, jimiž může být veřejnost informována o konfliktu,

• monitoring voleb a činnost spojená s demokratizací,

• monitoring lidských práv,

• práce s mládeží,

• podpora reforem vzdělávacího sektoru a iniciativy za mírové vzdělávání,

• vytvoření kultury míru: pobídky pro překonání kultury války prostřednictvím umění,

hudby, filmů a kulturních akcí,

• iniciativy vedoucí k mezináboženskému dialogu,

• posílení postavení žen, kampaně za práva žen a proti obchodování s lidmi,

• iniciativy pro demobilizaci, odzbrojení a reintegraci (DDR),

• ochrana ohrožených osob a zajištění bezpečnosti pro menšinové skupiny nebo uprchlíky

a zajištění jejich reintegrace,

Hlavním úkolem budování míru je tedy dosáhnout pozitivního míru a stabilní sociální

rovnováhy, v níž nové spory nepřerostou znovu v násilí a válku. Ačkoliv je peacebuilding

podporován nejčastěji zahraničními fondy, má-li být úspěšný, musí vyrůstat z místní

společnosti.

Mírová jednání jsou v převážné většině případů prováděna na úrovni politické. V de facto

státech se však k dnešnímu dni dosud nepodařilo dosáhnout hmatatelných výsledků při

transformaci konfliktu. Pokud se tedy nedaří k trvalému míru dojít cestou shora dolů,

představuje v de facto státech zapojení místní občanské společnosti prostřednictvím

peacebuildingu nejvýznamnější možnost aktivit, kterými mohou zahraniční humanitární a

rozvojové organizace přispívat k transformaci konfliktu.

82

3.6 Význam demokracie pro mezinárodní uznání de facto

států

Vedle vnější podpory budování občanské společnosti je velmi podstatnou možností

směřující k transformaci konfliktu, a tím potažmo i k rozvoji, vnitřní demokratizace de

facto států. Prvořadým cílem každého de facto státu je zachování vlastní existence a

získání mezinárodního uznání vlastní nezávislosti. Protože v posledních letech začal uvnitř

de facto států převládat diskurz, že prostřednictvím demokratizace svého režimu mají tyto

entity větší naději na mezinárodní uznání jejich vnější suverenity, bude tato podkapitola

věnována legitimizační strategii “demokratizace za uznání nezávislosti“ (democratization

for recognition strategy).

K tradičním ospravedlněním nároků na vlastní stát patřily ve 20. století koncepty práva

národa na sebeurčení a samostatnosti plynoucí z dekolonizačního procesu. U de facto států,

které vznikly až v postdekolonizačním období jako výsledek ozbrojených konfliktů, v

nichž separatistické regiony získaly kontrolu nad nárokovaným územím (nebo alespoň

většinou nárokovaného území), se vlády těchto entit odvolávají také na historické tradice

vlastní státnosti a právo na odtržení plynoucí z porušování lidských práv mateřským

státem. Až do precedentu mezinárodního uznání Kosova bylo společenství suverénních

států vůči těmto žádostem imunní a odkazovalo na Chartu OSN, kde princip práva národa

na sebeurčení byl po druhé světové válce vztahován jen pro kolonie západních mocností a

mandatorní území pod správou OSN. O stejném právu pro regiony či části federací ve

státech, které neprošly koloniální minulostí západoevropských mocností, charta OSN mlčí.

Naopak deklarace č. 2625 přijatá OSN v roce 1970 zabraňuje odtržení části území od

samostatného státu a odsuzuje jej jako separatismus, stejně tak činí Závěrečný akt

Helsinské konference v roce 1975. Pro území bývalého SSSR, které neprošlo koloniální

minulostí západoevropských mocností, by tedy z pohledu mezinárodního práva výše

popsané uplatňování principu národa na sebeurčení mělo představovat nelegitimní strategii

k získání nezávislosti. Nálepkou “nežádoucí separatismus“ je označován také boj za

nezávislost na Severním Kypru. Vzhledem k tomu, že ve federálních strukturách

Jugoslávie nemělo Kosovo status svazové republiky, který umožňoval nárok na

samostatnost, měl by také boj Kosovských Albánců za sebeurčení a nezávislost být

označován stejnou nálepkou jako předcházející případy. Opuštěním práva Srbska na

83

vlastní teritoriální integritu ze strany USA a většiny zemí EU, tak přinesl případ Kosova

pochyby o dlouhou dobu neměnném pilíři mezinárodněprávního uznávání nových států.

Zástupci USA a většiny zemí EU, kteří jako první uznali nezávislost Kosova, se snažili

demonstrovat, že Kosovo je velmi specifický a ojedinělý případ, který není možné

aplikovat na žádný jiný region. I přes tyto hlasy začalo být politikům v de facto státech

zřejmé, že otázka uznání či neuznání závisí do značné míry na schopnosti příznivě si

naklonit nejvýznamnější státy světa.

Důrazem EU a USA na demokracii a lidská práva začala být od roku 2006 otázka

demokracie a lidských práv skloňována také v oficiálních státních materiálech i v

prohlášení čelných představitelů de facto států. Vyplývá z nich přesvědčení, že ty státy, jež

prokázaly svou ekonomickou životaschopnost a prosazují demokratické státní uspořádání,

si nezávislost zaslouží. Jedná se o snahu o demokratizaci státu za účelem získání

mezinárodního uznání, tzv. “democratization for recognition strategy“.109

V tomto kontextu je ilustrativním příkladem prohlášení předsedy parlamentu Náhorního

Karabachu Ašota Ghulijana:

„Náhorní Karabach ovládá celé své nárokované území, má svobodné instituce s

rozdělenou zákonodárnou, výkonnou i soudní mocí. Svobodné volby jsou v Náhorním

Karabachu již od devadesátých let, vlády se u nás střídají, existuje i funkční občanská

společnost. Myslím si tedy, že máme opravdu pevné základy pro mezinárodní uznání

nezávislosti naší země.“ 110

Dřívější prezident Náhorního Karabachu Arkadi Ghukasjan sdělil na tiskové konferenci ve

Stěpanakertu v roce 2006: „Národy mající opravdu demokratickou ústavu, mají větší

naději na mezinárodní uznání než ty, které ji nemají.“111 V interview s Nicu Popescem

vyslovil abcházský prezident Sergej Bagapš o rok později názor: „Abcházie má více

důvodů k mezinárodnímu uznání než Kosovo jednoduše už jen proto, že vnitřně funguje

109 O této strategii referují např. Broers 2005, Popescu 2006, Caspersen 2008 110 Interview autora tohoto textu s Ašotem Ghulijanem ve Stěpanakertu ze 17. 10. 2009

111 Caspersen 2009: 55-56

84

mnohem lépe.“ 112 Obdobná tvrzení je možné nalézt i na oficiálních webových stránkách

Podněsterské Moldavské republiky. V jejich úvodu stojí: „Od vyhlášení nezávislosti v roce

1990 se PMR opírá o exportně orientovanou ekonomiku, vlastní vládu a pluralitní

demokracii, kdy dřívější opozice nyní ovládá parlament. Je toto dost, aby bylo Podněstří

zařazeno na mapu Evropy?“ 113 Na jiném místě těchto stránek financovaných a

spravovaných přímo vládou PMR je možné se dočíst: „Dnes je Podněstří ukázkou toho, jak

dříve utlačovaní lidé mohli skrze demokracii vytvořit svobodný a úspěšný národ.“114

Z těchto prohlášení je čitelný trend, že demokratizace za účelem mezinárodního uznání, je

jednou z nových legitimizačních strategií, která doplňuje dřívější klasická ospravedlnění

nároků na vlastní státnost. Bližší vysvětlení motorů a překážek demokratizačního procesu

v de facto státech bude obsahovat kapitola 4.7, ve které budou jednotlivé faktory ukázány

na případové studii Abcházie.

3.7 Od konceptů ke strategii – průmět politiky rozvoje a

budování míru do Evropské politiky sousedství

Státy a regiony na východ a na jih od nové hranice EU jsou domovem pro celou řadu

konfliktů mezi existujícím státem a jeho separatistickým či jinak problémovým regionem

(Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach, Podněstří, Severní Kypr, Západní Sahara a

Izrael/Palestina). Tyto konflikty se vyznačují minimálně jednou ozbrojenou eskalací,

dlouhodobou izolací jednotlivých konfliktních stran, asymetrií v mezinárodním uznání

subjektů a délkou existence v rozmezí od patnácti až do čtyřiceti let. I když intenzita

jednání, průběh konfliktního cyklu, délka období stagnace i stupeň aktivit a rušivých vlivů

třetích stran se liší případ od případu, lze konstatovat, že mírový proces na oficiální úrovni

příliš nepokročil v žádném z konfliktů v sousedství EU. Jedná se o konflikty zmrzlé a

hluboce zakořeněné, které vyžadují zásadní politické změny spolu s novými přístupy v

rámci občanských společností soupeřících stran a zahraničních aktérů.

112 Popescu 2007: 18

113 Pridnestrovie.net: 2010

114 Pridnestrovie.net: 2010

85

Podpora trvalého míru je pro EU prioritou ve vztazích k zemím, jež se nacházejí v

sousedství EU. To bylo zcela jasně popsáno v roce 2003 v bezpečnostní strategii EU, která

tvrdí, že EU má za úkol výrazně přispívat ke stabilitě a řádné správě věcí veřejných v

bezprostředním sousedství EU a podporovat okruh dobře spravovaných zemí na východ a

na jih od EU, s nimiž je potřeba nastavit vztahy výrazné spolupráce. To bylo znovu

zopakováno v Lisabonské smlouvě, která zmiňuje, že Unie bude „rozvíjet se zeměmi ve

svém sousedství výsadní vztahy s cílem vytvořit prostor prosperity a dobrých sousedských

vztahů, založený na hodnotách Unie a vyznačující se úzkými a mírovými vztahy

spočívajícími na spolupráci.“115 I přes tato proklamovaná tvrzení mají dosud oficiální

instituce EU politická a koncepční omezení, která jim brání smysluplně se zapojit do řešení

konfliktů v sousedství EU. Nejlépe propracovanými nástroji směrem k řešení konfliktů a

podpoře občanské společnosti a peacebuildingu jsou akční plány Evropské politiky

sousedství (European Neighbourhood policy - ENP). Evropská politika sousedství byla

navržena v roce 2003 jako přístup měkké moci v zahraniční politice (soft power). Tato

měkká moc v podstatě znamená „dostat ostatní tam, aby chtěli to, co chceme my."116

Akční plány ENP jsou směřovány především k zajištění evropské bezpečnosti, která by

měla být zajištěna prostřednictvím spolupráce mezi EU a vybranými partnery v sousedství.

Její součástí je i politika podpory CSO zabývajících se transformací konfliktu. K tomuto

cíli zřídila Evropská komise kontaktní skupiny, které slouží neziskovým organizacím ke

společné koordinaci politik. Cíleně jsou tak podporovány vztahy s organizacemi občanské

společnosti, jež se zabývají demokratizací, lidskými právy, svobodou projevu, právy žen,

vzděláním, životním prostředím a vědeckým výzkumem. Kromě toho vznikla také

Evropská kontaktní kancelář pro budování míru (European Peacebuilding Liason Office –

EPLO). ENP může ovlivnit strukturální rysy konfliktu prostřednictvím dopadu na politické

struktury, ve kterých místní občanská společnost funguje. Tímto způsobem je možné

formovat vnitřní vztahy uvnitř občanské společnosti i vztahy mezi CSO a státem.117

Strategie sledované v EU vůči partnerům v sousedství lze nalézt v příslušných akčních

plánech evropské politiky sousedství a v dalších specifických dokumentech pro

implementaci politiky sousedství v každé zemi do ENP zapojené.

115 Lisabonská smlouva Hlava I, článek 7a

116 Nye 2004: 256 117 Tocci 2008: 25

86

Mezi základní nedostatky ENP patří, že Nástroj evropské politiky sousedství (European

Neighbourhood Policy Instrument – ENPI), který definuje financování a provádění

evropské politiky sousedství, neuvádí žádné konkrétní postupy na podporu transformace

konfliktů v sousedství EU.118 K dalším nedostatkům ENP patří obtížnost jednání s de facto

státy. Pouze v případě izraelsko-palestinského konfliktu jsou obě strany partnerem

s vlastním akčním plánem, ve všech ostatních (výše zmíněných) případech tomu tak není a

partnerem s vlastním programem je vždy pouze jedna strana. Tím, že cílem a partnerem

měkké politiky EU je jen jedna strana, vyvolává EU v oblasti konfliktního řešení jistou

asymetrii a pro druhou stranu není věrohodným a nezávislým partnerem. Přibližováním

jedné strany konfliktu blíže k evropským normám spíše aktivity EU rozšiřují propast mezi

protěžovanou a neoblíbenou stranou namísto toho, aby překážky mezi nimi byly

zmenšovány.

V dokumentech EU a v četných prohlášeních čelných představitelů ES je zřejmé, že

zapojení občanské společnosti do peacebuildingových strategií je považováno za zásadní.

Proto je velmi pozitivním krokem, že předcházení konfliktům získalo v roce 2008 konečně

odkaz na instrument financování EU,119 čímž byla odstraněna výrazná překážka pro

provádění cílené podpory budování míru a občanské společnosti v konfliktních regionech

v sousedství EU. Přesto však dosud vzniká z podpory EU velmi málo společných projektů,

které by v evropském sousedství pomáhaly upevňovat horizontální vazby peacebuildingu.

118 Mirimanova 2010: 2

119 Evropský soudní dvůr rozhodl, že prevence konfliktů může být financována v rámci programů rozvojové spolupráce v roce 2008. Až následně pak byla revidována mezera ve financování peacebuildingu pro finanční období 2007-2013.

87

4 ROLE HUMANITÁRNÍ POMOCI, ROZVOJOVÉ

SPOLUPRÁCE, OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI A

DEMOKRACIE P ŘI POSTKONFLIKTNÍ

REKONSTRUKCI ABCHÁZIE

Úspěšná postkonfliktní rekonstrukce vyžaduje, aby v regionu postiženém konfliktem

zavládl udržitelný mír. Na základě Lederachovy pyramidy jsou aktéři v procesu budování

míru rozděleni na tři roviny: vedení státu, místní občanskou společnost a širší

společenskou základnu. Do procesu budování míru tak jsou primárně zapojeny politické

elity, které však při svém úsilí o dosažení míru musí být podporovány širší společností, jež

by měla být aktivizována organizacemi občanské společnosti (CSO). Úvod kapitoly bude

věnován osvětlení základního kontextu konfliktu v Abcházii. Poté bude analyzován průběh

mírového procesu v Abcházii a dopad jednání oficiálních státních aktérů na ekonomickou

situaci v regionu (“track one diplomacy”). Následně bude popsán význam humanitární

pomoci a rozvojové spolupráce pro rozvoj Abcházie. Po ukázce bariér, které klade

rozvojovým organizacím nepostupující mírový proces prostřednictvím jednání státních

aktérů, bude text pokračovat významem místních organizací občanské společnosti a

analýzou jejich přínosu pro transformaci konfliktu (“track two diplomacy”). Konec

případové studie bude věnován analýze současného přístupu EU k Abcházii a nabídne

možnosti alternativních přístupu k de facto státům.

4.1 Kontext konfliktu v Abcházii

Abcházie je malá republika ve východním Černomoří,120 ve které se spory mezi Abcházi a

Gruzíny rozhořely počátkem devadesátých let v ozbrojený konflikt. Jeho výsledkem bylo

15 000 mrtvých, pokles populace z původních 525 000 na dnešních asi 215 000

obyvatel,121 více než 300 000 uprchlíků a zcela zničená infrastruktura. Abcházové získali

120 Jedná se o separatistický region s rozlohou 8600 km2. Gruzie trvá na dodržení statusu autonomní republiky v rámci Gruzie, Abcházie požaduje od roku 1994 plnou nezávislost.

121 Poslední široce přijímané oficiální sčítání obyvatel Abcházie proběhlo v roce 1989, kdy region obývalo 525 000 lidí. Poválečné odhady se liší zdroj od zdroje. Abcházské sčítání obyvatel z roku 2003 uvádělo, že populace Abcházie čítá 214 000 lidí. Některými vědci a pracovníky OSN je však tento údaj považován za mírně nadhodnocený.

88

kontrolu nad celým územím historické Abcházie, vyhlásili svrchovanost a nezávislost na

Gruzii. V oficiální rovině byla válka ukončena dohodami o příměří z dubna 1994, ovšem

ani po patnácti letech od jejich podepsání nebyly vyřešeny dvě klíčové otázky, bez nichž

nemůže nastat trvalý mír. Tou první je politický status Abcházie, druhou zůstávají

podmínky pro návrat uprchlíků. S politickou nestabilitou souvisí do značné míry i

zranitelnost ekonomiky, kdy následkem odlivu populace, uzavřených hranic a embarga

nastal reálný propad HDP a personální nezajištěnost v nejdůležitějších sektorech

ekonomiky (zemědělství a turistický ruch). Dá se tak říci, že dodnes přetrvává ve sféře

etnické, politické i ekonomické mezi oběma národy hmatatelné napětí, a i když umlkly

zbraně, konflikt pokračuje. Pro takový druh konfliktu se vžil název “Zamrzlý konflikt“

(Frozen conflict).

Obrázek č. 3 - Mapa Abcházie

Zdroj: Pro tuto publikaci vytvořil Krti čka Luděk.

Jako většina konfliktů v dějinách, je i tento ve své podstatě sporem dvou národních

pospolitostí o existenci vlastního národního projektu. Na jedné straně stojí Abcházové. Ti

získali po ničivé válce z let 1992 – 1993 faktickou kontrolu nad většinou území historické

89

Abcházie122 a vyhlásili svrchovanost a nezávislost na Gruzii, kterou dosud uznalo pouhých

šest členských zemí OSN (Rusko, Venezuela, Nikaragua, Nauru, Vanuatu a Tuvalu). A na

straně druhé Gruzíni, kteří považují Abcházii i nadále za nedílnou součást Gruzie. Vedle

těchto přímých aktérů mají významný vliv na dynamiku konfliktu také nepřímí aktéři, jako

Rusko, EU, USA a OSN.123

Abcházové se při snaze vytvořit nezávislý stát opírají o historickou tradici vlastní státnosti,

právo na odtržení plynoucího z porušování lidských práv mateřským státem, princip práva

národa na sebeurčení a o demokratický charakter státní správy. Gruzíni se na abcházskou

aktivitu dívají jinak. Vidí v ní především agresivní separatismus a na obranu proti němu

argumentují mezinárodními dohodami o neměnnosti stávajících státních hranic a

populárním bojem proti terorismu. Konflikt má svou plnohodnotnou ideologickou rovinu,

v níž se obě strany snaží sobě i okolí vysvětlit a ospravedlnit své počínání. K tomu

využívají nejen argumentace z mezinárodního práva, ale také “objektivních“ poznatků z

antropologie, historie a archeologie. Americký filozof Daniel Boorstin výstižně shrnul

problematiku objektivity pohledu na historii do výroku: „Proč se obracet k prozaické

minulosti, která získala název historie, když se můžeme těšit z hrdinské minulosti

s homérskými pěvci?“124 Byť jeho postřeh směřoval k období před 2 500 lety, při pročítání

současné gruzínské i abcházské historiografie se člověk jen obtížně ubrání dojmu, že

období po Hérodotovi by znamenalo zlom v objektivitě popisu. Mnoho pohledů na vlastní

minulost by se totiž u Abcházů i Gruzínů dalo přirovnat k hrdinským chvalozpěvům

homérských pěvců. Protože na historii pohlížejí z takového úhlu, aby pomohla naplnit

současné politické cíle, je z jejich podání ne vždy zcela zjevné, kde končí mýtus a kde už

začíná období historické reality.125

122 Jedinou výjimkou byla v tomto ohledu oblast okolo soutěsky Kodori, ze které bylo gruzínské vojsko vytlačeno až roku 2008.

123 Rusko bývá někdy chápáno i jako přímý účastník konfliktu. Jak Abcházové, tak i Gruzíni válčili konvenčními zbraněmi ruské provenience a ruští vojáci byli přítomni v abcházském vojsku. V oficiálních prohlášeních Kremlu ovšem přímá podpora žádné z válčících stran nebyla až do roku 2008 nikdy vyjádřena. To se změnilo až po srpnové válce v Jižní Osetii, kdy Rusko obě gruzínské separatistické entity uznalo za nezávislé státy.

124 Boorstin 1999: 137

125 Dá se považovat za zlomyslnou hříčku osudu, že oba národy se navzájem neobviňují pouze z uloupení svého historického území druhým národem, nýbrž také ze způsobu, jakým svou domovinu dle mytologie získaly. V ústním podání existuje poměrně rozšířený mýtus, který vypráví o způsobu, jakým získali Abcházové své území. Legenda říká, že když Bůh rozděloval jednotlivým národům jejich místo na Zemi, přišel abcházský posel pozdě a na jeho národ už žádná volná země nezbyla. Bůh se ho zeptal, co měl tak

90

Při analýze událostí v Abcházii dnes zejména v západní literatuře převládá diskurz

označovat ozbrojený konflikt z počátku devadesátých let za konflikt motivovaný

jazykovými, etnickými a náboženskými faktory. Mohlo by se zdát, že tyto kulturní faktory

jsou tzv. tvrdými daty, tedy údaji, které umí hovořit samy za sebe. Že je stačí jen

faktograficky sesbírat a už ponesou punc objektivity. V případě Abcházie tomu tak ovšem

vůbec není a selekce dat z kulturní oblasti napomáhá jak Abcházům, tak i Gruzínům velice

často naplňovat jejich aktuální politické cíle.

Abcházové i Gruzíni jsou autochtonními národy Kavkazu. Toto je první významný fakt,

který musí být zmíněn, protože celý Kavkaz je regionem, kde tradice a vztah k zemi

předků hrají obrovskou roli. Jazyk Abcházů náleží k abcházsko-adygejské větvi126

kavkazské jazykové rodiny, tedy k jazykům západních oblastí severního Kavkazu. Jazyk

Gruzínů patří sice do stejné jazykové rodiny, ovšem k její jižní (kartvelské) větvi,127 což

činí oba jazyky vzájemně zcela nesrozumitelnými. Až sem nebývají uvedené údaje

zpochybňovány ani jednou ze stran, a mohly by tedy být považovány za axiomy.

Problém nastává v tom, že Abcházové sdílejí více antropologických rysů s Gruzíny než

s národy severního Kavkazu, ke kterým by měli mít logicky blíže. Pro tento stav existují

v podstatě dvě možná vysvětlení. Buď tedy kmeny, považované za předky dnešních

Abcházů,128 pocházely z gruzínského prostředí a v průběhu staletí přijaly jazyk migrantů

ze severního Kavkazu, anebo dávní předkové Abcházů přijali mísením s Gruzíny některé

jejich antropologické rysy. Tento spor historiků, antropologů, lingvistů a etnografů

nezůstává jen v rovině vědecké, ale přesouvá se významně i do roviny politické. A tak se

můžeme běžně setkat s názory, že dnešní Abcházové nemají nic společného s historickými

kmeny, o nichž se zmiňuje Plinius Secundus, ale jedná se o přistěhovalce ze severního

důležitého na práci, že přišel pozdě. Posel odpověděl, že měl hosty, a že mu jeho čest zakazuje je opustit. Bůh se zamyslel a pověděl mu, že milovat a hostit bližního svého je ušlechtilá a krásná věc. Štědří a ušlechtilí lidé jsou vzácní, ale protože on má srdce, dá Abcházům zemi kterou si sám oblíbil, a kterou si původně chtěl nechat pro sebe. Dle gruzínské legendy takto ke své zemi ovšem přišli Gruzíni.

126 Vedle jazyka Abcházů a Adygejců patří k této jazykové skupině ještě jazyk Abázů a Kabardinců. Do svého vymření počátkem devadesátých let také jazyk Ubychů.

127 Ke kartvelským jazykům patří vedle gruzínštiny ještě jazyk Mingrelů, Svanů a Lazů.

128 Mezi protoabcházské kmeny jsou dnes zahrnováni Apšilové, Abasgové, Sanigajové a Misimianové. Jména pochází z vlastních názvů kmenů Apsua, Abasgoi, Asai a Misimai, které Řekové přetransformovali na Apsilian, Abazgoi, Sanigai a Misimian. Tyto názvy později přejali i Římané a jejich prostřednictvím i další evropské jazyky.

91

Kavkazu, kteří ukradli zemi historickým Abcházům (kteří byli gruzínského původu) a

asimilovali se s nimi až koncem 17. století.129 Lingvisté, a to nejen abcházského původu,

mají k této teorii celkem oprávněnou a jednoduchou námitku, že národ obývající hřbety

severního Kavkazu by měl stěží ve svém jazyce už v dávné historii pojmy jako moře, loď,

rybářská síť, odliv atd., které souvisejí jednoznačně s každodenním životem na mořském

pobřeží.130

Na straně druhé populární abcházský názor, že od starověku obývali území dnešní

Abcházie výhradně Abcházové a větší zastoupení Gruzínů se v Abcházii objevilo až

s politikou plánované asimilace Abcházů koncem 19. století,131 také postrádá udržitelnost.

Už ve starověku totiž existoval na černomořském pobřeží státní útvar nesoucí jméno

Lazika. Jen podle jeho názvu lze vyvodit, že Lazové132 v něm neměli zanedbatelné

postavení. Ani slavné Abcházské království, vzniklé v 8. století sloučením výše zmíněných

čtyř proto-abcházských kmenů, nemůže být považováno za stát vzniklý čistě na etnické

bázi, protože bylo tvořeno vedle Abcházů a Řeků také Mingrely, Svany a Lazy, tedy etniky

kartvelskými. Po prvním důležitém konstatování, že Abcházové i Gruzíni jsou

autochtonními národy Kavkazu, následuje druhý poznatek, a to že oba národy obývaly po

většinu svých dějin území Abcházie společně, a nutno dodat, že víceméně pokojně.

Gruzíni (dříve spíše Mingrelové) tradičně obývali dnešní okresy Gali a Očamčira, ve větší

míře ale začali přicházet do Abcházie až koncem 19. století. Ve své kolonizaci opuštěných

území po exodu muslimských Abcházů133 pokračovali i ve století dvacátém. A tak se už

129 Tyto názory vycházejí ze známých tezí gruzínského historika Pavla Ingoroqvy. Ačkoliv po jejich zveřejnění v roce 1954 musely být na popud centrálních orgánů v Moskvě staženy jako teze podněcující spory mezi bratrskými národy Sovětského svazu, v gruzínské společnosti zůstaly známé a velmi populární. Svědčí o tom i projev prvního prezidenta Gruzínské demokratické republiky Zviada Gamsachurdii ze dne 20. 4. 1991, kde názory Ingoroqvy došly rehabilitace.

130 Amichba 2008, Hewitt 1989, Anchabadze 2010

131 Bhaghzba, Lakoba 2007

132 Lazové jsou etnickými Gruzíny, kteří dnes obývají hraniční oblast Turecka s Adžárií.

133 V důsledku ruské správy opustily v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století svou domovinu dvě třetiny z celkového počtu asi 50 000 Abcházů. Drtivá většina emigrantů byli muslimové, kteří uprchli do nedaleké Osmanské říše. Zatímco ještě v polovině 19. století tvořili lidé muslimského vyznání majoritu v abcházské společnosti, v roce 1886 už jejich podíl dosahoval jen 14 %. Počátkem osmdesátých let 19. století se sice do Abcházie navrátila asi polovina emigrantů abcházské národnosti, ale demografické i náboženské poměry už byly proměněny, protože do jejich domovů se začali stěhovat kolonizátoři.

92

před první světovou válkou stali v Abcházii nejpočetnějším etnikem. V Abcházii převládá

názor, že se jednalo o promyšlenou asimilační politiku jejich národa ze strany Gruzínů.

Gruzíni odmítají jakékoliv názory o záměrné asimilaci a nazývají nárůst počtu Gruzínů

v Abcházii spontánní migrací.134 Koncem dvacátých let se začali do Abcházie stěhovat i

Rusové.135 Jejich počet vzrostl mezi léty 1926 – 1989 z 12 000 na téměř 75 000. To je za

šedesát let nárůst o 600 %. Díky imigraci vzrostl ve stejném období počet Gruzínů o

350 %, Arménů o více než 300 %, zatímco Abcházů přibylo jen o necelých 70 %. Při

sčítání lidu v roce 1989 tvořili Abcházové majoritu jen v okrese Gudauta a více než třetinu

obyvatel okresu už měli jen v Očamčiře. Ve zbylých okresech tvořili méně než 10 % tamní

populace, v Gali dokonce jen necelé 1 %. Mimo Gudautu byli majoritními všude

Gruzíni.136

Tabulka 12. Etnické složení Abcházie v letech 1926 – 2003

Národnost/rok 1926 1959 1989 2003

Abcházové 55 918 (27,8%) 61 193 (15%) 93 267 (17,7%) 94 597 (44,2 %)

Gruzíni 67 494 (33,5%) 158 221 (39,1%) 239 872 (45,7%) 44 041 (20,5 %)

Rusové 12 558 (6,2%) 86 715 (21,4%) 74 914 (14,2%) 23 420 (11,0 %)

Arméni 25 677 (12,7%) 64 425 (15,9%) 76 541 (14,5%) 44 869 (21,0 %)

Ostatní 39 496 (19,8%) 34 200 (8,6%) 40 468 (7,9%) 7 089 (3,3 %)

Celkem 201 143 (100 %) 404 754 (100 %) 525 061 (100 %) 214 016 (100 %)

Zdroj: Mǜller 1998: 218-239; Trier, Lohm, Szakonyi 2010: 139

Válka v letech 1992 – 1993 znamenala drastický úbytek počtu obyvatel a naprostou

proměnu etnické struktury. Populace Abcházie poklesla v porovnání s rokem 1989 o dvě

třetiny . Největší pokles potkal Gruzíny, kterých uprchlo z Abcházie více než 200 000, a po

roce 1993 už zůstali jen v okresech Gali a Gulripš. Okolo 50 000 uprchlíků měli take

134 Názor vychází z rozhovorů autora s představiteli občanské společnosti v Gruzii v srpnu 2006 a Abcházii v říjnu 2009.

135 Nárůst počtu ruského obyvatelstva v Abcházii souvisí do jisté míry se zmenšením zdravotních rizik kolonizátorů. Ve dvacátých letech totiž Abcházie přestala být malarickou oblastí.

136 Gachechiladze 1995: 83-87

93

Arméni a Rusové. Abcházů uprchlo v průběhu války do Ruska či Turecka přibližně

30 000.137

Pokud budeme jazyk považovat za primární zdroj etnicity, můžeme říci, že před válkou

žilo jen velmi málo Abcházů za hranicemi své autonomní republiky. Mimo Abcházii

ovládalo abcházštinu jen asi 4 000 obyvatel v Turecku, 2 000 v Adžárii a 500 na

Ukrajině.138 V tomto případě by tedy platilo, že Abcházové byli silně koncentrovanou

populací, která byla minoritou dokonce i ve své autonomní republice.139 Pokud však jazyk

nebudeme brát za primární zdroj etnické identity, můžeme říci, že počet Abcházů

v Turecku mnohonásobně převyšuje počet Abcházů v samotné Abcházii. Emigranti z 19.

století se totiž sice jazykově asimilovali s Turky v dnešním Turecku, ale jejich asimilace se

projevila pouze ztrátou jazyka, nikoliv ztrátou jejich kavkazské identity. Mnoho set tisíc až

milion potomků vysídlených obyvatel abcházského a čerkeského původu velmi silně

ovlivňuje zahraniční politiku Turecka.140

Současní Abcházové se dělí na dvě podskupiny: Apsua a Bzyb, kterým odpovídají názvem

i dva dialekty jejich jazyka. Za spisovnou verzi byl vybrán dialekt Apsua. Jazyk je složen

z 58 hlásek a je velice komplikovaný svou gramatikou. Statistiky z počátku devadesátých

let vykazují, že 93,5 % Abcházů má abcházštinu jako mateřský jazyk. Většina Abcházů má

jako druhý jazyk ruštinu – 78,8 %. Jen 3,4 % Abcházů deklarovalo znalost jiného cizího

jazyka, z toho gruzínštinu ovládá jen 2,2 %.141 Z těchto údajů je zcela zřejmá nechuť

Abcházů učit se gruzínsky. Mezi Gruzíny obývajícími Abcházii je znalost abcházštiny

ještě mizivější – jen 0,4 %.142

137 Jedná se odhady prováděné v roce 1998 Výborem pro mezinárodní vztahy v rámci parlamentu Gruzínské demokratické republiky.

138 Ethnologue: Languages of the World, 14th Edition: Abkhaz 139 Lewis (2009) uvádí, že celosvětová populace Abcházů čítala k roku 2007 asi 117 350 osob.

140 Přesný počet potomků Abcházů a Čerkesů neexistuje, protože turecké úřady neevidují statistiky o etnické příslušnosti svých obyvatel.

141 Toft 2003: 92

142 Baar 2001: 240

94

Až do poloviny 19. století neměl abcházský jazyk literární tradici a všechny středověké

abcházské dokumenty byly napsány gruzínštinou, která plnila nejen funkci kulturního, ale

také administrativního jazyka. Změna nastala počátkem 20. století, kdy ortografie prošla

velice zajímavým vývojem. Roku 1912 začali Abcházové používat pro zápis svého jazyka

modifikovanou azbuku. V letech 1926 – 1938 psali latinkou, v letech 1938 – 1954

gruzínským písmem a od roku 1954 opět modifikovanou azbukou, kterou píší dodnes.

Právě faktor písma a vysoké kultury stojí v centru gruzínských tvrzení, že Abcházie byla

od pradávna součástí Gruzie a až ruská a později sovětská moc ji začala Gruzii vzdalovat.

Po etnických a jazykových poměrech by neměl být opomenut ještě faktor náboženství.

V Abcházii se od 5. století šířila křesťanská víra. Dominantní postavení ve společnosti si

udržela až do 16. století, kdy byla postupně nahrazována vlivem islámu. Ten do země

pronikal v souvislosti se začleněním Abcházie do Osmanského impéria a ve století 18. už

byla většina Abcházů muslimského vyznání. Jak již však bylo zmíněno výše, ruský zábor

Abcházie a následný nucený exodus muslimské populace zvrátily dominanci islámu. Od té

doby již mezi Abcházy převládají křesťané.

Náboženská odlišnost Abcházů a Gruzínů je často zveličována. Mezi Abcházi je dnes sice

téměř 35 % muslimů143 (převážně v podskupině Bzyb), ale jejich vztah k víře je více než

vlažný a v běžném životě hraje islám zanedbatelnou roli. Toto tvrzení může být asi nejlépe

podpořeno faktem, že před válkou na počátku devadesátých let nebyla v Abcházii jediná

mešita. Byla to až válka, která dala popud nárůstu kulturních odlišností. Do té doby byla

společnost v celé řadě aspektů sekularizovaná. V posledních patnácti letech sice vazby na

muslimy na Severním Kavkazu sílí, přesto nebyl zaznamenán nárůst radikálního islámu a

náboženská odlišnost zmíněné třetiny Abcházů nebyla politizována. Možným vysvětlením

je fakt, že hodnoty, ideje a víra, sdílené lidmi ve společnosti, jsou u Abcházů i Gruzínů bez

ohledu na náboženskou příslušnost velmi obdobné. Proto se konflikt v Abcházii nedá

označit za případ huntingtonovského střetu civilizací.

143 Abkhaz Muslims Become Target of Kremlin's Hidden War, Eurasia Daily Monitor 14. 10. 2010

95

4.2 Mírový proces v Abcházii a jeho sporné body

Při záběrech na jásající vojáky v abcházské uniformě s kalašnikovy v rukou, kteří tančili

v září 1993 na kapotách tanků, muselo být i nezaujatému pozorovateli jasné, že tito vojáci

považovali právě ukončenou válku za své velké vítězství. Euforický pocit z potvrzení již

dříve deklarované nezávislosti na Gruzii se promítl i při jednáních o politickém

uspořádání, kdy už abcházští představitelé po válce zcela odmítali možnost začlenění

Abcházie do gruzínských státních struktur. Faktické ovládnutí celého území s nulovou

možností gruzínské kontroly dávalo Abcházům silnou vyjednávací pozici, která se

odrážela v požadavku na plně samostatný a svrchovaný vlastní stát. Takovýto požadavek

byl ovšem v příkrém rozporu nejen se zájmy Gruzínů, ale i mezinárodního společenství,

které odmítlo uznat legitimitu abcházského požadavku na nezávislost. A tak začal vleklý

mírový proces charakterizovaný celou řadou sporných bodů, z nichž klíčové otázky

budoucího politického statusu Abcházie a podmínky návratu pro uprchlíky zůstávají

nevyřešeny dodnes. V této podkapitole se podíváme na důležité události posledních

patnácti let, které lemovaly mírový proces v Abcházii, a jež mu díky vleklému charakteru a

chabým výsledkům daly nálepku zmrzlý konflikt.

Trnitou cestu k míru naznačuje už osmiměsíční doba, která musela uplynout, než byla

podepsána dohoda o příměří. Prvním krokem vedoucím k ní bylo memorandum o

vzájemném porozumění mezi Gruzíny a Abcházy z prosince 1993, které pojistilo

pokračující vratké příměří. Abcházský premiér Sokrat Džindžolia a vůdce gruzínských

ozbrojených sil Džaba Joseljani se v něm dohodli na výměně všech válečných zajatců a

okamžitém přijetí opatření nutných ke klidnému, bezpečnému a důstojnému návratu

uprchlíků. Pokračující jednání v otázce uprchlíků vedla počátkem dubna následujícího

roku k podepsání první moskevské dohody, v níž se zástupci Abcházie, Gruzie, Ruska a

OSN shodli, že budou společně plánovat a zabezpečovat poklidný návrat těchto osob.

Uprchlíkům byl dán nárok na důstojný návrat do místa předchozího bydliště, a to nezávisle

na jejich etnické, sociální, náboženské či politické příslušnosti. Dohoda o uprchlících dala

základ k vyjednáváním o mírovém uspořádání Abcházie.

Klíčovým dokumentem mírového procesu je dohoda o příměří a oddělení stran konfliktu,

jejíž konečná verze byla podepsaná 14. května 1994 v Moskvě abcházským premiérem

96

Sokratem Jinjoliou, vůdcem gruzínské armády Dzhabou Ioselianim, ministrem

zahraničních věcí RF Andrejem Kozyrevem a generálním tajemníkem OSN B. B. Ghálím.

Všechny strany se shodly na ukončení konfliktu mírovými způsoby, zřekly se použití

jakéhokoliv násilí a potvrdily úmluvy o návratu uprchlíků. Na základě dohody bylo

vytvořeno 24 km demilitarizované pásmo oddělující Abcházii od Gruzie.144

V letech 1994 – 1996 mírový proces díky dosti pasivnímu přístupu OSN při sjednávání

mírových rozhovorů a neochotě obou hlavních stran konfliktu slevit ze svých požadavků,

příliš nepokročil. V klí čové otázce uprchlíků trvali Abcházové na referendu. Toto

referendum by návrat Gruzínů ze zřejmých demografických důvodů zcela jistě neschválilo.

Také v otázce statusu nevedla jednání k žádnému pokroku. Gruzínská strana přicházela s

nabídkami různých stupňů možné autonomie. Pro Abcháze už ale po válce byla myšlenka

začlenění jejich země do svazku s Gruzií zcela neschůdná. A tak se v letech 1994 – 1996

odvíjela politika Abcházie a Gruzie samostatně a bez vzájemné koordinace.

Rok 1997 byl rokem nového entusiasmu v oblasti mírových iniciativ. Byla zřízena pozice

zvláštního zástupce generálního sekretariátu OSN, dále jen SRSG (Special Representative

Secretary General) a na místo nejvyššího delegáta nastoupil rumunský diplomat Liviu

Bota. Ten uvedl mírový program známý jako Ženevský proces. Byla to série setkání a

rozhovorů mezi abcházskými a gruzínskými představiteli, stejně jako i diplomaty jiných

států a organizací, které mají zájem na mírovém urovnání konfliktu. Ženevský proces měl

koncem roku 1997 za následek vytvoření Koordinačního výboru k vyřešení abcházské

otázky. Výbor se skládá ze tří pracovních skupin:

• bezpečnost obyvatel a jednání o politickém statusu,

• uprchlíci,

• sociální a ekonomická politika.

Jeho členy jsou zástupci Abcházie, Gruzie, Ruska, OSN a EU. Při mírových iniciativách

v Abcházii je od této chvíle Koordinační výbor nejvyšším orgánem OSN. Jeho zřízení

znamenalo omezení vlivu Ruska v roli prostředníka mírových rozhovorů. Velká

144

Agreement on A Ceasefire And Separation Of Forces.

97

angažovanost OSN vedla v srpnu 1997 k první poválečné schůzce mezi abcházským

prezidentem Vladislavem Ardzinbou a jeho gruzínským protějškem Eduardem

Ševardnadzem. Oba prezidenti se shodli jen na vyloučení možnosti násilí při řešení

konfliktu. I tak byla ale jejich schůzka výrazným krokem vedoucím k prolomení bariéry,

která mezi oběma státníky, stejně jako i oběma národy, panovala od srpna 1992. Pokrok

zaznamenaný v roce 1997 byl okamžitě podpořen i přílivem ekonomické pomoci do

Abcházie, což mělo podle odhadů OSN zlepšit vyhlídky na konec konfliktu.

Zajímavým dokumentem z dílny OSN byl návrh na zřízení společné abcházsko-gruzínské

administrativy v okrese Gali z jara 1998. Jeho cílem mělo být zajištění bezpečného návratu

a klidného života uprchlíků výměnou za zrušení ekonomických sankcí uvalených na

Abcházii. Jednání skončila na neochotě Abcházů opustit pozici, kdy návrat uprchlíků

podmiňovali pouze mezinárodním uznáním vlastní nezávislosti.

Krátce po krachu návrhu na společnou samosprávu Gali se v tomto regionu situace

vyostřila. Pohraniční nepokoje měly vzestupnou tendenci už od března 1998. Série

bombových útoků a únosů představitelů CISPKF a UNOMIG vedla k uzavření mostu přes

řeku Ingur/i, který je jedinou komunikací spojující Abcházii s Gruzií. Abcházská milice

odpověděla na útoky zapalováním domů Gruzínů, kteří se teprve nedávno vrátili

z nuceného exilu. Ti museli z obav o vlastní bezpečnost uprchnout zase znovu do Gruzie.

Většina z nich podruhé, někteří už dokonce potřetí. Gruzie vyhlásila vojenskou pohotovost

a jen rozhodnutí gruzínského parlamentu nevyslat do Abcházie vojsko zabránilo novému

válečnému konfliktu. Nejhorším měsícem byl květen, kdy si nepokoje vyžádaly 60 obětí na

životech, 40 000 uprchlíků a 1 400 vypálených domů. Jednotky CISPKF jen přihlížely

ozbrojenému střetu, což znovu vyvolalo dohady o jejich neschopnosti či proabcházskosti, a

ve svém důsledku i o smyslu jejich setrvání v oblasti. Každopádně byly naprosto

znehodnoceny už tak chabé výsledky mírového procesu od roku 1994 a diplomatická

jednání na nejvyšší úrovni byla obnovena až roku 2001.

Jejich výsledkem byl návrh Základní principy pro rozdělení kompetencí mezi Tbilisi a

Suchumi.145 Ten vypracovali odborní zástupci Generálního sekretariátu OSN v Gruzii pod

vedením Dietera Bodena (proto se tento dokument často nazývá Bodenova studie) v roce

145 Plné znění Bodenovy studie je dostupné z: http://smr.gov.ge/en/abkhazia/documents/bodens_document

98

2001. Jedná se o návrh federativního uspořádání, dle kterého by abcházské instituce

získaly do své výhradní kompetence rozhodování o interních politických záležitostech

v Abcházii výměnou za podřízení zahraniční a bezpečnostní politiky centrálním orgánům

v Tbilisi. Obsahuje dvě varianty, tzv. symetrickou a asymetrickou federaci. Prvně

jmenovaný typ uspořádání by znamenal, že by se Gruzie stala federací složenou

z Abcházie, Jižní Osetie a Gruzie, ve které by všechny tři subjekty měly ústavně zaručena

stejná práva. Lokální vláda a lokální parlament by sice měly právo rozhodovat samostatně

v oblasti interních záležitostí, přesto však vzhledem k nevyváženému rozložení

obyvatelstva v takovém státě by bylo pro Abcháze a Osety obtížné vyhnout se hierarchické

struktuře ve vztahu federálních a lokálních institucí. Modelem asymetrické federace by se

Gruzie stala státem složeným ze čtyř entit: Abcházie, Jižní Osetie, Adžárie a regionů

Gruzie. Kompetence Abcházie (případně ještě Jižní Osetie) by byly větší než u zbývajících

částí federace. Tento princip by znamenal, že by federální ústava garantovala Abcházii

nejen právo reálné samosprávy, ale také například uzavírání mezinárodních dohod

v záležitostech, které by byly výlučně v domácí legislativní a administrativní kompetenci.

Abcházie by se tak stala sice limitovaným, ale přece jen subjektem mezinárodního

práva.146 V obou typech federativního uspořádání by platilo, že ačkoliv by Abcházie

získala určité znaky státnosti, mezinárodně uznán by byl jen společný federativní stát.

Vztahy mezi jednotlivými entitami by zakotvila ústava a jednostranné vystoupení

z federace by nebylo možné.

Gruzínská strana tento dokument podpořila, abcházská strana však na diskusi o Bodenově

studii nikdy nepřistoupila. Od října 1999, kdy byla v Abcházii referendem potvrzena

ústava z roku 1994, a došlo k novému jednostrannému vyhlášení nezávislosti, už totiž

abcházská vláda zásadně odmítá být v jakékoliv podobě součástí Gruzie. Vladimír Socor to

zdůvodňuje silným ruským tlakem na Abcházii. Pokud by totiž Bodenova studie byla

přijata, výrazně by se zvýšil vliv EU v celém regionu, což rozhodně není v ruském

zájmu.147

146 Coppieters 2003:28

147 Socor 2006

99

V květnu 2006 Abcházie navrhla plán pro řešení gruzínsko-abcházského konfliktu

v dokumentu nazvaném Klíč k budoucnosti. Abcházská strana v tomto dokumentu uvádí,

že klíčovým opatřením k obnovení vzájemné důvěry je uznání nezávislosti Abcházie

mezinárodním společenstvím a zejména Gruzií. Dále požaduje od gruzínské vlády omluvu

za státní politiku plánované asimilace abcházského národa, válku a izolaci. Prvním krokem

v nové fázi urovnání konfliktu by mělo být opuštění gruzínské strategie hospodářské

blokády Abcházie.148

Gruzínská odpověď na mírový plán předložený abcházskou vládou přišla o pouhé dva

měsíce později, kdy byla předložena tzv. Cestovní mapa k mírovému procesu v Abcházii.

Cestovní mapa nabízela Abcházii širokou autonomii v rámci federativního uspořádání s

Gruzií. V tomto státě by měli Abcházové početné zastoupení ve vládě a na všech

ministerstvech. V ústavě by byla zaručena kompletní ochrana abchazského jazyka, kultury

a historického dědictví. Byla by stažena hospodářská blokáda Abcházie a byl by spuštěn

akční plán k podpoře abcházské ekonomiky. Za tyto nabídky požadovala gruzínská vláda

umožnění návratu gruzínských uprchlíků do jejich domovů.149

I přes kompletní nesoulad mezi těmito dvěma návrhy bylo jaro 2006 obdobím, kdy jednání

na diplomatické úrovni bylo nejživější za posledních deset let. Situace se zhoršila po

návštěvě abcházského ministra zahraničních věcí Sergeje Šamby v Tbilisi, kde se s ním

prezident Saakašvili odmítl setkat a dal přednost vojenské přehlídce v Senaki. Růst

gruzínského militarismu pokračoval v červenci 2006 vojenským cvičením v údolí Kodori,

jež bylo jediným místem v Abcházii, které měli Gruzíni pod kontrolou. Po těchto signálech

nezájmu o nalezení dohody se abcházská strana stáhla ze všech diplomatických jednání.

Situace postupně gradovala až do války, která proběhla v Jižní Osetii a Kodorském údolí

v srpnu 2008. Po válce už nedošlo k žádným oficiálním setkáním na nejvyšší úrovni mezi

gruzínskými a abcházskými představiteli a mírový proces ustrnul na mrtvém bodě.

148 Plné znění dokumentu Klíč k budoucnosti je dostupné z: http://www.caucasus-dialog.net/Caucasus-Dialog/Documents_files/Key%20to%20the%20Future%20Eng%20Kopie.pdf

149 Plné znění dokumentu Cestovní mapa k mírovému procesu v Abcházii je dostupné z: http://www.parliament.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=1315&info_id=22617

100

4.2.1 Otázka politického statusu Abcházie

Nejvíce debat se dnes, stejně jako krátce před válkou, vede o právním postavení Abcházie.

Nedostatek pokroku v této otázce totiž zásadně ztěžuje vyřešení všech ostatních sporných

bodů. Z abcházského úhlu pohledu je otázka politického statusu vázána na tradiční

ospravedlnění nároků na vlastní stát, jakými jsou právo národa na sebeurčení, historické

tradice vlastní státnosti, právo na odtržení plynoucí z porušování lidských práv mateřským

státem a také legitimizační strategie demokratizace de facto státu za účelem získání

mezinárodního uznání, jež je analyzována v kapitole 3.6. V případě Gruzie se jedná o

neměnnost státních hranic a respektování teritoriální integrity státu. Rovina mezinárodního

práva a morálního nároku na existenci vlastní státnosti je sice důležitou oblastí při řešení

otázky politického statusu, nicméně není primární náplní této práce a je již mnohokrát

důkladně zpracována.150 Po jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova v únoru 2008 a

jejím následném uznání dnes již více než sedmdesáti zeměmi světa se navíc ukazuje, že

neméně důležitým faktorem pro mezinárodní uznání nezávislosti je současná geopolitická

situace, ze které vychází reálnost navrhovaných řešení politického statusu. Pro Abcházii

existuje celá řada teoretických možností politického urovnání konfliktu, z nichž všechny

jsou však dosud zamítány jednou či druhou stranou.

Za nejméně reálnou se jeví alternativa obnovení Kavkazské konfederace. Jednání s národy

Severního Kavkazu o navázání na společnou státnost z roku 1917 ustala s válkou v

Čečensku. S růstem čečenského nacionalismu i díky náboženské radikalizaci patrné u

některých severokavkazských národů je zatím tato varianta zcela mimo hru.

Nezávislost Abcházie byla dosud uznána vedle Ruska ještě Venezuelou, Nikaraguou,

Nauru, Vanuatu a Tuvalu. Mezinárodní uznání Abcházie dalšími členy RB OSN nebo

významnými evropskými či asijskými zeměmi není, alespoň v nejbližší době, reálné.

V horizontu následujících dvou let je reálné uvažovat o možnosti uznání Abcházie pouze

od Běloruska a Ekvádoru.151 Mezinárodní společenství zatím naprosto jednoznačně

150 Bližší seznámení s morálními a mezinárodněprávními nároky Abcházů na vlastní státnost nabízí např. Coppieters 2003, Murinson 2004 či Chirikba 2006.

151 Tento názor sdělil autorovi tohoto textu člen abcházského parlamentu v říjnu 2009.

101

podporuje teritoriální integritu Gruzie. Pokud se tedy Gruzie nebude chtít dobrovolně

Abcházie vzdát, což se od administrativy pod Michailem Saakašvilim očekávat nedá,

potom se významnějšího uznání na mezinárodní scéně Abcházie v brzké době nedočká.

V devadesátých letech byla abcházskou vládou několikrát vyslovena žádost o připojení

k Ruské federaci. Od ruského uznání abcházské nezávislosti v roce 2008 už takové hlasy

z oficiálních míst nezaznívají. V současné situaci, kdy Rusko poskytlo Abcházii veškeré

bezpečnostní záruky, je zcela nepravděpodobné opakování takové rétoriky. V současné

době připojení k Rusku odmítají lídři všech parlamentních politických stran i kandidáti na

prezidenta z posledních voleb v prosinci 2009. V Rusku se debata o eventualitě připojení

Abcházie k RF objevovala nejčastěji mezi komunistickými poslanci ruské dumy a

nacionalisty okolo Vladimíra Žirinovského. V posledních letech ovšem ustala.

Ministerstvo zahraničních věcí RF, premiér i prezident oficiálně zatím možnost zapojení

Abcházie do státních struktur RF vylučují.

Vedle možností výše zmíněných existuje ještě teoretická varianta politického uspořádání

Abcházie ve formě federace s Gruzií, po které Abcházové toužili před vypuknutím války.

Věřili, že tato forma státního uspořádání by jim poskytla záruky pro svobodný rozvoj jejich

společnosti a potlačila obavy z možnosti zániku vlastní kultury. Až odmítnutí rozhovorů o

federativním uspořádání ze strany Gruzie, následná válka a krvavé vítězství je vedly

k zavrhnutí federativního modelu a touze po úplné samostatnosti. Toto rozhodnutí zahrnuje

abcházská ústava z roku 1994 i referendum k otázce nezávislosti z roku 1999.

K nezávislosti se v Abcházii kloní všichni významní politici i osobnosti veřejného

života.152

Gruzínská strana zásadně odmítá nezávislost Abcházie, a dokonce i možnost federativního

uspořádání je některými politickými představiteli nazírána s despektem. Hlavní překážkou

federativního modelu je obava, že pokud by větší pravomoci získala Abcházie a Jižní

Osetie, větší pravomoci by musela získat i Adžárie a některé další gruzínské regiony, jako

152 Při debatách s představiteli občanské společnosti v Abcházii nezaznamenal autor tohoto textu jediný názor, který by se klonil k jiné variantě státního uspořádání, než je plná nezávislost.

102

například převážně Armény osídlená Džavachetie. Ve zdlouhavých debatách o statusu

Abcházie je důležité vzít v úvahu, že Gruzie má na svém území vedle výše zmíněných

problematických území i silnou tradici regionalismu, což činí z otázky o rozložení

pravomocí mezi centrem a regiony značně provázanou a komplikovanou záležitost.

A tak lze říci, že i přes vleklou snahu mezinárodního společenství se debata o politickém

uspořádání Abcházie zatím točí pouze v kruhu politologických teorií. Při klesajících

výdajích gruzínského rozpočtu na zbrojení, budování ruských základen v Abcházii a

s živou pamětí neúspěšné snahy získat pod kontrolu Jižní Osetii silou, nehrozí minimálně

v následujících letech obnovení válečného stavu. Zatím tak vítězí stav “ani válka ani mír”,

kdy v Abcházii sice zavládl klid zbraní, ale za stabilní se současná situace rozhodně

označit nedá.

4.2.2 Otázka návratu uprchlíků

Válka vedla k porušování lidských práv na obou stranách. Násilí se rozšířilo do všech

vrstev společnosti a našlo svou cestu i do vesnic a měst, ve kterých spolu obyvatelé dříve

žili v poklidu. Ozbrojené střety mezi Abcházi a Gruzíny s koncem bojů na podzim 1993

zcela neustaly a jen v nejproblematičtějším regionu Gali zahynulo v jejich důsledku od

konce války ještě dalších 2000 osob. Výsledkem událostí z let 1992-1993 byl markantní

nárůst xenofobie a téměř kompletní separace Abcházů od Gruzínů. Ta byla zapříčiněna

útěkem drtivé většiny gruzínského obyvatelstva z Abcházie.

Od konce osmdesátých let se počet obyvatel Abcházie snížil z 525 000 na méně než

polovinu, přičemž více než 200 000 lidí uprchlo do Gruzie a o zbylých asi 100 000

uprchlíků se podělily Rusko, Turecko, Arménie a Řecko. Do čtyř posledně zmíněných

zemí směřovali emigranti většinou za svými rodinami, u kterých poté bydleli nebo stále

ještě bydlí. Nevytvářením kolektivních uprchlických center a díky rychlému promísení

s původním obyvatelstvem nezaznamenaly Rusko, Turecko, Arménie a Řecko nutnost

vykazovat uprchlické statistiky. Jedinou zemí, která tak učinila, byla Gruzie. Počty

uprchlíků zde kolísají v závislosti na zdroji, a to v rozmezí 240 000 a 260 000 lidí.

103

Podle dohod ze Soči z dubna 1994 by měl být návrat garantován všem gruzínským

uprchlíkům, kteří se nepodíleli na vojenských akcích v průběhu války. Zatímco v obecné

rovině panuje u Abcházů i Gruzínů s tímto ujednáním souhlas, v reálu abcházská vláda

možnost spontánního návratu gruzínských uprchlíků neustále odmítá. Oficiálním důvodem

je velký podíl viny gruzínských civilistů na násilnostech v průběhu války a s tím

související nutnost zřídit nezávislou komisi, která by prošetřovala držení zbraní u

gruzínské populace v letech 1992 – 1993. Pomineme-li otázku nestrannosti takové komise,

která by měla být složena z většiny etnických Abcházů, potom stále zůstává otázka, proč

by měli být z držení zbraní v minulosti prověřováni jen Gruzíni, když pobyt v Abcházii

mají povolen všichni Abcházové, tedy i ti, kteří bojovali v abcházském vojsku. V případě

válečného konfliktu je navíc argument o nedostatečné loajalitě s Abcházií, založený na

držení zbraně, dosti pofiderní.

Dalším abcházským argumentem proti spontánnímu návratu gruzínských uprchlíků je

obava z možného nárůstu násilí, kterému by abcházské policejní složky neuměly zabránit.

Ani tento argument nezní příliš přesvědčivě, vezmeme-li v úvahu, že to byla právě

abcházská vláda, která nepovolila zřízení stanoviště civilní policie pod společnou záštitou

OSN a OBSE v regionu Gali, jež se od konce války potýká s nejčastějšími příznaky násilí

vůči navrátivší se populaci.

Proč Abcházové tak protahují návrat uprchlíků? Odpověď na tuto otázku je poměrně

jednoduchá. Při nedořešenosti politického statusu totiž není obnovení předválečné

demografické situace rozhodně v abcházském zájmu. Po válce se abcházská vláda snažila

protahovat jednání o návratu uprchlíků v důvěře, že si de facto nezávislá Abcházie

vybuduje silnější vyjednávací pozici na mezinárodní scéně. Demografická výhoda měla

být ještě podpořena masivní repatriací Abcházů z diaspory. Čas však ukázal, že ani jeden

předpoklad nebyl správný. Rada bezpečnosti OSN ani ostatní světové mocnosti (vyjma

Ruska) nejsou nezávislosti Abcházie dnes nakloněny o nic více než v roce 1994. Rovněž

počet příchozích Abcházů z Turecka a okolních zemí se dá počítat maximálně ve stovkách,

rozhodně ne v tisících, jak Abcházové doufali. Nestabilita země, omezené možnosti pro

podnikání, stejně jako i mezinárodního obchodu a cestování v kombinaci s nižšími

104

životními standardy v porovnání s Tureckem, Řeckem, ale i Arménií, nejsou zrovna těmi

pravými lákadly na reemigraci diaspory.

I když se mezinárodní uznání Abcházie od světových velmocí neblíží, je při současném

demografickém poměru, kdy Abcházové představují více než 40 % populace Abcházie,

nezávislost stále reálnější než po návratu gruzínských uprchlíků, kdy by poměr Abcházů

znovu poklesl pod 20 % obyvatel regionu. Návrat Gruzínů by také zcela proměnil

matematiku při volbách do státních institucí, které jsou díky dnešní situaci v rukou

etnických Abcházů. Demografie tak stále zůstává velice úzce svázána s politickými

tématy.

Vedle politické dohody o uprchlících existuje celá řada komplikací, která uprchlíkům

v případě jejich návratu do Abcházie znepříjemňuje život. Jedná se o široké spektrum

otázek od bezpečnostní situace, přes možnost domoci se zpět svého majetku, až

k jazykovým zákonům a udílení občanství. Zkušenosti z Abcházie, ale i celého Kavkazu,

ukázaly, že bezpečí zatím nemůže být zajištěno místními pořádkovými silami. Ty mají

malou disciplínu a nedostatečný trénink. Na nátlak Ruska byla navíc stažena

pozorovatelská mise OSN v Gruzii (UNOMIG) z bezpečnostní zóny, a tak vyjma

abcházské policie zůstávají v regionu jedinými zahraničními pořádkovými silami jednotky

ruských mírových sborů (CISPKF). Ty se při dodržování míru a bezpečí příliš neosvědčily,

navíc se dá pochybovat o jejich nestrannosti.

Vedle bezpečnostních rizik se možný návrat uprchlíků bude vážně potýkat s obsazeností

domů po uprchlících novými majiteli. Za této situace se restituce majetku jeví jako vážný

problém. Dalším sporným bodem je otázka občanství. Zákony Abcházie totiž nepovolují

kombinaci abcházského a gruzínského občanství. Zatímco Abcházové tedy mohou vlastnit

vedle svého občanství i pas Ruské federace, gruzínští občané se musí rozhodnout, zdali se

stanou občany Abcházie a zruší své gruzínské občanství nebo zůstanou gruzínskými

občany a v Abcházii budou místními institucemi bráni jako cizinci. Občané Gruzie tak

nemohou vlastnit vnitřní abcházský pas, který je povinným dokumentem při registraci u

všech voleb v Abcházii. I přes tyto komplikace probíhá od roku 1994 pomalý návrat

Gruzínů do regionu Gali. Do jiných regionů se uprchlíci zatím spontánně nevracejí. Bývalý

105

ministr zahraničních věcí Abcházie Sergej Šamba možnost návratu gruzínských uprchlíků

do jiných regionů Abcházie než do Gali ostatně několikrát přímo zamítl. V letech 1994 –

1998 se do Abcházie navrátilo okolo 60 000 Gruzínů, z nichž byly dvě třetiny při

nepokojích v květnu 1998 znovu přinuceny uprchnout. V souvislosti s relativním klidem se

od roku 2002 gruzínští uprchlíci znovu začali vracet do svých domovů. V polovině roku

2003 uvedla Kancelář OSN pro koordinaci humanitární pomoci, že do Gali se znovu

navrátilo okolo třiceti tisíc uprchlíků.153 V současné době tak bude počet Gruzínů v celé

Abcházii dosahovat hranice 50 000 osob.

Z těchto důvodů se ani po více než dekádě od podpisu mírové dohody nezvýšily naděje

uprchlíků na dosažení oboustranně přijatelného politického konsensu, který jediný by mohl

zajistit opravdu bezpečný návrat uprchlíků do bývalých domovů. A tak většina z nich je

stále nucena setrvávat ve svých provizorních domovech v Gruzii. Regionálně jsou tam

uprchlíci koncentrováni především v Tbilisi a oblastech při hranicích s Abcházií.

Dle pravidelných zpráv Červeného kříže i Kanceláře pro koordinaci humanitárních aktivit

v OSN má v Gruzii jen polovina uprchlíků vlastní bydlení a druhá polovina ještě stále

obývá tzv. centra kolektivního ubytování. Jedná se o dřívější hotely, školy, nemocnice a

další větší budovy, které se od konce války proměnily v místa dočasného přístřeší. Životní

standard uprchlíků je v ekonomických ohledech mnohem nižší než u zbytku gruzínské

populace. Míra nezaměstnanosti mezi uprchlíky s domácím ubytováním je oproti okolnímu

obyvatelstvu dvojnásobná, v centrech kolektivního ubytování dokonce trojnásobně vyšší.

Rovněž výše oficiálních příjmů je u uprchlíků téměř poloviční ve srovnání s průměrnými

platy okolní populace. Velmi špatné zůstávají podmínky bydlení pro uprchlíky v CKU, kde

průměrný prostor pro jednu osobu odpovídá jen necelým 8 m2. Více než 15 % jejich

obyvatel vykázalo v obývaných prostorách rozbitá okna, 30 % pak zatékající střechu.154

Oproti všeobecně rozšířeným představám nebyly u uprchlíků zaznamenány horší

podmínky v oblasti zdravotní péče či přístupu ke vzdělání. Přesto však doba, po kterou

jsou uprchlíci nuceni žít v zařízeních CKU, zmenšuje jejich možnost bezproblémové

integrace do společnosti v Abcházii.

153 OCHA Georgia: Abkhazia briefing note, September 2003. 154 Gogišvili 2002: 24

106

4.3 Důsledky stagnujícího mírového procesu na

ekonomickou situaci a možnosti rozvoje prostřednictvím

exogenních faktorů

Během sovětské éry byla Abcházie jednou z nejvíce prosperujících oblastí bývalého

Sovětského svazu. Její hospodářství bylo založeno na zemědělství, lehkém průmyslu, důlní

činnosti, výrobě elektrické energie a zejména na cestovním ruchu. Abcházská ekonomika

byla orientována především na obrovský sovětský trh. Hlavním exportním artiklem byly

citrusové plody, čaj, tabák, víno a med. V období konce Sovětského svazu vypěstovali

abcházští zemědělci více než 120 000 tun citrusů (většinou mandarinek), 110 000 tun čaje

a 14 000 tun tabáku. Lehký průmysl vyráběl kopírovací stroje, elektroniku, chemické

produkty, textil a boty.155

Válka a rozpad sovětského ekonomického systému měly zdrcující dopad na abcházskou i

gruzínskou ekonomiku. Zatímco Gruzie se díky stabilizaci politického systému a přílivu

zahraničních investic začala ekonomicky zvedat už v druhé půli devadesátých let,

v Abcházii nastává podobný trend až v posledních dvou letech, a to ještě velmi pozvolna.

V devadesátých letech zaznamenala Abcházie téměř kompletní rozklad průmyslové a

zemědělské výroby.156 V důsledku válečných operací byla v celém regionu těžce

poškozena také infrastruktura. A k těmto těžkostem se od konce roku 1994 přidala

neprostupnost pozemní hranice s Ruskem a od roku 1996 kompletní hospodářská blokáda

ze strany států SNS. Ta byla na gruzínský nátlak odsouhlasena při setkání hlav SNS

v Moskvě 19. ledna 1996. Ve třetím odstavci zápisu se píše: „Abcházie je nedílnou

součástí Gruzie. Členské země SNS mají bez souhlasu gruzínské vlády zákaz vést s de facto

abcházskou vládou jakákoliv jednání o záležitostech finančních, obchodních, dopravních

…neproběhnou setkání s jejími politickými představiteli či vedením armády…

separatistický režim nebude podporován ani žádnou jinou formou.“ 157

155 Orsam 2009: 15

156 Dle abcházského statistického úřadu poklesla průmyslová výroba v Abcházii mezi léty 1989-1996 o 93 %, zemědělská výroba za stejnou dobu poklesla o 75 %.

157 Parliament of Georgia 2001

107

Hospodářská blokáda měla mít za následek ekonomické těžkosti Abcházie a z nich

pramenící nutnost politických ústupků. Zatímco ekonomické problémy se výrazně

projevovaly od samotného počátku blokády (HDP pokleslo v polovině devadesátých let na

desetinu své předválečné produkce), politické ústupky abcházských představitelů

nenastaly. Ačkoliv si Gruzíni stěžovali na zkorumpovanost ruských celníků, byla pozemní

neprostupnost abcházsko-ruské hranice na řece Psou až do roku 2000 celkem efektivní.

Námořní blokáda však byla více symbolická než reálná.158

Počátkem roku 2000 Gruzie zefektivnila kontrolu pobřežního pásma a námořní výměna

Abcházie s Tureckem se omezila na minimum. K plánované úplné izolaci Abcházie

nedošlo, protože Rusko v témže roce neformálně ukončilo blokádu a otevřelo svou

pozemní hranici s Abcházií.159 K formálnímu ukončení blokády došlo až březnu 2008, kdy

Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace oznámilo své rozhodnutí o zrušení

hospodářských sankcí vůči Abcházii. Současně vyzvalo i ostatní členy Společenství

nezávislých států (SNS), aby zavedly obdobné kroky vedoucí k odstoupení od

restriktivního režimu vůči Abcházii.160

Válka v Jižní Osetii v srpnu 2008 měla mimo jiné za následek ruské uznání nezávislosti

obou gruzínských separatistických entit. Stalo se tak 26. srpna 2008. Od té doby se situace

v Abcházii výrazně proměnila a Abcházie se stává neustále závislejší na svém severním

sousedovi. Podle mírových dohod podepsaných Sarkozym, Medveděvem a Saakašvilim ze

srpna 2008, by se ruské vojsko mělo stáhnout zpět do předválečných pozic. Na

území Abcházie by tak mělo zůstat maximálně 1 800 příslušníků mírových sborů pod

mandátem Společenství nezávislých států. Realita je však taková, že počet ruských vojáků

v Abcházii se od srpna 2008 ještě zvýšil. Moskva vysvětluje porušování mírových dohod

158 Podle odhadů gruzínského parlamentu a jeho komise na prošetření abcházské otázky byla obchodní bilance Abcházie v letech 1998 – 1999 tvořena z 62 % námořním obchodem s Tureckem a z 24 % dokonce obchodem s Ruskem, které bylo v této době hlavním garantem blokády.

159 Od roku 2000 mohou muži abchazské národnosti překročit ruskou hranici a stejně tak občané SNS smí vstoupit do Abcházie. Občané ostatních zemí mohou překročit rusko-abcházskou hranici až od roku 2006.

160 Russian Federation Withdraws from Regime of Restrictions Established in 1996 for Abkhazia. Press release 300-06-03-2008.

108

faktem, že Abcházie se stala nezávislým státem a tato nová skutečnost jí ponechává

volnost při určování vojenských vztahů na základě bilaterálních dohod o spolupráci.

Dohoda o vojenské spolupráci mezi Ruskem a Abcházií byla podepsána 15. září 2009.

Podle ní může Rusko využívat základny v Gudautě a Očamčiře v následujících 49 letech.

Tato smlouva znamená, že ruští vojáci mají právo neomezeného pohybu po Abcházii, jsou

osvobozeni od daní a nevztahuje se na ně abcházské trestní právo. Ruské jednotky také

střeží pozemní i námořní hranici mezi Abcházií a Gruzií. Na základě této dohody přislíbil

Vladimír Putin, že jen v roce 2010 bude Rusko investovat do zabezpečení bezpečnosti

Abcházie 15 až 16 mld. rublů (více než 465 mil. USD).161 Jen pro představu, tato částka

převyšuje o 30 mil. USD celý rozpočet ministerstva obrany Gruzie.162 Díky tomu přestaly

tři čtvrtiny obyvatel Abcházie považovat obnovení války za reálnou bezpečnostní

hrozbu.163 Ruský rubl zůstal v Abcházii oficiální měnou a v říjnu 2009 přijala Abcházie

ruskou telefonní předvolbu 007 namísto staré gruzínské 00995.

V květnu 2009 podepsalo abcházské ministerstvo hospodářství dohodu s

ruskou státní společností Rosněfť, kde bylo této společnosti postoupeno

právo na průzkum kontinentálního šelfu v Abcházii na pět let. Na podzim téhož roku už

bylo letiště v Suchumi a železnice v Abcházii převedeny do ruských rukou na deset let

výměnou za ruské investice a půjčky. Zatím tak Rusové nemůžou v Abcházii pouze

kupovat pozemky. Pokud by to bylo umožněno, abcházské pobřeží by bylo prodáno

bohatým Rusům velmi rychle.164

I když státní rozpočet Abcházie v posledních letech neustále roste, závislost Abcházie na

Rusku je v oblasti finanční stejně podstatná jako v oblasti zajištění národní bezpečnosti. V

roce 2009 věnovalo Rusko na přímou rozpočtovou podporu 1,9 miliardy rublů

(65,5 milionu dolarů), což činilo 60 % veškeré výdajové stránky abcházského rozpočtu.

Stejná částka je vyčleněna i v roce 2010, kdy přímá rozpočtová podpora ze strany RF

dosahuje 49 % státního rozpočtu Abcházie, který činí 3,875 miliardy rublů

161 Ria Novosti 15.9.2009

162 Civil Georgia 4.12.2009

163 O’Loughlin, Kolossov, Toal 2010: 18-20

164 Rozhovor autora s realitním makléřem v Suchumi dne 14. 10. 2009

109

(128,5 milionu dolarů).165 Ruská federace vyplácí také důchody a státní podporu

v nezaměstnanosti obyvatelům Abcházie, kteří vlastní ruský pas. Přímé zahraniční

investice Ruska představují 99 % všech PZI, jež do Abcházie směřují. Rusko představuje

zároveň největšího obchodního partnera Abcházie a přibližně 80 % všeho spotřebovaného

zboží pochází z Ruska.166

I přes tuto spolupráci s Ruskem zůstává hospodářská situace v Abcházii nadále špatná.

Největší problém rozvoje Abcházie představuje gruzínský zákon o okupovaných územích.

Tento zákon byl schválen gruzínským parlamentem v říjnu 2008 jako reakce na srpnovou

válku v Jižní Osetii. Paragraf 1 zákona o okupovaných územích zakazuje vstoupit do

Abcházie z Ruska. Paragraf 6 zakazuje jakékoliv obchodní a diplomatické styky

s Abcházií. Podle paragrafu 8 jsou veškeré aktivity abcházských de facto orgánů

definovány jako nezákonné.167 Cílem tohoto zákona je přesvědčit mezinárodní komunitu,

že Abcházie je nadále součástí Gruzie a je v současné době okupována Ruskem. Reálným

výsledkem tohoto zákona jsou velmi ztížené podmínky pro jakoukoliv zemi či organizaci

k udržování obchodních, kulturních i společenských kontaktů s jednotlivci či organizacemi

v Abcházii. Gruzínští diplomaté také nabádají zahraniční úřady, aby abcházským

obyvatelům nebyla udělována víza pro vstup do třetích zemí, pokud nebudou cestovat

s gruzínským pasem.

Zákon o okupovaných územích byl předmětem šetření Benátské komise, která je poradním

orgánem Rady Evropy k otázkám výkladu ústavy a práva. V březnu 2009 vyjádřila tato

komise znepokojení nad ustanoveními zákona o okupovaných územích. Nesouhlas se týká

zejména kriminalizace neregulérnosti vstupu do okupovaných území skrze hranici

s Ruskem. Za prvé nejsou z postihu nijak explicitně vyloučeny organizace poskytující

v Abcházii humanitární pomoc, a za druhé pracovníci těchto organizací mají vzhledem

k proměnlivé prostupnosti hraničního přechodu na řece Inguri velmi obtížné podmínky

legálně se do Abcházie dostat. Tento zákon také znamená omezení svobody plavby a

165 ICG Report 202, p.5

166 ICG Report 202, p.6

167 Kompletní znění gruzínského zákona o okupovaných územích je dostupné z: http://www.diaspora.gov.ge/files/faili/GoGWarRepCh8/GoGWarRepCh8.Att212a.doc

110

letových podmínek pro lodě a letadla třetích států, které jsou za průlet či proplutí výrazně

kriminalizovány.168

V lednu 2010 představila gruzínská strana novou strategii s názvem – Státní strategie pro

okupovaná území: Angažovanost skrze spolupráci. V ní se píše: „Strategie je součástí

odhodlání Gruzie dosáhnout plné “deokupace“ Abcházie a zvrátit proces anexe tohoto

území ze strany Ruské federace. Cílem je pokojná reintegrace Abcházie a jejího

obyvatelstva do ústavního rámce Gruzie. K dosažení těchto cílů použije Gruzie pouze

mírové prostředky a diplomatického úsilí, zcela se zříká vojenského řešení. K prosazení

těchto cílů by mezinárodní společenství mělo lpět na politice neuznání abcházské

nezávislosti.“169

Nejvýraznějším rozdílem oproti předchozí gruzínské strategii pro okupovaná území je, že

otázky statusu a podmínek jsou upozaděny ve prospěch podpory okamžité série kontaktů

mezi Abcházi a Gruzíny. Abcházská reakce na novou gruzínskou strategii však osciluje

mezi ignorací a kompletně zamítavým postojem. Abcházům se nelíbí pojem “okupace“, jež

se vyskytuje v celém dokumentu. Abcházská vláda již dala také několikrát najevo, že

nikdy nepřijme jakýkoliv plán, jehož konečným cílem je reintegrace Abcházie do státních

struktur Gruzie.

Cooley a Mitchell (2010) interpretují tuto strategii jako pokus o kontrolu všech kontaktů

mezi Abcházií a vnějším světem, včetně mezinárodních organizací a nevládních

organizací, skrze Gruzii. Strategii nechápou jako snahu o pokus usmířit se s Abcházií, ale

spíše jako úsilí ukázat EU a USA, že se Gruzie snaží navrhnout řešení konfliktu. Právě za

toto byla totiž Gruzie v minulosti mezinárodním společenstvím několikrát kritizována.170

Dalším nedostatkem gruzínské strategie angažovanosti skrze spolupráci je, že se dosud

nepromítla do konkrétních kroků. A tak stále platí, že jakákoliv západní politika směrem k

Abcházii, která se pohybuje nad rámcem ostrého neuznání abcházské suverenity, se

168 Venice Commission Opinion on the Law on Occupied Territories of Georgia. 169 Preambule Státní strategie pro okupovaná území: Angažovanost skrze spolupráci.

170 Cooley, Mitchell 2010: 32

111

dostává do kolize s kontroverzním zákonem o okupovaných územích. V létě 2010 sice

proběhly drobné dodatky, přesto je zákon neustále v platnosti a výrazně omezuje možnosti

rozvoje Abcházie skrze mezinárodní obchod, přímé zahraniční investice či příjmy

z remitencí z jiných zemí než z Ruska.

Příkladem uplatnění zákona o okupovaných územích byla loňská situace, kdy musela

společnost Nokia ukončit své aktivity v Abcházii poté, co gruzínská vláda neudělila Nokii

licenci na provozování telefonních služeb v Abcházii a stěžovala si na její aktivity u vlády

Finska. Stejně tak dopadly obchodní aktivity firmy Benetton, která musela v roce 2009

zavřít svůj obchod v Suchumi. Další výstrahou společnostem snažícím se rozvíjet obchodní

kontakty s Abcházií je příklad zadržení turecké lodi vezoucí 2 800 tun benzínu do

Abcházie. Tato nákladní loď byla po zadržení gruzínskou pobřežní policií zabavena a

prodána na dražbě v Batumi. Kapitán této lodi byl podle zákona o okupovaných územích

odsouzen k dvaceti čtyřem letům nepodmíněně. Propuštěn byl až na základě osobní

iniciativy tureckého ministra zahraničních věcí Ahmeda Davuta.171

Výsledkem tak je, že HDP Abcházie sice v posledních letech výrazně roste, stále však

dosahuje pouze pětinové úrovně ve srovnání s obdobím konce osmdesátých let. Index

lidského rozvoje v Abcházii měřen není, je však zřejmé, že by v něm nebyla Abcházie před

Gruzií. A to ji výhodné přírodní podmínky, geografická poloha, potenciál zemědělství i

turistického ruchu předurčují, aby se stala státem s vyšší životní úrovní, než jaká panuje v

Gruzii. Dopady liberalizace obchodu a přílivu přímých zahraničních investic (zmiňované

v první kapitole) by měly na Abcházii velmi málo negativních dopadů. Vzhledem k tomu,

že takřka veškerý průmysl v Abcházii dospěl ke krachu už po rozpadu SSSR a dosud se

z něj nezotavil, v regionu panuje vysoká nezaměstnanost a místní firmy nemají možnost

vyvážet své výrobky na lukrativní západní trhy, mohla by mít liberalizace obchodu a

přísun PZI pouze pozitivní vazby na rozvoj. Jejich prostřednictvím by v Abcházii došlo ke

zkvalitnění služeb, přísunu nových technologií, vytváření nových pracovních příležitostí,

došlo by k možnosti domácích výrobců prosadit se na mezinárodním trhu, ke zlepšení

obchodní bilance země a především k prolomení izolace.

171 Turkey May Help Abkhazia Reintegrate With Georgia Through Direct Trade. The Georgian Times. May 10, 2010. p. 6

112

Současnou situaci nejlépe ilustruje stav průmyslové a zemědělské výroby. Před pádem

Sovětského svazu bylo v Abcházii v provozu 500 průmyslových podniků, které

zaměstnávaly více než 30 000 obyvatel. V roce 2009 zaměstnávaly průmyslové podniky

jen 2 500 obyvatel. Produkce citrusových plodů v roce 2009 představovala čtvrtinu

předválečné produkce, výroba čaje jen přibližně jednu dvacetinu v porovnání s obdobím

před válkou, vývoz tabáku zmizel takřka úplně.172 Domácí zemědělská produkce navíc

postrádá možnost průmyslového zpracování do džusových koncentrátů či pomazánek.

Nejsou-li citrusy a oříšky vyvezeny ihned, je jejich využití možné jen pro okamžitou

domácí spotřebu. A tak je hlavním zaměstnavatelem v Abcházii státní sektor a

v posledních letech také obnovující se turistický ruch.

Hospodářský propad znamenal odliv mozků, a tak se ve všech sektorech náročnějších na

kvalifikovanou pracovní sílu projevuje nedostatek lidských zdrojů. Naděje gruzínské

vlády, že prostřednictvím ekonomického tlaku se bude výměnou za příliv přímých

zahraničních investic snadněji vyjednávat s abcházskými představiteli v otázkách

politického urovnání konfliktu, se jeví jako neopodstatněné. Ekonomické nástroje se

ukázaly mnohem méně důležité, než se předpokládalo. De facto nezávislá Abcházie byla

za režimu Vladislava Ardzinby, i dnes pod vládou Sergeje Bagapše, řízena jednoznačnou

touhou po nezávislosti. Politické imperativy jsou nadřazeny imperativům ekonomickým.173

Abcházský model provázanosti politiky s vlivnými obchodními partnery prokazuje

v Abcházii relativně vysokou vnitřní stabilitu. Jedinou výjimkou bylo v tomto ohledu

období před prezidentskými volbami v roce 2004 a následné období mocenské stabilizace.

Ekonomicky tak zůstává Abcházie nadále chudá a zranitelná, přesto však současný stav

“ani válka ani mír“ znamená funkční systém pro přežití obyvatel a udržení naděje na

prosazení abcházského národního projektu.

Gruzínská strategie pro okupovaná území z roku 2010 ukazuje sice naději, že by Gruzie

mohla přehodnotit svou politiku izolovat Abcházii, nicméně dokud tak neučiní i v reálu,

172 Orsam 2009: 15

173 S koncem ekonomické blokády Abcházie ze strany Ruské federace navíc příliv ruských PZI znemožňuje snahy gruzínské vlády o efektivní hospodářskou izolaci tohoto regionu. Obzvláště viditelné jsou ruské investice v posledních dvou letech.

113

bude stále platit, že rozvoj v Abcházii nebude moci být nastartován prostřednictvím

klasických exogenních faktorů rozvoje, jakými jsou přímé zahraniční investice,

mezinárodní obchod a remitence. Aspoň ne těmi ze Západu a jedinou výjimkou a

spojencem bude Abcházii nadále Rusko, což bude zvyšovat už dnes markantní abcházskou

závislost na svém severním sousedovi.

4.4 Přetrvávající nutnost humanitární pomoci

Mezi Abcházi a Gruzíny panují po válce velmi napjaté vztahy a případů, kdy by vidina

oboustranných výhod plynoucích ze vzájemné spolupráce přebila politický nesoulad mezi

oběma stranami, je velmi málo. To spolu s velmi omezenými rozpočtovými výdaji

Abcházie vede k tomu, že abcházská infrastruktura je stále velmi zničená a její obnova

závisí vedle přímých zahraničních investic ze strany Ruska rovněž na zahraničních

intervencích, z nichž zejména humanitární pomoc má v Abcházii dlouhou tradici.

Organizace jako Červený kříž a Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky (UNHCR) se v

Abcházii angažují už od počátku války. Na jejich činnosti byla v průběhu devadesátých let,

závislá téměř třetina populace Abcházie. Ještě v roce 2006 byla prostřednictvím těchto

organizací poskytována humanitární pomoc pro 20 000 osob. Činnost obou organizací je

tedy dodnes velmi potřebná, nicméně je zřejmé, že není a nemůže být dostačující.

Ekonomika Abcházie byla totiž v posledních padesáti letech tvořena z drtivé většiny

příjmy ze zemědělství a turistického ruchu, které po válce zcela vypadly a dnes

zaznamenávají jen pomalý návrat.

Dodávky potravin tedy nemohou nahradit zničenou infrastrukturu, jejíž obnova je zcela

nevyhnutelná k udržení alespoň základních podmínek k důstojnému životu. Protože Gruzie

nemá ve svém PRSP podporu zemědělské infrastruktury v celé Abcházii, nýbrž jen

v okresech Gali, Očamčira a Tkvarčeli,174 nemůže její obnova v jiných okresech spadat

pod hlavičku rozvojové spolupráce. Na tomto poli se tak angažují humanitární organizace.

K zajištění potravinové soběstačnosti a k postupným opravám zemědělské infrastruktury je

174 V těchto okresech byla před válkou populace tvořena z drtivé většiny etnickými Gruzíny a plánovaný návrat uprchlíků má směřovat právě do těchto okresů.

114

vyčleňováno z WFP a ECHO od konce devadesátých let každoročně okolo 2 mil. Euro.175

UNDP ve spolupráci s Evropskou komisí a vládou Norska se zaměřuje na opravy

vodovodů. Do roku 2008 se prostřednictvím jimi zaštítěných projektů zlepšil přístup

k pitné vodě pro 9 200 obyvatel. WFP iniciuje prostřednictvím svých programů “food for

work“ a “food for education“ obnovu zemědělské infrastruktury potřebné pro rozvoj místní

komunity ve výše zmíněných třech okresech. Do jejich projektů bylo v roce 2008 zapojeno

9 400 obyvatel.176

Tyto projekty už spadají do fáze obnovy. Je tak zřejmé, že humanitární organizace

v Abcházii se v souladu s konceptem LRRD snaží připravit region pro fázi obnovy a

následného rozvoje. Toto se v Abcházii děje prostřednictvím rozšíření mandátu

humanitárních organizací, které se tak mohou zapojit i do obnovy základní infrastruktury,

jež se kompetenčně týká jejich práce. Problém nastává v tom, že zatímco v drtivé většině

zemí v postkonfliktním stádiu je obnova infrastruktury součástí PRSP, a záleží tudíž pouze

na dárcovských organizacích, budou-li schopny své izolované projekty propojit či nikoliv,

v případě Gruzie tomu tak není. Výsledkem je, že v rámci humanitární pomoci tak jsou

základní lékařská pomoc a dodávky potravin poskytovány v celé Abcházii, následná

činnost už je však velmi omezená.

Potravinová soběstačnost je zcela provázána s obnovou základní zemědělské

infrastruktury, jejíž financování ze strany mezinárodních organizací je vázáno jen na tři

nejjižnější abcházské okresy, kde se stabilizace a rozvoj opírá o gruzínskou podporu.

Mimo tyto okresy se činnost humanitárních organizací v Abcházii musí omezit pouze na

hmotné dodávky. Tímto krokem se Gruzie snaží minimalizovat podporu separatistickému

režimu Sergeje Bagapše a mezinárodní organizace nemají příliš manévrovacího prostoru.

Tento příklad ukazuje zcela jasně, že byť by humanitární aktivity odpovídaly primárně

minimalistickému konceptu a pomoc byla poskytována jen na základě potřebnosti, může

být ve válkou postiženém regionu role humanitární pomoci zcela apolitická pouze

v prvním plánu. Při snaze vytvořit vhodné mosty pro návazné projekty pod hlavičkou

LRRD už činnost mezinárodních organizací musí jít ruku v ruce s prohlášeními čelných 175 OCHA Georgia: Abkhazia briefing note, September 2003. 176 UN Security council. Report of the Secretary-General no. S/2008/631 on the situation in Abkhazia, Georgia, p. 12.

115

představitelů EU, USA a OSN, kteří deklarují jednoznačnou podporu teritoriální integritě

Gruzie.

4.5 Rozvojová spolupráce v Abcházii v zajetí zahraničních

politik donor ů

Mají-li bilaterální i multilaterální dohody o rozvojové spolupráci vycházet z doporučení

OECD/DAC, potom by donoři měli poskytovat rozvojovou spolupráci v Abcházii pouze na

základě strategického plánu na odstranění chudoby (PRSP) vydaného gruzínskou vládou v

roce 2003 a revidovaném v roce 2006. Na následujících řádcích bude představena

rozvojová spolupráce z pohledu západních donorů. Přestože se na rozvoji Abcházie podílí

rovněž Rusko, jeho aktivity v regionu se oficiální rozvojové spolupráci (ODA) příliš

nepodobají. Rusko zcela opomíjí princip partnerství. Jeho podpora nemá charakter

klasických rozvojových projektů, nevychází z gruzínského PRSP a rovněž chabá

institucionální rovina spolu s neexistující evaluací přispívají k tomu, že rozvojové aktivity

Ruské federace v Abcházii nemohou být začleněny do konceptu oficiální rozvojové

spolupráce.

První gruzínské PRSP z června 2003 se sice zabývalo možností rozvoje Abcházie, ovšem

veškeré plánované aktivity měly být realizovány až po vyřešení politického statusu. Vidina

financí na rozvoj Abcházie se měla stát stimulem k prosazení politických cílů gruzínské

vlády. Hospodářská blokáda Abcházie ze strany Ruské federace již byla nefunkční a mezi

představiteli gruzínského parlamentu i ve vládě začal převládat názor, že hospodářské

sankce účinné nebudou a že směrem k Abcházii bude zapotřebí zaujmout aktivnější

přístup. V institucionální rovině bylo jeho vyjádřením zřízení Ministerstva pro konfliktní

řešení v dubnu 2004. Jeho náplní byla mimo jiné také koordinace rozvojových aktivit se

zahraničními dárci v Abcházii. Ministerstvo povolilo realizaci rozvojových projektů

v Abcházii i před vyřešením politických otázek souvisejících se statusem. Teritoriálně se

veškerá pomoc vymezila na území okresu Gali. Sektorově se jednalo zejména o podporu

repatriace gruzínských uprchlíků a obnovu infrastruktury související s jejich návratem

(výstavba škol, opravy domů, ujasnění majetkových vztahů, dodávky osiva a hnojiv,

vybudování vodovodu atd.). Nový rozvojový program byl ihned ze zahraničí podpořen

116

spojenou iniciativou Evropské komise, UNDP, USAID, SB a rozvojovou agenturou

Švýcarska.

Rok 2006 znamenal revidovanou verzi PRSP, která znamenala konkretizaci rozvojového

působení. K regionu Gali přibyly rozvojové aktivity v přilehlých okresech Očamčira a

Tkvarčeli. Za gruzínskou stranu jsou projekty v gesci jednotlivých sektorových

ministerstev, popřípadě za ně zodpovídá vláda. Realizaci provádí především zahraniční a

gruzínské neziskové organizace, které se musí za průběh projektu zodpovídat donorské

agentuře. Ve vybraných okresech tak v současné době probíhá výstavba čtyř nemocnic,

zřizování registru navrátivších se uprchlíků, jejich psychosociální stabilizace, právní

poradna při zpětném nabývání majetku a drobné projekty zaměstnanosti v soukromém

sektoru.177

Implementační fáze programu obnovy Abcházie by bez zahraniční účasti byla obtížně

proveditelná. Multilaterální rozvojové agentury poskytují vedle finančního krytí rovněž

potřebné know-how. Evropská komise a Rozvojový fond OSN (UNDP) poskytují ročně

na sociálně-ekonomickou obnovu Abcházie částku okolo 4 mil. €. V návaznosti na jejich

aktivity poskytuje další 1 mil. € Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc (ECHO) a

necelý 1 mil. € Decentralizovaný rozvojový program (ECD).178

Ačkoliv deklaruje v oficiální rovině gruzínská vláda za jednu z hlavních priorit stabilizaci

Abcházie, finanční perspektiva tomu neodpovídá. Jen pro představu, v posledních deseti

letech získává Gruzie v rámci oficiální rozvojové spolupráce ročně v rozmezí 130 – 230

mil. €,179 Abcházie z nich však získává pouze výše zmíněných přibližně 6 mil. €. Úsilí

zahraničních organizací zabývajících se rozvojem zohledňuje zcela gruzínské PRSP a

realizuje své aktivity výhradně do předepsaných sektorů a výše zmíněných okresů, jež mají

potenciál přijmout zpět větší množství uprchlíků gruzínské národnosti. Veškerá rozvojová

spolupráce v Abcházii směřuje jednoznačně k vytváření vhodných podmínek pro návrat

177 Všechny programy rozvojové spolupráce v Abcházii jsou uvedeny v Georgia: Poverty Reduction Strategy Paper Progress Report 2006, p. 78-79.

178 Georgia: Poverty Reduction Strategy Paper Progress Report 2006, p. 61.

179 2007 Annual Report: Resource Flows to Fragile and Conflict-Affected States, p. 66

117

uprchlíků a k zajištění jejich následného bezpečí. Strategie rozvoje definována v PRSP

dokáže v praxi velmi úspěšně eliminovat rozvojové aktivity, které by mohly sloužit

ekonomickému rozvoji de facto státu, a tím přispívat k podpoře tamního separatistického

režimu. Dalším možným vysvětlením absence většího počtu rozvojových projektů ve

zbytku abcházského území je fakt, že pro bilaterální donory jsou rozvojové intervence

integrální součástí jejich zahraniční politiky, která jednoznačně podporuje zachování

teritoriální integrity Gruzie.

4.6 Abcházská občanská společnost a její aktivity v oblasti

budování míru

Úsilí mezinárodního společenství nevedlo ani po více než patnácti letech od podepsání

dohod o příměří k politickému smíru, který by zaručoval Abcházii možnost hospodářského

a sociálního rozvoje. Nedaří-li se k trvalému míru dojít cestou shora dolů a existují-li silné

překážky pro rozvoj prostřednictvím externích faktorů, zůstává jedinou možností pro

rozvoj de facto států široké zapojení místní občanské společnosti prostřednictvím aktivit

podporujících budování míru a snaha podporovat rozvoj místními prostředky. Smyslem

budování míru je především zabránit novému ozbrojenému konfliktu, který by znovu

zbrzdil rozvoj. To se děje prostřednictvím převážně měkkých projektů s cílem budovat a

podporovat občanskou společnost. A protože se na příkladu Abcházie ukazuje, že rozvoj

de facto států je bez politického smíru ve slepé uličce, je potenciál pro budoucí rozvoj

možno spatřovat právě v budování občanské společnosti, která by měla usilovat o

demokratizaci společnosti a vznik mostů vedoucích k usmíření s druhou stranou konfliktu

prostřednictvím peacebuildingových projektů.

Občanská společnost v Abcházii prošla zajímavým vývojem, který by bylo možné rozdělit

na tři základní etapy:

• období formování občanské společnosti (1991 – 1997),

• období zapojení do politického dialogu (1998 – 2005),

• období koncentrace na domácí témata (2006 – dosud).

118

V době rozpadu SSSR vznikala ve všech svazových republikách hnutí k prosazování

národních práv. Zatímco jinde byla taková hnutí zaměřena převážně protirusky, v Abcházii

se Lidové fórum Aidgylara profilovalo proti Gruzii. Mnozí z dnešních významných

občanských aktivistů začínali svou kariéru v abcházském veřejném prostoru právě v

Aidgylaře. Z toho pramení jak silný kredit důvěryhodnosti, který po válce získali občanští

aktivisté, tak dnešní problém, že i neziskový sektor v Abcházii je velmi protigruzínský.

V průběhu války a v následujících letech po ní se aktivity abcházských CSO zabývaly

převážně humanitárními aktivitami, z nichž nejčastější byla poválečná psychosociální

stabilizace a pomoc rodinám obětí, ženám, sirotkům a invalidům. Občanská společnost

v Abcházii nevznikla externím tlakem dárcovské komunity jako v mnoha jiných

postsovětských republikách, ale objevila se přirozeně jako odpověď na válečné a

poválečné humanitární potřeby. Toto bylo a dodnes zůstává zdrojem síly, vnitřní

udržitelnosti a společenské podpory organizací občanské společnosti v Abcházii.

V otázce politického dialogu s Gruzií se občanská společnost začala angažovat až od roku

1998, kdy začal tzv. Schlainingský proces. Jméno je odvozeno podle rakouského města

Schlaining, kde začalo docházet k setkávání zástupců abcházské a gruzínské občanské

společnosti. Setkání byla zaměřena na hledání možných způsobů a cest pro řešení

konfliktu. V letech 1998 – 2004 došlo k více než dvaceti setkáním zástupců gruzínské a

abcházské občanské společnosti. Zpočátku byl jejich organizátorem Berghof Research

Centre for Constructive Conflict Management, později Conciliation Resources. Řadu

setkání zorganizovala také Paula Garb z Kalifornské Irvinovy University ve spolupráci s

Nadací Heinricha Bölla a Conciliation Resources. Platforma pro interakci mezi skupinami

občanské společnosti v regionu tak nebyla vytvořena domácím tlakem, ale přišla z

popudu těchto zahraničních nevládních organizací a univerzit. Z počátku vyústilo mnoho

jednání ve společné písemné zprávy k možnostem řešení různých sporných bodů konfliktu

a postupně se vytvářela síť spolupracujících představitelů neziskového sektoru, kteří se

pravidelně setkávali a budovali vzájemnou důvěru a porozumění.

Jeden z organizátorů takových setkání Oliver Wolleh tvrdí, že v případě Abcházie sehrával

v tomto období NGO sektor důležitější roli při debatách o řešení konfliktu než v Gruzii.

Kvůli vysoké míře nenávisti uvnitř abcházské společnosti byla už samotná účast na

119

setkáních s Gruzíny považována za dosti kontroverzní. Abcházské nevládní organizace

musely ospravedlňovat svou účast v rámci dialogu s Gruzií argumentem, že seznamují

gruzínskou společnost s abcházskými názory. V mnoha ohledech se tak nevládní

organizace chovaly jako vyslanci informující svět o názoru abcházské vlády na konflikt.180

Situace se výrazně změnila okolo roku 2006, kdy se mírový proces na oficiální úrovni

zadrhl. Abcházští představitelé to přičítají rostoucímu tlaku po obnovení teritoriální

integrity ze strany gruzínského režimu, kdy Saakašviliho vláda chtěla rychlé výsledky a ne

setkání, na nichž se pouze mluví. Stejná slova potvrzuje i představitel gruzínské občanské

společnosti Paata Zakareišvili: „Naše vláda chce všechno najednou: přistoupení k NATO,

dobré vztahy s Ruskem a reintegraci Abcházie a Jižní Osetie. Chybějící trpělivost pro

dialog však vedla naopak ke zvýšení vzájemné nedůvěry mezi Gruzií a Abcházií.“181

Od této doby se nevládní organizace v Abcházii stále více zaměřují na místní politické

otázky. To bylo usnadněno také tím, že nová vláda pod vedením Sergeje Bagapše je

mnohem přívětivější pro budování občanské společnosti a politického pluralismu než

předchozí vlády. V oblasti spolupráce na peacebuildingových aktivitách s gruzínskou

stranou však situace uvízla na mrtvém bodě. Od roku 2006 nebyl podpořen z domácích

zdrojů jediný projekt, který by vedl ke spolupráci abcházských a gruzínských neziskových

organizací. Vládní prioritou v oblasti podpory CSOs jsou činnosti směřující k integraci

tělesně či duševně postižených do společnosti a rozvíjení aktivit pro mládež.

Tento trend, kdy se nevládní organizace stále více zajímají o vnitropolitické záležitosti, se

ještě zvýraznil po válce v srpnu 2008, která vedla k ruskému uznání nezávislosti Abcházie.

Z osobních výpovědí několika představitelů CSOs vyplynulo, že od té doby takřka

neexistují reálné snahy o spolupráci s gruzínskými organizacemi ani u samotných

představitelů občanské společnosti. V rozhovoru na toto téma jeden člen abcházského

parlamentu řekl: „Z pohledu mnoha Abcházů byl konflikt vyřešen. V kontextu

bezpečnostních záruk garantovaných Ruskem už pominulo nebezpečí gruzínské agrese. A

protože i ti nejumírněnější Gruzíni nesouhlasí s nezávislostí Abcházie, nemá smysl věnovat

čas a energii nikam nevedoucím společným seminářům o řešení konfliktu. Proto se úsilí

180 Wolleh 2006: 54

181 Popescu 2010: 9

120

abcházské občanské společnosti upíná momentálně k domácím tématům, jako jsou správní

reforma, mediální zákon, reforma soudnictví a ochrana vlastnických práv. Ty jsou totiž

důležité při budování demokratického státu založeného na úctě k lidským právům.“182

Mezinárodní organizace věnující se v tomto regionu transformaci konfliktu, jako jsou

International Alert, Berghof Centre for Constructive Conflict Management nebo

Conciliation Resources, se snaží financovat pouze projekty, na nichž spolupracují

abcházské CSOs spolu s gruzínskými. V současné době mají tyto organizace velký

problém v nalezení partnerů na abcházské straně ochotných spolupracovat s gruzínskou

stranou na tématech souvisejících s transformací konfliktu. Podstatným problémem při

možné spolupráci je také proměnlivost prostupnosti abcházsko-gruzínské hranice na řece

Inguri. Zatímco v letech 2008 a 2009 byla hranice prostupná velmi špatně, v druhé půlce

roku 2010 a v roce 2011 je její prostupnost podle místních obyvatel výrazně větší.183

Výsledkem je, že se setkání zástupců neziskového sektoru odehrávala více v zahraničí než

na domácí půdě a v posledních třech letech tato setkání takřka úplně vymizela.

Nejstarší, nejpočetnější a pravděpodobně nejvýznamnější abcházskou neziskovou

organizací pracující v oblasti peacebuildingu, humanitární pomoci, posilování kapacit

neziskového sektoru a podpoře sociálně vyloučených skupin obyvatelstva je Centre for

Humanitarian Programmes (CHP). Byť je ve všech propagačních materiálech této

organizace popisován důraz na projekty budování kapacit pro management konfliktu,

v současnosti svou pozornost CHP více a více přenáší na podporu demokracie v Abcházii.

Ve spolupráci s novináři ze “Sukhum Media Club“ organizují semináře pro studenty a

zástupce neziskového sektoru na podporu demokracie. Jsou poměrně kritičtí k současné

vládě, což vedlo k tomu, že většinu financí na svou činnost musí získávat ze zahraničí

(UNICEF, NRC, CSDC, Oxfam aj). Z peacebuildingových aktivit CHP jsou významnými

počiny vytvoření audio-vizuálního archivu o konfliktu v Abcházii, organizování několika

182 Rozhovor s představitelem abcházského parlamentu v Suchumi říjen 2009

183 Většina Abcházů vlastní pas Ruské federace a má v něm zaznamenáno překročení abcházsko-ruské hranice na řece Psou, které je dle kontroverzního gruzínského zákona o okupovaných územích od roku 2009 klasifikováno za trestný čin ilegálního překročení státní hranice. Byť článek 4 tohoto zákona zmiňuje zákaz překročení státní hranice na řece Psou pouze pro osoby cizí státní příslušnosti a bez občanství, bylo nám potvrzeno, že se pohraniční kontrola chová selektivně a často se stává, že nepouští přes hranici ani Abcházy a Gruzíny. Viz The Law of Georgia On Occupied Territories, č. 431-IIs z 23. 10. 2008. <http://www.parliament.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=69&info_id=18768>.

121

kempů pro mládež s výukou multikulturní komunikace a semináře školící o řešení

konfliktu prostřednictvím občanské společnosti.

V Abcházii sice existují nezávislá média, jako Čegemskaja Pravda, Graždanske Obščestvo

nebo Studio Re, ale jejich pozitivní vliv na možnost řešení konfliktu je velmi malý. Dle

novináře listu Čegemskaja Pravda čte gruzínská média minimum abcházských novinářů.

Spolupráce mezi novináři z Abcházie a Gruzie je velmi malá a i to minimum, které

existuje, nebývá v Abcházii publikováno z obavy ze společenského odsouzení. Spolupráce

s Gruzíny s sebou totiž v převládajícím společenském diskurzu ještě stále nese punc zrady.

V abcházských médiích je Gruzie líčena jako agresivní režim snažící se rozpoutat válku a

dosáhnout sjednocení silou. Proto se v médiích téměř neobjevují články obhajující potřebu

usmiřovacích iniciativ s gruzínskou stranou. V gruzínských médiích převládá diskurs

označovat Abcházii za zločinný režim sloužící k naplňování ruských geopolitických

zájmů. Tento stereotyp se stal poměrně zažitým a média tak spíše prohlubují

psychologickou propast mezi Abcházi a Gruzíny, než aby ji zmenšovala.184

Snad ještě problematičtější je dialog prostřednictvím církve. Po válce se abcházská církev

jednostranně oddělila od gruzínské. Dialog a společné aktivity po válce zcela ustaly. Pokud

by abcházská církev spolupracovala s gruzínskou, demonstrovala by, že Abcházie je stále

součástí Gruzie. A tak v dubnu 2009 musel Abcházii opustit poslední gruzínský kněz a ani

gruzínský patriarcha Ilja II., jenž opakovaně žádal o možnost návštěvy Abcházie, povolení

vstupu nezískal. Je tedy zřejmé, že v případě Abcházie není církev možným kanálem při

usmíření a obnově důvěry mezi stranami konfliktu.

Dalším problémem občanské společnosti v Abcházii je síla ruského vlivu a s ním

vznikajících nových neziskových organizací. Takové organizace nazývají Abcházové

vládou podporované nevládní organizace (Pravitělstvom Organizovannije

něpravitelstvjenije organizacii). Tyto organizace často sledují zájmy ruské zahraniční

politiky. Nikdy nekritizují Rusko, zatímco nevládní organizace financované EU kritizují

EU často.185 V každém případě vzhledem k vzrůstajícímu ruskému vlivu v oblasti

184 Rozhovor s novinářem listu Čegemskaja Pravda v Suchumi 8. 10. 2009

185 Popescu 2010:16

122

vojenské, politické, hospodářské i kulturní je zřejmé, že bude narůstat i význam Ruska

v oblasti formování občanské společnosti. To lze provést přímo prostřednictvím podpory

Ruskem sponzorovaných organizací, ale také utvářením prostředí, ve kterém občanská

společnost působí. Vzhledem k tomu, že ruská televize v Abcházii zcela dominuje ve vlivu

na veřejné mínění, vytváří protizápadní propaganda situaci, kdy jsou prozápadně

orientované nevládní organizace dosti lidmi pokládány za nedůvěryhodné. Abcházie se

nemůže stát oázou demokracie a občanské společnosti v západním měřítku, když je tak

silně integrována s Ruskem. Proto existuje reálná hrozba, že by se Abcházie mohla Rusku

brzy podobat i v oblasti práv občanské společnosti a demokracie.186

Mimo samotné rozhovory se zástupci široce chápané abcházské občanské společnosti měl

autor této publikace možnost zúčastněného pozorování jak v několika nevládních

organizacích, tak na akademické půdě Suchumské státní univerzity. Agenda nastolená při

pracovních setkáních nevládních organizací či při akademické debatě naznačuje, že

občanská společnost začíná být schopna již nejen plnit klasické “hegelovské“ funkce

racionálního prostředníka mezi jedincem a státem, ale snaží se rovněž o naplnění

“lockovské“ funkce ochránce před svévolnými zásahy státu a také “de tocqueillovské“

funkce produkce sociálního kapitálu.187 To je bezesporu další signál prohlubujícího se

demokratizačního procesu v zemi. Takto je občanská společnost v Abcházii sice schopna

naplňovat vertikální dimenzi budování míru, ale ukazuje se zcela nedostatečným nástrojem

pro horizontální potřeby postkonfliktní rekonstrukce a budování míru. Tím je ovšem

možnost pozitivního dopadu aktivit občanské společnosti na transformaci konfliktu značně

limitována.

Bez významnějších úspěchů při mírových iniciativách vedených politickými představiteli

Abcházie a Gruzie se ukázalo, že prostřednictvím zapojení občanské společnosti se

nezměnila politická rozhodnutí mající vliv na transformaci konfliktu. To neznamená, že

zapojení občanské společnosti nemá smysl, spíše to vypovídá o tom, že v případě Abcházie

mohou aktivity občanské společnosti pouze doplňovat, nikoli nahrazovat správně navržené

politické strategie k postupnému urovnávání konfliktu.

186 Popescu 2010: 17

187 Viz např. tisková konference koalice abcházských nevládních organizací konaná v Suchumi dne 10. 10. 2009, jež prezentovala policy paper, analyzující abcházský volební zákon a navrhující jeho vylepšení směrem k zajištění jak “férovosti“ volební kampaně, tak samotného sčítání odevzdaných hlasů.

123

4.7 Demokratizační proces v Abcházii

Měření míry demokracie na základě metodiky organizace Freedom House ukazuje, že

Abcházie zaznamenala v posledních deseti letech posun od nesvobodné země k zemi

částečně svobodné. Vyjádřeno číselně, posunula se v hodnocení míry politických práv i

občanských svobod o jeden stupeň z hodnoty 6 na hodnotu 5. Pro srovnání s ostatními

uznanými i neuznanými státy v regionu Jižního Kavkazu je přiložena následující tabulka.

Tabulka 13. Politická práva a občanské svobody na Jižním Kavkaze v letech 2004 – 2010

Stát/rok 2004 2006 2008 2010

PP OS PP OS PP OS PP OS

Abcházie 6 6 5 5 5 5 5 5

Jižní Osetie - - - - - - 7 6

Náhorní Karabach 5 5 5 5 5 5 5 5

Gruzie 4 4 3 3 4 4 4 4

Arménie 4 4 5 4 5 4 6 4

Ázerbájdžán 6 5 6 5 6 5 6 5

Zdroj: Freedom House 2010

Vysvětlivky: PP – politická práva, OS – občanské svobody

V posledních několika letech se v Abcházii objevují zárodky demokratičtějšího státního

uspořádání. Jedním ze základních znaků demokracie jsou periodicky se opakující volby, ve

kterých mohou občané vybírat své zástupce ze soutěže více politických stran. Ještě v

březnu 2002 zvítězili v parlamentních volbách drtivou většinou přívrženci prezidenta

Ardzinby, protože dvě nejvýznamnější opoziční strany – Lidová strana Abcházie

(Narodnaja partija Abchazii) a Strana Obnovy (Aytayra), stáhly své kandidátní listiny na

protest proti manipulaci předvolební kampaně. Všechna média byla pod absolutní

kontrolou státu, a tak televize, rozhlas i tisk zasypávaly voliče zřetelnou provládní

propagandou. Rovněž ve všech prezidentských volbách v průběhu devadesátých let byl

Vladislav Ardzinba jediným kandidátem.

Změna nastala v roce 2004, kdy se po odstoupení Ardzinby ze zdravotních důvodů uvolnil

prostor pro souboj lídrů nové politické garnitury. Přestože měl Raul Chádžimba podporu

jak Ardzinby, tak i Putina, nevyhrál v prvním kole prezidentských voleb a po silné vlně

124

občanských nepokojů musely být volby opakovány. Zvítězil v nich opoziční kandidát

Sergej Bagapš, který byl sice po ruském nátlaku donucen vytvořit vládu národní shody, ve

které získali Chádžimbovi stoupenci několik křesel, započal však postupný proces

demokratizace. Protesty byly podporovány nezávislými médii, kterých dnes existuje

v Abcházii téměř tucet. Většina z nich je financována ze zdrojů západních neziskových

organizací, jako jsou Berghof Centre for Constructive Conflict Management, International

Alert nebo Conciliation resources. Pozitivní vývoj je možno spatřovat v tom, že od roku

2006 už dotace na svou činnost získávají nezávislá média i z domácích zdrojů. Dochází

rovněž k velkému rozvoji neziskových organizací.

Demokratizaci Abcházie je možné vysvětlit kombinací mnoha faktorů. Prvním z nich je

délka existence de facto státu. Po jednoznačné homogenizaci společnosti v Abcházii,

způsobené na počátku devadesátých let válečným stavem, se od počátku nového milénia

objevuje nový prostor pro pluralitu názorů. Špatná sociální situace většiny obyvatel

v kombinaci s viditelným bohatstvím politických představitelů v regionu, kde vzhledem k

malé rozloze a populaci není možné zachovat anonymitu, vedla k sílícím hlasům kritiků

režimů.188 V Abcházii se takové hlasy poprvé výrazněji objevily v roce 2002. Sdružení

válečných veteránů Amcachara kritizovalo prezidenta za nedostatek vedení země, kdy

přenechává moc členům oligarchie.189 Do té doby byl Vladislav Ardzinba považován za

nedotknutelného hrdinu. K Amcachaře se začaly přidávat významné osobnosti veřejného

života a sílila politická opozice, která se dostala k moci už o dva roky později. Roky

relativní stability v situaci „ani válka ani mír“ zvýšily nespokojenost obyvatel s domácí

ekonomickou situací a korupcí státních představitelů. Dvě dekády trvající existence de

facto státu tedy v případě Abcházie podpořily budování státních institucí, kritickou

občanskou společnost i pluralitu politického prostředí.

Lucan Way popisuje ve svém článku Weak States and Pluralism: The Case of Moldova, že

Moldavsko se nestalo nejdemokratičtější z postsovětských zemí mimo Pobaltí proto, že by

mělo silnou občanskou společnost nebo demokratické a liberální politické představitele,

nýbrž proto, že bylo příliš slabé pro udržení autoritářského režimu. Tento stav nazývá Way

188 Rozhovor s představitelkou domácí neziskové organizace v Suchumi dne 9. 10. 2009

189 Rozhovor autora s nezávislým novinářem listu Čegemskaja pravda v Suchumi 11. 10. 2009

125

padlým autoritářstvím – “failed authoritarianism.“190 Obdobně bychom mohli chápat

situaci v Abcházii v období let 2002 – 2004, kdy špatná ekonomická situace a

mezinárodní izolace oslabila abcházské vedení do té míry, že už nemělo sílu udržet

tehdejší poměrně autoritářský systém v chodu.

Velmi důležitým motivem demokratizace Abcházie je vnitřní vnímání demokracie jako

pokračování boje za národní svébytnost, kdy je demokracie chápána čelnými představiteli

státu i významnými osobnostmi veřejného života jako podmínka mezinárodního uznání

nezávislosti. V oficiálních prohlášeních nesrovnávají abcházští politici míru demokracie ve

své zemi s tou v Gruzii, ale spíše s mírou demokracie v Kosovu. Prezident Abcházie Sergej

Bagapš prohlásil v roce 2006: „Pokud bude uznána nezávislost Kosova, Abcházie musí být

uznána v následujících třech dnech. O tom jsem zcela přesvědčen.“191 V interview pro list

Nězavisimaja gazeta vyslovil abcházský prezident o rok později názor: „Abcházie má více

důvodů k mezinárodnímu uznání než Kosovo jednoduše už jen proto, že vnitřně funguje

mnohem lépe.“ 192

Bariéru demokratizace v Abcházii (a pravděpodobně i obecněji v de facto státech)

představuje dodržování práv menšin. V Abcházii hrála etnicita významnou roli při eskalaci

konfliktu a Abcházové dodnes odmítají na své území přijmout zpět větší množství

uprchlíků. Těm, kteří se již spontánně vrátili, nejsou schopni zabezpečit stejná práva jako

většinové populaci. Gruzíni, kteří měli před válkou v Abcházii majoritu a dle oficiálního

sčítání lidu v roce 2003 tvořili 21 % obyvatel, nejsou po volbách v roce 2007 v parlamentu

zastoupeni vůbec. Arméni a Rusové, kteří dnes tvoří v Abcházii třetinu populace, jsou v

abcházském parlamentu zastoupeni dohromady jen třemi poslanci z pětatřiceti členného

zastupitelského sboru. Zbylých dvaatřicet míst drží Abcházové, kteří tvoří jen 44 %

obyvatel regionu. Velmi obdobná je situace i na všech ostatních klíčových pozicích v zemi.

Sammy Smooha nazývá situaci, kdy rovné příležitosti v přístupu k veřejným institucím

náleží jen příslušníkům jednoho etnika a jiným jsou na základě národnosti odepřeny,

190 Way 2003: 454

191 Popescu 2007: 18

192 Tamtéž

126

tzv. etnokracií.193 Budování státních institucí je v Abcházii založeno na etnicky výlučném

národním projektu.

Dalším problémem demokratizace v Abcházii je pokračující izolace, která ji nutí spoléhat na tzv.

patronský stát ochraňující její zájmy.194 V případě Abcházie je jím Rusko. Vojenská a

ekonomická pomoc ze strany patronského státu jsou spolu velmi úzce spjaty a představují

pro neuznané státy významnou záruku vlastní bezpečnosti a příležitost udržet ekonomiku a

sociální systém na přijatelné úrovni. Gruzie se měla možnost přesvědčit v roce 2008, že

ruská pomoc Abcházii a Jižní Osetii neskončí jen u tiché ekonomické podpory, ale že

Rusko nebude váhat nasadit k jejich ochraně ani vlastní vojsko. V Abcházii je navíc

držitelem ruského státního občanství už takřka 90 % obyvatel. Ruský pas totiž umožňuje

nejen možnost vycestovat za hranice Abcházie, ale také dává jeho držiteli nárok na

podporu v nezaměstnanosti a pro starší občany znamená vyplácení důchodu z ruského

státního rozpočtu. Takové záruky bezpečnosti a ekonomické pomoci, bez kterých by bylo

velmi obtížné udržet funkčnost Abcházie, mají samozřejmě dopad na míru závislosti na

patronském státě.195 Místní politici musí výměnou za nezbytnou hospodářskou i politickou

podporu ze strany patronského státu být loajální k jeho zájmům, což snižuje reálné

rozhodovací možnosti místních politiků i jejich odpovědnost vlastním voličům.196

Z debaty se zástupci občanské společnosti jednoznačně vyplynulo, že demokracie je v

Abcházii i mimo politické kruhy vnímána jako silné plus v boji o mezinárodní uznání.

Pouze dva novináři zmiňovali problematiku uznání nezávislosti Abcházie za mocenskou

hru mezi Západem a Ruskem, ve které hraje Abcházie roli rukojmího a nemá možnost

svou pozici vůbec ovlivnit. Všichni ostatní respondenti, ať už se jednalo o akademické

pracovníky, žurnalisty, studenty či zástupce neziskového sektoru se vyjadřovali

k budoucnosti Abcházie v tom smyslu, že pokud bude nadále pokračovat demokratizace

Abcházie a ekonomická situace se bude zlepšovat, potom si Abcházie mezinárodní uznání

prostě zaslouží.

193 Smooha 1997

194 Více o vlivu patronských států na ekonomický a sociální systém de facto států je možné nalézt v Caspersen 2009.

195 Rozhovor s nezávislým novinářem v Suchumi dne 7. 10. 2009.

196 Caspersen 2009: 50-51

127

Společensko-politická elita v Abcházii vzala příběh o mezinárodním uznání získaném za

příkladnou demokratizaci za svůj. Reálnost takového očekávání je v této chvíli podružná,

jde o to, že takovéto očekávání ve společnosti existuje a politické směřování Abcházie je

touto představou do značné míry ovlivněno. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se bohatě se

strukturující občanská společnost a společenská elita Abcházie vyrovnají s limity, které

demokratizaci klade jak etnická exkluzivita abcházského národního projektu, tak zejména

vliv Ruska a s ním více či méně vynucený pragmatismus vládnoucí politické elity.

4.8 Přístup EU k Abcházii v oblasti budování míru,

demokracie a podpory rozvoje

V první půli devadesátých let se EU v Abcházii vůbec neangažovala. První finanční

prostředky lidem postiženým konfliktem v Abcházii začala EU uvolňovat v roce 1997.

Jednalo se zejména o humanitární pomoc, která však nenabývala povahy systematičtější a

finančně náročnější spolupráce. Region byl příliš konfliktní, málo významný a rovněž

geograficky dosti vzdálený. Situace se začala měnit kolem roku 2003, kdy EU začala mít

bližší zájem o celý region Zakavkazska, což vyústilo ve jmenování zvláštního vyslance EU

pro Jižní Kavkaz (EU Special Representative – EUSR) a začlenění tohoto regionu do

Evropské politiky sousedství (ENP). Po začlenění Gruzie do ENP začaly být aktivity EU

v Abcházii viditelnější. Projekty se zaměřily především na obnovu infrastruktury a

podporu zaměstnanosti pro obyvatelstvo konfliktní zóny. Ta se skládá z abcházského

okresu Gali a gruzínského okresu Zugdidi, které jsou vzájemně odděleny řekou Inguri.

Za provádění projektů obnovy konfliktní zóny byla až do svého stažení v roce 2009

zodpovědná pozorovatelská mise OSN v Gruzii (UNOMIG) a Rozvojový fond OSN v

Abcházii (UNDP). Skrze ně šly téměř všechny finance věnované EK na projekty obnovy

konfliktní zóny. Abcházské CSO na těchto projektech nespolupracovaly. Za prvé to bylo

kvůli neochotě abcházských organizací podílet se na rekultivačních pracích v okrese

obývaném majoritně Gruzíny,197 dalším důvodem bylo diplomatické neuznání Abcházie,

které mělo za následek nemožnost přímého financování abcházských organizací občanské

197 Mirimanova 2010: 21

128

společnosti Evropskou komisí. Ta tak napřímo podporovala pouze projekty pro uprchlíky

v Gruzii.

V letech 2004 – 2005 došlo k výraznému navýšení objemu finančních prostředků na

podporu projektů drobné zaměstnanosti, pomoci uprchlíkům a programů zajišťujících

dodávky potravin pro abcházské obyvatelstvo a vnitřně vysídlené osoby žijící v Gruzii.

Tyto aktivity běžely v rámci programu humanitární pomoci, kterou zaštiťoval Humanitární

úřad EK (ECHO). Občanská společnost mimo konfliktní zónu začala být EU podporována

od roku 2005. Na infrastrukturní projekty už nedošlo, protože v následujícím roce byl

podepsán v rámci ENP Akční plán pro Gruzii, ve kterém EK definovala, že řešení

konfliktu v Abcházii (Gruzie) je třeba hledat v rámci mezinárodně uznaných hranic Gruzie.

To mělo za následek, že Evropská unie se jasně distancovala od politického angažování

v Abcházii a deklarovala, že její podpora mimo konfliktní zónu bude zcela apolitická a

bude směřovat pouze k podpoře demokracie, ochraně lidských práv a vytváření opatření

k budování vzájemné důvěry mezi oběma stranami konfliktu.198 Na humanitární pomoc,

rozvojovou spolupráci a podporu aktivit občanské společnosti v Abcházii vyčlenila EK jen

v letech 1997 – 2006 25 mil. Euro. Pokud pomineme přímé zahraniční investice a přímou

rozpočtovou podporu ze strany Ruské federace, stala se EU v Abcházii největším

zahraničním donorem.

Popescu (2007) definuje cíle politiky EU vůči Abcházii následujícím způsobem:

1) snížit (finanční) závislost Abcházie na Rusku a dát ji příležitost k diverzifikaci

možností rozvoje,

2) posilovat dobré jméno EU a šířit evropské hodnoty,

3) vytvořit spojení mezi Tbilisi a Suchumi a podporovat jejich vzájemné usmíření.199

Pokud se zaměříme na dopad aktivit EU na tyto tři cíle, je výsledek evropské činnosti

v Abcházii dosud značně tristní. V oblasti rozvoje zatím mezi Abcházií a EU žádný

mezinárodní obchod ani přímé zahraniční investice neexistují. Tím, že Abcházové

dostávají obtížně v EU i turistická víza, natož pak pracovní, jsou i příjmy z remitencí 198 EU-Georgia Action Plan 2006

199 Popescu 2007:15

129

Abcházů z EU neexistující. Rozvojová spolupráce je silně pod kontrolou Gruzie, která si

větší podporu EU v Abcházii nepřeje. Když dáme tyto údaje do souvislosti s markantním

růstem významu Ruska, jehož vliv zcela dominuje ve všech oblastech ekonomického,

politického i společenského života, lze konstatovat, že EU dosud nenabízí Abcházii

relevantní možnosti, jak diverzifikovat cestu jejího rozvoje.

Co se týče dobrého jména EU v Abcházii, až na pár liberálních občanských aktivistů je

obecné povědomí o hodnotách EU malé a spíše negativně zabarvené. Neustálým důrazem

na teritoriální integritu Gruzie je EU vnímána spíše jako pomocník při prosazování

gruzínských zájmů, než jako nezávislý arbitr snažící se přispět k mírovému procesu.

Zatímco v EU znamená výraz respektovat gruzínskou teritoriální integritu obecnou

podporu Gruzii, v Abcházii nabývá trošku jiných konotací. Respekt ke gruzínské

teritoriální integritě je zde chápán jako podpora dalšího gruzínského pokusu získat

Abcházii pod kontrolu silou.200

Spojení mezi Suchumi a Tbilisi se EU snaží propagovat dvěma kanály: oficiální diplomacií

mezi politickými představiteli obou států a neoficiálními setkáními mezi představiteli

občanských společností. Politikou, na níž EU staví svůj oficiální mírový proces, je ENP.

Tato politika však EK, ani jednotlivým zemím EU, komunikaci s de facto státy

neusnadňuje. V případě gruzínsko-abcházského konfliktu je partnerem s vlastním

programem pouze gruzínská strana. To znamená, že projekty do Abcházie mohou proudit

stále pouze přes Gruzii na základě jejího schválení. Tím, že cílem a partnerem měkké

politiky EU je jen jedna strana, vyvolává EU v oblasti konfliktního řešení jistou asymetrii a

pro druhou stranu není věrohodným a nezávislým partnerem. Přibližováním jedné strany

konfliktu blíže k evropským normám aktivity EU spíše rozšiřují propast mezi

protěžovanou a neoblíbenou stranou namísto toho, aby překážky mezi nimi byly

zmenšovány. Je tak zřejmé, že jediným úspěchem EU vůči Abcházii je dosud podpora

demokracie a občanské společnosti, jejichž růst jistě může být brán za pozitivní výsledek

sám o sobě. Jedním dechem se dá nicméně dodat, že transformaci konfliktu a

smířlivějšímu postoji zatím ani demokracie, ani kvetoucí občanská společnost nijak

nepřispěly. Stojí tak za úvahu, jestli je současná strategie EU vůči Abcházii vhodná a jestli

by nebylo lepší nahradit ji nějakou jinou, která by měla větší naději podpořit rozvoj

200 Rozhovor s abcházským pedagogem oboru mezinárodní vztahy na Suchumské univerzitě

130

Abcházie, přispět k jednáním o ukončení vleklého konfliktu a lépe propagovat hodnoty a

zájmy EU.

Jednou z cest, jak poskytnout Abcházii možnost diverzifikovat vlastní rozvoj a zároveň

posílit postavení EU v Abcházii, je strategie, kterou od roku 2010 ve svých vystoupeních

propaguje Zvláštní vyslanec EU pro oblast Jižního Kavkazu Peter Semneby. Přístup, který

nazývá “angažovanost bez uznání“ (Engagement without recognition), by EU umožnil

spolupracovat s de facto státy v celé řadě politických, ekonomických, sociálních i

kulturních otázek, aniž by EU Abcházii diplomaticky uznala.

Potřebu angažovanosti bez nutnosti Abcházii diplomaticky uznat zdůvodňuje Fischer

(2010) tím, že možné cesty pro angažovanost Západu v Abcházii budou v budoucnu stále

obtížnější. Ruská hospodářská přítomnost je už dnes zcela dominantní a možnosti

abcházské vlády hledat prostor pro politické manévrování se rychle zmenšují. To s sebou

nese riziko, že i ty části abcházské společnosti, které jsou navzdory jejich touze po

nezávislosti dosud otevřené pro spolupráci s EU, se budou stávat stále marginálnějšími,

což dále sníží možnost Západu promlouvat do vývoje v Abcházii. Angažovanost bez

uznání je strategie, kterou by měla z vlastního zájmu EU co nejrychleji nastolit. Jinak bude

pokračovat současný scénář, kdy Rusko bude i nadále upevňovat svou kontrolu nad

Abcházií, zatímco EU zůstane bez reálné možnosti ovlivnit vývoj v Abcházii.201

Cooley a Mitchell (2010) také podporují potřebu rychlého přijetí možnosti angažovat se

v Abcházii i za cenu diplomatického konfliktu EU s Gruzií. Pokud Evropa nebude jednat

rychle, bude Abcházie ještě silněji svázaná s Ruskem, což zabrání jakékoli možnosti její

budoucí spolupráce s Gruzií. To vytváří imperativ pro Evropu, aby se angažovala v

Abcházii velmi rychle, i když to jistě vytvoří třecí plochy mezi Gruzií a Západem. Z

dlouhodobého hlediska je nicméně plně v zájmu Gruzie, aby měla EU v Abcházii silnou

pozici a udržela aspoň trošku pootevřené dveře vedoucí k transformaci konfliktu. Proto by

EU měla Tbilisi sice informovat o svých programech v Abcházii a podporovat gruzínské

kontakty s Abcházi, ale gruzínská vláda by už neměla mít tak jako dosud právo vykonávat

kontrolu nad činností EU v Abcházii. Pokud má být evropská cesta k angažovanosti

v Abcházii úspěšná, důvěryhodná a efektivní, neměla by procházet schvalovacím procesem

201 Fischer 2010

131

v Tbilisi. Pokud se tak nadále bude dít a kontakt s Abcházií bude zprostředkováván skrze

Gruzii, je pravděpodobné, že zapojení EU do postkonfliktní rekonstrukce v tomto regionu

nebude úspěšné.202

Debaty o strategii angažovanosti bez uznání poněkud komplikuje skutečnost, že přicházejí

souběžně s gruzínskou strategií státu o okupovaných územích. Kritici této gruzínské

strategie poukazují na to, že i přes mnoho dobrých a konkrétních nápadů pro angažovanost,

je celkový politický rámec s cílem “deokupace“ předem odsouzen k neúspěchu.203 Proto by

EU měla udržet vlastní přístup viditelně odlišný od gruzínské státní strategie. Ztotožnění s

Gruzínskou státní strategií by dále prohloubilo abcházské podezření, že EU pracuje jen pro

gruzínské barvy a podkopalo by jakoukoliv možnost, aby se EU stala neutrálním

mediátorem, který může pružně jednat se všemi stranami konfliktu.

202 Cooley, Mitchell 2010

203 Inal-Ipa 2010

132

ZÁVĚR

Z rozhovorů s představiteli široce pojaté občanské společnosti a ze zúčastněného

pozorování aktivit neziskových organizací vyplynulo, že v Abcházii slouží humanitární

pomoc k navrácení co možná nejdůstojnějších podmínek k životu místních obyvatel. Při

nízké míře veřejných výdajů byla činnost humanitárních organizací nutná nejen ke snížení

utrpení obyvatel po válce, ale v konfliktní zóně (okresy Gali, Očamčira a Tkvarčeli) slouží

zároveň k alespoň částečné obnově infrastruktury. V ostatních regionech humanitární

organizace koncept LRRD uplatňovat nemůžou, protože narážejí na nesouhlas gruzínské

strany plošně podporovat rozvoj a obnovu v celé Abcházii dříve, než budou Abcházové

souhlasit s návratem gruzínských uprchlíků a budou ochotni dořešit otázku vlastního

statusu v rámci federace s Gruzií.

Co se týče cílů humanitární pomoci, zaznamenal jsem u humanitárních pracovníků

v Abcházii pouze minimalistické cíle, jež jsou plně v souladu s principy lidskosti,

nezávislosti, nestrannosti a neutrality, deklarovanými v dokumentu Dobrého

humanitárního dárcovství. V Abcházii, a předpokládám, že i v dalších de facto státech, se

ovšem apolitický charakter humanitární pomoci daří obtížně naplňovat i v případech, kdy

humanitární organizace mají jen minimalistické cíle. Na základě prožitého etnického násilí,

bývá totiž společnost v regionech s válečnou zkušeností tradičně dělena na základě

etnického klíče. Humanitární organizace angažující se v okrese Gali mají z důvodu

podpory repatriace gruzínských uprchlíků pošramocenou pověst ve zbytku Abcházie a

z abcházského veřejného rozpočtu nezískávají finance na své další aktivity. Tak silnou

dělící linii pro možnosti humanitárních aktivit srovnávají mnozí humanitární pracovníci jen

se zkušenostmi z Jižní Osetie.

Své limity v postkonfliktní rekonstrukci má i rozvojová spolupráce. Zatímco v jiných

regionech po válce jsou zřejmé legitimní autority, které mohou mezinárodní rozvojové

organizace považovat za partnery, v de facto státech je situace jiná. Tím, že všichni

bilaterální donoři ze států sdružených v OECD/DAC bezvýhradně uznávají princip

teritoriální integrity Gruzie a princip orientace pomoci na potřeby příjemce, nemohou

v Abcházii realizovat téměř žádné rozvojové projekty mimo těch v konfliktní zóně. Právě

tyto principy totiž dávají Gruzii efektivní nástroj k pozastavení aktivit zahraničních

133

rozvojových intervencí v jejích “okupovaných územích“. Rozvojová spolupráce tak

v těchto specifických případech nemůže napomáhat hospodářskému a sociálnímu rozvoji

některých regionů. A protože výběr prioritních zemí pro rozvojovou spolupráci je navíc

integrální součástí zahraniční politiky všech donorských zemí sdružených v OECD/DAC,

jsou politické otázky v těchto případech nadřazeny otázkám rozvoje.

Koncept “Do no harm“ je zatím uplatňován především v Gali. Rozvojové organizace

působící v konfliktní zóně zde vycházejí z dobré znalosti válečné minulosti, cílů a metod

prosazovaných jednotlivými stranami konfliktu. V situaci, kdy v oblasti sice umlkly

zbraně, ale konflikt je ještě neustále přítomen, platí obecně za nejvyšší prioritu

rozvojových intervencí snaha neuškodit mírovému procesu.

Macrae (2004) zmiňuje, že dárci se obecně vyhýbají rozvojové spolupráci ve státech,

jejichž režimy jsou považovány za represivní či nedemokratické, ve kterých se válčí, nebo

státech s masivní korupcí. K tomuto zjištění bych dodal, že se dosud příliš nechtějí

angažovat ani v de facto státech. V případě Abcházie převažuje humanitární pomoc nad

rozvojovou spoluprací. Vedle omezených možností řízení toku financí je důvodem tohoto

stavu především politická rovina. Zatímco v jiných regionech procházejících postkonfliktní

rekonstrukcí je rozvojová spolupráce vnímaná jako pilí ř k podpoře budování národní

identity a státních institucí, v de facto státech se mezinárodní společenství snaží kontaktu

s tamními státními institucemi vyhýbat. Humanitární pomoc tak zůstává primárním

nástrojem neutrálního přístupu v těch de facto státech, kde se kontaktu se státními

institucemi z různých důvodů uznané státy vyhýbají.

Úsilí mezinárodního společenství nevedlo ani po více než patnácti letech od podepsání

Moskevských dohod o příměří k politickému smíru, který by zaručoval Abcházii možnost

hospodářského a sociálního rozvoje. Nedaří-li se k trvalému míru dojít cestou shora dolů a

mateřský stát ve svém PRSP klade zahraničním aktérům překážky v aktivitách ve svém

separatistickém regionu, zůstává jedinou možností pro rozvoj prostřednictvím zahraničních

rozvojových intervencí v takových regionech, široké zapojení místní občanské společnosti

prostřednictvím “peacebuildingových“ aktivit. Tyto aktivity třetí strany za účelem pomoci

společnostem s válečnou zkušeností mají za cíl nejen zabránit novému ozbrojenému

134

konfliktu, ale také se snaží prostřednictvím měkkých projektů podporovat občanskou

společnost.

Vzhledem k tomu, že celá populace Abcházie čítá okolo 200 000 osob, jedná se o poměrně

malou komunitu, v níž se v oblasti CSO staví spíše na osobních vazbách než na vztazích

institucionálních. Většina z přibližně dvou set organizací občanské společnosti v Abcházii

není příliš funkčních a projekty mívá pravidelně méně než třicet organizací. CSOs operují

v provizorních podmínkách, jsou založeny na dobrovolné bázi, popřípadě poskytují pouze

částečné pracovní úvazky. Soustředí se většinou na domácí témata a citlivým tématům,

jako jsou navazování kontaktů přes linii příměří, práce s uprchlíky či změně mediálního

diskurzu, se od roku 2006 takřka nevěnují.

V kombinaci s důrazem vlády na demokratizaci země, ve které Abcházové spatřují naději

na mezinárodní uznání, dochází v Abcházii k nárůstu politických práv a občanských

svobod. Svobodnější prostředí tak vytváří pozitivní konotace pro svobodnější výměnu

informací mezi vedením státu, aktivisty z řad CSO a širší společností v Abcházii. Takto

dochází k podpoře vertikálních peacebuildingových vazeb uvnitř jedné společnosti, velmi

omezené však zůstávají kontakty přes linii příměří. Právě absence těchto horizontálních

vazeb vysvětluje limitovaný přínos občanské společnosti v Abcházii pro transformaci

konfliktu prostřednictvím neformálních vazeb mezi zástupci širší občanské společnosti na

obou stranách konfliktu (track two diplomacy).

Kontroverzní gruzínský zákon o okupovaných územích dosud velmi efektivně zadržuje

také možnost rozvoje prostřednictvím mezinárodního obchodu a přímých zahraničních

investic. Připočteme-li hmatatelné obstrukce, jež mají obyvatelé Abcházie při získávání víz

do zemí EU, je zřejmé, že ani remitence z EU nemohou napomáhat rozvoji. Na příkladu

Abcházie se jednoznačně ukazuje, že rozvoj de facto států prostřednictvím vnějších faktorů

je bez politického smíru a při uplatňování současného přístupu, kladoucího důraz na

teritoriální integritu, ve slepé uličce. Abcházie se tak stává stále více a více závislá na

Rusku, které představuje v současné situaci jedinou spojnici se světem.

135

V případě EU jsou deklarovanými cíli ve vztahu k Abcházii zajištění bezpečnosti na

vnějších hranicích EU prostřednictvím ukončení konfliktu, dodržení teritoriální integrity

Gruzie, podpora demokratizace a rozvoje občanské společnosti, zlepšení image EU

v tomto regionu a nastolení spolupráce se zeměmi v evropském sousedství. Pokud

vezmeme v úvahu současný stav v Abcházii, lze konstatovat, že ve všech bodech, vyjma

demokratizace Abcházie a rozvoje tamní občanské společnosti, dosud EU selhává.

Konflikt v Abcházii neustále pokračuje, ba co víc, od vyhrocení v roce 2008 nedochází na

úrovni “track one diplomacy“ k pokračování Ženevského mírového procesu. Image EU je

v Abcházii dosti pošramocená neustálým důrazem na teritoriální integritu Gruzie.

Vzhledem k tomu je tak EU v Abcházii nahlížena spíše jako zprostředkovatel gruzínských

návrhů než nezávislý zprostředkovatel mírových iniciativ. Vzhledem k ruským zárukám

bezpečnosti a ekonomické pomoci je rovněž udržení teritoriální integrity Gruzie více

virtuální hrou, než aby odráželo současný stav. EU se v Abcházii dosud nepodařilo

rozvinout spolupráci. Navíc je zřejmé že ani hospodářský a sociální rozvoj v Abcházii

nemůže nastávat na základě současného stavu. A tak je nasnadě nastolit otázku, jakým

způsobem proměnit současnou neúspěšnou strategii EU k Abcházii.

První možností je v minulé kapitole zmiňovaná strategie angažování se bez nutnosti

Abcházii uznat (Engagement without recognition strategy). Jedná se o strategii, která by

dle mého soudu nejen v krátkodobém horizontu pomohla Abcházii nastartovat rozvoj, ale

rovněž by v dlouhodobém horizontu pomohla nasměrovat Abcházii směrem k větší

spolupráci s EU. Od představitelů abcházské občanské společnosti několikrát zaznělo

postesknutí, že Rusko není ideálním partnerem. V současné situaci že se však žádná jiná

alternativa než absolutní spolupráce s Ruskem nenabízí. Další zvyšování úrovně

demokracie a dodržování lidských práv by se mohlo pozitivně projevit i v otázce návratu

gruzínských uprchlíků. Tato strategie by tedy měla být i v gruzínském zájmu. Jedná se o

strategii, která dosud nebyla v žádném de facto státu využita.204

Další možností angažovaného přístupu jsou strategie, jež už k některým de facto státům

byly v minulosti využity. Ačkoliv se tak na první pohled nemusí zdát, současný

mezinárodní systém nabízí více variant přístupů k de facto státům než pouhou dichotomii

204 Angažovanost v Kosovu byla zcela jiná tím, že se jednalo o faktickou správu země.

136

mezi kompletním odmítnutím jejich existence, anebo naopak uznáním za plnohodnotné

členy mezinárodního společenství. Jednou z těchto možností je Taiwanský model. Jeho

podstatou je aktivní hospodářská, technologická i kulturní spolupráce s Taiwanem i u států,

které jej neuznaly za nezávislou zemi. To znamená, že státy uznávající právní svrchovanost

vlády ČLR na celém čínském území neudržují s Taiwanem diplomatické styky, respektují

však jeho hospodářskou a obchodní svébytnost a mají s ním na tomto poli pevné vztahy.

Pevné vztahy však vyžadují institucionální podporu, se kterou je v případě neuznaných

států problém. Při diplomatickém neuznání Taiwanu, je tako komplikace řešena

prostřednictvím soukromých firem či neziskových organizací, které oficiálně zastupují stát

při bilaterálních jednáních. Ukázkovým příkladem takové privatizace diplomatických

vztahů jsou bilaterální vztahy USA s Taiwanem. Od podpisu tzv. Zákona o vztazích

s Taiwanem (Taiwan Relations Act – TRA) v roce 1979 zastupuje americkou vládu ve

vztazích s Taiwanem Americký institut na Taiwanu (American Institute on Taiwan – AIT).

Jedná se o soukromou neziskovou organizaci, jejíž zaměstnance tvoří kariérní diplomaté,

kteří jsou po čas služby na Taiwanu zproštěni statusu státních zaměstnanců. Financování

AIT probíhá ze státního rozpočtu skrze Ministerstvo zahraničních věcí. Paragraf 7 TRA

dává zaměstnancům AIT pravomoci jinak určené pouze americkým konzulárním

úředníkům. Taiwanskou obdobou AIT je Koordinační rada pro Severoamerické záležitosti

(Coordination Council for North American Affairs – CCNA). Podle Zákona o vztazích

s Taiwanem musí veškeré kontakty mezi USA a Taiwanem probíhat prostřednictvím těchto

dvou neziskových organizací. Vzhledem k tomu, že se Taiwan řadí mezi patnáct

nejvýznamnějších světových exportérů a v objemech obchodu s EU předstihuje i lidnaté

státy, jako jsou Indie nebo Brazílie, je v zájmu všech evropských států udržovat

s Taiwanem hospodářské vztahy i při statusu politického neuznání jeho nezávislosti a

trvání na existenci jedné Číny. Proto si státy EU zřizují na Taiwanu obdobné kanceláře

americké AIT. To je případ i ČR. Na oficiálních webových stránkách MZV ČR je možné

se dočíst, že mezi Taiwanem a ČR nejsou evidovány žádné bilaterální mezinárodní

smlouvy, ale že zájmy ČR na Taiwanu zastupuje Česká ekonomická a kulturní kancelář

Taipei, do jejíž gesce spadá ekonomicko-obchodní, kulturní a konzulární činnost. Nejedná

se tedy sice o konzulát, ale kancelář je financována MZV ČR. Vzhledem k velikosti a

významu ekonomik Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří, Náhorního Karabachu, Severního

Kypru a Somalilandu, je však velmi nepravděpodobné opakování Taiwanského modelu

k ostatním de facto státům.

137

Pravděpodobnější by tak byla další možnost, jež umožňuje citlivou angažovanost v de

facto státech skrze limitované uznání jejich existence, ale bez mezinárodního uznání

nezávislosti. Jedná se o model některých ekonomických organizací. Oproti OSN a většině

ostatních mezinárodních organizací nemají některé ekonomické organizace, jako např.

APEC (Asijsko-pacifické hospodářské společenství), WTO (Světová obchodní organizace)

nebo ADB (Asijská rozvojová banka) za podmínku členství zvoleno mezinárodní uznání

státu. V případě organizace APEC tak jejími členy nejsou pouze nezávislé státy, ale šířeji

pojaté “ekonomiky”. Tato formulace tak umožnuje, aby členem APEC byly vedle ČLR

také Taiwan a Hongkong. V případě WTO a jejího předchůdce GATT je právo, kdo se

může stát členem Všeobecné dohody o clech a obchodu, definováno v paragrafu XXXII,

který říká, že členem GATT se může stát jakákoliv vláda, která naplní podmínky o clech a

obchodě, jež vyplývají z této smlouvy.205 Členem je tedy smluvní strana, kterou zastupuje

vláda. Ve smlouvě není zmíněno, že by smluvní stranou mohl být pouze mezinárodně

uznaný stát. Takto se smluvními stranami GATT staly v roce 1947 Barma, Jižní Rhodesie

a Srí Lanka, ačkoliv se v té době nejednalo o nezávislé státy. V roce 1986 se členem

GATT stal Hongkong, který se o jedenáct let později stal rovněž členem WTO. Taiwan se

pod názvem “Separátní celní území Taiwanu, Penghu, Kinmenu a Matsu“, zkráceně

“Čínský Taipei“ stal členem WTO v roce 2002. Hongkong i Taiwan představují entity

s vlastní celní politikou, kterou je vláda schopna efektivně měnit v závislosti na dohodách

uzavřených ve WTO. V případě obou entit je tak zřejmé, že jejich členství závisí na

funkčních kompetencích jejich vlád, a ne na jejich právním postavení. Obdobný přístup by

potom mohl pro de facto státy platit i v některých jiných institucích, jako například v

Mezinárodní asociaci pro civilní letectví (ICAO), Mezinárodní námořní organizaci (IMO)

nebo Světové poštovní unii (UPU). Z této ukázky je zřejmé, že limitovaný přístup ke

členství v některých mezinárodních organizacích neznamená automatické mezinárodní

uznání nezávislosti de facto státu, přičemž snižování mezinárodní izolace rozhodně

napomáhá hospodářskému i sociálnímu rozvoji v těchto entitách.

Vezmeme-li v úvahu všechny výše zmíněné faktory existence de facto států, tedy že

existují již poměrně dlouhou dobu, mateřský stát nemá páky k získání těchto entit pod

205 Všeobecná dohoda o clech a obchodu.

138

vlastní efektivní kontrolu, jejich existence ztěžuje ekonomický a sociální rozvoj nejen

uvnitř samotných těchto entit, ale i v zemích, které s nimi bezprostředně sousedí. A navíc

představují vážné bezpečnostní riziko pro celý region, ve kterém se nalézají, je zřejmé, že

mezinárodní společenství by mělo ukončit nefunkční přístup boje s de facto státy

prostřednictvím sankcí, embarga či ignorace a začít s přístupem citlivější angažovanosti.

139

SEZNAM LITERATURY

Abkhazia: Deepening Dependence. Europe Report No. 202, International Crisis Group,

2010. [19. Březen 2010]. Online:

http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/202abkhaziadeepeningdependence.

ashx

Abkhazia for the Integration of the Black Sea, Orsam report no. 8, December 2009. [19.

Prosince 2010], Online:

http://www.orsam.org.tr/tr/trUploads/Yazilar/Dosyalar/20091216_sayi9_eng_ic_web

.pdf

Abkhaz Muslims Become Target of Kremlin's Hidden War, Eurasia Daily Monitor, vol. 7,

no. 185. [14. Října 2010 ] Online:

http://www.unhcr.org/refworld/docid/4cb80d052.html

Abkhaz World [19. Září 2010]. Online: http://www.abkhazworld.com

Acemoglu, D., Robinson, J. (2001): A Theory of Political Transitions. American Economic

Review, vol. 91, no. 4, p. 938-963.

Adamcová, L. a kol. (2006): Úvod do rozvojových studií. Praha: Oeconomica.

Agosin, M. R., Mayer, R. (2000): Foreign investment in developing countries: Does it

crowd in domestic investment? UNCTAD Discussion Paper No. 146. [15. Září

2010]. Online: http://www.unctad.org/en/docs/dp_146.en.pdf

Agreement on A Ceasefire And Separation Of Forces. Conciliation Resources. [15. Listopadu 2010]. Online: http://www.c-r.org/our-work/accord/georgia-abkhazia/keytext3.php

140

Aillarionov journal. Gruzija i Južnaja Osetija: financovyj aspekt. [9. Listopadu 2011],

Online: http://aillarionov.livejournal.com/49042.html

Aitken, B. J., Harrison, A. E. (1999): Do domestic firms benefit from direct foreign

investment? Evidence from Venezuela. The American Economic Review, vol. 89,

no. 3, p. 605–618.

Alfaro, L., et al. (2004): FDI and economic growth: the role of local financial markets.

Journal of International Economics, vol. 64, no. 1, p. 89–112.

Amichba, K. (2008): The Abkhazian language and its place in the Caucasian family of

languages. [6. Prosince 2010], Online:

http://www.abkhazworld.com/abkhazia/people-a-culture/37-the-abkhazian-

language.html

Anchabadze, G. (2010): In XII-XIII Centuries Term Abkhaz Had Three Meanings. [6.

Prosince 2010], Online:

http://www.humanrights.ge/index.php?a=main&pid=12696&lang=eng

Anderson, M. (1999): Do No Harm: How Aid Can Support Peace - Or War. London:

Lynne Reinner.

Appelyard, R.T. (1991): International Migration: Challenges for the ninetees. Geneva:

Internazional Organization for Migration.

Baar, V. (2001): Národy na prahu 21.století - emancipace nebo nacionalismus? Ostrava:

Tilia.

Bahcheli, T., Bartmann, B., Srebrnik, H. (2004): De Facto States: The Quest for

Sovereignty. London: Routledge.

Bgazhba, O., Lakoba, S. (2007): Istorija Abchazii: S drevnějšich vremjen do našich dněj.

Suchumi.

141

Blackburn, K., Sarmah, R. (2008): Corruption, development, and demography. Economics

of Governance, vol. 9, no. 4, p. 341–362.

Bloomfield, L. P., Moulton, A. (1997): Managing International Conflict. New York: St.

Martin's Press.

Blomstrom, M., Kokko, A., (1998): Multinational corporations and spillovers. Journal of

Economic Surveys, vol. 12, no. 3, p. 247–277.

Boorstin,D. J. (1999): Člověk hledající-příběh lidské touhy pochopit svět a sebe sama.

Praha: Prostor.

Broers, L. (2005): The politics of non-recognition and democratisation. In: Broers, L.

(ed.) The limits of leadership: Elites and societies in the Nagorny Karabakh peace

process. London: Conciliation Resources.

Burnside, C., Dollar, D. (2000): Aid, Policies, and Growth. American Economic

Review, vol. 90, no. 4, p. 847–868.

Caspersen, N. (2008): Separatism and the Democracy in the Caucasus. Survival, vol. 50,

no. 4, p. 113-136.

Caspersen, N. (2009): Playing the Recognition Game: External Actors and de facto States.

The International Spectator, vol. 44, no. 4, p. 47-60.

Cassen, R. (1986): Does Aid Work? Oxford: Oxford University Press.

Caves, R. E. (1996): Multinational enterprise and economic analysis (2nd ed.).

Cambridge: Cambridge University Press.

Cestovní mapa k mírovému procesu v Abcházii. [13. Prosince 2010], Online:

http://www.parliament.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=1315&info_id=22617

142

CIA World Factbook: Somalia. [13. Srpna 2010], Online:

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/so.html

CIA World Factbook: Taiwan. [13. Srpna 2010], Online:

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/tw.html

Cohen, J. (1999): Economic dimensions. [14. Prosince 2003], Online:

http://www.abkhaziageorgia.parliament.ge/Publications/Foreign/jonathan_cohen.htm

Commission of the European Communities (1996): Communicaton from the Commission

to the Council and the European Parliament on Linking relief, rehabilitation and

development (LRRD). Brussels, 30 April, COM(96) 153 final.

Commission of the European Communities (2004): European Neighbourhood Policy.

Strategy Paper, Communication from the Commission, Brussels, 12 May,

COM(2004) 373 Final.

Commission of the European Communities (2006): Communication From The

Commission To The Council And The European Parliament On Strengthening The

European Neighbourhood Policy. Brussels, 4 December, COM(2006)726 Final.

Commission of the European Communities (2007): Communication From The

Commission A Strong European Neighbourhood Policy. Brussels, 5 December,

COM(2007) 774 Final.

Collier, P., Hoeffler,A. (2002): Greed and Grievance in Civil War. The Centre for the

Study of African Economies, Working Paper Series, paper no. 160.

Collier, D., Levitsky, S. (1997): Democracy with Adjectives: Conceptual Innovation in

Comparative Research. World Politics, vol. 49, no. 3, p. 430-451.

143

Cooley, A., Mitchell, L.A., (2010): Engagement without Recognition: A New Strategy

toward Abkhazia and Eurasia’s Unrecognized States. The Washington Quarterly,

vol. 33, no. 4, p. 59-73.

Coppieters, B. et al. (2003): Federalization of Foreign Relations: Discussing Alternatives

for the Georgian-Abkhaz Conflict. Caspian Studies Program, Working Paper 2.

Cox, D., Jimenez, E. (1998): Risk-sharing and private transfers: What about urban

households. Economic Development and Cultural Change, vol. 46, no. 3, p. 621–637.

Crawford, J. (2006): The Creation of State in International Law. Second Edition, Oxford:

Clarendon Press.

Dalgaard et al. (2004): On the Empirics of Foreign Aid and Growth. The Economic

Journal, vol. 114, no. 1, p. 191-216.

Dalgaard, C., Erickson, L. (2009): Reasonable Expectations and the First Millennium

Development Goal: How Much Can Aid Achieve. World Development, vol. 37, no.

7, p. 1170–1181.

Darby, J., McGinty R., (2000): The Management of Peace Processes. Houndmills:

Macmillian Press.

De Haan, A., (2000): Migrants, Livehoods and Rights: the Relevance of Migration in

Development Policies. London: DfID.

Dicken, P. (2003): Global Shift. Reshaping the Global Economic Map in the 21.st Century.

New York: Guilford Press.

Drulák, P., Kratochvíl, P. (2009): Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál.

Dudouet, V., (2008): Civil society organisations in war-to-democracy transitions: From

peacebuilding to peace-sustaining roles. Beghof Research Center for Constructive

144

Conflict Management, Berlin. [30. Listopadu 2010], Online:

http://www.berghofcenter.org/uploads/download/br16e.pdf

Duffield,M. (1994): Complex emergencies and the crisis of developmentalism. IDS

Bulletin, vol. 25, no. 4, p. 37–45.

Easterly, W. (2006) : The white man’s burden: Why the West’s efforts to aid the rest have

done so much ill and so little good. New York: ThePenguin Press.

Ethnologue: Languages of the World, 14th Edition, 2000. [4. Prosince 2008], Online:

http://www.ethnologue.com/14/show_language.asp?code=ABK

EU-Georgia Action Plan 2006. [18. Listopadu 2010], Online:

http://ec.europa.eu/environment/enlarg/pdf/enp_action_plan_georgia.pdf

European Council (2003): A Secure Europe in a Better World. European Security

Strategy, Brussels. [8. Listopadu 2010], Online:

http://ue.eu.int/pressdata/EN/reports/78367.pdf

Fawn, R. (2008): The Kosovo and Montenegro effect. International Affairs, vol. 84, no. 2,

p. 269–294.

Fáze a složky postkonfliktní rekonstrukce. Stránky studentů oboru Mezinárodní vztahy a

Evropská studia. [16. Října 2010], Online:

www.vsvsmv.wz.cz/konflikty/051207konfliktykeini.doc

Fischer, M., (2006): Civil Society in Conflict Transformation: Ambivalence, Potentials and

Challenges. Berghof Research Centre for Constructive Conflict Management, Berlin.

[29. Listopadu 2010], Online:

http://www.berghofhandbook.net/uploads/download/fischer_cso_handbook.pdf

Fischer, S. (2010): How to engage with Abkhazia. ISS Analysis. [28. Prosince 2010],

Online:http://www.iss.europa.eu/uploads/media/How_to_engage_with_Abkhazia.pdf

145

Foreign Direct Investment in 2007. Economy Watch 2008. [10. Září 2010], Online:

http://www.economywatch.com/foreign-direct-investment/2007.html

Freedom in the World Comparative and Historical Data, Freedom House [20. Června

2010]. Online: http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=439

Gachechiladze, R. (1995): The new Georgia: space, society, politics. London: UCL press.

Gellner, E. (1997): Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové. Brno:Doplněk.

Georgia: Poverty Reduction Strategy Paper Progress Report 2006, IMF Country Report

No. 06/360. [19. Května 2009], Online:

http://planipolis.iiep.unesco.org/upload/Georgia/PRSP/Georgia%20PRSP%20Progre

ss%20report.pdf

Ghali, B.,B. (1992): An Agenda for Peace. New York: UN. [20. Prosince 2010]. Online:

http://www.un.org/Docs/SG/agpeace.html

Gill, S. (1995): Globalisation, Market Civilisation, and Disciplinary Neoliberalism.

Millennium-Journal of International Studies, vol. 24, no. 3, p. 399-423.

Glassner, M. I., De Blij, H. J. (1988): Systematic Political Geography (4th edition). New

York: John Wiley & Sons.

Gogišvili, T. (2001): Trends of child and family well-being in Georgia. Background paper

prepared for the Regional Monitoring Report No. 8: A Decade of Transition. [16.

Prosince 2010], Online: http://www.unicef-

irc.org/research/ESP/CountryReports2000_01/Georgia00fam.pdf

Goldstein, J. S. (2003): International Relations. New York: Longman.

Gurgulia, M., (2000): Graždanske Obščestvo v Abkhazii: Tendencii Razvitija. [28.

Listopadu 2010], Online: <http://www.dzdz.com/peace/progs/pdfs/russian4.pdf.>

146

Haggard, S., Kaufman,R. (1992): The Politics of Economic Adjustment. Chichester:

Princeton.

Hamre, J., Sullivan, R. (2002): Toward Postconflict Reconstruction. The Washington

Quarterly, vol. 15, no. 4, p. 85-96.

Hansen, H., Finn, T. (2001): Aid and Growth Regressions. Journal of Development

Economics, vol. 64, no. 2, p. 547-570.

Hartnoll, R. (2003): Příručka k provádění výběru metodou sněhové koule. Praha: Rada

Evropy – Skupina Pompidou.

Hendl, J. (2005): Kvalitativní výzkum. Praha: Portál.

Hewitt, B. G. (1989): Abkhaz. In Greppin, J. (ed.), The Indigenous Languages of the

Caucasus. New York: Caravan Books, p. 39-88.

Hocking, B., Smith, M. (1995): World Politics: An Introduction to International Relations.

London: Longman.

Human development report 1999. Globalization with a Human Face. New York: UNDP

[24. Září 2010]. Online: http://hdr.undp.org/en/media/HDR_1999_EN.pdf

Human development report 2000. Human rights and human development. New York:

UNDP [24. Září 2010]. Online: http://hdr.undp.org/en/media/HDR_2000_EN.pdf

Human Development Report 2009. Overcoming barriers: Human mobility and

Development. New York: UNDP [24. Září 2010]. Online:

http://hdr.undp.org/en/media/HDR_2009_EN_Complete.pdf

Chirikba, V. (2006): The International Legal Status of the Republic of Abkhazia in the

Light of International Law. [27. Prosince 2010]. Online:

http://abkhazworld.com/Pdf/VChirikba_Ist2009.pdf

147

ICRC Code of Conduct. [7. Dubna 2009],Online :

http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/htmlall/code-of-conduct-290296

Inal-Ipa, A. (2010): Don't call us 'occupied'. The International institute of Strategic Studies.

[4. Prosince 2010], Online: http://www.iiss.org/programmes/russia-and-

eurasia/about/georgian-russian-dialogue/caucasus-security-insight/arda-inal-ipa/dont-

call-us-occupied/?locale=en

IMF WEO Database: Report for Selected Country Groups and Subjects. International

Monetary Fund. April, 2010. [7. Října 2010], Online:

http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2010/01/weodata/weorept.aspx?pr.x=58&pr

.y=7&sy=1999&ey=2009&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&c=001,110,1

63,119,203,123,998,200,904,901,505,511,406,603,205&s=NGDP_RPCH,PPPGDP

&grp=1&a=1

International Crisis Group, (2006): Abkhazia Today, Working to Prevent Conflict

Worldwide, Europe Report №176. [25. Dubna 2010], Online:

http://www.crisisgroup.org/library/documents/europe/caucasus/176abkhaziatoday.pd

f

International Migration 2009. UN: population division of Department of Economic and

Social Affairs. [27. Září 2010]. Online:

http://www.un.org/esa/population/publications/2009Migration_Chart/ittmig_wallcha

rt09.pdf

Isachenko, D. (2008): The Production of Recognized Space: Statebuilding Practices of

Northern Cyprus and Transdniestria. Journal of Intervention and Statebuilding, vol.

2, no. 3, p. 353-368.

Jackson, R. H., Roseberg,C. (1982): Why Africa’s weak states persist: the empirical and

the juridical statehood. World Politics, vol. 35, no. 1, p. 259–282.

148

Jackson, R. H. (1987): Quasi-states, dual regimes, and neoclassical theory: International

jurisprudence and the Third World. International Organization, vol. 41, no. 4, p. 519-

549.

Jackson, R. H. (1993): Quasi-States: Sovereignty, International Relations and the Third

World. Cambridge: Cambridge University Press.

James, A. (1986): Sovereign Statehood: The Basis of International Society. London: Allen

and Unwin.

Johnson, J. M., Regets, M. (1998): International Mobility of Scientists and Engineers to the

US – Brain Drain or Brain Circulation? NSF Issue Brief 98-316.

Kindleberger, C. P., Herrick, B. (1977): Economic development. New York: McGraw-Hill.

King, Ch. (2001): The Benefits of Ethnic War: Understanding Eurasia’s Unrecognized

States. World Politics, vol. 53, no. 4, p. 524-552.

Klíč k budoucnosti Abcházsko-gruzínského konfliktu. [13. Prosince 2010], Online:

http://www.caucasus-dialog.net/Caucasus

Dialog/Documentsfiles/Key%20to%20the%20Future%20Eng%20Kopie.pdf

Kolossov, M., O'Loughlin, J. (1998): Pseudo-states as harbingers of a post-modern

geopolitics : The Example of the Trans-Dniester Moldovan Republic. In: Newman,

D. (ed.) Boundaries, Territory and Postmodernity. London: Frank Cass, p. 151-176.

Kolstø, P. (2006): The Sustainability and Future of Unrecognized Quasi-States. Journal of

Peace Research, vol. 43, no. 6, p. 723-740.

Kumar, K. (1993): Civil Society: an Inquire into the Usefulness of an Historical term.

British Journal of Sociology, vol. 44, no. 3, p. 375-395.

149

Krueger, H. (2009): Implications of Kosovo, Abkhazia and South Ossetia for International

Law. The Conduct of the Community of States in Current Secession Conflicts.

Caucasian Review of International Affairs, vol. 3, no.1, p. 121-142.

Lange,M. , Quinn, M. (2003): Conflict, Humanitarian Assistance and Peacebuilding:

Meeting the Challenges. International Alert.

Lederach, J. P., (1997): Building Peace: Sustainable Reconciliation in Divided Societies.

Washington D.C.: United States Institute of Peace.

Lewis, M. (2009): Ethnologue: Languages of the World, Sixteenth edition. Dallas. [10.

Prosince 2010], Online: http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=abk

Lisabonská smlouva. [4. Prosince 2010], Online: http://www.mvcr.cz/clanek/lisabonska-

smlouva.aspx

Lowell, L., Findlay, A. (2002): Migration of Highly Skilled Persons from Developing

Countries: Impact and Policy Responses. [20. Října 2010]. Online:

http://www.pleasanton.k12.ca.us/avhsweb/bull/APHG/ilo.pdf

Lynch, D. (2004): Engaging Eurasia’s Separatist States. Washington DC: United States

Institute of Peace.

Macrae, J. (2001): Apples, Pears and Porridge: The Origins and Impact of the Search for

Coherence between Humanitarian and Political Responses to Chronic Political

Emergencies. Disasters, vol. 25, no. 4, p. 290–307.

Macrae, J. (2004): Beyond the continuum: the changing role of aid policy in protracted

crises. Overseas Development Institute. [18. Září 2010], Online:

www.odi.org.uk/resources/download/236.pdf

Martin, P., Widgren, J. (1996): International Migration: A Global Challenge. Population

Bulletin, vol. 51, no. 1, p. 1-47.

150

Massey, D., Parrado, E., (1998): International migration and business formation in Mexico.

Social Science Quarterly, vol. 79, no. 1, p. 1–20.

Merkel, W. (2004): Embedded and Defective Democracies. Democratization, vol. 11, no. 5,

p. 33 -58.

Miall, H., Ramsbotham, O. and Wodhouse, T (1999): Contemporary Conflict

Resolution. Cambridge: Polity.

Mikhelidze, N., Pirozzi, N. (2008): Civil Society and Conflict Transformation in

Abkhazia, Israel-Palestine, Nagorno-Karabakh, Transnistria and Western Sahara.

Brighton: MICROCON. [20. Února 2010]. Online:

http://www.microconflict.eu/publications/PWP3_NM_NP.pdf

Milner, H., Kubota, K. (2005): Why the Move to Free Trade? Democracy and the Trade

Policy in the developing Countries. International organization, vol. 59, no. 1, p. 107-

143.

Ministěrstvo Ekonomiky Pridněstrovskoj Moldavskoj Respubliky. [13. Srpna 2010].

Online: http://mepmr.org/makroekonomicheskaya-politika

Mirimanova, N. (2010): Civil society building peace in the European Neighbourhood:

towards a new framework for joining forces with the EU. MICROCON Policy

Working Paper 10, Brighton: MICROCON.

Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států. [21. Února 2010]. Online:

http://www.molossia.org/montevideo.html

Moskevská dohoda o příměří a oddělení stran konfliktu v Abcházii. [11. Prosince 2010],

Online: http://www.c-r.org/our-work/accord/georgia-abkhazia/keytext3.php

Mosley, P. (1987): Overseas Aid: Its Defence and Reform. Brighton: Wheatsheaf Books.

151

Moyo, D. (2009) : Dead aid: Why aid is not working and how there is a better way for

Africa. New York: Farrar, Straus and Giroux.

Müller, D. (1998): Demography: Ethno-demographic history 1886-1989. In Hewitt, G. (ed)

The Abkhazians: a handbook. New York: St. Martin Press, p. 218-239.

Müller, K. (2001): Koncept občanské společnosti: konceptualizace, dilemata, nebezpečí.

Politologická revue, vol. 8, no. 1, p. 3-26.

Murinson, A. (2004): The secessions of Abkhazia and Nagorny Karabagh. The roots and

patterns of development of post-Soviet micro-secessions in Transcaucasia. Central

Asian Survey, vol. 23, no. 1, p. 5-26.

MZV (2010): Základní přehled humanitární pomoci. [18. Října 2010], Online:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_po

moc/prirucka_WFP_pro_nevladni_organizace/zakladni_prehled_humanitarni_pomoc

i.html

Nafziger, E.,W. (2006): Economic Development. Cambridge: Cambridge University Press.

Nagorno Karabakh Process of State Building at the Crossroad of Centuries, 2009, Yerevan

Institute of Political Research. [27. Února 2010]. Online:

http://www.armenianatomission.com/picture/doc/REPUBLIC%20OF%20NAGORN

O%20KARABAKH.pdf.

Nye, J. (2004): Soft Power and American Foreign Policy. Political Science Quarterly, vol.

119, no. 2, p. 255-270.

OCHA Georgia: Abkhazia briefing note, September 2003. [4. Prosince 2010], Online:

http://www.reliefweb.int/rw/rwb.nsf/AllDocsByUNID/c787a104872dc1cbc1256da30

0423b29

OECD (2010a): Net ODA disbursments, total DAC countries. OECD. [2. Října 2010],

Online: http://webnet.oecd.org/dcdgraphs/ODAhistory/

152

OECD (2010b): DAC2a ODA Disbursements. OECD. [2. Října 2010], Online:

http://stats.oecd.org/Index.aspx?DatasetCode=TABLE2A

Official site of Sergey Bagapsh, President of Abkhazia. [13. Srpna 2010], Online:

http://www.abkhaziagov.org/en/news/detail.php?ID=32339

O’Loughlin, J., Kolossov, V., Toal, G. (2010): Inside Abkhazia: A Survey of Attitudes in a

De Facto State. [20. Prosince 2010], Online:

http://www.colorado.edu/ibs/pec/johno/pub/InsideAbkhazia.pdf

Overview of EC Assistance to People Affected by Conflict in GEORGIA. EU Delegation

to Georgia, May 2010. [27. Prosinec 2010]. Online:

http://ec.europa.eu/delegations/georgia/documents/projects/overview_post_conflict_

ec_assistance_may10_en.pdf

Parliament of Georgia, Information On So-called Blockade of Abkhazia. 2001,

[10. Června 2003], Online: http://www.abkhazia-

georgia.parliament.ge/Comments/Information%20On%20Blockade.htm

Pařížská deklarace o efektivitě pomoci. [15. Června 2009], Online:

http://www1.worldbank.org/harmonization/Paris/FINALPARISDECLARATION.pdf

Pazderka, J. (nedatováno): Evropská Unie a humanitární pomoc. [10. Června 2009],

Online: http://www.varianty.cz/download/pdf/pdfs_51.pdf

Pegg, S. (1998a): International Society and the De Facto State. Aldershot: Ashgate.

Pegg, S. (1998b): De Facto States in the International System. Institute of International

Relations The University of British Columbia, Working paper No. 21.

Pérez Díaz, V. (1998): The Public Sphere and a European Civil Society. In Alexander, J.

C. Real Civil Societies. Dilemmas of Institutionalization (ed). London: Sage.

153

Popescu, N. (2006): Democracy in Secessionism: Transnistria and Abkhazia’s Domestic

Policies. Center for Policy Studies. [12. Srpen 2009]. Online:

http://www.policy.hu/npopescu/ipf%20info/IPF%204%20democracy%20in%20sece

ssionism.pdf

Popescu, N. (2007): Europe’s Unrecognised Neighbours: The EU in Abkhazia and South

Ossetia. CEPS Working Document No. 260. [15. Srpen 2009]. Online:

http://feelingeurope.org/Pages/ENP%20Plus%20maart%20ceps.pdf

Popescu, N. (2010): The EU and the Civil Society in Georgian-Abkhaz Conflict. Microcon

working paper no. 15. [20. Října 2010]. Online:

http://www.microconflict.eu/publications/PWP15_NP.pdf

Przeworski, A. (1991): Democracy and the Market: Political and Economic Reforms in

Eastern Europe and Latin America. Cambridge, 1991.

Puri, S., Ritzema, T. (2001): Migrant Worker Remittances, Micro-finance and the Informal

Economy: Prospects and Issues.ILO Working paper no. 21., [26. Září 2010]. Online:

http://www.ilo.org/public/english/employment/ent/papers/wpap21.htm

Rajan, R. G., Subramanian, A. (2008): Aid and growth: what does the cross-country

evidence really show? The Review of Economics and Statistics, vol. 90, no. 4, p.

643–665.

Ramsbotham, O., Woodhouse, T., Miall, H. (2005): Contemporary Conflict Resolution:

The prevention, management and transformation of deadly conflicts. Cambridge:

Polity press.

Ratha, D. (2003): Worker’s remittances: An important and stable source of external

development finance. [18. Září 2010]. Online:

http://siteresources.worldbank.org/INTRGDF/Resources/GDF2003-Chapter7.pdf

Riegl, M. (2010): Terminologie kvazistátů. Acta Politologica, vol. 2, no. 1, p. 57-71.

154

Risse, T., Ropp, S., Sikkink, K. (1999): The Power of Human Rights: International Norms

and Domestic Change. Cambridge: University Press.

Rodrik, D. (1997): Has Globalization Gone Too Far? Washington: Institute for

International Economics.

Rooy, A. Van, (1998): Civil Society and the Aid Industry: The Politics and Promise, The

North-South Institute. London: Earthscan Publications Ltd.

Ropers, N. (2002): Civil-Society Peace Constituencies. NGO Involvement in Conflict

Resolution – Areas of Activity and Lessons Learned. In Günther Bächler (ed.).

Promoting Peace. The Role of Civilian Conflict Resolution. Bern: Staempfli, p. 97-

126.

Rotberg, R. I. (2004): When states fail: causes and consequences. New Jersey: Princeton

University press.

Russia signs military cooperation deals with Abkhazia, S.Ossetia. Ria Novosti 15.9. 2009.

[14. Prosince 2010], Online:

http://en.rian.ru/mlitary_news/20090915/156135405.html

Russian Federation Withdraws from Regime of Restrictions Established in 1996 for

Abkhazia. Russian Ministry of Foreign Affairs, Press release 300-06-03-2008. [14.

Prosince 2010], Online:

http://www.mid.ru/brp_4.nsf/0/79C58F476CAEC4E8C32574040058934C

Sachs, J., Warner, A. (1995): Economic Reform and the Process of Global Integration.

Brooking papers on Economic Activity, vol. 26, no. 1, p. 1-118.

Seers, D. (1969): The Meaning of Development. International Development Review, vol.

11, no. 4, p. 2-6.

155

Shaping the 21st century: The contribution of Development Co-operation. (1996) OECD.

[16. Září 2010], Online: www.oecd.org/dataoecd/23/35/2508761.pdf

Sikkink, K. (1997): Development Ideas in Latin America: Paradigm Shift and and The

Economic Commision for Latin America. In Cooper, F., Packard, R. International

Development and Social Sciences: Essays in the History and Politics of Knowledge.

Berkeley: University of California Press.

Skeldon, R. (2002): Migration and Poverty. Asia-Pacific Population Journal, vol. 17, no. 4,

p. 67-82.

Skeldon, R. (2008): International Migration as a Tool in Development Policy: A Passing

Phase? Population and Development Review, vol. 34, no. 1, p. 1-18.

Smooha,S. (1997): Ethnic Democracy: Israel as an Archetype. Israel Studies, vol. 2, no. 2,

p. 198-241.

Socor, V. (2006): Moscow Kills Boden paper, Threatens to terminate UNOMIG in

Georgia. Eurasia Daily Monitor, vol. 3, no. 26. 7.2.2006 [16. Ledna 2010], Online:

http://www.jamestown.org/programs/edm/single/?tx_ttnews%5Btt_news%5D=3136

2&tx_ttnews%5BbackPid%5D=177&no_cache=1

South Ossetia: The Burden of Recognition. Europe Report No. 205, International Crisis

Group 2010, [20. Září 2010]. Online:

http://www.crisisgroup.org/en/regions/europe/caucasus/georgia/205-south-ossetia-

the-burden-of-recognition.aspx

Sørensen, G. (2005): Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál.

Státní strategie pro okupovaná území Gruzie: Angažovanost skrze spolupráci. [15.

Prosince 2010], Online:

http://www.reliefweb.int/rw/RWFiles2010.nsf/FilesByRWDocUnidFilename/MUM

A-83R5XW-full_report.pdf/$File/full_report.pdf

156

Stojanov, R, Novosák, J. (2008a): Migrace namísto pomoci? Remitence a cirkulace mozků

jako nástroje rozvoje. Mezinárodní vztahy, vol. 43, no. 1, p. 38-77.

Stojanov, R., Novosák, J. (2008b): Mezinárodní migrace a rozvoj: (ne)čekané souvislosti?

[20. Září 2010]. Online: http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-migrace-a-rozvoj-

ne-cekane-souvislosti20030.htm

Stojanov, R., Novosák, J. (2008c): Shaping the Development of Developing Countries

Focused on China and India. Ostrava: OU.

Syrovátka, M. (2008): How (not) to measure quality of life: Critical perspectives on the

Human Development Index. Mezinárodní vztahy, vol. 43, no. 1, p. 9–37.

Šabatková, J. (2004): Past zvaná brain drain. Internetový portál rozvojovka.cz. [21. Září

2010]. Online: http://www.rozvojovka.cz/past-zvana-brain-drain_193_121.htm

Tandon, Y. (2008): Ending aid dependency. Oxford: Fahamu Books & Pambazuka Press.

Tarzi, S. (2005): Foreign Direct Investment Flows into Developing Countries: Impact of

Location and Government Policy. Journal of Social, Political and Economic Studies,

vol. 30, no. 4, p. 497-515.

Taylor, J. E., Adelman, I. (1995): Village economies: The design, estimation and use of

village-wide economic models. New York: Cambridge Press.

Ten things you didn’t know about Europe’s newest country, Pridnestrovie.net 2010, [12.

Září 2010]. Online: http://pridnestrovie.net/tenfacts.html

The Least Developed Countries Report 2004: Trade and poverty from development

perspective. [24. Září 2010]. Online:

http://www.unctad.org/en/docs/ldc2004p2ch1_en.pdf

The National statistical service of Nagorno-Karabakh Republic. [13. Srpna 2010]. Online:

http://www.stat-nkr.am/2002_2008/4_himcuc.pdf

157

The Republic of China Yearbook 2009. [11. Ledna 2011]. Online:

http://www.gio.gov.tw/taiwan-website/5-gp/yearbook/ch06.html

The Role of Foreign Aid in Development. The Congress of the United States :

Congressional Budget Office. 1997. [7. Října 2010], Online:

http://www.cbo.gov/ftpdocs/0xx/doc8/foraid.pdf

Tocci, N. (2008): The European Union, Conflict Transformation and Civil Society: A

Conceptual Framework. MICROCON Policy Working Paper 1, Brighton:

MICROCON.

Todaro, M. P. (1989): Economic development in the Third World. New York: Longman.

Toft, M. D. (2003): The Geography of Ethnic Violence. New Jersey: Princeton

Trier, T., Lohm, H., Szakonyi, D. (2010): Under Siege: Inter-Ethnic Relations in Abkhazia.

New York: Columbia university press.

TRNC State Planning organization. [13. Srpna 2010]. Online:

http://www.devplan.org/Frame-eng.html

Tschirgi, N. (2004): Post-Conflict Peacebuilding Revisited: Achievements, Limitations,

Challenges. New York: International Peace Academy.

Tsurtsumia, A. (2010): Coflicts in Kosovo and Abkhazia, Georgia. Should Kosovo Serve as

a Precedent for Abkhazia? Berlin: VDM.

Turkey May Help Abkhazia Reintegrate With Georgia Through Direct Trade. The

Georgian Times. 10. Květen 2010, p. 6.

UHUBSO (2009): Facts about Somaliland. [13. Srpna 2010]. Online:

http://www.uhubso.com/index.asp-Q-Page-E-Facts-about-Somaliland--18328059

UNCTAD (1999): World Investment Report 1999: Foreign Direct Investment and the

Challenge of Development. [10. Září 2010]. Online:

http://www.unctad.org/en/docs/wir1999_en.pdf

158

UNCTAD (2006): World Investment Report 2006. FDI from Developing and Transition

Economies: Implications for Development. [10. Září 2010]. Online:

http://www.unctad.org/en/docs/wir2006_en.pdf

UNCTAD. (2008): World investment report: Transnational corporations and the

infrastructure challenge. [12. Září 2010]. Online:

http://www.unctad.org/en/docs/wir2008_en.pdf

Understanding the propaganda bluff that Greek Cypriots subjekt Turkish Cypriot to

Sanctions, Embargos and isolation. Zpráva OBSE HDIM.DEL/450/07 z října 2007.

[15. Září 2010]. Online: http://www.osce.org/odihr/27789

UNDP. Trends in Total Migrant Stock: the 2005 Revision. [18. Září 2010]. Online:

http://www.un.org/esa/population/publications/migration/UN_Migrant_Stock_Docu

mentation_2005.pdf

UN Office for the Coordination of Humanitarian Affairs, Abkhazia briefing note

september 2003, [2. Prosince 2008], Online:

http://www.reliefweb.int/w/rwb.nsf/0/c787a104872dc1cbc1256da300423b29?Opend

ocument

UN Security council. Report of the Secretary-General no. S/2008/631 on the situation in

Abkhazia, Georgia, 3. 10. 2008. [4. Prosince 2009], Online: http://daccess-dds-

ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N08/526/58/PDF/N0852658.pdf?OpenElement

Venice Commission Opinion on the Law on Occupied Territories of Georgia, March 13.

2009. [5. Prosince 2009], Online: http://www.venice.coe.int/docs/2009/CDL-

AD%282009%29015-e.asp

Venro (2006): Linking relief, rehabilitation and development: Approaches and financing

instruments to improve the transition between relief, rehabilitation and development

159

co-operation. Venro-working paper no. 17. [25. Listopadu 2010], Online:

http://www.venro.org/fileadmin/Publikationen/arbeitspapiere/arbeitspapier_17.pdf

Voice Newsletter (2006): Linking Relief, Rehabilitation and Development. Issue 4,

December 2006. [26. Listopadu 2010], Online:

http://www.reliefweb.int/rw/lib.nsf/db900sid/OCHA-

726JV5/$file/voice%20out%20loud%204%20-%20DEC2006.pdf?openelement

Všeobecná dohoda o clech a obchodu. [12. Ledna 2011], Online:

http://www.worldtradelaw.net/uragreements/gatt.pdf

Waisová, Š. (2005): Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích, Praha, Portál.

Way, L. (2003): Weak States and Pluralism: The Case of Moldova East European Politics

& Societies, vol. 17, no. 3, p. 454-482.

Wilson, W. The Fourteen Points. [8. Listopadu 2010], Online:

http://web.jjay.cuny.edu/jobrien/reference/ob34.html

Wolleh, O. (2006): A Difficult Encounter – The Informal Georgian- Abkhazian Dialogue

Process. Berghof Report. [3. Prosince 2010], Online: http://www.berghof-

conflictresearch.org/documents/publications/br12e.pdf

World Bank (2008): Annual Review of Development Effectiveness 2008: Shared Global

Challenges. Independent Evaluation Group. [4. Října 2010], Online:

http://go.worldbank.org/U2T30HQKG0

World Bank (2009): World Development Indicators database. [18. Srpna 2010], Online:

http://databank.worldbank.org/ddp/home.do?Step=12&id=4&CNO=2

World Bank (2011): How we Classify Countries. [9. Listopadu 2011], Online:

http://data.worldbank.org/about/country-classifications

160

WTO (2010) Press releases/598: Trade to expand by 9.5 % in 2010 after a dismal 2009.

WTO, [26. Března 2010]. Online:

http://www.wto.org/english/news_e/pres10_e/pr598_e.htm

Základní principy pro rozdělení kompetencí mezi Tbilisi a Suchumi. [13. Prosince 2010],

Online: http://smr.gov.ge/en/abkhazia/documents/bodens_document

Zákon č. 151/2010 sb. o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci ČR. [2.

Října 2010], Online:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicnivztahy/rozvojovaspoluprace/aktualne/zakonoza

hranicnirozvojovespolupraci.html

Zákon o okupovaných územích Gruzie. [14. Prosince 2010], Online:

http://www.diaspora.gov.ge/files/faili/GoGWarRepCh8/GoGWarRepCh8.Att212a.do

c

Zartman, W. (1995): Collapsed states: the disintegration and restoration of legitimace

authority. London: Lynne Rienner Publishers.

Zeeuw, J. (2001): Building Peace in War-Torn societies: From Concept to Strategy. [26.

Listopadu 2010], Online:

http://www.clingendael.nl/publications/2001/20010800_cru_paper_dezeeuw.pdf

2007 Annual Report: Resource Flows to Fragile and Conflict-Affected States, OECD [19.

Prosince 2010], Online:

http://www.oecd.org/document/12/0,3746,en_2649_33693550_34601932_1_1_1_1,0

0.html

2010 State Budget Approved, Civil Georgia, 4. 12. 2009, [16. Prosince 2010], Online:

http://civil.ge/eng/article.php?id=21751

161

SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOL Ů

AIT Americký institut na Taiwanu (American Institute on Taiwan)

APEC Fórum Asijsko-tichomořské hospodářské spolupráce (Asia-Pacific Economic Cooperation)

ASEAN Sdružení národů jihovýchodní Asie (Association of Southeast Asian Nations)

CCNA Koordinační rada pro Severoamerické záležitosti (Coordination Council for North

American Affairs)

CHP Centrum pro humanitární programy (Centre for Humanitarian Programmes)

CISPKF Mírové sbory Společenství nezávislých států (Commonwealth of Independent States

Peacekeeping Forces)

CKU Centra kolektivního ubytování

CSDC Centrum výzkumu civilní obrany (Centro Studi Difesa Civile)

CSO Organizace občanské společnosti (Civil Society Organisation)

ČLR Čínská lidová republika

ECHO Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc (The European Commission Humanitarian

Aid office)

ECD Decentralizovaný rozvojový program (European Commission Decentralised Cooperation

Programme)

EK Evropská komise

ENP Evropská politika sousedství (European Neighbourhood Policy)

ENPI Nástroj evropské politiky sousedství (European Neighbourhood Policy Instrument)

EOI Obchodní strategie orientace na vývoz (Export oriented industrialization)

EPLO Evropská kontaktní kancelář pro budování míru (European Peacebuilding Liaison Office)

EU Evropská Unie

EUSR Zvláštní vyslanec EU pro Jižní Kavkaz (EU Special Representative for South Caucasus)

GHD Dobré humanitární dárcovství (Good Humanitarian Donorship)

HDI Index lidského rozvoje (Human Development Index)

HDP Hrubý domácí produkt

HDR Zpráva OSN o lidském rozvoji (Human Development report)

HND Hrubý národní důchod

HP Humanitární pomoc

ICAO Mezinárodní asociaci pro civilní letectví (International Civil Aviation Organization)

ICRC Mezinárodní výbor Červeného kříže (International Committee of the Red Cross)

162

IDP Vnitřně vysídlená osoba (Internally Displaced Person)

ILO Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization)

IMO Mezinárodní námořní organizaci (International Maritime Organization)

ISI Obchodní strategie nahrazující dovoz (Import substitution industrialization)

JAR Jihoafrická republika

LDCs Skupina nejméně vyspělých zemí světa (Least Developed Countries)

LRRD Propojení humanitární pomoci, obnovy a rozvoje (Linking relief, rehabilitation and development)

MDGs Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals)

MMF Mezinárodní měnový fond

MZV ČR Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

NGO Nevládní organizace (Non-government organization)

NRC Norský výbor pro uprchlíky (Norwegian Refugee Council)

NSA Nestátní aktéři (Non-state Actors)

OBSE Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

ODA Oficiální rozvojová pomoc (Official development assistance)

OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic

Cooperation and Development)

DAC Výbor OECD pro rozvojovou pomoc (Development Assistance Committee)

OSN Organizace spojených národů

PMR Podněsterská Moldavská republika

PPP Parita kupní síly (Purchasing Power Parity)

PRSP Strategický plán na odstraňování chudoby (Poverty Reduction Strategy Paper)

PZI Přímé zahraniční investice

RB OSN Rada bezpečnosti OSN

RF Ruská federace

SAPs Programy strukturálních úprav (Structural adjustments programs)

SB Světová banka

SNS Společenství nezávislých států

SRSG Zvláštní zástupce generálního sekretariátu OSN (Special Representative Secretary General)

SSSR Svaz sovětských socialistických republik

TNCs Nadnárodní společnosti (Transnational corporations)

TRA Zákon o vztazích s Taiwanem (Taiwan Relations Act)

163

UNICEF Dětský fond OSN (United Nations Children's Fund)

UNDP Rozvojový program OSN (United Nations Development Programme)

UNHCR Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees)

UNOMIG Pozorovatelská mise OSN v Gruzii (United Nations Observer Mission in Georgia)

UPU Světová poštovní unie (Universal Postal Union)

USD Americký dolar

WFP Světový potravinový program (World Food Programme)

WHO Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)

WTO Světová obchodní organizace (World Trade Organization)

ZRS Zahraniční rozvojová spolupráce

164

SEZNAM OBRÁZK Ů

Obrázek č.1 Lederachova pyramida budování míru ……………………………….79

Obrázek č.2 Vzájemné vztahy při budování míru ………………………….……...80

Obrázek č.3 Mapa Abcházie …………………………………………………….…88

165

SEZNAM TABULEK

Tabulka 1. Porovnání hodnot HDP na osobu a HDP na osobu dle parity kupní síly (PPP) u vybraných zemí v roce 2009 …………………………………………………13 Tabulka 2. Klasifikace zemí světa dle Světové banky na základě jejich příjmů v roce 2009 ..……………………………………………………………………………….13 Tabulka 3. Konstrukce Indexu lidského rozvoje …………………………………………16 Tabulka 4. Celkový objem exportu zboží (vybrané roky v mld. USD) ………….............19 Tabulka 5. Regionální rozložení přímých zahraničních investic ………………………...23 Tabulka 6. Odhadované počty mezinárodních migrantů ve světě a jejich procentuální podíl na celosvětové populaci v letech 1960-2005 (v mil. osob a %) ……………..26 Tabulka 7. Výše remitencí podle regionů v letech 2000, 2006 a 2009 (v mld. USD) …. 29 Tabulka 8. Přehled aktivit HP v závislosti na druhu krize a fázi příchodu humanitárních organizací ……………………………………………………………………34 Tabulka 9. Srovnání výše PZI, remitencí a ODA plynoucích do rozvojových zemí v roce

2007…………………………………………………………………………..41

Tabulka 10. Srovnání HND per capita u de facto států a jejich mateřských zemí v roce 2009 ………………………………………………………………………..52 Tabulka 11. Fáze a složky postkonfliktní rekonstrukce ………………………………...61 Tabulka 12. Etnické složení Abcházie v letech 1926-2003 …………………………… 92 Tabulka 13. Politická práva a občanské svobody na Jižním Kavkaze v letech 2004-2010 …………………………………………………………………………….123

166