Brífink

Jsme lepším druhem díky tomu,že jsme tuhle válku vybojovali.

CORMAC „KOUMÁK“ WALLACE

Je dvacet minut po konci války a já se dívám, jak z díry vezmrzlé zemi lezou pahejlové jako mravenci z pekla, a modlímse, abych ty nohy, co mám od narození, měl ještě dneskavečer.

Jednotlivé roboty, velké asi jako vlašský ořech, v tom hejnunejde rozeznat, lezou jeden přes druhého a celá ta děsivá změBnohou a tykadel splývá v jednolitou, kypící, vražednou masu.

Prsty, v nichž vůbec nemám cit, si neobratně stáhnu brýlepřes oči. Mám rande se starým kámošem Robem.

Ráno je nezvykle tiché. Slyšet je jenom vzdychání větruv holých korunách stromů a chraplavý ševel stovky tisíc me-chanických šestinohých stvoření, které pátrají po lidské ko-řisti. Vysoko nahoře zní kejhavý rozhovor divokých husí,přelétajících nad zmrzlou aljašskou krajinou.

Je po válce. A teF je načase zjistit, co tu můžem najít.Stojím asi deset metrů od díry. Z téhle vzdálenosti a ve svět-

le vycházejícího slunce vypadají zabijácké stroje skoro krásné,jako bonbony rozsypané v tundře.

Dech mi stoupá z pusy v bledých obláčcích. Přimhouřím očipřed sluncem a stáhnu z ramene otřískaný plamenomet. Jed-ním palcem v rukavici zmáčknu tlačítko zapalování.

Cvak.Plamenomet nechytá.

7

Musí se trochu rozehřát, aby se tak řeklo. Stroje se blíží.V klidu. Tohle jsem dělal už kolikrát. Vtip je v tom, že jsemstejně nevzrušený a metodický jako oni. Pár let strávenýchs Robem na mně asi zanechalo stopy.

Cvak.TeF už vidím jednotlivé pahejly. Každého tvoří chumel

ostnatých nožek, připojený ke dvoudílnému krunýři. Z vlast-ní zkušenosti vím, že každá strana krunýře obsahuje jinoukapalinu. Teplo lidské pokožky reakci odstartuje. Kapaliny sespojí. Bác! A někdo má zbrusu nový pahýl.

Cvak.Nevědí, že jsem tu. Ale jejich průzkumníci se rozlézají teré-

nem po polonáhodných drahách založených na analýze po-hybu mravenčích dělníků, kterou provedl Velký Robo. Robotise toho tolik naučili. O nás i o přírodě.

Už to nemůže trvat dlouho.Cvak.Dávám se pomalu na ústup.„No tak, ty parchante!“ mumlám.Cvak.To byla chyba – promluvit. Teplo mého dechu je pro ně

jako maják. Děsivá záplava se rozeběhne mým směrem. Tišea rychle.

Cvak.První pahejl vyšplhá na mou botu. TeF musím dávat bacha.

Nesmí zreagovat. Jestli bouchne, mám chodidlo pryč, a tov tom lepším případě.

Neměl jsem sem chodit sám.Cvak.Záplava tělíček už proudí kolem mých nohou. Cítím, jak

mě za námrazou pokrytý chránič holeně tahá vedoucí pahejl,který po něm šplhá jako horolezec. Tykadla z kovových vlá-ken klepou do rytmu, Bap, Bap, Bap, jak robot pátrá po zrád-ném teple lidského těla.

Cvak.

8

Kriste Pane. No tak. No tak. Dělej!Cvak.Někde u pasu narazí na rozdíl v teplotě, protože tam jsou

v kovu zbroje slabší místa. Když vám zreaguje pahejl na úrovnitorza a máte na sobě kompletní brnění, není to nutně rozsu-dek smrti. Ale pro moje koule budoucnost zrovna růžověnevypadá.

Cvak. Fúúúú.Chytlo. Z plamenometu vyskočí ohnivý jazyk. Tváře mám

tím teplem rozpálené, až z nich stoupá pára. Zorné pole se minajednou zúží. Jediné, co vidím, jsou přesně odměřené oblou-ky ohně, které tryskají z mé zbraně do tundry. Z řeky smrtise stalo lepkavé, škvířící se želé. Pahejlové se smaží a po tisí-cích se rozpouštějí. Vzduch, který se přitom uvolňuje z jejichkrunýřů, tence piští.

Nekoná se žádný výbuch, jen sem tam některý s prskánímvzplane. Žár kapalinu v jejich skořápkách odpaří před tím,než stihne vybuchnout. Nejhorší je, že jim je to úplně jedno.Jsou moc primitivní na to, aby mohli chápat, co se s nimi děje.

Milují to teplo.Vydechnu, až když jejich vůdce sleze z mé nohy a odcupitá

do plamenů. Ne, že bych nechtěl na toho zmrda dupnout, aleuž jsem viděl lítat nohy. Na začátku Nové války byly dutévýbuchy zreagovaných pahejlů a zmatené, zchromené výkři-ky, které následovaly, stejně běžné jako palba.

Každý voják vám poví, že si Robo rád hraje. A když se dotoho dá, je to sakra taneček.

Poslední pahejl se sebevražedně odplíží ke kouřící hromaděžhnoucích zbytků svých soudruhů ve zbrani.

Vyhrabu vysílačku.„Koumák základně. Šachta patnáct… mám tu čertíky ze

škatulky.“Krabička na mě zakejhá s italským přízvukem: „Rozumím,

Koumáku. Tady Leo. VraB se. Zvedni zadek a doval ho k šachtěnumero sedici. Doprdele! Máme tuněco fakticky velikýho, šéfe.“

9

Zmrzlá půda mi křupe pod nohama, když běžím k šachtěčíslo šestnáct podívat se, jak „veliký“ to je.

Leonardo je kus chlapa, a je ho ještě větší kousek s touexozbrojí, kterou našel v horské stanici záchranné služby kou-sek na jih od Yukonu a která mu zakrývá celou spodní polo-vinu těla. Bílý doktorský kříž na EXu má přestříkaný černýmsprejem. Někdo z naší čety mu uvázal lano lechtáku kolempasu. Pomalu couvá, krok sun krok, a motory kvílí, jak táhnez díry něco velkého, černého.

Zpod zacuchané hřívy černých kudrn odfrkne Leo: „Tykráso. Ta věc molto grande.“

Cherrah, moje specialistka, namíří do díry hloubkoměra oznámí, že šachta vede přesně 128 metrů hluboko. Pak zku-šeně poodstoupí. Na tváři má vpadlou jizvu z dob, kdy bývalaméně opatrná. Nemáme ani tušení, co se může zezdola vyno-řit. Je to legrační, říkám si. U lidí je všechno po deseti. Počítámena prstech rukou a nohou a vypadáme u toho jak opice. Alestroje počítají na vlastním hardwaru zrovna tak jako my. Jsoubinární do morku kostí. Všechno je pro ně násobkem dvou.

Lechták se vynoří z díry jako pavouk vlečící mouchu. V dlou-hých drátěných ramenou svírá černou kostku velikosti basket-balového míče. Kostka musí být těžká jak olovo, ale lechtákmá strašnou sílu. Většinou je používáme na tahání lidí, cospadnou z útesu nebo do díry, ale fakt je, že lechták uzvednecokoli, od čtyřkilového děcka po vojáka v plné exozbroji. Kdyžsi nedáte dobrý pozor, polechtá vás, až vám ze žeber nadělátřísky.

Leo zmáčkne tlačítko a lechták povolí stisk. Kostka se za-duněním dopadne do sněhu. Celá četa se na mě zadívá. TeFje to na mně.

Cítím v kostech, že je tahle věc důležitá. Musí být, kolemje tolik falešných stop a jsme tak blízko míst, kde skončilaválka. Sto metrů od místa, kde Velký Robo, nebo Archos, jak

10

si říkal, vybojoval svůj poslední boj. Jaká cena útěchy tu nanás čeká? Co může být pohřbeno pod touhle zmrzlou plání,na níž lidstvo obětovalo všechno, co mělo?

Dřepnu si ke kostce. Zírá na mě jen velké, temně černé nic.Žádná tlačítka nebo rukojeti. Ani nic jiného. Nic. Jen pár škrá-banců na povrchu, které způsobil lechták.

Není to zrovna odolné, napadne mě.Jednoduché pravidlo: čím křehčí Robík je, tím je chytřejší.Mám dojem, že tahle věc možná bude mít mozek. A jestli

ho má, tak chce přežít. Takže se k ní nahnu docela blizoučkoa zašeptám: „Hele, mluv, nebo umřeš.“

Shodím plamenomet z ramene, takže ho kostka musí vidět.Jestli může něco vidět. Palcem přecvaknu zapalovač, aB toslyší. Jestli vůbec má sluch.

Cvak.Kostka sedí na věčném ledu jako neživý kus obsidiánu.Cvak.Vypadá jako kus lávy, dokonale opracovaný nástroji z ně-

jaké jiné planety. Artefakt, který tu ležel pohřbený už věky,od časů, kdy nebyli lidé ani stroje.

Cvak.Pod povrchem kostky se zamíhají slabá světélka. Kouknu

na Cherrah. Pokrčí rameny. Možná to byl jen odraz slunce,a možná taky ne.

Cvak.Čekám. Sníh se zatřpytí. Led kolem kostky začíná tát. Pře-

mýšlí to, snaží se to rozhodnout. Obvody pod černým povr-chem se zahřívají, jak kostka uvažuje o konci své vlastní exi-stence.

„Přesně tak,“ řeknu potichoučku. „Jen si to přeber, Robíku.“Cvak. Fúúúúúú.Zápalný hořák v ústí plamenometu naskočí s ohlušujícím

vzuuum. Leo se za mými zády zachechtá. Rád vídá ty chytřejšíz nich umírat. Říká, že je to pro něj zadostiučinění. Zabítněco, co neví, že je naživu, není žádný kumšt.

11

Odraz plamene hořáku zlomek vteřiny tančí po povrchukostky, a pak se ta věc rozsvítí jak vánoční stromeček. Po jejímpovrchu se míhají symboly. Brebentí na nás v sekvencích ne-smyslného skřípotu a vrzotu robořeči.

Zajímavé, napadne mě. Tahle věc nebyla vyrobena, aby pří-mo komunikovala s lidmi. Jinak by na nás už chrlila propa-gandu v angličtině jako ostatní kulturně vyspělí roboti, a sna-žila by se poplést lidská srdce a hlavy.

Co je tohle za věc?AB je to co chce, zoufale se to s námi snaží mluvit.Ani nezkoušíme porozumět. Každé vrznutí a cvaknutí ro-

bořeči má v sobě zakódováno tolik informací jako průměrnýslovník. Kromě toho dokážeme slyšet jen zlomek zvukovýchfrekvencí, na které dokáže naladit své mechanické uši Robo.

„Jéé, tatí, že si ji můžeme nechat? Prosím, prosím?“ žadoníCherrah s úsměvem.

Rukou v rukavici típnu hořák plamenometu. „Tak to dova-líme domů,“ rozhodnu a četa se dá do práce.

Připneme kostku na Leův EX a dovlečeme ji do předsunu-tého tábora. Pro jistotu ji umístím v elektromagneticky odstí-něném stanu sto metrů od ležení. Roboti jsou nevypočitatelní.Nikdy nevíte, kdy si Robo bude chtít hrát. Drátěná síB nata-žená přes stan zablokuje přístup jakémukoli zbylému myslící-mu stroji, který by chtěl popíchnout mou kostku ke hravosti.

Konečně jsme spolu sami.Ta věc opakuje jednu větu a jeden jediný symbol. Vyhledám

je v polním překladači a čekám, že to bude jen další robotickýnesmysl. Ale zjišBuju něco užitečného. Tenhle robot mi říká,že nemá dovoleno umřít, za žádných okolností – ani v případězajetí.

Ta kostka je důležitá. A ukecaná.Prosedím ve stanu s tou věcí celou noc. Robořeč přeložit

neumím, ale kostka mi ukazuje jiné věci – obrazy a zvuk. Ně-kdy jsou to záběry z výslechů lidských vězňů. Někdy jsou torozhovory s lidmi, kteří si myslí, že mluví s člověkem. Větši-

12

nou ale jde o konverzace nahrané zpravodajskou technikou.Lidé, kteří jeden druhému popisují průběh války. A to všech-no s faktografickými poznámkami a detekcí lži provedenoumyslícími stroji a srovnáním s odpovídajícími daty ze satelitníchzáběrů, rozpoznáváním objektů, predikcí emocí, gest i řeči.

Kostka je nabitá informacemi, jako by to byl fosilizovanýmozek, který do sebe vsákl celé lidské životy a uložil je v sobě,vrstvu po vrstvě, čím dál tím zhuštěněji.

V jednu chvíli uprostřed noci mi to najednou dojde – dívámse na puntičkářský záznam historie robotického povstání.

Tohle je zatracená černá skříňka celý války.Některé z lidí, které mi kostka ukazuje, znám. Já a pár mých

kámošů. Jsme tam! Velký Robo držel prst na tlačítku nahrává-ní až do samého konce. Ale jsou tam i desítky dalších. Dokon-ce i děcka. Jsou tam lidi z celého světa. Ne všichni to přežili,ne všichni vyhráli svoje bitvy, ale všichni bojovali. A bojovalitak statečně, že to Velkého Roba přimělo probrat se a načmá-rat si pár poznámek.

Lidské bytosti, které vystupují v záznamu, aB už přežily,nebo ne, jsou zahrnuty pod jednou strojovou klasifikací:

Hrdina.Ty zatracené stroje nás znaly a milovaly, i když v tu dobu

zrovna rvaly naši civilizaci na cucky.Nechávám kostku odležet ve stanu dobrý týden. Moje četa

zatím beze ztrát na životech dočistí Ragnoracká datová pole.Pak se ožerou. Další den to začínáme balit, a já se pořád nemůžupřimět, abych se vrátil a pohlédl realitě těch příběhů do očí.

Nemůžu spát.Nikdo by nikdy neměl zažít to, co jsme zažili. A v tom stanu

je to všechno, jako hororový film tak úchylný, že z něj divákzešílí. Ležím a nemůžu spát, protože vím, že každá z těchpříšer bez duše, se kterou jsem bojoval, tam na mě čeká, živá,zdravá a generovaná v kvalitním 3D.

Příšery si chtějí popovídat, podělit se o to, co se stalo.Chtějí, abych na to nezapomněl a zapsal všechno, co uvidím.

13

Ale já si nejsem jistý, že si někdo z nás chce tyhle věci pa-matovat. Říkám si, že by možná bylo lepší, kdyby naše děti ne-věděly, co všechno jsme museli dělat, abychom přežili. Nechcese mi udělat si procházku po historii ve společnosti vrahů.A kromě toho, kdo jsem, abych dělal takové rozhodnutí zacelé lidstvo?

Vzpomínky vyblednou, ale slova tu zůstanou napořád.Takže do stanu nechodím. A nespím. A než se naděju, moje

četa balí tábor, protože už zítra odjíždíme. Vyrážíme domů,aB už si za domov zvolíme kterékoli místo.

Pět z nás sedí u ohně ve vyčištěné zóně. Pro jednou se ne-musíme starat o tepelné signály, satelitní průzkum nebo vzum,vzum, vzum průzkumníků. Nic z toho – jen si prostě ze všehoděláme prdel. A upřímně, Dělat si Prdel je, co se týče Koumá-kovy čety, expertiza numero uno, teda hned po likvidaci ro-botů.

Já mlčím, ale oni si právo D si P tvrdě vydřeli. Takže se jensem tam zašklebím, když po sobě parta střílí vtípky a děláramena. Mluví o vší té srandě, co jsme zažili s Robem. O tom,jak Tiberius zneškodnil párek paheljů velkých jako krabičkyod sirek a přidělal si je k botám. Ti zasraní malí prevíti honešBastnou náhodou provezli přímo skrz plot z ostnatého drá-tu. Odnesl si z toho pár fakt hrůzostrašně vypadajících jizevve tváři.

Jak oheň dohasíná, vtípky postupně přejdou ve vážnějšírozhovor. Až nakonec Carl vytáhne Jacka, seržanta, co námvelel přede mnou. Carl o něm mluví s úctou, a když náš inže-nýr vypráví celý příběh, zjišBuju, že jsem napnutý, i když jsemu toho všeho byl.

Do háje, to byl den, kdy mě povýšili.Ale jak Carl mluví, přestanu postupně poslouchat. Jack mi

schází a je mi líto toho, co se mu stalo. Dokážu si vybavit jehoobličej, jak se na mě vesele zubí, i když třeba jen na chvilku.

Je to prostě tak, že Jack Wallace už tu mezi námi není proto,že si šel hodit taneček se samotným Velkým Robem. Robo

14

Jacka vyzval, a Jack šel. A to je tak všechno, co se o tom zatímdá říct.

A to je ten důvod, proč týden po konci války sedím v tu-reckém sedu před robotím zajatcem, který pokrývá podlahuhologramy, a zapisuju všechno, co vidím a slyším.

Jediné, co chci, je jet domů, dát si něco dobrého k jídlua cítit se zase jako člověk. Ale životy válečných hrdinů se pře-de mnou odvíjejí jako Fábelské déja vu.

Neprosil jsem se o to a nechce se mi do toho, ale hlubokov srdci vím, že někdo tyhle příběhy musí vypovědět. Vyprávěto povstání robotů od začátku až do konce. Vysvětlit, kdy a jakvlastně začalo a jak bylo poraženo. Jak nás roboti zaskočilia jak jsme se naučili se bránit. Kolik jsme toho vytrpěli, a můjBože, my toho vytrpěli hodně. Ale taky, jak jsme se jim po-stavili. A jak jsme nakonec vystopovali Velkého Roba osobně.

Lidé by měli vědět, že nepřítel nejdřív vypadal jako běžnévěci všedního dne – auta, budovy, telefony. Později, kdyžzačali navrhovat svůj vzhled sami, byly podoby robotů pově-domé, ale pokřivené, jako lidské a zvířecí bytosti z jinéhovesmíru, které vytvořil jiný bůh.

Stroje nás napadly v našem každodenním životě, přišly k námz našich snů i nočních můr. Ale na nás byly krátké. Přeživšílidé byli bystří a adaptovali se. Pro většinu z nás to přišlo přílišpozdě, ale zvládli jsme to. Naše boje byly chaotickými zápasyjednotlivců a většinou jsou zapomenuty. Miliony našich hrdi-nů po celé zeměkouli položily život v samotě a zapomněnía svědkem jejich smrti byly jen neživé přístroje. Možná nikdyneuvidíme celý obraz, ale hrstce z nás se přihodilo, že válkusledovali.

Někdo by měl vyprávět jejich příběhy.Takže takhle to je. Máte před sebou kompilát, přepis dat,

která byla sebrána v šachtě číslo N-16 v permafrostu, vyvrta-né centrální jednotkou umělé inteligence Archos, hlavní UIstojící za povstáním robotů. Zbytek lidstva má napilno, žijea buduje všechno odznova. Ale já si beru pár chvil na to, abych

15

náš příběh zachytil slovy. Nevím ani proč, nebo jestli na tomzáleží, ale někdo by to udělat měl.

Tady na Aljašce, na dně hluboké, temné jámy, roboti pro-zradili, že jsou na nás ve skutečnosti pyšní. Tady ukryli zázna-my o nesourodé hrstce přeživších, kteří bojovali své osobníbitvy, velké i malé. Roboti nám složili poklonu tím, že studo-vali naše úvodní reakce i to, jak se náš způsob boje vyvíjela zdokonaloval – až do té doby, kdy jsme je vší silou dokázalizlikvidovat.

Následuje můj překlad archivu Hrdinů.Informace, obsažené v následujících řádcích, nejsou ničím

ve srovnání s oceánem dat, obsažených uvnitř kostky. To, očse s vámi teF podělím, jsou jen symboly načrtnuté na papír.Žádné video, ani audio, a nic z vyčerpávajících popisných dat,nebo prediktivních analýz toho, proč se věci staly tak, jak sestaly, co se málem stalo a co se především nikdy vůbec státnemělo.

Můžu vám poskytnout jen slova. Nic extra. Ale bude tomuset stačit.

Nezáleží na tom, kde jste tohle našli. Není podstatné, jestlito čtete za rok, nebo za sto let. Až dočtete tuhle kroniku,budete vědět, že lidstvo doneslo pochodeň poznání až dotemné hlubiny nepoznatelného, až na samotný kraj sebezni-čení. A pak jsme ji přinesli zpět.

Budete vědět, že jsme lepším druhem proto, že jsme tuhleválku vybojovali.

CORMAC „KOUMÁK“ WALLACE

VOJENSKÉ ČÍSLO: ARMÁDA GRAY HORSE 217

IDENTIFIKAČNÍ ČÍSLO LIDSKÉ ROHOVKY (SID): 44V11902

RAGNORACKÁ DATOVÁ POLE, ALJAŠKA

ŠACHTA N-16

16