Časopis pentagram, rok 2015, číslo 4

PentagramČo presahuje myseľ

Paracelsus: prostředník mezi dvěma světy

Rozjímání zasvěceného –

žákova úvaha

O talismanech a jediném dobrém

Hledání toho, co nikdy nebylo ztraceno

Příroda – kultura – moudrost

2015 ČÍSLO

Lectorium Rosicrucianum

4

ŠéfredaktorPeter Huijs

RedakceKees Bode, Wendeli jn van den Brul,Arwen Gerrits, Hugo van Hooreweeghe,Peter Huijs, Hans Peter Knevel, FransSpakman, Anneke Stokman-Griever,Gerreke Uljée, Lex van den Brul

DesignStudio Ivar Hamelink

SekretariátKees Bode, Gerreke Uljée

Adresa redakcePentagramMaartensdijkseweg 1NL-3723 MC Bilthovene-mail : [email protected]

AdministraceMedzinárodná škola Zlatého Ružokríža,Lectorium RosicrucianumMasarykova 1 2SK-040 01 Košicee-mail : [email protected]

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží,Lectorium Rosicrucianum, z. s.Křesomyslova 599/8CZ-1 40 00 Praha 4e-mail : [email protected]

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží,Lectorium Rosicrucianum, z. s.Nové sady 676/4CZ-602 00 Brnoe-mail : [email protected]

www.lectoriumrosicrucianum.org

K překladu použito:německé vydání Pentagramm 2/201 4anglické vydání Pentagram 4/201 4maďarské vydání Pentagram 4/201 4

VydavatelMezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží,Lectorium Rosicrucianum, z. s.Křesomyslova 599/8CZ-1 40 00 Praha 4e-mail : [email protected]

Autor© Stichting Rozekruis PersBakenessergracht 5NL-2011 JS Haarleme-mail : [email protected]

Kopie ne bez písemného souhlasu

Evidenční číslo MK ČR E 1 8833

Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit nanovou dobu, která započala ve vývoji lidstva.

Pentagram byl za všech časů symbolemznovuzrozeného člověka, nového člověka.Je však také symbolem universa a jehověčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.

Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeliuskutečněn v životě. Teprve tehdy, kdyžčlověk uskutečňuje pentagram ve svémmikrokosmu, ve svém malém světě, teprvepak vstoupil na stezku transfigurace.

Časopis Pentagram vyzývá čtenáře,aby do této nové doby vstoupili uskutečněnímvnitřní, duchovní revoluce.

Časopis Mezinárodní školyZlatého Kříže s RůžíLectorium Rosicrucianum

mailto:[email protected]




http://www.lectoriumrosicrucianum.org



http://www.rozekruispers.com

Pentagram

Nečinnosť nie je nič pre Rosekruciánov. Ichprianie je, byť schopnými urobiť niečo preľudstvo takým spôsobom, že mnoho ľudí sastretne spolu v škole Ružového Kríža. Toto jeinteligentné vnímanie skutočnosti, že iniciatívyna príležitostnej a individuálnej úrovni nemôžuposunúť záplavu ničivých udalostí v životea v spoločnosti, pretože sa musí stať niečo iné.

Ľudia kričia: „vojna – nikdy viac!“ – ale nikdynebol väčší vojnový priemysel, sprevádzanýtoľkým bezohľadným násilím.

Ľudia hovoria: zdravšie jedlo – lebo v roku2030 bude mať viac než 350 mil iónov ľudí dia-betesQ

Čo teda robí škola Rosekruciánov?Premýšľajú o: zjednotení sa – sústredení.

Premýšľajú o: pozdvihnutí vedomia na zákla-de harmonizácie svojho vnútra.

Táto harmónia bytia sa týka rovnováhymedzi vyspelými individual itami a radiácioupri jatej duše.

Spájanie sa znamená sformovanie nádobya majáka ako nejakej parabolickej antény.

Sústredenie lúčov svetla pochádzajúcehoz nového prostredia života, ktoré je mierom –mierom, ktorý svet prežiaruje, a preto je prí-stupné všetkým.

Čo presahuje myseľ

Gnostické úvahy o sku

točnom mieri 2

Obrazy sveta

Človek a tvorba mysle

nia 8, 22, 36, 46, 53

Paracelsus: prostředník

mezi dvěma světy 9

Rozjímání zasvěceného 18

Žákova úvaha

Škola a ty – ty a Škola 21

O talismanech a jediném

dobrém 28

Příroda – kultura – moud-

rost 37

Hledání toho, co nikdy

nebylo ztraceno 42

Miesto stretnutia a nevy-

hnutná soľ 47

Pohľad na Bazilej. Drevoryti-na z ruky Michela Wolgemu-ta a Wilhelma Pleydenwurffa,z Schedel Weltchronik, strana243v/244r (Kroniky Norinber-gu), 1 493.

Číslo 4/2015

2 Pentagram 4/201 5

S ohľadom na túto blaženosť samusíme opäť oslobodiť od vy

tvárania obvyklých myšlienkovýchforiem. Nie je pravdou, že slovo „mier“vzťahuje naše myšlienky na tie aspekty mieru a pokoja, ktoré poznáme,milujeme a hľadáme v tomto svete?Nie sú mier a pokoj najviac cenenépojmy v sužovanom svete, akým jeten náš, v ktorom všetci ľudia túžiapo trvalom mieri? A nebol by takýmier, so všetkými jeho dôsledkami,stavom požehnania pre všetkých?

A nie sú naše srdcia horiace modlitbami za ukončenie všadeprítomného

a stále hroziaceho násilia? „Ó, Bože,daj nám pokoj!“ To by bolo požehnanie!

Tvárou v tvár hrozbe tretiemu celosvetovému požiaru, je táto blaženosťveľmi blízka našim srdciam: „Blahoslavení pokojní, lebo ich budú volaťBožími deťmi.“ Ak existuje jednacitácia Biblie, ktorú pochopíme, takje to určite táto.

A predsa vás duchovná škola v tejto súvislosti musí zbaviť ilúzie, pretože vedomá blaženosť sa netýkahorizontálnej roviny. Týka sa mieru,ktorý je vám doteraz neznámy, ktorý


GNOSTICKÉ ÚVAHY O SKUTOČNOM MIERI

J. van Rijckenborgh

V čase, keď sa vojna zdá byť viac ako inokedy prítomná všade okolonás, výzva k mieru je takmer zbytočná. A predsa, aby bolo možné žiťv mieri, je potrebné, aby sme boli schopní rozpoznať pravú podstatunášho poľa existencie a ľudskej bytosti. Potom sa javí, že kolízie a voj-ny sa dejú vo svete, ktorý nesie dualitu ako svoju základnú charakte-ristiku. Nie je divné, alebo dokonca výsmechom, konfrontovať modernúverejnosť dvadsiateho prvého storočia s vyhlásením ako: „Blahosla-vení pokojní, lebo ich budú volať Božími deťmi.“?

3Čo presahuje myseľ

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri sú zakladateľmi Duchovnej Školy Zlatého Ružokríža. V tejto školevysvetľujú, objasňujú a žijú, svojím vlastným príkladom,cestu k oslobodeniu duše každým možným spôsobom zapoužitia pôvodných textov univerzálneho učenia akozáklad pre ich prácu.

Picassova štylizovaná holubica sa stala logom všetkých strán, ktoré sa usilujú o svetovýmier. V priebehu rokov nakreslil desiatky variácií tohto symbolu.

4 Pentagram 4/201 5

nevlastníte, ktorý ľudstvo ako celoknikdy doteraz nevlastnilo. Ani by stesi to nevedeli predstaviť, a to aj v prípade, že hrubá sila a strašná hrozbanásilia by ustúpili normálnejším podmienkam – iba ak … idete dlhoucestou.

Mier v tomto prípade nemá dialektický charakter; ak ho vlastníte,nikdy nemôže byť stratený a nič honemôže narušiť. To, čo tu máme namysli, je mier Boha, popísaný Pavlom v týchto slovách: „A pokoj Boží,ktorý prevyšuje všetok rozum, uchráni vaše srdcia a vaše mysle v JežišoviKristovi.“ Je to o mieri, ktorý nemôžeme pochopiť našim biologickýmvedomím, vedomím žiakov, ktorýchpozornosť je nasmerovaná na Kázaniena hore. Jeho vlastníctvo umožňuježiakovi prekonať všetky dialektickéokolnosti; mier, ktorý je rozpoznanýa zahŕňajúci všetko, dokonca najbrutálnejšiu silu a najväčšie trápenie.Keď sa starší a zasvätenci stretli,zdravili sa navzájom: „Pokoj vám!“A týmto oslovením nemali na mysli:„Ukončite hádky, nech vládne mier,“

ale so všetkým kúzlom duše, ktorémali k dispozícii sa spájali v pokojiBožom, ktorý prevyšuje všetok rozum. „Boh je náš mier,“ ako zasvätený žiak vyznáva. Myslite predovšetkým na slová Krista prenášanýchk nám v Jánovi 14/27: „Pokoj vámzanechávam, svoj pokoj vám dávam;nie ako svet dáva, ja vám dávam.“

V týchto slovách nachádzamepotvrdenie nášho naliehania, že mieruvádzaný v Kristových mystériáchnemá nič spoločné s mierom, ktorýjedného dňa môžu dosiahnuť antagonistické sily; akokoľvek slávny, akokoľvek žiaduci môže byť takýto pozemský mier. Je preto nevyhnutnéoslobodiť sa od všetkých pozemskýchzáležitostí a povzniesť sa nad nimi,a tak pochopiť mier, ktorý presahujevšetok rozum.

Ako je to možné, nie je to paradox? Môže človek pochopiť niečo,

5

čo presahuje jeho vlastné chápanie?

Skutočne je možné, a dokoncanevyhnutné, aby sa žiak povzniesolnad svoje intelektuálne mozgové vedomie. To, čo sme zvyknutí nazývaťnaša myseľ, je v skutočnosti schopnosť porozumenia, mentálne pochopenie biologického vedomia, javedomia.Táto myseľ môže byť, vzhľadom napozemské normy, veľmi kultivovanáa schopná dosiahnuť veľké veci, aleto nie je v žiadnom prípade oslobodzujúce a môže to byť absolútnou prekážkou duchovného rozvoja. Avšak,našim zámerom nie je zbaviť sa biologického vedomia.

Ale musíme si uvedomiť, že obyčajná myseľ je len jedným článkomv trojnásobnom reťazci. Ľudská bytosť má skutočne tri mentálne ohniskové miesta, z ktorých dve sú úplnelatentné pre drvivú väčšinu ľudí.

Je to myseľ ducha,myseľ dušea myseľ tela.

Vo vyhlásení, že človek sa musínaučiť myslieť srdcom, starí mysticiodkazovali na myseľ duše. A keďučiteľ hovorí svojim žiakom, že musia poznať pokoj, ktorý prevyšuje ichmyseľ, aby mohli byť nazývaní pravými Božími deťmi, upozorňuje naduchovnú myseľ. Duchovná myseľzažíva myšlienku; myseľ duše oživuje a ožaruje myšlienku; biologickámyseľ ju uskutoční. Ak sa chcete staťdobrým architektom v službách veľkého tvorcu, musíme slúžiť procesuprekonania intelektu, nie pokladanímho za zbytočnosť, ale využívať hosprávnym spôsobom. Keď sú triohniská mysle aktívne v jednomreťazci správnym spôsobom, žiakplní tri funkcie spojené v jednej činnosti: jedna je architekt, teda tvorcamyšlienky; druhá je dozorca, animátor vyžarujúci myšlienku; tretia spoločník, alebo činiteľ realizujúci nápad. Akonáhle sa pracovník, alebožiak, povznesie nad intelektuálne

Takýto mier je stavom rovnováhy medzi bož-skou ideou a človekom, ktorý žije v súlades touto myšlienkou.


6 Pentagram 4/201 5

zameranie, položil základ pre ichvýstavbu správnym spôsobom.Ak je stavba postavená v súlades extramentálnym plánom, akt sastane okamžite prejavom duše a myšlienka vyžaruje v celej svojej kráse.

Stvoriteľ sa ukázal prostredníctvom svojho stvorenia. Preto je zrejmé, že keď je žiak vlastníkom trochaktívnych ohnísk vedomia, môžu pracovať smerom nadol, od myšlienky,ktorá je v Bohu, k akcii, a cez oslobodzujúcu činnosť môžu stúpať nahor znovu k myšlienke, ktorá je Bohsám.

Človek je a zostáva vo svojompadlom stave dieťaťom Božím, hocimárnotratným synom, ktorý sa stratila prerušil svoj priamy vzťah s Otcom.Ale pretože márnotratný syn žije, zakúša a pracuje skrz tri ohniskové bodyvedomia, vráti sa domov, a opäť sastáva, vo veľmi osobitnom zmysle,dieťaťom Božím. Priamy vzťah s Otcom je potom obnovený; nevidiaBoha, len ako to vyplýva z blahoslavenstva, „Blahoslavení čistého srdca,“ ale oni sú v Bohu; stali sa opäťdieťaťom Božím; vrátili sa Domov.Ich duch stretol Ducha Božieho. Totostretnutie a podstata tohto stavu bytiamôže byť najlepšie definovaná pojmom „mier“.

Mier, ktorý je u Boha je dokonalou harmóniou, večnou krásou a dynamickým spočinutím. Takýto mier

je stavom rovnováhy medzi božskouideou a človekom, ktorý žije v súlades touto myšlienkou. Neexistuje žiadny odpor, pre dieťa Boha, ktoré pripravuje svoju stavbu v spoločenstves Bohom a s myšlienkou, zakúša, žev tejto harmónii hodnôt, síl a myšlienok všetky veci spolupracujú pre jehodobro.

Teraz, pre tých, ktorí vlastnia tento mier, pre tých, ktorí sú na ceste,aby vlastnili tento mier, sú určenéslová vyslovené na Hore: „Blahoslavení pokojní, lebo ich budú volaťBožími deťmi.“ A môže sa stať, žežiak počuje, ako by z vnútornéhostavu stiahnutia všetkých zmyslov,bratský pozdrav: „Pokoj vám.“ A spoznať dôkaz priateľstva a lásky. Obklopení v tejto láske, nádeji je vyjadrené, že žiak môže vystúpiť nadsvoje intelektuálne obmedzenia nasvojej ceste k duchovnému vedomiu.

Tento pozdrav zavedie žiaka kuskúsenosti sily mantry, magickej formuly. S pozdravom „Pokoj vám“pravý duch vzplanie do zábleskusvetla v bežnom slova zmysle centierkandidáta, ako keby steny na okamihustúpili, závoje spadli a ťažké mrakyboli roztrhané. Za chvíľu žiak zbadá,mimo priestor a čas, skutočný mier,ktorý je v Bohu a ku ktorému je volaný s nevýslovnou láskou. Vznešenosť tohto panstva mieru nebude maťkonca; je večné a nezničiteľné.

7

Spoznávate majestát tohto blaženého pocitu, ktorý sa stane vašim,akonáhle sa povznesiete nad bežnúmyseľ?

Žiak, ktorý vidí túto cestu – naktorú bol vybraný – zakúša veľmiosobne zamyslenia Izaiáša 9, ktorésa vzťahujú nielen k historickémuMesiášovi, ale tiež k narodeniuKrista v človeku:

„Ľud, ktorý kráča v temnotáchuzrie veľké svetlo. Nad tými, ktorížijú v krajine tieňa smrti, zažiari svetlo. Rozmnožil si národ, ale radosť nebude veľká. Ale teraz sa budú znovaradovať v tvojej prítomnosti. Lebojarmo ich bremena, palica na ich pleciach a trstenica ich utláčateľov budúzlomené. Lebo uprostred hluku bitkya plášťa zmáčaného v krvi, žiak jepovýšený na nové synovstvo Boha.Lebo syn bude nám daný. A vládabude spočívať na jeho pleci. A jehomeno bude zázračný Radca, mocnýBoh, večný Otec, Knieža pokoja.“

„Blahoslavení pokojní, lebo ichbudú volať Božími deťmi.“

„A pokoj Boží, ktorý prevyšujevšetok rozum, uchráni vaše srdciaa vaše mysle v Kristovi Ježišovi.Upriamte svoju myseľ na všetko,čo je pravdivé, čo je počestné, čo jespravodlivé, čo je čisté, čo je milé, čoje chvályhodné, ak je nejaká cnosť,alebo chvála,“ tak hovorí Pavol.

Ako sa má žiak naučiť zvládnuťvšetky tieto kvality a ako má vedieť,čo je spravodlivé, čisté a krásne v skutočnosti?

Bude sa to učiť a spoznávaťz toho, čo si osvojil, dostal, počula videl, pretože všetko je obsiahnuté v univerzálnom učení, ktoré bolodané ľudstvu a ktoré zostúpilo s ľudstvom do hĺbky padlého stavu, abymohlo ukázať cestu späť do Svetla.

Duchovná škola má, ako využiteľnú silu, zákon Ježiša Krista, rovnako ako filozofiu zákona, ktorýpomôže každej ľudskej bytosti uskutočňovať duchovný zákon oslobodenia. A tak, všetko, čo sa naučíte,prijmete, počujete a vidíte – uplatnite! A pokoj Boží bude s vami.


8 Pentagram 4/201 5

Jediný večný Stvoriteľ, ktorého William Blake umiestňuje uprostredobrázka, prináša Trojicu, triádu – Trojjediného božského Ducha, stále

transcendentálneho a všetkoprenikajúceho. Z jeho obklopujúceho plášťa jesplodených sedem duchov, sedem svetov, sedem sfér hustoty, sedem kozmických

oblastí, v nepretržitom stvorení. Stvorenie, ktoré je navždy vložené do Svetlaa Lásky – a v ktorom stvorený, je večne priťahovaný smerom k jedinému zdroju;

zdroju, ktorý nikdy neprestane ponúkať pránu života doctižiadostivého stvorenia.

O B R A Z Y S V E T A

Č L O V E K A T V O R B A M Y S L E N I A

9

E lise Wolfram (Danzig 1868–1943,Zeist) po sobě zanechala rozsáh

lé dílo, které je dodnes téměř neznámé. Když se Elise přestěhovala v roce1904 do Lipska, byla doslova ze dnena den uchvácena nově vyšlou „Teosofií“ od Steinera a stala se nadšenounásledovnicí pozdější antroposofie,a s velkou oddaností pomáhala budovat antroposofické hnutí. Když sehnutí později odtrhlo od Teosofickéspolečnosti, její úsilí bylo zaměřenona uchování křesťanského esoterismuKříže s Růží1.

Pro Wolframovou byla antroposofie v její době jediným adekvátnímvyjádřením tajného vědění ranýchkřesťanů, jmenovitě ne na bázi víry,ale na pochopení, jako výsledek

zkušenosti a uvažování. Jeden z prvních představitelů tohoto nového náhledu byl Paracelsus, kterému věnovala Elise dvě významné publikace.Pro některé čtenáře bude jméno EliseWolfram známé díky jejímu komentáři „Volumen paramirum“2 od Paracelsa.

Avšak rok před vydáním jejíhokomentáře k Paramirum se objevilamalá publikace: „Esoterický křesťanParacelsus“ (Der esoterische ChristParacelsus), která byla úvodem doParacelsova díla a jeho podstaty. Tatodo té doby nepřeložená esej je originální text zde uváděného vydání.Navíc obsahuje přílohu s texty odsamotného Paracelsa – o astronomii, čtyřech evangeliích, vzkříšení,


RECENZE KNIHY ELISE WOLFRAMPARACELSUS – EEN ROZENKRUISER(PARACELSUS – ROSIKRUCIÁN)

Paracelsus: prostředník mezidvěma světyČlověk jako obyvatel dvou světů: přírodního a věčného, královstvíOtce a Syna, staré a nové narození – to je téma Paracelsa. On, kterýbyl doma v obou světech, kdo neustále hledal nové perspektivy, abyukázal svým žákům cestu, jak pochopit spirituální světlo skrze hmotu.

Elke Bussler

1 0 Pentagram 4/201 5

znovuzrození a Poslední večeři, kterétvoří hlavní část této knihy.

„Účelem této malé knihy,“ píše Wolframová, „je na základě faktů, totižvýpovědi samotného Hohenheimapoukázat na esoterické křesťanství,které pro něho tvořilo základ duchovní práce lékaře.“ Vskutku, Theophrastus von Hohenheim, později známýpod jménem Paracelsus, byl současnělékařem (a tím také filosofem, astronomem a alchymistou), teologema duchovním. Neobával se ani nazývat „doktorem Svatého Písma“. Tonebylo zamýšleno jako akademickáhodnost – on sám žádný titul z teologie neměl – ale spíš myšleno jakospirituální učitel ustanovený Kristem,jak on sám to nazývá: „dát vysvětlenía výuku, a ochránit ji proti chybáma bludům.“ „Takoví lékaři nejsou vyškoleni lidmi, aby objasňovali tytozáležitosti, ale jsou instruováni Duchem Svatým.“3

Paracelsovy aktivityjako „doktora Písma

Svatého“ se odehrávaly samozřejmě mimoustanovenoucírkev a alternativy, které se

představovalyv 16. století, byly

jím obvykle popsány

jako Mauerkirche (kostely z kamene).„Proč se díváte na kamenné chrámy,jako by to byl obraz Boha? Hledejteho v jeho výtvorech a jeho práci!Nebo chceteli ho zřít přímo, radějinež v jeho výtvorech, podívejte sena písmena jeho Slova. Neste tatopísmena ve svém srdci, potom takéuvidíte Boha v jeho chrámu, totižv lidském srdci. Jedině v tomto chrámu můžeme spatřit Boha. Chrámemse můžeme stát teprve potom, ažv nás bude Kristus. Je to On sám,kdo přijde skrze naši oddanost a lásku k Bohu.“4

Paracelsus nosil toto Písmo Svaténepopiratelně ve svém srdci. Nejenjeho teologická psaní, ale také jeholékařskopřírodovědecká práce jeplná odkazů z Bible. Ale i tak, můžeme vůbec brát takového vědce vážně,i když víme, že žil v 16. století, kdyžvážně udává jako zdroj svých vědeckých vědomostí Bibli? V tomto případě – rozhodně ano. Paracelsuspokládal obsah Bible za fakta – alepak musíme porozumět jazyku, vekterém jsou popsána. Nikdo nemohl

Alkahest Paracelsa. Alkahest byluniversálním rozpouštědlem, vekterém středověký alchymista mohlrozpustit zlato, v tom smyslu, že topřivedlo všechny prvky zpět k je-jich původu. Adolph Gottl ieb, 1 945,Museum of Fine Arts, Boston, USA.

11Paracelsus: prostředník mezi dvěma světy

být vzdálenější modernímu, plochému fundamentalistického výkladunež právě Paracelsus, který například

ve svých knihách o elementech5 popsal Boha, jako by byl prvním alchymistou. Wolframová také zdůrazňuje,


že Paracelsus byl dobře obeznámenýs „technickými výrazy křesťanskéhoesoterismu, stejně tak jako se spirituálněvědeckými alchymistickýmiodbornými výrazy“.

První text Paracelsa, který je zahrnutýplně v této knize, tj. „Vysvětlení veškeré astronomie“, poskytuje dobrýnáhled na pohled Paracelsa na svět.Upozorňuje na jasné vytyčení hranice, a současně staví most mezi přírodní a věčnou moudrostí, světemOtce a světem Syna.

Tento koncept astronomie si zaslouží další vysvětlení, protože bymohl vést jednoduše k nedorozumění.Když Paracelsus říká, že lékař musírozhodně ovládat astronomii, protože více než polovina všech nemocípochází z oblohy, neznamená to, ženebeská tělesa ve vnějším světě jsoupříčinou chorob lidské bytosti. Tyto

názory zjednodušil vesvém popisu „ens

astrale“ ve „Volumen paramirum“: „Hvězdyv nás nic neovládají, nicnetvoří, nicnezhoršují,

nic neovlivňují:

jsou svobodné, jako i my sami jsmesvobodní.“6

Vždyť člověk je stále mikrokosmem,extraktem oblohy a všech částic, jeřízený stejnou silou, která působí nahvězdy na obloze: působení planet jevnitřním procesem.

Vzájemná svoboda neznamená, žetu není vliv nebo účinek. Naopak –a toto je jedinečným prohlášenímv onom dokumentu – tato činnost jevzájemná: „Vnější souhvězdí odhalujívliv na člověka a vnitřní souhvězdív člověku, stejně tak odhalují působení ve vnějším – reálně a skutečně –dá se říci celkové působení jednohona druhé a naopak. Co Mars je schopen dělat s námi, jsme i my schopnidělat s Marsem, dokud neztratímenaše lidské síly. Tak stojí naproti sobědvě souhvězdí: lidské bytosti uplatňujítolik vlivu v nebesích, stejně tak jakonebesa v lidských bytostech.“

Prohlášení, které má značné důsledky jak kvůli zodpovědnosti člověkak planetě Zemi, tak také kvůli celému vesmíru! V tomto kontextu můžebýt astronomie popsána jako doktrína interakce mezi duchem a matérií,a mezi mikrokosmem a makrokosmem.

Hledejte ho v jeho výtvorech a jeho práci! NeboQ podívejte se napísmena jeho Slova a neste je ve svém srdci.

1 3

Avšak celá astronomie náleží k přírodě, světlu přírody, světu Otce. Paracelsus toto vymezuje oproti světuSyna, toho kdo „dal člověku světlověčné moudrosti, tak aby v ní mohlkráčet.“ Tato dvě světla se navzájemnevylučují, ale doplňují.

Vysoké ocenění věčného světla nenaznačuje žádnou neúctu k přírodě;naopak, právě díky přírodě můžemeporozumět tomu, co je nad ní. Paracelsus říká ve „Vzkříšení mrtvých“,že jsme byli hluboce uspáni, takženerozumíme věcem a samotnémuBohu. Ale díky naší filosofii jsme,


Elise Wolfram: Paracelsova osobnosthrála důležitou rol i napříč všemi náro-dy Evropy, ačkoliv byla jen velmi zřídkapochopena, a to jen pár jedinci. Vzhle-dem k síle rozvinuté osobnosti mohlpřenášet duchovní poklady z minu-losti do 1 6. století: člověk, který seprávem mohl cítit jako kněz a lékař.Vždy zkoumal a učil se s otevřenýmduchovním okem, neustále pomáha-jící a laskavý. Chtěl předat pokladysvých okultních vědomostí všudeokolo sebe, duším, které byly připra-veny to při jmout a formou vhodnoupro mysl 1 6. stoletíQ

Hohenheim nám připomíná, aby-chom neříkal i : „toto přesahuje méchápání“, ale nabádá nás zažehnoutsvětlo, které nám umožňuje říci: „totospadá do našeho chápání“. Všech-no má své světlo, l idská bytost také.„Světlo září v temnotě; a temnota ho

nepochopila. “ Co z toho on pochopil ,co cítil jako své nejvnitřnější jádro, na-zýval svým „já“. A i v člověku je totojá, toto „jsem, který jsem“, jméno ta-jemného Boha a jiskra světla Otce,velkého světla světa, Krista. Toto jeto, co se Paracelsus snaží vtisknouthluboko do duší svých následovníků:protože od té doby, co můžeš sámsebe nazývat „já“, jsi dítětem velkéhojá, Logose světaQ

Pravý otec člověka, ten který hoživí, je ten samý, který k němu pro-mlouvá ústy Ježíše Krista: „Kdo ne-opustí svého otce a svou matku,nemůže být mým učedníkem.“ Po-zemská lidská bytost, zcela pohlcenasvou rodinou a společenským živo-tem, kde hodnota jedinců se měříhodnotou, kterou mohou poskytnoutsvým rodinám a národu, je konfron-tována s duchovním člověkem, který

Obrázek Para-celsa von Ho-henheim, vevěku 47 lets jeho mottem:„Nikdo nebu-de sluhou ni-koho jiného,kdo může býtsvým vlastnímpánem.“ Nížezkrácená verzecitátu z listu Ja-kuba, kapitola I,verš 1 7: „Každýdobrý dar a kaž-

dé dokonalé obdarování“ je shůry, sestu-puje od Otce nebeských světel. U něhonení proměny ani střídání světla a stínu.(citace: Bible, Ekumenická rada církvív ČSR, 1 984)


„ačkoliv paralyzováni spánkem, pořád schopni pochopit nadpřirozené nazákladě pochopení přírody. I kdyžnemůžeme nadpřirozené spatřit,i když je odlišné od čehokoliv, coje pro nás přirozené, je nám umožněno jej letmo zahlédnout. Bůh zamýšlel, aby byl člověk vznešený, abybyl jako semeno, které má růst, toznamená, povznést se.“

Tělo, které máme od Adama, jesemeno, ze kterého naše vzkříšenétělo, které je úplně z jiného řádu, povstane. Paracelsus si dělá legraci z doslovného chápání „vzkříšení v těle“:„Měli bychom jít k nebesům se starým Adamem, s holou hlavou, pochroumanými zády a dírami v chrupu?Nebo ve staré formě, ale trochu obnovené? Pak by to byl pramen mládí,

hledá pochopení kosmu a chtěl byrozvíjet svého nesmrtelného duchatak, aby v budoucnu, společně sesvými bratry v Kristu, ukázali l idstvucestu k duchu. Pozemský člověkpracuje v zájmu svého těla, duchov-ní člověk pro svou nesmrtelnou duši.A tato nesmrtelná duše žila dávnopřed tím, než přišla rodina, dříve nežse objevily národy, dlouho předtím,než existovaly rasy. Onoho času bylav „Bohu“, ži la kosmickou existenci:byla paprskem Logosu, svého Otce,ke kterému se navrací mezi smrtía novým narozenímQ Tělo, které siesotericko-křesťanský žák tvoří skrzeokultní práci v plně se probouzejícímvědomí, astrální tělo, jehož orgányse vyvíjejí v průběhu života na zemia které se tak stane nástrojem „já“pro vnímání duchovních světů – to jeto nové stvoření, které si já budujepro sebe. To je to „nesmrtelné tělo“.V tomto „zvláštním těle“, které se vy-víjí uvnitř viditelného těla, se pro za-svěcené otvírají duchovní světy: vidísvět živých a mrtvých, tuto a tu druhoustranu, jak na sebe vzájemně působíQ

Co je to vlastně, co lékař dušea těla, esoterický křesťan Paracel-sus, dal svým žákům? Proč se snažil

kultivovat jej ich vnímání? Je to vhleddo podobnosti mezi makrokosmema mikrokosmem, vhled do vztahumezi Logosem a lidským já. Tentovhled objasňuje pochopení vývojesvěta a člověka, mysli a těla, pocho-pení hodnoty pozemského životaa vývoj křesťanského cíle. Tento cílje stvořením toho, co Paracelsus na-zývá „specifickým tělem Krista“, Pav-lem nazvaným „duchovním tělem“,které je nesmrtelné. Tvůrce tohotonesmrtelného těla může být pouzezrcadlením Logosu v člověku. Po-zemské tělo je jen prostředkem prodosažení tohoto cíle. Zatímco v němžije, já se vyvine v bojovníka Logosua přemožitele přírody. Transformacísvého těla, mikrokosmu, člověk obdr-ží síly, které musí vytvořit nesmrtelnétělo, ve kterém přemůže smrtQ

Veškeré učení ze zkušeností živo-ta, skrze vývoj rozumu a pocitů, jsounezbytná předcházející stádia proškolu škol, kam člověk zamíří poté,co jeho duše opustí dětství a bouřemládí v průběhu inkarnací. To je školasvětla přírody. To je škola zasvěcenív Kristu. Škola, kterou Paracelsus, lé-kař a Rosikrucián, znal vel ice dobřeQ

1 5

ale ne království nebes! Růže a liliejsou živeny zemí a nebesy, rosou a deštěm. Stejně tak my máme dvojí zdrojpotravy: růže v nás, která je posvátná,je živena ze shora. Druhý zdroj nemůže být popsán žádnou filosofií.“ Bůhpůsobí stále skrz přírodu: „Ne všechnove věčnosti, ne vše v přírodě, ale každávěc tam, kam náleží,“ právě tak jakoje celé lidstvo voláno, aby se podílelona dovršení stvoření, a stejně tak jakoBůh stále ještě používá „pohanské“lékaře, aby „léčili pacienty, stejnějako věřící lékaři.“ Protože když seněco „má stát, tak to musí být uděláno těmi, kteří jsou toho schopní a jsoupřítomní“7 – nejlepší postoj, který zanechá všechny dogmatiky mlčící.

Jestli je něco viditelné nebo pro násnepochopitelné, záleží na našichschopnostech vnímání: „Bůh projevuje své úžasné skutky a školu světlapřírody nejen proto, abychom byliohromeni a pátrali po věcech v přírodě, které naše oči nemohou vnímat,ačkoliv existují stejně tak jako slouppřed slepým. Otevření očí, to je nášcíl. Ve světle přírody je jasně ukázáno, jak se i ty neviditelné věci zjevují,jako by byly viditelné. (…)

Věříme v dílo a musíme v něj věřit.Dílo nám poukazuje na to, odkudpochází. Když je dílo viditelné a jehozdroj je viditelný, potom byste mělivědět, že jeho neviditelnost existuje,pouze pokud nevstoupíme do světla,které vše zviditelňuje. (…) Každá věcmá své světlo, ve kterém může býtspatřena. A každé světlo zviditelnísvé vlastní jevy, které se mohou zdátneviditelné ve světle jiném. (…) Kristus byl světlem světa, ale neviditelným, protože byl člověkem; jeho díloto dokazuje.

Ti kdo spatřili jeho dílo v Jeho světle, kráčeli ve větší záři, než mohouzářit všechny hvězdy na obloze. (…)


Bůh zamýšlel, aby byl člověkvznešený, aby byl jako semeno,které má růst, to znamená, po-vznést se.


Tak má každá věc své světlo, a ten,kdo nechce vidět vznešenější světlo,potkává neviditelné jevy před vlastním zrakem, jako velkou horu v hluboké noci.“8

Vskutku, ti kdo nechtěli vidět tovznešenější světlo, způsobili Paracelsovi mnoho obtíží a pocit osamělostipo celý jeho život. „Fama Fraternitatis“to zmiňuje takto: „Theophrastus sesice nestal členem našeho společenství, ale pečlivě studoval Knihu Světa, a proto zažehl svou bystrou mysl.Tento muž se nebyl schopen plně rozvinout také díky nepříjemnostem

s učenci a všeználky. V důsledkutoho si nikdy nedokázal svobodněvyměňovat s ostatními své myšlenkyo přírodě.“

Ano, tito vědci a všeználci cítili, žebyl Paracelsus podivný – což v němvyvolávalo povzdech: „Jak mohu nebýt divným pro někoho, kdo nikdynekráčel na slunci?“9

Elise Wolfram, Paracelsus – een Rozenkrui-ser. (Paracelsus – Rosikrucián)De Woudezel 201 3. ISBN: 978-90-806875-8-5.Elke Bussler je překladatelkou a special izuje

První díl Opera Omnium (sebrané spisy) od Paracelsa, vydáno 1 658.© Evan Rosen Photography, kniha z Drexel University Archives Digital Collections, I tem #568,http: //archives. l ibrary.drexel.edu/omeka-1 .1 /items/show/568

1 7

se na překlad a vydávání knih od Paracelsaa o Paracelsovi: www.woudezel.nl

1 . Rolf Speckner: Elise Wolfram nahttp: //biographien.kulturimpuls.org/de-tail.php?&id=793

2. Elise Wolfram / Paracelsus: Die okkul-ten Ursachen der Krankheiten, Leipzig1 91 2; Verlag am Goetheanum, Dornach1 991 .

3. Paracelsus: Liber de officiis, beneficiiset stipendiis in Neue Paracelsus-Editi-on, Theologische Werke I, vydal UrsLeo Gantenbein, Berlijn/New York 2008,str. 231 .

4. Paracelsus: De sensu et instrumentis,v: Sämtliche Werke. 2. Abteilung: theo-logische und religionsphilosophischeSchriften, vydal Kurt Goldammer, sva-zek II, Stuttgart 1 965, str. 88.

5. Paracelsus: Philosophia de generatio-nibus et fructibus quatuor elemento-rum and De Meteoris, ein Buch in 1 0

Kapiteln: „Liber Meteororum“, in Sämt-liche Werke, Abteilung I: Medizinische,naturwissenschaftliche und philoso-phische Schriften, vydal Karl Sudhoff,svazek XIII, Mnichov 1 931 .

6. Paracelsus: Volumen medicinae Para-mirum de medica industria, in Sämtli-che Werke, vydal Karl Sudhoff, svazek I,str. 1 80.

7. Paracelsus: Volumen medicinae Para-mirum, v citované pasáži, str. 232.

8. Paracelsus: De cuasis morborum invi-sibilium, das ist, Von den unsichtba-ren Krankheiten und ihren Ursachen,1 531 /32, in Saemtliche Werke, Abtei-lung I, Medizinishce, naturwissen-schaftliche und philosophischeSchriften, vydal Karl Sudhoff, část IX,str. 253–254.

9. Paracelsus: Opus Paramirum, in Sämt-liche Werke, vydal Karl Sudhoff, sva-zek IX, str. 1 20.

Paracelsus: Neviděl jsem žádnéproroky ani žádné apoštoly. Ale vi-děl jsem jej ich rukopisy, ve kterýchje obsažena věčná moudrost. Tomě vedlo k přesvědčení, že světlopřírody se sem nehodí; musím honechat být podnožkou. Proroci před-pověděli, co nebylo možné pro astro-noma. Apoštolové léčil i pacienty,kteří byli nevyléčitelní pro lékařskouvědu. Astronom se přirovnával k pro-rokovi, stejně tak jako se doktor srov-nával s apoštoly. Který doktor můžepřivést mrtvé k životu? Který astro-nom může mluvit, jak mluvil David?Lékařská věda je omylná, apošto-lové nebyli ; astronomové se mýlí,proroci ne. To je pouze to, co jsemměl na mysli : nás smrtelníky, vesvětle přírody, v protikladu k moud-rosti Boha, který je nade vším.

Paracelsus: Kristus učil věčnémoudrosti , která se týkala duše.Když věrný obraz Boha vstoupído říše jeho Stvořitele, pak je lo-gické, že nižší moudrost je opuště-na a vyšší při jata. Ale i přes to, žepíšu v této knize jako pohan, i kdyžjsem křesťan, tak i pohan může za-žít potěšení v Otci a jít ve světle pří-rody, bez touhy být proti Synu, jakoOtec sám není proti Synu. A přesto,moudrost Krista předčí veškeroumoudrost přírody. Musím také při-znat, že prorok mluví lépe a za ho-dinu předá více pravdy než všich-ni astronomové dohromady a žeapoštol je moudřejší než všichnimágové. Kdo může odporovat ško-le, která mluví jazyky ohně?



1. Mé vědomí začalo svědčit o neochvějné víře v Boha.

2. Mé vědomí poznalo gnostickouspravedlnost, ke které se každýkandidát může povznést.

3. Mé vědomí teď ví, že existuje gnostická Síla, která se dotýká méhopozemského stavu, a že mohu žít,pracovat a konat skrze tuto Sílu.Mé vědomí zažívá tuto Sílu a žijev úplné jistotě Její existence.

4. Mé vědomí ví, že je to tato Síla,která mě může osvobodit z tétopřírody.

5. Ke svému úžasu jsem objevil, žeuž od mého mládí tato slavná Sílaopravdu ve mně žila, ale byla totálně potlačena.

6. Ano, a dokonce před tím, než jsemse narodil, tento osvobozující element už byl přítomný. Nejsem všakjá existenčně sjednocen s esencíjádra mého mikrokosmu, s růžív srdci?

7. A z tohoto důvodu ty, ó růže srdce, jsi mým útočištěm.

8. Má ústa by tě měla denně velebit.Abych si byl ještě více vědom tvénádhery.

9. Tobě přináším svoji pokornoumodlitbu: Třebaže jsem nositel

obrazu, uvědomuji si, že jsem pomíjivá – smrtelná bytost, jejížvitalita klesá a ubývá v službětobě. Neodmítej mě ve chvíli, kdymé aktivní schopnosti slábnou.

10. Uvědomuji si, že musím moudřevyužít každou vteřinu, protožestaré síly podniknou všechno,kvůli své povaze a mé přirozenosti, aby zastavili můj růsta zesílily mé okovy.

11. Ten, kdo nemá Boha, nemůžesplynout s Bohem, nezná Boha.Z takového stavu nevědomostibude vždy jiný člověk, ten, kterýGnosi vlastní, posouzen a osloven. Takto mě odsuzují nevědomí: „On je mezi námi, člověkz masa a krve. Jí, pije a spí, takjak my to děláme. Ale koná odlišně. Mluví o novém životě.Svědčí o Gnosi, která není našea o které nic nevíme. Ani on animy neznáme Boha. Tento Bůhneexistuje a tento stav životaje přelud. A jestli ta jeho Gnose opravdu existuje, pak určitěopustila svého služebníka. Pronásledujte ho! Zatkněte ho! Protožeon není žádný Vykupitel a podněcuje nepokoje.“

Rozjímání zasvěceného

V MÉ MYSLI JSEM ZAŽIL NÁSLEDUJÍCÍ:

1 9Rozjímání zasvěceného

Zasvěcenec a kněží v Chrámu Isis, Villa di Herculaneum

20 Pentagram 4/201 5

12. Proto píseň mého vědomí končíve vrcholné touze: Ó Gnose, nádherná milosti, nevzdaluj se odemne.

13. Ať se stydí! Zachraň mě, ve Tvémjménu.

Není to pláč mého utrpení, ale svědectví naděje. Moje píseň vědomíse zrodila ze sounáležitosti. To dokazuje, že kdo může zpívat tuto píseň ze své vnitřní hloubky, přivedesvůj dvanáctinásobný nervový systém, zdroj, který vyvěrá z vědomí,pod ochranou skupiny v Gnosi dobezpečí.

Od posledního dne zjevení existuje velká skupina osvobozených.

Skupina, která neopustí hledající,protože není zaměřená na svou vlastní spásu. Protože spása už je tadya vlastní zájmy v ní nemají místo.

Tato skupina se zaměřuje na ty,kteří hledají osvobození. Z ní přicházejí poslové, proroci a osvícenci.Když se hledající formují do skupinya ze své vnitřní nouze nalézají cestunahoru, potřebují jenom sjednotitsvou vlastní skupinu s tímto univerzálním společenstvím a zapojit sejako nový článek v řetězci.

Toto univerzální společenstvíosvobozených duší bude stále zářivější a nádhernější, stále mocnějšía mohutnější. Vzestup osvobozenýchjedinců bude stále jednodušší.

21

S pojení se skupinou, jakou jeDuchovní škola Zlatého Kříže

s Růží, se záměrem překonat sebesama, vyvolává pozoruhodný vnitřnídialog s vlastním já, při kterém jsmenáhle konfrontováni s vlastními nedostatky.

VNITŘNÍ KONFLIKT Nejprve pociťujeme uchvacující spojení s Všeobsahující Jednotou. A vskutku jsmepozvednuti za své vlastní hranice. Tosoučasně přináší pocit malosti a bezvýznamnosti. Jsme nuceni takřkaneustále čelit sami sobě, což spouštínejrůznější pocity, na které naprostonejsme připraveni.

Až na konci dlouhého procesuvnitřního růstu jsme v tom všem schopni rozpoznat svoji vlastní jedinečnoucestu vnitřní očisty a osvobození.

Je to vyřešení vnitřního konfliktumezi tím nejvyšším božským v nás,které se nás dotklo, a vším ostatnímv nás, co tím božským není, co neníschopno božského dosáhnout, a prototvoří překážku.

USTUPUJE OSOBNOST? Zpočátkunás pohání naše touha po tom nejvýše dosažitelném. Tato touha vyvěrá

z hloubky našeho srdce. Ale našetouha může být založena pouze natom, čím skutečně jsme, tedy člověkem – popisovaným často jako„padlým“ – osobností.

Nejdříve stále dominuje osobnost sesvými individuálními vlastnostmi, ačkoli je jí od počátku připomínáno, žemusí ustupovat a ubývat, aby v nás vytvořila prostor pro něco vyššího, co dalece přesahuje naši osobnost a může býtnazýváno duší. Tak se dostáváme doprocesu transformace ve skutečně novou bytost – která je zcela bez omezení.

Toto však není snadné uskutečnitv každodenním životě.

Může se objevit celá škála vzorcůchování, které v mnohém připomínajíobdobí dospívání, takže se může zdát,že se osobnost vrací do původníhostavu.

Může nám proto v našem zápolenívelmi pomoci, když si vzpomenemena napětí a konflikty naší vyvíjející seosobnosti během dětství a dospívání:nejprve jsme jako malé děti, kdy námvládnou naši rodiče ve svých mateřských a otcovských rolích, pozdějijako dospívající, kdy bojujeme o osvobození z rodičovské nadvlády běhemobdobí puberty.

Žákova úvaha

Žákova úvahaŠKOLAA TY – TY A ŠKOLA


Ve „východní bráně“ se objevuje Slunce, bytost nesouměřitelné krásy a síly,nesená sedmi duchy. Je to Světlo, život a ohnisko vědomí našeho kosmu – brána

ke spirituální sféře života původního člověka, který je jeho absolutníma neměnným obrazem – jak nahoře, tak dole.

O B R A Z Y S V Ě T A

23

Posléze dospějeme v nezávisloua autonomní osobnost, která je nynína oplátku schopná převzít zodpovědnost za výchovu nových osobností.

Jde o to najít rovnováhu mezi potřebou závislosti a nutností nezávislosti. Osobnost je pak schopná vydatsvědectví svým bližním, poskytnoutjim ujištění, bezpečí, vedení a pomocsměřující k jejich vlastní životní nezávislosti.

Být připraven pro stezku osvobození vyžaduje intenzivní touhu pospáse, ale také zralou a mentálnědospělou osobnost, jejíž životní zkušenosti jsou schopné zajistit rozvojduše.

SKUTEČNÁ SEBEAUTORITA? Otázka zní: Kdo může skutečně vyhovětobrazu dospělého zralého člověka?

Který jedinec je dostatečně samostatný, tak aby byl schopen nezávisle

na vnějších okolnostech provést skutečně svobodnou volbu a vést životautonomním způsobem?

Kdo zná sám sebe natolik dobře,aby měl o sobě správnou představu,aby znal svůj potenciál i svá omezení,aby věděl, co mu život může nabídnout a co ne? Vždyť toto je ideální,dospělý člověk, který je pozván, abyskutečně šel stezkou osvobození,stezkou sebepřekonání.

Realita však ukazuje, že i kdyžje osobnost emocionálně i mentálněplně vyvinutá, opravdová autonomnísebeautorita a sebeaktivita nejsouzpočátku vždy nadosah. Jak častozdání klame?

Nejsme navzdory nejušlechtilejším snahám často stále jako malé nedospělé děti či jako primitivní lidé sevše převládajícím sebezáchovným instinktem?

Ba co víc, nejsme stále jen velmiindividualističtí a sebestřední?

Žákova úvaha

Stačí nevhodné slovo Q a najednou se nám zdá společenství chladnéa necitelné. Počáteční nadšení se snadno obrací ve svůj protiklad –zklamání.


VYMEZENÍ OSOBNÍ SFÉRY Uvnitřtéto zcela komplexní a chaotické reality, kde máme plnou svobodu rozhodování, jsme konfrontováni s možností sebepředání. Rozvoj novéhoduchovního člověka je však zjevněpříliš často naší přírodní osobnostíšpatně pochopen a vtažen do její sféry.

Jsme postaveni před tuto novoua zcela jinou dimenzi, které často nevědomě odporujeme, a snadno upadáme zpět do našich starých vzorcůchování.

V mnoha ohledech se náhle zdá,že v sobě rozpoznáváte to, co bychomdozajista považovali podle běžnýchměřítek za rysy narušené osobnosti,takže nic lidského nám není cizí.

MATEŘSKÉ BEZPEČÍ Pokud jsmenezažili dostatek milující péče a bezpečí v našem dětství, dříve než jsmese mohli sami o sebe starat, je docelamožné, že nacházíme četná zraněnív naší „přírodní“ duši. Důsledkemtoho může být, že jako dospělí reagujeme příliš snadno na všechny nabídky lásky a pozornosti, jsme snadno ovlivnitelní a bez dostatku zdravéskepse se můžeme dostat do zajetínějakého typu vášně, jakoby nikdynebylo dost lidského tepla, které bynaplnilo naši vnitřní prázdnotu.

Proto vstup do spirituálně pracujícího společenství může být pociťováno jako hřejivá koupel v mateřské

náruči skupinových setkání. Takováto hojnost je zažívána členy skupinyv rámci vzájemné vřelosti a porozumění. Vstřebáváme tuto milující,chápající atmosféru jako malé dítě,posiluje nás a ochraňuje nás před„studeným, prázdným světem tamvenku“.

Pozornost a milující péči, kteroupřijímáme v takovémto prostředí,vnímáme jako nasměrovanou k námosobně.

Avšak ještě nejsme schopni rozlišit mezi láskou lidskou, se všemi jejími omezeními, a dokonalou láskoubožskou, která je uzdravující a neosobní.

Stačí nevhodné slovo nebo to, žepracovník nemá čas naslouchat našemu vzdychání a problémům, a cítímese zcela odrazení. Najednou se námzdá společenství chladné a necitelné.Počáteční nadšení se snadno obracíve svůj protiklad – zklamání.

POSLUŠNOST A SVOBODA Můžese také stát, že se snažíme vyhovětpožadavkům skupiny svou osobníposlušností. Tento rys se psychologicky vztahuje k „otcovskému principu“ v nás. Nakládáme na sebe závazné normy, vedeme příkladný života snažíme se naučit nazpaměť učenía teorie. Vnitřní heslo zní: „Kdyžbudu následovat všechna pravidla,budu odměněn, jinak vzbudím kritiku

25

a budu potrestán.“ To se nám stává,obzvláště když cítíme, že nejsmeschopni žádného zlepšení. Sklánímese před skupinovými zákony, stejnějako před obecným míněním skupinyo nás.

A jakoby se po chvíli zdálo jasné,že nejsme schopni následovat zákonynového života, upadáme do nesmírného pocitu viny, postupně stále vícezažíváme uvěznění a nedostatek svobody. Proto se snažíme osvobodita setřást ze sebe břemeno, které jsmesi původně sami naložili na svá vlastní ramena.

REBELSKÉ CHOVÁNÍ Nezávislosta samostatnost může být snadno chybně zaměněna za postoj: „Zvládnuto sám. Nikdo mi nemusí říkat, jakmám žít.“

Za naším prohlášením o vlastnímsvobodném zednářství a vnitřní svobodě stojí tvrdošíjná silná vůle, podobná chování v dospívání. Ukazujese, že prozatím ještě nejsme schopnisami sebe dobrovolně začlenit doskupiny. Strach ze ztráty svobodyrozhodování a vyhrocený individualismus nás nutí vidět strukturu skupiny jako zastaralou a konzervativní.Ostatní se stávají buď oponenty, sekterými vedeme nekonečné diskuse,nebo spojenci v našich snahách změnit uspořádání. Strašák ostré kritikypovstává proti všemu, co nemáme

rádi, a vede nás ke karikatuře doprovázené našimi přehnanými emocemi.Tento postoj nás může také vést k pocitu osamělosti a nerozumné sebekritiky.

Máme pak pocit, že jsme nepochopení a odmítnutí, protože jsme někdo,kdo spirituálně nezapadá.

TOUHA KONAT DOBRO Dokoncei pro takzvaně dospělou osobnostnení snadné rozpoznat léčky ega během procesu vnitřního růstu. Schopnost zodpovědně vést druhé se můžesnadno obrátit v osobní ctižádost.

Bereme na sebe mateřskou nebootcovskou roli a jsme náchylní k vytvoření syndromu pomocníka, čímž sikompenzujeme buď to, že k nám byliv dětství ostatní příliš dominantní,nebo to, že jsme postrádali vzory dospělého chování. Pokoušíme se pakostatním dát teplo, péči a radu, které jsme postrádaly jako děti nebokteré v nás byly potlačeny. To častovede k tomu, že zasahujeme do osobního prostoru ostatních, strkáme nosdo věcí, po kterých nám nic není, dáváme rady, o které nás nikdo nežádala tak dále. Naším chováním vnucujeme naši vlastní pravdu a moudrostvšem ostatním.

Avšak naše náhledy jsou přílišovlivněny naším vlastním způsobembytí, který nás zaměstnává životy ostatních, přičemž následujeme svůj smyslpro osobní odpovědnost za ostatní.

Žákova úvaha


ZRCADLO SEBEPOZNÁNÍ V tomtokrátkém výčtu každý velmi pravděpodobně rozpozná svá vlastní úskalí.A výčet by mohl být mnohem delší…

Možná jsme u sebe ještě nerozpoznali žádný z těchto prvků, avšakkdyž si je zachováme ve vědomí,může nás to stále stimulovat ke sledování vlastního chování v rámciskupiny a také role, kterou hrajemev interakci s ostatními. Vidíme pak,jak se skupinové procesy objevují vevšech svých variantách, jak v nichstagnujeme a jak se navzájem až příliš podporujeme v této velké hře osobnostních rolí. Nicméně je tu vždymožnost učit se od sebe navzájem,vidět ostatní jako své zrcadlo, a taksi dopomoci k získání většího sebepoznání. Tímto způsobem se učímepřekonávat všechny své osobní překážky a posouvat se dopředu.

ÚPLNÉ SEBEPŘEDÁNÍ Gnostická skupina nás povzbuzuje k tomu,abychom nezůstávali na čistě osobníúrovni. To je také možné v duchovněduševním vývoji, který překračujevývoj osobní. Když jej jednou opustíme, jsme postaveni před skutečnýduchovní úkol, který je zakotven vevšezahrnujícím sebepředání. Na základě opravdové sebeautority, vědomého

vhledu a vážné touhy se stávámeschopnými vnímat naši osobnostuž ne jako překážku, protože jsmedokázali od ní získat odstup. Tentoparadox je možný jen tehdy, kdyžjsme schopní přijmout naše osobníslabiny stejným způsobem, jako přijímáme nedostatky ostatních, anižbychom se je (ostatní) pokoušelizměnit.

Gnose, božské vyzařování lásky,zasahuje skutečnost duše, která překračuje všechna individuální omezení. Vzhledem k osobnosti je Gnosezcela a láskyplně neutrální. Nestaráse o aspekty náležející k osobnostnísféře, neboť nejsou ze stejného životního pole a nikdy nebudou.

Ten, kdo putuje v Gnosi, můžeudržovat stejnou milující neutralituvůči osobnosti vlastní i osobnostiostatních.

VNITŘNÍ SVOBODA DUŠE Neutralita znamená prokázat za všech okolností stejný hluboký respekt ke svévlastní sebeautoritě, jako i k sebeautoritě ostatních. Totéž platí pro našemožnosti, omezení, zranitelnost a rozdíly. A především tento respekt zahrnuje vnitřní svobodu, která dokazujenaše pochopení pro skutečnost, žemy všichni máme svoji osobnost jako

Kdo zná sám sebe natol ik dobře, aby byl schopen skutečně následo-vat stezku osvobození, stezku sebepředání?

27

nezbytný nástroj, ale že jsme všichni mnohem více než to. Pouze nováduše může zažívat pravou svobodua sebeautoritu. To se nemůže naučitnaše osobnost, ale mohou se pouzevynořit, když odhalíme osobnost vevšech jejích aspektech a temných zónách, a dokážeme je nechat za sebou.

Potom, co jsme příliš dlouho putovali stezkou osvobození jenoms osobností, se nyní skláníme předsebeautoritou a svobodnou aktivitounové znovuzrozené duše.

OSVOBOZUJÍCÍ STEZKA SKUPINY

Stezka je stezkou individuální, aleje také cestou pouští pro celou skupinu. Přesně tímto způsobem můžeskupina každému z nás pomáhatv jeho spirituálním růstu. Jakoskupina pak můžeme jít bezpečněstezkou osvobození. Skupina nás povzbuzuje v sebeautoritě a svobodnéaktivitě a dává nám čas, abychomk nim dorostli.

Každá skupina sama v sobě takénásleduje stezku vnitřního vývoje

s kolektivními osobními aspekty, které musí být transformovány.

Důležité je to, zda se skupina rozvíjí v prostředek pro společenství spojených duší a zda se v určitý momentmůže skupinová osobnost transformovat prostřednictvím svého živého těla.

SKUPINOVÁ TRANSFORMACE

Proto musíme stále brát v úvahuzvláštnosti skupinové osobnosti.Mělo by se při tom postupovats trpělivostí a obezřetností, protoževnější forma skupinové osobnostimnohdy není ta samá jako esenceskupinové duše. Je nesmírný rozdílmezi konkrétní skupinou a universálním Duchem, který se v ní můžeprojevit, aby skupinu postupně transformoval.

Také jako skupina chceme státv sebepředání a jít společně v osvobozujícím světovém procesu. A to je vždyjak individuální, tak i skupinové dění.Je to proces, který skupina zvládnejen skrze aktivní jedince a nás samotné spojené ve skupinové jednotě.

Žákova úvaha


J e teď otázkou: stane se to „ideální společností“ nebo se to obrátí

v chaos? Jedno je jisté: je to nová reality show Holandska. Kamery budouinstalovány všude na pozemku a diváci, což je velká část obyvatelstva,budou moci vše sledovat přímýmipřenosy na internetu. Na konci rokudostane vítěz značnou částku peněz.

Opravdový úspěch tohoto projektu nebude fakticky závislý navýsledku účastníků, na tom co vybudují a čeho dosáhnou, ale spíšena počtu diváků a vyvolané diskusive veřejných debatách. Zdá se, že„chaos“ by byl lepším výsledkemtohoto projektu nežli dobře uspořádaná ideální společnost. V původníknize Utopia od humanisty Thomase Morea byl dokonalý sociální státsituován v „Zemi nikde“ (doslovný překlad pro Utopia je „nikde“).Nedosažitelný ideál a přesto něco,o co bychom měli usilovat, jelikož

v dokonalé společnosti je zájem skupiny nadřazen nad osobním zájmem a tolerance je její významnou vlastností.Ohledně náboženství „Země nikde“píše Thomas More následující: „Ostrov má rozmanitá náboženství. Někteří obyvatelé Utopie uctívají slunce, jiní měsíc nebo některou z planet.Jsou i ti, kteří zbožňují někoho z časůminulých, výjimečně dobrého neboslavného člověka. Ale naprostá většina je příliš chytrá a nevěří v žádnéhoz těchto bohů, ale jen v jednu božskou bytost, skrytou, věčnou, nezměrnou, nevysvětlitelnou, kteráv moudrosti, která je nad lidské chápání, naplňuje celý svět.“

Johann Valentin Andreae také napsalutopii: Republicae Christianopolitanae.

Je to popis imaginárního městaChristianopolis, kterému J. van Rijckenborgh věnoval některé úvahy,popisující cestu k „vyšší realitě“.

O talismanecha jediném dobrémUtopia: v USA a v Holandsku je vysílán televizní pořad podobný „Vel-kému bratru“. Patnáct lidí přijímá výzvu vybudovat z ničeho ideálníspolečnost v časovém rozmezí jednoho roku. Sociální experiment, kdeúčastníci budou vytvářet úplně novou existenci. Skupina musí ustano-vit vše – zákony, pravidla, rovnováhu sil. Mají k dispozici pouze přístře-šek, neobdělaný kus půdy a několik zvířat. A telefonQ

29O talismanech a jediném dobrém

Obraz talismanu z období Edo, Japonsko, kolem roku 1 800, inkoust na hedvábí, Take-zawa Korefusa


Poutník, který vstoupí do tohotoměsta nebo republiky, má zanechat zasebou vše, co není v tomto městě patřičné. Přitom ale pocítí vstup jakonávrat domů do vibrujícího životníhopole „vyššího řádu“. Je to nejkratšícesta do „nebeského Jeruzaléma“,který zjevně nemá být hledán vněnašeho já, ale uvnitř.

Nejen v utopistické literatuře, aletaké při skutečné stavbě nového města nebo čtvrti hraje přání vytvořitlepší společnost často důležitou roli.Člověk se toho snaží dosáhnout zohledněním kosmických principů přivýstavbě. Někteří svobodní zednářichtěli použít své poznání stavebníhoumění, aby vytvořili města, srovnatelná s plány egyptských měst a chrámů, jako například ve Washingtonua Paříži.

Ve starém Egyptě byla posvátná města a chrámy odrazem vyššího kosmického řádu, tak jak je vytesáno v chrámu v Edfu: „Budu dávat pozor, abydélka chrámu byla dobrá, šířka přesná, všechny jeho míry podle pravidel, všechny svatyně na místech, kam

patří, a jeho sály, aby zobrazovalynebesa.“

Hermetické spisy pravidelně poukazují na tyto aspekty. V Kore Kosmou(Tabula Smaragdina od Herma Trismegista) čteme například, jak sílyshora působí dole. Tam stojí: „Celýsvět, který leží dole, je uspořádán organizovaně a je naplněn věcmi, kterébyly stanoveny nahoře; jelikož věcidole nemají schopnost uspořádat světnahoře. Slabší mystéria se proto musípodrobit silnějším.“

TALISMAN V tomto bodě se dostáváme k důležité části hermetickéhoučení, totiž k hermetické magii. Jejísoučástí je magie talismanů, kterávysvětluje, že v našem světě můžeme najít koncentrace objektů z nebesve formě magických replik. Hermeticia staří Egypťané tvrdili, že některépředměty a také silně magnetickékrystaly mohou být použity k ochraně nebo k dosažení vyššího náhledu;jako příprava k setkání nižšího a vyššího aspektu lidské osobnosti. Stejnětak i žezlo Herma je symbolem: když

31

se had dostane páteří k čelu, jak vidíme také na vyobrazeních faraónů, jevše zlé podrobeno, je stanoven novýřád a je dosaženo osvícení.

V hermetickém učení, stejně jakov celém starém Egyptě, nacházímenáznaky, že města a budovy měly býtstavěny co možno nejvíce dle obrazunebes. Kopírováním této dokonalostina zemi budou obyvatelé měst „jakoby sami od sebe“ konat „dobré věci“a obdrží „moudrost“.

Tímto způsobem se stavba stane objektem, který se správným náhledema odpovídajícím magickým zaměřením stane ohniskem kosmické energie, skrze které je možné přiblížit seGnosi. Člověk je tu nahlížen jakospolutvůrce, který spolu s JedinýmTvůrcem završuje stvoření.

V staré egyptské „Knize o tom, coje v Duat“ (také známé jako Egyptskákniha mrtvých) můžeme číst: „Ten,kdo udělá přesnou kopii těchto forem

a je si toho také vědom, bude dobřepřipraveným duchem, jak na nebi, taki na zemi. Ten, kdo udělá kopii tohoa je si toho vědom na zemi, tomu tatokopie bude sloužit jako magická ochrana, jak na nebi, tak i na zemi.“

Nicméně repliky talismanů jistě nebyly konečným cílem hermetickýchEgypťanů. Oni se nesnažili o ráj nazemi: jejich domy, dokonce palácebyly postaveny z hlíny a slámy,kdežto jejich chrámy a královskéhrobky byly z nejtvrdšího kamene,nebo byly vytesány v nezničitelnýchskalách Théb. Existovalo vždy rozdělení na dvě části; na nebe a zemi,ducha a hmotu, tělo a duši; a konečným cílem bylo spatřit Boha Osirise,poznat ho a stát se jím.

Hermes říká: „Ten, kdo dokáže získat znalosti těchto věcí, je schopný vytvořit přesný obraz Boha… Ale je nemožné, můj synu, aby někdo, kdo ještěsetrvává v těle, dosáhl tohoto velkéhoštěstí. Během svého života musí člověk cvičit svou duši, aby – když přijde na onen svět a může Boha vidět –neztratila cestu, která k Bohu vede.“


Hermetici a staří Egypťané tvrdili ,že některé předměty a také silněmagnetické krystaly mohou býtpoužity k ochraně nebo k dosa-žení vyššího náhledu. Talisman vetvaru sfingy kdysi patři l NapoleonuBonapartovi, rok 1 802.


ROZDÍLY Musí být poznamenáno, žeexistují určité rozdíly mezi formouvyjádření a životními postoji hermetických učitelů a starých gnostiků.Rozdíl může být viděn hlavně v postoji k dualismu, tj. dualitě mezi duchem a hmotou. Gnosticismus vždyjevil určitou nevraživost k tomutosvětu, materiálním formám a k tělu,kvůli jejich pomíjivosti, nevědomostia nestabilitě. Zlo a zánik jsou přítomné v těle a v lidstvu. Bytí v těle a převtělení byly nahlíženy jako ponižujícízážitek pro božskou část lidské bytosti,a životní pole této přírody bylo považováno za pokleslou sféru, koncipovanou druhým tvůrcem, Demiurgem.

Hermetici mají naopak pozitivnější náhled na stvoření a místo člověkav něm. Tvrdí: „A tak Bůh stvořil člověka ze substance ducha a ze substance těla – smícháním určitého množstvíobou substancí v správných poměrech,aby takto stvořená bytost mohla odpovídat požadavkům obou zdrojů,tj. aby zbožňovala a uctívala nebeské věci a zároveň se starala a řídilapozemské záležitosti.“

Hermetické texty doporučují k dosažení Gnose – vnitřního poznání, intuitivního vědění „dar rozumu“. Sám

Asclepius říká, že božská část člověka se skládá z: „ducha, intelektu, dušea rozumu, které ho odlišují od ostatních bytostí, tj. dělají ho duálním,smrtelným a nesmrtelným.“ V duchovní škole se setkáváme střídavěs gnostickými a hermetickými názory.Žáci této školy jsou také různého původu a mají různé názory. Podobněi v každém člověku hrají tyto rozdílnéaspekty střídavou roli. Někdy se můžeme cítit spojení více se střídmýmnasměrováním katarského a bogomilského způsobu života a projítvznešeným zážitkem, který nás přiblíží vyšší přírodě a ukáže tento přírodní řád jako svět smrti; svět protikladů, dialektiky! Ale jindy nás můženesmírně potěšit nový vhled, přicházející pozorováním a zkoumáním tohoto životního pole. Tato příroda sestává školou učení a my se cítíme býtpovzneseni svým uvažováním o přírodě, ve které se vyjadřuje náš život.Pak uchopíme svým rozumem něco,co je v podstatě mimo naši schopnostpochopení. Duševní vědomí!

Velmistři se rovněž neomezovali najedno ze dvou nasměrování, gnostickénebo hermetické. Všechna jejich dílavyjadřují univerzální učení, obsažené

33

v obou pohledech na svět. J. van Rijckenborgh ve své knize Mystériablahoslavenství píše o daru rozumuv kapitole „Blahoslavení jsou mírumilovní“:

„Může člověk pochopit něco, copřesahuje jeho rozum?

Ano, Boží dítě má vystoupat ažnad svůj rozum. Obyčejné pochopeníje schopnost chápání a vnímání našeho jávědomí. Musí být jasné, že obyčejný rozum je článkem v řetězci tří.Lidská bytost vlastní tří mentálníohniska, z nichž dvě jsou úplně latentní: rozum ducha, rozum dušea fyzickou schopnost chápání. Myšlení srdcem odpovídá duševnímu rozumu. Zažívání míru, který přesahujeveškeré chápání, je spojeno s duchovním rozumem. Duchovní rozum zažíváideu, duševní rozum oživuje a osvětluje ideu a biologický rozum ji převádí v čin.

V procesu, kdy se stává dobrýmarchitektem ve službě velkého Architekta, člověk slouží procesu přesahujícímu intelekt, ne aby ho odhodil jakozbytečný, ale aby ho použil správnýmzpůsobem.“

Hledající se může stát spolutvůrcem velice zvláštní stavby. V tomtoprocesu může zažít skutečné spojení

s Otcem; zažít setkání duchovníhorozumu s Božím Duchem. A v tomto setkání může znovuobjevit „mír,přesahující veškeré chápání“. Pakmůže být jasné, jakou sílu může vyvolat mantra, magická formule: „Mírs tebou! Blahoslavení jsou mírumilovní, neboť Ti se budou nazývatdětmi Božími.“

Co nastane pomocí této magické formule?

Jaká duchovní idea je inspirovánaa uskutečněna?

My se podílíme na stavbě živéhotěla, silového pole a světelného pole,s cílem spojit se s magnetickým polem záření Gnose. Nejsme ideálníspolečnost, ale jsme především skupinová jednota na bázi nové inspirace. Stavíme své chrámy a konferenčnímísta. Všemi možnými způsoby, stařía mladí, se účastníme stavby všechaspektů, neviditelné budovy, domuSvatého Ducha, nového a ochranného pole vysokých energií. Stavímea udržujeme je jako spolutvůrci!

Tak byla po značné rekonstrukci24. ledna 2014 znovuotevřena Noverosa. S velkým množstvím energiea nadšení vznikla téměř úplně nová


My se podílíme na stavbě živého těla, si lového pole a světelnéhopole, s cílem spojit se s magnetickým polem záření Gnose.


budova, jako znovuzrozený ohnivýpták. Jaké zvláštní místo je toto konferenční centrum mládeže, tato oázasvětla a radosti; místo přirozenosti vestále složitějším vnějším prostředí;místo setkávání ve skupinové jednotě.

K nám směřuje nové volání, k našíhermetické a magické schopnostia zapojení pro zachování viditelnéa neviditelné stavby, k podpoře četných konferencí a akcí, které budouopět konány vícekrát ročně; mládežnické a rodinné konference, veřejnéakce, symposia. Na Noverosu můžeme pohlížet jako na projevení neviditelného Christianopolis. A jen skrzenaše nasazení, zaměření a odpovídající oživení se může tato projevenáforma vyjádření školy mystérií státškolou, která ve svém nejhlubšímsmyslu není vzdělávacím, ale pracovním společenstvím. Tak nazýváme sami sebe: pracovníky; mládežnickými pracovníky, veřejnýmipracovníky, pracovníky center nebokonferenčních center. A to vše jev sebezapomínající službě druhým,která je nejkratší cestou k Bohu, jaknám říkají ti starší.

Noverosa může být také viděnajako nový talisman, jako ochrana,

jako možnost udělat abstraktní konkrétním, aby se „nebeské věci“ mohlystát zřejmými a pochopitelnými. Jepřece možné s našimi současnýmischopnostmi jít o krok dále než staříEgypťané. Je to možné použitím abstraktnější části našeho rozumu připřípravě našeho talismanu; tak jakoklasičtí rosikruciáni viděli v Christianu Rosenkreuzovi prototyp původního člověka v jeho velikosti,jako původní božskou bytost. Tímtozpůsobem vytvářeli konkrétní obrazmikrokosmu, ve kterém zažívalivšechny síly, aktivní a konstruktivní síly makrokosmu, vesmíru.

„Toto kompendium vesmíru jsemsi zaživa udělal hrobem.“

Když pokračujeme v našich úvahách,můžeme jít o krok dál a realisticky sipředstavit naši skupinovou jednotu.Ne už jako abstraktní myšlenku nebopotenciální možnost, ale jako něcodoopravdy existující, i když stále seuskutečňující mimo nás; přesto je tokonkrétní skutečnost, kterou můžemeprokázat. Skutečnost, kterou můžeme živě zažívat a upevňovat, dokonce tímto způsobem zvětšovat. Něco,co můžeme a chceme vědomě ochraňovat, protože je to jednota, kterou

35

společně hledáme, rozpoznávámea vážíme si jí. A pokud ji už někdynecítíme, hledáme ji, znovu ji uskutečňujeme, ano, je znovu magickyzapečetěna. Tato jednota, kterou sesnažíme zažít, může být vnímánadruhým ohniskem našeho rozumu,duševním rozumem.

Když si uvědomíme, že je to možné, že jsme schopni vnímat tuto konkrétní činnost skupinové jednoty, takdůležitou v naší škole, pak můžemeudělat další krok v naší abstraktnímentální schopnosti.

Tak jako Marsilio Ficino pak můžeme přemýšlet o „Dobru“: „Dobrosamotné je tvým tvůrcem, ó duše: nenídobré tělo nebo dobrý duch nebo dobrý rozum, ale Dobro samotné. Dobrospoléhá jen na sebe, je věčné a ležímimo ohraničení všech věcí. Darujeti věčný život, ať už má začátek nebone, je nekonečný. Chceš přemýšleto Dobru?“

Je to duchovní rozum, který můževnímat radost z tohoto Dobra; zatímco duševní rozum nám může ukázatsměr svou velkou a bezpodmínečnou touhou. Tělesný rozum je dosudjen služebníkem v systému, který sinepřeje nic jiného než Dobro. Nicnám nedává silnější pocit svobodynež tato touha po Dobru. Naše přání směřuje ke všemu, takže vidímea milujeme toto Dobro ve všem a netoužíme po ničem jiném než po tomto Dobru.

Kdo může pochopit tuto živoucísmrt, ve které umíráním žijeme proBoha, skrze které umíráme pro smrta žijeme pro život, žijíce tento života vnímajíce tuto radost.

Ó potěšení, které předčí smysly.Ó štěstí, které je větší,než může naše srdce obsáhnout.Ó radost, která dosahuje dálnež náš duch.



V původním poli vývoje země se zjevuje svatý dialektický člověk, sláva a radostNejvyššího. On a ona, muž a žena jsou – jedno v dvojím projevení. Jejich slovo

je síla. William Blake je zobrazuje podle biblického příběhu, kde Adampojmenovává zvířata a Eva dává jména ptákům. Adam: myslící, hloubavý,

řídící sedm sil slunečního vesmíru, duch.


37

T ato touha po pozvednutí je vlastní náboženství. Někde v hloubce

srdce si každá bytost uvědomuje, žeje Božím synem, dědicem a spoluautorem tvoření. A i když jsme zapomnělivěčné počáteční principy, toto vnitřnívědění se přesto odráží v našem „vědeckém“ pohledu moderního světa.Nemáme právo, dokonce povinnostovládnout všechny přírodní zdroje zaúčelem přeměny v novou formu? Takříkajíc přírodu zdokonalit. Pro dosažení tohoto cíle se namáháme a bojujeme; tvrdě pracujeme a očekávámeod ostatních, že učiní totéž.

Na druhé straně, být „civilizovaný“, s veškerou zodpovědností a povinnostmi, může být vyčerpávajícía matoucí. Až do té míry, že se někdyptáme sami sebe: Neztrácíme své lidství, my civilizované bytosti? Nebyl

„primitivní“ člověk lepší? Nejsoulidské životní podmínky silně propojeny s přírodou, tak jako je to u Aboriginců v Austrálii, jako příklad mírua harmonie? V jejich tradici si jsoumuži a ženy rovni, nemají žádné zákazy a sociální nerovnost zde neexistuje, ani nucený vývoj ega. V takových komunitách nepotřebují jižžádné tresty, neboť nikdo není oddělen od utrpení druhých. Náboženstvínení nutné, neboť tyto bytosti jsouv hlubokém spojení s přírodou.

V dnešní době stále mnoho lidítouží po této jednotě zakotvené hluboko v jejich vzpomínkách. Někdyje ztráta tohoto spojení s přírodouvnímána spíše jako pád než povznesení. (Toto téma je také rozvinutov recenzi knihy Pád od Steva Taylora v Pentagramu 4/2013, str. 17–22.)


ROZJÍMÁNÍ O TŘECH CHRÁMECH

Příroda – kultura – moudrostExistuje všeobecný názor, že civilizace vede k vzestupu lidstva. Hledánílepších, kvalitnějších podmínek života je člověku vrozené. Hlad a žízeňnutí lidi především hledat jídlo a pití. Jakmile jsou tyto základní potřebysplněny, chtějí lidé více. K hmotnému vlastnictví navíc usilují o kulturu,chtějí žít v systému bezpečných hodnot, aby si osvojili a udrželi zvykya tradice. Vyhledávají spolupráci s ostatními, komunikaci, vstupují dosystémů, obchodují, vyměňují mezi národy – de facto civilizace.


Vzhled výzdoby pro závěrečnou scénu Mozartovy Kouzelné Flétny, 1 9. století

Vstup do třetí síně – síně Moudrosti – je zobrazen vynikajícím způso-bem v Mozartově Kouzelné flétně.

39

V tomto světle je kultura diametrálně odlišná oproti přírodě. Tuto konfrontaci můžeme velmi dobře vidětve starém mezopotámském Eposuo Gilgamešovi, ve kterém Gilgamešztělesňuje civilizovaného člověka,zatímco Enkidu primitivního. Enkidu, divoký muž, se stává obyvatelemměsta; Gilgameš, ten civilizovaný,odchází z města, aby pátral po smyslu života. Na cestě k hranicím světase zbavuje svých chybných názorů.

Kdo by si představoval, že řešeníspočívá v opětovném spojení se s přírodou, předpokládal by špatně – primitivní muž byl již padlým člověkem!A to je přesný důvod jeho hledáníkultury!

Jaké by tedy mělo být řešení? Ještě více civilizace? Nebo syntéza, kompromis mezi přírodou a kulturou? Hlasticha, přeložený H. P. Blavatskou zesanskrtu v 19. století, popisuje tři síně,kterými musí žák mystérií projít. Prvníse jmenuje „Nevědomost“; je to síň,kde se přírodní člověk rodí, žije a umírá. Nicméně kultivovaný člověk se

nespokojí se sladkou nevědomostíprvní síně a brzy objeví druhou síň,zvanou „Učení“. Snaží se učit, rozvíjet své schopnosti, chce splňovaturčité standardy a sleduje účel. Tímto způsobem zažije mnoho životníchzkušeností a ovládá stále lépe významslov: „V síni Učení nalezne tvá dušekvěty života, ale pod každým květemje stočený had.“

Ten, kdo začíná chápat a získávávhled – nejen svým intelektem, aletaké svým srdcem, celou svou bytostí,že příroda a kultura, radost a smutek,muž a žena, progresivní a konzervativní, jsou všechno různé strany jednémince – stává se připraveným přijmout závěrečnou zkoušku ve školeživota. To je symbolizováno vstupemdo třetí síně, zvané „Moudrost“, kteráje vstupní branou ke zcela nové spiráleživota, té, kde „dva se stávají jedním“.

Vstup do síně Moudrosti je znázorněn originálním způsobem v Mozartově Kouzelné flétně. Tamino je kultivovaný muž. Dlouho cestoval a mnohose naučil. Rozhodl se zachránit Paminu,



svou milovanou a dorazí do říše Sarastra. U vchodu jsou tři brány, nemůže však projít tou na své pravéstraně, branou s názvem „Rozum“,ani tou na své levé straně, zvanou„Příroda“, jen tou zbývající ve středu,s názvem „Moudrost“. Moudrost, tozní dobře, pomyslí si Tamino. „Aleco to přesně znamená?“ „Pokud chcizachránit Paminu, musím projít jednou z těchto bran. Rozhodnut, vcházícestou prostřední brány. Okamžitě seobjeví kněz, dotazující se Tamina naúčel jeho vstupu. Tamino ho ujišťujeo svých dobrých úmyslech (domníváse, že Sarastro je černý mág, ale hlavně chce zachránit Paminu).

Kněz, zasvěcenec mystérií Slunečního chrámu Sarastra, vidí, že vnitřníbytost Tamina není vůbec v souladu

s požadavky této sféry. Ačkoliv Tamino má mnoho zkušeností a ví, cochce, postupně si uvědomuje, že veskutečnosti neví nic: přestože vše, cose naučil, ho vedlo k této bráně, musínyní ustoupit a začít znovu, od samého začátku.

Zoufalý odstupuje a v tuto chvílipřichází dobrá zpráva: Pamina je stálenaživu! Přešťastný Tamino bere svoukouzelnou flétnu a hraje svou původní melodii a s úžasem objevuje, žedivoká zvířata – jeho instinkty – se

Zobrazení Gilgameše, kterýovládl lva, se stává královskýmsymbolem mezopotámskýchkrálů: vláda nad královstvímmohla být svěřena jen těm,kteří vlastní sílu.

Reliéf v trůnním sálu paláce krále Sargo-na II. v Khorsabadu (71 3–706 př. n. l.)

41

zklidňují a neutralizují, přirozeněa bez námahy, jsou zkroceny bez jakýchkoliv pravidel a zákonů. Pak siuvědomuje, že je obdařen novou silou, která mu přichází na pomoc, abymohl překonat mnoho těžkostí, předtím než se sjednotí s Paminou – s duší.Pouze cestou vhledu a očištění, mimopředstavy přírody a kultury, se můženyní probudit moudrý člověk. Oddělení skončilo, semínko archetypu původního člověka vykvétá v srdci a otevírá se zcela nová dimenze. V Hlasu

ticha se můžeme dočíst následující:„Nedovol, aby se tvůj „Nebeský zrozenec“ ponořil do moře Máji a oddělil se od univerzálního rodiče(DUŠE), ale nech ohnivou sílu, abyvstoupila do nejvnitřnější komnaty,komnaty Srdce a do příbytku MatkySvěta. Potom se tato Síla musí zesrdce pozvednout do šesté středníoblasti, do místa mezi tvýma očima,pak se stane dechem JEDINÉ DUŠE,hlasem, který naplňuje vše, hlasemtvého Učitele.

Lev ulovený králem Ashurbanipalem v paláci Ninive, 645–635 př. n. l. Britské muzeumLondýn.



Mapa Nezávislé Tartárie – s oblastípouště Gobi. M. Bonne, 1 791 .Dole: Obrázek zachycující náladuz pouště Gobi.

43

P ojem „existence“ je v praxi častovyjadřován termíny mentálního

nebo smyslového vnímání. To, co obvykle popisujeme jako ráj, se bohuželnedá zařadit pod toto označení. S trochou představivosti si však můžemevytvořit podobné asociace. Dokážeme si představit ostrov zalitý sluncems ve větru se pohybujícími palmami,lagunu pod azurovou oblohou, sluncem prozářenou krajinu, nádhernékvětiny, čerstvé ovoce na dosah ruky.Pro někoho jiného to zase může být365 letních nedělí v roce nebo místobez zámků a klíčů. Jednoduše řečeno:Toto jsou námi vytvořené vzdušnézámky. Ale je to pravda? Nebo to pouze odráží šedou realitu okolo nás? Zajímavá otázka, které se však nemůžemejednoduše přiblížit, aniž bychom sevyvarovali nebezpečných spekulací.

Existuje mnoho literatury zabývající se těmito ráji. Někdy jsou popisovány neurčitě, jindy jsou jasněformulované s pokusem navodit určitý dojem nebo obraz.


Hledání toho,co nikdy nebylo ztracenoV tradici téměř všech známých národů a kultur můžeme nalézt různápojetí nebe, která jsou zároveň doprovázena různými verzemi pekla,popisovaná názvy jako: ráj, nirvána, Šambala, věčná loviště atd. Jsouto jen zbožná přání? Sen? Je vůbec možné snít o něčem, co neexistuje?


Proseto přes jemné síto, nezůstáváv tom příliš mnoho reality. Nanejvýšse objevuje něco, co můžeme nazvat„aktivní ticho“. Ba dokonce, nenachází se to ani někde, ani nikde, týká seto spíše „stavu vědomí“, jak se takříká. Faktem je, že někdy bývá rájgeograficky vymezen, např. v oblasti mezi Tigridem a Eufratem na Blízkém východě nebo v oblasti Šambalyv poušti Gobi. Ale zanechme polemika zaměřme naši pozornost směrem donitra.

Jestliže tato „říše divů“ – ať už tobudeme jakkoli interpretovat – neníněco, není to ani tady, ani tam, neníto v minulosti ani v současnosti – paktam ve skutečnosti nemůže být aniuvnitř, ani vně. Potom otázka: „Byljsem kdysi vykázán z ráje, jak tam

zase mohu vstoupit?“ je už dále zbytečná. Nebo to může být také tak, žese nacházíme „někde“ (uvnitř), odkudjsme nikam (ven) neodešli. Ale v tomto případě, kde se potom nacházímetady a teď? Kde chceme být? „Tadya teď“ jsou souřadnice časoprostorunaší osobnosti, dolní aspekt, a abychom byli upřímní, toto „podsvětí“nám toho může mnoho nabídnout.

Všechny suroviny, částice prvkůa možnosti tohoto světa jsou k dispozici pro vybudování našeho pozemského nebe. Myšleno s ohledem naznámý triptych: bohatství – moc –sláva; se všemi projevy zloby, závisti,nepřátelství a jiných otrlých principů.Tak mnoho domýšlivých trofejí jsmejiž drželi nad hlavou v slepé asertivitě.Ani to nemůže být jiné. Jestliže se užobrazy ráje tolik liší, stejně tak se budou lišit činnosti jeho budování. Přestomůžeme připustit, že v některých případech může být výsledek stavby docela pěkný.

Nicméně pro většinu z nich jdepouze o hru s černými a bílými stavebními bloky, z nichž některé jsou příliš

Satelitní snímek té samé oblastiv poušti Gobi jako na straně 42

45

velké nebo příliš malé. Stejně jako přistavbě vratkého domu z karet, kterýneustále padá, v okamžiku, kdy už jetéměř postaven. Toto může skutečněpokračovat po dlouhou dobu, pokudje člověk vytrvalý. Volání z „podsvětí“vždy mění svoji melodii… dokud nepoznáte všechny tyto melodie srdcema – přes všechna zklamání – nezaslechnete nový zvuk. Nyní může být přezkoumána nová škála způsobů, odegoismu k altruismu. Ale to může pokračovat v absurdním kruhovém pohybu s jediným ziskem, který může véstvaši bytost do vyšších vibrací tak,že konečně můžete reagovat na hlas„vyššího světa“. Vyššího ve smyslu:paprsek z reálného světa, který můžeodhalit pravdu před vnitřním okem.A stane se zřejmé: ráj nikdy nebylztracen! My jsme ho pouze vyměniliza náhražku. Nic se nemusí budovat –už to existuje. Nemusíme nikam cestovat. Vždycky jsme tam byli, protože si ho neustále nosíme s sebou.

„Aniž bych opustil dům, známcesty do ráje,“ říká čínské přísloví.Na nic dalšího není třeba se ptát –všechno už vlastníte.

V úžasu a s velkým soucitem pozorujete ve světě utrpení a pozorujetesvé bližní, jak zuřivě hledají v zemipoklad, protože zapomněli na perluve svém vlastním srdci. Tento soucitje opravdová pomoc pro mnohé, abyjim pomohl objevit zářící Světlo v jejich vlastní bytosti.

To pak rozkvete v naplnění našeho života, cestu, která nám odhalípravý ráj.

Není to ani idylické místo, anitropická pláž. Je to pracovní místo,kde my sami můžeme otevřít vchod –bez hranic, bez kladů a záporů –a toto připravené pole bude potompřenášet Světlo. Radostná službalidstvu vycházející z nového životního postoje, který je shrnut v Pavlových, dobře známých, slovech: „Nejá, ale Kristus ve mně.“



Eva: moudrost, ta která dává život, udržuje a přijímá. Něco z této kosmickédvojjednoty, Adam a Eva, obklopí každou lidskou bytost jako majestátní

původní duchovní obraz, objímající ji ve věčné lásce…


47

K eď sa stretnú ľudia, komunikácia prebieha nielen prostredníc

tvom hovoreného slova, ale aj cezžiarenie, ktoré každý vyžaruje. Pretoje dôležité, aby sa ľudia sami považovali za príklad. To je skutočnemožné len vtedy, ak sú pripravenýslúžiť, ako ten Druhý, ktorý je v nich,a ako ďalší vo svete, kde jednota,zodpovednosť a čistá orientácia slúžia ako smernice.

STRETNUTIE Ak to, čo sme vyššiepovedali, tvorí základy našich vzťahov,potom sa obraz toho Druhého v násmôže rozvinúť. Do tej miery, do akejsa oddáme tomu Druhému, sa jehopraobraz v nás stane žiarivejším. Keďmáme pre neho dostatok vnútornéhopriestoru, pokoja a ticha, potom aj nášblížny dokáže tento prvotný prameň

v sebe rozpoznať. Len na pokojnejhladine môžeme zreteľne rozpoznaťsvoj obraz. Proces spoznania si vyžaduje určitú atmosféru: prázdnotu,ktorú predsa len už vyplňuje Druhý.

Takto sa v tomto bode stretnutiazačína dialóg, v ktorom sme rovnakootvorení voči svetu aj tomu Druhému,ktorý je v nás. Týmto spôsobom sačlovek dostane k čoraz hlbšiemu poznaniu. Môže sa v nás vynoriť otázka, čo je nutné k tomu, aby sme našlitento bod stretnutia? Čo sa tam udeje? Čo tam človek so sebou ponesie?Odpoveď nato nám svojráznymi symbolmi dá nasledujúci príbeh z Mjanmarska.

POKRMY HODNÉ KRÁĽA V jednejďalekej krajine žil kráľ, ktorý maltroch synov. Chcel, aby všetci traja

Miesto stretnutia a nevyhnutná soľ

Miesto stretnutiaa nevyhnutná soľ

ROZPRÁVKA Z MJANMARSKA (BARMY)

Tento príbeh je o miestach stretnutia v medziľudských vzťahoch. Myš-lienka zhromaždiska ako miesta, kde sa ľudia stretávali, pochádza zostarovekého Grécka, kde každé mesto malo centrálne námestie, ktorésa nazývalo agóra. Na tomto námestí sa usporadúvali rôzne slávnosti,zhromaždenia a trhy. Toto miesto bolo prístupné každému, bez akého-koľvek obmedzenia.


boli múdri a odvážni. Preto kráľ najalnajlepších majstrov, aby ich naučilizaobchádzať s mečom a kopijou a navyše do svojej ríše povolal najmúdrejších ľudí, aby ich naučili múdrosti.Po niekoľkých mesiacoch chcel kráľvidieť, čo sa synovia naučili. Na svojdvor pozval najchrabrejších bojovníkov, aby zápolili s bratmi. Ale trajabratia ľahko zdolali všetkých bojovníkov. Vtedy kráľ riekol: „Moji milovaní synovia, už len o tom sa chcempresvedčiť, že ste nielen chrabrí a silní, ale aj múdri.

MÚDROSŤ SOLI Potom za prítomnosti ministrov kládol kráľ mnohootázok, na ktoré bratia správne odpovedali. „Dám Vám už poslednú otázku,“ riekol kráľ. „Ktorý pokrm jehoden kráľa?“ Dvaja starší synoviavymenovali najchutnejšie jedlá a kráľbol veľmi spokojný. „A čo ty?“ Opýtal sa kráľ najmladšieho syna. „Každéjedlo, ak je posolené, je hodné kráľa.Hoci aj veľmi jednoduché,“ odpovedal syn. „Čože?“ skríkol nahnevanekráľ. „Ako sa opovažuješ ma urážaťpred ministrami?“

49

VYHNANSTVO Kráľovič pokojne odpovedal: „Veď iba pravdu hovorímveličenstvo.“ Kráľ bol celý bez seba.Zavolal stráže a rozkázal im: „Vyveďte ho z paláca a odveďte ho ďalekoza hranice mojej ríše! Nikdy viac houž nechcem vidieť!“

A tak sa aj stalo, že najmladšiehoprinca vyhnali z kráľovstva. Sedemdní a sedem noci šiel na koni s kráľovskou strážou, až došli do veľkéholesa, ktorý bol už v druhom kráľovstve. Tam mu stráž vzala koňa a nechala ho samého.

RAZENIE CESTY DOMOV Kráľovičsa pokúsil vysekať si mečom cestucez hustý porast a hoci zovšadiaľpočul vrčanie a rev divých zvierat,pokračoval v klčovaní. Už ho nohyboleli a ústa mal vyprahnuté, ale vedel, že je nebezpečné si oddýchnuťv lese, keď prichádzala temná noc.Práve, keď to chcel už vzdať, v diaľke medzi stromami zbadal slabý lúčsvetla, ktorý vychádzal z malej chalúpky. Z posledných síl sa k nej dovliekol. V chalupe bývala starenka,ktorá mu riekla: „Nesužuj sa syn môj.Môj dom je aj tvojim domom. Budemšťastná, ak budem tvojou matkou!“

SMRŤ PANOVNÍKA KRAJINY, DO KTO-

REJ BOL VYHNANÝ Tak ostal princu starenky. Každé ráno nosil vodua dokiaľ tá začala vrieť, chodieval

do lesa zberať palivové drevo. Keďdrevo vyschlo, predal ho v blízkommeste na trhu. Z utŕžených peňazípotom kúpil pšenicu a soľ, aby mohlinapiecť chlieb.

Po rokoch si kráľovič postupnezvykol na nový život. Keď jeden deňopäť prišiel do mesta s nákladom palivového dreva, práve niekto udrel nagong, aby upútal na seba pozornosťľudí. „Dáva sa na známosť – hlásalposol, – že zomrel kráľ. Zlatý vtákHintha zvolí nového kráľa. Každýnech ihneď príde pred palác!“ Davsa zvedavo zhromažďoval pred kráľovským palácom. Aj princdrevorubač tam išiel a bokom od davu čakal,čo sa bude diať.

KRÁĽOVIČ SA STÁVA NOVÝM KRÁ-

ĽOM V obloku paláca sa zjavil minister a v rukách držal klietku sozlatým vtákom. Prihovoril sa k zhromaždenému davu: „Ten sa stane novým kráľom, na koho si sadne zlatývták.“ Otvoril klietku, z ktorej vtákvyletel. Vzniesol sa vysoko a opísalveľký kruh nad námestím a sadol sina plece princadrevorubača. Len čoto ľudia zbadali, nahnevane kričali,že oni nechcú drevorubača za kráľa.Vtedy znovu dali zlatého vtáka doklietky a opätovne ho z nej vypustili na slobodu. A hľa, vták si znovasadol na plece drevorubača! Na veľký údiv davu aj tretí krát si sadol vták



na drevorubačovo plece. Vtedy užľuďom neostávalo nič inšie, ako prijať princadrevorubača za svojho nového kráľa.

Ako prvé si mladý kráľ dal dopaláca doviesť svoju náhradnú matku a dal jej najkrajšiu izbu v paláci.Svojmu ľudu vládol múdro a spravodlivo a čoskoro si ho celý ľud zamiloval.

STRETNUTIE KRÁĽA SO SVOJIM

OTCOM Jedného dňa si nový kráľpozval svojho otca, kráľa susednéhokráľovstva bez toho, aby mu povedal,kto v skutočnosti je. Na počesť kráľovského hosťa dal pripraviť veľkolepú hostinu, ale do jedál na jehopríkaz nedali soľ. Kráľ sa sklamalv jedlách, ktoré síce vyzerali honosne, ale nemali chuť. Až teraz si poprvýkrát uvedomil, prečo je dôležitásoľ. V tej chvíli spoznal svojho synaa pýtal od neho odpustenie. Mladýkráľ panoval ešte mnoho rokov a po

smrti svojho otca sa stal kráľomoboch kráľovstiev.

VŠEOBECNE PLATNÝ MÝTUS V rozpovedanom príbehu je množstvo univerzálnych znakov, s ktorými sa každý môže stretnúť a ktoré môže každýpodľa seba spracovať. Odpoveď dostane aj na tie tri otázky, ktoré smepoložili na začiatok príbehu: Čo jepodmienkou toho, aby sme našlimiesto stretnutia? Čo sa tam udeje?Čo si tam máme so sebou doniesť?

SOĽ Už sme spomínali, že jedinádôležitá vec, ktorú potrebujeme v živote, je „soľ“, ktorá nás spája s pôvodným životom. Pochopenie tejtoskutočnosti, že soľ je nielenže nenahraditeľná, ale aj najjednoduchšiuvec robí „cennou“, je kráľovičovýmpoznaním, kvôli ktorému sa starýkráľ nahneval. V príbehu starý kráľsymbolizuje sily tohto sveta. Tie silyvypudia všetko to, čo je pre nich

51

cudzie. Preto musí kráľovič opustiťich ríšu. V skutočnosti vznikne trhlinamedzi prírodným životom tohto svetaa kráľovským synom, a preto musí blúdiť temným a nevľúdnym lesom sám,držiac v ruke meč rozpoznania.

MÚDROSŤ A JEDNODUCHOSŤ Princsa prerúbe lesom vlastného vnútra,ktorý je naplnený rôznou divou zverou, teda: túžbou, starými obavamia samotou – to všetko ožije. Pretotak trpí, lebo jeho ľudského stavu sadotkne božské odhaľujúce a zdrvujúce žiarenie. Vytrvalou usilovnosťouale dosiahne starenkinu chalúpku,čiže: ochranný vplyv jeho kráľovského pôvodu a skutočný cieľ jehocesty chránia princa. Zasiahla hotrojnásobne účinná sila, ktorá je zároveň rozlamujúca, ochraňujúca,ale aj dynamizujúca a obnovujúca.V tmavom lese ho slabý lúč svetlavedie k starenkinej chalúpke, to jest:k múdrosti a jednoduchosti.

VHODNÉ PALIVOVÉ DREVO Rúbanie dreva je práca, ktorá si vyžadujeveľkú pozornosť. Kráľovič sa naučíbyť vnútorne pozorný a svojim vnútrom pozoruje celý svet, svoje pocity,myšlienky a prejavy svojej vôle. Prostredníctvom toho sa v ňom zrodí pochopenie a láska, čiže pripraví drevopre oheň. Drevo musí byť úplne suché,aby bolo vhodné pre oheň, a preto každú vlhkosť, teda každý prejav vlastnejvôle z neho odstráni teplo, až drevobude také suché ako samotný oheň.Vtedy sa drevo stane vhodným nahorenie. Zmizne z neho všetok chlada keď ho zasiahne teplo ohňa, začnehorieť, teda samo sa stane plameňoma svetlom. Len cez odovzdanie saa ochotu slúžiť sa aj my stanemedobrým palivovým drevom, s ktorýmsa môže zažať božský oheň. Takto sapripravuje princ k nájdeniu miestastretnutia. Božské trojnásobné, dynamizujúce žiarenie začína účinkovať.On má len ponúknuť drevo na oheň.

NA TRHU Čo sa teraz udeje na miestestretnutia? Čo si tam so sebou prinášakaždý, kto skutočne kráča po ceste,človek, ktorý vlastní duševnú kvalitu,ozajstný hermetický človek? Takýtočlovek vo svojom vnútri denne zažíva účasť na spoločenstve s Bohom.


Viac ako päťsto nádherných gla-zovaných terakotových kachličieks vyobrazením príbehov zo životaBudhu zdobia pagodu Mingalaze-di („Požehnaná Stúpa“) v Bagane(1 277 - 1 287).


Božský princíp je pre neho dôležitejší ako jeho osobnosť. Napriek tomu,alebo práve preto, sa plne zúčastňujeľudského života. Neľubozvučné zvukyna trhu mu aj tak dlhodobo nedokážupotlačiť jeho vnútorný hlas. Potom savyberie na trh, čiže je pripravený nastretnutie sa s ľuďmi a so skutočnouvšímavosťou a ochotou si ich vypočuje. Pre duševného človeka je stať sanačúvajúcim a všímavým najväčšímdarom, aký môže na ceste dostať, alebo ktorý môže aj iným dať.

STRETNUTIE – PODSTATA DUŠE Ak

sa naskytne príležitosť, hovorí o svojich skúsenostiach, ktoré zažil v Gnózea prostredníctvom Gnózy, pretože jehobytosť už túto energiu priťahuje. Kladie otázky, ktoré sa v prvom rade týkajú jeho samotného a odpoveď na nemu dajú jeho životné skúsenosti. Jehoodpovede sa odvolávajú na vnútornúríšu pýtajúceho sa. Pobáda ľudí k tomu,aby celý svoj život zasvätili otázkamo živote a hľadaním odpovedí na ne,aby spochybnili celý svoj doterajšíživot. Týmto spôsobom sa rozpustívšetko to, čo je nevysvetliteľné. V príbehu vidíme, že kráľovič deň čo deňpríde na miesto stretnutia, aby ponúkol svoje drevo na oheň. A keď sahľadá nový kráľ, stiahne sa do úzadiaa pozoruje dianie.

NAČÚVANIE Čo znamená skutočné načúvanie? Znamená pomoc nazáklade duševného stavu. Nie je todotieravá vedomosť, ale prejavujesa v otvorenom správaní. Prostredníctvom nej sa nastolí pokoj v myslení a vznikne jednoduchá čistotav pocitoch a čistá vôľa. Vzniknejeden priestor, v ktorom prebehnevzostup a vo vedomí sa rozvinienové pochopenie. Tento priestorje súčasná prítomnosť a to je vlastne aj miesto stretnutia, ktoré spájakaždého človeka.

Načúvanie je aj tak otvorené prekaždého, bez akéhokoľvek súdenia.Kto hovorí prostredníctvom Božiehodotyku a zároveň je schopný počúvať,ten rozdeľuje chlieb života. Rozlomíchlieb a rozdá ho.

Je na rovnakej úrovni s tými, ktorí načúvajú. Svedčí o tom, čo počujezo svojho vnútra a nie o niečom, čoniekedy počul, myslel si, alebo čítal.Žije v dnešku v živej prítomnosti.Nerozpráva o Duchu, ale sám sa nimstal. Aj my môžeme o tom podaťsvedectvo, pretože čo my vdychujeme, vdychuje aj náš blížny. Lebovšetko to, čo v nás žije, je z nás vyžarované a môže byť druhými ľuďmi prijaté. To je tá energia, ktorá napozadí našej bytosti vibruje v stredetrhoviska.

O B R A Z Y S V E T A

… a je znovu a znovu vyjadrovaný v dieťati, v sľube, v nových príležitostiach,radosti existujúcich – pre tých, ktorí majú oči, ktoré môžu vidieť.

Bazilej, mesto kde Paracelsus prednášal. Tu liečil Frobenia,ktorý bol v tom čase kľúčovou postavou nového humanistického hnutia, začiatku severnej renesancie. Reformácia, od starýchhodnôt viery k novému ľudskému konaniu a porozumeniu, bolav plnom prúde. V Bazileji Erasmus nastavil morálne zrkadloEurópe a Paracelsus poukázal na to, čo služba susedskej láskynaozaj zahŕňa.

Časopis pentagram, rok 2015, číslo 4

Documents