8. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 8. kapitola Iveta Jansová

2/20

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/20

8. Kapitola Probudila jsem se a jako první mnou prolétlo zděšení –

pod peřinou jsem byla úplně nahá. Vedle mě klidně spal Tobi, jako by se nic nedělo. Musela jsem přimět svůj rozbolavělý mozek se zamyslet nad předešlou nocí a po notné chvíli se mi konečně ulevilo. K ničemu nedošlo. Vlastně k tomu dojít nestihlo. Naštěstí.

I když záleží na výkladu spojení k ničemu nedošlo. Vlastně jsme toho stihli celkem dost, než mě zmohl spánek. Mohla jsem být vděčná náhodě, která mě uspala. Kdo ví, kam až bych byla ochotná pokračovat? Nebo kdy by mě byl nebo nebyl Tobi schopen zastavit? Vlastně ne jen mě, nás oba.

Zůstala jsem zírat do stropu a přemýšlela, co dál. Jestli jen zůstat ležet a čekat, až se probudí. Nebo zda se zvednout a dát si horkou sprchu, která by mi rozhodně bodla.

Bála jsem se i nadechnout, abych ho snad neprobudila, přesto jsem si dovolila otočit k Tobiasovi hlavu a podívat se na něj. Spal tak klidně. Určitě musel být unavený. Z toho, co říkal, jsem pochopila, že se za posledních pár dní moc nevyspal.

Přesto pocity, že potřebuji sprchu, kartáček na zuby a hřeben, převládaly nade vším. Opatrně jsem se zabalila do deky a slezla z postele. Ani se nepohnul. Uf. V koupelně jsem se snažila být co nejvíc potichu, vážně jsem ho nechtěla vzbudit, ovšem nevím, jestli se mi to se zapnutou sprchou mohlo povést.

Jediný problém byl s tím, co na sebe. Oblečení jsem měla na druhém konci pokoje, peřinu na zemi před koupelnou a tady ležela akorát má noční košilka. Přejít nahá přes celý pokoj? Co kdyby se probudil? Ne, že už by neviděl všechno, přesto... radši jsem si saténovou košilku navlékla, vykartáčovala vlasy,


4/20

vyčistila si zuby. Odraz v zrcadle mě utvrdil v tom, že to není nic moc, ale na lepší vzezření tu nemám potřebné kosmetické přípravky. Najednou jsem si všimla, že na věšáčku na zdi visí ramínko s lehkým župánkem. Tady snad někdo viděl do budoucnosti.

Rychle jsem ho na sebe hodila a vyplížila se z koupelny. Tobi stále klidně spal. Ani otevírání dveří od pokoje ho nedokázalo probudit, ačkoli panty trochu zavrzaly. Rozhodně jsem musela zastavit služebnou se snídaní. Nemusela najít v mé posteli syna moondroského krále.

„Dobré ráno, Tamaro, co tak brzy vzhůru?“ objevil se najednou Garlin vedle mě. Snažila jsem se na schodech udržet klidný krok a dál pokračovat dolů ke kuchyni.

„Vzbudila jsem se dřív, tak si jdu pro něco k snídani,“ řekla jsem pravdivě a obrnila své myšlenky tou nejpevnější hradbou – člověk nikdy neví, kdo by se mohl rozhodnout mu v nich hrabat.

„V čerejší akce se nepovedla?“ „Proč by se neměla povést?“ „Vlastně ani nevím. Čekal bych, že budeš spát déle.“ Tak

tady vážně něco smrdí. „Tak dost, Garline, o co vám jde? Co po mně chcete?“ „Vlastně o nic, jen jsem viděl před chvílí ve stáji Vítka

a víš, tak trochu jsem čekal, že se dáte dohromady při tom včerejším táboráku. Poslední dobou jste trávili spoustu času pohromadě.“ Stále jsem nechápala, kam tím míří. Jestli za to mohlo víno ze včerejška nebo můj mozek opravdu nestíhal, to nevím.

„Mohl byste mluvit jasněji?“ „Zkrátka, myslel jsem, že se ti už u nás začíná líbit a že

bys třeba ráda už konečně učinila přísahu naší zemi. Žiješ tu


5/20

s námi, jsi jeden z nás a navíc teď, když jsi navázala vztah s jedním z našich hochů...“

Přerušila jsem ho: „A to jste vzal kde? To o tom vztahu? Od Vítka?“ málem jsem propadla hysterickému smíchu. To snad vážně není možné, že se ještě divím.

Král se jen potutelně usmál. „Víte co? Nebudu se s vámi o tom bavit.“ Překvapeně se na mě podíval, načež mě chytil za

předloktí a přiměl mě zastavit se. „Tamaro stůj, my dva si vážně musíme promluvit, zvlášť teď, když odsud zmizel Aramat – zůstala jsi naší jedinou záchranou, jediným mágem schopným zastavit zlo.“

„A? Čekáte, že vám nadšeně padnu k nohám a vstoupím k vám za to, jak se tu ke mně chováte? Ne, nevyžaduji speciální zacházení, ale vážně nemám jediný důvod k tomu stát se obyvatelem Targarossu. Ani jeden jediný maličkatý důvod,“ vyprskla jsem a rozeběhla se ke kuchyni. Tam jsem chvíli pobírala dech a snažila se zastavit slzy deroucí se na povrch.

Garlin se došoural až ve chvíli, kdy jsem byla na odchodu i s podnosem plným jídla.

„Tamaro, musíme tuhle situaci nějak vyřešit. My musíme vědět, na čí straně chceš stát. Musíme vědět, že se nepostavíš proti nám.“

„Garline, řeknu vám jen jedno. Nechci bojovat, ani proti Targarossu, ani proti Moondroru. Nechci být ani na jedné straně, chci zůstat neutrální pro obě království a maximálně pomoci tomu, které to bude potřebovat. To je celé. Jestli máte problém, jsem si jistá, že vaši sousedé mě rádi přijmou na svém hradě.“ Zastavil se, zalapal po dechu a zmučeně se posadil. „To mám za to, Terezo, že jsem celý život bojoval za svobodu svého lidu,“ slyšela jsem ho mluvit ke kuchařce.


6/20

Podnos s jídlem skončil na nočním stolku a já vstoupila na balkón. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, probrat se rozhovorem z uplynulých pár minut a pokud možno se nerozbrečet před Tobim. Už tak jsem se mu tolikrát ukázala jako malá uplakaná holka.

Přesto potřeba někoho obejmout byla děsivě silná. Během chvilky se na nebi objevil Tristan. Ani nevím, jestli jsem ho zavolala nebo přiletěl sám od sebe. Klidně se snesl na balkón. Na pozdrav kývl hlavou a hned začal čenichat kolem kapes u župánku.

Nechtěla jsem ho rozmazlovat nebo tak něco, přesto jsem si v ruce nechala objevit sušenku ze stolu v pokoji – jeden z nejnovějších magických kousků – přenášení věcí vzduchem – do pár gramů na pár metrů se to celkem dá, s většími jsou samozřejmě problémy.

Tristan ji hladově zhltl a potom se nechal hladit, drbat, obejmout. Byl hrozný mazel. „Musíš Tobiho trochu šetřit,“ domlouvala jsem mu. „Takhle vyřízeného jsem ho ještě neviděla. Kdybyste se vy dva na ty Jezdce bývali vykašlali, všechno by teď bylo mnohem jednodušší, víš?“ Tristan moudře kývl hlavou a otřel mi přitom svou hřívu o tvář. „Ale vy přece nejste špatní, no že ne?“ Opět přitakal. „Tak vidíš. Jenom tomu prostě nerozumím. Určitě je tady něco, na co jsme zapomněli, nějaké jasné vysvětlení toho, co se děje.“

* Jakmile se probudila, věděl jsem o tom. Stejně jako jsem

si byl vědom každého jejího nadechnutí, lehkého pootočení těla i čehokoli dalšího. Přesto jsem to na sobě nedal znát. Chtěl jsem jí dát dostatek času, aby si uvědomila, co se včera dělo.


7/20

Doufal jsem jen, že toho nevypila tolik, že by si to nepamatovala.

Zabalila se do deky a utekla do koupelny. Byla tak roztomilá, když se snažila chovat tiše. Přesto mému sluchu neunikl sebemenší detail, od jednotlivých kapek dopadajících na její tělo až po tiché projíždění hřebenu jejími vlasy.

Potom opustila pokoj – určitě šla pro snídani. Čišel z ní klid. Měl jsem radost. Ovšem když se vrátila, byla celá roztěkaná. Udělala snad sto zbytečných kroků. Něco ji muselo rozrušit. Nakonec skončila na balkóně, kam se jí povedlo přivolat Tristana, i když pochybuji, že o tom věděla.

Našel jsem aspoň své spodní prádlo a vyšel ven za těmi dvěma. „Mě nikdo nepohladí?“ zeptal jsem se. Tamara se překvapeně otočila a trochu rozpačitě si skousla ret. Tváře jí lehce zrůžověly, snad pomyšlením na předešlou noc, a vzápětí mi skočila kolem krku. Smutný výraz vystřídala veselým a své myšlenky pečlivě uzamkla. Stačilo ucítit ji tak blízko a dráždivě hebký satén na své holé kůži a musel jsem si jít dát sprchu. Rozhodně musíme zpomalit, a to o hodně.

Vodu jsem si pustil tu nejstudenější, co to šlo, přesto mi bylo jasné, že to pomůže jen krátkodobě. Konkrétně přesně do chvíle, než ji zase ucítím ve své blízkosti.

Když jsem se vrátil do pokoje, seděla na posteli v tureckém sedu. Košilka končila přesně tam, kde měla, stačilo by ji o kousíček povytáhnout a... moje představy se rozjely na plné obrátky.

„Papej,“ usmála se a místo polibku mi do pusy vrazila půlměsíček pomeranče.

„Brr, vždyť to je kyselý,“ šklebil jsem se. „No jo, chlap, nic nevydrží,“ usmála se a sama se do

oranžového, ne úplně dozrálého ovoce zakousla. Statečně zadržela škleb a předvedla labužnickou grimasu.


8/20

Přitahovala mě k sobě jako magnet, nedalo se držet dál. Začal jsem ji krmit pomerančem, víc šťávy skončilo na její bradě než v ústech. Nebyl problém ji polibky setřít. Během chvíle jídlo letělo na noční stolek (tak tak že ne na zem) a my se pohledy, doteky ani polibky nemohli nabažit toho druhého.

Právě jsem ležel mezi jejíma rozkročenýma nohama, jednu ruku na Tamařině stehnu, druhou pod tenkou noční košilkou, jazykem jsem lačně ochutnával ten její, když v tom mě od sebe odstrčila. Překvapeně jsem zamrkal a snažil se to vstřebat.

Přehodila přes sebe peřinu a zrychleně dýchala. „Tohle... musí přestat...“ rozhodla najednou. „To záleží jen a jen na tobě,“ řekl jsem jemně. Nechci,

aby to vypadalo, že ji do něčeho tlačím. * Normálně to hodil na mě – jako bych byla jen já ten, kdo

nás dva brzdí. Měl sice pravdu, ale slyšet jsem to nepotřebovala. Ne tak jasně a nahlas. Nejsem zvyklá, aby volba byla na mně. A už vůbec ne – volit mezi srdcem a rozumem. Nebo spíš když vám i rozum i srdce říkají to samé, ale vy přesto máte strach udělat ten velký krok.

Chvíli bylo ticho. Každý jsme se dívali jinam. Ani jeden z nás nechtěl skončit v milostných hrátkách, přesto jsme oba věděli, jak nezbytné to bylo, pokud jsem si nebyla úplně jistá, že chci přísahat Moondroru.

Potom se Tobi natáhl pro jednu z knížek, co ležely na zemi, a začal jí listovat. „Tak jak jde samostudium?“

„Vlastně celkem dobře. Není věc, kterou bych o Moorliích nebo základní magii nevěděla.“ Nemělo to vypadat jako vychloubání, pouhé konstatování faktu, přesto se zatvářil


9/20

pochybovačně a mému pohledu se raději vyhnul. „Chtěla bych s tebou probrat první přivolání, myslím, že bych ho už zvládla,“ překvapila jsem ho.

„Ahm, vlastně... jsi si jistá, že bys to zvládla? Budeš potřebovat nějakého pomocníka při výcviku a já ti právě teď nemůžu slíbit, že budu moct. Nevím, jaký úkol dostanu.“ To mi bylo už od začátku jasné. Přesto mě potěšilo, že to přiznal na rovinu. A zároveň to také zabolelo. Slyšet pravdu nahlas nikdy není příjemná věc.

„Vlastně s tím počítám, přesto bych to chtěla zkusit. Třeba se to ani nepovede. Ale víš, prostě bych to vážně ráda udělala.“

„Dobře, a kdy se do toho chceš pustit?“ Zavřel knihu a s lehkým zaujetím se posadil.

„Co nejdřív, původně jsem myslela, že bych to zkusila dneska, ale do zítřka to taky vydržím,“ přiznala jsem. Opět se mu zastavil dech a zalapal po vzduchu.

„Už?“ „Nač čekat? Umírám tu nudou, potřebuji se nějak

zaměstnat.“ „Chceš přivolat Moorlia proto, že tu umíráš nudou?“

zeptal se nevěřícně. Rukou si projel rozcuchané vlasy a zavřel u toho oči. Dělal to často, když nevěděl, co mi má říct. Když něco nechápal a potřeboval se zkoncentrovat.

„Asi jsem to řekla špatně. Prostě si tu připadám sama. Chtěla bych mít kamaráda, někoho, s kým bych trávila čas, mít nějaký cíl. S Moorliem bych měla co dělat na dlouho dopředu a konečně bych si tu nepřipadala jako vyvrhel.“

„Dobře, můžeme to pozítří zkusit, když budeš chtít.“ Překvapil mě. Nečekala jsem, že by s tím vážně souhlasil, a už vůbec ne, že by to bylo tak snadné.

„Vážně? Ty u toho budeš se mnou?“


10/20

„Zlato, jediné, co si nepřeji, je, abys tak nebezpečnou a důležitou věc ve svém životě dělala sama. A jak tě znám, nevydržíš čekat, než přijdu příště, protože ani jeden nevíme, kdy to bude.“ Byl tak milý. Nadzvedla jsem přikrývku a stáhla ho k sobě.

„Tami, měli bychom vypadnout z tvé postele, a to rychle. Musíme se držet mezi lidmi a ještě se stihnout hodně unavit, aby nás večer nenapadaly hříšné myšlenky,“ rozhodl po chvíli. Zvedl mě z postele a postavil před skříň. „Tak co by sis dnes chtěla obléct, drahoušku?“ Načež začal probírat můj šatník. Chlap v šatníku – věřte mi – naprosto komický pohled.

„Na to zapomeň,“ protestovala jsem, když vytáhl kratičké šaty, sotva pod zadek – ani nevím, jak se tam dostaly, protože v této zemi jsem je mohla nosit maximálně tak ve svém pokoji.

„No tak, aspoň si je zkus, budou ti slušet,“ přemlouval. „Líbilo by se ti u nás, tam se takhle krátké sukně nosí

celoročně,“ usmála jsem se, on však zvážněl. „Něco se stalo?“ nechápala jsem tu změnu nálady.

„Stále se chceš vrátit?“ „Víš, že minimálně na otočku se tam podívat musím.

Odjela jsem bez rozloučení, bez všech svých věcí. Chtěla bych tu mít alespoň fotky rodiny, nějaké své knížky, oblečení, chápeš mě?“ Kývl. „Snad nemyslíš, že bych tam zůstala?“ Mlčel.

Přistoupila jsem k němu a vzala jeho hlavu do dlaní „Teď mě pěkně poslouchej, Tobiasi, synu Konráda, krále Moondroru, dokud ty o mě budeš stát, tak tu já budu.“

Teď opakoval stejný pohyb i on, vzal můj obličej do dlaní. „Nikdy, opravdu nikdy bych se tě nevzdal, ať se v budoucnu bude dít cokoli, vždycky se to dá nějak vyřešit. Nás nic nerozdělí, to ti můžu přísahat.“ A nakonec mě na důkaz svých slov políbil. Co na tom, že mi stále neřekl přímo,


11/20

že mě miluje. Vím, že to tak cítí, jen není zvyklý dávat své city najevo nahlas. Však on se to jednou naučí. Tak trochu dojemná, romantická scéna plná slibů s sebou přinesla rozpačité ticho. Zbavili jsme se ho zuřivým prohrabáváním pánských oblečků, které jsem si zvládla uchránit před výměnou za princeznovské šaty.

Nakonec jsem se oblékla podobně jako Tobi – taky celá do černého. Dokonce jsem mu ukradla plášť. Údajně z důvodu, že venku poprchávalo, ale hlavně to Tobimu bez pláště mnohem víc slušelo, v upnutém černém svetru úžasně vynikala jeho vypracovaná postava.

Nakonec jsme ruku v ruce vyběhli ven. Stráže dělaly, jako by nic neviděly. Beztak jejich uším neunikly hlasy vycházející z pokoje. „Nejdřív ale musím nakrmit Felixe,“ rozhodla jsem. Každé ráno ho krmím, je na to ode mě zvyklý.

„Jsem si jistý, že on by to zvládl,“ prohlásil. „Ale no tak,“ lípla jsem mu pusu na tvář, „nestěžuj si

pořád, seznámíme ho s Tristanem, stejně jsi za ním chtěl jít, no ne?“ Ve stáji jsme však místo kocoura našli Vítka.

„Ahoj, Tam, zrovna jsem šel za tebou.“ Potom si všiml Tobiho a začal couvat. „Ne... nesl jsem ti jenom ten plášť.“ Tobiasovi z očí sršely blesky. Vytrhl zmiňovaný kus oblečení Vítkovi z rukou takovou silou, že celý nadskočil.

„Díky,“ hlesla jsem. A stiskla svému černému rytíři prsty na rukou, aby zachoval klid. Možná ten dotek ani nezaznamenal, přesto se nakonec uklidnil. „Nevíš náhodou, kde chtěl Luke přivolávat?“ pokusila jsem se ještě o konverzaci.

„M ůžu vás tam zavést, jestli chcete, chtěl jsem se tam taky jít podívat.“ Já kývla, Tobi zuřil.

Když budeš milý, odměna tě nemine, poslala jsem myšlenku tomu mračounovi, který mi nevědomky drtil prsty.


12/20

Maličko se usmál a před Vítkem mě okázale políbil. Možná velký bojovník, ale přesto dělal hlouposti jako malý kluk, který se bojí, že přijde o svou hračku. Ale nechala jsem ho, byl tak roztomilý a já mám tak možnost si z něj pak večer utahovat.

Došli jsme k malé kruhové mýtině, v jejímž středu rostl

planý keř šípkových růží. Obětní místo. Před ním seděl na zemi Luke, schoulený do klubíčka a celý se třásl. Vedle něj stáli další dva kluci, kteří ho drželi a stále mu cosi opakovali. V pozadí na první pohled nezúčastněně postával jeden z léčitelů, aby zasáhl, kdyby se něco přihodilo.

Najednou jsem si nebyla tak jistá, jestli bych to zvládla sama nebo jestli bych to vůbec zvládla. Je něco jiného o bolesti číst a nebo ji vidět na vlastní oči. Tobi mě objal.

„Jak hluboko sáhl?“ zeptal se Vítek jednoho z kamarádů. „Jenom na okraj,“ dostalo se mu odpovědi. Věděla jsem,

co to znamená, nejsnadnější volbu – nejslabšího tvora – teda většinou. Já chtěla sáhnout mnohem hloub, přesto jsem teď poprvé zapochybovala.

Najednou mi hlavou prolétla myšlenka na to, jak asi musel trpět Tobias. Nikdy jsem neviděla většího a silnějšího Moorlia, než je Tristan. Nebyla to příjemná myšlenka.

„A jak dlouho už čekáte?“ „Začali jsme kolem páté ráno, takže téměř šest hodin.

Luke už opravdu nemůže, dlouho to vypětí nevydrží.“ Najednou se kluk na zemi celý uvolnil a zůstal za paže bezvládně viset v rukou svých přátel.

„Teď nebo nikdy,“ zašeptal mi Tobias. Věděla jsem, co přijde, nebo taky ne. Právě teď buď přiletí Moorlio, nebo se neukáže a celá ta bolest a sny mladého Luka budou zmařeny, už nikdy nebude mít vlastního Moorlia, protože neodhadl správně čas pro přivolání a nebyl na to dost silný. Ačkoli tady


13/20

si učebnice trochu protiřečila. Teoreticky je možné zkusit přivolání znovu, ovšem jen minimum lidí sebere podruhé odvahu a vrhne se do víru několika extrémně bolestivých hodin s nejistým výsledkem.

„Jak dlouho to teď může trvat?“ zeptala jsem se tiše. „Maximálně pár minut.“ Tak jsme tedy čekali. Mladík se začal sbírat ze země.

Žíznivě se napil vody a postavil se na vratké nohy. Na nebi se po chvilce opravdu objevila tmavá tečka. Moorlio se rozhodl přiletět.

Se zatajeným dechem jsme pozorovali místečko na obloze. Luke stál bez hnutí. Ostatní čtyři kluci začali řešit, jakou asi bude mít barvu. Dokonce i Tobias se zapojil, což mě překvapilo, protože normálně by se s takovou chátrou nebavil ani za nic.

Černý byl téměř synonymem pro nezkrotného, hnědý pro milého a přátelského. Bílý vynikal vznešeností a tvrdohlavostí. Víc barev není. Jenom v legendách se mluví o bílém se stříbrnou hřívou, kterého vlastnil největší mág té doby, ale dle posledních záznamů musí být už dávno po smrti. Žádná strakatá nebo tak něco neexistuje, protože Moorliové se zásadně páří jen s tvory stejné barvy, jakou mají oni sami.

Nikde nebylo psáno, že když sáhnete hluboko a přetrpíte větší bolest než ostatní, dostanete takového, jakého chcete. Kolikrát se i na začátku mohl skrývat úžasný jedinec.

Tvor se pomaličku, váhavě přibližoval. Kvůli sílícímu dešti nebyla dobrá viditelnost, takže jsme barvu rozeznali, až když byl téměř na zemi. Tmavě hnědá. Lukovým přátelům se lehce ulevilo. Já byla stále napjatá. Chlapec pomalu došel ke tvorovi a sklonil se. Moorlio se na něj vážně podíval, načež ho pomaličku obešel a nakonec k němu přičichl. Všechno probíhalo přesně tak, jak mělo.


14/20

Teď už Luke jenom musel vyskočit na tvora a udržet se na něm. Zkrotit ho a ukázat mu, kdo je jeho pánem. Pokud možno ne násilím, aby se nezlomila křehká zvířecí duše. Říká se, že tuto metodu používají Jezdci. Nechtěla jsem ani pomyslet, jak to udělal Tobi s Tristanem. Věděla jsem, že na tohle se ho nikdy nezeptám, protože odpověď mohla být neuvěřitelně zničující pro náš vztah. Možná spolu měli krásné pouto, ale nevěděla jsem, čím bylo vykoupeno.

Chlapec pomalu zvedl hlavu a přistoupil k Moorliovi. Musel být rychlý, ale to on také byl. Bleskově na něj vyskočil a usadil se před křídly. Pevně se chytil hřívy a dál nevíme nic. Moorlio vystartoval a vyletěl ohromující rychlostí vzhůru.

Teď už je to jen o člověku a Moorliovi. Málokdy bývá někdo svědkem tohoto pomyslného zápasu dvou silných osobností. A ti, kteří jej úspěšně ukončili, o tom nemluvili. Takže tam přijde jediná část, od které vážně nevím, co čekat. Tedy pokud bych se vůbec tak daleko v celém přivolávání dostala.

„Tak co teď? Chceš čekat?“ zeptal se mě Tobi. „Jak dlouho to může trvat?“ „Někdy i pár minut, jindy celý den. Záleží na povaze

zvířete i jezdce. Kdyby se ti náhodou nechtělo čekat, tak jsem myslel, že by sis mohla zkusit přivolávání a nasednutí na Tristanovi, co říkáš?“ Nadšeně jsem ho objala.

„Jsi úžasný. Tedy oba dva jste.“ Ta druhá poklona byla samozřejmě věnována Tristanovi. „A kam půjdeme? Do zahrady? Tam by nikdo nemusel být, když prší.“ Najednou vystřelil a chytil mě pod krkem – jenom úplně lehce, samozřejmě.

„Ty potvůrko, kdo ti dovolil číst mi myšlenky? Myslel jsem, že je blokuji dostatečně, když jsem s tebou.“


15/20

„Chceš pravdu? Jednak je dostatečně neblokuješ ani náhodou, kdybych chtěla, tak vím všechno, ale něco jsme si přísahali, neudělala bych to, když bys o tom nevěděl. A za druhé jsem na to přišla úplně sama, musíš uznat, jak úžasná jsem.“

„Ano, dostala jsi mě, jsi úžasná a taky mokrá jak myš.“ S hranou nechutí mě od sebe odstrčil a začal se oklepávat, jako by beze mě mohl být o něco sušší.

„Nechceš? Nechtěj. Připomenu ti to,“ rozhodla jsem se, rozloučila se s Vítkem a vyrazila k zahradě. Tobias mě samozřejmě dohnal.

Tristan už kroužil nad námi, když jsme došli do zadní části zahrady k lehce zarostlému altánku, před kterým se nacházel celkem vhodný plácek k tréninku.

* Tris se snesl na zem. Šel jsem ho pozdravit a skrz

obyčejný dotek mu vysvětlit, co od něho chceme. I přes to, že jsem několikrát zdůraznil, že jí nesmí ublížit, ale musí jí ukázat, jak se chová nově přivolaný Moorlio, se na mě nechápavě díval.

To snad nemyslíš vážně? Nemůžu být na tu dívku zlý, vždyť mi dává sušenky! – protestoval.

Když nebudeš ty, bude jiný tvor a ten ji rozhodně šetřit nebude. – poslal jsem mu zpátky. Nevím, jestli to až teď pochopil, ale najednou konečně kývl na souhlas. Tak a teď leť, zkusí tě zavolat sama, ber to jako první přivolání, dělej všechno podle sebe a síly, která tě potáhne dolů. Poté jsem ho poplácal po hřbetě a Tristan odletěl.

„Co jsi mu řekl?“ zeptala se.


16/20

„Nic důležitého, jen aby věděl, co ho bude čekat. Zkus ho sama přivolat. Zkusíme simulovat zítřejší situaci, akorát bez té bolesti. Sama uvidíš, jestli to zvládneš.“

Nechal jsem jí prostor i čas. Zatímco se Tami snažila Trise přivolat, já si uvědomoval, že jestli se všechno povede, zítra ztratím poslední převahu, kterou v našem vztahu mám. Bude se mnou rovnoprávná. Je mi jasné, že to všechno vlastně právě kvůli tomuto důvodu dělá, ovšem pro mě to byl neuvěřitelně děsivý pocit. Ženy tu nikdy nebyly na stejné úrovni s muži. Nikdy. Ale pravda byla, že jsem se toho bál. Nemusela by se už učit ona ode mě, ale já od ní. Stala by se svobodnou a nezávislou.

Děsilo mě to a přesto jsem se těšil. Asi bych nemohl žít s dívkou, která by ve mně viděla boha, na sto procent by mě vždy poslechla a nikdy neměla vyšší ambice. Hlavně bych nemohl žít s nikým jiným, než s Tamarou.

Byl jsem si vědom svého slibu z dnešního rána. Stále ještě mě ta slova pálila na rtech, přesto jsem je musel říct. Kvůli nám oběma. Potřeboval jsem ji ujistit, že je pro mě na prvním místě, dokonce i před Jezdci. Pokud to doopravdy nepůjde jinak, budu se muset svého snu vzdát. Přesto ve mně stále dřímala naděje, že bych mohl dostat výjimku, vzhledem k tomu, že Tamara není jen tak nějaká dívka. Ona je Fangar. Určitě to nějak půjde.

Tris konečně zamířil k zemi. Užíval si tuhle novou hru a divoce házel hlavou, když přistál. Tami se předpisově uklonila a tvor ji obešel. Teď přišla ta vtipná část. Ne, omlouvám se, ale doopravdy to byla veselá podívaná.

Tristan si to vážně vyloženě užíval. Nečekaně ucukl a Tami skončila na kolenou. Zvedla se a udělala proti tvorovi bleskový výpad, ten už však byl připravený a zase uskočil. Dívka se postupně unavovala, kdežto Moorlio se jenom bavil.


17/20

Nakonec ho ale převezla. Svezla se na zem a nehýbala se. Tristan šel zkontrolovat, jestli je v pořádku, a právě v tu chvíli se Tamaře podařilo vyhoupnout nahoru.

On mi věnoval jen pohled, jako by se ujišťoval, jestli s ní opravdu má letět a řádit. Jen s mírou, zašeptal jsem. Bylo mi jasné, že pokud se jí to zítra povede, čekají ji mnohem horší chvíle, přesto bych nedopustil, aby se Tristan pokusil jí ublížit.

Vrátili se během chvilky, Tristan sebou stále lehce škubal, ale zdál se úplně krotký. Tamara seskočila a nadšeně ho objala. Tvor nechápal, jestli jde ještě stále o trénink, nebo zda právě skončil.

„Víš, že ve skutečnosti to nebude tak snadné?“ ujišťoval

jsem se, když se mi svezla do náručí. Zmohla se jen na slabý úsměv, byla úplně vyřízená a to šlo jenom o naprosto lehký trénink. Nemá šanci to zítra zvládnout, zjistil jsem zděšeně.

Nechal jsem Tristana letět a dovedl Tamaru do její koupelny. Už jsem začínal doufat, že bychom si třeba dali společnou sprchu, oba jsme byli promočení a promrzlí. V tu chvíli však někdo zaklepal na dveře jejího pokoje. Neměl jsem tu co dělat, přesto jsem šel otevřít.

„Olivere, co ty tady?“ neskrýval jsem překvapení. „Bratře, neříkej mi, že jsi byl venku v tomhle dešti? Pojď

se projít, tady mají i stěny uši.“ „Děkuji, ale ven už mě nedostaneš.“ „Nikoli, bratře, Liliin pokoj je prázdný, právě šla na

pozdní oběd, pojď.“ Přešli jsme tedy kousek po chodbě a zapadli do pokojíku navlas stejného jako ten Tamařin, až na jinak barevné přehozy a závěsy.

„Tak povídej, proč jsi mě vyhledal? Ačkoli jsem ti jasně zakázal přistupovat k Tamaře nebo jejímu pokoji.“


18/20

„Hledal jsem tě. Lilinka byla tak milá, že mi dala chvíli volno, a já s tebou potřeboval probrat další strategii.“

„Doufám, že jsi s ní ještě ne... víš, co myslím?“ „Myslíš si, že tu budu hrát divadélko a nevytěžím z toho

maximum? Za koho mě máš, bratře?“ Ani nevím, jestli to mnou otřáslo. Vlastně jsem to tak trochu čekal, přesto, Lili byla skoro ještě dítě.

„Jak myslíš, Olivere.“ „Co Tamara? Už se určitě chystá na přivolání.“ zajímal

se. Pokrčil jsem rameny. Nevím, jestli mi věřil. „A jak jste na tom spolu ohledně přísahy? Neříkej mi, že ti ještě furt nedala. Nevypadá jako nějaká nevinná holčička.“

„Sklapni!“ „Jasný, jen si pokračuj ve svém romantickém vztahu

plném kytiček a pusinek, ale mysli taky občas na svou zemi a její budoucnost! Já se tu nadřu až až.“

„Nepřijde mi, že válení se s mladou hezkou blondýnkou v posteli je nějaká odporná dřina.“

„Víš, jak to myslím. Kéž by se to všechno už mohlo uzavřít. Ty bys zjistil, co mají Jezdci za lubem a proč útočí na Targaross a jestli jednou nemíní zaútočit i na nás. Musíme s tím někam pohnout. To snad je jasné.“

Zrovna teď jsem neměl chuť se kamsi pohybovat. Bylo mi naprosto úžasně přesně touhle dobou, kdy jsem svůj čas mohl trávit s Tami. A konkrétně v tuhle vteřinu, když jsem si ji představil ve sprše. Stop. Měl bych těch hříšných myšlenek nechat.

„Ještě něco po mně chceš, Olivere?“ „Ne, prosím tě, utíkej za ní, stejně každou vteřinu zíráš ke

dveřím.“ Tohle mi nemusel říkat dvakrát. Ovšem i přes maximální rychlost, se kterou jsem

překonal tu vzdálenost mezi dvěma pokoji, jsem ji už ve sprše


19/20

nezastihl. Každopádně pohled na dívku zabalenou jenom v ručníku mi celkem bohatě stačil.

„Stůj,“ zarazila mě, když jsem se začal prát s ručníkem. „Takhle to dál nejde. Tak přece nevypadá držení si odstupu.“ Hladově jsem ji políbil, rukama sjel dolů na zadeček a... prostě jsem ji překecával. V celibátu se to vážně nedá vydržet.

„Jenom na chviličku, budu se plně kontrolovat,“ sliboval jsem a když mi nepovolila sundat ručník, prostě jsem vklouzl rukama pod něj. „Tobi, no tak, počkej,“ usmála se a lehce mě od sebe odtáhla. „Musíme se naobědvat.“

„Snad nemáš hlad?“ zeptal jsem se překvapeně. „Překvapivě, na to, že poledne už dávno bylo, mám.“ Až

teď mi došlo, jaký asi musí mít hlad. Díky častým celodenním tréninkům už jsem nebyl zvyklý jíst pravidelně. Tamara samozřejmě ano. Podal jsem jí suché oblečení a šli jsme spolu dolů na jídlo.

Zbytek dne utekl zuřivou rychlostí, jak to tak obvykle

bývá, když jste s milovanou osobou a blíží se chvíle, které se bojíte. Byla to jen chvilka a najednou přišla noc.

Celé odpoledne jsme si opakovali různé poučky, fígle a vylepšení. Snažil jsem se poradit jí co nejvíc a říct každou drobnost, kterou jsem si pamatoval. Ale pravda je, že člověk má tendenci špatné chvíle zapomínat, takže si pamatuji hlavně ty skvělé zážitky s Tristanem a další dny po přivolání. Tamara to přirovnala k porodu. Potom jsme se oba zarazili. Ani jeden z nás nechce myslet na budoucnost.

Večer, když už jsme se chystali jít spát, se ještě na balkóně objevil Tristan. Přišel Tamaru povzbudit. Zítra se bude muset držet dál, aby nějak nenarušil celý ten proces. Samozřejmě, že za svou „nečekanou“ a „milou“ návštěvu


20/20

inkasoval nějakou tu dobrůtku, takže se mu ta starost o Tami dostatečně vyplatila.

„M ěla bys jít spát,“ rozhodl jsem a odtáhl ji od Tristana. Něžně samozřejmě. Tajně doufala, že ten nový, ten její, bude stejný jako Tris. Mazlíček na hraní, aby si nepřipadala sama.

Klidně mě objala a nechala se dovést k posteli. Vklouzla pod peřinu. Dneska jsem na nějaké hrátky neměl ani pomyšlení. Nebo, samozřejmě že jsem ho měl, ale naprosto jsem to v sobě potlačil.

„Tobi?“ ozvala se nečekaně. Zavíral jsem dveře od balkónu a podíval se na ni přes rameno.

„Ano?“ „Mám strach,“ přiznala a strčila hlavu pod peřinu, jako by

to snad mohlo její obavy zmírnit. „To bude dobré, uvidíš. Budu tam s tebou. Nebo to ještě

můžeme zrušit. Je to dost nahonem.“ „Ne,“ pronesla pevně. Vlastně mi stále není jasné, proč se

zrovna k tomuhle tak upnula. „Dobře, tak jdeme spát.“ „Vážně?“ překvapeně vzhlédla. „Rozhodně, zavřete oči, odcházím,“ vybavila se mi jedna

fráze z filmu. „Vy tu znáte Kristiána?“ vyjekla. „Samozřejmě, že tu známe Kristiána, v roce devatenáct

set padesát už tenhle film existoval, co tě tak překvapilo?“ „Promiň, ale nečekala bych, že tu někde máte kino,

televizi nebo tak něco.“ „Máš nás snad za barbary?“ Potom jsem ji zatlačil zpátky

do peřin, polibku jsem se neubránil a pak ji nechal spát. Dlouho nemohla usnout, ale já se ani nepohnul a dal Tamaře dostatek času, aby si utřídila myšlenky, zklidnila nervozitu a usnula.

8. kapitola tajemství targarossu

Documents