4. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 4. kapitola Iveta Jansová

2/46

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/46

4. Kapitola

Venku prší. Ne moc optimistické zjištění, pokud nejste jako

já blázen do deště. Vyběhla jsem na balkón a chvíli si užívala ten naprostý pocit klidu a uvolnění, který mi přinášely mokré kapky dopadající na můj obličej a ruce.

Ze sprchy venku jsem přeběhla do té ve své koupelně, kde jsem se zase pořádně ohřála, protože, co si tu budeme nalhávat, déšť není nejteplejší. Košilku jsem nechala sušit přehozenou přes židli a dlouho si česala vlasy. Už dneska ho konečně uvidím. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli vypadá stále stejně, jako v tom snu. Tam byl tak...

Takové myšlenky a zasněné pohledy do zrcadla jsem si zakázala. Rychle jsem se oblékla do svého oblíbeného loveckého kostýmu a vyrazila do knihovny za Aramatem, který mě už čekal.

Měla jsem nutkání říct mu o snu (bez detailů samozřejmě), ovšem nakonec jsem uznala, že lhát mu nechci a celou pravdu říct nedokážu, takže jsem se spokojila jen s oznámením, že jsem se v noci probudila s krutou bolestí hlavy poté, co jsem trénovala zhasínání.

Ujistil mě, že je to naprosto normální. Že pro několik dalších týdnů bude migréna mojí nejlepší kamarádkou. Přesto mi nabídl, že můžeme už teď začít pracovat na uzamknutí mé mysli, což zmírní i tu palčivou bolest. Nadšeně jsem souhlasila.

O to víc to bolelo. Ono mezi přivoláním vánku a uzamknutím mysli nebylo několik jiných, lehčích kapitol jen tak. Rozhodně jsem ale ve své snaze nepolevila a čaroděj po několika hodinách úmorného a bolestivého tréninku podotkl, že už vidí slabou zídku.


4/46

(Prý to vypadá podobně jako s mašlí představující vítr. Moje myšlenky chrání bariéra, která v nejvyšším stupni vypadá jako vysoká, nedobytná, žulová zeď. Prozatím však viděl zídku z pískovce vysokou pár desítek centimetrů.)

Rozhodně však nešetřil chválou. Nevím, jestli mě jen chtěl povzbudit v dalším úsilí, a nebo jsem opravdu byla tak dobrá, ale raději jsem se ani neptala.

Bylo mi s ním dobře a čas rychle utíkal, najednou pro mě přišli, že už je oběd. Chtěla jsem Aramata pozvat, aby s námi poobědval, ovšem skočila nám do toho Lili, která se domátožila z knihovny.

„Ahoj,“ zavolala jsem nadšeně. „Au, hlavně potichu prosím,“ zatvářila se zničeně. Opilcova

rána bývají těžká, pomyslela jsem si. „Napij se tohohle čaje, pomáhá,“ řekla jsem a podala jí můj

šálek. Vděčně ho přijala a vypila celý najednou. Zatvářila se kysele, ovšem nakonec poděkovala, omluvila nás před Aramatem a vyrazilo se jíst.

Obědval s námi opět Garlin, který však klid k jídlu

narušoval neustálými příkazy ke služebným. Rozhodně bych se nikdy nechtěla ocitnout mezi jeho poddanými. Ne snad proto, že bych za tu chvíli na hradě začala nosit nosánek krapánek vysoko, spíš se mi nelíbilo jeho vyjadřování. Nikdy nepoprosil ani mile nepožádal – pouze plival příkazy a chrlil nadávky.

„Trochu moc příprav na to, že přijede nepřítel, ne?“ vypadlo ze mě.

„Budou to naši hosté. Nesmíme dopustit, aby nás pomluvili. Navíc přijedou jistě se spoustou sloužících a se svými Jezdci, takže musí být připraven dostatek pokojů. Ovšem vy se nemusíte ničeho bát, děvčátka, jejich pokoje nechám hlídat, aby nikoho v noci nenapadlo jít se projít směrem k vašim ložnicím,“


5/46

ujišťoval nás, asi se pokoušel uklidnit své vyděšené princezničky. Ale nepodařilo se mu to, tedy alespoň u mě ne, protože o kvalitě jeho stráží mám vážné pochybnosti.

Na celé odpoledne nám zrušil výuku, protože bylo smrtelně důležité, abychom večer vypadaly dokonale a nacvičily si, jak sestoupíme ze schodů. Dokonce nám na ten nástup nechal zavolat speciálního člověka, Jindřicha, který se staral o dvorní etiketu a podobné věci.

Byl to vcelku vtipný člověk. Vysoký zhruba sto třicet centimetrů s asi tak půlmetrovou parukou. Byl už starší a v ruce třímal hůlku, kterou však stále mával kolem sebe, jako by potřeboval zdůraznit svou výraznou gestikulaci ještě jasněji.

Nikdy jsem snad nepoznala zmatenějšího člověka. Dělal stále asi deset věcí najednou. Určoval zasedací pořádek, vybíral róby nejrůznějším dámám i pánům, rozhodoval o hudbě, která bude znít, a o chodech, které budeme jíst, a někde mezi tím se snažil seřadit mě, Lili a Violu a naučit nás chodit v podpatcích ze schodů. Asi je jasné, že to byl nadlidský úkol, i kdyby na nás měl sto procent svého času a několik volných dní k tomu.

Dělal s tím cavyky, jako by šlo o módní přehlídku. Zpočátku jsme žádná nechápala, kdo teda má jít vlastně první a kam. Ani jak a kde se zastavit, otočit, usmát. Jediný, kdo to všechno věděl, byl Jindřich, ten to však nebyl s to vysvětlit.

Bylo to vlastně velmi jednoduché, usoudila jsem po několika nekonečných hodinách. Nejdřív šla Viola, coby nejstarší z nás a zároveň dědička, po ní krásná blonďatá Lilian a nakonec – jako překvapení – já, Fangar, zachránce. A stačilo sejít schodiště ve tvaru „L“ a v kolmém místě se na chvíli zastavit a usmát dolů, aby mohl dav zašumět úžasem. Pod schody jsme poté měly zaujmout místo vedle Garlina a tím naše část končila.

Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na ty hodiny tréninku téhle hlouposti. Rozhodně jsme však věděly


6/46

naprosto přesně, kdy pohnout kterou nohou, rukou, mimickým svalem.

„Stejně to nakonec uděláme beztak špatně,“ smála se Lili. „Jak jinak, už teď nevím, jestli nejzářivější úsměv má být

v tom rohu nebo až dole,“ přidala se Viola. „Rozhodně v rohu,“ křikl za ní Jindřich, který měl uši

prostě všude. Potom se nás ujala Alžběta, která s námi vybírala šaty,

líčení, česání a doplňky. Lilian si zvolila světle růžovou róbu, ve které společně

s načesanými vlasy tak trochu připomínala panenku Barbie, ovšem hrozně jí to slušelo, to se musí nechat. Škoda, že tady nemají foťák – byla by to nádherná fotka.

Její sestra zvolila šaty bledě modré. Pro Violu celkem nezvyklá barva, ovšem s jejími vlasy ladila dokonale. Jestli bych Lili nazvala princeznou, tak Via je už předem korunovaná na královnu plesu. Vlastně ani nevím, jestli to bude ples – jako se vším všudy – tedy i tancem. Každopádně vymóděné jsme na to byly dostatečně.

Problém byl opět se mnou. Žádné šaty mi nepřišly dost dobré. Všechny barvy vypadaly moc zářivé nebo naopak smutné. Pokud náhodou seděl odstín, měly špatný střih nebo velikost. Opravdu jsem si nechtěla hrát na nějakou nafoukanou, rozmazlenou slečinku, která si nemůže vybrat. Ale konečně se přiblížila chvíle, kdy jsem ho měla zase vidět, a když už Jindřich nakázal, že je naší povinností mít na sobě dlouhé šaty, chtěla jsem nějaké, ve kterých bych se cítila i vypadala dobře – a takové šaty ve skříních Lilian ani Violy nebyly. A tady se prostě všechno musí řešit nahonem, kdyby bylo víc času, třeba bych se mohla podívat do města ke krejčímu a vybrat si.


7/46

Alžbětě mě asi bylo líto. Takže si lámala hlavu a nakonec kamsi odběhla. „Měla jsem je schované pro svou dceru,“ prohlásila smutně, když se vrátila s vakem, který určitě ukrýval nějaké šaty. „A ta už si je bohužel nikdy neoblékne. Určitě by chtěla, abys je měla ty,“ pokračovala a nenápadně setřela slzu v oku. Viola mi naznačila, jakým způsobem její dcera zemřela – kvůli Jezdcům – nepřežila jeden z útoků. Pomaličku rozepínala ochranný obal. Vykoukly z něj nádherné dlouhé béžovo-zlaté převážně saténové šaty, s krajkami na živůtku a šifónovými vlnkami na pravé straně sukně. Tenhle popis vlastně nikdy nemůže vystihnout tu krásu, která se zjevila přímo přede mnou jako dar z nebe. Byly dokonalé.

„A tobě by to nevadilo? Kdybych si je vzala já?“ zeptala jsem se ostýchavě, přesto s pohledem upřeným k té zlaté nádheře.

„Jestli se ti líbí, budu jen ráda, že konečně vykouknou ven do společnosti, zvláště tak vážené, jakou čekáme dnes. Stejně se na ně už nemůžu dívat a stále si dokola opakovat, že v nich na ples nikdo nevyrazí.“

Nadšeně jsem je vyzkoušela, i když jsem si při jejich navlékání připadala, jako bych si brala něco, co mi nepatří, co bylo určeno jiné dívce. Sedly mi jako ulité, ještě že mám tak univerzální postavu. Nebo spíš Alžbětina dcera měla podobné míry jako já.

Lili s Viou se na sebe uznale podívaly, takže bylo rozhodnuto. Potom jsem si od služebné nechala splést vlasy do zajímavého společenského účesu, který doopravdy neumím popsat. Rozhodně jsem nechtěla žádný upnutý drdol, takže mi to Alžběta jenom lehce natočila a sem tam někde sepnula nenápadnou černou sponkou. Výsledek byl nad očekávání skvělý – dnes si opravdu všichni dali velmi záležet.


8/46

Celá honorace z Moondroru měla přijet někdy mezi pátou a šestou. Kuchaři se mohli přetrhnout, uklízečky přetíraly nábytek prachovkami už asi po sté a každý se snažil něco udělat, pomoct.

Přišel nás zkontrolovat Jindřich. Uznale zamrkal, když jsme se před ním musely na povel otočit kolem dokola. Kontroloval nám vše od šatů, přes lak na nehtech až po vyčištěné zuby. On je vážně tak trochu blázen.

„Děvčata, rozhodně teď musíte zůstat tady nahoře, nejlépe všechny pohromadě u slečny Violy v pokoji,“ rozhodl, „bude snazší vás uhlídat,“ dodal si spíš pro sebe.

Viola se ke mně naklonila: „Musím ještě před tím vidět Matěje, chci se mu ukázat v těchhle šatech, než to vypukne.“ Bezradně jsem zvedla ramena. Ráda bych jí pomohla, ale jak? Vykoukla jsem z okna a koho nevidím - Vítka s Matějem, jak poklízejí čistý prostor před stájemi.

Otočila jsem se, abych zjistila, že Jindřich právě odchází kontrolovat něco jiného, a tiše zavolala na Vítka. Jak snadné.

* Tomu spánku jsem moc nedal. Honily mě noční můry

spojené s vypalováním vesnic, ovlivňováním Tamařiny mysli a skončilo to hrůznou svatbou - už nevím, kdo si koho bral - ale rozhodně jsem proti tomu protestoval.

Chtěl jsem si jít ještě zaběhat, ale otec rozhodl, že vyrazíme brzy, aby se po cestě stavil ještě v několika našich městech zařídit jisté záležitosti, do kterých mi nic není, jak řekl. Nemělo cenu protestovat.

Pokusil jsem se tedy alespoň navrhnout, že poletím na Tristanovi, stejně jako ostatní Jezdci na svých Moorliích, ovšem to se prostě podle zvyklostí a protokolu nehodilo. Otec trval na


9/46

cestě v kočáře taženým Gungy, což znamenalo do budoucna několikadenní bolest v otlučeném těle, protože silnice jako takové tu prostě nebyly a prašné cesty, sebevíc používané, byly plné výmolů.

„Myslím, že s Moorlii by to zapůsobilo lépe,“ přidal se ke mně Oliver.

„Snad nechcete letět jako nějaká chátra?“ zhrozil se král. Damien čekající u dveří si hlasitě odkašlal. Jezdci jsou elita.

„Moorlio je to nejmajestátnější zvíře, se kterým můžeme dorazit, rozhodně tím ukážeš Garlinovi, že my na to máme,“ prohlásil jsem a zkusil při tom zapůsobit na jeho ješitnost.

„Navíc, letěli bychom oba nad tvým kočárem, nevidím v tom takový problém,“ ozval se opět bratr.

„No tak dobrá, ovšem ústupek za ústupek, celý večer budete neuvěřitelně zdvořilí, hovorní, milí a ukážete všem, jak skvělí tanečníci umíte být.“ S tím se dalo souhlasit.

Dostali jsme dvě hodiny na sbalení se. Dle očekávání se zdržíme dva dny až týden, podle toho, jak půjdou diplomatická vyjednávání. Ale co si já tak můžu sbalit? Nějaké to oblečení, takže pár černých košil, dvoje černé kožené kalhoty a můžeme jet. Jo a plášť – taky černý. Asi bych měl se svou úchylkou na tuhle barvu něco dělat. Nakonec jsem přidal ještě jeden černý plášť s jemnou zlatou výšivkou – vhodný do společnosti. Asi bych se tam opravdu neměl producírovat v plášti páchnoucím po Moorliovi, takže ten zlatý si nechám na hostinu, nebo ples nebo jak to tam plánují pojmout.

Sbalený kufr jsem poslal po sluhovi dolů do kočáru a mohl jsem vyrazit. Pak mě ještě napadlo... Vyběhl jsem do zahrady a našel na keři posledních několik růží, které nestačily uvadnout. Ta nejhezčí nakonec skončila tajně v Tristanově brašně. Nemusí každý vědět, že tam tahám kytky.


10/46

Šel jsem hledat Olivera – překvapivě – stál na nádvoří a přivolával. Radši ať je tu jeho Moorlio s předstihem, než aby kvůli němu přijeli všichni pozdě. Tuhle jeho poctivost jsem oceňoval a zároveň nechápal.

Vtom ke mně zezadu neslyšně přistoupil Damien. „Na, přijmi to od nás, Jezdců,“ řekl, aniž by při tom otevřel ústa. Už se mnou komunikují pomocí myšlenek! Normálně bych se zbláznil blahem. Převzal jsem nabízenou obálku, ačkoli mi bylo jasné, co je uvnitř. Čekám na to už tolik let. Podíval jsem se na Tristana. Zdálo se mi to, nebo se opravdu zatvářil potěšeně?

Věděl jsem, že takový dopis se nesmí číst před lidmi, ani se o něm nesmí s nikým mluvit. Zasvěcení probíhalo v nejvyšší tajnosti, až závěrečná zkouška byla veřejná. Občas se stalo, že někdo prostě jen tak zmizel a už se nevrátil – nepochybně byl vybrán k tomu, aby se stal jedním z Jezdců, ale nepřežil některý z úkolů přijímacího rituálu.

Najednou jsem nevěděl, co dělat dřív. Můj smysl pro chladnou logiku a uvažování byl téměř pryč. Rozhodně jsem si však musel udržet tvář před Damienem. Zastrčil jsem proto dopis do kapsy s tím, že si ho potom přečtu.

Přesto jsem sváděl ukrutný boj sám se sebou. Teď na to prostě není příležitost, opakoval jsem si. Ale to nebude ani po cestě a asi ani večer. Vůdce Jezdců si mě pobaveně prohlížel. Rozhodně to za pár minut bude vysílat ke svým kolegům. Ale já vážně nechtěl zběsile vyběhnout do svého pokoje a tam si to přečíst. Vždycky jsem věděl, že jestli tahle chvíle nastane, udělám to společně s Tristanem. Slíbil jsem mu to.

Nakonec jsem počkal, než se opravdu nikdo nedíval, a přemístil psaní z mé kapsy do Moorliovy brašny. Tam byl v bezpečí. Nikdo by si nedovolil do ní sáhnout - tvor by ho nenechal živého, byť by se o to kdokoli jen pokusil.


11/46

Po chvíli se na nebi objevila bílá rostoucí tečka. Dneska měl Oliver celkem štěstí a jeho sněžný Moorlio na sebe nedal čekat tak dlouho jako obyčejně. Bratr si nadšením div neposkočil. Byl už oblečený v jezdeckém – ahm – on tomu říkal jezdecké – mně to spíš přišlo jak frak na přehlídku, ale proti gustu.

Až budeme v Targarossu, tak asi nebudeme mít moc času se někde převlékat, maximálně tak přehodit plášť, jak jsem se rozhodl. Taky nechápu, proč tam prostě nemůžeme přespat a nechat všechny oficiality na další den. Na druhou stranu – uvidím ji už dnes a nemusím čekat o několik hodin déle, protože bez oficiálního představení se s ní vlastně bavit nesmím. I když, kdo by se ohlížel na etiketu, Tamara má jinou výchovu, určitě by to překousla.

Čas se hrozně vlekl. Na nádvoří se začali shromažďovat

Jezdci a vysocí úředníci, kteří dali také přednost Moorliovi před kočárem. Našli se však i tací patolízalové, kteří po vzoru otce byli pevně rozhodnuti pro Gungy a kočáry.

Nakonec se otec konečně vyplazil z hradu a nasedl. Mohlo se vyrazit. Tristana ta pomalá jízda unavovala víc, než kdybychom letěli rychle, ale co se dalo dělat?

Řekl bych, cesta plynula a najednou jsme byli u cíle. Ovšem cesta neplynula a cíl byl nehorázně daleko. Když navíc připočteme ty tři zastávky v okresních městech, po nějakých pěti hodinách čistého času jsme konečně spatřili věžičky Caer Darossu.

Celé hlavní město bylo vyzdobené fáborky a vlajkami jejich země. Lidé jimi mávali a předstírali nadšení, ačkoli v očích jim byl zřetelný strach, zvlášť, když uviděli mě, neboť mě pokládali za jednoho z Jezdců. Ti ovšem byli rozdělení do dvou skupin po šesti. První polovina letěla jako předvoj a ta druhá uzavírala skupinu několik desítek metrů za námi. Vlastně jsem opravdu


12/46

nepředpokládal, že by letěli všichni a nikdo, krom vojska, nezůstal hlídat náš hrad.

Konečně jsme zastavili. Následovalo předpisové vystupování, sesedání, odvolávání Moorliů, Gungů, práce s kočáry a prostě vzorný, organizovaný, nefalšovaný zmatek, kterému se nikdy nedá předejít. Ačkoli, to se Targarossu musí nechat, byli na to velmi dobře připraveni – čekala tam nás spousta podkoní, mimochodem - samí profesionálové, takže se to celé během pár minut zase zorganizovalo.

Poté přišel jakýsi muž, který se představil jako Jindřich. Byl prťavý, ošklivý a na hlavě se mu kývala směšně vysoká paruka, kterou si zjevně něco kompenzoval. Pokud vás zajímá, co říkal, bohužel nemohu sloužit, věnoval jsem se svému Moorliovi – ale určitě něco milého ve stylu „Vítám vás, drazí přátelé...“

Rozloučil jsem se s Tristanem. „Buď někde poblíž, kamaráde, máš u sebe dva hrozně cenné poklady,“ řekl jsem mu, než dostal svolení odletět. Jenom moudře mrkl a zmizel na nebi.

Jezdci nám dělali jakousi ochranku a zároveň neproniknutelnou hradbu. Někde uprostřed mezi jejich kosočtvercovou formací stál můj otec s Oliverem po pravé ruce a mnou po levé. Takto nás dovedli do pokojů, kde nám dopřáli celých patnáct (!) minut, abychom se připravili ke slavnostní večeři a následujícímu bálu.

Převlékl jsem se tedy a využil volného času k vyhlédnutí z okna. Všude naprosto čisto, u stájí panoval jistý ruch, ovšem to je samozřejmé, vzhledem k množství nových návštěvníků. S tolika zvířaty měli co dělat, aby je zvládli. Taky mě příjemně potěšil balkón, na který jsem měl přístup z pokoje. Vypadal naprosto stejně jako ten ze snu, včetně výhledu, takže jsem usoudil, že Tamara musí mít pokoj někde nade mnou.

Ozvalo se zaklepání. „Pane, mám Vás požádat, abyste se dostavil k slavnostnímu přijetí,“ ozval se sluha opatrně. Šel jsem


13/46

tedy za ním a u schodiště se potkal s otcem. Z horního patra jsem slyšel horečné přecházení a smích. Dívčí smích. Rozhodně jsem se s orientací pokoje nespletl.

Postavil jsem se tedy opět po otcově levici a sešli jsme dolů. Všechno muselo být podle protokolu, každý náš krok, pokynutí, úsměv. Z Jezdců nás doprovázeli jen Damien a Michael, ostatní asi dostali volno – neboli příkaz k pečlivému prozkoumání hradu a okolí.

„Garline,“ začal otec, když se targarosský král dobelhal před nás. My stáli proti schodišti, zády ke vstupním dveřím. Garlin u paty schodiště.

„Konráde,“ ozval se Garlin a o krok přistoupil a podal si s otcem ruku v téměř přátelském gestu. Pak se oba předepsaně vrátili na své pozice a nastala chvíle ticha. Jako by to snad chtěli ještě víc natahovat.

* Dorazili na hrad. Všude se najednou vznesl povyk. My tři

se nacpaly k oknu a přes záclonu jsme se dívaly dolů na nádvoří. Kdyby Jindřich zjistil, že jsme ho neposlechly a díváme se, nepochybně by nás zabil.

Honosný průvod byl neuvěřitelně dlouhý. Mě však zajímali hlavně Jezdci. Chtěla jsem sama sobě dokázat, že ho poznám i na dálku. Jenže ono se to lehce řekne a hůř udělá. Připadala jsem si jako Jiřík ve Zlatovlásce, když hádá, která je ta pravá, aniž by viděl její tvář. Na nádvoří se objevilo třináct černých Moorliů, jeden bílý a pár hnědých. To mě samo o sobě také fascinovalo. Tak nějak jsem měla zafixované, že Moorlio je vždy černý. Tak evidentně ne. Na bílém tvorovi bylo víc zvláštních věcí, například i to, že jeho jezdec jako jediný neměl kápi na hlavě. Byl to velmi hezký blonďák se zahloubaným výrazem. Hnědí byli nezajímaví


14/46

celkově, hlavně proto, že na svých hřbetech nesli nudně vyhlížející muže, které bych přiřadila na post mladých úředníků. Ovšem mohla jsem se mýlit, nic o jejich zemi nevím.

Jinak, vezmu-li v potaz ty černé, bylo jich tolik, že se to v tom mumraji prostě nedalo odhadnout. Ale určitě tam byl, musel.

Následoval několikaminutový zmatek, který se však Matějovi s Vítkem podařilo rychle zorganizovat - zvládli se postarat o všechny přijíždějící i přilétající tvory.

Po dalších patnácti minutách, které dostali hosté k dobru, aby se mohli upravit na následující ceremoniál, se konečně přiblížila naše chvíle. Všechny jsme byly nervózní, i když vlastně ani nebylo z čeho.

„Určitě brknu,“ opakovala si Lili. „Nepřivolávej si to,“ varovala jsem ji ve chvíli, kdy ji starší

sestra schválně postrčila a blondýnka stěží udržela rovnováhu. „Když brkneš ty, tak to nevadí, jdeš až druhá, když brknu

já, budou si to všichni pamatovat,“ stěžovala si Viola, když se na ni Lilian přestala šklebit.

„Jenomže ty jsi má dokonalá sestra, která nikdy nebrká. Navíc chodíš na podpatcích znatelně delší dobu než já,“ oponovala jí růžová víla Lili. Stále jsem se nemohla ubránit myšlence na panenku Barbie.

„Ty se moc neuculuj,“ zarazila mě Via, „jestli brkneš ty, tak to bude snad největší průšvih, protože mít nešikovného Fangara je teprve terno.“

„Dík za uklidnění.“ Zachvátil nás smích, ze kterého slabě čišela hysterie. Nervózně jsme přešlapovaly po pokoji a čekaly, až uplyne těch patnáct minut. Věřte mi, byla to snad nejdelší čtvrthodina v mém dosavadním životě.

Lili opatrně pootevřela dveře, konečně se dole něco hýbalo. Nespoléhala jsem na to, že by Tobias byl u uvítacího ceremoniálu,


15/46

přesto jsem tak nějak podvědomě chtěla, aby mě viděl, když už já sama opravdu uznám, že mi to sluší.

Matěj s Vítkem slíbili, že se pokusí to stihnout a alespoň někde zezadu se na nás dívat. Bylo to od nich velmi milé. Sami měli práce nad hlavu a přesto nás přišli podpořit.

Tak konečně to přišlo. Ve dveřích se objevil Jindřichův nejbližší a nejspolehlivější sluha, který to chudák musel, stejně jako my, nacvičovat celý den. Viola začala zběsile třepotat rukama, Lili ji uklidňovala a Alžběta kontrolovala make-up a celkový vzhled – asi po sté dneska. Nakonec ji postrčila ze dveří. Správně jsme měly počkat, dokud nesejde dolů, Garlin ji nepředstaví a až pak směla vylézt z pokoje další.

Ovšem uvnitř by nás neudržel nikdo ani párem Moorliů. Všechny jsme si stouply nahoru na schody. Odsud nás nemohl nikdo vidět, takže to vlastně nebyl problém, jen Jindřichův sluha z toho mohl mít smrt. Evidentně jsme ho silně rozhodily.

Viola vyrazila, v pozadí zněla tichá hudba – netuším odkud, ale bylo to stylové – a kupodivu ani nebrkla. Šla pomalinku, přesně jak jsme to nacvičily s Jindřichem, a přesto mi přišlo, že téměř běží.

* „Vážení sousedé, dovolte mi, abych vám představil svou

nejstarší neteř, Violu,“ začal Garlin. Po schodech sestoupila nádherná dívka v bledě modrých šatech. Hnědé vlnité vlasy po ramena měla ozdobené stříbrnou čelenkou a v davu za mnou to zašumělo úžasem.

Kdybych nevěděl, že je to ta dívka, která se s Tamarou onehdy ukrývala v křoví, nepoznal bych ji. Pomaličku sestoupila dolů a zaujala místo po Garlinově pravici. Byla trochu nervózní, přesto se stále snažila udržet lehký úsměv na rtech.


16/46

Ozvaly se další lehké cupitavé kroky, ne tak lehké jako první dívky. Na schodech se zjevila druhá slečna, která to určitě chtěla mít za sebou co nejdříve. Na takovéhle akci určitě byla prvně a podpatky jí ještě neříkaly pane, nebo spíš paní. Každopádně i tato králova neteř vypadala dokonale.

„Zde, má mladší neteř Lilian,“ začal Garlin a dívka se postavila napravo vedle své sestry.

* „Slečno, můžete jít,“ řekl mi ten chudák mladík, který z nás

měl opravdu nervy na dranc. Viola šla moc pomalu, Lili to skoro běžela, snad nás za to Jindřich nezabije.

Alžběta mě poplácala po ramenou a já vykročila. Dole to absolutně ztichlo. Většina lidí ještě Fangara nikdy neviděla. Držela jsem úsměv a dívala se pod nohy, abych nakonec opravdu neskončila dole dříve, než jsem zamýšlela. Došla jsem k rohu, kde jsem zatáčela, tady už mě viděl opravdu každý.

Pohlédla jsem na ty spousty lidí, které se přišly podívat. Našla jsem Vítka i Matěje, kteří na mě mrkali a naznačovali, že drží palce. Potěšilo mě to, takže jsem se v jednu chvíli možná usmála víc, než by se hodilo – tedy než by se podle Jindřicha hodilo – a pokračovala dolů.

Snažila jsem se zaměřit pohled na Garlina, Violu a Lili. Nechtěla jsem se nechat znervózňovat cizím králem a jeho družinou. Přesto, zvědavost je hrozná mrcha.

Nejdřív jsem si všimla starého vrásčitého krále, ačkoli možná ještě o pár let mladšího než ten náš. Po jeho pravici stál ten blonďatý mladík, co přiletěl na bílém Moorliovi. Prohlížel si mě se značným zaujetím. Až potom jsem si všimla kluka po Konrádově levici. Srdce se mi zastavilo šokem. A společně se srdcem jsem zakolísala i při pohybu. Stál tam Tobias, na čestném


17/46

místě králova druhého syna. Až za nimi stáli dva Jezdci, kteří měli i během nástupu kápě na hlavách, asi je nikdy nesundávali.

Tobias ji však měl shozenou. Navíc na jeho plášti jsem si všimla zlaté výšivky. Mráz mi přeběhl po zádech. Konečně.

* Na schodišti se objevil zlatý anděl. Dokonale krásná

Tamara pomalu scházela dolů a s každým dalším schodem jsem mohl pozorovat víc a víc z její nádhery. Nejsem básník, ale myslím, že ani ten by neměl slov.

Sál ztichl. Každý na ni upíral oči. Dívala se dolů, aby neškobrtla o dlouhé šaty, takže mě zpozorovala, až když byla skoro na konci schodiště. Nejdřív si pomalu prohlížela publikum a náhle poslala jeden nádherný úsměv kamsi dozadu. Pro ten úsměv bych vraždil, jen aby patřil mně. Vyhýbala se pohledu naším směrem, přesto zvědavost asi zvítězila. Prohlédla si otce, Olivera... samozřejmě – bratr vždy budil větší pozornost než já. Zvlášť u žen. Nakonec přece jen spočinula pohledem na mé osobě.

Překvapení bylo značné. Rozevřela oči, na krátký moment nechápavě pootevřela ústa, ovšem v zápětí opět vykouzlila dokonalý úsměv. Lehce se zachvěla na schodišti, ale vyrovnala to a pokračovala dolů. Celý zbytek cesty ze mě nespustila oči.

Pomalu se srovnávala s tím, že nejsem Jezdec (ne na dlouho), ale králův druhý syn. Dole zaujala místo po Garlinově levici. Ten si dal chvíli na čas a počkal až utichne šum, který po Tamařině příchodu vznikl. Užíval si to. Věděl, že má něco, co můj otec minimálně dalšího půl století mít nebude. Div se pýchou nezalkl.


18/46

„A nakonec bych vám rád představil Tamaru, našeho nového Fangara,“ řekl, přičemž na slovo „našeho“ dal patřičný důraz. Každopádně dívka zatím nepřísahala, to bych poznal.

* Stále se na mě díval. Střídal emoce, i když se snažil, aby to

nebylo znát. Ohromení, zaujetí, žárlivost (?), uklidnění, lehký úsměv...

„Garline, vážené slečny, dovolte mi, abych vám představil svého syna Olivera, následníka trůnu, a jeho bratra Tobiase,“ promluvil Konrád, král Moondroru.

Králové si vyměňovali nějaké pochvaly ohledně hradu, kočárů a podobných hloupostí. Já je však nevnímala, nebyl důvod, našla jsem svůj objekt zájmu. Propalovali jsme se očima. Škoda, že ještě neumím posílat myšlenky, minimálně ne tak, aby je nemohl zachytit kdokoli v okolí a abych se vyhnula bolehlavu.

Vyměnily jsme si krátký pohled s Lili a Violou. Obě dvě zjevně zaujal blonďák Oliver, který si je také se zájmem prohlížel. Ovšem do jeho zájmu jsem byla zahrnuta i já.

Zatímco se králové bavili, nás pět hrálo takovou tichou hru očí. Kdyby nás někdo pozoroval, musel by si myslet, že jsme se pomátli. Konečně Jindřich dal znamení a mohli jsme se přesunout do jídelny. Pořadí opět bylo pevně dáno, takže jsem se, ani nevím jak, ocitla vedle Olivera, následníka trůnu.

„Rád tě konečně poznávám,“ prohodil konverzačně a přidal milý úsměv.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem trochu rozpačitě. Vlastně se neumím moc bavit s cizímu muži. Navíc tak vysoce postavenými.

„Hodně jsem toho o tobě slyšel, ovšem realita je mnohem lepší.“


19/46

„Záleží na tom, co jsi slyšel,“ stihla jsem mu ještě říct, než jsme došli ke stolu.

Těch stolů tu vlastně bylo několik – rozdělené podle důležitosti. Nám připadl ten nejmenší, ovšem nejhonosněji nazdobený, obdélníkový stůl. Tím nejmenší rozhodně nemám na mysli nějaký malý stoleček, který máme třeba doma v kuchyni. Označení – pětimetrový – je myslím naprosto vhodné.

Zasedací pořádek měl samozřejmě svá pravidla, takže se vám to pokusím jen velmi rychle vysvětlit. Králové seděli naproti sobě uprostřed stolu. Garlin měl po stranách Olivera a Tobiase, Konrád mě a Violu. Takže ve výsledku, já seděla vedle ministra a krále Moondroru a proti mně se ocitl Tobias. Oliver měl vedle sebe Garlina a Lili a proti sobě Violu. To je asi to hlavní, co je potřeba k této večeři znát. I když se to možná jeví lehce zmateně.

Rozhodně to nemohlo dopadnout lépe a stejně si asi libovali i samotní králové. Konrád se viditelně zaradoval, že mě má vedle sebe. Zároveň byl potěšen, že obě Garlinovy neteře sedí v těsné blízkosti jeho staršího syna. Prostě diplomacie za každou drobností. Například i náš ubrus měl výšivku zhotovenou speciálně pro tento večer. Šlo o spletitý vzor plný růží a měsíců – znamení obou našich zemí.

Zprvu jsme všichni byli ticho, nikdo nechtěl začít, takže začali tedy nosit na stůl. Garlin se postavil nad talířem s předkrmem a pozvedl svou číši.

„Vážené dámy a pánové, rád bych vás přivítal na tomto velmi vzácném setkání dvou mocných zemí. Těší mě, že tu můžeme hostit samotného Moondrorského krále Konráda a jeho syny, budoucnost naší země. Dost však diplomatických řečí, na ty bude dost času později. Přeji všem krásný večer a bavte se. Teď už dobrou chuť.“

Pustila jsem se tedy do jídla a nemohla se přestat usmívat. Podhled před sebe mě ujistil, že Tobias je na tom stejně.


20/46

„Tamaro,“ ozval se vedle mě Konrád, „tak jak se vám líbí na našem kontinentě?“

„Jsem z něho nadšená,“ prohlásila jsem pravdivě. „A to jste určitě neviděla všechno. Targaross je jen malá část

té krásy, kterou tu máme. Jistě musíte zavítat i do Moondroru, abyste viděla, oč přicházíte.“ Všimla jsem si, že Garlinovi viditelně zaskočilo. Nečekala jsem, že to na mě cizí král bude zkoušet už tak brzo po příjezdu. Rozhodně neztrácí čas ani příležitost.

„Mám to brát jako pozvání?“ odpověděla jsem neutrálně. Teď byl evidentně zaskočený Konrád. Asi čekal, že budu

Targaross bránit. „Ó, rozhodně ano,“ prohlásil nadšeně. „A v čem je vaše země lepší než tahle?“ nedalo mi to. Tady

má každý takový strach – ani nevím z čeho, snad z Jezdců? „Tak rozhodně máme krásnější vesnice, více přírodních

památek a kdybyste viděla náš hrad...“ Hlavou mi prolétla vzpomínka na obraz jejich hradu, který mi poslal Tristan, když jsme se s Tobim viděli poprvé.

„Také bychom měli krásné vesnice, kdyby je vaši Jezdci nevypalovali,“ upozornila jsem ho. Zatvářil se překvapeně a uraženě zároveň. Jak si někdo mohl dovolit říct mu něco takového přímo do očí?

* Tohle se zvrtávalo špatným směrem. Nechci, aby Jezdce

nenáviděla, vždyť sám chci být jedním z nich. Otec se evidentně snažil uklidnit, rozhodně nečekal odpor ani tak troufalé reakce. Doufal v malou vyděšenou dívku, se kterou to bude snadné.

„Proto jsme tady,“ přidal se najednou Oliver. „Chceme uzavřít příměří a ukončit to nesmyslné ničení vašeho území.“ Tamara se na něj usmála (!). Snad bych nežárlil na vlastního


21/46

bratra. Každopádně na tváři se jí objevil výraz, který jasně říkal, že doufá v to, aby se jeho sny naplnily, ačkoli tomu za mák nevěří.

„Pane Tobiasi,“ ozvala se dáma vedle mě, „nikdo nás ještě nestihl představit, to je tím, že celý ples organizuje ten neschopný Jindřich, kdyby šlo o mou společenskou událost, nepochybně už bychom se znali. Jmenuji se Agáta a jsem manželkou ministra zahraničí,“ prohlásila sebejistě a ukázala před sebe na svého muže, který seděl vedle Tamary.

„Těší mě,“ podotkl jsem bez zájmu. Doufal jsem, že ji to odradí, ovšem ona měla silnou potřebu se bavit.

„Je úžasné, že jste přijeli právě teď a plesová sezóna se zahájila tak brzy. To je jedině dobře... Miluji totiž tanec, víte?“ řekla a mlela a mlela a pusu nezavřela. Tamara si toho všimla a věnovala mi soucitný úsměv. Ovšem byl to první její úsměv jenom pro mě. Cenil jsem si toho.

„Tamarko, smím-li vám tak říkat,“ začal zase otec, načež ona jen zakroutila hlavou ve smyslu, že je jí to jedno. „Přidělil vám Garlin už nějakého učitele magie? Musíte se začít vzdělávat co nejdříve.“ Starý král vedle mě se napjal a rychle na ni zakroutil hlavou. Buď ho nepochopila nebo ignorovala, každopádně odpověděla.

„Ano, přidělil mi učitele.“ „A smím se zeptat, koho? Všichni dobří učitelé jsou na

našem hradě,“ prohlásil. „Moji synové jsou toho důkazem, že mám pravdu, Tobiasi?“

„Jistě, otče.“ Tami se nechápavě podívala na Garlina, který už

gestikulaci ani neskrýval. Každopádně nechtěl, aby nám řekla, kdo ji učí.

*


22/46

Nechápu tuhle divnou hru. Náš král na mě gestikuluje

neuvěřitelnými způsoby, ať mlčím. Jejich král mi klade jednu otázku za druhou. Nikdo mi nedal školení o tom, jak se chovat a co mohu říct a co ne. Ovšem nepřišlo mi fér Aramata prozradit, protože tu asi byl důvod, proč o něm nikdo neměl vědět.

„Jeden velmi mocný čaroděj,“ odpověděla jsem tedy. Konrád se zatvářil uraženě, ovšem dala jsem mu jasně najevo, že o tom s ním dál nebudu diskutovat.

Mimo to mi šla děsně na nervy Agáta, která do Tobiase hustila jednu blbost za druhou, aspoň tedy, že ji ignoroval.

„Dobrá, nechejte si to jméno. A jak vám jde učení, už něco umíte?“ Měla jsem chuť přivolat vichr a sfouknout všechny svíčky v místnosti. Aramat říkal, že rozčilení a alkohol znásobují účinky magie. Přesto jsem to neudělala. Jednak jsem se nechtěla předvádět a také mi bylo líto sloužících, kteří by potom museli všechno znovu rozsvěcovat.

„Něco málo,“ řekla jsem tedy. Konečně přinesli hlavní chod. Prokousat se všemi těmi předkrmy dalo celkem práci a i když šlo o maličké porce, už jsem se cítila celkem najedená.

„Takže hlavně teorie, hádám? Nebojte se, časem dojdete i k lehkému vánku a posílání myšlenek. To jsou zajímavější kouzla.“

Tomuhle se prostě nešlo nesmát. Vyměnily jsme si pohled s Lili, která věděla, jak jsem na tom s tréninkem magických schopností. Zakuckala se a pustila omylem vidličku do talíře. Od Violy se ozval podobný zvuk.

„Jistě, za pár... týdnů řekněme, mě možná k něčemu pustí,“ vydolovala jsem ze sebe. Nechápal a zmateně se díval po mně, Viole a Lilian a následně na Garlina a své syny.

*


23/46

Nemohl jsem uvěřit, že by byla dál než u teorie. Jistě,

magická aura z ní byla patrná na první pohled, ovšem nemohla se za pár dní prokousat teorií, leda by ji někdo od začátku nechal dělat praxi. Někdo hodně starý, kdo nevěděl, jak dlouho tu bude, a chtěl ji toho naučit co nejvíce. Někdo, kdo by teď měl být už přece dávno mrtvý.

„Pane Tobiasi, doufám, že rád tančíte,“ brebentila Agáta vedle mě. Kdo mě sem proboha mohl posadit? Mohlo jí být tak maximálně přes třicet a rozhodně byla velmi atraktivní. A její manžel seděl hned naproti.

„Víte, můj manžel, tady Hubert, má něco s kolenem, takže se obávám, že vám rád přenechá tu milou povinnost jít se mnou tančit,“ řekla s očekáváním, že si ji snad zamluvím na první tanec. Raději jsem mlčel. „Bylo by opravdu úžasné zahájit plesovou sezónu s vámi, coby mým tanečníkem. Myslíte, že mi můžete slíbit první tanec?“ A všechny další? – dodala beztak v duchu.

„Prosím?“ zeptal jsem se nechápavě. Ona už hrubě porušovala všechna pravidla společenského chování. Žena nemůže požádat muže o tanec, pokud není vysloveně řečeno, že jde o dámskou volenku. Otec na mě vrhl zlostný pohled – slíbili jsme mu s Oliverem, že budeme milí a vstřícní.

„První tanec,“ opakovala, „ráda bych si vás zamluvila.“ Kudy z toho ven?

„Víte, asi nejsem nejlepší tanečník v tomto sále,“ řekl jsem a významně pohlédl na Olivera. Ten se však jen zasmál.

„S tím musím souhlasit,“ přiznal otec. „Ovšem Oliver se sem přijel seznamovat s Garlinovými neteřemi, proto vám bohužel, slečno, mohu slíbit jen svého mladšího syna.“ Tak to snad ne! Agáta se zatvářila potěšeně, protože se vlastně dočkala příslibu tance se mnou, ačkoli jsem neměl možnost to zastavit či nějak reagovat.


24/46

Odmítnout tanec se ženou se prostě nesmí. Netuším, co by se dělo, kdybych to udělal, ale rozhodně bych nepomohl diplomatickým vyjednáváním o míru.

* Dělá si ta Agáta legraci? Má snad vlastního manžela.

Nevěřícně jsem musela zakroutit hlavou a protočit panenky. Tohle je vážně neuvěřitelné. Nedivila bych se, kdyby Tobias hned po prvním tanci předstíral vyvrtnutý kotník a po zbytek plesu zůstal sedět. Což jsem samozřejmě nechtěla.

Už jsem si v duchu vykreslila představu, jak se spolu vznášíme po parketě. Tak to asi skončí jen mezi mými sny, které se nikdy neuskuteční. Mám na tohle vážně pech. Rozhlédla jsem se po dalších stolech. U jednoho jsem se zarazila. Zdá se mi to, nebo tam opravdu seděli Vítek s Matějem a smáli se na mě?

Vrhla jsem zmatený pohled na Violu. Bylo jí jasné, čeho jsem si všimla, takže jen souhlasně kývla. Sakra, proč ještě nezvládám tu telepatii?

„Ale jak je to možné?“ zašeptala jsem k ní přes Konráda, který konečně na chvíli přestal věnovat svou pozornost mně a komunikoval s Garlinem.

* Nechápu, co ji tak rozrušilo. Nejdřív se jen tak rozhlížela po

sále a najednou se usmála a nechápavě podívala na svou hnědovlasou kamarádku, která na oplátku kývla.

Moje špionážní technika zklamala na celé čáře, ženám opravdu nerozumím. Co jak je možné?

„Taky mají strejdu,“ usmála se Viola tiše.


25/46

Tamaře se po tváři rozlilo pochopení. Věnovala tedy ještě jeden dlouhý nadšený pohled kamsi za mě. Nemohl jsem se jen tak otočit a podívat se, kdo je ten šťastný, nebo taky šťastná. Určitě tam byla jen kamarádka, uklidňoval jsem se a nutil se do jídla. Bylo to nekonečné, než jsme se dostali přes všechny chody.

K Lilian přistoupil číšník: „Ještě víno, slečno?“ Lili se zajímavě podívala na svou sklenku.

Tamara s Violou opět vyprskly smíchy. „Mám pocit, že nám něco uniká,“ prohlásil Oliver vesele.

Vzápětí se objevili číšníci i u zbývajících dívek a nabízeli jim další víno. Jejich smích se rozlehl sálem, načež hodně lidí ztichlo a snažilo se zjistit, co se u královského stolu mohlo stát tak vtipného, že se všichni smějí. S bratrem jsme se úsměvu také neubránili.

„Myslím, že bude stačit džus,“ rozhodla se Lili, kterou to přešlo první.

„Violo, co se to děje?“ dožadoval se vysvětlení Garlin. „Myslím, že džus bude ideální,“ prohlásila Tamara klidně. „Ale vždyť víno je nápoj králů,“ protestoval otec. „Tak jednak nejsme králové,“ odpověděla mu Tami, „ale

hlavně, všeho moc škodí.“ „Tak nějak,“ odpověděla Viola. „Že vy jste šly včera k tomu táboráku,“ rozčílil se Garlin.

„To si ještě vyřídíme,“ rozhodl nakonec. Nechtěl dělat scény na veřejnosti.

* Vážně se nedalo nesmát. Nikdo, kdo by si vzpomněl na

včerejší opilou Lili, by to nevydržel. I když z toho čouhá průšvih. Zvlášť když to vylezlo na povrch při tak důležité večeři. Stejně mi to celé přijde jako fraška.


26/46

Tobiasovi se ve tváři najednou objevilo pochopení, možná hlubší než by mělo. Ví něco, co já ne?

Konečně jsme dojedli. Jídlo na stolech vystřídaly zákusky, chlebíčky a jednohubky, jako by snad měl ještě někdo hlad. Následovalo vystoupení místní zpěvačky, která zazpívala nádhernou smutnou píseň. Potom dětský taneční kroužek, načež byl oficiálně zahájen ples. Přesto mě tato kulturní vložka překvapila. Nehodila se, ale Garlin prostě měl potřebu ukázat, co všechno v Targarossu máme.

Ples měl být zahájen někým od královského stolu. Oliver tedy vstal a uklonil se před Lilian, která seděla vedle něho. Její překvapení bylo značné. V lodičkách uměla sotva chodit, natož tančit či snad zahajovat ples. Navíc se obecně počítalo, že vyzve Violu.

Konrád požádal Violu a Agáta vytáhla Tobiase, ačkoli se snažil vzepřít sebevíc. Pomalý valčík se rozehrál a tři krásné páry proplouvaly parketem.

Tobi vypadal nádherně, i když měl ve tváři útrpný výraz. Pevné držení těla, dokonale svou partnerku vedl, přesně do rytmu hudby. Přesto si od ní udržoval maximální odstup, jaký tento tanec dovoloval.

Lili vypadala okouzleně, netančila sice tak lehce, jako její sestra, každopádně Oliver byl výborný tanečník a vedl ji tak, že by málokdo poznal, že Lilian je na plese prvně. Celou dobu si se svým partnerem povídala a nadšeně přikyvovala. Viola naopak vypadala, že netuší, jak se bavit s králem. Určitě jí naložil fůru otázek, na které se jí nechtělo odpovídat.

Když chvíli tančili, začaly se zvedat i páry od jiných stolů a přidávaly se k nim. Najednou se vedle mě objevil Vítek.

„Smím prosit, krásná slečno?“ usmál se a nabídl mi ruku. Vděčně jsem ji přijala. Miluji tanec, a dneska, jak to tak vypadá, mě jich moc nečeká, takže proč nejít?


27/46

„Ty vždycky,“ vykouzlila jsem nadšený úsměv a vyrazila s ním na parket. Naprosto lehce jsme si stoupli do tanečního postoje, chytili rytmus a začali. A světe div se – šlo nám to. Ani jeden sice nejsme tanečník a rozhodně to nemohlo vypadat tak profesionálně jako Oliverův nebo Tobiasův tanec, ale bavili jsme se a to bylo hlavní.

„Tak co ten nástup? Jak moc velkou ostudu jsem si udělala?“

„Ostudu? Spíš to na všechny zapůsobilo, to lehké zakolísání. Byla jsi nervózní, co? To by byl každej, před tolika lidmi. Hele zvládneš otočku? Hudba zrychluje, bylo by to parádní,“ podotkl.

„Cože?“ nechápala jsem. Pochopení přišlo vzápětí. Vítek mnou zatočil, sukně vlála za mnou a já mu přistála v náručí. Dokonalé – a každý se podíval – já mám snad prokletí přitahovat pozornost nebo co.

* Tohle měl být nejlepší večer mého života. A zatím co?

Tančím s nějakou divnou ženskou, která pusu nezavře, což má jen jedinou výhodou, nemusím mluvit já.

„To víte, teď jsme si pořídili takovou menší vilku, jenom pár pater. On Hubert už pomalu začíná myslet na děti, ale to víte, jsem na ně ještě mladá, chci si nejdřív užít. To víte, s dětmi už to potom nikdy nejde... To víte...“ Dál jsem ji neposlouchal, to víte, bylo mi to fuk.

Tamara seděla a dívala se, jak tančíme. Nebylo těžké si ji představit místo své současné tanečnice. Snad tahle píseň brzo skončí a já budu moci vyměnit partnerku. Nechtěl jsem, aby Tami zůstala sedět, ne zrovna dneska, když vypadá jako dokonalá princezna, která má být královnou plesu.


28/46

Najednou se u ní objevil jakýsi floutek a vyzval ji k tanci. Jak mi to mohla udělat? Tamara se úplně rozzářila a nadšeně s ním šla. Moje pýcha byla uražena. Samozřejmě, že jsem po ní nechtěl, aby zůstala na místě a čekala, jestli na ni náhodou nebudu mít čas. Ale nemusela být z toho kluka tak odvařená, no ne?

Pomalý song konečně skončil a já už byl pevně rozhodnut jít si sednout – případně absolutně nevychovaně rovnou za Tamarou a přebrat ji tomu klukovi, což se rovná společenské sebevraždě.

„Pane Tobiasi, snad ještě nekončíme s tancem? Teď budou hrát rychlou, musíme zjistit, jak jste na tom s pohybem,“ prosila Agáta a než jsem se stihl vyprostit z jejího sevření, píseň začala hrát. Pak už odejít nešlo.

Podíval jsem se po Tamaře – opětovala mi lehce zklamaný, vyčítavý pohled, který by se klidně dal číst jako vzkaz: zbabělče. Zůstala tedy i ona nadále v objetí svého tanečníka.

Já trpěl, ona si to užívala. Jak nefér. „Dnes ti to moc sluší. Ty vlasy vypadají úžasně,“ říkal jí

právě. „Děkuji,“ usmála se, „jenom nevím, jak to ráno rozčešu.

Mám na hlavě snad celou lahvičku laku.“ „Kdybys chtěla zase učesat, tak stačí říct,“ nabídl. Ve mně

by se krve nedořezal. Ona se od něj nechala česat? Kdy? Ohromeně jsem nutil nohy, aby pokračovaly v tomhle rychlém veselém rytmu, i když mé pocity byly úplně opačné.

Počítal jsem s tím, že na mě čeká. Že cítí to samé, že třeba máme šanci... A ona si mezitím našla náhradu. V hlavě se mi stále promítal včerejší sen – tam se nezdála, že by se mnou nechtěla... Ale byla opilá z nějaké akce, zábrany povoleny... Měl jsem chuť zmizet. Litoval jsem svůj původ a povinnosti s ním spojené.


29/46

* Vážně ho nechápu. Měl příležitost jít si sednout nebo

rovnou požádat Vítka o tanec se mnou, ale on i nadále zůstal v přítomnosti té nafoukané dámičky.

Tak ať si, já se před ním po kolenou plazit nebudu. Jako další píseň byl vybrán jive – můj nejoblíbenější druh tance. Takže jsme to s Vítkem pořádně rozjeli. Dokonce se nabídl, že mi pak rozčeše vlasy, on je tak milý.

Rozhodla jsem se Tobiase ignorovat. Takhle jsem si naše setkání opravdu nepředstavovala. Jasně, nemyslela jsem si, že se na mě vrhne a celý večer mě nepustí ze své přítomnosti, i když se mi tahle představa dost zamlouvala. Ale tohle prostě opravdu přeháněl.

„Připrav se na dvojitou otočku,“ křikl Vítek. „Tady nejsme na ledě,“ stihla jsem ještě odpovědět a už se

kolem mě sál točil. V té rychlosti mi stihlo akorát dojít, že Viola vyměnila krále za Matěje a Lili stále zůstávala v Oliverově náruči.

Tobiasův bratr s kamarádkou k nám náhle dotančili. Oliver se přitočil k Vítkovi a cosi mu řekl. Ten jenom kývl a vzápětí si oba vyměnili partnerky. Jak snadné! Věnovala jsem další vyčítavý pohled bratrovi svého nynějšího tanečníka.

„Doufám, že ti ta záměna nevadí?“ zeptal se. „Ne, vůbec.“ „Zdálo se, že jsi se svým tanečníkem spokojená,“ prohlásil.

Přitom lehce doopravil naše postavení. Profesionál se pozná, tanec je hned o něčem jiném, když máte dobrého tanečníka. Přesto zmizel náznak veselí, který se ve mně probudil s Vítkem. Tohle už bylo oficiální, žádná zábava.

„Někam konkrétně tím míříš?“ nechápala jsem.


30/46

„Jenom si myslím, že můj bratr tvé nadšení nesdílí.“ Oba jsme se podívali na Tobiase, který s kamennou tváří dál tančil s Agátou, která do něj stále něco hustila.

„Tvůj bratr nesdílí víc věcí.“ „Neměla bys ho soudit tak tvrdě.“ „Snad by se mohl bránit sám, nemyslíš?“ „Nevidíš tu saň, která si ho zabrala pro sebe?“ zasmál se. „Olivere, opravdu nechci, abys svého bratra hájil. Jestli mu

něco vadí, může to říct, ale já vážně nemám chuť celý ples sedět,“ bránila jsem se. Nevím, proč se tu vlastně obhajuji. Vážně si nechci ničit večer, jsem zklamaná, ale zase se ještě nezbořil svět. Zatím.

„To rozhodně chápu... A co jinak, jak jde trénink?“ změnil téma.

„Ptáš se proto, že to chce vědět tvůj otec, nebo proto, že tě to vážně zajímá?“ chtěla jsem se ujistit. Tenhle kluk byl přesně ten typ, kterému jste ochotni říct cokoli a víte, že vás nezradí, a právě proto bych si měla dát pozor. Tenhle sedmý smysl mě ještě nikdy nezklamal.

„Zajímá mě to, ale jestli mi nevěříš, můžeme klidně mluvit o něčem jiném.“

„Ne, to je dobrý, ale zatím jsem stejně na začátku, moc toho neumím, takže prozatím Moondror žádná velká hrozba nečeká,“ zasmála jsem se. Pochopil – konkrétnější nebudu. Píseň skončila.

„Chceš tančit dál?“ zeptal se. „Vlastně bych se ráda posadila a napila.“ Větší ústupek

jsem Tobiasovi udělat nemohla. Oliver mi nabídl rámě a dovedl mě ke stolu. Konrád stále tančil, takže jsem měla Violu prakticky vedle sebe. Nemohli být s Matějem nápadní, a tak si ty společné tance museli šetřit.

Tobi s Agátou se také vrátili na místa, ovšem po chvíli se už jeho tanečnice začala ošívat a chtěla jít pokračovat v tanci.


31/46

„Obávám se, že si budete muset najít jiného tanečníka,“ omluvil se, „ale vážně jsem pro dnešek vyčerpal všechny tance, které znám.“ Vyjeveně jsem se na něj podívala. Via se zase podívala na mě, načež rozhodla, že u stolu je už i tak dost dusno a vytáhla mě na toaletu.

„Mám pocit, že mi něco uniká,“ prohlásila, jen co jsme byly

samy. „Já mu prostě jen nerozumím, myslela jsem, že se těší, až

mě zase uvidí, že první, co udělá, bude, že mě vyzve k tanci, ale on se prostě jen nechá zajmout tou ženskou.“

„Ty normálně žárlíš,“ usmála se. „Tím pádem vlastně chápu ten tvůj smích a tanec s Vítkem. Chtěla jsi, aby žárlil i on.“

„Co to plácáš?“ „Holky, tak kde jste?“ přiběhla Lili. „Pojďte, bude dámská

volenka. A já nevím, jestli není blbý jít pro toho Olivera, je fakt sladkej.“

„Ne, není to blbý,“ ujistily jsme ji jedním dechem. „Ty to máš snadný,“ zesmutněla Viola, „pro Matěje jít

nemůžu, ale chtěla bych zkusit jednoho z těch Jezdců, třeba pod tou maskou je milý společník.“ V duchu jsem o tom silně pochybovala, ale proč jí brát iluze, že?

Vrátily jsme se právě včas. Jindřich vyhlásil dámskou volenku. Agáta to vzdala s Tobiasem a vrhla své snahy na Konráda, který se ukázal jako opravdový milovník tance. Tak aspoň, že ona je z krku.

Lili měla volbu snadnou a Oliver se zdál opravdu nadšený z její nabídky. Snad s tím i počítal, s naprostou samozřejmostí jí nabídl rámě. Když kolem nás procházeli, tak vrhl vybízivý pohled ke svému bratrovi. Asi si také měli co říct, když jsme s Viou a Lilian byly pryč.


32/46

Viola se pokusila požádat toho Jezdce, co tu byl před dvěma dny coby posel. Chvíli o něčem diskutovali, načež se opravdu zvedl a šel s ní na parket. Nevypadal nějak nadšeně, ovšem to se těžko odhaduje, když člověku nevidíte do tváře.

A já teď sama se sebou sváděla boj. Podívala jsem se na Tobiase. Tvářil se smutně, ovšem můj pohled neopětoval, i když ho jistě cítil. On byl snad uražený nebo co.

Páry se pomalu scházely na parketě a já nervózně postávala u stolu. Měla jsem sto chutí se otočit na podpatku a vypadnout z místnosti, ale nechtěla jsem ostatním kazit zábavu.

Nakonec jsem se vytočila sama na sebe. Těším se tu na něj jako malá holka a když tu konečně je, tak na sebe budeme žárlit a ignorovat se?

„Vážně už jsi vyčerpal všechny tance pro dnešní večer?“ zeptala jsem se ho tedy přímo. Překvapeně se na mě podíval a zvedl ramena, jakože neví. „Nech toho, pojď tančit,“ navrhla jsem a přistoupila přímo k němu. Nereagoval. Snad není tak pyšný a arogantní? Stále jsem čekala, vteřiny utíkaly, hudba se pomaličku rozezněla sálem, naprosto krásná romantická píseň.

* Najednou jsem si připadal šťastný, stála o mě. Mohla

požádat kohokoli a zeptala se mě. Ne jeho. Přesto jsem chtěl, aby trpěla, aby si počkala, aby pochopila, jak moc se mě dotkla.

„Víš, co jsi?“ vyštěkla najednou. Na pokraji hysterie. „Pitomec!“ našla v sobě zjevně nejméně sprosté slovo, které by se dalo použít na veřejnosti. Vzápětí se otočila a vyrazila pryč ze sálu. Vyskočil jsem, doběhl ji a rovnou zaujal taneční pozici.

„Myslím, že nějaký ten tanec ještě zvládnu,“ začal jsem na úvod. Byla naštvaná, snad se se mnou chtěla i prát, já ovšem


33/46

zaujal těsné držení, takže se jí to jednak nepovedlo a jednak si toho ani nikdo nevšiml.

„Snad nemusíme být tak blízko u sebe, ne?“ pokusila se alespoň slovně o odpor, i když bylo zřejmé, že ji má blízkost netrápí. Teď byla řada na mně.

„Dobrá, omlouvám se,“ začal jsem. Dívala se do země. Ještě stále se nestačila uklidnit. „Měl jsem se jí zbavit hned, víc se usmívat, věnovat ti svou plnou pozornost.“

„To od tebe přece nikdo nečeká. Já jen...“ „Ty jen... co?“ „Nic, prostě jsem si to představovala jinak.“ „Jinak? Jinak, než jak je to teď?“ Lehce jsem svou pravou

rukou přejel po jejích zádech a levou jí lehce promnul prsty na ruce. Své rty jsem přiblížil k její tváři a zašeptal: „Jestli se ti cokoli nelíbí, tak stačí říct.“ Měl jsem sto chutí ovlivnit ji. Jen lehce pozměnit její myšlenky. Aby se netrápila, neřešila hlouposti a užila si chvíli, kdy jsme konečně spolu. Nejsem zvyklý na ženy, které jsou tvrdohlavé, umíněné, které se mě nebojí, ke kterým něco cítím a které chci, aby mě milovaly dobrovolně.

Zhluboka se nadechla a na dlouhý okamžik zavřela oči. Opravdu mě děsí. Dobrá, řekl jsem si, že ji nebudu ovlivňovat, přesto mě stále čím dál tím víc spalovala touha podívat se do jejích myšlenek. Na co teď myslí? Jediné, co mě odrazovalo, bylo, že nevím, jak daleko je na tom s tréninkem magických dovedností, a kdyby zjistila, že se jí hrabu v hlavě, nikdy by mi to neodpustila a co hůř, asi by mi už ani nevěřila.

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se tedy. Mlčela. „Prosím, mluv se mnou,“ zaskučel jsem. Tohle ticho bylo neúnosné a já vážně nechtěl udělat něco, čeho bychom poté oba dva litovali. Ovšem zvládnout své sebeovládání bylo velmi těžké.

„Umíš mi číst myšlenky i bez Tristana?“ vypálila najednou. Zaraženě jsem se jí podíval do očí.


34/46

„Ne nijak dlouho, ale když na to přijde, tak to ovládám,“ přiznal jsem pravdivě. Nevidím důvod, proč lhát. Zatvářila se spokojeně. „Proč? Bojíš se, že bych to udělal?“

„Nevím, jestli se bojím zrovna tohohle. Vlastně bych chtěla něco zkusit,“ prohlásila. Mé překvapení stále rostlo. Dlouze se mi podívala do očí. Už zase byla naprosto klidná, i naštvání ji už přešlo.

„Zkusit?“ pokusil jsem se o úsměv. Také se usmála. „Dej mi chvilku,“ požádala. „Chvilku na co?“ nechápal jsem. „Prostě chvilku,“ rozesmála se. Dobře, čekal jsem tedy,

tančili jsme v tichosti a já si vychutnával její blízkost. Konečně byla tak blízko, že jsem se jí mohl dotýkat, vdechovat její vůni, cítit její dech a mít ji v náručí. Víc jsem nežádal, snad jen, aby tenhle moment trval déle.

„Teď,“ prohlásila. „Co teď?“ „Zkus mi číst myšlenky,“ poručila. „A má se mi to povést, nebo nemá?“ nedocházelo mi. „Nemělo by, ale když to zvládneš, nic se nestane.“ „Je ti jasné, že by to pro tebe bylo snazší, kdyby ses mi

nedívala do očí a nedotýkala se mě? Takhle mi to jen usnadňuješ,“ varoval jsem ji. Jenom kývla. Rozhodně nemůže být schopna se už mentálně bránit. To není možné!

Podíval jsem se tedy do jejích nádherných hnědých očí a skrz ně se snažil proniknout její clonou. Otřáslo mnou silné překvapení. Rozhodně ještě nebyla schopna vytvořit žulovou stěnu, ovšem už teď zvládala cosi jako pískovcovou zeď vysokou několik desítek metrů a minimálně metr silnou.

Měl jsem chuť se vzdát a uznat, že je dobrá, hodilo by se to. Ovšem jakási mužská ješitnost chtěla ukázat, že to zvládnu. Opravdu byla dobrá a jestli to takhle půjde dál, za chvíli jí s magií


35/46

rozhodně stačit nebudu, snad právě proto jsem začal její stěnu pomaloučku demolovat. Čekal jsem, že ji začne opravovat, což zajisté uměla, ona ji ovšem sama nechala sesunout.

„Chci tě políbit,“ říkala mi neslyšně. Srdce mi nadšeně poskočilo. Na veřejnosti nemůžeme, ani k ní vyslat prožitek jako včera v noci nejde, na to ještě není připravená. Šokovalo by ji to.

Sklonil jsem se k ní a naše čela se dotkla. Nejvyšší výraz intimity, který si právě teď můžeme dovolit na veřejnosti. Pochopila. Mně zase došlo, že se ona mně do hlavy ještě nabourat neumí, takže jsem jí myšlenku poslal: „I já to chci, jenom ne tady a teď, vydržíš počkat, než skončí takhle maškaráda?“

Kývla. Až teď jsem si všiml, že hudba přestala hrát, než jsem však stihl nějak zareagovat, začala jiná píseň – pro změnu opět rychlá. Bylo mi jasné, že s přenosem myšlenek je konec. Nerad bych, aby do konce večera trpěla hroznou migrénou.

Něžně jsem ji pohladil po vlasech. Usmála se. „Ani jsem ti nestihl říct, jak krásná dnes jsi.“

„Nepřeháněj to,“ bránila se. „Nepřeháním to.“ „Víš, co mi řekni?“ začala. „Když už jsi teď klidný, co tě

vlastně tak hrozně naštvalo? Šla jsem tančit s Vítkem jen proto, že tys byl s Agátou, tak kde byl ten problém?“

„Tak s Vítkem,“ zopakoval jsem. Mlčela. Jediné, co jsem nechtěl, bylo ji opět rozzlobit. I když jisté části mé povahy se i tahle její tvář moc líbila. Měl jsem jí říct pravdu?

* „Ale hlavně pravdu,“ trvala jsem na svém. Bylo tak úžasné

být konečně s ním, v jeho náručí. Každou částečkou svého těla ho moci vnímat vedle sebe.


36/46

Usmál se. Zlehka zvedl ruku k mým vlasům. „Chci být ten jediný, kdo ti kdy bude česat vlasy,“ prohlásil tiše. Nejdřív jsem nechápala. Pak mi to sepnulo. Musel nás s Vítkem slyšet, i když jsme od něho tančili celkem daleko. Má tedy velmi dobrý sluch, to bych si měla zapamatovat.

„Ty, hrozivý Černý jezdec, bys o to stál?“ usmála jsem se. „Ještě jím nejsem,“ odpověděl. „Aha, takže až jím budeš, tak tě to přestane zajímat,“

usoudila jsem. Mlčel. Byla jsem si téměř jistá, že mě bude přesvědčovat o opaku, ale on prostě mlčel.

Dobrá, jak chce, budu tedy zticha taky. „Neříkám, že mě to přestane zajímat, třeba prostě jen přijde

situace, že nebudu moct. Nechci tě tím trápit, to je ještě daleko,“ řekl, když viděl, že ode mě se reakce nedočká. Bylo vidět, že ho to trápí, ale nechce mě tím zatěžovat. Fajn, s tím prozatím můžu žít, ale bude mi to časem muset vysvětlit.

Po několika tancích jsme si šli sednout. Opravdu nejsem zvyklá chodit na podpatcích a tak se bolest nohou dostavila docela brzy. Zmoženě jsem dopadla na svou židli a napila se džusu. Viola i Lili právě také odpočívaly. Agáta stále zaměstnávala Konráda na parketě a Garlin se bavil s ministrem, načež se rozhodli jít někoho pozdravit a odešli od stolu. Ten tedy zůstal jen nám mladým a dvěma Jezdcům na okraji, kteří však vypadali, že spí.

„Tak co říkáte na ples?“ prohodil konverzačně Oliver. „Naprosto úžasný,“ zvolala Lilian. Via zhodnotila večer

jako ucházející – mít možnost strávit víc času s Matějem, jistě by výsledek byl kladnější.

Nakonec se celý ples celkem povedl. Každý další tanec jsem

tančila s Tobiasem, jen jednou pro mě přišel Vítek. Ovšem dovolil


37/46

se předem Tobiho a ten mu to dovolit musel. Naštěstí to přešel v klidu.

Čas pokročil, únava z celého dne se začala hlasitě ozývat, takže oficiální konec plesu přišel právě včas. Jindřich všem poděkoval za účast a popřál dobrou noc.

Matěj s Violou se na chvíli někam ztratili a Oliver s Tobim nás dvě dovedli až k pokojům. Lili zcela samozřejmě chtěla polibek, ovšem její společník si pouze přiložil její ruku ke rtům. Dokonalý džentlmen.

Tobias mě vzal za obě ruce a přitáhl k sobě. Opřel si čelo o moje a chvíli jsme tak zůstali. Jediný, kdo nás tu takhle viděl, byl Oliver a dva strážci. Mohl mě teď políbit, přesto jsme oba jaksi cítili, že na tohle chceme speciální chvíli, beze svědků. Přesto mi ten polibek dneska slíbil.

Třeba se ještě zastaví. Když jsem osaměla, poklidila jsem pokoj a najednou nevěděla, co dělat. Otevřela jsem tedy knížku a četla si. Nebylo to zajímavé čtení, ani jsem moc nechápala význam. Přesto jsem stále čekala, kdy a jestli vůbec přijde. Nešel. Nakonec jsem to vzdala, převlékla se a šla spát. I poté jsem dlouho ležela v posteli a poslouchala, jestli neuslyším nějaký zvuk z chodby nebo zvenčí.

Jediné, co jsem však zaslechla, byla Viola vracející se z plesu. Jinak nic. Zklamal mě.

* Úplně mě okouzlila. Až na ten nepříliš vydařený začátek to

byl úžasný večer. A to rozloučení, naprosto dokonalé. Věděla, že za ní ještě přijdu.

Nikdy jsem nepotkal dívku, která by se mi tak dostala k tělu. Vždycky jsem se staral jen sám o sebe, šel za svým cílem. Teď mě mimo to zajímalo cokoli týkající se Tamary.


38/46

Šli jsme s Oliverem do svých pokojů o patro níž. „Je opravdu zajímavá,“ začal bratr. „Víc než to.“ „No jen to zase nepřeháněj. Pokud vstoupíš k Jezdcům,

budeš se jí muset vzdát.“ „Hele, starej se o sebe. Možná by ti měl někdo připomenout

základy ovlivňování. Jeden den s Adélou, druhý den Lili. Aby se ti jednoho dne všechny ty ovlivněné dívky nesešly.“

„K Lili jsem se jen choval společensky, jak to po nás otec chtěl. Navíc, když si bude myslet, že se mi ta mladší líbí, nebude do toho šťourat a ty budeš mít dostatek času k uskutečnění našeho plánu. A Adélka se o celé téhle věci vůbec nemusí dozvědět.“

„No, hlavně aby i tahle maličká pochopila, že to jenom tak hraješ,“ řekl jsem pochybovačně, když jsem bral za kliku svého pokoje.

„Neboj, bratře, mluvíš s profesionálem,“ usmál se a zapadl k sobě.

Proběhl jsem koupelnou, vyměnil slavnostní plášť za

obyčejný. Už po cestě jsem v duchu volal Tristana. Nakonec stačilo otevřít balkónové dveře a tvor už na mě čekal.

„Ahoj, kamaráde,“ pozdravil jsem ho a rovnou na něj vyskočil. Moorlio se zvedl z balkónu a během chvíle jsme letěli pryč od Caer Darossu. Nevěděl jsem, kam míříme, nechal jsem to na něm, zasloužil si tuhle chvíli stejně jako já.

Zastavil na malé kulaté mýtině uprostřed lesa, kam dopadal měsíční svit. Kouzelné místo – přesto první, co mě napadlo, bylo, jak by se tu asi líbilo Tamaře. Tristan však už byl netrpělivý a ošíval se.

Tak jsem seskočil a vytáhl z jeho brašny dopis. Moorlio se mi se zaujetím díval přes rameno. „Počkej, počkej, stejně neumíš


39/46

číst,“ usmál jsem se na něj. Přečtu ti to, tak poslouchej: Vážený adepte na post Černého jezdce, právě se Ti dostala jedna z největších poct, které mohou člověka tohoto kontinentu potkat. Od tohoto okamžiku jsi vázán přísným slibem mlčení o všech věcech týkajících se Jezdců. Čeká Tě několik úkolů, které prověří, zda máš na to být jedním z nás. Právě teď, když čteš tyto řádky, máš poslední příležitost dopis spálit a nikomu o něm neříct. Pustíš-li se však do prvního úkolu, není již cesty zpět. Teď je tu papír s pravidly Jezdců, ty už oba známe, to ti číst nebudu. Naprostá věrnost, zákaz uzavírání svazků se ženami – to mě trápí asi nejvíc, poslušnost vůdci, postoupení vlastních myšlenek ostatním Jezdcům, atd. Vždyť to znáš... Bla, bla, bla.“ Moorlio vykouzlil vědoucný výraz říkající, že nemusím číst každý detail, který jsem mu vštěpoval do hlavy už před několika lety.

„Tak co, Trisi? Půjdeme do toho? Konečně se nám může vyplnit všechno, o co jsme kdy stáli.“ Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl potkat někoho, jako je Tami, někoho, ke komu bych něco cítil, kdo by mě donutil vážně uvažovat nad tím, jestli si vážně chci splnit svůj sen. Přesto bych dopis ani za nic nedokázal spálit a zapomenout na něj. A pokud začneme plnit první úkol, zbudou nám jenom dvě cesty: za prvé ta k Černým Jezdcům, a nebo za druhé smrt. Jiná možnost není.

Pohladil jsem tvora po hřívě, abych si mohl přečíst, co si myslí. Byl z toho rozhozený asi jako já. Jen s tím rozdílem, že jeho sen to nikdy nebyl, dělal to jen kvůli mně. Proto sám za sebe by raději skončil. Ovšem druhá příležitost už nepřijde. Nikdy. Neuměl jsem si představit, že se Tamara jednoho dne rozhodne vrátit domů – a ta chvíle jistě přijde – a já tu potom zůstanu naprosto sám. Navíc bych zklamal i Olivera, který s mou pomocí počítá, potřebuje, abych se stal Jezdcem, splnil si sen.

„Půjdeme do toho,“ rozhodl jsem. Než se člověk stane Jezdcem, zabere to několik měsíců a do té doby můžu být s ní, užívat si každou společnou minutu. A až Tamara odejde, splním


40/46

poslední úkol a stanu se jedním z Černých. První úkol zněl jasně, po přečtení tohoto dopisu musíme do tří hodin sehnat od všech dvanácti Jezdců klíč, který mají u sebe. Klíč, na němž je vypáleno jejich znamení – černé pírko z Moorliova křídla. Je jedno, jak ho získáme, jestli nám ho vydají dobrovolně, nebo ho ukradneme, prostě jakkoli, ovšem musíme počítat s tím, že Jezdci ho nevydají dobrovolně a mohou mě při jeho obraně klidně i zabít. A věřte, že v zemi není silnější protivník, něž jeden z Jezdců.

„Tak tedy dvanáct klíčů. Ještě že otec vzal všechny Jezdce s sebou.“ Do Moondroru bych to nestihl. Podíval jsem se na hodinky – byly dvě hodiny ráno – takže máme čas do pěti. To není moc.

Vyrazili jsme zpátky ke hradu. Už na nádvoří jsem potkal prvního z Černých. Zkusil jsem to tedy po dobrém a požádal ho, jestli by mi nepůjčil svůj klíč. Byl jsem připraven na boj a ruku jsem měl připravenou blízko u meče. Jezdec mě však překvapil a vytáhl svazek klíčů, z nichž odepnul ten správný a podal mi ho. Šlo to až moc snadno, nechtěl jsem tomu věřit. Na můj nechápavý výraz pokrčil rameny a řekl: „Pamatuji si svůj první úkol, není to tak dávno, dal bych nevím co za to, kdyby mi někdo pomohl.“ Pro jistotu jsem ověřil pravost klíče, ale vypadalo to, že mě nechce podvést.

„Díky ti,“ řekl jsem a běžel dál. Klíč bezpečně schovaný v kapse.

Dalšího jsem potkal na plese, lehce přiopilý se potácel po parketě, zabralo jen pár sekund mu stříbrnou věcičku ukrást, ani si toho nevšiml. Šlo to až moc hladce. Každopádně čas utíkal. Doběhl jsem k ložnicím, které byly vyhrazeny Jezdcům. Nebyly tak luxusní jako ta moje a Oliverova, přesto do pokojů pro služebnictvo měly daleko. Ostraha se dala snadno podplatit, takže cesta dovnitř byla volná. V prvním pokoji jsem vytáhl klíč z pláště válejícího se na zemi, zatímco jeho majitel se sprchoval.


41/46

Čtvrtý jsem ukradl dalšímu spícímu muži přímo z pod polštáře. Tak to máme čtyři klíče – už jenom osm. Jak snadné. I když mi bylo jasné, že ty největší bonbónky v podobě Damiena a Michaela mě teprve čekají. Proto jsem se rozhodl nechat je až na konec, nemělo cenu, abych pak po případných zraněních sháněl další klíče.

Když jsem otevřel třetí dveře, ozval se jekot. Dívčí jekot. Jezdec si právě užíval intimní chvilky z jednou ze služebných. (To mimochodem zakázané není, tabu jsou jen trvalejší vztahy.) Než se muž probral a uvědomil si, co se děje, utíkal jsem pryč i s klíčem. Tak to máme pět, ještě jeden a budu v polovině. Chvíli jsem jen tak zbůhdarma bloudil palácem, abych se zbavil pronásledujícího Jezdce, což mě samozřejmě stálo zbytečnou fůru času.

Potom jsem se opět vrátil k ložnicím. Další pokoj byl chráněný kouzlem. Poklekl jsem, obě ruce položil na dveře a zavřel oči. Nebyla to vysoká magie, to by zvládla i Tamara. Sakra, zase jsem si na ni vzpomněl. To nesmím, zvlášť ne, když plním úkol. Lehce jsem rozluštil klíč ke skládačce a dveře odemkl. V pokoji klidně spal Jezdec, ovšem na klíč jsem nikde nenarazil. Nezbývalo, než ho vzbudit. Vytáhl jsem meč, nastavil mu ho k hrdlu a zlehka si odkašlal. Muž byl ve vteřině vzhůru, v rukou dýku, kterou odrazil můj meč. Nečekal jsem odpor, nechal jsem se ukolébat příliš snadným průběhem.

V mžiku stál na posteli a vyskočil proti mně. S dýkou neměl moc velkou šanci, přesto to byl trénovaný bojovník. Trvalo to pěknou chvíli, než se mi ho podařilo dostat do kouta. Věřím, že ani tam nebyl úplně bez šancí, přesto mi najednou dal mírové znamení a hodil mi klíč, který měl kolem krku. Hbitě jsem ho chytil a snažil se vydýchat.


42/46

„Nejsi nejhorší,“ uznal, „proto tě nebudu dál zdržovat.“ Oni to zase nejsou nejzlejší lidé, jak jsem si prvně myslel, drží jeden s druhým a snaží se pomoct.

Byl jsem v polovině, zadýchaný, zpocený a utahaný. Fajn, takže pokračujeme, prošel jsem i další pokoje, ale Jezdci ani klíče v nich nebyli. Proběhl jsem hradem a další oběť našel v kuchyni. Cpal se tu zbytky z večeře. Evidentně i Jezdci mají své slabiny. Dal jsem se s ním do řeči, ochutnal něco, na co už jsem po večeři neměl chuť, a jen tak mezi řečí mu štípnul další klíč.

Osmý jsem dostal opět dobrovolně a devátý byl výhra v kartách s dalším Jezdcem. Takže zbýval jen Damien, Michael a ještě jeden.

Na Michaela jsem narazil před hradem. Jeden z nejlepších bojovníků dvanáctky už tam na mě čekal. Už nebylo velkým tajemstvím, že se králův syn pustil do sbírání klíčů a zatím jich úspěšně sehnal devět.

Bez varování proti mně vyrazil mečem, tak tak jsem svou zbraň stačil vytáhnout. Meče o sebe třískaly a způsobovaly hrozný hluk, což se mi zrovna nehodilo, přesto to byl právě v tuto chvíli můj nejmenší problém. Michael rozhodně nepatřil mezi Jezdce, kteří mi klíč dali jenom tak, zadarmo. Kroužili jsme kolem sebe, občas jeden zaútočil a druhý ho odrazil. Konečně se Jezdec zdál unavený, výpady z jeho strany byly stále vzácnější a já se chystal zasadit poslední ránu, která mu měla vyrazit zbraň z ruky a byl by nucen mi klíč vydat.

Nechal jsem se zaslepit zdánlivým vítězstvím a nečekal prudký pohyb, kterým proti mně vyrazil. Než jsem stihl uhnout, jeho meč mě zlehka sekl do paže, přičemž většinu škody odnesl plášť. Zaštípalo to, nejdřív jen tak lehce, ovšem bolest se ozývala čím dál tím víc palčivěji. Překvapeně jsem se na něj podíval. Věnoval mi chvilku na vydýchání.


43/46

„Tobiasi, vážně jsi si jistý, že chceš tohle? Být Jezdcem znamená jen samou bolest, mnohem horší než tu, kterou cítíš teď, při zásahu rezavým mečem. Mimochodem, tu ránu si pak vyčisti.“

„Jinak bych tu nebyl.“ „Dokud tenhle úkol nedokončíš, můžeš se na to vykašlat

a žít normální život.“ „A ty bys to snad udělal, Michaeli?“ „Nevím,“ přiznal. „Museli jsme zapomenout na rodinu, na

svou lásku, nestárneme, všichni tví blízcí umírají, jen my přežíváme a ničíme, co se dá. Vážně tohle chceš?“

„Nemám jinou volbu. Nechci skončit s malým statkem a pěstovat brambory do konce života.“

„V tom případě chytej,“ řekl a malý stříbrný klíček mi skončil v ruce. „A ještě ti napovím, Davidův klíč nehledej u Jezdce, ale u jeho Moorlia,“ poradil.

„Díky.“ Rada nad zlato, vážně. Ne, byl jsem rád, že mi tohle řekl, každopádně na starostech mi to neubralo. Bylo už půl páté ráno. Zbývala mi půlhodina a dva klíče. Jeden honit v oblacích kdekoli na světě a druhý získat od samotného vůdce Jezdců.

„Kde hledat Damiena náhodou nevíš?“ zeptal jsem se ještě. Michael však uznal, že mi už řekl dost, a tak se otočil a odešel.

Tak co teď? Na hradě jsem ho nenašel. Rozhodl jsem se zavolat Tristana – začneme alespoň hledat toho Davidova Moorlia. Poslal jsem jasnou přivolávací zprávu, ovšem tvor se nezjevoval. Že by si to nakonec rozmyslel a nechtěl do toho se mnou jít?

Rozběhl jsem se tedy ke stájím, kde jsem ještě nebyl. Našel jsem tu však jenom spící Gungy, jednoho Moorlia a pár dalších zvířat. Po Damienovi ani stopy. Přesto mě něco donutilo se vrátit a znovu si pořádně prohlédnout jednotlivé boxy. Prohlížel jsem si Moorlia a přemýšlel, jestli ho odněkud neznám, když vtom zpoza


44/46

balíku slámy vyskočil Damien a meč mi namířil na krk. Bleskově jsem tasil zbraň a ačkoli to znamenalo riskovat krk, vyvlékl jsem se z Damienova sevření. Gungové zběsile utíkali ven, do bezpečí, zatímco my vedli lítý boj. Trvalo to neskutečně dlouho a mně přitom utíkal čas. Neměl jsem šanci ho porazit, cítil jsem, že má na víc a jen vyčkává, až se unavím.

„Kolik jich máš?“ křikl Jezdec ve chvíli, kdy jsme „odpočívali“ v rozdílných koutech stáje.

„Deset,“ odpověděl jsem po pravdě. „Zbývá ti deset minut, nestihneš už získat ten poslední, což

znamená, že tě budu muset zabít,“ prohlásil lehce zklamaně. Přesto jsem ani na vteřinu nepochyboval o jeho slovech. Tím, že jsem se zúčastnil lovu klíčů, jsem jim nad sebou dal jistou moc. Kdyby chtěli, nemuseli bojovat fér a mohli mi prostě dát rozkaz, abych se přestal bránit a na místě mě zabít. A nikdo by se tomu nemohl divit, věděl jsem, do čeho jdu. Proto, když neuspěji, bylo mi jasné, jak to skončí. Ovšem nebál jsem se smrti, jediné, čeho jsem litoval, bylo, že se nestihnu rozloučit s ní.

„Rád uznám, že jsem zklamal, a zemřu tvou rukou, pane,“ řekl jsem. Neuznávám lidi, kteří se vzdávají, ale pravda byla, že už nestihnu najít cizího Moorlia a ukrást mu klíč v posledních pár minutách, zvlášť, když Tristan odmítal přiletět.

„Rád bych tě viděl mezi námi,“ opáčil a hodil mi jedenáctý klíč. Kývl jsem a vyběhl ven. Na ramena mi dopadlo prvních pár kapek. Dnes jsem se vůbec nestihl zamyslet nad tím, jaké je počasí, ovšem mám-li zemřít, tak v dešti. Je to počasí jako stvořené ke smrti.

Vyběhl jsem na nádvoří a úmorně volal Tristana. Damien šel pomalu za mnou. Zbývaly mi čtyři minuty.

„Půjčím ti mého Moorlia,“ nabídl, „opravdu nerad bych o tebe přišel.“


45/46

„Děkuji, ale nemohu to přijmout. Slíbil jsem Tristanovi, že splním úkoly s jeho pomocí, to mu nemůžu udělat.“ Nemělo cenu lhát o jeho jméně, stejně už mi moc života nezbývalo. Rozpršelo se ještě víc. Velké kapky nás během chviličky zmáčely.

„Vložíš svůj život do rukou tvora, který ani nepřijde na zavolání?“ nechápal.

„Je to můj přítel. Jistě ho muselo něco zdržet,“ trval jsem na svém. Nikdy bych ho nezradil, tím spíš, když už to stejně nemělo cenu. Ledová voda mi chladila obličej, jak v tenkých pramíncích stékala z mých vlasů.

No tak, Trisi, prosím, přijď se aspoň rozloučit. – žádal jsem ho. „Strávíš poslední dvě minuty života tím, že budeš stát na

nádvoří a volat svého Moorlia? Nechceš se rozloučit s tou dívkou?“ navrhl.

„Nechci si hrát na chudáka, zklamal jsem, nepotřebuji, aby mě litovala nebo se trápila, radši ať si myslí, že jsem utekl, prostě zmizel.“

„Myslím, že to nebude potřeba,“ řekl najednou a potřásl mi rukou. Jde o špatný vtip? Na můj nechápavý výraz jen odpověděl: „Splnil jsi úkol,“ prohlásil. „Prokázal jsi, že chápeš smysl celého našeho poslání a umíš uznat chybu a zaplatit za ni. Je vidět, že s Jezdci ti prostě jde o život, a musíš být ochoten ho obětovat. Navíc jsi nezradil přítele, svého Moorlia. To je velmi důležité, mít vztah se svým tvorem.“ Stále jsem nechápal.

„Obávám se, že nerozumím.“ „Nastav ruku, Tobiasi,“ řekl. Poslechl jsem a natáhl dlaň

před sebe. Krom několika desítek kapek vody mi v ní přistál další stříbrný klíček. Přiletěl přímo z nebe. Podíval jsem se nahoru a tam, přímo nade mnou, se vznášel Tristan. Jen velmi pomalu mi to docházelo. Musel ho zastavit samotný Damien, proto nepřiletěl na zavolání. Vůdce chtěl dramatický závěr.


46/46

Spíš jen pro pořádek jsem mu potom odevzdal všech dvanáct klíčů. Skoro jsem čekal, že se stane něco... prostě něco. Damien místo toho sáhl do kapsy a vylovil další klíč se znamením Moondroru a hodil mi jej. Bylo na něm vyryté velké T. T jako Tobias, T jako Tristan. I jako Tamara – napadlo mě.

Když jsme byli s Tristanem sami, objal jsem ho. Ani se

nebránil jako jindy. Jen jsme tam tak stáli vedle sebe a jeden druhého uklidňovali. Prsty jsem projížděl jeho huňatou srstí a snažil se zastavit zimnici, která mnou otřásala. Přece jen, když si myslíte, že za chvíli zemřete, a najednou zjistíte, že nejen, že budete žít, ale máte i splněný první úkol - je toho prostě hodně.

Pak jsem si konečně uvědomil silnou řezavou bolest v paži. Přesto jsem musel ještě splnit jeden slib, než si dám ruku ošetřit. Tristan mě vynesl na Tamařin balkón. Vytáhl jsem z brašny růži z naší zahrady, která jakýmsi zázrakem přežila tohle všechno.

Otevřel jsem dveře a vstoupil do jejího pokoje. Samozřejmě že už spala. Neměl jsem sílu ji budit a vlastně mě ani nemohla vidět v tomhle stavu. Na volný polštář jsem položil růži a zlehka, opatrně, abych ji neprobudil, dostala polibek na čelo. Myslím, že na opravdovou pusu by měla být při smyslech a užít si ji stejně jako já. Ještě jsem ji pomalu pohladil po vlasech a zmizel v balkónových dveřích.

4. kapitola tajemství targarossu

Documents