12. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 12. kapitola Iveta Jansová

2/44

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/44

12. Kapitola Probudila mě posílaná myšlenka. Někdo stál na chodbě

za dveřmi, ale nechtěl klepat. Moudrý to člověk. Tami vedle mě klidně oddechovala. Dle vysílané energie mi došlo, že venku stojí samotný Damien.

Potřebuji s tebou mluvit, Tobiasi, můžeš? Nemohl jsem odmítnout. Bleskově jsem na sebe hodil

tréninkové oblečení, člověk nikdy neví, kdy bude povolán do akce, a vyklouzl jsem z pokoje.

Ještě předtím jsem však na nočním stolku nechal vzkaz pro Tami. (Musel jsem něco zařídit, chovej se jako doma. Děkuji a miluji tě. T.)

Vůdce, jako vždy v kápi spadající hluboko do očí, se otočil, jakmile mě viděl, a naznačil mi, abych ho následoval. Mířil na nádvoří, takže jsem automaticky začal přivolávat Trise.

Vyšli jsme ven do chladného rána. Mlha se ještě válela v údolích a na nebi se objevil pár Moorliů, na jejich hřbetech jsem rozeznal Šimona s Davidem.

„Vystřídáme je v hlídce,“ prohlásil Damien prostě. Neoponoval jsem. Počítal jsem s hlídkováním a Tami to jistě pochopí. Oba Jezdci vypadali celkem čile na to, že strávili celý den mimo hrad. Určitě už cestou posílali myšlenkové hlášení svému pánovi.

Tris si dnes dal na čas, ale nebylo to nic tragického. Co bych kdysi za nějakých deset minut dal. Vyskočil jsem na něj a vyrazili jsme si obletět kolečko kolem hradu. Vlastně jsem ho potřeboval informovat o věcech, co se staly, a zjistit, jestli včera Kasseiny provokace dokázal ignorovat.


4/44

Samozřejmě, že jsem mu nesděloval detaily svého intimního života. Ale to, že Tamara za sebou měla přísahu, a to dokonce dvěma zemím najednou, vědět musel.

Nebyl z toho moudrý, taky to nikdy nezažil, ani o tom neslyšel, ale slíbil, že se poptá se mezi Moorlii.

Jinak s Kassey je to těžké. Jednu chvíli si stěžuje, že nikdo neměl právo ji přivolat. Že se samice přeci odedávna starají pouze o mláďata a do lidských životů se nemíchají. Ale na druhou stranu Tamaru hrozně hájí a stačí, abych pomyslel na dívčiny sušenky, a už by se prala na život a na smrt. Ale holce bych neublížil, to přece víš..?

„Samozřejmě. Musíš s ní mít trpělivost. Jediné pravidlo, kterého se držím, je, že ženy muž nikdy nepochopí, a tak se o to ani nemusí snažit.“

Nezdálo se, že bys Tamaře nerozuměl, podotkl vesele. Musel jsem se usmát. Jakákoli zmínka o ní mi vyvolala

na tváři úsměv. „Asi tě to překvapí, ale zvládá mě udivovat každou chvilku. V jednu chvíli se směje a vzápětí pláče. Chceš ji začít utěšovat a najednou už je zase v pohodě a plná radosti a energie.“

To znám, odpověděl Tristan. Zarazilo mě to. Odkud on tohle může znát? Že by už opravdu dospěl? Třeba už také létá do hor, kde si vyhlédl samičku. Třeba už má i děti. Ten šok mnou prolétl jako ledová střela. Najednou jsem žárlil. Do teď byl jenom můj. Můj nejlepší kamarád, který tu pro mě bude vždycky.

Přesto jsem v sobě nenašel sílu, abych se ho zeptal, jak je to doopravdy.

Damien už na nás čekal. Chvíli jsme letěli mlčky. „Dohodl jsem se s tvým otcem, aby jednání nechal až na

odpoledne, abychom se stihli vrátit ze západní hranice.“


5/44

Přikývl jsem. „Ani se nezeptáš, proč jsem si vybral do dvojice právě tebe?“

„Nepochybně mi chceš něco důležitého říct a nemusí to slyšet nikdo další,“ usoudil jsem. Pravda, bylo těžké přestat myslet na Tamařinu vůni a nevzpomínat na její doteky a vrátit se do přítomnosti.

„Správně, Tobiasi. Mluvil jsem s ostatními Jezdci o té tvé žádosti o výjimku ohledně té dívky. Mimochodem opravdu velmi působivá. Má rozhodně charisma, to se musí nechat.“ Jeho monolog jsem nepřerušoval. Nehodilo se to a vlastně jsem k tomu neměl co říct.

„Víš, stojíme o tebe. Celkem hodně. Samozřejmě se našli takoví, kteří byli absolutně proti, ale ve výsledku s tím většinově nemáme zase takový problém.“ Čekal jsem na to kouzelné slovíčko ale, které rozhodně muselo přijít, aby zbortilo všechny mé naděje, které jsem si i proti své vůli stihl za tu chviličku vytvořit.

„Ale samozřejmě ti musí být jasné, že to nepůjde jenom tak.“ Tak, a je to tady. Vlastně jsem to radši ani nechtěl vědět. Nevědomost je celkem pěkná vlastnost.

„Tak sem s tím,“ rozhodl jsem se a zhluboka se nadechl. Hlavně klid. To zvládneme. Už to, že existuje možnost, že by to šlo, bylo neuvěřitelné štěstí.

„Máme vlastně jen dvě drobné podmínky,“ začal a podíval se na mě zaujatým pohledem. Zajímaly ho mé reakce. Jak jinak. Nepochybně teď zajišťoval živé vysílání dalším jedenácti Jezdcům.

Jenom dvě podmínky, no super. Kdyby mi to radši rovnou řekl a nezkoumal mě pod drobnohledem.

„První je vlastně celkem pochopitelná. Chápeme tvou situaci a nechceme tě zkoušet dalšími záludnými úkoly,“ řekl klidně. Muselo mu být jasné, že mi tímhle nijak neuleví. Radši


6/44

bych se stokrát znovu potopil do jezírka, bojoval se všemi Jezdci najednou nebo vedl jakýkoli útok, než muset splnit to, co si připravili tentokrát.

„Zkrátka, je zapotřebí, aby Tamara konečně přísahala nějaké straně. Tedy, ne nějaké straně. Musí být označena znamením Moondroru. Je to celkem pochopitelné. Nemůžeme tě nechat chodit s nepřítelem. Musíš uznat, Tobiasi, že taková podmínka byla předvídatelná.“ Přikývl jsem. Dokonce už mám splněno. Trochu se mi ulevilo. Kdyby i druhá podmínka byla tak snadná, možná by dnešek nemusel skončit tak špatně.

Damien čekal na mou reakci. Úplně jsem viděl, jak předvídal, že začnu Tami bránit. Ohánět se tím, že je to jen a jen její rozhodnutí a já ji k ničemu nemohu nutit. Kdyby se nestala včerejší noc, nepochybně bych se tak i zachoval. Teď jsem pouze mlčel a snažil se nedat na sobě najevo úlevu. Vůdce vypadal zmateně. Mohl jsem mu říct o tom, co se stalo?

Stejně by se to dozvěděl. „Už se stalo, Damiene. Tamara nosí znamení Moondroru.“

I ve tmavé tváři bylo vidět, jak se mu v očích zablýsklo překvapením. „To není možné. Toho bych si všiml. Rozhodně. Stihl jsem si prohlédnout její ruku v magické sféře. Měla pouze znamení Moorlia.“

„V čera ano, dnes ne.“ Neměl jsem chuť hrabat se s ním v detailech.

„Chceš říct, že...?“ Kývl jsem. „Dobrovolně? Bez magie, ovlivnění?“ Další souhlasné přikývnutí. „Všechno bez problémů?“ zeptal se nakonec.

„Uvidíš sám,“ řekl jsem. Byl jsem si vědom dvojího významu své odpovědi. Ale co se dalo dělat? Znamení Moondroru na zápěstí měla, to bylo hlavní.

„Dobrá, v tom případě je to v pořádku. Máš o jeden problém méně.“ Zdálo se mi to, nebo byl zklamaný, že jsem se


7/44

vyhnul násilnému donucení své dívky k přísaze? Což bych samozřejmě nikdy neudělal.

„Jsem rád, že ti to tak vychází, ovšem rozhodně jsi musel počítat se zkouškou. Základním pravidlem Jezdců je být svobodný – hlavně ve svém rozhodování, nepodřizovat se žádné vládě, ale ani ženě. Proto je zakázáno žít s nimi v trvalém vztahu, zhoršuje to koncentraci na práci. Jezdci se pak víc báli o svůj život, když měli doma rodiny. Nebyli tak nadšení do akcí, jako jsou teď, kdy to všechno dělají kvůli svému lidu a ti sobečtější kvůli slávě.“ Nechápal jsem, kam tím míří.

„Zkrátka, Tobiasi, potřebujeme důkaz, že nejsi na Tamaře závislý, že tě neovlivňuje každý její pohyb, že jsi schopný bez ní nějakou chvíli vydržet, aniž byste se bombardovali milostnými vzkazy, které by mohly zhatit spoustu operací. Chceme se ujistit, že ji nebudeš létat pětkrát denně kontrolovat a odflakovat tak svou práci.“

„To, myslím, nehrozí, Tami se o sebe dokáže postarat sama.“

„Opravdu? Co když vypukne boj v Caer Darossu, kde bude právě na návštěvě u svých přátel, a ty budeš na operaci na západě? Co uděláš? Opravdu vydržíš zůstat klidný a nepoletíš ji zkontrolovat a ochránit?“ Měl pravdu, přesně tohle bych býval udělal. Najednou mi bylo mnohem jasnější, proč chtějí právě tento důkaz. A vlastně i jejich celkové pravidlo na nikoho se nevázat. Pokud by se z Jezdců stali ustaraní "podpantofláci", těžko by mohli bojovat za svou zemi.

Ale narozdíl od ostatních Tami se umí, nebo bude umět, bránit. Na Fangara se silnými magickými schopnostmi si prostě nikdo netroufne. Možná bych se s tím mohl smířit. Dokázal bych se držet svých povinností, kdybych musel. V zájmu naší země, v zájmu dobra.


8/44

„Je mi to jasné, Damiene. Prostě by se musela stanovit pravidla. Zvládl bych je dodržovat. Stejně jako mlčenlivost,“ dodal jsem, když se Jezdec začal nadechovat k odporu.

„Obávám se, že mi nerozumíš, Tobiasi. Nestačí nám tvé slovo, ačkoli musím uznat, že má neobyčejnou váhu, na člověka tvého věku.“

„Tak co tedy?“ Začínal jsem tušit pohromu, kolem které jsme kroužili. Teď to mělo přijít.

„Potřebujeme důkaz.“ „Důkaz?“ „Že ti na ní nezáleží,“ upřesnil. Zakymácel jsem se na

Tristanovi a ten měl co dělat, aby náš let vyrovnal. Jak mohu dokázat, že mi na ní nezáleží? Když mi na ní záleží? Tak moc, že to ani popsat nejde. Je středem mého života. Nikdy nedopustím, aby z něj zmizela. Nemůžu bez ní být.

Přesto Jezdci jsou budoucnost našeho světa. Bez nich by obě království zanikla a všude by se rozrostla džungle plná negramotných, chudých lidí, kteří by umírali hlady jen proto, aby čarodějové mohli vládnout.

„Jak?“ zeptal jsem se jen. „Vydrž bez ní deset dní. Rozejdi se s ní, ignoruj ji,

nepromluv s ní jediné slovo, nic nevysvětluj...“ Udělalo se mi lehce zle.

„Bez slova vysvětlení? Nemohu ji na to připravit? Varovat ji?“ dostal jsem ze sebe tiše.

„Ne, Tobiasi, to by bylo moc snadné. Nedokázalo by nám to tvou oddanost Jezdcům.“

„Ale vždyť to ji ztratím.“ „Možná,“ připustil. Nezdál se však spokojený s tím, co

mi říkal. Musel to udělat, aby ochránil své Jezdce, svou zemi. „Pokud je vaše láska taková, jak si oba myslíte, měli byste to překonat. Možná to potrvá. Zjistíte, jestli bez sebe dokážete


9/44

být, a třeba to půjde překvapivě snadno. Třeba ne. Jestli k sobě opravdu tak patříte, najdete si k sobě opět cestu,“ pokusil se o optimistický tón.

„To nemůžeš žádat.“ Zaryl jsem nehty do Tristanovy hřívy. Trochu sebou škubl, ale jinak to nedal najevo.

„Obávám se, že mohu, Tobiasi. Ještě máš čas si všechno rozmyslet. Můžeš skončit se slibem mlčenlivosti ohledně Jezdců a stát se opět obyčejným člověkem.“ Obyčejným člověkem... přesně to jsem nikdy nechtěl. Být obyčejný. Zapadnout do davu a žít normální život, bez strachu, adrenalinu, bez cíle. Mít na svědomí zničení naší říše? Dobře, je pravda, že sám toho asi moc nezachráním, ale i přes to, každý jeden Jezdec dobrý a to oni věděli. Proto mi dali zdánlivou možnost s Tami zůstat, ačkoli nebyla reálná.

Každý, kdo ji aspoň maličko znal, musel vědět, že ona není z dívek, které by jen tak odpouštěly. Tamara by se s tím nikdy nesmířila. Nikdy by mi nevěřila. Už by to nebyl rovnocenný vztah. Zatím na něj ještě máme naději, ale co bude potom?

„Nebo je tu samozřejmě ještě ta možnost, nechat Tamaru jít. Bez všeho toho kolem. Neublížíš jí tím možná tolik, ale nebude cesty zpět. Pokud už se staneš Jezdcem, nebudeš s ní moct navázat vztah.

Poznáme to, Tobiasi. Jako jeden z nás s námi budeš sdílet i své myšlenky, vzpomínky. Ne vždycky se je povede skrýt. Pokud se rozhodneš pro první možnost, budeš doufat, že ti odpustí. Musí to být opravdové. Neexistuje možnost, že se s ní domluvíš a sehrajete divadélko.

Poznáme to a v tu chvíli, ač by mě to velmi mrzelo, nepřežil bys. Nikdo nesmí podvést Černé jezdce, ochránce Moondroského království.“

Pomalu, ale jistě mi odsekával všechny únikové cestičky.


10/44

„A Tobiasi, asi jsem ještě zapomněl zmínit... Pokud to i přesto chceš zkusit, musíš s tím začít už dnes.“

„DNES?!“ Ne, to není možné. Nemohu dnes, ne po včerejší noci. Ne po tom, co jsem jí řekl, že ji miluji. Nikdy bych ji nemohl opustit den poté, co se mi odevzdala a riskovala tím ztrátu své země. Potřeboval jsem ji nejdřív ujistit, co k ní cítím, že se to nezmění, ať se stane cokoli. Nesměla si myslet, že jsem ji jen využil. Ne, to prostě nešlo. To odmítám.

To nesmíš! – ozval se najednou Tristan. Jako bych i bez něj měl málo hlasů v hlavě. Nestojí ti to za to. Tohle si nezaslouží, nemůžeš jí to udělat. Prostě se neodvažuj. Jinak... jinak si hledej nového Moorlia!

Lepší a lepší. Mých myšlenek se postupně začínal zmocňovat chaos. Jak se rozhodnout? Co udělat? Kdybych tak s ní mohl předem mluvit. Ale rozhodnutí po mně Damien chtěl, ještě než se vrátíme.

Srdce mi divoce bušilo, dlaně se potily. Nemohl jsem jí to přece udělat.

Trvalo mi to dlouho. Tristan vůbec nechápal, nad čím tak

dlouho přemýšlím. Nakonec jsem se rozhodl. Tamara pro mě znamená příliš mnoho na to, abych riskoval její ztrátu. Zůstanu s ní. Třeba bude existovat možnost, že bych mohl pomáhat Jezdcům v boji proti Zdamwolfu, i kdybych nebyl jedním z nich, ačkoli to půjde jen těžko, kvůli jejich synchronizaci myšlenek, která by mi chyběla. Damien se těžko bude stále obtěžovat přeposílat mi dění psychicky i fyzicky náročným přenosem.

„Poplach!“ vykřikl najednou Jezdec po mém boku.

Překvapeně jsem se na něj podíval. „Z východní strany útočí na


11/44

hranici Moondroru dva čarodějové na Moorliích spolu se smečkou vlků.“

Nemohli jsme stihnout doletět tam včas. Právě jsme bděli nad druhým koncem kontinentu. „Michael s Lionellem tam jsou. Šimon s Davidem tam bude do několika minut. Zvládnou to ve čtyřech. Zůstaneme tady. Theodor jenom testuje. Nesmíme se všichni scuknout na jedno místo a bojovat proti slabému nepříteli, protože by ze západu mohla zaútočit celá armáda.“

Mělo to smysl. V tuto chvíli jsem byl rád, že vůdcem je právě Damien. Já jako první řešil, jak se tam rychle dostat, a vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být jenom zastírací manévr. Sakra. Kolik jsem přečetl knih o bojové taktice? Tucty!

„Neskutečné. Budu ti to vysílat,“ rozhodl se. „Třeba ti to pomůže se rozhodnout.“ Vzápětí na mě zaútočilo několik vjemů ostatních Jezdců. Tento přenos jistě Damiena musel hrozně vysílit, přesto mu stálo za to poslat mi obrazy, zvuky, pachy i pocity ostatních Jezdců.

Černí dorazili na místo pozdě. Po náměstíčku neznámé vísky se válela zohavená, napůl ohořelá těla. Na každém se pohled na chviličku zastavil, abych si ho snad mohl prohlédnout zblízka, kdybych o to stál. Smečka vlků se ještě snažila rozškubat a sežrat několik lidských těl.

Proč to všechno? Proč taková krutost? Aby si pár čarodějů mohlo hrát na mistry světa? Kolik nevinných lidských životů bude ještě zmařeno?

Teď se čarodějové mstili za Vinary. Zničili jsme jejich poslední silnou základnu. Michael se najednou vyřítil z nebe a vrhl se na jednoho z mužů ve fialových kápích. Možná zvítězil moment překvapení, protože se mu jediným seknutím meče


12/44

povedlo připravit mága o hůl. Dalším trhnutím mu zlomil vaz. Byla to záležitost vteřiny.

Druhý čaroděj však využil chvilkové nepozornosti Jezdce a mrštil po něm ohnivou koulí. Michael bleskově klesl, ovšem hořící vzduch zasáhl pravé křídlo jeho tvora. Peří hoří obrovskou rychlostí a než stihl jakkoli zareagovat, řítili se k zemi. Ještě že nestihli vyletět nijak vysoko. A během té chvíle už na ně mířila celá smršť ohnivých jisker.

Lionell zatím bojoval s ohromnými rozzuřenými vlky a snažil se zachovat mrtvým alespoň zbytek jejich důstojnosti. Pak si všiml, co se stalo jeho druhovi, a vyrazil proti většímu zlu. Na zvěř bude dost času potom. Oproti Michaelovi však nezapomněl vztyčit obranný štít. Vzalo mu to dost energie i many, což je jiný název pro magickou sílu, ale zachránilo život. Ohnivý útok se zaměřil na něj a chviličku trvalo, než si čaroděj uvědomil, že na Jezdce nepůsobí.

V dáli se objevil Šimon, který okamžitě klesl k Michaelovi a pomáhal mu se zraněným Moorliem. Oba zaštítil před kouzly, fyzickou sílu vlků však zadržet nedokázal. Smečka hladových krvežíznivých šelem vycítila zraněného Moorlia a vzhledem k všeobecně známému faktu, že moorlií maso je výtečnou pochoutkou (sám nemohu porovnat, nikdy bych ho do úst nevzal), se na zraněného tvora vrhli.

Lionell zaútočil proti druhé fialové postavě. Jeho meč se střetl s mágovou holí, ozvala se ohlušující rána a odlétlo pár třísek. Hůl to však vydržela. Neuvěřitelné. Druhý čaroděj byl evidentně mnohem silnější než první.

Na scénu dorazil poslední z Jezdců, David. Rychle zhodnotil situaci. Šimon s Michaelem odráželi vlčí bestie a Lionell stál sám proti mágovi, který byl proti hrubé síle chráněn silným obranným kouzlem. Rány mečem na něj působily pouze minimální silou, což mu dávalo dostatek


13/44

příležitostí chrlit kolem sebe ohnivé koule. Výsledek byl jasný, musí pomoct Lionellovi, jehož síly rychle ubývaly.

Nutně by potřebovali mága na své straně. Minimálně na obranu proti ohnivým střelám, na které byla obyčejná lidská magie krátká. Nás, obyčejné smrtelníky, to stálo neuvěřitelné množství energie bránit se jim, byť na chvilku.

Takový čaroděj by mohl naše muže ochránit pouhou myšlenkou, která by ho přišla na minimum energie, takže by ještě zvládl útočit na nepřítele. Ale Aramat byl moc daleko a Tamara ani nevěděla, že bychom ji mohli potřebovat.

A jistá část mé osoby byla ráda. Nechtěl jsem, aby se vystavovala nebezpečí.

Mág udeřil svou holí Davida do břicha – uhýbal se totiž

právě před ohnivou smrští a už nestihl uskočit před silným kusem dřeva. Jezdci se na okamžik podlomila kolena a sesul se k zemi. Čaroděj se rozhodl zasadit smrtící ránu, aby se aspoň jednoho z Jezdců zbavil nadobro, když vtom Lionell vložil všechnu svou sílu do úderu meče, který sekl přesně do mágova zápěstí. Ruka se zachvěla a hůl muži vyklouzla z prstů.

Byl to jen okamžik, ve kterém se stihl probrat David a bodl nepřítele do hrudi dýkou, kterou bleskově vytáhl ze své vysoké boty.

Lionell hbitě uhnul několika posledním ohnivým koulím, které ještě vyletěly z konce magické hole, a běžel pomoci Michaelovi se Šimonem.

Čaroděj překvapeně zíral na krev, která se objevila na jeho purpurovém plášti. Zkusil se ještě v poslední křeči sehnout pro svou hůl, která jediná by ho za včasného použití mohla zachránit, ale než se mu to povedlo, David bodl znovu.

Muž se svezl k zemi a v poslední smrtelné křeči uchopil Davida za zápěstí a pevně ho sevřel. Jezdci se ve tváři objevilo


14/44

zděšení. Snažil se umírajícímu mágovi ruku vytrhnout, ale nešlo to. Vytáhl dýku z čarodějova srdce a začal ho bodat do ruky, ale ta ho svírala s železnou pevností. Asi za to mohlo zaklínadlo, které zkrvavený muž mumlal. Musel být už dávno mrtvý, protože Davidovy rány byly smrtelné, ale on stále ještě cosi mumlal a držel Jezdce ve svém sevření.

Ostatní se věnovali boji s vlky, takže si Davida vůbec nevšimli. Mohlo se jim zdát, že se jen sklání nad mrtvolou. On však stále více bledl a bledl. Jen já a Damien jsme viděli Davidovým pohledem. Ostatní na to neměli čas, věnovali se záchraně vlastního života.

„ŠIMONE! LIONELLI! ZACHRAŇTE DAVIDA!“ zařval Damien vnitřním hlasem s takovou silou, že jsem měl pocit, že se mi rozskočí hlava bolestí. Okamžitě jsem si přitiskl ruce na uši, ačkoli to nijak nepomohlo, hlasitá ozvěna vůdcova příkazu se mi stále ještě rozléhala myslí.

Lionell zareagoval první. Nepřemýšlel nad tím, co se děje. Bezmezně věřil svému veliteli. Nechal vlky Šimonovi a dvěma skoky se dostal k mágovi a Davidovi. Během další vteřiny máchl svým dlouhým mečem a uťal čaroději ruku, kterou držel jeho přítele.

V tu chvíli se David i čaroděj zhroutili na zem. Lionell druha rychle zvedl a snažil se ho probrat, ale zdálo se, že je pozdě.

Davidova vidina, kterou sdílel s Damienem, najednou zmizela. To bylo zlé. Musel být mrtvý nebo smrti hodně blízko, že už vůdce nemohl přijmout jeho myšlenky. Prostě najednou žádné neměl.

„NE!“ vyk řikl Damien současně s Lionellem. Vlci mezitím padali k zemi jeden po druhém. Proti

trénovaným Jezdcům neměli šanci, přesto však stihli napáchat dostatek škod. Moorlio ležel bezvládně na zemi, část ohořelého


15/44

pravého křídla mu jen tak visela po boku. Šimon i Michael využili všechny zbytky své magie k uzdravení zvířete. Jednotlivá pera se začala maličko hojit, ovšem síla obyčejných mužů na úplné uzdravení nestačila. Tvor bude muset na hrad dojít po svých. Vyčerpaní muži v černých kápích se pokusili Moorlia postavit na nohy. Šlo to ztěžka, ale nakonec se to povedlo.

To všechno se stalo, zatímco David bojoval s čarodějem. Akorát mi to Damien bleskově promítl až teď. Protože předtím byl zcela zaujat Davidovým viděním.

Podíval jsem se na Damiena. Viditelně zbledl a ukončil mi přenos děje. To nebylo dobré. Rychle začal v myšlenkách udílet rozkazy Jezdcům. Ze skupinky čtyř mužů, kteří se účastnili boje, Davidovi nemohl pomoci nikdo, svou dávku magických sil zcela vyčerpali na záchranu Moorlia.

Bylo mi jasné, co musíme udělat. Vůdce nechal Filipa s Ondřejem bránit hrad. Jakuba s Patrikem na severu a sem, na západ, urychleně vyslal Dominika s Petrem. My dva měli letět na místo boje. Stejně jako Kryštof, který měl za úkol dovést Aramata. – Přečetl jsem si to z Damienových myšlenek, které mi nechal otevřené. Neměl čas ani sílu zbytečně se vysilovat přenosem, magii bude potřebovat na záchranu svého Jezdce.

Tohle se nemělo stát. Vyrazili jsme tryskem. Objevil jsem v Tristanovi dosud

nepoznanou rychlost. Hnal se za Damienovým tvorem, jako by na tom závisel jeho život. Byla to zběsilá jízda, ale měli jsme před sebou téměř celý kontinent.

V půli cesty jsme narazili na Dominika s Petrem. Nikdo se nezdržoval zastavováním, jenom jsme na sebe ukázali symbol Jezdců.

Minuty letěly zběsilou rychlostí a my stále ještě nebyli u ostatních. Na místo jako první dorazil Kryštof. Ujistil


16/44

všechny, že Aramat už je na cestě, ale trochu mu to potrvá, vzhledem k jeho věku.

Kryštof měl nejvíc magických schopností hned po Damienovi, takže se hned dal do léčení, ale když nevěděl, co přesně se Davidovi stalo, jen těžko mu mohl pomoct. Zkusil mu tedy aspoň nahodit dech. Násilím mu pumpoval vzduch do těla. Ostatní jen zkoprněle stáli okolo. Všichni litovali, že věnovali svou magii tvorovi místo svého druha.

Aramat nakonec dorazil pouhých pár minut před námi. Hrozně zestárl za dobu, co jsem ho neviděl. Nekonečně pomalu slézal ze svého Moorlia. Došoural se k Davidovi a ostatní mu pomohli pokleknout k němu. Další strašně dlouhou dobu strávil tím, že ležícího Jezdce jenom pozoroval, zatímco Kryštof dál pracoval na Davidově dýchání.

„Co se mu stalo?“ zeptal se konečně starý čaroděj. Všichni jen kroutili hlavami. Damien jim poslal vzkaz s tím, že ho zřejmě nějak zaklel ten padlý mág. My dva jsme vlastně byli jediní, kdo měl čas všimnout si Davidovy myšlenky směrem k umírajícímu muži, šeptajícímu kletbu.

Jezdci tedy Aramatovi popsali, co se dověděli od Damiena.

„Přežil ten mág?“ zeptal se starý muž prostě. Všichni zakroutili hlavou. Lionell by se nejraději na místě

propadl. Snažil se Davida zachránit a přitom to byl možná on, kdo způsobil jeho zkázu.

„To není dobré. Nejsem si jistý, jestli mám dost sil, abych mu pomohl.“

„Musíte to alespoň zkusit,“ ozval se hlasitě Damien. Už jsme totiž klesali na náměstíčko. Prokličkovali jsme mezi mrtvými těly, která se válela všude kolem, a hned běželi za Davidem.


17/44

Vůdce poklekl ke svému muži a vystřídal Kryštofa v jeho práci. Nutil Davidovo tělo dýchat, ačkoli ono samo už nejevilo známky života.

„Tohle je zbytečné,“ pronesl neutrálně stařík, ovšem Damien nepolevoval ve svém úsilí a násilím dostával život do svého Jezdce.

„Není to zbytečné!“ zařval na čaroděje. „A to tu budeš do konce života pumpovat život do

člověka, kterému to stejně nepomůže?“ „Není mrtvý,“ oponoval vůdce. „Není ani živý,“ odvětil Aramat klidně. „TAK N ĚCO UDĚLEJTE!“ vyjekl velitel. Nikdy jsem

neviděl Damiena v takové situaci. Byl naprosto bez sebe. Nikdy nepřišel o svého Jezdce při akci. Většinu ztratil při zácviku, nebo byl nucen je zabít za neposlušnost, ale v životě nemusel nechat odejít na věčnost věrného, dobrého Jezdce, společníka, přítele, bratra...

„Tady není, co udělat, Damiene. Jedině snad, mohl bych jeho tělo uložit do jakéhosi obalu. Zastavit kolem něj čas. Takovouhle kletbu nezlomím, to může udělat jen ten, kdo ji vyřkl, případně někdo z jeho řádu. Ale musí to udělat dobrovolně, což pochybuji, že se ti podaří, Jezdče. Jediným řešením pro tuto chvíli zůstává ochránit jeho tělo, zastavit kolem něj čas do doby, než se ti podaří vymyslet nějaké řešení.“

Vůdce bez rozmýšlení kývl. Něco už vymyslí, jen potřebuje čas. V tuto chvíli byl vděčný za jakékoli oddálení smrti svého druha.

Potom se Aramat zaměřil na zraněného Moorlia. Nechal mu narůst ztracené peří v plné kráse, z hlubokých šrámů po vlčích drápech a zubech zůstaly jen malé škrábance, které se ztrácely v husté srsti.


18/44

„Tenhle chlapík bude v pořádku,“ prohlásil s úsměvem. „Jenom ho pár dní nechte odpočívat. Žádné výlety po obloze, rozumíš mi, kamaráde?“ zeptal se tvora a podrbal ho na hlavě. Byl stejný jako Tamara, taky naprosto ignoroval pravidla etikety vůči Moorliům. Hrdý tvor však nehnul ani brvou a ještě lehce zapředl při tom doteku starcovy ruky.

Po tomto incidentu mi bylo naprosto jasné, co musím

udělat. Stát se Jezdcem bylo vyšší poslání. Bylo nezbytné, abych k nim vstoupil a bojoval za svou zemi. Abych pomstil Davida a zabránil dalšímu krveprolití nevinných lidí. Prozatím jsme měli dva Jezdce vyřazené. Ačkoli Michaela jen na pár dní, přesto nám prozatím chyběl. (Bylo by nepřípustné půjčit Michaelovi Davidova tvora.)

Z hradu mezitím dorazili otcovi lidé, kteří nám přišli pomoci pohřbít mrtvé. Byla to dlouhá, únavná a smutná práce. Během odpoledne se ve vesnici začali scházet lidé, aby vzdali hold svým příbuzným, přátelům a známým a pomohli jim na poslední cestě.

Bylo nemyslitelné pohřbívat každého zvlášť, mohlo tu být i přes sto mrtvých. Jediným řešením byl hromadný hrob. Kdo mohl identifikovat a pohřbít své blízké, samozřejmě mohl. Ale většina lidí bohužel takové štěstí neměla.

Ani rakve jsme sem neměli jak dostat. Nikde v okolí nebyl truhlář, který by měl takové množství v zásobě. Prostě jsme jen těla, respektive jejich pozůstatky, s co největší důstojností ukládali do obří jámy, sloužící jako hromadný hrob. Nebyla to hezká podívaná.

Nakonec přijel kněz, který celé místo posvětil a tím to pro něj skončilo. Vypadal, že cítí menší lítost, než my všichni ostatní. Neměl jsem rád tyhle boží služebníky. Žili si jen


19/44

vlastním životem s rozmluvami s Bohem a pozemské starosti je nezajímaly.

Těla mágů jsme spálili na hromadě společně s vlky. Ve Zdamwolfu se takto pohřbívali mrtví a jejich popel se nechával rozprášit po krajině. Možná by někdo namítl, že bylo zbytečné starat se o jejich zvyky a zacházet s jejich těly s úctou. Ale náš vůdce takový nebyl. Raději za sebou uklidil a nechtěl si to rozházet s bohy. Co kdyby opravdu existovali?

Nad hořícím hrobem se zvedly různobarevné plameny, které jej pohltily, a následně celé bývalé městečko zahalil hustý tmavý dým, který znemožňoval dýchání. Dusili jsme se, takže Damien nakonec zavelel k odchodu.

Kryštof s Lionellem dopravili za Aramatovy pomoci Davidovo tělo na hrad, kde pro něj čaroděj vytvořil ochranné kouzlo. Michael se vydal domů pěšky se svým tvorem – asi si měli o čem povídat. Já s Damienem jsme se vrátili zpátky na západní hranici, abychom dokončili svou hlídku a naši zástupci mohli jít pokračovat v zaslouženém odpočinku. Vlastně to bylo fér, měli jsme nejvíc sil.

„Tak jak jsi se rozhodl, Tobiasi?“ začal vůdce, když jsme

osaměli a vzlétli do oblak. „Chci se stát Jezdcem,“ prohlásil jsem pevně. „Splním

tvé podmínky a dokážu, že bez Tamary deset dní vydržím. Budu ji ignorovat a po dobu zkoušky spolu nebudeme nic mít.“ Ta slova mě trhala vejpůl, ale věděl jsem, že tak je to správné. Musím to udělat.

„Jsem rád, Tobiasi, že ses rozhodl správně. Věř mi, že toho nebudeš litovat. Rozhodně ne s delším časovým odstupem. Musíme zastavit zlo za každou cenu a já nemohu ztratit dalšího muže. Musíš dokázat, že bez ní chvíli vydržíš. Věř mi, zvládneš to,“ snažil se mluvit povzbudivě. Přesto


20/44

z jeho hlasu čišel chlad. Obrnil se před světem útěkem do své ulity. Ztráta Davida ho hluboce zasáhla.

Přikývl jsem. Neměl jsem sílu na to, abych odpověděl. „A ještě drobnost, až uplyne oněch deset dní, vstoupíš

mezi Jezdce. Pokud se Tamara rozhodne dát ti druhou šanci, tak si s ní dejme tomu zůstaň i při bytí Jezdcem. Jediné však měj na paměti, stále musíš stavět Černé jezdce a svou zem na první místo před vším. Souhlasíš s tím?“ Těžko se mi dýchalo, dokonce jsem se rozklepal.

‚Co mám dělat, Tristane?‘ pomyslel jsem si. Můj názor znáš. Ona si to nezaslouží. ‚Radíš mi tedy vykašlat se na Jezdce? Na svou zemi?‘ Byl to tvůj sen, ne můj. Mně by nevadilo žít obyčejným

životem mazlíčka a létat maximálně na výlety. Přesto, když jsem viděl, co se stalo Michaelovu Moorliovi, chápu,, že je nás zapotřebí v tom podivném společenství Jezdců. Ale opravdu nám to stojí za tu cenu?

‚S Tami to zvládneme, pochopí to. Vysvětlím jí to, až budu moct. Deset dní není tak dlouhá doba. Dá se pokazit hodně, ale ne zničit láska, kterou k sobě cítíme.‘

Jak myslíš. „Dobře, Damiene, zvládnu to.“ Podíval se na mě

spokojeným, ne však překvapeným výrazem. Z jeho myšlenek, které mi stále ještě nechal otevřené,

jsem vyčetl, že mu tenhle malý ústupek nijak nezmění plán. Měl neochvějnou jistotu, že Tami to nepochopí a stejně nakonec zůstanu Jezdcem, který není vázaný na okolní svět. Kde bral tu jistotu, jsem nevěděl. Přesto mě to rozrušilo, takže jsem radši rychle vypadl z jeho myšlenek.

Nikdy bych nečekal, že mi dovolí zůstat s Tamarou i coby Jezdec. Musel mít dobrý důvod, proč to udělal, jako


21/44

třeba vizi budoucnosti, která ho ujistila, že to ať tak nebo onak dopadne stejně a nezáleží na tom, jakou cestou k tomu dojde.

Svými občasnými vizemi byl Damien proslavený. Téměř nikdo neviděl budoucnost, pokud to tedy nebyl mág nebo Fangar. Můj vůdce tím byl výjimečný. Nespočetněkrát to Jezdcům zachránilo kůži, když prohlédli past, viděli výsledek boje a podobně. Problém byl, že nikdo nevěděl, jak to u Damiena funguje, a on sám se o tom s nikým nebavil.

Celkově to byl vlastně celkem samotář. Měl rád knihy, jeho komnata byla plná starých vzácných svazků. Mimochodem, nikdo netušil, kde k nim přišel. Další jeho známou zálibou byly krátké románky se ženami a samozřejmě jeho Moorlio. Jeho jedinou rodinou byli Jezdci, za které by položil život. Ale jaký doopravdy byl, to nikdo netušil.

Až když padla tma, došlo mi, jaký mám hlad,

a vybrakoval jsem Tristanovu brašnu, kde se schovával kousek chleba a dvě jablka.

„Chceš?“ nabídl jsem jedno Damienovi. Vrhl na mě překvapený pohled, jako by si teprve teď uvědomil, že existují i všední věci, jako je jídlo. Potom neskutečně dlouho přemýšlel a nakonec pokrčil rameny. Hodil jsem ho po něm. Bleskovým reflexem ho zachytil, ačkoli nedával pozor a letěli jsme celkem slušnou rychlostí několik desítek metrů nad zemí. Pak ho začal nepřítomně okusovat. Byl vážně docela mimo z toho, co se dnes stalo. Myslel si, že zklamal. Chtěl jsem ho nějak rozveselit, ale sám jsem měl spíš pohřební náladu. Jímala mě hrůza z návratu na hrad.

*


22/44

Ležela jsem s uslzenýma očima na posteli, do uší mi řvalo nejnovější CD od Avril, kterého jsem se ještě nestihla přesytit, a nepřítomně jsem pozorovala černobílý brooklynský most, který visel na zdi v podobě obřího plakátu.

NE! Ležela jsem v Tobiasově posteli, měla bezva pocit z předešlé noci a myslela jen a jen na něj. Přesto se přede mnou objevil obraz mého domova. Tak do detailu jasný. Skoro jako by šlo o vzpomínku z minulosti, přesto jsem si byla jistá, že jsem stejnou situaci nikdy neprožila. Už jenom proto, že nové CD Avril jsem sice měla stažené, ale pustit jsem si ho už nestihla. Skončilo v mp3 přehrávači na stole. Zvláštní. Musím o tom říct Tobimu, až se vrátí.

Musel jsem něco zařídit, chovej se jako doma. Děkuji a miluji tě. T. – četla jsem si to stále dokola. Hlavně ta dvě předposlední slovíčka. Konečně to řekl nahlas, konečně jsme se přesunuli za tu hranici jenom vodění se za ručičku, konečně se mé sny mohly naplnit.

Stačilo si jenom vzpomenout na naši první společnou noc a rozklepala se mi kolena. Naprosto nad očekávání.

Byla jsem ráda, že jsem to udělala. Nebylo to kvůli tomu miluji tě, nebo jenom kvůli Tobimu, šlo i o mě. Konečně jsem v tomhle cizím světě cítila, že někam patřím. Ne jako cizí Fangar zachránce, ale jako člověk, který je milovaný a někomu tu na něm záleží.

Vydržela jsem dlouho jen tak ležet a přemýšlet, ale Tobias stále nešel. Nevím, jak dlouho mu to mohlo trvat. Jestli šlo o Jezdce, tak klidně celý den. Nemělo smysl zahrabat se na tu dobu v pokoji, když tady byla spousta věcí k prozkoumání.

Začala jsem ale dlouhou, horkou sprchou, po které jsem se oblékla do Tobiho tmavého (jak jinak) trička a s pomocí jednoho z kožených pásků na sebe připevnila ty nejmenší kalhoty, které jsem našla. Trochu to na mně viselo, ale nic


23/44

lepšího, v čem by se dalo vyjít na chodbu cizího hradu, k dispozici nebylo.

Pak jsem ještě poklidila pokoj. Nechali jsme tu včera po sobě pořádný nepořádek. Oblečení se válelo všude. Jak se nám tohle povedlo, to vážně nevím.

Na chodbě stále stáli dva strážci, kteří hlídali Tobiasův pokoj.

„Dobré ráno, slečno. Smíme vám být nějak nápomocní?“ ptali se, jen co jsem vystrčila nos ze dveří. Trochu mě zaskočili. Čekala bych, že budou stát nehnutě jako stráž na Pražském hradě.

„Máme splnit každé vaše přání. Od ukojení hladu po ukrácení dlouhé chvíle.“ Mluvil tak vážně, že jsem se proti své vůli musela usmát.

„Vlastně bych si dala něco k snídani,“ přiznala jsem. „Tak tedy račte dolů do jídelny. Máme vás doprovodit?“ „To nebude zapotřebí, děkuji,“ usmála jsem se na muže

a seběhla po schodech do přízemí. Pod schody jsem narazila na jeden zamilovaný páreček. Ne, nebyla to Lili s Oliverem, ačkoli mužská část dvojice souhlasila. Ten zmetek tu klidně líbal tu svou druhou přítelkyni.

„Ahm,“ odkašlala jsem si. Dívka vzhlédla a znechuceně se na mě podívala. Její milenec zareagoval pomaleji.

„Tamaro, prosím, neříkej nic Lili.“ Neuvěřitelné! A to jsem měla tak skvělou náladu. Přece nemohu dopustit, aby si moje kamarádka vzala takového vola za manžela?

„To myslíš vážně, Olivere? Doopravdy jsi to nemohl vydržet, aspoň než zase odjedeme? Co kdyby tě tu potkala sama Lilian? Co bys dělal? Změnil jí paměť? Já nemám jediný důvod tě krýt, takže promiň, ale nepočítej s tím.“ Blonďák se zatvářil lehce vylekaně a pošoupl svou dívku pryč od nás, ta však stále zůstávala na místě. Chtěla vědět, jak tohle dopadne.


24/44

„Adélko, jdi, tohle je jen mezi námi dvěma,“ snažil se ji dostat z doslechu.

„Copak? S touhle chrápeš taky? S takovou obyčejnou Fangarkou, která si myslí, že nás všechny spasí? Myslela jsem, že máš na víc, že tě taková obyčejná cuchta nemůže okouzlit. Kolik jich proboha ještě budeš mít kvůli tomu neuvěřitelnýmu přátelství s Targarossem? Chci, abys to okamžitě ukončil!“ Během vteřiny pocítila mou dlaň na své tváři. Ne, nebyla mi sympatická. Nechápu, co na ní viděl.

Oliver hbitě skočil mezi nás, abych se náhodou nerozhodla pokračovat, nebo Adéla mi facku vrátit.

Na tohle jsem neměla nervy, ale s Oliverem jsem si promluvit chtěla.

„Adi, prosím, nechej nás o samotě.“ Adi se však ani nehnula. Vytočila mě. Možná za to taky mohly rozbouřené emoce ze včerejška, protože jinak bych asi zachovala chladnou hlavu, ale nevydržela jsem a nechala ji přirůst k zemi. Když už se odmítala hnout, tak ať nás aspoň nenásleduje.

Jedna z výhod specializace na přírodní živly, elementy, spočívala ve využití celé země, od přírody po zákon gravitace. Rozhodně lepší, než mít určení k bojové magii, na to bych asi neměla žaludek.

„Olí, pomoz mi, ona mi něco provedla!“ pískala ta ubožačka.

„Cos jí udělala?“ vyskočil Oliver a začal s dívkou cloumat.

„Nechtěla se hnout, tak ať postojí. My dva si musíme promluvit. Máte tu nějakou knihovnu?“ trochu zmateně přikývl a vydal se rovně chodbou. Několikrát se ještě ohlédl na svou dívku.

„Nic se jí nestane,“ ubezpečila jsem ho. „Ale asi si dá příště pozor, než mě nazve obyčejnou cuchtou. Mimochodem


25/44

ani nevím, co to znamená,“ rozesmála jsem se. Ne, taková děvečka mě dnes nemohla rozházet.

„Nechtěj to vědět,“ trochu se usmál. „Dáš si něco k pití?“ vzal do ruky broušenou láhev whisky nebo něčeho podobného.

„Asi ani ne, díky.“ „Tak koukám, že už to máte za sebou,“ šibalsky se usmál

a mrkl na mou ruku. „Jak to víš?“ Nevšimla jsem si, že by se na ni podíval

skrz magickou sféru. „Pravdu?“ „Pravdu.“ „Vidím u lidí jejich aury. Je to něco jako základní

životopis. Nevím, jak to smysluplně vysvětlit. Poznám, jestli jsi zamilovaná, jestli jsi se už s někým milovala, které zemi jsi přísahala. Že jsi měla problémovou pubertu, jsi tvrdohlavá, cílevědomá, vytrvalá. Jestli máš nadání na ruční práce, jsi technický typ, rozený bojovník nebo skvělý mág. Každá podstatná část života je v auře otisknutá a stále se mění. No a občas se objeví někdo, tedy já, kdo má schopnost v aurách lidí číst. Pro mě tedy mají lidé něco takového jakoby napsané na čele. Stačí mi pohled a vím o nich všechno, co potřebuji.

Tím pádem třeba nemám nejmenší problém při seznamování se ženami. Za vteřinu je poznám a hned vím, co říct, jak se zachovat a kdy je mám na háku. Dost to usnadňuje život. A až budu králem, rozhodně to využiji.“

Překvapil mě. Jednak tím, jak se, asi díky nervozitě, rozmluvil. Ale také tím, že vážně říkal pravdu. Na to mám čich. Asi to patří k magickému nadání, protože v normálním světě jsem nic takového nezpozorovala. Tady prostě občas poznám, že mi lidé říkají pravdu nebo lžou. Někdy necítím nic.

„Přesto mi přijde ta aura taková zvláštní. Je mi jasné, že mě asi pošleš někam, ale mohl bych se na tvou ruku podívat


26/44

skrz magickou sféru?“ Překvapila jsem ho, když jsem natáhla ruku přímo před něj.

Zlehka se mě chytil a zavřel oči. Za vteřinu vyjekl překvapením. „To není možné,“ opakoval zmateně. „Jak je to možné?“

„Nevím.“ „Co jste proboha dělali? Nebo spíš jak?“ Pokrčila jsem

jenom zmateně rameny. „Je to problém?“ „Vím já? Nikdy jsem se s tím nesetkal.“ „Stejně s tím nic nezmůžu, znamení se nedá změnit, ne?“ „Obávám se, že dokud se nevdáš, tak asi ne.“ „Dokud se nevdám?“ „Je to celkem složitý proces...“ začal. „Ne, víš co? Je mi to jedno. Toho vysvětlování bylo na

jedno ráno až moc. Myslím, že se zeptám tvého bratra.“ „Dobře,“ souhlasil celkem klidně. Pootočil skleničkou ve

své ruce a nervózně se napil. „Olivere, nelíbí se mi to. To, co provádíš Lili. Pokud jsi

se rozhodl pro Adélu, tak bys měl zrušit to kouzlo a nechat ji být.“

„Prostě to nejde. Ještě chvíli ne, naši otcové nikdy neuzavřou mír jen tak. Svatba jim přijde jako skvělá příležitost. Musí vydržet u přesvědčení, že všechno dopadne podle jejich představ. Minimálně dokud se Jezdci o celou věc nepostarají.“

„O jakou celou věc by se Jezdci měli postarat?“ Nervózně se kousl do rtu. Ve snaze vyhnout se mému vzteku kvůli Lilian omylem řekl něco, co nikdo další neměl vědět. „No tak, Olivere, co mám vědět?“ Ale on mlčel. A to neměl dělat. Není dobrý nápad pokoušet mága, který svá kouzla ještě nemá plně pod kontrolou, zvlášť, když je právě silně ovládán různými emocemi.


27/44

V knihovně se zvedl vítr. Ne větřík jako obyčejně, ale normální, silný vítr. Záclony vyletěly do vzduchu, těžké závěsy se rozkymácely. Několik papírů, které dosud ležely na malém psacím stolku, vyletělo ke stropu a začalo se točit kolem lustru.

„Hele, neblbni. Nemůžu ti to říct.“ „Nikdo mi nemůže nic říct, ale každý stojí o mou pomoc,

co? Nejlépe ji nechat v nevědomosti a jen ať dělá, co se jí řekne. To by se vám líbilo, že jo?“ První kniha vyletěla z police a s hlasitých řachnutím skončila na tlustém koberci. Hned za ní ji následovala další, mnohem větší, která jen o kousek minula Oliverovu hlavu.

„Fajn, dobrá. Zastav to.“ Jako zázrakem vítr zmizel a v knihovně se rozhostilo ticho. Rušil ho jenom šelest posledních listů papíru, které se snášely na podlahu.

„Takže?“ „Víš, že jsi celkem nebezpečná?“ „Nezamlouvej to.“ „Tak fajn. Ale jestli někdo zjistí, že to víš... Že to víš ode

mě...“ „Tak, Olivere...“ „Zdamwolf na nás chystá útok. Zlobí se za Vinary.“ „Za Vinary? Vždyť to byla naše vesnice.“ Že by nás

chtěla sousední země chránit? Je od nich hezké, že se nás zastanou.

„Vlastně to byla jejich něco jako základna. Jezdci je museli zlikvidovat, jinak by zničili oni nás.“

„Nevěřím ti.“ „Nejsem tu od toho, abych tě přesvědčoval, abys mi

věřila. Chtěla jsi to vědět. Víš to. Teď bych ocenil, kdybys propustila Adélu.“ To si myslel, že mi řekne tohle a já ho nechám jít?

Nakonec ho zachránil Garlinův příchod.


28/44

„Co se to tu, proboha, dělo?“ Bylo vidět, že poslední dobou stárne ze dne na den. Jistě na tom měly velký díl i starosti, které mu celá situace obou království dělala. „Chtěl jsem vám jenom říct, že za chvíli začnou politická jednání obou zemí. Kdybyste chtěli být přítomni, budeme ve velkém sále. A jestli jsi to způsobila ty, Tamaro, dej si příště pozor, čí knihovnu likviduješ. Já se tu snažím o mírovou smlouvu.“

Měla jsem chuť se rozesmát. Přesto jsem donutila knihy naskákat zpátky do patřičných polic a celkově tu po sobě uklidila. Oliver se mě ani slůvkem nezastal. Vlastně proč taky? Jeho dívku jsem přimrazila k zemi u hlavního schodiště.

Ono i celé to sezení obou králů a jejich ministrů bylo dost

vtipné. Pěknou chvíli si jenom vyměňovali poklony. Chválili si hrad, zahradu, služebnictvo, nábytek, okna, a tak dále. Nedoufala jsem, že to někdy skončí.

Nakonec náš (jako targarosský) ministr musel oba staré muže zarazit a oznámit všem přítomným, proč jsme se tu sešli. Zkrátka vyřešit to drobné nedorozumění, že nám vyvraždili vesnici, a naplánovat velkolepou svatbu Olivera a Lilian. Ta mimochodem ihned po našem příchodu zaujala místo po boku svého domnělého miláčka a zbožně ho pozorovala. Tohle její zdrogování se mi nelíbilo. Nebyla to ta dívka, kterou jsem poznala v prvních dnech svého pobytu nebo ve chvílích, kdy byla od Olivera delší dobu stranou.

Pak se ujal slova druhý (moondrorský) ministr. Vedl dlouhou srdceryvnou řeč o tom, že se Jezdci krátce vymkli kontrole, ale už jsou zase poslušní jako beránci a nemůže se nic stát.

Nemůže se nic stát? Takže Targaross klidně může odvolat svou obranu, nic se neděje. Jenom nám hrozí útok, tentokrát


29/44

výjimečně ze třetí strany. Až teď mi plně došel význam toho, co mi vlastně Oliver řekl.

Garlin i Konrád chápavě kývali hlavou, jako by se vším souhlasili.

Ozval se náš velitel armády, který žádal finanční odškodnění, Moondror slíbil vše, co jsme si mohli přát. Prostě to bylo komické.

Pak došlo na svatbu. Lili se rozzářily oči a nadšeně nás všechny pozorovala. Ale bohužel jsme neřešili délku jejích bílých šatů, jak asi čekala. Šlo o něco jako předmanželskou smlouvu. Co se bude dít po tom, až se země spojí, odkud budou děti vládnout, jaký to bude mít přínos pro obě strany.

Detailům jsem nevěnovala pozornost, nebyly podstatné vzhledem k tomu, že se nikdy žádná svatba těchto dvou lidí konat nebude. Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy došla řeč na Jezdce.

„Rozhodně chceme, aby celá ta sebranka byla rozpuštěna,“ říkal náš ministr.

„S tím vám nemůžeme vyhovět. Jsou to strážci celé země. Samozřejmě, po sloučení Targarossu s Moondrorem se zvětší i jejich území. Budou chránit nás všechny. Můžu se za ně zaručit.“

„Nemůžeme věřit někomu, kdo zničil tolik našich vesnic, zabil desítky obyvatel. Lidé jsou vystrašení, bojí se jich, copak uvěří, že je ti vaši černí zabijáci najednou chtějí chránit?“ ozval se Luke, který se rozhodl promluvit veřejně poprvé za celou dobu pobytu tady, v Moondroru.

Najednou se rozrazily dveře a do nastalé dusné atmosféry vletěl jeden z Jezdců.

„Teď ne, Filipe,“ otočil se k němu Konrád. „Pane, potřebuji s vámi nutně mluvit.“ „To počká,“ odpověděl klidně král.


30/44

„Ne, nepočká. Je to důležité.“ „Teď ne, Filipe, opravdu není vhodné, abys tu teď byl,

i tak jste napáchali dost škod.“ Nikdo jsme nechápali, co se to vlastně děje. Jezdec, který

takto mluvil se svým králem? Neslýchané. „David je smrtelně raněný a Michael málem přišel

o Moorlia! Měl byste to vědět!“ zařval mladý muž v černé kápi nakonec a s bouchnutím dveřmi zmizel venku.

Konrád zbledl. Najednou k němu přiskočil jeden z ministrů a začal ho ovívat. Zjevně se mu udělalo špatně. Mně začalo jen velmi pomalu docházet, co se asi stalo. Oliver byl rychlejší – sebral se a vyběhl za Jezdcem.

Když se Konrád probral, zmateně opakoval: „Zachraňte ho někdo, pošlete k nim doktora, hlavně doktora... A přiveďte mi mé syny. Hlavně toho mladšího – neměl jsem ho nikam pouštět...“ potom se složil. Takhle by asi neměl vypadat král.

Targarosští se na sebe dívali trochu zaskočeně. Asi všem došlo, že se něco stalo Jezdcům. Ale snad kromě mého slabého tušení nikdo nechápal, co že se jim to teda stalo. Jak se mohli zranit, když nemají nepřítele?

V místnosti nastalo rozpačité ticho. Nikomu se nechtělo promluvit. Všechno mě táhlo ven, na chodbu. Přesto mi do věcí Jezdců nic nebylo a neměla jsem právo se do toho plést. Tobi mi to pak všechno určitě vysvětlí, až se vrátí.

Na zasedání se nakonec už vůbec nic neprobralo a celé

sezení bylo rozpuštěno. Oliver se už nevrátil a ani nikde na hradě nebyl k nalezení. Když jsem se vrátila do svého pokoje a konečně se převlékla do vlastního oblečení, čekání na Tobiase jsem definitivně vzdala a vyrazila na nádvoří, abych si přivolala Kassey.


31/44

Kolem hradu kroužili dva černí Moorliové, hlídali. Všimla jsem si, že všude kolem opevnění stála spousta sedátek. Asi tu byli zvyklí na dlouhé přivolávání. Protože Moondror byl ráj těchto okřídlených tvorů, bylo celkem jasné, že majitelé na svá Moorlia musejí nějakou tu dobu počkat, než se tvorové uráčí zanechat radovánek a věnovat se povinnostem.

Využít je mi však přišlo dost pod úroveň, ačkoli si Kassey zase dala na čas. Něco kolem čtyřiceti minut. Ale stejně jsem neměla co dělat, aspoň jsem přemýšlela.

Nevěděla jsem, jestli je Tobi v pořádku nebo jestli se prostě vytratil, protože se mnou nechtěl řešit všechny ty nepříjemné věci, které prostě musely přijít. Přesto jsem sama sebe přesvědčovala, že to by Tobias neudělal. Není typ člověka, který utíká před problémy. Jasně, nechtěl ničit včerejšek a já jsem za to ráda. Rozhodně ničeho nelituji. Přesto dnes nepříjemnosti měly přijít, to bylo jasné. Ale my to zvládneme. Prostě mi to vysvětlí, až se vrátí z té akce s Jezdci.

Bože, prosím, dej, ať se vrátí v pořádku. Ani nevím, jestli jsem věřící. Zastávám názor, že je dobré něčemu, někomu věřit a je jedno, jestli ho pojmenujeme Bůh nebo jakkoli jinak.

Konečně se Kassey objevila přímo přede mnou. Rozhodně nevypadala nějak uhnaně. V klidu vykroužila několik piruetek ve vzduchu, než se uráčila postavit se na nádvoří.

„Ahoj, koukám, že jsi nespěchala,“ podotkla jsem a vyhoupla se na ni. Aspoň že ten shazovací rituál už nemusíme praktikovat.

Vidím, že máš za sebou přísahu. – začala. Jasně. Vůbec mi nedošlo, že tady to prostě každý zjistí jediným pohledem. Nervózně jsem se podívala na svou ruku. Ne, opravdu na ní nic nebylo vidět. Ne očima normálního smrtelníka.


32/44

I když tedy moc nerozumím tomu, k jaké straně teď patříme?

„Patříme? My?“ zaskočila mě. Tak snad sis nemyslela, že ty změníš vyznání a já budu

i nadále neutrální? Tak jo. Dneska už toho na mě bylo trochu moc. Mozek

odmítal přijímat nové informace. Takže svou volbou jsem vlastně rozhodla i za Kassey?

Nemá cenu, aby ses tím nějak trápila. Mně je fuk, kam budu patřit. Hlavně, jestli jsi ty sama spokojená?

„Tebe to vážně zajímá?“ Samozřejmě. Jsem tvůj Moorlio. Všechno spojené s tebou

se mě týká. I tvé pocity. Kdybychom neletěly rychlostí mnoha desítek kilometrů

za hodinu, troufla bych si ji obejmout. Takhle jsem se spokojila jenom s počechráním husté béžové hřívy. Byla naprosto úžasná. Pomalu jsme si budovaly vztah, jako má Tobias s Tristanem. Konečně to šlo směrem, kterým mělo.

Nemysli na toho černého protivu! Ozvala se Kassey najednou. Překvapeně jsem zamrkala.

Pak mi došlo, že jsem zapomněla zamknout své myšlenky. S ní si připadám v bezpečí, nemá mě tady na nebi kdo ohrozit, proto je fajn někdy bariéru vypnout.

„Na Tobiase?“ Ne, na Tristana. – tvorovo jméno řekla s krajní nechutí. „No tak, nežárli.“ Tak proč jsi šla včera přivolat jeho a ne mě? „Znám ho už dlouho. Mám ho ráda, v tom ti lhát nebudu.

Chtěla jsem mu jenom dát něco dobrého.“ A mně nic? „Pokud mě paměť nešálí, dostala jsi sušenek po příletu

dost, ne?“


33/44

Zmlkla. Přemýšlela nad tím. Měla by uznat, že mám pravdu.

Stejně to není fér. Máš mít jen jednoho Moorlia. „Ale vždyť já mám jen tebe, ty trdlo,“ usmála jsem se,

ovšem mohutné tělo pode mnou se zachvělo. Jasně, pravidlo číslo jedna: žádné urážky na Moorliovu adresu, když by to mohl slyšet. „Tristan patří Tobiasovi a nic se tím nezmění.“

Ale jak dlouho ještě bude? Co když ho Jezdci mezi sebou nebudou chtít? Mají radši agresivnější tvory a ne takového kliďase. Co až ho ten tvůj Tobias odvolá? Neodvoláš i ty mě, aby sis přivolala Trise?

„Ale co to povídáš? Tobias by se Tristana nikdy, opakuji nikdy, a kvůli ničemu a nikomu nevzdal. Jsou nejlepší kamarádi, nic je nerozdělí.“

Stejně jako vás dva? – zeptala se posměšně. „Víš snad něco, co já ne?“ Mlčela. Krajina nás míjela. Letěly jsme podél řeky ve

snaze doletět až k jejímu prameni. Samozřejmě se nám to nepovedlo. Skončily jsme u malého potůčku, vytékajícího z lesa.

„Tak co myslíš, bude už Tobi doma? Vrátíme se?“ Kassey beze slova kývla a otočila se. „Tak co je? Zase jsem něco blbě řekla a nebo myslela?“ Nic. Jenom jsem překvapená z toho útoku. „Ty o něm něco víš?“ mé překvapení neznalo mezí. To to

nemohla říct hnedka? To samé, co ty. Akorát mě překvapuje, že o něj vůbec

nemáš strach. Co když se mu něco stane? Vlastně jsem to sama moc nechápala. Strachu se poručit

nedá a za to, že nepřicházel, jsem nemohla. Prostě neexistovala možnost, že by se Tobi nevrátil. Viděla jsem v něm nezdolatelného válečníka, vždy v čele, vždy nejlepší, vždy


34/44

nezranitelný. Jak rychle člověk zapomene, že se o něj staral, když málem zemřel při jednom z úkolů. Prostě jsem si byla na sto procent jistá, že Tobias se večer vrátí. Že si spolu promluvíme a všechno bude v pořádku. Nevím, kde se ve mně ta jistota brala.

Nemělo cenu se tím deprimovat už teď. Prostě to dobře dopadne. Musí. Cítila bych, kdyby se mu něco stalo. Určitě. Prostě jen řeší věci Jezdců, do kterých jsem slíbila, že se nebudu plést. Nemohla jsem prostě teď nechat Kassey najít je, jen abych si zkontrolovala, že je v pořádku. Na to jsem viděla až moc akčních filmů, kde to vždycky zvorala ženská, která prostě nevydržela čekat na místě.

Zůstat čekat na místě by se na někoho, jako jsem já, sice moc nehodilo, ale bylo to tak. Bála jsem se, že něco zkopu, pokazím, kdybych se tam objevila.

Nejsem ten typ člověka, který potřebuje být vždy a všude. Ani rozený zachránce ze mě asi nikdy nebude. Nemám na to. Maximálně tak pomoci zraněnému zvířeti, poskytnout první pomoc při nehodě na cyklostezce, ale jak šlo o pravý boj, který se odehrával tady... Asi bych nebyla nic platná.

Jo a potkala jsem toho Moorlia, o kterém jsi mluvila. – vzpomněla si najednou. Chtěla mě přivést na jiné myšlenky.

„Vážně? A co na něj říkáš?“ Většího pitomce jsem ještě nepotkala. Tak arogantní

a zahleděný tvor snad po zemi ještě nechodil. Musela jsem se rozesmát. Jaký pán, takový Moorlio. „Určitě se najde nějaký jiný zajímavý kousek, ne?“ Nevím. Dnes večer jdu na nějaký moorlií slet. Několik

z nás se tam bude předvádět ve skalní akrobacii. Když už nic, tak se minimálně inspiruji.

„Ty taky? Nevěděla jsem, že něco takového umíš,“ neskrývala jsem překvapení.


35/44

Vlastně jsem se chtěla spíš dívat, ale jeden nikdy neví, k čemu ho okolnosti vyburcují.

„Asi bych to nemohla vidět, co myslíš?“ zatoužila jsem. Kassey se usmála mé hlouposti. Jasně, na moorlií akci je asi lidem vstup zakázán, mohlo mě to napadnout.

Můžu ti udělat ukázkovou jízdu, navrhla a předvedla mi jeden přemet. Nevím, jestli jí došlo, že mě má stále na svém hřbetě, ale v jednu chvíli se mi žaludek otočil o sto osmdesát stupňů a já cítila, jak mi poskočilo srdce.

„Uííí, to stačí, Kassey, radši to vydržím bez toho, nebo mi ukážeš, co umíš, až někdy, kdy budu stát bezpečně na zemi.“

Dobrá. Ale už se celkem těším, nikdy jsem nebyla na takové akci. Je to jen pro přivolané tvory, aby si postěžovali na své jezdce. Díky, že mám tu příležitost tam jít. Jako jediná holka, rozumíš mi?

Usmála jsem se. „Rozumím, určitě to bude fajn. Pak mi o tom musíš

vyprávět,“ usmála jsem se. Najednou jako bych měla mladší sestru, kterou jsem vždycky chtěla.

Jen doufám, že tam nebude ten protivný Tristan. Jezdci se ještě nevrátili. Teda vlastně vrátili, ale bez

Tobiase. Na hradě panoval šrumec. Každý se bavil o Jezdci Davidovi, který byl podle všeho v jakémsi kómatu.

Zašla jsem do jídelny na večeři a zasedla ke stolu k Viole, Lili a Lukovi. Oliver tu nebyl, což bylo vlastně celkem dobře. Vadilo mi to jeho přetvařování před Lilian. Takhle jsem se nemusela dívat na šťastný páreček a uvědomovat si, jak jsem jí ublížila.

Začala jsem v klidu jíst, ale ty tři pohledy mě neustále propalovaly. Jako by na něco čekali.

„Děje se něco?“ nevydržela jsem to.


36/44

„Spala jsi s ním, že jo?“ zeptala se Viola přímo. Tak odtud vítr vál. Koukám, že místní tamtamy bijí rychle. Myslí, že jsem je zradila. A copak jsem to snad neudělala?

Nemusela jsem odpovídat. Bylo to jasné, už z mého pohledu.

„Takže nás opustíš? Zůstaneš v Moondroru s ním?“ zajímalo Lilian.

„O tom jsem vůbec nepřemýšlela,“ přiznala jsem. Tobi mi to nikdy nenavrhl, nebo aspoň ne vážně. „Rozhodně, prozatím, bych se chtěla vrátit zpátky do Targarossu,“ vzhledem k nastalé situaci.

U stolu v koutě sedělo několik Jezdců. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Kde jenom mohl být tak dlouho? Najednou, úplně nečekaně, vstoupili další dva muži v kápích. Poznala jsem je, ačkoli jim do očí nebylo vidět. Tobias a Damien.

* Než jsem si kloudně stihl rozmyslet, jak se zachovám, co

řeknu, stáli jsme na nádvoří a propouštěli svá Moorlia. „Kde jsou ostatní Jezdci?“ zeptal se Damien jednoho ze

strážců. „V jídelně, pane,“ zněla odpověď. Vůdce tedy vyrazil, se

mnou v patách. Spěchal, což mě ještě přibližovalo k Tamaře. Doufal jsem, že nebude v jídelně, že budu mít ještě

trochu času. Stále mnou cloumalo pokušení na všechno se vykašlat. Prostě za ní přijít, obejmout ji a všechno si v klidu vyříkat. Zůstat spolu.

Ale už nikdy bych se nemohl stát Jezdcem. Ovšem pokud tu zkoušku přestojíme, budu moct mít obojí. A o tom život je. Pokud zvolíte příliš snadnou cestu, nikdy nic nezískáte.


37/44

Ovšemže tu byla. Seděla u stolu s ostatními z Targarossu, otočená čelem k Jezdcům. Stejně fascinující jako vždycky. Silou vůle jsem se přinutil na ni nedívat a věnovat se svým druhům. Tedy alespoň fyzicky. Nemohl jsem vnímat, o čem se mluví. Jen co jsme s Damienem byli ujištěni, že Davidův stav se nezměnil a stará se o něj Aramat, vypnul jsem sluch.

Tamařin pohled mě pálil v zádech. Neodvážila se zvednout od stolu a jít k nám. Naprosto respektovala tajemství mužů v plášti. Ačkoli v myšlenkách si už určitě malovala scénu, kdy k sobě v naprosto kýčovité scéně běžíme po pláži. To tak ženy dělají. I když Tami není obyčejná, jistě touží po stejných věcech jako každá jiná.

* Ani se na mě nepodíval, i když si mě musel všimnout.

Určitě se bál o svého druha, takže se šel nejdřív informovat na jeho zdraví. To bylo celkem jasné. Vydržím počkat ještě chvíli.

Minuty ale plynuly a on tam stále jenom tak stál. Ani se neotočil nebo tak něco.

„Tami, hej, mluvím na tebe,“ ozvala se Viola. „Ahm, cože?“ probrala jsem se z hypnotizování Jezdců. „Ptaly jsme se, jestli u vás vypadají svatby stejně jako

tady,“ uvedla mě Lili do děje. „Nevím, jaké jsou tu svatby.“ Tím jsem přilila vodu na jejich mlýn. Jedna přes druhou

mi začaly popisovat místní svatební zvyky. Ale já se prostě nemohla soustředit. Čekala jsem, kdy se Tobias odlepí od své skupinky a přijde za mnou.

Ale on se po chvíli i s Damienem otočil a odešel z místnosti. Až ve dveřích se na mě konečně podíval. Byl to smutný pohled, kterým se mi omlouval.


38/44

Jeho vůdce vypadal zdrceně. To Davidovo zranění ho asi hodně vzalo. Takže jsem musela pochopit, že mu Tobi chce zůstat po boku.

„Tami, vůbec nás nevnímáš. Víš co, jdi za Tobiasem a pak si můžeme promluvit, až si to s ním vyříkáš,“ rozhodla Viola. Rozhodně to byl nejlepší nápad, který za celý den měla. Takže jsem šla.

Byl ve svém pokoji. Seděl na kraji postele, kápi stále

ještě na hlavě. „Ahoj,“ začala jsem a přistoupila až těsně k němu

a spustila mu kápi na ramena. Chtěla jsem vidět jeho oči. Ty dokonalé, modrošedé oči.

Nedal mi nijak najevo, že mě bere na vědomí. Nevěděla jsem, co si počít. Byl opravdu tak přepadený z toho, co se stalo jednomu z Jezdců?

Posadila jsem se vedle něj a objala ho. Chvíli zůstal nehnutě, ale potom mé ruce setřásl.

„Co je ti?“ nechápala jsem. Takhle jsem si tedy naše setkání po té noci nepředstavovala. „Něco se stalo? To kvůli Davidovi?“ Zavrtěl hlavou. „Tak co je?“ Stále jsem čekala na nějaké logické vysvětlení, ale nepřicházelo. Ani se nepohnul a díval se do země.

„Tak fajn. Nemusíme se spolu bavit, jestli nechceš. Mám odejít k sobě do pokoje?“ Zvedla jsem se a vyrazila ke dveřím. Čekala jsem, že mě zastaví. Zavolá nebo mě vezme za ruku. Ale stále tam jen tak seděl. Vrátila jsem se, prostě nešlo jen tak odejít a nechat ho se trápit.

„Tobi, jsi v pořádku? Můžu ti nějak pomoct?“ Zavrtěl hlavou. Neměla jsem potuchy, co si teď počít. To bylo skoro na psychologa. Určitě zažil hrozný boj a je z toho ochromený.


39/44

Třeba zase někoho zabil a má výčitky, nebo tak něco. Chtěla jsem, aby na mě jenom promluvil.

Myšlenky měl pevně uzamčené. Ani náladu jsem nedokázala vyčíst. „Mohl bys mi alespoň odpovědět? Ať teda vím, co ti je? Jestli tu mám zůstat, nebo odejít?“

„Odejdi,“ řekl po chvíli. To bylo všechno. Nemohla jsem. Zůstala jsem stát proti němu a propalovala ho pohledem. Jednou tu hlavu bude muset zvednout a podívat se na mě. Trvalo mu to hodně dlouho, než pochopil, že se jinak nehnu. Věnoval mi jeden krátký, opatrný pohled.

„M ěla bys jít,“ zopakoval. „Nejdřív mi řekni, co se stalo? Proč se chováš takhle? Nic

jsem neudělala. Můžu tě vyslechnout, promluvíme si o tom...“ Mlčel a zase sklopil zrak. „Jestli chceš, tak nemusíme řešit ty odsunuté věci dneska. Jsi určitě unavený, myslím, že to počká.“ Začala jsem se bát.

Musel jsem něco zařídit, chovej se jako doma. Děkuji a miluji tě. T. – znělo mi v hlavě. To mě udržovalo v klidu. Nevěděla jsem, co se děje, ale určitě to bude zase v pohodě. Jenom se musí rozmluvit. Dostat to ze sebe.

„O to nejde,“ zašklebil se. „Tobiasi, ale mluv se mnou. Trápí mě, když nevím, co se

děje. Prosím.“ * „Musíme se rozejít,“ dostal jsem ze sebe těžce a zvedl

hlavu, abych viděl její reakci. Zarazila se. Nevěřícně na mě pohlédla a pak se otočila

zády. Když jsem zase uviděl její obličej, byl na něm opět úsměv.

„To není dobrý vtip.“


40/44

„Myslím to vážně.“ Postavil jsem se. Nemohl jsem dál sedět a nechat ji nad sebou stát.

„Proč?“ vypálila. Nemohl jsem odpovědět. Nedalo se lhát ani říct pravdu. „Tak proč?“ zopakovala mnohem hlasitěji. Rozklepaly se jí ruce a v místnosti se objevil vítr. S nebezpečím skrytým v její magii jsem nepočítal. Nikdy se zatím nepřestala kontrolovat.

„Necháš mě hádat? Nejsi ani dost chlap, abys mi to řekl sám?“ teď už opravdu ječela. Svíčky v pokoji, včera tak romantické, se rozhořely půlmetrovým ohněm. Snažil jsem se jen ovládnout a neobejmout ji a nevzít všechno zpět.

Zvládneme to. Dva týdny to vydržíme a pak mi odpustí. Milujeme se, nemůžeme bez sebe být. Překonáme to.

„M ůžou za to Jezdci? Nemůžeš být se mnou a zároveň jedním z nich, je to tak? Takže sis vybral?“ Tak to ale vůbec není, Tami. „Nebo prostě jen nechceš kontrolu? Aby tě někdo peskoval za to, žes mu zabil babičku nebo jiného člena rodiny? Tak sakra proč?“

* Hlavou mi zběsile vířily myšlenky. To nemohl myslet

vážně. Byl mimo z toho, co se dělo. Přesto mnou něco otřáslo. Vyrukuje s rozchodem den po

tom, co jsme se spolu vyspali a já nebyla označená tak, jak by si on představoval.

„Nebo to snad je proto, že sis konečně užil? Splnil jsi další misi? Poslední úkol? Nebo to prostě jen nedopadlo, jak mělo? Nepřísahala jsem pouze Moondroru? Nechal sis to projít hlavou a zjistil, že mě nechceš? Jsem divná? Silnější než ty? To ti vadí? Tak se ale nějak vyjádři.“ Jak jsem začala mluvit, bylo


41/44

to horší a horší. Myšleny mě bodaly přímo do srdce a jeho netečnost byla snad ještě horší.

Aniž bych si plně uvědomovala, co dělám, praštila jsem ho. Má ruka se nečekaně dostala na jeho tvář. Ale on ani na tohle nereagoval. Zděšeně jsem si prohlížela prsty, které ho udeřily. On se však ani nehnul.

„Promiň,“ zašeptala jsem a svezla se na koberec. Nohy by mě delší dobu už neunesly. „Já tomu prostě jen nerozumím. Řekni mi, že mě nemiluješ,“ začala jsem, „a odejdu. Nikdy mě nemusíš vidět.“

* Bolelo to. Ne ta facka, tu jsem si zasloužil. To, co říkala,

co si myslela. Jak snadno to prostě vzala na vědomí. Stačilo dát jí důvod a prostě by šla? Ale mohl jsem se hájit? Co všechno patřilo do stádia ignorace?

„Nevím, co se stalo, ale neodejdu, dokud mi to všechno pořádně nevysvětlíš. Jsi mimo, nevíš, co říkáš. Jestli mě chceš před něčím chránit nebo tak něco, tak toho nech. Tak snad se mnou můžeš mluvit, ne?“ Co jsem měl udělat? Co říct? Vítr zesílil, lustr se chvěl, záclony se zvedaly, papíry poletovaly (v těsné blízkosti hořících svící).

„DO HÁJE! MLUV SE MNOU!“ Byla zoufalá, mimo, ztracená, zničená.

„Co chceš vědět?“ „Všechno!“ pookřála nad mou reakcí. „Co se stalo?“ „Prostě se jen musíme rozejít.“ „Tak snad to má nějaký důvod? Nebo ses prostě jenom

tak rozhodl? To je celé? Víš moc dobře, že tomu neuvěřím.“ „Mám důvod.“


42/44

„Ale jaký? Jsme snad malé děti? Baví tě tahle hra? Mně to dost ubližuje.“ Po tváři jí tekly slzy. Kolikrát jsem si přísahal, že už ji neuvidím brečet? A kolikrát jsem to nedodržel? Zač pak stojí moje slovo?

Musel jsem to udělat rychle. Neměl jsem sílu ji dál trápit tím, že by to ze mě musela tahat.

Nejjednodušší cesta byla zalhat. Sice by padla další přísaha, ale copak tu ještě bylo co ztratit? Klekl jsem si proti ní na zem. Nebylo fér se vyvyšovat, zvlášť ve chvíli, kdy jsem se jí chystal...

Tamara mě ovšem zaskočila. Ostatně jako vždycky. Najednou se mi vrhla kolem krku. Její mokré tváře jsem cítil na krku. Zase tak úžasně voněla. Ještě by to všechno šlo zrušit. Co na tom, že nebudu Jezdcem? Mohl bych zůstat s ní, v bezpečí, a v klidu žít.

Tedy za předpokladu, že by Zdamwolf nezničil celý Moondror i s Targarossem. Ne, já byl válečník. Nevydržel bych nic nedělat. Musel jsem obětovat svůj život za Moondror. Nemohl bych se na sebe podívat, kdybych se na svou zemi vykašlal jenom kvůli dívce. Byť by šlo o neobyčejnou dívku, kterou miluji.

„Tami, prosím, nesmíme spolu už dál být.“ „Řekni mi důvod,“ zašeptala. „Jako Jezdec nesmím mít žádný vztah.“ Nejméně

bolestivá věta. „To mě nezajímá. Co ti mohou udělat, když ho mít

budeš? Potřebují tě. Miluji t ě. Pokud cítíš to samé, nic to nemůže překazit. Co ke mně cítíš, Tobiasi?“

Mlčel jsem. V tomhle jsem jí nemohl lhát. Najednou se zvedla a vystřelila z místnosti pryč. Nemohl

jsem za ní jít. Měl jsem chuť něco rozmlátit. Místo toho jsem


43/44

dopadl do postele a koukal do stropu. Bránil jsem se slzám. Dokázaly by Jezdcům mou slabost, přesto to prostě nešlo.

* Nedokázal mi odpovědět, co ke mně cítí. Takže to celé

byl opravdu jenom nějaký úkol? Ovlivňoval mě už od začátku? Nebyla jsem snad stejná loutka, jakou je Lili?

Doběhla jsem do knihovny a po usilovném hledání, které aspoň na chvíli zaměstnalo můj mozek, jsem našla knihu kouzel. Nepřekvapilo mě, že ji nechávali jen tak ležet. Nikdo jiný kromě mě a Aramata ji stejně nemohl použít.

Zaříkávadlo na pročištění těla od všech vlivů kouzel nebylo složité a i přes silné rozrušení jsem byla po chvíli naprosto čistá. Čekala jsem, že bolest odezní, ale zůstávala stále stejně intenzivní. Měl přeci zmizet ten rádoby cit, který jsem myslela, že k němu cítím.

On mě nechce. Rozhodl se rozejít. Opustit mě. Ani neměl dost odvahy něco mi k tomu říct. A to všechno přesně po tom, co jsem si tu připadala šťastná. Konečně jsem našla své místo v tomhle zvláštním světě a najednou o něj mám zase přijít?

Rozklepala jsem se a dala průchod slzám. Nikdo tu nebyl, nikdo mě nehledal, nikdo o mě nestál. Vůbec jsem nechápala, co tu vlastně dělám.

Opřená o dřevenou polici, schoulená do klubíčka, jsem

zůstala několik hodin. Jak se člověku může zhroutit svět během jednoho dne? Pro mě, coby samotáře není snadné otevřít se cizím lidem. Vložit do nich svou důvěru, plány, sny, city. A když se konečně našel on... Ne, nemohla jsem na to myslet. Přesto se tomu nedalo poručit.


44/44

Jenom velmi pomalu mi to všechno docházelo. Tohle vážně nebyl sen. Všechny ty vzpomínky na společné chvíle. Od našeho prvního setkání tehdy v noci až po včerejší dokonalý ples včetně jeho závěru.

Snažila jsem se vsugerovat si, že ničeho nelituji. Prostě to tak mělo dopadnout a já to vlastně i nepřímo věděla. Aramat mi přeci řekl, že se vrátím zpátky domů. A to bych nikdy neudělala, kdyby o mě Tobias stál. Ty domnělé vřelé city už ho však stihly opustit. Neexistovala možnost, že bych zůstala v Moondroru.

Pomalu se mi v hlavě začínala rýsovat úniková cesta. Nemohla bych tady zůstat, všechno mi ho tu připomínalo.

Vtom se mi v hlavě objevila další vize. Odehrávala se v kostele plném lidí. Vepředu u oltáře stály dvě postavy a kněz. Dívka celá v bílém, s dlouhým závojem spuštěným do obličeje. Ženich se netvářil nijak vesele na to, že měl právě svatbu. Pak jsem si všimla jeho svědka. Projela mnou ostrá bolest a vidění zmizelo.

Zase jsem seděla opřená o knihovnu, v mokrých očích se objevily nové slzy. Tím svědkem byl T-... prostě on, stál vedle svého bratra – ženicha. Ale koho si to bral? Adélu nebo Lili? Snažila jsem se vidění obnovit, abych spatřila to hlavní, ale nešlo to.

Už mi bylo jasné, že tyhle divné obrazy mi ukazují budoucnost, ovšem netušila jsem, jak vzdálená byla. Ta první se stala hned následující den. Několik menších záblesků mi došlo až ve chvíli, kdy se staly. A bylo mi celkem fuk, kdy se budu válet doma po posteli s poslouchat nové CD Avril, ovšem ta svatba byla důležitá. Jestli měla být nevěstou moje kamarádka, musela jsem tomu zabránit za každou cenu. Přece jí nezničí život jen pro dobro obou zemí.

12. kapitola tajemství targarossu

Documents